Obrana ženských tvarů - UKÁZKA

O brana

ženských tvarů a jiné chestertonovské chvály a obrany

František Mikš

Barrister & Principal Centrum pro studium demokracie a kultury

Katce, dětem, přátelům

© František Mikš, 2016 © Barrister & Principal, o. p. s., 2016 ISBN 978-80-7485-103-2 (Barrister & Principal) ISBN 978-80-7325-405-6 (CDK)

Obsah PROLOG / HOMO SAPIENS versus IDIOT SAVANT / 6 Co je vlastně rozumný život?

OBRANA ZDRAVÉHO ROZUMU / 16 Zuřivý tur G. K. Chesterton a éra politické korektnosti CHVÁLA UMĚŘENOSTI / 40 aneb O intelektuálovi, který se necítí dobře, ale z opačných důvodů, než by měl CHVÁLA OBRAZU / 60 O nutnosti návratu krásy a přirozeného světa do umění OBRANA ŽENSKÝCH TVARŮ / 105 (a nás heterosexuálů) CHVÁLA OVÍNĚNÍ / 138 aneb „Piju, tedy jsem“ EPILOG / (krátká) OBRANA KUŘÁKŮ / 168 Churchillův doutník a nacistická holínka Ediční poznámka / 178 Použitá literatura / 179 Seznam vyobrazení / 182

Prolog:

k, Přírodní versus konstruktivistický člově

karikatura Karla Petera Röhla

Homo

sa p i e n s

ve rs us

Idiot Co

sava n t

je vlastně r o z u m n ý ž iv o t?

proudu, „Mrtvola vždycky plave po jenom to, co je živé, může plavat proti.“

místě, „Veškeré přehánění je na přehání-li se správná věc.“

/ G. K. Chesterton

Kniha

nejspíš autoterapeutická

/

Dnes málokdo čte dlouhé knihy, proto je tato krátká. Po­ kud se tedy vůbec ještě knihy čtou. Například někteří moji přátelé, s nimiž chodím léta na tenis, se mohou „pochlubit“ tím, že od vysokoškolských studií nepřečetli jedinou knihu.

A jsou to vesměs čtyřicátníci. Obyčejné (tedy neodborné) knihy moc nečtou ani mnozí intelektuálové. Nemají čas. Byli zahnáni do svých specializací a grantových projektů, vy­ sokoškolské či jiné byrokracie, která stále hustěji zapleve­ luje naše životy a odvádí pozornost od podstatných otázek k hloupostem a podružno­s­tem. „Problém není v tom, že už by nebyli spisovatelé, ale v tom, že už nejsou čtenáři,“ stě­ žuje si francouzský umělecký teoretik Jean Clair. „A když se nikdo neptá, proč se snažit o odpověď?“ Přesto tato kniha. Čtení mám takříkajíc v popisu práce, a tak čtu a píšu o tom, co mě zaujalo. Kniha nabízí skvělou matérii k přemýšlení o společnosti, politice, životě, o sobě.

Je „přístupem ke světu“, jak to názvem jednoho ze svých esejů vyjádřil rakouský spisovatel Stefan Zweig.

Tato knížka vznikla přepracováním článků, které jsem psal v posledních třech letech pro časopis Kontexty, jehož jsem šéfredaktorem. Je o autorech, které mám rád a kteří mě inspirují, o problémech, jež po­klá­dám za důležité a o nichž se otevřeně nemluví. Napadlo mě již dávno, že si vlastně tyto texty píšu tak trochu sám pro sebe, abych si některé věci ujasnil, a nejspíš i jako autoterapii pro posílení vlastní odolnosti vůči rozmrzelosti ze světa, v němž mi je dáno žít.

Předkládám-li je troufale čtenáři v knižní podobě, rozhod­ ně nezamýšlím kázat nějaké nezvratné pravdy či povýšeně moralizovat. „Chceš druhé léčit – a sám máš plno boláků,“ varoval již Plutarchos, jak člověk může dopadnout, pustí-li /9

se na takto tenký led. Snažím se jen podělit o některé myš­ lenky, samozřejmě s těmi, kdo budou mít zájem či potřebu.

