Bizzone, Vodafone

LÉTO 2012

Revue pro velká zvířata, co si chtějí odfrknout od byznysu

Hledáme lidi: Vybrat si správně zaměstnance do firmy je kumšt

BIZZONE

6

Lidi jsou klíč Můžete mít nápadů jak Steve Jobs, ale když neseženete lidi, kteří vám s nimi píchnou, neskončíte na žebříčku ve Forbesu, ale v Bohnicích. Když se člověk vrhá do byznysu, čeká konkurenční boj a tahanice o peníze.

Pár šikovných lidí přece zná a nějaké další si najde.

Cha! Řekněte sami. Jestli ve firmě existuje zaručený recept na zklamání, tak jsou to často právě lidi. I ti, od kterých byste to nečekali…

Ale BIZZONE tady není od toho, aby vás uvedl do deprese. Naopak! Chci jenom říct, že pro vás máme pochopení. V byznysu jsme všichni na jedné lodi.

Korporace nebo živnostník, zaměstnance většinou lovíme ze stejného rybníka. Víme, že vybrat ty nejlepší (a potom si je taky udržet) není legrace. Snad vám v tom naše aktuální téma aspoň trochu pomůže.

Ať vás mine letní okurková sezona přeje Michal Schindler šéfredaktor PS: Po prvním roce existence získal BIZZONE všechna nejvyšší ocenění pro firemní časopisy v ČR v soutěži Firemní médium roku i Zlatý středník. Děkujeme porotám a vám slibujeme, že budeme i letos nejlepším partnerem pro váš byznys.

Revue pro velká zvířata, co si chtějí odfrknout od byznysu LÉTO 2012 Vydavatel Boomerang Publishing, s. r. o., Nad Kazankou 37/708, 171 00 Praha 7-Troja, tel.: 244 023 201, www.bpublishing.cz pro Vodafone Czech Republic, a. s. Šéfredaktor a umělecký vedoucí Michal Schindler Editoři Martin Groman, Rudolf Král Grafická úprava Jakub Kaše Foto obálky Matěj Třešňák Tisk Libertas E-mail do redakce: bizzone@vodafone.com Uzávěrka vydání 6. 7. 2012 Datum vydání 30. 7. 2012 Distribuce Česká republika Periodicita čtvrtletník Prodej inzerce Marek Hammerschmied, e-mail: marek.hammer@bpublishing.cz MK ČR E 19935. Údaje jsou platné ke dni uzávěrky. Změny uvedených údajů nebo tiskové chyby jsou vyhrazeny. Kompletní ceník s aktuálními cenami stejně jako kompletní popis podmínek jednotlivých produktů a služeb najdete na www.vodafone.cz.

str. 4–19

06

LOVCI LIDÍ, ALE I VYPLŇOVAČI TABULEK

Zajímalo nás, jak to v personálkách chodí, podle čeho vybírají klientům nejvhodnější kandidáty na poptávanou pozici a kdy se je vyplatí využít. Jo a taky jsme zkusili v jedné trochu zafixlovat a vydali jsme se tam s hodně upraveným životopisem, schválně jestli nás odhalí...

vítejte v personální agentuře

12

MEZI BONDEM A SHERLOCKEM David Bentley

16

ZAMĚSTNANEC Z PŮJČOVNY

vztahy bez závazků

Jsem filtr mezi firmami a zaměstanci, říká lovec lebek David Bentley. I když má jméno skoro jako dědic celkem solidní automobilky, dělá v Praze headhuntera.

Takže nás zajímalo, k čemu jsou takoví ostří kluci firmám dobří a jestli se jim vůbec vyplatí. Co myslíte, že nám na to řekl?

Auto, loď nebo třeba sbíječku si půjčujeme úplně běžně, u lidí na to ale zatím nejsme moc zvyklí.

I u nás už ale začaly fungovat společnosti, které vám seženou zaměstnance na zápůjčku a ještě za něj převezmou zodpovědnost, platí ho a vyřizují všechny daňové povinnosti vůči státu.

5

Téma Hledáme lidi text: Jiří Holubec, foto: Matěj Třešňák, Profimedia.cz

6

Zadají inzerát na Jobs.cz, proberou pár desítek došlých životopisů, ze kterých vyházejí dvacet procent grafomanů, psychopatů a absolventů soukromých vysokých škol, a ten zbytek vám pošlou. V případě, že si někoho vyberete, zacálujete obvykle personální agentuře dva platy nového zaměstnance. Přesto má v překvapivě velkém množství případů smysl její služby využít.

7

Téma Hledáme lidi

SPECIALISTÉ Alternativou velkých agentur jsou menší firmy, do kterých se většinou chodí hledat zaměstnanci na přesně určené pozice. Bývají zaměřené na úzce vymezený sektor trhu, o kterém mají perfektní přehled (často prý vědí, kdo dostane padáka, dřív než sám dotyčný). Se zákazníky fungují na bázi osobních vazeb, znají dobře jejich firmu a odhadnou, kdo by se jim mohl hodit. Jejich velkou výhodou je, že mají své stálé portfolio potenciálních kandidátů a jsou schopné poskytnout „řešení na míru“. Můžete jim zavolat ve středu s tím, že v pátek potřebujete ve svém hotelu šikovného šéfkuchaře.

LOVCI HLAV Specialisté na vyhledávání kandidátů na vysoké pozice, jejich práci nedávno zpopularizoval severský detektivkář Jo Nesbø. V románu Lovci hlav si svého hrdinu značně přibarvil, ale do celkové charakteristiky se trefil. Úspěšný headhunter kašle na standardizované dotazníky a životopisy. Své kandidáty si vybírá individuálně, na základě pracovních výsledků a referencí z oboru. Na rozdíl od personalistů se jim neplatí až po přijetí kandidáta.

Většinou zaplatíte třetinu předem, třetinu po zaslání „short listu“ s vybranými kandidáty a poslední třetinu po přijetí vybraného.

A

gentury mají své vlastní databáze uchazečů a velmi dobrý systém, jak z nich vybírat konkrétní lidi. V zásadě vám je dávají k dispozici a neplatíte jim za čas, který stráví jejich probíráním. Platíte jen za výsledek, za který by vám navíc měly ručit minimálně po dobu, kdy je nový zaměstnanec ve zkušební lhůtě. Pro mnoho firem je také velkou výhodou, že se nikdo nedozví, že hledají zaměstnance na tu kterou pozici, protože zadavatelem je personální agentura a jejich jméno se nemusí v inzerátech vůbec objevit. Máte-li trochu nervóznější klienty nebo jste-li v nějakém zvlášť důležitém tendru, rádi si za možnost schovat se za personální agenturu zaplatíte.

Nočního vrátného a ředitele si firma najde sama Budete-li uvažovat o tom, jestli se obrátit na personální agenturu, budete nejspíš řešit dvě základní otázky. Jestli vám s tím konkrétním místem může opravdu nejlépe pomoci personálka, a pokud ano, tak která. „Na profesi, která by se v personální agentuře nikdy neobjevila, si asi nevzpomenu. Jednou jsem dokonce hledala i baču,“ říká Pavla Běhounková, ředitelka agentury Dream Job, která ale sama jedním dechem dodává, že v některých oborech a firmách se personální agentury využívají víc a v některých méně. Hlavně u těch skutečně velkých společností ale platí, že nejméně se personálky najímají na hledání nejnižších a nejvyšších postů. Nočního vrátného a generálního ředitele si firma obvykle najde sama, zbytek svěří agentuře. Jak ale vybrat tu správnou? Abyste věděli, co od personální agentury můžete očekávat, je dobré zjistit, jakým způsobem doopravdy fungují.

Personalisté vlastně kandidáty nevybírají Personální agentura není úřad práce. Není na trhu od toho, aby našla zaměstnání všem lidem, kteří do ní pošlou životopis. Je to firma žijící z odměn klientů, kteří si od ní objednávají služby. Předmětem činnosti personálních agentur jsou sice lidé, ale když se na způsob jejich fungování podíváte zblízka, tak zjistíte, že spíše než k psychologům mají daleko blíž k obchodníkům. Fungují vlastně jako každá firma zaměřená na velkoobrátkový prodej.

Zaměstnanci jsou hodnoceni podle výkonu a stejně jako v kterékoli podobné společnosti se tady uplatní hlavně mladí dravci, kteří jsou schopní ustát ďábelské tempo a splnit vysoko nastavené normy.

Mohlo by vás trochu zaskočit, že se věk personalistů obvykle pohybuje mezi dvaceti

8

TIPY OD ZDROJE Pavla Běhounková má za sebou praxi v mezinárodní personální agentuře a nyní vlastní agenturu Dream Job. Buďte přesní a upřímní Personální agentuře řekněte přesně, kdo jste a koho chcete. Čím lépe budou znát vaši firmu a představy, tím lépe se jim budou z databází lovit vhodní kandidáti.

Nechte si poradit Každá pozice má svou hodnotu, která se odvíjí od nabídky i poptávky. Nemůžete-li najít vhodného kandidáta, může to být tím, že nabízené podmínky nejsou dostatečně atraktivní.

Dobrý personalista vám může poradit, jak nabídku upravit.

Chtějte za své peníze víc Dobrá agentura toho umí hodně.

Zpracuje vám přehled situace na trhu, poradí, jaké finance a benefity k jaké pozici patří, jaké jsou zákonné požadavky. Ví, kdy je nejvhodnější doba k hledání.

Vypracuje vám návrhy smluv, dohodí šikovného právníka.

Dejte jim čas Personální agentury pracují se spoustou lidí. Všechny probrat, kontaktovat a vyzpovídat zabere nějakou dobu. Dobrá agentura by ale měla ve většině případů dodat výsledky zhruba do dvou týdnů.

Fronty nezaměstnaných už dneska venku neuvidíte, všichni uchazeči se přesunuli na internet. Vybrat mezi nimi ty pravé je ale pořád stejná dřina.

Personální agentura není úřad práce. Není na trhu od toho, aby našla zaměstnání všem lidem, kteří do ní pošlou životopis.

9

Téma Hledáme lidi

Ve skutečnosti mají sami personalisté na výběr kandidátů velmi malý vliv. Rozhodují přísně standardní metody, dotazníky a pohovory.

ČECHY – PERSONALISTICKÁ VELMOC Licenci u nás vlastní zhruba 1500 firem, což je v přepočtu na obyvatele více než ve Velké Británii, Německu nebo Japonsku a co do celkového počtu jsme asi sedmí na světě. Pro porovnání – ve třicetkrát větších USA působí pouze asi 6000 personálních agentur.

10

a třiceti lety. Co může takový rybízek vůbec vědět o lidech, jak si troufá někoho někam doporučit?! Ve skutečnosti mají tihle personalisté na výběr vhodných kandidátů vlastně velmi malý vliv. Ten je řízený pomocí přísně standardních metod, formulářů, dotazníků a rozhovorů. V jejich používání jsou zaměstnanci velkých personálních agentur velmi důkladně školeni a přísně kontrolováni. Ideální mladý personalista tedy není geniální psycholog (i když „čuch“ na lidi není na škodu). Je to někdo, kdo je schopen jednou rukou shánět klienty, druhou zadávat inzerci, očima skenovat hromadu životopisů, v mezičase efektivně zpovídat pozvané kandidáty a z jejich odpovědí umět vytáhnout relevantní informace a nalít je do přednastavených tabulek.

Schopnosti jsou důležitější než dovednosti Teď to možná vypadá, že úspěšný personalista musí hlavně perfektně ovládat excel, tak jednoduché to ale rozhodně není. Ověřit, jestli kandidát aktivně zvládá pět jazyků, jak uvádí v životopise, a zanést to do tabulky, opravdu není nic složitého (personalista samozřejmě všechny testované činnosti sám nezvládá, ale najímá si na ně externí specialisty). Na lámání chleba dojde při zjišťování úrovně tzv. soft skills. Jestli umíte podvojné účetnictví, pozná zkušený cifršpión během deseti vteřin. Co když se ale hledá manažer, který bude schopen vést stohlavý tým nebo komunikovat s autoritativní centrálou v Tokiu?

Základní metodou uplatňovanou při pohovorech je rozebírání zkušeností z předchozích zaměstnání. Zkušený personalista jí může leccos odhalit, ale rozhodně není neprůstřelná.

Vloni například stanul před soudem jistý Peter Gwinnell, který na základě značně přikrášleného životopisu získal místo zástupce ředitele londýnské investiční banky. To, že jeho dvacetiletá praxe u JP Morgan je výmysl, neodhalil ani pohovor u prestižní headhunterské agentury, ani interview u zaměstnavatele. Vše se provalilo až po rutinním telefonátu Oxfordské univerzitě, kde pan Gwinnell údajně studoval.

Ze seriózně vyhlížejícího džentlmena se vyklubal bývalý trestanec, který mezitím ovšem banku zastupoval na několika mezinárodních konferencích a pobíral plat 14 500 liber mě-

síčně. Aby se personální agentury vyhnuly podobným lapsům, sahají často po osobnostních testech.

Byl jste v mládí roztomilé dítě?

Osobnostních testů je plný internet, a kdyby vám to nestačilo, můžete si další opsat z víkendových příloh nejrůznějších deníků. Při hledání vhodného zaměstnance vám ale budou platné asi jako mrtvému zimník. Pro ty opravdu propracované musíte totiž ke specialistům. Mezi nejznámější patří například Hoganův osobnostní test. Jeho kouzlo spočívá v tom, že dotyčného testuje pomocí několika set otázek, u kterých nelze na první pohled odhadnout, na co se zaměřují. „Byl jste v mládí roztomilé dítě? Chodíte někdy z práce schválně jinou trasou než obvykle?“ Zkuste si tipnout, jaká odpověď vám přinese vysněný džob… Hoganův test a další podobné metody (Thomasův test, SHL a další) používá při hledání top zaměstnanců stále více velkých firem. Jde o sofistikované a obtížně oblafnutelné systémy, které provádějí specializované agentury účtující si za proklepnutí kandidáta okolo deseti tisíc. Za ty peníze dostanete podrobný rozbor osobnosti srovnatelný s psychoanalýzou. Pro pozici mzdové účetní je to pravděpodobně nadbytečné, u vrcholových manažerů se takový náklad vyplatí.

Jedna agentura nestačí Je hezké, že víte, co si vlastně objednáváte, ale pořád to neřeší váš základní problém. Jak z těch zhruba patnácti stovek personálních agentur vybrat tu správnou. „Nejspolehlivější způsob je najmout si agentury dvě. Jednu velkou s působností po celé republice a druhou menší, flexibilnější a osobnější, ideálně specializovanou na váš obor,“ doporučuje Pavla Běhounková. Pokud se vám nestane, že by vám obě agentury doporučily stejného uchazeče, bez kterého byste nemohli být, platíte nakonec stejně jen jedné. Abyste si mohli svou personálku důkladněji proklepnout, je dobré sledovat následující kritéria:

Zájem o vaši firmu: Aby vám personalista mohl vybrat kvalitního kandidáta, měl by přesně znát nejen vaše požadavky, ale i vaši společnost a její „chemii“. Jen tak může vytvořit specifikaci obsazovaného místa a zároveň osobnostní profil vhodného kandidáta.

Do konzervativní firmy hipster v džínech nezapadne, byť by byl ve svém oboru za hvězdu, klotový rukáv pro změnu asi neudělá štěstí ve firmě typu Googlu.

Dobrá komunikace: Pro personální agenturu jste klient. Mělo by být samozřejmostí, že vás pravidelně bude informovat o průběhu řízení. Jaký je zájem, kolik se přihlásilo kandidátů, kolik z nich je kvalitních a kdy vám je začnou posílat na pohovor.

Full Servis: Firma by měla být schopna převzít veškerou vyhledávací agendu.

Od inzerce pracovního místa přes vyhledávání ve vlastních i externích databázích, vytřídění přihlášených uchazečů až po provedení prvního kola pohovorů. Až potom by vám měla poslat dohodnutý počet vyselektovaných kandidátů. Většinou jde o tři čtyři nejlepší, ke kterým by vám navíc měla být schopna dodat své hodnocení, poznámky a zdůvodnění, proč právě oni jsou pro vás ti praví. Dejte si pozor na „sběratele a přeposílače životopisů“. Poznáte je podle toho, že vám budou chtít poslat dvacet lidí, z nichž většina bude absolutně mimo vaše požadavky.

Záruky: Trh práce je trh jako každý jiný a i personální agentury by měly za výsledky své práce ručit. Ideální je pravidlo zkušební lhůty. Pokud u vás vybraný pracovník nevydrží nebo s ním nebudete spokojeni, měli byste mít nárok na vrácení odměny. Záleží na smlouvě, jestli v plné nebo částečné výši.

Nakonec je to stejně na vás Podobně jako jakékoli jiné služby i využití personální agentury něco stojí. Obvyklá odměna za nalezení zaměstnance bývá dvojnásobek hrubého měsíčního platu, v některých případech i trojnásobek. Zvlášť u špičkových manažerů to může být docela dost peněz. Pokud se rozhodnete je vynaložit a zároveň se vzdát přímé kontroly nad hledáním svých zaměstnanců, měli byste věnovat přiměřené úsilí nalezení dobré agentury. I pak ale mějte na paměti, že sebelepší agentura vás nezbaví zodpovědnosti za finální výběr. I když vám personalisté mohou rozhodnutí hodně ulehčit, konečný verdikt, koho do své firmy přijmete, bude vždy záviset pouze na vás. ¶

Jak jsem zkusil podfouknout personalistku Taky už jste si někdy říkali, jestli v personální agentuře vážně odhalí, když si někdo zfalšuje životopis a bude se ucházet o pozice, na které nemá zkušenosti ani kvalifikaci? Takže jsme to vyzkoušeli. Hypotéka tlačí a manažerské pozice bývají pěkně placené!

Když chcete oblafnout zkušeného personalistu, nemůžete si CV úplně vycucat z prstu. Takže ho jen trochu šperkuji. V první práci jsem kdysi mastil letáky v předpotopním photoshopu a snažil se shánět nové obchody. Teď jsem to nazval Sales and Marketing Manager. Moje snaha vysvětlit jednomu japonskému producentovi neutěšenou situaci na českém digitálnětelevizním trhu se bude v životopisu skvěle vyjímat jako Marketing Consultant pro Českou republiku. Nakonec jsem s výsledkem více než spokojen. Mít tu možnost, hned bych sám sebe zaměstnal.

Ani ostrý test tváří v tvář profíkovi neprobíhá zpočátku vůbec zle.

Konzultantka agentury R4U Milena Krčmářová vypadá, že mi všecko baští, a nijak složitě mě nezpovídá. Usmívá se, přikyvuje a občas mě pobídne: „Povězte mi, co jste na té pozici dělal?“ „Můžete ten projekt popsat podrobněji?“ „Uplatnil jste výsledky později?“ A podobně. Vypadá to dost neškodně, konzultantka mě nijak nedrtí, a když se začnu zamotávat, s úsměvem přejde dál. Tohle má být ten křížový výslech, ze kterého se líhnou vrcholoví kravaťáci?

Na naše druhé setkání tedy dorážím natěšený a už se vidím, jak věším

novinařinu na hřebík a futruju matraci tisícovkami. Na jaké pohovory mě asi Milena na základě vynikajícího životopisu pošle? Vcházím do místnosti, jako bych byl nejmíň guvernér národní banky. Sotva si ale sednu, přichází studená sprcha. „Abych byla upřímná, myslím si, že váš životopis není úplně… (dramatická pauza) přesný,“ sráží mi personalistka hřebínek první větou. Snažím se zachovat dekorum.

Poposednu a ptám se překvapeně na důvod jejího podezření. „Člověk s vaším životopisem mě při pohovoru normálně zahltí informacemi o projektech, na kterých pracoval,“ vysvětluje. „Od vás jsem se u řady z nich nic konkrétního nedozvěděla,“ dodává a griluje mě upřeným pohledem. „Když jsme mluvili o konkrétních pozicích, které by pro vás měly být na základě životopisu ideální, bylo vidět, že se o nich nechcete bavit. Jako byste o ně vlastně nestál…“ Začíná mě škrtit kravata, takže nezbývá než přiznat barvu.

Nakonec sám pro sebe sbírám body aspoň za to, že jsem Milenu pobavil a vyloženě se nenamíchla. Jinak mě to ale samozřejmě štve. Až budu potřebovat opravdu dobře placené místo, budu si o tom manažerování před pohovorem muset snad i něco nastudovat…

11

Téma Hledáme lidi text: Jiří Holubec, foto: Michael Kratochvíl, Profimedia.cz

David Bentley NINJOVÉ

NA TRHU PRÁCE Po zhlédnutí filmu Lovci hlav by se mohlo zdát, že headhunter je takový kříženec mezi Jamesem Bondem, Sherlockem Holmesem a Warrenem Buffettem. Protože jsme na takový zjev byli fakt zvědaví, zašli jsme do firmy SpenglerFox a zeptali se Davida Bentleyho, jak to u nich doopravdy chodí.

