OLEŠNÁ v průběhu dějin by Bohumil KOSTOHRYZ

Jitka Křečková a kol.

OLEŠNÁ V PRŮBĚHU DĚJIN Jitka Křečková Ondřej Chvojka Jiří Fröhlich Radim Kolářský Jan Kouba František Král

Jitka Křečková a kol.

OLEŠNÁ V PRŮBĚHU DĚJIN © Jitka Křečková, Jiří Fröhlich, Ondřej Chvojka, Radim Kolářský, Jan Kouba, František Král, 2014 Jazykové korektury Alena Pazderová, Květa Hrnčířová Autoři fotografií uvedeni v seznamu vyobrazení Obálka, grafická úprava a sazba © Bohumil Kostohryz, 2014 Vytiskla Nová tiskárna Pelhřimov, spol. s r.o. Vydala obec Olešná roku 2014 Vydání první Náklad 500 výtisků

ISBN 978-80-260-6407-7

1_ Letecký snímek Olešné, 2011

Obsah

10 12 16 20 24 28 36 38 52 56 62 68

Úvodní slovo Historie Olešné v kostce Kronika mého života – rodu – kraje BK Čas dětství, výroba houslí BK Místní kronikáři a kroniky Geologická historie Olešné ... aneb od Písku přes Kanadu až po Texas RK Okolí Olešné v pravěku JF a OCh Pod správou panství vltavotýnského Olešná v letech 1850–1918 Olešná za první republiky Práce – radost i dřina FK Období druhé světové války

74 78 84 86 88 90 92 94 96 98 99 100 104 106 108 120 154

Návrat z vojenské činné služby – válka a osvobození Olešná po stránce kulturní Kultura v Olešné BK Sportovní akce v Olešné FK Cesta do školy Školní léta BK Škola a učitelé FK Svatojánský kostel na poušti a putování k němu Svatba, křtiny, pohřeb, slavnosti… BK Kampelička v Chřešťovicích FK I smutek patří k životu FK P. Benedikt František Hronek (1907–1945) Z kázání P. Benedikta Hronka Píseň o Miloušovi Starých z Olešné Pamětihodnosti obce Život na selských gruntech, v chalupách a domcích Obecní kovárna

157 158 163 164 166 168 170 172 178 182 186 188 189 190

Obecní pastouška Olešenské krčmy a hospody Olešenské „krámy“ FK Smíškův mlýn v Olešné Arcibiskupská hájovna Přívoz pod sv. Janem Po staré řece, u přívozu, když jsme připlouli .... FK Samoty a život u řeky Orlická přehrada Osada Rastory Živcové lomy a stavební materiál v okolí Olešné Pěstování hospodářských plodin, dobytka, lesních dřevin, stavební hmoty Místa přírodních studánek s pitnou vodou BK Dopravní cesty FK

192 O bydlení na vsi 198 Pošta a listonoši

200 206 208 212 224 228 232 234 236 238

Svátky a lidové slavnosti v Olešné Místní kroj JKo Místní a pomístní jména Olešná po roce 1948 Doslov a poděkování Seznam vyobrazení Seznam archivních pramenů Seznam literatury Seznam zkratek Autoři

FK FK

JK a FK

JK JF OCh RK JKo FK

Jitka Křečková (a všechny neoznačené kapitoly)

Z kroniky a vlastního životopisu Bohumila Kostohryze, ed. Jitka Křečková

Jiří Fröhlich Ondřej Chvojka Radim Kolářský Jan Kouba František Král

Úvodní slovo

Vážení a milí občané, rodáci a přátelé Olešné! Předkládaná kniha je prvním vydáním dějin vaší obce Olešná nad Vltavou v píseckém okrese. Zahrnuje období od prvního osídlení až do druhé poloviny 20. století na základě geologických a archeologických výzkumů, studia archivních dokumentů, odborné literatury a zachycených ústních i písemných vzpomínek pamětníků. Kniha je koncipována tak, že jednotlivé kapitoly, týkající se historie nebo dalších témat ze života obce, doplňují editované úryvky z kroniky Bohumila Kostohryze a z rukopisných vzpomínek Františka Krále. Kapitoly jsou členěny podle historických etap a končí rokem 1960, ve kterém se Olešná stala osadou obce Podolí I. Znovu se osamostatnila až v roce 1990. Nejdůležitější události od první zmínky o obci v roce 1379 až po současnost, tj. i pro období po roce 1960, jsou chronologicky vypsány v kapitole „Historie Olešné v kostce“. Pod rouškou archivních záznamů ve starých zažloutlých písemnostech se skrývá každodenní život vašich předků se všemi trampotami, starostmi i radostmi. Předchozí generace musely v průběhu dějin čelit různým životním nástrahám, a to nejen rozmarům počasí, na kterém byla závislá jejich obživa, ale zažívaly období nevolnictví a poddanství, války a přechody vojsk, neúrody obilí a s tím spojené hladomory i různé epidemie. Dnes si již ani nedovedeme představit, jak velká musela být jejich vytrvalost a houževnatost při těžkém zajišťování obživy. Starosti o holou existenci a prosperitu hospodářství bývaly na denním pořádku. Přesto byl jejich život svým způsobem klidnější než dnes, měl pevně stanovený řád daný ročním obdobím a s tím spojenými sezónními pracemi, ale i pravidelně se opakujícími církevními svátky, které znamenaly nejen návštěvu kostela, ale také chvíle odpočinku, zábavy a radosti. Tento zaběhnutý a staletími osvědčený způsob života byl přerušen tzv. kolektivizací zemědělství v padesátých letech 20. století, která byla komunistickým režimem obyvatelům vnucena. Jejím vyvrcholením byl nucený odchod čtyř selských rodin z jejich domovů. Věřme, že se nic takového již nikdy nebude opakovat, a přejme si, aby život naší milované vesničky, malebně rozložené na stráních podél Velkého potoka, plynul nadále již jen pokojně a v dobrém sousedském duchu. V Olešné 1. července 2014 10

Jitka Křečková

2_ Rybník na návsi, v pozadí Pichlíkovo stavení, 2013

Historie Olešné v kostce

1229

První písemná zmínka o Týně nad Vltavou

1379

První písemná zmínka o Olešné v rejstříku statků Arcibiskupství pražského

1380

Epidemie moru

1390

Zápis o Olešné v urbáři Arcibiskupství pražského

Změna krajského uspořádání, Vltavotýnsko součástí kraje českobudějovického

1751

Vzpoura sedláků v Olešné v čele s Matějem Rodem proti robotě

1770

Dekret o zavedení domovních čísel

1770-1772

Epidemie moru

Doba zástavních držitelů vltavotýnského panství

1781

Patent Josefa II. o zrušení nevolnictví

1793

V Olešné 40 domů

1461

Zmínka o Olešné v listině českého krále Jiříka z Poděbrad

1826

Zřízení školy v Podolí

1541

Zmínka o Olešné v opisu listiny českého krále Ferdinanda

1848

Zrušení roboty, v Olešné 52 domů, v Rastorech 6 domů

1601

Zmínka o obci a vejsadní krčmě v Olešné v zápisu desk zemských o prodeji panství císařem Rudolfem II. městu Týn nad Vltavou

1850

Nová organizace patrimoniální správy, Olešná osadou obce Křenovice v okrese Písek

1880

Olešná samostatnou obcí v okrese Písek

1621

Vltavotýnské panství navráceno Arcibiskupství pražskému

1414-1621

1831, 1835-1836

1881, 1884

Epidemie cholery

František Pechouš zvolen starostou

1886

Oprava kaple na návsi, slavnost svěcení obrazů v kapli. Před kaplí postaven železný kříž

1645

Přechod císařského vojska přes Olešnou

1651

V Olešné žilo 40 obyvatel ve 12 domech

1886

Jarní povodeň v Olešné

1680

Epidemie moru

1890

Josef Syrovátka zvolen starostou

1686

První konkrétní zmínka o kováři Janu Trávníčkovi z Olešné

1890

Velká povodeň v Olešné a okolí

1713

Epidemie moru

1732

Přeměření rustikálních pozemků na panství za hejtmana Antonína Ignáce Kolaříka. Protest sedláka Václava Roda proti odebrání lánů

1739

1751

1895, 1898

Jan Vlasatý zvolen starostou

1895

V Olešné 413 obyvatel v 70 domech, celkem na katastru obce žilo 522 obyvatel v 88 domech

1897

Přeměřování obecních pozemků

1900

Založení Sboru dobrovolných hasičů

Zmínka o sebepoškozování rekrutů, mj. v Olešné

1901

Josef Pletka zvolen starostou

1904

František Pechouš ml. zvolen starostou

Zmínka o žádostech vesnických krčmářů, mj. z Olešné, o náhradu za odňaté pivo během ničení panství pruským vojskem

28. 10. 1918

Vznik Československé republiky

25. 5. 1919

Slavnost vysazení Lípy svobody

1914-1918

První světová válka

15. 6. 1919

Josef Valenta zvolen starostou

1940

1920

Vznik divadelního ochotnického kroužku

Odstranění busty T. G. M. z pomníku na návsi

1941

Jan Syrovátka se vzdal funkce starosty, starostou František Ťupa

1940-1943

Sbírka na stavbu nové kaple Krista Krále

1922 1923

Vznik obecní knihovny a založení obecní kroniky Josef Bouška zvolen starostou

cca 1925

Vybudování okresní silnice přes Olešnou

1927

Jan Syrovátka zvolen starostou

1927

Ochotnický kroužek přejmenován na „Čtenářsko - ochotnický kroužek Vltavan“, pořízení vlastního jeviště

1928

Postavení mostu přes splav u rybníka na návsi

1929

Přestavba obecní kovárny

1930

Požár hostince Augustina Pletky

1931

Požár mlýna

1931

Zřízení obecního chudobince

26. 12. 1932

Vyhlášení částečné mobilizace československé armády

10. 7. 1938

Slavnost sázení Lípy svobody a Švehlovy aleje

12. 9. 1938

Slavnost odhalení pomníku svobody T. G. M.

23. 9. 1938

Vyhlášení všeobecné mobilizace

29. 9. 1938

tzv. Mnichovský diktát, obsazení Sudet

1. 9. 1939

Rekonstrukce kaple a okolí, pravděpodobné vysvěcení kaple Krista Krále

1944

Projekt na odbahnění rybníka na návsi, úprava hráze

11. 2. 1945

Mučednická smrt P. Benedikta Hronka v Terezíně

8. 5. 1945

Konec druhé světové války

9. 5. 1945

U Olešné padl sovětský voják Ivan Alexandrovič Kravěc. Byl mu vybudován pomník a hrob

1945

Vznik místního národního výboru, předsedou zvolen František Našinec

26. 5. 1946

Poslední svobodné demokratické volby, vítězství komunistické strany v Čechách

1947-1948

Zavedení elektřiny a telefonu v obci

25. 2. 1948

Komunistický puč

Vznik Místního sdružení republikánského dorostu

21. 5. 1938

15. 3. 1939

1943

Obsazení Československa, přejezd německých vojsk přes Olešnou Začátek druhé světové války – přepadení Polska

28. 10. 1948

Klement Gottwald čestným občanem obce

1948

Rolníci František Starý, Josef Bouška a Bohumil Kostohryz zakoupili první elektrické dojicí přístroje

1950-1960

Olešná pod okresem Milevsko

1950

Josef Hrneček předsedou MNV

1950

Zákon o občanských sňatcích

1950

Josef Bouška a Bohumil Kostohryz museli nedobrovolně odevzdat své traktory do strojní a traktorové stanice 13

Historie Olešné v kostce

1953

Měnová reforma

1953

Z obecní knihovny vyřazeno mnoho „závadných“ knih

1954

Václav Hrneček předsedou MNV

17. 2. 1956 březen 1956

Ladislav Tlášek předsedou MNV

1959

Olešná včetně Rastor měla 301 obyvatel a 89 čísel popisných, z toho bylo 12 čísel popisných v Dolních Rastorech

1960

Olešná a Dolní Rastory osadami obce Podolí I, sloučení JZD Olešná a Podolí I

1962

JZD sloučeno s JZD Křenovice pod názvem Vltavan se sídlem v Křenovicích

1963

Vznik Občanského výboru v Olešné

1969

Vrácení obytného stavení vystěhovanému sedláku Josefu Bouškovi

1972

Vystěhovaný sedlák František Starý s rodinou se mohl vrátit do domu čp. 80 na zahradě jeho statku

1974

Změna názvu JZD na JZD Vltavan se sídlem v Podolí I

1975

Sloučení JZD Podolí I a JZD Branice pod názvem Vítězný únor se sídlem v Branicích

1975 listopad 1989

Kolaudace hotelu v Olešné čp. 72 (na místě původní hospody čp. 8), vybudování kanalizace s čistírnou odpadních vod a vodovodu, výstavba rybníka nad vsí, kolaudace rodinných domů typu okál

24. 11. 1990

První komunální volby v Olešné – starosta Ivan Kalina, místostarosta Jan Šupitar, zastupitelé Josef Trantina, František Brožka, Dagmar Hájková, Ladislav Hůna, Jitka Kalinová, v roce 1993 odešel Ladislav Hůna a nastoupil Jan Souhrada

25. 11. 1990

Vznik samostatné obce Olešná

Vystěhování čtyř největších sedláků – Františka Starého čp. 14, Jaroslava Máchy čp. 12, Josefa Boušky čp. 4 a Františka Polívky čp. 3

1957

1972-1975

Založení Jednotného zemědělského družstva v Olešné

1990

1992

Vrácení statků a pozemků potomkům rodin vystěhovaných sedláků Františka Starého, Jaroslava Máchy a Františka Polívky a pozemků potomkům Josefa Boušky

1992

Věra Kalousová, rozená Polívková a Jindřich Kalous založili soukromou rodinnou farmu

listopad 1993

Potomci sedláka Františka Starého prodali některé budovy svého bývalého statku obci Olešná, od té doby je sídlo Obecního úřadu v čp. 14. Obytné stavení čp. 14 bylo následně rekonstruováno na obchod smíšeným zbožím, obecní hospodu a sídlo Obecního úřadu

1992

Privatizace školkařského střediska Olešná – majitelem Akciová společnost Jihočeské lesy České Budějovice a.s.

Výstavba školkařského střediska Olešná Lesního závodu Milevsko

1992

Honební společenstvo Olešná a Myslivecké sdružení Kopce Olešná

Stavba rybníka ve školkách v Olešné

1994

Komunální volby – starosta Jindřich Kalous, místostarosta Jaroslav

Sametová revoluce

Lidinský, zastupitelé Jan Souhrada, Alena Dvořáková, Bohumil Novák, František Brožka, Miloslava Brožková 1996

1997

1998

V poslední dražbě hotelu v Olešné ho získal Josef Králíček, společnost Jessenius s.r.o. Založení tenisového klubu v Olešné a slavnostní otevření sportovního areálu Na Skalici Komunální volby – starosta Jan Šupitar, místostarosta Ivan Kalina, zastupitelé Eva Prenerová, Rudolf Koubec, Jitka Petráčková, Jitka Kalinová, Jaroslav Šedivý

1999

2. etapa obecní kanalizace

2001

3. etapa obecní kanalizace

2002

Komunální volby – starosta Jan Šupitar, místostarostka Jitka Kalinová, zastupitelé Rudolf Koubec, Bronislav Toman, Miloslava Brožková, Vladimír Hůna, Jitka Petráčková

12. 8. 2002

Velká povodeň v Olešné

19. 4. 2003

Na návsi vysazena lípa jako symbol občanské sounáležitosti a lidského porozumění občanů

2006

Komunální volby – starosta Jan Šupitar, místostarostka Jitka Kalinová, zastupitelé Jiří Hájek ml., Bronislav Toman, Ondřej Kalina, Miloslava Brožková, Jan Bouška

2008

Majitelem lesních školek Školka Forest s.r.o., Olešná čp. 99

2. 3. 2009

2009

2010

Komunální volby – starosta Jan Šupitar, místostarostka Jitka Kalinová, zastupitelé Josef Ručka, Jindřich Kalous ml., Jiří Hájek ml., Miloslava Brožková, Ondřej Kalina

2012

Výstavba víceúčelového přístřešku ve sportovním areálu Na Skalici

2013

Dokončena rekonstrukce veřejné zeleně v Olešné s využitím dotace ze strukturálních fondů EU

2013

Rekonstrukce kaple na návsi

Otevření místního pracoviště Czech Point s využitím dotace ze strukturálních fondů EU V Olešné 101 stálých obyvatel 15

Kronika mého života – rodu – kraje Psáno 1962 v Olešné, psáno a malováno dle skutečnosti i dle vyprávění osob starých

Čtenáři! Moje rodinná kronika má především být k tomu, aby našemu rodu zachovala věrný a pravdivý obraz našeho rodu, naší vesnice a kraje. Píši a maluji dle skutečnosti i dle vyprávění osob starých. Prosím o prominutí, bude-li něco nedokonalé a budiž mi omluvou dvě tř. měšť. školy. Olešná, 16. prosince 1962 Bohumil Kostohryz

Historie obce Volešné je stará asi ... let. Její jméno je odvozeno od stromu volše, která roste po délce celé obce od pastviny Podniví až po Smíšků mlýn. Jména obcí se upravovala asi v r. 1925 a tak naše obec dostala nové jméno Olešná. Rovněž okolní vesnice postihla úprava a tak Padolí na Podolí, Rastary na Rastory, Slabšice na Slabčice, Rákov na Rakov, Křešťovice na Chřešťovice atd. jména dostaly. Výstavba obce začala od č.1 Kobližků (dř. Křížků) směrem dolů. Zprvu to bylo několik sedláků (asi 8) dále půlláníci a domkáři.

Obživa obyvatel Usedlíci na návsi (sedláci, půlláníci, podruzi) živili se převážně zemědělstvím. V létě bylo práce dost, v zimě se mlátilo cepy nebo byla práce v lese. Z chalup a Kozína jezdili muži na práci do Německa, někteří vorařili, lámali kámen, pracovali v lese. Ponejvíce bylo v Olešné zedníků. Ti stavěli do širokého okruhu a po I. válce jezdili do Prahy. Zdrojem práce tu býval živcový lom u myslivny, který se tu pokusně už po druhé dobývá.

Některá jména neznám a tak uvádím jména nynějších majitelů, nebo kteří se za mé paměti odstěhovali.

Naše obec sousedí s těmito obcemi:

Vesnice byla rozdělena do tří skupin: od shora po rybník náves, kde byli sedláci, půlláníci,

Jižně – Slabčice

Chalupa – část vesnice od rybníka nahoru – po Krejčího Kozín – byla ona část od rybníka po potoce až k Horažďovskýmu (Vácha). K Olešné patřily také osady. Na Rastorech chalupy po dolejší straně cesty – Bartůněk, Panoch (Vaněček), Ousobský, Volf, Stejskal, Staněk Karel, Staněk Jan, Klíma, Hrneček, Kunc. Strouha byla osada pod Olešnou kde byli usídleni Kolář Jan, Jelínek Jos., Drasák, Růžička, Švihlík hořejší, Švihlík dolejší. Na Podolsku patří do Olešné Humpál, Humpál (Schoř). Postupně se sedláci stěhovali, protože nemohli zaplatit daně, prodali usedlosti a odstěhovali se do chudších krajů, kde po zaplacení zbylo jim tolik, aby si zase mohli koupit „místo“. Valenta se odstěhoval k Č. Budějovicům. Chudý do Břehova u Č. Budějovic. Pechouš koupil zbytkový statek Leveč.

Severně – Podolí Východ – Rastory Západ – Podolsko

Názvy polí, lesů, luk, pastvin Pole za Kobližků – za Křížků, dále v Jezárku (jezírka) za nimi Vaha a nakonec Osečko Druhá strana – Sráze a pak Končina Humna – jsou za selskými stodolami Skalka – je část za Svatků sadem Kozí Hrádek - je pastvisko nad nádržkou Nade mlýnem – část roz. nad Smíškem Za Houštičkou – pokračování až do Padělek Padělky – pole a pastvina na okraji katastru u Jelínka Pod Slouhovou lukou - se říká pastvisku a polím mezi Pechoušů lesem a Padělky Vrchovnice – pozemky od selských lesů až po louky Budovice - název polí a lesa na okraji záp. části katastru

Počet usedlostí (stavení) asi 65

Rybníčka - pozemky vpravo od silnice směrem na Podolsko

Počet obyvatel kolem 270

Pod Hůrkou - část pozemků vedle Rybníček ke krajně

3_ Olešná. Pohled z Králů zahrady

4_ Olešná. Pohled ze Srazů, v pozadí Dubák, 520 m

Polívků

Pod Širokou – název lesa v okolí lomu kolem silnice,

Končina - konečná pole u Podolí za Srazy

Na Americe – les v cípu nad chalupy,

Vranice – nade mlýnem

Obec – za Kalinou až Dvořáka,

Skalice – nad chalupy

U Baráku – panský les směrem k Levči

Názvy luk U Jezárku, Osečko, Pod Kusy, V Končině, Pod Hůrkou, Na Dlouhých lukách, Pod Slouhovou lukou, V Padělkách, V Budovici

Pastviny Podniví u Rastar, Draha – mezi Hudcem a Hrnečkem, Pod Tomášků – dnes pod Váchů, Padělky – u Jelínka, Pod Sl. lukou, U Kozího Hrádku

Názvy lesů

Některá jména už se změnila nebo zanikla. Ohrada, Čtverec, Kulátě, u Obrázku

Sídla důležitých úřadů Obecná škola pro Olešnou, Rastary, Podolí – v Podolí – trojtřídní. Stará škola původní byla v budově na dolejším konci obce, která svého času sloužila jako četnická stanice. Četnická stanice v Podolí, v budově staré školy Pošta – v Bernarticích Kostel – farní u sv. Jana – i hřbitov

Za Kopci – selské, obecní i panský les,

Žel. stanice – Na Červené – pro pěší, v Branicích pro povozy

Budovice – obecní les,

Myslivna – na naší str. proti sv. Janu

Padělky – podél Vltavy,

Mlýn – Honsa na Podolsku

Vranice – nad Máchů,

Družstvo – v Branicích

Za Požáry – vedle Vranice,

Lihovar – v Branicích

V Jámě – les v údolí pod živcem,

Mlékárna – v Táboře 17

Kronika mého života – rodu – kraje

Místní doprava Veškerá doprava osob na dráhu do práce atd. se prováděla na vlastní pěst a dle možnosti. Ponejvíce se chodilo pěšky a od r. 1925 se rozšířila jízdní kola. Ta sloužila hlavně dělníkům do práce. Nebylo zvláštností, že 15-20 kol jelo za sebou.

Doprava osob Autobusem – autem: První dopravu osob autobusem z Bernartic do Písku – přes Olešnou zavedl Inž. Souhrada z Bernartic vlastním malým autobusem Škoda asi v r. 1932. Pak mu začal konkurovat jeho šofér Valenta, který zavedl pravidelnou osobní dopravu ze Slabčic do Písku. Od té doby doprava se rozšiřovala až po dnešní hustou síť aut. dopravy.

Kulturní život Kulturní obzor obce nebyl veliký. Divadlo se začalo hrát na vypůjčeném jevišti místními ochotníky asi r. 1925. Na vlastním jevišti svépomocí zhotoveném začal hrát čtenářsko ochotnický kroužek „Vltavan“, u jehož kolébky jsem také stál a nejednu hlavní roli sehrál. Hráli jsme pravidelně Mikulášskou zábavu, Silvestra a pak 1x neb i více v postě. Jinak celá kulturní činnosti spočívala na hasičích, kteří měli sjezdy, zábavy a v zimě bály. Ku obveselení hrála místní muzika dechová, jejíž členy byli: Holek (basflýgl)1, Kobližka (trubka), Ťupa (klarinet). Zábavy a divadla se odbývala v sále u Čunátů (budova vpravo). Dále za kulturní činnosti označit májové pobožnosti u místní kapličky. Pobožnosti za mé paměti vedla teta Hronková, po ní Třísková, stará Dvořáková. Dnes pobožnosti zanikly a nekonají se.

Moravec Josef obuvnickou.

provozoval

určitou

dobu

živnost

Pletka st. dělal po léta hokynáře i po okolních vesnicích. Po něm se ujala této živnosti Krupičková z Podolí. Nějaký čas hokynařila M. Žemličková, která měla také smíšený obchod u bratra Pichlíka (Valentů). Kupectví a hostince měli Pletků, kteří později vystavěli a pak se tam odbývaly všechny slavnosti, zábavy, divadlo. Patřil (sál) mezi nejlepší v okolí. Sám se pamatuji na starou Lacinovou, která prodávala jen nutné věci, jako kvasnice, sůl aj. Bydlila ve stavení dnešní A. Ťupové za Pichlíků. Po válce prodával také Valenta Josef sedlák, který byl členem KSČ a zato dostal prodejnu zv. „Konzum“.

Myslivna, hajní, ponocný Myslivna (smolečská) opuštěna uprostřed lesa na Vltavu. Dlouholetým revírníkem tu byl Hořejší. Z lesních hajných pamatuji Chudíka, Máchu, Syrovátku, Špičku (Dlouhý). Jako obecní hajný nejdéle sloužil jednoruký Kothánek, který sloužil věrně v obci jako ponocný. Měl statný roh a každou hodinu na různých místech odtroubil.

Bydlení V každém stavení byla předsíň, kuchyň, dříve černá (tj. oheň stoupal přímo do komína), sednice. U sedláků výměnkář měl zpravidla 1 místnost. V menších chalupách měli dlouho v kuchyni za podlahu hlínu. Voda se vážila rumpálem. Pumpy dřevěné začínaly později a dělal je po celém okolí Ševčík z Rastar. Svítilo se petrolejkou, za války karbidem. Nábytek sestával z almary, veškosnu2 , cinkosnu3 , truhly. Stoly byly vesměs dubové, do postelí se používalo cepové slámy, později slamníků, nakonec matrace. Obrazy vesměs svaté. Kříž v každém domě.

Každoročně chodilo procesí do Sepekova, k sv. p. Rozarii do Borovan na pouť. Procesí bylo složeno ze zpěváka, který modlitby předříkával, ostatní se sborem modlili nebo zpívali sv. písně. Vpředu nesena korouhev, mládenci a družičky nesli trůnky svatých.

Všude nebylo u dveří klik a otevírání se provádělo pomocí motouzu. Na straně, kde bylo crekadlo se zvedá přímo rukou, na druhé str. zataháním za motouz.

Místní řemeslníci Nejstarším a váženým řemeslníkem v obci je kovář. U nás v obecní kovárně provozoval své dílo mistr Bárta, po něm Bílek a nakonec Žižka. Tento chtěl kovárnu koupit a když se tak nestalo, odstěhoval se do Branic. Od té doby je naše obec bez kovárny (asi 15 let). Další řemeslník byl kolář Krejčí (Stružák), který se drží asi 90 let. Řemeslo však za mé paměti nedělal. Kolařinu provozoval nějaký čas také Fr. Kobližka, nežli přišel o prsty levé ruky v mlátičce. 18

1_ Baskřídlovka 2_ Truhla na šaty, šatník 3_ Skleník na nádobí

5_ Usedlost čp. 1, Kobližků. Vpředu je nízký tříramenný Cyrilometodějský kříž Usedlost čp. 37, u Horažďovských

6_ Usedlost čp. 10, majetek Kostohryzů, dříve Syrovátků, po chalupě „u Rodů“ Usedlost čp. 11, majetek Josefa a Marie Machů

7_ Usedlost čp. 65, u Hudců, dříve Procházků Usedlost čp.66, u Dvořáků

8_ Usedlost čp. 63, chudobinec, dříve Bouška Usedlost čp. 32, u Cihlářů, dříve Kothánek 19

Čas dětství, výroba houslí Z vlastního životopisu Bohumila Kostohryze

Dětství Lávka totiž byla spojením pro chodce přes splav rybníka, když se chtěli dostat do chalup a nechtěli obcházet kovárnou. Byly to vlastně dvě otesaná dřeva a z dolní strany pak pro bezpečnost zábradlí z tyčkoviny. Chůze nad vodou proudící z rybníka byla spíše akrobacií. Babička byla mým útočištěm, i když jsem se často skoupal v rybníce. Tam jsem se usušil, aby doma nevěděli. Zajímavostí pro mě bylo, že babička měla zvláštní otevírání dveří. Zvenku dveří skrze otvor visel provázek. Při otevírání se zatáhnul dolů a uvnitř zvednul tzv. petlici, čímž bylo otevřeno. 9_ Rodina Kostohryzových před svým domem

Moje předpověď do života nebyla lákavá a to proto, že jsem se 2x topil, dříve než jsem šel do školy. A to, že kdo se topí do třetice, ten že se jistě utopí, věděl každý.

Dle vyprávění mé matky byl jsem jako dítě pokojné. Často mě stačil otcův kabát pod sebou na podlaze, abych si dlouho vydržel hrát. Se zálibou prý jsem sledoval tikot hodin a míhavý pohyb jejich táhla.

Poprvé jsem se topil v jámě na vápno na zahrádce před stodolou. To muselo být záhy, protože o tom osobně nevím. Zato podruhé to mé paměti neuniklo.

Protože matka měla práce nad hlavu a všichni sourozenci v krátkých intervalech za sebou, byl jsem i já svěřen do výchovné péče babičky Zelenků, která byla považována za člena naší rodiny. Babička přitom také zašívala, hlavně punčochy. Ta zase měla na /mě/ jenom stesky. Říkávala o mě, že jsem největší pokušitel. Nad plotnou se rozprostírala vysoká pec ze zídkou. Tady po té zídce prý jsem běhal, naháněje babičce strachu voláním: Babičko já spadnu! A ta mě nemohla dohonit, protože jsem utekl vždy na opačnou stranu. Babičku jsem měl rád a často jsem ji navštěvoval. Však mě také vždycky podarovala. Mívala dobré sušené hrušky, které zvlášť v zimě chutnaly. Jindy zase dostal jsem od ní nějaký ten krejcar, který měla hluboko v kapsáři pod sukněmi, nebo v poličce nad plotnou. A já pak už věděl, že musím jej vyměnit u báby Lacinů za mejdlíčko, nebo husí pepřenku. Matka zase si vážila dobré a poctivé práce babičky a při každé příležitosti jsem něco lepšího babičce donášel. Dostal jsem vždy patřičné ponaučení napřed doma, zpátky od babičky, abych nespadl z lávky. 20

Matka myla odstředivku v rybníčku na zahradě. Běhal jsem po zahradě a bavil jsem se tím, že jsem házel po ptákách. Asi jsem přecenil své síly, když při jednom z útoků právě na hrázi jsem zavrávoral a hupky. Rovnou po hlavě do rybníka. Hučelo to nemile v uších a polykal jsem andělíčky jen což. Tu poprvé jsem projevil snahu o plavání a snažil se dostat nad hladinu. Jistě by moje snaha byla marná, kdyby nezaúřadovala vyděšená máti. Následovalo převlékání, spílání otce a trest na kamnech. Již od raného dětství jsem si oblíbil nůž. Škoda však, že jsem jej vždycky brzy „zasel“. A to jsem pak často otravoval ptaje se kdy už kam matka půjde, aby donesla nový. To bylo čekání. Počítal jsem to na vyspání. Ještě 3x, pak 2x a 1x se vyspíš a už jedu do Písku. Ten den byl pro mě nejdelší. Odpoledne jsem vybíhal, až uvidím se vracet mámu jdoucí z vlaku z Jetětic (dnes Červená). Jakmile jsem rozeznal, že hlouček lidí jde od vlaku, už jsem nečekal a utíkal jsem na Kaza naproti. První slovo platilo o noži. Pořád jsem ho držel v ruce, až byl horký, co chvíli jsem se na něj díval a laskal se s ním. Nejraději jsem měl ty s rybičkou a kroužkem na uvázání.

No a pak to začlo. Řezal jsem a řezal. Kolem potoka nové a nové hole, na nichž musely být ozdoby, píšťaly, klarinety, pálky, špačky atd. Večer pak, když ještě nebylo dost, popad jsem louč, opřel o břicho a třísky lítaly, až nezbylo nic. Však mě matka jinak neřekla než řezale.

Kdysi jsme se dávali vyfotografovat v Podolí u revírníka Štěpánka. Byla tam matka, děda, teta Aňa, Ludmila, já a sestra Marie. Já jsem dělal hrdinu a dával jsem pozor, kdy vylétne ten slíbený ptáček. Horší to bylo s Marjánkou. Ta brečela a brečela k neutišení. Také na hotové fotografii nebyla líp, a pak jsme se spolu přečasto přeli, když jsem jí připomněl, že se kření na malování. Tato fotografie měla být jako rodinná památka a pak také zaslána otci, který byl t. č. ve válce. Také jsem často vzpomínal na to, jak otec přijel z války na dovolenou. My jsme se báli, protože jsme ho neznali. A pak ty fousy pod nosem. Matka musela z něho hned všechno prát a žehlit. Přinesl sebou kus stanového dílce, ze kterého mě pak krejčí Lacina ušil šaty. Při vzpomínce na tyto šaty vybavuje se mi vzpomínka na jedno dobrodružství.

10_ Rybník Kostohryzových, Bohumil Kostohryz

Nevídala to moc ráda, protože jsem jí přidělával práci. Byly to třísky po celé kuchyni a pak ty svetry na břiše, kamž jsem louče opíral – jen hořely. Moje dětství bylo krásné. Matka přes veškerou práci našla večer chvíli, aby mě na klíně pochovala a zazpívala. Zpívat uměla krásně. Často před otevřenou plotnou z večera, když se ještě nesvítilo, usedla se mnou a zpívala písně a celé balady. Byla to zejména o knížeti Oldřichovi a Boženě, o myslivcích, nešťastných láskách, které se nesměly pro samou chudobu vzít. Také jenom k ní jsem měl plnou důvěru. Často jsem se říznul. A tu maminka ta uměla nejlépe ránu ošetřit a nejméně hubovala. Anebo nelze zapomenout na ty ošetřené nárazy na chodidlech, říznutí při koupání na sklo, okopané kotníky a palce. Vše se pod jejími prsty a konejšivými slovy brzo zhojilo.

Ač mlád, snad čtyř až pětiletý, projevoval jsem veliké plavecké schopnosti. Vídal jsem, jak starší kamarádi se na jaře plaví na prámu sbitém ze dvou dřev. Zkusil jsem to také. Jízda se mi líbila a tak jsem „sudloval“ plaňkou vesele. Když jsem myslel, že umím vše, zakymácel se můj vor a já se octnul po pás ve vodě. Ku kraji jsem už spěchal po svých a rychle domů. Postál jsem chvíli v plátěnkách za vraty a pak nezbývalo než najít vhodnou chvíli a proklouznout do kuchyně. A tady právě jak ty plátěnky šustily často jsem vzpomněl. S dědou jsme (všichni sourozenci) chodili pravidelně do Jetětic k jeho dceři na pouť i posvícení. To bylo něco pro nás. Obyčejně jsme šli už den kupředu. Nic nevadilo, že jsme musili capat pěšky, přes Podolí, kolem myslivny Maška hajného. A tu už jsme se rozběhli napřed, protože to bylo, co by kamenem dohodil. Tam jsme také poprvé uviděli mašinku – vlak. Malovců bydleli u tratě a tak jsme jeden vláček nepropásli, abychom ho voláním nevyprovodili. Také večer byl pro nás kouzelný. Spávali jsme na prostřených peřinách na podlaze, poněvadž tu bývalo hostí víc než dost. Jakmile přišel večer, skotačili jsme vespolek se sestřenkami jen což. Protože Jetětice byla ves bohatá a sešlost veliká, nechyběl tu nikdy kolotoč. Bohužel ještě na ruční pohon. Ovšem 21

Čas dětství, výroba houslí

i to nám klukům přišlo vhod, protože jsme mohli za ruční kolotoče po několika jízdách se bezplatně svézt. V noci svítily karbidky a pan šéf Kopecký vytrvale hrál na heligonku.

Doba výroby hudebních nástrojů – houslí

Rok 1933 byl pro mě rokem výroby houslí. Nejprve jsem zhotovil celodřevěné a pak ze zápalek. To bylo tak. Měl jsem sice housle dobré Prokopky, ale ještě víc se mi líbily housle mého jmenovce Jos. Kostohryza z Bernartic – bývalý to spolužák. Aby mi je naši koupili, totiž ty vypouklé tmavé cikánky, nebylo ani pomyšlení. A tak mě napadlo, abych si podobné udělal sám. Od rozhodnutí nebylo daleko k činu. Pár bezesných nocí a už to začlo. Začal jsem vybírat v polenách hodně husté a suché střevo, což se mi záhy podařilo. Krk jsem měl z habru, luby z břízy, struník a podbradek z ořechu. Čili musel jsem si sestavovat z toho, co jsem měl doma. Jedině jsem koupil javor na spodní desku. Po dlouhém vymýšlení udělal jsem si formu (kopyto) z fošny ve tvaru houslí, kolem níž jsem ohýbal napařené luby. Desky jsem udělal ze dvou dílů, křížené z prkna asi 5/4. Okraje vrchní jsem ubíral, zatím co z druhé strany dlabal proti lampě, až jsem dostal kýženou tloušťku. Byla to úmorná práce, ale nakonec se podařila. Podařily se mě pěkně vypouklé cikánky a rád jsem na ně hrál. Dále jsem udělal ještě jedny z pola. Trosky houslí mě donesl T. Hrubant z Boudy. Ty pak jsem dal Pepovi Boušků, když projevil touhu po hudebním vzdělání. Za nějaký čas četl jsem v Lidovém deníku, že jakýsi švédský herec udělal housle ze sirek. A tak ve mě vyšlehl plamen ctižádosti s cílem, že si je udělám též. Začal jsem sbírat sirky opálené doma, v hostincích a pak když se nedostávaly, tajně jsem je kupoval a naráz vždy krabičku zapálil. Však jich bylo potřeba 4500. Tehdy byly ještě napouštěny parafínem a bylo je nutné zbavit této mastnoty vyvářením. Neměl jsem žádný recept. Musel jsem předem hodně přemýšlet. Začal jsem tím, že jsem nalepoval několik vrstev, z nichž jsem chtěl jako z prkna desky vyřezáváním zmodelovat (bombírovat). Avšak tady jsem se netrefil, jelikož sirky jsou mnohé přes dřevo, při dlabání se záděrčily a vytrhávaly. Musel jsem desky, již klihem slepené znovu rozvařit a najít nový způsob výroby.

11_ Mladý Bohumil Kostohryz se svými houslemi ze sirek 22

Zhotovil jsem si dvě formy – lis v podobě desky houslí. Po jedné jsem je na papír skládal a klížil a vždy po práci do

sebe zatěžkal, čímž vznikala jejich vydutost. Každá deska je ze dvou vrstev a to trochu křížem (napříč) vázaná. Často jsem již pochyboval, že tuto práci úspěšně skončím. Ale jelikož moje vitalita silná, úspěšně jsem je dokončil. Při poptávce na javor u p. Hrdličky ve Veselíčku, bylo velké divení, když jsem řekl, nač to chci. Musel jsem je dovézt ukázat a uznání bylo velké. Oboje housle jsem měl vystaveny v několika městech i na výstavě. Olešná 1964

12_ Vlastnoručně vyrobené housle, nahoře dřevěné, dole ze sirek 23

Místní kronikáři a kroniky

tech pamětní knihy vskutku založeny a vedeny. Bohužel během doby se v mnohých obcích od vedení nově založené kroniky opět upustilo, často došlo ke zničení nebo ke ztrátě. To mohl být také případ Olešné, ale spíše zde obecní kronika asi vůbec nevznikla. V roce 1874 byla v sousední obci založena „Památní kniha Školy Podolí u Vopařan“, vedená až do roku 1940, ve které řídící učitelé zaznamenávali mnoho událostí školních i obecních, a to zpětně od roku 1824, ve kterém do Podolí přišel první učitel František Velát. Mnoho záznamů v této kronice se týká také Olešné jako přiškolené obce.1 Po vzniku Československé republiky v roce 1918 nový stát uložil obcím povinnost založit a vést pamětní knihy obecním zákonem č. 80/1920 Sb. a pozdějším vládním nařízením č. 169/1932 Sb. Obcím byla zároveň uložena povinnost mnohem nákladnější, a sice vydržování veřejných obecních knihoven. Většinou se obecní knihovník stal zároveň obecním kronikářem, což byl případ i Olešné. Zákon z roku 1920 byl zrušen až v roce 2006, kdy byl schválen nový zákon č. 132/2006 Sb., o kronikách obcí. Nabyl účinnosti 1. června téhož roku. Vést obecní kroniku je povinna každá obec v České republice.

13_ Památní kniha Školy Podolí u Vopařan

Obecní kroniky či pamětní knihy jsou důležitým pramenem pro dějiny jednotlivých obcí. Čtenář v nich najde mnoho informací o důležitých a pamětihodných událostech, které v příslušné obci či městečku prožívali jeho předkové. Velmi často to bývali učitelé nebo faráři, kteří sepisovali kroniky obecní, školní a farní pro budoucí generace. Také v některých rodinách se občas našel někdo, kdo zaznamenal rodinné i obecní události pro své potomky. Na tom, aby byly kroniky vedeny, měly zájem i vládní úřady. Proto dne 31. srpna 1835 vyšel dekret Českého gubernia č. 5962, kterým nejvyšší purkrabí hrabě Karel Chotek nařídil, aby se ve městech a na panstvích opatřily pamětní knihy. Počínaje rokem 1836 byly na mnohých mís24

„Pamětní kniha obce Olešná“ byla založena v roce 1922, zapisovat se do ní začalo až v roce 1929. V roce 1960 byla obec sloučena s Podolím I a v roce 1962 končí také záznamy obecní kroniky. Dnes je kronika uložena ve Státním okresním archivu v Písku.2 V roce 1922 byl jmenován knihovníkem a kronikářem Vincenc Hrneček a jako dohlížitelé ustanovení ke správnému zapisování byli určeni čtyři členové obecního zastupitelstva, a to Josef Valenta z čp. 16, František Těhle z čp. 44, Josef Krejčí z čp. 45 a Josef Bouška z čp. 4. Vincenc Hrneček zamýšlel psát kroniku zpětně dle paměti od roku 1914, poněvadž vyhledávání o vzniku naší obce, převod veškerých bývalých jmen a jiné, ze starých dob jest spojeno s velkými obtížemi. Psát však nezačal a v roce 1928 se funkce knihovníka a s tím spojeného psaní kroniky vzdal. Usnesením obecního zastupitelstva ze dne 21. dubna 1928 byl ustanoven knihovníkem a kronikářem obce Olešné Josef Hronek, aby příštím pokolením dle historické

14_ Pamětní kniha obce Olešná

pravdy a skutečnosti v kronice všechny události zaznamenal.3 Předsedou nově ustanovené letopisné komise se stal náměstek starosty František Ťupa z čp. 19, místopředsedou starosta Jan Syrovátka z čp. 52, třetím členem byl Josef Chudý z čp. 26. Josef Hronek se o zaznamenání historie obce od jejích počátků pokusil, avšak jeho údaje jsou občas ne zcela správné. Přesto, že k jeho záznamům musíme přistupovat kriticky, je jeho líčení historických událostí a života obyvatel nenahraditelným pramenem pro poznání obecních dějin. Brzy po svém zvolení musel nový kronikář, který byl povoláním krejčí, odejít do Prahy za prací. Knihovnu za něj krátce spravoval jeho bratr Bohumil Hronek, koncem roku 1929 ji ale odevzdal nově zvolenému knihovníku Josefu Bouškovi ml.4 Kroniku nadále psal Josef Hronek, protože písmo je od počátku stejné až do roku 1935 a navíc poměrně velký prostor je věnován Hronkově rodině. Velmi podrobně je popisována primiční mše jeho bratra Františka, řeholním jménem Benedikta, v Praze u sv. Jiljí a úmrtí jejich tatínka. Dnes je díky tomu kronika důležitým svědectvím dokládajícím počátky kněžského působení dominikána P. Benedikta Františka Hronka, umučeného roku 1945 nacisty v terezínské Malé pevnosti. 26. února 1935 psaní převzal František Kostohryz, domkář a zedník z čp. 13. Dne 10. dubna 1938 zkontroloval psaní kroniky Václav Smrž, řídící učitel v Podolí I a

dosti přísně konstatoval, že zápisy jsou psané pravopisně nesprávně a komentáře obsahují osobní polemiky, které se nesmějí do obecní kroniky vůbec psát, obzvláště když nejsou pravdivé. Ihned zřejmě došlo k výměně kronikáře, protože v textu kroniky po záznamu pana učitele se setkáváme s jiným rukopisem, autor se však čtenářům nepředstavil. Rokem 1940 záznamy končí a v psaní kroniky se pokračuje až počínaje rokem 1948, kdy ji začal psát František Hes. Ve zmíněném roce 1940 byly obecní kroniky z rozkazu okupantů zabaveny a převezeny do Archivu země České v Praze,5 což se týkalo i kroniky Olešné. Po válce ji Antonín Mareš, knihař Archivu země České, odborně ošetřil a zaslal zpět obecnímu úřadu. Události let 1941 až 1948 František Hes dopsal podle paměti, protože se žádné záznamy během války nedělaly. Nemůžeme se tedy spolehnout na to, že byly zaznamenány všechny důležité momenty z historie obce během druhé světové války a po ní.6 Sám o sobě kronikář František Hes uvádí, že se narodil 19. srpna 1906 v Olešné, navštěvoval trojtřídní obecnou školu v Podolí I a živnostenskou školu v Bernarticích, vyučen byl řemeslu zednickému. Dne 1. dubna 1927 byl odveden na prezenční 18 měsíční vojenskou službu v Báňské Bystrici na Slovensku. Oženil se roku 1940 s Růženou, rozenou Svobodovou, taktéž z Olešné. Sepisování kroniky Hes začal vylíčením událostí a osudů obyvatel obce v le25

Místní kronikáři a kroniky

tech 1940 až 1948 a od tohoto roku průběžně zaznamenával události až do roku 1962, kdy byla kronika ukončena, protože obec Olešná přešla pod sousední Podolí I.7 Se zapisováním událostí ale nepřestal, kroniku před jejím odevzdáním opsal a dále v ní soukromě pokračoval až do své smrti v roce 1982. Jeho syn Stanislav Hes dal tyto záznamy obci k dispozici a jejich kopie jsou uloženy v archivu na obecním úřadě.

housle, které poslepoval ze 4 500 zápalek. Dokonce hrály, i když samozřejmě ne nijak mistrovsky. Své obrazy, loutky, samorosty i housle ze sirek často vystavoval na různých výstavách. Jeho velkou zálibou bylo také sbírání starožitností.

Kroniky, týkající se také dějin obce, se psaly i v jiných rodinách v Olešné. Významným pramenem pro obecní dějiny je rodinná kronika, kterou pro budoucí paměť své rodiny sepsal Bohumil Kostohryz (1912–1967). Tento hospodář na bývalém gruntě Rodovském čp. 10, patří mezi mimořádné osobnosti obce. Narodil se 2. března 1912 v Olešné čp. 44. Brzy po jeho narození se rodina přestěhovala do čp. 10. Jeho otcem byl Jan Kostohryz, syn Jana Kostohryze a manželky Barbory, rozené Velíškové z Tuklek, matkou Marie Kostohryzová, rozená Kašparová z Dobešic. Manželé měli šest dětí, z nichž čtyři se dožily dospělosti. Bohumil či Bohouš, jak mu říkala rodina i sousedé, vystudoval pouze obecní školu v Podolí I a poté školu měšťanskou v Bernarticích. Přestože chtěl dále studovat, nebylo mu to dopřáno, protože se na přání rodičů musel ujmout gruntu. Byl nejen výborným hospodářem, ale také doslova všeumělcem, jak byl nazván svým přítelem a autorem článku v Lidovém deníku z 21. května 1939 Bohuslavem Smíškem. Byl rolníkem srostlým se svou půdou a schopným pro své hospodářství vyrobit veškeré nástroje či sehnat nejnovější technické vymoženosti. Uměl doslova devatero řemesel, od kolařiny, truhlařiny, bednářství až po kovářství a sedlářství. Byl nadšeným ochotníkem, zároveň ale dokázal pro divadelní spolek vyrobit kostru na jeviště, byl také jedním z iniciátorů vysázení Švehlovy aleje na návsi v Olešné v roce 1938. Aktivně sportoval, lyžoval na vlastnoručně zhotovených lyžích, plachtařil a jezdil na kole. Lyže či sáně rohačky vyrobil pro nejednoho kluka v Olešné.

15_ Výstava prací Bohumila Kostohryze, Stanislava Parkose, Miroslava Herouta a učitelky Krpálkové, konaná 6. – 9. května 1967 v Bernarticích

Proslul především jako lidový malíř a řezbář, dochovalo se mnoho jeho obrazů z okolí Olešné. Velmi rád fotografoval. Jeho velkou zálibou byla i hudba, hrál na vlastnoručně vyrobené housle. Kromě „obyčejných“ houslí si však vyrobil také 26

16_ Malíř v zimě

Pro svou výlučnost zřejmě po roce 1948 neunikl pozornosti nových mocipánů. 3. května 1949 byl společně s bratrem Janem Kostohryzem zatčen příslušníky Státní bezpečnosti, odvezen do vazby v Milevsku a obviněn z údajné sabotáže. Z milevské věznice byl propuštěn za několik měsíců. Bohužel trestní spis k případu bratří Kostohryzových byl v minulosti skartován, takže se nic bližšího nedozvíme.8 Kvůli svému uvěznění nedostal osvědčení o státní a národní spolehlivosti a nemohl proto složit plánované zkoušky z myslivosti.9 Po vzniku Jednotného zemědělského družstva v Olešné mu však bylo dovoleno do něj vstoupit. Vykonával funkci zootechnika. Pro svou rodinu a přátele sepsal v letech 1962 až 1966 výše zmíněnou kroniku, ve které se se svými potomky podělil o své životní zážitky a postřehy ze života obce i své rodiny. Kronika s názvem „Kronika mého života – rodu – kraje“ má dvě části, první část zabývající se historií obce je nesmírně cenná především díky popisu každodenního života obyvatel dle skutečnosti i dle vyprávění osob starých. Popis je provázen vlastnoručně kreslenými obrázky obecních památek, domů, okolní krajiny atd. Některé z nakreslených domů již dnes neexistují. Druhá část kroniky je věnována vlastnímu životopisu Bohumila Kostohryze. Zahrnuje období kronikářova dětství i dospělosti, jeho osobní vzpomínky na dětství během první světové války, cenné jsou postřehy o každodenním životě během první republiky a druhé světové války. Politických změn na vsi po roce

17_ Obrazy Bohumila Kostohryze

1948 se dotkl jen okrajově. Bohužel kronika i vlastní životopis zůstaly kvůli jeho předčasnému úmrtí nedopsány. Zemřel tragicky pod koly traktoru na poli na Vranici u Olešné dne 8. srpna 1967 ve věku 55 let. Všechny tři výše uvedené narativní prameny, tj. kronika obce Olešná, kronika podolské školy a rodinná kronika Bohumila Kostohryze, obsahují kromě záznamů a popisů historických událostí také různé autentické postřehy, vzpomínky i drobné střípky z každodenního života občanů, které díky nim zůstaly zachovány a bez nichž by historie obce nebyla úplná. Lze k nim přiřadit také písemné vzpomínky na dětství a mládí v Olešné během první republiky a druhé světové války, které pro účely této knihy sepsal rodák a pamětník František Král a ze kterých jsou publikovány vybrané kapitoly. Také redakčně mírně upravený přepis některých částí Kostohryzovy kroniky včetně obrázků a kreseb Bohumila Kostohryze jsou podstatnou součástí této knihy o Olešné. Do knihy mohly být zařazeny díky laskavosti jeho synů. 1_ Památní kniha Školy Podolí u Vopařan (1824) 1874-1940, Obecní úřad Podolí I. Za laskavé zapůjčení školní kroniky děkuji panu Vladislavu Michalovi, starostovi obce Podolí I. 2_ SOkA Písek, Archiv obce Olešná, sign. IA/1, kn. 1: Pamětní kniha obce Olešná (750) 1929–1962. 3_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 7. 4_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 35. 5_ Dnes budova 1. oddělení Národního archivu v Praze 6 na tř. Milady Horákové 133. 6_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 65. 7_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 79. 8_ SOkA Písek, OS Milevsko, rejstřík T 49/50. 9_ SOkA Písek, MNV Olešná, sign. 25, kart. 3.

18_ Bohumil Kostohryz nad kronikou 27

Geologická historie Olešné … aneb od Písku přes Kanadu až po Texas Radim Kolářský

Krajina kolem Olešné je tvořena z velké většiny metamorfovanými horninami prekambrického až raně prvohorního stáří (obr. 19). Hlavní roli mezi nimi hrají migmatity a ruly, což jsou horniny, které prodělaly intenzívní vysokoteplotní a vysokotlakou metamorfózu v hloubkách několika desítek kilometrů pod zemským povrchem. Mezi nimi je hlavním hrdinou zdejší migmatit (obr. 20), o kterém je z velké části i tato kapitola. Migmatit je přeměněná (metamorfní) hornina vzniklá ve velkých hloubkách v zemské kůře, za vysokých tlaků a teplot přeměnou jiných hornin. Tvoří ho v podstatě dvě horniny, žula a rula, složené dohromady v podobě tenkých vrstviček. Žula i rula mají podobné minerální složení (živce, křemen a slídy), ale jejich struktury a původ jsou odlišné. Žula je vyvřelá hornina vzniklá krystalizací z magmatu ve velkých hloubkách. Rula je hornina vzniklá také ve velkých hloubkách, ale teplotní přeměnou již dříve vzniklých hornin, vyvřelých nebo sedimentárních. Migmatity mají páskovanou podobu, ve které se střídají vrstvičky žulového materiálu s rulovým (obr. 20). Vznikají v prostředí, kde matečná hornina je ve stavu částečného natavení (anatexe). Je to proces, při němž horniny jsou částečně nebo diferencovaně roztavovány a jsou jen krok od toho, aby z nich vzniklo plně roztavené magma. V těchto podmínkách vzniká migmatit tak, že unikající plyny a horké roztoky vnikají po plochách břidličnatosti do přeměněných hornin a po ochlazení se z nich vyloučí minerály živec a křemen, které vytvoří v matečné hornině světlé proužky. Minerálním složením jsou migmatity blízké rulám, způsobem vzniku zase magmatickým horninám. Proto jsou v soustavě přeměněných hornin řazeny do zvláštní skupiny smíšených hornin. Kromě migmatitu se v okolí Olešné nalézají i jiné zajímavé horniny. Jihovýchodně od obce byly zmapovány horniny nazývané erlany, což jsou původně vápence s příměsí písku nebo jílu, které prošly intenzivní teplotní metamorfózou. Západně od obce pak byly identifikovány intruze hornin nazývaných pegmatity. Pegmatit je vyvřelá hornina stejného minerálního složení jako žula (křemen, živec a slída), ale 28

tvoří se intruzí roztaveného magmatu do puklin v zemské kůře, zatímco žula vzniká ve velkých tělesech nazývaných plutony. Jak žula tak pegmatit patří mezi vyvřelé horniny, ale pegmatity patří mezi tzv. žilné horniny, zatímco žula patří mezi horniny hlubinné (plutonické). Pegmatity všeobecně jsou pozoruhodné svým složením z velkých krystalů, často přesahujících několik centimetrů. Tempo růstu krystalů v pegmatitu musí být neuvěřitelně rychlé, aby v rámci podmínek zemské kůry vyrostly někdy až do gigantických velikostí. Mechanismus růstu pegmatitových krystalů zahrnuje následující procesy: _nízké tempo nukleace krystalů ve spojení s vysokou difuzivitou, což vede k růstu menšího množství velkých krystalů místo většího množství menších krystalů, _vysoký tlak nutný k navození podmínek vyšší difuzivity, _vysoké koncentrace tavících prvků, například bóru a lithia, které snižují teplotu tuhnutí uvnitř magmatu. Co se týče vlastní geneze pegmatitů, existují tři hlavní teorie: _magmatická: většina pegmatitů je čistě vyvřelého původu, vyskytují se v aureolách velkých žulových těles (plutonů) a mají žulový charakter, _metamorfní: pegmatitové tekutiny jsou vytvořeny odvodňováním metamorfovaných hornin, zvláště ruly, což má při správné teplotě za následek uvolnění požadovaných minerálních složek, _metasomatická: v některých případech se vznik pegmatitů dá vysvětlit i působením horkých roztoků na ztuhlou horninu, což má za následek její strukturní a chemické změny. Z praktického hlediska jsou pegmatity důležitým zdrojem průmyslových minerálů, a to hlavně živců a slíd, a dále beryllia, lithia, cesia a rubidia. Mimo průmyslového využití jsou často vyhledávány i ve šperkařství. V okolí Olešné byly pegmatity proto v minulosti několikrát dolovány v povrchových lomech (například lom Na Padělkách). Pro laiky jsou pegmatity známé pro svou krásu, protože jsou složené z velkých krystalů různých minerálů. Jsou

20_ Migmatit z Olešné. Metamorfovaná hornina s páskovanou podobou náležející do Gföhlské skupiny. Sběr Odolen Kodym, lom u silnice 1,2 km JV od Olešné. Česká geologická služba, vzorek inv. č. g8251 19_ Geologická mapa okolí Olešné. Krajina je tvořena převážně migmatity, rulami a dalšími typy metamorfovaných hornin náležejících do Gföhlské skupiny

21_ Příklady minerálů z olešenského pegmatitu A – křemen (chemicky SiO2, trigonální krystalografická soustava) B – růženín (chemicky SiO2, trigonální krystalografická soustava) C – ortoklas (draselný živec, chemicky KAlSi3O8, jednoklonná krystalografická soustava) D – granát, odrůda almandin-spessartin (chemicky převážně Fe2+3Al2[SiO4]3, almandinová komponenta mírně převažuje nad spessartinovou, krychlová krystalografická soustava) E – beryl (chemicky Be3Al2Si6O18, šesterečná krystalografická soustava). Lokalita Olešná, pegmatitový lom Na Padělkách

Geologická historie Olešné

proto vyhledávaným cílem mineralogů a sběratelů minerálů vůbec. V olešenských pegmatitech se vyskytují zajímavé krystaly minerálů jako jsou granáty, živce a různé odrůdy křemene (obr. 21).

Olešenské horniny v regionálním kontextu Bylo by samozřejmě možné dále tyto horniny popisovat až do velkých detailů, ale je zajímavější zamyslet se nad jejich vznikem v regionálním kontextu a položit si otázku, jak se sem dostaly a co znamenají v širším rámci geologické historie Evropy a světa vůbec. Migmatity a ruly z okolí Olešné (obr. 20) patří stratigraficky do tzv. Gföhlské skupiny, jednotce vysokoteplotních a vysokotlakých hornin skládajících se z několika typů rul a migmatitů (Hasalová et al. 2003). Gföhlská skupina je pojmenována po městě Gföhl v Dolním Rakousku a je největším tělesem varijských migmatitů v Evropě (Hasalová et al. 2008). To znamená, že jako geologická jednotka byla tektonicky vložena během pozdních prvohor během varijské orogeneze, ale vlastní horniny jsou mnohem starší. Pocházejí z pozdního prekambria nebo raných prvohor, zhruba 500-600 milionů let. Byly vytvořené ve velkých hloubkách až na samém dně kontinentální zemské kůry na rozhraní kůry a pláště, řádově desítky kilometrů pod povrchem. Gföhlská skupina náleží do Českého masivu a byla zmapována na několika místech na jeho jižním okraji (obr. 22). Je to rozmanitá skupina různých hornin, která má společné to, že představuje ten nejvyšší stupeň metamorfózy v celém Českém masivu. Český masiv je dále součástí širší tektonické jednotky zvané Moldanubikum, která zahrnuje Český masiv, Juru, Vogézy a Massif Central ve Francii. Termín Moldanubikum byl zaveden německým geologem Franzem Kossmatem v roce 1927. Moldanubikum má konsistentně vyšší stupeň metamorfismu než další tektonické jednotky, které ho obklopují: saskodurynská jednotka na severu a moravskoslezský blok na východě. Moldanubický blok je tektonicky nasunutý jak přes saskodurynský tak i přes moravskoslezský blok. 30 l Geologická historie Olešné

Je důležité si uvědomit, že Moldanubikum představuje nejhlubší kořeny Varijských hor (Hasalová et al. 2003). A je to právě Gföhlská skupina, do které náleží horniny v okolí Olešné, jež jsou původním fundamentem mikrokontinentu zvaném Armorica (von Raumer et al. 2003). Armorica existovala kdysi v prvohorách jako malý kontinent, který ležel daleko od dnešní Evropy na jižní polokouli a byl obklopený dávno již neexistujícím Rheickým oceánem, na sever od obrovského kontinentu Gondwana. Horniny z Olešné jsou proto unikátním oknem do dávno již neexistujícího světa, který existoval před 400 miliony lety!

Historie Abychom mohli pochopit, jak se tohle všechno stalo, představte si Olešnou před 440 miliony lety. Ležela na malém kontinentu v oceánu na jižní polokouli. Svět vypadal tenkrát v siluru jinak (obr 24). Kontinenty byly soustředěné na jižní polokouli. Afrika a Jižní Amerika byly spojené v místech, kde je dnes Atlantik a nazývaly se Gondwana. Afrika se nacházela na jižním pólu. Dnešní severní Amerika, Skandinávie a Rusko se rozkládaly na sever směrem k rovníku a říkalo se jim Laurentie a Baltika. Severní Kanada ležela na rovníku. Gondwanu dělil od Laurentie a Baltiky velký oceán s názvem Rheický. Odmysleme si Alpy, Karpaty, Apeniny a Dinárské pohoří na Balkáně, protože ty vznikly až o několik set miliónů let později. Odmysleme si dokonce i Krkonoše, Orlické hory a Šumavu, které se budou tvořit za okamžik (geologicky řečeno). Odmysleme si i Moravu, která byla v té době daleko na druhé straně oceánu. Evropa, tak jak ji známe dnes, totiž vůbec neexistovala, ale sestávala ze souostroví několika mikrokontinentů. Souvislá pevnina se vytvořila teprve koncem prvohor během varijské orogeneze poskládáním těchto větších a menších tektonických desek (Ziegler 1990, Neubauera Handler 2000, Leveridge a Hartley 2006). Střední Evropa byla souostrovím ležícím na mikrokontinentu nazývaném Armorica (obr. 19), který sestával z fragmentů kontinentálních desek a nacházel se poblíž sever-

22_ Tektonická mapa České republiky. Výchozy Gföhlské skupiny jsou vyznačeny žlutě

24_ Svět v silurském období. Afrika a Jižní Amerika tvořily kontinent Gondwanu; dnešní severní Amerika, Skandinávie a Rusko se rozkládaly na sever směrem k rovníku a tvořily kontinenty Laurentii a Baltiku. Rheický oceán dělil Laurentii a Baltiku od Gondwany. Dnešní Česká republika (Český masiv) se nacházela na mikrokontinentu Armorica, který ležel na severozápadním okraji Gondwany

23_ Zjednodušená tektonická mapa dnešní Evropy Na jih od Rheické sutury:

Na sever od Rheické sutury:

AM = Armorický masiv FMC = Francouzský Massif Central V = Vogézy BF = Schwarzwald BM = Český masiv IM = Iberický masiv P = Pyreneje

MC = Midland kraton RM = Rýnský masiv SPZ = Jihoportugalská jednotka Br = Brunovistulická jednotka

Geologická historie Olešné

25_ Pobřeží Středozemího moře v Andalusii ve Španělsku. Podobně mohlo vypadat pobřeží Armoriky v době siluru

26_ Spirála geologického času. Plochá část spirály ukazuje vývoj na povrchu, na bočních stěnách jsou vidět důsledky geologických procesů do hloubky. Segmenty na spirále ukazují datová rozhraní mezi jednotlivými geologickými časovými jednotkami v milionech let, počítáno od současnosti. Forma postupně rozbalující se spirály je zvolena proto, aby velmi dlouhá geologická období z počátku vývoje země byla potlačena a naopak období mladší, o kterých je dnes nejvíce dokladů, byla zvýrazněna

27_ Paleogeograﬁe siluru. Dnešní střední Evropa byla součástí mikrokontinentu Armoriky a ležela na jih od Rheického oceánu. Skandinávie a Rusko (kontinent Baltika) a severní Amerika (kontinent Laurentia) se nacházely na severu. Přibližná poloha dnešní České republiky je označena žlutě

29_ Paleogeograﬁe karbonu. Rheický oceán zanikl během kolize Gondwany s Laurasií. Dnešní střední Evropa ležela uprostřed vysokých a rozlehlých Apalačsko-varijských hor, které se během kolize vytvořily. Přibližná poloha dnešní České republiky je označena žlutě v místě, kde došlo ke kolizi mezi Armoricou a Avalonií

Geologická historie Olešné

ního okraje Gondwany mezi 30. a 60. stupněm jižní šířky. Od Ruska nás tenkrát dělil velký, širý oceán, který se navíc ještě rozšiřoval…. Armorica se nazývá podle části Gálie mezi řekami Seine a Loire, která zahrnuje poloostrov Bretaň. V literatuře se Armorica vyskytuje také pod jménem Kadomie (Cadomia) podle města Caen v severní Francii. Avalonie byla nazvaná podle poloostrova Avalonia v Newfoundlandu ve východní Kanadě, Rheický oceán podle Rhei, manželky Titána Krona, matky Dia. Armorica se v siluru nacházela v zeměpisných šířkách podobných Španělsku nebo jižní Francii. Je tedy možné představit si Olešnou na pláži s příbojem v teplém podnebí (obr. 25).

Geologický čas Aby si člověk dokázal udělat představu, jak dávná je tato historie, je nutné se osvobodit od časového rámce lidských dějin (obr. 26). Kdyby celá historie Země (4,5 miliardy let) představovala 1 metr, tak by plných 88 cm patřilo do prekambria – době, o které toho víme poměrně málo. Počátek života na Zemi v pozdním prekambriu a celá jeho historie by se vešly do poslední čtvrtiny našeho symbolického metru. Začátek siluru by byl zhruba v devadesátém centimetru. Konec prvohor, který nastal před 252 milióny lety, by ležel zhruba 5,5 cm od konce. Celé třetihory a s nimi i vývoj savců včetně člověka se vejde do toho zbytku. Nejstarší předkové člověka se objevili před 2,3 milióny let, což by odpovídalo polovině jednoho milimetru! Celé moderní lidské dějiny od začátku římského impéria v roce 27 před Kristem by zabraly všehovšudy 4 desetitisíciny milimetru.

Kontinent Armorica, Varijské velehory a konec Rheického oceánu Kontinent Armorika byl velmi pravděpodobně, tak jako jiné kontinenty, tvořený krystalinikem v základech (metamorfovanými a hlubinnými magmatickými horninami), zatímco jeho vrchní část byla tvořena sedimentárními hor34

ninami. Ty mohly zahrnovat pískovce uložené v řekách, v pouštích a na plážích, břidlice a uhelné sloje uložené v bažinách, a vápence vytvořené v korálových útesech a mořských šelfech. Armorika ležela během siluru mezi 30. a 60. rovnoběžkou jižní šířky. Je možné, že její pobřeží lemovaly pláže s bílým pískem a příbojem. Ale palmy byste tam hledali marně. Neexistovaly. Poprvé se objevily na Zemi až za několik set miliónů let během křídy! Geograficky to tenkrát v siluru vypadalo tak, že dnešní střední Evropa ležela na jih od Rheického oceánu jako skupina ostrovů oddělených mělkým mořem (obr. 27). Na severu se rozkládal hluboký a zhruba 1000 km široký Rheický oceán. Na sever od něj pak ležel kontinent Baltika (dnešní Skandinávie a Rusko), mikrokontinent Avalonie (dnešní severozápadní Francie a jižní Anglie) a veliký kontinent Laurentia (dnešní severní Amerika a Kanada). Mezi Laurentií a Baltikou probíhala kolize dvou kontinentů, která měla za následek růst mohutného Kaledonského pohoří v místech, kde je dnešní Wales a Skotsko. Další kontinentální kolize probíhala na jižním okraji Laurentie s mikrokontinentem Avalonií. Zde se uzavíral další, dnes už neexistující, oceán Iapetus. Kolize Avalonie a subdukce oceánu pod Laurentií způsobily vytvoření Acadienského pohoří na východě dnešních Spojených států a Kanady. Potom běžel čas. Hodně času! Geologického času! 25 milionů let. V období devonu (obr. 28) kolize mezi Baltikou a Laurentií skončila a vytvořily se mohutné Kaledonské hory. Novému kontinentu se někdy říká Laurasia. Kolize mezi Avalonií a Laurentií také skončila, oceán Iapetus zmizel a na jeho místě se vztyčily mohutné hory probíhající Avalonií. Podobný osud čekal i Rheický oceán. V době devonu z něj zbýval už jen úzký průliv. Subdukce oceánské kůry probíhala na obou jeho severních a jižních stranách (Franke 2000). A zase uběhlo mnoho času. Tentokrát ještě více. Celých 100 milionů let. Pro srovnání, je to dvakrát tolik než nás dělí od období dinosaurů! V pozdním karbonu před 300 miliony lety již Rheický oceán neexistoval (obr. 29) (Franke, 2000). Gondwana a

30a_ Apalačsko-varijské pohoří koncem prvohor

Laurasia byly spojené v jeden kontinent a na místě Rheického oceánu se vypínalo obrovské Apalačsko-varijské pohoří (obr. 24). Armorica byla během varijské orogeneze (horotvorných procesů) sevřena mezi daleko většími kontinenty Laurasií a Gondwanou. Její části byly tektonickými silami vyzdviženy a podél přesmykových zlomů přesunuty směrem na sever přes jiné, mladší tektonické jednotky. Tam, kde se kdysi nacházel Rheický oceán, zbyl jen šev (takzvaná Rheická sutura). Nově vzniklému superkontinentu se říká Pangea. Rheická sutura, to vše co je dnes k vidění z obrovského Rheického oceánu, je tektonická linie, která se táhne napříč dnešní Evropou od Španělska přes Francii a Německo severně kolem Čech. Představuje hranici mezi tektonickými jednotkami, které byly původně na sever od Rheického oceánu (Avalonie a Baltika), a jednotkami, které byly na jih (Armorica). Rheická sutura probíhá přímo na sever od dnešní České republiky (obr. 23). Nezapomínejte tedy, že jedete-li do Berlína nebo do Frankfurtu nad Mohanem, překračujete celý někdejší Rheický oceán! Apalačsko-varijské pohoří bylo nesmírné! Táhlo se z Čech přes Německo a Francii do dnešní východní Kanady, přes východní Spojené státy až do Texasu (obr. 30a, b). Na jednom jeho konci byl Český masiv s dnešní Olešnou a na druhém dnešní Texas.

30b_ Apalačsko-varijské pohoří koncem prvohor před 280 miliony lety. Pohoří se táhlo od dnešního Texasu přes východní pobřeží Spojených států přes kanadský Newfoundland, dnešní Španělsko, Francii, Německo až do Čech

Varijské pohoří ve střední Evropě mohlo být podle paleoklimatických modelů vysoké 3000-4500 metrů (Fluteau et al., 2001). Je ale možné, že bylo i vyšší a mohlo dosahovat výšek dnešních Himalají (obr. 31).

Co to vše znamená pro migmatit z Olešné? Obrovské a neustále rostoucí Apalačsko-varijské hory byly erozí průběžně ničeny. Za 300 milionů let se eroze prokousala až k fundamentu bývalé Armoriky a exhumovala jej. Tak se stalo, že se hluboké, vysoce metamorfované horniny Gföhlské skupiny dostaly až na povrch. Představují proto jedinečnou příležitost podívat se, jak vypadá fundament kontinentu, který byl původně v hloubce desítek kilometrů pod povrchem.