Se svými nejbližšími – s manželkou, se svými čtyřmi dětmi (dříve či později, snad) – s přáteli a spolupracovníky, se čtená­ři mých předchozích knih, ale i s těmi novými, které téma zaujme. Položil jsem otázky, podíval se na věci z jiné strany – a zkusil odpovědět jinak. Se všemi riziky nedoro­ zumění, která z toho plynou.

Myšlenkové střípky a luxus ve filosofii / Inspirativní rakouský filosof Konrad Paul Liessmann ob­ hajuje v úvo­du své knihy o estetice každodennosti (Univer­ zum vě­cí, 2012) tzv. luxus ve filosofii. Ten podle něj spo­čívá v tom, že se neřeší velké metafyzické problémy („katedro­ vá vysedávající filosofie“), ale zdánlivě malá a nepodstat­ ná témata ze života. A to nikoli sáhodlouhými rozbory, ale drobnými postřehy a znepokojivými úvahami. Tyto svébyt­ né, často vytříbeně formulované a odvážně pointované, ris­ kantní a někdy i děsivé myšlenkové střípky lze ve filosofii považovat za luxus, protože rozbíjejí zažité a na první poh­led neotřesitelné pravdy. Soustředíme-li se na zdánlivě nepod­ statné a nedůležité, tvrdí Liessmann, mohou při tom občas problesknout obrysy společnosti a jejích obsesí zřetelněji než u sáhodlouhých pokusů o nové osvětlení záhady bytí.

I já tuto svoji knihu koncipuji jako sou­bor nejrůznějších myšlenkových střípků, odkazů, citací a po­střehů, nicméně vzájemně provázaných a sou­ visejících, jak čtenář záhy zjistí. Pro­bleskne-li mezi řádky občas nějaká ostrá, zne­po­ ko­jivá myšlenka, jež čtenáře zasáhne a otřese jeho zažitými stereo­typy, pak mělo mé psaní smysl.

Ve svém pojednání O užit­ku a ško­­d­­­livosti his­to­­rie pro ži­ vot (1873) rozlišuje německý filosof Fried­rich Nietzsche dva / 10

způ­soby poznání a práce s fakty. Volně je interpretuji takto: jedním je hroma­ dění dat a skutečností, někdy do­ sud ne­ známých, jindy spíše nepo­všim­nutých, jejich zev­rub­ný popis a stavění do vzájemných souvislostí, jak to dělají badatelé a akademici. Dobře víme, že takový čistě de­skriptivní popis, zvláště v sociálních vě­ dách, bývá často nudný a málokdy člověka vnitřně obohatí. Druhým, skutečně obtížným způ­ so­ bem je užívání faktů a objevování zapadlých myš­ lenek k vlastnímu obohacení, k povzbuzení k životu a schopnosti ho lépe prožít. A právě o to se pokouším v této knize.

Zasvěcený

průvodce chesterton

/

K výsledné podobě mé knihy do­po­mohla trochu ná­hoda.

Před dvěma lety jsem na knižním veletrhu v Havlíč­kově Bro­ dě potkal nakladatele a překladatele Alexandra Tomského, který mi věnoval výtisk svého výboru Chestertonových myš­ lenek a aforismů, již druhé a rozšířené vydání. Upřímně, bral jsem si knihu spíše ze zdvořilosti a nejspíš bych ji ani nečetl.

Chestertona jsem vnímal jako katolického au­ tora románů, které se mi v mládí nečetly lehce, samozřejmě s výjimkou skvělých detektivních příběhů otce Browna. Jeho obsáhlou žurnalistiku jsem neznal a moc si od ní nesliboval. Šli jsme s „Alem“ (jak mu v redakci říkáme) na oběd do místní restaurace, kde nám okamžitě začal z Chestertona hlasitě předčítat. A my snad hodinu překvapeně naslouchali, přemýšleli a diskutovali – a taky se skvěle bavili. Ostatní hosté se k našemu stolu zvědavě otáčeli, neboť Chesterto­ novy postřehy byly ostré, vtipné a především stále aktuální.