12

13

Téma Hledáme lidi

Lidmi nemůžete manipulovat, tím si jen velmi rychle vysloužíte špatnou pověst.

DAVID BENTLEY Country Manager SpenglerFox pro Českou a Slovenskou republiku, s působností po celé Evropě. Má za sebou 12 let zkušeností v personálních a executive search agenturách. Zaměřuje se především na IT a telekomunikace, ale má rozsáhlé zkušenosti i z oblasti automotive, strojírenství a farmacie.

Používáte opravdu výslechové metody FBI, jak to popisuje Jo Nesbo v Headhunterech?

My bychom chtěli, ale dělají nám problémy ochránci lidských práv (směje se). Ne, vážně, k našemu povolání se asi pojí nějaké kouzlo. Jako že pracujeme v utajení, máme s klienty dohody o mlčenlivosti... Ve skutečnosti na způsobu naší práce nic tajemného není. Je to nutnost.

Takže jak to chodí? Řekněme, že velká firma není spokojena se svým ředitelem a chce ho nahradit. Hledání nového ředitele je velmi diskrétní záležitost. Musím tedy pracovat diskrétně a neprozradit, pro koho pracujeme. Stejně tak je třeba si uvědomit, že cílíme na lidi, kteří většinou nemají důvod měnit svého stávajícího zaměstnavatele. Na nás je, abychom opatrně vysondovali, co by je mohlo přimět o tom uvažovat. Možná by ten dotyčný chtěl přejít na vyšší pozici, možná naopak chce opustit velký byznys a zkusit práci v menší firmě. Bude ale ochoten se přestěhovat? Nebo dojíždět a vidět svou rodinu jen o víkendech?

Jste tedy něco jako ninjové pracovního trhu...

Jestli si budu zakládat vlastní firmu, tak ji nazvu Ninja Headhunting! Vidím nás ale spíš jako takový filtr mezi klienty a kandidáty. Stává se, že najdeme ideálního člověka, ale zároveň vidíme, že by z nějakého důvodu nebyl na té dané pozici šťastný. Třeba kvůli cestování nebo proto, že by se musel vzdát nějakých koníčků. To se samozřejmě dá přebít nabídkou vyššího platu nebo benefitů.

I když je tedy dobrý a hodil by se na to místo, tak ho nedoporučíte?

Ano, musíme v takovém případě poradit klientovi, aby přemýšlel o jiném kandidátovi. Stejně by mu ten člověk odešel. Nebyl by u něj šťastný.

Asistent s turečtinou Dodáváte klientovi jednoho kandidáta se slovy: Tohle je on! Nebo jich je víc a klient si vybírá?

Většinou jde o několik nejlepších lidí a klient má možnost si toho pravého vybrat sám. Někdy je ten pravý opravdu jen jeden.

Jaké typy lidí nejčastěji lovíte?

Tradičně headhunteři vyhledávají exekutivu a vysoký management. Dnes se to ale trochu mění. Není

14

výjimkou, že dostaneme zadání najít inženýra, který umí pracovat s určitou technologií. Takových lidí je ještě méně než manažerů a firmy si jich váží, takže je pravděpodobně nenajdete v databázi zájemců o nové povolání. Málokdy hledáme juniorské pozice nebo pozice ve středním managementu. U těch je rychlejší a levnější využít personální agenturu. Pokud ovšem hledáte někoho velmi specifického, přijdete nejspíš za námi, protože pouhým přebíráním životopisů byste se k němu nemuseli vůbec dostat.

Například?

Jednou jsme hledali asistenta. Zadání bylo rodilý Čech, ale plynně hovořící turecky. Najít někoho takového v databázi nebo na webu by bylo obrovské štěstí. Nám se to ale povedlo.

Nechci práci, co nabízí všichni Dá se říct, že headhuntig sype?

Odměňování u nás funguje jinak než v personálních agenturách. Tam se pohybujete na trhu, kde platí, že pokud zpracujete určité množství životopisů, tak nakonec uzavřete dostatečný počet obchodů, které vás uživí. My ale pracujeme pouze dejme tomu na třech čtyřech případech zároveň. A investujeme do nich mnoho úsilí a zdrojů. Proto část odměny účtujeme na začátku, druhou část po předložení a schválení seznamu finálních kandidátů a poslední po jeho přijetí.

Znamená to, že klient pracuje jen s jednou firmou?

Ano. Případů, že by jednoho kandidáta hledalo několik agentur, je málo a osobně si myslím, že to je chyba. Vezměte si, že na českém trhu se všichni znají. Zvlášť lidé pracující na podobných pozicích.

Ti spolu pravděpodobně chodili do školy a po práci na pivo. Když každému z nich volá dvakrát denně headhunter a nabízí jim jednu a tu samou pozici, tak si řeknou co? „Aha, to je ta práce, co nikdo nechce.“ Čili – daleko lepší je vybrat si v tendru jednu firmu, která je schopna pokrýt celý trh, a pracovat pouze s ní.

Kolik headhunterských firem u nás vlastně působí?

Těch opravdových bych odhadoval asi tak sto až stopadesát.

Není to moc?

Je a není. Pokud bychom brali headhuntery jako ty klasické vyhledávače top exekutivů, tak ano – protože těch na českém trhu není zdaleka tolik. Je tu ale trh s manažerskými pozicemi, který je dost specifický a vyžaduje lidi, kteří se v něm vyznají. Taky vstupní náklady na založení agentury jsou velmi nízké. Pokud budete pracovat jako specialista na obor, který

dobře znáte, a živit jen sám sebe, tak v podstatě potřebujete e-mail a telefon. A můžete se docela slušně uživit.

na telefonu. Oni mají práci. Dobrou práci a málokterý z nich ji chce měnit. Když je ale najdete, jsou většinou ochotni naslouchat nabídkám.

Může headhuntera dělat každý?

Je to práce s lidmi a tu každý dělat nemůže. Musí to být diplomat s velkou dávkou empatie. A taky být upřímný a otevřený. Nejde se zaměřit jen na úspěšné obsazení pozice. To je sice vaším cílem, ale pořád musíte mít na paměti, že měníte někomu život. Lidmi nemůžete manipulovat, tím si jen velmi rychle vysloužíte špatnou pověst.

Je to tak, že tomu dotyčnému zalichotí, že mu volá headhunter?

Může tomu tak být. Znám ředitele jedné firmy v Polsku, který si například zásadně najímal tu nejdražší agenturu, o které bylo známo, že je velmi drahá.

Usuzoval, že lidé budou ochotni takové luxusní firmě zvednout telefon.

Jako najít krejčího Proč by si firmy měly najmout headhuntera?

Protože by na určité pozice bez našich služeb těžko samy vhodného kandidáta sehnaly. Ti lidé nečekají

Proč má ten člověk v lednici pistoli? Jo, headhunteři by měli vědět o svých klientech leccos.

A jak si najít toho pravého?

Stejně jako byste si hledali krejčího, který vám bude šít oblek na míru. Bude to někdo, o kom víte, že má zkušenosti, že umí šít. Hlavní je, abyste si s ním rozuměli a věřili mu. Aby vám byl schopen ušít zaměstnance na míru, musí si vás nejdřív dobře proměřit. ¶

15

Téma Hledáme lidi text: Petr Holeček, foto: Profimedia.cz, ilustrace: Tomáš Zach

Zaměstnanec z půjčovny Chybí vám zaměstnanci, ale nepotřebujete je na celý rok?

Skolila váš tým chřipková epidemie? Zajděte si pro pracovníky do půjčovny. Kromě dělnických profesí jsou k dispozici i účetní a manažeři. Firmě se to vyplatí. S pronajatým člověkem se může kdykoli rozloučit bez odstupného a odpadne jí otravné papírování.

A

genturní zaměstnávání je u nás v plenkách, jeho obliba však každým měsícem roste. „S krizí je zájem vždy vyšší. Tlak na flexibilitu a úspory firem je zřejmý. Podniky si teď hodně rozmýšlejí, jestli najmou stálého pracovníka, nebo si ho jen na čas, třeba na dobu zvýšené výroby, půjčí,“ vysvětluje šéfová Asociace poskytovatelů personálních služeb Jaroslava Rezlerová. Důvody firmy mohou být různé – nápor v určitém období nebo třeba rozjezd projektu, který má nejasnou budoucnost. V podstatě jde o to, že firma převede starosti s náborem a „provozováním“ zaměstnance na agenturu. Ta se postará o všechny otravnosti, jako je pojištění, mzda a jednání s úřady. A navíc nese zodpovědnost za kvalitu zaměstnance a komunikuje se státem a jeho kontrolory. Je to jednoduché. Otázka je, zda i výhodné pro obě strany.

16

Vedou kancelářské krysy Oslovili jsme několik firem, pracovních agentur i samotných půjčovaných zaměstnanců, abychom tento trend zmapovali. Zjistili jsme, že většina českých firem má na tuhle službu poněkud zkreslený pohled.

Proto se u nás „dočasné přidělení zaměstnanců“ praktikuje nejčastěji na nižších úrovních – na dělnických a administrativních pozicích. Je to tedy řešení hlavně k najímání hostesek a sezonních dělníků? „Neřekla bych, že tento způsob zaměstnávání je vhodný pro konkrétní pozice. Vždy záleží na důvodu, proč klient agenturního zaměstnávání využívá. Je však pravda, že většinou se volí pro získání pracovní síly na pozice typu recepční, asistentka, dále pak na pozice hostesek, promotérů či podpůrných pozic v oblasti IT, ale i pro manuální práce,“ říká ředitelka personální agentury Axial Jana Hromadová. Největší zájem je podle ní o administrativ-

Půjčit si zaměstnance je vlastně snadné. Specializovaná agentura se postará o všechny úřední a účetní náležitosti a ještě nese zodpovědnost, pokud pracant, kterého vám dodala, něco zvorá. V Čechách se tahle možnost ale zatím využívá jen pro nejnižší posty.

17

Téma Hledáme lidi

ní zaměstnance. V každém oboru jsou potřeba asistentky, proto je i nabídka takových míst širší než u specializovaných pozic.

Vojtěch Dvořák, delivery manager české pobočky S&T, která poskytuje řešení a služby v oblasti IT. Nejceněnější jsou podle něj ajťáci, kteří mají unikátní znalost nějaké technologie, která je na trhu vzácná, nebo zkušenosti s vedením a řízením velkých ultanta IT projektů a týmů. Konzultanta IT dělá i Radek Šedivý, kterérého pronajímá outsourcingo-vý gigant CSC. „Dělám na projektech různých firem.

Nikdy mi to nevadilo. Je to v podstatě, jako když děláš na vlastní triko, jen si nemu-síš shánět kšefty, máš placenou nou dovolenou a určitou jistotu. Kdybych jel na sebe, tak si můžu vydělat dělat tak k dvakrát dvakr krrát až třikrát tolik, ale musím mít kontakty a nebudu mít jistý příjem,“ říká Šedivý. ivý.

Půjčíte mi šéfa?

Agentury mají z lidí marže rže

Zaměstnat manažera se ještě české firmy tolik neodvažují, ale i tady už byly ledy prolomeny. „Mezi společnostmi stále převažuje nedůvěra. Je to samozřejmě dáno také tím, jak je obecně pohlíženo na personální agentury. Částečně tomu rozumím, podle mého odhadu devadesát procent agentur v Česku nedělá vše tak, jak má, a naprosto vědomě a beztrestně překračuje zákony,“ myslí si Marek Hrabák, šéf agentury Optima Recruitment Europe. „V rámci Evropy je to ale naprosto jinak, například v Holandsku, kde máme také pobočku, je běžné mít určité množství flexibilní pracovní síly i na vyšších levelech v rámci společnosti. Tento trend se několik posledních let vyvíjí u nás, ale jde to pomalu,“ dodává s tím, že zná konkrétní případy, kdy si bankovní domy nebo IT firmy najaly team nebo group leadery s finančním ohodnocením kolem osmdesáti tisíc měsíčně. „Nebývá to pravidlem, spíš výjimkou, ale i my jsme se setkali s tím, že firmy využily této služby na vyšší manažerské posty jako business nebo project manager, těžko ale v tomto směru jakkoli generalizovat, vždy záleží na interní personální politice firmy,“ dodává Hromadová.

Zákon omezuje délku půjčení ní zaměstnanců na jeden rok. Pouze se souhlasem m pracanta lze smlouvu uzavřít na neomezeně dlouhou ouhou dobu. Výjimku tvoří náhrada za mateřskou nebo rodičovskou dovolenou. Půjčený člověk je zaměstnancem agentury – ta za něj platí zdravotní dravotní a sociální pojištění, vyplácí mu mzdu, vydává á sstravenky, travenky, řeší s ním služební cesty, dovolené volené a dává mu mobily, notebooky i auta. Kdykoli dykoli ho přitom může po dohodě s firmou, která terá si jej ej zapůjčila, odvolat. „My kalkulujeme cenu na zá základě ákladě hodih diho nové nebo fixní měsíční mzdy dy plus zákonné odvody plus operativní náklady ady jako ubytování a různé bonusy. A navrch ch je j samozřejmě provize. Mzda, která náleží eží zaměstnanci, je dle zákona vždy minimálně álně stejná jako v případě kmenového zaměstnance. městnance. Pokud to tedy shrnu, agenturní ní zaměstnanec je sice o něco dražší než ten en kmenový, ale v případě nějakých turbulencí na trhu je agentura schopchopna prakticky ze dne na den n lidi odvolat,“ vysvětluje Marek Hrabák z Optimy. Firma tak ušetří ří dvě mzdy, které by musela zaplatit atit ve e y na odvýpovědní lhůtě, a tři mzdy stupném. „Ideálně by měla mít firma deset až dvacet procent agenturních nturních zaměstnanců napříč svou strukturou, kturou, aby na problémy trhu mohla efektivně tivně reagovat,“ radí. Agenturními zaměstnanci stnanci mohou také některé podniky obcházet cházet pevně dané počty pracovníků, které ré ovšem nestačí pro dobrý chod firmy. Největším ětším zastá zastáncem t ncem m tohoto systému u nás je Škoda a Auto. Pracuje v ní kolem 2300 půjčených dělníků ků i odborníků.

Aby mohla efektivně reagovat na problémy trhu, měla by mít firma ideálně deset až dvacet procent agenturních zaměstnanců.

Ajťáci na roztrhání Zvláštní kategorií jsou ajťáci. Pro tento typ zaměstnávání se hodí dokonale. Správce různých databází, sítí a programů může podnik využívat jen občas.

Když rozjíždí projekt, tak potřebuje IT školitele na omezenou dobu, takže je nesmysl ho kvůli tomu zaměstnávat. O IT specialisty je zájem neustále. „A já vám řeknu proč. Když se vyučí člověk elektrikářem, tak umí udělat rozvody v domě a dělá to s drobnými rozdíly v technologii v podstatě pořád stejně v každé další budově. V IT je to složitější, existují tisíce různých aplikací, programovacích jazyků a systémů, které se od sebe liší tolik, že každý specialista dokáže svými znalostmi obsáhnout pouze některé.

Díky tomu je opravdu obtížné a někdy až nemožné hledat specialisty na méně běžné systémy,“ říká

18

Nepokazí mi firmu?

Oslovení manažeři zmiňují i slabiny systému. „U firmy menší velikosti jako naše nemůže nikdy externista zařídit to, aby fungovalo nějaké oddělení.

Když ví, že nebude mít trvalou smlouvu, chybí mu přece motivace.

Jak mu můžu věřit, že nepokazí vztahy s klienty a dodavateli? To je přece know-how každé firmy. Ovšem to je pohled malé firmy, u jednorázových projektů velkých hráčů to rozhodně smysl dává,“ říká Josef Dvořák z firmy na zážitky. Chtěl si před časem najmout krizového manažera, ale nakonec od nápadu ustoupil. Pracovní agentury namítají, že motivaci půjčovaní lidé mají. Pracují s tím, že když se osvědčí, existuje

NEŽ SI HO PŮJČÍTE: Ověřte si na webu Ministerstva práce a sociálních věcí, že společnost má licenci na dočasné přidělení zaměstnanců.

Vyžádejte si reference od společností, které mají s danou agenturou dlouhodobější zkušenosti.

Chtějte i reference od přidělených zaměstnanců, právě oni vám mohou sdělit, jak je s nimi zacházeno.

Zárukou je služba pobočky mezinárodní společnosti se sídlem na západ od Česka, neboť ty většinou dodržují jistý etický kodex.

možnost trvalého zaměstnání. Jenže paradoxně je v tom riziko pro agenturu. „Rizikem zapůjčení vlastních zaměstnanců je jejich odchod za lepším platem. Ale platí to i obráceně. Pracovníci od uživatelů chtějí případně přejít k nám,“ říká Milan Kasl z firmy Hlimont, která se zabývá kovovýrobou. Aby mohla zaměstnance půjčovat, musí jako jiné firmy splňovat podmínky pro pracovní agenturu. Licenci vydává generální úřad práce podle zákona 435/2004 Sbírky, musí se každé tři roky obnovovat a stojí pět až deset tisíc korun za jeden určitý typ práce.

Cizincem ve vlastní firmě „Kmenoví zaměstnanci velmi často hledí na ty agenturní jako na někoho, kdo jim bere práci, a pak z toho samozřejmě vznikají problémy v kolektivu,“ popisuje další potíže Hrabák. Agentura i firma musejí zajistit, aby se zaměstnanec cítil jako doma, přístupy k oběma typům pracovníků by měly být stejné. Jinak to vede k demotivaci. „V jedné firmě sedím už čtyři roky, přitom jsem zaměstnanec jiné.

Na centrálu vlastní firmy se dostanu jednou za pár měsíců,“ popisuje svou situaci Petr Pich z Prahy.

Konkrétní firmy uvádět nechce. „Občas ale cítím jistá omezení. Prostě jsem externista, nemám plnohodnotný přístup na firemní e-mail, nemám její notebook, takže do sítě lezu se svým počítačem.

Trochu mě štve, že jsem odtržen od mateřské firmy. Vždy, když tam jdu, tak se cítím jako cizinec. To je trošku opruz,“ říká, ale vidí v tom i výhody. „Moje firma je silná a vyhazuje jen za průšvihy. Takže mám jistotu, že budu mít pořád práci. Když tak mě holt pošlou zase jinam,“ uzavírá Pich. ¶

19

str. 20–31

22

DOSTAT SE DO VARŮ

Karlovarský filmový festival každoročně láká nejen tisíce filmových fanoušků, ale také spoustu menších a středních firem, které by sem rády dodávaly své služby. Není to zrovna snadné, ale pár receptů, co zafungovaly, jsme našli.

film

26

STAŘÍ HRAJOU S MLADÝMA hudba

30

COLOURS OF BURIAN kulturní tipy

Jack White řádí na pódiu s pětasedmdesátiletou královnou rockabilly Wandou Jackson, Gorillaz přizvali ke spolupráci ještě staršího Ibrahima Ferrera z Buena Vista Social Clubu. U nás zatím zajímavé mezigenerační spolupráce moc nefrčí. Obrovský úspěch společné desky Václava Neckáře a Umakartu by to ale mohl změnit.

Léto, to je super doba zabalit to ve firmě dřív a trochu se vydat za kulturou. Když úspěšně minete místní minipivovar, které teď rostou jako houby po dešti, třeba se i dostane na nějakou tu knížku, festival, CD nebo koncert. My zkusili životopis E. F. Buriana, Colours of Ostrava, písničkáře Damiena Rice, výtvarníky ze skupiny London Twelve a nějaký ten hudební masakr.

21

Kultura Film text: Rudolf Král, Aleš Hudský, ilustrace: Tomáš Zach

Festival v Karlových Varech je největší filmový mejdan ve střední a východní Evropě. Cvrkot před hotelem Thermal, na kolonádě nebo v Poštovním dvoře plní rok co rok televizní obrazovky i stránky novin a časopisů. Nás ale spíš zajímalo, jak funguje zákulisí festivalu.

Odkud a jak se vybírají ti, kteří všechny ty projekce, koncerty a večírky zajistí, uklidí po nich a taky na nich něco vydělají.

22

23

Kultura Film

Najděte, co na festivalu chybí

To, že organizátoři nějakou službu nepoptávají, ještě neznamená, že by se jim vlastně nehodila.