31_Himalajský Mount Everest (8848 m). Podobně vysoké mohly být Varijské hory v dnešní střední Evropě koncem prvohor 35

Okolí Olešné v pravěku Jiří Fröhlich – Ondřej Chvojka

Okolí dnešní obce Olešné bylo osídleno již dávno před jejím založením. První zprávu o archeologickém nálezu z Olešné najdeme v časopisu Otavan z 8. května 1886, kde je informace o daru bronzové sekerky píseckému muzeu od studenta 5. třídy písecké reálky Jana Polívky. Podobně je to s bronzovou spirálkou a zlomky nádob z „pohanských hrobů“, které muzeu podle Otavanu z 9. ledna 1891 daroval písecký radní Karel Lukáš. Pohanskými hroby jsou míněny mohyly, které se nacházejí na katastru obce i za jeho hranicemi na katastru Písecké Smolče. Oba dary jsou evidovány v nejstarším inventáři muzea, ale mezi nálezy bez lokality je dnes nelze rozlišit. Nejspíše šlo o předměty ze střední doby bronzové (zhruba 1600 – 1250 př. n. l.). Jan Polívka pocházející z Olešné později působil v píseckých kasárnách v hodnosti podplukovníka. Karel Lukáš se narodil v roce 1845 v mlýně na protějším břehu Vltavy na Dolním Lipovsku pod Jehnědnem. V roce 1873 se přestěhoval do Písku, kde se stal od roku 1899 úspěšným starostou a v této funkci setrval až do své smrti roku 1907. Od těchto prvních nálezů uplynulo více než sto let, než bylo v roce 1994 objeveno a v roce 2007 dále zkoumáno rozsáhlé sídliště z mladší až pozdní doby bronzové (1250 – 800 př. n. l.) na levém břehu Budovického potoka. Zlomky nádob z něho jsou uloženy ve sbírce Prácheňského muzea v Písku. V roce 2011 byla u Olešné objevena skupina devíti kamenných mohyl ze starší doby bronzové (2200 – 1600 př. n. l.). Při průzkumu narušené mohyly byl vyzvednut fragment bronzové jehlice se šikmým otvorem v kulovité hlavici, jaká je známá například ze sousedního Podolí I. Při konzervaci nálezu na Jihočeské univerzitě (provedené Janem Johnem) byl v korozních produktech zjištěn unikátní otisk šňůrky, kterou byla jehlice zajištěna proti ztrátě na oděvu (obr. 32). V roce 1945 se u Olešné utábořili vojáci Sovětské armády a vzhledem k této skutečnosti je v posledních letech okolí obce ve zvýšené míře postiženo nájezdy detektorářů hledajících militárie. Na různých místech katastru byly přitom náhodně nalezeny jednotlivé kovové předměty a 36

také dva depoty z doby bronzové. Z jednotlivých předmětů je ze starší doby bronzové měděné žebro (obr. 33:1), mající funkci polotovaru (ingot měděné suroviny), a ze střední doby bronzové sekera se srdčitým schůdkem (obr. 33:3) a dýka, která bez nedochované rukojeti z organického materiálu měří 134 mm (obr. 33:2). Tyto nálezy nám naznačují trvalejší přítomnost lidí v době bronzové na území dnešního katastru Olešné. Velkého významu jsou dva depoty, které se v posledních letech podařilo získat do sbírky Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. Depotem rozumíme hromadný nález záměrně uložených výrobků či suroviny mimo hrobové výbavy, který mohl hrát roli buď dočasného úložiště majetku, anebo trvalé obětiny nadpozemským silám. Důvody, proč byly na počátku mladší doby bronzové (zhruba ve 13. – 12. století př. n. l.) uloženy u dnešní obce Olešná dva depoty, ovšem nikdy znát nebudeme. První z uvedených depotů byl objeven skupinou neznámých hledačů koncem 90. let 20. století, archeologům byl však předán až v roce 2011. Obsahoval celkem 205 bronzových a měděných artefaktů, v naprosté většině zlomků, o hmotnosti přesahující 4,5 kg. V současné době se jedná o největší jihočeský depot z doby bronzové. Mezi unikátní artefakty lze počítat zlomek kola z vozíku, zlomek pily, celý trychtýřovitý předmět nebo bohatě zdobené spirálovité šperky (obr. 34). Všechny předměty byly uloženy v keramické nádobě označované jako tzv. okřín (tj. v hluboké dvojkónické míse), která se rovněž dochovala. Přesné nálezové okolnosti depotu však bohužel nejsou známé. Druhý největší jihočeský depot z mladší doby bronzové byl objeven skupinou neznámých hledačů na jaře 2012 a brzy poté se jej podařilo získat do archeologické sbírky Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. Nález byl učiněn na předpolí ostrožny nad řekou Vltavou, více než 1 km jižněji od místa nálezu depotu Olešná 1. Ani v tomto případě však nejsou přesné nálezové okolnosti depotu známé. Patrně všech 190 kovových předmětů bylo uloženo ve dvou keramických nádobách (dvojkónická nádoba a patrně zásobnice), postavených údajně na sobě. Mezi především zlomkovými předměty vynikají dva bronzové koflíky,

32_ Bronzová jehlice ze starší doby bronzové s patrným otiskem šňůry, nalezená v mohyle u Olešné

33_ Ojedinělé kovové nálezy z katastru Olešné 1_ měděné žebro ze starší doby bronzové 2-3_ bronzová dýka a sekerka ze střední doby bronzové

čtyři celé náramky a především pak celý bronzový sekeromlat typu Nortycken, první nález tohoto typu v České republice (obr. 35). Celková hmotnost kovových artefaktů činila 13 810 g. Všechny výše uvedené archeologické nálezy jednoznačně dokládají význam dnešního katastrálního území Olešné především v době bronzové (tj. zhruba v průběhu 2. a na počátku 1. tisíciletí př. n. l.). Zdejší osídlení bylo jednoznačně vázáno k významné dálkové komunikaci, probíhající podél řeky Vltavy, po níž se právě v době bronzové dopravovaly základní suroviny (především měď a sůl) z oblasti Alp a Podunají do nitra Čech. Archeologické nálezy z jiných období zde zatím postrádáme, ovšem vzhledem k prokázanému osídlení z některých sousedních katastrů zde v budoucnu můžeme očekávat i zjištění dokladů pobytu lidí v době kamenné, železné či v raném středověku.

34_ Bronzová spirála z depotu Olešná 1 z počátku mladší doby bronzové

35_ Bronzový sekeromlat z depotu Olešná 2 z počátku mladší doby bronzové 37

Pod správou panství vltavotýnského

Ves Olešná zvaná také Olešná nad Vltavou leží v nadmořské výšce 426 m a patří do okresu Písek v českobudějovickém kraji. Rozkládá se na pravém břehu Vltavy 2 km jižně od frekventované státní silnice mezi Pískem a Táborem; od Písku je vzdálená pouhých 15 km autem. Proto dnes již málokdo ví, že Olešná od svého počátku až do poloviny 19. století sdílela osudy vltavotýnského panství s centrem v Týně nad Vltavou. Na severu obec sousedí s Podolím I, na jihu se Slabčicemi, na východě s Rastory, na západě s Podolskem. Před napuštěním Orlické přehrady patřily do katastru obce také chalupy ve Strouze u Vltavy v ústí Velkého potoka, dvě chalupy Švihlíkových cca 1 km od Strouhy směrem k Podolskému mostu a jedna chalupa na Podolsku. Až do roku 1960 k Olešné příslušely Dolní Rastory. Lesy kolem Olešné vlastnilo Arcibiskupství pražské a částečně také obec a soukromí rolníci. Bývaly zde arcibiskupská hájovna, rustikální mlýn a živcové lomy. Původní jihočeská krajina byla řídce osídlená malými dvory a usedlostmi. Správa země byla zajišťována z opevněných přemyslovských hradišť, kolem kterých se začaly tvořit malé osady. Na procesu kolonizace se postupně podíleli i první šlechtici a církevní vrchnost.1 Přibližně mezi řekami Vltavou a Lužnicí vznikla pravděpodobně již počátkem 11. století rozsáhlá vltavotýnská država pražského biskupství.2 Na sever od ní se nacházela další významná církevní država, a sice premonstrátského kláštera v Milevsku, založeného po roce 1184 velmožem Jiřím z Milevska. Opevněné sídlo, kolem kterého se rozsáhlá biskupská država postupně soustředila, se nazývalo po staročesku „týn“ a vzniklo na ostrohu při ústí Hlinského potoka do Vltavy. „Týny“ bývaly zakládány nejčastěji jako církevní zboží a od tvrze či malého hradu se lišily tím, že bývaly opevněny pouze dřevěnou hradbou a nebyly opatřeny příkopy a náspy.3 V podhradí „týna“ se postupně začalo vytvářet město Týn nad Vltavou, ve kterém je již k polovině 11. století doložen románský kostel zasvěcený Panně Marii a později sv. Kateřině. Nejstarší písemná zmínka o Týnu nad Vltavou jako městu a biskupském dominiu je ale až z roku 1229, kdy město navštívil pražský biskup Jan II. a další církevní 38

představitelé, aby vyřešili církevní spor. Mezi nimi je jmenován také Egidius, týnský archidiakon.4 K rozmachu města došlo ve druhé polovině 13. století za biskupa Tobiáše z Bechyně (1279–1296), který nechal na ochranu svého majetku před stoupenci Záviše z Falkenštejna postavit v Týně kamenný hrad a na západním okraji tehdejší osady nové městské centrum soustředěné kolem kostela sv. Kryštofa, tzv. Nový Týn. Postupně se kolem Týna nad Vltavou začalo formovat vltavotýnské panství s prvními vesnicemi. Z kapitoly věnované pravěkému osídlení již víme, že na katastrálním území dnešní obce Olešné bylo významné sídliště již v době bronzové především vzhledem ke své poloze v blízkosti významné dálkové obchodní komunikace podél blízké řeky Vltavy. Vltava jistě hrála významnou roli i pro první obyvatele, kteří se rozhodli na dnešním katastru obce usadit ve středověku a založit zde svou ves. Došlo k tomu v souvislosti s výše uvedeným osídlováním celé vltavotýnské biskupské državy. Název obce odvozený od olší rostoucích podél potoka býval v různých dobách uváděn v české i německé verzi a v různých jazykových variantách (Olessna, Olestna, Woleschna, Wolešná atd.). Původ názvu lze hledat přímo v jihozápadních Čechách, kde se ve 13. a 14. století nacházela většina Olešných.5 Místní kronikář ke jménu obce uvádí: Proč právě naši předkové volili dáti své milené obci jméno typické, takové, aby připomínalo historii důkaz pravdy, nazvali ji „Olešnou“, neboť povodí potoka tekoucího obcí, zvaného „Veliký potok“, zelená se od pramene až tam, kde se vlévá do stříbropěnné Vltavy, chromovým „olším“. To zelené olší, zdobící potok, dalo podnět ke krásnému názvu „Olešná“. Ale doba pobělohorská, kdy němčina vnikla do všech úřadů, nazývala obec naši „Wolešnou“, a to až do roku 1918. Též měl na jménu naší obce podíl věnec lesů, jako prsten vykroužený, to celé krásné údolí obepínající, neboť celá obec Olešná kol dokola i s rodnými lány je „olesněna“ temnomodrými lesy.6 Jeho slova jsou autentickým svědectvím toho, jak místní obyvatelé i přes každodenní dřinu a starost o obživu vnímali a stále vnímají svou rodnou ves malebně rozloženou kolem údolí potoka a obkrouženou hustými lesy.

36_ Pečeť pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi

37_ Pečeť pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna

O její existenci se v písemných pramenech přímo dovídáme teprve roku 1379, kdy na přelomu vlády arcibiskupů Jana Očka z Vlašimi (1364–1378) a Jana z Jenštejna (1379 –1396) vznikl berní rejstřík, zpracovaný arcibiskupským notářem Jindřichem a Henslínem z Humpolce (obr. 36, 37).7 Berně byla tehdy vybírána patrně jako pomoc Václavu IV. na začátku jeho vlády. O několik let později, pravděpodobně kolem roku 1390, byl sepsán arcibiskupský urbář.8 Berní rejstřík i urbář poměrně dobře dokumentují hospodářské poměry a správní strukturu biskupských držav koncem 14. století (obr. 38, 39).

dosazování purkrabích a jejich podřízených na všech svých panstvích. Berní rejstřík i urbář zahrnují arcibiskupské državy po celých Čechách: Štěpánov, Křivsoudov, Řečice, Chýnov, Týn nad Vltavou, Příbram a Rožmitál. Berní rejstřík uvádí navíc Herálec, naopak v urbáři je navíc Roudnice, Žerčicko na Mladoboleslavsku, Helfenbursko, Českobrodsko a Rokycansko. Pražská država, Supí hora v Krušnohoří, Herštejn na Šumavě a Horšův Týn v obou pramenech chybí. Důkazy o tom, že v tehdejší době také patřily k arcibiskupskému zboží, musíme hledat v jiných pramenech.10

Na rozdíl od pozdějšího urbáře berní rejstřík obsahuje jmenovitý výčet usedlostí, konkrétně jsou uváděna jména jejich majitelů, tenkrát ještě bez příjmení. Rejstřík nerozlišuje sedláky od chalupníků, u usedlostí je uváděn pouze počet lánů. Každá ves platila vrchnosti jiný roční poplatek z lánu v rozmezí cca 36–56 grošů, královská berně byla ve všech obcích stejná, platilo se 32 grošů z 1 lánu.9 Správa jednotlivých arcibiskupských držav měla jednotnou strukturu. Nad všemi úředníky dohlížela vrchní arcibiskupská správa v Praze. Arcibiskup měl velký podíl na

Purkrabí (později hejtman či správce) panství Týn nad Vltavou sídlil na týnském hradě.11 Pečoval o řádný chod hospodářství, staral se o placení peněžních úroků a berní, o vybírání naturálních dávek a konání roboty. K ruce měl různé služebníky, kteří kromě jiných příjmů dostávali jako odměnu za své služby určitý počet svobodné půdy, ze které nemuseli platit poplatky. Purkrabí vykonával spolu s rychtáři a biřici nižší soudní pravomoc. Rychtářů bylo tehdy devět12 a jejich soudní pravomoci podléhali i obyvatelé okolních obcí, ve kterých rychta nebyla. Pro obec Olešnou v té době rychtářskou pravomoc vykonával nejspíše rych39

Pod správou panství vltavotýnského

tář v Křenovicích, který byl nejblíže. Teprve později spadala pod pravomoc rychtáře v Písecké Smolči, stejně jako samotné Křenovice. Všichni rychtáři částečně obhospodařovali svobodnou půdu. Rychtářský úřad nebyl dědičný. Dalšími úředníky byli hradní hlídači a vrátní. Správu lesů řídili lesní a hajní. Lesní působili v Podolí a Křenovicích, hajní byli v Bohunicích, Hroznějovicích, Hostech, Koloměřicích, ve Smolči a v Olešné. K ochraně panství v případě nebezpečí i pro další služby biskupovi byl zaveden systém tzv. nápravníků, kteří sloužili buď s oštěpem nebo se samostřílem a podobně jako ostatní sloužící odměnou za své služby dostávali půdu osvobozenou od daní.13 Jedním z nápravníků byl Bronec, původně arcibiskupský hajný v Olešné, který se zřejmě někdy před rokem 1390 jako nápravník přestěhoval do sousedního Podolí. V Olešné dostal za své služby hajného 1 svobodný lán, v Podolí měl jako nápravník o čtvrt lánu více. Olešná byla jednou z 31 vesnic patřících k panství a patřila k vesnicím větším (obr. 40). Královská berně se v Olešné vybírala z celkem dvanácti lánů, tří mlýnských kol a jedné zahrady. Domů bylo dvacet šest, z toho dvacet tři usedlostí bylo zemědělských. Dále k obci patřila arcibiskupská hájovna a jeden či dva mlýny. Z rejstříku známe jména tehdejších rolníků. V několika případech se vyskytují dokonce dva rolníci stejného jména. Konkrétně v Olešné tehdy žili Vít, Mach, Vítek, Hnát, Slavek, Pešek (č. 1), Mácha (č. 1), Jecha, Pešek (č. 2), Kříž, Mácha (č. 2), Maršík, Běta, Petr, Jakub, Hluma, Martin, Švach (č. 1), Blahut, Vácslav, Vich, Jedek a Švach (č. 2). Jména respektive příjmení Mach i Mácha se v Olešné vyskytují také dnes, ovšem o jejich souvislosti s rolníky stejného jména ze 14. století nemůže být vůbec řeč. Největším sedlákem byl jeden ze Švachů, celoláník, čtyři rolníci hospodařili na třičtvrtě lánech, pololáníků bylo devět, stejně tak čtvrtláníků, z nichž tři měli o něco málo více než čtvrt lánu pozemků. Olešenští rolníci každý rok odváděli do vrchnostenské pokladny 48 grošů a královskou berni 32 grošů z každého lánu. Dále platili daně církevní, a to 1 groš jako výmazné a 6 grošů z každého komína jako podýmné. Do arcibiskupské kuchyně museli za každý lán dodat dvě kuřata a deset vajec, za pastviny z každého lánu se platilo dvěma sudy ovsa a jedním kuřetem. Pokud jde o robotu ve žních, mohli se z ní poddaní vykoupit 2 groši za každý lán. Povinni byli svážet dřevo pro pražský arcibiskupský dvůr a stejně tak pro výstavbu týnského hradu a mlýnů. Z příkazu purkrabího museli chodit na lov jako honci. Údaje o olešenském mlýnu uvedené v obou pramenech nejsou úplně jasné. Podle arcibiskupského rejstříku byli v obci mlynáři dva. Mlynáři Trojanovi byla připsána dvě mlýnská kola a zahrada, mlynáři Vaníkovi jedno mlýnské kolo. Ze tří kol tehdy společně dlužili 40 grošů královské berně. V o něco pozdějším urbáři je jmenován pouze jeden mlýn o třech kolech. Nejmenovaný mlynář platil vrchnosti za každé kolo 16 grošů a za zahradu 4 groše, královská berně činila z každého mlýnského kola 32 grošů a 1 groš výmazného. Je tedy otázkou, kolik mlýnů v Olešné vlastně bylo. Je možné, že skutečně byly na potoce dva 40

malé mlýny, z nichž jeden během těch cca 11 let do sepsání arcibiskupského urbáře zanikl. Na druhou stranu není vyloučeno, že oba mlynáři zmínění v roce 1379 mohli mlít v jednom mlýně. Nezdá se však pravděpodobné, že by průtok potoka protékajícího Olešnou stačil na tři kola, přestože se mu říká „Velký“, a to i kdyby už v té době na něm existovala tzv. nádržka nade mlýnem. Buď tedy musel olešenský mlýn stát někde u Vltavy nebo nemohl mít tolik kol. U ústí Velkého potoka ve Strouze pod Olešnou skutečně stával později mlýn zvaný Maškovský, o jehož vzniku nemáme žádné ověřené zprávy a který kupodivu patřil katastrálně ke Chřešťovicím. Mlýn ve Strouze zpustl po třicetileté válce a na jeho místě byla postavena chalupa mající později adresu Chřešťovice čp. 38, ve 20. století známá jako hospoda u Lusků. Není bez zajímavosti, že v obou zkoumaných pramenech, tj. v rejstříku i v urbáři, je mezi usedlostmi sousední obce Smolče uveden mlýn o dvou kolech pod sv. Janem. Podle údaje v rejstříku v něm mlel obilí mlynář stejného jména jako jeden z olešenských mlynářů – Vaník. Mlýn „pod sv. Janem“ je potřetí zmíněný i v pozdější listině českého krále Jiřího z Poděbrad z 12. dubna 146814 (obr. 41) a počtvrté v registrech obsahujících listinu českého krále Ferdinanda z 26. srpna 1541.15 Není vyloučeno, že mlýn mohl opravdu stát přímo pod sv. Janem někde v okolí přívozu na levém či na pravém břehu Vltavy. Může jít také o první zmínku o mlýně, později zvaném Bouda, v katastru Písecké Smolče na pravém břehu Vltavy, bývá však dáván do souvislosti i s výše zmíněným mlýnem Maškovským u ústí Velkého potoka.16 V tom případě by měl mlýn souvislost i s Olešnou, ale to již dnes pravděpodobně nezjistíme. Záhadu „mlýna pod sv. Janem“ a dvou mlýnů olešenských musíme tedy asi zatím nechat nerozluštěnou. V každém případě klapávaly v této severní části vltavotýnského panství ve 14. století nejvýše tři mlýny. Další čtyři mlýny byly tehdy přímo v Týnu nad Vltavou. Dobu konce 14. a začátku 15. století rozhodně nemůžeme označit jako poklidnou. Přestože známe jména tehdejších obyvatel Olešné a víme, na kolika lánech hospodařili, nic nevíme o tom, jakým způsobem konkrétně žili a do jaké míry je ovlivňovalo jihočeské prostředí, ve kterém se nakonec zformovalo nejradikálnější křídlo husitů kolem nově založeného Tábora. V roce 1380, krátce po sepsání arcibiskupského rejstříku, v Čechách propukla rozsáhlá epidemie moru a dá se předpokládat, že se nevyhnula ani oblasti kolem Olešné.17 Ještě před nástupem husitů v celém jihočeském kraji řádily lapkovské bandy pod vedením loupeživých zemanů. Musely procházet také okolím Olešné, protože v popravčí knize pánů z Rožmberka jsou doloženi lapkové řádící i v okolí Písku a krajině kolem pozdějšího Tábora, založeného roku 1420.18 Z těchto lapků se dost často rekrutovali nejen pozdější husitští bojovníci, ale i bojovníci na straně katolíků. Lapkovské bratrstvo např. chránilo město České Budějovice proti husitům. Jedním z předních bojovníků tohoto bratrstva byl zeman Podolec, který snad mohl být majitelem tvrze ve vedlejším Podolí.19

38_ Záznam ke vsi Olešná v rejstříku Arcibiskupství pražského, 1379

39_ Záznam ke vsi Olešná v urbáři Arcibiskupství pražského, 1390

Pod správou panství vltavotýnského

Roku 1394 se jedna taková banda lapků pohybovala kolem Dražic na pozdějším Táborsku. Mezi loupežníky je zmíněn jistý Kristan z Bernartic a jeho tovaryš Hodáček. Kristan byl oběšený v Bechyni.20 Jiný lapka Jan Macharen z Milevska byl vyslýchán právem útrpným a na mučidlech doznal, že s knězem Mikšem řečeným Sapina ukradli koně v Bernarticích a prodali ho za 84 grošů.21 Autor edice popravčí knihy soudí, že v obou případech jde o Bernartice v okrese Benešov. Na Benešovsku byla skutečně velká líheň těchto zbojníků, odkud vyjížděli za lupem i do vzdálenějších míst jižních Čech. Vzhledem k okolnostem se však lze oprávněně domnívat, že jde spíše o blízké Bernartice u Milevska a že oba zmíněné případy v popravčí knize uvedené dokládají řádění lapkovských band ve zdejším okolí.22 Arcibiskup Konrád z Vechty byl v roce 1414 z ekonomických důvodů donucen panství Týn nad Vltavou prodat Janovi ze Sobětic a jeho manželce za 2000 kop grošů pražských.23 Tím se vltavotýnský majetek dostal na téměř dvěstě následujících let do zástavy světských majitelů. Změna majitele panství, kterým se stal kališník Jan ze Sobětic, musela mít zásadní vliv na poddané, tedy i na sedláky v Olešné. V době radikalizace husitů musela na obyvatele obce působit také blízkost poutní hory Tábor na vrchu Burkováku u nedalekých Nemějic, na které se konaly mnohatisícové poutě husitů z celých Čech, a také poloha vsi víceméně na půl cesty mezi hlavními centry jihočeského husitství, kterými byla města Písek, Sezimovo Ústí a později Tábor. Kromě toho je určitě sužovaly a ohrožovaly přesuny vojsk v době husitských válek. V té době např. zanikla blízká obec Lhota ležící u hlavní komunikace na Písek vzdálená přibližně tři kilometry od Olešné.24 Bohužel o tom nic konkrétního nevíme, protože v době zástavních držitelů panství je Olešná v pramenech přímo zmíněna jen ojediněle. V roce 1461 český král Jiří z Poděbrad zastavil panství se všemi vesnicemi, příslušenstvím, právy a důchody Janovi ml. ze Soutic, synu zemřelého Jana Čabelického, a svému kuchmistru Zbyňkovi ze Soběšína v sumě 6000 kop grošů stříbrných, kterou jim dlužil. Mezi vyjmenovanými vesnicemi nechybí Olešná (obr. 42).25 Dne 26. srpna 1541 potvrzuje český a římský král Ferdinand Johance Čabelické z Úšavy vlastnictví města a panství Týn nad Vltavou se všemi vesnicemi, příslušenstvím atd., včetně Olešné.26 Potřetí se o Olešné dočteme až v zápisu zemských desk ze 14. prosince 1601, kterým císař Rudolf II. městské obci v Týnu nad Vltavou dědičně prodal celé panství za 52 000 kop míšeňských (obr. 43).27 Panství bylo prodáno se všemi vesnicemi, mezi kterými je jmenovaná Olešná, a se vším příslušenstvím, mj. také vejsadními krčmami ve vsích, z nichž jedna byla v Olešné. Sakař ve svých dějinách Týna zmiňuje urbář z roku 1601, podle kterého bylo v Olešné pouhých 10 usedlostí a panský les se 3 lány, na rozdíl od 26 usedlostí ve 14. století. Podobně na tom byly i ostatní vsi, což byl zřejmý důsledek husitských válek a špatného hospodaření zástavních držitelů.28 V roce 1601 se tedy panství dostává přímo pod město Týn nad Vltavou, které bylo o něco později, v roce 1609, 42

přijato mezi města královská. Z privilegií královských měst se Týn dlouho netěšil, protože během protihabsburského povstání stál na straně stavů, za což byl po bělohorské porážce potrestán tím, že se opět stal městem poddanským a byl mu zkonfiskován majetek. Císař Ferdinand II. město s celým panstvím roku 1620 přislíbil a roku 1621 předal zpět pražskému arcibiskupovi Janu Loheliovi. Vltavotýnský velkostatek zůstal v majetku pražských arcibiskupů i po zrušení roboty a vzniku patrimoniální správy, a to až do jeho zabavení komunisty po druhé světové válce. Po bitvě na Bílé Hoře roku 1620 začala rekatolizace. Císařským patentem z 18. května 1624 byli nekatoličtí duchovní vypovězeni ze všech okolních far, tedy i z Chřešťovic, kam farně příslušeli obyvatelé Olešné a kde byla fara pod obojí zřízena roku 1598. Teprve počínaje koncem třicetileté války můžeme dějiny Olešné sledovat poměrně souvisle. Třicetiletá válka do života obyvatel velmi zasáhla, mnoho domů ve městě Týně i ve vsích zůstalo v sutinách. Podle Sakaře se v roce 1645 přehnala válka i přímo přes Olešnou, protože císařské vojsko ustupující od Písku si k přechodu přes Vltavu vybralo brod u Švihlíků. Teprve po čtyřech dnech odtáhlo k Táboru a zanechalo za sebou zpustlé dvory také v Levči, Smolči i všechny okolní vesnice.29 Počet usedlostí v Olešné se však od roku 1601 skoro nezměnil. V roce 1651 zde bylo pouhých 12 domů, v nichž žilo 40 osob. Věkové rozpětí poddaných v Olešné se pohybovalo mezi 9 a 50 lety. Tyto údaje soupisu poddaných podle víry ale musíme brát s rezervou, protože mnozí obyvatelé tehdy znali svůj věk pouze přibližně a zapisovány byly většinou až děti starší 9 let (obr. 44). Selských gruntů bylo osm, dva z nich byly zpustlé. Zřejmě již na samém začátku třicetileté války zpustl Havlovský grunt (pozdější čp. 13). Obnoven byl po roce 1651 Matějem Velkem (po chalupě Havlem). Druhý grunt, Zborníkovský (pozdější čp. 15), byl zaznamenán jako zpustlý ještě přibližně v roce 1677. Po tomto roce se na něm usadil Martin Novák (po chalupě Zborník). Na dalších gruntech žili sedláci Řehoř Chudý (pozdější čp. 12), Jakub Rod /Radi/ (pozdější čp. 10), Jan Polívka (pozdější čp. 3), Jan Mácha (pozdější čp. 4), Petr Hrubý (pozdější čp. 14) a Václav Velek (pozdější čp. 16). Jan Bláha byl tehdy vedený jako chalupník, teprve jeho potomci se stali sedláky na Bláhovském gruntě (pozdější čp. 11). U řeky žila rodina krčmáře Matěje Švihlíka (pozdější čp. 30). Největším hospodářem ve vsi byl tehdy čtyřicetiletý Jan Polívka, kterému patřilo cca 70 strychů půdy. Pro své schopnosti byl také vrchností vybrán za konšela. Pouze sedlák Jan Polívka, chalupník Jan Bláha a krčmář Matěj Švihlík měli každý jednoho pacholka, Švihlík zaměstnával navíc i pasáka. Ostatní sedláci čeleď neměli, v hospodářství jim musely pomáhat pouze jejich vlastní děti. Dva sedláci, Jan Mácha a Petr Hrubý, se starali o dva sirotky, Jan Mácha o devítiletého Víta a Petr Hrubý o desetiletého Jana, kteří jistě také v hospodářství pracovali namísto čeledínů. Vlastní domky měli zřejmě podruh Matěj Zoulek a

40_ Mapa panství Týn nad Vltavou ve 14. století

1 2 3 4 5 6 7 8

Spolí Tukleky Kolišov Jestřebice Bílina Křenovice Leveč Podolí I

9 10 11 12 13 14 15 16

Olešná Písecká Smoleč Slabčice Nemějice Dražíč Koloměřice Hosty Doubrava

17 18 19 20 21 22 23 24

Bohunice Zvěrkovice Čihovice Předčice Záhoří Klečaty Mažice Borkovice

25 26 27 28 29 30 31

Dolní Kněžeklady Horní Kněžeklady Pořežánky Hvozdno Hroznějovice Čičenice Strpí

Pod správou panství vltavotýnského

jeho žena Dorota a rodina pastýře Adama, který sedlákům pásl dobytek. K usedlostem patřilo od 35 do 70 strychů rolí, nejméně, pouhých 10 strychů, měl Matěj Švihlík. Půda byla prostřední kvality, tzv. žitné. Rolníci jezdili potahy taženými voly, pouze největší sedlák Jan Polívka měl roku 1654 jednoho koně a čtyři voly. Ostatní hospodáři měli od dvou do čtyř volů. Celkem byl v roce 1654 ve vsi 1 kůň, 28 volů, 31 krav, 25 jalovic a 11 prasat. Jediný sedlák Řehoř Chudý choval také ovce – měl jich 6. V roce 1677 počet koňských potahů v Olešné stoupl, mělo je již šest rolníků, dva z nich měli jen po jednom koni. Jeden koňský potah vlastnil také krčmář Švihlík.30 Sedláci osívali pole na zimu a jaro, část rolí tvořily porostliny neboli porosty s křovím a stromy. Půda byla mezi zemědělce rozdělována tak, aby každý hospodařící sedlák či chalupník měl poměrný kus pozemku lepší kvality i kus pozemku kvality horší. K usedlostem patřilo od 5 do 10 strychů lesa. Později se osívalo trojhonným způsobem, tj. prvním rokem se vyselo žito nebo pšenice, druhým rokem oves nebo ječmen, třetím rokem brambory. Část méně úrodných polí ležela úhorem.31 Někdy v době po třicetileté válce patrně začal v obci provozovat svou živnost obecní kovář. S jeho jménem se setkáváme poprvé roku 1686, kdy se členem nově založeného cechu kovářů pro kováře z města i okolních vesnic stal také kovář Jan Trávníček z Olešné.32 Kovářské řemeslo bývalo putovní. Kováře si vybírali sedláci, a pokud nebyli spokojeni, neprodloužili kováři smlouvu, ten musel odejít a na jeho místo přišel odněkud kovář nový. Původní rozložení obce musíme hledat podél dnešní hlavní silnice směrem k návsi, ke které byly orientovány štíty původních selských obytných stavení. Mnohé z nich se dochovaly do současnosti, byť úplně přestavěné. Na návsi možná již tenkrát stála obecní pastouška, aby byl pastýř po ruce sedlákům, po levé straně Velkého potoka byla postavena obecní kovárna. Jedině krčmář Švihlík sídlil mimo obec u řeky. Rustikální mlýn u potoka pod Olešnou nebyl na přelomu 17. a 18. století pro nedostatek vody provozován. Kousek pod ním mohla již tehdy stát arcibiskupská hájovna (obr. 45). V roce 1721 je v Olešné poprvé zaznamenána početnější vrstva podruhů, z nichž tři byli voraři (Jan Chudý, Mates Strnad, Lukáš Mácha), jeden krejčí (Mates Hansl), jeden kovář (Václav Kalina), jeden punčochář (Martin Punčochář), jeden hlídač vorového dřeva (Tomáš Konopásek) a jeden nádeník (Jan na Strouze). Obecní rybník byl výtažní na tři kopy ryb a obec se starala o obecní lesy.33 Obecní rybník nebyl tehdy na návsi, ale nad mlýnem, jak můžeme soudit podle pozdější indikační skici z roku 1828. Tento rybník, v místní mluvě nádržka nade mlýnem, je tedy patrně nejstarším rybníkem v obci. K povinnostem obyvatel patřilo vykonávání roboty na vrchnostenských polích a v panských lesích. Obyvatelé Olešné vykonávali robotu na dvorcích ve Smolči a Levči. Sedláci jezdili na robotu koňským nebo volským potahem, chalupníci a domkáři vykonávali robotu pěší. Sedláci 44

a chalupníci byli povinni robotovat celoročně přibližně tři dny v týdnu, domkáři celkem třináct dní v roce.34 Robota se odbývala v termínu mezi svátky sv. Jana Křtitele a sv. Václava, nejvíce museli poddaní pracovat v době žní. Poddaní museli vykonávat i další povinnosti, např. odevzdávat všechen popel do panské flusárny,35 platit poplatky těm, na jejichž pozemku stála jejich chalupa, tj. vrchnosti, obci či sedlákovi, splácet své vlastní či zděděné dluhy atd. V letech 1680, 1717 a 1738 byly vydány robotní patenty, které sice stanovily maximální délku roboty, robotní povinnosti však příliš neulehčily ani neřešily způsob provádění roboty či možnosti ochrany poddaných. Čas od času sedláci proti robotě i dalším nařízením vrchnosti protestovali. V roce 1732 nařídil hejtman Antonín Ignác Kolařík přeměření rustikálních pozemků v obcích.36 Také v Olešné se tím změnila majetková situace u několika gruntů. Některým gruntům bylo půl lánu přidáno a staly se z nich grunty celoláníkové (např. Zborníkovský, Machovcovský atd.), naopak jiným gruntům, které měly původně více než 1 lán, se ubralo a zůstal jim 1 lán (např. Zoulkovský, Havlovský). V několika případech došlo i k urovnání mezi majiteli rozdělením lánu (např. grunty Chudého, Bláhovský atd.). Proti přeměřování se ostře postavil Václav Rod, majitel gruntu Rodovského (pozdější čp. 10), a způsobil v celé obci největší rozbroj. Nechtěl přistoupit na odebrání lánů, mínil odevzdat pouze půdu nejhorší kvality. Vrchnost ho tedy z gruntu sesadila a z milosti mu dala chalupu Lovilovskou ve Slabčicích, kde měl nadále se svými dvěma bratry hospodařit. Na grunt rodovský byl ustanoven Matěj Lovil a byl mu připsán 1 lán.37 Tuto vzpouru z roku 1732 Sakař ve svých dějinách nezaznamenal, byť přeměřování pozemků za hejtmana Kolaříka zmínil. Zato zaznamenal hnutí mezi sousedy v Olešné v roce 1751, v jehož čele stál další z rodiny Rodů, jistý Matěj Rod.38 Po srovnání tohoto údaje s pozemkovou knihou musí být tento Matěj Rod synem Matěje Lovila, kterému se po gruntu začalo říkat Rod. Aby to bylo ještě komplikovanější, v pozemkové knize je tento syn Matěje Lovila Roda, kterému byl grunt připsán v roce 1745, nazván nejen jako Matěj Rod, ale také jako Syrovátka.39 Odkud se vzala tato přezdívka nevíme, ale s velkou pravděpodobností zde stojíme u kořenů rodu Syrovátků, kteří grunt č. 10 obhospodařovali až do roku 1912, kdy musel poslední z rodu kvůli chudobě své stavení prodat Kostohryzovým z čp. 44, původně pocházejícím od řeky Vltavy, a koupit si levnější stavení v Kněžských Domech u Českých Budějovic. Cílem protestu Matěje Roda a dalších sedláků mělo být zmírnění roboty. Nakonec olešenští sedláci souhlasili se třemi dny roboty koňským potahem v týdnu a chalupníci s přiměřenou kontribucí. Za rok si však tamní sedláci stěžovali znovu a žádali o návrat rolí, které jim byly odňaty hejtmanem Kolaříkem při přeměřování roku 1732. Stížnost vyšetřoval Schwantle, správce arcibiskupského statku v Dolních Břežanech. Při ověřování rustikálu však byl u mnohých naopak zjištěn značný nádavek. I sedlák Rod byl usvědčen, že se zmocnil části pozemků, obdělávaných původně chalupníky. Vesničané proto ustoupili od pozem-

41_ Zmínka o mlýnu pod sv. Janem v listině Jiříka z Poděbrad z roku 1468

42_ Zmínka o Olešné v listině Jiříka z Poděbrad z roku 1461

Pod správou panství vltavotýnského

kových požadavků a začali si přát spíše další snížení roboty. Vyhověno jim nebylo, vůdci protestu Matěji Rodovi byly odebrány neprávem přisvojené role a Rod byl uvězněn v železech po dobu čtyř týdnů v zámecké šatlavě.

potoka směrem nahoru a podél potoka. Počet domů rychle narůstal, v roce 1785 jich bylo třicet čtyři,46 v roce 1793 jich bylo již čtyřicet. Z toho bylo jen devět selských usedlostí a šest chalupníků.47

Také v následujících letech čas od času na panství propukly selské protesty proti robotě, které ale nikdy nepřerostly v násilné konflikty. Jedna taková rebelie probíhala v roce 1771. V tomto roce byl velký hladomor způsobený špatným počasím po několik let za sebou, což mělo za následek velkou neúrodu. Sedláci se bouřili, požadovali snížení robotních povinností a oháněli se přitom patentem z roku 1738.40 Rozsáhlá selská rebelie proti robotě v Čechách v roce 1775 byla na Vltavotýnsku vyřešena pokojnou cestou.41

20. února 1770 byl vydán císařský dekret o číslování domů.48 V Olešné se číslování začalo provádět od horní části obce podél hlavní silnice. Číslo 1 dostala tehdy první chalupa při vjezdu do Olešné, tzv. Křížkovna či podle pozdějších majitelů U Kobližků. Čísla byla zpětně zanesena také do pozemkové knihy.49 Nutno podotknout, že v ústním podání se čísla popisná nikdy neujala, lidé dodnes nazývají své domy tzv. po chalupě, tj. podle rodiny, která v ní žije. Se změnou majitele dochází i ke změně názvu chalupy, ale ve starší době tomu bylo spíše naopak. Nově usazený hospodář se velmi často začal jmenovat podle chalupy, tj. dostal příjmení předešlého hospodáře.

Zrušení nevolnictví Josefem II. v roce 1781 znamenalo zlepšení postavení poddaných a zmírnění robotních povinností i na Vltavotýnsku. Poddaní byli zbaveni přímé závislosti na vrchnosti, mohli se svobodně stěhovat, uzavírat manželství, disponovat svým majetkem atd., k čemuž dříve potřebovali souhlas vrchnosti. Po roce 1783 začal dokonce rozsáhlý pronájem panských pozemků jednotlivým soukromým osobám. V 18. století byl život obyvatel opět negativně narušován dlouholetými válkami, a to tzv. válkami o dědictví rakouské po nástupu Marie Terezie na trůn v roce 1740. Město i vesnice byly ničeny přesuny pruských vojsk. Vojáci po vsích sháněli potraviny a pití. Např. v roce 1744 žádali vesničtí krčmáři, mezi nimi i krčmář z Olešné, náhradu na panském pivovaru za odňaté pivo. Panská kancelář jim slevila 150 zl.42 Vesničané navíc trpěli neustálými odvody svých synů na vojnu. Mladí rekruti se raději mrzačili, než aby se nechali odvést. Např. v roce 1739 si usekli prsty dva rekruti v Doubravě a po jednom rekrutu v Koloměřicích, Bohunicích, Zvěrkovicích, Slabčicích, Záhoří a také v Olešné.43 Způsob správy panství byl v této době podobný jako v nejstarších dobách. Soudní a správní pravomoc vykonávali hlavní či vrchní rychtáři, kterých bylo pět, jim byli podřízení rychtáři v obcích. Všechny rychtáře si vybírala vrchnost. Olešenský rychtář patřil pod pravomoc rychtáře v Písecké Smolči. K úřednímu jednání se rychtáři museli dostavit každý týden na zámek a za svou práci brali odměnu. Placeni byli i za dozor při robotách, např. v roce 1824 dostal rychtář v Olešné za dozor zaplaceno 33 zl. 48 kr.44 V roce 1751 došlo ke změně krajského uspořádání a bechyňský kraj se rozdělil na kraj táborský a českobudějovický. Vltavotýnsko od té doby patřilo do kraje českobudějovického. Přibližně v letech 1748 až 1757 bylo v Olešné jedenáct rolníků. Pouze dva velcí sedláci Jiří Zoulek a Matěj Machovec měli přes 60 strychů půdy, šest sedláků, Vojtěch Velek, Šimon Chudý, Matěj Bláha, Jiří Polívka, Václav Mácha a Vít Rod, mělo mezi 30 až 60 strychy, dva menší hospodáři Daniel Moravec a Václav Novák hospodařili na 19 stryších a Matěj Švihlík na 15 stryších půdy.45 Během 18. století se z podruhů začíná formovat vrstva domkářů, jejichž domky rozšiřují původní sídelní jádro vsi na protější levou stranu 46

Začátkem 19. století Olešná a okolí opět trpělo válečnými událostmi, tentokrát napoleonskými válkami. Oblastí opět projížděla vojska, mladí muži byli opět odváděni do války, vesničané museli armádě odevzdávat deputátní dávky. Pokus o zřízení zeměbrany na Vltavotýnsku se nezdařil. Jak uvádí Sakař, mnozí kapitulanti z Křenovic, Olešné a ze Slabčic odmítali zeměbranecký list a nechtěli chodit na vojenský výcvik, přesto, že jim byla nabízena hodnost kaprálská. Namísto toho žádali žold a oděv pro sebe i své rodiny.50 Obyvatelům se nevyhýbaly ani nakažlivé nemoci, mezi které patřil mor či různé další nákazy. Jedna taková epidemie moru řádila po celých Čechách v roce 1680, dodnes ji leckde připomínají kostely a kapličky stavěné u morových hřbitovů. Nejblíže Olešné, mezi Bernarticemi a Borovany, byl založen morový hřbitov s kaplí sv. Rozálie, na kterém bylo pohřbeno mnoho obětí moru z širokého okolí. V Olešné na morovou nákazu tehdy zemřelo sedm dětí mladších deseti let, šest dospívajících a čtyři dospělí.51 Další velká morová epidemie, která krutě postihla celé území Čech a nevyhnula se ani zdejší oblasti, proběhla v roce 1713. Původní kaple sv. Rozálie, v roce 1719 přestavěná na kostel, se v okolí a tedy samozřejmě i v Olešné těšila velké úctě, olešenští obyvatelé k ní konávali pravidelné pouti až do poloviny 20. století. Také v letech 1770 až 1772, v době velkého hladomoru a selských nepokojů, vypukl na týnském panství mor. Arcibiskupská kancelář se snažila postarat o nemocné a chudé, avšak mor se rychle šířil. Postihl i dobytek. Teprve roku 1773 epidemie začala ustupovat.52 Další nebezpečná nákaza se na panství šířila v období napoleonských válek v roce 1810, v Olešné na ni onemocnělo pět osob.53 Koncem dvacátých let 19. století zachvátila Evropu jedna z pandemií cholery. Na vltavotýnském panství propukla ve dvou vlnách v letech 1831–1832 a 1835–1836. První vlna cholery, která začala koncem léta 1831, částečně polevila v zimním období, ale od poloviny května roku 1832 se opět nezadržitelně rozrostla. Ve městě Týn nad Vltavou denně umírali až čtyři lidé. V polovině června se podařilo nákazu na čas zastavit, ale v září se objevila znovu a trvala až do

43_ Zmínka o Olešné v zápisu desek zemských z roku 1601 o prodeji panství Týn nad Vltavou císařem Rudolfem II. městu Týn

Pod správou panství vltavotýnského

začátku listopadu 1832. Vrchnostenská správa provedla mnoho opatření, aby se omezilo šíření nákazy a počet zemřelých byl co nejmenší. Ze vzdálenějších obcí nemohli být nemocní převáženi do městského špitálu, proto byly přímo v postižených místech vyhrazeny chalupy pro nemocné a určeni ošetřovatelé. V okolí Olešné se to týkalo také Smolče, Bílinky, Křenovic, Slabčic a Nemějic. V Olešné byla v létě 1831 jako obecní špitál pro nemocné cholerou vyhrazena chalupa čp. 39 (u Stružáka). Držitel chalupy dostával za každých 7 dní 2 zlaté stříbrné. O nemocné se starali Matouš Michalec a Josef Moravec za denní mzdu 15 krejcarů. Koncem srpna jsou zmíněni další dva ošetřovatelé, Josef Bouška a Jakub Chudý, kteří měli o nemocné pečovat v chalupě čp. 34 (pozdější Přibylovna).54 Počet nemocných přímo v Olešné ale v pramenech, které byly k dispozici, uveden nebyl. V úmrtních matrikách nejsou v obci zaznamenána žádná úmrtí na choleru v letech 1831 a 1832, byť se to vyloučit nedá. Z druhé vlny epidemie však zprávy o úmrtích na choleru v Olešné máme. V roce 1836 zemřelo dvacet osob, z nichž ale pouze u šesti je přímo zmíněna jako příčina smrti epidemie cholery. Všech šest osob zemřelo v krátkém období od 18. do 30. prosince 1836. Konkrétně tedy na choleru zemřeli Bartoloměj Hanzlík, 72letý výměnkář z čp. 22, manželé Jan (68 let) a Anna (64 let) Sismilichovi a jejich 28letý syn Josef z čp. 37, Rosálie, 36letá dcera zemřelého podruha Václava Mračka z čp. 50 a 50letý Jan Jílovec z čp. 46.55 K určení přesnějšího dopadu epidemie na obyvatele obce, zjištění počtu nemocných i ověření počtu zemřelých, by však bylo potřeba provést další průzkum pramenů. Přesto během první poloviny 19. století počet obyvatel narůstal. V roce 1828 stálo v Olešné již čtyřicet sedm domů, z toho bylo devět selských usedlostí, z nichž dvě byly půllánické, devět chalup, dvacet šest domků, kovárna, pastouška a mlýn. Šest domkářů žilo v Rastorech.56 Po roce 1840 počet domů stoupl na padesát dva a žilo v nich více než čtyřista obyvatel. V šesti domech v Rastorech žilo přibližně padesát obyvatel.57 V čele obce stál místní rychtář a konšelé. Jim nadřízený býval vrchní rychtář, tzv. „Oberrichter“ v Písecké Smolči, který podléhal přímo purkrabímu či hejtmanu. Všechny rychtáře vybíral vrchnostenský úřad z řad sedláků, vybraní sedláci museli mít předpoklady k tomu vést úřad. Rychtářem mohl být jen ten, kdo měl místnost, ve které mohl úřadovat a kde se konšelé mohli scházet. Souvislou řadu olešenských rychtářů a konšelů se dohledat nepodařilo, mohu pouze zmínit některé z nich. Např. v roce 1745 je zmíněn konšel Michal Velek, 1764 Štěpán Macháč, 1782 Tomáš Zoulek, 1785 Matěj Rod, 1790 Matěj Syrovátka, 1803 František Syrovátka, v letech 1813–1820 a 1831 byl zaznamenán jako rychtář sedlák Jan Tříska, roku 1836 sedlák Josef Vlasatý a v roce 1840 sedlák František Tříska.58 Po roce 1850 rychtáře nahradil starosta. Obyvatelé obce se dělili na tři společenské vrstvy, na sedláky, chalupníky a stále početnější vrstvu domkářů. Sedláci vlastnili selské usedlosti s největší výměrou po48

zemků a mívali v obci největší slovo. I oni však byli do roku 1791 nevolníky a do roku 1848 robotovali na panském. Selské usedlosti se běžně nazývaly „grunty“, což je slovo přejaté z německého „der Grund“, které znamená půda. Chalupnická hospodářství vznikala dělením selských gruntů nebo také na obecních pozemcích. Podle rozlohy pozemků se sedláci dělili na celoláníky a půlláníky, chalupníci bývali spíše půlláníky či čtvrtláníky. Pozemky byly mezi sousedy rozděleny tak, aby každý celoláník i půlláník měl poměrný kus pozemků úrodných a pozemků horší kvality. Sedláci a někteří chalupníci obdělávali svá pole koňským či volským potahem. Bývalo zvykem, že grunt či chalupu zdědil nejmladší syn, který musel vyplatit či tzv. prošacovat ostatní sourozence. To pro něj nebylo vůbec jednoduché. Často to řešil tím, že sourozenci daroval na gruntě místo k postavení chalupy. Toto se před rokem 1848 dělo se souhlasem vrchnostenského úřadu, stejně tak jako případné prodeje a koupě usedlostí. Pokud někdo špatně hospodařil, měla vrchnost do zrušení nevolnictví roku 1791 právo ho z gruntu sesadit a dosadit lepšího hospodáře. Nejméně majetnou, ale zato nejpočetnější skupinou obyvatel byli podruzi či později domkáři. Bývali najímáni sedláky do služby na gruntě, kde také často bydleli nebo jim byla vyhrazena chalupa či místo k jejímu postavení na selských nebo obecních pozemcích. U domků mívali jen malé políčko či zahrádku a mnozí z nich se živili různými řemesly, nejčastěji jako zedníci či krejčí, méně často jako ševci a tkalci. Roku 1805 je zaznamenán i pekař a roku 1840 cihlář. I oni bývali vrchnosti povinováni robotou. Po zrušení roboty byli někteří domkáři, především z části obce později zvané Kozín, kteří neměli vlastní půdu, nadále buď zaměstnáni u sedláků nebo odcházeli za prací do ciziny, někteří se živili plavením dříví a hokynářstvím. Místem setkávání všech sousedů po těžké práci bývala místní krčma. Tu v době vrchnostenské správy provozoval jako panský šenk sedlák na Velkovském gruntě čp. 16. Důležitým řemeslem v obci bylo řemeslo kovářské. Hlavní slovo při výběru kováře mívali sedláci. Podobně si vybírali i obecního slouhu a pastýře. Ves pravidelně obcházel a troubil čas ponocný, plnil tím i funkci strážníka, který jej později vystřídal. V obci žili také arcibiskupští i obecní hajní, kteří pečovali o okolní arcibiskupské a obecní lesy. Řemeslo mlynářské naopak nemělo v Olešné na růžích příliš ustláno, na přelomu 17. a 18. století dokonce nebyl mlýn pro nedostatek vody provozován a byl veden jako pouhá „chalupa na mlýně“. Mezi obyvateli byli i muzikanti, kteří hrávali sousedům při zábavách a chodívali hrát k muzikám také do blízkých i vzdálenějších obcí. O muzikantech se však z pramenů mnoho nedovíme. Ojedinělým a náhodným nálezem je cestovní pas Františka Vlasatého, patnáctiletého syna sedláka Jana Vlasatého z čp. 14, který dostal od vrchnosti povolení cestovat a provozovat muziku po dobu jednoho roku od 9. dubna 1806. Na co hrál, se z pasu bohužel nedovíme.59 V soupisu obyvatel z roku 1819 je zmíněn Josef Bouška z čp. 39, který hrával v kapele jakéhosi Jedličky

44_ Soupis poddaných podle víry 1651

45_ Nejstarší část obce Olešná, 1828

Pod správou panství vltavotýnského

v Bernarticích. Ani v jeho případě se nedočteme, na jaký hudební nástroj hrál.60 V roce 1848 byla zrušena robota a obec Olešná vstoupila do dalšího období svých dějin. Pražské arcibiskupství nadále spravovalo svůj velkostatek v Týně nad Vltavou, avšak obyvatelé přestali být poddanými své vrchnosti a stali se svobodnými občany. Arcibiskupský les u Olešné měli nadále ve své péči arcibiskupští hajní jako zaměstnanci velkostatku.

1_ Problematikou raně a vrcholně středověkého osídlení jihočeského kraje se zabývá např. Břicháček, P.: Příspěvek k poznání nejstaršího slovanského osídlení jižních Čech. In: Archeologie na pomezí (ed. R. Krajíc a O. Chvojka), Archeologické výzkumy v jižních Čechách – supplementum 4, České Budějovice 2007, s. 111–128. 2_ K historii Týna nad Vltavou nejnověji Krausová, M.: Týn nad Vltavou. České Budějovice 2000. Rozsáhlé dějiny panství a města napsal Sakař, J.: Dějiny města Týna nad Vltavou a okolí, I. díl Týn nad Vltavou 1935; II. díl 1934; III. díl 1936. Ke všem biskupským državám v době předhusitské viz Boháč, Z.: Pozemková držba pražského arcibiskupství v době předhusitské. HG 18, 1979, s. 165–203 + 18 map.

11_ Strukturu arcibiskupských úředníků a dalších sloužících popsal Boháč, Z.: Pozemková držba, s.180–181. 12_ Rychtáři jsou uvedeni v Bohunicích, Hostech, Koloměřicích, Mažici, Záhoří, Klečatech, Křenovicích, Hroznějovicích a ve Strpí. V roce 1390 Strpí již k panství nepatřilo. 13_ Nápravníci seděli např. ve Hvozdně, Strpí, Kdešicích (neurčené místo – možná Zběšice nebo v roce 1601 uvedené Dobšice), Mažici, Borkovicích, Tuklekách, Čičenicích a v Pořežanech. 14_ NA, ČG - L, inv. č. 355: ... Chřešťovice, Dobešice, Pašovice, Chrášťany, Jarošovice a Třitim a mlýn pod sv. Janem ... 15_ NA, Rg 5, s. 561: ... Item vsi a zboží Chřešťovice, Dobešice, Pašovice, Chrášťany, Jarošovice a Třitim s mlýnem pod sv. Janem ležícím ... 16_ Václav Kočka v úvodu své práce o Chřešťovicích zmiňuje mlýn pod sv. Janem jako pozdější smolečský mlýn zv. Bouda, avšak u popisu domu čp. 38 uvádí úplně jiné informace. Tvrdí, že „mlýn pod sv. Janem“ byl poprvé zmíněný v listině Jiřího z Poděbrad roku 1468 a přisuzuje mu místo na levém břehu Vltavy zvané Na Tetě u ústí potoka zv. Včelák. Mlýn na Tetě, později Maškovský, byl podle něj během husitství zbořen a nově postaven na protějším pravém břehu u ústí olešenského Velkého potoka – viz Kočka, V.: Dějiny vsi Chřešťovice. Strojopis 1949, úvod a popis historie domu čp. 38 – http://www.chrestovice.wz.cz/kockadejinyvsi.htm, staženo 21. února 2014. K Maškovskému mlýnu, později domu čp. 38, viz SOA Třeboň, Velkostatek Chřešťovice: pozemková kniha V AC 1/6, 1710–1738, pozemková kniha OS Písek 68, 1739–1849, pozemková kniha OS Písek 71, 1789–1849 (1877).

3_ Šmilauer, V.: Osídlení Čech ve světle místních jmen. Praha, 1960, s. 68–69; Cuřín, F. a kol.: Jazyk (Nářečí, místní jména, slangy). Jihočeská vlastivěda, řada A, 1986, s. 81.

17_ K moru např. Šmahel, F.: Dějiny Tábora I/1, 1988, s. 180–181; Maur, Eduard: Příspěvky k demograﬁcké problematice předhusitských Čech. In: AUC, Phil. et Hist. I, 1989, s. 7–71.

4_ CDB II, č. 331, s. 337–340. Boháč, Z.: Pozemková držba, s. 172.

18_Kalný, A.: Popravčí kniha pánů z Rožmberka. Třeboň 1993.

5_ Šmilauer, V.: Osídlení Čech ve světle místních jmen. Praha 1960, s. 171. Viz také Profous, A.: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, 3. díl, Praha 1951, který zaznamenal třináct Olešných doložených ve 12., 13. a převážně 14. století (jediná z nich pochází až z 16. století). Většina Olešných se vyskytuje v oblasti jižních Čech a Vysočiny a v západních Čechách.

19_ Šmahel, F.: Rejstřík budějovického lapkovského bratrstva z let 1434–35. JSH XXV/1, 1956, s. 1–15. Kalný v Popravčí knize pánů z Rožmberka Podolce v rejstříku neurčuje. O tvrzi v Podolí viz Durdík, T. – Kašička, F. – Nechvátal, B.: Hrady, hrádky a tvrze na Písecku. Písek 1995, s. 310–312.

6_ SOkA Písek, AO Olešná, sign. IA/1, kn. 1: Pamětní kniha obce Olešná (750)1929– 1962 (dále jen Pamětní kniha obce Olešná), s. 8.

21_ Kalný, A.: Popravčí kniha, s. 72, latinský překlad s. 103. V popravčí knize jsou i jiná místa, která by mohla být považována za obce z okolí Olešné nad Vltavou, např. Křenovice, které však dle souvislostí autor edice A. Kalný správně lokalizoval k Českým Budějovicím.

7_ Pro úplnost je nutné zmínit, že dne 30.4.1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství. Tehdejší pražský biskup Arnošt z Pardubic se stal prvním pražským arcibiskupem. Po něm arcibiskupský stolec převzal Jan Očko z Vlašimi. 8_ NA, APA I, inv. č. 1169, sign. B 1/1a, KP č. 54: Berní rejstřík 1379; NA, APA I, inv. č. 1170, sign. B1/1b, KP č. 51: Urbář arcibiskupských statků – po roce 1390. Edice Emler, J.: Deset urbářů českých z doby před válkami husitskými. Praha 1881, s. 313–400 (rejstřík 1379), s. 95–150 (urbář 1390), Sakař, J: Dějiny I., s. 28–49. Urbář byl v minulosti velmi poškozen plísní, datace byla již v 19. století skoro nečitelná. 9_ Lán je stará česká jednotka plošné výměry, jeho velikost však není snadné určit. Lány se dělily na panské, kněžské a selské. Daně se ovšem platily z půdy rustikální, tedy selské, nikdy ne z dominikální, tedy panské a kněžské. Lán mohl mít hodnotu cca 18,16 ha. 10_ Viz Boháč, Z.: Pozemková držba, s.165–203.

20_ Kalný, A.: Popravčí kniha, s. 29.

22_ Na Benešovsku byli součástí jedné loupežnické skupiny i zemané z Olešné. V žádném případě nelze tuto Olešnou zaměňovat s naší Olešnou, ve které navíc nebyla zemanská tvrz doložena; tato líheň a skrýš loupežníků byla v Olešné u Načeradce – viz Petráň, J.: Dějiny českého venkova v příběhu Ouběnic. Praha 2011, s. 57–58. 23_ NA, APA - L, inv.č. 44, 45. Roku 1421 se Konrád z Vechty přihlásil ke čtyřem pražským artikulům a arcibiskupský stolec osiřel. Po dlouhé sedisvakanci v letech 1421–1561 na pražský arcibiskupský stolec usedl arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice. 24_ Fröhlich, J.: Dvě zaniklé středověké vesnice ve středním Povltaví (Lhota a Lhotka). Muzejní a vlastivědná práce – Časopis Společnosti přátel starožitností 34/104, 1996, s. 96–103.

25_ NA, ČG - L, inv. č. 323. K panství patřily vesnice Předčice, Záhoří, Bohunice, Zvěrkovice, Kočín, Čičenice, Hosty, Doubravka, Koloměřice, Dražíč, /Písecká/ Smoleč, Slabčice, Nemějice, Olešná, Leveč, Křenovice, Bílinka, Jestřebice, Kolišov, Klečaty, Mažice, Hroznějovice, Borkovice, Hvozdno, Spolí, /Horní a Dolní/ Kněžeklady a Hlassna (dnes Hladná). 26_ NA, Rg 5, s. 561. 27_ NA, DZV 130 N 19v–N 21v; viz také Bílek, T.: Dějiny konﬁskací v Čechách po roce 1618. Praha 1882. Zápis z desk zemských vyšel i tiskem podle opisu uloženého v městském archivu Týn n. Vltavou v brožurce Hájek, K.: Panství Týnské v majetku obce Týna nad Vlt. Týn nad Vltavou. K panství tehdy patřil zámek, pivovar, mlýn, pila na řece Vltavě, 3 poplužní dvory (Týnský při zámku, Čejovský za řekou a Levečský), všechna tři týnská města, tj. Staré Město, Nové Město a Malá Strana za řekou, vesnice Předčice, Bohunice, Zvěrkovice, Hosty s manstvím Homolovským, Pašovice, Doubravka Malá, Koloměřice, /Písecká/ Smoleč, Olešná, Křenovice, Jestřebice, Kolišov, Bílinka, Nemějice, Slabčice, Smilovice, Jarošovice, Dobšice, Třitim, Záhoří, Hroznějovice, část obcí Chrášťany, Dražíč, Kněžeklady, Hvozdno i s manstvím Smržovským.

47_ SOkA Písek, FÚ Chřešťovice, sign. IIIb/3, kart. 1: Popis farnosti z 8. srpna 1793; NA, APA - Vs Týn, kn. 242: Soupis obyvatel z roku 1794. 48_ NA, ČG - DK, inv. č. 170, kart. 144. 49_ NA, APA - Vs Týn, kn. 2223. 50_ Sakař, J.: Dějiny III., s. 15. 51_ Mikolášek, F.: O lidech, cestách a návratech. Bernartice 2005, s. 58. 52_ Sakař, J.: Dějiny II, s. 52–54. 53_ Sakař, J.: Dějiny III., s. 19. 54_ NA, APA - Vs Týn, kart. 171 – např. zápis z 28. července 1831 s podpisy W. Měřičky za vrchnostenský úřad, rychtáře Jana Třísky a souseda Jana Růžičky, zpráva vrchnostenského lékaře Snietivého z 18. srpna 1831 atd. 55_ SOA Třeboň, Matrika zemřelých Chřešťovice 1818–1864. 56_ NA, SK a IS Bu 155.

28_ Sakař, J.: Dějiny I., s. 74.

57_ Sommer, J. G.: Das Königreich Böhmen. Statistisch-topographisch dargestellt, Praha 1833–1849: 412 obyvatel v 52 domech a v Rastorech 54 obyvatel v 6 domech; Palacký, F.: Popis Království českého, Praha 1848: 457 obyvatel v 52 domech a v Rastorech 46 obyvatel v 6 domech.

29_ Sakař, J.: Dějiny I., s. 119.

58_ NA, APA - Vs Týn, kn.248–251.

30_ Soupis poddaných podle víry z roku 1651, Bechyňsko 3. Státní ústřední archiv v Praze 1997, s. 716–747 /Týn n. Vltavou/, s. 744–745 /Olešná/ (Originál uložen v NA, SM R109/45, sign. Bch 76, f. 1r–29v /Týn n. Vltavou/, 27v–28r /Olešná/); NA, TK spisy 617, NA, APA - Vs Týn, kn. 285A – pozemková kniha (1605) 1696–1732 a NA, APA - Vs Týn, kn. 2223 – pozemková kniha (1681) 1734–1829.

59_ NA, APA - Vs Týn, kart. 38. 60_ NA, APA - Vs Týn, kn. 249.

31_ NA, SK dupl., inv. č. 5926 a 5957. 32_ Sakař, J.: Dějiny I., s. 192; Sakař, J.: Dějiny III., s. 100. 33_ Chalupa, A. a kol.: Tereziánský katastr český, sv. 1, Rustikál. Praha 1964, č. 277. NA, TK fase 664 a 665. 34_ Robotní rejstříky – NA, APA - Vs Týn, kn. 2250 z roku 1779, kn. 187 z roku 1830 a kn. 193 z roku 1832. 35_ Ve ﬂusárně se vyráběla potaš neboli ﬂus (draslo, louh) z dřevěného popela, která sloužila v domácnostech k praní prádla. Potaš sloužila také k výrobě skla. 36_ NA, APA - Vs Týn, kn. 2223. 37_ NA, APA - Vs Týn, kn. 2223, fol. 196r. 38_ Sakař, J.: Dějiny II., s. 44: zápisy z 17. března 1751 a 5. října 1752 v zámeckém archivu – dnes již nelze dohledat. 39_ NA, APA - Vs Týn, kn. 2223, fol. 196v. 40_ Sakař, J.: Dějiny II., s. 52. 41_ Sakař, J.: Dějiny II, s. 55–56. 42_Sakař, J.: Dějiny II., s. 41. 43_ Sakař, J.: Dějiny II., s. 21. 44_ Sakař, J.: Dějiny II., s. 114–115. 45_ NA, TK kn. 5, fol. 53 (rok 1748), kn. 49, fol. 260 (rok 1757). 46_ NA, JK 3076, kart. 1444.

Olešná v letech 1850 –1918

46_ Jan Starý z čp. 14, 1905

V polovině 19. století došlo k zásadním změnám v postavení obyvatel a patrimoniální správě. Dne 7. září 1848 byl vydán zákon o zrušení poddanství a dle zákona o prozatímním obecním zřízení z 20. března 1849 se obce staly nejnižšími články obecní samosprávy. Císařským nařízením z 26. června 1849 byly schváleny základy nové organizace veřejné správy a základní územní jednotkou se staly politické okresy, vyšší jednotkou kraje a země. Nejvyššími zemskými úřady se stala místodržitelství a nejnižšími okresní hejtmanství, která spolu s okresními soudy nahradila vrchnostenské úřady. Nově uspořádaná státní správa vstoupila v platnost 1. ledna 1850. Olešná nebyla začleněna do nově vytvořeného okresu Týn nad Vltavou, ale do okresu Písek, proto patrimoniální pravomoc nad ní nepřevzal okresní politický úřad v Týně, ale v Písku. Novinkou v organizaci veřejné správy bylo dělení sídlišť na obce anebo jejich součásti, tzv. osady. Příkladem takového uspořádání se stala také Olešná, která jako osada začala patřit pod obec Křenovice. Místní samosprávu začal vykonávat starosta v čele s radními, ti však spadali pod pravomoc starosty křenovického. K rozdělení Křenovic a Olešné došlo usnesením zemského výboru č. 20405 ze dne 17. října 1879 s platností od roku 1880 a Olešná se teprve tehdy stala zcela samostatnou obcí v okrese Písek.1 První samostatný obecní výbor se volil roku 1881. Volební právo do obecních orgánů bylo podmíněno majetkovým censem, podle kterého se všichni oprávnění voliči dělili do sborů. Volby v Olešné se konaly ve třech voličských sborech. Sbory vznikly tak, že se všechny přímé daně obcí odváděné rozdělily na tři přibližně stejné díly. Voliči byli seřazeni od největších po nejmenší poplatníky. To znamenalo, že v každém volebním sboru bylo tolik berních poplatníků, aby souhrn jejich přímých daní dělal zhruba třetinu přímých daní připadajících na obec. V prvním sboru byli sedláci jako největší poplatníci, druhý sbor se skládal ze středních poplatníků neboli chalupníků a živnostníků a třetí z drobných berních poplatníků, tj. domkářů. Každý ze sborů volil třetinu členů obecního výboru, což v Olešné znamenalo 4 členy a 2 náhradníky, celkem se tedy obecní výbor skládal z 12 členů a 6 náhradníků. Náhradníci 52

v počtu poloviny členů obecního výboru zastupovali nepřítomné členy obecního výboru. Obecní výbor byl volen vždy na tři roky. Ze svého středu volil obecní představenstvo, které tvořil obecní starosta a obecní radní. Zmíněné první volby v samostatné Olešné se konaly dne 23. února 1881 ještě u starosty Jana Juny v Křenovicích. Také 22. května 1881, kdy se odbývaly první volby členů představenstva, se členové výboru sešli u starosty Juny. Většinou hlasů byl zvolen za starostu František Pechouš, půlláník z čp. 15. Prvním radním se stal celoláník Josef Polívka z čp. 3, dosavadní starosta, ještě podléhající starostovi Křenovic. Druhým radním byl zvolen Josef Mach z čp. 11. Pro Rastory Olešenské byl jmenován radním Jan Panoch z Dolních Rastor čp. 5.2 Další volby se konaly již v Olešné dne 19. července 1884. V té době stály proti sobě dva tábory stoupenců – „pechoušovský“ v čele s Františkem Pechoušem a „čunátovský“ v čele s Františkem Čunátem. Volby vyhrála strana pechoušovská a František Pechouš byl opět zvolen hlavním představitelem obce.3 Třetí obecní volby se konaly až 17. ledna 1889 a nebyly jednoduché. Volit se mohlo až poté, co byly vyřízeny protesty stoupenců Františka Čunáta. Ihned po volbách však František Čunát, Jan Vlasatý, Jan Velek a Jan Kostohryz znovu protestovali proti jejich výsledkům.4 Teprve o rok později, 16. ledna 1890, se z příkazu c. k. okresního hejtmanství opakovaly volby do 1. a 2. sboru. Vyhrála starostova strana proti čunátovské. Po těchto druhých volbách mohlo být konečně 26. ledna 1890 přikročeno k volbě představenstva obce. Protože František Pechouš již nechtěl funkci starosty přijmout, byl zvolen Josef Syrovátka. Prvním radním se stal Josef Mach, druhým radním obchodník Josef Pletka a třetím radním Martin Kunc, domkář z Rastor. Roku 1892 však starosta Josef Syrovátka odstoupil kvůli onemocnění rakovinou. V bytě hostinského Josefa Pletky byl 22. února 1892 novou volbou zvolen opět dřívější oblíbený starosta František Pechouš.5 František Pechouš ale přijal úřad starosty zpět jen na dobu nezbytně nutnou, obec začal brzy zastupovat hos-

47_ Pohled z vojny, mezi vojáky František Ťupa z čp. 57, 1915

tinský Josef Pletka jako úřadující radní. Ve volbách roku 1895 a 1898 byl opakovaně zvolen rolník Jan Vlasatý, který stál v čele obecního zastupitelstva jako starosta v letech 1895–1901. Po první volbě v roce 1895 s ním úřadovali první radní Jan Velek, druhý radní František Panoch a třetí radní Josef Bouška. Proti volbě opět protestovala skupina kolem Františka Čunáta. Další volby z roku 1898 byly dne 1. prosince 1899 úředně zrušeny, protože starosta Vlasatý před nimi opomenul včas vyvěsit volební seznamy i v olešenských Rastorech. Stalo se tak opět po protestu Vlasatého politických protivníků. Správcem rozhádané obce byl úředně ustanoven Josef Krekule, starosta sousedního Podolí, proti němuž se v Olešné také protestovalo. Josef Krekule vypsal nové volby na 24. července 1901 do bytu Františka Pechouše čp. 15. Z volby užšího představenstva obce po obecních volbách vyšel vítězně jako starosta hostinský Josef Pletka. Ve funkci se však také dlouho neohřál. Kvůli tomu, že koupil kradené obilí, byl Pletka potrestán třemi dny žaláře, a tak někteří občané Olešné v čele s Janem Vlasatým si přáli jeho sesazení a novou doplňovací volbu. Nepomohlo mu ani jeho odvolání k c. k. kanceláři Jeho Veličenstva císaře, začátkem roku 1904 byl sesazen. Ve volbě konané 17. července 1904 byl starostou zvolen František Pechouš ml. Pechouš byl později činný i mimo rámec obce, za první republiky kandidoval také na poslance za stranu agrární a významně působil v různých funkcích na okresní úrovni.

