Terezie Radoměřská: Vánoce pro kočku

Terezie Radoměřská

23 adventních pohádek a jeden opravdový příběh Ilustrace Aneta Bendáková

Barrister & Principal

text a ilustrace © Terezie Radoměřská, 2010, 2012 ilustrace na obálce © Aneta Bendáková, 2012 © Barrister & Principal, o. s., 2010, 2012 ISBN 978-80-87474-04-4

Dětem

1.

Děti už byly převlečené v pyžamech, zuby vyčištěné a vlásky učesané. Seděly v pokoji a četly s maminkou pohádku na dobrou noc. „Viky, Sisi, Maxi!“ zavolal tatínek z ložnice. „Pojďte do postýlek, mám pro vás překvapení!“ vykoukl ze dveří. Maminka musela honem pohádku dočíst a už se děti hrnuly za tatínkem. „Co to je, co jsi to tady udělal?“ ptaly se děti jedno přes druhé. Na stole pod oknem totiž stál betlém. Tedy spíš jen betlémská chýše. Nikde žádné figurky ani světýlka. „To je betlém,“ vysvětlil tatínek, jako by to dětem nebylo jasné. „A ten betlém každý den nějak vylepšíme nebo sem dáme figurku. Až to bude hotové a budou tady všechny figurky, přijdou Vánoce. Myslím, že vám to čekání bude lépe ubíhat. A teď šup do peřin.“ Tatínek dal dětem pusu na dobrou noc a zavřel za sebou dveře.

Viktorie, Sofie a Maximilián, tak se děti jmenovaly, jeden po druhém docela tiše vylezli z postýlek a zblízka si betlémskou chýši prohlíželi. „Je tak maličká. Jestlipak se sem všechny vejdou?“ dumal malý Max. Byl z dětí nejmladší a minulé Vánoce si ještě moc nepamatoval. Sofie, říkali jí Sisi, prohlížela dřevěný plůtek, který odděloval chýši od louky. „Ale jo, vloni se tam také vešly, jsou to docela malé figurky,“ odpověděla zasvěceně, přestože byla jen o malinko starší než Max. Nejstarší Viky nemohla odtrhnout oči od střechy betlémské chýše. Zdálo se jí, jako by se tam něco pohnulo. Asi se spletla, vždyť v pokoji svítila jen malá lampička, ale… ne, skutečně, něco tam je! „Koukejte, tady na střeše sedí kočka!“ Viky skoro vykřikla. Děti se naklonily a opravdu.

Na střeše seděla kočka a spokojeně si olizovala tlapku. Byla celá černá a v šeru se skoro ztrácela. „Co tu děláš?“ zeptala se nesměle Viky. „Olizuju si tlapku, nevidíš?“ odpověděla kočka. Ale Viky zavrtěla hlavou: „Ne, to nemyslím. Ale kde ses 7

tady vzala? Tatínek sem zatím žádnou figurku nedal. A jak to vlastně, že mluvíš?“ vyptávala se překvapeně. „To je takové vánoční tajemství,“ mňoukla kočka. „V každém betlémě kočka je. Vždycky. Jenom není pokaždé vidět,“ seskočila měkce ze střechy a usadila se na nízké, polorozbořené zídce. „Už když byly první Vánoce a narodil se Ježíšek, kočka byla u toho. Tak si teď vlezte do postýlek a já vám budu vyprávět, jak kdysi kočka do Betléma přišla.“ Děti byly v postelích, než bys řekl „švec“, přitáhly si deky k bradě a kočka se dala do vyprávění svého prvního příběhu.

O

kočce

Kdysi byly kočky úplně divoká zvířata. Žily v lesích, spaly na stromech, lovily ptáky a malá zvířátka a lidí se spíš stranily. Bděly v noci, ve dne spaly, měly ostré zuby a dlouhé drápy. Každá žila sama, vyhýbala se i ostatním kočkám a zvířata v lese se jich bála.

Kočka Berta seděla jako každý den vysoko na větvi, dlouze zívala a přemýšlela, co si dnes chytí k večeři. Své dlouhé ostré drápy si už o kůru stromu nabrousila, vousky si už olízla a uši našpicovala, a tak jí zbývalo jen se vypravit do lesa na lov. Čekala, až se setmí, protože žádná kočka nevyrazí na lov ve dne.

Berta byla krásná kočka. Měla hustý plavý kožich, tmavě žíhaný, na obličeji skoro bílý, na tlapkách a na špičce ocásku zase trochu dohněda. Blýskavé zelené oči a hrdě vztyčené uši by dělaly čest i té nejurozenější kočce. Však byla Berta taky náležitě namyšlená.

