Strauss blok by Barrister&Principal

Přeložila Pavla Doležalová

BARRISTER & PRINCIPAL

Cet ouvrage, publié dans le cadre du Programme d’aide à la publication F. X. Šalda, a bénéficié du soutien de l’Institut français de Prague. Tato kniha vychází za pomoci programu na podporu publikační činnosti F. X. Šalda Francouzského institutu v Praze.

Georges Charbonnier: Entretiens avec Claude Lévi-Strauss © Editions Plon. Published by arrangement with Literary Agency „Agence de l’Est“. © Barrister & Principal, o. p. s., 2014 ISBN 978-80-7485-040-0

ETNOLOG MEZI NÁMI

Georges Charbonnier: Pane Lévi-Straussi, bylo již hodně řečeno o rozchodu malíře s divákem, skladatele s posluchačem, básníka se čtenářem, obecněji vzato umělce s milovníkem umění či jeho obyčejným konzumentem. Nebylo by zapotřebí ukázat, že mnohem hlubší propast dělí každého z nás od člověka vědy? V rozchodu mezi malířem a divákem může každý vidět jen konkrétní podobu jejich odlišné vnímavosti. V rozchodu mezi vědcem a běžným člověkem je třeba v první řadě vidět, že se liší vědomostmi a schopností poznávat. A možná právě zde se v naší době projevuje nejbezohledněji a nejkrutěji myšlenka nerovnosti. Vědec má vědomosti a ví také, jak s nimi nakládat. My ostatní jsme odkázáni jen na povrchní výklad své každodenní zkušenosti. Navíc učenému člověku každým dnem přibývá skutečné moci. My už příliš nevěříme v moc politiků, ale stále více jsme přesvědčeni o moci vědců. O mravní uvědomělosti politiků jsme měli své pochybnosti, a proto nás již nezajímá. Dnes pochybujeme o mravní uvědomělosti vědců. Vyčítáme jim, že své výzkumy vedou destruktivním směrem. Máme jim za zlé, že se jim podařilo spojit čistý výzkum s možností zničit lidstvo – stručně řečeno, že fyziku dovedli až k sestrojení atomové bomby. Vytýkáme fyzikům, že si opatřili vědecké alibi, neprůstřelné alibi poznání, a že si na poli vědění vyhradili podobnou pozici, jakou v právnickém kontextu poskytuje dobrá víra. Všichni tušíme, že právníci vytvořili teorii zneužití práva proto, že s užíváním práva jde ruku v ruce i jeho zneužití, a ptáme se, jestli s užitím znalostí nezačíná i jejich zneužívání, tím spíše dostanou-li znalosti nějakou institucionální podobu. 9

Po vědci požadujeme, aby zvážil dosah svých vědeckých skutků a aby jej měl pod kontrolou. S ohledem na jeho moc po něm chceme, aby na sebe vzal uvědomělé využívání této moci, a zároveň nevěříme, že by toho byl schopen. Existují přece precedenty, už třeba jen ta atomová bomba. Musíme se ptát, jestli nejsou i nějaké aktuální případy a zda nebudou i budoucí? To, jak postupně přicházíme o své nedokonalé, avšak nám drahé představy o světě, v nás budí obavy a cítíme se tak vědou ohrožováni. Až do dneška jsme si nicméně mysleli, že umění nám poskytuje útočiště, kam vědci nemohou. Mysleli jsme si dokonce, že umění představuje nejvlastnější hájemství svobody, kde se neformulují a neuplatňují žádné zákony, a profesorům estetiky jsme se posmívali. Byli jsme si jisti, že na pole umění nikdy neproniknou počty, že bez nich bude vznikat ta zvláštní krása, kterou považujeme za výlučně lidskou a nezměřitelnou, protože jako obyčejní lidé věříme, že člověka nelze spočítat. Všechno, co se měří, je nelidské, vše, čeho se zmocní poměřování, se člověku odcizí. To znamená, že při své mlhavé představě o vědách je hodnotíme nepřímo úměrně množství čisté matematiky užívané v každé disciplíně − můžeme-li to vyjádřit takto schematicky. Podle této pocitové klasifikace nás fyzika ohrožuje více než vědy, kterým se říká „humanitní“. Chováme živé sympatie k prehistorii, archeologii nebo etnologii. Přímo od etnologů jsme se dozvěděli, že jejich způsob poznání člověka počítá s poetickým vnímáním předmětu bádání. Pokud v některých případech umění či umělecký způsob vnímání může nahradit vědecké metody, hned a bez váhání v tom pochopitelně spatřujeme potvrzení svého postoje a záštitu vlastní představy o sobě. Nicméně zjišťujeme, že etnologii již nejde pouze o věrnost, že někdy místo poetické věrnosti dá přednost přesnosti, a pak máme dojem, že ztrácíme půdu pod nohama. I tak chceme za každou cenu nějaké ujištění. I když je to zcela samozřejmé, chceme být ujištěni, že vědec je člověk jako my, že i on se denně nechává unášet svými city a že 10