V čele Olešné byl pravděpodobně až do prvních prvorepublikových voleb konaných 15. června 1919, kdy jej ve funkci starosty vystřídal Josef Valenta. Co se týče počtu obyvatel, Olešná byla poměrně velkou vesnicí již ke konci arcibiskupské vrchnostenské správy; v roce 1848 žilo v Olešné 457 obyvatel v 52 domech.6 V průběhu 19. století počet domů a obyvatel stoupal a koncem října 1878 obec Olešná čítala již 472 obyvatel v 74 domech a Rastory 113 obyvatel v 18 domech.7 V roce 1895 žilo na katastru obce 522 obyvatel v 88 domech, z nich 413 obyvatel v 70 domech přímo v obci a 109 v 18 domech na samotách a v Rastorech. Katastrální území Olešné mělo tehdy rozlohu 5,44 km2.8 V roce 1900 bylo při sčítání lidu napočítáno 497 obyvatel, z nichž 392 žilo přímo v obci v 67 domech a 105 v 17 domech v Rastorech. V roce 1910 počet obyvatel mírně stoupl na 501, z nichž žilo v Olešné 407 obyvatel v 70 domech a v Rastorech 94 obyvatel v 16 domech. Po zrušení roboty v roce 1848 se obyvatelé Olešné stali svobodnými občany. Museli se však tzv. vyvázat z roboty, tj. museli odkoupit půdu, která patřila předtím vrchnosti. Vyvázání pozemků se dělo částečně zdarma a částečně za úplatu. Spis vyvazovací komise v budějovickém okrese ze dne 26. srpna 1850 býval prý podle obecního kronikáře uložen v domku čp. 27 u „Hronků“. Pro mnoho obyvatel to nebyla jednoduchá situace, peněz mezi nimi mnoho nebylo, což se týkalo i o něco bohatších sedláků. 53

Olešná v letech 1850–1918

48_ Josef Chudý čp. 26, foto J.Čámský, Praha-Vršovice, nedatováno

49_ Fotograﬁe z první světové války

Nejhůře na tom byli domkáři, kteří vlastní pozemky neměli a obecní si pronajmout nemohli. Jediné obecní pozemky měli pronajaté kovář a místní slouha. Většina domkářů neměla ani krávu ani vůz, pouze trakař a nůši. Bylo zvykem, že domkáři dávali hnůj svých domácích zvířat sedlákům. Pohnojil-li se hnojem domkáře 1 strych pole, domkář se dělil se sedlákem na půl. Sedlák dal semeno, zoral a zasel, domkář obilí požal, svázal a pohrabal. V pozdějších letech byla povolena parcelace půdy, a tak se stávalo, že mnoho selských pozemků se dostalo do rukou domkářů, kteří zabezpečovali živobytí svým rodinám. Ti, co nenalezli obživu ve vsi, museli hledat práci jinde. Mnozí jezdili do cihelen do Vídně a na stavby drah a silnic do Německa. Živili se také plavením dříví do Prahy a hokynářstvím. Chudí lidé se odívali plátnem, nosili dřeváky a jedli zelí a brambory a dětem do školy dávali „třepáky“ se zelím. Mnoho z nich se živilo žebráním.9 Život obyvatel čas od času sužovaly různé výkyvy počasí, od velkých mrazů do veder, od katastrofálního sucha až po velkou vodu. 29. června 1886 se přímo nad Olešnou strhla krátká bouře, během které byl zabit bleskem osmadvacetiletý žid Glaser žijící v hostinci zřejmě u Lusků.10 Velký potok občas dostál svému názvu a Olešnou čas od času sužovaly povodně. Nejvíce se to týkalo chalup u řeky, které vyplavovala velká voda poměrně často, většinou přicházela s jarními dřenicemi. Jedna taková větší blesková povodeň na Vltavě byla zaznamenána např. roku 1768.11 Přímo Olešnou proběhla blesková povodeň v březnu 1886, mnoho škody ale nenadělala. Mnohem hůř Olešná dopadla v roce 1890, kdy voda odnesla mlynáři nádržku a vytopila chalupy ve Strouze, odkud museli lidé prchat. Voda zanesla i kanály u silnice.12 O nádržku nade mlýnem Olešná přišla znovu při povodni roku 2002, která napáchala poměrně velké škody také na komunikaci podél potoka a zatopila několik domů. V roce 1900 byl v obci založen sbor dobrovolných hasičů. Vznikl o pět let později než hasičský sbor v sousedním Podolí. Do vzniku první republiky byl zároveň jediným spolkem, který v obci fungoval a který kromě vlastní činnosti zároveň zajišťoval veškerou kulturní činnost.13 54

Poměrně poklidný život olešenských obyvatel přerušila první světová válka.14 Dne 26. července 1914 byla vyhlášena mobilizace. Do vsi přijel kočár a výkonný úředník okresního hejtmanství píseckého nalepil plakáty k narukování do 24 hodin. Na tuto první výzvu hned druhý den ráno odešlo asi 25 mužů, aby splnili svou povinnost. Následovaly další odvody a vrcholem války byl odvod sedmnáctiletých chlapců a mužů od 42 do 52 let. Doma zůstali jen neschopní, staří a nemocní. Celkem muselo do války odejít asi osmdesát mužů z Olešné a olešenských Rastor. Obyvatelé trpěli také tím, že museli odvádět dobytek a obilí pro vojenskou potřebu. Učitelé byli nuceni chodit a přemlouvat občany k upisování válečných půjček. Rekvírovaly se i různé kovy, především zvony. Stateční občané ukryli zvon z olešenské kapličky a tím jej zachránili.15 Začátkem ledna 1916 přišli do Podolí a Olešné chorvatští uprchlíci z Medulino u Pulje a byli zde ubytováni. Jejich děti navštěvovaly školu v Podolí. 9. května 1916 sázely školní děti z podolské školy na paměť těžké válečné doby u Olešné ve strouze u potoka směrem k Rastorům vrbové proutky. Řídící učitel Karel Lebeda k dětem pronesl řeč a doporučil jim toto založené „válečné vrboviště“ k ochraně. V podobném smyslu řečnil i olešenský starosta František Pechouš.16 Ve válečném roce 1917 byla navíc veliká neúroda následkem sucha a nastal neslýchaný hlad. Potraviny a později i šaty byly vydávány na lístky. Mnoho lidí využívalo nedostatku různého zboží k provozování černého obchodu. Obilí se mlelo na lístky ve mlýně na Podolsku, kam si chodili lidé z okolních vesnic kupovat mouku, a to ve dne i v noci. V poslední době války byl tento mlýn úředně uzavřen a Olešná byla odkázána na mlýn „Boudu“ v Písecké Smolči.17 Na jaře roku 1918 se začaly objevovat první případy španělské chřipky, která posléze nabyla takového rozsahu, že jí málokterá rodina zůstala ušetřena. Nejeden případ skončil smrtí.18 Konečně nastal vytoužený konec války a vznik Československé republiky dne 28. října 1918. Většina chlapců a mladých mužů se vrátila domů, mnozí ranění nebo jako

50_ Fotograﬁe z první světové války, duben 1915

invalidé, část z nich však svůj domov již nikdy nespatřila. Dejme teď slovo obecnímu kronikáři, který konec války zaznamenal takto: I u nás zanechala válka světová temné stíny v našich rodinách. Daleko v cizině položili svá mladá těla naši synové a otcové, aby více nespatřili své domovy, své drahé a známé. Dřímejte v dálné cizině, naši hoši, kteří jste položili své životy na oltář vlasti! .... Ač nemáme rovů vašich, ač zůstali jste nám navždy odloučeni, přec chováme pro vás v srdcích památník nehynoucí, který je památníkem v dějinách našich, neboť jím jest Československá republika, prohlášena 28. října 1918. A národ vděčný vzpomíná na vás, když slaví výročí své samostatnosti a děkuje vám za prokázané služby drahé vlasti! Vznik samostatné Československé republiky oslavili občané Olešné a okolních vesnic na jaře roku 1919 slavnostním sázením Lip svobody, které iniciovali podolští učitelé. V Podolí I byla vysazena první Lípa svobody dne 1. května 1919. Mezi řečníky samozřejmě řečnil jako host i olešenský starosta František Pechouš. Další lípy byly pak vysázeny 18. května na Podolsku a 25. května v Olešné.19 Teprve v roce 1938, v předvečer dalšího hrozícího válečného konfliktu ze strany nacistického Německa, byl vybudován pomník na návsi olešenským obětem první světové války. Nad jejich jmény na pomníku bděla busta prezidenta - osvoboditele Tomáše Garrigua Masaryka, bohužel ale jen krátce. Již v roce 1940 musela být z pomníku odstraněna a ukryta.

1_ SOkA Písek, OZ Písek, kart. 31. 2_ OÚ Podolí I, Památní kniha Školy Podolí u Vopařan (dále jen Památní kniha Školy Podolí), s. 47–50. 3_ Památní kniha Školy Podolí, s. 59. 4_ Jejich stížnost viz SOkA Písek, OÚ Písek, inv. č. 1112, sign. 3/26, kart. 199. 5_ Památní kniha Školy Podolí, s. 77, 80–81, 86. 6_ Palacký, F.: Popis Království českého v jazyku českém i německém. Praha 1848, s. 305. 7_ Památní kniha Školy Podolí, s. 32. 8_ Kotyška, V.: Úplný místopisný slovník Království českého na základě nejnovějších dat. Praha 1895, s. 933. 9_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 22–24. 10_ V podolské školní kronice Památní kniha Školy Podolí, s. 68, uvedeno „u Lucka“. 11_ Sakař, J.: Dějiny II, s. 51. 12_ Památní kniha Školy Podolí, s. 66, 68 a 82. 13_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 16. 14_ Památní kniha Školy Podolí, s. 198–199, 206–209 atd.; Pamětní kniha obce Olešná, s. 28–30. 15_ Viz kapitola Pamětihodnosti obce, část Zvon s příběhem. 16_ Památní kniha Školy Podolí, s. 209. 17_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 28. 18_ Památní kniha Školy Podolí, s. 231–232. 19_ Památní kniha Školy Podolí, s. 235–236; viz také Jiroušková, M.: Střípky z historie Podolí I. Písek 2011, s. 79.

Olešná za první republiky

Jak je patrno z volebních výsledků, již v roce 1923 bylo v obci poměrně silné zastoupení komunistické strany, do které někteří chudí domkáři vkládali své naděje na lepší živobytí. Prioritou programu agrární strany proto bylo získávat hlasy nižších sociálních vrstev vesnice. Strana přitom sázela na první pozemkovou reformu z roku 1919 a prosazovala, aby propachtovaná vyvlastněná půda byla postupně dávána do soukromého vlastnictví.2 Poměrně velká část drobných olešenských rolníků dostala v roce 1923, ve kterém Arcibiskupství pražské přišlo o svůj dvůr Leveč v katastru obce Bílinka, propachtovanou půdu tohoto statku.3

51_ Chalupy Hrnečkových čp. 6 a 29

Po vzniku Československé republiky v roce 1918 se obyvatelé Olešné museli vyrovnat s nově vzniklým demokratickým systémem. Nový volební řád v obcích Československé republiky č. 75/1919 Sb. přiznával všeobecné, rovné, tajné a přímé volební právo mužům i ženám starším 21 let věku, pokud bydleli alespoň tři měsíce v obci. Zvolen mohl být občan starší 26 let, který v obci žil alespoň jeden rok. Volební období bylo čtyřleté, v roce 1933 bylo prodlouženo na šest let. Volební právo bylo zakotveno v Ústavě ČSR z roku 1920. Dle tohoto nového volebního řádu se dne 15. června 1919 konaly první volby i v Olešné. Bylo zvoleno 15 členů obecního zastupitelstva. Sociálně demokratická strana obdržela 140 hlasů a 8 výborů a agrární strana 109 hlasů a 7 výborů. Starostou byl zvolen člen Československé strany sociálně demokratické rolník Josef Valenta. Ve druhých obecních volbách roku 1923 kandidovaly do obecního zastupitelstva již tři strany, strana československá lidová, republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrární) a komunistická. Agrární strana obdržela 7 mandátů, strana lidová pouhé 2 mandáty, komunisté 6 mandátů. Starostou byl zvolen sedlák Josef Bouška za stranu agrární.1 56

Jak již bylo řečeno v kapitole týkající se nejstarších dějin, poddaní z Olešné a okolních vsí vykonávali na levečském dvorci své robotní povinnosti. Později bývala Leveč ve správě arcibiskupského nájemce. Cca od roku 1868 zde hospodařil nájemce Dresl a po něm dvůr převzal roku 1905 Josef Soběslav, který platil roční pachtovné 3600 korun. Josef Soběslav dne 1. května 1911 ze zdravotních důvodů převedl svou pachtovní smlouvu na svou dceru a zetě, Idu a Josefa Vitujovy. Manželé Vitujovi měli dvůr pronajatý do 30. dubna 1923 za roční pachtovné 4700 korun z pozemků a budov a 185 korun z cihelny.4 Poté, co Pražské arcibiskupství o dvůr i s pozemky přišlo, byl dvůr 13. září 1923 jako zbytkový statek předán Státním pozemkovým úřadem Vitujovým do vlastnictví za přídělovou cenu 160 000 korun.5 10. února 1933 Leveč od Vitujových koupili manželé František a Růžena Pechoušovi z Olešné čp. 15 za 180 000 korun. Museli se ovšem zavázat poskytnout Vitujovým doživotní výměnek.6 Ve třetích obecních volbách roku 1927 v Olešné kandidovaly čtyři strany. Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrární) získala 6 mandátů, Komunistická strana Československa 3, Československá strana lidová 2 a strana domkářů a malorolníků 1 mandát.7 Z obecní kroniky se dozvíme jména všech členů obecního zastupitelstva.8 Starostou byl zvolen v užší volbě 7 hlasy hajný Jan Syrovátka z čp. 52, člen agrární strany, proti Josefu Bouškovi, který obdržel v prvé volbě 6 hlasů a v užší volbě jenom 5. Nový starosta byl zvolen 4 hlasy komunistů, 2 hlasy agrárníků a 1 hlasem lidovým. Jeho

52_ Rodina ze statku Leveč, třicátá léta 20. století

53, 54_ Zedníci z Olešné na stavbě v Praze, mezi nimi např. František Kalina, dvacátá léta 20. století 57

Olešná za první republiky

55_ František Chudý z čp. 26, pohlednice z vojenské služby u ﬁnanční stráže, 1929

56_ Četnický slib Josefa Chudého z čp. 26

náměstkem byl 6 hlasy zvolen František Ťupa, domkář a člen komunistické strany. Dalšími členy obecního zastupitelstva byli Josef Bouška, rolník a člen agrární strany, František Panoch, zedník a člen lidové strany, František Těhle, domkář a člen agrární strany, Jan Kostohryz, rolník a člen agrární strany, Vít Chudý, rolník a člen agrární strany, František Volf, domkář a člen agrární strany, František Kostohryz, domkář a člen komunistické strany, Jan Hrneček, výměnkář a člen komunistické strany, František Tlášek, truhlář a člen komunistické strany, Josef Hronek, krejčí a člen lidové strany. Předsedou finanční komise se stal Josef Hronek, člen lidové strany, místopředsedou Josef Chudý, člen komunistické strany, členy Jan Hrneček, člen komunistické strany, František Mácha, člen lidové strany, Josef Bouška, člen agrární strany, a Václav Pichlík, člen agrární strany. Podobně jako v dřívějších dobách i za první republiky část obecních radních byla volena za členy místní školní rady v Podolí I, kam děti z Olešné docházely. Do této rady byli jmenováni Josef Hronek a František Těhle. Josef Hronek ve školní radě vykonával funkci místopředsedy.

Na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století se následkem krize poměry v průmyslu i zemědělství zhoršily a také v Olešné byla poměrně velká míra nezaměstnanosti. Obyvatelé, kteří nenalezli obživu v zemědělství, se živili řemesly, část chudších domkářů musela vyjíždět za prací do ciziny a větších měst. Mnoho z nich zedničilo, např. v letech 1924 až 1928 jezdili olešenští zedníci pracovat na stavby do Prahy, protože to znamenalo slušnou možnost výdělku. Vydělávali až 100 Kč denně. Od roku 1929 však stavební ruch začal opadávat, až pomalu ustal úplně. Roku 1931 do Prahy nejezdil již žádný dělník.

Jan Syrovátka byl volen opakovaně a starostoval dlouhou dobu, až do roku 1941, kdy musel odstoupit, protože nacisté by mu zcela jistě dříve či později spočítali, že byl bývalým ruským legionářem. Místo něho začal úřad starosty vykonávat jeho dosavadní náměstek František Ťupa z čp. 19. Život za první republiky nebyl jednoduchý, přestože celkově se ekonomická situace státu zlepšovala a celosvětová hospodářská krize jej poznamenala méně než jiné státy. Zemědělství se během první republiky povzneslo na vyšší úroveň, především díky tomu, že se začaly ve vyšší míře používat různé zemědělské stroje, které znamenaly podstatné ulehčení dosavadní ruční práce. V selských hospodářstvích se začaly objevovat první secí stroje, pluhy, řezačky, mlátičky poháněné žentourem, benzínové motory a další. Např. první vyorávač brambor zn. Melichar zakoupili roku 1926 František Polívka z čp. 3 společně s Janem Kostohryzem z čp. 10, roku 1931 k němu přibyla ještě kombinovaná travní sekačka od stejné firmy. 58

Přímo v Olešné však poměrně čilý stavební ruch nadále probíhal a vesnice během něho měnila svůj starodávný ráz. Stavební práce neustaly ani během krize počátkem třicátých let 20. století. Někdy po roce 1928 se začala stavět okresní silnice, na níž si dělník vydělal 14 až 20 Kč denně. Na stavbu této silnice z tzv. Budovice k Požárům obec přispěla asi 40%, a sice z Budovice ke Křížkovně dala asi 7 000 Kč a od Křížkovny k Požárům asi 120 000 Kč.9 V roce 1928 nechalo obecní zastupitelstvo v čele s Janem Syrovátkou vystavět železobetonový most přes splav na hrázi rybníka na návsi. Náklady za stavbu byly vyčísleny na 22 000 Kč, obec dostala podporu 15 000 Kč. Most postavil Jan Souhrada, zednický mistr z Bernartic, který se velkou měrou podílel i na dalších novostavbách v obci. Stavba začala 8. října 1928 a byla ukončena za jeden měsíc, tedy 8. listopadu.10 Na katastrálních mapách není rybník zakreslen, na návsi byla původně zřejmě jen přehrazením potoka vzniklá nádržka s chatrnou lávkou přes splav.11 V roce 1929 obec také nechala přestavět obecní kovárnu, protože v ní spadlo klenutí a zdi se rozpukaly následkem velkých mrazů v roce 1928, které byly až mínus 42 stupňů.12 V průběhu první poloviny 20. století ustoupilo mnoho původních stavení s doškovými střechami cihlovým novostavbám s taškami na střechách. Také několik selských stavení postavených štíty k hlavní silnici a návsi bylo nahrazeno obdélníkovými podlouhlými novostavbami situovanými podél silnice. Přestavovány a modernizovány byly také

57_ Pohlednice Olešné, dvacátá léta 20. století 59

Olešná za první republiky

hospodářské budovy na statcích. Některé domy se začaly přizpůsobovat městské architektuře, jak o tom svědčí např. domy čp. 13 a 44 přímo na návsi, které byly přestavěny z chalup, vzniklých namísto bývalého statku Růžičků. Nově se stavělo také díky požárům, které se obci nevyhýbaly. Dne 1. srpna 1930 lehl popelem z neznámé příčiny celý hostinec Augustina Pletky. Zůstala stát jen stodola, která byla roku 1909 postavená na místě zříceniny bývalé obecní pastoušky. Hostinský objekt vystavěl znovu na modernějších základech než dům předchozí.13 Další velký požár zachvátil dne 5. ledna 1931 mlýn, jehož nájemcem byl tehdy Václav Smíšek. Vyhořel celý podnik. Ani v tomto případě nebyla příčina požáru známa, naštěstí byl majitel pojištěn. 22. února stejného roku vyhořelo také Vaněčkovo stavení v Rastorech.14 Občas propukl i menší požár, který tolik škody nenadělal, např. dne 11. listopadu 1927 o čtvrté hodině ranní začal hořet krov stavení čp. 59, který uhasili dobrovolní olešenští hasiči. Okolnosti vzniku požáru byly následně vyšetřovány, protože domek byl ten samý den dražen a původní majitelé manželé Barbora a František Kotlínovi byli v té době v rozvodovém řízení.15 Obec se za první republiky musela postarat i o nejchudší obyvatele bez přístřeší. V roce 1929 si zapůjčila u okresní hospodářské záložny 30 000 korun na stavbu obecního chudobince. Chudobinec měl být postaven na obecních pozemcích na návsi vedle obecní kovárny. Nakonec ale zastupitelstvo od tohoto záměru ustoupilo a roku 1930 rozhodlo koupit od Dimitra Lisynky chalupu čp. 63.16

1_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 25. 2_ K pozemkové reformě na příkladu Ouběnic viz Petráň, J.: Dějiny českého venkova v příběhu Ouběnic. Praha 2011, s. 450. 3_ NA, SPÚ, sign. 997 I F 6 /2, kart. 6024. Např. Rejstřík přídělů Bílinka 1923 – půda zabraná: Josef a Marie Bartůňkovi Olešenské Rastory č. 18, František a Anna Bouškovi Olešná 63, Anna Hesová Olešná 38, Josef a Rosalie Holkovi Olešná 61, František Anna Hrnečkovi Olešenské Rastory 3, Karel a Josefa Hrnečkovi Olešná 6, Josef a Marie Hrnečkovi Olešná 29, František a Marie Klímovi Olešenské Rastory 2, Jan a Marie Kofroňovi Olešná 64, Jan a Antonie Krejčí Olešná 28, Josef a Anastazie Kuntovi Olešná 34, Jan a Marie Ousobští Olešenské Rastory, František a Anna Procházkovi Olešná 65, Jan a Františka Svobodovi Olešná 55, Jan a Petrolina Stejskalovi Olešenské Rastory 8, Josef Syrovátka Olešenské Rastory 6 (příděl připadl v pozůstalostním řízení Janu Syrovátkovi, jehož poručníkem byl Josef Valenta, rolník Olešná 16), Matěj a Marie Šediví Olešná 52, Eduard a Josefa Ševčíkovi Olešenské Rastory 10, Václav a Ant. Studentovi Olešenské Rastory 15, František a Antonie Tláškovi Olešná 40, František a Anna Ťupovi Olešná 19. Rejstřík přídělů – půda nezabraná – Bílinka 1923: Josef a Rosálie Holkovi Olešná 61, Matěj Šedivý Olešná 52, Karel a Josefa Hrnečkovi Olešná 6, Jan a Anna Hrnečkovi Olešná 73, Matěj a Marie Šediví Olešná 72, Jan a Marie Kofroňovi Olešná 64. Jan a Anna Hrnečkovi Olešná 73 získali i pozemek na katastru Písecké Smolče – viz NA, SPÚ, sign. 997 I F 5/2, kart. 6025. 4_ NA, APA-H, kart. 340. 5_ NA, SPÚ, sign. 997 I F 5/1, kart. 6024. 6_ NA, SPÚ, sign. 997 II A, kart. 6027. 7_ SOkA Písek, OÚ Písek, inv.č. 1194, sign. 3/3, kart. 412. 8_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 25. 9_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 31. Viz také SOkA Písek, OÚ Písek, inv.č. 1194, sign. 3/3, kart. 412. 10_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 32. 11_ Lávku přes splav popsal Bohumil Kostohryz ve své kronice. 12_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 32. Viz také SOkA Písek, OÚ Písek, inv.č. 1194, sign. 3/3, kart. 413. 13_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 36. K prodeji ruiny pastoušky viz SOkA Písek, OZ Písek, kart. 30. 14_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 37. 15_ SOkA Písek, OÚ Písek, sign. 9/4, kart. 525. Více podrobností k případu je uvedeno v kapitole Život v selských gruntech, chalupách a domcích u příslušného čísla popisného. 16_ SOkA Písek, OÚ Písek, inv.č. 1194, sign. 3/3, kart. 413.

58_ Pohlednice Olešné, 1938 61

Práce – radost i dřina František Král

Období první republiky je sice považováno za hospodářsky úspěšné, avšak míra nezaměstnanosti byla poměrně vysoká, zejména v krizovém období třicátých let. Lidé si práce vážili a byli rádi, když mohli pracovat. V té době se vesničané převážně živili zemědělstvím. Práce v zemědělství a lesnictví měla snad jedinou výhodu, že se nemuselo daleko dojíždět. Avšak výdělky byly podstatně nižší, než v průmyslu. Pokud šlo o námezdní pracovníky v zemědělství, byly to zejména služky, čeledíni, či kočí. Pracovali, jak se někdy říká, od rána do večera. Na hodiny se nekoukalo a museli dělat vše, co bylo potřeba. Na selském se stravovali a mnozí z nich i přebývali. Byli rádi, pokud měli práci, a mohli si vydělat na skrovné živobytí. Když nastaly sezonní špičkové práce, ať to byla senoseč, žně, nebo sklizeň brambor, museli všichni na pole. Převažovala ruční práce, mechanizace byla v počátcích, jak na poli, tak ve statku, kde se uplatňovaly žentoury. Hlavní tažnou silou byli koně. Přesto však už se vedle potahových pluhů a dalších strojů na zpracování půdy objevovaly secí stroje, sekačky, hrsťovačky, samovazače, čisticí mlátičky, lisy na slámu a další technika. Později i první traktor. Ve chlévech pak se zjevil první dojicí přístroj.

Malé hospodářství neuživilo Neméně těžkou práci měli drobní zemědělci, domkáři. Základním pracovním prostředkem bylo ruční nářadí a skrovné potahové nářadí. Neměli koně jako sedláci, tažnou silou byly krávy. Zdá se vám to neuvěřitelné, co všechno musela kravička zastat? Dávat hospodářovi mléko a ještě tahat! Prostě - práce v zemědělství byla dřina pro lidi i pro dobytek. Dřina pro muže i pro ženy. Domkařina totiž neuživila celou rodinu, muž musel často za prací a na ženě spočívala starost o malé hospodářství, o děti a domácnost. Koho myslíte, že bylo nejčastěji vidět na cestě s plnou nůší, nebo s trakařem naloženým zeleným krmením? Ženu! Pravda, pokud to šlo, pomáhaly děti, hrabaly trávu, tlačily trakař, ale největší břímě spočívalo na mámě. 62

Později technický pokrok zaznamenal používání ručních vozíků namísto trakařů, avšak i dřevěné vozíky se musely tahat ručně. Ze všech takto namáhavých pracovních postupů uvedu jeden příklad, tolik typický pro domkáře v Kozíně, kde jsou zahrady za chalupami na příkrém svahu. Zahrada, stejně jako louka, či palouk, se dvakráte do roka síkla (sekala) a to na seno a na otavu. Aby se docílilo dostatečné hojnosti trávy, musel se čas od času drn pohnojit. Dovedete si představit, jak se chlévský hnůj dopravoval do strmého svahu a jak se rozhazoval po celé zahradě? Otec byl v práci mimo domov a mamince nezbývalo nic jiného, než vzít starou proutěnou nůši na záda a hnůj vynášet na zahradu. Potom přišly na řadu vidle a hnůj se rozhazoval. Zahrada je dodnes tak dobře zásobená živinami, až nás to mrzí. Tráva roste doslova před očima, a když máme občas zahradu posekat, není to nic snadného. Svažité zahrady mají snad jednu jedinou výhodu. Při stahování sena, či otavy se svahu lze díky sklonu terénu a gravitaci zemské využít možnosti dopravovat usušený produkt rovnou na patro stodoly, pokud byla tato postavená pod svahem. Tak jak to dělají hospodáři z obou stran Šumavy. Nic nového pod sluncem! Také práce v lese byla vítanou příležitostí, zejména v období mimosezonních špiček zemědělských prací. Jak pro ženy při jarní výsadbě stromků a práci ve školce, tak pro zdatné muže při těžbě dříví v zimním období.

Cesta za prací Nerad opakuji, co už bylo jinde zmíněno, ale třeba zdůraznit, že se za prací jezdívalo často hodně daleko. Muži využívali sezonního období, aby získali práci a měli v zimě z čeho uživit rodinu. Pohleďte na archivní obrázky olešenských zedníků a stavebních dělníků, kteří pracovali na stavbách až v daleké Praze. Byli vzdáleni od domova na celý týden, mnohdy i déle. Jejich práce však nebyla tak idylická, jak by mohl někdo soudit podle známého filmu Světáci, režiséra Podskalského, jehož děj byl zasazen do jiné, pozdější doby.

59_ Práce na poli

60_ Žně u Švihlíků

Za války se naopak jednalo o pracovní povinnost. Řada mladých mužů jezdila pracovat „do rajchu“, tedy do „Velkoněmecké Říše“, a některé ročníky narození tam musely nedobrovolně. A na dlouho. Šlo o tzv. totální nasazení, německy Totaleinsatz, které bylo spíše hrozbou, než radostí z práce.

Nakonec k popisovanému období by patřilo zopakovat obecnou poznámku. Na stavbách, v dílnách, na polích, či ve chlévech, stejně tak jako v lese, převažovala tehdy ruční práce. Často velmi těžká práce. Takže pojem dřina je namístě.

Byla i zaměstnání, jimž by se dalo říkat příležitostná. Mezi takové patřily práce u cirkusu. Je zvláštní, že ač byly v době válečné různé zábavy zakázány, pro cirkusy zákaz neplatil. A řada Olešáků se v německých cirkusech uplatnila, ponejvíce při stavění a rozebírání stanů, či šapit. Byla to velmi těžká práce, často noční, avšak méně nebezpečná, než v německých továrnách, kdy hrozily časté nálety a bombardování. Byly zavedeny „arbeitsbuchy“, čili „pracovní knížky“ a to nejen z toho důvodu, aby byl přehled o placení nemocenského pojištění, nýbrž také proto, aby měly protektorátní úřady informace o tom, kdo a kde je zaměstnán. Nu a po válce bylo potřeba budovat osvobozenou vlast a práce bylo poměrně dostatek. Naopak, zejména po roce 1948 byla opět důsledně sledovaná pracovní povinnost. Výdobytek v podobě pracovních knížek pokračoval dál. I když už nikoli v dvojjazyčné podobě. Později byly přece jen nahrazeny záznamem, resp. razítkem zaměstnavatele v občanském průkazu. Nezaměstnanost bylo málem cizí slovo, naopak se objevovala hesla, jako „Kdo nepracuje, ať nejí“ apod. Takže, kdo se vyhýbal práci, byl tvrdě postihován. Muži z Olešné svého času jezdili také na řepné kampaně do cukrovaru, ponejvíce do pražských Modřan. A když přišly povodně, likvidovaly se jejich následky, byli to opět Olešáci, kteří odjížděli až na Slovensko, do povodí Dunaje. Avšak nejen muži, také ženy se zúčastňovaly sezonních prací. Jezdívaly už v době první republiky na trhání chmele. Poznávaly, zač byl tenkrát věrtel. Po válce se vžil nečeský název – brigády. A světe, div se, dlouho přežil, podobně jako válečný výraz „totální“; ten se užívá dosud, i když v jiných souvislostech.

ŘEMESLA Stavěli tesaři Myslím si, že kdyby se v naší obci vedla statistika o vývoji počtu řemeslníků, že by byli na prvním místě zedníci, hned za nimi tesaři a teprve po nich by následovala další řemesla. Vezměte si, že jen ze starostů obce najdeme několik, kteří se uvedeným řemeslům vyučili. Za všechny stavební řemeslníky vyjmenuji aspoň některé, kteří mi obzvláště utkvěli v paměti. Začnu u zedníků, ale z které strany obce začít? Snad podle čísel popisných, aby se nikdo tam nahoře neurazil. Tedy, František Ťupa čp. 19, Josef Chudý, Josef Krejčí čp. 39, Josef Hrneček, Jan Těhle, Josef Ťupa, František Král, František Dvořák, František Kalina. Z Rastor pak František Panoch, Alois Ousobský, avšak, určitě jich bylo více. Zkuste dnes najít ve vsi zedníka! Z tesařů by si zasloužili jmenovat Jaroslav Kostohryz čp. 41, Josef Mácha čp. 49, Jaroslav Kolář čp. 60, František Kubíček čp. 33 a z mladších František Šedivý čp. 22. Jejich díla přetrvávají. Kdykoli otevřu vrata naší stodoly, kterou otec stavěl v roce 1939, podívám se na krov a vzpomenu si na otcova kamaráda, tesaře Jaroslava Kostohryze, který krov stavěl. To je mistrovská práce, slouží podnes. Považte, že tehdy se veškeré trámoví, krokve i latě tesaly! Nebyly motorové pily, nebyly stavební jeřáby, byly jen silné paže a šikovné ruce řemeslníků. Nemohu si odpustit, abych nezmínil, že tesaři a zedníci, si velmi považovali, když mohli pracovat u dobře zavedené, chcete-li renomované, stavební firmy. Stavitelé vyžadovali nejen dobrou práci, ale též způsobné chování a to, čemu se dnes říká image. Zedníci na stavbách se dobře 63

Práce – radost i dřina

61_ Vlastnoručně zhotovené lyže Bohumila Kostohryze

poznali, měli bílé pracovní obleky, bílé čepice, sice ještě nikoli s nápadnými firemními logy, jako dnes, ale chodili do práce i na staveništi čistě oblékáni. Stejně tak tesaři. O to se doma staraly jejich ženy. Od tesařiny není daleko k řemeslům truhlářskému a kolářskému. Olešenský truhlář Oskar Stránský byl zručný, neřku-li umělecký, truhlář. Je citován v knize Milady Jirouškové “Střípky z Podolí I”, coby zhotovitel oltáře kapličky v Rastorech. Z dalších šikovných truhlářů nutno jmenovat Ladislava Tláška. Nejeden z nich se nevyhnul pracovnímu úrazu. Tehdejší dřevozpracující stroje vyžadovaly velkou pozornost obsluhy.

I bez listu výučního Ve vsi bylo několik šikovných, velmi zručných řemeslníků, kteří se sice nemohli chlubit úřední zkouškou a písemným dokladem vyučení, avšak své řemeslo jedinečně ovládali. Takový byl třeba náš soused Josef Jaroš. Truhlář k pohledání. Neznám jediný předmět ze dřeva, který by neuměl udělat. Od stoličky, přes jídelní, nebo ložní soupravu, abych se vyjádřil ponovu, až třeba po šrák (lis na tvaroh), kbelík, putnu, anebo okna, dveře, dokonce i truhlářský ponk (hoblici). A slyšte dobře - veškerý spojovací materiál, který používal, byl výhradně ze dřeva, na jeho výrobcích jste nenašli jediný železný hřebíček, či kovový vrut! Kdo nevěří, ať tam běží, nemusí jít daleko, jeho stůl, židle, ba i ten ponk (hoblice), který tatínkovi zhotovil, nám podnes dobře slouží.

62_ Pásmová pila, výrobek Bohumila Kostohryze

kolář, a nebyli sami. Co ti dokázali z vrbového proutí vykouzlit! Dodnes používáme jejich výrobky, košíky, nůše, ale pletli i kukaně, všeliké ozdobné předměty a kdeco. Březové koště? To dokázal uplést každý chlap. Škoda jen, že už není za ně náhrady. Z mladších pak třeba jmenovat Bohumila Kostohryza z čp. 10. Byl nejen dobrým hospodářem, ale vedle sedlačiny rozuměl černému řemeslu, mistrně ovládal práci s dřevem, a to není zdaleka všechno. Zase malá vzpomínka - největší radost z jeho výrobků jsem měl, když mi jednou v zimě udělal lyže. Představte si, jasanové lyže, a vpředu zahnuté! Už tenkrát používal technologii parního napařování. Také rohačky (saně) z jeho dílny každý poznal. Avšak zbystřete – Bohouš Kostohryz uměl vyrobit i housle, ale ne tak ledajaké, zhotovil je ze sirek! Skládal jednu sirku vedle druhé, slepoval, a opět skládal a opět lepil, až byly obě desky, či luby, hotové. Potom přibyl krk, struník, kobylka, žalud a uvnitř duše a další součástky a housle byly na světě. A hrály! Těmito houslemi ze sirek se proslavil. Zvláště, když jeho vrstevník a přítel, jinak můj strýc a kmotr Bohuslav Smíšek o něm napsal do novin pěkný článek a Bohouše nazval všeumělcem. Jistě oprávněně. Proslavené unikátní housle jsou chráněny v rodinné sbírce jeho synů. Bohumil Kostohryz vedle toho též maloval, hlavně obrazy s přírodní tématikou. Bohouš, jak ho spoluobčané důvěrně oslovovali, však byl velmi sečtělým hospodářem. Rozuměl hroudě a měl od přírody dar, že uměl své životní poznatky zachytit v písemné podobě, jako třeba o dění v rodné vsi. Paměti, které zachytil, jsou velice cenné.

Možná, že tomu nebudete věřit, ale Josef Jaroš si sám vyrobil tahací harmoniku, tedy heligonku. A to nejen dřevěné součásti, ale i díly z perletě, chromovaného plechu, i měchy si sám udělal a lepil. To, že byl výborným hráčem na heligonku, nezapomenu rovněž zmínit.

Od povolání, při kterých se zpracovává dřevo, přejděme k „černému řemeslu“, neméně tradičnímu.

Také košíkáři nebyli ojedinělí, zvláště v části obce, nazývané Na Potoce, kde se dařilo vrbám. Vyhlášeným košíkářem byl Josef Hrneček, čp. 29, domkář, zedník a svého času starosta obce. Též náš soused strejda Zelenků (Ťupa) byl šikovný košíkář, rovněž František Kobližka, jinak též

Kovář nesměl chybět v žádné vesnici. Jaká by to byla ves bez kovárny? A jak o mlynářích, tak o kovářích se zpívávala nejedna hezká písnička. Však to znáte: „Ty stará kovárno začouzená …“, anebo „Jaký je to hezký, dvá kováři ve vsi, …“ Jakoby napsané pro olešenskou kovárnu.

Jaký je to hezký

63_ Bednářské výrobky Bohumila Kostohryze

Jan Žižka otec a Josef Žižka syn, to byli nějací kováři. Profesionálové na slovo vzatí. Ze žhavého železa dokázali vykout zázraky a to se tehdy ještě nepoužíval honosný název - umělecký kovář. Nebyla elektrika, kovářský měch dost často šlapal sám zákazník, zatímco oba kováři se tumlovali u kovadliny. Jak přesně, harmonicky bušili do žhavého železa a vytvářeli konečné dílo, bylo radost se podívat. Kovářská výheň, kovadlina, kování a kalení železa, anebo kování koní, to byla pro nás kluky podívaná! A těch různých nástrojů, co kováři používali, asi bych je už neuměl vyjmenovat. Kovář ve vsi býval zpravidla současně též podkovář. To už bylo nejen řemeslné umění práce s kovem, ale i práce se živým zvířetem. Samozřejmě, když kočí přivedl koně k okování, musel kováři asistovat, jinak to nešlo. Kůň byl na kočího zvyklý. Avšak i kovář byl zkušeným mistrem, však se mu říkalo - pane mistr. Věděl jak nohu koně uchopit, opřít si ji a pak upravit kopyto podkovářským dlátem a poté rychle okovat. Nejen kvůli netrpělivosti zvířete, ale pro udržení podkovy, dokud byla žhavá. Koně se kovaly v otevřené části kovárny, tolik typické svým obloukovitým vjezdem, se spojovacími dveřmi do “horké” části kovárny. Ještě dnes leckde v jihočeských vesnicích najdete památky původních kováren. Jinde už zbyl jen nápis, anebo kovárna adaptovaná třeba - na hospodu. Takový je život. Avšak nekovali se jen koně. Také domkář, který měl ve chlívě dvě kravky, potřeboval občas kováře. Krom toho, že krávy dávaly mléko, musely také tahat. A když byla kráva tažné zvíře, potřebovala ošetřit paznehty. Krávy se nevodily ke kováři, opravte mně – k podkováři, avšak tento docházel k jejich majiteli. V montážní bedýnce si přinesl pracovní nářadí a oplíškování paznehtů krávy dělal přímo ve chlívě, nebo spíše před chlívem, aby na práci dobře viděl. Hospodář přitom pomáhal přidržet neklidné zvíře. Vzpomínám, jak si jednou dal otec u vyhlášeného koláře v Dobešicích udělat nový vůz a s kovářem Žižkou se domluvil, že mu vůz oková, tedy vlastně dokončí. Bylo to začátkem války, muselo se už jezdit po pravé straně silnice

64_ Sedlářský koník, krouhačka na zelí a lyže Bohumila Kostohryze

a vozy musely odpovídat protektorátní dopravní vyhlášce. Především šlajf (brzda) musel být řešen obráceně, z druhé strany. Dodnes si pamatuji, jak mistr Žižka tatínkovi řekl: „Francku, Hitler tady věčně nebude. Po válce se zase bude jezdit po levej straně.“ A co neudělal. Příčný hřídel šlajfu opatřil klikou nejen z levé, ale i z pravé strany a bylo to vyřešeno. Že se ve své předpovědi změny směru jízdy po veřejných komunikacích zmýlil, to jsme mu po skončení války rádi odpustili. Nebyl sám, kdo se v politice mýlil. A ještě jednu poznámku. Kováři nebyli jen zruční řemeslníci, ale často i schopní obchodníci. Drželi se pořekadla - náš zákazník - náš pán. A tak už v době první republiky někteří z nich též prodávali zemědělské stroje. Nejen ty jednoduché, které dokázali sami vyrobit, jako kypřič, rádlo, brány, ale též průmyslově vyráběné stroje, a samozřejmě veškeré kovové ruční nářadí. Avšak, některý z kovářů už se stával třebas i zástupcem továrny na výrobu zemědělské techniky. S autorizovaným prodejcem továrny uzavřel smlouvu o prodeji a servisu a nejeden z nich se stal úspěšným obchodníkem. Vesnický kovář totiž nejlépe znal situaci na trhu, jak se dnes říká, byl v přímém styku s hospodáři a získal si jejich důvěru. Vzpomínám si, že také na kovárně, kde působil Jan Žižka, svého času visela smaltovaná tabulka, oznamující, že tam sídlí zástupce firmy Wichterle Kovařík z Prostějova. Nemusím připomínat, že tato značka patřila k největším tuzemským výrobcům zemědělských strojů. Tak vidíte a to tehdy ještě nikdo neznal slovo dealer. Ani slovo marketing. Zato tito kováři, či obchodní cestující, dobře znali psychologii sedláka. Žádné okázalé dny nové techniky, to si nemohli dovolit, avšak přicházeli za zákazníkem, aby mu nabídli zapůjčení nového stroje, aby si zákazník sám po určitou dobu stroj vyzkoušel. A pak se mohl rozhodnout, zda koupí, či nekoupí. Jak to nakonec dopadlo? Většinou si rolník stroj ponechal, zpravidla využil nabídnuté možnosti splátek a stroj byl jeho. Záruční a pozáruční servis? O ten se pohotově a spolehlivě postaral opět náš dobrý kovář. Namítnete, že tenkrát byly stroje jednoduché, máte pravdu. Současná technika je nabita elektronikou, začíná se 65

Práce – radost i dřina

65-68_ Výlov rybníka na návsi v Olešné, nedatováno

rozšiřovat satelitní řízení strojů na poli, ovládání na dálku, spolehlivost strojů je vysoká. A když už se stane, že dojde k poruše, přijede servisní technik s notebookem pod paží, v kabině traktoru nebo kombajnu ho připojí ke konektoru a program počítače mu nejen indikuje poruchu, ale současně mu dá návod, jak ji odstranit. Inu, jiná doba. Uvedeným odbočením jsem chtěl jen říci, že některé prvky marketingu a práce se zákazníkem nejsou výdobytkem moderní doby. Naši předkové je znali, jenže nepočítali s tím, že ve dvacátém století dojde k téměř padesáti letům temné pomlky, kdy vše bude úplně jinak.

Kdo by vás, švadlenky Docela rozšířeným bylo též řemeslo krejčovské. Anastázie Vlková, dámská krejčová, byla vyhlášenou švadlenou. Šily u ní zákaznice z daleka široka, dokonce i z druhého břehu Vltavy. Byla vlastně živnostnice tak řečeno s razítkem, vedla si účetní knížku pro berňák (berní úřad) a odváděla daně. Přitom začínala ve skromných poměrech, v nájemním prostoru tehdejší novostavby u Tamborů, nebo chcete-li ještě po chalupě - u Varíšků, správně Kostohryzů čp. 13. Hezký pokoj s širokým oknem a výhledem na náves sloužil coby krejčovská dílna, zkušebna, obývací místnost, kuchyně a ložnice, ba i koupelna dohromady. K tomu patřilo příslušenství sestávající z malé předsíně, špajzu a dole byl sklep. Zařízení, které v mezinárodní mluvě má zkratku WC, bylo oddělené a společné s nájemcem, situované v zadní části dvora. Nebylo klimatizované, zato dobře větrané. Proč jdu do takových podrobností? Pro představu, jak se tenkrát žilo. Nevím kolik čtverečních metrů připadalo na osobu, když spolu s mistrovou pracovaly pohromadě i dvě učednice a k tomu se musel vejít rozměrný pracovní stůl, dva šicí stroje a další příslušenství, jako „panna“, žehlicí prkno, atd. To byl pokrok, když si mistrová pořídila novou Ladu s ovládáním šicí patky kolenem a k ní jako příslušenství na zvláštní objednávku si přikoupila tzv. „entlovačku“. To hned tak každá krejčová neměla. 66

Teta Vlková vychovávala učednice, některé docházely do učení z dosti vzdálených vsí, jako třeba Máňa Radášů až z Chřešťovic. Máňa byla opravdu srdnatá holka, v každém počasí chodila denně z domova pěšky, na břehu řeky měla připravenou pramici, sama se převážela tam i zpátky a zabránit v docházce do šití jí snad mohla jen ledová dřenice, přicházející koncem zimy. Anebo někdy partyzáni, kteří se za války ukrývali ve zvonici kostela svatého Jána. Také na ně někdy večer za tmy narazila. Ale nebála se. U Tamborů bydleli Vlkovi, hodně dlouho, později se přestěhovali do nového stavení u kapličky, které dnes patří Bouškovům v čp. 81. Ani to však nebyla konečná „štace“, později se přestěhovali na druhý konec vsi a bydleli u Váchů v čp. 59. Teprve po válce, když se jejich sousedi Kolářovi odstěhovali až kamsi do Unhoště, koupili jejich chalupu čp. 60. Uvedený příklad zmiňuji jen proto, že v oné době nebylo tak snadné získat ve vsi bydlení. Všechny chalupy byly trvale osídlené. Pojem „rekreační chalupa“ nikdo neznal.

Krejčí a švec – ceněná řemesla Rudolf Suchan, to byl zase pánský krejčí, tak řečeno ze staré školy. Učil se ještě za Rakouska ve Vídni, kde působilo v době c. k. mocnářství mnoho českých krejčí. Dalším byl krejčí Hronek. Nutno dodat, že každý krejčí měl okruh svých zákazníků. V době, kterou si lépe pamatuji, někteří Olešáci šili též u jiných krejčí v okolí. To byl náš případ, naším pánským krejčím byl pan Kalina z Podolí. Dobře šil, byl spolehlivý a nadto byl společenský člověk. Jak vidno, v té době byla mezi pánskými krejčími velká konkurence a také už se rozvíjela konfekční výroba. Dokladem toho byla i obrovská reklama na štítu stodoly u Zelenků, která zdálky hlásala: „Nehera šije šaty dobře“. Pro toho, kdo už si na Neheru nevzpomene, doplním, že to byla firma, jež se po znárodnění nazývala OP Prostějov. Zatímco krejčí museli odolávat silné konkurenci, švec Moravec, jménem Josef, byl monopolním ševcem v Olešné a blízkém okolí. Uměl spravit jakoukoli botu a vyznal se

i v řemesle sedlářském i brašnářském. Dílnu měl přímo v kuchyni, všechno měl po ruce. Od floků, knejpů, lepidla až po občerstvení. Byl zručný, málomluvný, inu - správný švec. Snad jediné mínus by se mu dalo vytknout, že už tenkrát občas nedodržoval smluvní podmínky týkající se termínů dohotovení zakázky. Ale pokud vzpomínám, k žádné penalizaci se strany zákazníka nikdy nedocházelo. Jenom nevím, proč se název tohoto tradičního řemesla později změnil na - obuvník. Nuže za války a hlavně po válce jsme měli po ruce dalšího, rovněž zručného obuvníka a jím byl Josef Brázda. Pocházel z Rákova, přiženil se do Olešné, kamž následoval svou manželku Mariánku (Marii) Krejčovou, kde se říkalo u Náců, čp. 45. Josef Brázda však nepracoval ve vsi, nýbrž v Bernáticích (v Bernarticích), kde firma Baťa měla dílnu, dnes by se řeklo - servisní dílnu, jež patřila k její prodejně. Z obchodu vedlo pár schůdků rovnou do dílny. A tam kraloval pan Brázda. Byl tudíž zaměstnancem firmy Baťa, to tenkrát něco znamenalo. Dlužno poznamenat, že to byl rovněž dobrý řemeslník, spolehlivý obuvník.

Někteří takto specializovaní řemeslníci sídlili v nedalekých Bernarticích, za jinými se muselo až do Písku. Takže v Bernarticích byl vedle kováře a truhláře též brašnář a sedlář, pokrývač, klempíř, sklenář, strojní zámečník, elektrikář, a pokud jde o potravinářské provozovny, nutno jmenovat pekaře, řezníka, cukráře, zelináře a nevím, koho ještě. V Písku pak, v krátké uličce pod kostelem, myslím, že se jmenuje Kostelní, býval známý nožíř Fritz a je neuvěřitelné, že na tomtéž místě se dodnes nachází nožířství, i když už se majitel jmenuje jinak. Za mostem na pražském předměstí bývala známá prodejna a opravna kol (bicyklů), majitel se jmenoval Kunst. To byla v té době velmi důležitá firma. Kolo bylo důležitý prostředek osobní dopravy a poměrně dostupný. Samozřejmě, byla i taková řemesla, či povolání ve městě, jež bodrý venkovan příliš často nevyhledával, jako hrnčíř, provazník, hodinář, nebo … chtěl jsem říci zlatník, ale toho jsme nikdy nepotřebovali. Z Písku však do Olešné jezdil kominík. To myslím trvá.

Když už padla zmínka o Baťovi (starší lidé říkávali Báťa), pak nutno nezaujatě dodat, že tato značka předběhla dobu. Představte si, že už za první republiky Baťa vybudoval hustou síť svých prodejen, které vybavil moderním interiérem, všechny měly jednotný nábytek, židle z ohýbaných chromovaných trubek a překližkových lakovaných desek a co hlavně - vstřícný přístup prodavačů k zákazníkovi! Sotva jste vešli do prodejny, už vás oslovil prodavač, či prodavačka, tehdy se jim říkalo obchodní příručí, a plně se vám věnovali. Baťa pamatoval i na služby zákazníkům, jako zmíněné opravy obuvi, anebo i na pedikúru. Zdravení a poděkování zákazníkovi bylo samozřejmostí, i když třeba příchozí nic nekoupil. Ještě dnes by mnohý personál současných obchodů měl co dohánět.

Zvláštní řemesla a zaměstnání Vedle běžných řemesel byla řemesla, jež sice nebyla tak často žádaná, nevyskytovala se ve vsi, avšak byla důležitá. 67

Období druhé světové války

Ve druhé polovině třicátých let 20. století se začaly stupňovat obavy z vypuknutí války. Začala se budovat linie pohraničních pevností a malých objektů lehkého opevnění, tzv. řopíků, nazvaných podle zkratky Ředitelství opevňovacích prací – ŘOP. Řopíky byly budovány nejen v této první linii, tj. v pohraničí, ale v několika dalších obranných postaveních. V bezprostřední blízkosti Olešné probíhalo tzv. druhé obranné pásmo podél řeky Vltavy, tzv. Vltavská linie. Obranné pásmo bylo rozděleno na několik úseků a čítalo stovky bunkrů od Prahy až po linii šumavskou. V našem úseku Vltavy, č. 137 Podolsko (Temešvár), stavbu těchto pevností na pravém břehu Vltavy prováděla firma Rudolfa Václava Svobody z Prahy. Stavební práce začaly 11. června 1938. Znamenalo to přechodnou pracovní příležitost pro nezaměstnané z okolních obcí, tedy i z Olešné.1 21. května 1938 byla vyhlášena částečná mobilizace československé armády. Na povzbuzení občanů se 10. července 1938 v Olešné konala slavnost „Sázení lípy svobody“ a 12. září 1938 byl slavnostně odhalen na návsi pomník svobody T. G. Masaryka. Po vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září 1938 se hned následující den 44 občanů chystalo k odchodu k vojenské povinnosti.2 Jak známo, k boji v Československu nakonec nedošlo. Díky zradě Anglie a Francie, které nebyly ochotny splnit své spojenecké závazky, byla 29. září 1938 podepsána Mnichovská dohoda a Československo přišlo o území Sudet. 30. listopadu 1938 byl prezidentem tzv. druhé republiky zvolen nejvyšší prezident správního soudu dr. Emil Hácha. Dne 15. března 1939 došlo k obsazení republiky německou armádou a ke vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Německá armáda v ten smutný den projela také obcí Olešnou. Vozy kuchyně zastavily na návsi a Němci začali rozdávat občanům jídlo. Mnozí se bohužel nechali svést a jídlo si vzali. Netušili, že jsou filmováni, aby celý svět viděl, jak jsou Češi hladoví. Toto se dělo i jinde. Brzy poté, přibližně v polovině července 1939, začali nacisté 68

rozstřelovat všechny chvatně vybudované řopíky na pravém břehu Vltavy. Doba protektorátu znamenala velké změny v životě obyvatel. Za války byly rozpuštěny všechny politické strany a sloučeny v Národní souručenství. Pod hlavičkou Národního souručenství v Olešné nadále mohlo fungovat také obecní zastupitelstvo v čele s Janem Syrovátkou, avšak jak už bylo řečeno jinde, samotný starosta musel v roce 1941 odstoupit kvůli tomu, že byl v první světové válce ruským legionářem. Byly zavedeny některé novinky v každodenním životě, které se trvale ujaly, jako např. jízda vpravo, a to ihned s příjezdem Němců, protože okupanti jinak jezdit neuměli. Další novinkou bylo střídání letního a zimního času, které bylo krátce zavedeno již během první světové války v letech 1916–1918. Od roku 1941 byl zakázán do té doby obvyklý nedělní dopolední prodej. Nově byly také zavedeny dvojjazyčné průkazy totožnosti s fotografií držitele, jeho osobními daty a otiskem palce. Začátek války po přepadení Polska nacisty dne 1. září 1939 znamenal zostření policejního režimu. Bylo zavedeno válečné hospodářství, nařízeno zatemnění oken s ohledem na nebezpečí nočních leteckých náletů a noční hlídky civilní protiletecké obrany, které zatemnění oken kontrolovaly. Již od obsazení Čech nesměl nikdo v době od 23 do 6 hodin vycházet. Zemědělci se však za okupace úplně špatně neměli, protože Hitler považoval zemědělství za důležité odvětví. Situace se ovšem v průběhu války zhoršovala. Byly stanoveny dávky, které si směli zemědělci ponechat, a vše, co vyprodukovali nad tyto stanovené dávky, museli prodat do státem řízeného výkupu za stanovené ceny. Na osobu si směli ponechat 20 kilogramů žita a pšenice na měsíc, tři čtvrtě litru mléka denně (půl litr ke spotřebě, čtvrt litr k výrobě másla). Postupně se normy snižovaly až na 13 kilogramů obilí měsíčně a půl litru mléka denně. Počátkem roku 1940 měli hospodáři dodávat z domácích porážek čtyři kilogramy škvařeného sádla ze zabitého prasete do váhy 100 kg a šest kilogramů do váhy 120 kg. Od jedné

69_ Řopík u řeky za Švihlíkovou zahradou

70_ Návštěva prezidenta Emila Háchy v Olešné, 1941

71_ Místo totálního nasazení u cirkusu František Ťupa z čp. 47 - čtvrtý zleva

Období druhé světové války

72_ Stavba mostu na Podolsku

74_ Dva podolské mosty 70

73_ Nový most na Podolsku

75_ Sovětští vojáci, květen 1945

76_ Sovětští vojáci u Švihlíků, květen 1945

slepice měli dodávat kopu vajec ročně. 15. dubna 1942 bylo zakázáno zkrmovat brambory hospodářským zvířectvem, neměly se však zmenšovat stavy prasat a drůbeže s ohledem na předepsané kvóty prodeje sádla a vajec.3 Obyvatelé si však dovedli vymyslet způsoby, jak předpisy obejít. Velké zásluhy na tom, že v Olešné nedošlo k žádnému zatýkání, měli jistě oba starostové, Jan Syrovátka i jeho nástupce František Ťupa.

pantů jezdilo mlít z jedné vesnice společně a jeden člověk za množství semletého obilí ručil. Z Olešné se takto úředně jezdilo do Honsova mlýna na Podolsku.

Z politických důvodů byli zatčeni z celé obce pouze dva občané, bratři Arnošt a František Hronek. Jejich zatčení spolu nesouviselo. Dominikán Benedikt František Hronek byl zatčen v Praze a zemřel 11. února 1945 v koncentračním táboře v Terezíně. Vzhledem k jeho významu je mu věnována zvláštní kapitola této knihy. Arnošt se na rozdíl od svého bratra z koncentračního tábora v Dachau vrátil. Co se týče jeho zatčení, obecní kronika naznačuje, že je mohl mít na svědomí konfident stejného příjmení – Václav Hronek, bývalý četnický strážmistr. Václav Hronek donášel gestapu zprávy o českých vlastencích a zavinil tak smrt a ztrátu svobody mnoha českých lidí. Po válce byl zatčen, odvezen k výslechu do Bernartic, kde se v nestřeženém okamžiku oběsil na okně. Podobných udavačů jako Václav Hronek však bylo naštěstí málo. Nikdo na nikoho neprozradil, že poslouchá cizí rozhlas či že si obstarává potravu na černo. Zemědělce sužovaly časté neplánované hospodářské kontroly, jejich příchod se však rychle všichni dověděli a slepice, obilí, brambory i další produkty před okupanty rychle schovali. V roce 1941 vyměnil majitel mlýna Bohumil Smíšek mlýn s Josefem Pešanem a odstěhoval se někam k Táboru. Josef Pešan zřídil ke mlýnu, poháněném vodním a motorovým pohonem, parní kotel na dřevoplyn a začal mlít na černo obilí. Tím pomáhal mnohým občanům, dojížděli k němu údajně i příslušníci německého národa. Pomáhal mu mlynářský pomocník Bohumil Veishaipl. Byla to velmi nebezpečná činnost, protože ve mlýnech prováděli okupanti časté kontroly; kontrolovali i ty, kteří do mlýna jeli. V okolí tajně mleli také mlynáři v Bernarticích, Borovanech a v Písecké Smolči na Boudě. Oficiálně se z nařízení oku-

Černé porážky byly další formou obstarávání si potravy. V Olešné je tajně prováděl Josef Trantina, který se do obce před válkou přiženil z Karlova. Tímto způsobem živili obyvatelé sami sebe, ale i mnohé obyvatele měst. Samozřejmě i za druhé světové války kvetla šmelina neboli černý obchod se životními potřebami. Sběr vajec a másla měl provádět Jaroslav Žemlička z Podolí a místo, aby tím „pomáhal zásobování Říše“, obchodoval na černo. Po něm sběrnu převzal jeho švagr a pokračoval stejným způsobem.4 Paradoxně povinnost odevzdávat povinné dodávky vedla ke zlepšení situace rolníků. Někteří olešenští rolníci dostali státní dotace na výstavbu domů pro sezónní dělníky, kteří měli lepšímu plnění dodávek napomáhat. Z obecní knihovny musely být odstraněny všechny tzv. závadné knihy. Pozornosti unikla dokumentární kniha „Památce Zborova“. Z lakonických slov obecního kronikáře se dovídáme, že „jednoho letního dne 1940 byla z pomníku padlých v Olešné odstraněna busta T. G. M.“. Po celou dobu okupace ji ukrýval mladý nadlesní Jan Pokorný ve své hájovně v Písecké Smolči (dnešní Léčiva). Po válce byla busta vrácena na původní místo, ale po nástupu komunistů k moci byla definitivně odstraněna a zničena. K dalším dílčím zprávám v kronice patří zpráva o havárii říšského letadla v roce 1940 na polích zvaných Kočičina poblíž Olešné. Pilot přežil, jen část podvozku byla uražena. Někteří mladí lidé, zvláště muži narození 1921 a 1924, museli odejít na práce v Říši. Někteří z nich se nechali najmout k cirkusu, což byl jeden ze způsobů, jak se totálnímu nasazení vyhnout. Do cirkusu agitoval soused Šperk, který s cirkusem jezdil. V Píseckých horách působili partyzáni, jeden z nich si chodil pro potraviny k Františku Starému čp. 14, chodili také k nadlesnímu Pokornému a na zvonici sv. Jana Křtitele v Chřešťovicích měli dokonce vysílačku, kterou Němci marně hledali. 71

Období druhé světové války

77_Osvobození Olešné, květen 1945

Konec druhé světové války nebyl pro Olešnou a celou oblast vůbec jednoduchý. Oba mosty na Podolsku byly uzavřeny kvůli tomu, že silnice k nim vedoucí byly zcela zahlceny Němci s těžkou technikou a povozy prchajícími před Rudou armádou. Nový železobetonový most na Podolsku byl postaven v okupačních letech 1938–1943 podle projektu V. Janáka, J. Brebery a L. Pacholíka. Stavbu provedla stavební firma ing. Bedřicha Hlavy. Most byl postaven vedle starého řetězového mostu z roku 1848, který byl rozebrán až v roce 1960 v souvislosti s napuštěním Orlické přehrady a v sedmdesátých letech 20. století znovu postaven na řece Lužnici ve Stádlci u Tábora. Němci pronásledovaní sovětským vojskem se snažili uniknout za Vltavu, kde byla soustředěna americká armáda a docházelo tak k mnoha neštěstím, když se snažili přeplavat řeku. Za sebou nechávali zkázu. Nejvíce postiženy byly Bernartice, kde bylo utíkajícími Němci zastřeleno mnoho občanů, mezi nimi rodina významné lékařky Vlasty Kálalové - di Lottiové. Nebezpečí ale nehrozilo jen od Němců. Podle služební knihy tamní stanice SNB dorazila Rudá armáda do Podolí I 10. května 1945 v odpoledních hodinách, Němce odzbrojila a hlídky ruských vojáků začaly zajišťovat v oblasti klid. Jenže mnozí vojáci Rudé armády, zvláště obyčejní pěšáci, byli často opilí a nedalo se od nich očekávat nic dobrého. Ve všech okolních vsích obtěžovali ženy, kradli hodinky a kola, rozbíjeli auta, když se pokoušeli v nich jezdit apod.5 Během května a června 1945 byly na polích odklízeny zbraně, náboje, nevybuchlá munice, autovraky a další věci po německé armádě. Pohřbívali se mrtví Němci, kteří zahynuli při pokusech dostat se přes řeku, byli zastřeleni nebo spáchali sebevraždu. Na poli na pravém břehu Vltavy blízko mostu se pravděpodobně odehrála násilná tragédie spáchaná opilými ruskými vojáky na německých zajatcích. Jejich řádění zamezil až příchod sovětského generála. Případ popsal německý bojový pilot druhé světové války Erich Hartmann, který u Podolského mostu padl do ruského zajetí. Hromadný hrob 24 osob příslušníků německého národa obojího pohlaví v místě tragédie u Podolí I uvedl strážmistr Václav Pecháček z místní stanice SNB ve svém hlášení ze 17. června 1949. 72

78_ Osvobození Olešné, květen 1945

Ve dnech 14. a 15. listopadu 2011 byl skutečně hromadný hrob na Podolsku nalezen a exhumován, i když počet mrtvých nesouhlasil. Tělesné pozůstatky byly převezeny do Památníku obětí druhé světové války v Chebu. Z celkového počtu 17 mrtvých byli 3 předběžně identifikováni.6 Jeden z ruských vojáků také zavinil smrt paní Šimečkové z Podolska, matky šesti dětí, která se ještě navíc o ruské vojáky starala.7 Olešné se takové neštěstí vyhnulo, žádný občan ke konci války nezahynul. U obce však zřejmě 9. května padl v boji s ustupující německou armádou ruský voják Ivan Alexandrovič Kravěc. Byl pohřben na okraji obce a nad jeho hrobem byl postaven pomník. Odhalení pomníku se zúčastnila ruská posádka, čestná rota československé armády z Písku a občané. Část sovětské armády byla po válce ubytována v lesích zv. Za Kopci a po jejich odvolání přišli jiní, kteří se usadili v arcibiskupském lese na Vranici. V okolí zůstali až do podzimu roku 1945.

1_ K řopíkům Vltavské linie viz Kuthan, J. – Stecker, M.: Vltava v proudu času. Červený Kostelec 2007, s. 73–75; Pamětní kniha obce Olešná, s. 53; Památní kniha Školy Podolí, s. 400. 2_ Informace k událostem, které druhé světové válce předcházely a k samotné válce, byly čerpány především z Pamětní knihy obce Olešná, s. 52–74. 3_ Petráň, J.: Dějiny českého venkova, s. 594. 4_ Podle kroniky B. Kostohryze. 5_ Archiv bezpečnostních složek, fond VS SNB Podolí I, J 7, i. č. 330: Staniční služební kniha 1945–1947; fond VS SNB Podolí I, J 7, i. č. 332: Památník 1849–1948. 6_ Viz http://www.severniceskobudejovicko.estranky.cz/clanky/1939---1945/kveten1945-u-podolskeho-mostu.html, staženo 21. února 2014. Kopii hlášení včetně plánu a záznam o vyzvednutí hrobu získal podolský starosta Vladislav Michal od Igora Nachtigalla zastupujícího Lidový spolek péče o německé válečné hroby v Kasselu v Německu. Kopie zmíněného hlášení byla údajně získána v Archivu ministerstva vnitra. Hlášení se však nepodařilo v příslušných archivech dohledat. 7_ Jiroušková, M.: Střípky, s. 92.

79-84_ Slavnost odhalení pomníku sovětského vojáka v Olešné, květen 1945

Návrat z vojenské činné služby - válka a osvobození Z vlastního životopisu Bohumila Kostohryze

Návrat z vojenské činné služby Vojenskou službu jsem skončil v roce 1935. Byla to doba krajně napjatá v souvislosti o naše hranice se sousedy. Různé schůzky státníků a nakonec odevzdání pohraničí kol dokola, nebylo konečné. V roce 1938 nastává éra protektorátu Čechy a Morava. Slovensko se odtrhlo a utvořilo samostatný stát. Byla to pro náš lid doba okupace, doba úkrytů, klamání úřadů. Místní starostové byli vesměs lidé rozumní a zachránili co jen se dalo. Časté kontroly obyčejně náhle dávali vědět rychle oběhem. Lidé drželi za jeden provaz, poslouchali cizí rozhlas. Udavači byli jen pořídku. Potraviny byly na příděl, jistě nestačily a tak docházelo k častým černým porážkám. Také časté kontroly na slepice sužovaly zemědělce. Stalo se, že brzy za svítání přišel kdosi, představil se jako kontrola a baterkou se jal počítat slepice na bidle. Nemohu nevzpomenout historky, která se odehrála v naší obci. Najednou na návsi výkřik. Kontrola! Nastalo chytání slepic do pytlů a schovávání. Horažďovský Jan (Kukrál) se rozhodl, že nejlépe bude, když se se slepicemi v pytli v počtu asi 9 vzdálí do lesa za Kopci. Své rozhodnutí provedl. Poněvadž mu byla zima, odběhl si kousek dál na chrastí, že si udělá oheň. Jaké však bylo překvapení, když se vrátil a slepice byly pryč. Nebyly to jen podušené slepice, byly to i zkažené brambory, obilí, které vlhkem přišlo vniveč. (Sami jsme měli s Bouškou schované obilí až v Podniví ve staré cihelně.)

tože jeho měřičné bylo příliš vysoké, semlel jsem něco v Bernarticích, Borovanech a hlavně na Boudě. Nutno také uvést, že Němci počítali na 1 osobu a měsíc 21 kg chlebového obilí. Bylo trestné, kdyby tyto kg na sýpce scházely. Protože jsem byl asi půl roku v mléčné komisi, vím, že na 1 dojnici se odevzdávalo asi 300 l mléka, tahavé méně. Samozásobitelé dostávali zpět máslo mlékarenské v kostkách asi ¼ kg na osobu měsíčně za dodané mléko. Mnoho starostové udělali pro lidi, kteří se hlásili ke komunistické straně. Takové Němci zvlášť vyhledávali. Jejich činnost z lidských citů byla popřena. Vědělť každý, že pro takové následovalo zatýkání a žalář. Špatně a nedobře se však mnozí z nich zachovali svým ochráncům z doby okupace. Příchodem roku 1945, nejen že na ně ukazovali jako na nepřátele státu, ale mnohé nepravdy a příkoří jim činili. Za okupace byly stroje a hnojiva poměrně laciné, protože Hitler považoval zemědělství za most ke konečnému vítězství. Traktor 12 HP Svoboda stál 28000, samovazač 5´ 10.000. Hrubá tržba na našem hospodářství byla 80 000. V tu dobu jsem začal se švagrem Bouškou řídit pneuvozy. Sháněli jsme disky, pneu, železo – vše obhospodařované a vždy s rizikem. Náhodou jsem navázal styk s Fabichem, zast. „Fera“, který mě obstaral přednostně všechny stroje. Koupil jsem napaječky, plantážku, žel. pluh, raketu, odstředivku, secí stroj, sekačku, hrstovku, samovazač 5´, diskové brány, pluh za traktor, traktor Svoboda 12 HP, 4 gumáky, vrtačku, kovadlinu aj.

Obilí se šrotovalo a k jídlu. Přes to, že se musela takto zpracovaná mouka dobře podsívat, zůstával v ní písek z kamenů, mezi nimiž se zrno třelo. Ve mlýnech byly časté kontroly, které přepadaly i formany na cestě a zle řádily. Němci pak přišli na to, že se muselo jezdit společně z 1 vesnice a 1 člověk ručil za množství dle papírů, u nás to bylo Podolsko – Honsův mlýn.

Vzpomínám na mlácení cepem. Děda mlátil v 80 letech. Sám jsem se naučil v pěti. Mlátilo se žito na povřísla. Mlátičky ruční měli chalupáci. Sedláci pořizovali síťovky, nejprve na pohon žentourem, pak benziňáky. Po 20tých létech začaly čištičky, dvoučističky, tak odpadly mlýnky, na kterých se obilí čistilo ze síťovek. Někteří menší zemědělci se sdružovali k nákupu hlavně mlátiček a celých souprav. My jsme měli dvojčističku „Dobrý“ Ml. Boleslav asi v r. 1930.

Pod Olešnou na Smíška mlýně mlel tajně nový majitel Pešan Josef. K pohonu stolic používal párovku. Měl prý podplacené pány na okrese a tak se mu nic nestalo. Pro-

Sportovní činnost v době, kdy jsem se vrátil z vojny až do doby, kdy jsem se stal samostatným hospodářem, spočívala v činnosti plachtařské, jehož členem jsem byl v Písku.

85-87_ Vraky aut a vojenské techniky na Podolsku, květen 1945

Příchodem Němců vše zlikvidováno. Rád jsem jezdil na kole. Nejdelší tůra v 1 dni na Boubín a zpět. Také fotografování bylo mou zálibou. Za starší foto/aparát/ jsem zaplatil 300,-, což obnášelo hodnotu prům. krávy. V zimě jsem užíval sněhu na lyžích. Mezi tím sportem a létáním jsem si udělal známost s mojí manželkou, s níž žijeme podnes, doufám, že spokojeně. Mezitím byl ještě pokus o mobilizaci a pak přichází 18. leden 1940, kdy jsme slavili svatbu v zámecké kapli v Čížové. Stal jsem se samostatným hospodářem a naráz se změnil chod mého života. Starost o rodinu, koupi strojů, stavba stodoly, nedala někdy spát. Však jenom krytina 600 m2 stála 18000,-, zedníci asi 7000,- tesaři asi 3000,-. Dva špalky na latě jsme koupili v Červenské oboře. Byly tak veliké, že nemohly projít katrem pily na Podolsku ve mlýně. Kámen lámali Slabečáci za 2000,-. Hodně kamene jsme měli doma. Práce zednické zadány fy Souhrada, tesařské Pichlík v Písku (Jar. Kostohryz z Olešné), pokrýv. Hanták ze Zběšic. Hodně peněz pohltily převody – asi 8000. Nerad vzpomínám na taj. ber. úř. Heřmanskýho, který mě dřel bez nože. Dluh, který jsem splácel stále byl na výši 50-70000.