Chodila se dívat do lesního jezírka, kde se její krása zrcadlila. To pak po lese kráčela pyšně, ladně vlnila hřbet a samou spokojeností lehce vrněla. „Jsem tak krásná,“ říkala si, „tak rychlá a silná, že se mě každý bojí. Každý přede mnou uteče.“ A to byla úplná pravda.

8

Před Bertou se každé zvířátko raději schovalo. To ji sice těšilo, ale na druhou stranu jí zase nikdo jiný než ona sama neřekl, že je krásná.

Jen co slunce zapadlo a v lese se setmělo, Berta se protáhla, seskočila z větve a pružně dopadla na mech. „Dala bych si něco malého, křehkého,“ pomyslela si a vyrazila do lesní tmy. Netrvalo dlouho a před Bertou se v trávě cosi pohnulo. Berta se přikrčila, … hop a skok a … „Aúúú, co to je?“ olizovala si tlapku, ze které trčely tři ostré bodliny. „To jsem já,“ smál se jí ježek a sbalil se do pichlavého klubíčka, jen čumáček mu koukal. „Třeba tě dneska v noci přejde chuť někoho sežrat. Že se nestydíš, taková krásná kočka. Víš, že se tě každý bojí?“ „Vím,“ sykla Berta, jak si vytáhla z tlapky poslední bodlinu. „Však jsem taky široko daleko nejsilnější,“ a strčila zraněnou tlapku do studené rosy. „A taky tě nikdo nemá rád,“ zabručel ještě ježek a skulil se pod vývrat, kam na něj kočka nemohla. „Css,“ zasyčela kočka Berta, „to je toho, já přece nikoho nepotřebuji,“ a celá rozzlobená kulhala zpátky ke svému stromu.

Zbytek noci proseděla na větvi a lízala si rozbolavělou tlapku.

Kočičí olizování zahojí kdejakou ránu, ale tentokrát nebylo nic platné. Ráno tlapka bolela víc než dřív a Berta měla velikou žízeň od horečky. Jedna ježčí bodlinka se totiž zlomila, kousek zůstal v ráně a zanítil se. Nožička byla celá oteklá a bolela až k pláči. Berta už ze své větve skoro ani nemohla slézt, natož aby dolů seskočila.

Ale musela se jít napít, protože žízeň byla čím dál větší, a studánka daleko. Opatrně se tedy spustila dolů a po třech dokulhala k vodě.

U studánky bývalo pořád živo, ale zvířátka se vždycky ztratila dřív, než kočka přišla. Tentokrát ne. Jako by všichni věděli, že jim dnes Berta nic udělat nemůže. „Koukejte, kočka! A jak pěkně kulhá!“ smála se myš, která vždycky utekla do díry ještě dřív, než si ostatní vůbec všimli, že 9

kočka jde. „A jaké má svěšené vousky, kampak se poděla naše nebezpečná kočka?“ posmíval se holub. Obvykle to byl on, kdo první uletěl, sotva zaslechl skřípnutí kočičího drápku o větvičku. „Takovou tlustou nohu má! Kdepak jsi k tomu přišla?“ šklebila se žába, i když jindy po ní zbyly jen kruhy na vodě, sotva se Berta otřela o trávu na kraji studánky. Všichni se jí posmívali a nikdo se nebál. Také nebylo proč. Berta se sotva vlekla, nemocnou nožku pokrčenou, v tlamičce od horečky sucho, a slabá byla, že by ji peříčkem porazil. Lehla si na okraj studánky, zhluboka se napila a pak do studené vody strčila bolavou tlapku.

Tak ležela několik dní, celá zesláblá, nic nejedla, jen pila a olizovala si zraněnou nožku. Její krásný kožich byl zašpiněný od bláta, uši svěšené a oči únavou kalné. Už neměla ani sílu ohnat se po drzých veverkách, které ji tahaly za ocas. Ještě před pár dny by je byla prohnala, ale teď? Ostatně, veverky to brzo omrzelo, a tak ji nechaly na pokoji. Zvířata si brzy zvykla, že jim Berta nemůže ublížit, a klidně se chodila ke studánce napít, jako by tam nikdy žádná kočka ani nebyla. Berty si nikdo nevšímal, nikdo se jí nebál, ale nikdo jí také nepomohl. Za několik dalších dnů už byla kočka tak slabá, že si ani tlapku nelízala a nedokázala se už sama napít. „Kdybych jen nebyla bývala tak pyšná, možná by mi teď někdo pomohl,“ pomyslela si smutně, položila hlavu na kámen, zavřela oči a čekala, až umře. Vtom se u studánky tak rozzářilo, jako by tu vycházelo slunce. Berta otevřela oči a vidí, že si u studánky sedl na kámen anděl a rukou sbírá z hladiny napadané jehličí. „Ách,“ vydechla v údivu, „ty jsi krásný,“ ale hned ztichla, protože jí došly síly. „No to se podívejme, kočka!“ anděl v údivu zvedl obočí. „Copak se ti stalo, že tady tak ležíš?“ vyptával se, nabral do dlaně vodu a podal ji Bertě. Berta se zhluboka napila, vděčně se na anděla podívala a ukázala mu nemocnou tlapku.