nežije jen racionálně. Například tam, kde vědec říká „politická ekonomie“ nebo „sociologie“, my řekneme povšechně „politika“. Máme kolem sebe prostředí, které nazýváme „politické“. Funguje tak, že se v něm rozhodujeme, nebo si to alespoň myslíme – pro nás v tom není žádný rozdíl. A přesto si myslíme a vkládáme v to své naděje, že vy, vědci, se nutně pohybujete ve stejném politickém prostředí. Když v něm fungujete, zůstáváte přitom stále vědci, nebo se poddáváte i citům? Začínáte být jako já? Claude Lévi-Strauss: Nechtěl bych vás stavět do pozice, kde bych musel sebe… Já se dobrovolně stavím do té nejhorší pozice. Pak tedy já také. Samozřejmě mám nějaké politické názory jako každý. Nemohu je nemít, protože jsem k tomu nucen a mé politické uvědomění je denně alarmováno přemírou hlouposti a špatnosti, kterým musím přihlížet. Tento politický postoj nijak zvlášť neovlivnilo to, že jsem se stal etnologem; je stále jakoby vnější a téměř úplně rezistentní vůči mým úvahám, takže přiznávám, že je emocionální povahy. Je totiž velmi nesnadné přecházet z toho objektivního tónu, o nějž se snažíte při pozorování společností zvenčí, k situaci, v níž se chtě nechtě uvnitř vlastní společnosti ocitáte. Nebudu po vás chtít podrobnosti a konkrétní příklady, jen se zeptám, zda si vy jako vědec také všímáte jistých nesrovnalostí? „Dospěl jsem k názoru, že“, „je pravděpodobné, že…“, nicméně jednám přesně naopak? Jistě, když se snažím při rozboru společnosti, v níž žiji, využít to, co vím o jiných společnostech, které zkoumám s nesmírnými sympatiemi a téměř s láskou, nemohu nevidět jisté rozpory, některá rozhodnutí nebo způsoby jednání, které mě v mé vlastní společnosti pohoršují a pobuřují. Jestliže pozoruji 11

totéž nebo něco relativně podobného v takzvaně primitivních společnostech, vůbec mě nenapadne to hodnotit. Snažím se pochopit, proč to tak je, a dokonce se řídím předpokladem, že pokud existují takové způsoby jednání a takové postoje, jistě pro to musí být nějaký důvod. Ano, to mě skutečně jako neantropologa na vašich antropologických knihách překvapilo. Už nevím, o jakou primitivní společnost se jednalo, ale to teď myslím není důležité. Získal jsem dojem, jako by kanibalismus a mučení byly jaksi oprávněné. Když pochopíme příčiny jevu, stává se ospravedlnitelný. Nemíním tím, že to ospravedlnění obdrží od vás, jen chci říci, že jako čtenář mám dojem, že se přede mnou nachází nějaký zajímavý předmět poznání, u kterého se nijak nehodnotí utrpení. Já bych skoro řekl, že by to tak sice mělo být, ale ve skutečnosti to tak vůbec není. Všichni jsme odborníci jen tak napůl, protože nemůžeme vážně tvrdit, že známe ty tři nebo čtyři tisíce různých společností, které ještě koncem 19. století existovaly na zemském povrchu – dnes by jich bylo méně, protože mnohé zanikly. Musíme si tedy vybrat a také si vybíráme podle klíče, který není čistě vědecký. V první řadě si vybíráme náhodně, protože nás okolnosti vedou určitým směrem, a pak podle osobních náklonností nebo antipatií. Vzpomínám si na svého váženého amerického kolegu Roberta Lowieho, jehož dílo lze považovat za natolik objektivní, že když ho čtete, máte dojem, že jde o úplně nezištného vědce, který studuje dané společnosti zcela nestranně bez sebemenšího podílu něčeho osobního. V posledních letech svého života mi vyprávěl, že v některých společnostech se nikdy necítil úplně nejlépe, a přestože je měl do hloubky prostudované, dost dobře jim vlastně nerozuměl. Nesmírně si například oblíbil indiány kmene Crow, což jsou indiáni z Velkých planin s čelenkami z per − zkrátka ti, co je mají tak rády i dnešní děti. Naopak tomu však bylo s indiány Hopi, kteří žijí v pueblech 12