Nejlevnější neznamená nejlepší Ve chvíli, kdy se prezidentovi festivalu Jiřímu Bartoškovi a výkonnému řediteli Kryštofu Muchovi podaří sehnat peníze od festivalových partnerů, nastupuje vedoucí produkce Petr Lintimer. Ten je utratí za služby firem, které zajistí, aby v době festivalu všechno klapalo. „V podstatě pracujeme každý rok z pětadevadesáti procent se stejnými dodavateli. Děláme si ale srovnávací kalkulace, abychom drželi výhodnou cenovou hladinu služeb,“ vysvětluje. „Teď máme za sebou srovnání pěti nabídek pro kompletní realizaci festivalových tisků včetně katalogů a billboardů.“ V minulých letech podle jeho slov organizátoři podobným způsobem vyměnili třeba společnost zajišťující hostesky, ochranku, dodavatele kopírovacích strojů nebo provozovatele stanového městečka. Takže ano, pořád je šance mezi dodavatele festivalu proniknout. „Určitě nejjednodušší je prostě nás oslovit s nabídkou,“ říká Petr Lintimer. „V úvahu bereme cenu, kvalitu, ale i spolehlivost a znalost festivalového prostředí, které je hodně unikátní.“ Nejnižší cena tedy automaticky neznamená, že máte zakázku v kapse. „Nemůžeme si dovolit šetřit, aniž bychom měli záruku perfektní práce. Se značkou festivalu nemůžeme hazardovat,“ říká výkonný ředitel Kryštof Mucha.

Dřív, než půjdete do tendru, si tedy rozmyslete, jestli má vaše firma opravdu potřebné know-how a taky dost lidí, aby nápor během festivalu zvládla.

24

To, že organizátoři nějakou službu nepoptávají, ještě neznamená, že by se jim vlastně nehodila. Nebojte se jim nabídnout nějakou specialitu. Přesně takhle to udělali třeba Filip Brabenec a Petr Burda, majitelé franšízy Bageterie Boulevard v pražském obchodním centru Flora. „Když jsme šli na první schůzku, měli jsme – upřímně řečeno – jen mlhavou vizi, co festivalu nabídnout. Odcházeli jsme ale nadšeni my i Kryštof Mucha. Díky tomu, že jsme se trefili přesně do toho, co organizátoři potřebují,“ líčí Filip Brabenec, jak se přihodilo, že z původního plánu na malou provozovnu vznikl nakonec projekt bageterie s kavárnou na zhruba 250 m2, která by měla sloužit jako klíčový meeting point pro festivalové hosty. Jenže potom začali pánové Brabenec a Burda počítat, kolik by to všechno stálo, a bylo po radosti. „Zjistili jsme, že náklady na stavbu by byly tak vysoké, že si to nemůžeme dovolit,“ vzpomíná Brabenec. „Když už to vypadalo, že celý projekt krachne, pomohli nám organizátoři festivalu. Pan Mucha nám dal kontakt na firmu Toulax, která na festival dodává kontejnerová řešení a byla ochotna nám je za přijatelnou cenu půjčit. Díky tomu se náklady na vybudování bageterie a kavárny snížily zhruba o polovinu.“ S tím, že by na festivalu nějak závratně vydělali, Brabenec s Burdou nepočítají. „Bude to na hraně. Kromě nákladů na vybudování budeme ještě ve Varech platit okolo sedmdesáti lidí, takže první rok vlastně výdělek ani nečekáme,“ shodují se oba podnikatelé. „Chceme hlavně propagovat značku, devadesát procent návštěvníků festivalu se totiž prolíná s naší cílovkou.“ Té propagace nakonec budou mít oba frančízanti víc, než předpokládali. Inspirovali totiž majitele celé sítě Petra Cichoně a Bageterie Boulevard se stala oficiálním partnerem MFF KV.

DVANÁCT STATEČNÝCH Zní to sice dost neuvěřitelně, ale firma Film Servis Festival Karlovy Vary, která organizuje jeden z největších evropských filmových festivalů, má pouhý tucet stálých zaměstnanců.

Například vedoucí produkce Petr Lintimer je polovinu roku v produkci v Panské ulici v Praze sám. Teprve v únoru mu přicházejí další dvě kolegyně, v březnu už je jich v kanceláři šest a během festivalu pak produkce postupně zaměstnává desítky až stovky lidí.

VODAFONE VE VARECH

Dítě festivalu Dost kuriózní historii má firma Vivalogic, s. r. o., provozovatel festivalového informačního systému, která během konání MFF KV spravuje veškerý tamní hardware i software. Zatímco jiné firmy se totiž na festival snaží dostat, Vivalogic na něm vlastně vznikla.

V roce 2001 se organizátoři nedohodli na další spolupráci s firmou, která měla informační systém na starosti, a potřebovali rychle najít náhradu. Přihlásila se jim trojice mladých mužů, kteří do té doby působili na festivalu jako brigádníci. „Já jsem prodával akreditace, jeden kolega rozvážel filmové kopie a jenom druhý kolega byl součástí týmu, který měl pod palcem informační systém. Dneska se to zdá neuvěřitelné, ale produkce festivalu nám dala šanci to zkusit,“ vzpomíná Vladimír Vizina, který si spolu s Davidem Kopřivou a Radomírem Lučanem kvůli festivalu založil vlastní firmu. Aktuálně tvoří práce pro MFF KV asi čtvrtinu ročního objemu zakázek, které Vivalogic má. „Naši zákazníci už počítají s tím, že v době konání festivalu na nic jiného nemáme čas,“ směje se Vladimír a dodává, že zatímco po zbytek roku ve firmě pracuje tři až šest lidí, těsně před festivalem a v době jeho konání se rozrostou na sto třicet pracovníků.

Na promítačce housky neopékají Za určitých okolností není vlastně vůbec těžké se na karlovarský festival dostat. Stačí maličkost. Musíte být na trhu nejlepší nebo ještě lépe jediní, kdo danou službu nabízí. Mezi ty šťastné patří třeba Kino-elektro-služby Josefa Haškovce, jehož vedení festivalu oslovilo v roce 2000. „Zajišťujeme pro festival kompletní technický servis promítací techniky z 35mm filmu včetně přípravy filmových kopií a jejich distribuce do jednotlivých festivalových projekcí,“ vyjmenovává Haškovec, co všechno leží během festivalu na jeho bedrech.

Právě v roce 2001, kdy firma Kino-elektro-služby začala ve Varech fungovat, se promítači stali dokonce hlavními hvězdami festivalu. Slavný reklamní režisér Ivan Zachariáš o nich natočil sérii ulítlých festivalových znělek. Na otázku, jestli si jeho chlapi taky opékají na promítačce housky, jak to dělá promítač v Zachariášově spotu, kroutí Josef Haškovec se smíchem hlavou. „Byla to vtipná nadsázka a naši promítači, kterých je každý rok na festivalu okolo čtyřiceti, se při ní skvěle bavili.“ Jinak ale Haškovcovým lidem v průběhu festivalu zrovna do smíchu není. Moc se nevyspí, makají ve dne v noci a musejí být připraveni okamžitě řešit všechny technické problémy tak, aby ty mraky filmových projekcí proběhly bez závad.

A takhle to měli v podstatě všichni námi oslovení dodavatelé služeb pro MFF KV. Na otázku, kolik ve Varech obvykle vidí filmů, odpověděli zástupci příslušných firem ve vzácné shodě – žádný. Když nás zajímalo, jaké další benefity oproti práci na jiných zakázkách působení na karlovarském filmovém festivalu firmám přináší, asi nejlépe to shrnul Filip Brabenec z Bageterie Boulevard: „Setkáme se tady s ostatními firmami a lidmi, s nimiž bychom se normálně asi nepotkali, a v budoucnu s nimi můžeme třeba udělat nějaký byznys.

Přes šéfa produkce festivalu Petra Lintimera jsme se propojili s ostatními partnery, s nimiž sdílíme třeba náklady na agregát na výrobu elektrické energie nebo jim poskytujeme prostor pro prodej jejich výrobků nebo prezentaci služeb.“ ¶

Důvodem, proč Vodafone už šestým rokem patří mezi hlavní partnery festivalu, je kromě prestiže také možnost pozvat sem své obchodní partnery a připravit pro ně v rámci festivalu vlastní akce.

Pro obchodní partnery chystá Vodafone tradiční golfový turnaj a VIP zónu v prostorách hotelu Thermal v moderním „wellness“ stylu. Catering zajistí firma Stones catering a každý večer bude pro akreditované hosty Vodafonu připraven doprovodný program.

Moře zábavy si s Vodafonem ve Varech užijí i návštěvníci festivalu. Čeká je městská pláž se surfováním zdarma, soutěžemi o speciální ceny, focením ve stylu pobřežní hlídky a plážových her. Díky festivalové aplikaci mají k dispozici kompletní program, přehlednou mapu, aktuální informace i možnost rezervace.

25

Kultura Hudba text: Tadeáš Haager, foto: Profimedia.cz

Venku starý páky naprosto přirozeně spolupracují s mladýma vlčákama a nikomu to nepřijde divné. V Čechách fungovaly posledních dvacet let různé generace hudebníků spíš mimoběžně, každá si hrála na svém písečku. Teď to ale vypadá, že se situace začíná měnit.

N

evěř nikomu, komu je nad třicet, prohlásil kdysi John Lennon a opakovaly to po něm kapely jako Sex Pistols, Clash nebo Nirvana. Někteří muzikanti to vážně zabalili těsně před termínem (Janis Joplin, Ian Curtis z Joy Division, Jimi Hendrix, Kurt Cobain a naposledy třeba Amy Winehouse), většina ostatních se ale musela naučit na pódiu stárnout.

Tím víc je pak potěší, když za nimi přijdou mladší kolegové, kterým by mohli dělat tátu nebo mámu, a nabídnou jim spolupráci.

Všichni se trochu zklidní „Když už získáte určitou pozici na hudební scéně, začnete mít chuť plnit si dětské sny. Lou Reed pro mě byl jedním z lidí, kvůli kterým jsem chtěl v pubertě založit kapelu, a teď už jsem se cítil po letech jako muzikant natolik sebevědomě, že jsem si konečně troufl přizvat ho ke spolupráci,“ komentoval vznik alba Plastic Beach Damon Albarn, duchovní otec kreslených hejsků Gorillaz, těsně před jejich vystoupením na britském festivalu v Glastonbury, kde se na pódiu sešli

26

téměř všichni hosté, kteří vyšperkovali tuhle skvělou desku. „Sahal jsem už dřív po zkušených pánech, kteří mohli našemu frackovskému zvuku dodat ducha. Například Ibrahim Ferrer z Buena Vista Social Club, tomu bylo v době, kdy jsme natáčeli první desku Gorillaz, skoro dvakrát tolik než mě. Když někdo takový dorazí na natáčení, všichni se trochu zklidní a snaží se chovat slušně. A to se nakonec projeví i v hudbě,“ pokračuje ve vyprávění o mezigeneračních spolupracích Albarn.

Pokud se ale zeptáte hostujících veteránů, proč se do podobných projektů pouštějí, často se vám dostane mnohem prozaičtější odpovědi. „Sám jsem tu kapelu nikdy neslyšel a nebýt toho, že jsem u snídaně před dcerou prohodil něco o Damonu Albarnovi, asi by k mému hostování na Plastic Beach ani nikdy nedošlo. Když zjistila, že mě chtějí do Gorillaz, tak se rozletělo müsli na všechny strany a já zjistil, že je jejich obrovská fanynka, to nakonec rozhodlo,“ vypráví soulová legenda Boby Womack těsně před tím, než vystoupí na glastonburské pódium, pod kterým čekají desetitisíce fanoušků, od stříbrovlasých hippies až po teenagery s emo patkou a krabicovým vínem.

Královna rockabilly a jeden z největších podivínů současné rockové scény – Wanda Jackson a Jack White.

27

Kultura Hudba

SPOLUPRÁCE, KTERÉ ZAFUNGOVALY MIDI LIDI – Co jsem měl dnes k obědu – Co já všechno uvedu promotérská varianta složená v rámci pocty divadlu Semafor Paul Anka – Wonderwall hymna kapely Oasis v provedení britského Franka Sinatry, který se proslavil táborákovým hitem Diana Neil Young & Arcade Fire – Helpless kanadští lovci Grammy po boku svého idolu z dětství Danger Mouse & Daniele Luppi – Rome album natočené producentem stojícím za legendárními Gnarls Barkley. Milovník starých italských soundtracků se vydal do Říma natáčet s místními orchestry Gorillaz – Crystalised i gorily stárnou a v poslední době se baví tím, že předělávají do komorního šansonu hity aktuálních indie hvězd jako například The XX

Hegerová v rapové verzi české hymny

Umakart našel novou podobu

Zatímco venku si klidně alternativní rocker Jack White střihne duet s téměř pětasedmdesátiletou královnou rockabilly Wandou Jackson, v Česku tenhle druh spolupráce moc nefrčí. Není divu, že se porevolučním muzikantům nechtělo hrát s hvězdami normalizačního popu, které se nechaly plácat po ramenou Štrougalem a vystupovaly jako headlineři na festivalu politické písně. Jenže donedávna moc nefungovala ani kooperace mezi mladými hudebníky a muzikanty, kteří komunistům nepodkuřovali.

Na první pohled byl v tomto směru průlomem film Česká RAPublika, ve kterém čtveřici rapperů Hugo Toxxx – James Cole – Orion – Wladimir 518 napadlo natočit společný track s Hanou Hegerovou. Svérázná interpretace české hymny, do které Hegerová zpívá ústřední verš „Kde domov můj“, se sice stala hitem na youtube, ale sama zpěvačka tady moc prostoru nedostává. Tenhle part by při troše hudebního sluchu zvládla odzpívat i vaše babička. Podobně je to s účinkováním Leška Semelky ve skladbě Děti prázdnoty na desce Wladimira 518. „Dostal jsem od Mike Trafika beat, kterej zní jako starý český disko. Začal jsem psát text o prázdnotě barovejch známostí a povrchních přátelstvích z mejdanů. Při psaní refrénu mi došlo, že by bylo skvělý, kdyby ho zazpíval někdo jako Lešek Semelka,“ komentoval tehdy vznik skladby Wladimir 518, kterému se někdejšího zpěváka Blue Effectu opravdu podařilo přemluvit ke spolupráci.

Možná si říkáte, že celé to umělecké zmrtvýchvstání Václava Neckáře je jen marketingový trik a z Půlnoční by se stal hit i v podání jiného zpěváka. Pak si na youtube najděte původní verzi písničky, kdy ji zpívá Jaromír Švejdík. Jistější intonace, plnější hlas, a přece to nefunguje tak jako verze s Neckářem. Chybí tu ona hořká životní zkušenost, vědomí pomíjivosti věcí a outsiderská zranitelnost, s níž hvězda přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století bojuje o každou slabiku, o každý tón svého hlasu, který ji kdysi poslouchal na slovo. Tohle kouzlo funguje i na nové desce, kterou kapela Umakart s Václavem Neckářem natočila a která aktuálně vede žebříček nejprodávanějších českých titulů. „Původně jsme s ním chtěli spolupracovat jen proto, že se nám hodil do filmu, ale ve studiu a při natáčení videa se něco stalo. Pohnul se tam svět a na Půlnoční to je asi znát. Bylo nám líto nechat tu píseň tak osamělou, a tak jsme jí s kapelou složili další tucet bratříčků a sester. S Umakartem chystáme i čistě svou desku, ta dvě alba se od sebe ale budou lišit jako den a noc. S Václavem Neckářem jsme našli novou, řekněme šansoniérskou, podobu,“ svěřuje se Jaromír Švejdík. ¶

Neckář sbírá Anděly Tím, že se obrátí na starší kolegy z branže, aby nazpívali refrén, mohou sice čeští rappeři dodat svým písničkám „cool“ atmosféru, ale těžko v tom hledat něja-

28

ké větší mezigenerační splynutí. Toho jsme se dočkali až minulý rok, kdy do kin přišel film Alois Nebel a s ním taky dvě písničky – Půlnoční a Stínohry. Kapela Umakart (Jaromír Švejdík, Jan P. Muchow, Dušan Neuwerth) je složila pro Václava Neckáře a Marii Rottrovou a tohle spojení zafungovalo naprosto neuvěřitelně. Neckářova Půlnoční se dokonce stala nejhranější skladbou v českých rádiích za rok 2011, dostala dvě výroční hudební ceny Anděl a hlavně úžasně resuscitovala kariéru zpěváka, který se po mrtvici prakticky učil znovu chodit a mluvit. „Když jsme chystali film, chtěl jsem, aby k němu hrála hudba, jež bude evokovat předešlá desetiletí.

Ale nechtěl jsem jen poskládat autentické písně z té doby dohromady. S kapelou Umakart jsme si řekli, že by bylo lepší složit něco, co bude znít jako hudba, která tehdy hrála v rádiu, a přizvat k tomu originální hlasy té doby,“ vysvětluje Jaromír Švejdík, výtvarník filmu, autor komiksové předlohy a frontman jesenických Priessnitz, jak vznikl nápad přizvat do projektu Neckáře s Rottrovou. Přímo ke spolupráci s Václavem Neckářem pak ještě dodává: „V Čechách není skoro nikdo, kdo by dokázal uvěřitelně zazpívat slovo láska, napadá mě jen Pavel Bobek a Václav Neckář. Chlapi, co si už něco prožili.“

V Čechách není skoro nikdo, kdo by dokázal uvěřitelně zazpívat slovo láska, napadá mě jen Pavel Bobek a Václav Neckář.

Damon Albarn z Blur a Gorillaz se v Glastonbury sešel na jednom pódiu se svým už trochu opelichaným vzorem Lou Reedem.

MLADÉ IDOLY STARÝCH HVĚZD Alexander Hacke z Einstürzende Neubauten se přiznal, že je zarytým fanouškem Pink! „Baví mě její hlas, mám rád chytlavé melodie od jejích producentů a strašně rádi chodíme se ženou na její koncerty, protože uprostřed davu čtrnáctiletých fanynek vždy vidíme na pódium, ať od něj stojíme jakkoli daleko.“ Bob Dylan prohlásil o Alicii Keys: „Kdybych se narodil o pár desetiletí později, asi bych se nejvíc snažil zahrát si právě s ní. Už jen kvůli tomu, že jsme prakticky sousedé. Kromě Narah Jones, se kterou jsem si už zahrál, je to asi jediná mladá umělkyně, která mě doopravdy zajímá.“ David Bowie se také konečně dočkal kapely, která ho vytrhla z letargie. „Už roky jsem neměl chuť si s nikým zahrát. Od té doby, co jsou na scéně MGMT, ale vím, že je tady zase někdo, komu bych kývl na případnou spolupráci. Mohou za to hlavně bootlegy, ve kterých nás amatérští nadšenci namixovali dohromady a znělo to parádně.“

Jak to dopadne, když se dá parta českých hiphoperů dohromady s noblesní šansoniérkou Hanou Hegerovou, na to se můžete podívat ve filmu Česká RAPublika.

29

Věda & kultura Tipy text: Jana Kománková foto: archiv

Kulturní tipy Damien Rice 10. 7. v pražském klubu Roxy zahrál oblíbený irský písničkář Damien Rice. Skoro čtyřicetiletý zpěvák a muzikant se přes svůj civilní projev a nebulvární osobní život stal krátce po přelomu milénia miláčkem publika. Ani kritika ho neposlala do kytek. Rice vychází z folku a kromě kytary a piana nepoužívá mnoho dalších nástrojů. Spolupracoval třeba s Tori Amos a Glenem Hansardem, angažuje se v několika charitách a přesto, že jeho hitparádové úspěchy byly spíš otázkou minulosti, nabízí docela milou muziku pro široké spektrum posluchačů. Jestli jste nebyli na jeho koncertě, kupte si cédéčko. A až zase dorazí do Čech, rozhodně jděte.

KONCERT

www.damienrice.com

Nežádoucí návraty E. F. Buriana Jan Burian je písničkář, hudební skladatel a průvodce po vzdálených zemích.

Zrovna vydal velmi obsáhlou knihu, která mapuje život E. F. Buriana. „Rád bych vám vyprávěl příběh člověka, jenž bývá označován za kontroverzního umělce. Ten příběh se mě dotýká, jelikož ta osobnost – v jistých dobách oslavovaná a v jiných zase zcela zatracovaná – byl můj otec,“ říká. Po dlouhých úvahách se rozhodl komplikovaný životní příběh svého táty – dramatika, básníka, režiséra a hudebníka – podat jako soubor nikdy neodeslaných dopisů a dokumentárního materiálu, od úředních listin až po recenze v tisku. Pětisetstránková knížka nemá malé cíle – EFB byl osobností komplikovanou a konfliktní. Oslavoval levičáky, ale taky tvrdě kritizoval režim, k čemuž ho přiměla návštěva SSSR a poznání odvrácené stránky tamějšího režimu. „Komunistická strana je pro mě rozkaz,“ napsal třeba v jednom soukromém dopise. Jan Burian ale knihu psal s maximální poctivostí, pečlivostí a nastínil nesmírně zajímavý příběh, který má hodnotu i pro ty, kteří se o dílo EFB vlastně nezajímají.