11

Anděl, jmenoval se Johan, vzal kočku na klín, hladil ji po hřbetě a opatrně jí z tlapky vytáhl poslední kousek ježčí bodliny. Pak ránu vyčistil vodou a ovázal bělostným andělským kapesníkem. „Teď už to bude dobré, ale tady zůstat nemůžeš, zase by se ti do toho dostala nečistota a zanítilo by se to znova. Odnesu tě někam, kde budeš mít čisto a klid,“ vzal Bertu do náruče a opatrně s ní letěl k blízké pastevecké chýši. „Tady to bude dobré,“ řekl, položil kočku na slámu do jeslí, připravil jí misku s vodou a trochu ovčího sýra. „To bude zatím stačit, zítra se na tebe přijdu podívat,“ dodal ještě a odletěl k nebi.

Jak slíbil, tak také udělal. Každý den přilétal Johan za Bertou, dával jí čistou vodu a něco k snědku, převazoval nožičku, až byla jednoho dne docela zdravá. „Tak, teď už mě nebudeš potřebovat,“ řekl tehdy, „můžeš se vesele vrátit zpátky do lesa.“ Ale Berta na tom nic veselého neviděla. „Ale jak ti mám poděkovat? Tolik dní ses o mne staral, bez tebe bych byla umřela.

Už nechci zpátky do lesa, budu tady v chýši spát na slámě. Jen mi řekni, jak se ti mám odvděčit,“ prosila anděla. Ten se zamyslel a pak kývl hlavou: „No, možná, že bys mohla něco udělat, ale to nemohu rozhodnout sám. Počkej tu tedy ještě do zítřka, přijdu ti říct, co a jak,“ slíbil nakonec a vrátil se do nebe.

Berta se nemohla druhého dne dočkat. V noci nespala jako obyčejně, ale tentokrát nespala ani přes den. Chodila okolo chýše, dívala se k nebi a čekala, kdy se anděl vrátí. Byl už skoro večer, když anděl Johan přiletěl a byl samý chvat a shon. „Mám pro tebe práci,“ sděloval zadýchaně, ani si nesedl. Berta poslouchala celá nedočkavá. „Dnes večer sem přijde Panna Maria a svatý Josef a v noci se narodí Ježíšek, Boží Syn. A protože je dnes opravdu velmi studená noc, lehneš si do jesliček a vyhřeješ je.

A až se Ježíšek narodí, lehneš si mu k nožičkám a budeš ho hřát,“ 12

vysvětloval anděl o překot. Berta nadšeně přikyvovala. To přece není žádná práce, to je veliká čest!

Pak si ale něco uvědomila a ukázala andělovi tlapky. Trčely z nich dlouhé ostré drápy. „Dám pozor, ale mám strach, abych Ježíškovi neublížila,“ špitla nešťastně. „Á, málem bych zapomněl,“ chytil se za hlavu Johan a vzal kočičí nožky do rukou. „Pán Bůh myslí na všechno,“ pohladil drápky a postavil Bertu zpátky na zem. „Zkus to, sám jsem zvědavý, jak se ti to bude líbit,“ anděl se doširoka usmíval, když viděl, jak nejistě kočka našlapuje. Pak si sedla a tlapky si prohlížela. Drápy byly pryč. A pak zase tu. A pryč.

A tady. Zkrátka drápky se daly tak schovat, že byla tlapka jemnější než nejjemnější hedvábí. „To je krásné,“ vydechla Berta, „takhle Ježíškovi jistě neublížím. Děkuji, děkuji, anděli!“ Ale to už byl Johan dávno pryč, protože ten večer měli andělé opravdu napilno.