Navazuji ještě na mletí za okupace. Chtěl bych popsat semílání čočky, která se dost pěstovala a zpodobnit mlýnek. Tedy mlýnek na čočku byly vlastně dva kameny na podstavci o průměru asi 70 cm. Spodní kámen byl stojatý kol dokola lemovaný s vyústěním pro vytékání. Vrchní kámen oběžný, uprostřed otvor pro nasýpání. Skrze spodní kámen byl otvor, jímž procházel železný šroub se špičkou, na jehož hrotu nasazen vrchní, okován obručem s ručičkou, jímž se dokola uváděl v chod. Kameny byly narýhovany, aby čočku drtily. Zaléváním při drcení vznikala jakási smetana, jíž dobytek měl za pochoutku. Protože mám na mysli zachovat všechny zanikající stroje a nářadí, musím popsat dřevěný vůz a jeho součástky: Žebřiňák: kola, sklady, ramena, 9 der, řebřiny, líšně, rozpěráky, palec, šlajf (brzda) Kůš: krátký vůz, hlavně na hnůj. Koutky stabilní (čela), postranice (prkna), vyndavací opleny, klonice Korba: uzavřený vůz, stabilní kouty i vysouvací Kolo: hlava, špice, loukotě, ráf, houfníky, zděř, zákovník Služebnictvo: Julie Pgosová z Karpatské Ukrajiny, Růž. Dlouhá, Růž. Šípková, Jos. Kovář, Karel Vlna, Fr. Klíma, Jos. Lechnýř. Velká většina mladých lidí utekla do ze75

Návrat z vojenské činné služby - válka a osvobození

mědělství ze strachu před nasazením do Říše. Jak přišlo osvobození, chasa se rozprchla a sedláci zůstali sami. Museli se zařizovat strojně a pak mnoho jich bylo zajedno, že už by žádného nechtěli. Záhy začaly kontingenty vysoké, neúnosné, takže museli zemědělci uvažovat buď do JZD nebo mě čeká likvidace a stěhování, což postihlo u nás 4 zemědělce, Polívku, Boušku, Máchu, Starýho. Návrhy k tomu dali místní lidé. Služba chasníka v prvé republice činila asi 1800, u děvečky 1600, vynikající a spolehliví kočové měli až 2500. To bylo k celému zaopatření + přídavky (textilie).

meškal a utíkal na komando, že je tam nějaký špion. Avšak našel se z nich dobrý člověk, který Jendu včas varoval, aby se vzdálil, co se na něj chystá. 4.5.1945 slyšeli jsme opět bombardování v Písku a okolí. Druhý den dostali jsme zprávu, že bombardovali Krašovice a Pepa Měsíček (švagr) prý byl zasažen a leží v písecké nemocnici v bezvědomí. Návštěvou za ním pak jsme zjistili, jak se to stalo.

Za okupace byly stanoveny směrnice do 4 oblastí. Měsíční mzda v zimě činila asi 200, v létě 320. Též zaopatření. V případě, že zemědělec zjednal místního dělníka, platilo se v naturáliích. Za 1 den dostal buď 25 kg pšenice nebo 1 q brambor + potah a jetel pro krávu.

Naši v Krašovicích byly té neděle všichni v kostele. Pepa měl dělat hlídače. Měli tam ulágrované Němce, i v ostatních staveních. Na vozech měli munici, hlavně pancéřové pěsti. Jeden z kuchařů odvážil se střelit z pušky na slídícího letce pátrajícího po železnici. To bylo povelem k útoku pro letce. Již první bombě vzňaly se panceřové pěsti a účinek byl hrozný. Střechy téměř spadly, okna omítka vše jako po ohni.

Bývaly často špatné úrody, takže sedlák často po zaplacení všech povinností zůstal na suchu. Jenom velká láska k hroudě a povinnost předat grunt synovi jej nezlomila.

Pepa tou dobou stál za dveřmi do předsíně. Nárazem dveří od detonace dostal velký náraz, upadl a z mdloby se už neprobral........

Nutno upozornit, že bývali i takoví chasníci, že se zjednali přes zimu a jak vysvitlo slunce, utekli k zedníkům. Jiní zase nevydrželi na místě a stále vandrovali. Též i sedláci nebyli stejně dobří. Avšak byla většina těch u nichž byl chasník jako člen rodiny.

Příchod osvobozeneckých armád Koncem dubna 45 stěhovaly se trény a autokolony něm. armád směrem na západ. Jejich přesun byl možný jen za noci. Hloubkoví letci západních mocností slídili stále, a běda, jestli nějaký konvoj nebo vlak zastihli. Hned se snesli zcela nízko nad oběť a začali pálit z kulometů, jejichž střely prorazily i kolejnici. Lokomotiva byla vyřazena prostřelením kotle. Trény byly rozprášeny 40-60 koní padlo na místě. Jednoho dne vyšlehl plamen v Červené nad Vltavou a hromová rána se rozlehla. To byl zasažen muniční vagon. Jednou v neděli jsme byli s Jendou v Chřešťovicích. Tam byli všude ulágrovaní Němci. Byli též u Hrdličků. Jenda hned se s nima dal do řeči. Co však se nestalo. Některý z nich ne76

5. květen 1945 Přišel 5. květen, očekávaný den osvobození. Jak a kdy jsem spatřil sovětského vojáka? Toho dne v pravém smyslu chrlila německá armáda svoje síly od východu na západ. Všichni se snažili dostat do zajetí k Američanům. Domnívali se, že ti budou s nimi slušně zacházet. Šel jsem se podívat k Vltavě jsa zvědav jak se bude tolik vojska přesunovat na druhý břeh. Potkali jsme se Fr. Ťupou a společně jsme zamířili k Luskovi přes Vranici. Naskytla se nám pestrá podívaná. Kolem Vltavy spoustu povozů, koní, aut, vojáků, žen uprchlíků a všichni měli jednu touhu. Dostat se na druhou stranu. Někteří muži se svlékli, přeplavali a čekali nazí na druhé straně. Nejtěžší to bylo s dětmi a ženami. Na vodě byly dvě loďky Luska a Růžičky. Němci urazili zámky, naložili ženský náklad až po okraj pramic a vyjeli neštěstí vstříc. Jeden muž, který převážel, neměl dost místa ani bidlo nestačilo

88_ Osvobození Olešné, květen 1945

a tak se obě lodi blížily po vodě vstříc proudu. Sotva se dostaly do proudu, lodě se zakymácely a už se obrátily. Pochybuji, že se někdo zachránil. Asi za dvě hodiny vjeli na dvůr dva ruští vojáci s automaty na zádech, hodnosti poručíků. Nastalo vítání, objímání a že už je tak dlouho očekáváme. Věděl jsem, že už budou Rusové ve vsi a proto spěchám domů. Pod Tomášků vidím prvního rudoarmějce na moto, který jen těžko ovládal svůj stroj až na konec upadl. Doma už plno vojáků, dokonce sám major, nejvyšší velitel toho oddílu. Ubytoval se v pokoji, kde i spal a staral se oň jeho kuchař. Major vypravoval, jak pobíjeli Němce a pojídajíce, popíjejíce, dobře jsme se bavili. Poněvadž jsme měli vchod z ložnice do špajzu (dnes koupelna), brzy našli kuchaři, co potřebovali. Slibovali, že jim dovezou, že oplatí, ale nedovezli. No, však ta svoboda stojí za víc, než hrnec sádla, říkáme si. Major se odstěhoval a přišel jiný staršina, který se ubytoval v komůrce přes dvůr. Měl pár krásných koní a bryčku. Chlubil se, že pobil nějakého buržoa v Rakousku a tak ona kořist, že pochází z něho. Měl sbírku zbraní loveckých, látky, spousty kůží. Na sedadle bryčky byla firma nějakého řezníka z Lince. Pobyl u nás asi 14 dnů.

Sliboval nám, že až pojede pryč, něco dá ze své kořisti. Jednoho dne náhle ujel, zanechav po sobě jen roztrhanou peřinu. Měl rád kapustu (zelí). Chodili pro ni také vojáci z „Kopců“, ubytovaní v zemljankách. Při jedné z návštěv by se byli o kapustu pobili. Také k nám chodil jeden voják, v civilu učitel. Byl velmi příjemný a dal mi na pamět ruskou papírovou bankovku. Přicházeli však i takoví, kteří byli poštvaní od místních lidí. Velmi rádi by viděli, kdyby mě třeba odvezli nebo snad i zastřelili. Avšak po malé chvilce obyčejně jsme se seznámili a nikdo neviděl ve mně buržoa, ale byli jsme hned kamarády. Dle vyprávění a zpodobnění jsme poznali, odkud vítr vane. Říkáme, že to máme za to, že jsme mu dávali za války bochníky chleba pro půl tuctu dětí. Lidé změnili naráz svoje stanovisko. Jindy vlídní, usměvaví lidé se potkávali a najednou tolik hněvu, závisti házejí na sedláky, živnostníky. Majetek se stal tak nepříjemný (ne vlastní). Starostové byli vyměněni a na jejich místa nastoupili předsedové národních výborů. Byli to někdy lidé, kteří vystřídali všechny politické strany, i třeba fašistickou. Hlavně, že se hned přizpůsobili a zařadili se do vedoucí strany. Věřte, že hodně lidí trpělo nevinně, nařčeno falešným udáním. 77

Olešná po stránce kulturní

Do padesátých let 20. století byla většina obyvatel Olešné římskokatolického vyznání.1 Život každého člověka byl nerozlučně spjat s církevními obřady, bez nichž se neobešlo žádné jeho životní období. V kostele se odehrávaly křty, svatby i pohřby. Průběh roku byl řízen církevními svátky a slavnostmi. Slavívala se hlavní pouť sv. Jana Křtitele, která se konávala v neděli následující po svátku sv. Jana Křtitele dne 24. června, dožínky o Sepekovské pouti a posvícení havelské kolem svátku sv. Havla 16. října. Každoročně se v obci konaly májové pobožnosti, což bývaly každodenní společné modlitby k Panně Marii u jedné z olešenských kapliček v měsíci květnu. U olešenské kapličky se občas sloužily mše svaté pod širým nebem a vycházela od ní procesí do Sepekova a ke sv. Rozálii u Borovan. Také o velikonočních svátcích se lidé scházeli v kostele a dodržovalo se mnohem více tradičních zvyků než dnes. Tradice pálení čarodějnic na Skalici, nebo dříve i na Americe, se udržela dodnes, ohně se zapalovaly i na slavnostech na památku upálení M. Jana Husa, které se dříve slavívaly v Horních Rastorech, u Kozího Hrádku a dnes na Skalici. Na podzim se slavívaly svátky sv. Barbory, sv. Lucie, sv. Mikoláše a samozřejmě svátky vánoční. Veškerá kulturní činnost v obci spočívala na hasičích, kteří pořádali sjezdy, zábavy a v zimě bály. Sbor dobrovolných hasičů, který byl občany založen v roce 1900, byl prvním spolkem v obci vůbec. Vznikl o pět let později než hasičský sbor v sousedním Podolí, který byl založen roku 1895.2 Obcí byla zakoupena čtyřkolová vozní stříkačka za obnos 1600 korun rakouských. Na návsi vedle hostince u Pletků byla postavena hasičská zbrojnice. Zbořena byla až během stavby dnešního hotelu, jemuž musel ustoupit také celý Pletkův hostinec s tanečním sálem a obchodem. Sbor dobrovolných hasičů v obci zanikl sloučením obce s Podolím I a po osamostatnění obce v roce 1991 již nebyl obnoven. Hasiči si svého členství ve spolku považovali. Kromě hašení požárů mívali cvičení a zúčastňovali se různých shromáždění v obci i okolí. Respektovanými veliteli hasičů byli za první republiky Jaroslav Kostohryz a po jeho náhlém úmrtí Josef Bouška. Olešenští hasiči měli také svůj prapor, který si chránili jako oko v hlavě, používal se jen při slav78

nostních příležitostech, jako byly státní svátky, hasičské sjezdy a podobně.3 Všechny lidové zábavy se odbývaly v hostincích. Ty byly svého času v Olešné dva a oba dva měly sály. V sále u Čunátů čp. 72 (vedle Pichlíků) hrávala o posvícení, pouti a masopustě muzika. Zábavy se jeden čas konaly také u Třísků, protože hostinskému Čunátovi nechtěl muziku doma dovolit jeho syn. Později se všechny slavnosti, zábavy i divadlo odbývaly také ve vyhlášeném hostinci u Pletků, jehož sál patřil mezi nejlepší v okolí. Muzikantů v Olešné bývalo hodně. F. Král ve svých vzpomínkách jmenovitě uvádí pro období první republiky a druhé světové války především rodinu Ťupových, mezi nimiž byli hned tři harmonikáři – František Ťupa a jeho syn, rovněž František, z čp. 57, a František Ťupa z čp. 47, který byl též výborným klarinetistou. Na klarinet hrál i Jan Ťupa z čp. 22. Další muzikant Josef Jaroš st. hrál na heligon vlastní výroby. Heligonkářem byl též hostinský Jaroslav Žemlička a Ruda Suchan, který navíc svou hru doprovázel oblíbenými písničkami ze života. Mezi muzikanty bylo několik bubeníků: Josef Smíšek, Josef Hrneček mladší, Milan Pletka a další. Jaroslav Němec hrával na basheligon. František Kobližka, houslista a hráč na citeru, hrál i po úrazu ruky, po kterém mu na levé ruce zbyl jen palec. Nástroj ovládal posuvem palce po struníku, což bylo u citery, která se pokládá na stůl, snažší než u houslí, jejichž krk si musel opírat o koleno. Na housle hrával i Bohuslav Smíšek. Mnoho zábav i divadelních představení na své vlastnoručně vyrobené housle společně s dalšími lidovými muzikanty z řad sousedů doprovázel také Bohumil Kostohryz. Bohumil Kostohryz hrával často také s Janem Velkem z čp. 17, který v raném dětství oslepl následkem úrazu. Byl patrně nejlepším hudebníkem mezi sousedy. Jako druhý obecní spolek byl v roce 1920 založen kulturní čtenářsko ochotnický kroužek, později nazvaný Vltavan, který provozoval divadelní hry většinou v Pletkově hostinci. Kroužek založili Josef Hronek, Josef Valenta ml. a Bohumil Pechouš. U jeho kolébky stál také Bohumil Kostohryz, který sehrál nejednu hlavní roli. Významným divadelníkem a principálem divadelního spolku byl rolník František Polívka, který režíroval četná představení. Nejdříve se hrávalo

89_ Sbor dobrovolných hasičů v Olešné, čtyřicátá léta 20. století 90_ Hasičský sbor v Olešné, květen 1945. Vpředu zprava velitel Josef Bouška, František Král, Jan Ťupa, Josef Ťupa, ve druhé řadě zprava František Polívka, Karel Horažďovský, ve třetí řadě zprava Josef Trantina, Jan Tlášek, ostatní neurčeni

Olešná po stránce kulturní

na vypůjčených jevištích z Podolí I, Chrášťan a Jamného, až roku 1927 si kroužek zřídil vlastní nové jeviště za cenu 2500 Kč, která byla uhrazena dílem hotově, dílem dary a darovaným dřevem od místních občanů. Kroužek míval přibližně 40 členů. Vltavan hrál pravidelně na Mikulášské zábavě, na Silvestra a pak v postě. Kulisy bývaly uloženy v místní kovárně, odkud se stěhovaly do Pletkovy hospody. František Polívka divadelní hry nejen vybíral a režíroval, ale konal i nápovědu během představení. Hrávaly se hry českých autorů s venkovskou tématikou.4 S některými představeními, např. „Z českých mlýnů“, olešenští amatéři hostovali i v sousedním Podolí. Postavu Šebestiána Šafránka dokonale ztvárnil Jan Ťupa z čp. 22, dědeček Jaroslava Šedivého a výše zmíněný klarinetista. Jeho oblíbený kuplet „Jsem Šebestián Šafránek, ve světě známý krajánek, …“ pokaždé sklízel neutuchající potlesk diváků. Hrály i děti, malému Františku Královi, Jardovi Vincků (Kostohryz, čp. 41) a Milanu Pletkovi byly ve zmíněné hře svěřeny role tančících vodních skřítků. Na divadelní představení v Olešné přicházeli též amatérští divadelníci z konkurenční scény v Podolí, jako byl pan učitel Václav Mlíčko se Standou Chalupníkem (Parkosem). Po Františku Polívkovi převzal roli režiséra František Kalina mladší. Jak potvrzují pamětníci, zhostil se režie neméně dobře. Jedním z úspěšných představení v režii Františka Kaliny byl „Zvíkovský rarášek“. Na kulturním dění v obci se nepodíleli jen místní ochotníci, ale též někteří profesionální herci až z Prahy, kteří se ochotně ujali některých rolí a pomáhali s režií. Byli to zejména členové rodiny Záhorských. Po dlouhou řadu let jezdívali na letní byt ke Švihlíkům, kde měli starou řeku doslova pod okny. S občany v Olešné se dokonale sžili. Nejednou se stalo, že se na plakátech ochotnického spolku Vltavan objevilo jméno některého z pražských herců se zkratkou „j. h.“. Býval to především herec Richard Záhorský, který si zdejší kraj tak oblíbil, že si nakonec pár kroků od Švihlíků postavil rodinnou vilu. Netušil, že jeho rekreační obydlí bude za pár let zatopeno hlubokými vodami Orlického jezera. Do Olešné, do chalupy ve Strouze, jezdíval také herec Rudolf Hrušínský, který byl podobně jako Richard 80

Záhorský vášnivým rybářem. Občas chodíval od řeky na pivo do Olešné k Pletkovům. Divadelní představení se jednou dokonce konalo i v přírodě, a to na pastvišti v Padělkách. Dolní část pastviště zakončovala kulisa paseky a mladého lesa. Ochotníci zde plochu upravili, dovezli lavice pro obecenstvo a vykopali jámu pro nápovědu, kterou zakryli chvojím. Nápovědní jáma se však stala pastí na paní „nápovědku“ Martínkovou, příbuznou rodiny Záhorských, která nápovědu ovládala dokonale a s citem, byla však trochu při těle. Po neúspěšných pokusech vylézt z jámy se jí to podařilo až za veselého ohlasu diváků a jejich vydatné pomoci. Jedním z mnoha úspěšných představení divadelního spolku, a zřejmě také jedním z posledních, bylo „Bláznivá Viktorka“, kterou ochotníci sehráli dne 25. března 1949. Přítomní pražští herci se o něm vyjadřovali pochvalně.5 Spolek Vltavan však bohužel fungoval jen do roku 1950, ve kterém byla jeho činnost ukončena.6 26. prosince 1932 se z iniciativy Bohumila Kostohryze v domě jeho rodiny konala ustanovující valná hromada Místního sdružení republikánského dorostu.7 Prvním předsedou nově založeného spolku se stal František Ťupa, místopředsedou Josef Tlášek a jednatelem Bohumil Kostohryz. Dalšími členy prvního výboru byli Ladislav Šedivý, Anna Holková, Růžena Kostohryzová a Jan Horažďovský, zemědělským referentem Josef Bouška, kulturním a sociálně-politickým referentem Bohuslav Smíšek, verifikátory účtů Josef Bouška a František Polívka. Protože František Ťupa a Bohumil Kostohryz museli již koncem roku 1933 nastoupit do vojenské služby, byli na valné hromadě 14. října 1933 zvoleni noví členové výboru. Předsedou se stal František Polívka, místopředsedou Karel Horažďovský, jednatelem Bohuslav Smíšek a pokladníkem Jan Těhle. Pro zajímavost uvádím všechny členy sdružení v roce 1933. Byli to: Josef Bouška, Anna Holková, Jan Horažďovský, Karel Horažďovský, Josef Jelínek, Bohumil Kostohryz, Marie Kostohryzová, Růžena Kostohryzová, Karel Kubíček, František Kubíček, František Michalec, Václav Pechouš, Václav Pichlík, František Polívka, Marie Polívková, Bohuslav Smíšek, Ladislav Šedivý, Jan Těhle, Jaroslav Tlášek,

91_ Bruslení na návsi, pohled na hasičskou zbrojnici a Pletkův hostinec

92_ Hasičská zbrojnice, srpen 1988

Olešná po stránce kulturní 93_ Malí muzikanti Josef, Vladimír a Bohumil Kostohryzovi, padesátá léta 20. století

František Ťupa, Anna Ťupová, Karel Vlna, Josef Žižka a Antonín Hrubant. Všichni pocházeli z Olešné, až na Antonína Hrubanta, mlynáře ze mlýna zvaného Bouda v Písecké Smolči. Většina členů byla zároveň členy spolku Vltavan nebo Sboru dobrovolných hasičů. Na schůzích sdružení se konávaly přednášky na různá historická i aktuální témata, např. o nebezpečí fašismu a jeho působení na českém venkově. Častým přednášejícím byl Bohuslav Smíšek, povoláním učitel. Společně se Sborem dobrovolných hasičů sdružení pořádalo zapalování hranice u Kozího Hrádku k uctění svátku M. Jana Husa, vymýšlelo programy na oslavu výročí narozenin T. G. Masaryka, vzniku Československé republiky, pořádalo nebo se účastnilo sportovních dnů a utkání ve fotbale, cyklistice a dalších sportech na hřišti v Padělkách nebo v sousedních vsích, pořádalo taneční zábavy a plesy v hostinci u Pletků. Bohumil Kostohryz inicioval také založení cyklistického odboru působícího v rámci sdružení. Jednou z posledních akcí, která se z iniciativy sdružení konala, bylo slavnostní vysazení Lípy svobody a Švehlovy aleje 10. července 1938. Koncem roku, 29. prosince 1938, bylo Místní sdružení republikánského dorostu zrušeno a přeměněno na Mladou národní jednotu. Veškerá činnost byla definitivně ukončena po obsazení Čech a Moravy nacisty 15. března 1939. Vedle výše uvedených spolků v obci působily také spolky honební, rybářský, včelařský atd. V roce 1922 byla založena obecní knihovna, která občanům půjčovala knihy i různé časopisy. Obec musela na knihovnu přispívat za každou osobu 50 haléřů, tj. 250 Kč 82

ročně. Knihovna fungovala především přes zimu, kdy měli rolníci na čtení nejvíce času. Prvním knihovníkem se stal Vincenc Hrneček, který ale žádnou činnost nevyvinul, v roce 1928 se knihovnictví i psaní kroniky vzdal a péče o knihovnu byla svěřena Josefu Hronkovi. Josef Hronek byl i prvním pisatelem obecní kroniky. Musel však brzy odejít za prací do Prahy a knihovnu za něho krátce vedl jeho bratr Bohumil Hronek. Koncem roku 1929 ji odevzdal nově zvolenému knihovníku Josefu Bouškovi ml.8 Podle obecní kroniky byl prvním časopisem, který začala knihovna odebírat, agrární časopis „Cep“. Dále občané četli periodické časopisy „Rašple“, „Červánky“, „Zář“, noviny „Jihočeský dělník“, „Naše obrana“, „Právo lidu“ a další, především sociálně demokratické. Četly se také časopisy československé strany lidové „Lid“ a „Obnova“, časopisy československé strany republikánské „Venkov“ a „Lidový deník“ a časopis živnostenské strany„Reforma“. Za druhé světové války proběhla revize obecní knihovny a „závadné“ knihy musely být zabaveny. Přesto unikla pozornosti dokumentární kniha „Památce Zborova“. Po válce byl knihovníkem ustanoven mladý František Král, jehož přičiněním byl v obci promítán první film v hostinci u Pletků pod názvem Duha. Byl to válečný dokumentární film o řádění Němců v Polsku. Jako novinka v obci měl dosti slušný úspěch. Průběžné zprávy o činnosti knihovny se bohužel nedochovaly; podle zprávy zaznamenané k roku 1948 si přes zimu půjčovalo knihy 32 stálých čtenářů, hlavně mládeže, ale nechyběly ani osoby starší 70 let. V roce 1950 knihovna obsahovala 380 svazků, což byla zásluha Františka Krále.

94_ Zdeněk Záhorský, syn herce Richarda Záhorského

95_ Pozvánka na hasičský ples v Olešné, 29. 1. 1949

24. září 1950 odevzdal František Král knihovnu novému knihovníku Františku Kalinovi, protože odešel studovat do Prahy.9 Zimní sezona půjčování knih v roce 1951 začala dne 28. října, kdy Františka Kalinu vystřídala Marie Krejčová z čp. 39; knihy však půjčovala nepravidelně.10 K 1. prosinci 1953 muselo být na základě komunistického vládního nařízení z obecní knihovny mnoho knih vyřazeno. V roce 1954 byla novou knihovnicí ustanovena Zdeňka Krejčová z čp. 39. Knihovna v té době měla 20 čtenářů.11 K roku 1957 je zmíněno nové vybavení obecní knihovny, která sídlila v budově Místního národního výboru v Pichlíkově stavení čp. 16. V zimním období 1958 navštěvovalo knihovnu 34 stálých čtenářů, knihovna však už v té době příliš kvalitních knih neobsahovala a bylo v ní bohužel také jen málo knih pro mládež a školní děti.12 Po spojení obce s Podolím I v roce 1960 knihovna zanikla.

1_ K sepsání této kapitoly byly využity obě kroniky: Pamětní kniha obce Olešná; Kronika Bohumila Kostohryze. Bohatě čerpáno bylo také také z písemných pamětí ing. Františka Krále a z osobních vzpomínek několika občanů obce. 2_ Jiroušková, M.: Střípky, s. 65 3_ Informace z pamětí F. Krále. 4_ Následující text o divadle čerpán především ze vzpomínek Františka Krále. 5_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 16. 6_ SOkA Písek, MNV Olešná, kart. 1, sign. 05: Zpráva újezdního tajemníka Votýpky o činnosti MNV od roku 1945. 7_ Kniha protokolů ze schůzí Místního sdružení republikánského dorostu, soukromý archiv. 8_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 35. 9_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 103. 10_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 108–109. 11_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 121. 12_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 115, 143.

Kultura v Olešné Z vlastního životopisu Bohumila Kostohryze

Housle mě provázely při toulkách večer na Skalách u Vltavy, na Vranici i jinde. Také jsem nacvičoval později sám kuplety a písničky zdejším ochotníkům. Hrávali jsme napřed u „Čunátů“. Byl to Mikuláš, Silvestr, Tučný čtvrtek,1 svátky, štandrle2 atd. Hrál jsem také s J. Velkem, slepcem, který se naučil v ústavu hrát na více nástrojů. Přátelství s ním jsem podržel až do jeho smrti. Moje touha po hudbě byla veliká. Koupil jsem si tajně flétnu a aby otec nevěděl, hrál jsem na seníku v domnění, že mě nebude slyšet. Tajemství vyšlo najevo a musel jsem flétnu vrátit. Se Slávou Smíškem byli jsme nerozluční přátelé. On malý, já velký jako Pat a Patachon. Mezi nás patřil i další věrný kamarád Puňta, náš pes. Byl moc hezký. Kratší, neveliký, barvy lví, ocas řasnatý jak liška, ovšem zpátky točený. Ten nás doprovázel jako stín. Nestačilo jej zahnat u vsi, za chvíli se objevil a vzadu v uctivé vzdálenosti nás následoval. Stačil při koních, ale i na kole nezůstal vzadu. Vytrvale běžel a jakmile uviděl rybník hup do něho a po ochlazení utíkal dál. Jeho náhlá návštěva byla dost nepříjemná. Tak třeba se jednou objevil na půlnoční, ve slabeckém kostele. Jindy zase přeplaval Vltavu, když jsme ho nechtěli vzít s sebou. A to mu vůbec nevadilo, že to bylo třeba v květnu. Chodil s námi i na divadelní zkoušky. I stalo se pak, že když jsme divadlo skutečně hráli a já se tam s někým potýkám, vběhne ku zděšení všech Puňta na jeviště, aby mě bránil, což byla jeho dobrá vlastnost. Puňta strašně nenáviděl kočky. Nepočítal jsem kolik jich za našich večerních toulek zadávil. Jednou jsem musel s koněm v bryčce do Bernartic. Ohlídnu se u Kašparovy lípy a Puňta v patách. Nuže, co se dalo dělat? Opatrně mě následoval a já mu v duchu sliboval, že ho už jistě uvážu. Stojím na náměstí a vidím před Hrubantů vyhřívat se pořádného kocoura. Netušil, že Puňta je nepřítel. Ten udělal pár skoků po kočičce a té už nezbylo nic jiného než bleskově skočit do krámu na pult a regály. Poplach mezi zákazníky působený padáním lahví s vínem, octem byl veliký. I nastala rychlá poptávka čí že je to pes. Já ani Puňta jsme nečekali a hajdy domů. 84

Divadlo mě strašně vábilo. První roli poslíčka jsem začal hrát v 15ti letech a bylo mě velkým vyznamenáním. Hleděl jsem s úctou na starší ochotníky a byl jsem rád, že mě tam trpí. Jeviště jsme vlastní neměli. Půjčovali jsme si ho hlavně z Podolí. Pak jsme založili čtenářsko-ochotnický kroužek Vltavan a za nezdolné vůle a pomoci všech zhotovili jsme si jeviště vlastní. Kulisy, nejprve na jeden pokoj, po čase i přírodu si zhotovili sami. Každý dal nějaké prkno u Kobližky na pásmovce při ručním točení nařezali jsme latě na kostru. Potah a malbu provedl malíř Veselý z Písku. Hráli jsme rádi, i když někdy zbylo jen pár korun. Těžko jsme spláceli malování, paruky, líčidla. Sám jsem nejraději hrál kuplety a písničky. Z různých rolí byla nejtěžší Páter Vojtěch. Některé hry jsme s úspěchem opakovali v okolních vsích – Podolí, Slabčice, Nemějice, Temešvár, Klouky. Při mikulášských zábavách bývala nadílka, kde si mohli diváci /dávat/ dárky. Tyto byly různé. Od pěkných až po legrační. V době kolem roku 1930 začínal si k nám razit cestu sport. Ke kulatému míči přilnuli všichni kluci. Okoukali jsme to v měšťance, kde jsme hráli kopanou povinně v hodině tělocviku. Přišli jsme na to, že koupíme vlastní kopací míč společně. Když se tak stalo, připravili jsme si hřiště na pastvišti v Padělkách a kopaná začala. Za nějaký čas byl tu založen cyklistický odbor při sdružení republikového dorostu. Jezdili jsme na závody, akrobacie při slavnostech. Prvně jsem závodil na kole z Podolska do Podolí. Byl jsem druhý. Výhrou byla pěkná karbidka na kolo. Bohužel dlouho jsem se z ní netěšil. Při jedné zábavě v Oslově mně ji kdosi v šatně odcizil. Druhý závod jsem absolvoval v Libějovicích na Vodňansku. Byl jsem vyslán za OSRD Písek a skončil jsem ze 30 jezdců na 7. místě. Cestou jsem píchnul a tak jsem musel vzít čísi kolo na trati, když jsem chtěl závod dokončit. Později jsem měl závodní kolo s berany. Na něm jsem podnikal dosti dlouhé tůry. Za nejdelší považuji výlet na Boubín v jednom dni. Také lyže mě učarovaly, na koupi však nebylo ani pomyšlení. Výstroj by stála tolik co normální kráva a to jeden se chtít ani neodvážil. Touha byla veliká a proto jsem si vy-

96_ Rodina Ťupových z čp. 57 se slepým muzikantem Janem Velkem

97_ Cyklistický závod

98_ Fotbalová mužstva

99_ Fotbalisté na Skalici, sedmdesátá léta 20. století

manil plán na jejich zhotovení a že si koupím jen kování bez třmenů. Nebyla to lehká věc. Vždyť jsem neměl ani jasanové dřevo ani zkušenost jak ohnout nosy. Došel jsem si pro akátové dřevo do skal a práce začala. Trvalo dost dlouho než ručně jsem kmen rozříznul což teprve to ostatní. Konec na ohnutí nosů jsem namáčel v pařáku při horké vodě a napínal na „formu“. Když konečně bylo vše hotovo, dostalo se mi jen málo pochopení od rodičů i celé vsi za to, že tahám dvě prkna na nohou a že si chci polámat nohy. Jezdil jsem na nich i do Písku k Honzíčkovi, kde byla pěkná pláň a píseckých lyžařů víc než dost. U nás jezdil jsem hlavně na Dubáku, u Přívozu a to přečasto při měsíčku, protože se na to hledělo jako na zahálku.

v r. 1933 jednu ze tří skupin „A“ časem 33 min. na vrchu Šobrovna za Hřebčínem. Příchodem okupace byl oddíl zlikvidován a znovu zřízen po osvobození a značně zmodernizován a rozšířen letecký park.

Než jsem nastoupil vojenskou službu načichnul jsem létáním. V Písku byla Masarykova letecká liga, která měla plachtový odbor. S Janem Kostomlatským z Brloha jezdili jsme na kole pilně cvičit za Purkratice, kde jsme měli náš hangár a kluzáky. Byly to dva školní kluzáky a jeden větroň „Orlík“. Uvedení do pohybu provádělo se gumovým lanem, které táhlo 8 kamarádů a střídavě šli na start. Udělal jsem

1_ Tučný čtvrtek předchází Popeleční středě, v tento den se konávaly tradiční masopustní průvody. 2_ Štandrle byla rozlučka se svobodou před odchodem na vojenskou službu.

Sportovní akce v Olešné František Král

Byl to především football, jak se v té době po anglicku na plakátech psalo, tedy kopaná. Byla sportem číslo jedna. Olešáci patřili k poměrně dobrým fotbalistům. Měli modrobílé, napříč těla pruhované dresy, což byla jediná součástka sportovního oděvu, která byla u všech hráčů stejná. Ostatní doplňky byly nejrůznějšího provedení a všelijakého původu. O pouti se tradičně hrával turnaj za účasti mužstev z okolních vesnic, jako např. z Dražíče, Bojenic, Kluk, později i Jetětic, Stehlovic nebo Branic. Pamatovalo se i na propagaci a proto musely být vytištěny plakáty. To už bývala moje starost, v písecké tiskárně Hruška zadat tisk a plakáty dovézt. Pro diváky nebyl zajímavý jen fotbal a jeho výsledek, ale při pouťovém turnaji poutal pozornost také slavnostní nástup soutěžících mužstev. Ve stanovenou hodinu se všechna mužstva dostavila k převlečení, které se konalo v hostinci u Pletků a odtud hráči přešli na náves, kde čekalo obecenstvo a dechová hudba už hrála řízné pochody. Po zastavení u pomníku, kde řekl pár slavnostních slov představitel obce, se za doprovodu dechové kapely pochodovalo na hřiště v Padělkách. U hřiště hned za lajnou (za postranní čárou) nemohlo chybět občerstvení. To většinou zabezpečoval hostinský Augustin Pletka. Jak rád dává k dobru pamětník Václav Volf z Rastor, jednou se stalo, že hostinského kravám, které táhly vůz s naloženým sudem piva, se moc nechtělo do kroku a tak pohotově pomohl člen kapely Jarda Němec. Jeho mohutný bas (tuba) a ještě mohutnější jeho zvuk těsně za zády krav, učinil své. Krávy se polekaly, avšak hostinský je zvládl a pivo dorazilo do Padělek včas. Snad bych měl jmenovat aspoň některé z výrazných postav fotbalového mužstva SK Olešná z doby před válkou, za války a těsně po ní. Brankářskou jedničkou byl Honza Těhla (správně Jan Těhle), v obraně dominoval důrazný bek (obránce) Pepík Žižka, syn kováře, v záloze s přechodem do útoku si dobře vedl Jarda Kofroň a mezi nejlepší útočníky patřili Pepík Vaněček z Dolních Rastor a Jarda Sláma z Chalup. Ať mi ostatní odpustí, že jsem nejmeno86

val celou jedenáctku, nebo dokonce celou lavičku. V tom by mi jistě opět pomohl Václav Volf, rovněž bývalý hráč a později uznávaný soudce. Tenkrát se neříkalo rozhodčí, nýbrž soudce. Z mladší generace pak vyrostli výborní hráči do útoku Pepa Smíšek, Pepík Hrneček, již jmenovaný Václav Volf, a z ještě mladších Vláďa a Fanda Starých. Z brankářů nutno jmenovat Milana Pletků. Vítěz turnaje dostával pohár. Po skončení se naplnil nápojem, jaký by sportovci správně neměli pít, ale při pouti to bylo povoleno. Stejně tak jako muzikantům. Vyčerpaní fotbalisté se občerstvovali dokonce i při zpátečním pochodu do šaten. A znova je doprovázela kapela. Na všechny pak čekal vyzdobený sál, připravený k pouťové taneční zábavě. Tradičně se tu konaly závody v přejezdu rybníka po prkenné lávce. Do dna rybníka se zatloukly dřevěné opěrné kůlky a na ně, nad hladinou, se přibila prkna. Jedno prkno po druhém, od nájezdu do rybníka, kudy kočí vodívali koně ke koupeli, až k protějšímu břehu. Nájezd později zanikl, už ho nebylo zapotřebí. A jak byla lávka široká? Jen tak, jak bylo široké, lépe řečeno – úzké, docela obyčejné hrubé prkno přivezené z pily. Teorie pružnosti a pevnosti tu příliš neplatila. Aby to závodník neměl tak snadné, byl vybaven nůší, naplněnou čímsi, zpravidla senem. Málokterý účastník přejel celý rybník v „suchém času“. V zimním období se hrával hokej na zamrzlém rybníku. Výstroj hokejisty byla jiná než dnes. Nejdůležitější byly brusle, zkraje se používaly šlajfky, to byly brusle na kličku, které se z vnější strany podrážky a také u podpatku přišroubovávaly pomocí samostatné kličky. Tu si musel bruslař hlídat, aby ji neztratil. Hrávalo se většinou pozdě odpoledne, po škole, nebo o nedělích a svátcích, někdy i večer, pokud svítil měsíček. Nikdy jsme nehráli žádný přebor, nesledovali jsme žádnou tabulku, hosté i domácí byli z jedné vsi, prostě – hráli jsme jen pro potěchu. Zatímco saně měl snad ve vsi každý kluk, lyže nikoli. Podotýkám, že mám na mysli období konce první republiky a začátku války. Podomácku vyrobené lyže se odlišovaly od lyží průmyslově vyráběných. Hlavně vázáním. Všichni jsme

100_ Hokejový zápas na návsi

záviděli Láďovi Pechoušovi z Levče, když přijel na zbrusu nových lyžích, koupených ve městě. To ani nemluvím o jeho výstroji. Pak se nemohl nikdo divit, že záhy dosáhl jasného prvenství v soutěži skoku z můstku, kterou jsme v Olešné pořádali. Pravda, Láďa byl starší, ale v jeho případě rozhodovala technika. Asi vás bude zajímat, kde stál lyžařský můstek? Na prudkém svahu, v místech, kde končila cesta ze Skalice, vedoucí ke kovárně Jana Žižky mezi stavením Tlášků a dnešní rekreační chalupou rodiny Václava Bečváře. Odrazovou hranou můstku byla vlastně horní část klenutého lochu (sklepa) Tláškových. Bylo to hned pod cestou na neohrazeném pozemku. Obec Olešná se může chlubit tím, že je rodištěm dvou špičkových sportovců, reprezentantů, kteří proslavili naši republiku daleko za hranicemi své vlasti. Prvním byl zasloužilý mistr sportu, olympionik Jiří Hrneček, rodák z Dolních Rastor Olešenských, jenž se stal v roce 1959 v Miláně mistrem Evropy ve střelbě z rychlopalné pistole a v následujícím roce se zúčastnil olympiády v Římě, kde skončil na osmém místě. Úspěšný byl i v soutěži družstev, když v roce 1958 českoslovenští střelci získali bronzové medaile na mistrovství světa.

Dalším reprezentantem republiky, rodákem z Olešné, je Ivan Kalina. Shodou okolností rovněž střelec, zato z jiné zbraně. Už dnes má ve své sbírce řadu titulů nejen z republikového, ale i z evropského a světového kolbiště, z nichž nejcennější je titul mistra světa ve střelbě z pušky předovky, který získal v roce 2011 v Portugalsku. Bohužel, soutěž ve střelbě z předovek dosud nebyla zařazena mezi olympijské sporty. Ještě jedna vzpomínka na minulost. V Olešné byla kdysi činná tělovýchovná organizace, měla zkratku DTJ, celým názvem Dělnická tělovýchovná jednota. Bylo to v době, kdy už v Německu hrozil Hitler svou rozpínavostí a Henlein připravoval půdu pro obsazení sudetské části ČSR. František Kubíček, zdejší rodák, který krátce před tím ukončil základní vojenskou službu v hodnosti četaře, se ujal branné přípravy. Pořadová cvičení se odbývala na návsi, terénní cvičení v lese na Vranici. Mezitím přišla mobilizace, naši otcové narukovali do píseckých kasáren k 11. pěšímu pluku, maminky plakaly, my děti jsme z toho neměli rozum, nevěděli jsme, co bude dál. Půjdou naši vojáci do války, budou bránit státní hranici proti německé armádě? V Písku se konaly demonstrace, jednu jsem viděl zblízka, avšak nadšení netrvalo dlouho. Jen do té doby, než se povolaní záložáci vrátili zpátky z kasáren domů. 87

Cesta do školy

V obci Olešná nebyla nikdy škola. Děti chodily do školy v Chřešťovicích, která byla vzdálena hodinu cesty a navíc vedla přes přívoz přes řeku Vltavu. To přinášelo spoustu těžkostí, často se děti do školy ani nedostaly, hlavně kvůli nepřízni počasí. Proto obec platila soukromého učitele, který děti vyučoval dle tradice patrně v domě čp. 39 „U Stružáků“. K vyučování však neměl patřičné vzdělání.1 Čas od času nejspíš místní představitelé přemýšleli o stavbě vlastní obecní školy přímo v Olešné, např. v roce 1856.2 Nikdy k tomu ale nedošlo, buď kvůli nedostatku finančních prostředků nebo spíše proto, že odborné vyučování probíhalo v blízkém Podolí, kde byla posléze postavena i nová budova školy.

dolsko a Olešná. Přiškolení se mohlo uskutečnit bez jakýchkoliv námitek ze strany pana učitele v Chřešťovicích, protože po odchodu dětí stále zůstalo v chřešťovické škole 238 žáků. František Velát byl na novou školu dosazen coby samostatný školní pomocník, vyučování náboženství převzal pan farář Hanikýř, duchovní správce v Bernarticích. Roku 1826 navštěvovalo školu v Podolí 90 dítek, konkrétně 42 z Podolí, 15 z Podolska a 33 dětí mělo chodit z Olešné. Z každého školou povinného dítka se měl platit 1 zlatý ročně. Tomu se obec Olešná bránila, protože soukromému učiteli, kterého si vydržovala přímo v obci, bylo placeno mnohem méně. Za děti 6–7leté dostával 1 krejcar, za 8–9leté 2 krejcary a za 10–12leté 3 krejcary týdně. Tento plat jen někteří v hotovosti vypláceli, chudí jej platit nemohli, někteří dávali alespoň naturálie. Obec Olešná se posílání dětí do podolské školy bránila až do roku 1828, protože nechtěla svého „domácího“ učitele po dvacetileté službě, přestože neměl patřičné vzdělání, propustit. Kvůli nařízení zemského úřadu se posléze musela podvolit, začít děti do školy posílat a učiteli platit ten samý plat jako obce Podolí a Podolsko, tj. 1 zlatý za každého žáka. Učitel v Podolí dlouhou dobu vyučoval v různých soukromých domech. Konečně byl dne 6. května 1896 položen základní kámen k nové škole a v letech 1896 a 1897 byla školní budova postavena.

101_ Pohled na Svatojánský kostel a chalupy u přívozu – u Kothánků a převozníka Horažďovského, Bohumil Kostohryz

Původně však škola nebyla ani v Podolí. Podolské děti musely chodit mimo obec až do 5 kilometrů vzdálených Bernartic. Roku 1824 požádal podolského starostu Václava Komárka o nocleh František Velát, který šel přes Podolí do Písku hledat učitelské místo. Starosta jej vybídl, aby už do Písku nechodil, zůstal v Podolí a začal učit tamní děti. František Velát mu vyhověl a začal bez odkladu v Komárkově domě čp. 22 vyučovat.3 Úředně bylo zřízení školy v Podolí povoleno výnosem z 2. a 15. července 1826 zároveň s přiškolením vesnic Po88

Přiškolené obce se na vyučování i pozdější výstavbě školy finančně podílely. Z členů olešenské obecní rady bývali vždy dva voleni do školní rady v Podolí. Kromě dětí z Podolí a Olešné do školy chodily děti z Podolska, Horních i Dolních Rastor a Jižin. Nejvíce žáků bývalo z Olešné, někdy i 70 až 90. Jen výjimečně bylo více žáků z Podolí. Ve škole byly provozovány dvě třídy, v jedné třídě bývalo i 90 dětí. Nutno přiznat, že ne vždy bylo zastoupení obce Olešné v místní školní radě důstojné. Při pročítání školní kroniky podolské čtenář často narazí na jméno Františka Čunáta z Olešné čp. 16, který byl veřejně činný v letech 1878–1890 jako člen obecního výboru v Olešné či člen školní rady v Podolí.4 František Čunát patřil mezi neustálé nespokojence a stěžovatele. Na schůzích školní rady byly neustále řešeny páně Čunátovy námitky proti čemukoliv, např. proti roz-

102_ Škola v Podolí

počtům, různým stavebním úpravám, bojoval také za odškolení Olešné atd. Povídalo se o něm, že odtržení Olešné od podolské školy chtěl docílit především proto, že by rád školu umístil ve svém nově vystavěném domku v Olešné. Nejednou došlo přímo k hádkám, na schůze si přiváděl i pomocníky, např. krejčího Keřku, který byl dokonce pro neposílání své dcery do školy 12 hodin zavřen v Písku. Krejčí Jan Keřka však byl později také zvolen do místní školní rady a stal se jejím platným členem. Nutno podotknout, že i proti prvnímu zvolení svého dřívějšího spojence v roce 1881 František Čunát podal stížnost.5 Každý školní rok začínal přibližně v polovině září bohoslužbou v bernartickém kostele. V průběhu školního roku se konaly školní slavnosti a dětská divadelní představení, z jejichž výtěžku býval financován školní výlet do okolí na závěr školního roku. Školních slavností se účastnili obyvatelé všech obcí, které posílaly své dítky do podolské školy. Jen jednou si v kronice pan učitel posteskl, že se občané Olešné a Rastor nedostavili, a to 23. dubna 1879. Na této školní slavnosti bylo přítomno mnoho občanů z Podolí a Podolska, ale z Rastor a Olešné nepřišli ani zástupci obce a místní školní rady. Přitom na slavnosti účinkovaly i olešenské děti. Bratři Šediví, domkářovi synové z Olešné, měli na slavnosti úspěch díky své deklamaci. Václav Šedivý společně s Josefem Eschem, synem podolského lesníka, sázeli tehdy jako nejlepší žáci „císařské lípy“ v Podolí.6 Školní rok býval opět ukončen bohoslužbou v kostele v Bernarticích.

Škola takto fungovala i po celou dobu první republiky. Mnohé venkovské rodiny se nespokojily jen se vzděláním z obecné školy a posílaly své děti do měšťanské školy v Bernarticích a zámožnější rodiny i do Písku, Tábora, Českých Budějovic a do Prahy. Ve druhé polovině 20. století se z obecné školy v Podolí I stala škola pro 1. až 5. ročník tzv. základní devítileté školy (ZDŠ). K 1. září 1975 byla škola úplně zrušena. Budova školy čp. 61 byla ponechána pro potřeby Místního národního výboru v Podolí I.

1_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 9. Soukromou výuku v Olešné zmiňuje také Sakař, ale uvádí rok 1928, kdy již fungovala škola v Podolí – viz Sakař, J.: Dějiny III., s. 66. 2_ SOkA Písek, FÚ Chřešťovice, sign. IIIb/4, kart. 1. 3_ Památní kniha Školy Podolí, s. 4–6. Viz také Jiroušková, M.: Střípky, s. 53–63. 4_ Památní kniha Školy Podolí, s. 21–80. 5_ Památní kniha Školy Podolí, s. 50. 6_ Památní kniha Školy Podolí, s. 36–37.

Školní léta Z vlastního životopisu Bohumila Kostohryze

Tak pomalu vlastně rychle čas plynul a než jsem se nadál, šel jsem prvně do školy. Dobře vidím, jak mě matka vedla k zápisu do Podolí k panu řídícímu Lebedovi. Moc vlídně nás přivítal. Snad to bylo tím, že se z matčiny tašky ozýval statný kohout. Snad to byl vžitý zvyk, poněvadž tehdejší učitelé neměli na růžích ustláno a tak byli odkázáni i na podporu místních sousedů. Pan řídící Lebeda mě podaroval dvěma meruňkami. Do školy jsme nosili tašku na záda. První tašku jsem měl z otcovy holínky. Dělal ji syn sedláře Laciny. Školní pomůcky se skládaly ze slabikáře, houby, kamínku a břidlicové tabulky. Ta byla na jedné straně linkovaná, druhá strana čistá. Bylo to nepříjemné omezení svobody pořád jenom sedět a často bolelo celé tělo. Nejhorší bylo to, že jsme ty ruce museli mít stále na lavici a pan řídící nás učil znát abecedu namalovanou na kartách. O přestávce jsme pojedli to, co nám maminka nachystala, a zbytek jsme mohli odložit do koše, což nám pan řídící zvlášť rád dovolil. Nehněvaly se na nás ani jeho slípky, kterým naše zbytky šly k duhu. Někdy se stalo, že některý pan učitel musel někam odjet a to se musely dvě třídy spojit. Tak tedy jednou naše první třída musila do jiné a na to nezapomenu, jak jsme museli všichni povstat, když starší žáci před vyučováním zapěli rakouskou hymnu: „Zachovej nám hospodine císaře i naši zem….“ Císař pán visel na zdi, vousatý, vážný, jakoby pozoroval, jestli někdo nezpívá falešně. Škádlily jsme se třídy mezi sebou různými říkadly jako: „První třída, myší díra, druhá třída družička, třetí třída kanonýři, nesou něco na talíři“. Také vesnice mezi sebou se řevnily až to skončilo pračkou. Stačilo spustit: „Rástaráci holí ptáci...“ Ve čtvrtek a sobotu odpoledne bývalo volno, ale dostávali jsme domácí úkoly. Tu ale nastala domácí povinnost, povinné pasení husí, jehož počet u nás byl každoročně 30 kusů. Pásli jsme na drahách nebo v Podniví. Tam už byla nějaká společnost. Všechny děti ze vsi i Rastar, pasáci všeho druhu – krav, koz i husí. Že jsme pásli špatně, nemu90

sím se přiznávat násilím. Naše hry na schovávanou, hra na indiány, sportovní zápolení, hraní špačka a bodáku, výroba fajfek a dutek nás tak zaměstnala, že jsme procitli až tehdy, když některý majitel poškozeného majetku začal nadávat. Nejvíc jsme se báli doma výprasku, když nám někdo husy zavřel a jak bylo zvykem přes obecní úřad se platila pokuta. Někdy nás popadla lovecká vášeň. Chytali jsme ryby do ruky, na udici, zhotovenou ze špendlíku, nebo tehdy hojné raky. Pronásledovali jsme i motýly a šídla. Při jarních povodních se stávalo, že příval vody protrhnul hráz Kyrianového rybníka u Levče, ten zase Panochův rybníček v Rastarech, a pak jsme měli možnost chytat do nůše pod olšemi i kapry. V neděli jsme často chodívali na veverky a tu jsme tam vydrželi od rána až do večera i když to stálo výprask. Kluci Kofroňů měli psa Voříška. Ten už byl tak zacvičen, že ho stačilo odvázat a už byl v lese. Za chvíli se ozývalo ňaf, ňaf a už ji měl. To už jsme byli za ním a huronským řevem veveřice hurá, veveřice hurá jsme ji pronásledovali. Kamením, praky, snažili jsme se ji zahnat do nízkého houští, kde by musela skočit a Voříšek by ji polapil. Však veveří ocas to byla nějaká trofej... Často se zakousla do vršku a nechtěla dál a tu musel někdo z výpravy vlézt na strom a uvést ji zase do pohybu. Než jednou jsme ji dostali a to za cenu prokousnutého palce Frantíku Goliášovi. Přišel podzim, pásli jsme na strniskách, opékali brambory, skákali přes oheň. Ti větší kluci také kouřili a to co se dalo. Buď to brali doma otci nebo i tak zv. domovinu. I já jsem jednou zkusil kouřit. Pásl jsme v Končině sám a měl jsem deku proti dešti. Počítal jsem s tím a vzal jsem si z domova ořechové listí. Ale nic nezůstane utajeno. Někdo to přeci viděl a řekl ve škole. Velké vyšetřování, hanba pro mě a tak už celý život jsem to nezkoušel. S příchodem zimy provozovali jsme zimní sporty. Sáňkovali jsme na sáňkách z prkének zaoblených jako nosy, nebo jsme jezdily na želízkách (brusle), které se tehdy připevňovaly na boty motouzem a klacíky (na zkrácení).

103_ Venkovská krajina, Bohumil Kostohryz

Nejlepší sjezdařská dráha pro saně i jízdu na dřevácích či podělávkách byla v chalupách. To se nechalo jet od Chudýho až ke Králům. S oblibou jsme si dělali na tuto vyježděnou dvoukolejnou dráhu ledovku. To se namáčel třeba podělávek do vody a hned do sněhu. Při zimě udělala se vrstva ledu, takže se podobala pěkně namazaným lyžím. Někdy jsme jezdili jednotlivě, na solo, jindy jsme vytvořili i celé vlaky a za velkého pokřiku sjížděli jsme tuto trať. Naše radost však někdy netrvala dlouho. Brzy se stala cesta do chalup pro obyvatele postrachem, jak ji zdolat. Často nás sousedi Vincek, Hronek, Chudý, Náca slušně prohnali a tak se mohl jen ten největší odvážlivec ilegálně projet na vlastní nebezpečí. Za zmínku stojí historka, která nám nahnala hodně strachu. Té neděle to byla nějaká skluzajda, když se tu objevil st. Pletka hokynář s košíkem vajec na rameně, nesa ho z Rákova. Šel opatrně z chalup, cesta hladká a už už se zdálo, že šťastně překoná poslední etapu od Vincků na rybník. Čert však nedal dobře dělat a než bys řekl švec, hokynář na zemi a vejce na krupici. Některá se válela, ale vesměs to byla jedna kaše. Věřte, že ani jednoho z nás nenapadlo, abychom ty zdravá spočítali. Rozprchli jsme se, jako když do vrabců střelí. Ovšem, že jsme měli strach, že naši otcové budou muset společně hradit škodu. Ještě několik dnů cesta, pokrytá žloutky a skořápkami, byla nám výstrahou. V případě, že ubyl sníh, usídlili jsme se na rybníce. Oblíbeně jsme šťouchali do bahna pod led holí a vzniklé bubliny propichovali nožem a zapálili. Dozvuky z klouzaček a rybníků se často řešily i ve škole. Pan řídící Lebeda byl přísný a hodně nervosní pán. Trestával rákoskou přes ruce a i přes zadeček. O klečení ani nemluvím. Tehdy jen málo dětí chodilo v botách. Skoro všichni nosili podělávky, dřeváky. Ty se nechávaly na chodbě v řadě okolo zdi. Že to byl zmatek a klapot, rámus, když se třídy vyřítily domů, nemusím zdůrazňovat. Všichni svorně s oblibou jsme radši nosili podělávky, protože v punčochách se nechalo bezhlučně lítat po lavicích a chodbách. Také jsem nerad nosil kabát ušitý po

myslivecku a to proto, že žádný takový neměl. Matka často mě musela s koštětem vyprovázet za Humna. Jara jsme se nemohli dočkat. Začínali jsme chodit bosi velmi záhy i proti vůli rodičů. Stalo se mi, že jsem jednou vylít bos a byl ještě citelný mrazík. Tu nezbývalo nic jiného, než utíkat po etapách a v přestávce si ohřát nohy stáním v čepici. Pan řídící nám často prohlížel ruce, jestli je nemáme rezavé od trhání ořechů na Komárků zahradě. Přistižený odnesl to trestem na stupínku nebo vyúčtování rákoskou. Další učitel v druhé třídě byl Jos. Jeřábek. Vzal sobě za ženu řídících Rozinku. Ten rád zpíval a hrál na housle. Ve třetí třídě učil nás učitel Petřík, rodák z Podolí. Zmíněný rád hrál i jeho paní divadlo. Posledním z učitelů byla učitelka Marie Řehořová rodem z Dobeše, svobodná. Než jsem se nadál, vycházel jsem obecnou školu. Byl jsem přijat proti předpisu již v pátém roce, poněvadž jsem byl dost silný, avšak skončit školní docházku jsem nemohl ve 13ti, i když jsem měl 8 roků šk. docházky. V té době zřízena byla měšťanská škola s omezeným počtem žáků. Tu otec došel na tehdejšího ředitele, vzácného člověka p. Vůjtěcha, jestli by mě mohl přijmout. Dostalo se mi té radosti a vychodil jsem dva ročníky. Měli jsme tyto učitele: ředitel Vůjtěch, učitelé Dubský, Větrovský, Kluzák, Matušková. Na housle mě učil společně s 30ti jinými řed. Vůjtěch, tehdejší ředitel kůru. Housle otec koupil od Macháčka z Hoř. Rastar (Zlatník). Tehdy nebylo autobusových linek a tak jsme se Slávou Smíškem chodili dnes a denně pěšky do Bernartic. Druhým rokem jsem dostal kolo a tak v létě se nám ulevilo. Nezahálel jsem ani při pěším putování a zvedl jsem každý nerost, kteroužto sbírkou jsem se právě zabýval. Ze sbírek, které jsem ve škole provozoval, byly další a to filatelie, staré mince, krabičky od zápalek a kotníkové kolečka z kecek, za které, při určitém množství, prý se dostal kopací míč. Tím vlastně skončila éra školního věku a nastává údobí obětovaného dědice usedlosti. Totiž dle výborných prospěchů i mého přání chtěl jsem studovat, ale matka si přála, abych zůstal, že vlastní grunt je to nejlepší zajištění pro život, proti měšťácké zdánlivé parádě a snadnému životu. 91

Škola a učitelé František Král

Pan řídící Smrž byl rozvážný pán a požíval velké úcty nejen v Podolí, kde dlouhá leta působil, ale i v širokém okolí. Byl vlastencem, byl i společensky činný. Ve volných chvílích včelařil, rybařil, rozuměl zahradě. Dodnes ho vidím, jak spokojeně usedá na lavičku u školy, kde učil, spravoval školu, kde také v přízemí s rodinou bydlel. A jak pokuřuje z dlouhé dýmky, tak dlouhé, že mu sahala až do pasu. Nebo jak se stará o pestře namalovaný včelín uprostřed školní zahrady, anebo jak kráčí v letním plátěném oděvu, se slaměným kloboukem na hlavě, drží v ruce dlouhatánský rybářský prut a směřuje dolů k řece, k Honsovu mlýnu na Podolsku. To bylo jeho oblíbené místo.

četníci. Zvědavě jsme koukali, nerozuměli jsme tomu. Ale poznali jsme, že to nejsou naši vojáci, kteří na podzim narukovali k mobilizaci a pak se brzy vrátili. Jako dnes vidím pana řídícího, jak společně s námi stojí smutně u okna a utírá si slzy z očí.

Často bývalo pana řídícího vidět, jak sedá na skládací rybářské stoličce přímo u „šlajsny“ (u vodní propusti) Honsova mlýna, jež byla mezi vodáky dobře známá, neřku-li obávaná. Tam totiž velmi záleželo na tom, zda se kanoista, či kajakář rozhodl plout po levé, nebo pravé straně propusti. Na každé straně se prudce valící voda chovala jinak, dole se tvořily kruté víry a nezřídka se v proudu vody i zkušený vodák „udělal“ (převrátil). Proto mnozí z nich raději svá plavidla přenášeli a obávané šlajsně se vyhýbali. Říkávalo se, a předesílám, že tomu nevěřím, že pan řídící s oblibou radil odvážným vodákům právě tu zrádnější stranu a pak pozoroval, jak to dopadne. Ale znova říkám, nevěřím tomu. Nyní však vážněji.

Zanedlouho jsme vyslechli, že už nemáme republiku, nýbrž protektorát. Ve škole se musel vyměnit obraz prezidenta republiky za obraz státního prezidenta protektorátu Čechy a Morava. A k němu přibyl též obraz německého vůdce. Potvrdila se stará pravda, že kdykoli v historii musely ve školních škamnách viset obrazy dvou státníků vedle sebe, nikdy nebylo lidem dobře.

Nikdy nezapomenu na 15. březen 1939. Zima jakoby se nechtěla rozloučit, byl smutný šerý den, hustá sněhová chumelenice, a my žáci první třídy jsme zvědavě koukali na neobvyklý ruch na zasněžené silnici, po které projíždělo jedno vozidlo za druhým. Bylo to cosi neobvyklého, čemu jsme nerozuměli. Bylo uprostřed vyučování, přesto nám pan řídící nebránil, abychom se dívali z oken. Snad abychom si ten smutný den zapamatovali. Po silnici kolem školy přijížděla od Písku směrem k Bernarticím tak divně maskovaná auta, mnohá s přívěsy a zbraněmi, mezi nimi byly i velké motorky s bočními přípojnými vozíky. Po nich nakonec následovala koňská spřežení, ba i, zní to neuvěřitelně, ozbrojení vojáci na kolech. Na zádech měli dlouhé pušky, takové jako mívali podolští 92

Až později jsme pochopili, co se stalo. Byla to německá vojska, která toho dne vtrhla do Československa, aby naši vlast potupně okupovala. Pan řídící nám to všechno s pohnutím vysvětloval. Držme při sobě, pravda zvítězí, to byla jeho památná výzva. “PRAVDA VÍTĚZÍ –T. G. M.”, to je přece napsáno na pomníku padlých z Olešné v první světové válce. Správně bych měl dnes říci – bylo napsáno.

Ve škole začala povinná výuka němčiny. To by ještě nebylo to nejhorší, jazyk za to přece nemůže. Když však později celá rodina Eisnerova z Podolí musela nosit potupnou žlutou hvězdu s nápisem „Jude“ a jejich oběma dětem byl zakázán vstup do školy, bylo nám úzko. Což teprve, když pro ně přijelo gestapo, zatklo je a odvezlo neznámo kam. Teprve po skončení války jsme se dověděli, že všichni zahynuli v německém koncentračním táboře. Byla mezi nimi i moje spolužákyně Hanka. Nikdo z nich se nevrátil. Mohli za to, že byli židovského původu? Kdykoli přijdu do Podolí, zastavím se u pomníku padlých a je mi smutno. Je tam přidána deska s jejich jmény. Pana učitele Mlíčka jsem poznal později, učil jinou třídu, vždyť podolská obecní škola byla trojtřídní. Mohu potvrdit, že byl rovněž velkým vlastencem a bylo to znát z každého jeho slova. Avšak nejen slova, také činy zdobily osobnost učitele Václava Mlíčka. Až po válce jsme se dověděli, že byl činný v odboji a pomáhal lidem, kteří za německého útlaku žili v tísni. Patřilo by se dodat, že v době míru byl veřejně činný v obci, vedl ochotníky, byl knihovníkem a

104_ Pan řídící Václav Smrž se svými prvňáčky. V poslední řadě zprava stojí Milouš Stejskal z Rastor, vedle něj Jaromír Bartůněk z Podolí, František Král z Olešné, Jiří Hrneček z Rastor (pozdější olympionik), Jaroslav Kostohryz z Olešné a další, 1938

kronikářem v obci, ale to bych jen opakoval, co už bylo jinde napsáno. Syn pana učitele, Jan Mlíčko, byl mým přítelem, kamarádem, byl o dva roky mladší, studoval v Praze Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT. V té době jsme se setkávali, dlouze, často do noci jsme si povídali, někdy i v našem pražském bytě přespal, výjimečný člověk, měl jsem ho velmi rád. Žel, nadějnou práci mladého inženýra - architekta ukončila zrádná choroba a bylo všemu konec. Učitele Klímu jsem poznal jako třídního učitele. Rodák z Mladé Vožice přišel do Podolí uprostřed války a neměl to nikterak lehké. Bydlel ve skromném pokojíku hostince u Procházků, dnes by se řeklo pokoj bez příslušenství. Pro vodu si chodil ke studni na dvoře a nejhorší to měl v zimě, kdy byl nedostatek paliva. A samozřejmě i nedostatek potravin. Rodiče jeho žáků se však vždycky dokázali domluvit a novému učiteli poskytovali něco k snědku. Vzpomínám, jak mě maminka k němu občas posílala po ránu, při cestě do školy, s čerstvě nadojeným mlékem, které mu velmi chutnalo. Došlo i na jiné potraviny. Byl však mladý a vydržel, dokonce se později stačil v Podolí i šťastně oženit. Byl svědomitým učitelem a hodně nás naučil. Po válce se učitel Josef Klíma zapojil do veřejného života v Podolí, stal se i starostou, vlastně tehdy to byl předseda MNV. Byl ředitelem školy. V té době už se výraz “řídící učitel” neužíval. Přemýšlel jsem, proč o něm v novodobé publikaci marně hledám bližší zmínku. Je to tím, že byl přísným učitelem, na darebáka neváhal použít i tělesný trest (tenkrát to bylo povoleno), anebo je to tím, že se po únoru 1948 zapojil do politického dění na vesnici, jak se tenkrát říkalo? Takže, jestliže jsem první dva pedagogy oslovil „pane“, v tomto případě jsem se tohoto oslovení zdržel. Nic však neměním na tom, že považuji Josefa Klímu za dobrého učitele a mám na něj rovněž pěkné vzpomínky. Avšak, bylo by nespravedlivé, nezmínit další učitele. V podolské obecné škole velmi krátce působila slečna učitelka Plzáková. Přišla rovnou z učitelského ústavu. Mladá, hezká, milá a všem klukům se líbila. Teď už se mohu přiznat, byl jsem do ní platonicky zamilován, ale ona o tom

asi nevěděla. To už jsem navštěvoval druhou třídu, ta byla v poschodí. Tehdy se třídy dělily na oddělení. Vždyť podolská obecná škola byla trojtřídní školou. Málem bych zapomněl na historický zlom tehdejšího základního školství, zlom technického rázu, a sice přechod od tabulek k sešitům. Hned vysvětlím. Dříve se používaly základní pomůcky na psaní, tak zvané tabulky. Tabulka byla vlastně malá napodobenina černé tabule a namísto křídy se na psaní používal “kamínek”, něco jako malá křída. A tabulka byla samozřejmě také malá, aby se vešla žákovi do tašky. Z jedné strany byly na tabulce předtištěny červeně vodorovné čáry, čili linky. Měla rozměr asi tak A4 a byla opatřena dřevěným rámečkem. Měla úžasnou výhodu, co se na ni napsalo, dalo se houbičkou smazat. Později byly tabulky nahrazeny papírovými sešity. To už bylo koncem třicátých let. Když už jsme přešli k materiálně - technickému zabezpečení školy, vzpomeňme školního stravování. Zní to poněkud zvláštně, obecná škola žádnou školní jídelnu samozřejmě neměla, měšťanka také ne. Nuže, jak se žáci stravovali? Docela jednoduše. Do školy si nosili nerozbitný plechový kastrůlek, nebo hrníček na polévku, prvňáčci ho nosili na šňůrce, aby ho někde neztratili, a v zimním období se nabídlo pár ženských z Podolí, které na poledne uvařily přímo ve škole velikánský hrnec polévky. O polední přestávce se polévka vydávala, to byl mumraj! Moc nám chutnala, nejvíc vzpomínám na polévku, ve které byly naškrábané drobné zbytky masa z kostí. Voněla, byla horká a k polévce jsme si z domova přinesli krajíce chleba a byl oběd. Žel, s koncem zimy skončilo období školních polévek. Víte, co byly úlevy? Na tuto otázku by se našla různá odpověď. Považte, tehdy na začátku minulého století bývaly na obecných školách tzv. úlevy. Co to bylo? Inu, v době sezonních zemědělských prací dostávaly děti několik dní volna, aby pomáhaly na polích svých rodičů. My už jsme to poznali jen z vyprávění starších, moji rodiče úlevy zažili, ale dlužno dodat, že i v době, kterou pamatuji, když některý žák v době podzimních či jarních prací chyběl, učitel jeho omluvenku s pochopením přijal. 93

Svatojánský kostel na poušti a putování k němu

Olešná farně příslušela a stále přísluší ke kostelu sv. Jana Křtitele na poušti v Chřešťovicích. Kromě vlastního biblického významu bývá přízvisko „na poušti“ vysvětlováno také polohou kostela o samotě na ostrohu nad řekou Vltavou, asi půl hodiny cesty od vsi Chřešťovice. Obyvatelé z pravého břehu řeky museli být převáženi převozníkem, který tudíž v jejich životě hrál významnou roli. Převážel je ke křtu, do školy, na svatbu i kvůli běžným potřebám a pracovním povinnostem. Na druhý břeh je převážel také na jejich poslední cestě. Většina obyvatel Olešné byla vyznání římskokatolického, zřejmě až na období, kdy byla v Chřešťovicích fara podobojí. Původně raně gotický kostel sv. Jana Křtitele na poušti ze 13. století byl přestavěn kolem roku 1400 a poté 1598, kdy byla také založena fara a ustanoven farář podobojí.1 V 17. století byla prodloužena loď kostela a postavena dřevěná zvonice.2 Po třicetileté válce nebyla fara dlouhou dobu obsazená a farní budova zpustla. Mše příležitostně sloužili buď dominikáni nebo františkáni.3 Ani po obsazení farnosti to farář neměl jednoduché. Jak uvedl roku 1713 tehdejší farář František Permay, budova fary se nacházela na odlehlém a nezdravém místě na kraji Chřešťovic pod rybníkem a pod strání, navíc ve velké vzdálenosti od kostela. Ve farnosti sice měla fungovat škola, ale místo kantora nebylo řádně obsazeno. V Chřešťovicích chyběla školní budova včetně kantorského bytu. U kostela žil poustevník, který zpíval při bohoslužbách a v zimě učil děti číst.4 Chřešťovická farnost příslušela k Arcibiskupství pražskému a od roku 1785 k českobudějovické diecézi. Matriky farnosti jsou vedeny od roku 1690. Příslušnost Olešné k chřešťovické farnosti znamenala, že obyvatelé museli pokaždé, když šli do kostela, absolvovat poměrně dlouhou cestu přes les k vltavskému přívozu. Pěšky chodili kolem kříže u Tomášků na kraji vsi, dále podél pole a lesem na Vranici, kudy vedla cesta po schodech dolů k přívozu. Vedle schodů vedla i normální lesní cesta, do níž později, před napuštěním přehrady Orlík, zakopali vojenský telefonní kabel, který byl tažen přes dno řeky až k nově postavené „rozvodové“ budce v Olešné „za Křížkovic“ u cesty do Podolí. 94

Pokud jeli obyvatelé Olešné povozem či v pozdějších dobách autem, jeli k přívozu lesní silničkou přes smolečskou hájenku (pozdější Léčiva). Takto se jezdívalo na křtiny, svatbu i na pohřeb. Dost často převozník zapřáhl koně a pro sousedy do Olešné dojel. Dovezl je k přívozu, koně dal do stáje a šel převážet. Na druhé straně Vltavy šli lidé nahoru do kostela již pěšky, nebožtíka v rakvi však museli vynést na ramenou. Ne vždy jim to počasí dovolilo. Když měl pohřeb oblíbený hajný a starosta Syrovátka, vyšel z Olešné velký pohřební průvod. Vůz s rakví dojel k přívozu, převozník převezl muzikanty, ale rakev již převézt nemohl, protože náhle šla dřenice (ledové kry). Nebožtík a smuteční hosté na pravém břehu řeky, muzikanti na levém břehu a pan farář na skále nad řekou – ti všichni museli několik hodin čekat, než dřenice odejde a v pohřbu se bude moci pokračovat. Podobně i svatba mladého Těhle z Olešné se odehrávala v zimě a svatebčané byli převáženi na saních. Ženich byl skrblík, nechtěl dát „šrank“, tak ho překlopili i se sáněmi do příkopu podél cesty.5 Kromě dřenic přívoz ohrožovala i velká voda. Často se stávalo, že za kruté zimy anebo při jarních povodních byl přestup přes řeku znemožněn někdy i mnoho dní. Nebylo možné vykonat křest, svatbu ani pohřeb. Stejný problém řešil i duchovní, když byl povolán k nemocnému a umírajícímu na druhém břehu, aby mu udělil poslední pomazání. Jen velmi výjimečně nebyl přívoz naopak vůbec potřeba, např. 6. července 1930, kdy nastalo takové sucho, že „Alois „Přívozníků“ přešel Vltavu, aniž by si nabral do bot“.6 V zimě, když Vltava zamrzla, chodilo se na druhý břeh po ledě. V roce 1848 byl stavitelem Vojtěchem Lannou v nedalekém Podolsku postaven řetězový most, který přepravu přes řeku velmi usnadnil. Přívoz však byl nadále provozován. Mše bývaly nejen ve farním chrámu Páně sv. Jana Křtitele na poušti, ale také v zámecké kapli chřešťovického zámku. Obyvatelé Olešné, Rastor a Podolska to měli blíž ke kostelu sv. Jana, ve kterém byly konány bohoslužby každou neděli i každý svátek v 10 hodin dopoledne. V zámecké kapli se bohoslužby konaly ve všední dny a o nedělích a svátcích zde bývaly ranní mše v 8 hodin. Správu farnosti obstarávali dva duchovní správci, farář a kaplan. Na sta-

105, 106_ Kostel sv. Jana Křtitele, Bohumil Kostohryz

rosti mívali asi 3.000 duší. Tito kněží vyučovali náboženství na školách v Chřešťovicích, Klukách, Temešváru a nějaký čas také v Podolí I. Velmi oblíbeným farářem byl např. P. Vojtěch Přib, který se po 23 letém působení 3. června 1931 odstěhoval do Netolic a na jeho místo nastoupil P. Josef Prager z Písku. Kaplanem byl tehdy Tomáš Lexa, který ale také odešel, protože byl ustanoven farářem ve Starých Kestřanech. Po vzniku první republiky se přibližně 27 osob z Olešné odklonilo od římskokatolické církve k církvím protestantským, ale mnozí se vrátili zpět.7

značnou peněžní částkou 53 000 Kč. První občankou z Olešné, která byla na novém hřbitově pohřbena, byla Anna Hesová, která zemřela ve věku 71 let.9

Po válce byl roku 1947 u kostela sv. Jana založen nový hřbitov, na jehož postavení obec Olešná přispěla tehdy

1_ K dějinám vsi i farnosti v Chřešťovicích viz Chadt, Jan Ev.: Dějiny bývalého statku chřešťovického a k němu náležejících osad: Chřešťovic, Údraže, Jehnidla, Kluk, Dobešic, Březí, Slavětic a Temešváru. Písek 1886. Viz také Pešta, Jan: Encyklopedie českých vesnic. Díl II. Jižní Čechy. Praha 2004, s. 171. 2_ Katalog duchovních českobudějovické diecéze pro rok 1996. 3_ Relace chřešťovického faráře Matěje J. Severy z roku 1700 – viz APA I, B 14/6, fol. 106–108, duchovní přiznávací tabela z roku 1713 od chřešťovického faráře Františka Permaye – viz APA I, B 15/13, fol. 159–161. 4_ APA I, B 15/13, fol. 159. Dále také Chalupa, A. a kol.: Tereziánský katastr český, sv. 3. Praha 1964, č. 1128. 5_ Zaznamenáno podle vyprávění pana Josefa Horažďovského z Jetětic , syna posledního převozníka, v létě roku 2012. 6_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 36. 7_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 18. 8_ SOkA Písek, FÚ Chřešťovice, sign. IIIb/3, kart. 1; OÚ Písek, sign. 5/20/O, kart. 485. 9_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 73.