30

KNIHA www.janburian.cz

VÝSTAVA

London Twelve Poznat současné britské umění není v českém prostředí tak docela snadné, alespoň pokud ho chcete vidět na vlastní oči a ne jen na internetu.

V Domě U Kamenného zvonu probíhá celé léto výstava, která by mohla tento smutný deficit aspoň částečně napravit. Jmenuje se London Twelve. Kurátoři Toby Clarke a Olga Malá vybrali práce mladých nastupujících autorů i uznávaných jmen. K vidění jsou práce 33 výtvarníků, přehlídka trvá do 23. září.

www.colours.cz

HUDBA

Colours of Ostrava

Hudební masakry Každý se asi občas ošije nad nějakou tou úděsně nevkusnou písničkou z domácích luhů, hájů a slzavých údolí. Takový Mumuland nebo něco od Víti Vávry, případně od Luštěly. Někteří z nás si v tom ošívání přímo libují. A ti pak jednoho dne vytvoří web www.hudebnimasakry.cz a související facebookovou stránku www.facebook.com/hudebnimasakry.

Přesně to udělal Jarda Konáš, který kromě Hudebních masakrů tepe kýč v české muzice i na stránkách www.cilichili.cz nebo stojí za nápadem na hudební anticenu Zlatý David za největší humáč v české pop-music. Jeho Hudební masakry pěkně natvrdo komentují to nejhorší, co česká hudební scéna plodí, nešetří fotkami interpretů, videi nebo třeba snímky obzvláště strašlivých obchodů s hudbou.

Je to samozřejmě poněkud zvrácená zábava a černý humor, ale není všechno na světě krásné, tak proč si z toho ošklivého neudělat srandu. Ale upřímně, dlouho se to poslouchat nedá. To se nedá.

ŠKODA SLOV

www.citygalleryprague.cz

Festival Colours of Ostrava má pověst hudební akce, která má nejlepší dramaturgii. Taky letos se pořadatelé zasnažili, aby přivezli zajímavou a trendy světovou hudbu a ani letos nebylo třeba podlézat laťku hudebních kvalit a nabídnout masovku pochybné kvality. Islandská ikona Björk účast kvůli nemocným hlasivkám sice odřekla, ale i tak byl program výborný: Za zmínku stojí hvězda současného R&B Janelle Monáe a mladičká Francouzka Zaz, o které říkají, že je novou Edith Piaf. Zajímaví byli i Infected Mushroom, divoká elektronická kapela, která slaví nečekaný comeback.

K tomu ještě alternativní rockeři Flaming Lips, temný folkař Fink nebo třeba neuvěřitelná kapela Staff Benda Bilili, kterou tvoří výhradně vozíčkáři z Konga. Festival Colours of Ostrava se konal nově nikoli přímo v Ostravě, ale ve Vítkovicích. A jestli jste je letos nestihli, nevadí, rovnou si je hoďte do diáře na příští rok – Colours jsou totiž rok od roku lepší.

31

str. 32-47

34

BRÁT LIDI PODLE DNA?

rozhovor

40

TAKHLE PODNIKÁ JENOM MAGOR

Marek Minárik a Lucie Benešová jsou genetici. Kdo by ale čekal suchopárné vědátory v temné laborce pod schodama, je vedle.

Založili si firmu a genetiku dělají jako svůj hlavní byznys. Zjistí, jak si asi povedou v životě vaše děti, nebo jestli jste potomek Jana Žižky. Ale lidi do své firmy spíš berou podle toho, co umí.

Když tyhle firmy začínaly, všichni si ťukali na čelo. A dneska litujou, že do toho nešli s nimi.

Koho by napadlo, že betonový pisoár pro psy může být terno.

Nebo nějaké pohorky? Hlavní je věřit si a nedat na moudré rady těch, co nikdy sami nic nerozjeli.

firmy, kterým nikdo nevěřil

44

BENEFIT ROKU 2012: FIREMNÍ ŠKOLKA

Podnikatelé obvykle nezakládají firemní školky proto, že jsou nenapravitelní lidumilové, ale proto, že se jim to vyplatí. Je to totiž jeden z nejúčinnějších prostředků, jak si udržet a motivovat své zaměstnance a jak posílit jejich loajalitu k firmě.

kam s dětmi

33

Byznys Rozhovor text: Vratislava Hofmanová, foto: Michael Kratochvíl

Živí nás genetika, ale s rozumem MAREK MINÁRIK A LUCIE BENEŠOVÁ Bratr a sestra snili o tom, že budou vědci. Podařilo se, ale zároveň se odehrála u vědců neobvyklá věc: naučili se podnikat.

Firmu Genomac rozjížděli před deseti lety v pronajatém sklepě.

Teď je z ní znalecký ústav, který provádí genetické testování.

Zároveň Čechy naučili, že se s genetikou dá zažít spousta zábavy. Třeba jeden pán z Kopřivnice díky nim ví, že jeho předkem byl Tutanchamon.

34

35

Byznys Rozhovor

Potřeboval jsem se uživit, a tak jsem spojil vědu a byznys.

Říká se, že práce ve Spojených státech člověku dodá sebevědomí. Platí to?

MM: Amerika je země pro zlatokopy. Pro lidi, kteří chtějí hodit co nejdál, dát co nejvíce gólů, být nejlepší. Jel jsem tam s nekritickým očekáváním. A vše se mi splnilo. I když jinak, než jsem čekal.

Jak jinak?

MM: Po skončení Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy jsem jel do technologického centra v Bostonu dělat doktorát k profesorovi Kargerovi, který je v bioanalýzách úplná špička. Představoval jsem si, že se naučím zajímavé věci, ale ne že se tam naučím podnikat. Když jsem odjížděl, měl náš otec úspěšnou firmu. Vedl jsem mu malé obchodní oddělení. Říkal jsem si: Není to špatný, ale chci něco vymyslet, vyřešit, přijít na něco úžasného, o čem se bude psát.

Vlastně jsem utíkal před komerčním prostředím.

Do Ameriky jste utíkal před komercí?

MM: Jenže komerce je tam součástí vědy, v dobrém slova smyslu. Například na univerzitě fungoval ústav, který získával peníze od různých podporovatelů. Vědci jim za to přesně vysvětlovali, k čemu jejich peníze použijí, což se u nás moc neděje. Takže jsem nakonec došel k poznání, že špičková věda se s byznysem nevylučuje, přesně naopak.

Jaké jste měla představy vy?

LB: Já jsem si svou dráhu představovala vyloženě vědeckou, v základním výzkumu. Když mi pak Marek nabízel, jestli bych s ním nechtěla pracovat, byla jsem zdrženlivá. Ale jela jsem za ním do Ameriky a tam jsme spolu dělali první experimenty na vzorcích konkrétních pacientů, které jsem si přivezla z Prahy. Začalo se mi to líbit. Vrátila jsem se a postupně tady budovala laboratoř.

Vy jste nechtěl ve Spojených státech zůstat?

MM: Z technologického centra v Bostonu jsem se přesunul do soukromé firmy v Kalifornii. To, co se tehdy dělo v Silikonovém údolí, bych jinde nezažil. Ocitl jsem se ve špičkové firmě v době, kdy genetika zažívala boom. Byl to život věčného bakaláře, stále jsem objevoval nové úžasné věci, jenže časem jsem si začal uvědomovat, že mi chybí rodina. Došlo mi, že jako věčně mladý nemůžu žít donekonečna.

Dalším impulzem k odchodu bylo, že se v Americe po jedenáctém září změnila atmosféra. Zmizela kamarádská nadšená nálada. I na Kalifornii dopadl stín a obavy, co bude.

36

Kliky neleštíme Takže jste se vrátil domů s pytlem ideálů a peněz?

MM: Nevrátil jsem se s pytlem peněz, ale s opotřebovaným přístrojem. Byl to vysokokapacitní sekvenátor. Ten tehdy stál nepředstavitelnou sumu a nemohl bych si ho dovolit. Ale firma mi umožnila odkoupit přístroj, který měla v Evropě na ukázku pro zákazníky. Dostal jsem ho za lepších podmínek, i když to pořád byly neskutečné náklady. Protože jsme firmu zakládali se sestrou, zaplatil nám ho táta.

V čem byl ten přístroj výjimečný?

MM: Tehdy, když někdo potřeboval znát sekvenci kousku DNA, trvalo to dva dny. Přístroje nedokázaly sjíždět hodně pacientů a hodně genů najednou. Náš přístroj uměl sjet sto vzorků a místo dvou dní to trvalo dvě hodiny. V pohodě jsme uměli zajistit potřeby sekvenování pro celou Akademii věd. To, co jim do té doby trvalo půl roku, jsme udělali za měsíc. V Břevnově jsme si pronajali sklep a tam přístroj umístili. Když jsme měli jednání s významným profesorem, kterému jsme chtěli nabídnout svou práci, oknem nám tam lítalo listí a hlína. Nějaká stará paní zrovna hrabala na dvorku a volala: Nevadí vám to?

Profesor nevěřil, že děláme genetiku v takovém prostředí. Dneska na to nostalgicky vzpomínáme, ale je fakt, že jsme kromě odvahy měli hlavně obrovské štěstí.

V čem?

LB: To, co fungovalo v Americe, se tady muselo teprve prosadit. Všichni tenkrát ve výzkumných pracovištích dbali hlavně na samotnou vědu, ale netlačili na konkrétní využití výsledků. Jenže my jsme se potřebovali uživit. Museli jsme tedy vědu spojit s praktickou stránkou.

MM: Měli jsme nulové platy, jednu laborantku a vrazili jsme do toho všechny peníze, které jsem vydělal v Americe. Neznali jsme žádné děkany, docenty, profesory, primáře či přednosty klinik. Nikoho z lidí, kteří jsou pro náš obor důležití. Do prostředí medicíny jsme pronikali velmi těžce.

Nedívali se na vás vědci a lékaři skrz prsty?

Jako na idealisty, kteří sní o něčem, co viděli v Americe?

MM: Ano. Lidé si mysleli, že když jsme soukromá firma, nemůžeme dělat na zakázku tak dobře jako odborníci na akademii. Opak byl pravdou, my jsme si totiž nemohli dovolit udělat chybu. Začátky byly těžké, ale po deseti letech, kdy už máme za sebou také řadu přednášek a publikací, k nám přistupují jinak.

Takže se dá dělat věda a zároveň podnikat?

MM: Před časem jsem se v Ženevě na konferenci potkal s profesorem Kargerem, u kterého jsem v Bostonu studoval. Řekl jsem mu, že se mi tady po-

Až k opicím se ve vašich genech asi neprokopou, ale faraona by najít mohli.

BRÁCHA, SÉGRA A DNA Sourozenci, sedmatřicetiletá Lucie Benešová a jedenačtyřicetiletý Marek Minárik, jsou odborníci na genetiku a DNA analýzy. Vystudovali Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, v roce 2001 založili společnost Genomac, ze které je dnes největší soukromé centrum pro aplikovaný medicínský výzkum v České republice. Od roku 2007 má statut znaleckého ústavu. Zaměřuje se na testování geneticky podmíněných druhů nemocí, určování účinnosti jejich léčby, ale také na testování pro určování otcovství.

Do Česka zavedli nový obor, takzvanou rekreační, tedy zábavnou genetiku.

37

Byznys Rozhovor

Když někoho přijímám do firmy, zajímá mě, zda kouří, jak se o sebe stará, zda má v rodině alkoholiky či sebevrahy. To o něm vypovídá milionkrát víc, než jestli má gen pro to či ono. dařilo v menší míře vybudovat něco podobného, jako má on tam. Většina našich aktivit se teď zaměřuje na výzkumné projekty z grantů. Dodneška ale nemáme smlouvy s pojišťovnami. Z ekonomického hlediska je to šílené, ale na druhé straně jsme na této mašinerii zcela nezávislí. Nemusíme nikde leštit kliky a bát se, že bez správných konexí nám pojišťovna smlouvu neprodlouží nebo sníží hodnotu bodu z šedesáti čtyř halířů na padesát osm a budeme v háji.

Udrželi jsme si finanční i morální nezávislost.

Běhá mezi námi Koperník Nápad nabízet testy pro zábavu jste si taky přivezli ze Států?

MM: Zkusili jsme to, co jsme znali z Ameriky. Každý seriál se tam tehdy točil kolem testů DNA, bylo to hrozně in. Hodně frčely testy genetického původu, tlačili je dopředu mormoni, kteří mají zájem o všechno, co se týká jejich rodin. Roli hrálo i to, že do Ameriky lidé přicházeli z různých koutů světa, a mnohé teď zajímá, odkud vlastně jejich předkové jsou. Samozřejmě jsme si říkali: Budou o to mít zájem Češi?

A měli?

MM: Byl to neskutečný úspěch. V roce 2006 jsme začali testy nabízet a za rok jsme jich udělali dva tisíce. Podařilo se nám totiž oslovit určitou vrstvu lidí, kteří mají chuť o sobě něco zjišťovat, mají rádi tajemství, ale nepůjdou ke kartářkám nebo k astrologům, protože vědí, že to je hloupost. Testy DNA jim naopak připadají jako racionální doplnění rodinné minulosti.

Vy dokážete zjistit, jestli měl člověk mezi předky třeba někoho slavného?

MM: Ano, ale to je spíš třešnička na dortu. Lidé chtějí především informaci, odkud sem přišli, co jsou zač. Když jsme například jednomu člověku oznámili, že má společný genetický profil s Mikulášem Koperníkem, byl příjemně překvapen. Podobně jako pán, kterému jsme sdělili, že je dost možná potomkem Tutanchamona.

38

Existuje třeba gen úspěchu? Gen, který způsobuje, že někdo je v životě úspěšnější, že se mu vše daří?

MM: To je přesně ono. Vy říkáte gen úspěchu a hned se snažíte vysvětlit, co tím myslíte. Protože cítíte, že je těžké to pojmenovat.

Takže?

MM: Museli bychom to zkusit rozložit na prvočinitele.

To znamená, jestli existuje gen, který způsobuje, že člověk umí dělat věci rychle, jestli je umí dotáhnout do konce a podobně. Několik podobných genů by dohromady mohlo vytvořit to, čemu se obecně říká úspěch. Takže: gen úspěchu určitě neexistuje. Ale existují geny podmiňující třeba osmačtyřicet schopností, které obvykle k úspěchu vedou. Jenže žádný člověk určitě nemá všech těch osmačtyřicet schopností a navíc se každý pohybuje v jiném prostředí, jež má na to všechno vliv.

Co má tedy na nás větší vliv, genetika, nebo prostředí?

MM: Prostředí má vliv nejméně z poloviny. Einstein by nikdy nedošel k teorii relativity, pokud by ho někdo nenaučil základy matematiky. Představa, že třeba Sokrates jen tak seděl, koukal kolem sebe a napadaly ho geniální myšlenky, je naivní. Prostředí je strašně důležité.

Vy nabízíte i testování dětí. Znamená to, že dokážete z DNA zjistit, zda má dítě dispozice ke sportu nebo k hudbě?

LB: Pro mě je zrovna genoskop nejoblíbenější test ze všech. Uvedli jsme ho v době, kdy jsem přesně tuto otázku řešila u svých dětí. Zná to většina rodičů.

Koukáte na své dítě, jeden den si říkáte, že hezky zpívá, další den se vám zdá, že bude lepší podporovat je ve sportu. Chcete pro ně to nejlepší, ale u malinkých dětí ještě nepoznáte, co jim opravdu sedí.

Vím, že hodně lidí přemýšlí, kam mají své dítě směrovat, a přesně v tom jim může genoskop pomoci.

MM: My jsme typický příklad toho, že lidé takto o svých dětech přemýšlejí. Mám doma holčičku, od dvou let ráda zpívá, všichni říkají, že krásně. Třikrát týdně ji vozíme do Kühnova dětského sboru, celá rodina kvůli tomu kmitá a říkáme si: Má to smysl? Když jsem zjistil, že má gen pro absolutní sluch, mám pocit, že to asi není úplně zbytečné, že ji podporujeme správným směrem. Neznamená to, že kdybych zjistil, že tenhle gen nemá, zakážu jí zpívat.

Tak kdo tam bude? Koperník, nebo prostě jenom banda vašich dědečků a babiček?

Co si ještě mohou rodiče z DNA dětí nechat zjistit?

LB: Například zda má dítě větší sklon k závislostem.

V takových případech rodiče vědí, že by měli trošku více sledovat jeho mimoškolní aktivity. Hlídat, kým a čím se obklopuje, a zajistit, aby se raději stalo závislé na sportu nebo na hudbě než na drogách či automatech.

Můžu si u vás nechat třeba zjistit, na jakou nemoc asi jednou zemřu?

MM: Nemám rád, když genetiku někdo prezentuje jako Pandořinu skříňku. Je pravda, že existují mutace, které, pokud je máte, způsobí nádor. Proto v oblasti, které říkáme rekreační genetika, tyhle věci nevyšetřujeme. To nejde, abychom zjišťovali, zda dítě umí zpívat, a při tom jen tak mimochodem přišli na to, že dostane leukemii. Tyto dvě oblasti jsou od sebe odděleny.

LB: Genetika přináší neuvěřitelně mnoho možností, jenže většina lidí ještě stále neví, co si pod tím pojmem vlastně představit. Buďto si vybaví jen vyšetření těhotných žen, nebo je napadají divné asociace, hledají za tím výrazem až něco děsivého. Právě to se snažíme změnit.

Kouření přebíjí genetiku Nemůžeme jednou skončit tak, že si firmy budou nechávat z DNA uchazečů o zaměstnání zjišťovat, jestli jsou vhodní, nejsou nemocní a podobně?

MM: Ne. Zjišťuje nějaká firma, zda člověk kouří nebo kolik pije alkoholu? A kouření přebije veškerou genetiku. Nedávno jsem slyšel někoho říkat, že pojišťovny jednou budou chtít vědět, jaké máme predispozice, a podle toho se budou rozhodovat při uzavírání pojistek. To opravdu není možné. To jsou řeči lidí, kteří v genetice vidí něco tajemného, hrozivého, ale nic o ní nevědí.

Kdybyste vy sami přijímali nového zaměstnance, nebyli byste v pokušení zjistit si o něm z DNA něco víc?

MM: Když chci někoho zaměstnat, zjistím si především, z jakého pochází prostředí. Zda jsou jeho rodiče v něčem dobří, zda se v jejich rodině úspěch hodnotil pozitivně nebo ne. Pokud mě zajímá, jaké je jeho zdraví, stačí si přece všimnout, jaké má zuby, zda kouří, jak se o sebe stará, zda má v rodině alkoholiky či sebevrahy. To o něm vypovídá milionkrát více, než jestli má gen pro to či ono. Genetika nás sice živí, ale používáme selský rozum. ¶

39

Byznys Lidé text: Vratislava Hofmanová, foto: archiv firem

Představme si, že se někdo z našich blízkých rozhodne podnikat. Obor? Organizování zájezdů do země, ve které právě začala válka. Výroba psích pisoárů. Výroba zdravotnických pomůcek pro onkology v panelákovém obýváku. Co uslyší? Že zešílel, že je idealista... Važte slova. Trocha bláznovství může v byznysu udělat divy.

N

ěkdy se vyplatí porušit pravidla nebo dělat věci, které se „přece nedělají“. Pročítat si příběhy úspěšných podnikatelů je celkem zábavné, poučky a pravidla, jak uspět v podnikání, v nich padají k zemi jak zralé švestky. Ostatně už mudrc Seneca prohlásil: „Žádný velký duch není bez trošky bláznovství.“ Petr Brůna mnohým v roce 1994 připadal jako podivín, když si koupil od železnice za čtyřicet tisíc korun vyřazený chladicí vagon a nechal ho postavit na konec vlečky nákladového nádraží v Praze-Smíchově. Na co může být někomu starý vagon? Jenže Petr Brůna potřeboval sklad na své zboží. Na normální sklad neměl peníze, a tak si propočítal, že se mu do vagonu, když jej mírně upraví, vejde celý náklad kamionu. Dnes je Petr Brůna majitelem společnosti Husky, jednoho z největších českých výrobců outdoorového vybavení s čtvrtmiliardovým obratem. „V době, kdy jsem se rozhodl podnikat, nebylo běžné obchodovat v oblasti outdooru,“ říká. „Každý začínající podnikatel tehdy dovážel spotřební elektroniku, fashion oblečení, velký úspěch tehdy měl dovoz horských kol. Vše pramenilo z velké poptávky a tím i rychle vydělaných peněz. V té době se mé

40

rozhodnutí prodávat méně obrátkový outdoor jevilo spíše jako pitomost. Dnes jsem se svým tehdejším rozhodnutím spokojený,“ vysvětluje. Říká, že k podnikání je sice potřeba určitá dávka štěstí, ale zároveň je přesvědčen, že úspěšní lidé, kteří v začátcích svého podnikání okolí připadali jako snílci, ve skutečnosti takovými nejsou. „Snílek, idealista podle mého názoru do byznysu vůbec nepatří, na to je prostředí podnikání příliš přísné a případný neúspěch končí většinou tvrdě,“ říká. „Podnikatel musí uvažovat správným směrem, a pokud udělá chybu, musí ji včas rozpoznat.