13

Jak anděl řekl, tak se i stalo. Večer přišla Panna Maria se svatým Josefem a v noci se narodil Ježíšek. Berta ležela v jesličkách u Ježíškových nohou, hřála ho svým hustým kožíškem a jemně vrněla, aby se mu lépe usínalo. Neměla strach, že by ho mohla škrábnout, protože drápky byly dobře schované, a byla to nejšťastnější kočka na světě.

Když bylo po Vánocích a andělé měli trošku volného času, Johan se do Betléma zase vrátil. Berta mu radostně všechno vyprávěla; jak se Ježíšek narodil, jak ho hřála a vrněla mu a že ho ani jednou neškrábla. „Teď budeš slavná kočka,“ přikývl anděl, „budeš v každém betlémě, který si lidé postaví. Nikdy na tebe nikdo nezapomene.

Budeš ta nejslavnější kočka na světě, máš radost?“ ptal se.

Berta se zamyslela. „Ani ne, Johane, já nechci být nejslavnější kočka na světě. Kdysi jsem byla docela pyšná a sám víš, jak to dopadlo!“ zavrtěla rozhodně hlavou. „Radši ne. Navíc, když se lidé podívají do jesliček, co by tam uviděli? Kočku. Ale tam je Ježíšek a každý jiný by tam rušil. Nechci být v betlémech, a jestli je to nutné, tak budu někde schovaná na slámě. Ale jedno přání bych přece měla.“ Berta se opatrně na anděla podívala, jestli to není moc troufalé: „Ráda bych si nechala ty drápky, co se dají schovávat. Tak bych už nikdy nikomu nechtěně neublížila.“ „To je, Berto, dobré přání,“ souhlasil anděl. „Tak to tedy bude, jak si přeješ.“ Naposled kočku pohladil po hřbetu a odlétl. Od té doby mají kočky drápky, které umí schovat.

A kočku v betlémě opravdu najdeš málokdy. Většinou spí, zalezlá někde na slámě.

14

2.

Večer, než šly děti spát, natáhly spolu s tatínkem na zeď za betlémskou chýši maminčin velký tmavomodrý šátek. „To je jako noční obloha,“ řekl tatínek, „Ježíšek se totiž narodil v noci. Ty ses, Viky, taky narodila k půlnoci a Sisi ještě později. Jen Max chvátal a narodil se už večer,“ prozradil tatínek a dal dětem pusu na dobrou noc. Sotva za ním zaklaply dveře, v betlémě to zašustilo a na zídku vyskočila kočka. „Á, už tady máme noc,“ mňoukla a protáhla se. „Ahoj, kočko, jak se vlastně jmenuješ?“ Sisi se posadila na posteli, jako by se jí vůbec nechtělo spát. „Jak by, já jsem kočka Kočka,“ zapředla Kočka, „a neměly byste už spát?“ „My musíme vždycky chodit tak brzo spát, Kočko,“ postěžovala si Viky, „dokonce ani o Vánocích nemůžeme být vzhůru, jak dlouho bychom chtěli. Kdyby se Ježíšek narodil dopoledne, mohly bychom dostat dárky už dřív. Proč se vlastně Ježíšek narodil v noci? Víš to?“ vyptávala se zvědavě. Kočka blýskla očima: „To víš, že ano. A když si zalezete pod peřiny a zavřete oči, povím vám o tom.“ A sotva si děti přitáhly peřiny pod bradu, Kočka se na své zídce protáhla a začala vyprávět.

P

roč se Ježíšek narodil v noci

Dlouho před tím, než se Ježíšek narodil, připravovali andělé betlémskou chýši na jeho příchod. Vždyť přesto, že se narodí chudý, v betlémském chlévě, může ho svět uvítat čistý a upravený.

Andělé pečlivě uklízeli, urovnávali slámu v jeslích, kam Panna Maria Ježíška uloží, prali a žehlili pár plínek, hřebelcovali oslíka i volka, uhrabávali písek a na zem sypali vonící kvítky. Zkrátka všechno připravovali tak, aby se Ježíškovi na světě líbilo. A když 15

byli s prací hotovi, oklepali si z křídel pozemský prach a odlétli na nebesa.

Na druhý den ráno si jeden z andělů, anděl Eusebius, vzpomněl, že chtěl ještě dát do lucerny novou svíčku a v tom shonu to nestihl udělat.

Zavolal si proto malého andělíčka Kryštůfka. „Kryštůfku, prosím, vezmi hezkou novou svíčku, doleť do Betléma a dej ji do lucerny. Bylo by mrzuté, kdyby si Panna Maria a svatý Josef ani nemohli posvítit, až do chýše přijdou.“ Andělíček byl ohromně rád a hrdý, že dostal tak důležitý úkol.