107_ Pozůstatky schodů na bývalé cestě k přívozu

108_ Řetězový most na Podolsku

V roce 1922 požádali občané olešenských Rástor kvůli vzdálenosti kostela sv. Jana Křtitele o přefaření k faře do Bernartic. Proti tomu vznesly námitky obce Jehnědno, Chřešťovice, Kluky i samotná Olešná, které se obávaly většího zatížení poplatky na opravy církevních budov. Pro rozhodnutí o přefaření však tyto námitky nebyly směrodatné. Přefaření vešlo v platnost dnem 15. září 1923.8

Svatba, křtiny, pohřeb, slavnosti… Z kroniky Bohumila Kostohryze

Svatba Nemalou událostí na vsi byla svatba. Nevěsta musila mít věno, které obyčejně dostali sourozenci, aby i oni mohli se někam dostat na živnost. Svatbě předcházely námluvy, při nichž se oboustranně rodičové dohodli na věnu a výměnku. Nevěsta měla nejen tučné věno, ale vše, co se do hospodářství potřebuje. Nábytek, nádobí, i dobytek. Při svatbě učinkoval starosta – osoba, která svatbu řídila a vše vyzpívala. Poučoval ženicha, nevěstu, mládence, družičky. Dříve se svatby vozily v kočárech, bryčkách, nežli se svět rozjel na gumových kolech – okřídlený motory. Před každou vesnicí čekal svatbu „šraňk“ – natažený povijan se zpěvem a přípitkem stavějících a tu se musel zpravidla ženich hodit přes kapsu, aby nebyl pomluven. Zvláště pak ve vsi odkud byla nevěsta. Oběd se odbýval u nevěsty, večeře u ženicha. Při dojíždění domů sousedi vítali svatbu výstřely a také, aby měli mladí potomka. Večer se sešly všechny sousedky a „čepily“ nevěstu.

109_ Družičky na loďce převozníka jedoucí na pohřeb 96

Křtiny Křtiny se odbývaly za účasti báby babicí, kmotra a člena rodiny.

Pohřeb Oznámení úmrtí občana se provádí až dodnes zvonem. Obyčejně celou hodinu. Rovněž v den pohřbu se 3x zvoní, na třetí zvonění vyjedou s nebožtíkem a zvoní, než zmizí průvod.

Slavnosti Každoročně slavíme pouť sv. Jana Křtitele, dožínky o Sepekovské pouti, posvícení.

Místní zvyky Dříve chodívaly v předvečer Barborky, Lucie, Mikuláš.

110_ Pohřeb na hřbitově u kostela sv. Jana

111_ Svatba u Kuntových čp. 76

Jarmarky Jarmarky byly pravidelné trhy na dobytek, koně a současně zboží všeho druhu. Nejznámější byl v Písku na sv. Kříže, na Alžbětu, v Bernarticích na sv. Martina.

Politický vývoj Po prvé válce byla spousta politických stran, z nichž u nás převládala strana agrární a domkářů – vedl Pechouš, strana lidová – vedl Hronek, sociálně demokratická – vedl Jaroš. Komunistická – vedl Hrneček, byli tu prý i fašista a pozdější Sjednocení – vedl Šperk.

Náboženství Téměř všichni obyvatelé jsou vyznání římsko-katolického. Několik občanů bez vyznání – Hrneček, Varýšek, Hes.

Sport Sportovní činnost začíná až od mého mládí. Jako školáci jsme prováděli jakousi hru přehánění těžkou dřevěnou koulí na dvě party proti sobě – kdo ji dál dožene. Ozbrojeni klacky, prkny, nadělali jsme hluku dost. Na pastvě jsme hráli bodáky, kdo koho vyrazí. Když jsme povyrostli na jinochy, začali jsme hrát kopanou v Padělkách. Často zlí odpůrci odnesli branky. Nezaháleli jsme ani

v cyklistice. Závody po silnici i přes prkno napříč rybníkem na návsi o ceny. Následovalo i lyžaření, jehož jsem byl s V. Pechoušem průkopníkem. Také hockej se začal hrát usilovně.

Obecní úřad složení Starosta, první radní a další byl úřad, který rozhodoval jako dnes MNV.

Známí světoběžníci Mezi venkovský lid možno počítat i známé neškodné tuláky, kteří navštěvovali svatby, zábavy atd. Takovým populárním tulákem byl bezesporu Lojza Vrána (selského původu) pochován v Bernarticích. Říkal o sobě, že je harmonikář ač věru toho málo uhrál, ale více dozpíval. Byl tu již také Hozík z Jetětic, sloužil u Malovců (ovšem pracoval jen když chtěl) hrával na kus klacku a za noty mu sloužily každé noviny. Franta Flinta – známý ochlasta. Bába Mrk (pořád mrkala). Franta Čibuk (z Krašovic) vyhledávající pořád st. hospodáře, cestuje z místa na místo. Káča ze Smolče nescházela u žádné muziky a také ona žebrala. 97

Kampelička v Chřešťovicích František Král

112_ Přívoz u Vltavy, za řekou na skále kostel sv. Jana, pod ním samota u Kothánků

Do Chřešťovic se chodívalo nejen do kostela, ale také se tam vyřizovaly záležitosti peněžní. Kampelička v Chřešťovicích byla nejbližším či spíše nejoblíbenějším bankovním ústavem. Mnozí olešenští občané se do kampeličky obraceli, když potřebovali nějaké bankovní služby. Mělo to svůj důvod. Jednak zdejší věřící tíhli ke sv. Janu a k Chřešťovicím, kam o nedělích a svátcích docházeli k pobožnostem, konečně dodnes tam patříme farností, a v neděli dopoledne bývávala kampelička otevřena. Potom tu byl ještě jeden pádný důvod, a sice že jedním z jednatelů této pobočky banky, jak by se dnes řeklo, 98

byl po dlouhá léta Václav Pichlík z Olešné. Pichlíka jsem poznal už jako poměrně staršího člověka, avšak všichni jsme ho obdivovali nejen pro jeho loajalitu ke kampeličce, to bylo samozřejmé, ale hlavně proto, že týden co týden, v neděli ráno vážil cestu pěšky přes řeku do Chřešťovic, kde vykonával svou funkci. V čem spočívala? Důstojně sedával v malé jednací místnosti, s příchozím klientem vždy prohodil pár slov a třesoucí se rukou připojil svůj podpis vedle podpisu pokladníka do příslušné rubriky vkladní knížky, ať šlo o vklad nebo o výběr peněz. To však nebylo zdaleka všechno. Václav Pichlík současně působil coby jakási

I smutek patří k životu František Král

spojka mezi klientem a bankou. Každý ve vsi věděl, že když chce nějakou tu korunu uložit, že stačí Pichlíkovi říct a poslat po něm příslušný obnos a vkladní knížku a nemusí se o nic starat. Václav přišel, vkladní knížku vkladatelovi odnesl až domů, pohovořil, vypil nabídnuté kafe z melty, zakousl koláč nebo co se doma upeklo, a finanční operace byla vyřízena. Podobné to bylo při výběru peněz a klapalo to. Žádná bezpečnostní agentura nebyla zapotřebí. Také k dalším událostem, ke křtu, na svatby, ba i na pohřby se chodívalo pěšky. Nejen rodina a smuteční hosté, také duchovní chodívali pěšky. Bývalo zvykem, že pokud nebožtík nezemřel náhle, povolávala rodina kněze na přání umírajícího k Poslednímu Pomazání. Když nastal konec, bývalo to jiné, než dnes. Nebyla žádná pohřební služba. O veškerou přípravu nebožtíka a pohřbu se postarali pozůstalí a jejich sousedé. Jen rakev a snad nějaký věnec se musely koupit. Bývalo zvykem, že zemřelého si rodina ponechala v rakvi doma i přes noc, vyzdobili jednu obývací místnost, rozsvítili svíčky a po celý den se u svého nebohého modlili. Tak to bývalo v naší vsi ještě až do konce války, v některých případech i později. Cesta z Olešné na hřbitov u svatého Jana představovala nejobtížnější úsek celého smutečního průvodu. Zažil jsem určitý pokrok, neboť nebožtíci se už vozili ze vsi až ku břehu Vltavy koňským povozem. Po válce už to byly vozy s gumovými pneumatikami. Kočí vůz předem připravil, vystrojil chvojím a celý průvod po rozloučení na dvoře zemřelého putoval směrem ke Slabčicům. Pod Tomášků se průvod většinou rozdělil. Zatímco vůz s rakví pokračoval lesní cestou k myslivně a dolů se svahu k přívozu, zbytek průvodu si zkracoval cestu od kříže kolem obrázku s P. Marií, dále po strmé cestě, po schodech, rovněž k řece, k přívozu. Tam se smuteční průvod k povozu připojil. Potom čekala smuteční průvod nejobtížnější část cesty. Převoz pramicí, pokud byla normální voda, nebyl nejhorší, ale trval dlouho, i když se převáželo na dvou velkých pramicích. Pokud byla přítomna hudba, muzikanti stáli na břehu a hráli smuteční melodie. Ale na druhé straně, tam čekala na chlapy opravdová zkouška vytrvalosti.

113_ Pohřeb v rodině Kostohryzových

Nejzdatnější mužští, jací byli přítomni, uchopili máry s naloženou rakví a pomalu, opatrně nesli břemeno vzhůru do svahu. Pokud byl nebožtík bývalý hasič, doprovázeli a nesli ho hasiči. Umíte si představit tu úzkou kamenitou cestu příkrým svahem od řeky až ke kostelu na vysoké skále nad řekou? Dodnes se mi zdá neuvěřitelné, jak to olešenští chlapi dokázali. Však se museli střídat a odpočívat, jinak to nešlo. Máry totiž samy od sebe byly těžké, vlastně jsou těžké, zkuste si je pozvednout. Když jsem při pohřbu otce, jako jeden ze čtyř, nesl máry s rakví po obřadu od brány hřbitova ku hrobu, poznal jsem, jaká to byla tíha. A to už jsme šli po rovině. Dotknul-li jsem se smutečního obřadu, myslím, že jak v kostele, před kostelem i u hrobu tato ceremonie nedoznala zvláštních změn. Rovněž se nezměnila zvyklost v tom, že jakkoli při obřadu hrála kapela smuteční skladby, pak cestou zpátky ze hřbitova už zařadila rázný marš. A po návratu z pohřbu do vsi se zpravidla končívalo v hostinci a smuteční partesy si muzikanti vyměnili za veselejší skladby, i takové, jaké míval nebožtík rád. 99

P. Benedikt František Hronek (1907–1945)

více než deset dětí, ne všechny se však dožily dospělosti. Z nich jediný František spatřil světlo světa poprvé v domě svých prarodičů v Kloukách čp. 91, kde jeho maminka právě meškala na návštěvě. Kmotrem při křtu byl jeho strýc Josef Adámek, tehdy ještě svobodný nádeník. Všichni ostatní sourozenci se narodili v domku svých rodičů, tj. v Olešné čp. 27. Do obecní školy v Podolí (dnes Podolí I) František poprvé vstoupil 16. září 1913 a učil se zde až do 12. února 1921. Obec Podolí farně příslušela ke kostelu v Bernarticích a proto žáci podolské školy bývali během školní docházky slavnostně biřmováni v bernartickém kostele. Týkalo se to i žáků z Olešné, byť jinak Olešná patřila pod chřešťovický kostel sv. Jana Křtitele na poušti. Dne 4. června 1918 byl kaplanem Tomášem Lexou v Bernarticích biřmován i František. Za kmotra mu šel krejčí Josef Hronek, jeho starší bratr, tehdy také žijící v Olešné čp. 27.

114_ P. Benedikt Hronek, O. P.

P. Benedikt František Hronek, kněz řádu dominikánů a syn z chudé domkářské rodiny, je významnou osobností obce. Je jedinou obětí, kterou si vyžádala druhá světová válka na lidských životech obyvatel Olešné. Z celé obce byli gestapem zatčeni a uvězněni dva občané, a to bratři Arnošt a František Hronek, řádovým jménem Benedikt. Arnošt se po třech letech z koncentračního tábora v Dachau vrátil, ale František dne 11. února 1945 zemřel v Terezíně na následky mučení. Bylo mu pouhých 38 let.1 František Hronek se narodil 12. února 1907 v Kloukách (dnes Kluky, o. Písek). Jeho rodiče, František Hronek z Olešné a Anna rozená Adámková z Klouk, se vzali 19. listopadu 1894 a od svatby žili v domku čp. 27 v Olešné. Pokud se podařilo dohledat, z jejich manželství vzešlo 100

Františkova hluboká víra byla formována tím, že vyrůstal v prostředí silně věřící katolické rodiny, která byla aktivně zapojena i do náboženského života obce. „Teta Hronková“ neboli jeho maminka byla jednou z těch, které vedly či organizovaly každoroční májové pobožnosti u kapličky v Olešné, odkud také každoročně chodívala procesí do Sepekova a ke sv. Rozálii u Borovan. Jeho otec v Olešné vedl lidovou stranu.2 Roku 1921 začal František Hronek studovat na Arcibiskupském gymnáziu v Praze. Studia však ukončil předčasně již na konci šestého ročníku a to proto, že dospěl k rozhodnutí vstoupit do řádu dominikánů. Přijat do něj byl dne 21. srpna 1927 v Praze a 31. srpna téhož roku byl poslán do noviciátu v Olomouci. Zde dostal řádové jméno Benedikt. Po složení jednoduché profese dne 29. září 1928 začal studovat na filozoficko-teologickém učilišti řádu dominikánů v Olomouci, které se nacházelo v klášteře při kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie. Zde se studiu věnoval až do roku 1934. Během studia složil dne 29. září 1931 věčné sliby a ještě před jeho ukončením byl 29. června 1933 o osmé hodině ranní v arcibiskupské kapli v Olomouci vysvěcen na kněze.

Po vysvěcení se odebral do kláštera dominikánů v Praze, aby zde vykonal svou primiční mši, která se konala 2. července 1933 v chrámu sv. Jiljí na Starém Městě pražském za účasti rodičů a sourozenců. Tento slavnostní okamžik si nenechalo ujít také mnoho přátel, krajanů a rodáků z Olešné a okolí. Po zahájení slavnosti provinciálem Václavem Josefem Bubeníkem a proslovech družičky, samotného Benedikta i jeho bratra Bohumila se odebral průvod všech přítomných do chrámu sv. Jiljí, kde po kázání převora Tomáše Dittla podal P. Benedikt svou první oběť Bohu a požehnal svým rodičům i sourozencům, kněžím, přátelům a všem přítomným krajanům. Po slavnosti se poprvé po šesti letech strávených v klášteře v Olomouci vydal k domovu. Cestou se zastavil v Milevsku, kde byl uvítán mnoha věřícími. Doma se ještě stačil sejít s otcem, který po návratu z Prahy vážně onemocněl a 12. července ve věku 70 let zemřel. Byl pochován svým synem na hřbitově u kostela sv. Jana Křtitele na poušti v Chřešťovicích.3 Dva dny po pohřbu pak odjel P. Benedikt do divizní nemocnice v Terezíně, aby vykonal prezenční vojenskou povinnost. Dle vzpomínek Hronkova přítele a kolegy v noviciátě P. Prokopa Švacha prý jednou vyjádřil přání se do Terezína znovu podívat. To se mu splnilo během mobilizace v roce 1938. Tehdy ještě netušil, že se mu jeho přání vyplní i potřetí za dramatických okolností a že se tím naplní jeho osud mučedníka.4 V kněžské službě působil v různých dominikánských klášteřích v Čechách i na Moravě. Hned po studiu v Olomouci krátce pobyl v Praze u sv. Jiljí a v Litoměřicích. V roce 1935 přešel do kláštera ve Znojmě a od září stejného roku se zde stal výpomocným vojenským duchovním správcem. Od 13. června 1936 působil jako konventuál v Uherském Brodě, kde od 1. prosince 1937 vykonával funkci kooperátora. V prosinci 1938 přešel do Plzně, kde začal 10. ledna 1939 vyučovat náboženství na třech školách. Posledním působištěm otce Benedikta byl patrně od roku 1942 opět klášter v Uherském Brodě. Kromě běžných kněžských a řeholních povinností se zde staral o sdružení 3. řádu sv. Dominika, aktivně působil i jako duchovní rádce v Jednotě Orla. Byl také hudebně talentovaný, v jeho pozůstalosti se dochovala řada jeho varhanních skladeb nebo jejich úprav a variací. Jako autor přispíval menšími články i do časopisů Neděle a Růže dominikánská. Benedikt Hronek velmi rád kázal, byl nadaným kazatelem. Jeho kázání byla oblíbená a hojně navštěvovaná. Kázal nejen v klášteřích, ve kterých právě působil, ale procestoval mnoho měst i vesnic na Moravě i v Čechách. Kázání si pečlivě připravoval a jejich ručně psané texty i s údaji, kdy a kde kázání napsal a kde je pronesl, jsou uchované v jeho pozůstalosti.5 Zapisoval si i myšlenky, které někde slyšel či četl a které ho zaujaly. Takovým myšlenkám říkal „lapidárky“ a často je ve svých textech využíval. Během těžkých let nacistické okupace dodával lidem odvahy, snažil se je povzbudit a dát jim naději na lepší časy. Byl velkým ctitelem Panny Marie, která byla vedle Krista coby Krále a Slavnosti růžence jedním z jeho nejoblíbenějších témat.

Svými přímočarými a často odvážnými texty zcela jistě vzbuzoval pozornost německé tajné státní policie, což se mu nakonec stalo osudným. Příkladem jeho odvahy a statečnosti je např. následující úryvek z kázání, které pronesl u kaple v Rastorech (tehdy část obce Olešná) dne 5. července roku 1941 u příležitosti svátku sv. Cyrila a Metoděje. Tehdy svým krajanům mj. řekl: Každá lidská stavba se rozpadne. Jen nikdy ne budova naší víry, která sahá od země až do nebes. Protože je to dílo Boží, protože ji stavěl nejlepší stavitel Ježíš Kristus. Protože je vystavěná na skále a její kameny jsou spojeny drahocennou maltou, krví Ježíše Krista a krví milionů svatých mučedníků. A proto také ti, kdo se do ní utíkají, najdou v ní bezpečný útulek a klidně mohou odpovědět na malicherné rány nepřátel, kteří rozbíjejí o ni stále svá čela: marné vaše proti nám jsou vzteky! Nezhyne rod, jenž věřit neustane! V jižních Čechách pobýval každý rok v červenci. Ani během těchto svých zasloužených dovolených v Olešné nemyslel na odpočinek, ve své činnosti nepolevoval a naopak se snažil pro své rodiště udělat co nejvíce. Především stále kázal. Tradičně každý rok sloužil mše na svátek sv. Cyrila a Metoděje, většinou u kaple v Rastorech či ve Slabčicích, dochovala se jeho červencová kázání i z dalších okolních vsí – z Podolí, Podolska, Chřešťovic, Borovan, Veselíčka atd. Významnou událostí v okolí byla primiční mše Hronkova spolubratra dominikána a rodáka ze Slabčic, P. Bohumila Nováka, která se konala 2. července 1938. Slavnostní kázání pronesl Benedikt Hronek. Nechyběl ani u další významné události odehrávající se v okolí Olešné, a to při svěcení nové kaple sv. Anny na Podolsku dne 24. července 1938, ke které se věřící lid scházel ze všech stran. Procesí s trůnky a družičkami přišlo i z Olešné. Svěcení kaple a obrazu vykonal P. Josef Prágr, farář z Chřešťovic, kázání proslovil P. Benedikt Hronek. Nová kaple byla dílem mlynáře Honsy z Podolska. K lesku slavnosti přispěla na neposledním místě i družička Růženka Stránská z Olešné svým říkáním, při němž se mnohé oko zarosilo slzami.6 V Hronkově pozůstalosti se dochovaly také texty dvou kázání, které byly proneseny přímo u kaple v Olešné v letech 1940 a 1941. První kázání na téma „Vyznání víry v Krista křesťanským životem“ pronesl u kapličky 7. července 1940 a o rok později, 6. července 1941, udělil svým spoluobčanům shromážděným u kapličky „Vážnou lekci Krista Pána (O mírnosti a smířlivosti)“. V roce 1940 Hronek v Olešné inicioval výstavbu nové kaple, která měla být postavena na místě staré již věkem sešlé kaple nebo o kousek dál, vedle hasičské zbrojnice na návsi. Chtěl ji vysvětit ke cti Krista Krále.7 Ke stavbě či spíše k rekonstrukci kaple stávající a úpravě okolí došlo v roce 1943, avšak nepodařilo se doložit, zda skutečně byla P. Hronkem vysvěcena. Byl dohledán jen pamětní list z roku 1943 s písněmi ke mši svaté pro ty, kteří přispěli jednou korunou za cihlu na stavbu nové kaple Krista Krále v Olešné.8 Okolnosti zatčení otce Benedikta v květnu roku 1944 a průběh jeho pobytu v koncentračním táboře v Terezíně podrobně popsal jeho bratr Bohumil Hronek, který tehdy žil a pracoval v Praze jako účetní.9 Další cenné svědectví 101

P. Benedikt František Hronek

i přes obrovské tělesné utrpení stále dodával všem okolo naději, poskytoval jim duchovní útěchu a v největší bídě se dovedl rozdělit o poslední kousek chleba. Vyzdvihl jeho hlubokou víru pod zdánlivě prostými slovy, jeho statečnost a nebojácnost při projevování náboženského cítění před jeho trýzniteli.

115_ Pohřeb s vojenskými poctami, v popředí P. Benedikt Hronek

o jeho pobytu v koncentračním táboře sepsal jezuita Martin Nosek, který se s otcem Benediktem poprvé setkal na přízemní chodbě pankráckého vězení před transportem do Terezína dne 10. října 1944 a od té doby se z nich stali přátelé doslova na život a na smrt.10 Otec Benedikt byl během svého působení v klášteře v Uherském Brodě pozván do Prahy, aby v době od 1. do 31. května 1944 kázal v kostele Panny Marie před Týnem. V Praze byl v každodenním styku se svým bratrem Bohumilem, který se každý den účastnil májových bohoslužeb u Týna a bratra podporoval i finančně. Benediktova vlastenecká a nebojácná kázání byla hojně navštěvovaná věřícími, ale bohužel i udavači. Dle svědectví Bohumila Hronka jeho bratra udal ruský emigrant Vasil Ravigiděwič, kostelník kostela sv. Klimenta.11 Benedikt byl 11. května telefonicky vyzván úředníkem gestapa, aby se druhý den dostavil k výslechu. Toto se stalo další den po tom, co zmíněný kostelník vyslechl rozhovor obou bratrů, během kterého se Benedikt zmínil o tom, že chce nechat vymalovat obraz P. Marie a opatřit jej veršem v tom smyslu, aby P. Maria nedala zahynouti českému národu a poté dodal, že Rusko brzy český národ vysvobodí. Bratr Bohumil na Benedikta naléhal, aby uprchl z Prahy a ukryl se, což však Benedikt odmítl s tím, že žádný generál z boje neutíká – leda zbabělec. Dne 12. května 1944 byl tedy Benedikt František Hronek na gestapu zatčen komisařem Oberhauserem z oddělení IV4a pro církve, sekty, jasnovidce atd. za zlehčování státní policie a projevy nepřátelské říši.12 Po výsleších v Pečkově paláci a věznění na Pankráci byl dne 23. června poprvé deportován do Terezína.13 Z Terezína mohl svému bratru tajně psát, v dopisech se mj. zmínil o tom, že mu trýznitelé kladou za vinu, že z kazatelny schvaloval atentát na Heydricha. Jeho první pobyt v Terezíně trval do 19. září.14 Zpět na Pankrác se dostal patrně kvůli tomu, že dozorci objevili zápisník, který si Benedikt v Terezíně psal. Podruhé byl do Terezína transportován 10. října 1944.15 Vystřídal několik cel a nakonec se dostal na neblaze proslulý IV. dvůr. Jezuita Martin Nosek a další spoluvězni popsali Benedikta Hronka jako duchovně velmi silného člověka, který 102

K okolnostem smrti otce Benedikta Martin Nosek uvádí, že dne 6. ledna 1945 spolu s jinými vězni zametal Benedikt silnici v pevnosti. Byla mu zima, a tak se šel bez dovolení ohřát do konírny. Zde jej nalezli bachaři, kteří navíc při jeho tělesné prohlídce u něj objevili tajně doručený dopis, patrně od matky. Po surovém zbití byl za trest uvržen do tzv. dunkelu – malé cely bez světla a topení. V lednovém mrazivém počasí byl navíc zbaven teplého šatstva a deky. V těchto surových podmínkách byl vězněn více než měsíc, než na následky týrání a celkového prochladnutí dne 11. února na svátek Zjevení Panny Marie v Lurdech zemřel. Tuto smutnou novinu přišel Martinu Noskovi oznámit hlavní kápo Mirko Charvát, který se s oběma duchovními dobře znal z doby, kdy byli všichni společně ubytováni na cele č. 6.16 Trochu odlišně mučednickou smrt svého bratra popsal Bohumil Hronek, který se opíral o svědectví učitele Lozuma z Písku. Dle něj byl P. Benedikt surově bit a mučen na udání spoluvězně z Příbrami kvůli tomu, že si schoval nalezenou bramboru. Obě svědectví se shodují v tom, že u Hronka byl nalezen dopis a že byl uvržen do dunklu, avšak časové údaje uváděné učitelem Lozumem, dle nichž k mučení a uvržení do kobky došlo 11. února a smrt nastala až 18. února, neodpovídají skutečnosti. Totéž mylné datum úmrtí (18. února) bylo dne 3. března 1945 sděleno matce Anně Hronkové gestapem s tím, že její syn zemřel na zápal plic. Naopak datum úmrtí uvedené ve svědectví Noska odpovídá údajům v terezínském úmrtním listu a dalších záznamech. P. Benedikt zemřel 11. února 1945 o šesté hodině ráno, v každém případě na následky krutého mučení. Příčina úmrtí nebyla v úmrtním listě a ani v záznamu v tzv. Černém sešitě hlavního kápa policejní věznice Terezín Mirko Charváta uvedena.17 Jeho tělo bylo spáleno. V roce 1940 vyslovil Benedikt Hronek v kázání slova končící citátem z Janova evangelia, jimiž se naplnil i jeho osud: Král Králů je Kristus, je králem právem své přirozenosti a svého původu a právem dědického údělu. Ale co nás nejvíce dojímá – je králem právem své nekonečné lásky. Prolitím jeho krve jsme se stali jeho poddanými. Je Králem lásky velkomyslné a obětavé, králem lásky nejvyšší, neboť větší lásky nemá nikdo, než ten, kdo položí život svůj za své přátele.18 Prezident republiky dr. Edvard Beneš dne 16. února 1946 vyznamenal P. Benedikta Hronka Československým válečným křížem 1939 in memoriam. Na svátek Nanebevstoupení Páně, 30. května 1946, bylo toto vyznamenání předáno jeho matce Anně Hronkové pplk. Macháčkem, důstojníkem vojenského velitelství v Táboře, v zastoupení ministra národní obrany.19 Slavnost se konala u pomníku padlých na návsi v Olešné vyzdobeném státními vlajkami, obrazem umučeného P.

116_ Pozvánka na slavnost udělení Československého válečného kříže 1939 in memoriam, Olešná 30. 5. 1946

Benedikta a květinami. Zahájil ji předseda MNV v Olešné František Našinec. Slavnostní projev pronesl chřešťovický děkan P. Josef Prágr a pplk. Macháček. Za předané vyznamenání paní Anna Hronková poděkovala těmito slovy: Prosím pane podplukovníku, abyste tlumočil panu prezidentovi mé tisíceré díky za válečný kříž, který je pro mne moc těžký a bolestný. Přeji panu prezidentovi hodně zdraví a aby nám dlouho vládl. Na svého přítele poté zavzpomínal jeho spoluvězeň ing. Vaněk z Písku, jehož ústy nakonec promluvil i sám Otec Benedikt. Vzkazoval pozdrav své matce, rodné vísce a vyzýval své spoluobčany k bratrské lásce. Slavnost zakončila mše svatá před místní kaplí.20 V kronice obce Olešná jsou památce Benedikta Františka Hronka věnována tato krásná slova: Padnul jsi jako hrdina na poli cti pro lepší život celého národa a celá naše obec zachová Ti věčnou paměť a bude Tě ctíti jako hrdinu. Dřímej svůj věčný sen a budiž Ti země terezínského hřbitova hrdinů lehkou. 21 Bohužel se zapomnělo. Po nástupu komunistů k moci byl Benedikt František Hronek na dlouhou dobu z povědomí svých spoluobčanů vymazán. V roce 2015 uplyne 70 let od jeho mučednické smrti.

1_ Osobní fond P. Benedikta Hronka je uložen v Moravském zemském archivu v Brně ve fondu E 16 Dominikáni Uherský Brod, sign. M V, kart. 37 (osobní složka), kart. 40 (hudební skladby a variace), kn. 123 a 124 v kart. 23 (kázání), sign. J III, kart. 35 (svědectví P. Martina Noska SJ). V klášteře dominikánů u sv. Jiljí v Praze jsou uloženy především kopie dokumentů, které dominikánům věnoval Josef Bílek, profesor gymnázia v Jindřichově Hradci a rodák z Kluk, který se osobností Benedikta Hronka z vlastního zájmu zabýval. Literatura: Černušák, Tomáš – Prokop, Augustin – Němec, Damián: Historie dominikánů v českých zemích. Praha 2001, s. 152; Růže dominikánská 56, 1947, s. 2, 4, 25; Vašek, František – Štěpánek, Zdeněk: Rezistence moravského duchovenstva v době nacistické okupace. Časopis Matice moravské 115, 1996, s. 73–96, na s. 83. S laskavým svolením autora byl využit také medailon, který k osobnosti Benedikta Hronka napsal Tomáš Černušák z MZA v Brně jako podklad pro projekt České křesťanské akademie Martyrologium, jehož koordinátorem je PhDr. Jan Stříbrný. 2_ Bohumil Kostohryz, Kronika mého života – rodu – kraje. 1962–1965, soukromý archiv. 3_ Pamětní kniha obce Olešná, s.42–44. 4_ P. Prokop Švach, O.P. o P. Benediktu Hronkovi – novinový výstřižek uložený v Hronkově osobním fondu v klášteře dominikánů u sv. Jiljí v Praze. 5_ MZA Brno, E 16 Dominikáni Uherský Brod, kart. 23, kn. 123 a 124 (kázání). 6_ Novinový výstřižek z osobního fondu P. Benedikta Hronka uloženého v klášteře dominikánů u sv. Jiljí v Praze. 7_ SOA Třeboň, Biskupský archiv České Budějovice, sign. III–B–143, karton 1252; Pamětní kniha obce Olešná, s. 50. 8_ Soukromý archiv Vladislava Michala, starosty obce Podolí I. 9_ Vojenský ústřední archiv, MNO 1946, čj. 21081/46 – podklady k udělení vyznamenání. Bohumil Hronek, důležitý svědek zatčení P. Benedikta a jeho mladší bratr, se narodil 4. února 1911 v Olešné. 10_ MZA Brno,E 16 Dominikáni Uherský Brod, karton 35, sign. J III (svědectví P. Martina Noska S.J.). Publikované svědectví: P. Martin Nosek S.J., Památce vdp. P. Benedikta Hronka, O.P., Dominikánský pozdrav z Uherského Brodu, 1945, ročník I, č. 2, 3; 1946, roč. II, č. 1. Částečně také Památník Terezín, Vzpomínky č. 400. Tyto vzpomínky vyslechla, sepsala a zpracovala Marie Křížková při návštěvě Martina Noska v Terezíně v červenci 1968 a v říjnu 1970. Martin Nosek, nar. 15.7.1916 v Prušánkách o. Hodonín, byl vězněn v Malé pevnosti Terezín od 10.10.1944 do 10.5.1945. Zatčen byl 24.6.1944. 11_ Jeho matka Anna Hronková ve formuláři žádosti uvádí jako udavače Vasileviče, kostelníka od sv. Salvátora, ale jde zřejmě o omyl. 12_ NA, Okupační vězeňské spisy. Za vyhledání záznamu velmi děkuji kolegovi Davidu Hubenému. 13_ Památník Terezín, databáze vězněných. 14_ Datum 19. září je doloženo pouze podle svědectví P. Noska, v archivních materiálech se jej dohledat nepodařilo. 15_ Památník Terezín, databáze vězněných. 16_ Viz svědectví Martina Noska. V Památníku Terezín se pod č. 670 dochovaly také informace Mirko Charváta, ve kterých mj. zmiňuje i Benedikta Hronka. 17_ Památník Terezín, úmrtní listy č. 98, záznam A7879/K21/MP. Dále též záznam v tzv. Černém sešitu hlavního kápa policejní věznice Terezín Mirko Charváta k datu 11.2.1945 – A 10173/K25/MP. 18_ Posel Bl. Srdce Páně R VI, říjen 1940 – osobní fond P. Benedikta Hronka v klášteře dominikánů u sv. Jiljí v Praze. 19_ Vojenský ústřední archiv, fond MNO 1946, čj. 21081/46, 16.2.1946 – záznam v kartotéce vyznamenaných osob. Ke slavnosti předání vyznamenání viz osobní fond P. Benedikta Hronka v klášteře dominikánů u sv. Jiljí v Praze. 20_ Ing. Vaněk, Válečný kříž zemřelému P. B. Hronkovi O.P., Časopis Neděle, Praha, č. 22, 1946 – osobní fond P. Benedikta Hronka v klášteře dominikánů u sv. Jiljí v Praze. 21_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 70.

103

Z kázání P. Benedikta Hronka

Mše, které sloužil otec Benedikt bývaly hojně navštěvované právě pro jeho kázání, která byla oblíbená a srozumitelná i prostým lidem. Dnes se jeho kázání zdají být prostá, trochu těžkopádná a málo čtivá, ale je možné si z nich udělat představu o způsobu myšlení kazatele a jeho hluboké víře. Z jeho slov čiší pevnost a zásadovost jeho osobnosti, která mu pomáhala přežít i utrpení, které musel snášet ke konci svého života. Vybraná ukázka je svědectvím nadčasovosti kázání P. Benedikta, neboť jeho slova o mírnosti a smířlivosti jsou aktuální i dnes.

Kázání pronesené v Olešné dne 6.7.1941: Vážná lekce Krista Pána (O mírnosti a smířlivosti) Dnešní svaté evangelium je opravdu vážná lekce Krista Pána. Spasitel nám všem v dnešním evangeliu dává důležitá napomenutí, skutečně vážnou lekci. Má nás k tomu, abychom odložili hněv, prchlivost, mstivost, za to si pak tím více oblíbili mírnost a smířlivost. Praví docela, že i kdyby takový prchlivec nebo nesmířlivý zatvrzelec chtěl Pánu Bohu obětovat, že takové oběti Bůh ani nepřijme, že mu není milá. Proto Spasitel důtklivě domlouvá takovému člověku: „Jdi prve, smiř se s bratrem svým a potom teprve přijď a obětuj dar svůj!“ Drazí v Kristu, poddejme se v tuto chvíli tomuto vážnému napomenutí, přijměme vděčně tuto vážnou lekci z úst svého Pána a uvažme něco o opaku prchlivosti a mstivosti, o mírnosti a smířlivosti. Drazí v Kristu, v životě venku ve světě často slyšíte: „Na hrubý pařez hrubý klín! Nemohu si to dát líbit. Je třeba tu zbujnost pokrotit. Urazil mne, musí mi dát zadostiučení.“ Slyšíte také dokonce: „Pomsta je sladká“. Ale takové řeči nemají pravdu. Nevěřte, pomsta není sladká, ale mírnost a pokoj. Pomsta je nanejvýš sladká pro první okamžik, tak jako jed, který tak v první chvíli na jazyku zesládne – ale pak hrozným způsobem ničí každou bytost. Zato člověk mírný a smířlivý vítězí sám nad sebou i nad svými protivníky. Ten si podle slov dnešní epištoly oslazuje 104

život a vidí dobré dny. Ten, jak Písmo svaté překrásně praví, uhlí řezavé sype na hlavu svého protivníka. To znamená: jako nemůže člověk snést řezavé uhlí na své hlavě, tak i váš nepřítel nebude moci snést vaši dobrotu a mírnost. Pozná, že jste jej přemohli, že jste nad ním zvítězili – a přestane být vaším nepřítelem. Slyšte o tom několik přesvědčujících dokladů. Kdo by z vás neznal krále Davida a jeho nezdárného syna Absolona? Stalo se, že David, aby zachránil život, musel utíkat před tímto svým nehodným synem Absolonem, který se vzbouřil proti němu. Když se pak David přiblížil k místu zvanému Bahurim, vystoupil proti němu muž nějaký, jménem Semej. Ten házel po něm kamením a hroudami a začal mu spílat a zlořečit. I řekl Abisai, průvodčí králův: „I proč zlořečí tento mrtvý pes pánu mému králi? Půjdu a setnu mu hlavu!“ Král však řekl: „Nechte ho, ať zlořečí! Jistě Hospodin mu tak přikázal.“ A starý král odpustil zlolajci a pokorně a mírně se ubíral dál. Po nějakém čase co se stalo? Semej uznal křivdu, kterou Davidovi způsobil, a prosil ho za odpuštění. Hle, ovoce mírnosti a smířlivosti! Hašteřivý statkář vzkázal svému sousedovi: „Ať vás nenapadne, abyste někdy vkročil na mé pole anebo vstoupil na můj dvůr!“ Na to mu soused odpověděl: „Kdybyste vy přišel na můj dvůr anebo do mého domu, bude mě to vždy jen těšit“. Tato dobrota přemohla hašteřivého a zlostného muže. Od té chvíle pak byli dobří přátelé. – Vizte zas, jak mocná je mírnost a smířlivost! Známý světec Klement Hofbauer - Dvořak původem Moravan, byl jednou ve Vídni na ulici napaden zlou a drzou ženštinou, která mu hrozně spílala. Byla tak rozvášněná, že si ani nepovšimla, že ztratila šátek. Klement jej zdvihl a podal jí jej se slovy: „Paní, tu je šátek, který jste právě ztratila!“ Žena se začervenala hanbou a studem a prosila za odpuštění. Tak mírnost přemáhá lidi a tiší zlobu. A slyšte dále! Anglie je z největší části protestantská země. Ale katolíci se tam utěšeně tuží a množí. Mají tam své podpůrné ústavy, chorobince, nemocnice i své školy. Všechno si vydržují sami, hlavně sbírkami. V letech 80. v minulém století vybrali k těmto sbírkám v diecézi stratfort-

ského kněze zvláště vhodného. Ten říkával, že při těchto sbírkách nosí s sebou dvě mošny, jednu pro milodary a druhou pro nadávky a posměchy. Často se na obě ty mošny dostalo. Tato událost nám to dosvědčí. Jednoho dne vešel tento kněz sběratel do krámu jakéhosi zelináře a prosil o almužnu. Obchodník změřil kněze pohrdlivým pohledem a hodil mu posměšně půl penny (asi 5 hal.) a třešni. Kněz uchopil oboje a s uctivým díkem a nejlahodnější tváří zastrčil měděnou minci do mošny, třešni si dal však do úst a zdvořile se poroučeje, odcházel z krámu. Ale nedošel ani na konec ulice, když kdosi za ním neustále volal: „Pane, pane, tak přece počkejte!“ Dovtípil se konečně, že snad to volání patří jemu a obrátil se. Spatřil za sebou chlapce, který sotva dechu popadaje, k němu běžel. „Voláš mne chlapče?“, ptal se kněz. „Ano, vás pane, můj mistr vás prosí, abyste se k němu vrátil“. „A kdo je tvůj mistr?“, tázal se kněz. „Zelinář, u něhož jste před několika minutami byl.“ „Dobrá, vrátím se tedy“, řekl duchovní. Když se pak kněz vrátil zpátky do krámu a tázal se obchodníka, co si přeje, nestačil se tento omlouvat a žádat za odpuštění pro své dřívější chování. Vypravoval, jak ho pokora knězova zahanbila, jak se při tom poučil a vzdělal a prosil kněze, aby přijal poukázku na 100 šilinků. Rozumí se, že kněz i tento dar s díky přijal. A jaký to byl kněz, jenž svou mírnou pokorou dovedl otvírat nejen srdce, nýbrž i peněženky? Byl to nástupce slavného kardinála Manninga na arcibiskupském stolci v Londýně – kardinál Vaughan. Drazí v Kristu, vidíte tu zas, jak mírný a smířlivý zvítězil tu a přemohl zlobu lidskou. Mírný je opravdu silnější než člověk zlostný a vášnivý, neboť jistě rozlobeného prchlivce odzbrojí svým klidem a svou rozvážností. Zvítězí jistě, neboť půjde za tím, který vždycky k vítězství vedl své věrné, půjde za Spasitelem, který řekl: „Učte se ode mne, neboť já jsem mírný a pokorný srdcem.“ Mírní, pokorní a slabí rybáři z Galileje přes všechny překážky naplnili svět evangeliem Kristovým. Touto ctností vynikali i svatí mučedníci a touto pokojnou zbraní přemohli pohanství a ovládli svět. „Blahoslaveni tiší, neboť oni zemi vládnout budou.“ Někdy ovšem je i hněv spravedlivý a rozhorlení na místě. Tu však vždycky musí jít o věc vážnou a důležitou. Sami znáte, že i Spasitel – ten nejmírnější – vzplanul hněvem a upletl z provázků důtky a vyhnal jimi kupce i prodavače z nádvoří jerusalemského chrámu. Ten hněv a to rozhorlení Páně bylo však svaté a spravedlivé, protože tu šlo o posvátnost domu Božího.

na něm šaty, odkryl jeho postel a kousal do ní jako všech smyslů zbavený. Drazí v Kristu, jaké to ošklivé podívání na takového prchlivce! Proto se nepoddávejte nikdy hněvu z nepatrné, malicherné příčiny, nebuďte prchliví zlobivci – ale přemáhejte se, zůstaňte mírní a klidní! Také sami nikoho zbytečně nehněvejte. Nemohu skončit tuto vážnou lekci našeho Spasitele o mírnosti a smířlivosti, abych vám ještě něco nepověděl o sv. Monice, matce sv. Augustina. Je to tolik poučné! Sv. Augustin vypravuje, že jeho matka měla prchlivého a zlostného muže, který byl ještě pohanem, ale že mu nikdy neodporovala ani slovem ani skutkem. Ale když se vybouřil a upokojil, mírně mu domlouvala a ukázala, že se zlobil zbytečně. Když pak mnohé paní, jejichž mužové byli mnohem mírnější, mívaly pruhy od ran i na tváři a vědouce, jak divokého ona snáší manžela, se divily, že ji nikdy nebil, vyprávěla jim, že toho docílila jen mírností a smířlivostí. A které z nich se zachovaly podle její rady, poznaly, že má pravdu a velmi jí děkovaly. Také svou tchyni, kterou s počátku služebné proti ní popichovaly zlým našeptáváním, přemohla poslušností a rovněž mírností a smířlivostí. I měli spolu potom příkladnou dobrou vůli. Z tohoto vypravování, drazí v Kristu, měly by si vzít příklad všechny zlostné a hašteřivé ženy a měly by se cvičit v mírnosti a smířlivosti. Měly by pamatovat, že kapkou medu více se dokáže než celým sudem octa. A v domácnosti bylo by pak více svatého pokoje, míru a lásky. I mužové by se měli cvičit v mírnosti a smířlivosti. Jsem přesvědčen, že např. v obecní radě, ve sněmu nebo v jiném shromáždění nejméně dokáže prchlivec, křikloun, ale nejvíc že přesvědčuje ten, kdo mluví mírně, rozvážně a smířlivě. A jak je to krásné, sejdou-li se občas sousedé nebo známí někam třeba i do hostince na přátelský hovor a vedou si mírně, klidně a smířlivě. Ano, o mnoho lépe a radostněji by bylo na světě, kdyby lidé více dbali mírnosti a přemáhali zlost a mstu. Kolik nepříjemností, mrzutostí a lítosti by si uspořili! Drazí v Kristu, jistě, že úvaha, kterou jste právě slyšeli a ke které nás přimělo dnešní evangelium, byla pro nás všechny vážnou lekcí. Kéž si na tuto vážnou lekci našeho Spasitele vzpomenete vždy v pravý čas! Amen. Ježíši, tichý a pokorný srdcem, učiň srdce mé podle srdce svého! Uherský Brod, 20. února 1941

Ale ani takovýto spravedlivý hněv hospodáři nesmí se stát zuřivostí, řáděním, nesmí být mstivostí. Hleďte, jak taková zuřivost prchlivost člověka snižuje a k jakým vede nešťastným koncům. Jindřich II., král anglický, je v té příčině odstrašujícím příkladem. Každá maličkost ho rozčílila až k šílení. Kdysi mu přinesl posel nepříjemnou zprávu. Co mohl ubohý za to? Král mu chtěl oči vytrhat a upokojil se teprve tehdy, když mu alespoň obličej rozdrásal. Jindy se domníval, že jeden z jeho šlechticů nadržuje skotskému králi. Když se s ním setkal, srazil mu klobouk s hlavy, rozedřel 105

Píseň o Miloušovi Starých z Olešné

Jan Starý byl druhý největší sedlák ve vsi. Na tehdejší dobu měl nejlepší výstavbu a hospodařil s chasou na nejlepších pozemcích ve vsi. V sedlačině se mu dařilo, ale v soukromém životě takové štěstí neměl. Jeho 28letý syn Miloslav se utopil ve Vltavě, když šel v noci chytat ryby na černo bez povolení. Byl pronásledován četnickou hlídkou a aby unikl, skočil do Vltavy. Přeplaval ji skoro celou, utopil se asi 3 m od břehu. Stalo se to dne 27. května 1929, těsně před svatbou s Amálií Bouškovou. Místo chystané svatby mu byl na svátek Božího Těla o 4. hodině odpoledne vypraven pohřeb s muzikou, kterého se zúčastnila celá obec i lidé z okolí.1 Hospodářství převzal František, druhý syn sedláka Starého, který zde od roku 1934 žil s manželkou Marií. Právě on se musel s rodinou v roce 1956 z Olešné vystěhovat. O utonutí syna sedláka Starého byla napsána píseň, která je připisována P. Benediktu Hronkovi. Mohl ji složit ale i některý z jeho bratrů, možná Bohumil Hronek. V roce 1996 o osudech P. Benedikta Hronka pátral přímo v Olešné Josef Bílek, profesor gymnázia v Jindřichově Hradci a rodák z Kluk, a získal i tuto píseň. Přepsal ji z rukopisu a s kopiemi dalších dokumentů, které během svého pátrání objevil, ji věnoval dominikánskému klášteru u sv. Jiljí v Praze k uložení do pozůstalosti Benedikta Hronka.

1_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 35; kronika B. Kostohryze.

106

VIII.

Podvečer krásného jara mladík se k řece ubírá v ruce nese síť na ryby zraky na stráň upírá

Voda je němá nemluví a v ní jeho syn milený mlčí jak hradby hřbitovní jenom vítr nad ním teskně zní

II.

IX.

Do tiché voděnky hledí rybičky malé vybírá radostí ani netuší že v nebezpečí upadá

Třetího dne vyplul tiše zrána před sluncem východu jak toužebně byl vytažen zástupem lidí nad vodu

III.

Dva četníci přicházejí odvaha věru veliká neb mladík do řeky skočí a v mlze stráži uniká

Velikým žalem bolestí vezen byl k domu otcovu co bolu nářku kvílení čekalo na jeho mrtvolu

IV.

XI.

Již vidí blízko druhý břeh již blízko záchrana jen několik jen máchnutí a zajistí si ochranu

Pohřeb snad to byla svatba co drůžiček a mládenců hasičů přátel nepřátel kytic svíců a též věnců

XII.

Leč voda náhle stojatá mrtva ve víru bohatá mladík své síly napíná cítí slabost náhle usíná

Za rakví cestou vozovou kráčeli staří rodiče bratři sestry i milenka kdo tak hrozný bol popíše

VI.

XIII.

Sladce spí tiše ve vodě vlny mu hravě bublají odešel s Vltavěnkou splynul kdež si s ním rybičky dumají

Když jej přes řeku převáželi hudba mu tiše zahrála co lidí všude slzička žalostí nad ním vídala

VII.

XIV.

Otec ten jak se dověděl že syna voda pohřbila bolestí žalem sklíčený za ním se k řece ubírá

Plakali lidé plakal svět že zvadl světu jara květ my zvadnem také najednou Milouši buď nashledanou

107 117_ Kaple na nรกvsi, 2014

Pamětihodnosti obce

118_ Kaple na návsi, nedatováno

Kaple Krista Krále? Kostel jako klasická dominanta české vesnice Olešné chybí. Za službami duchovních museli obyvatelé vsi putovat přes řeku ke kostelu sv. Jana Křtitele na poušti u Chřešťovic. Poté, co byl roku 1899 postaven kostel sv. Josefa ve Slabčicích, začali někteří obyvatelé chodit na bohoslužby i do Slabčic, které od Olešné řeka neodděluje. Pravděpodobně někdy začátkem 19. století byla na návsi před Bouškovým statkem čp. 4 postavena alespoň malá čtvercová kaple. Přesné datum jejího postavení se zjistit nepodařilo, o její existenci se poprvé dovídáme díky jejímu zakreslení v indikační skice z roku 1828.1 Stejně tak není známé její původní zasvěcení.2 Ani zamýšlené vysvěcení kaple ke cti Krista Krále, ke kterému mělo dojít během druhé světové války a o kterém bude ještě řeč v následujících řádcích, se nepodařilo úplně potvrdit. Dnešní podoba kaple není původní, v minulosti byla několikrát přestavěna. K jedné takové opravě a dílčí přestavbě došlo v roce 1886, kdy byla kaple nově opatřena okny a byl vybaven její interiér. Před kaplí byl vztyčen železný kříž na kamenném podstavci. Dne 7. listopadu 1886 po druhé hodině odpoledne se konala slavnost svěcení nově pořízených obrazů do interiéru kaple – Panny Marie sedmibolestné, sv. Jana Nepomuckého a sv. Františka. Osadníci Olešné vyšli v procesí naproti chřešťovickému kaplanu P. Janu Bohuslavovi, rodáku z Bernartic,3 až k lesu vedoucímu k přívozu. Po vysvěcení obrazů následoval výklad vztahující se k uctění Panny Marie, poté se kněz modlil litanie. V bytě tehdejšího starosty a půlláníka Františka Pechouše vybíral pak kněz na opravu oltářů v kostele chřešťovickém. Sešlo se 7 zl. 58 kr. Obrazy pro olešenskou kapli stály celkem 8 zl. 70 kr., celková oprava kapličky 59 zl. 90 kr.4 Během druhé světové války byla kaple opět již značně sešlá. Proto roku 1940 dominikánský kněz Benedikt Hronek inicioval výstavbu kaple nové, která měla být poté slavnostně vysvěcena ke cti Krista Krále.5 Měla stát buď na místě kaple stávající nebo o kousek dál na návsi vedle hasičské zbrojnice. Občané z Olešné i okolních obcí začali na výstavbu nové kapličky ke cti Krista Krále vybírat pení108

ze. To, že sbírka skutečně proběhla, dosvědčuje ojedinělý nález pamětního listu z roku 1943.6 Nakonec však došlo jen k velké rekonstrukci kaple a okolí, nikoliv k jejímu úplnému zboření a nové výstavbě. Datum provedení rekonstrukce připomíná letopočet 1943 vyrytý na jednom z kamenů boční kamenné zdi u silnice, nad kterou kaplička stojí. Tato zídka byla tehdy zřejmě nově postavena v souvislosti se současným rozšířením silnice, vybudované již dříve, koncem dvacátých let 20. století. Při té příležitosti byl nejspíš také přesunut železný kříž, od roku 1886 stojící vedle kaple blíže k silnici, na druhou stranu směrem k Bouškovu statku. Dá se předpokládat, že po ukončení rekonstrukce se roku 1943 musela konat zamýšlená slavnost svěcení. Bohužel však žádné dokumenty vztahující se přímo k této události se zatím nepodařilo dohledat.7 Také v průběhu druhé poloviny 20. století byla původní kaple několikrát opravena a pravidelně udržována. Ještě v roce 1978 byly zdi kaple zakončené nárožními lizénami, které dnes patrné nejsou.8 Původní střecha měla minimální přesah. Protože při každém dešti voda ze střechy stříkala přímo na zdivo, byla střecha v devadesátých letech 20. století rozšířena přidáním latě, aby její okraje přesahovaly původní půdorys. Stěny kaple byly zarovnány a nabíleny. U kaple bývaly konány každoroční májové pobožnosti k P. Marii a chodívala tudy i procesí ke sv. Rozálii u Borovan nebo do Sepekova. Pobožnosti a procesí vodívaly např. tety Hronková, po ní Třísková a Dvořáková. Procesí bylo složeno ze zpěváka, který modlitby předříkával, ostatní se sborem modlili nebo zpívali svaté písně. Vpředu byla nesena korouhev, mládenci a družičky nesli trůnky svatých.9 Poslední velká celková rekonstrukce kaple včetně výměny krovu, oken, dveří a opravy zvonu proběhla v době od 1. září do 30. listopadu 2013. Opravu provedla stavební firma BOHEMIA KONSTRUKT s. r. o. se sídlem ve Strakonicích, která vyhrála výběrové řízení. Zvon opravil a zavěsil zvonař Michal Votruba z Myslkovic u Soběslavi. Obec dostala na opravu kaple dotaci z Programu obnovy venkova Jihočeského kraje ve výši 110 000 korun. Celkově stála oprava kaple 312 938 korun.

119_ Kaple na návsi, 2013

121_ Kaple, za ní Bouškovo stavení, Bohumil Kostohryz

120_ Pohled na kapličku z okna u Kostohryzů, Bohumil Kostohryz

109

Pamětihodnosti obce

122_ Kaplička sv. Jana Nepomuckého u Chudých, Bohumil Kostohryz

Zvon s příběhem Olešenský zvon sv. Jana Nepomuckého visící na kapličce má svůj vlastní příběh. Váže se k němu místní pověst o tom, že byl donesen pěšky až z Vídně. Dvě osoby jej nesly střídavě na zádech. Jejich společná cesta trvala celé 3 týdny.10 Bohužel tato pověst reálný základ nemá, zvon pravděpodobně odlil Zachariáš Dietrich působící v Praze na Novém Městě.11

123_ Kaplička sv. Jana Nepomuckého u Chudých

since 1941 vypracoval tehdejší starosta František Ťupa. Protože však jeho váhu odhadl na pouhých 15 kg a rekvírovaly se pouze zvony, které byly těžší než 30 kg, zůstal opět ušetřen.13 Zvon sv. Jana Nepomuckého dodnes oznamuje obyvatelům Olešné, že některý z nich opustil tento svět.

Kaplička sv. Jana Nepomuckého

Bronzový zvon pochází z druhé třetiny 18. století. Jeho koruna je šestiuchá, ucha jsou zdobena v horní části maskarony, které se nahoře svažují k střednímu sloupku. Základ koruny je nepravidelný vyšší (kolmý až trychtýřovitý). Pod horním okrajem zvonu je na dvojici slabších linek zavěšen pás slunečnicových festonů visících na rouškách v kruzích. Vpředu je na plášti reliéf mučedníka sv. Jana Nepomuckého v tradičním zobrazení. Věnec je oddělen trojicí silnějších linek (na horní z nich je postaven reliéf), dole je slabší linka. Dolní okraj zvonu je olámán. Vysoký je 29 cm bez koruny, s korunou 36 cm, dolní průměr je 35 cm, vnitřní hloubka 27 cm. Průměr koruny je 13 cm, průměr vršku zvonu 19 cm. Váží 28 kg. Vzhledem ke svému stáří mohl být zvon zakoupen přímo pro olešenskou kapli, avšak nijak doložit to nemůžeme.

Ve zdi u domku rodiny Chudých čp. 26 „v chalupách“ stávala výklenková kaplička se soškou sv. Jana Nepomuckého. Podle ojediněle dochované fotografie z přelomu třicátých a čtyřicátých let 20. století byl výklenek kapličky opatřen oknem a nad soškou sv. Jana Nepomuckého uvnitř visela ozdobná šňůra z papírových girland. Podle B. Kostohryze v kapličce stávala také soška sv. Floriana. Kaplička byla pravděpodobně postavena ve druhé polovině 19. století.14

Za první světové války se zvony rekvírovaly pro válečné účely. Aby tento osud nepostihl i zvonek olešenský, našli se stateční občané, a sice Josef Mach z čp. 11, mistr Jan Bárta z kovárny a Jan Kostohryz z čp. 41, kteří jej odmontovali pod záminkou, že potřebuje opravu. Domkář Jan Kostohryz řeč. Vincek jej schoval u sebe ve stodole v parně pod slámu a ani rekviziční komise jej nenašla. Jejich statečnost ocenil a pro potomky zaznamenal obecní kronikář těmito slovy: Budiž věnována těmto hrdinům věčná paměť, neboť zvon ten dodnes mile zvoní na kapličce, kdež byl po převratu znovu zavěšen a rozloučil se brzy po svém zavěšení s těmito třemi zachránci, které doprovázel svým lkavým hlasem na tichá místa hřbitovní.12

Na rohu kamenné zídky předzahrádky stavení čp. 1 je opřen kamenný kříž ze žuly, jehož pravé rameno je zkráceno. Povrch kříže je nahrubo opracován. Ve druhé polovině 20. století byl patrně nabílen a sloužil jako silniční patník.16 Stavení čp. 1 se podle něho nazývalo „Křížkovna“ a majitel „Křížek“. Jako u mnoha jiných podobných křížů není původ kříže známý. V minulosti mohl například sloužit jako mezník pro ohraničení arcibiskupského majetku. Proto je i možné, že kříž nestojí na svém původním místě, i když se to tak v ústním podání traduje.

Také za druhé světové války musel být bronzový zvon hlášen okupačním úřadům. Tzv. ohlašovací list z 31. pro110

Krátce po druhé světové válce do ní nabouralo auto, které se otáčelo na rozcestí. Poškozená kaplička existovala ještě v roce 1959, dnes po ní není bohužel ani památky.15

Smírčí kříž a místní pověst

Podle této místní tradice, popsané v obecní kronice, je označován jako kříž smírčí kvůli trestnímu činu, který majitel „Křížkovny“ spáchal. Tím bylo údajné zabití nějakého kočího v Křenovicích o „veselské pouti“. „Křížek“ byl odsouzen k smrti provazem, ale trest byl, na žádost jeho

124_ Písemná žádost P. Benedikta Hronka o povolení peněžité sbírky k výstavbě kapličky, 1940

126_ Zvon se sv. Janem Nepomuckým na kapličce, 2013

125_Pamětní list ke sbírce na novou kapli Krista Krále, 1943

111

Pamětihodnosti obce

127_ Smírčí kříž, 2013

strýce, nesídelního staroboleslavského kanovníka Starého, změněn na doživotní žalář. Odseděl si devět let v žaláři a po jedné císařské amnestii mu byla udělena milost. Co s ním bylo dále, o tom obecní kronika mlčí, dovíme se jen to, že svou živnost prodal vcelku Rebetovi od Sepekova, který je na chalupě doložený kolem roku 1873. Podle tohoto sdělení by tedy tím provinilcem musel být někdo z rodiny Bláhových, nic takového se ale dohledat nepodařilo.17 Dále se v obecní kronice dovídáme, že „Křížkovna“ vyhořela a musela být znovu postavena. Místo pro uvedení data požáru je však vynecháno, takže nevíme, za kterého majitele k této události došlo. Pověst v kronice pokračuje svědectvím bývalé schovanky Anny, provdané Vlasaté, a obecního koláře Josefa Koláře, který ve stavení v době požáru sloužil: Po vyhoření toho statku, když řečený Křížek znovu budovu stavěl, potřeboval mnoho stavebního materiálu. I vzpomněl si při zazdívání žlabu v „maštali“, že by se mu hodil jmenovaný kříž za podstavec pod žlab. Kříž vykopali, a aby se jim k zazdění žlabu hodil, urazili mu jedno rameno, a tak jej zazdili. Avšak uvedený dobytek do nových stájí dělal veliké nepokoje: nežral, bučel, utrhal se; i nevěděli rady, čím to je. Vykropovali svěcenou vodou, vykuřovali a užívali různých „zaříkáních“. Když to vše nebylo nic platno, přiznal se řečený Křížek, že nechal pod žlab zazdíti kříž, který stával před okny. Na to byl kříž vykopán a postaven na své původní místo. Páni učitelé podolští, kteří v roce 1922 sepisovali památky v okolí, událost se žlaby datují do doby, kdy v chalupě žil Rebeta, jak je popsáno v kronice školy v Podolí: Na vyzvání okresní politické správy v Písku ze dne 26. 12. 1922 č. 53332 podjali se učitelé Josef Jeřábek a Bohumil Petřík pátrati v okolí po starobylých památkách, přičemž zjistili, že u obce Volešná stojí kamenný kříž s jedním uraženým ramenem. Místu tomu se říká „u Křížkovny“. Jakýsi Rebeta (podle jiných Rebek, Klása a dle některých Křížek), jeden z majitelů vedlejší chalupy čp. 1 potřebuje kámen, dal kříž ten jako podporu pod žlaby do chléva. Ale div divoucí! Dobytek počal bučeti, nechtěl nic žráti a na domácí padl podivný strach. Teprve když kříž dal opět na své původní místo, vše se uklidnilo. 112

Kříž „U Tomášků“ Na okraji vsi, u cesty nad chalupou Velkových, kudy chodívali osadníci k přívozu do Chřešťovic, stojí vysoký kamenný kříž latinského typu mezi dvěma lípami. Kříž je asi 3 m vysoký, na vertikálním břevně je vytesán kalich, hostie (srdce) a půlměsíc na okraji dolního širšího soklu. Pod půlměsícem jsou patrná písmena G W (Gemeinde Wolešná), pod nimi je ozdobná značka ve tvaru nádoby s širším dnem, ve které jsou dva listy či květiny, pod tím lze nahmatat letopočet 1838. Nějaký kříž na tomto místě však existoval již dříve, protože je zakreslený v indikační skice z roku 1828.

Kříž „Na Kazích“ Stejný kříž jako u Tomášků stával na křižovatce cest mezi poli „za Humny“, „za Křížkovic“, „na Dlouhejch Lukách“ a „na Srazách“, která dnes již neexistuje. Z kříže se dnes dochovalo již jen vertikální břevno stojící v poli blízko silnice na Podolsko. Jak je patrno z kresby Bohumila Kostohryze v kronice z roku 1962, kříž byl v tomto stavu již v polovině 20. století.18 Patrné jso u stejné znaky jako na kříži u Tomášků včetně letopočtu 1838, jen místo půlměsíce jsou dvě koule vejcovitého tvaru a chybí nádoba s květinami. Podobně jako v případě kříže u Tomášků, i na této křižovatce stával kříž již před rokem 1828. Nabízí se hypotéza, že obec Olešná nechala oba kříže, které v té době mohly být již poničené, obnovit na památku obětem cholery v letech 1835 a 1836.

Kříž rodu Třísků Železný kříž s kamenným podstavcem se nachází na tzv. vrchovnici v zatáčce po levé straně silnice směrem ze vsi na Podolsko. Kříž zde byl postaven na památku posledního člena selského rodu Třísků z čp. 12 vymřelého po meči. Byl jím Josef Tříska, který zemřel 7. dubna 1949 ve věku 73 let.19 Jeho žena Anna Třísková zemřela 3. července 1953 ve věku 77 let.20

128_ Kříž u Tomášků, 2013

129_ Kříže „U Tomášků“ a „Na Kazích“, Bohumil Kostohryz

130_ Kříž rodu Třískových, 2013 113

Pamětihodnosti obce

131_ Pomník svobody T. G. M.

Pomník Svobody T. G. Masaryka Pomník obětem první světové války je umístěný uprostřed návsi před domem čp. 13. Pomník byl slavnostně odhalen 12. září 1938 jako symbol svobody v době, kdy v celém národě sílila obava ze začátku války s nacistickým Německem. Nikdo ze zúčastněných občanů nemohl tehdy tušit, že k první prohře českého národa v nastávající válce – k podepsání Mnichovské dohody a k obsazení pohraničí nacisty dojde jen o pár dní později – 29. září. Během nedělního dopoledne na místě obecním starostou dobře vyhlédnutém, za hojné účasti domácího i přespolního občanstva odhalen byl slavnostním řečníkem pomník T. G. Masaryka za svobodu vlasti. Čistý výnos věnován ve prospěch uhrazení výloh na zřízení pomníku. Slavnost zakončena lidovou veselicí v sále p. Pletky. Veškeré nepříjemnosti s postavením pomníku spojené překonal obecní úřad do důsledku bez velkých potíží, ježto zákonitým majetkem obce byl skutečně pozemek, na němž pomník, za přispění velkého počtu občanstva byl zřízen.21 Žulový pomník nese desku z leštěné červené žuly se jmény spoluobčanů padlých v první světové válce. Nad jmény je medailonek s bronzovou bustou T. G. Masaryka, nad kterým býval nápis „Pravda vítězí – T. G. M“. Medailonek musel být za druhé světové války v roce 1940 odstraněn. Po celou dobu okupace jej ukrýval mladý lesní Jan Pokorný ve své hájovně. Po válce byl znovu přichycen na pomník, ale po roce 1948 se definitivně ztratil. Obnoven byl až v devadesátých letech 20. století, novou bustu T. G. M. věnoval občan M. Doubek. Nápis dosud obnoven nebyl. 114

Hrdinům i obětovaným 1914–1919 Josef Šedivý, italský legionář Karel Smíšek, ruský legionář Jan Starý, poručík Jan Tlášek Jan Vlasatý Alois Sysel Václav Kothánek František Goldsmid Matěj Goldsmid Václav Pauch Jan Panoch

Lípa svobody a Švehlova alej O dva měsíce dříve než byl odhalen pomník svobody byla 10. července 1938 na návsi před kamennou zídkou Pichlíkova stavení slavnostně zasazena Lípa svobody a současně s ní Švehlova lipová alej vedoucí od kapličky až na hráz návesního rybníka. Mezi lípy byly později dosázeny hlohy. Slavnost se měla původně konat o svatodušním pondělí 6. června na památku dvacátého výročí republiky a devadesátiletého výročí zrušení roboty. Pořádal ji obecní výbor spolu se Sdružením republikánského dorostu, které se mělo postarat o její provedení. Datum slavnosti však bylo pro vážnost tehdejší situace odloženo na neurčito.

132, 133_ Slavnost odhalení pomníku Svobody T. G. M., 12. 9. 1938 115

Pamětihodnosti obce

134_ Lípa svobody vysazená roku 1938

To, že se nakonec konala v náhradním termínu, prosadil jednatel sdružení dorostu Bohumil Kostohryz.22 Slavnost se odehrávala za příznivého letního počasí za hojné účasti obyvatelstva místního i obcí okolních. Po skončené řeči a zapění státních hymen odebral se průvod do hostince pana Pletky, kde pokračováno ve slavnosti společnou taneční zábavou. Čistý výnos věnován ve prospěch obrany státu.23 První Lípa svobody byla v Olešné, pravděpodobně také na návsi, vysazena na památku vzniku první Československé republiky již 25. května 1919.24 Do dnešní doby se dochovala pouze Lípa svobody z roku 1938 a ze Švehlovy aleje zbyly lípy na hrázi rybníka.

Most přes splav rybníka na návsi Obecní rybník v Olešné po dlouhá staletí nebýval na návsi, ale na potoce nad mlýnem. Sloužil jako pohon mlýna a také jako rybník chovný. Zakreslený je v indikační skice z roku 1828. Rybník na návsi nebyl v katastrálních mapách zakreslen ještě ani v první polovině 20. století. Přehrazení potoka a vznik rybníka na návsi mohly tedy souviset až s požární ochranou a možná dokonce až se vznikem dobrovolného spolku hasičů v roce 1900. Před vybudováním mostu byla jediným spojením pro chodce přes splav tehdejšího rybníka, pokud se chtěl dostat do chalup, obyčejná lávka. Byla to vlastně dvě otesaná dřeva a z dolní strany pak pro bezpečnost zábradlí z tyčkoviny. Chůze nad proudící vodou byla spíše akrobatickým výkonem.25 Bylo tedy zapotřebí přístup do části obce „Chalupy“ usnadnit, aby obyvatelé nemuseli chodit pouze kolem kovárny. Během jednoho měsíce, v době od 8. října do 8. listopadu 1928 byl přes splav na hrázi vybudován železobetonový most. Postavil ho Jan Souhrada, mistr zednický z Bernartic. Stavba stála 22 000 Kč a obec na něj dostala dotace ve výši 15 000 Kč.26 V červenci 1944 byl vypracován návrh na úpravu hráze rybníka, konkrétně splavu a vývařiště, loviště s kbelem a rybniční výpusť. K odbahnění rybníka a úpravě hráze však zřejmě došlo až někdy na přelomu čtyřicátých a padesá116

tých let 20. století. Kubatura rybníka se zvětšila o okolní nevyužité plochy.27 K poslední opravě mostu a splavu došlo v roce 2012.

Pomník padlého rudoarmějce Na okraji vsi po levé straně silnice na Podolsko byl vybudován pomník na památku padlého rudoarmějce Ivana Alexandroviče Kravěce, který u obce padl dne 9. května 1945 v boji s ustupující německou armádou. Pomník byl postaven přímo nad jeho hrobem. Je žulový, s nápisem na vsazené leštěné desce z červené žuly. Po stranách stojí dvě břízy, které byly zasazeny při slavnosti odhalení pomníku, které se zúčastnili ruská posádka, čestná rota československé armády z Písku a občané. Autorem pomníku je kameník Klepsa z Písku.

