Kulturní politika a její evropská a česká dilemata Vychází první svazek nové ediční řady Kultura & arts management František Mikš O vztahu kultury a politiky jsme na stránkách Kontextů mnohokrát psali, neboť patří mezi klíčová témata našeho časopisu. Upozorňovali jsme, že čtvrt století po listopadu 1989 nedisponuje Česká republika čitelnou a srozumitelnou koncepcí kulturní politiky, o smysluplné strategii kulturního exportu nemluvě. Dokument „Státní kulturní politika České republiky 2009–2014“ je spíše obecným slohovým cvičením než koncepčním dokumentem, který by někdo z politiků a státních úředníků bral vážně. A nová strategie je v nedohlednu. Ne vznikají odborné práce na téma kulturní politiky v ČR, neprobíhají diskuse nad filozofickým, estetickým a spo lečenským zdůvodněním potřebnosti kultury a umění. Z iniciativy Institutu umění – Divadelního ústavu a ve spolupráci s nakladatelstvím Barrister & Principal proto vznikla nová ediční řada Kultura & arts management, která by měla tuto mezeru zaplnit. Její první svazek právě vychází. Úkolem kulturní politiky není jen vzdělávat veřejnost, aby dokázala ocenit oficiální kulturu. Jejím úkolem je také přijmout fakt, že kultura je přítomná v každodenní lidské činnosti. Měla by zapojit občany do základních dis kusí o povaze a hodnotách kulturních projevů a identity. François Matarasso – Charles Landry Kultura je pokládána za základ prezentace každého stá tu na mezinárodním poli. Vytváří jeho renomé a znač ku (brand). Pokud je tato politika extenzivní, může být v rozporu s vnitřní realitou, s vnitřní situací toho které ho státu. My zažíváme jiný problém. Pokud by během pěti let klesl export automobilového průmyslu o 20 %, zažili bychom pravděpodobně stávky, stran nezaměstna nosti by možná padla i vláda. Pokud v části kulturního segmentu klesne export o 20 % – je to velice silná vý pověď (buď o kvalitě, či podfinancování atd.) –, tak náš kulturní a politický systém tento fakt není schopen ani evidovat, natož na něj nějak pozitivně reagovat. Bohumil Nekolný
Texty
Kulturní politika patří v České republice k nejvíce zanedbávaným oblastem, jak v rovině praktické, tak v rovině teoretických a ideových reflexí. A to v tako vé míře, že například analytik Institutu umění Bo humil Nekolný mluví o kulturní politice jako o té matu pro „deviantní minority“.1 Na problémy v této oblasti přitom narážíme téměř na každém kroku, od tradičně podfinancovaného rozpočtu ministerstva kultury přes nekompetentní ministry, rekrutující se často z řad herců či komunálních politiků, až po všu dypřítomnou byrokracii, neschopnost čerpat efektiv ně evropské dotace, nepružnost a bezradnost v klíčo vých koncepčních otázkách.2 Příznačné jsou vleklé spory o tzv. živou kulturu, neúměrně vysoké zdanění knih a kulturních akcí či neuvážené zásahy politiků do obsazování postů ředitelů významných kulturních institucí. To vše vytváří stále silnější a neprostupnější názorovou a komunikační bariéru mezi politickou re prezentací a drtivou většinou představitelů kultury.3 Jsme v situaci, jak výstižně poznamenal bývalý ředitel Moravské galerie Marek Pokorný, kdy některé klíčové kulturní instituce v lepším případě pouze reprodukují
21