Eschatologický realista: malířství Jerzyho Nowosielského A S J N (1923–2011) patřil mezi nejznámější polské výtvarníky druhé poloviny 20. století – jeho obrazy se řadí mezi nejdražší artefakty nabízené na trhu s uměním. Přitom za hranicemi Polska je téměř neznámý. Možná, že jednou z hlavních příčin je skutečnost, že Nowosielski se vždy považoval za duchovního dědice zmizelé „rusínské“ kultury prostoru „mezi Krakovem a Počajovskou lavrou“ (jedno ze dvou hlavních středisek ukrajinského pravoslaví, klášter na Volyni). Prohlašoval o sobě – stejně jako Andy Warhol –, že je Lemkem, tedy členem rusínské etnické skupiny obývající karpatskou oblast, která byla po druhé světové válce zařazena komunistickou mocí mezi etnické Ukrajince a v rámci boje s Ukrajinskou povstaleckou armádou vysídlena do dnešního západního a severozápadního Polska. Nowosielski se narodil ve smíšené rodině: jeho otec byl Lemko, řecký katolík a ukrajinský vlastenec, který se po roce 1918 účastnil bojů za svobodnou Ukrajinu po boku atamana Petljury. Matka byla římskou katoličkou a rodina byla dlouhodobě spjata s polským Krakovem. Rozřešení tohoto vnitro-rodinného náboženského a národnostního sporu našel malíř v přijetí pravoslaví, k čemuž však došlo v podstatě náhodou: během války, aby se vyhnul odvedení do Wehrmachtu (což umožňovala ukrajinská národnost otce), byl poslán do Lvova, do pravoslavného kláštera Jana Křtitele, aby studoval psaní ikon a teologii. Složitý proces formování identity umělce je třeba ještě doplnit o fascinaci koptskou církví – sám se nazýval „velkým etiopským vlastencem“, mezi jeho slavná díla patří Bitva o Addis Abebu, tedy abstraktní re�exe italského útoku na Etiopii v roce 1936. K zásadním uměleckým vlivům je třeba zařadit také fajjúmské mumiové portréty, které vznikaly v prvních stoletích po Kristu v římském Egyptě.
Celý lidský život je jedním velkým utrpením. Dávkovaným výkonem ortelu smrti. V cele odsouzenců sedíme od dětství do smrti, jen proporce se mění (…). Stejně je na tom zvěř, všechna příroda. Jerzy Nowosielski
Odešel umělec přirovnávaný k Wyspiańskému. Známý v naší zemi každému, kdo třeba jen zavadil o svět umění. Nehrozí však po smrti Jerzyho Nowosielského jeho dílu, že bude „pocukrováno“, přivlastněno nebo redukováno ve slogan? V encyklopediích, a v poslední době bohužel také v nekrolozích, se v souvislosti s krakovským malířem zdůrazňuje, že byl vynikajícím, neortodoxním teologem pravoslaví, jenž obnovil tradici ikon, kterou spojil s uměleckou avantgardou. To je pravda – co se však
30
skrývá pod tak seriózním biogramem nezpochybnitelného mistra? Stačí snad, když v Nowosielském spatříme umělce, který vzkřísil sakrální umění (přičemž se nedočkal následovníků ani z řad vlastních studentů z krakovské Akademie, kde vychoval přes dvě stě absolventů), či ekumenického malíře, který, podoben pskovským autorům polychromie na zdech kaple sv. Kříže na krakovském hradu Wawel, vnášel tradici východního křesťanství do prostoru Západu? Vidíme obrazy zdánlivě harmonické, estetické, někdy přímo dekorativní, obrazy, které „dobře visí na zdi“ (což lze, bohužel, doložit ostudným příběhem – zřejmě objednané – krádeže děl z umělcova domu krátce po jeho úmrtí). Cítíme však, že toto dílo tají jakési drama, že zaznamenává duchovní zápas. A že výsledek tohoto zápasu se pro běžná dogmata může stát nepohodlným. Kontexty 5/2011