Umělec, kultura a stát, tři bludičky v kulisách marnosti Esej o tom, že umění odněkud přichází a nikdo neví, kam kráčí J P V roce 2000 jsem v časopise Ateliér publikoval příspěvek k tématu „krize umění“ pod názvem „Mezi údělem a rolí, aneb původnost a uniformita tvorby na konci 20. století“. Tehdy se setkal s ostrou kritikou ze strany některých umělců, jeden z nich mě dokonce přirovnal ke Zdeňku Nejedlému. Po deseti letech se mi zdá být text stále aktuální, ba v mnohém charakterističtější pro dnešní dobu a inspiroval mě k rozsáhlejší analýze. Předkládám čtenáři Kontextů zcela nový text, s kterým ten starší přirozeně splynul a je doplněn o aktuální témata. Mnohá, která zmiňuji, se dotýkají dlouhodobé diskuse vedené v časopise Kontexty o vztahu kultury a politiky, a nejen o něm, budiž tento text i polemikou s některými autory, dopovězením či vyslovením dalších otázek, které v této diskusi možná nezazněly.
Současné umělecké dílo jako předmět Pavel Švanda v článku „Kdo zaplatí za umění“ (Kontexty 3/2010) píše: „Čeští politici, dotujte národní kulturu!“ Odvolává se právem na to, že umělci oslovují současnou politickou reprezentaci jako dědičku práv, ale i povinností historických sponzorů, kterými byli v dřívějších dobách panovníci, církev, aristokracie a měšťanstvo. To je podle něho důvod, proč se v našem prostředí považuje státní podpora umění za morální nárok. A právě zde začíná být problém, neboť, jak píše Pavel Švanda, „politická reprezentace neplatí umění z vlastní kapsy, ale z prostředků daňových poplatníků“. Potíž je, že současný daňový poplatník, příslušník střední vrstvy, potencionální sponzor či mecenáš nejeví o vysoké umění zájem nejen proto, že se orientuje na masovou zábavu, ale také proto, že často neví, kde má vysoké umění hledat či co vlastně vůbec dnes vysoké umění je. A zde mám na mysli především tzv. současné výtvarné umění, a samozřejmě otázku jeho kvality. Tu si klade na jiném místě svého textu i Pavel Švanda, když píše: „Pro koho udržovat v provozu výstavní síně, řídce zaplněné kuriózními mechanismy, kam přes týden sotva noha zabloudí?“ A současně si poněkud samoúčelně odpovídá nejistou obhajobou tohoto
56
stavu: „Důvody pro mecenášství přesto existují. Je-li nám umění minulosti informací o tom, jak naši předci sami sebe chápali, jak se viděli a jak o sobě vypovídali, platí to samozřejmě i o současném estetickém výrazu. Umělecká produkce je vždy kultivací jazyků, jimiž zpracováváme vidění sebe a světa.“ A pokračuje ještě dále: „ ‚Pisoárové artefakty‘ jsou vesměs výrazem naděje v bazální všednost a pomíjivost člověka. Ozřejmují nám však, jak dnes sami sebe vidíme.“ Ano, souhlasím, umění bylo – a v dřívějších dobách zvláště – vždy také informací o nás, tehdy v případě výtvarného umění dokonce jedinou vizuální informací, avšak nemůžeme si vystačit pouze s konstatováním, že umění je informací, podstatná je hodnota této informace. Odpověď na otázku, JAK sami sebe vidíme, protože to JAK sebe vidíme, jaké sdělení o nás umění nese, co nám umělci říkají, je právě ta hodnota, po které umělci a zastánci umění volají, aby do ní bylo investováno. Jaká je tedy dnes úroveň tohoto pohledu? Jakou kvalitu informace skrývá „umělecká produkce“, jaký je její obsah, jakým jazykem dnešní umělec hovoří? Co jím artikuluje? Jakou hodnotu má dnešní „estetický výraz“, pokud lze vůbec o nějakém hovořit, když – řečeno shodně s Pavlem Švandou – „žijeme v bohatém etickém a estetickém chaosu“? Jenže jaké bohatství naKontexty 6/2010