Tři přednášky o architektuře P P
Architektura, jaká je a jaká by měla být Diskurz na dané téma je třeba začít otázkou, co vlastně je architektura. Na rozdíl např. od hudby nebo literatury totiž neexistuje architektura lehká a vážná či nízká a vysoká. Neplatí, že každá stavba je architekturou a stavba nepovedená potom architekturou špatnou. Pouze velmi malý segment stavění má ambici architekturou být a pouze velmi malá část tohoto segmentu architekturou – třeba s chybami – skutečně je. Čím se odlišuje architektura od stavění? Architektura musí v prvé řadě obsahovat ideu. Architektura je postavená myšlenka. Ve druhé řadě je důležitý způsob, jakým je postavená. Jeho prostředky musí být architektonické. To znamená zejména vyjádření tektoniky, tedy zjednodušeně řečeno ustrojení k nesení břemene, což má paralelu i k lidskému bytí a osudu. Tektonika je atributem architektury. Architektura je tedy zhmotněnou myšlenkou, ovšem zhmotněnou způsobem, jenž je jí vlastní. Pokud stavba postrádá ideu nebo při jejím ztvárnění nebyly zvládnuty její formální a technické prostředky, pak o architekturu nejde. Jinak řečeno: třebaže předpokladem vzniku architektury je vyřešení provozních, konstrukčních a ekonomických aspektů zadání, pouze jejich vyřešením architektura nevznikne. Ta vzniká až tehdy, když způsob vyřešení těchto praktických předpokladů zvládnutí stavby je veden ideou, která má obecnou sdělnost a která se promítá do její formy. Ludwig Mies van der Rohe to vyjádřil těmito slovy: „Dlouhá cesta od materiálů přes účel ke ztvárnění má jediný cíl: zavést řád do zoufalého chaosu našich dní. Chceme ovšem takový řád, který každé věci přisoudí její místo. A chceme, aby se každé věci dostalo toho, co jí podle její povahy náleží. Způsob, jakým to učiníme, bude tak dokonalý, aby svět našich výtvorů začal rozkvétat zevnitř.“1 Texty
Rozdíl mezi stavěním a architekturou zajisté vzbuzuje otázku, jakou část stavění architektura tvoří? Vyjdeme-li z reality českého prostředí a Gaussovy křivky, pak architektura tvoří půl procenta stavební produkce. V roce 2007 bylo totiž v České republice zkolaudováno 18 770 staveb a z nich přibližně deset procent navrženo architekty.2 Při mechanické aplikaci Gaussovy inteligenční křivky má pět procent architektů předpoklad nezávislého tvůrčího myšlení, čemuž odpovídá počet 95 staveb, které by měly z oněch takřka 19 000 být skutečnou architekturou. Tato čísla potvrzují od roku 2000 vydávané ročenky české architektury, do nichž bývá každoročně zařazeno kolem třiceti staveb, což s přihlédnutím k ostrým kritériím editorů a jejich neúplném přehledu o všech realizacích vede k předpokládanému množství 60–90 budov, které by mohly u nás být v roční stavební produkci považovány za architekturu. Je pozoruhodné, že ono půl procento architektury z množství veškeré stavební produkce opět kopíruje zastoupení velmi vysoké inteligence v populaci dle Carla Friedricha Gausse. Jaká je tedy tato architektura? Globalizace, s níž jsme stále silněji konfrontováni, přináší v oblasti stavebních investic obrovský tlak na standardizaci stavebních programů, provozních schémat, parametrů prostředí a současně na používání průmyslových a továrně produkovaných stavebních prvků a výrobků. Tento tlak vyvolaný expanzí mezinárodních investorů a uživatelů provází diktát mediálně šířených stylistických řešení. Mediální význam a život architektury začal vytěsňovat ten skutečný. Její obraz je stejně ne-li více důležitý jako ona sama. Investoři a uživatelé, aby se mohli pokládat za úspěšné a současné, požadují formální řešení zprostředkovaná lesklými publikacemi, která sledují i architekti, aby skrze jejich další opakování mohli být vnímáni na úrovni doby.
15