Vyhledal v nebi tu nejkrásnější, nejrovnější a nejbělejší svíčku, která měla ten nejvyšší a nejjasnější plamínek, a pospíchal do Betléma.

Vlétl do jeskyně a málem klopýtl o převalené jesličky. Co to?

Celá chýše byla zpřeházená. Sláma z jesliček vysypaná, plínky ušpiněné a potrhané, písek na zemi rozhrabaný a místo vonících kvítků špinavé staré listí. Kryštůfek se vylekal. Jak je to možné?

Vždyť andělé všechno krásně připravili, uklidili a provoněli.

A teď tohle!

Andílkovi bylo skoro do pláče. „Co mám dělat? Copak to tu mohu nechat v takovém nepořádku?“ Kryštůfek byl sice zatím docela malý andělíček, ale ne tak malý, aby nevěděl, že když je něco rozházené, musí se to uklidit. A tak se dal do práce. Celý den se oháněl, zametal, hrabal, urovnával a na zem nasypal vonící květy. Potom dal svou krásnou nebeskou svíčku do lucerny a vedle připravil i sirky. Nakonec ještě položil do jesliček malý bílý polštářek, který sám Ježíškovi ušil, a spokojeně si prohlédl svou práci. Už byl skoro večer, když odletěl zpátky do nebe. „Kdes byl tak dlouho?“ vítal ho hned v nebeské bráně anděl Eusebius, který ho do Betléma poslal. Kryštůfek mu všechno 16

vyprávěl; jaký našel v Betlémě nepořádek, jak to zase dal všechno do pořádku a také jakou krásnou svíčku do chýše donesl. „To je divné,“ vrtěl anděl hlavou, „zítra se tam zaletíme podívat, co se to stalo. Jsi hodný, žes to všechno uklidil,“ pohladil Kryštůfka, který se tou chválou celý začervenal.

Na druhý den ráno odlétli andělé do Betléma, aby se sami přesvědčili, co se vlastně stalo. Kryštůfek se těšil, že všichni uvidí, jak všechno zase hezky uklidil, a letěl jako první. Ale už před chýší viděl, že je něco v nepořádku. Dřevo na oheň, které včera tak pečlivě poskládal, velké kusy dolů a drobné chrastí úplně navrch, bylo doširoka rozházené. A kameny, které poskládal kolem ohniště, vůbec neviděl.

A co teprve uvnitř! Sláma rozházená, plenky ušpiněné, kvítky pošlapané, jesličky rozlámané, zkrátka nepořádek snad větší než předchozího dne. „Ale já to opravdu uklidil,“ odpovídal Kryštůfek se slzičkami na krajíčku na tázavé pohledy andělů. „Však my víme, ale kdo to tedy tak rozházel?“ vrtěli andělé hlavami. „To jsme udělali my,“ ozvalo se. Za křovím ležel mladý čert, pod hlavou Kryštůfkův polštářek, a okusoval nebesky krásnou bílou svíčku. „Necháš toho! To je svíčka pro Ježíška, ty zlý špinavý čerte!“ rozzlobil se Kryštůfek. Čert se jen zle zasmál, pak to trošku zaprskalo, vyvalil se kouř a rohatý se propadl do pekel. Jen ošklivý smrad po něm zbyl a na polštářku černá skvrna od sazí. „Co budeme dělat?“ radili se andělé, „vždyť ti čerti nám naši práci vždycky pokazí a Ježíšek se narodí do špíny a nepořádku.“ Celí nešťastní betlémskou chýši zase uklidili a vrátili se do nebe. A protože si nevěděli rady, šli za archandělem Michaelem. Aby bylo jasno,

17

takový archanděl, to už je nějaký anděl! Má spoustu zkušeností a má na starosti celé zástupy jiných andělů podle svého oboru.

Například Gabriel má na starosti všechny anděly, kteří přinášejí dobré zprávy. A archanděl Michael, ten vede nebeská vojska, takže má s bojem s ďábly bohaté zkušenosti. Proto se andělé vypravili právě za ním, aby jim poradil, jak to zařídit, aby už čerti betlémskou chýši nerozházeli.

Ale ani Michael si nevěděl rady. „To je těžká věc,“ pokýval hlavou, „nemůžeme tam bojovat, to by to vypadalo ještě hůř. Asi

18

budete muset jít za svatým Prokopem, aby vám poradil. Svatý Prokop kdysi čerta zapřáhl za pluh a donutil ho orat. Třeba by věděl, jak na to, aby čerti aspoň neškodili, když už nepomohou.

