Sláva Oskara Brázdy Pavel Ondračka Oskar Brázda se narodil roku 1887 v Rosicích u Pardubic v rodině kavárníka, který své podnikání v Pardubicích a ve Vídni završil na začátku století jako majitel kavárny Slavia v Praze. Také jeho syn chtěl dosáhnout úspěchu, jako malíř tvořit pro široké publikum a zároveň si užívat pozice „knížete umění“ podle vzoru Hanse Makarta a Franze von Stucka. Slavná éra akademiků skončila s první světovou válkou a dvacáté století přineslo nové pojetí umělecké „superstar“, ale pojetí umělce ve stylu devatenáctého století vymizelo až s odchodem protagonistů pozdního akademismu, jako byli Vratislav Nechleba, Max Švabinský, Jakub Obrovský a také Oskar Brázda (1887–1977). Jeho život a dílo lze vnímat jako velký, ze zapomnění se vynořující osud, ale i jako formálně, tematicky i kvalitativně rozčleněný soubor obrazů, který při bližším pohledu jen ve dvacetiletí 1925–1945 naplňuje představu o „vyprázdněném akademismu“. Brázdův životní příběh kopíruje středoevropské a československé historické zvraty, počínaje pozdní rakouskou říší přes první republiku, okupaci, znárodnění a šedesátá léta až po normalizaci. Jeho dílo obvykle neglosovali teoretikové umění, ale rakouský císař, italský a švédský král, italský předseda vlády, tři českoslovenští prezidenti a jeden normalizační funkcionář. Oskar Brázda byl zlatým slavíkem akademické malby – brilantní komponista, technolog, portrétista, připraven vyhovět každé zakázce a s hbitostí eklektika reagovat na dobové podněty v rámci akademismu, který navzdory avantgardistické kritice i uměleckému školství přežil až do padesátých let. Přesto však jeho dílo vykazuje vlastní vývoj, daný názorem výtvarným i politickým. Od autorů pozdního akademismu, v lepším případě opakujících sebe samotné, se Oskar Brázda liší ojedinělým formálním vzestupem po šedesátce a realizací ambiciózního obrazového cyklu, Texty
který neočekávaně relativizuje představu o salonním portrétistovi. Z Brázdova díla a dokumentace jeho mezinárodních aspektů se zachovalo jen málo, především v u nás nedostupném italském a švédském tisku. Další pramen tvoří nepublikované rukopisné vzpomínky autora, které se doplňují s literárním dílem jeho manželky Amelie Posse. Z těchto tří pramenů a vzpomínek malířovy druhé múzy, Marie Weissové, vznikla – po řadě katalogových a popularizačních textů a mediálních výstupů od 60. do 90. let – rozsáhlá monografie Iva Koudelky z roku 2015.1 Přináší množství objevných informací, ale interpretuje Brázdovo dílo jako atraktivní příběh malíře pohybujícího se mezi celebritami a ovlivněného dvěma osudovými ženami. Koudelkově monografii nesvědčí ani zjednodušené komentáře na adresu současné umělecké scény, které neharmonují s Brázdovou tolerancí vůči veškerému uměleckému projevu včetně spřátelených futuristů. Modernistický přístup k Oskaru Brázdovi přináší Marie Rakušanová v monografii pečlivě mapující doposud neznámý, „seriózní“ kritikou i uměnovědou ignorovaný svět pozdního akademismu.2 Tento přístup je objevný, zařazuje Oskara Brázdu do řady souvislostí a oceňuje jeho římské období. Shledává, že navzdory studiu, životu a působení ve Vídni a Římě se jeho dílo po roce 1925 začleňuje do českých souvislostí svého druhu – v návaznosti, či soutěži s Maxem Švabinským, v paralele, či podlehnutí malbě přítele Jakuba Obrovského. Také Marie Rakušanová je uhranuta příběhem o malíři, jehož život i dílo zásadně ovlivní dvě osudové ženy, z nichž první jej uvedla do „velké“ evropské společnosti a druhá mu vynahradila ztrátu minulosti, majetku, postavení a omladila jeho tvorbu v době, kdy akademismus předválečného typu sublimoval ve vybranější projevy sorely, anebo vymizel.
27