Chráněná vrba Při kontrole stromoví podél silnic a cest v kraji mimo les bylo roku 1957 zjištěno, že při cestě do bývalého mlýna z okresní silnice z Olešné do Slabčic stojí stará vrba. Dne 19. září 1957 obdržel Místní národní výbor v Olešné dopis z odboru kultury rady Krajského národního výboru v Českých Budějovicích s příkazem tuto starou vrbu jakožto krajinný prvek chránit. Bez povolení nesměla být poražena.28 Dnes však po ní není ani památky.

Sošky se vztahem k historii obce Z vlastního životopisu Bohumila Kostohryze

Soška sv. Jana – od tety Chudé z chalup. Stávala v kapličce u jejich vjezdu. Byla zbourána asi v r. 1945 při otáčení auta na rozcestí.29 Tam jsme chodili na májové pobožnosti, které řídila teta Hronků. Soška sv. Floriána (lidová tvorba), který pak stával v kapličce u vchodu Chudých nebo jak se říkalo po chalupě u „Neřádů“.

135_ Most přes splav rybníka na návsi 136_ Most přes splav rybníka na návsi, 2013

117

Pamětihodnosti obce

Nejzachovalejší byla soška P. Marie s andělíčky, která byla nošena jako trůnek na poutě k sv. Panně Rosálii a do Sepekova. Sv. Jan, soška velmi zachovalá, spolu s miniaturní kapličkou byla poslední, kterou jsem od tety Chudé zachránil. Ještě tu je Žemličků soška sv. Anny, kterou nechtěli vydat. Dle zprávy dárkyně, u níž se po celá léta tyto památky přechovávaly, byly dvě P. Marie a dvě sv. Anny. Jedna soška sv. Anny se dostala darováním J. Chudého do Branic osobě, jíž traktor přejel dítě. Mezi sošky z okolí zachráněné patří socha sv. Jana, jejíž stanoviště bylo v kapličce na Podolsku u vjezdu Proška. Majitel při odjezdu před zátopou nechal tuto ležet na dříví. To nebylo lhostejno Václ. Polívkovi z Podolí 62 r., který tuto převezl domů a uschoval. Při náhodné řeči o těchto památkách nabídl mně, že mně ji předá, když s ní budu dobře zacházet. Jistě si jí vážil, když prozradil, že je tento sv. Jan uchránil od ohně, který v sousedství propukl.

19.2.1965

118

1_ NA, IS Bu 155. Kaple je však zakreslena pouze v extravilánu obce. V intravilánu její zakreslení chybí. 2_ Hladký, Jiří: Kapličky, boží muka, výklenkové kapličky a zvoničky na Milevsku a Písecku. Milevsko 2007, s. 94, obr. 111. Jiří Hladký uvádí s otazníkem zasvěcení kaple sv. Janu Křtiteli. 3_ Narodil se v Bernarticích dne 7. září 1861 – viz Catalogus cleri diecéze českobudějovické z roku 1887. 4_ Památní kniha Školy Podolí, s. 69. 5_ SOA Třeboň, Biskupský archiv České Budějovice, sign. III-B-143, kart. 1252 – Písemná žádost Benedikta Hronka z května 1940 adresovaná biskupské konsistoři v Českých Budějovicích o povolení peněžité sbírky na výstavbu nové kapličky. Dále viz také Pamětní kniha obce Olešná, s. 59. 6_ Pamětní list ke sbírce z roku 1943 nalezl a dal k dispozici pan Vladislav Michal z Podolí I, kterému tímto děkuji. 7_ Přestože musela být slavnost svěcení schválena duchovním správcem farnosti v Chřešťovicích, nepodařilo se ve farním archivu ani v archivu českobudějovické diecéze zatím žádný dokument najít. 8_ Umělecké památky Čech K/O, sv. 2, Praha 1978, s. 528. 9_ Kronika B. Kostohryze. 10_ SOkA Písek, MNV Olešná, kart. 3, ochrana památek. Obecní kulturní památky sepsal dne 2.1.1959 tehdejší předseda MNV Ladislav Tlášek a uvedl i tuto pověst. 11_ Za odbornou konzultaci, popis a určení zvonu velmi děkuji panu Mgr. Radku Lungovi, diecéznímu kampanologovi Biskupství českobudějovického a ing. Janu Oulíkovi. 12_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 28, viz také Kronika B. Kostohryze. 13_ NA, Ministerstvo hospodářství a práce – dodatky II, kart. 25. 14_ Fotograﬁi laskavě poskytl pan Petr Pejřil z Olešné. 15_ SOkA Písek, fond MNV Olešná, kart. 3, ochrana památek. 16_ Kolektiv autorů: Kamenné kříže Čech a Moravy. Argo 1997, s. 229. Údaje ke kříži ověřeny v evidenci kamenných křížů Národopisného a textilního muzea v Aši. V ní je pouze zmíněna pověst o přemístění kříže z původního místa pod žlaby a jeho navrácení zpět kvůli tomu, že dobytek přestal žrát. 17_ Viz údaje o usedlosti čp. 1 v kapitole Život na selských gruntech, v chalupách a domcích. 18_ Viz také Tláškův popis kulturních památek – SOkA Písek, fond MNV Olešná, kart. 3, ochrana památek. 19_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 93. 20_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 113. 21_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 52. 22_ Podle Knihy protokolů Místního sdružení republikánského dorostu. 23_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 52. 24_ Památní kniha školy v Podolí, s. 236. 25_ Kronika B. Kostohryze. 26_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 31. 27_ SOkA Písek, MNV Olešná, sign. 66, kart. 6. 28_ SOkA Písek, MNV Olešná, kart. 74. 29_ Jak bylo zjištěno z archivních pramenů, autem poničená kaplička stála ještě koncem padesátých let 20. století.

137_ Pomník Ivana Alexandroviče Kravěce, Bohumil Kostohryz 138_ Pomník Ivana Alexandroviče Kravěce, 2013

119

Život na selských gruntech, v chalupách a domcích

Dnešní Olešná si vcelku zachovala svůj původní ráz, alespoň co se týče rozložení obce. Dělí se na tři části, které místní obyvatelé pojmenovali jako „Náves“, „Chalupy“ a „Kozín“. Tzv. Náves je nejstarší částí obce se selskými statky a chalupami vzniklými na selských pozemcích a prostírá se kolem hlavní silnice procházející obcí směrem od Podolska přibližně od statku rodiny Kalousových až k bývalému statku Pichlíkových. Na návsi se čeří hladina obecního rybníka, jehož hráz s mostkem lemují staré lípy, pozůstatky bývalé Švehlovy aleje, původně vedoucí od kaple u Bouškova statku. K aleji patřila i Lípa svobody stojící před Pichlíkovým stavením. Lípa svobody i celá Švehlova alej byly vysazeny roku 1938, ale o tom se čtenář dočte v kapitole o pamětihodnostech obce. Na obecní travnaté ploše mezi rybníkem a zastávkou autobusu byla dne 19. dubna 2003 vysazena nová lípa jako symbol občanské sounáležitosti a lidského porozumění občanů naší obce Olešná. Obci ji věnoval ing. Jiří Hájek z čp. 82. V roce 1938 byl slavnostně odhalen obecní pomník obětem první světové války se jmény padlých a s medailonkem T. G. M. Kaple, která bývala dominantou návsi, je dnes zastíněna budovou hotelu, nyní domicilu pro seniory, postavenou koncem osmdesátých let na místě bývalé Pletkovy hospody. Hospoda na návsi nechybí ani dnes, najdeme ji nad zastávkou autobusu v bývalém statku Starých, společně s obecním úřadem. Postavíme-li se před ni, otevře se před námi kouzelný výhled na protější stráně s chaloupkami nad rybníkem. Této části obce se říká „Chalupy“. Na jejím konci se nachází areál okrasné školky a tenisové kurty s dřevostavbou v místě zvaném Na Skalici, u které se v dnešní době konají všechny obecní akce. V současné době zde probíhá výstavba nových rodinných domů. Vrátíme-li se na náves, proti hotelu přes hlavní silnici pohlédneme na zrekonstruované modré obytné stavení bývalého statku Třísků, v jehož bývalém sadu dnes stojí řada bytovek, tzv. okálů, postavených pro zaměstnance okrasné školky. Rekreační stavení u potoka přímo pod hotelem bylo postaveno na místě původní kovářské dílny, 120

další chalupy „na potoce“ se nacházejí za kovárnou v údolí proti proudu Velkého potoka protékajícího obcí směrem k obecnímu lesu na Krtině. Další část Olešné, tzv. Kozín, se nachází také podél potoka, ale začíná pod hrází rybníka na návsi směrem dolů k řece. Podél Velkého potoka kolem budovy mlýna a hájovny dříve vedla cesta k domkům ve Strouze u Vltavy, které musely ustoupit Orlické přehradě. Z nich se dochovalo jediné stavení Jelínků, dnes Daňků, které stojí na kopci nad Strouhou. V průběhu druhé poloviny 20. století byly u přehrady ve Strouze postaveny nová chatová osada a vojenské rekreační zařízení. Také přímo v obci je dnes několik nových rekreačních stavení a chat. Jak již bylo zmíněno, původní obec se rozkládala podél hlavní silnice od Podolska a statky se soustředily zhruba kolem dnešní návsi. Obytná stavení byla podlouhlá a byla situovaná štítem na náves, jak je patrné ještě z indikační skici z roku 1828. Centrální dvory byly většinou zakončené stodolou. Kromě několika pozdějších chalup vystavěných na rozdělených selských pozemcích zde stávaly původně pouze selské grunty. Podél levé strany silnice dodnes najdeme grunty Polívkovský (dnes Kalousů čp. 3) a Máchovský (Boušků, nyní Kalousů čp. 4). U obou gruntů byla původní stavení zbořena a namísto nich byla v první polovině 20. století postavena nová stavení s průjezdem uzavřeným vraty mezi obydlím hospodáře a výměnkem. Proti nim po pravé straně silnice stojí bývalý statek Rodovský (dnes Kostohryzů čp. 10) a statek Bláhovský (dnes chalupy čp. 11 a 56), podle kterých, i přes některé necitlivé zásahy do stavení, si naopak můžeme udělat představu o původním uspořádání usedlostí. Následuje statek Třísků (dnes Ručků čp. 12), jehož obytné stavení bylo také přestavěno podobně jako grunty Polívkovský a Máchovský. Na místě zaniklého statku u Růžičků dnes stojí domy čp. 13 a 44. Následuje budova Obecního úřadu v bývalém statku Starých (čp. 14). I tento statek byl, pravděpodobně někdy začátkem 20. století, přestavěn do dnešní podoby. Za statkem Starých se v koutě krčí grunt Machovcovský (Velek čp. 17). Směrem k rybníku stojí stavení na místě bývalého gruntu Zborníkovského (dnes Smíškovi čp. 15) a Velkovského či

139_ Letecká fotografie Olešné, 2011

později Pichlíků (čp. 16). Na pozemcích či řečeno starou mluvou sídlech těchto statků vznikaly podružské chalupy, které stavěli sedláci svým příbuzným a ke kterým přidávali část pozemků. Tak docházelo k postupnému rozdělování původních statků a osídlení se začalo zahušťovat. Během 18. a zvláště pak 19. století se původní zástavba začala rozšiřovat i podél levého břehu potoka a směrem nahoru do tzv. Chalup. Chalupy se začaly stavět i na obecních pozemcích. Původní domy v Olešné, selské i chalupnické, bývaly částečně kamenné a dřevěné s doškovými střechami. Kámen a dřevo byl nejčastější stavební materiál, kterého bylo všude v okolí vsi dost. K tomu se později přidaly cihly, částečně také z místních cihelen. Koncem 19. století a během první poloviny 20. století byla většina roubených domů v Olešné nahrazena moderními domy z cihel. Stále původní stavbou je chalupa čp. 6, postavená začátkem 18. století na obecním místě u potoka. Je stále částečně roubená a kamenná, byť byl její historický ráz narušen ve druhé polovině 20. století, kdy byla její čelní roubená stěna nahrazena cihlami. Postup popisu domů jsem převzala z rodinné kroniky Bohumila Kostohryze, jehož milé postřehy o sousedech můj text občas provázejí. Vrátíme se na horní okraj vsi, kde po pravé straně silnice směrem od Podolska stojí pomník a hrob Rudoarmějce a proti němu na pozemku bývalého gruntu Kostohryzů nové rekreační stavení, které je dnes

prvním stavením při vjezdu do vsi. Putování po gruntech, chalupách a domcích však začneme až dnes druhou usedlostí po levé straně silnice, která má čp. 1. Dodnes se nazývá Křížkovna podle smírčího kříže, který stojí na rohu její předzahrádky a ke kterému se váže jedna z místních pověstí. Od Křížkovny tedy budeme společně postupovat podél hlavní silnice procházející obcí směrem k návsi. Od rybníka na návsi budeme pokračovat údolím podél potoka proti proudu směrem k lesu na Krtině. Poté se vrátíme ke hrázi rybníka a vydáme se do kopce v Chalupách. Nakonec se opět vrátíme na hráz a projdeme se částí Kozín pod ní po proudu potoka směrem k Vltavě. U každého domu či „bydlicího“, jak místní říkají obytnému stavení, uvádím jeho název tzv. po chalupě, tj. po jménech obyvatel v minulosti v domě žijících. Názvy po chalupě se uchovaly v pozemkových knihách, kronikách i v ústní tradici a bylo jich tedy většinou v historii každé chalupy více. Čísla popisná byla domům přidělena až po vydání císařského patentu v roce 1770. Protože však v průběhu doby bylo mnoho chalup zbořeno a čísla dána jiným chalupám, rekonstruovat polohu a historii jednotlivých domů je dnes mnohdy věc skoro nemožná. Dohledávání údajů nijak neulehčuje ani to, že informace v pramenech se velmi často neshodují, dokonce i záznamy v rámci jedné pozemkové knihy jsou často zavádějící. U nejstarších usedlostí uvádím u jejich názvů a čísel popisných také počet lánů v minulosti. Fakta dohledaná v 121

Život na selských gruntech, v chalupách a domcích

pozemkových knihách, katastrech, soupisech obyvatel či duší, matrikách a dalších archiváliích doplňuji údaji z obou kronik, tj. obecní a Kostohryzovy, a ze vzpomínek a archivů majitelů jednotlivých usedlostí.1 Upozorňuji jen, že nebylo možné uvádět a vypisovat veškeré údaje, které se podařilo či by se ještě mohlo o rodinách a domech zjistit, protože by práce nabyla neúnosných rozměrů. Musela jsem se omezit jen na ty nejpodstatnější, což znamená, že jsou uváděni majitelé, tak jak usedlosti přebírali, případně nějaké zajímavosti o nich. U některých domů se však naopak podařilo dohledat jen málo údajů, proto je popis jejich historie velmi krátký. Věnuji se především starším domům, které mají delší historii, vynechávám novostavby a chaty. Historie domů v souladu s Kostohryzovou kronikou většinou končí během druhé poloviny 20. století. Pro lepší orientaci ale uvádím majitele současné podle dostupných údajů z katastru nemovitostí k roku 2013.

Jak již bylo řečeno, vlastní popis historie domů začíná usedlostí čp. 1 se smírčím křížem po levé straně zatáčky silnice.

Bláhovi zřejmě usedlost prodali nějakému Janovi Rebetovi, pravděpodobně někde od Sepekova. Tomuto Janovi a jeho manželce Antonii rozené Pincové se v roce 1873 narodila dcera Kristina. Rebetovi se v chalupě neusadili na dlouho, již v roce 1876 zde žili Josef a Rozálie Valentovi. Josef Valenta chalupu postoupil věnem své dceři Barboře a v roce 1895 hospodářství převzal její manžel Josef Polívka. Ve sčítání lidu roku 1890 je však jako obyvatel chalupy uveden František Ťupa s manželkou Marií, třemi dětmi a podnájemníky Františkem a Marií Chudými. Jejich vztah k Valentovým a k dědičce usedlosti Barboře se nepodařilo objasnit. Barbořin manžel Josef Polívka pozemky rozparceloval a holou budovu v roce 1901 prodal svému švagrovi Josefu Valentovi a jeho ženě Růženě. Valentovi v roce 1910 chalupu prodali Terezii Mrzenové. Od Mrzenů ji koupili roku 1912 Václav a Marie Kobližkovi. V roce 1932 chalupu převzal František Kobližka s manželkou Ludmilou. Podle B. Kostohryze byl strejda či strejček Kobližků známý muzikant pověstný svým klidem. Z rovnováhy ho nepřivedlo vůbec nic. Jeho nezbytným doplňkem byla fajfka. B. Kostohryz měl pravděpodobně na mysli Václava Kobližku.

Usedlost čp. 1 Chalupa Bláhovská, Křížkovna, u Kobližků – ½ lánu

140_ Usedlost čp. 1

Chalupu vystavěl roku 1733 Vavřina Bláha, který zdědil pozemek po svém otci Matěji Bláhovi, hospodáři na Bláhovském gruntě čp. 11. K chalupě mu jeho bratr Jiřík od gruntu vykázal půl lánu rolí. Roku 1755 chalupu získal Jakub Jílovec ze Břehu, propuštěný ze Schwarzenbergova panství, který si vzal za ženu Vavřinovu dceru Alžbětu. Již roku 1756 však Jakub Jílovec chalupu postoupil nejmladšímu synovi Vavřince Bláhy, svému švagrovi Jakubu Bláhovi, protože seznal, že není zběhlý v hospodaření. Dalšími známými majiteli byli Josef Bláha od roku 1790 (od roku 1794 s manželkou Marií Bláhovou). Od roku 1813 na chalupě hospodařil jejich syn František Bláha a od roku 1836 František Bláha s manželkou Annou. Někdy kolem roku 1860 chalupu převzal jejich syn, opět František, s manželkou Marií rozenou Smrčinovou. 122

141_ František Kobližka, 1956

O kamenném kříži, který stojí před plotem předzahrádky tohoto stavení a ke kterému se vztahuje místní pověst, je pojednáno v kapitole o pamětihodnostech obce. Majitel (2013): Milan Lidinský

Usedlost čp. 2 Chalupa Matěje Chudého, u Punčochářů, Holků, Trantinů – ½ lánu Vpravo u hlavní silnice stojí přestavěná usedlost čp. 2. Proč je tato chalupa v lidové tradici dodnes známá také jako „u Punčochářů“, ačkoliv v písemných pramenech je poprvé doložena jako „chalupa Matěje Chudého“, přesně nevíme. Dle ojedinělého záznamu v matrice dne 24. května 1717 zemřelo v Olešné dítě “Chudého Punčocháře“, ovšem ze záznamu se nedovíme ani vlastní jméno otce, ani ve které chalupě tato rodina žila, abychom mohli s určitostí tvrdit, že otcem byl majitel usedlosti s pozdějším čp. 2. Mohlo jít i o Martina Punčocháře (později čp. 6), který si po smrti své ženy Doroty, rozené Andělové, vzal za ženu Kateřinu, dceru Matěje Chudého. Dle všeho byl Martin Punčochář zároveň švagrem Víta Roda, sedláka z vedlejšího gruntu (později čp. 10). Vysvětlit „jméno po chalupě“ pozdějšího čp. 2 se tedy asi úplně nepodaří, nicméně nějaká souvislost tu byla, proč by jinak jméno po chalupě u Punčochářů přežilo až do dnešních dní, zvláště když se v Olešné žádná jiná rodina tohoto příjmení a řemesla nevyskytovala.

Jana Chudého, již zmíněného pozůstalého syna po Matěji Chudém. Teprve roku 1755 se tomuto synu Janovi konečně dostává od vrchnosti práva na chalupě hospodařit. Vít Vrátný byl přeložen na Machovcovský grunt. Kolem roku 1777 byl Jan Chudý již tak starý, že dále hospodařit nechtěl. Měl osm dětí, z nichž měla chalupa časem patřit nejmladšímu synu Janovi, kterému ale v té době byly jen přibližně 2 roky. Proto byla chalupa postoupena jednomu ze starších synů – Vojtěchovi. V roce 1807 se hospodářem stal syn Vojtěcha Chudého Jan a jeho manželka Rozálie. K roku 1836 jsou doloženi jako hospodáři Jan a Anna Chudých a roku 1858 Josef a Anna Chudých. Na Josefa Chudého, který je s manželkou Marií jako majitel uvedený ve sčítáních lidu roku 1890, 1900 i 1921, vzpomíná Bohumil Kostohryz jako na půlláníka a nimroda každým coulem. Řadil se už mezi sedláky, ač měl z nich polí nejméně. Dražíval jindy voly, pak si kupoval hříbata, která po roce prodával. Rád se chlubil a dělával si z lidí undrhelt. Stával na zahradě, aby mu nikdo neušel. Byl náruživým nimrodem. K ruce měl velkého strakatého psa, který přinesl to, co jeho pán nedorazil. Když něco ulovil, chodil okázale po návsi, aby ho každý viděl. Předal chalupu jednomu ze svých synů Vítovi, který musel usedlost prodat, jelikož se stavbou stodoly zadlužil. Koupil jinou živnost v Břehově u Českých Budějovic.

142_ Usedlost čp. 2

První potvrzený majitel usedlosti čp. 2 je tedy zmíněný Matěj Chudý, podle pozemkové knihy právoplatný dědic gruntu čp. 12, který kolem roku 1728 tuto chalupu dostal od Matěje Vlčka náhradou za grunt po rodičích. Po smrti rodičů nebyl totiž tento Matěj Chudý zletilý a tak za něj hospodařil Šimon Vlček, otec zmíněného Matěje Vlčka. Když se chtěl po dosažení dospělosti svého gruntu ujmout, odmítali Vlčkovi grunt vrátit. Nastalý spor se vlekl několik let. Až v roce 1728 došlo k definitivnímu porovnání mezi Matějem Chudým a Matějem Vlčkem, který mezitím grunt převzal po smrti otce. Aby došlo alespoň k částečné spravedlnosti, dostal při přeměřování polí v roce 1732 Matěj Chudý k přidělené podružské chalupě půl lánu z gruntu, aby měl na čem hospodařit. V roce 1739 Chudý předává hospodářství svému zeti Matěji Janků, který pocházel z Orlického panství, protože jeho vlastní syn Jan zdědit chalupu nemohl, údajně částečně pro nedospělost a částečně také pro neschopnost. Matěje Janků musel zřejmě poměrně brzy vystřídat jakýsi František Drásal, který hospodařil nějaký čas bez zápisu do pozemkové knihy. Chalupa mu byla připsána až dodatečně v roce 1752. Brzy poté odešel do Bílinky na Bečvařovskou živnost a usedlost Chudých byla připsána Vítu Vrátnému, který se měl také postarat o

143_ Josef a Rozálie Holkovi, čp. 2

Usedlost s nově vystavěnou, dodnes stojící stodolou, ale bez polí koupil roku 1929 Josef Holek s Rozálií Holkovou. Postoupil ji jedné ze svých dcer Anastazii, která si roku 1935 vzala Josefa Trantinu z Karlova. Majitel (2013): Josef Trantina 123

Život na selských gruntech, v chalupách a domcích

Usedlost čp. 37 U Kukrálů, Horažďovský Místo na postavení chalupy dostal roku 1790 Isidor Hinnausch od svého tchána Jana Pechouše z gruntu čp. 15, ale bez dobytka a nářadí. Za ženu měl Pechoušovu dceru Marianu. S rodinou se ale již roku 1810 přestěhoval do Milevska a chalupu prodal Janu Sismilichovi. V roce 1836 zemřel Jan Sismilich i jeho manželka Anna a jeden ze synů Josef na choleru. Chalupu převzal syn Jan Sismilich s manželkou Marií. Jeho tehdy ještě nezletilá dcera Marie si roku 1865 vzala za manžela Tomáše Luska. Luskovi usedlost vlastnili zřejmě až do roku 1908, i když ve sčítáních lidu v letech 1890 a 1900 byli jako její spolumajitelé zapsáni František Kostohryz a František Hana.

144_ Usedlost čp. 37

Od roku 1908 usedlost patřila Janu Horažďovskému a jeho manželce Anně rozené Voleníkové z Nové Vsi u Milevska. Jan Horažďovský byl synem Josefa Horažďovského z Olešné čp. 19 a Anny, rozené Kukrálové z Podolí čp. 46. Odtud pochází i název chalupy „u Kukrálů“. Na Jana Horažďovského vzpomíná Bohumil Kostohryz jako na pravý opak klidného souseda Kobližky. V tu chvíli se dovedl rozkohoutit, že by se od něho chytlo. Řízení hospodářství ponechával manželce a sám se živil nejraději po světě zednickou lžící. Tu se vracíval domů v sobotu a také v náladě. Nemohu si nevzpomenout na dědu, který u nich dlouho přebýval. Jmenoval se Malafa. Ten obdělával hospodářství, hlavně tenkrát, když byl „Honzík“ na vojně. S koncem vojny přivezl domů „rachejtle“ nebo „štrachejtle“. Byly to jako tytéž dnešní raketové pistole, které dávají signál smluveného znamení – rozkazu.

sefa vzal za manželku jeho matku Annu. Jako obyvatelé tohoto domu byli manželé Jan a Anna Malafovi uvedeni ve sčítání lidu roku 1921. V roce 1939 usedlost získali manželé Karel a Božena Horažďovští. Po nich ji převzala jejich dcera Marie se svým manželem Josefem Vlnou. Majitel (2013): Alena Hejnová

Usedlost čp. 33 Kubíček, Řeháků Koncem 18. století měl vystavený „barák“ čp. 33 na sídle gruntu Matěje Kučery čp. 17 Matěj Šticha, který se roku 1794 přestěhoval do Svatkovic. Dalším majitelem byl zřejmě Matěj Mácha, od kterého v roce 1801 získal tuto usedlost jeho zeť Martin Pletka, který si vzal Máchovu dceru Kateřinu. V roce 1828 byli Martin a Kateřina Pletkovi možná již na výměnku, protože jako domkář je poprvé uvedený Jan Kubíček, jenž zde začal hospodařit se ženou Marií. V roce 1859 usedlost získal Jan Kubíček se ženou Annou a roku 1884 František Kubíček se ženou Annou. František a Anna Kubíčkovi jsou uvedeni ve sčítáních lidu v letech 1890, 1900 i 1921. Přibližně od roku 1932 v domku žil tesař František Kubíček ml. a od roku 1937 František Kubíček nejml. Na některého z nich vzpomíná B. Kostohryz: Se sousedem Horažďovským, u nichž se říkalo a i dnes na chalupě „u Kukrálů“, bydlil těsně Kubíček Franta, tesař a muzikant. Byl dobrý hospodář a také on dovedl rychle vykypět. Za mladých let byl na vojně trubačem, doma pak dobrým muzikantem. Hrál na flýgovnu (= křídlovka). Však uměl zahvízdat takové pochody – on říkal „marše“, že chtě nechtě musel člověk milující hudbu poslechnout. Jeho postavu i s kravkami lze snadno rozeznat i z dálky. Jde před svým spřežením v dřevácích, oprať nataženou na celou délku a hvízdá marš mačkaje na bičiště jako kdyby hrál na klarinet. I on měl a znal dobře řemeslo tesařské, které solidně uměl.

Jednoho večera přišel starý Malafa, abychom se šli ještě s několika sousedy podívat, že bude vypouštět rachejtle. Skutečně, byla to pro nás děti úchvatná podívaná na skutečné pistole, viděli jsme u naší roubeniny vypálit několik barevných střel různých barev a povahy. Některé byly červené, které ve výšce se rozprskly a letěly dolů jako hvězdy, jiná byla bílá, žlutá, která letěla pomalu jako s padáčkem a dlouho a jasně svítila. Tenkrát byl ohňostroj na vsi ještě opravdová událost, která nebývala tak běžná jako dnes.

V roce 1955 se vrátil do Olešné Jan Svoboda, který původně obýval stavení čp. 55 v Kozíně, a společně se svým zetěm Stanislavem Řehákem Kubíčkovo stavení koupil. Manželkou Stanislava Řeháka byla Blažena, dcera Jana Svobody.

Jan Malafa byl pravděpodobně nevlastním otcem Jana Horažďovského, protože si zřejmě po smrti jeho otce Jo-

Majitelé (2013): Václav a Marie Dlouhých, Stanislav a Danuše Řehákovi

124

145_ Usedlost čp. 33

Tzv. Náves

tohoto Františka vzpomíná B. Kostohryz jako na mírného a klidného hospodáře, u kterého se ráda držela chasa.

Usedlost čp. 3 Usedlost – Grunt Polívkovský, dnes Kalousů – 1 lán Grunt Polívkovský měl původně dva lány rolí. Prvním známým hospodářem byl sedlák a konšel Jan Polívka se ženou Alžbětou, uvedení v soupise obyvatel podle víry z roku 1651. Jan Polívka je zároveň prvním olešenským konšelem, který je v archivních pramenech přímo zmíněný. V roce 1651 bylo Janu Polívkovi asi čtyřicet let, jeho žena Alžběta byla o deset let starší. Jejich patnáctiletá dcera Eva byla tehdy již z domu. V hospodářství pracoval desetiletý pacholek Václav a pětadvacetiletý podruh Matěj Zoulek s devatenáctiletou manželkou Dorotou, která se přivdala z jiného panství. Obyvatelé statku byli napůl nekatolického vyznání, ke katolictví se hlásil jen samotný hospodář a Matěj Zoulek. Jan Polívka grunt držel až do roku 1666. Protože dcera Eva odešla a on neměl žádného dalšího dědice, vzal si za vlastního Jana, syna Bartoloměje Kuchyňky, a učinil jej plnomocným dědicem. Tento přisvojený syn po sobě zanechal vdovu Marianu a děti Voršilu, Jíru a Marianu, ale také hrubě zpustlý grunt, který byl připsán nějakému Matěji Ochtábovi. Nový hospodář musel finančně zabezpečovat i vdovu s dětmi. Ani on grunt však nevylepšil a posléze jej postoupil Jiříkovi Novákovi i se svými závazky. Roku 1700 držitel gruntu Jiří Polívka (původně Novák) prodal ze svých dvou lánů polí půl lánu Jiřímu Zoulkovi z gruntu Zoulkovského (pozdější čp. 14).

146_ Původní obytné stavení Polívkovského gruntu čp. 3, nedatováno

Roku 1730 Jiří Polívka zemřel a gruntu se ujal jeho jediný syn Václav. Ten v roce 1732 dal půl lánu svému švagrovi Matěji Bromovi (pozdější čp. 24) a od té doby měl grunt rozlohu pouze jednoho lánu. V roce 1760 se na grunt dostal Vojtěch Polívka, syn z prvního manželství Václava Polívky. Zemřel někdy před rokem 1790 a hospodářství do dospělosti Jakuba Polívky udržoval Matěj Kalina, jehož byl Jakub schovancem (pastorkem). Roku 1790 v přítomnosti smolečského rychtáře Jana Koláře a olešenského konšela Matěje Syrovátky hospodářství svému pastorkovi poctivě odevzdal a odešel na výměnek. Jakub Polívka zde žil se ženou Marianou a dětmi Františkem a Marianou. Jeho syn František s manželkou Annou, rozenou Syrovátkovou z čp. 10 grunt převzal cca roku 1806. Zřejmě však zemřel poměrně mladý, protože roku 1828 je na gruntě zaznamenán jako sedlák Josef Hrdlička, syn Tomáše Hrdličky z Chřešťovic. Jeho manželkou byla Magdalena, dcera Matěje Humpála z Jamného. Grunt vedli do dospělosti syna zemřelého sedláka Polívky, také Františka. Ten pravděpodobně grunt převzal roku 1832 po své svatbě s Kateřinou, dcerou olešenského rychtáře Jana Třísky z čp. 12. Roku 1866 začal hospodařit jejich syn Josef s manželkou Marií, rozenou Blažkovou z Borovan čp. 7. Josef Polívka se angažoval jako místní zastupitel. Ke konci období, kdy byla Olešná osadou Křenovic, vedl obec jako starosta a po odtržení od Křenovic roku 1881 se po prvních volbách stal prvním radním. Po jeho smrti roku 1892 grunt převzala jeho vdova Marie Polívková a roku 1906 syn František s manželkou Marií, rozenou Jedličkovou z Podolí I. Na

147_ Původní obytné stavení Polívkovského gruntu čp. 3, 1922

148_ Nový průjezd vedle původního stavení Polívkovského gruntu čp. 3, 1934

František celé stavení přestavěl. Do této doby byla usedlost Polívkových v původním stavu, patrně již jako jedna z posledních v obci. Představu o tom, jak původní grunt vypadal a vůbec jakým způsobem bývaly chalupy v Olešné stavěny, si můžeme udělat podle třech unikátních fotografií původního obytného stavení, které rodina dodnes uchová125

Život na selských gruntech, v chalupách a domcích

vá. První nedatovaná fotografie zachycuje dřevěné obytné stavení s doškovou střechou obehnané hrubou kamennou zdí, která byla, jak je vidět na druhé fotografii z května roku 1922, později omítnutá a do usedlosti se vcházelo novou bránou s půlkruhovým obloukem. Na třetí fotografii z roku 1934 vidíme vedle starého původního stavení již průjezd nového stavení, které bylo postaveno jako výměnek na místě bývalého špýcharu roku 1932. Levá část nového stavení byl dostavěna jako obydlí pro rodinu aktivního hospodáře roku 1941. Postavil ji další hospodář, František Polívka ml. a Anna, rozená Procházková z Temešváru čp. 4, kteří grunt převzali roku 1940. Poté, co bylo stavení dostavěno a rodina se do něj přestěhovala, bylo původní obytné doškové stavení zbořeno. Zároveň s obytným stavením hospodáři postavili byt pro čeleď o dvou místnostech s příslušenstvím a zvláštním vchodem, na který dostali subvenci od ministerstva zemědělství. V letech 1942–1946 byly na statku postupně vystavěny také nové stáje a vepřinec. Stavbu stájí požehnal P. Benedikt František Hronek, když v létě roku 1943 pobýval v Olešné na dovolené. Dokončovací stavební práce pomalu pokračovaly i po roce 1948, finanční situace rodiny se však kvůli narůstajícím represím zhoršovala. K omítnutí nového obytného stavení před rokem 1956 již nedošlo.

k roku 1651 doložený tehdy již padesátiletý Jan Mácha s o deset let mladší ženou Dorotou a jedenáctiletou dcerou Kateřinou. Dále na statku žil devítiletý sirotek Vít. Všichni byli vyznání katolického. Když Jan Mácha roku 1663 zemřel, provdala se dcera Kateřina za Jiříka Lovila. Tento Jiří Lovil, či jak se mu začalo po gruntě říkat Mácha, roku 1696 hospodářství předal svému synovi Václavovi Máchovi. Roku 1731 se gruntu ujal jeho nejstarší syn Jan Mácha, který však roku 1734 upadl do největší chudoby kvůli potlučení obilí. Vrchnostenská kancelář byla přinucena opatřit živnost lepším hospodářem a proto byl ještě téhož roku ustanoven Martin Kopanický, na jehož chalupu se musel Jan Mácha přestěhovat. Roku 1736 zřejmě dostal od nového hospodáře na Máchovském gruntě kus místa k postavení vlastní chalupy v Rastorech čp. 4.

149_ Usedlost čp. 3

V usedlosti bývaly dva rybníky. Rybník nad původním obytným stavením byl kvůli stavbě nového obytného stavení vysušen, druhý rybník na zahradě statku však existuje dodnes. V roce 1956 musel František Polívka s rodinou statek opustit a odejít z obce do nedalekého Temešváru v píseckém okresu. Stavení, pole a veškerý další majetek zabralo nově vzniklé JZD. Obytné stavení bylo užíváno jako byty. Na statku zůstala na výměnku Marie Polívková, která zde žila až do své smrti se synem Josefem Polívkou. Byty zde dostali Vítovcovi a Gruberovi. Dcera Františka Polívky se do usedlosti mohla vrátit až po roce 1991. Dnes jsou Kalousovi jedinou soukromě hospodařící rodinou v obci. Majitel (2013): Věra Kalousová

Usedlost čp. 4 Grunt Máchovský, Boušků – 1 lán Prvním známým sedlákem žijícím na gruntě za obecní kapličkou v těsném sousedství se sedlákem Polívkou byl 126

150_ Povolení ke stavbě nového obytného stavení u Boušků, 21.4.1910

Martin Kopanický však na gruntě nic nevylepšil a roku 1735 byl velmi sešlý grunt beze všeho dobytka a nářadí a s dluhy za předchozí majitele připsán Janu Červenkovi z Koloměřic. Roku 1749 grunt převzal syn Matěj a kolem roku 1777 jeho syn Jakub. Posledními z rodu Červenků na gruntě byli manželé Josef a Veronika Červenkovi, kteří zde hospodařili od roku 1806. Měli tři děti, syna Františka a dcery Marii a Annu. Roku 1818 se jim narodil ještě syn Josef, který však zemřel již roku 1819 jako půlroční dítě. Toto je pravděpodobně poslední zatím dohledaná zpráva o rodině Červenkových. Brzy poté se na gruntě objevuje rodina Bouškova, první ověřená zpráva o nich je ve Stabilním katastru z roku 1828, kdy je jako hospodář uveden Josef

Bouška, který grunt od Červenků zřejmě koupil. Jeho manželkou byla Josefa rozená Rozhoňová z Křenovic. Někdy před rokem 1834 hospodařil na gruntě již jejich syn František s manželkou Annou, rozenou Wosobovou z Březí. V té době byl již otec Josef Bouška po smrti. V roce 1834 se mladým manželům narodila zřejmě první dcera Marie, roku 1837 syn František a o dva roky později Josef. Syn Jan Nepomuk narozený roku 1841 zemřel mladý v roce 1858. František Bouška ovdověl a v roce 1842 se znovu oženil s Annou, dcerou zemřelého domkáře Jakuba Jedličky a Mariany, rozené Polívkové z Olešné. Přibližně od roku 1864 se v matrikách objevuje rodina manželů Františka Boušky (narozeného 1837) a Marie, rozené Marešové z Božetic. Roku 1890 je jako majitelka statku uvedena Marie Boušková jako vdova, žijící zde se svými dětmi, Františkem, Josefem a Annou. Synům Františku a Josefovi byl grunt připsán již v roce 1874, hospodářem se však po dosažení dospělosti stal Josef. Duševně nemocný František zůstal svobodný a žil nadále v domácnosti svého bratra. Zemřel v roce 1946 ve věku 77 let. Na statku u bratra Josefa zůstala také neprovdaná sestra Anna.

stavil dům čp. 81 pro čeleď. Původní roubená chaloupka pro čeleď vedle statku, zv. Pekaříkovna, stála až do roku 1960, kdy byla zbořena.

152_ Malý Josef Bouška, starší syn vystěhovaného sedláka Josefa Boušky, 1936

Kromě nového domu pro čeleď Josef Bouška zmodernizoval stáje a chlévy a opravil krovy. V roce 1943 zamýšlel také u usedlosti vybudovat rybníček, k čemuž možná došlo, dnes po něm však není ani památky. Býval či měl být vybudován na Bouškově zahradě za stodolou, pod rybníkem sousedního sedláka Polívky, který existuje dodnes. V roce 1956 se musela rodina narychlo vystěhovat z obce na státní statek v Louce v okrese Písek. Jejich stavení, pole a veškerý další majetek zabralo nově vzniklé JZD. Přechodně zde žil Jaroslav Velek z Prahy s manželkou Růženou, rozenou Horažďovskou, dcerou převozníka pod sv. Janem. Dále zde krátce žili manželé Václav a Marie Dlouhých. V roce 1969 bylo Bouškovým dovoleno vrátit se, ale pouze do stavení. Pole a lesy jim byly vráceny až v restitucích po roce 1990. Syn vystěhovaného sedláka, také Josef, stavení prodal a nový majitel Boris Straka je znehodnotil necitlivými zásahy, které navíc nedokončil. Stavení bylo vydraženo novým majitelem a dnes čeká na rekonstrukci. Majitel (2013): Jindřich Kalous

151_ Usedlost čp. 4, majetek Josefa a Amálie Boušků, k níž patřila „Pekaříkovna“ - podružská chalupa, Bohumil Kostohryz

Usedlost čp. 81

Dne 3. července 1900 se Josef Bouška oženil s Amalií, rozenou Kostohryzovou z čp. 49. Josef Bouška po roce 1910 úplně přestavěl a zmodernizoval obytné stavení, podobně jako o třicet let později jeho soused Polívka. Na výměnku u Boušků žili rodiče Amalie, arcibiskupský hajný Jan Kostohryz a jeho žena Marie. Bouškovi byli největšími sedláky ve vsi, vlastnili asi 30 ha. V letech 1930–1932 vystavěli cihelnu u vsi při cestě do Rastor. Josef Bouška také v období 1923–1927 vykonával funkci starosty obce. Dne 15. dubna 1934 se konala svatba Josefa Boušky ml. s Marií Kostohryzovou z čp. 10. Brzy po svatbě, v roce 1935, postavil mladý hospodář Josef novou stodolu. V roce 1940 se pustil do další velké přestavby statku, protože mu byla protektorátními úřady přidělena podpora na stavbu obytných domů pro zemědělské deputátníky. Po-

153_ Usedlost čp. 81

V domku, který postavil Josef Bouška pro čeleď, bydleli po zabrání statku v roce 1956 Václav a Františka Gruberovi a přestěhoval se do něj místní národní výbor. V části domku byl provozován obchod „Jednota“. Protože polovina domu 127

Život na selských gruntech, v chalupách a domcích

byla v roce 1966 vrácena synovi Josefa Boušky Janovi, manželé Gruberovi se přesunuli do zabraného statku rodiny Polívkových čp. 3 a místní národní výbor do zabraného statku Starých čp. 14. Obchod v domě zůstal. Jan Bouška zde s manželkou Annou a dětmi žil do roku 1979. Po přestěhování do Písku nadále vrácenou polovinu domu využívali k rekreačním účelům. Po sametové revoluci v roce 1989 jim byl domek vrácen celý.

Supová byla dcerou Jana Supa a Marie, rozené Chudé, kteří z této chalupy zřejmě oba pocházeli. Její syn Josef Sup se v roce 1904 oženil s Marií Volfovou z Podolských Rástor a jejich vnuk žije v Rastorech dodnes. Podle B. Kostohryze v Pekaříkovně žila také Mařena Goliášů a Hanova rodina. Hanova rodina je v domku doložena ve sčítání lidu z roku 1921, kdy byl majitelem domku Josef Bouška. Chaloupka byla zbořena v roce 1960. Dnes čp. 5 patří bývalé kovářské dílně, přestavěné na obytné stavení.

Majitel (2013): Jan Bouška

Usedlost čp. 5 – dnes zaniklá dříve chalupa Lhotákovská, poté Pekaříkovna

155_ Bývalá podružská chalupa „Pekaříkovna“, čp. 5

Usedlost čp. 10 Grunt Rodovský, Syrovátka, Kostohryz – 1 lán

154_ Josef Sup z čp. 5 s manželkou Marií, nedatováno

Roku 1744 dostal Jan Lhoták z Rastor povolení vystavět si podružskou chaloupku na obecním místě. Stávala ve stráni pod statkem Máchovským, později Bouškovým. K dceři Jana Lhotáka Julianě se přiženil František Zelenka ze Slabčic. Roku 1794 zde žil jejich potomek, obuvník Jakub Zelenka, který je zaznamenán ještě v soupise z roku 1820. Přibližně v letech 1828–1859 byl majitelem Josef Chudý. Od roku 1877 roubenou chaloupku čp. 5 vlastnila Marie Boušková. Začalo se jí říkat Pekaříkovna a bydlívali v ní podruzi pracující na Bouškově statku. Roku 1890 je v domku zapsán Jan Rozhoň s manželkou Annou a Marie Supová, roku 1900 Marie Supová a Františka Goldšmídová. Marie 128

Dalším významným statkem býval v minulosti grunt Rodovský, který se nachází naproti statku Boušků. V roce 1651 držel tento grunt čtyřicetiletý Jakub Radi či Rod (Krejčí) s o pět let mladší manželkou Dorotou a čtrnáctiletým synem Bartolomějem, který přišel z jiného panství. V roce 1666 zemřel a gruntu se ujal jeho syn Bartoloměj. Někdy před rokem 1696 si Bartolomějovu dceru Dorotu vzal Vít Holoubek, grunt mu byl však připsán až roku 1716. Po smrti Doroty, která neměla sourozence a tak otcovský podíl zanechala manželovi a dětem, se Vít Holoubek oženil s jistou Alžbětou. S ní měl další děti – Voršilu a Ondřeje. Když i Vít Holoubek zemřel, hospodařila na gruntu vdova Alžběta se syny Janem a Václavem z prvního Holoubkova manželství. Později se vdala za Jana Zemana z Bílinky, který její děti Ondřeje a Voršilu přijal za vlastní. Rodovského gruntu se ujal Alžbětin nevlastní syn Jan Rod. Svému staršímu bratru Václavovi dal pozemek k postavení podružské chalupy (čp. 23). Před Vánoci roku 1730 ale Jan náhle zemřel a zanechal po sobě vdovu Kateřinu se dvěma dětmi. Václav se vrátil na grunt jako hospodář a svou nově postavenou chalupu přenechal vdově Kateřině i s půl lánem polí. Kateřina se znovu vdala za Jana Buchteleho. Na gruntě však Václav příliš dlouho nepobyl, protože kvůli potížím, které způsobil při rozměřování pozemků v roce 1732, byl vrchností z gruntu „schozen“ a přesunut na Lovilovskou chalupu do Slabčic. Roku 1734 byl hospodářem ustanoven Matěj Lovil a byl mu připsán 1 lán rolí. Po smrti Matěje Lovila aneb po chalupě Roda, převzal v roce 1745 hospodářství jeho syn Matěj Rod, zvaný Syrovátka.

Také tento Matěj Rod se postavil proti vrchnosti, v roce 1751 stál včele malé rebelie olešenských sedláků proti robotě a byl za to dokonce uvězněn v zámecké šatlavě. Po něm na gruntu hospodařil od roku 1780 jeho syn František Syrovátka.

prostřednímu synovi Matěji Bláhovi. Po jeho smrti se roku 1792 k jeho vdově Rozálii přiženil František Hájek a již roku 1793 předal hospodářství Janu Hrubcovi, který si vzal za ženu jeho dceru Marii. Rodina Hrubcových či Hrubých zde žila skoro po celé 19. století. Od roku 1847, ve kterém byla usedlost rozdělena na dva půllány a v sousedství byla vystavena chalupa čp. 56 s letopočtem uvedeným na štítě, máme o hospodářích jen kusé informace především z matrik. Na obou chalupách se setkáváme se stejnými jmény, ale orientovat se v příbuzenských vztazích, je skoro nemožné a raději se do toho ani nebudeme pouštět. Vraťme se k chalupě čp. 11. V padesátých letech 19. století zde podle tzv. soupisů duší z roku 1852 a 1855 hospodařila Anna Šindelářová se svými dětmi, Jan Hrubec s manželkou byli na chalupě na výměnku. V šedesátých letech se v matričních záznamech setkáváme s hospodářem Josefem Valentou a jeho ženou Marií Hejlovou.

156_ Usedlost čp. 10

To, že se z Lovilů stali Rodové po chalupě, se dá ještě vysvětlit, ale odkud se vzala další přezdívka Syrovátka, dnes už opravdu nezjistíme. Jisté je, že od této doby byli majitelé tohoto gruntu nazýváni výhradně jako Syrovátkovi. Hospodařili zde až do roku 1912, kdy byli z finančních důvodů nuceni grunt prodat a s těžkým srdcem se z rodné Olešné odstěhovat do Kněžských Dvorů u Českých Budějovic. Rodovský grunt koupili rodiče Bohumila Kostohryze Jan a Marie Kostohryzovi z čp. 44, kam přišli z domku na břehu řeky Vltavy. Bohumil Kostohryz hospodářství převzal roku 1940. S manželkou Marií měl tři děti, Bohumila, Josefa a Vladimíra. Oba manželé zemřeli náhle v roce 1967, Marie Kostohryzová dne 20. června po krátké nemoci a Bohumil Kostohryz 8. srpna při tragické nehodě na poli na Vranici. Grunt byl v okolí známý svým chovem hřebců. Bohumil Kostohryz vlastnil asi 16 ha půdy. Majitel (2013): Josef Kostohryz

Usedlost čp. 11 Grunt Bláhovský, u Machů, dnes Horniecký – 1 lán Historie této usedlosti sahá před rok 1651, kdy ji držel tehdy padesátiletý Jan Bláha s o deset let mladší manželkou Annou. V jejich domácnosti žil ještě dvanáctiletý pacholík Jan. V té době nebyl Jan Bláha počítán mezi sedláky, ale byl jediným chalupníkem v obci. Roku 1660 zemřel a hospodářství převzala jeho žena Anna. Děti neměli a tak chalupu zdědil její bratr Jan Mácha, po něm jeho dcera Kateřina Máchová a po ní zase její děti Anna, Alžběta, Řehoř, Václav a Lukáš. Vrchnosti nic neplatili a hrubě sešlá chalupa či v té době již grunt byl nakonec předán pastýřovu synu Matějovi. Po smrti Matěje řeč. Bláhy se gruntu, u kterého bylo 1 a půl lánu rolí, ujal nejmladší syn Jiřík. Roku 1733 dal půl lánu bratrovi Vavřinovi Bláhovi k postavení chalupy čp. 1. Po smrti Jiřího roku 1767 předala vdova Rosina grunt

157_ Usedlost čp. 11

Roku 1872 se na usedlosti usazuje rodina Machů, jako první Josef Mach. Roku 1890 usedlost obývali Josef Mach s manželkou Annou a pěti dětmi. Spolu s nimi zde žila rodina Františka a Marie Buchtelíkových. V roce 1892 stavení čp. 11 vyhořelo. Podle Kostohryzovy kroniky přestala být usedlost půllánickým gruntem, hospodář obhospodařoval asi jen čtyři hektary. Zda to mělo souvislost s požárem, po kterém hospodář zchudl, přesně nevíme. Mach byl jediným menším hospodářem, který vlastnil kus lesa. Roku 1900 na statku hospodařila vdova Anna Machová s dětmi a od roku 1904 syn Josef Mach se ženou Marií, na kterého Kostohryz vzpomíná jako na přičinlivého člověka, který stále něco kutil i v zimě ve veřtatě (werkštat = pracovní místo). Byl chovatelem včel a šikovným řemeslníkem, uměl vyrábět klícky – lapačky na sýkorky. Podle Kostohryze byl také jedním ze zakladatelů hasičského sboru, založeného v roce 1900, kdy grunt vlastnil ještě jeho otec. Zemřel předčasně na velkou kýlu. V letech 1922–1934 vedla hospodářství samotná Marie Machová až do svatby svého syna, dalšího Josefa, s manželkou Marií, rozenou Málkovou ze Slabčic. Ve druhé polovině 20. století usedlost vlastnila jejich dcera Věra, provdaná za Zdeňka Hornieckého. Stavení používali a dodnes používají již jen k rekreačním účelům. Majitel (2013): Petr Horniecký 129

Život na selských gruntech, v chalupách a domcích

Usedlost čp. 56 Hejl, Trantina

Vlčků zastupoval jeho syn Matěj Vlček, jinde také Blažek, nový hospodář. Roku 1728 došlo k poslednímu porovnání mezi ním a Matějem Chudým. Matěj Vlček Matěji Chudému vystavěl chalupu (pozdější čp. 2) a při vyměřování rolí v roce 1732 mu přidal půl lánu rolí. V roce 1750 se po smrti Matěje Vlčka, po chalupě Chudého, gruntu ujal jeho vlastní syn Vavřinec Chudý. Ten však nehospodařil dobře, nadělal peněžité dluhy a hospodařit dále nemohl. Zadluženého gruntu se nechtěl ujmout ani žádný z jeho čtyř synů. Roku 1779 byl tedy grunt připsán zeti Vavřince Chudého, Vítu Panochovi z Nemějic. Panochovi zde žili ještě v roce 1794.

158_ Usedlost čp. 56

Víme již, že chalupa byla postavena roku 1847 po rozdělení gruntu čp. 11. Postavil ji František Vachuta, který zde žil se svou manželkou Josefou, rozenou Šindelářovou z čp. 11. Po rodině Vachutů zde asi od roku 1871 hospodařili Josef a Rozálie Valentovi. V roce 1890 je na chalupě zapsaná jako majitelka Rozálie Valentová, později provdaná za Jana Vosobu. V roce 1901 domek získali Josef a Růžena Valentovi a roku 1904 Václav a Barbora Hejlovi. Na Václava Hejla vzpomíná B. Kostohryz již jako na starce. Po něm usedlost přebral Trantina Václav, dovedný zedník a všehotrefa. Měli slušnou zahradu, která skýtala klukům ovoce, hlavně hrušky ovesnice. Na této zahradě se jednou odbývala taneční zábava. Václav Trantina s manželkou Marií, rozenou Jedličkovou, kteří přišli z Karlova u Dražíče, usedlost vlastnil od roku 1924. Podle F. Krále byla dcera Václava Trantiny Vlasta nadanou ochotnickou herečkou. Václav Trantina zemřel roku 1963. Dnes chalupu vlastní Josef Králíček, zároveň spolumajitel protějšího hotelu na návsi.

V roce 1805 se poprvé setkáváme s rodinou Třískových, vztah k předchozím hospodářům nevíme. Na gruntě hospodařil Jan Tříska s manželkou Kateřinou. V soupisech obyvatel z let 1813–1820 je tento Jan Tříska zaznamenán jako obecní rychtář. Na gruntě „seděl“ ještě roku 1828. Také jeho syn František Tříska, který s manželkou Josefou hospodařil asi od roku 1829, byl obecním rychtářem. Pravděpodobně tento František Tříska, praděd posledního hospodáře z rodu Třísků Josefa, se dožil požehnaného věku 102 let. Další František Tříska je zaznamenán v roce 1863. Během jeho hospodaření míval v jeho velké světnici hostinský Čunát o posvícení, pouti a masopustě muziku, když mu jeho syn nechtěl muziku povolit přímo v hostinci. Někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století zde žila také rodina Matěje Hrubce, který si vzal za ženu ještě nezletilou Josefu Třískovou, sestru hospodáře. Po Františkovi grunt roku 1880 zdědili Josef a Anna Třískovi, jejichž svatba se konala zřejmě roku 1878. Pravděpodobně roku 1902 se další Josef Tříska oženil s manželkou Annou, se kterou měl dceru Růženu.

Majitel (2013): Josef Králíček

Usedlost čp. 12 Grunt Chudýho, Třísků, Máchů, dnes Ručků – 1 lán Prvním v archivních pramenech doloženým hospodářem na tomto gruntě byl Jakub Chudý, který zde hospodařil již před rokem 1648 a dařilo se mu tak dobře, že do tohoto roku grunt zcela vyplatil od dluhů. Protože nezanechal žádného dědice, zdědil grunt se souhlasem tehdejšího arcibiskupa a kardinála Harracha jeho bratr Řehoř, se kterým se poprvé setkáváme v roce 1651, kdy mu bylo 39 let. Řehoř na gruntě hospodařil společně s manželkou Maruší a synem Matějem po dobu 25 let, poté hospodářství převzal syn Matěj. Když i tento Matěj Chudý zemřel, zanechal po sobě nezletilého syna, dalšího Matěje. Roku 1684 se gruntu kvůli jeho nezletilosti ujal jakýsi Šimon Vlček, který stavení velmi zvelebil. Po dosažení dospělosti chtěl Matěj Chudý grunt zpátky, jenže tomu se Šimon Vlček bránil a nastalý spor trval mnoho let. Po smrti Šimona Vlčka stranu rodiny 130

159_ Usedlost čp. 12

Na Josefa Třísku st. a jeho syna Josefa Třísku ml. vzpomíná B. Kostohryz: Mezi nejznámější sousedy patřil rod Třísků, který bohužel neušel záhubě, když mladý z několika dcer nedočkal se syna. Jak bylo vysloveno slovo Tříska, tu nebylo možno si představit jej jinak, nežli šprýmaře, dobrého hospodáře, ale i dobrého pijáka, kterého jeho nemoc držela i několik dnů. Starý Tříska pásal husy za humny a přečasto kontroloval krmnou základnu svých sousedů, aby mohl dát sprchu včas každému, kdo by se v hospodě u st. Čunačky či Pletky vytahoval. Však se o něm říkalo, že když

přišel k sv. Janu do kostela, míval besedu se svými známými z celého okolí, hlavně za vodou, že měl více lidí kolem sebe, nežli farář v kostele. Mladý Tříska byl nimrod a dobrý střelec. Postavil výměnek a první měl sekačku s hrabicemi. Svoji 22 ha usedlost postoupil dceři Růženě, která se provdala za Jaroslava Máchu z Líšnice, dobrého hospodáře. Také on byl z těch, kdož museli se vystěhovat když se začalo družstevně. Dcera Josefa a Anny Třískových Růžena si zmíněného Jaroslava Máchu vzala roku 1930 a roku 1931 se novomanželé ujali gruntu. Vzpomínaný velký humorista, pamětník a výborný znalec starých časů na vsi Josef Tříska zemřel dne 11. února 1931. Poslední z Třísků, jeho syn Josef, otec Růženy, zemřel 7. dubna 1949 ve věku 73 let. Tím vymřel jeho rod po meči, protože neměl mužských potomků. Již od roku 1952 byl na statku trvale hlášen Karel Velek s manželkou Jarmilou a dcerou Jarmilou, později provdanou Humpálovou. Jaroslav Mácha s rodinou byl donucen své hospodářství v roce 1956 opustit a grunt uvolnit pro potřeby nově založeného JZD. Rodina musela odejít na státní statek v Sochovicích u Mirovic, později žila v Bernarticích. Teprve po sametové revoluci v roce 1989 získala usedlost zpátky. Na bývalé zahradě však místo stromů stojí řada novodobých řadových domů, tzv. okálů.

Velek, po gruntě zvaný Havlův. V soupise poddaných z roku 1651 je zmíněn jako tehdy osmatřicetiletý Matěj Havlův s dvacetiletou manželkou Marjánou. V hospodářství jim vypomáhal desetiletý pohůnek Jan. Po Matějově smrti se gruntu ujal syn Vít Velek a po něm bratr Václav. Na přelomu 18. století na gruntě hospodařili nějací Machovcovi, roku 1726 předává Martin Mácha či Machovec živnost Danieli Moravcovi. Při přeměřování rolí roku 1732 bylo půl lánu odebráno pro grunt Zborníkovský. Roku 1773 grunt získal Matěj Růžička. Po jeho smrti roku 1782 rozhodl smolečský rychtář s konšelem olešenským Tomášem Zoulkem, že do dospělosti osmiletého dědice Jakuba bude na gruntě hospodařit jeho švagr Václav Záveský. Jakub společně s bratrem Vojtěchem však odešel na vojnu a grunt byl nakonec roku 1797 předán nejstaršímu synovi Matěje Růžičky Janovi. Roku 1806 byl grunt rozdělen, polovina lánu připadla Janovi a jeho manželce Marianě a druhá polovina lánu z vojny se navrátivšímu Jakubovi a jeho manželce Anně. Vznikla tak sousední chalupa čp. 44.

161_ Usedlost čp. 13

160_ Řada tzv. okálů na zahradě gruntu čp. 12

Majitel (2013): Vladislava Ručková

Usedlost čp. 13 Grunt Havlovský, Ševcovský, u Růžičků, Varýšků, Tamborů správně Kostohryzů – 1 lán Tento dnes již neexistující grunt čp. 13 stával v místech, kde dnes stojí dva domy čp. 13 a čp. 44. Oba domy vznikly ve 20. století ze starých chalup, které byly po zrušení gruntu původně postaveny. Ke statku původně patřilo 1 a půl lánu polí. Podle starší pozemkové knihy se grunt nazýval Havlovský, v pozemkové knize mladší je tento grunt označen jako Ševcovský. Souvislosti však neznáme, snad že hospodář mohl provozovat i ševcovské řemeslo. Grunt existoval již před rokem 1619, protože v letech 1619 až 1652 byl pustý. Znovu jej vystavěl nějaký Matěj

Z obecní kroniky se dovídáme smutný osud Jana Růžičky, posledního majitele usedlosti čp. 13 z rodu Růžičků, který usedlost se svou manželkou Kateřinou držel od roku 1884. Svůj půl lán rozparceloval a odešel do Oudraže. Odtud odjel do Ameriky. Vrátil se v roce 1920 a o dva roky později, roku 1922, se v Praze oběsil. Roku 1888 koupili čp. 13 již jako domkářskou usedlost manželé Josef a Marie Bouškovi. Roku 1890 s nimi domek obýval podnájemník Jan Koudelka s rodinou a další majitelka Marie Krupková, výměnkářka. Roku 1900 v domku s rodinou Josefa a Marie Bouškových žili podnájemníci Zelenkovi a další majitelé Matěj a Marie Růžičkovi. Od roku 1904 byli majiteli František a Antonie Kostohryzovi. Po nich dům získali Karel a Anna Kostohryzovi. Jejich potomci domek vlastní dodnes. B. Kostohryz na tohoto souseda vzpomíná takto: Varýšek Tambor správně Kostohryz patřil mezi domkáře, vlastnil asi 4 ha. Byl dobrým zedníkem hlavně štukatérem a za mladších let jezdil na práci do Prahy, kde si pak postavil i domek v Hostivaři. Pěstoval včely a v zimě pravidelně dělal úly. Dovedl však od dřeva všecko. U něho jsem našel i já zájem o podobné věci, poněvadž jsem byl kamarád s jeho synem Frantou. Přestavěl celé dřevěné stavení a stáj zcela 131

Život na selských gruntech, v chalupách a domcích

na jiné místo. Na horním obrázku pohlednice Olešné z roku 1938 je ještě původní doškové stavení patrné. Majitel (2013): Miroslav Kostohryz

Usedlost čp. 44 U Růžičků, Hájíčků, Kostohryzů, Těhle – ½ lánu po rozdělení gruntu u Růžičků

162_ Usedlost čp. 44

Usedlost čp. 44 vznikla roku 1806 po rozdělení gruntu u Růžičků. Hospodařil zde Jakub a Anna Růžičkovi, kteří domek již roku 1812 prodali Janu Hájíčkovi ze vsi Dražíč. Jan a Anna Hájíčkovi roku 1843 dům čp. 44 vyměnili za dům u řeky Vltavy patřící do Chřešťovic čp. 38 s manželi Františkem a Rozálií Kostohryzovými. Přibližně od roku 1852 byl hospodářem Jan Kostohryz s manželkou Annou a od roku 1884 domek patřil Janu a Barboře Kostohryzovým. V roce 1912 Jan a Marie Kostohryzovi koupili statek čp. 10 a dům čp. 44 prodali Františku a Anně Těhlovým. V roce 1921 Těhlovi domek obývali společně se synem Janem, dcerou Boženou a otcem Tomášem Těhlem. B. Kostohryz vzpomíná na tohoto souseda jako na zedníka a dobrého hospodáře, který obdělával království asi 4 ha. Pěstoval včely a rád kouřil. Jeho syn Jan celé stavení přestavěl a zmodernizoval. Místo starého domku s barokním štítem, jak je patrné z kresby v Kostohryzově kronice, zde dnes stojí nový, nepříliš zajímavý dům.

době již dávno na věčnosti. Petr Hrubý svou ženu Evu přečkal a znovu se oženil. Když roku 1662 zemřel, zůstala po něm jeho druhá žena Markyta a pět dětí, Kateřina, Marjana, Vít, Judyta a Eva. Vdova Markyta však brzy zemřela také a roku 1666 se gruntu ujal jakýsi Matěj Zoulek, který zde hospodařil asi 12 let. Poté byl tehdy hrubě sešlý grunt prošacován jakémusi Bartolomějovi, synu či zeti sedláka Polívky. Po něm se hospodářem stal Jiří Zoulek. První zmínka o něm je z roku 1693, kdy se mu a jeho manželce Anně narodil syn Jan. Kolem roku 1700 Jiří Zoulek koupil půl lánu polí od Jiříka Polívky. V roce 1728 postoupila vdova Anna Zoulková grunt svému synovi Jiřímu s tím, že se musí vyrovnat se svými sourozenci. Po smrti tohoto Jiřího Zoulka ml. na gruntě hospodařila jeho vdova Mariana, která se znovu vdala za Linharta Krejčího. Když zestárli, předali se souhlasem vrchnostenského úřadu grunt ženatému synovi Tomášovi Zoulkovi, který byl povinen matku a otčíma nechat na výměnku. Tento Tomáš Zoulek zde hospodařil až do roku 1790 a poté grunt v přítomnosti smolečského rychtáře Jana Koláře postoupil svému zeti Janu Vlasatému, který měl za manželku jeho dceru Annu. V roce 1813 se hospodářem stává další Jan Vlasatý, syn předchozího. Ten však zahynul jako voják 5. regimentu dragounů v Uhrách. Protože zemřel bez závěti, postupovalo se podle zápisu v gruntovní knize, podle kterého zemřelému Janovi a jeho manželce Anně patřila pouze polovina gruntu, druhá polovina se rovným dílem dělila mezi sourozence Anny Vlasaté, a to Františka, Josefa, Annu a Marianu. Po rozhodnutí rodiny se roku 1820 hospodářem stal Josef Vlasatý s manželkou Annou, rozenou Švihlíkovou z čp. 30. Po nich hospodářství převzal jejich syn Josef Vlasatý s manželkou Annou, rozenou Sismilichovou z čp. 37. V roce 1873 byla hospodyní na gruntě již jen Anna Vlasatá jako vdova. Od roku 1880 statek patřil jejímu synovi Janu Vlasatému, narozenému roku 1855, a jeho ženě Anně, rozené Viktorové z Jetětic. Roku 1890 s nimi na statku bydlely dcera Marie, narozená 1881, matka Anna Vlasatá a babička Marie Sismilichová.

Majitel (2013): Milena Krejzarová

Usedlost čp. 14 Grunt Hrubých, Zoulkovský, Vlasatých, Starých, u Svatků – 1 lán Historie gruntu, ve kterém je dnes obecní úřad a hospoda, je doložena již od první poloviny 17. století. Podle pozemkové knihy na gruntě do roku 1640 hospodařil Jiřík Hrubý. Zanechal po sobě jediného syna Jana a vdovu Evu. Jan však umřel brzy po otci a vdova zdědila celý grunt. Již v roce 1641 se k ní přiženil nějaký Petr z Plzeňska. V soupisu poddaných z roku 1651 figurují osoby stejných jmen – třicetiletý Petr Hrubý, jeho stejně stará žena Eva a desetiletý sirotek Jan. Zmíněný Petr Hrubý byl zřejmě tím Petrem z Plzeňska, avšak v případě sirotka Jana šlo zřejmě o úplně jinou osobu, protože syn zemřelého hospodáře měl být v té 132

163_ Grunt Starých čp. 14, nedatováno

Podle obecní kroniky vystavěl Jan Vlasatý na svém gruntu nejlepší a největší stodolu v celé obci, která stojí dodnes. Roku 1911 živnost prodal za 18000 korun své sestře Anně a jejímu manželovi Janovi Starému z Kluk. V roce 1917 se odstěhoval do Písku.

Jan Starý hospodařil dobře, stal se druhým největším sedlákem ve vsi. Zřejmě také přestavěl obytné stavení do dnešní podoby. Jak připomíná B. Kostohryz, na tehdejší dobu měl nejlepší výstavbu. Hospodařil s chasou na nejlepších pozemcích ve vsi. Jeho syn Milouš se utopil ve Vltavě, když šel v noci chytat ryby na černo. Stalo se tak těsně před svatbou, když si měl brát Amálii Bouškovou. Na jeho pohřbu byla nesmírná účast z celého okolí. Po jeho tragické smrti hospodářství převzal podle postupní smlouvy z roku 1934 další syn František a jeho nevěsta Marie Kolářová. Na statku hospodařili do roku 1956, ve kterém byli donuceni se vystěhovat do Kluk v okrese Písek. Statek, pozemky i veškerý majetek, na kterých jejich předkové hospodařili po tak dlouhou dobu, byl dán do užívání nově založeného JZD. Na statku zůstala na výměnku jen sestra vystěhovaného hospodáře Marie Stará, narozená roku 1884 v Klukách, která zde žila do své smrti v roce 1969. Bydleli zde také nějaký čas Zdeněk a Jarmila Humpálovi.

164_ Svatební fotografie Františka a Marie Starých, posledních hospodářů na gruntě čp. 14, 1934 166_ Usedlost čp. 14, dnes sídlo Obecního úřadu

Do Olešné se Staří mohli vrátit v roce 1972, ne však do statku, ale do domu čp. 80. Tento dům na jejich zahradě byl vybudován za druhé světové války jako čeledník pro sezónní dělníky díky poskytnutým dotacím od protektorátní vlády. Po zabavení statku v něm až do návratu Starých z Kluk žila rodina Lidinských, kteří se přestěhovali do nově postaveného domu na dvoře stavení čp. 1, kterému bylo dáno čp. 62 po zbořeném domku Jaroslava Němce v areálu školek. V roce 1992 byl potomkům vyhnaného sedláka Františka Starého vrácen celý statek i s pozemky. Většinu budov statku následně prodali obecnímu úřadu a nadále žijí ve svém zrekonstruovaném domku čp. 80. K hospodaření na gruntě se již nevrátili. Majitel čp. 14 (2013): Obec Olešná Majitel čp. 80 (2013): Daniela Hlavatá

Usedlost čp.15 Grunt Zborníkovský nový, u Štěpánů, Pechouš, Smíšků – 1 lán

165_ Svatební blahopřání od Bohumila Hronka, bratra P. Benedikta Hronka z Olešné, 1934

Historie gruntu Pechoušových je známá od třicetileté války, po jejímž ukončení byl grunt zpustlý. Tehdy se nazýval grunt Zborníkovský. Protože se ho nechtěl nikdo ujmout, byl rozdělen na dva půllány. Chalupy a jednoho půllánu, který u gruntu zůstal připsán, se v roce 1678 ujal Martin Novák. Tento Novák či po chalupě Zborník si postavil nové stavení. 133

Život na selských gruntech, v chalupách a domcích

V roce 1716 je postoupil svému zeti Václavu Daškovi. Václav Dašek je roku 1731 předal svému zeti Jiříku Kolářovi beze všeho potahu. Při přeměřování pozemků v roce 1732 byla ke stavení přidána další polovina lánu a z chalupy se stal grunt o rozloze 1 lánu. Protože však Jiří Kolář řeč. Novák mizerně hospodařil a to až tak, že hrozilo nové zpustnutí gruntu, byl na grunt roku 1735 dosazen Jakub Panka z Křenovic. Jakub Panka byl povinen poskytnout výměnek předešlému hospodáři Václavu Daškovi až do jeho smrti, avšak nemusel hradit dluhy za Jiřího Koláře, kterému tyto dluhy zůstaly ke splacení. Ani Jakub Panka nehospodařil dobře a tak již roku 1737 byl na grunt vysazen Mikuláš Polák. Po jeho smrti roku 1750 grunt převzal Štěpán Pechouš (psaný někdy také jako Machovec) a tím začíná dlouhá historie rodu Pechoušů na tomto gruntě. Po dvacetiletém hospodaření předal Štěpán Pechouš žezlo svému synovi Janovi. Roku 1790 byl celolánový grunt rozdělen, polovina živnosti přešla na zetě Jana Pechouše Isidora Hinausse. Zeť dostal jen místo na vystavení chalupy, bez dobytka a nářadí. Na polovičním gruntě začal roku 1799 hospodařit další Jan Pechouš, syn předchozího Jana, se ženou Annou. Roku 1836 grunt držel další Jan Pechouš s manželkou Marií. Roku 1852 jsou tito dva již na výměnku a hospodaří v pořadí již čtvrtý Jan Pechouš s ženou Kateřinou.

lesa od Františka Syrovátky. Dne 11. června 1927 při bouři udeřil blesk do jeho stodoly a zapálil ji. Stodola shořela se všemi zásobami do základu. František Pechouš ji postavil znovu a přikryl eternitem. Nato opatřil své hospodářské budovy hromosvody, což následovali i druzí hospodáři. Podobně jako jiní sedláci i Pechouš své původní obytné stavení zmodernizoval. V červenci roku 1932 František Pechouš prodal pole a les ve veřejné dražbě a 10. února 1933 koupil blízký dvůr Leveč. Jeho obydlí, hospodářské budovy s částí pozemků a tři kusy dobytka koupil Jan Smíšek původem ze mlýna. Majitelé (2013): Josef a Zdeněk Smíškovi

Usedlost čp. 17 Grunt Machovcovský, Velků – 1 lán

V roce 1870 grunt zdědil František Pechouš a jeho žena Marie. Tento František Pechouš byl výraznou osobností Olešné. Po odtržení Olešné od Křenovic byl v roce 1881 zvolen prvním starostou osamostatněné obce. 168_ Usedlost čp. 17

167_ Usedlost čp. 15

Zájem o věci veřejné po něm zdědil i jeho syn, taktéž František Pechouš (1874–1940), který převzal po otci hospodářství roku 1900 a v letech 1904 až 1919 vykonával funkci starosty. Jeho politická kariéra přesahovala hranice obce. Za první republiky byl členem agrární strany, za kterou zasedal v okresním zastupitelstvu. Působil v mnoha správních radách a organizacích. Byl také okresním správcem písecké nemocnice. Zemřel za druhé světové války 23. listopadu 1940. Jeho syn, v pořadí již třetí František Pechouš, grunt převzal roku 1926. Tento poslední majitel z rodu Pechoušů zvětšil v letech 1927 až 1929 stávající usedlost na 85 korců příkupem pozemků od Josefa Valenty a Víta Chudého a 134

V samém koutě za stavením Pechouše se tísnil Jan Velek zvaný také po gruntě Machovec. Machovcovský grunt byl původně pouhou chalupou s rozlohou půl lánu. Nejstarším známým majitelem byl Martin Machovec, po jehož smrti se roku 1729 prázdné chalupy ujal Václav Pechouš z Pašovic. Při přeměřování pozemků roku 1732 byl k chalupě přidán další půl lán a z chalupy se tak stal grunt o rozloze jednoho lánu. Roku 1763 grunt převzal syn Václava Pechouše Tomáš. Po něm někdy kolem roku 1774 grunt získal jeho zeť Matěj Kučera, který se však se svým tchánem brzy dostal do sporu. Neshody skončily vyhandlováním živnosti za živnost po rodičích Matěje Kučery pravděpodobně v Křenovicích. Tomáš Pechouš i Matěj Kučera si vyměnili grunty, ale ponechali si každý dobytek a nářadí. Grunt v Olešné byl připsán Matějovi Kučerovi. Roku 1818 grunt po smrti otce zdědil František Kučera a jeho nevěsta Barbora Kolářová. Dle obecní kroniky některý z potomků tohoto Kučery, zřejmě další František, byl také starostou obce, díky čemuž živnost zadlužil. Roku 1855 tedy polovinu pozemků odprodal rolníkovi Janu Komárkovi z Podolí I a ten je dále rozprodával. Roku 1888 tuto část získal František a Marie Řeřichovi a roku 1925 Václav a Marie Řeřichovi (v pozemkové knize je tato část původního gruntu vedena jako čp. 17b, ale bez stavební parcely). Původní Machovcovský grunt čp. 17 převzal roku 1866 Jan Velek s manželkou Annou z Kučeře u Milevska. Další Jan Velek na původním gruntě hospodařil od roku 1896

s manželkou Annou Velkovou ml., rozenou Polívkovou z Borovan. Roku 1922 dům přestavěl. Ke gruntu patřilo asi 14 ha pozemků. Od roku 1932 grunt vlastnili František a Růžena Velkovi. B. Kostohryz vzpomíná na svého přítele Jana Velka, slepého syna hospodáře z Machovcovského gruntu, který si v raném dětství pádem z půdy nůžkami rozpíchl oko. Ve slepeckém ústavu v Praze se naučil výborně kartáčnictví a hudbě. Odstěhoval se do Slabčic, kde si postavil domek a hrál v místním kostele na varhany a zpíval na pohřbech.

roku 1890 jsou jako majitelé uvedeni Jan Kálal a Jan Rozhoň, roku 1900 Matěj Janda a Rozálie Jandová a roku 1921 Marie Jandová. V domku bydlel také bratr majitelky Josef Janda a hajný a kovář František Mácha s manželkou Marií. Roku 1928 Marie Jandová chalupu prodala Josefu a Marii Ťupovým, předtím bydlícím v Olešné čp. 22. Josef Ťupa byl zedník a cestářský dělník, který jezdil za prací.