na jihozápadě Spojených států, o nichž napsal vynikající práce. A když jsem se ho ptal proč, odpověděl: „Já nevím, ale když indián kmene Crow uřízne své nevěrné manželce nos, je to reakce, kterou dovedu pochopit a která se mi v jistém smyslu zdá normální. Indián Hopi se ve stejné situaci začne modlit a chce u bohů vymodlit, aby přestalo pršet a na celou obec přišel hladomor, což je pro mě nepochopitelný, skoro obludný postoj, proti kterému se doslova celý naježím.“ Znovu říkám, že i přesto napsal Lowie úžasné a obdivuhodné studie o kmenech Crow i Hopi, u obou skupin ale nebyl ve stejné situaci, neboť u jedné musel vyvíjet i jisté úsilí navíc. Podobnou zkušenost mají všichni etnologové. Nepopírám, že když čtu některé popisy mučení, kterého se dopouštěli mexičtí indiáni či indiáni z amerických Velkých planin, pociťuji jistou nevolnost. Ale ta se nedá ani v nejmenším srovnat s krajním odporem a opovržením, které ve mně vyvolávají podobné praktiky v naší společnosti. V prvním případě se snažím nejprve pochopit systém postojů, náboženských přesvědčení a zástupných představ, v němž takové praktiky mohou existovat. Zdá se mi, že antropologové mají v jedné věci zvláštní štěstí, ale že tomu říkám štěstí, je možná můj předsudek. Zdá se mi totiž, že vy antropologové nemáte ke svým citům stejný vztah jako fyzik; jako byste své city více zohledňovali, jako byste s nimi při svém přístupu mohli počítat, ne snad přímo u předmětu výzkumu, ale ve svém postupu. Začíná to jakousi volbou – má-li člověk být antropolog nebo etnolog a zajímat se o lidské společnosti či o určitý typ člověka, musí si nejprve vybrat. Často se říkalo – a nevím, jestli to platí obecně, ale pro hodně z nás pravděpodobně ano − že důvod, proč nás přitahovala etnologie, spočívá v naší malé přizpůsobivosti společenskému prostředí, do něhož jsme se narodili.

Úplně chápu to, že etnolog nemůže jít studovat jiné společnosti, a tím pádem opustit svou společnost jen tak pro nic za nic, ale přímo tuto myšlenku jsem neměl na mysli. Chci říci toto: zdá se mi, že díky etnologickému výzkumu může etnolog prostě fungovat jako citlivý člověk a jako vědec zároveň. To znamená, že ten výzkum nás naučí, mimochodem z intelektuálního hlediska dost nevybíravým a bolestivým způsobem, že je třeba – s prominutím za ten výraz – přestat vymýšlet nějakou „euklidovskou“ sociologii, jako nás naučili fyzikové a astronomové, a že máme přestat věřit, že všechny jevy, od nekonečně malých po nekonečně velké, patří do jednolitého prostoru. Když studujete jednotlivé společnosti, někdy se objeví nutnost změnit referenční systém, a to může být dost krkolomný kousek. Tomu se můžete naučit jedině až v terénu. Je nepředstavitelné, zhola nemožné být etnologem od psacího stolu (skoro bych řekl, že to je namáhavé fyzické cvičení). Snad právě proto tak můžeme pochopit, že ten problém, o němž jste se zmínil, je neřešitelný a že existují jisté rozpory, na něž si musíme zvyknout a s nimiž se musíme naučit žít v důvěrné rezignaci. V tom se ale tolik nelišíme od fyzika, který také ví, že existuje jistá analytická přesnost, které nikdy nedosáhne, a bude-li se o to snažit, musí odhlížet od jistých stránek skutečnosti, aby poznal jiné, protože tato dvě hlediska jsou komplementární. Tato situace je velmi podobná jako u etnologa; nemůžeme uvažovat o všech ostatních společnostech a zároveň i o té naší. Když přemýšlíme o ní, užíváme jistý hodnotový a referenční systém, kterého se musíme zbavit, chceme-li uvažovat o společnostech jiných. Na rozdíl od svých čtenářů nebo posluchačů možná máme jistou výhodu, protože už jsme si zvykli, že vždy nejde porovnat dvě věci a stanovit systém měřítek, který by platil pro jedny i pro druhé.

Měl jsem také dojem, že etnolog, který se vydává někam daleko, na nějaké místo, které si do jisté míry sám vybral, tam jede uplatňovat vědecké metody na něco, co lze snad přirovnat k jakési konkrétní podobě jeho osobní „poezie“. Ano, ale tady se dostáváme… Myslím, že fyzik v takové situaci není. Proč by nebyl? Když se zeptáte dvou vědců, proč je jeden biolog a druhý matematik, copak si můžete být jistý, že důvodem biologa není náklonnost k živé hmotě nebo zvědavost, které mohou kořenit hodně hluboko v jeho osobní historii, a že matematik bude mít sice jiné důvody, ale stejně hluboce motivované? Citové důvody? I citové. Možná se mýlím, ale na první pohled nevidím, proč by oni měli být v jiné situaci než my.

OBSAH

ETNOLOG MEZI NÁMI

„NECIVILIZOVANÍ“ A „CIVILIZOVANÍ“

HODINY A PARNÍ STROJE

ÚROVNĚ AUTENTICITY

UMĚNÍ A SKUPINA

TŘI ROZDÍLY

UMĚNÍ PŘÍRODNÍ A UMĚNÍ KULTURNÍ

O UMĚNÍ JAKO ZNAKOVÉM SYSTÉMU

POŽADAVKY KÓDU

101

BUDOUCNOST MALÍŘSTVÍ

113

KULTURA A ŘEČ

125