Zdeněk Kozák: O bojácném Floriánkovi

zรกlep

Zdeněk Kozák

O bojácném Floriánkovi

Barrister & Principal

Barbora Plucárková potká na rynku nefalšovaného hastrmana

Ať si říká kdo chce co chce, je to tak: kdo nebyl nikdy na jarmarku

v Kvítečkově, kdo se s chutí nezakous do křupavé jarmareční hnětýnky zadělávané máslem a smetanou a nezavdal si žejdlíkem vyhlášené kvítečkovské rosolky, ten toho, věřte nevěřte, ze světa moc nezná!

Však také každého čtvrt roku, jak nastal den jarmareční, praskal kvítečkovský rynek už od božího kuropění ve švech. Toho národa, co se sem sjelo z blízkého i dalekého okolí, babky a dědkové, tetky a strejcové, panny a mládencové, a samosebou i ta nejmenší droboť — kdo se jen mohl na nohy postavit, za nic si nedal ujít ten tyátr. A že tu bylo co ke koukání! V podloubíčku se producíroval medvědář s medvědem na řetězu, před radnicí provozovala své kousky banda komediantů, u hospody z plna hrdla notoval flašinetář nejnovější kuplet o tom hrozitánském mordu v Kardašově Řečici. No a co by to bylo za jarmark, kdyby tu neměla posvícení i mlsná huba? Ke svým boudám lákali uzenáři na voňavé koňské párky, cukráři a perníkáři nabízeli slaďounký marcipán, ještě sladší cukrkandl a velká perníková srdcata se zamilovaným říkáním a tamhle pod kaštanem do nebes vychvaluje bába v šátku své v láku máčené okurky tak halasně, že je ji slyšet až ke Špitálské bráně.

Barbora Plucárková si hrdlo křikem trápit nemusela. Zboží jejího synka Floriánka se nabízelo samo. Rendlíky a krajáče, ucháče a pekáče, za tolárek plucárek, za zlaťáček pucláček, hrníčky a džbánečky s puntíky a kvítečky — člověk mohl zrovna oči nechat na té kráse. Taky se kolem hrnčířského krámku tlačilo nejvíc lidí, takže Plucárková byla celý den v jednom kole. Není divu, že se čím dál častěji ohlížela po orlojíku na kostelní věži, moc-li ještě schází do páté hodiny odpolední. To byla doba, kdy začínala zdejší proslulá jarmareční muzika a tam nesměl žádný chybět.

A taky jo. Sotva zazněl první úder páté hodiny, jako když do vrabců střelí, lidé na rynku rázem nechali dohadů, smlouvání a handrkování a všichni svorně zamířili do hospody.

Teprve teď si mohla Plucárková konečně vydechnout. Pohodlně se uvelebila na schodek u kašny, z mošničky vytáhla povidlovou buchtu a s chutí se do ní zakousla.

A jak tak sedí, lebedí si a občas jen tak pro nic za nic mrkne Pánubohu do oken, všimla si najednou, že u její boudy okouní podivný mužíček.

Takový zagroškudla a kozí pšouk, ale vyfintěný jak nějaký excelencpán: šedozelený hacafráček se zlatými knoflíky, botky cihlové barvy, na hlavě slamáček s mašlí. Okouní, přešlapuje, oči poulí na ty dva poslední zbylé pucláčky na pultě.

V Plucárkové se probudila obchodnice. To by bylo, aby mu ty dva bachráčky nestřelila. Vmžiku stála na nohou a už se točí kolem mužíka s medem na jazyku. „Líbí se jim, kmotříčku, líbí?“ „A jak,“ vydechl mužíček okouzleně. „Tady ta malovaná rybička nebo ten věneček z vrbových větviček a což to opomněnkované ouško — taková krása!“ „Koukám, že kmotříček je znalec,“ přispěchala hned hrnčířka s lichotkou. „Tak řeknou, který z nich vezmou domů paňmamince? Nebo si koupějí rovnou oba dva?“ Mužíček polknul dvakrát naprázdno a pak na ni upřel přesmutná kukadla. „Rád bych koupil, moc rád, ale... když já nemám... tento... peníze...“ lezlo z něj jak z chlupaté deky. „No to je potom těžká věc,“ rázem ochladla Plucárková, „zadarmo nehrabe ani kuře, neřku-li hrnčíř, a ještě k tomu tak dovedný hrnčíř, jako je můj Floriánek! Když ne-

mají na outratu, nechají si zajít chutě a jdou si po svejch!“ Mužíček už ani nešpitl, jenom si smutně povzdychnul a měl se k odchodu.

