Jak se dělají filosofie Z V Zdeněk Vašíček své poslední dílo, rukopis nazvaný Jak se dělají �loso�e a čítající zhruba dvě stě normostran, uzavřel v polovině března letošního roku, poté co zanesl redakční připomínky Karla Palka. Pracoval na něm několik let, intenzivně pak po vydání knihy Minulost a současnost – paměť a dějiny (spoluautorka Françoise Mayer; Praha/Brno, Triáda/CDK 2008). Svazek shrnuje a dovršuje autorovu celoživotní kriticko-myslitelskou práci. Chystá jej vydat nakladatelství Triáda do konce letošního roku. Kniha má deset kapitol (jedenáctou tvoří bibliogra�e) s různým počtem podkapitol. Soustavnost, s níž autor „vyšetřuje“ celou rozsáhlou oblast systémů, pojmů, představ apod. spojovaných s disciplínou �loso�e, bude možná pro některé jeho dřívější čtenáře překvapující. Za zmínku přitom stojí ještě to, že při vší soustavnosti dokázal Zdeněk Vašíček napsat tak svěží, poutavý a stylově vyrovnaný soubor. Autorova důslednost a systematičnost zde nevyúsťuje ve vytvoření jiného, dalšího systému. Ukazuje k tomu, že skutečné myšlení začíná právě tam, kde opouští systémy, de�nice, přihrádky a jiné „strnulé formy“. Či spíše, kde jde proti nim a snaží se z nich vyprostit. Otázkou zůstává, zda a jak je v takové snaze možno uspět. Vašíčkova odpověď je skeptická, avšak tato skepse není odpovědí úplnou. Na následujících stranách uvádíme z knihy Jak se dělají �loso�e několik ukázek. -rk-
Pluralita filosofií Franz Brentano tvrdil, že sice existuje mnoho psychologií, ale žádná psychologie. Z dosud podaného vymezování �loso�e a jeho důsledků plyne, že je možno hájit tvrzení, že existují jen jednotlivé �loso�e, nikoli �loso�e „an sich“. „Každému je jenom tím, čím ji udělal sám,“ tvrdí o �loso�i Friedrich W. Schelling. „Vzhůru na lodě, �losofové!“ (Auf die Schiffe, ihr Philosophen! ) volá Nietzsche – na lodě, ne na loď.1 Vedle jednotlivých �loso�í máme jen rozpravy o nich (jako jsou dějiny �loso�e a �loso�cká učenost, to, co Marc Richir označuje za „eklektický encyklopedismus“), nikoli ale �loso�i samu. Až dosud zde podaná vymezení se totiž ukazují jako autodestruktivní. Pro nominalisty by �loso�e jako taková ani neměla mít samostatnou existenci – tu by měly mít jen její jednotlivé případy. Skládá se tedy z jednotlivých �loso�í, podstatně rozdílných, z nichž každá si to, co �loso�í je, de�nuje odlišně. Zkrátka – každá je odpovědí a kritikou těch druhých. Jejich přehled nám podávají dějiny �loso�e, které jistě samy o sobě žádnou �loso�í nejsou. Máme před sebou (nepřevládá-li dnes) obor vě-
62
dění o �loso�i, ale ani ten s ní nelze ztotožnit. Jakmile totiž překročíme faktogra�cký rámec, nutně se ocitáme ve sféře výpovědí, které jsou slučitelné či neslučitelné s jistou �loso�í. Zkrátka – docela dobře víme, i když ne vždy, co �loso�í není, nikoli, co jí je. Jiný způsob odpovědi je založen na tom, že zahrneme �loso�i do jiného celku a v jeho rámci ji pak vymezíme. Dostáváme se tak k jakési metarovině, nebo dokonce k určitému, byť jen zkusmému, vymezení �loso�e. Myšlení o myšlení je jistěže spojeno s jistými hledisky, není (či nemělo by být) beztvaré. Problém s úhly pohledu je v tom, že se vydělují ze systému, nevčleňují se do něho. Soubor hledisek je proto jakousi nad�loso�í. Lze je znovu posuzovat, popisovat, třídit a vystupovat či sestupovat ze žebříku stále dolů/ nahoru? Navíc vždy je možno položit otázku z jiného stanoviska a doufat v nějaký ten kopernikovský převrat. Zde sledovaná měřítka vztahovaná na �loso�e (např. celek, oposice) jsou až příliš obecná, mají hodnotu jen tehdy, budou-li rozpracována, ale – to je opět úkol �loso�e. Vyjadřovat se o sobě v podstatě znamená rozluštit vlastní šifru, dekódovat svůj kód, a to je v hypoteKontexty 3/2011