To já se svými vojsky udělat nemůžu,“ poradil jim archanděl, pokrčil rameny, povzbudivě se usmál a odlétl cvičit své vojáky.

Andělé se tedy vypravili za svatým Prokopem. Ten totiž kdysi opravdu s čertem vyoral nedaleko kláštera Sázavy hluboké údolí, kterému se dodnes říká Čertova brázda. Svatý Prokop seděl na kameni a svou poustevnickou holí rýpal do země. Když mu andělé vyprávěli o svých starostech, jen se mračil. „Neřádi pekelní, co si dneska nedovolí,“ bručel. „Víte, milí andělé, když já zapřáhl čerta do pluhu, nebylo to jen tak. Musel jsem se mnoho dní modlit, postit se a prosit Pána Boha o sílu, než se mi to podařilo. A stejně si myslím, že to bylo takové nějaké čertí nedochůdče, dospělý čert by se asi nedal,“ trošku se zasnil svatý Prokop nad starými časy a dlouhou dobu mlčel. „A navíc to bylo ve dne. To je to,“ vytrhl se ze zamyšlení. „Čerti totiž páchají své nepřístojnosti hlavně v noci.

Ve dne je boží světlo, to nemohou, ale za tmy je nikdo nezastaví,“ pokýval starý svatý hlavou a dál rýpal poustevnickou holí do země.

A tak se tedy vypravili andělé přímo k Božímu trůnu, aby si vyprosili pomoc. Vypověděli Pánu Bohu celé to své trápení, i to, jak se jim čert vysmál, když ho u betlémské chýše viděli.

Vyprávěli, že jim archanděl Michael nepomohl, a ani svatý Prokop žádnou radu neměl.

Pán Bůh vážně pokýval hlavou. „Svatý Prokop má pravdu, čerti skutečně víc pracují v noci. A zabránit jim v tom může jen něco velmi posvátného,“ zamyslel se. „Možná by stačilo, kdyby alespoň jedna noc byla tak svatá, že by ďáblové na svět nemohli,“ usmál se Hospodin a slunce se rozzářilo ještě o trošku víc. „Proto se Ježíšek 19

narodí v noci. Tak bude vánoční noc posvěcená a vám už práci nikdo nepokazí,“ řekl Bůh a anděly propustil.

Andělé pak na Štědrý den znovu všechno připravili, spravili jesle a urovnali v nich slámu, vyprali a vyžehlili plínky, vyhřebelcovali volka i oslíka, uhrabali písek, zem posypali vonícími kvítky, poskládali kameny kolem ohniště a připravili dřevo na oheň. Kryštůfek vyčistil polštářek a znovu ho položil do jesliček a nakonec přinesl z nebe novou svíčku, tu nejkrásnější, nejrovnější a nejbělejší, která měla ten nejvyšší a nejjasnější plamínek.

A skutečně, jak Pán Bůh slíbil, tato noc byla tak svatá, že se žádný čert ani neukázal, a Panna Maria se svatým Josefem přišli do čistého a uklizeného chléva. Když se pak Ježíšek narodil, Panna Maria ho zabalila do čistých bílých plínek a uložila do jeslí, sláma vůbec netlačila a polštářek byl nebesky měkký. Svatý Josef zapálil oheň, který krásně hřál a vůbec nekouřil, a posvítili si lucernou, v níž jasně zářila Kryštůfkova svíčka.

Andělé se přišli Ježíškovi poklonit a byli hrdí na svou práci, kterou jim tentokrát nikdo nepokazil. Mezi nimi byl i Kryštůfek, celý šťastný, že to tak dobře dopadlo. Ale v kapse svého andělského roucha měl přece jen pro jistotu ještě jednu novou bílou svíčku.

Od té doby je vánoční noc vždy tak svatá, že si žádný čert nedovolí na svět přijít.

Proto slavíme Štědrý večer a svatou noc, a ne třeba dopoledne.

21

3.

Jen za tatínkem večer zapadly dveře, všechny tři děti se zvědavě dívaly k betlémské chýši. „Kde je Kočka?“ vyptával se Max. Ale to už ji viděly, jak se pomalu loudá z chýše ven.