Je pravda, že Plucárková měla hubu poctivě prořízlou, pro slůvko nešla nikdy daleko, na druhé straně to ale byla ženská soucitná a měkkosrdcatá. A tak když teď viděla tu jeho zkroušenou vzdalující se postavičku v umolousaném tralaláčku, přišlo jí ho trošičku líto. Dát ale hrnky jen tak, za dobrej kukuč, to se jí taky nezdálo. Vtom si všimla, že mužíčkovi čouhají z kapes barevné pentličky a fáborky. „Počkají,“ houkla za ním.

Mužík se zastavil a bázlivě se pootočil. „Koukám že jsou kalounkář či co, třeba bych s nima mohla vyhandlovat ty hrnky za pěknou pentli pro synkovu panenku,“ řekla Plucárková smířlivě.

Do mužíka jako když se život vrátí, skokem byl u hrnčířky a už před ní rozkládá a natřásá tu svoji křiklavou parádu, v níž se Plucárková jala s gustem přehrabovat.

A jak tak třídí a vybírá, tu jí najednou něco káplo na nohu. Koukne na nebe — kdepak déšť, v nebi mají dneska svátečně uklizeno, jediného mráčku nevidět. Odkud tedy ta kapka jak palec veliká...?

Kráp! Zase jedna. Co je tohleto za kejkle, který čerchmant to na ní zkouší své špumprnákle? Nebo že by — — ? Panenko skákavá, už je to tak — vždyť ono to cedí ze šosu toho kalounkáře! „A to se na to podívejme!“ chňapla Plucárková po tom vláhonosném šosu a spustila bandurskou: „Tak on by chtěl balamutit starou poctivou ženskou za její dobrotu! Ale tos kápl na špatnou adresu, mezuláne, nebo si myslíš, že nepoznám ten váš vykutálený hastrmanský cech?!“ Bylo to tak. Hrnčířka držela za šos čistokrevného hastrmana!

„Kdepak, brčálníku,“ jela jí huba dál cvalem, „na vás já mám čuch, na sto honů rozpoznám každého takového otrapu z Mokré Lhoty!“ Hastrman sebou cukal, škubal, mrskal, ale nebylo mu to nic platné, hrnčířka jeho šos svírala pevně v hrsti. Ne že by byla tak fortelná — zkuste udržet splašeného chlápka za šos, to není ratlík na špagátě — ale jak známo, nemá hastrmanské plemeno na suchu víc síly než kdejaký svalnatý komár. „Hrníčky by chtěl, vošahejl jeden žabincem obrostlá,“ drnčela dál Plucárková. „To abys měl kam ukládat dušičky chudáků, co stáhneš pod vodu, ne? Mám sto chutí vyždímat ti ten šos do sucha a posadit tě na rozpálenou plotnu!“ Hastrmanovi se udělalo až mdlo z takové představy. Oblila ho vlna toho nejčernějšího zoufalství. A znáte to: když je jeden v úzkých, napadnou ho kolikrát věci, které by ho jinak nikdy nenapadly — i našemu hastrmánkovi se rozbřesklo v kotrbě. Vždyť on, u všech ďasů, patří do pohádkové říše strašidel, satanů a čarodějnic, hejkalů, divousů a divoženek, polednic, klekánic a ochechulí, vyžlat, víl a vilníků, bludiček, sudiček, skřítků, hajdaláků, strašáků, dadáků a dalších mocných bubáků! To tu má nechat sebou cloumat obyčejnou člověčí bábu? Vychodil přece dvě třídy obecné strašidelné školy a hastrmanskou nástavbu končil dokonce s vyznamenáním. V hodinách čarování sice nepatřil právě k nejlepším, ale nějaké to šikovné kouzlo, které by ho mohlo dostat z téhle šlamastyky, mu snad přece jen uvízlo v paměti.