Na druhé straně mi chladně kalkulující jedinci nejsou až tak blízcí, mám raději osobnosti s nadhledem a mírnou dávkou velkorysosti. Každopádně je třeba důkladně si promyslet předmět podnikání a počítat s tím, že se objeví překážky, které na úplném začátku nebyly vidět. O tom podnikání je. V tu chvíli to nesmíte vzdát,“ vysvětluje.

Podobné případy mají jedno společné. V začátcích bylo třeba si zatraceně věřit, zariskovat a nenechat se otrávit nedůvěřivými pohledy okolí. Takže, když manželka či zbytek rodiny okomentují nápad na absolutně skvělý byznys větou: „Ty ses úplně zbláznil,“ je to znamení, že směr je asi dobrý. ¶

Dneska má už firma Husky pěkně designové reklamy, takže málokdo by tipoval, že začínali doslova na koleně. Koukněte do článku.

www.huskycz.cz

41

Byznys Lidé

„Ty, Einsteine, já nemám na chleba a ty jdeš patentovat?“ říkala žena Josefu Hanákovi. Profesí strojař, pak zásobovač a energetik se totiž rozhodl, že bude šít boty. V době, kdy v podstatě český obuvnický průmysl zkrachoval a obchody zaplavila obuv ze zahraničí. Dozvěděl se, že ve Zruči nad Sázavou rozprodávají stroje. Vrazili do nich se synem sto dvacet tisíc, od zemědělského družstva sehnali prázdnou budovu, oslovili jednu obuvnickou rodinu a ve vesnici Snovídky se rozjela podivuhodná akce. Josef Hanák totiž vymyslel takzvanou biomechanickou aktivní stélku. Vložku, která způsobuje, že se dobře chodí i lidem s plochýma nohama nebo dámám, které si libují v extra vysokých podpatcích. Teď má několik dílen, na své stélky celosvětový patent a prodává je po celé republice i v zahraničí.

www.botyhanak.cz

Rodinná firma Beton Brož má výrobní závod s pěti linkami a nabízí tři tisíce druhů různých betonových produktů. Za její vznik může skutečnost, že se Liboru Brožovi začátkem devadesátých let narodila dcera a za porodné, tedy asi tři tisíce, tedy mohl nakoupit první materiál. Formu na beton si složil ze starého železa a starou míchačku mu dali rodiče.

Asi není třeba rozvádět, co asi tak ze všech stran slyší chlapík, který rozjíždí byznys díky porodnému.

Soused pronajal stodolu a už se míchalo. Dnes firma zaměstnává okolo sto padesáti lidí, roční tržby jsou kolem tři sta dvaceti milionů a výroba běží sedm dní v týdnu. Zájem je velký, Libor Brož totiž vsadil nejen na obvyklou betonovou dlažbu, ale také na různé okrasné květináče z betonu nebo na poněkud bizarní výrobek: psí pisoáry. No jasně, pes umí se zahradou či parkem udělat divy, ale co si má počít?

Když v ní má ovšem betonovou rouru uzpůsobenou tak, že se v ní smrádeček pěkně drží, a tudíž vybízí k dalšímu označkování, časem pochopí, že to je právě to ideální místo k dané činnosti.

www.betonbroz.cz

42

Základní pravidlo cestovního ruchu zní: Když turistům země nepřipadá bezpečná, nepřijedou. Byl rok 1991, v bývalé Jugoslávii právě začala válka a Zdeněk Honek se rozhodl založit cestovní kancelář specializující se na cesty na Jadran. „Seš magor?“ slyšel ze všech stran. Když svolal tiskovku, novináři se mu na ní přímo smáli do očí. „Chci Chorvatům pomoct.

Až se válka uklidní, budou potřebovat obnovit turistický ruch. Budou si turistů vážit, takže to bude pro Čechy i pro ně výhodné,“ snil Zdeněk Honek. Válka skončila. Hoteliéři potřebovali vzkřísit byznys. Zatímco Němci, Nizozemci, Rakušané a další do té doby častí dovolenkáři na Jadranu váhali, zda je už Chorvatsko zase bezpečné, Honkova cestovní kancelář Vítkovice Tours zahájila invazi. Dnes je jeho kancelář největším českým touroperátorem v Chorvatsku, Zdeněk Honek je tam něco jako hrdina a část roku si užívá pěkně v klidu na Jadranu.

www.ckvt.cz

ZÁKLADNÍ CHYBY „My“ místo „já“ Snaha předstírat, že firma už má něco za sebou. Když kluk, který má sklad náhradních koleček na snowboardy, mluví jako velký boss, je to směšné. Mnozí totiž naopak raději obchodují se začátečníky, protože z nich nemají strach.

Zapomínáme na intuici Je třeba chovat se jako zvířátka. Ta umějí skvěle odhadnout, kdy je dobré jít do boje a kdy je lepší zdrhnout. Když někdo není sympatický, nejednejme s ním, i když si nejsme schopni racionálně vysvětlit, proč z něj nemáme dobrý pocit.

Nemají jasno Mám něco úplně nového nebo jen lepšího než ostatní? Kdo si toto neujasní, je ztracen. Pokud člověk nevymyslel něco, co na trhu chybí, měl by se porovnávat s konkurencí. Myslet si, že dělám něco skvělého, a nevědět, že totéž dělá dalších dvacet lidí, je cesta do pekla.

Jméno Karel Volenec zná řada lékařů, vědí totiž, že jeho vynálezy zachránily život mnoha lidem na řadě míst světa. Ovšem když prodal auto, zadlužil se na mnoho let a v obýváku bytu v Hradci Králové začal vyrábět jakési podivuhodné trubičky, zářnou budoucnost mu předpovídal málokdo. Nehnala ho touha uspět, byla to spíše lítost, zoufalství. Jeho žena zemřela na rakovinu. Dobře znal, jak náročné zákroky podobně nemocní podstupují. A věděl, že má nápad, jak jejich bolest zmírnit. „Když byla manželka nemocná, setkával jsem se s arogantním přístupem, když jsem potřeboval speciální produkty. Ta nadutost a přezíravost pro mě byly motorem v tom, abych se právě v tomto oboru pokusil něco dokázat,“ říká. Nyní už má laboratoř, zaměstnance, několik patentů, ale především nejúspěšnější výrobek své společnosti Ella-CS, takzvaný biodegradabilní stent. Jedná se o trubičku s kouzelnou vlastností. Umí totiž zmizet.

Rozložit se. Používá se jako výztuha, vsouvá se do poškozeného a zúženého jícnu pacienta. Po třech letech testování se nyní hradecké stenty používají v řadě nemocnic na různých místech světa.

www.ellacs.eu

43

Byznys Firemní školky text: Jana Trundová, foto: Profimedia.cz

Za místo ve školce se dnes nejeden rodič upíše ďáblu, natož zaměstnavateli. Dětí mnoho, školek málo a rozpočet průměrné české rodiny není stavěn na placení drahých soukromých zařízení. Přesto zatím v ČR funguje jen jedenáct firemních školek, což je zoufale málo.

44

45

Byznys Firemní školky

Založit firemní školku není žádná charita. Zaměstnavatelé je budují především proto, že se jim to vyplatí.

P

láč a skřípění zubů. Had rodičů a prarodičů, často s robaty v náručí, čeká, než budou v mateřské škole na Albertově připuštěni k formulářům se žádostí o přijetí. „Kdo nemá v okolí trvalé bydliště a dítě předškoláka, stojí tady zbytečně,“ upozorňuje rovnou ředitelka a emoce začínají pracovat. „Jsem sestra tady vedle z kliniky, když mi holku nevezmete, nemůžu do práce. Hlídání nezaplatím a jsem rozvedená,“ rozpláče se jedna z matek a další se přidají, sem tam padne i silnější slovo. Vesměs jde o mladé zdravotní sestry z areálu pražské fakultní nemocnice rozesetého na Novém Městě. Nemají štěstí jako jejich kolegyně z nemocnice v Krči nebo Na Homolce, kde naskočili na vlnu firemních školek. V českém legislativním prostředí poněkud dobrodružnou, pro rodiče však úlevnou.

Konkurence machry nepřetáhne Založit firemní školku není žádná charita. Je to sice chvályhodné a pro společnost prospěšné, zaměstnavatelé ale budují firemní školky především proto, že se jim to vyplatí. Je to totiž výrazný firemní benefit, který na českém pracovním trhu jen tak někdo neposkytuje. Lepší služební auto, notebook nebo mobil nabídne konkurence vašim nejlepším pracovníkům velice snadno, s možností upíchnout dítě ve firemní školce už to tak jednoduché mít nebude. Zvlášť v případě zaměstnankyň s malými dětmi byste jen těžko hledali mocnější nástroj k posílení jejich loajality k firmě a ke zvýšení jejich pracovního výkonu. Potvrzuje to i psycholožka pohybující se mezi Prahou a Stockholmem Lenka Sköld. „Systém firemních školek je ve Švédsku dobře propracovaný, a pokud vím, inspirovaly se jím i některé společnosti v České republice. Pracovala jsem jako konzultantka několika švédských školek a zjistila přitom jednu věc. Pokud se firemní školky udrží na malém počtu dětí ve třídách, významně se snižuje jejich stres přenášený na matky a ty se potom lépe soustředí na práci.“

Cesta k daňovým úlevám otevřena Založit firemní mateřskou školu v Česku, to vyžaduje sílu a chuť prodrat se změtí paragrafů, sáhnout do firemního rozpočtu, vydupat od státu registraci do sítě škol a stanovit přijatelné školné. Podporu zřizovatelům přinesla od 1. ledna tohoto roku novela školského zákona č. 561/2004 Sb., v níž stát po letech váhání uzákonil daňové zvýhodnění nákladů firemních školek, pokud byly zřízeny v souladu se školským zákonem. Kromě daňové úlevy mají v takovém případě nárok na státní dota-

46

ci (viz box Model financování). „Pro firemní školky platí stejné podmínky jako pro soukromé mateřské školy. Aby mohly získat od ministerstva školství dotaci čili normativ na žáka, který je určen na platy pedagogů, musí být zapsány ve školském rejstříku,“ vysvětluje Jana Holíková z odboru vnějších vztahů ministerstva školství a pokračuje ve výčtu dalších pravidel. „Firmy mohou při přijímání dětí do svých školek upřednostnit děti svých zaměstnanců a přizpůsobit provoz jejich potřebám. Firemní školky rovněž nebudou omezovány stanovením minimálního počtu dětí.“ Všechny zákonné normy vedoucí k zapsání do rejstříku ministerstvo uvádí na svých internetových stránkách www.msmt.cz v sekci předškolní vzdělávání.

Získat akreditaci je dřina Optimismus pramenící z uzákonění finanční podpory státu ovšem tlumí zkušenosti z praxe. „Dle vyjádření ministerstva financí je akreditovaná školka daňově uznatelný náklad, ale z vlastní zkušenosti můžeme říci, že tato daňová výhoda zatím nevyváží starosti a problémy s akreditací,“ upozorňuje zakladatelka pražské obecně prospěšné společnosti Dům pro motýlky Klára Tomková, která se jako první v Česku vydala na tenký led získávání státní podpory při zřizování firemních školek. „Je užitečné požádat o pomoc například Asociaci provozovatelů firemních a soukromých školek, jejímiž jsme spoluzakladateli, u státních organizací totiž příliš nepochodíte. Pokud by se společnost rozhodla firemní školku zakládat sama, rozhodně se její otevření dost protáhne, než se sama probojuje legislativou,“ vysvětluje Klára Tomková a hned nabízí praktickou radu: „Většině firem doporučujeme založit školku jako neakreditovanou a o akreditaci si případně zažádat v průběhu prvního roku provozu.“

Česká cesta „Před časem jsem o zřízení firemní školky uvažovala, a to nejen kvůli nedostatku míst pro děti,“ připouští ředitelka mateřské školy ve Varnsdorfu Vlasta Tarnóczyová. „Naše školka byla ve vile bývalého továrníka a hrozilo, že město neodolá lukrativní nabídce a prodá ji. Obrátila jsem se

MODEL FINANCOVÁNÍ Státní dotace fungují jako základ, doplňkové zdroje poskytuje zřizovatel, rodiče a granty, jako jsou evropské dotace. V prvním roce mohou firemní školky počítat s 60 procenty dotace na žáka, v letech dalších až se 100 procenty za předpokladu, že plní zákonné podmínky, tedy že vydrží tlak hygienika a nepopudí Českou školní inspekci. Tak jako ostatní školské subjekty v rejstříku se musejí řídit Rámcovým vzdělávacím programem, což by neměl být problém, a zajišťovat kvalifikovaný personál, což už zejména mimo velká města problém je, protože kvalifikovaných a kvalitních pedagogů není na trhu zrovna nadbytek.

www.asfs.cz Stránky Asociace provozovatelů soukromých a firemních školek ČR

www.dumpromotylky.cz Obecně prospěšná společnost Dům pro motýlky má největší zkušenosti se zřizováním a provozem firemních školek

www.firemni-skolky.cz Občanské sdružení Firemní školky, najdete tady informace o dosažitelnosti dotací z EU a novinkách v české legislativě

www.zdravaskolka.cz Ostravská soukromá mateřská škola zapsaná v rejstříku škol a školských zařízení MŠMT se orientuje i na pomoc při zakládání firemních školek

Prckové si hrají ve firemní školce, zatímco jejich mámy a tátové mají jen o pár pater výš klid na práci.

proto na zdejší silný průmyslový podnik a o firemní školce jsme uvažovali, firma ale začala stagnovat a ze záměru sešlo. Navíc město na české poměry překvapilo, vilu opravilo a školku zachovalo,“ vzpomíná energická ředitelka. Varnsdorfští radní ji nakonec překvapili vlastně dvakrát. Rozhodli totiž, že jedna mateřská škola stojící před zavřením bude sloužit jako firemní pro zaměstnance úřadu, což umožňuje § 34 již zmiňovaného zákona 561/2004 Sb. „Podle mého názoru je zajímavým řešením právě spojit mateřské školy zřizované obcemi s firmami, které by se podílely na provozních nákladech a na investicích,“ míní ředitelka Tarnóczyová a není v tom sama.

Mateřinkových symbióz, kdy se firma připojí k jinému zřizovateli a projekt financují společně, přibývá a nejedou v tom jenom úřady. „Matkami“ jsou přitom častěji než školky obecní ty soukromé – loni jich fungovalo už na sto padesát. Spojením s konkrétní firmou a při zapojení dotací a daňových úlev se soukromým školkám může podařit srazit školkovné i o více než šedesát procent. Většinou se pak poplatek pohybuje kolem dvou tisíc až patnácti set korun jako například ve firemní mateřské škole Lvíčata při ČVUT. Když si ji můžou dovolit zaměstnanci vysoké školy, kde platy rozhodně nestoupají do závratných výšin, je to jistě cena přijatelná. ¶

BENEFITY PRO FIRMY pečující rodiče se rychleji vracejí na svou pracovní pozici (zvlášť pokud školka přijímá děti mladší tří let) zvyšuje se loajalita zaměstnanců k firmě rodiče, kteří mají děti nedaleko pracoviště, jsou klidnější a soustředěnější na práci děti zaměstnanců mohou doplnit děti z okolí, to zvyšuje reputaci firmy v místě jejího působení provozní doba školky je flexibilní podle potřeb zaměstnavatele, má klidně i celodenní provoz pokrývající práci rodičů na směny

47

str. 48–59

50

V ZAJETÍ TURFU sport

54

DOMÁCNOST CHYTŘEJŠÍ NEŽ VY

Koupíte-li si dostihového koně, nemůžete počítat s tím, že vám vydělá na závodech víc, než kolik dáte za jeho trénink, ustájení, krmení, kování a další radosti.

Zase s ním ale zažijete spoustu adrenalinu, můžete pozvat své přátele a obchodní partnery na dostih a ještě si tu potvoru nakonec dáte do daní.

Naše domovy a kanceláře čeká v nejbližších letech dost zásadní proměna. Čím dál mazanější přístroje využívající čím dál mazanější technologie dnes umí věci, jaké jsme ještě nedávno mohli vidět tak nanejvýš ve vědeckofantastických filmech.

technologie

58

DITA V TOM UMÍ CHODIT showbyz

Začínala v patnácti jako prodavačka spodního prádla, potom se proslavila jako burleskní striptérka, tanečnice a modelka vyžívající se v korzetech, jemných punčoškách a rafinovaně tvarovaných podprsenkách.

Aktuálně se Dita Von Teese vrhla na podnikání, uvedla na trh vlastní značku parfému a kosmetiky.

49

Relax Sport text: Petr Holeček, foto: Profimedia.cz

50

Je to spíš hobby než byznys. Podle chovatelů i elitních majitelů koní je přesto koupě závodního plnokrevníka dobrý nápad. Podnikatele to zviditelní, ukáže se na dostizích a dostane se do prostředí, kde se dělá velký byznys. Když zapomenete na vysoké náklady na chov, v drtivé většině případů vyšší, než je zisk z výhry, zažijete také ohromnou euforii, když ta vaše kobyla náhodou bude na bedně.

51

Relax Sport

Na dostizích se můžete setkat s obchodními partnery nebo je pojmout jako akci pro zaměstnance.

B

ílá klisna Sixteen vyhrála dvakrát Velkou pardubickou a za svůj život vydělala filmovému producentovi Jaroslavu Boučkovi bezmála deset milionů korun. Stejně to ale nestačilo, aby se jeho stáj dostala finančně do plusu. „Je to koníček, ne byznys,“ potvrzuje majitel společnosti Buc-Film, která natočila třeba Českými lvy ověnčeného Sekala nebo Havlovo Odcházení.

Kůň v daňovém přiznání „Koně si dneska kupuje hodně firem. Chtějí se zviditelnit, ale dá se přes ně taky realizovat reklama,“ tvrdí Margit Balaštíková, šéfová Hřebčína Napajedla. Její slova potvrzují i další podnikatelé, šéfové hřebčínů, koňáčtí agenti a trenéři. Na dostihy totiž začíná chodit čím dál víc diváků a s nástupem sportovní ČT 4 se vlající hřívy a dusající kopyta každou chvíli objeví i v telce. Speciálním fenoménem je pak Velká pardubická, jejíž přímý přenos to občas ve sledovanosti natře i zápasům fotbalové a hokejové reprezentace. Další argumenty, proč jsou dostiháci pro podnikatele a firmy zajímaví, přináší Tomáš Janda, přední odborník na koně a management stájí. „Dostihy jsou prostředí, které přináší skvělé zážitky a emoce. Taky se při nich ale můžete setkat s obchodními partnery nebo je pojmout jako akci pro zaměstnance. Náklady na dostihovou stáj si přitom můžete dát do nákladů,“ vysvětluje. Vydavatel magazínu Turf Miloslav Vlček k tomu dodává, že se na akce pro firmy v posledních letech zaměřují i dostihová závodiště. Jsou pro ně totiž poměrně významným vylepšením rozpočtů.

Účetní by tu potvoru nekupoval Měřeno čistě čísly je koupě závodního koně mizerná investice. Spousta peněz při nákupu, a když se navíc svým koním nechcete věnovat naplno, fůra dalších výdajů za lidi okolo nich. Podle statistik českého Jockey Clubu, který organizuje dostihy a eviduje stáje, si na sebe vydělá asi 7 % registrovaných koní (viz box Kolik stojí kůň). „Pořadatelé vyplatí na výhrách a majitelských prémiích asi třiapadesát milionů korun ročně. Registrováno je ale okolo šestnácti set dostihových koní, takže na každého z nich připadá průměrně třiatřicet tisíc korun. To není ani třetina nákladů na chov,“ počítá Eva Chaloupková ze sekretariátu Jockey Clubu.

52

Pořídit si závodního oře s tím, že budete vydělávat na odměnách za vítězství, je tedy riskantní byznys. Jinými cestami se ale na koních vydělat dá.

Potvrzuje to bývalý ředitel Státního zemědělského intervenčního fondu Jan Höck, který dnes šéfuje Národnímu hřebčínu Kladruby nad Labem a vlastní koně na farmě ve Stolanech: „Majitel stáje a trenér v jedné osobě, zejména pokud bere do tréninku i cizí koně, se může turfem živit docela dobře.“ Jenže to mluvíme o pár lidech, kteří se mu věnují profesionálně. Pouhé vlastnictví dostihového koně u nás výdělečné není. Navíc musíte měřit sto padesát, vážit padesát a mít kamarády mezi doktory, protože si každou chvíli něco zlomíte nebo pochroumáte.