„Tak přišel oslík,“ mňoukla spokojeně. „Konečně tady nebudu sama.“ Děti totiž večer s maminkou a tatínkem vyndaly z krabice figurku oslíka a daly ji do betléma. „Budeš nám vyprávět o oslíkovi?“ prosily děti Kočku. Ta dlouhým kočičím skokem zaujala své místo na zídce, olízla si tlapku a řekla: „Povím vám, jak přišel oslík do Betléma, ale napřed se Sisi musí pořádně přikrýt a všichni zavřete oči.“ Pak začala tichým kočičím hlasem vyprávět.

O

oslíkovi

Kdysi dávno chodil po Svaté zemi pastýř. Měl malé stádečko ovcí, ovčáckého psa a trochu mrzoutskou povahu. Své ovečky vodil od pastviny k pastvině, od studny ke studni, vždycky pro ně našel v horkém poledni kousek stínu a nikdy nezapomněl obstarat kus soli, který ovečky tak rády olizují.

Jednoho dne šel ovčák se svými ovcemi velmi chudým údolím.

Rostlo tam spíš jenom bodláčí, a tak byly ovce rozběhnuté do široka, aby si našly alespoň to málo trávy, která tam byla. Pes běhal okolo a dával pozor, aby se některá ovečka nezaběhla moc daleko a aby včas varoval stádo před vlky. „Bééé, bééé, bééé!“ neslo se celým údolím, slunce pálilo a horký vzduch se chvěl nad zemí. Ovčák seděl na kameni, bradu podepřenou pastýřskou holí, a poklimbával. Ovce Růženka chodila od jednoho trsu trávy k druhému, pečlivě ukusovala zelené kousky

22

a dávala pozor, aby se nezranila o trny bodláků. Nekoukala moc okolo, když vtom skoro zakopla o malý chlupatý uzlík, který ležel v mělkém dolíku. „Kdopak jsi?“ strčila do uzlíku nosem. Uzlík se zatřásl, rozmotal a vykoukly z něj dvě velké uši a dvě velké oči. „Já,“ píplo to. „Kde ses tady vzal? Mám se tě bát? Co jsi vůbec zač?“ Růženka byla trošku bázlivá, ale docela zvědavá ovečka. „No, já jsem já, nikde jsem se nevzal a bát se mě nemusíš,“ řekl uzlík a oklepal se. Najednou před Růženkou stálo maličké cosi, mělo to čtyři nohy, ocásek, velké uši a velké oči. „Takový maličký!

Ty jsi divné jehňátko,“ okukovala ho Růženka, která ještě žádné jiné mládě než jehně nikdy neviděla. „Pojď, budu se o tebe starat a bude nám spolu dobře,“ nabídla mu. „Máš nějaké jméno?“ Mrňousek zavrtěl smutně hlavou: „Nemám, nikdo mi zatím žádné jméno nedal. Taky jsem žádné nepotřeboval, byl jsem sám a nikdo se mnou nemluvil,“ z velkého oka mu ukápla slza a ztratila se v kadeřavých chlupech na čumáku. „Chudáčku malý, opuštěný,“ politovala ho Růženka. „Budu ti říkat Kvítku, budeš chodit s naším stádem a ovčák ti dá taky někdy líznout soli,“ rozhodla.

A tak se Kvítek k Růžence připojil. Pobíhal kolem ní, pásl se a jeho malá kopýtka vesele cvakala po kamení. Radostně ukusoval bodláčí a Růžence nechával šťavnatou trávu. Den tak uběhl jako voda. Když se sluníčko sklánělo k západu, vstal ovčák ze svého kamene, oklepl z klína pár drobků chleba, který právě dojedl k večeři, a pískl na psa.

Pes dobře věděl, co je každý večer jeho povinností, proto se rozběhl mezi ovce a začal je svolávat: „Haf, haf, ovečky, do houfu, haf, haf!“ štěkal hlasitě, aby i ta 23

ovečka, která došla až na konec údolí, slyšela. Ovce se spokojeně vracely ke svému ovčákovi.

Měly ho rády, vždyť se o ně staral.

Pastýř si ovečky každý večer počítal. Musel vědět, jestli se některá nezaběhla, aby se ji vydal hledat dřív, než padne tma. I tento večer ovčák počítal: „Jedna, to je Malinka, dvě, to je Belinka, tři, to je beran Rudolf, čtyři, to je Růženka, …“ a tak dále. Ale tentokrát se nemohl dopočítat. Jedna ovečka přebývala. Byl to Kvítek, který se připojil k Růžence. Ovčák pokrčil rameny a pomyslel si, že je lépe mít o jednu ovci víc než míň, odvedl stádo ke studni, všichni se napili a ulehli ke spánku.

