Obrana ženských tvarů František Mikš „Nesnaž se osvobodit velblouda od jeho hrbu, abys pak pozdě nezjistil, že přestane být velbloudem.“ G. K. Chesterton „Tentýž mozek, tatáž práce, příště je na řadě tělo.“ Pierre Dukan
Není to dlouho, co světové zpravodajské agentury rozšířily zprávu, že francouzská vláda hodlá prosadit zákon zakazující vystupovat příliš hubeným model kám a umožňující postihovat módní agentury, jež je najímají. Jak oznámila ministryně zdravotnictví Ma risol Touraineová, Francie se tím chce zapojit do ce losvětového boje proti šíření anorexie a následovat tak Itálii, Španělsko a Izrael, kde již byla některá opatření zavedena. Modelky ve Francii by podle návrhu zákona musely předkládat zdravotní knížku, jež by dokládala, že jejich index hmotnosti (Body Mass Index, BMI) je nejméně 18, což představuje kolem 55 kilogramů při obvyklé výšce 175 centimetrů. Při nedodržení jsou navrhovány pokuty až 75 000 eur a tresty s horní hranicí šestiměsíčního nepodmíněného trestu vězení. Následovaly vášnivé debaty nejen o správnosti stano vených limitních hodnot, ale i o smyslu podobného zákona. Když je na světlo vytažen dlouho přehlížený pro blém, vyhlásí mu evropské vlády legislativní válku. Stanoví normy a kvóty, zavedou sankce, vyhrožu jí i odnětím svobody. Novináři píší jak diví (či spíše od sebe opisují), neboť cítí silné téma. Málokdo však nahlédne problém v širších souvislostech a zamyslí se nad tím, proč věci musely dospět až tam, kam dospě ly. Pokusil se o to známý francouzský lékař a dietolog Pierre Dukan v knize Muži to rádi oblé aneb Proč se přirozená krása stala tabu (Rybka Publishers, Praha 2013).
12
Inspirativní obezitolog Tažení proti anorexii probíhá již delší dobu, přičemž velkou mediální pozornost získalo díky angažovanosti bývalé francouzské modelky a herečky Isabelle Caroové. Sama touto nemocí dlouhá léta trpěla a v roce 2007 se nechala v rámci kampaně „Ne anorexii“ vyfoto grafovat nahá, aby ukázala, jak má tělo touto nemocí zdeformované. Snímek vyzáblé ženy, který se objevil v novinách, časopisech a dokonce na billboardech, veřejnost šokoval. „Tato neupravená fotografie bez líčidel mě neukazuje pěknou. Vzkaz je silný: mám lu penku, padající poprsí, tělo stařeny,“ prohlásila Caro ová, která při svých 165 centimetrech vážila pouhých 32 kilogramů. Vlna mediálního zájmu se opět zvedla v roce 2010, kdy Caroová v důsledku nemoci ve věku 28 let zemřela. Podobné emotivní zprávy o zmaře ných životech dívek a žen, snažících se dostát součas nému kultu extrémní štíhlosti, se v médiích objevují často. Poněvadž se zabývám uměním a zejména malbou, k jejímž dějinám zobrazování žen a především žánr aktu neodmyslitelně patří, na rozpor mezi tím, co bylo po staletí pokládáno za ideál ženské krásy a při tažlivosti, a tím, co je za něj pokládáno dnes, narážím neustále. Jistě, výkyvy vkusu v módních trendech jsou v dějinách umění i kultuře běžné, avšak vždy oscilova ly kolem středu tvořeného přirozenými a biologický mi danostmi ženského těla. V posledních desetiletích je vše jinak. Co způsobilo tak radikální obrat vkusu a současnou posedlost hubeností? Pokud vím, histori ci umění či odborníci na estetiku odpověď nenabízejí, a už vůbec přirozenou krásu neobhajují. Může se zdát paradoxní, že na obranu bujných ženských tvarů vystupuje člověk, jenž se proslavil jako dietolog a obezitolog, autor proslavené metody hub Kontexty 3/2015