Venku to sype víc Podle lidí z branže jsou v Česku dva základní problémy. Nefunguje trh s koňmi a kromě Velké pardubické nejsou závody dotovány zdaleka tak štědře jako venku. Koně trenéra Václava Luky ml. například za uplynulých sedm sezon získali celkem 182 vítězství, takže svým majitelům vydělali přes 21 800 000 korun. Většinou ovšem právě v cizině. Špičkoví hráči z dostihové scény, často úspěšní manažeři a podnikatelé, proto čím dál častěji posílají své koně na zahraniční dostihy. Zvláště na ty rovinové, které jsou lépe finančně ohodnocené než překážkové. Koně z českých chovů se tak začínají objevovat na akcích, jako je Cena Vítězného oblouku v Paříži (nejbohatší rovinový dostih Evropy) nebo mítink v německém Baden-Badenu.

Stejně jako se ven jezdí závodit, jezdí se tam i nakupovat budoucí šampioni. Český trh je totiž hodně zatuhlý. „Vlastnictví plnokrevníka se u nás vnímá jako hobby. Mnozí čekají na špičkového koně léta a většinou se nedočkají. Pokud jednou to štěstí mají, odmítají ho už prodat,“ popisuje domácí situaci Janda. „Ročně se u nás narodí asi tři sta hříbat, majitelé je ale často prodávají v cizině, kde dostanou lepší cenu. Prodat hříbě za méně než sto padesát tisíc se nevyplatí, tolik stojí jen samotný odchov.“

KOLIK STOJÍ KŮŇ Pořizovací cena: 20 000–10 000 000 Kč Provize zkušeného chovatele při nákupu: cca 5 % z ceny Roční náklady na chov a trénink: 100 000–170 000 Kč Registrace stáje: 6000 Kč jednorázově + 1000 Kč ročně obnovovací poplatek

Šance, že si na sebe váš kůň vydělá na dostizích, je v českých podmínkách asi sedm procent.

DOSTIHÁKA MŮŽETE I SPOLUVLASTNIT Dnes už není vlastnictví dostihových koní jen výsadou bohatých. Díky syndikátům a racing klubům může dostihového koně vlastnit v podstatě kdokoli.

V případě syndikátů se počet majitelů zpravidla pohybuje od dvou do dvaceti, ale někdy jich může být i více. Výhodou je, že se rozloží náklady na pořízení koně a na jeho provoz. Při dvaceti spolumajitelích pak náklady na dostihového koně pro jednoho mohou být třeba jen 1000 korun měsíčně. Racing klub pak umožňuje proniknout do dostihového prostředí za ještě nižší částky – třeba 1000 až 5000 korun za rok. Potom koně vlastní třeba několik stovek lidí.

Radši až po tréninku Tomáš Janda shání plnokrevníky doma i v západní Evropě. Před dvěma roky například pořídil v Irsku roční hříbata za 1000 a 4000 eur a loni je v dražbě v Baden-Badenu prodal za 8500 a 10 000 eur.

Vyzkoušel si tzv. pin-hooking – nákup hříběte nebo mladého koně s perspektivním původem, který se pak zhruba rok připravuje pod dohledem trenéra a následně prodá dráž. To je ale spíš pro zkušené matadory. Začínající chovatel nebo majitel by měl raději využít služeb trenéra nebo specialisty na chov anglických plnokrevníků. „Rozhodně bych doporučil začít koupí mladého koně těsně před dostihovou kariérou, protože chov je dlouhodobá záležitost,“ radí.

Mladí koně kolem jednoho a půl roku se prodávají nejčastěji na podzim. Když se hned zařadí do tréninku, příští rok už mohou běhat. Ale můžete je koupit taky už rovnou na jaře během tréninku, pak s nimi začnete závodit za pár týdnů. Pravidla pro nákup budoucího šampiona nejsou ale nijak přesná, proto je tenhle sport tak zábavný. „Můžete mít šampiona třeba za dva tisíce eur,“ směje se Václav Luka mladší, který s Jandou na výběru koní pro zájemce dlouhodobě spolupracuje. Když pak takový kůň vyhraje několik desítek tisíc eur a ještě se prodá za miliony, je to parádní trefa. Co na tom, že se vám nejspíš nepovede. Jestli si koně můžete dovolit, za ten adrenalin to stojí. ¶

53

Relax Digitální domácnost text: Lubor Jarkovský, foto: archiv firem

Domácnost chytřejší než vy Dřez se sám přizpůsobí vaší výšce, sporák ochotně nabízí recepty na úpravu surovin, které právě držíte v ruce, lednice hlásí, které potraviny se blíží datu spotřeby. V obýváku máte pro změnu zeď měnící barvu po pouhém dotyku prstu nebo stůl, který zároveň funguje jako tablet s obřím dotykovým displejem.

Takhle nějak to vypadá v ukázkovém domě, který vybudoval v Jižní Koreji Samsung. Na takové bydlení si asi ještě počkáte, částečně digitální domácnost už ale můžete mít i teď.

Z

atím mluvíme jen o ukázkových projektech vybavených velice drahými spotřebiči a technologiemi, tedy o bydlení, které je naprosto mimo finanční možnosti obyčejného smrtelníka. Za pár let nebo maximálně za pár desítek let ale může být všechno jinak a nějak podobně bude třeba vypadat i vaše kuchyň nebo obývák. Navíc třeba systém sdílení veškerých filmů, hudby či fotek v domácí síti a jejich přehrávání ve kterékoli místnosti si můžete pořídit hned. Stačí k tomu domácí server a trochu lepší přístroje pro reprodukci zvuku, respektive obrazu, které už jsou běžně k dostání v obchodech.

Telku ovládáte od sporáku mobilem Poslouchat hudbu, sledovat filmy a prohlížet fotky se už dá i jinak než jen z DVD, Blu-ray disku, flashdisku nebo externího harddisku. Stačí si vytvořit domácí síť, např. pomocí řešení AllShare v případě produktů Samsung, okolo jednoho serveru,

54

KomerÄ?nĂ­ prezentace

55

Relax Digitální domácnost

Klíčem otvírajícím dveře do digitální domácnosti je především bezdrátový přenos informací.

přičemž nenáročný software může běžet na vašem stolním počítači, v notebooku, tabletu, nebo dokonce na chytrém mobilním telefonu. Jakmile z některého z těchto přístrojů vytvoříte server, mají k jeho paměti přístup všechna kompatibilní zařízení v domácí síti a mohou si odsud brát a přehrávat, co je libo.

V takto zasíťované domácnosti pak klidně vyhoďte všechny ty dálkové ovladače, které se vám válejí po stolech a gaučích. Veškerá zařízení ovládáte na dálku v podstatě jakýmkoli modelem chytrého telefonu nebo tabletu se systémem Google Android.

Klidně tak můžete v kuchyni narychlo chystat večeři pro nenadálou návštěvu a z mobilu jí na televizi v obýváku posílat fotky a videa z poslední dovolené.

Robot to uklidí Doba, kdy za nás všechno odmakají humanoidní roboti a my se budeme válet s knížkou na kanapi a pozorovat, jak jim to jde pěkně od ruky, je bohužel zatím v nedohlednu. U jedné, mimochodem dost otravné, lidské činnosti už to ale funguje. Novými domácími miláčky se stávají robotické vysavače, které za vás vyluxují nebo i vytřou podlahy. Na trhu je jich k dostání spousta, určitě se ale vyplatí investovat pár tisíc navíc a koupit vychytanější model. Třeba takový, který si s pomocí palubní kamery a dalších zabudovaných čidel vytvoří v paměti virtuální mapu uklízeného prostoru, takže se snadno vyhýbá překážkám a zapamatuje si, kde skončil s úklidem. Potom si sám zajede dobít baterky do dokovací stanice a zase se vrátí šúrovat přesně tam, kde přestal. Takhle dokáže pracovat i několik dní, jediné, co musíte udělat, je neplést se mu moc do cesty, aby vás pořád nemusel objíždět. Ty nejvychytanější modely, například Samsung VCR8980, dokonce i samy vysypou obsah plného zásobníku.

Přístroje se postarají o sebe i o vás Podobně jako domácnost projde v nejbližších deseti dvaceti letech dost velkou proměnou i sídlo vaší firmy. Určitě ubude drátů plazících se po podlahách a okolo stěn kanceláří. Už dnes nakonec

56

není problém tisknout dokumenty a fotky bezdrátově přímo z mobilu. Stačí si pořídit aplikaci Samsung MobilePrint a tiskárnu s Wi-Fi, která s telefonem umí komunikovat. Pomalu už také můžete začít přemýšlet, jak využijete dnešní serverovnu, protože za pár let se všechna firemní data budou vznášet někde na obláčku.

Vedle rozvoje cloudových řešení se v nejbližší době očekává také nástup samouzdravovacího softwaru, kdy přístroje objeví hrozící problém a vyřeší ho ještě před tím, než si něčeho všimne uživatel.

Zrovna tak si tyhle chytré mašinky včas u výrobce objednají opravu, když se porouchá hardware, nebo si zažádají o servisní prohlídku. Přístroje budoucnosti se dokážou postarat nejen samy o sebe, budou zřejmě pečovat i o vás. Křeslo v kanceláři rozpozná napětí ve vašich zádových a krčních svalech a nabídne vám masáž, termoregulační systém bude zase v místnosti udržovat ideální teplotu a vlhkost, abyste neklepali kosu ani neusínali vedrem...

Dráty půjdou do šrotu Stojíme na prahu nového věku, chtělo by se prorocky říci, ve skutečnosti už jsme v něm ale až po uši. Klíčem otvírajícím dveře do digitální domácnosti je jednoznačně bezdrátový přenos informací, díky němuž bude možné na velkou vzdálenost ovládat a kontrolovat stále víc mezi sebou propojených spotřebičů. Teď už bude záležet hlavně na výrobcích všech těch chytrých ledniček, praček, mikrovlnek, televizí a kdovíjakých dalších potvor, jak rychle se jim povede své ultrachytré a ultramoderní přístroje vybavit příslušnými funkcemi a dostat je na takovou cenovou úroveň, kterou si bude moci dovolit co nejširší spektrum uživatelů. Jestli vám to připadá jako utopie, vzpomeňte si, kolik stály a co před dvaceti lety uměly první mobilní telefony. ¶

Podobných digitálních domovů, jaký vytvořil Samsung v Jižní Koreji, zatím na světě moc nenajdete. Za pár let už to ale může být jinak.

JAK VYTVOŘIT DOMÁCÍ SÍŤ Potřebujete router, ideálně s Wi-Fi, přes který budou zařízení mezi sebou komunikovat. Po jeho zapojení si z některého zařízení vytvoříte DLNA nebo AllShare (pokud používáte přístroj od Samsungu) server. Není to žádná velká věda, když si vezmete telefon s Androidem, třeba Samsung Galaxy Note, stačí jen spustit předinstalovaný AllShare Player a začít odesílat multimediální obsah do právě vytvořené domácí sítě.

ZAJÍMAVÉ PROGRAMY Twonky Kompletní řešení pro vytvoření domácího DLNA serveru. Program je určen pro celou řadu platforem od Windows přes Linux a Mac až k mobilním operačním systémům Android a iOS. V případě, že máme na počítači běžící Twonky DLNA server, lze ho ovládat pomocí mobilní aplikace a určovat přehrávačům v síti, co spustí. Mobil tak může sloužit jako sofistikovaný dálkový ovladač.

www.twonky.com S nástupem 3D televize už to i dnes vypadá v některých domácnostech, jako kdyby si tam dala sraz parta z Matrixu.

BubbleUPnP Program pro mobilní telefony s Androidem, najdete ho přímo v obchodě Google Play (původně nazývaný Android Market). Slouží ke streamování hudby přímo z paměti telefonu nebo ovládání dalších zařízení v domácí síti a určování, co mají přehrávat. Jeho jedinečnost tkví v možnosti přistupovat k obsahu domácího serveru také přes internet.

Takhle si třeba přes hotelovou Wi-Fi na druhém konci světa bez problému pustíte hudbu, kterou máte na domácím hudebním serveru.

play.google.com/store

57

Relax Krásky text: Rudolf Král, foto: Profimedia

Dita v tom umí chodit Vezměte burleskní kabaret Berlína dvacátých let minulého století, přidejte zlatou éru Hollywoodu, dochuťte trochou softporna a zamíchejte fetišistickým bičíkem. To je ve zkratce recept, se kterým Dita Von Teese (vlastním jménem Heather Renée Sweet) dobyla svět showbyznysu.

V poslední době se ale královna burlesky začíná projevovat taky jako velice schopná podnikatelka.

58

Na to, že jí letos v září bude čtyřicet, vypadá sice zatraceně dobře, Von Teese je ale dost chytrá na to, aby si myslela, že se do smrti uživí jako tanečnice a modelka. Pomalu přichází čas vydělat na image módní ikony pořádné peníze a tahle drobná rodačka z Michiganu na tom tvrdě pracuje.

Po vlastní kolekci spodního prádla, kterou navrhla pro Wondebru, se pustila i do podnikání v kosmetice. Letos v květnu Dita spolu s německou firmou Art Deco uvedla na trh novou řadu líčidel a úplně na vlastní triko pak představila parfém Dita Von Teese. O své cílovce má exmanželka Marilyna Mansona jasno. Nemá to být sladká vůně pro hodnou holku od vedle, ale vůně pro svůdkyni, pro hříšnou ženu z města.

Zákaznic bude mít určitě dost.

ZATRACENĚ CHYTRÁ NAIVKA Těžko říct, jestli je její slabost pro Hollywood čtyřicátých a padesátých let minulého století chytrý obchodní kalkul, nebo je touhle dobou opravdu tak posedlá. Každopádně miluje korzety a nylonové punčošky, jezdí v šedesát let starých autech a sbírá starožitné čajové servisy.

KORZETY OD DITY Y Ve spodním prádle se Von Teese se vyzná jako málokdo. Nejdřív ho o v patnácti prodávala v obchodě, ě, teď už i navrhuje vlastní kolekce. e.

A rovnou pro Wondebru..

DÁMA S OLIVOU Víceméně nahá umělkyně se na pódiu cachtá v číši martini s obří olivou. Asi nejznámější a publikem nejvyhledávanější kabaretní číslo Dity Von Teese.

HVĚZDOU VELETRHU Jako největší atrakce mezinárodního veletrhu Erotika Show pózuje královna burlesky na sofa v londýnské Olympii.

Snímek je z doby, kdy ještě byla manželkou možná vůbec největšího podivína v showbyznysu Marylina Mansona.

59

str. 60–82

62

OŘEZY NEDĚLÁM fotograf

68

HON NA FIRMY Firma roku

80

MANŽELKU TAHÁM NA RYBY Colin Shea

Ještě na škole vzal Pavel Brunclík do ruky životopis fotografa Mana Raye. A bylo to. Začal fotit a dělá to už třicet let. Teď má výstavu v Obecním domě v Praze a Vodafone je jejím partnerem. Tak jsme za autorem aktů, krajin i fotek celebrit zašli a dozvěděli jsme se, že k focení je hlavní kašlat na nesmysly a blbosti, co jsou všude kolem nás.

Vodafone už pátým rokem podporuje soutěž Firma roku. Letošní ročník už je v plném proudu a oblastní kola se vesele točí.

V prosinci nás pak čeká velké finále, tak uvidíme, kdo to bude letos. Jisté je ale jedno – bude to firma se silným příběhem. O to totiž ve Firmě roku jde především.

Colin dělá ve Vodafonu viceprezidenta pro strategii, plánování a regulaci. Ani on asi nečekal, kam to dotáhne, když před lety visel za nohy z rybářské bárky kebulí dolů a snažil se chytit harpunu, co ji měl v zádech zapíchnutou ohromný žralok a mlátil jí všude kolem sebe. Vždyť stála celých 150 dolarů... A to tenhle maník začínal jako konzultant a machr na matematické modely.

No, asi to má dobře spočítané.

61

Vodafone Galerie Text: Jana Kománková, foto: Pavel Brunclík

Můj život je možná jenom dovolená PAVEL BRUNCLÍK Vodafone nedávno podpořil výstavu fotek Pavla Brunclíka nazvanou Diverse. Třicet let tento bývalý matfyzák fotil cizí krajiny, cizí ženy, portréty nebo cyklus Geometrie nahoty, sérii aktů spojených s baletem. Jak říká, matematika a lidské tělo mají hodně společného – v tom i onom je hodně čistoty a jednoduchosti. Ostatně do konce září je Diverse k vidění v pražském Obecním domě.

62

Vodopรกd na Hawaii cyklus Krajiny

63

Vodafone Galerie

Vystudoval jste matematicko-fyzikální fakultu. Jak jste se od toho dostal k focení?

Ještě na Matfyzu se mi dostala do ruky kniha Mana Raye Vlastní portrét. Neuvěřitelně zajímavé líčení jeho života, jako by mi to vyprávěl kámoš u vína. Měl jsem pocit, že bych jako hobby měl dělat něco, co by bylo v protipólu se studiem. A tak jsem si za stipendium pořídil foťák. A už jsem v tom lítal. Matfyz jsem dodělal jen silou vůle, protože jsem to slíbil tátovi. Hned, jak to šlo, jsem nastoupil na FAMU na dokument a nakonec jsem skončil u fotky.

Každý fotograf má své téma, vy ale fotíte krajiny, celebrity, akty...

Většinou fotím všechna témata v určitých vlnách. S větší či menší intenzitou se vždy na něco koncentruju. Občas bych s tím nejradši praštil, ale vždycky se objeví nějaký impulz a jede se dál. Baterie si dobíjím především na krajinách, to je absolutně nejlepší antidepresivum. Myslím, že příroda vyřeší jakoukoli životní krizi, nebo alespoň zmírní.

A teď taková klasická otázka typu Brno, nebo Praha?

Takže: digitál, nebo klasika?

Fotím na klasiku, na kinofilm. Vedle toho i na digitál, který je dnes už velice kvalitní. Vždy zvolím to, co je v danou chvíli vhodnější. Akorát netuším, proč se na tohle všichni pořád ptají. Já v tom problém nevidím. Fotka je buď dobrá, nebo špatná. A je fuk, jak ji uděláte. Říká se o vás, že nerad používáte ořez, proč?

Snažím se vždy snímek udělat tak, abych už s ním nemusel vůbec nic dělat. Počkám si na světlo, udělám víc záběrů, různá ohniska. Hlavně se to týká fotek krajin, ty pak v klidu doma vybírám s odstupem měsíců, ba i let.

Ale opravdu neexistuje jediná moje krajina, která by byla oříznutá. Prostě si dám víc práce už při focení.

Před lety jste odjel za exotikou. Většinou se z takových cest lidé vrací trochu jiní. Co jste při tom zjistil o sobě?

Z cest jsem si odnesl jedno hlavní poznání. A to, že přece jenom hraje velkou roli, kde se narodíte. Někde je přece jenom příroda víc krutá. My tady v Evropě frfláme, stěžujeme si a přitom veškeré, veškeré problémy si zaviníme sami. Ale to je jiné téma.

Vaše výstava v Obecním domě má několik okruhů. Je to nějaká výhoda, udělat výstavu ne jen na jedno téma?

Moje všechny předešlé výstavy i knihy byly monotematické. Tady jsem se asi lekl rozlehlosti výstavního prostoru. Vybral jsem čtyři okruhy a půl roku lovil ve svém archivu. I pro mne bylo zajímavé, jak to půjde k sobě.

Co byste poradil lidem, kteří chtějí fotit vážněji než jen se vycvaknout na mejdanu na mobil?

Měli by se snažit co nejvíce oprostit od balastu, nesmyslů a zbytečností, co nás obklopují a často náš život spíš komplikují. Jenže to je hodně těžké. Já se živím tím, co mne baví, ale asi proto pořád pracuji. Nevím, co je to dovolená, ale možná ji mám v podstatě celý život. ¶

64

Bez názvu (ostatně jak byste to nazvali) cyklus Geometrie nahoty

Jedna z dívek cyklu Cizí ženy

www.pavelbrunclik.com

www.obecnidum.cz

Pěkný kousek Namibie cyklus Krajiny

V Galerii 46 Čechů nemůže chybět Jan Tříska

PAVEL BRUNCLÍK V roce 1974 absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze, v letech 1974-1980 studoval režii a scenáristiku na katedře dokumentární tvorby FAMU, na katedře fotografie absolvoval rok mimořádného studia. Od roku 1981 pracuje jako samostatný fotograf.

V posledních letech se věnuje převážně vlastním projektům.