Tak to šlo mnoho dní. Přes den se ovce pásly, večer je ovčák spočítal a odvedl na bezpečné místo, kde mohly přespat. Kvítek žil spokojeně u Růženky a rostl jedna radost. Jen se podobal ovečkám čím dál tím míň. Jednou si toho všiml i ovčák.

Bylo horké léto, slunce pálilo, vysoušelo zemi a studny vysychaly.

Ovčák vodil své stádo od studně ke studni, ale teprve v té poslední byla na dně trocha vody. Těžkým džberem nabíral vodu pro své ovečky, ale bylo jí tak málo, že se ani na všechny nedostalo. Tehdy se obrátil ovčák ke Kvítkovi: „Jdi od nás pryč, ovce nejsi, vlnu mi nedáš a jen mým ovcím ubíráš vodu; Bůh ví, co jsi vůbec zač,“ a dlouhou ovčáckou holí ho od stáda odehnal. „Počkej tady na mě! Já se sem vrátím!“ volala nešťastně Růženka. Ale to už ovčákův pes na Kvítka cenil zuby, aby se ani nepokusil ke stádu vrátit.

Kvítek smutně koukal, jak stádo odchází po úbočí kopce, a rozplakal se, když se ovečky za hřebenem ztratily a on už jen slyšel vzdálené „béé, béé“.

Pomalu šel, ani nevěděl kam, nedíval se na cestu, hlavu měl skloněnou až k zemi a z očí mu kapaly veliké žalostné slzy.

25

Za chvilku ho kopýtka donesla k malé chýši, kam se ovčáci se svými stády schovávají v zimě před chladem. Lehl si a nešťastně plakal.

Ani si skrze slzy nevšiml, že se chýše rozjasnila a před ním stojí anděl. „Neplač, oslíku!“ řekl mu nebeským hlasem. Kvítek se rozhlédl. „Já se nejmenuji Oslík, já jsem Kvítek. A můj ovčák mě odehnal od stáda. Jak nemám plakat.“ „Ale ano, jsi oslík, oslík Kvítek. Ty přeci nejsi jehňátko. Ale jsi hodný a věrný, když tak pláčeš pro své stádo a pro Růženku,“ pochválil ho anděl a pohladil ho mezi ušima. „Když jsi takový věrný, dám ti úkol. Hlídej tuhle chýši, aby byla v pravý čas hezky suchá a čistá. Jestli ho splníš, Růženka se ti sem opravdu vrátí.“ Ještě jednou ho anděl pohladil a pak odlétl k nebi.

Kvítek stál celý překvapený. Je oslík! Žádná ovce.

Oslík! Anděl to řekl tak krásně, že si to Kvítek pořád opakoval. A protože mu bylo dobře být oslíkem, rád se ujal svého nového úkolu. Spásal kolem chýše trávu, aby byla pořád hezky kratičká, kopýtky čistil podlahu a do jeslí vždy nanosil čerstvou slámu.

Někdy se mu stýskalo po stádu a Růžence, která přece slíbila, že se vrátí. A občas se zadumal nad tím, co vlastně anděl myslel tím „v pravý čas“.

Přešlo léto, po něm podzim a nakonec přišla zima. Oslík pořád plnil svůj úkol v chýši, a tak se stalo, že právě do jeho chýše přišla o Vánocích Panna Maria se svatým Josefem. A oslík byl u toho, když se narodil Ježíšek. Teď už věděl, co myslel anděl tím „pravým časem“.

Na druhý den ráno se už k betlémské chýši sbíhali lidé i zvířátka z okolí, aby se Ježíškovi poklonili. Oslík Kvítek ležel na slámě a opatrně dýchal do jeslí, aby Ježíška nezáblo. Kolem bylo spousta

26

oveček, které přišly se svými ovčáky, ale Růženka nikde. Kvítek si už skoro myslel, že se anděl zmýlil, když kolem poledne konečně zaslechl známé „béé, béé“.

Rozběhl se Růžence naproti, radostně ji vítal a vyprávěl jí, co se v jeho chýši stalo. „Pojď, ukážu tě Ježíškovi,“ zval Růženku a vedl ji přímo k jesličkám. Růženka byla šťastná, že na ni Kvítek nezapomněl, a lehla si vedle něj k jeslím. „Vidíš, oslíku, to je opravdové věrné přátelství,“ usmál se na ně svatý Josef, „a věř mi, za to, že jsi byl tak věrný, že jsi tady čekal, nikdy na tebe svět nezapomene.“

27