Majitel (2013): Jaroslava Kovářová

Usedlost čp. 16 Grunt Velkovský, Valentů, Pichlíků 1 lán, později 1/2 lán

170_ Usedlost čp. 47, padesátá léta 20. století

169_ Usedlost čp. 16

Přímo na návsi nad silnicí stojí stavení bývalého Velkovského gruntu, na němž býval provozován panský šenk. Usedlost o rozloze jednoho lánu a později půl lánu, s pozdějším čp. 16, je dnešním starousedlíkům nejvíce známá jako „u Pichlíků“ podle posledních majitelů. O usedlosti je pojednáno v kapitole o olešenských krčmách a hospodách. 171_ Usedlost čp. 47

Obytné stavení má dochovaný barokní štít, který býval ve druhé polovině 20. století považován za památkově chráněný. Od roku 2013 má stavení nového majitele a bývalý statek prochází celkovou rekonstrukcí. Majitel (2013): Lenka Knížková

Usedlost čp. 47 Velků, Ťupů – ½ lán Roku 1803 vystavěl Matěj Velek na sídle Velkovského gruntu čp. 16 chalupu čp. 47. Pozemek na vystavení chalupy a půl lánu zdědil dle poslední vůle svého otce Matěje, hospodáře na gruntě Velkovském. Roku 1806 se zřejmě Matěj Velek se ženou Annou odstěhoval a chalupu koupil Vojtěch Bouška z Bojenic se ženou Marianou. Již roku 1808 ji prodali Antonínu Bláhovi a jeho manželce Kateřině z čp. 27. Rodina Bláhových na chalupě hospodařila do roku 1873, kdy se na ní usadila rodina Jana a Anny Kálalových. Další historii chalupy známe jen útržkovitě. Ve sčítání lidu

Majitelé (2013): Alena a František Ťupovi

Usedlost čp. 18 Keřkovna, Pletků Tzv. Keřkovnu si v koutě za Humny podle pozemkové knihy vystavěl Václav Velek, který získal místo k jejímu vystavění od svého otce Vojtěcha. Po jeho smrti roku 1748 připsala vdova Dorota chalupu synovi Vítovi. V soupise obyvatel z roku 1794 je jako majitel chalupy čp. 18 zmíněn pekař Jan Zelenka s manželkou Veronikou. Po jeho smrti přibližně roku 1805 v chalupě zůstala vdova Veronika s dětmi Jakubem a Annou, chalupu s ní částečně sdílela Josefa Teinerová, také vdova, s dcerami Rozálií a Kateřinou a s nemanželským dítětem dcery Rozálie. Roku 1807 patrně zemřela i Veronika Zelenková a o děti se zřejmě postarala chřešťovická farnost. Kolem roku 1810 se na chalupě čp. 18 objevuje rodina Jana a Rozálie Moravcových, přibližně od roku 1836 zde žije rodina Keřkových, podle kterých byla 135

Život na selských gruntech, v chalupách a domcích

chalupa nazývána. Roku 1892 domek koupili Josef a Marie Pletkovi z čp. 8, ale podle sčítání lidu roku 1890 i 1900 v něm bydlel Jan Keřka s rodinou. Od roku 1905 jej vlastnila samotná Marie Pletková, která v něm zřejmě také přímo bydlela, alespoň podle sčítání lidu z roku 1921. Společně s ní domek obývala vdova Marie Keřková a Marie Chudá s dětmi. Roku 1938 stavení převzala Amálie Pletková. Podle Kostohryze Amálie a její bratr prof. Oldřich Pletka chalupu používali jako letní sídlo. Oba byli svobodní. Středoškolský profesor RNDr. Oldřich Pletka byl velmi oblíbenou osobností mezi občany. Podle F. Krále byl pan profesor, jak jej nazývali obyvatelé Olešné, bratrem hostinského Augustina Pletky. Působil celý život v Praze a byl znám také jako autor odborných publikací z oboru přírodních věd. Přispíval též do přírodovědného časopisu Vesmír. Jedním z profesorových bratrů byl ing. Josef Pletka, profesor na pražské chemické průmyslovce. Ten se však do Olešné tak často nevracel. Spíše sem zajížděl jeho syn Richard, kterého olešenští chlapci uznávali coby vynikajícího fotbalistu. Jeden čas hrál i za reprezentační jedenáctku juniorů. Richard Pletka později vystudoval medicínu v Hradci Králové a stal se vojenským lékařem.

ženil Martin Punčochář. Po její smrti se oženil znovu, za manželku si vzal Kateřinu, dceru Matěje Chudého (z čp. 2). Podle údaje ve druhé dochované pozemkové knize měl být Martin Punčochář také švagrem Víta Roda. Mohlo jít o Víta Holoubka, hospodáře na gruntě Rodovském, který zemřel roku 1729. Roku 1730 Martin Punčochář dokládá, že svému zemřelému švagrovi odevzdal pár volů za jeden kousek role, kterou dostal k doživotnímu užívání. Chalupa Martina Punčocháře zřejmě vyhořela. Zda šlo o původní chalupu Martina Punčocháře či zda mají tyto údaje souvislost s chalupou čp. 6, se zatím nepodařilo zjistit.

Majitel (2013): Josef Pletka

Hrnečkové 172_ Usedlost čp. 6, Bohumil Kostohryz

Usedlost čp. 73 Hrneček, u Suchanů V Olešné žilo několik Hrnečků, tři přímo v Olešné a jeden v Rastorech. Bývalá chalupa prvního z Hrnečků (čp. 73) dodnes stojí na samotě zvané u Suchanů v polích za Požáry. Tento Jan Hrneček byl komunista tělem i duší. Pamětníci si ho pamatují, jak na 1. máje chodíval pěšky s rudým papírovým praporem, někdy sám a někdy s harmonikářem stejného smýšlení Josefem Jarošem do Písku na májovou slavnost. O politických schůzích si rád bral slovo a „pral“ do všech stran jiných. Často se soudil, třeba se synem kvůli výměnku a hlavně s Františkem Kostohryzem (Varýškem) kvůli cihelně, kterou společně vybudovali vedle chalup Stružáků a Němce. Jeho syn Vincenc Hrneček se přestěhoval do Temešváru a od roku 1933 chalupu vlastnil Rudolf Suchan a Josefa Klímová. Majitelé (2013): Veronika a Dušan Doudovi

Usedlost čp. 6 Florianovna, Kůsovna, Hrnečků, Bočků Další dva Hrnečkové z Olešné sousedili na potoce na rozděleném místě bývalé Florianovny, později Kůsovny. Tato chalupa patří zřejmě k nejstarším domkům vystavěným mimo původní obecní zástavbu nad potokem. Postavil ji začátkem 18. století Václav Anděl s tím, že v ní měl být panský šenk. Z tohoto úmyslu však sešlo, protože chalupa neměla dobrý sklep. K dceři Václava Anděla Dorotě se při136

173_ Usedlost čp. 6 v osmdesátých letech 20. století

Někdy ve druhé polovině 18. století chalupa připadla Šimonu Florianovi. Původně podružská chalupa byla v té době již půllánickou. Z roku 1777 pochází zápis v pozemkové knize, dle kterého jeho syn Václav dostal ještě za otcova života tento půl lánu polí, aby na něm začal hospodařit, ale chalupu zdědil až po smrti otce. Hospodařil do roku 1791, kdy živnost předal synovi Vojtěchovi. Ten se oženil s Veronikou, se kterou měl cca 6 dětí. Roku 1805 byl u chalupy zapsán i podruh Václav Mráček s manželkou a 6 dětmi. Asi od roku 1815 Vojtěch vykonával také funkci arcibiskupského hajného. Veronika zemřela roku 1816 a Vojtěch se znovu oženil s nějakou Magdalenou. Poté nám osudy rodiny zůstávají skryty, další údaj je až k roku 1836, kdy je u půllánické chalupy zapsán hospodář Josef Florian.

Roku 1867 usedlost od Florianů kupují Jan a Marie Kůsovi a jméno usedlosti Florianovna zaniká a začíná se zde říkat u Kůsů či Kůsovna (Kusovna). Za Kůsů měl patrně kolem roku 1868 v chalupě krátce pronajatou hospodu Ondřej Jungwirt. Zřejmě někdy před rokem 1890 se Marie Kůsová znovu provdala za Josefa Pytelku, se kterým vychovávala syna Jana Kůse. Od roku 1900 v chalupě žil tento syn Jan Kůs s manželkou Marií a s Josefem a Marií Pytelkovými. Roku 1904 prodali zahradu se stodolou Josefu Hrnečkovi, který stodolu zbořil a postavil si místo ní obytné stavení čp. 29. Manželé Kůsovi byli nakonec nuceni prodat i obytné stavení, roku 1908 chalupu čp. 6 koupil Karel Hrneček.

Roku 1904 si na místě bývalé stodoly stavení čp. 6, tzv. Florianovny či tehdy Kůsovny, postavil chalupu Josef Hrneček s manželkou Marií. Chalupa dostala čp. 29, které bylo volné po zboření chalupy zedníka Váni, která stávala proti proudu potoka dále v údolí. Hrneček byl málomluvný a jako jediný z Hrnečkových se nezúčastňoval politického života. Těžko chodil. Kromě neshod se sousedem Hrnečkem měl také sváry se synem kvůli výměnku. Oba dva popásali krávy na vedlejších drahách nebo Podniví. Syn Josef Hrneček se oženil s Boženou, rozenou Stejskalovou z Rákova. Po jejich smrti roku 1974 stavení koupili Antonín a Božena Hladíkovi.

Karel Hrneček se v roce 1911 oženil s Josefou Hrnečkovou. Byl zedníkem a v zimě pletl nůše a košíky z proutí, jako všichni ostatní Hrnečkové. Mezi ním a jeho příbuzným Josefem z čp. 29 vznikl spor, který byl „ukončen“ postavením vysoké kamenné zdi mezi jejich dvorky. Zeď byla zbořena po roce 1972, kdy se změnil majitel chalupy čp. 29.

176_ Rodina Hladíkových, 1980

Majitel (2013): Martin Hladík

Chalupy v údolí potoka pod obecním lesem na Krtině 174_ Usedlost čp. 6

Od roku 1954 chalupu vlastnila již jen Josefa Hrnečková, protože její muž zemřel dne 26. března 1954 ve věku 73 let na záduchu. Po její smrti chalupu zdědila dcera Helena, provdaná Bočková. Rodina Bočkových chalupu užívala k rekreaci a částečně i k trvalému bydlení do roku 1994.

Usedlost čp. 43 Zelenka, Artl, Kothánek, Souhradovi

Majitelé (2013): Jitka a Michal Křečkovi

Usedlost čp. 29 Hrnečků

177_ Usedlost čp. 43

175_ Usedlost čp. 29

Od chalup Hrnečků proti proudu potoka na vršku u lesa na Drahách trůní chalupa čp. 43. Kolem roku 1808 ji postavil František Zelenka na obecním místě. Brzy ji prodal Václavu Hartlovi či Artlovi, který ji koupil jménem svého syna Františka ze vsi Podolsko. Ve druhé polovině 19. století v chalupě žil krejčovský mistr Jan Kotšmíd, který byl synem Josefa Kotšmída z čp. 16. Od roku 1881 na chalupě hospodařili Kothánkovi, nejprve Josef Kothánek s manželkou 137

Život na selských gruntech, v chalupách a domcích

Marií a čtyřmi dětmi. Roku 1890 v domku bydlel také Jan Florian. V roce 1923 chalupu převzal František Kothánek s manželkou Annou, kterého, jak uvádí Kostohryz, olešenské děti dobře znaly, protože je často pronásledoval při razii na jablkách.

Usedlost čp. 32 Cihlářů

178_ Usedlost čp. 43. Obraz Marie Kostohryzové, manželky básníka Josefa Kostohryze z Křenovic

V roce 1925 se Kothánkovi ujali tehdy dvouleté Růženy Hanzlové z Horního Záhoří. V roce 1947 se k ní přiženil Jan Souhrada z Chrastin. Měli spolu čtyři děti, kterým dnes chalupa patří. Jan Souhrada zde žil i po smrti své ženy až do roku 2013. Majitelé (2013): Hana Kostohryzová, Helena Michalcová, Jan Souhrada, Jindřich Souhrada

Usedlost čp. 65

180_Usedlost čp. 32

V malé chaloupce vedle Valtů, žil za první republiky jednoruký Josef Kothánek, hlídač a ponocný, s manželkou Aloisií a dcerou Antonií. Dle Kostohryze to byl vzorný a spolehlivý člověk. Po něm chaloupku obývala rodina Cihlářových a Žaludových. Dnes ji vlastní rodina Vedralových. Majitelé (2013): Jarmila a Milan Vedralovi

Hudců, Valtů

Usedlost čp. 29 zaniklá

179_ Usedlost čp. 65

Poslední domek čp. 65 u lesa v Krtině koupil roku 1865 Jan Florian. Od roku 1882 zde žila rodina Jana a Anny Goldschmiedových. B. Kostohryz vzpomíná na souseda Františka Procházku, starého ruského nebo italského legionáře, který chalupu obýval od roku 1908. Skoro všechny pozemky měl u Levče. Po něm tam od roku 1939 žili Josef a Anežka Hudcovi. Jejich dcera, také Anežka, se provdala za Františka Valtu, který se do chalupy přiženil roku 1946. Dnes chalupu vlastní společně se svou dcerou. Majitelé (2013): Anežka Valtová, Alena Hronková 138

181_ Místo „Wáňa“, Indikační skica 1828

V místě, které je v indikační skice přímo značeno jako U Váňů, skutečně žila početná rodina zedníka Váni. Dnes poblíž tohoto místa stojí novostavba rodiny Komrskových a chata Humpálových. Rodina Váňů zde žila od počátku 19. století, chalupu však na obecním místě vystavěl Vít Chudej,

v pramenech zmíněný v poslední třetině 18. století. Po něm domek obývali zedník Mates Váňa se ženou Marianou a mnoha dětmi a po nich od roku 1825 Josef a Marie Váňovi. Marie byla dcerou sedláka Jana Hrubce z čp. 11. Roku 1852 chalupu převzal Matěj Šach, který si vzal za ženu jejich dceru Annu. Výměnkář Josef Váňa žil u nich na výměnku s druhou manželkou Kateřinou, se kterou měl další děti. Jeden ze synů Matěje Šacha či Šáchy a jeho ženy Anny Jan odjel roku 1888 do Ameriky za lepším živobytím. Roku 1890 v domku bydlela Marie Šáchová se syny Janem a Františkem a podnájemníkem Vincencem Jandou. Domek čp. 29 byl zbořen roku 1903. B. Kostohryz ve své kronice zmiňuje, že si na tomto místě u Váňů či tehdy za Hudců zahradou na čas vystavěl chalupu o jedné místnosti František Strnad a bydlel zde několik let za okupace. Po osvobození koupil chalupu v Kozíně od Jana Svobody, který se s rodinou odstěhoval do pohraničí. Svou původní chaloupku pak zboural a dlouhou dobu tam po ní byly jen její půdní obrysy. V cípu lesa nad tímto místem bývalo mrchoviště, kam byl zakopáván uhynulý dobytek.

Usedlost čp. 66 Dvořáků Poslední chalupu čp. 66 pod hrází rybníka za vsí od roku 1862 vlastnil Josef Procházka. Po něm zde bydlel Josef Dvořák s manželkou Josefou a třemi dětmi, uvedeni jsou ve sčítání lidu roku 1890. Od roku 1901 domek obývali Josef a Anna Dvořákovi. B. Kostohryz v kronice zmiňuje Josefa Dvořáka jako jednoho z nejpracovitějších a nejsvědomitějších lidí v obci. Dobrý hospodář, protože jak sám říká, sloužíval u dobrých sedláků a ti že ho něčemu naučili. Od jara do zimy stále v poli, po práci pásl dobytek a celou zimu dělal v lese. I dnes, když je mu přes osmdesát chodí do lesa přesto že /je/ spousty sněhu. Neděli pak zasvětil Bohu. Nezminul ani jednu pobožnost v Slabčicích. Rovněž jeho babička se vyznamenává houževnatostí jemu podobnou.

Usedlost čp. 63 Od roku 1878 v této chalupě žil Jan Hanzlík, od roku 1895 Václav a Rozálie Vítovcovi a od roku 1911 rodina Josefa a Anny Novotných. Soused Novotný se odstěhoval někam za Písek a roku 1921 jsou na chalupě zapsáni František a Anna Bouškovi. Roku 1931 ji koupila obec jako chudobinec pro chudé lidi. Podle B. Kostohryze tu nejdéle bydlel Mácha zvaný Třínožka, protože měl dřevěnou berlu. Celý život se protloukal po sedlácích. Uměl střílet a spravoval též postroje. Mimo Máchy tu též žila v jedné světnici stará Syrovátková. Oba byli závislí na obci, která na ně hleděla jako na příživníky.

183_ Usedlost čp. 66

Od roku 1930 s nimi v chalupě žili syn František s manželkou Marií, jejichž dcera Helena se provdala za Josefa Fošenbauera. Dnes chalupu vlastní jejich syn. Majitel (2013): Ivan Fošenbauer

Chalupy Z procházky údolím proti proudu Velkého potoka se vrátíme kolem kovárny k rybníku na návsi. Kovárnu míjíme, protože se o ní čtenář dočte ve zvláštní kapitole. Mezi kovárnou a hrází rybníka stojí dva domky. Usedlost čp. 40 182_ Usedlost čp. 63

V roce 1961 chalupu získal do vlastnictví Josef Velek s Václavou Velkovou a od roku 1964 zde žili Josef a Marie Moravcovi, původně z čp. 25. Dnes chalupu vlastní jejich dcera. Majitel (2013): Marie Kobližková

O domku čp. 40 máme první zprávy ze soupisů z let 1805–1818, kdy jej vlastnil Vít Chudý. Dále víme, že v letech 1828–1855 zde žila rodina Václava Šímy, v roce 1859 Jana Šímy. Roku 1863 jej drželi Jan a Josefa Velkovi a po nich roku 1882 Josef a Marie Goldschmiedovi. Roku 1897 se domek dostal do dražby a vydražil jej František Pouch. Od něj domek roku 1899 koupili Václav a Marie Kobližkovi. V letech 1913–2013 patřil rodině Tláškových, od roku 1913 139

Život na selských gruntech, v chalupách a domcích

Františku a Antonii. Podle Kostohryze byl Tlášek truhlářem a dlouho pracoval u Bernase v Písku. Chodíval pěšky do Červené denně na vlak. Přibližně od roku 1957 přešlo vlastnictví domku na Ladislava Tláška a jeho manželku Annu, rozenou Matějkovou, která do Olešné přišla v roce 1947 z Temešváru. Tento Ladislav Tlášek se velmi angažoval po roce 1948 politicky a ve vedení obce.

Bárta a František Sysel, roku 1900 Marie Nováková a František Jaroš, od roku 1909 Kofroňovi, 1929 Malafovi. Od roku 1930 patřil Bohumilu a Marii Weishauplovým. Bohumil Weishaupl býval podle B. Kostohryze mlynářským pomocníkem. Za druhé světové války se choval statečně, protože společně s mlynářem Josefem Pešanem mlel ve mlýně tajně obilí. V šedesátých letech 20. století zde žili Miroslav a Marie Velkovi a Antonín a Božena Zdeňkovi a roku 1965 se do domku přestěhoval Jaroslav Němec s rodinou, původně majitel domu čp. 62 v dnešním areálu školek, který byl zbořen. Majitelé (2013): Eva a Václav Bečvářovi

Usedlost čp. 41 U Vincků 184_ Usedlost čp. 40

Majitel (2013): Věra Dvořáková

Usedlost čp. 64

187_ Usedlost čp. 41

185_ Usedlost čp. 64, 1986

186_ Usedlost čp. 64

Vedle Tláškových směrem k hrázi rybníka stojí domek čp. 64. V sedmdesátých letech 19. století zde žili Růžičkovi a po nich Bártovi. Roku 1890 domek obývali Josef 140

První domek od hráze nahoru do „Chalup“ má čp. 41. Víme o něm, že cca v letech 1805–1820 jej vlastnil František Červenka, roku 1836 a 1840 je v soupisech obyvatel zmíněn Vojtěch Bláha, 1852 a 1855 Jan Florian a 1859 Matěj Hanzlík, Kateřina Boušková a Josef Kozák. Od roku 1873 domek držela rodina Kostohryzových, jako první Jan a Anna Kostohryzovi, po nich od roku 1890 Jan a Alžběta Kostohryzovi, od roku 1900 Jan a Anna Kostohryzovi a od roku 1928 Jaroslav Kostohryz s manželkou Marií, rozenou Pichlíkovou z čp. 16. Chalupě se také říkávalo u Vincků. Bohumil Kostohryz na Jaroslava Kostohryze vzpomíná takto: Také na st. Vincka se mnoho nepamatuji, vím ovšem dobře, že byli nerozluční kamarádi ze st. Hronkem, a dokonce prý měli mezi sebou úmluvu, že kdo první zemře, přijde kamarádu povědět jaké to je na věčnosti. Odešel dříve Vincek, ale asi na ten slib zapomněl. V první světové válce schovali sousedi zvon z místní kapličky a zakopali na mlatě u Vincků. O záchraně zvonu je pojednáno ve zvláštní kapitole. V roce 1943 Marie Kostohryzová ovdověla a později se znovu provdala za Jaroslava Žemličku ze Smolče. Prodávala v obchodě ve stavení u Pichlíků, tedy v domě, ve kterém se narodila. Roku 1944 domek zdědil Jaroslav Kostohryz ml. Majitelé (2013): Hana a Petr Pejřilovi

Usedlost čp. 71 (původně čp. 66A)

domek koupit sama kvůli rozšíření obecní cesty. Od roku 1952 jsou však jako majitelé zapsáni Vojtěch a Marie Gruberovi. Vojtěch Gruber se nelegálně živil výrobou a prodejem domácích pantoflí. Byl za to stíhán a často se dostal za mříže. Majitelé (2013): Daniela a Josef Potměšilovi

Usedlost čp. 51 Stárků, Weishauplů, dnes Neumannů

188_ Usedlost čp. 71

Přímo nad domkem „u Vincků“ se tísní domek čp. 71. Od roku 1878 patřil Václavu a Anně Kočmídovým (Goldschmiedovým), 1919 Marii Goldschmiedové provdané za Karla Našince, od roku 1929 zřejmě podruhé provdané Bílkové. Od roku 1934 zde žili František a Ida Novákovi, kteří byli německé národnosti. Na to vzpomíná i B. Kostohryz: Novák byl ze smíšeného manželství a za okupace musel přiznat německou příslušnost a obléknout německou uniformu. Musíme si přiznat, že se vůči všem lidem v obci zachoval kavalírsky. Z jeho úst nepadlo ani jedno udání. Dnes (myšleno po roce 1948) je situace obrácená. Němci žádní, ale udání jen prší. Podle archivních dokumentů byla ze smíšeného manželství Ida Nováková, německou příslušnost musela přijmout celá jejich rodina. Rodina Novákových v domku žila až do konce sedmdesátých let 20. století. Majitelé (2013): Jiřina a Jiří Majerovi

Usedlost čp. 69 (původně 66B)

V zatáčce stojí domek čp. 51, který patřil přibližně v letech 1836–1910 rodině Kolářových. Roku 1890 zde bydleli společně Josef Kolář s rodinou a Josef Štěpán s rodinou, roku 1900 Josef Kolář s rodinou a Anna Lidinská. Od roku 1912 domek obývala Antonie Weishauplová s dcerami. Od druhé poloviny 20. století byl používán jako rekreační. Prázdniny zde trávila např. rodina Rudolfa Kürbise a další.

190_ Usedlost čp. 51

Majitel (2013): Ivana Neumannová

Usedlost čp. 27 Tento domek vlastnila rodina významného občana obce P. Benedikta Františka Hronka, O. P., umučeného v koncentračním táboře Terezín, jemuž je věnována zvláštní kapitola této knihy. Rodina Hronkových byla známá jako hluboce nábožensky založená. Teta Hronková vodívala procesí na poutě a vedla májové pobožnosti.

189_ Usedlost čp. 69

V těsném sousedství s domkem čp. 71 žili od roku 1878 Josef a Rozálie Staňkovi, roku 1900 Josef a Marie Hanzlíkovi, roku 1901 Karel Staněk a Marie Velková, 1905 Josef a Rozálie Holkovi, 1908 Jan a Františka Svobodovi, 1913 Marie Ševčíková, 1927 Tomáš a Marie Zítkovi, 1942 Jan a Marie Chadimovi. Roku 1948 chtěli domek prodat manželům Gruberovým, obec to však nechtěla povolit a chtěla

191_ Usedlost čp. 27

Na místě jejich chalupy zřejmě již před rokem 1736 stávala podružská chalupa Tomáše Konopáska. Roku 1737 141

Život na selských gruntech, v chalupách a domcích

se domek připisuje Václavu Novákovi neb Zborníkovi a roku 1746 jej získává jeho dcera Voršila, vdaná za Matěje Bláhu. Bláhovi zde žili do roku 1808, kdy Antonín Bláha svou podružskou chalupu prodal Vojtěchu Bouškovi a koupil od něj selský statek čp. 47. Roku 1812 domek čp. 27 s Bouškou vyměnil Josef Moravec za svůj dům v Křenovicích čp. 40. Ještě téhož roku jej Moravec dále vyměnil s Františkem Hanzlíkem z čp. 21, který však původně také pocházel z Křenovic. Roku 1859 domek zdědila Kateřina Hanzlíková, která se podruhé provdala za Františka Hronka; František a Kateřina Hronkovi jsou uvedeni ještě ve sčítání lidu roku 1890. Otec P. Benedikta František Hronek ml. domek vlastnil od roku 1893 a roku 1894 se oženil s Annou Hronkovou, rozenou Adámkovou z Kluk (tehdy Klouk). Majitelem domku po válce byl bratr P. Benedikta Arnošt Hronek, kterého lze také považovat za jednu z významných osobností obce. Byl tři roky vězněn v koncentračním táboře v Dachau. Na rozdíl od svého bratra se po válce vrátil. Ačkoliv rodina byla známá jako katolická, Arnošt římským katolíkem nebyl, přestoupil k církvi adventistů sedmého dne. Pro své přímočaré postoje měl po roce 1948 různé problémy, vězněný však nebyl. Po smrti Arnošta a jeho ženy Emilie v roce 1976 domek získali Josef a Růžena Šebkovi. Syn Arnošta Hronka si postavil na svém pozemku přes cestu rekreační chatu. Majitelé (2013): Alena a Jaroslav Bělohlávkovi

Usedlost čp. 25

Usedlost čp. 26 U Neřádů, Chudých, nyní Krejčů

193_ Usedlost čp. 26

Ještě i dnes si pamětníci vzpomenou, že domu čp. 26 se říkávalo u Neřádů. Domek postavil roku 1746 Vavřina Neřád na obecním místě. Podle záznamu v pozemkové knize z roku 1777 jej po jeho smrti zdědil jeho syn Václav Neřád, který je připomínán ještě roku 1794. Václav Neřád měl sestru Alžbětu, která však o svůj dědický podíl přišla kvůli nectnému či neřádnému chování. Roku 1805 byl majitelem domku Jan Velek, který si patrně přisvojil Matěje Neřáda, jemuž zemřeli rodiče. Od roku 1810 zde žila rodina Jedličkových a od roku 1836 Bouškových. Jan Chudý, syn Františka Chudého z Olešné čp. 34, s manželkou Marií, dcerou Václava Kostohryze z Jehnědských Samot čp. 39, chalupu vlastnil od roku 1889. Druhou majitelkou byla Marie Boušková. Jan a Marie Chudí jsou uvedeni i ve sčítáních lidu roku 1900 a 1921. Ve 20. století zde žil jejich syn Josef Chudý (narozený 1900), od roku 1928 s manželkou Marií, rozenou Stejskalovou z Rastor. B. Kostohryz vzpomíná na souseda Chudého, jak jej často vídal se skrytou sekerou pod kabátem chodit do lesa na soušky. Jako děti chodili na májové pobožnosti do kapličky vestavěné právě do zdi Chudýho (zasvěcené sv. Janovi). Jeho studna dlouho na rumpál byla nejhlubší v obci a v době sucha zásobila celé chalupy.

192_ Usedlost čp. 25

Podružská chalupa byla vystavená na obecním místě Lukášem Máchou, který jej postoupil svému synu Lukášovi, záznam v pozemkové knize však není datovaný. Roku 1800 připadla dědičně Jakubu Máchovi, ten však byl odveden za vojáka a chalupu dobrovolně postoupil své sestře Anně, která si vzala za manžela Matěje Havlátka. Rodina Havlátkových na chalupě žila od roku 1801, ve druhé polovině 19. století se zde vystřídali Kálalovi a Bláhovi. Roku 1890 v domku bydleli vdova Anna Bláhová s dětmi a Jan Velek s rodinou, roku 1900 František Bláha s manželkou Alžbětou. Od roku 1921 chalupu vlastnil Josef a Marie Moravcovi. S nimi bydlela tchyně Alžběta Bláhová. Jak vzpomíná B. Kostohryz, st. Moravec byl obuvníkem. Vlastně jenom příštipkařil, protože novou obuv si koupili lidé u Bati, a tak nanejvýš dělal nové pantofle. Od roku 1951 zde byli hlášeni další Josef a Marie Moravcovi, kteří se roku 1964 přestěhovali do čp. 63. Majitelé (2013): Jana Bauerová, Zuzana Staňková 142

194_Marie Chudá, první spolumajitelka domku Chudých čp. 26, s rodinou, nedatováno

Dne 21. září 1948 zemřel po dlouhých útrapách v nemocnici na Bulovce ruský legionář František Chudý, který byl finančním strážníkem. Byl těžce zraněn, když ho přeje-

lo auto v Bratislavě. Následkem tohoto zranění zemřel ve věku 56 roků. Majitel (2013): Jiří Krejčí

Usedlost čp. 45 Náců, Krejčů, Brázdů Domek čp. 45 je připomínán v roce 1805, odkdy zde žila rodina Palečkova. Do této rodiny se kolem roku 1855 přiženil František Syrovátka. Roku 1890 je uvedena Marie Syrovátková s dětmi. Po rodině Syrovátkových se zde roku 1895 setkáváme s rodinou Krejčích, roku 1900 je ve sčítání lidu uveden Ignác a Josefa Krejčích. Ignáci Krejčímu se zřejmě říkalo „Náca“, odtud tedy pochází název „po chalupě“. Na zedníka Josefa Krejčího, kterému domek patřil od roku 1909, vzpomíná B. Kostohryz jako na dobrého člověka. Od roku 1941 zde žila rodina Josefa a Marie Brázdových.

Usedlost čp. 52 Chalupa stojí na kraji vesnice nad čp. 45. Kolem poloviny 19. století ji vlastnila rodina Šedivých, v letech 1890, 1900 a 1921 arcibiskupský hajný Matěj Šedivý. Po nich zde od roku 1924 žili Jan a Anežka Syrovátkovi. Také Jana Syrovátku je možné uvádět mezi významnými osobnostmi obce. Vyučil se zedníkem, toto řemeslo ale neprovozoval a živil se jako arcibiskupský hajný. V letech 1927–1941 byl starostou obce a zasloužil se o její rozkvět za první republiky. Za nacistické okupace v roce 1941 musel odstoupit, protože byl v první světové válce ruským legionářem. Po smrti vdovy Anežky Syrovátkové v roce 1973 domek získal Ladislav Trantina z Příbramska a jeho manželka Marie, rozená Tlášková, která pocházela z Olešné čp. 20. Žily zde také Anežka Tlášková, rozená Máchová, a Miloslava Kolářová, obě také původně z čp. 20. B. Kostohryz kromě Jana Syrovátky zmiňuje ještě dalšího hajného Chudíka, který zde zřejmě žil a kterému orával hájenské pole až v Předhájí u Písecké Smolče. K usedlosti Syrovátků patřilo asi 5 ha. Majitel (2013): Jaroslav Řezáč

Usedlost čp. 38

195_ Usedlost čp. 45

Z rodiny Krejčích pocházel Antonín Krejčí, kterého lze označit za jednu z významnějších osobností obce. Část svých vzpomínek mu věnoval F. Král: Antonín Krejčí odešel do Prahy, kde žil až do konce života. Nejen jménem, ale i povoláním byl skutečně Krejčím s velkým K. Jeho jméno znali mistři krejčí v celé republice. Svou krejčovskou firmu měl v Praze na Královských Vinohradech a byl také dlouhou řadu let předsedou celostátního společenstva krejčích. Společnost měla svůj časopis s názvem Krejčovské listy, do kterého Antonín Krejčí přispíval častými úvodníky. Po válce byl aktivně činný i politicky. V době, kdy byl pražským primátorem dr. Petr Zenkl, byl Antonín Krejčí po jeho boku členem zastupitelstva hlavního města Prahy za Národně socialistickou stranu. Byl znám jako zastánce práv živnostníků. Po únoru 1948 musel změnit nejen funkci na radnici, ale i zaměstnání. Jeden čas pracoval jako hlídač na stavbě a později, díky známému hudebnímu kritikovi a publicistovi Jiřímu Černému, který přibyl do jejich rodiny, si přivydělával zpracováváním výsledků pořadu Československého rozhlasu Jednou dole, jednou nahoře aneb Houpačka, oblíbené soutěže z šedesátých let 20. století. Majitelé (2013): Irena Levická a Pavel Levický

196_ Usedlost čp. 38

Dle záznamu pozemkové knihy domek roku 1815 postavil na obecním místě jistý tesař Žižka ze Záhoří. Od něj ji koupil Václav Pekárek z Chřešťovic a po něm Jan Lidinský. Po jeho smrti byla chalupa připsána jeho synu Václavovi Lidinskému. V polovině 19. století ji vlastnili Kočmídovi, od roku 1874 Kábelovi a ve sčítání lidu roku 1890 jsou zapsaní Josef a Marie Slámovi s dětmi. Josef Sláma byl synem Františka Slámy z Borovan a Marie byla dcerou Františka Chudého z Olešné čp. 34. Roku 1921 zde žila Anna Hesová se syny Josefem a Františkem a Marie Slámová se synem Václavem a dcerou Josefou. Roku 1940 se majitelem stal František Hes a bydlel zde se svou ženou Růženou, rozenou Svobodovou. Dle vzpomínek B. Kostohryze patřil František Hes mezi chytré lidi ve vsi. Byl zaměstnán v Písku v kanceláři a psával žádosti ostatním sousedům na úřad. Hájil barvy sociální demokracie. V letech 1948–1962 vedl 143

Život na selských gruntech, v chalupách a domcích

obecní kroniku. Poté, co bylo zapisování do kroniky ukončeno v souvislosti s tím, že Olešná přestala být samostatnou obcí, si Hes kroniku opsal a pokračoval v ní neoficiálně pouze pro svou rodinu, a to až do své smrti 21. června 1982. Majitelé (2013): Marie a Bronislav Tomanovi

Usedlost čp. 28

Kalina. Od druhé poloviny 19. století domek vlastnili Šťovíčkovi, od roku 1883 Fukovi, od roku 1914 zedník František Šedivý a po něm ji roku 1945 zdědil jeho syn František, který se po převratu roku 1948 odstěhoval do pohraničí. Dalšími majiteli domku byli Karel Dlouhý s manželkou Marií, kteří jej koupili od Marie Šedivé. Již od roku 1928 zde žili také Václav a Anna Dlouhá, kteří přišli ze Smolče. F. Král ve svých vzpomínkách vzpomíná na jejich dceru Marii, provdanou Hemrovou. Její manžel po roce 1948 emigroval a z emigrace požádal známého, aby mu od jeho manželky poslal doma zapomenutý doklad, výuční list. I stalo se, jenže státní bezpečnost pracovala důsledně, zjistila to a následovalo obvinění z toho, že provinilá svůj čin neohlásila. Marie Hemrová byla uvězněna v ženské věznici v Pardubicích. Současní příbuzní v Olešné jí neřeknou jinak, než teta Máňa. Už nežije, vzpomínky na ni však zůstanou.

197_ Usedlost čp. 28

Tato původně podružská chalupa byla postavena na obecním místě roku 1746 Vavřincem Krejčím. Od té doby zde žili jeho potomci, jen od roku 1881 byli na domku zapsáni Jan a Anna Pechoušovi, od roku 1903 pouze Jan Pechouš a ve stejném roce Antonín a Božena Ťupovi, zřejmě příbuzní Krejčích, ale příbuzenské vztahy jsme podrobně nezkoumali. Již roku 1908 chalupu vlastní opět další Krejčí, a to Jan s manželkou Antonií. Tento Jan či Honza Krejčí dle B. Kostohryze v mládí sloužíval u sedláků a často prý vedl řeč o válce. Chalupa stále patří potomkům rodiny Krejčích.

199_ Usedlost čp. 36

Majitel (2013): Hana Hrnečková

Majitel (2013): Petr Švarc

Usedlost čp. 39 Usedlost čp. 36 První záznam o podružské chalupě na tomto místě je z roku 1801, kdy ji získal František Kunt, který se oženil s pozůstalou dcerou Marianou po Ondřeji Piksovi. Přibližně v letech 1828–1840 je jako majitel čp. 36 zaznamenán Josef

198_ Svatba Karla Dlouhého s Marií, rozenou Kalinovou z Bojenic, 5. 11. 1949 144

Stružáků, Krejčů Chalupu někdy koncem 18. století na svůj vlastní náklad vystavěl na obecním místě Matěj Zeman. Roku 1809 ji předal své dceři Marianě a jejímu manželovi Josefu Bouškovi. V roce 1836 se majitelem domku stal krejčí Matyáš Hanzlík, který si vzal za manželku Kateřinu, dceru Josefa Boušky. Přibližně od roku 1858 v domku žila rodina Krejčích; zda byla s předchozími majiteli spřízněna či zda byl domek touto rodinou koupen, nevíme. Krejčímu se říkalo také Stružák, možná podle strouhy probíhající kolem jeho chalupy. Dle obecní kroniky v domku probíhalo soukromé vyučování olešenských dětí před přiškolením obce k Podolí v roce 1826, protože dostávat se do chřešťovické školy přes řeku bývalo velmi obtížné. Domek čp. 39 byl také jedním z posledních domků krytých ještě doškami. Roku 1890 domek vlastnili Josef a Anna Krejčích a František a Kateřina Zelenkovi. Roku 1900 a 1921 zde bydlel František Krejčí. Od roku 1935 zde žil Josef Krejčí s manželkou Marií, který domek roku 1951 zcela přestavěl. Dle B. Kostohryze býval jeden z těchto Stružáků kolářem a jeden čas také ponocným.

Na druhé části pozemku bývalé „Přibylovny“ si ve druhé polovině 20. století postavila domek čp. 83 Danuše Halmazňová, bývalá členka pěveckého sboru Národního divadla, a usadila se zde natrvalo na důchod. Nikdo z vesnice ji ale neznal pravým jménem, pro své sousedy vždy byla jen „paní Blanka“. Majitelé (2013): Jaroslav Erbek čp. 34, Jiří a Jana Tauchmanovi čp. 83

Usedlost čp. 62 200_ Usedlost čp. 39

Na části pozemku stojí dnes nové rekreační stavení čp. 98, které postavil Karel Petřina. Majitelé (2013): Lenka Slezáková, Petr Kluzák

Usedlost čp. 34 bývalá „Přibylovna“, dnes dva nové domy Proč se dnes již zaniklému domku říkalo „u Přibylů“ či „Přibylovna“ nevíme. Poprvé je zmíněn v roce 1794 jako domek Josefa Chudého. Chudí zde žili cca do roku 1816, kdy byli vystřídáni Hrubcovými. Od roku 1845 je zde opět doložena rodina Chudých. Jako poslední z rodiny Chudých zde bydleli Josef a Josefa Chudých, doloženi jsou roku 1890. Josef Chudý byl válečným invalidou a sloužíval v obci jako hlídač. B. Kostohryz ve své kronice vzpomíná, že se ho jako děti báli, když byli na luskách. Ve sčítání lidu z roku 1921 je v domku uvedena také rodina Josefa Kunta, který se oženil s Anastázií, dcerou manželů Chudých. Anastázie zemřela v roce 1928, ve věku pouhých 35 let, na meningitidu. V roce 1924 se jim narodil syn Josef Kunt, který „Přibylovnu“ po smrti svého dědečka Josefa Chudého roku 1937 zdědil.

Němec – zaniklá Dnes již neexistující domek stával v polích za Hrnečkovou cihelnou na pozemcích pozdější školky. Od roku 1877 jej vlastnili Jan Velat a Marie Velatová, v roce 1881 byl domek vydražen v exekuční dražbě a v roce1882 na něm byl zapsán František Čunát, roku 1890 Matěj Hanzlík, roku 1921 zde bydleli František Mácha a Alžběta Kuntová s rodinami. Od roku 1922 zde žili Růžena a František Hrádkovi. Od nich jej roku 1934 koupil cestář Jaroslav Němec z Kučeře. Byl to muzikant, hrával na basheligon. V roce 1965 chátrající stavení opustil a s manželkou Josefou, rozenou Jelínkovou, a dcerou Helenou se přestěhoval do domku čp. 64 k hrázi rybníka. Stavení zbořilo místní JZD. Čp. 62 bylo později přiděleno nově postavenému domku Lidinských na dvoře usedlosti čp. 1.

Usedlost čp. 76

Manžel Anastázie Chudé, Josef Kunt, se narodil roku 1891 v Albrechticích jako syn nádeníka Václava Kunta a Alžběty, rozené Zemanové z Albrechtic. Václav Kunt přišel do Albrechtic z Olešné čp. 62 a byl synem Františka Kunta, který býval svého času v Olešné čp. 7 kovářem. Po smrti své první ženy se Josef Kunt znovu oženil a vzal si Marii, rozenou Matějkovou z Písecké Smolče. Postavili si domek čp. 76. Roku 1948 od svého syna Josefa „Přibylovnu“ odkoupil a o rok později ji zbořil. Syn Josef se z Olešné odstěhoval zřejmě do Mostu. Na pozemku byl postaven nový dům, který patřil paní Pospíšilové a dnes v něm žijí Erbekovi.

202_ Usedlost čp. 76

Směrem ke školkám stojí domek čp. 76, který byl postaven přibližně v letech 1930–1933 z cihel koupených v místní cihelně sedláka Josefa Boušky. Postavil ji Josef Kunt z čp. 34 se svou druhou manželkou Marií Kuntovou. Majitel (2013): Jaroslav Tučmandl

Usedlost čp. 75

201_ Usedlosti čp. 34 a 83

Domek byl postaven ve třicátých letech 20. století, podobně jako domy sousední. Podle dostupných údajů jej začali stavět Velkovi, rozestavěný domek však 27. srpna 1932 vyhořel. Podle záznamů četnické stanice v Podolí I 145

Život na selských gruntech, v chalupách a domcích

oheň vznikl samovznícením píce uložené na půdě. Dalšími majiteli byli manželé Marie a Josef Hronkovi, kteří domek dostavěli. Josef Hronek byl vyučen krejčím ve Vídni a v domku provozoval svou krejčovskou živnost. Byl starším bratrem dominikána Benedikta Františka Hronka a v letech 1928–1935 vedl obecní kroniku. Jeho manželka Marie Hronková se narodila roku 1908 ve Vídni jako Zeilerová svobodné matce a do Olešné přišla jako malé dítě “na vychování” do rodiny Kostohryzovy čp. 41. Její matka údajně brzy poté zemřela a Marie v Olešné u Vincků, jak se Kostohryzovým říkávalo, zůstala. Ještě jako svobodná měla dceru Marii Zeilerovou, která se provdala do Dražíče za Josefa Bicana. Po svatbě s Josefem Hronkem se jim narodily další dvě děti, Josef a Anna. Josef zemřel bezdětný a v rodném domku žil u své sestry Anny, která se provdala za Josefa Souhradu z Jamného. Narodili se jim dva synové, Pavel a Petr, který domek obývá dosud. Pavel Souhrada je v současné době starostou Bernartic u Milevska, kde také s rodinou žije.

hou. Bydlel zde také vyhlášený a oblíbený olešenský šprýmař Zdeněk Humpál, zvaný Praktik. Rodina Humpálova v domku žije dodnes.

205_ Zdeněk Humpál, zvaný Praktik

Majitelé (2013): Václav Humpál, Jarmila Pešková

Usedlost čp. 77 Kalinů

203_ Usedlosti čp. 75

Majitel (2013): Petr Souhrada

Usedlost čp. 78

206_ Usedlost čp. 77

Poslední dům před školkami v Olešné patří rodině Kalinových. Byl postaven roku 1931 Františkem Kalinou z Písecké Smolče, který se oženil s Marií Chudou z Olešné čp. 26. Roku 1974 byl dům přestavěn do současné podoby. Narodil se zde budoucí ministr lesního a vodního hospodářství František Kalina (1927–1993).

204_ Usedlost čp. 78

Domek podle B. Kostohryze postavil Jan Kašpar, za čas jej koupil Neřádík a po něm Pletka. V roce 1956 domek koupil od Tomáše Strnada krejčí Václav Humpál z Březí u Kluk s manželkou Růženou Humpálovou, rozenou Dlou146

Po ukončení měšťanské školy v Bernarticích František Kalina pracoval v lesích města Písku a poté velkostatku Týn nad Vltavou. V letech 1946–1951 vystudoval Státní školu pro lesní hajné v Domažlicích a Vyšší lesnickou školu v Písku. V roce 1955 absolvoval lesnickou fakultu na Vysoké škole zemědělské v Praze. Od roku 1956 působil na vedoucích pozicích v lesním závodu Prachatice a Milevsko a v letech 1969–1978 byl podnikovým ředitelem Jihočeských státních lesů v Českých Budějovicích. Angažoval se v Krajském výboru Komunistické strany Československa

pro Jihočeský kraj, kde zasedal v zemědělské komisi a byl také členem komise jihočeského Krajského národního výboru. Byl nositelem vysokých státních vyznamenání. V roce 1978 se stal náměstkem českého ministra lesního a vodního hospodářství.

Ing. František Kalina je s novodobou historií obce po roce 1948 neodmyslitelně spjat. Dle vzpomínek jeho syna měl celý život pevný a vřelý vztah k rodné vesnici i k lidem zde žijícím. Jeho kariéra byla spojena s vysokou lesnickou odborností, celoživotní snahou o rozvoj a udržení dobrého stavu našich lesů a samozřejmě i s Komunistickou stranou Československa. Majitel (2013): Ivan Kalina

Nyní se vrátíme zpět na hráz rybníka a vydáme se od ní směrem dolů. Kozín Usedlost čp. 57 a čp. 30 Zelenků, Ťupů

207_ Původní domek Kalinových čp. 77, padesátá léta 20. století

V dubnu 1982 byl jmenován členem čtvrté české vlády Josefa Korčáka jako ministr lesního a vodního hospodářství. Svou funkci si udržel i v následující české vládě Josefa Korčáka a Ladislava Adamce do října 1988. Svými aktivitami pamatoval i na rodnou obec. V mládí se podílel na kulturním životě v obci, byl knihovníkem a režisérem ochotnického divadla. Jeho snahy o zvelebení obce se na její současné podobě nesmazatelně zapsaly. Na návsi na místě Pletkovy hospody vyrostlo školící a rekreační středisko Jihočeských státních lesů, byl vybudován obecní vodovod a čistička odpadních vod, zregulován Velký potok protékající Olešnou a vybudován nový rybník nad vsí. Nově vybudované lesní školkařské středisko znamenalo nové pracovní příležitosti v obci. Pro zaměstnance školek byla postavena k bydlení řada okálů na zahradě zabraného Třískova statku.

209_ Anastázie Zelenková z čp. 57 stojící vlevo, asi 1915

208_ František Kalina, ministr lesního a vodního hospodářství, 1982–1988

Na levém rohu hráze návesního rybníka stojí domek čp. 57 a před ním novější domek čp. 30, postavený v šedesátých letech 20. století, kterému bylo přiděleno popisné číslo po zatopené chalupě Švihlíkových od řeky. Od druhé poloviny 19. století žila ve starším domku čp. 57 rodina 147

Život na selských gruntech, v chalupách a domcích

Zelenkových, roku 1855 Jan Zelenka s ženou Kateřinou, rozenou Syrovátkovou, od roku 1878 další Jan Zelenka, od roku 1883 Jan a Rozálie Zelenkovi a od roku 1899 Jan a Anna Zelenkovi. Od roku 1932 domek patřil Františku Ťupovi a jeho manželce Anastázii, rozené Zelenkové. Podle B. Kostohryze byl Zelenka Jan (dnes Ťupa) stálým zákazníkem v hospodě u Čunátů. V mládí jezdil do Německa na práci a také vorařil. Jeho kumpány v hostinci byli tito výměnkáři: Panoch Josef, st. Kostohryz, Pichlík, Kobližka, st. Machovec. Obyčejně hrávali datla.

212_ Domek u Klůfů, Bohumil Kostohryz

Majitelé (2013): František Klůfa, Anna Matiovská

Usedlost čp. 53 U Králů

210_ Usedlost čp. 57

Majitelé (2013): Marie Ťupová čp. 57, Marie Švecová čp. 30

Usedlost čp. 48 Klůfů

213_ Usedlost čp. 53

211_ Usedlost čp. 48

Domek je poprvé připomínán k roku 1818, kdy jej po svém zemřelém otci Matějovi zdědil Matěj Kučera. Přibližně od roku 1850 zde žili Vosobovi či Osobovi, roku 1890 Jan Osoba. Rozálie Osobová domek roku 1892 prodala Josefu a Marii Štěpánovým. Ti jsou zaznamenáni ve sčítání lidu roku 1900, roku 1921 domek patřil Anně Štěpánové. Od roku 1925 domek patří rodině Klůfových, nejprve Františku a Anastázii. Podle letopočtu na štítě byl roku 1919 přestavěn. Ve výklenku štítu stojí původní soška P. Marie. 148

Ve druhé polovině 19. století domek patřil rodině Krejčích. Od roku 1882 domek vlastnili Václav a Marie Kašparovi. Roku 1890 je ve sčítání lidu zaznamenán Václav Kašpar a Václav Cuřín s rodinami. Od roku 1891 domek obýval Jan Velek s rodinou, roku 1900 jsou jako obyvatelé domku zaznamenáni Jan Syrovátka a František Velek s rodinami. Ve stejném roce domek získali Královi, jako první František Král s manželkou Marií, rozenou Šedivou. Roku 1921 byla Marie Králová vdovou a s ní bydlely její děti František a Marie. Dalším majitelem se stal syn František s manželkou Marií, rozenou Smíškovou, původem ze mlýna. Dnes domek užívají potomci k rekreačním účelům. Majitelé (2013): František Král, Jitka Prokopičová

Usedlost čp. 24 Podružskou chalupu vystavěl před rokem 1730 Matěj Brom, zeť sedláka Jiřího Polívky, který mu postoupil pozemek na vystavění chalupy místo jeho dědického podílu. V roce 1732 Matěj Brom dostal od Václava Polívky, svého švagra a nového hospodáře na Polívkovském gruntě, půl

lánu polí. Dle záznamu pozemkové knihy z roku 1777 prodal jeho syn Tomáš Brom chalupu Josefu Moravcovi, který byl povinen budoucně platit každoročně 35 krejcarů držiteli gruntu polívkovského. Rodina Moravcových v domku žila až do druhé poloviny 19. století. Roku 1860 byl domek prodán Tomáši a Anně Rážovým, přibližně od roku 1890 zde žili Josef a Marie Pichlíkovi. Poslední majitel z rodiny Pichlíkových Václav koupil stavení čp. 16, tzv. Valentovnu. Po něm domek čp. 24 vlastnil Josef Jaroš, šikovný dělník, i když nebyl ničím vyučený, který jezdíval za prací do Německa. Podle vzpomínek B. Kostohryze uměl dobře vyřezávat ze dřeva a nakonec si zhotovil celou tahací harmoniku, na kterou dovedl hrát nejlépe z celé obce. Rodina Jarošova domek vlastnila i ve druhé polovině 20. století.

Velka roku 1736 zůstal domek vdově Anně, která nebyla schopná sama hospodařit. Byl jí tedy ponechán domek k bydlení, ale pole byla dána Matějovi Hanzlíkovi, který údajně bydlel či měl pozemek někde pod mlýnem. Po jeho smrti na polích hospodařil jeho syn Antonín Hanzlík; ten však již dle všeho v domku čp. 22 i žil. Když zemřel, pozůstalá vdova se znovu provdala za Jana Roda, který hospodařil za jejího dvouletého syna Bartoloměje Hanzlíka do jeho zletilosti v roce 1790. Hanzlíkovi zde žili ještě po roce 1859.

Majitelé (2013): Václava a Ladislav Benešovi

Usedlost čp. 23 Rodovská, Kašparů, Velků Podružská chalupa byla vystavena Václavem Rodem, starším bratrem sedláka Jana Roda z gruntu čp. 10. Pozemek ke stavbě Václav dostal od Rodovského gruntu. V dalším záznamu pozemkové knihy je však zmínka v tom smyslu, že tato podružská chalupa pocházela od Martina Anděla. Otázkou je, zda mohl být tento Martin Anděl totožný s Martinem Punčochářem, strýcem obou bratrů, tedy Václava a Jana Roda, a švagrem jejich otce Víta Roda, který se přiženil do chalupy Václava Anděla čp. 6. Jak to vlastně s Anděly a Punčocháři v Olešné tehdy bylo a zda Václav Rod stavěl na holém pozemku či zda na něm předtím již nějaká chalupa stála, se zatím objasnit nepodařilo. Po smrti svého bratra Jana koncem roku 1730 se Václav Rod ujal Rodovského gruntu a svůj domek čp. 23 přenechal bratrově vdově Kateřině. Ta se znovu provdala za Jana Buchteleho. Po ní chalupu zdědila Žofie, její dcera z prvního manželství s Janem Rodem. Žofie se svým manželem Janem Kolářem neměli děti a tak její muž domek po její smrti kolem roku 1777 prodal Vojtěchu Kašparovi. Roku 1794 je v soupise obyvatel zmíněna Vojtěchova vdova Mariana a roku 1805 se v domku usazuje rodina Jana Nováka. Novákovi domek vlastnili pravděpodobně do roku 1863, kdy jej koupil Hynek a Kateřina Pouchovi. Od roku 1881 v domku žije rodina Velkových, nejprve František Velek s rodinou, zaznamenaný ještě roku 1890, po něm roku 1900 Josef Velek a Jan Koudelka. Roku 1921 domek obývali Josef a Antonie Velkovi. Majitel (2013): Jaroslav Velek

214_ Usedlost čp. 22

Pravděpodobně od roku 1873 domek vlastnili Duškovi. Roku 1890 byl neobydlen. Od roku 1897 v domku žili Jan a Marie Kostohryzovi a Jan a Anna Ťupovi, ve sčítání lidu roku 1900 je však zaznamenána již jen rodina Ťupových. Ťupovu dceru Boženu si vzal František Šedivý, který do Olešné přišel z Koloměřic, a od roku 1942 zde žije rodina Šedivých. Majitel (2013): Jaroslav Šedivý

Usedlost čp. 70 Šperk Za Šedivým v koutě stojí zbytky domku, ve kterém žili na přelomu 19. a 20. století Holkovi. Zaznamenáni jsou ještě roku 1921. Později jej obývala cirkusácká rodina starého Šperka. Šperk pocházel z Chřešťovic. Jezdil z cirkusem jako hudebník a parťák, pro cirkus verboval i v okolí. Zemřel v zahraničí, když před tím prodal chalupu Jaroslavu Kothánkovi, který žil u řeky pod sv. Janem Křtitelem na poušti proti převozníku Horažďovskému a musel se odstěhovat, když po roce 1960 napustili Orlickou přehradu. Odstěhoval se nejprve do Záhoří, odkud roku 1979 přišel do Olešné. Majitel (2013): Jiřina Sámková

Usedlost čp. 22 Šedivý Roku 1720 si údajně koupil jakýsi Vojtěch Velek pastuší chaloupku za 12 zlatých, ke které bylo roku 1732 přidáno půl lánu rolí od rodovského gruntu. Tato chaloupka zřejmě stávala na místě dnešního domku čp. 22. Po smrti Vojtěcha

Usedlost čp. 21 Na místě dnešního domku byla Matějem Zoulkem vystavěna podružská chalupa na pozemku Zoulkovského gruntu. Po jeho smrti zůstaly dvě dcery, Zuzana a nevidomá Madlena. Roku 1763 byla chalupa připsána Josefu 149

Život na selských gruntech, v chalupách a domcích

Kopulentovi, druhému manželovi dcery Zuzany. Josef Kopulent před rokem 1777 dům vyměnil s Františkem Hanzlíkem z Křenovic. Ten roku 1800 domek připsal svému synovi, také Františkovi. František ml. roku 1812 domek vyměnil s Josefem Moravcem z čp. 27, kam se jeho rodina přestěhovala. Nový majitel domku čp. 21 Josef Moravec jej zřejmě někdy po roce 1828 postoupil svému synovi Janovi, grenadýru Harrachova batalionu. V roce 1836 je poprvé jako domkář v čp. 21 uveden Jan Sklouz, od roku 1864 Kateřina Kašová, v roce 1890 Josef Pletka a v roce 1900 František Pletka a Josef Matějíček, který zde od roku 1904 žil s manželkou Josefou. Roku 1921 domek patřil Josefě Matějíčkové. Roku 1940 domek připadl manželům Josefu a Marii Matějíčkovým. Dle B. Kostohryze se poslední z rodiny Josef Matějíček po roce 1945 odstěhoval do pohraničí. Roku 1950 chalupu koupil Václav Hejl s manželkou Anastázií, rozenou Hronkovou. Nějaký čas zde u své babičky žila také dvojčata, Vlastimil a Alois Krejzarovi, narozená v Podolí I. Alois Krejzar se přiženil do čp. 44.

Františku a Josefě Šerhanovským z Veselíčka a ti již roku 1806 domek opět prodali, a to Matěji Velkovi z Bojenic. Roku 1816 byl majitelem stále ještě Matěj či Matyáš Velek, roku 1828 je poprvé zmíněný Matyáš Příhoda, od roku 1858 domek vlastnili František a Rozálie Pletkovi. Roku 1879 byl domek prodán v dražbě Jakubovi Blochovi. Od roku 1880 patřil Františku a Marii Holkovým a od roku 1881 Josefu a Anně Horažďovským. Roku 1890 zde žila také vdova Marie Hynoušová. Roku 1900 domek obýval Jan Malafa s manželkou Annou, vdovou po Josefu Horažďovským, a nevlastním synem Janem Horažďovským, který se roku 1908 stal majitelem domu čp. 37. Společně s nimi zde žila rodina Jana Kofroně. Od roku 1908 domek patřil Františku a Anně Ťupovým. Podle B. Kostohryze si František Ťupa potrpěl na dlouhé vousy a jako klarinetista patřil do olešenské kapely. Od roku 1941 domek vlastnil další František Ťupa s manželkou Marií, rozenou Kothánkovou. Jejich dcera Marie Ťupová se provdala za Juraje Gdovina ze Slovenska. Rodina domek vlastní dodnes. Majitel (2013): Jiří Gdovin

Usedlost čp. 58

215_ Usedlost čp. 21

Majitelé (2013): Blanka a Karel Beranovi

Usedlost čp. 55 Roku 1852 jsou v domku poprvé doloženi Matěj a Anna Kašovi, od roku 1878 v domku žili František a Josefa Supovi, po nich František a Kateřina Bartůňkovi a posléze Tomáš a Marie Těhlovi (doloženi roku 1890 a 1900). Roku 1913 domek koupili Jan a Františka Svobodovi. Podle B. Kostohryze domek Jan Svoboda prodal Františku Strnadovi z provizorního domku v místě u Váňů a přestěhoval se do pohraničí, odkud se v padesátých letech 20. století vrátil a společně se svým zetěm koupil Kubíčkovu chalupu čp. 33. Po Strnadových žili v domě čp. 55 ve druhé polovině 20. století Kolaříkovi. Majitel (2013): Milan Novák

Usedlost čp. 19 Podružskou chalupu na sídle Machovcovským si roku 1737 vystavěl Jiří Kolář. Před rokem 1777 od něj dům koupil František Pletka, k jehož dceři se přiženil František Cikán. Roku 1805 František Cikán chalupu prodal manželům 150

216_ Usedlost čp. 58

Od roku 1866 domek vlastnili František a Marie Kuřátkovi, roku 1890 Josef a Marie Kuřátkovi se dvěma syny a Kateřina Kalinová s dcerou a synem, roku 1900 František a Marie Kuřátkovi a Josef a Anna Našincovi s dcerou Marií. B. Kostohryz vzpomíná na Josefa Našince jako na poctivého cestáře na olešenském úseku. Nezbavil se fajfky a dovedl opravdu zpomaleně vypravovat různé příhody. Jeho syn František Našinec byl prvním tajemníkem Místního národního výboru po druhé světové válce (v letech 1945–1950). Rodina vlastní domek dodnes. Majitel (2013): Pavel Našinec

Usedlost čp. 20 Posledním domkářem u potoka v Kozíně byl soused Horažďovský. Chalupa však původně patřila Velkům. Postavil

ji roku 1737 na pozemku gruntu Bláhovského Tomáš Velek, který toto místo dostal od sedláka Jiřího Bláhy. Teprve roku 1785 ji od tehdejšího majitele Matěje Velka koupil Matěj Horažďovský z chřešťovického břehu Vltavy. Přibližně od roku 1890 domek obýval Jan Horažďovský s rodinou. V roce 1921 byla jeho manželka Karolína již vdovou. Společně s ní v domku bydlel syn Jan, kvůli špatnému hospodaření se však později musel chalupy zbavit. V roce 1941 je jako majitelka zapsaná Marie Pešánová, po ní přibližně od roku 1947 Anastázie a František Váchovi. V padesátých letech 20. století zde žila v nájmu Marie Tlášková, která se provdala za Ladislava Trantinu a nějaký čas s ním bydlela v čp. 52. S ní tam odešla i její matka Anežka Tlášková, rozená Máchová a sestra Miloslava Tlášková. Po nich v domku velmi krátce bydleli Vladimír a Jana Váchovi z čp. 59.

Zda bylo čp. 68 vždy na tomto místě, nevíme, ale v roce 1890 bylo neobydleno a roku 1900 zbořeno. Další údaj je až z padesátých let 20. století, kdy se v domku pod křížem u Tomášků usadil Václav Velek. Velek zde žil se svým otcem Janem Velkem a dalšími příbuznými. Krátce zde bydleli např. Jaroslav Velek s Růženou Velkovou, rozenou Horažďovskou, kteří se roku 1966 přestěhovali do zabraného statku Bouškových čp. 4 a odtud po dvou letech odešli do Písku. Podle pamětníků byl Václav Velek olešenským zvoníkem. Majitel (2013): Jaroslav Velek

Usedlost čp. 74 Stránských, Goldschmiedů, Kürbisů Za stavením Velkových směrem ke mlýnu stojí novější částečně roubená chaloupka. Ve druhé polovině 20. let bývala dokonce považována za obecní kulturní památku. Vznikla však zřejmě až počátkem 20. století, postavena byla z trámů neznámé stodoly. V původním stavu se však do současnosti nedochovala, v roce 1962 musela být vyměněna levá vnější dřevěná stěna za zděnou. Podle dnešního majitele, pana Jaroslava Kürbise, byly k opravě použity tvárnice z pražské spalovny, které majitelé chaloupky získali od ing. Prokopa. Ing. Prokop je zakoupil na stavbu své dílny v olešenském mlýně.

217_ Usedlost čp. 20

Majitelé (2013): Irena a Václav Blažejovi

Nyní mineme čističku odpadních vod a přejdeme hlavní silnici přetínající údolí bývalého pastviska „Pod Tomášků“. Usedlost čp. 68 Velek Kašpar

218_ Usedlost čp. 68

219_ Usedlost čp. 74

V roce 1921 domek obývala rodina Goldšmídových a Stránských. O chaloupce však v té době kolovaly divné řeči, jak zmiňuje B. Kostohryz a pokračuje: Stránský byl dovedný truhlář vyučený ve Vídni. Uměl dělat pěkné věci, ale také pěkně pil. Povídalo se o něm i jeho ženě, že jsou spřaženi se zloději. Povídání se skutečně stalo pravdou, když jednoho dne asi 10 četníků počalo obkličovat chalupu. Byly nalezeny úkryty pod podlahou a pod psí boudou a v nich cenné věci. Oba Stránských byli odvedeni v poutech za četnické asistence a celé zvědavé obce. V roce 1945 odstěhoval se do pohraničí, kde také zemřel. Podle záznamů četnické stanice v Podolí I byl dne 19. ledna 1924 u Tábora zatčen zběh z vojenské trestnice v Terezíně Ondřej Kabourek, který páchal loupeže po celých jižních Čechách. Byl velmi nebezpečný, protože vlastnil střelnou zbraň. Často 151

Život na selských gruntech, v chalupách a domcích

se schovával u svých pomocníků Jana Stránského a Marie Goldšmídové, které při zatčení vyzradil. Dne 20. ledna byla proto v chaloupce provedena zmíněná policejní prohlídka, věci pocházející z krádeží pod podlahou nalezeny a oba pomahači zatčeni.

Roku 1928 byl domek připsán Josefu Novotnému, roku 1932 Janu a Růženě Mláčkovým, roku 1933 Václavu a Janě Hronkovým a roku 1937 Anně Borovkové. Po druhé světové válce domek získali Stanislav Kabelík, Jaroslava Langankeová a Vlasta Kabelíková.

Podle M. Jirouškové byl truhlář Stránský autorem oltáře v roce 1937 postavené kaple v Rastorech. Růženka Stránská, pravděpodobně jeho dcera, byla v roce 1938 v olešenském průvodu jako družička při svěcení nově postavené kaple sv. Anny na Podolsku a na slavnosti pronesla své „říkání“.

Přibližně od roku 1945 zde žili manželé František a Anastázie Váchovi s rodinou, kteří postupně získali vlastnictví celé usedlosti. Kvůli rozšíření polností manželé koupili také stavení čp 20.

Podle J. Kürbise se rodina Goldšmídových živila výrobou sandálů z gumy s textilní vložkou, jejichž zbytky zůstaly na podlaze, když ji od paní Goldšmídové přibližně roku 1959 Kürbisovi koupili jako rekreační chalupu. Majitel (2013): Jaroslav Kürbis

Vrátíme se zpět na silnici a vydáme se po ní směrem na Slabčice.