65

Vodafone Test text: Roman Peterka, foto: archiv

Chytré mobily pro ty, kteří velí Všimli jste si, kolik podnikatelů a manažerů tu a tam ještě vytasí z kapsy solidně ohmatané cihly místo chytrých mobilů? Není za tím touha po retru, ale prostě nemají kdy si vybrat. Takže jsme to udělali za ně. Tady je pár borců, kteří jsou v současnosti na špici. Většinou mají fůru různých funkcí, takže jsme vždycky vybrali tu hlavní, pro kterou má cenu do něj jít. w

Mobil s tabletem v těle

Samsung GALAXY Note Není to čistokrevný mobil. Spíš solidně našlápnutý hybrid – chytrý telefon a kvalitní tablet v jednom. Takže jestli se nechcete tahat s „cihličkou“ na telefonování a ještě s jednou o mnoho méně skladnou plackou, je tu Samsung GALAXY Note. Zvládnete s ním opravdu hodně. Jako nic si stáhnete obří powerpointovou prezentaci o velikosti několika giga. Tenhle samsung má 16 GB vnitřní paměti, kterou můžete pomocí paměťové karty rozšířit až na dvojnásobek. Funguje taky jako dokonalý poznámkový blok. Stylus S Pen se chová jako normální tužka. Budete s ním na monitoru psát, vpisovat poznámky a kreslit náčrtky a grafy stejně, jako by to bylo obyčejným perem na papír.

66

Nejlepší z androidů Samsung Galaxy S III

Kdo má rád android a hledá skutečnou hvězdu mezi chytrými telefony, sáhne po Samsungu Galaxy S III. Samozřejmostí je dobrá softwarová výbava pro práci a organizaci času. Telefon k ní ale přidává několik užitečných funkcí, jako je třeba sledování očí uživatele. To zajistí, že se displej telefonu nevypne, dokud se na něj budete koukat. Pokud zrovna studujete složitější dokument, nemusíte každou chvíli klepat na telefon, aby vám kvůli úspoře energie nezatmavil displej.

Galaxy S III také umí – s trochou nadsázky – zavolat někomu, sotva to jeho majitele jen napadne. Třeba po přečtení SMS stačí přiložit telefon k uchu a on už vytočí číslo odesílatele za nás.

Ostružina je pracant BlackBerry Bold 9790

V době, kdy se u chytrých telefonů stal trendem co největší dotykový displej, kráčí BlackBerry dál svou cestou. I její nový model Bold 9790 má samozřejmě displej dotykový, zároveň si ale zachoval hardwarovou plnohodnotnou QWERTY klávesnici. Stačí mít aktivní BlackBerry Internet/Enteprise Service a z „ostružiny“ se stane skutečná mobilní kancelář v kapse. BlackBerry Enterprise Server (BES) je řešením pro firmy s vlastním e-mailovým serverem. Administrátor přes něj může kompletně zasahovat do běhu všech firemních zařízení BlackBerry, může na dálku instalovat aplikace, blokovat funkce, mazat obsah, synchronizovat úkoly, kalendáře, e-maily a podobně. Naopak BlackBerry Internet Service (BIS) je ušit na míru menším firmám bez vlastního e-mailového serveru. Můžou tak využívat třeba e-mailového klienta, internetový prohlížeč nebo instant messaging skrze BlackBerry Messenger či aplikace sociálních sítí.

Siri ze země nakousnutého jablka iPhone 4S

Představte si, že s telefonem získáte i inteligentní asistentku, která udělá, co jí řeknete (navíc většinou pochopí, co jste tím chtěli říct). Neodmlouvá, nevybírá si pauzu na oběd ani nepožaduje zvýšení platu. K iPhone 4S vám takovou asistentku přibalí. Jmenuje se Siri, kávu sice neuvaří, jinak ale poslouchá na slovo.

Tedy zatím jen tehdy, pokud na ni mluvíte anglicky, francouzsky nebo německy. Siri je umělá inteligence v mobilním telefonu. Nefunguje „oslovsky“ na základě sady předprogramovaných příkazů, po jejichž přesném vyslovení přístroj provede požadovaný úkon. Na Siri můžete normálně mluvit, většinou pochopí, co máte na mysli. A udělá to. Vytvoří událost v kalendáři, nastaví vám budík, přečte nebo napíše textovou zprávu… Když něco nevíte, stačí se zeptat – Siri umí vyhledávat ze všech možných on-line informačních zdrojů.

Čtyři jádra stačí, drahoušku HTC One X

HTC One X je pro manažery, kteří nežijí jen svou prací nebo nechtějí mít jeden telefon pro práci a druhý pro zábavu. Obří výkon jeho čtyřjádrového procesoru utáhne fakt hodně. Takže jestli zrovna trávíte osamělý večer v hotelovém pokoji při služební cestě, můžete si ho zpestřit hraním i hardwarově hodně náročných her – zkrátka zapařit si jako na velkém počítači.

Navíc je tu ještě „páté jádro“ pro inteligentní úsporu baterie, aby se telefon při náročném provozu nevybil hned během prvního dne. HTC One X se může pochlubit i rychlým fotoaparátem se skvělým rozlišením, který umí snímat kvalitní fotky i tehdy, když je slunce za mraky či už zapadá anebo když jste v tmavé místnosti odkázáni na světlo žárovky u stropu. A kam s fotkami pak? Na interní paměť rovnou zapomeňte – data se tu ukládají do on-line úložiště v oblacích.

67

Vodafone Firma roku text: Lucie Kettnerová, foto: Michal Matyáš

A je to tu zase. Malí a střední podnikatelé znovu soutěží o Firmu roku. Vítězové si odnesou parádní ceny a služby za několik stovek tisíc korun. Ještě víc než ceny je ale zajímá mediální publicita, která jim pomůže se zviditelnit a získat nové zákazníky i obchodní partnery.

Vodafone se tohoto souboje firem účastní jako titulární partner už popáté.

V

odafone do hry vstoupil v roce 2008 a rovnou vyhlásil úplně novou soutěžní kategorii Byznys Rebel. „Hledáme v ní firmy, které mají odvahu originálním způsobem bořit zažitá pravidla a svým zákazníkům díky tomu přinášet jasné výhody. Právě takové firmy mají v ostré konkurenci šanci uspět,“ řekl při vyhlášení tehdejší generální ředitel českého Vodafonu Grahame Maher. Do nové kategorie se tak hlásili podnikatelé, kteří třeba nabízeli ničím neomezenou záruku nebo umožnili zákazníkům si své zboží vyzkoušet přesně tak, jak je budou v budoucnu používat.

Cenu za rebelství si nakonec odnesl The Pub Franchising, samoobslužný bar, kde se spojuje pohostinství s moderními technologiemi. „Hned jak jsem se o soutěži dozvěděl, věděl jsem, že je pro nás jako dělaná,“ přiznal jeden ze spoluzakladatelů projektu Martin Šampalík. Tím druhým je Jaroslav Stuna a společně se jim podařilo vytvořit koncept jedné z nejpropracovanějších českých franšíz. Teh-

68

dy ještě vysokoškolští studenti si uvědomili, že častou slabinou pohostinství jsou jejich výčepní. Proto v roce 2005 spustili pilotního projekt The PUB Plzeň, kde si hosté u svého stolu mohli pivo čepovat sami. Postupně se jim formou franšízy povedlo otevřít i další podniky, a dokonce expandovat do zahraničí. Na podzim roku 2010 otevřeli The Pub v Berlíně, jen několik kroků od známého Alexander Platzu, a zdejší hosté si tu sami plní své sklenice nepasterizovaným ležákem Berliner Pilsner přímo z tanku.

Dodnes se chlubíme Zapátrali jsme také, jak vítězství poznamenalo nejen Byznys Rebely, ale i oceněné v hlavní kategorii. První místo v soutěži Vodafone Firma roku 2008 si třeba odnesla společnost Servisbal Obaly, která zaujala tím, že poskytuje „excelentní servis pro balení“. Tedy obalová řešení, která nejenom dokonale ochrání produkty, ale zároveň snižují přepravní náklady, šetří místo ve skladu a umožňují jednoduchou manipulaci.

Podnikání není procházka růžovou zahradou, ale někdy solidní peklo. Tak asi proto je mejdan po tom všem laděn do rudé. Nebo že by barva partnera?

FIRMY PROKLEPÁVÁME Z VÍCE STRAN Když v roce 2008 vstoupil Vodafone do soutěže jako titulární partner, přinesl s sebou inovaci v podobě nové kategorie Byznys Rebel pro firmy, které dokázaly stejně jako Vodafone bořit zažitá pravidla. V roce 2010 navíc vyhlásil ještě soutěž o titul Odpovědná firma roku za podnikatelský přístup, který zohledňuje dopady podnikání na životní prostředí a podporuje společensky odpovědné aktivity. A jak to vypadá letos?

Vodafone se rozhodl kromě hlavní kategorie Firma roku opět podpořit i klání o titul Odpovědná firma.

69

Vodafone Firma roku

Do téhle soutěže se podnikatelé hlásí, aby z nich byla známá firma.

Svůj největší potenciál nyní firma spatřuje především ve dvou sférách. Tou první je výroba mřížek a proložek. „Tyto jednoduché fixace dokážeme vyrábět díky speciálním technologiím velmi rychle a levněji než konkurence,“ říká ředitel Ladislav Horčička. Druhou oblastí je naopak výroba speciálních obalů s velkou přidanou hodnotou. Příkladem jsou unikátní lepenkové cívky, které se firmě podařilo vyvinout tzv. od píky až po velkonákladovou výrobu na speciálně navrženém stroji.

Vítězství v soutěži bylo pro firmu velkým zadostiučiněním. „Výhru jsme využili především pro marketingové účely. Titulem se dodnes chlubíme ve většině prezentačních materiálů i na internetu.

Ve vztahu k zákazníkům to výrazně posílilo naši důvěryhodnost, samozřejmě především u těch, kteří o Servisbalu dříve vůbec neslyšeli,“ popisuje Ladislav Horčička.

Na začátku to nevypadalo Daří se i druhé firmě v pořadí, výrobci stavebních materiálů Building SP. Tato firma v soutěži dokonce rok nato svůj úspěch zopakovala. A to se přitom Martin Slanina původně do klání přihlásil bez velkých ambicí, účast ve finále se mu totiž zdála nedostupná. Po soutěži se vedení firmy rozhodlo zapracovat na tom, co porota ocenila. Navíc kromě pečlivější marketingové strategie dali určitý řád i společenské odpovědnosti, na níž doposud systematicky nepracovali. „Díky tomu jsme pak byli nominováni v rámci projektu European Business Awards 2010,“ podotýká Martin Slanina.

Výrazným benefitem, který firma v podnikatelské soutěži získala, byl zájem médií. Před tím si publicitu zajišťovali externě a cílili ji hlavně na produktové novinky. Po umístění se na ně ale začali novináři z deníků a ekonomických týdeníků obracet sami a nejvíce se zajímali o řízení firmy.

Ať letos vyhraje kdokoli, jisté je, že o něm určitě uslyšíme. Není totiž pravda, že by média zajímaly jen negativní zprávy, šikovnou firmou v regionu se každý rád pochlubí. Navíc odlesk její slávy tak trochu padá i na její zaměstnance, zákazníky i dodavatele. A ti si o vítězi rádi něco přečtou. ¶

70

Porota má celodenní sezení za sebou a může se zvesela předávat. Dneska to tu bude samá Firma roku.

FIRMA ROKU ROK JEDNA První ročník proběhl v roce 2006 a hned se do něj přihlásilo 2000 podnikatelů z celé republiky.

Titul si nakonec odnesla firma Linet, jeden z největších výrobců nemocničních lůžek na světě. Čas ukázal, že toto ocenění bylo zasloužené. Když se dnes podíváte na její web, zabírá výpis různých ocenění a titulů už celé tři stránky.

V roce 2011 dokonce zakladatel společnosti Linet Zbyněk Frolík dostal od prezidenta Václava Klause medaili Za zásluhy. Stal se tak teprve čtvrtou osobností z řad podnikatelů, kteří v české historii toto vysoké státní vyznamenání získali.

Regionální poroty letošního ročníku Firmy roku už vesele zasedají. Kdo si letos odnese hlavní titul, to bude jasné 4. prosince. A za rok nanovo.

Firem, co za to stojí, máme dost.

NA VÍTĚZE SI POČKÁME DO PROSINCE Sedmý ročník soutěže na podporu malého a středního podnikání Vodafone Firma roku 2012 odstartoval 26. dubna na Václavském náměstí happeningem na podporu českého podnikání. Firmy ze všech 14 krajů se do ní mohly hlásit až do konce května a pak už zasedly regionální poroty, které vyhodnocovaly a vyhodnocovaly. Vyhlášení jednotlivých krajských kol proběhne v září a říjnu, velké finále, v němž se veřejnost dozví, kdo si letos titul Firma roku odnese, se uskuteční 4. prosince.

Jak to probíhá Zájemci o účast v soutěži Vodafone Firma roku 2012 nejprve odpovídají na stručné otázky, které charakterizují jejich firemní podnikání, a také popisují svůj podnikatelský příběh. Nedílnou součástí hodnocení firem je také tzv. scóring, který zkoumá finanční ukazatele firem. Vítězné firmy ze všech krajů se pak osobně prezentují před odbornou porotou. Ve finálovém kole už záleží čistě na jejich schopnostech, jak se orientují v konkurenčním prostředí, jak ambiciózní a reálné jsou jejich podnikatelské plány a jak přispívají k rozvoji okolí.

Odměnu si nakonec zaslouží všichni. Když slyšíte při vyhlašování příběhy zúčastněných živnostníků a podnikatelů, žasnete, jaké machry u nás máme.

71

Vodafone OneNet text: Jana Bohutínská, foto: Michael Kratochvíl

Telekomunikace jako zážitek V letos otevřeném Vodafone OneNet Centru si můžou podnikatelé na vlastní kůži vyzkoušet, jak by jejich firma mohla dobře klapat s komplexním telekomunikačním řešením. Dnes, kdy jede OneNet Centrum naostro už nějaký ten pátek, je jasné, že se to povedlo.

Z

ákazníky tady bezpečně na první pohled zaujme originální design centra navržený architektem Lukou Křížkem, který v roce 2007 navrhl také přilehlou kavárnu Fuel. Ve zprávě k projektu Luka Křížek vysloveně píše: „Chtěli jsme vytvořit prostor se silnou firemní identitou. Od začátku jsme se pokoušeli vizuálně zachytit podobu OneNetu v hlavním centrálním objektu, o navržení prostorově a tvarově bohatého objektu s výrazným a lehce zapamatovatelným rysem.“ Že se to povedlo, o tom svědčí i letošní Grand Prix architektů, kterou OneNet Centrum získalo.

OneNet Centrum už také zažilo návštěvu, která na sebe strhla zvlášť velkou pozornost. Navštívili je totiž hasiči. Nepřijeli ale hasit plápolající mobily a tablety, šlo o pečlivě naplánovanou návštěvu významného klienta. Hasiči si pro tuto příležitost oblékli nepřehlédnutelné reprezentativní uniformy.

Volá dohledové centrum OneNet Centrum má už dnes místa, která si zákazníci opravdu oblíbili. Hodně času tráví třeba u interaktivního stolu, kde si mohou simulovat, jak bude OneNet fungovat u nich ve firmě. Mnozí tady poprvé názorně vidí, co komplexní řešení vlastně opravdu znamená a jak jsou služby propojené. „Nikdo jiný podobnou možnost v Česku svým klientům nenabízí. Každý si tu může osahat a vyzkoušet naše služby, můžeme v praxi vysvětlit, jak OneNet funguje,“ popisuje Martina Tošková, průvodkyně všech klientů. Úspěch má také videokonference s říčanským dohledovým centrem. Podle Martiny Toškové je to opět většinou poprvé, co zákazníci nahlížejí do zázemí mobilního operátora a na vlastní oči se přesvědčí, jak spolehlivý mají všechny nabízené služby základ. Díky vi-

72

deokonferenci si ředitel IT každé firmy může pohovořit s někým sobě rovným a probrat veškeré technické detaily, které ho na OneNet řešení zajímají.

Návštěva tu samozřejmě není jenom pro ajťáky. Užije si tu i top management nebo třeba finanční ředitel.

Návštěvu Centra totiž Vodafone předem přizpůsobuje na míru každé firmě, a tak se k prohlídce dají přizvat další specialisté, pokud si s nimi návštěvník potřebuje promluvit. „Jsme na klienty maximálně připravení, známe jejich firmy a zákazníci to, myslím, oceňují,“ dodává z dosavadní zkušenosti Martina Tošková.

Praha je stříbrná Nepředstavujte si ale, že v OneNet Centru panuje nějak škrobená atmosféra. Je tu spíš milo a pohoda. Všechno začíná a končí občerstvením a všudypřítomný design sahá doslova až do talíře – i jídlo je totiž pěkně designované, a jak dobře vypadá, tak i chutná, pochvaluje si Martina Tošková. Sama oceňuje, že zatímco při snídani roztají ledy, při obědě je zase možné celou zhruba čtyřhodinovou návštěvu shrnout, probrat jednotlivé detaily prezentovaných služeb, odpovědět na další otázky, zaměřit se do podrobností na nabídku šitou firmě na míru.

Pražské OneNet Centrum je teprve druhým podobným centrem, které se v Evropě otevřelo. Předběhlo ho jen jedno anglické. A tak, jak se další a další OneNet Centra po Evropě otevírají, plánují do budoucna také více spolupracovat, předávat si zkušenosti a tipy, jak zákazníkům ještě více vyjít vstříc. Navíc to zatím vypadá, že akční rádius pražského OneNet Centra přeroste české hranice. Obchodníci ze zemí, kde se nic podobného v dohledné době neplánuje, jako například v Maďarsku, totiž s Prahou dojednávají možnost vozit sem své zákazníky. ¶

73

Vodafone Referenční zákazník text: Lucie Kettnerová, foto: Profimedia

VLTAVA-LABE-PRESS A VODAFONE Vydavatelství VLTAVA-LABE-PRESS (VLP) má na českém trhu víc než dvacetiletou tradici a za tu dobu vybudovalo pořádné impérium regionálních deníků, které dnes zahrnuje jednasedmdesát samostatných titulů. Zní to neuvěřitelně, ale tým redaktorů dokáže dát denně do tisku pět set unikátních stránek plných zpráv, pozvánek, komentářů a analýz. Jenže tištěným médiím dnes důrazně šlape na paty on-line zpravodajství, sociální sítě a mobilní aplikace a na to je třeba reagovat.

74

K

práci redaktorů patří zjišťování a ověřování informací stejně jako posílání textů a fotek.

Obchodní zástupci zase musejí s nabídkami obvolávat klienty nebo koordinovat aktivity s členy projektového týmu. Když tohle ve firmě dělá přes tisíc zaměstnanců, účty za telefony rostou do astronomických částek. „Proto jsme se rozhodli udělat vnitřní audit, který nás donutil se podívat, jak využíváme komunikační prostředky pro práci a řízení firmy. Když nám Vodafone předložil svou nabídku, zjistili jsme, že můžeme nejenom velmi výrazně optimalizovat všechny náklady a vytvořit zdravou logistiku v rámci firmy, ale navíc se i dostat k nejmodernějším telekomunikačním prostředkům,“ popisuje důvody, proč se VLP před rokem rozhodlo změnit operátora, výkonný ředitel Jan Pertl. „Od první chvíle nám bylo jasné, že potřebují Virtuální privátní síť (VPN), ve které si mohou všichni zaměstnanci volat kdykoliv a jakkoliv dlouho zdarma,“ líčí Sales Consultant Tomáš Hadač, který má tohoto klienta ve Vodafonu na starosti. Díky řešení od Vodafonu vydavatelství ušetřilo náklady na komunikaci a ještě optimalizovalo své procesy v této oblasti. VLP dnes platí už jen měsíční paušál, takže odpadá nepopulární kontrolování výpisů, kolik

www.denik.cz www.vlp.cz

JE TO VZÁJEMNÉ

kdo provolal a zda to bylo opravdu nutné. Navíc zaměstnanci nemusejí ani kontrolovat, když volají klientům, na úřady nebo tiskovým mluvčím, do které sítě vlastně volají. Mají totiž jednotný tarif pro celou firmu s voláním do všech mobilních a pevných sítí v České republice za stejnou cenu. Výraznou úsporu také přináší tarifikace 60+1, tedy že po první provolané minutě se volání účtuje po vteřinách.

Provoz jednotlivých uživatelů řídí virtuální pobočková ústředna, která se ovládá pomocí webové aplikace, a to na úrovni administrátora nebo jednotlivých uživatelů. VLP už si tedy nemusí kupovat žádnou ústřednu, ta virtuální totiž funguje přes internet a veškerý „hardware“ zůstává ve Vodafonu.