Přestal sebou škubat, přimhouřil kukadla a zamyslel se. A pak, zrovna když se hrnčířka nadechovala, aby spustila novou kanonádu, praštil se dlaní do čela a vítězně vyhrkl něco jako: „Piškuntále pod korále mikle pikle brekeke!“ A světe div se, zabralo to! V tu chvíli už hrnčířka nesvírala šos jeho fráčku, ale velkou bradavičnatou ropuchu!

Pravda, kouzlo nebylo tak úplně v pořádku, něco v tom zaklínadle hastrmánek asi zbreptal, protože ropucha měla na hlavě dva úhledné kozí rohy, o to víc se jí ale zase Plucárková lekla. Vykřikla a honem tu čertovskou potvoru pustila. Rohatá žába na nic nečekala a ohromnými skoky si to metla z rynku, až se za ní prášilo.

Barbora Plucárková, která se zatím drobet vzpamatovala, zahrozila tím směrem. „Jen se mi opovaž přijít ještě jednou na oči, holoto jedna taškářská, hastrmanská...!“ A hezky od plic si odplivla.

Bylo nad slunce jasné, že má na to ubohé hastrmanské plemeno obzvláštní pifku.

Rozalka Bryndičková nese radostnou novinu

Na našem sádečku

vykvetl heřmánek, že mě má rád nade všecko Floriánek, vesele si zpívala do kroku Rozalka Bryndičková.

Sluníčko hřálo, louky za městem voněly, nebe se modralo pomněnkami a Rozalce bylo zrovna do růžova. Spěchala pěšinou k rybníčku Pulci, tam k té vrbě, kde se občas tajně, aby tatík nevěděl, scházívali s Floriánkem Plucárkem. Hospodský Bryndička tuhle jejich známost neviděl rád, měl se svou jedinou dcerou jinačí úmysly než strčit ji pod hrnčířský čepec. „Moje holka není žádný hejdum pejdum, aby musela třít bídu s nouzí někde za hrnčířským kruhem,“ čertil se vždycky. Co se proto Rozalka natrápila, co slziček do polštáře uronila — a teď je najednou vyhráno! Kdo by si byl pomyslel, že to strašení bude nakonec ještě k něčemu dobré?

Na našem sádečku, vykvetla růžička, že mě zamknul Floriánek do srdíčka.

Abyste rozuměli: před nějakým časem umřel hospodský z kvítečkovské hospody U tří kočičích ocasů, nějaký Hadrpant. Dědice nezanechal žádného, pivo bylo třeba čepovat dál, i hledal se nový hospodský.

Kloboučnice od Špitálské brány o tom tehdy pověděla svému bratrovi, který dělal šenkýře v takové prťavoučké krčmě v sousedních Mašlůvkách, ten sáhl do portmonky a tu vyhlášenou hospodu na kvítečkovském rynku koupil. Hned dalšího dne z rána zastavil pod plechovým vývěsním štítem se třemi kočičími ocasy povoz a nový hospodský,

vdovec Bryndička s dcerou Rozalkou začali dovnitř stěhovat těch svých pár švestek.

Bryndička si náramně liboval, jak dobrý obchod udělal, hospoda byla od posledního jarmarku celá vypulírovaná, taneční sál se pyšnil novou podlahou a ve sklepě se naparovalo na dva tucty soudků piva jako křen — stačilo jen začít úřadovat.

Ale ouha! Žádná radost není věčná a tahleta vzala za své už o první půlnoci. S dvanáctým úderem hodin se totiž dole v šenku spustil tak příšerný rambajs, tartas a pekelný ryk, že se Bryndičkovi v kanafasu doslova zježilo těch pár posledních chlupů na hlavě hrůzou. Vystřelili s Rozalkou do noci, jako by jim za patami hořelo, a nezastavili se až na druhém konci města, kde je u sebe nechala do rána teta kloboučnice.

Příští den se vše opakovalo — jakmile odbila půlnoc, v šenku zase ten lomoz, zase to vytí a skučení. Měli tam umrlci konferenci? Tancovali tam rarachové čardáš? To se nevědělo, protože nikdo nikdy nesebral tolik odvahy, aby alespoň jedním očkem a třeba jen klíčovou dírkou nakouknul dovnitř. Jedno bylo jisté: v hospodě U tří kočičích ocasů straší!