A „Alův“ hlas mocný. Navrhl jsem, ať pro Kontexty připraví ukázku. On opáčil, že se mám na jeho výbor podívat sám, novýma, nezaujatýma očima. Po návratu domů jsem tedy začal číst, vybírat, komentovat – a nakonec byl pohlcen. / 11

Pokud jsem si nakonec zvolil Chestertona i za inspira­ tivního průvodce po nekorektních myšlenkových cestách své knihy, podobně jako před staletími Dante básníka Vergilia peklem a očistcem (bez nároků na srovnání, samozřejmě), měl jsem k tomu dobré důvody. Čtenář brzy pochopí jaké.

Moderní

pověry zdaleka už ne svěží

/

„Noviny dnes často chválí odvahu a smělost, s jakou někdo napadá tyranii a pověry. Napadat bývalé diktátory a zastaralé pověry vyžaduje asi tolik odvahy jako bojovat s vlastní babičkou. Opravdovou odvahu má jen ten, kdo se postaví proti tyranii mladé jako úsvit a pověrám svěžím jako jarní květiny,“ napsal Chesterton zhruba před stoletím. Můj redakční kolega Jiří Hanuš, historik a zarputilý polemik, to kdesi vyjádřil podobně: „Pokud je z dějin nějaké po­učení, mohlo by znít takto: v osudech lidí i národů se znovu vždy dějí nové věci a vždycky hrozí nová, nečekaná nebezpečí.

Proniknout do vlastní přítomnosti a uvidět případné hrozící problémy vyžaduje opravdu něco jiného než pouze pohled nazpět do spletitých a temných uliček historie.“ Tato kniha rozhodně není o pověrách starých, ale ani o těch úplně nových, jak dosvědčují Chestertonovy „průvod­ cov­ské“ texty. Neboť to, co velký anglický spisovatel kdy­ si nazval „pověrami svěžími jako jarní květiny“, připomí­ ná dnes vzrostlý a přebujelý plevel, jenž dusí naši kulturu, ohrožuje západní civilizaci a především naši svobodu. Okrá­ dá nás rovněž o radost ze života v době, kdy po materiál­ ní stránce žijeme – alespoň zde, v demokraciích západního typu – v „nejlepším z možných světů“. A radostí vezdejšího světa, jak víme, si Chesterton uměl vrchovatě užívat a váš­ nivě vystupoval na jejich obhajobu. Další dobrý důvod svěřit mu roli průvodce touto knihou. / 12

Šustění

lejster , vodnaté , mrtvé oči

/

Chesterton byl typický Angličan (přestože matka měla francouzský původ) a Angličané, jak známo, se pokláda­ jí za praktické, zejména proto, že nedůvěřují racionali­ tě a s podezřením se dívají na její důsledné uplatňování v životě. Domnívají se, že hlava si občas musí od logiky odpočinout, protože svět úplně logický není a přísný logik většinou skončí v blázinci. Zná to každý, kdo se někdy dostal do úředního soukolí a musel vměstnávat pravdu kon­ krétního projektu či situace do tabulek neúprosných exce­ lových formulářů. Jakkoli týmy expertů s pomocí vyspělé IT tyto virtuální supermatrice neustále precizují, realita se jim zlomyslně vzpírá, takže člověku nakonec nezbude než „přivřít oči“ a zapojit obyčejný zdravý rozum. To se však následně špatně obhajuje před všudypřítomnou úřední kontrolou. Přízrak účetní upachtěnosti, zdánlivě racionál­ ních nesmyslů a rigidností, zákazů a nařízení se snáší do našich životů, od veřejné po soukromou sféru, a zanechává za sebou hořkou pachuť marnosti a zbytečnosti většiny našeho počínání. „Dostali jsme se do područí nových a mrzutých pánů.