Porady na dálku Články lítají po síti „Zjistili jsme, že redaktoři v terénu potřebují nejenom hlasové služby, ale také mobilní datové služby, jejichž výhodou je rychlá komunikace a přesun potřebných dat příjemci,“ říká Tomáš Hadač. Články a reportáže se tak dostanou k editorovi, jakmile za nimi redaktor dopíše poslední tečku. „Vydavatelství jsme proto nastavili datové tarify na míru pro Česko i zahraničí. Někteří regionální zpravodajové totiž vyrážejí za prací i za hranice,“ vysvětluje. Přenos dat probíhá pomocí mobilních datových modemů a smartphonů, které byly součástí dodávky. Díky smartphonům mají zaměstnanci dokonce on-line přístup nejen k firemní poštovní schránce a dalším důležitým aplikacím, ale jsou stále v obraze, co se právě děje a jak o událostech informuje konkurence.

Specifikem VLP jsou malé redakční týmy rozptýlené po všech okresech České republiky. Pokud si potřebují třeba na krajské úrovni uspořádat poradu, nemusejí se všichni sjíždět na jedno místo, ale využijí službu Audiokonference, při níž si může volat až dvacet zaměstnanců současně a všichni se navzájem slyší, jako by byli v jedné místnosti. Ušetří tak nejenom peníze na benzin, ale hlavně čas, který je v denním zpravodajství velmi cenný. Uzávěrka prostě nečeká a noviny vyjít musejí bez ohledu na naplánované mítinky. „Musím přiznat, že u nás existovala obrovská setrvačnost a hledání nového řešení se stále odkládalo. Podívat se ale detailněji na to, jak náš systém funguje, se nám opravdu vyplatilo. Výsledné úspory jsou opravdu velké,“ rekapituluje Jan Pertl. ¶

„Spolupráce mezi naším vydavatelstvím a Vodafonem nezůstala jen u nabídky telefonů a tarifů. S operátorem spolupracujeme například na projektu předplatného do seniorských domů a zařízení, které si ho nemohou dovolit.

Vodafone si koupil sto našich předplatných deníků, které tady rozdává. Připojil se také k inzertní nabídce pro podnikatele, kterým nenabízíme jen prostor v novinách, ale jsme schopni jim připravit oslovující kampaň včetně mobilních aplikací podle jejich zadání. Noví klienti můžou tyto kampaně získat s 30% slevou, aby si vyzkoušeli, že opravdu fungují.“ Soňa Sitterová, obchodní ředitelka VLP

75

Vodafone Referenční zákazník text: Lucie Kettnerová, ilustrace: Tomáš Zach

Situace na mediálním trhu není selanka. Velké mediální domy musí investovat do nových technologií a aplikací, protože zpravodajství se přesouvá na internet a do mobilů. Jak se s tím VLP vyrovnává, popsal člen představenstva a výkonný ředitel Jan Pertl.

Jak si stojí VLTAVA-LABE-PRESS na trhu?

V regionech České republiky jsme nejčtenější zpravodajský deník, podle posledního průzkumu máme téměř 850 000 čtenářů. Náš web Deník.cz má téměř milion unikátních návštěvníků. Majitelům chytrých telefonů nabízíme zdarma aplikace pro iPad, iPhone a systémy Android. Dokážeme tak oslovit více než 1 200 000 lidí, což odpovídá sledovanosti Hlasu Česko-Slovenska. Pokud započítáme i časopiseckou dceřinou společnost Astrosat, tak oslovujeme 2 500 000 čtenářů.

Působíte v celé republice. Jak to v praxi funguje?

V jednasedmdesáti regionech existují jak poměrně silné pětia šestičlenné redakční týmy, tak zde působí člověk, který se věnuje distribuci a našim předplatitelům, a obchodník, který je k dispozici inzertním klientům. Každý redakční tým dává dohromady originální obsah deníku o rozsahu pět až šest stránek denně. Máme tedy největší zpravodajský tým v České republice, možná i v Evropě. Pracuje pro nás pět set redaktorů, kteří denně připraví i pět set stránek novin. Na tvorbě deníku v daném regionu se ale podílejí i jeho obyvatelé, kteří ho mohou využívat jako platformu pro sdílení radostí, starostí nebo aktivit.

Odkud všechny redakční a obchodní týmy řídíte?

Vrátili jsme se k základům vydavatelství VLP a těmi je podpora autonomie regionů. Centralizační snahy přinesly spíše komplikace jak v kontaktu se čtenáři, tak s klienty. Nyní v každém kraji existuje řídící tým, který spravuje a rozvíjí naši činnost v dané oblasti. Každý region je totiž odlišný a odlišnou mentalitu mohou mít i naši klienti. V centrále vymýšlíme nové nápady a aktivity, v regionech se pak na jejich realizaci dále podílejí.

Jak se vypořádáváte s krizí?

Vývoj na trhu mediální reklamy je letos překotný a inzertní příjmy klesly zhruba o 18 %, takže vydavatelé musejí přehodnocovat svou politiku. Proto i VLP modifikovalo obchodní aktivity

76

a náš tým jsme rozšířili o projektovou skupinu, která je schopna ušít na tělo každému klientovi takový inzertní produkt, který bude vyhovovat jeho potřebám.

Co si pod tím máme konkrétně představit?

Jsme schopni kombinovat všechny typy médií, které využíváme, to znamená tisk, on-line i mobilní aplikace, a zároveň máme koncepčně navázané kontakty se sítí rádií MMS nebo Rádiem Impuls, a dokonce i televizemi. Snažíme se třeba o státní zakázky, nedávno jsme se přihlásili do výběrového řízení na podporu českých potravin. To jsme sice nevyhráli, ale dostali jsme se do povědomí natolik, že partneři, kteří uspěli, nás oslovili, abychom jim pomohli kampaň rozjet.

Rozhodli jste se proniknout také do sociálních sítí?

Dokázali jsme sjednotit facebookovou podobu všech našich deníků a díky tomu se nám zvýšil počet fanoušků na čtyřicet tisíc. Vznikla tak další platforma, přes kterou oslovujeme čtenáře a prostřednictvím níž jsou i oni schopni být v kontaktu s námi.

Jak technologie ovlivní zpravodajství třeba do pěti let?

Dnes si tištěná média ještě zachovávají svou nepostradatelnost. Podle výzkumů se on-line čtenáři a čtenáři tištěných médií překrývají zhruba z 25 %. Kdybychom viděli, že nastal dramatický odchod od papírové podoby, reagovali bychom pěkně rychle. Nečekám ale, že by k tomu brzy došlo. I v zahraničí se ukázalo, že projekty, které vsadily jenom na on-line verzi, pohořely. Papír si tedy zachová svou pozici, je ale samozřejmě nutné ji modifikovat. Informace, s nimiž v redakcích pracujeme, jsou dostupné všem médiím. Rádia a televize je chrlí éterem, on-line média přinášejí zprávy hned po události. Čtenář tištěných médií musí tedy dostat něco navíc, jinak bude mít pocit, že už všechno někde četl nebo slyšel. Musí získat unikátnější, analytičtější a hlavně na příběhu postavené zprávy. Zkrátka úhel pohledu, který tu zatím chyběl. ¶

77

Vodafone Referenční zákazník text: Jana Bohutínská, foto: Michael Kratochvíl

Ve Štětí už signál neloví

František Ferkl začal ve Štětí podnikat hned na začátku 90. let. Postupně do byznysu vtáhl svou ženu, dcery i bratra a jeho rodinu. Dnes působí nejen ve svých původních oborech, zámečnictví a instalatérství, ale vlastní také restauraci a penzion Oáza. Do tohohle podniku ho pro změnu uvrtali místní fotbalisté. Aby mohl mít tak široký záběr, musí v jeho firmě telekomunikace šlapat jako hodinky. Proto zvolil řešení OneNet od Vodafonu.

Z

ákazníci byli spokojení a zakázky narůstaly,“ vzpomíná na začátky rodinného podnikání dcera Martina Cibulková. „Tak tatínek firmu rozšířil a zaměstnal další lidi.

Rodiče původně šetřili na favorita, ale peníze nakonec vložili do podnikání,“ vypráví Martina, která byla sama mezi těmi, které František Ferkl přibral do firmy. Původně se prý chtěla věnovat historii, ale po maturitě v roce 1994 začala pracovat v rodinném podniku a dějiny musely jít stranou. Nahradily je klíče, zámky, trubky a sifony, dnes už se ale Martina stará hlavně o restauraci a penzion.

Hoteliérem z hecu Jak se to vlastně přihodí, že se instalatérská a zámečnická firma vrhne na podnikání v gastronomii? Může za to prý fotbal. František Ferkl nejdřív za místní fotbalový klub léta hrál a potom tady trénoval. Naproti hřišti byla na prodej restaurace a svěřenci svého trenéra vyhecovali, aby ji koupil. Začalo to v roce 2001 restaurací, pak přibyly pokoje v patře a nakonec se z toho vyloupl současný tříhvězdičkový penzion Oáza, který má vlastní restauraci, konferenční místnost, venkovní posezení s grilem a hřiště na beach volejbal.

Jak přiznává dcera Martina, provozovat restauraci a penzion ve Štětí není jednoduché. „Je tu malá kupní síla, s cenovou politikou musíme zacházet opatrně.“ Přesto se tady snaží vařit moderně, na nový jídelní lístek zařazují převážně jídla z čerstvých surovin a každý měsíc ho doplňují sezonní nabídkou. „Reakce jsou různé. Lidé, co sledují trendy, jsou spokojení, ale máme i hosty, kteří nedají dopustit na zeleninovou

78

oblohu a hromadu jídla na talíři. Trochu s tím bojujeme,“ říká Martina, které zrovna teď v restauraci udělal radost úspěch akce Chřestové dny.

Ladili jen drobnosti Kromě malé kupní síly hostů trápily firmu ze Štětí také problémy s telekomunikačními službami. Dřív, než se Ferklovi rozhodli pro Vodafone a jeho řešení OneNet, využívali služby jiného operátora, který měl ale ve městě velmi špatný signál a nehodlal s tím nic dělat. „Tatínkův bratr, který je vedoucím výroby a stará se o naše řemeslníky, musel kvůli každému hovoru vstávat od počítače a lovit někde venku lepší signál, což bylo neúnosné,“ vysvětluje Martina důvody, proč se Ferklovi rozhodli pro změnu. U Vodafonu si mohli signál předem vyzkoušet, a protože byli spokojeni, přešli kompletně k novému operátorovi nejen s mobilními telefony a pevnými linkami, ale také se čtečkami kreditních karet nebo s faxem. „Jednalo se zkrátka o celkové řešení, na přechod jsme se připravovali déle než měsíc. Ladili jsme různé drobnosti, ale jinak všechno proběhlo dobře,“ hodnotí svou zkušenost Martina a oceňuje především finanční úspory, které změna operátora firemní kase přinesla (viz box O více než 30 % levněji).

Zaměstnanci společnosti Ferkl s. r. o. si pochvalují i další služby, které mají v rámci balíčku OneNet k dispozici.

Například IPfax, přes který mohou s faxy pracovat jako s e-maily. Aktuálně Ferklovi uvažují o tom, že by se jim hodil balíček Microsof Office 365, jehož jediným poskytovatelem na českém trhu je zatím právě Vodafone. ¶

O VÍCE NEŽ 30 % LEVNĚJI Martina Cibulková vyzdvihuje jako hlavní výhodu, kterou firmě řešení OneNet od Vodafonu přineslo, přímou finanční úsporu. Jen za mobilní telefony firma dříve vydala o dva tisíce více, než dnes platí Vodafonu za celý balíček OneNet. Celkově tak Ferkl s. r. o. za telekomunikační služby ušetří asi třetinu původních nákladů.

FERKL SE O VÁS POSTARÁ Jestli jste ze Štětí nebo jeho okolí, určitě si firmu Ferkl s. r. o. zapamatujte. V penzionu Oáza nebo v bufetu na Novém náměstí vás nakrmí, budou se vám ale hodit i v případě, že sháníte topenáře, instalatéry, svářeče, zedníky nebo chcete nakoupit třeba sanitu do koupelny. Firma nabízí široký sortiment prací, jako jsou rekonstrukce, opravy a údržby průmyslových objektů, státních budov, domů, rodinných domků i bytů.

www.ferkl.cz www.penzion-oaza.cz

Provozovat restauraci a penzion ve městě, kde není velká kupní síla, není legrace. Martině se to ale zatím daří velmi dobře.

79

Vodafone Rozhovor text: Jiří Holubec, foto: Michael Kratochvíl

PŘEMLOUVÁM RYBÁŘE, ABY MĚ VZALI S SEBOU Každý z nás prošel v životě okamžikem, který rozhodl o jeho kariéře. Colin Shea ho prožil během zápasu s rozzuřeným žralokem. Rozhodl se tehdy, že se bude živit předpovídáním budoucnosti pomocí matematických velerovnic a rybaření si nechá jako koníčka.

Prý máte zkušenosti v Business Intelligence. Co si pod tím mám představit?

Míval jsem malou poradenskou firmu a jezdil jsem po východní Evropě, Rusku, Makedonii... V Rumunsku jsem byl, když se jim tam podařilo přivést na buben operátora Mobifon a potřebovali udělat restart. Jinde si nás najímali operátoři, když zaváděli na trh nový produkt a chtěli stanovit ceny.

Takže něco jako cestovní řešitel problémů.

Byli jsme parta lidí s univerzitním titulem ze statistiky, kteří jsou schopni pracovat na ekonometrických modelech pro dejme tomu banku, mobilního operátora a tak.

Ekonometrických modelech? Zase asi moc nerozumím.

To jsou velmi abstraktní matematické modely. Například za vámi přijde banka a řekne: „Chceme prodávat víc hypoték.“ Což ale ovlivňují desítky faktorů. Takže seberete data ukazující všechny možné faktory a dosadíte je do jedné obří rovnice.

Pak pomocí ní můžete modelovat různé varianty. Co se stane s tímhle, když snížíte támhleto.

80

To vážně funguje? Člověk jako individuum je jen těžko předvídatelný. Často ani on sám neví, proč dělá, co dělá. Uvědomujete si třeba, proč jste právě vzal do ruky propisku?

Protože se mi lépe udržuje pozornost, když si zaměstnám ruce.

O. k., ale ten samotný akt byl bezmyšlenkovitý, nepředvídatelný, alespoň ze statistického hlediska. Když ale namísto jednotlivce vezmete skupinu lidí, firmu nebo jakýkoli velký systém, zjistíte, že se chová podle pravidel, která se dají matematicky modelovat.

Budoucnost vždycky překvapí Matematika vás bavila odmala?

Jo, ale nikdy jsem si nemyslel, že bych díky ní mohl platit hypotéku.

Velmi často teď slýchám, že se hlavně technologie vyvíjejí tak rychle, že se dá jen velmi těžko předvídat, co bude za pár měsíců, neřkuli let.

To se opravdu tvrdí, ale máte opravdu dojem, že se svět až tak moc mění? Jak dlouho používáte mobilní telefon?

81

Vodafone Rozhovor

Asi dvanáct let.

A používáte ten současný nějak výrazně jinak než ten, co jste si koupil před dvanácti lety?

Popravdě řečeno ne.

Stejně to má většina lidí. Základní myšlenka mobilní telekomunikace je, že chceme komunikovat kdekoli se stejným pohodlím jako doma. Tenhle požadavek se nijak nemění.

Jediné, co prodělalo velký vývoj, jsou přístroje. I když třeba přístup na internet se podařil doopravdy rozjet, až když se toho chopili tihle chlapíci (ukazuje na svůj iPhone). Telefony toho dnes umějí čím dál víc a stojí čím dál tím míň. Neřekl bych ale, že je těžké popsat nebo předvídat, co bude.

Jak daleko do budoucnosti vidíte?

Záleží na tom, na co se zaměříte, ale dejme tomu tři až pět let dopředu. Samozřejmě ale nastanou překvapení. V naší terminologii se jim říká exogenní šok. Něco nového, co vtrhne do systému a naruší ho. Například sledujete fungování jaderné energetiky v Japonsku, vše se chová, jak má, vše je předvídatelné.

Pak přijde tsunami a 85 % jaderných elektráren se odstaví. Věci jsou předvídatelné do momentu, kdy předvídatelné být přestanou.

To nezní moc matematicky... ... ale ve skutečnosti je to velká část naší práce. Nejenom předvídat předvídatelné, ale zároveň připravit firmu na okamžik, kdy se stane něco nepředvídatelného.

Česká nymfa funguje Musí mít člověk zvláštní schopnosti, aby se stal dobrým analytikem?

V tomto oboru pracují lidé, kteří mají potřebu rozebírat věci a zkoumat, jak fungují. Nedávno jsem četl o člověku, co vymyslel způsob, jak zlepšit bezpečnost vrtulníků.

Na rozdíl od letadel jde vrtulník s nefunkčním motorem rovnou k zemi. Když se ho ale podaří naklonit kupředu, udrží odpor vzduchu jeho vrtuli v pohybu a sestup se dá kontrolovat a nouzově přistát. Někoho napadlo dát k rotoru vrtulníku záložní baterii, která ho udrží v provozu těch pár vteřin, co pilot na manévr potřebuje. Ta myšlenka je tak jednoduchá, až vypadá směšně.

Hledáte tedy neotřelé myslitele? Člověk, který je schopen na takový nápad přijít, je ten správný pro naše povolání.

Musí umět zpracovávat ohromné množství dat, rozpoznávat v nich souvislosti a občas na všechno zapomenout a vsadit na instinkt.

82

Kdykoli jedeme na dovolenou, tak chudáka ženu táhnu na ryby.

Ve Vodafonu pracuje jako: Viceprezident pro strategické plánování Jakou klofnul největší rybu: Jako kluk jsem v létě pracoval na rybářských lodích na moři.

Tam zaseknete leccos. Když vyrazíte na tuňáky, musíte počítat, že ta čudla váží 400 kilo a plave šedesátkou.

Jaké ryby je největší vzrůšo lovit: Žraloky. To ale nejsou ryby.

A pstruhy. Protože nejsou hloupí.

Jakou rybu by nesnědl: Asi rybu chycenou v Praze ve Vltavě. Sice jsem v ní viděl plavat pstruhy, ale nejsem si jist, jestli někteří z nich neměli dvě hlavy.

To už zní docela jako návod na přežití v džungli. Že vy jste ten typ, co po práci rád pořádnou porci adrenalinu?

Akorát rybařím a lovím.

Lovíte jako s puškou a tak?

Ano. Vysokou, kance a podobně. Pocházím z malého města v USA, kde se na lov chodí běžně. Zasvěcení jsem ale prodělal až v Anglii, když se mi podařilo skolit jelena. Spočívalo v tom, že mi jeho krví pomalovali obličej a nesměl jsem si ho umýt. Spíš ale chtěli ze mě jen mít legraci v hospodě. Rybaření se věnuji daleko víc. Kdykoli jedeme s rodinou na dovolenou, tak chudáka ženu dotáhnu někam na ryby. Já si to prostě nedokážu odpustit. I v zemích, jako je Srí Lanka, Vietnam, Mexiko, všude vyrazím na venkov a přemlouvám rybáře, aby mě vzali na loď.

Teď z vás určitě vymámím nějakou dobrodružnou rybářskou historku.

Tu nejdobrodružnější mám ještě ze studií.

V létě jsem si přivydělával na rybářských lodích. Chytali jsme tuňáky. Místo nich jsme často zasekli žraloka. Chlapík u nás na lodi přitáhl žraloka, další do něj zasekl harpunu, načež se z ní utrhla šňůra, kterou byla přivázaná k lodi. Takže máme ve vodě žraloka na udici, v zádech má harpunu, kterou mlátí všude kolem, a kapitán povídá: „Ta harpuna stojí sto padesát dolarů, a když z něj vypadne, tak o ni přijdeme.“ Samozřejmě jsem to byl já, kdo za chvíli visel z lodi za nohy hlavou dolů a snažil se chytit násadu, kterou kolem sebe šermoval rozzuřený dvoumetrový žralok.

Co se vám tehdy honilo hlavou?

Asi že tohle není úplně nejlepší způsob, jak si vydělávat na živobytí.

Zažíváte takový adrenalin i při rybaření v Česku? Česko je v tomhle ohledu protipól, což je hezky vidět na vaší národní rybářské technice. Říká se jí „česká nymfa“. Pustíte po proudu mušku tak na tři metry od sebe a pomalu se za ní couráte dolů řekou. Když jsem to viděl poprvé, tak jsem si říkal, že to je absolutně absurdní metoda, kterou Češi vymysleli proto, že se při ní dá popíjet pivo. Kupodivu to ale funguje.

Myslím, že lepší definici češství byste nevymodeloval ani ve svých rovnicích.

Kdybyste do nich ale dosadil sám sebe, co by vám řekly o vaší budoucnosti?

Doufám, že by mi ukázaly, jak žiju s rodinou někde ve srubu na jezeře a trávím čas rybařením. ¶