Lidí bez hněvu a cti, kteří by se neodvážili nosit kord. Bojují šustěním lejster a mají vodnaté, mrtvé, cizí oči. Dívají se na naši práci a veselí, jako by smrtelně unavený člověk pozoro­ val mouchy.“ Tolik Chesterton.

Jeden z mých nejbližších přátel, politolog a politik Petr Fiala, s nímž po dvě desetiletí vydáváme intelektuální perio­ dika a občas při víně rozmlouváme o společnosti i životě, ra­ zí v politice heslo o nutnosti „kontrarevoluce normál­ nosti“ a „zjednodušování věcí“. Lepší politický program si nemůžeme přát.

/ 13

Život,

past na racionalisty

/

Lidé se ženou za slo­žitostí, ale vnitřně touží po jedno­ duchosti. Vynalézáme stále komplikovanější zařízení a sys­ témy, jež pracují s chladnou přesností a ovládají naše živo­ ty. Přesnost a neosobnost techniky se staly naším ideálem, snažíme se je přenést do všech oblastí života. Ale člověk ani lidské společenství nefungují jako stroj, jsou živou­ cím organismem. Problém se světem, zvláště tím moder­ ním, píše Chesterton, není v tom, že je rozumný, ani že je nerozumný. Je rozumný, ale ne tak docela, což si odmítáme připustit:

Život není nelogický, je však pastí na logiky. Vypadá o chlup pravidelnější, než ve skutečnosti je. Jeho přesnost je zřejmá, jeho nepřesnost ukrytá, jeho výstřednost na nás čí­há ve skrytu… Všu­ de je v něčem shoda a v něčem nevypočitatelnost, past na raci­ onalisty… Když už se logika stává neúnosnou, mu­síme se pevně držet nelogické pravdy.

A právě zde přichází ke slovu paradox, tedy žánr, v němž Chesterton vynikal. Vyjádříte-li něco jako protimluv, jako kontradikci, člověk se zasměje a rozum zbystří. Nebo by alespoň měl. „Paradox je vášní myšlení a myslitel bez para­ doxu je jako milenec bez vášně,“ tvrdil SØren Kierkegaard, filosof Chestertonovi v mnohém blízký. Lidský mozek není počítač, jenž bez jakéhokoli odporu přijímá a zpracovává velké množství dat, neboť je oproštěný od veškeré jinakosti, od citu a vášní. Není idiot savant, slovy německo-korejské­ ho filosofa Byung-Chul Hana, „autistický aparát pozitivity“.

Přesto pomocí vyspělé IT, přebujelé byrokracie a obludné ideologie transparentnosti v cosi podobného proměňujeme náš svět. / 14

Co

je vlastně rozumný život ?

/

ptá se francouzský sociolog Edgar Morin v knize Láska, poezie, moudrost. Nespočívá racionalita náhodou v tom, že si uvědomíme její meze a připustíme, že svět je částečně záhadný? Racionalita je skvělý nástroj, ale určité věci jsou lidskou myslí nepostihnutelné. Život je směsice iracionál­ na a racionality. K iracionální složce našeho života bychom tedy měli přistupovat s hravostí, měli bychom ji umět přijí­ mat. Podle Morina pro rozumný život žádné rozumné kri­ térium neexistuje: „Koneckonců si můžeme položit otázku, zda jíst zdravě, žít zdravě, neriskovat a nikdy nepřekročit stanovenou míru představuje opravdový život, jinými slovy, zda rozumný život není náhodou šílený. Není šílené snažit se šílenost vymýtit?“ Život v sobě zahrnuje určitou dávku excesů, bezdůvodnosti, nerozumu. V tom jsem s Morinem zajedno. Možná proto se někomu bude zdát i moje kniha místy šílená, a možná taková i je. Ale rozhodně je o světě, v němž by se dalo dobře žít.

/ 15