Začátkem druhé poloviny 20. století bylo k původnímu domu přistavěno další stavení čp. 79. V roce 1953 zde byla trvale hlášena Marie Váchová, po ní roku 1966 Vladimír a Hana Müllerovi a roku 1970 vdova Anastázie Váchová, majitelka čp. 59. Usedlost se dvěma čísly popisnými je ve vlastnictví rodiny dodnes, vlastní ji vnučka Anastázie Váchové se svým manželem. Majitelé (2013): Ivana a Petr Kalábovi

Usedlost čp. 60 Od roku 1878 domek vlastnil Jan Růžička, roku 1890 Josef Jeřábek a roku 1900 František a Josefa Syslovi. Dle Kostohryze Sysel patřil do staré gardy sousedů. Byl veselý, rád si připil. Jezdil za prací do Německa. Roku 1924 domek získali Josef a Anna Hynoušovi a roku 1929 Jaroslav a Růžena Kolářovi. Od Jaroslava Koláře, který odešel do pohraničí, domek koupili roku 1949 Oldřich Vlk a Anastázie, rozená Smíšková, jejichž potomci domek vlastní dodnes. Majitel (2013): Oldřich Vlk

Usedlost čp. 61 220_ Usedlosti čp. 59 a 79, 60 a 61

Usedlost čp. 59 a 79 Vácha Prvním domkem po levé straně je domek Váchových. Ve druhé polovině 19. století domek patřil rodině Vlasatých, v první polovině 20. století pak Hrádkových a po nich Kotlínových. František Kotlín, který domek vlastnil od roku 1925, byl velmi zadlužen a byl v rozvodovém řízení se svou manželkou Barborou, rozenou Hrádkovou. Ta se odstěhovala do Chrastin čp. 56 a František Kotlín svou polovinu domku v roce 1927 prodal Václavu Kašparovi z Křenovic čp. 7. Kašpar ho pověřil dozorem nad svou polovinou domu do té doby, než dojde k dražbě druhé poloviny domu. V noci před dražbou, 11. listopadu 1927 o čtvrté hodině ranní, však začal hořet krov tohoto stavení. Krov uhasili dobrovolní olešenští hasiči, shořela pouze jeho polovina. Okolnosti vzniku požáru byly z výše uvedených důvodů podezřelé a byly tedy následně vyšetřovány. Přesný výsledek vyšetřování neznáme, ale po Olešné se tehdy povídalo, že domek zapálil přímo František Kotlín, který v době požáru v domku přítomný nebyl, nocoval u vdovy Karoliny Horažďovské a jejího syna Jana v čp. 20. 152

Holků, Malafů, Kaiserů Také tato poslední chalupa na okraji vsi směrem na Slabčice vystřídala řadu majitelů. Ve sčítáních lidu roku 1890 je zapsaná Anna Kubíčková a František Syrovátka, roku 1900 Václav a Josefa Lukešovi a roku 1921 Josef a Rozárie Holkovi. Dle B. Kostohryze byl majitel Holek Josef, člověk šikovný zedník z povolání, ale jinak všehotrefa. Postavil si ji (chalupu) celou sám. Když se mu hodila příležitost, že Chudý sedlák si musel svoji usedlost prodat, koupil ji a dřívější přebral nový majitel Malafa. Také on odjel za štěstím do pohraničí, kde zemřel. Novým majitelem se stal Kobližka z Prahy, který měl v Praze továrničku na zámky zn. ‚Kotas’ (Kotl. a spol.) Však ani on nezůstal posledním majitelem. Prof. Kaiser a syn natrvalo zabydleli tento domek. Středoškolský profesor Josef Kaiser (1882–1975) byl nejvýznamnějším majitelem této chalupy. Nebyl sice olešenským rodákem, ale s Olešnou byl nerozlučně spjat. V mládí byl přítelem a spolupracovníkem významného českého historika, genealoga, sfragistika a heraldika Augusta Sedláčka. August Sedláček žil v důchodu v Písku a léta zde pracoval jako městský archivář. Také Josef Kaiser pracoval

221_ Pohled na Bouškův statek od potoka, vlevo Pekaříkovna, v pozadí kaplička, Bohumil Kostohryz, 1962

v městském archivu. Tři roky vyučoval dějepis a zeměpis na písecké reálce a dvacet tři let na gymnáziu. Je autorem přehledu dějin gymnázia v almanachu 150 let píseckého gymnázia. Jeho syn Jiří je akademickým malířem. Rodina profesora Kaisera odešla roku 1968 do emigrace a dnes jeho potomci žijí ve Spojených státech amerických. Majitelé (2013): Iva Horká, Karel Kulhavý

1_ Čerpáno bylo především z těchto archivních dokumentů: Soupis poddaných podle víry z roku 1651– NA, SM R109/45, sign. Bch 76, f. 27v–28r; katastrální fondy – viz NA, TK spisy 617, fase 664–665, kn. 5, fol. 52v–53r a kn. 49, fol. 260; NA, JK 3076, kart. 1444; NA, SK Bu 155; pozemkové knihy velkostatku Týn nad Vltavou– viz NA, APA - Vs Týn, kn. 285A, kn. 2223; pozemkové knihy velkostatku Chřešťovice – viz SOA Třeboň, Vs Chřešťovice 71, OS Písek 71; soupisy obyvatel – viz NA, APA - Vs Týn, kn. 242–251; soupisy duší – viz SOkA Písek, FÚ Chřešťovice, kn. 7, 8, 9; sčítání lidu 1890, 1900, 1921 – viz SOkA Písek a matriky FÚ Chřešťovice – viz SOA Třeboň; SOKA Písek, fondy MNV Olešná Dále bylo čerpáno z dokumentů uložených v archivu OÚ Olešná, z Pamětní knihy obce Olešná, kroniky B. Kostohryze, písemných vzpomínek F. Krále a ze soukromých archivů obyvatel obce. K osobnosti profesora Josefa Kaisera viz Zemanová, Blanka: 230 let píseckého gymnázia, Písek 2008.

153

Obecní kovárna

222_ Bývalá kovářská dílna a obytné stavení kováře, Bohumil Kostohryz

Jedním z nejstarších řemesel v obci bývalo řemeslo kovářské. Dílna kováře stávala na návsi u potoka pod bývalou Pletkovou hospodou, na jejímž místě dnes stojí domicil aktivních seniorů. Kovářská dílna byla přestavěna na obytné stavení čp. 5, původní obytná chalupa kováře s čp. 7, která stávala naproti dílně přes cestu, byla zbořena úplně. Kovář patříval mezi podruhy. Po celá staletí byl dodržovaný obyčej, že kováře vybírali dle svého dobrozdání a potřeby pouze k tomu oprávnění gruntovníci čili sedláci. Ti rozhodovali i o jeho případném odvolání. Pokud s ním nebyli spokojeni, kovář se musel odstěhovat za prací do 154

jiné vesnice. Kovář byl povinen starousedlým rolníkům vykonávat kovářské práce za mírnou náhradu sýpky obilní a peněžní splátky. Kovárnu i přidělené obecní pozemky na návsi kovář užíval do roku 1894 bezplatně. První přímá zmínka o kováři v Olešné je datovaná rokem 1686, ve kterém byl v roce 1686 v Týně nad Vltavou založený kovářský cech pro kováře z města i okolních vesnic. Členem cechu se stal také kovář Jan Trávníček z Olešné.1 Další kováře zmiňujeme jen namátkově kvůli torzovitosti pramenů. V roce 1721 je doložený kovář Václav Kalina.2 V

223_ Bývalá kovářská dílna, dnes rekreační chalupa, 2013

224_ Ručně psaný účet kováře Jana Žižky za práce na statku Bouškových, čtyřicátá léta 20. století

dochovaných soupisech obyvatel je v roce 1794 uvedený Šimon Hájek, v roce 1805 Tomáš Růžička, který posléze odešel patrně do Křenovic, v letech 1807–1809 Vojtěch Hájek, který se roku 1810 přestěhoval do Slabčic. V letech 1813–1818 se setkáváme s kovářem Tomášem Růžičkou, jemuž s kovařinou pomáhal hluchý syn Jan a kolem roku 1818 se u něho zřejmě učil na kováře také František Kunt z čp. 36. V letech 1836 a 1840 v kovárně pracoval František Růžička.3 Po něm zřejmě kovářské řemeslo v Olešné převzal František Kunt z čp. 36. Pro roky 1852 a 1855 je doložen Matěj Kunt, přibližně v letech 1863–1869 Matěj Pouch,

1870–1873 František Růžička, kolem roku 1874 Josef Jedlička, přibližně v letech 1879–1884 Jan Dvořák a přibližně po roce 1888 František Pouch, syn Matěje Poucha. Tento František Pouch byl dne 31. května 1890 znovu zvolen pro roky 1890 a 1891, ovšem jeho volbou byl porušen výše zmíněný starodávný obyčej volby kováře sedláky, protože olešenský starosta Syrovátka nechal kováře zvolit osobami k tomu neoprávněnými, totiž domkáři. Vzbudilo to velkou vlnu nevole, nově zvolený kovář navíc odmítal kovat pro ty, kteří ho nevolili a sedláci tak museli jezdit za kováři do okolních obcí.4 155

Obecní kovárna

225_ Kování koně, Bohumil Kostohryz

Obec se čas od času snažila zrušit také kovářovu a pastýřovu výsadu bezplatného užívání budov a přidělených obecních pozemků i každoroční příspěvky, které dostávali z obecní pokladny. Např. 2. září 1882 podal radní Josef Mach návrh na propachtování těchto obecních pozemků a na zastavení každoročních příspěvků z obecní pokladny oběma těmto osobám.5 Tehdy to nejspíš neprošlo, ale o pár let později si obecní výbor prosadil své. 8. července 1894 na schůzi rozhodl o rozdělení veškerých obecních nemovitostí a pozemků, které kovář a pastýř dosud bezplatně užívali, na menší díly a uspořádání veřejné dražby, ve které by byly tyto nemovitosti pronajaty na šest po sobě jdoucích let. Kovář a pastýř byli vyrozuměni, že se od sv. Havla 1894 propouštějí ze služby. K dražbě zahrady a trávníku ležících přímo u kovárny směly být připuštěny jen osoby na kovářské řemeslo vyučené a řemesla znalé. Kovář František Pouch však nakonec zřejmě své pracovní místo obhájil, protože je jako kovář v Olešné uvedený ve sčítání lidu v roce 1900. Pozemky i kovárnu si ale zřejmě musel od obce pronajmout. Naopak funkce pastýře v té době zanikla, v roce 1900 byla již pastouška neobydlena. Poslední kováře zmiňuje ve své kronice Bohumil Kostohryz. S dětmi kováře Jana Bárty, který v Olešné začal vykonávat své řemeslo již během první světové války a možná i před ní, chodil do školy. Bártu vystřídal kovářský mistr Bílek a po něm nastoupil František Kunt, syn známé kovářské tradice ze Smolče. Otec Františka Kunta ještě li156

dem trhával zuby a Bohumil Kostohryz sám patřil také ještě mezi tyto „šťastlivce“.6 František Kunt byl však 13. prosince 1932 vzat do vyšetřovací vazby pro padělání podpisu na směnce a hned 17. prosince se do Olešné nastěhoval nový kovář Jan Žižka z Podolí.7 Tento Jan Žižka byl posledním kovářem, který toto řemeslo v obci vykonával. Po roce 1948 chtěl kovárnu koupit, ale nebylo mu to dovoleno. Odstěhoval se do Branic a kovárna zůstala cca 15 let opuštěná. Místní národní výbor v Olešné koncem padesátých let 20. století uvažoval o zřízení hasičské zbrojnice namísto bývalé kovářské dílny.8 K tomu však již nestačilo dojít. Po spojení obce s Podolím I ji tamní místní národní výbor prodal dne 13. září 1962 za 4000 Kč Rudolfu Novákovi, zedníkovi národního podniku Pozemní stavby Tábor, bytem Olešná 71.9 Od té doby je kovárna a přilehlé pozemky v soukromých rukou. Jak již bylo řečeno výše, obytné stavení kováře bylo zbořeno a kovářská dílna přestavěna na obytnou chalupu. Začátkem sedmdesátých let 20. století ji koupila rodina Žďárských a užívala ji do léta roku 2013 k rekreaci. 1_ Sakař, J.: Dějiny I., s. 192, Sakař, J.: Dějiny III., s. 100. 2_ NA, TK fase 665. 3_ NA, APA - Vs Týn, kn. 242–251. 4_ SOkA Písek, OZ Písek, inv. č. 434, sign. III, kart. 30. 5_ SOkA Písek, OZ Písek, inv. č. 434, sign. III, kart. 29. 6_ Kronika B. Kostohryze. 7_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 40. 8_ SOkA Písek, MNV Olešná, sign. 26, kart. 3. 9_ SOkA Písek, MNV Podolí I, inv.č. 235, sign. 80/2, kart. 23.

Obecní pastouška

V obecní pastoušce na návsi blízko kapličky (pozdější čp. 9) žil obecní slouha a pastýř, který pásl sedlákům a chalupníkům hospodářský dobytek. Každé ráno a odpoledne troubením dával znamení, aby mu sháněli občané dobytek do stáda. Vzhledem k torzovitosti pramenů zmíním namátkou jen některé pastýře. Již v roce 1651 je v soupisu poddaných uveden pastýř Adam. V roce 1694 se pastýři Vítovi a jeho ženě Dorotě narodil syn Václav. O rok později byl pastýřem Matěj Řeřicha, jemuž a jeho ženě Marianě se roku 1695 v Olešné narodila dcera Anna. V roce 1805 je doložen slouha a pastýř

František Syrovátka, v padesátých letech 19. století Tomáš Vařil či Vařílek, v roce 1860 a 1864 František Syrovátka, 1867 František Pošvic, v roce 1875 Jan Burian, v roce 1890 František Bláha atd. Stejně jako kovář i obecní pastýř a slouha byl vybírán sedláky a byl povinen pro ně pracovat. Pastoušku i přidělené obecní pozemky užíval bezplatně až do roku 1894. V roce 1900 byla pastouška již neobydlena a začátkem 20. století po ní zbyla jen zřícenina, která byla roku 1909 prodána Marii Pletkové. Pletkovi ji přestavěli na stodolu. 226_ Na pastvě, Bohumil Kostohryz

157

Olešenské krčmy a hospody

Důležitou profesí na vsi byl krčmář, jehož krčma, šenk či později hospoda bývala a stále je důležitým místem pro setkávání obyvatel. Poprvé je v pramenech krčma v Olešné zmíněna roku 1601 jako krčma „vejsadní“, tj. krčma vysazená vrchností.1 Krčmář měl povinnost odebírat pivo z panského pivovaru. Z této zmínky se nedovíme nic o jménu krčmáře ani ve kterém domě svou živnost provozoval. Další přímé zmínky v pramenech se týkají jen krčmy na břehu Vltavy. Z roku 1622 pochází zmínka o „vejsadní“ krčmě krčmáře Švihlíka na břehu Vltavy a i v roce 1651 je jako jediný krčmář v Olešné přímo zmíněn jen Švihlík.2 Krčma však zcela jistě existovala přímo v Olešné, už proto, že obyvatelé by až k řece na pivo po těžké práci nechodili. Přímo zmíněna není zřejmě proto, že hlavním zaměstnáním olešenského krčmáře bylo sedlačení. Pivo se totiž točilo přímo ve vsi na jednom z gruntů, který měl pro to vhodnou místnost, byť přímé zmínky o tom jsou až pozdější. Jde o záznam v matrice narození pro rok 1701, ve kterém se šenkýři Vojtěchu Velkovi narodil syn, a o záznam v pozemkové knize z roku 1734 o panském šenku na Velkovském gruntě (později čp. 16, „u Pichlíků“), za jehož provozování mohli Velkovi užívat palouk na obci, což platilo i pro jejich potomky, ovšem jen pokud šenkovali. Z původní panské krčmy či šenku se mnohem později vyvinula vyhlášená hospoda u Čunátů. Samozřejmě musíme poznamenat, že zmínka z roku 1601 nemusela nutně souviset již s Velkovským gruntem, pivo mohl čepovat kterýkoliv jiný sedlák ve vsi. Jako panský šenk měla sloužit také chalupa čp. 6 u potoka za kovárnou, zvaná Florianovna podle majitelů, kteří ji obývali nejdelší dobu. Chalupa byla dokonce přímo postavena s úmyslem, že v ní bude provozován panský šenk.3 Z toho sešlo, protože její stavitel Václav Anděl neudělal pořádný sklep. Každopádně se v ní přece jenom později přechodně šenkovalo, a to kolem roku 1868, kdy zde pohostinství provozoval Ondřej Jungwirt, který byl nájemcem tehdejších držitelů chalupy Kůsových.4 Dalším dlouhodobě fungujícím hostincem v centru obce byl na přelomu 19. a 20. století hostinec u Pletků čp. 8, který stával na návsi na místě dnešního hotelu. Ale vezměme to postupně. 158

Panský šenk na Velkovském gruntě čp. 16, později hostinec u Čunátů čp. 72 Prvním známým majitelem tohoto gruntu byl Václav Velek uvedený roku 1651, který byl zřejmě totožný s Václavem Polívkou, který podle pozemkové knihy grunt držel do roku 1657. Ze soupisu poddaných podle víry z roku 1651 známe ještě jeho manželku Ludmilu a dceru Kateřinu. Po něm se na gruntě vystřídali různí hospodáři, ani jeden z nich ale neuhradil dluh, který Václav Polívka (Velek) zanechal. Koncem 17. století grunt přešel do rukou Vojtěcha, syna Jiříka Krejčího z Křenovic, kterému se také začalo říkat po stavení Velek. Rodina Vojtěcha a Alžběty Velkových se v matrikách vyskytuje od roku 1692. Jak již bylo řečeno, u záznamu narození jejich syna Michala v roce 1701 je otec Vojtěch přímo uveden také jako šenkýř. V roce 1715 grunt vyhořel. Roku 1728 Vojtěch Krejčí aneb Velek odevzdal stavení svému nejmladšímu synovi Michalovi. Záznam o tomto převodu byl do pozemkové knihy zapsán až roku 1734 a obsahuje zmínku o závazku provozovat panský šenk.5 Dalším hospodářem byl od roku 1758 Michalův syn František Velek, který zemřel po dvouletém stonání a zanechal po sobě vdovu a tři sirotky ve velké bídě. Vrchnostenský úřad s vdovou zacházel milosrdně co se týče vrchnostenských povinností, ona se však provdala za Vojtěcha Kučeru, který se k práci a živnosti příliš neměl. Ke konci roku 1769 byla živnost zpustlá a bez dobytka, hospodář robotoval jen pěšky a kontribuci neplatil. Roku 1771 byl proto s ohledem na sirotky rychtářem na grunt dosazen Vojtěch Zborník. Roku 1784 živnost převzal zeť Vojtěcha Zborníka Matěj Velek. Na základě poslední vůle Matěje Velka bylo hospodářství roku 1803 rozděleno na dvě poloviny mezi jeho dva syny. Grunt čp. 16 zdědil František Velek a na druhé polovině za stodolou si vlastními náklady postavil chalupu čp. 47 jeho bratr Matěj Velek. Po smrti Františka Velka zůstaly na původním gruntě velké dluhy a tak vdova Mariana požádala o povolení živnost prodat. Roku 1813 ji koupil Vojtěch Pechouš, o rok později Josef Sklouz z Chrášťan a již koncem roku 1814 Josef Kočmíd.

227_ Usedlost čp. 16, vpravo dnes již neexistující hostinec u Čunátů, Bohumil Kostohryz

228_ Pozůstatky Čunátovy hospody před zbořením, 2013

Roku 1836 hospodářství po Kočmídovi převzal Josef Čunát, který si pravděpodobně vzal za ženu jeho dceru Annu. Ze šenku na velkovském gruntě se postupně stala široko daleko vyhlášená hospoda zvaná „U Čunátů“. Za Františka Čunáta, který grunt a hospodu držel od roku 1862, se tančilo ve velké světnici. Později se ale taneční zábavy konaly kvůli jeho rozepřím se synem Františkem Čunátem také po jiných staveních, např. „U Třísků“.

V přízemí staré venkovské hospody byla klenutá místnost, ve které Čunátová vařila a měla postel ke spaní. K vedlejší výčepní místnosti přiléhala ještě další místnost s lůžkem. V prvním patře byl taneční sál s prkennou podlahou, do kterého se vcházelo zvenku po šesti kamenných schodech, které z jedné strany přiléhaly ke zdi hostince a z druhé strany byly chráněny vysokou zdí. Nad nimi vedlo devět dřevěných schodů do sálu. K sálu s poměrně nízkým stropem (výška 296 cm) přiléhalo jeviště a malá výčepní místnost. Oproti druhé olešenské hospodě u Pletků, která prošla začátkem třicátých let 20. století rekonstrukcí, byla v té době Čunátova hospoda ve špatném stavu. Sál byl dokonce vyhodnocen jako zdravotně závadný a nesplňoval ani bezpečnostní předpisy vzhledem k nízkému stropu a jedinému východu přes zmíněné schodiště.

V roce 1877 František Čunát k původnímu stavení přistavěl samostatnou hospodu se sálem, do kterého hostinskou živnost převedl a kde po dlouhá leta šenkoval a prodával tabák. Usedlost předal roku 1892 své dceři Marii, provdané za Jana Kašeho. Jan Kaše pocházel z Písecké Smolče a byl jako sirotek vychováván u Rodů. Pro stálé nesváry a soudy s otcem Františkem Čunátem manželé živnost částečně zadlužili, museli ji prodat a dne 24. června 1904 odjeli s celou rodinou do Ameriky. Neustálé hádky a rozepře, často končící u soudu, byly rodině Čunátů vlastní. Soudili se nejen mezi sebou, ale František Čunát, který byl činný i politicky za stranu domkářů, podával neustále stížnosti křížem krážem, především na obecního starostu. Co dělat s jeho věčnými stížnostmi měla i podolská škola, kde byl Čunát jistou dobu angažovaný jako člen školské rady za Olešnou. František Čunát zemřel roku 1920 ve stáří 83 let. Usedlost a část pozemků roku 1904 koupil rolník Josef Valenta s manželkou Růženou, pocházející z Olešné čp. 56. Dne 23. března 1927 Josef Valenta odprodal obytné selské stavení s barokním štítem ve veřejné dražbě Václavu Pichlíkovi a ponechal si hostinec, kterému bylo dáno čp. 72. V Pichlíkově stavení býval později provozován obchod zvaný jeden čas podle provozovatelů „U Rážů“; bývala zde také obecní knihovna a po druhé světové válce obecní úřad. Od roku 1936 hospodu „u Čunátů“ čp. 72 vlastnil František Valenta, který však v Olešné nebydlel. Jeho trvalým bydlištěm byla Bukvice čp. 12 u Trhových Svin. Hospodu a sál mu provozovala vdova Kateřina Čunátová, lidově zvaná Čunačka. Hostinec směla užívat doživotně jako výměnek. V roce 1937 byla budova hospody 60 let stará a Čunačka v ní čepovala více než 40 let.

Obě hospody mezi sebou soupeřily o konání tanečních zábav. Obecní úřad v roce 1935 dokonce rozhodl o tom, aby se zábavy konaly v obou hospodách střídavě. S tím nesouhlasili Pletka ani Čunátová, protože to nevedlo ke svobodnému podnikání.6 Kvůli špatnému stavu se však sál Čunátova hostince posléze užíval již jen velmi zřídka. Čunátova hospoda také měla oproti hospodě u Pletků znatelně menší obrat. Nenabízela pivo točené, ale pivo se tu stáčelo ze sudu do litrových lahví s patentním uzávěrem a takto se podávalo s odlévacím půllitrem na stůl v hospodě či prodávalo k domácímu užití. Čepovalo se Písecké právovárečné pivo, protože do Písku bylo nejblíže.7 Podle Františka Krále se za první republiky v hospodách prodávaly také cigarety. Do oběhu se dostávaly v balení po sto kusech, hostinská tedy musela odpočítávat počet cigaret dle přání zákazníka a každý nákup balila zvlášť do papíru. Značek cigaret nebylo tolik, jako dnes, ale z nejprodávanějších to byly před válkou nejlevnější Zory a o něco dražší Vlasty. Za druhé světové války byl prodej kuřiva na lístky, zavedeny byly nové cigarety s názvem Viktoria. Aby si konzumenti nepřipomínali válečnou frontu, nazývaly se tyto cigarety zlidovělým názvem – Viktorky. Po válce se kouřily Lípy, Globusky, Džunky a řada dalších. Vedle kupovaných cigaret se dosti používaly i dutinky, které se plnily řezaným tabákem, nebo se používaly doma balené cigarety a to jak 159

Olešenské krčmy a hospody

229_ Bývalý hostinec u Pletků, Bohumil Kostohryz

230_ Hostinec u Pletků před zbořením, 1986

ručně, tak i pomocí zvláštního strojku. Aby se cigareta dokonale využila, kuřáci hojně používali dřevěných soustruhovaných špiček. Byly velmi oblíbené nejen u nás, ale i v zahraničí, o čemž svědčí v té době velmi rozvinutá špičkářská výroba v Bernarticích. Bernartické špičky se svého času vyvážely do řady zemí Evropy. Mnoho mužů kouřilo také fajfku.

Teprve u záznamu pozemkové knihy k roku 1777 je poprvé přímo připsáno čp. 8 a jako hospodář byl zapsán František Polák, který se přiženil k vdově po Janu Machovcovi a měl hospodařit do dospělosti nezletilého Václava Machovce. Stavení však stálo na obecním pozemku, což potvrzuje pozemková kniha i Josefský katastr. Je tedy zřejmé, že přes patrnou návaznost co se týče osob jsou údaje o pozemku rozporuplné. Roku 1828 domek vlastnil Jan Pechouš a podle zakreslení v indikační skice je jednoznačné, že jde o budoucí hostinec na návsi.

Hostinské Čunátové pomáhala v hospodě její dcera Fána Jarošová se svým manželem Josefem. Toho bylo potřeba zejména při stáčení piva ze sudu do litrových lahví s patentním závěrem. K tomu vedle síly bylo zapotřebí i nezbytného fortelu. Dnes byste starou hospodu u Čunátů už nenašli. Během druhé poloviny 20. století přestala být provozována a z budovy se postupně staly ruiny, které byly zbořeny roku 1986. Zbyly z ní pouze tři oblouky z pravé strany Pichlíkova stavení čp. 16, a i ty byly zbořeny v roce 2013. Číslo popisné 72 bylo dáno novému hotelu na návsi, dnes domicilu aktivních seniorů. Podobu staré hospody zachycuje kresba Bohumila Kostohryze.

Pletkův hostinec čp. 8 Druhým dlouhodobě fungujícím hostincem byl na přelomu 19. a 20. století hostinec u Pletků čp. 8, který stával na návsi na místě dnešního hotelu. Záznamy v pozemkových knihách o chalupě později očíslované čp. 8 nejsou z počátku úplně jasné. Původně číslo popisné 8 pravděpodobně patřilo domku krejčího Matěje Hanzlíka, který dostal před rokem 1736 pozemek k jeho výstavbě a k tomu kus pole od svého tchána Matěje Bláhy z gruntu Bláhovského. Pozemek je však v pozemkové knize lokalizován na místo pod mlýn.8 Roku 1736 bylo k chalupě připsáno půl lánu rolí a robotní povinnosti. Po smrti Matěje Hanzlíka roku 1754 jeho pozůstalá vdova domek prodala Michalu Velkovi a ten jej dále prodal Tomáši Machovcovi. Po jeho smrti v domku hospodařil jeho bratr Jan Machovec. 160

Od roku 1886 patřil domek na návsi rodině Pletkových, která zde začala provozovat hostinec a obchod. V roce 1890 zde žili Josef a Marie Pletkovi s rodinou, dalšími obyvateli hospody byla vdova Marie Pechoušová a její syn Josef Pechouš. Od té doby tedy byly v Olešné dvě hospody a dva obchody či krámy, jak se běžně říkalo. Projevovalo se i určité stavovské dělení zákazníků. Zatímco horní část obyvatel, tj. především sedláci, navštěvovala krám a hospodu u Pletků, sousedé z Chalup a z Kozína spíše chodili do krámu k Rážovům a tíhli k hospodě u Čunátů. Roku 1928 Augustin Pletka, syn Josefa Pletky, budovu přestavěl a zřídil nový sál. První zábava v novostavbě se konala o svatojánské pouti téhož roku. Bohužel 1. srpna 1930 vypukl v hostinci požár, který zničil staré doškové stavení i novostavbu mimo stodoly. Musel tedy hostinský stavět znovu. V Pletkově sále se odbývaly všechny slavnosti, zábavy i divadlo, k obveselení hrála místní dechová muzika, jejímiž členy byli svého času např. soused Holek, který hrál na basflýgl neboli baskřídlovku, Kobližka na trubku a Ťupa na klarinet. Kromě hostince provozovali Pletkovi trafiku, kupectví a hokynářství a měli i malé hospodářství. Bohumil Kostohryz v kronice vzpomíná na Josefa Pletku a jeho několik synů, kteří se hlavně vlastní pílí a nadáním vypracovali na pěkná postavení. Josef se stal inženýrem, Jindřich doktorem, Oldřich profesorem – doktorem. Živnost po otci zdědil syn Gustav, který stavení znovu přestavěl, hlavně sál, který byl tehdy k pohledání, neboť parkety byly vzácností.9

231_ Výstavba hotelu a školícího střediska podniku Státní lesy, 1988

232_ Hotel Olešná, dnes Domicil aktivních seniorů, 2013

161

Olešenské krčmy a hospody

Jak vzpomíná F. Král, hosté vcházeli do prostorného výčepu verandou, kde v létě postávali pivaři a v mimosezonním období byla veranda rájem vesnických chlapců, kteří do hospody nesměli, avšak z verandy je nikdo nevyháněl. Často tam hrávali karty. Za druhé světové války se veranda účelově změnila ve sběrnu mléka, kde hostinský Pletka přeléval mléko z bandasek od olešenských zemědělců do velkých normalizovaných mlékárenských nádob a odebíral vzorky mléka, které mlékárenské auto odváželo s povinně dodávaným produktem do mlékárny v Milevsku. Vedl veškerou administrativu s tím spojenou a vyhodnocoval plnění, tučnost, realizoval platby za mléko a také čas od času vydával kostky másla, jejichž počet byl závislý na výši dodávky syrového mléka. Z verandy se vcházelo rovnou do výčepu, za kterým býval zmíněný taneční sál s parketovou podlahou. Přestože byly za druhé světové války taneční zábavy zakázány a divadlo se nehrálo, prováděly se tu různé akce, např. vystoupení Váši Votavy, známého píseckého hráče na akordeon neboli tahací harmoniku, který zpíval nepřeberné množství českých písniček. A olešenské obecenstvo ho často mnohohlasně doprovázelo. Za druhé světové války se místní „štamgasti“ často scházeli také v Pletkově kuchyni, do které se dostávali poměrně složitou cestou přes dvůr. Nejprve museli otevřít vrata, poté vchodové dveře domu a nakonec slušně zaklepat a vejít do kuchyně. Když pak hostinský zavřel vrata a zatemnil okna, sousedé se cítili poněkud bezpečněji. V kuchyni byl vždy pro hosty připravený karetní stolek, židle i hostinský, který své hosty ochotně obsluhoval. Karetní stolek byl stavěn pro čtyři hráče. Pod jeho deskou byl u každé ze čtyř noh přesně vymezený prostor, do kterého se vešel půllitr piva i s porcelánovým táckem. Každý hráč měl ve stole malou zásuvku na drobné mince. Hospoda měla velký sklep, dobře přístupný od silnice, a hostinský Pletka se staral o udržování přiměřené sklepní teploty po celý rok. V době, kdy ještě nebyla ve vsi zavedena elektřina, dbal na to, aby se v zimě na rybníku nasekal dostatek ledu, aby zásoba vydržela až do pozdního léta. Po roce 1948 přestal hostinec rodině Pletkových patřit, byl ale dále provozován. Jako první hostinec vedla Fána Ja162

rošová, která se nemusela příliš zapracovávat, protože už měla dostatečnou praxi z hospody u Čunátů. Po ní přišly Marie Žemličková a oblíbená Anynka Souhradová. Všem třem v řemesle pohostinském podle potřeby pomáhali jejich životní partneři. Někdy pomáhali v hospodě i další rodinní příslušníci, byť někteří ještě školou povinní, to se týká hlavně rodiny Souhradů. Jak Petr, tak Pavel, už jako malí špunti si dokázali poradit s půllitrem protivínského piva. Bývalo tam veselo, zvláště když Jarda Žemlička nebo Ruda Suchan vzal do ruky heligonku. Pletkův hostinec musel v roce 1990 ustoupit novému hotelu, který si jako své školicí středisko postavil na jeho místě podnik Státní Lesy a provozoval v něm hotel a restauraci. Hotel dostal číslo popisné 72, které se uvolnilo zbořením Čunátovy hospody. Po sametové revoluci byl hotel prodán soukromému majiteli. Poslední majitel v něm dnes provozuje domicil pro seniory. Obec nyní žádný funkční sál nemá.

1_ NA, DZV 130 N 19v–N 21v. 2_ NA, APA – Vs Týn kn.285A a 2223 (fol. 239r); Soupis poddaných podle víry z roku 1651, Bechyňsko 3. Státní ústřední archiv v Praze 1997, s. 744–745. 3_ NA, APA – Vs Týn, kn. 2223, fol. 258r. 4_ SOA Třeboň, Matrika narozených Chřešťovice 1865–1885, kn. 9 – záznam o zdánlivě mrtvě narozené dceři Ondřeje Jungwirta. Dítě bylo narychlo pokřtěno nezkoušenou porodní bábou Rosalií Sklouzovou z Olešné. 5_ NA, APA – Vs Týn, kn. 2223, fol. 144r. 6_ SOkA Písek, OÚ Písek, inv.č. 1194, sign. 3/3, kart. 413. 7_ Podle písemných vzpomínek F. Krále. 8_ NA, APA – Vs Týn, kn. 2223, fol. 255r. 9_ Kronika B. Kostohryze.

Olešenské „krámy“ František Král

233_ Stará hospoda u Pletků, v popředí hasičská zbrojnice, 1986

U obou hospod bývaly provozovány obchody. Tzv. Pletkův krám byl poměrně prostorný, měl samostatný vchod od silnice a před ním byla dostatečně velká plocha i pro parkování vozidel. Sortiment zboží odpovídal době a za normálních poměrů se u Pletků dostalo vše nejnutnější od potravin až po průmyslové výrobky. Krám měl dokonce výkladní skříň a rolety. Dolní obchod se nacházel ve stavení u Rážů či u Pichlíků čp. 16. Chodilo se do něj po příkrých schůdkách přímo ze zátočiny silnice. Později byly schůdky zrušeny a zákazníci i zásobovači chodili horním průjezdem. V obchodě vládla paní Marie Kostohryzová, z čp. 41, za války ovdovělá a později znovu provdaná Žemličková. V domě, kde měla krám, se narodila. Byla to velmi schopná obchodnice, která i v dobách nejtěžších dokázala sehnat i tzv. úzkoprofilové

zboží. Neměla to lehké, zboží baleného bylo poskrovnu, většinou musela všechno vážit, měřit, odpočítávat, od kvasnic až po petrolej. I ten prodávala, čerpala ho přímo z velkého plechového sudu. A vždy s úsměvem. I když přišel zákazník bez peněz, stačilo, aby přinesl pár vajec a krámská je ochotně přijala namísto peněz v hotovosti. Její dcera Maruška, jako by jí z oka vypadla, byla ve vsi velmi oblíbená, přátelská, veselá, často matce pomáhala. Bohužel brzy po své svatbě zemřela. V průběhu druhé poloviny 20. století oba obchody postupně zanikly a v obci zbyl pouze jeden, který přesídlil do nového domu čp. 81 vedle kapličky. Dlouholetou a zákazníky oblíbenou vedoucí zde byla Baruška Kostohryzová, pocházející z čp. 13. 163

Smíškův mlýn v Olešné

234_ Smíškův mlýn, 2013

Mlýn na místě v údolí u Velkého potoka pod Olešnou (pozdější čp. 35), kde stojí i dnes, je s určitostí doložen až od 17. století. Jeho souvislost s mlýnem či mlýny doloženými ve 14. století nemůžeme spolehlivě prokázat, protože nemáme žádné informace z následujících staletí. To, že zde mlýn stával již od počátku obecních dějin, můžeme jen předpokládat.1 Mlynáři v Olešné neměli na růžích ustláno, olešenský mlýn nikdy příliš neprosperoval. Na přelomu 17. a 18. století dokonce nebyl pro nedostatek vody provozován a byl připsán Vítovi Hrubému jako chalupa. Je pravděpodobné, že tehdy ještě neexistovala nádržka nad mlýnem, proto neměl mlýn k mletí dostatek vody. K chalupě bylo připsáno půl lánu od zpustlého gruntu Zborníkovského, kterého se ujal někdy kolem roku 1678 Martin Novák. Celkem ke mlýnu či k „chalupě na mlejně“ patřil 1 lán polí. Po roce 1696 chalupu na mlejně držel několik let Jan Moravec, který ji předal svému synu Danielovi Moravcovi.2 Kdy začal mlýn zase mlít obilí nevíme, možná to souviselo s vybudováním obecního rybníka, který zaručoval přísun vody. První doložená zmínka o obecním rybníku je z roku 1721. S velkou pravděpodobností byl postaven na 164

potoku přímo nad mlýnem, alespoň jak můžeme soudit podle pozdějších katastrálních map, ve kterých jiný obecní rybník v Olešné zakreslený není. Jako první mlynář, který zřejmě zase začal mlít obilí, je doložený Josef Zalužanský, který zemřel kolem roku 1793. Po jeho smrti vdova Kateřina Zalužanská postoupila mlýn s jedním složením a třemi stoupami Martinu Malému, který si vzal za ženu jejich dceru Marianu.3 Stavení bylo tehdy velmi sešlé. Martin Malý však velmi brzy prodal mlýn Jakubu Komrskovi a ten v roce 1801 mlýn opět prodal Jakubovi Mládkovi.4 Jakub Mládek se pokoušel i hospodařit, v roce 1802 si od obce olešenské pronajal jedno pole na Vranici, druhé pod cestou na Vranici a třetí a čtvrté za potokem, jednu louku pod nádržkou a zahrádku pod okny.5 V tom samém roce ale mlýn propachtoval Bartoloměji Černíkovi ze strakonického panství a následujícího roku mlýn se svolením vrchnostenského úřadu prodal Janu Kosaři ze statku vlasenského.6 Ani on zde nezůstal dlouho, hned další rok se v Olešné usazuje vozdrukovský mlynář Josef Mrzkoš.7 Tento nový majitel však brzy po koupi mlýna roku 1805 zemřel a jeho syn Josef živnost roku 1806 prodal Vojtěchu Pláničkovi z Veselíčka.8 Nedařilo se ani tomuto mlynáři, v roce 1811 prodal zadlužený mlýn Janu Smíškovi. Příchodem Jana Smíška, který byl v době koupě přibližně 34letý a žil zde se svou první ženou Marianou a po její smrti s Viktorií a dětmi až do roku 1839, se konečně ve mlýně usazuje mlynářský rod na dlouhou dobu až do roku 1941. Původní mlýn byl ve 20. století přestavěn a modernizován za pomoci motorů. Pana otce tu tehdy dělal Václav Smíšek v době, kdy majitel mlýna Bohumil Smíšek byl v Americe. Ten posílal spoustu peněz na přestavování mlýna, ale přesto se ani jednou pomocí dieslového motoru nepodařilo mlýn uvést do plynulého chodu. Mlýn byl po celou dobu své existence čas od času vystaven také řádění přírodních živlů, nevyhýbaly se mu především povodně. Zprávy máme např. o bleskové jarní povodni roku 1886, která velké škody nenadělala. Mnohem hůře však bylo ve mlýně, a nejen v něm, po průtrži mra-

235_ Mlýn u Olešné, Bohumil Kostohryz

ků 9. srpna 1890, kdy velká voda vzala mlynáři nádržku. Mlynář v Olešné utrpěl 500 zl. škody.9 Podobně byl mlýn postižen za velké povodně v roce 2002, kdy se hráz nádržky opět protrhla. Do vydání této knihy nebyla obnovena. Nejen voda, ale i oheň způsobil velké škody, a to 5. ledna 1931, kdy z neznámé příčiny o třičtvrtě na čtyři ráno vypukl rozsáhlý požár a mlýn celý vyhořel.10 Naštěstí byl mlynář Smíšek pojištěn. Ani po návratu z Ameriky se Bohumilu Smíškovi nedařilo, přestože investoval značné částky. V roce 1941 se oženil se starší paní a odstěhoval se k Táboru. Mlýn prodal Josefu Pešanovi. I tento majitel investoval do přívodu vody na vodní a motorový pohon, chtěl vyrábět dřevitou moučku. Během okupace řezal dříví do generátoru a po osvobození pak opravoval elektrické motory. Dělal i jinou odvážnou a nebezpečnou práci – mlel tajně obilí, za což byl při prozrazení trest smrti. Pomáhal mu v tom další olešenský občan Bohumil Veishaipl. Tajně se mlelo také v mlýnech v Bernarticích, Borovanech a hlavně na Boudě u Písecké Smolče, na kterou jezdilo mlít obilí nejvíce obyvatel Olešné. Po skončení války skončily i některé mlýny, včetně Smíškova mlýnu v Olešné. Podle vzpomínek F. Krále se do mlýna přistěhovala rodina Prokopova až ze vzdálené Budyně nad Ohří, kde měl ing. Jiří Prokop prosperující elektrotechnickou továrnu o více než 50 zaměstnancích, která byla znárodněna. Jiří Prokop nechal mlýn napsat na svou ženu Emilii a založili v Olešné firmu na výrobu generátorového

dříví. Pořídili si americký nákladní automobil GMC, které se dovážely prostřednictvím mezinárodní organizace UNRRA a tento vůz dal předělat na pohon dřevoplynem. V té době to byl aktuální počin, neboť ještě několik let po válce jezdila nákladní auta, ba i osobní auta i některé autobusy se zážehovými motory na dřevoplyn. Po čase však éra dřevoplynu skončila, došlo ke změně výrobního programu a z mlýna se stala opravna elektromotorů, ve které našlo obživu několik lidí ze vsi. Ing. Prokop tedy zůstal u svého oboru - v Budyni elektromotory vyráběl, v Olešné je opravoval. Prokopovi měli dvě děti, starší Emu a mladšího Jiřího, oba byli ve vsi mezi mladými oblíbeni. Bohužel Jiří po dlouhotrvající nemoci poměrně mlád zemřel. Prokopovi mlýn později prodali podniku Okresní správa silnic Tábor, od kterého jej koupila dnešní majitelka.

1_ Viz kapitola Pod správou panství vltavotýnského. 2_ NA, APA - Vs Týn kn. 285A, fol. 293. 3_ NA, APA - Vs Týn kn. 2223, fol. 271r. 4_ NA, APA - Vs Týn kn. 2223, fol. 271v. 5_ NA, APA - Vs Týn kn. 2223, fol. 272r. 6_ NA, APA - Vs Týn kn. 2223, fol. 139r. 7_ NA, APA - Vs Týn kn. 2223, fol. 140r. 8_ NA, APA - Vs Týn kn. 2223, fol. 142r. 9_ Památní kniha Školy Podolí, s. 66, 68 a 82. 10_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 37.

165

Arcibiskupská hájovna

Olešná byla významným místem v rámci vltavotýnské lesní správy již ve 14. století. Již tehdy zde byla jedna ze šesti arcibiskupských hájoven a žil v ní hajný Bronec. Její polohu neznáme, poprvé je arcibiskupská hájovna zakreslena až v indikační skice z roku 1828, a to na místě u potoka pod mlýnem, kde jako dům čp. 49 stojí dodnes, byť samozřejmě přestavěná. Tehdy byl hajným František Chudý.1 Patrně kolem roku 1836 se hajným stává František Kostohryz, který si vzal za ženu dceru Františka Chudého Viktoru. Od roku 1870 v hájence žili František a Alžběta Kostohryzovi a od roku 1881 Jan a Marie Kostohryzovi. Roku 1905 jsou u čp. 49 v pozemkové knize jako majitelé uvedeni Josef a Amálie Bouškovi a roku 1934 Josef a Marie Bouškovi. Amálie Boušková byla dcerou Jana a Marie Kostohryzových, kteří měli ke konci života výměnek u Boušků. V roce 1921 však žili ještě v hájovně.

legionář z první světové války uložen na osadním hřbitově u sv. Jana Křtitele na poušti k věčnému spánku s vojenskými poctami. František Mácha patřil k předním osobnostem obce, v roce 1933 byl zvolen členem obecního zastupitelstva za Československou stranu lidovou. Úředníci arcibiskupského velkostatku si ho cenili jako poctivého a svědomitého hajného.2 Jeho syn byl posledním arcibiskupským hajným v Olešné před zrušením vltavotýnského velkostatku komunisty. Hajných, kteří pracovali pro Pražské arcibiskupství, bývalo v Olešné více a neobývali jen hájovnu k tomu určenou. Například od roku 1815 vykonával funkci arcibiskupského hajného Vojtěch (Adalbert) Florian z půllánické chalupy čp. 6 u potoka nad kovárnou. Arcibiskupští hajní bydlívali také v části obce zvané Chalupy v domku čp. 52. Na přelomu 19. a 20. století zde žil hajný Matěj Šedivý a po něm Jan Syrovátka, který se do historie obce zapsal také jako významný starosta v letech 1927–1941.3 Protože lesy kolem Olešné nepatřily jen pod panství Týn nad Vltavou, ale část jich byla také obecních a selských, bývali v Olešné i hajní, kteří se starali o obecní lesy. O těchto hajných víme ještě méně než o hajných arcibiskupských. Ojedinělá zpráva je z roku 1888 o ustanovení Josefa Syrovátky z čp. 10 hajným v lese zv. Budovice.4 Problematika lesní správy by si jistě zasloužila hlubší rozbor a studium archivních pramenů, protože lesy byly a jsou významným zdrojem obživy místních obyvatel, ale v rámci této knihy to již bohužel nebylo možné.

236_Usedlost čp. 49, dříve arcibiskupská hájovna

Dalším arcibiskupským hajným byl František Mácha, který zemřel následkem dopravní nehody dne 5. května 1933. Hajní museli od počátku arcibiskupského velkostatku podávat každý týden hlášení vrchnostenskému úřadu v Týně nad Vltavou. František Mácha jezdíval podávat hlášení na kole. Při poslední zpáteční jízdě z Týna spadl na okresní silnici někde u obce Koloděje z kola tak nešťastně, že utrpěl smrtelné zranění, kterému v písecké okresní nemocnici podlehl. 9. května 1933 byl jako francouzský 166

1_ NA, IS Bu 155. 2_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 39. 3_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 123. 4_ SOKA Písek, OZ Písek, Sign. III j, kart.30.

237_ Arcibiskupskรก hรกjovna, Bohumil Kostohryz

167

Přívoz pod sv. Janem

Převoznická chalupa pod sv. Janem katastrálně patřila pod Chřešťovice (čp. 40), přestože stávala na pravém břehu Vltavy. Naproti ní, na levém břehu přímo pod kostelem sv. Jana na poušti, stávala chalupa u Kothánků.

vzpomíná na vyprávění svého muže o tom, že jeho předkové měli v držení přívoz přes Vltavu naproti kostelu sv. Jana Křtitele s formanskou a vorařskou hospodou a pálilo se tam vápno.5

K převoznické chalupě, dle pozemkové knihy někdy Mikuláše Wratniho pak Václava Rybáka potom syna jeho Jana item Ondřeje Holího neb Rybáka nyní Václava Našince neb Wratního, patřilo pod tři strychy rolí. Převozník byl povinen vykonávat pěší robotu. Pokud robotovat nechtěl, musel platit poplatek, např. Václav Našinec platil 3 zlaté ročně, ale přesto ve žních musel jednu osobu posílat na třídenní pěší robotu. Dále musel u sv. Jana zvonit proti mračnům. Povinnosti zádušní měl podobné jako jiní chalupníci, platil poplatek od mrtvého těla. Nemusel ale platit faráři desátek, jen za koledu dával jedenkrát 3 krejcary. Bylo mu dovoleno chovat dobytek.1

Matouš Horažďovský hospodařil na chalupě čp. 40 až do roku 1782, ve kterém chalupu odevzdal nejstaršímu synovi Václavovi.6 Roku 1826 zřejmě obě chaloupky opět patřily Horažďovským, protože Václav Horažďovský v tomto roce odstoupil svému synovi Františkovi obě stavení, tedy čp. 40 i 39.7

Roku 1719 různě jmenovaný převozník Jan Rybák neb Ondrák či Ondřej Holý neb Rybák oznámil při gruntovním řízení, že si chce na místě bývalého mlýna Maškovského vystavět z gruntu novou chalupu (pozdější čp. 38) a svou převoznickou chalupu, která byla na spadnutí, postoupil s polnostmi pod jednu osminu strychů Václavovi Našincovi neb Wratnýmu ze Žďáru. Sám pro sebe si ke své nové chalupě nechal taktéž pod jednu osminu polí.2 V roce 1747 byl převozník Václav Našinec již vdovcem a „sešlý věkem“, proto provdal svou dceru Alžbětu za Matouše Horažďovského z Oudraže, kterému svou chalupu i s pozemky připsal za šacunk 35 zlatých.3 Kousek nad domkem převozníka stávala chalupa pozdějšího čp. 39, kterou si vystavěl Jan Rybák někdy před rokem 1713 původně jako výměnek. O obyvatelích této chaloupky a jejich vztahu k rodině převozníka však není nic bližšího známo. Víme jen, že přiženěný Matouš Horažďovský s nimi byl v neustálých sporech. Poté, co byla roku 1768 chalupa čp. 39 v sirotčím řízení připsaná Jakubovi Kostohryzovi, byl Matouši Horažďovskému ke dni 28. října 1770 přívoz dokonce na nějaký čas odebrán a dán tomuto Jakubovi Kostohryzovi.4 Odtud patrně pochází rod básníka a překladatele Josefa Kostohryze. Marie Kostohryzová ve své knize o svém manželovi 168

Osadníci z Olešné a Rastor byli převáženi přes řeku ve všech potřebách za roční naturální poplatky. Celoláník dával sypanou ½ míry žita, půlláník ½ míry ječmene, domkář a podruh 1 koláč o posvícení. V pozdějších letech naturálie domkářů a podruhů byly změněny na 20 krejcarů ročně, protože mnozí dávali černé a špatné koláče. Později byla tato peněžitá odměna zvýšena na 45 krejcarů ročně. Při odvádění sýpky a platu byl převozník povinen dát každému ¼ l dobré kořalky v ceně 5 krejcarů. Ve 20. století se už naturálie nedávaly, platilo se podle platných tarifů. Patronátní právo nad přívozem měl kníže Schwarzenberg, který poskytoval na zřízení prámu 60 zlatých za 5 let. Kníže měl patronátní právo také na chrám sv. Jana Křtitele na poušti. V roce 1923 přešlo vlastnictví patronátního práva na ministerstvo zemědělství a poté na královské město Písek.8 Po roce 1948 pomalu nastával soumrak dlouhá staletí provozované převoznické živnosti. Situace převozníka nebyla jednoduchá, protože ač příjmy z přívozu byly malé, musel začít odvádět velké poplatky. V měsíci březnu 1949 dokonce převozník Horažďovský odmítl obyvatele přes řeku převážet.9 Koncem padesátých let muselo krásné vltavské údolí ustoupit Orlické přehradě. Rodina Horažďovských přestala přívoz provozovat v roce 1958, kdy poslední majitelé Václav a Anastázie Horažďovští se svými čtyřmi dětmi Marií, Václavem, Růženou a Josefem museli od řeky odejít do chalupy ve Slabčicích čp. 4. V řece u Horažďovských býval při nižším stavu vody vidět kámen nazývaný Pecka a na druhém břehu kámen Zástavník.10

238_ Usedlost Horažďovských, maloval zedník Kobližka z Písecké Smolče

239_ Poslední převozník Václav Horažďovský s rodinou

1_ SOA Třeboň, Vs Chřešťovice 71 (11). 2_ SOA Třeboň, Vs Chřešťovice 71 (12). 3_ SOA Třeboň, Vs Chřešťovice 71 (13). 4_ SOA Třeboň, Vs Chřešťovice 71 (49). 5_ Kostohryzová, Marie: Polární záře nad pastvištěm (Svědectví o Josefu Kostohryzovi). Bernartice 2008, s. 9. 6_ SOA Třeboň, Vs Chřešťovice 71 (14). 7_ SOA Třeboň, Vs Chřešťovice 71 (15–16). 8_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 18. 9_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 93. 10_ Podle pana Josefa Horažďovského, syna posledního převozníka.

240_ Přívoz u Horažďovských

169

Po staré řece, u přívozu, když jsme připlouli ... František Král

241_ Kajak na Vltavě, v pozadí usedlost Horažďovských

Po staré řece Poznání staré řeky očima nás, olešenských kluků, bylo vymezené částí toku řeky zhruba od Boudy, nebo od Pece, ale spíše až od přívozu, tedy od svatého Jana po Podolsko. Červená už pro nás byla poněkud vzdálená, spíše jsme znali železniční stanici s názvem Červená nad Vltavou. Zdá se vám to divné, ale uvažte, že jsme chodili pěšky a ne každý z nás měl takové štěstí, aby mu rodič půjčil na výlet své jízdní kolo. Tedy, začněme po proudu. Bouda, či Na Boudě, jak se říkalo, se u nás spojovala především s mlýnem a jezem. Zejména za války sehrál mlýn svoji roli. A také s vápenicí, neboť po obou březích Vltavy se nacházely vápenné lomy. Podnikatel Vansa zde v kruhovce (v kruhové peci) pálil vápno a rozvážel ho zákazníkům vlastním vozidlem. Od toho je odvozen název místa Pec, nedaleko po proudu od Boudy. A konečně stejný název dostalo též vaziště vorů, které tu kdysi bývalo.

U přívozu V blízkosti naší vesnice jsme měli jen jeden veřejný přívoz, zato velmi důležitý. Jak jinak byste se dostali ke svatému Janu. Jistě, šlo by to i přes Podolský most, po šífařině a špatně schůdné cestě, anebo pokud byste si půjčili od Švihlíků pramici s vesly, bylo by to kratší. Rádi to známým udělali a nic za to nechtěli. Zdržím se však chvíli u přívozu, který se nacházel pod kostelem svatého Jana. Tam na pravém břehu Vltavy hospodařil se svou rodinou rolník Václav Horažďovský. Tvrdý to chlapík už od pohledu, ruce jako lopaty a když jste se kolem jeho stavení a chléva rozhlédli, kladli jste si otázku, kde že to hospodaří? Kolem jenom příkré stráně a pak lesy. Svažitá pole a luka se dala těžko obdělávat a úrodnost? Nebyla valná. Zahojil se jen na některých polích až daleko za svahem, za lesem. Měl pár koní, které využíval i v zimě při práci v lese. A k tomu všemu jako malé přilepšení byl přívoz. Převozník vlastnil dvě velké pramice a základní kinetickou výbavou byly dlouhé sochory. Dokonale znal dno řečiště, uměl se vyhnout překážce a věděl, kde má píchnout. 170

Vesla používal jenom při velké vodě. Byl odvážný, věřil si a pasažéry převážel i za velmi nepříznivých podmínek. Řeknu vám, když někdy při velkém návalu cestujících, byl ponor pramice takový, že hladina vody sahala až k hornímu okraji pramice, báli jsme se. Nejvíc práce měl převozník o nedělích a svátcích, kdy se chodilo z Olešné do kostela sv. Jana, někdy i do Chřešťovic do zámecké kaple. A pak to byly pohřby, kdy se převážela rakev s nebožtíkem na márách. V takových případech pomáhala s druhou pramicí také Horažďovského žena, která neméně dobře ovládala převoznické umění. Avšak ani jednotlivý poutník se nemusel bát, že někdy zůstane na břehu stát. Hlasitě zavolal a převozník připlul. Prostě, dnes by se řeklo - přívoz pracoval „non stop“. Převozník si nikdy cestujícímu neřekl, kolik chce za svou službu zaplatit. Každý mu nějaký ten drobný peníz dal, převozník poděkoval, minci strčil do kapsy, aniž by se na ni podíval a zákazníkům nezapomněl popřát hodně zdraví. K přívozu patřilo i občerstvení. Zdálky na ně upozorňovala smaltovaná cedule s reklamou Píseckého piva, umístěná na zdi Horažďovského stavení. Pár kroků od přívozu, na přilehlém palouku, kterým protékal bublavý potůček z blízkého lesa, byly pevné dřevěné stoly a lavičky. Velmi oblíbená to zastávka k tomu, aby se ulevilo unaveným údům. A také, aby si zejména mužští, zavdali dobrého pěnivého moku a popovídali si, někdy i zapěli. Což teprve, když po pohřbu zaujal místo u stolu zbytek dechové kapely. A když bylo škaredé počasí? I na to byl převozník připraven, nejednou se sedělo uvnitř v kuchyni. Pivo převozník stáčel do litrových lahví s patentovým závěrem, podával je rovnou ze sklepa a pěkně orosená sklenice mluvila za vše. Avšak nejen pro dospělé, i pro děti se u Horažďovských dostalo leccos lahodného. Bývala to krásná, romantická zastavení u přívozu. Pohled zdola od řeky na protější stráně, na strmé skály a na vrcholu čnící kostel svatého Jana, nelze zapomenout. Pod skalou se choulila Kothánkova chalupa se stodolou. Stodola? Kde mohl Kothánek hospodařit? Dodnes nevím, snad jen podél břehu Vltavy, kde se táhla úzká políčka. Kdysi tato

242_ Přívoz pod sv. Janem, v popředí usedlost Horažďovských, za řekou chalupa Kothánků a na skále kostel sv. Jana Křtitele

Možná, že dříve nebyl tak prudký tento proud. V tomto samota patřila mezi známé zastávky vodáků, bývávala prý případě slůvko „dříve“ značí období do roku asi 1930. V té tu rybárna a také snad i hospůdka. době byly totiž na řece v rámci regulačních prací postaveJeště slovíčkem k přívozu a k převoznictví. Zub času nany dvě boční hráze, které zúžily tok řeky a umožnily docílit hlodal i síly převozníka Horažďovského a tak ku konci své větší hloubku řečiště. Vše s jasným cílem snazší splavnosti převoznické kariéry přijal pomocníka Růžičku ze Strouhy, řeky. Zato rychlost proudu řeky se zvýšila. Při větší vodě který zbývajících asi pět let u Horažďovských sloužil a pose voda přelévala přes hráz a při poklesu hladiny za hrází máhal i s přívozničením. Dotvrzuje to syn tohoto pomocnízůstávala voda i s naplavenou rybou, což bylo výzvou pro ka Jiří Růžička, který se od zatopení vltavského údolí trvale nás, pány kluky a hurá pod kameny a do rukou jsme chytali usadil v Podolí. tlouště, ševce (ježdíky) a co se dalo. Ševce jsme většinou Dnes po vzpomínaném přívozu zůstala jen zátoka, vyhle- pouštěli zpátky do řeky, zatímco za ostatní rybu jsme byli dávaná rekreačními rybáři. Pro ojedinělé zákazníky ještě ně- doma pochváleni. jaký čas vykonával převoznictví Jan Velek z Olešné čp. 68, Proud Teta byl pro nás nejpřitažlivější, jednak svým který odvážně převážel na veslové pramici i po napuštění přehrady. Avšak nejeden z pasažérů míval obavu při pomyš- opravdu silným prouděním a také proto, že to bylo pro nás ze vsi nejblíže. Je to zvláštní, ale levý břeh nás tolik nelákal, lení na hloubku jezera. Nakonec přívoz nevratně skončil. až na výjimku místa nad proudem a poté hned pod prouJeště slovíčkem ke staré řece. Zatímco v místě pod sva- dem, kde na břehu na náslunné straně vystupovala z vody tým Janem se hladina Vltavy rozlévala do širokého koryta, příhodná skaliska, na kterých jsme se rádi v létě vyhřívali. hned pod přívozem se tok řeky zužoval v prudký proud. Při Poněkud prudší tok zaznamenávala řeka v místech pod malé vodě vystupovaly nad hladinou četné balvany, s jeŠvihlíkovými, ale to už se o proudu příliš mluvit nedalo. jichž pomocí se při opravdu nízké hladině dala řeka přejít. Bylo to v místě U třech kaprů. Tam, kde u břehu vystupoOd přívozu se pak dalo po kostrbaté šífařině dojít až ke val z hladiny řeky obrovitý balvan, na jehož straně směrem Splazu, kde bylo opět na klidné vodě další vaziště vorů. Od- k Podolsku byl vytesán znak tří kaprů. Bližší o něm se dotud už to nebylo příliš daleko ke Strouze. čtete v knize Milady Jirouškové „Střípky z historie Podolí I“, i když se kámen nachází v katastru obce Olešná. Poté Když jsme připlouli … následovala klidná hladina řeky až na Podolsko. … k prvnímu proudu. Jistě znáte tu starou plaveckou písničku. Avšak stará Vltava měla těch proudů dost a dost. Po proudu pod svatým Janem, či pod přívozem, následoval další a nebezpečnější proud pod Strouhou. Začínal při ústí Olešenského potoka (Velkého potoka).

Před tím však třeba zmínit ještě další vaziště vorů na pravém břehu řeky a to se jmenovalo Vrány. Pokud mi připomenete, že jsem vynechal vaziště vorů se splazem Na Kohoutech, máte pravdu, avšak to bylo na levém břehu řeky. To už nebyla naše sféra zájmu. 171

Samoty a život u řeky

Asi kilometr po proudu od přívozu se před napuštěním Orlické přehrady nacházely další samoty, které patřily k Olešné. Výjimkou byla chalupa čp. 38 a v pozdějších letech zřejmě i chalupa čp. 32, které patřily pod katastr Chřešťovic. Ze vsi se k nim chodívalo po dnes již neexistující lesní pěšině od hájenky Máchů údolím podél Velkého potoka. Slovy pamětníka F. Krále, byla to romantická procházka stínem lesa, podél bublavého potůčku, lemovaného bujným kapradím. V potoce se dařilo rakům, drobné rybě a kolkolem všeliké čeledi botanické i entomologické. Bývala to vycházka vyhledávaná spíše poutníky z daleka, než domácími obyvateli. Ti měli v létě jiné starosti. Chalupy se nacházely při ústí potoka v místě zvaném Strouha. Obyvatelům těchto samot se říkalo Stružáci. Každý z nich měl 2–3 ha polí, v zimě chodil na práci v lese, mnozí dříve také hodně vorařili. Na levém břehu potoka stávala chalupa Drásalových čp. 32, kterou před zátopou užíval herec Rudolf Hrušínský jako rekreační.1 Chalupu či „byt blíž řeky na panským gruntě“ postavil vlastním nákladem Jakub Jílovec, původně poddaný panství Protivín, kterému bylo roku 1761 povoleno poddat se na panství vltavotýnském. Svou původní chalupu někde na protivínském panství postoupil Vítu Švihlíkovi a přestěhoval se k Vltavě. K roku 1777 chalupu vlastnil Josef Drásal, jemuž ji prodala vdova po Jakubovi Jílovcovi.2 Rodinu Josef Drásal založil s manželkou Rozárou. Roku 1794 byly jejich dvě dcery, z nichž mladší byla čtrnáctiletá, ve službě a dva synové na vojně. Syn Jakub se dle všeho z vojny vrátil a začal zde hospodařit. Chalupu s rodinou obýval přibližně do roku 1836. V dalších letech se zde se jménem Drásal přestáváme setkávat, na chalupě se vyskytují rodiny Bouškových, Hanzlíkových, Charvátových atd. Od sčítání obyvatel roku 1890 zřejmě přestala být tato chalupa vedená pod katastrem obce Olešná. Až do svého zboření však byla nazývaná jako „Drásalů“ a někdy také „Drasáků“. Na pravé straně potoka stávala chalupa čp. 50, přilepená ke stráni pod Jelínkem. Ke konci první poloviny 19. století v chalupě žili Mráčkovi, ve druhé polovině 19. století Strnadovi. Roku 1890 byl majitelem chalupy Antonín Strnad, roku 1900 Jan Kolář, roku 1906 Antonie Strnadová, 172

provdaná Kolářová. Od roku 1934 chalupu vlastnili Jan a Anastázie Kolářovi. Dalšími Stružáky byli kousek blíže k řece Růžičkovi čp. 31. Tato chalupa byla postavena po roce 1701 Janem Švihlíkem, synem zemřelého Lukáše Švihlíka. Tento Jan měl právo otcovské k vejsadní krčmě na břehu (pozdější čp. 30), jenže byl vltavotýnským hejtmanem Janem Moučkou uznán za neschopného tuto krčmu po svém otci vést. Bylo mu však dovoleno postavit si podružskou chalupu ve Strouze.3 Po Švihlíkových zde jsou koncem 18. století doloženi Krejčí a brzy po nich Vlčkovi, roku 1890 Malafovi atd. Rodina Růžičkových zde žila asi od roku 1892 až do zátopy, její potomci dnes bydlí v Podolí I.

Hospoda u Lusků Pár kroků od ústí potoka směrem proti proudu Vltavy byla další samota. Ve 20. století se k ní chodilo přes můstek s železným zábradlím, který spojoval pravý a levý břeh Velkého potoka. Můstek byl určen nejen pro pěší, ale i pro povozy, a byl podobný tomu, který dosud stojí u stavení Máchů pode mlýnem. Části potoka kolem obou těchto můstků byly za první republiky regulovány poměrně strmými kamennými stěnami a rovným kamenným korytem. Regulace pamatovala i na užitečné schůdky k hladině potoka. Zřejmě k ní došlo na samém počátku třicátých let, v době, kdy se reguloval i proud Vltavy zvaný Teta. Mezi mlýnem a Máchovými je regulace dosud dobře patrná.4 Zmíněná samota u ústí potoka patřila katastrálně k obci Chřešťovice a měla čp. 38. Postavil ji roku 1719 vlastním nákladem Ondřej Rybák neb Ondrák (uváděn také jako Jan), původně převozník naproti kostelu sv. Jana, na místě bývalého mlýna zvaného Maškovský. Tento mlýn zpustl v průběhu třicetileté války.5 Roku 1735 Ondřej Rybák chalupu prodal Václavovi Kostohryzovi, který původně žil u svého otce Pavla Kostohryze pod sv. Janem v podružské chalupě.6 Po smrti Kateřiny, vdovy po Václavu Kostohryzovi, se roku 1779 chalupy ujímá nejmladší syn Vojtěch.7Jeho syn František Kostohryz, hospodařící od roku 1815, se s manželkou Rozálií rozhodl odejít do Olešné a roku 1843

243_ Chalupy ve Strouze, Bohumil Kostohryz

244_ Chalupy ve Strouze, Bohumil Kostohryz

245_ Hospůdka u Lusků ve Strouze, Bohumil Kostohryz

173

246_ U Švihlíkových u řeky, v pozadí Podolský most

247_ Chalupa Švihlíkových, 1960

svou chalupu u řeky prodal manželům Janu a Anně Hájíčkovým z Olešné čp. 44.8 Dnes vlastní potomci těchto Kostohryzů v Olešné usedlost čp. 10. Hájíčkovi chalupu na břehu Vltavy nedrželi dlouho, již roku 1854 ji prodali manželům Josefovi a Marii Zoulkovým9 a roku 1860 bylo právo vlastnické vloženo na manžele Josefa a Annu Luskovy.10

cosi z domácích produktů, třeba kousek másla, tvarohu, vejce, ba i kousek uzeného nebo slaniny, a kdo chtěl a měl s sebou nádobu, mohl si cestou pochutnat i na domácím mléku. Také chleba Luskovi pékávali o nějaký ten bochník navíc, co kdyby někdo přišel.

Luskovi zde začali provozovat plaveckou hospodu. Měli větší hospodářství než jejich sousedé při potoce ve Strouze a měli i několik krav. Podle pamětníka F. Krále měla hospůdka u Lusků tlusté zdi a malá dělená okna. Travnatý dvůr, kterým se dalo volně procházet, se nezavíral a vybízel k zastavení a ke chvilce posezení. Hosté sedávali na lavičkách u dřevěného stolu nebo při nevlídném počasí na zápraží, dlážděném velkými hrbolatými kameny. Kamenů zde bylo dost, hned za skalou proti proudu, pár kroků od stavení Luskových byl poměrně velký lom. V době odstřelu se úzká cesta podél lomu uzavírala a aby byla znovu průchozí, museli pracovníci lomu nejdříve odvézt nalámaný kámen. Častými hosty v hospůdce bývali voraři a v pozdější době také vodáci, kteří v těchto místech přenášeli své lodě kvůli nebezpečnému proudu Teta, který někde u hospůdky začínal. Pro lepší splavnost proudu Teta byly roku 1930 vystavěny dvě boční hráze, které tok řeky zúžily a zajistily tím větší hloubku. Pod tímto nebezpečným úsekem bývalo na levém břehu vaziště vorů se splazem Na Kohoutech proti samotě u Švihlíků.11 Na prvorepublikovou idylu vzpomíná František Král: O Luskově malém pohostinství věděli nejen kameníci, ale i voraři, kteří se na klidné vodě mezi Strouhou a splazem proti podskalí svatého Jana nejednou zastavovali. Pod splazem bývalo vaziště vorů. A po těžké práci přišla plavcům i chuť něčeho pozřít. Pan Lusk byl vlídný hostitel. Z chladného sklepa přinesl žejdlík oroseného Píseckého právovárečného, to bylo určeno dospělým, a děti, které ještě pivo veřejně pít nesměly, se pokaždé těšily na lahodnou limonádu. Někdy pomáhala obsluhovat hosty i hospodyně, nebo syn Pepík. Když odpočatí poutníci odcházeli, bývali spokojeni. S obsluhou i s mírnou cenou. Nezřídka si host přikoupil na cestu ke snědku též 174

Další podobná pohostinská zastávka bývala u převozníka Václava Horažďovského, která byla odtud vzdálena sotva půlhodinky chůze proti proudu řeky. Naproti na druhém břehu řeky bývaly samoty u Trubáčků (první po proudu) a u Vojáčků. Obě stavení díky spojení pramicí vlastně nebyla od Luskovy hospůdky příliš vzdálena. Jak z jedné, tak z druhé strany byly vždy pramice připraveny. Byla to plavidla s vesly, protože v těchto místech toku, nad proudem, byla Vltava velmi hluboká. Navíc se tam vytvářely víry, způsobované následnými proudy Teta a místní plavci to dobře věděli. Jak jinak než na pramici by se mladá Máňa Vojáčků dostávala na druhý břeh, když chodívala do učení k tetě Vlkové, dámské krejčové, do Olešné. Díky pramici a tím ulehčenému spojení s druhým břehem řeky nebylo pražádných zábran k setkávání zvláště mladých lidí z obou břehů. Nejeden případ vyústil i v následný svazek manželský.

U Jelínků Dnes se ze všech výše popsaných samot poblíž Velkého potoka dochovala pouze chalupa dříve patřící rodině Jelínkových čp. 46 na kopci nad potokem. Dnes ji najdete po levé straně silničky vedoucí z Olešné k chatám a k vojenskému rekreačnímu středisku u Vltavy a vlastní ji rodina Daňkových. Původně i rodina Jelínkových bydlela u samého potoka ve Strouze a patřila mezi Stružáky, ale postavila si novou chalupu nahoře u cesty vedoucí k Vltavě. Proto jako jediná ze zdejších samot unikla záhubě. Ve sčítání lidu z let 1890, 1900 a 1921 je na chalupě uvedený Jan Jelínek s rodinou, v roce 1890 s tchánem Josefem Vaňkem.

Vorařská hospoda u Švihlíků Další samoty byly vzdáleny od Strouhy asi l km po proudu Vltavy směrem k Podolskému mostu. Byli to tzv. hořejší

248-250_ Na Švihlíku, Josef Franěk, červenec 1951

175

251_ Chalupa u Švihlíků čp. 30, z památníku Marie Žemličkové - Švihlíkové z Bernartic

(čp. 30) a dolejší Švihlík (čp. 67). V obecné mluvě stačilo říci, že se jedná o dolejšího nebo hořejšího a každý rázem věděl, o kterého jde. Hořejší sídlil nad cestou a dolejší hned pod ní. Obě hospodářství měla výhodnější polohu než samoty ve Strouze. Stavení sice také stála na břehu řeky, ale neměla hned za zády prudké skály a také zemědělské pozemky kolem byly vcelku rovné. Do nedalekého Podolska vedla cesta dlážděná kameny. Osudy první chalupy Švihlíků, pozdějšího čp. 30, můžeme sledovat od roku 1622, nicméně údaje o prvních krčmářích se v dochovaných dokumentech neshodují. V roce 1622 koupil tuto chalupu jako krčmu výsadní na břehu Vltavy jakýsi Jiřík Švihlík, uváděný také jako Holeček nebo Blažek, od obce týnské. Po smrti Jiřího se gruntu roku 1655 ujmul syn Lukáš poté, co nějakou dobu krčmu vedla jeho matka jako vdova. Takto je to alespoň zaznamenáno v obou dochovaných pozemkových knihách.12 Vůbec to ale neodpovídá údajům v soupisu poddaných a v opisu berní ruly, ve kterých je v roce 1651 a 1654 jako krčmář uveden Matěj Švihlík s ženou Markytou a dcerou Annou.13 Jméno Matěj se v pozemkové knize vyskytne až začátkem 18. století. Tehdy prohlásil vltavotýnský hejtman Jan Moučka syna Lukáše Švihlíka Jana za neschopného vést krčmu a hospodářství a připsal chalupu Matěji Ťupovi, manželu Lukášovy dcery Marjany. Jak bývalo zvykem, Matějovi Ťupovi se začalo říkat Švihlík po chalupě. Matěj Ťupa neboli Švihlík hospodařil více než třicet let a poté pro sešlost věkem odevzdal hospodářství svému synu, dalšímu Matějovi. Když 27. prosince 1739 zemřel, jeho syn mu vypravil náležitý křesťanský pohřeb s průvodem. Také Matěj ml. provozoval krčmu více než třicet let a v roce 1770 ji předal nejmladšímu synu Janovi. V roce 1794 je tento Jan zhruba padesátiletý, s manželkou Rozárou měl přibližně pět dětí, z nichž nejstarší syn Jan byl krejčím a dcera Mariána byla v roce 1794 již vdaná.14 V roce 1800 krčmu s hospodářstvím zdědil nejmladší syn František, kterému bylo tehdy přibližně 19 let. Rodinu založil s manželkou Kateřinou. Od roku 1834 zde žil Josef Švihlík s manželkou Josefou, roku 1879 bylo vlastnictví převedeno na dalšího Josefa Švihlíka a jeho manželku Marii. Od roku 1912 cha176

lupu vlastnil František Švihlík s manželkou Annou. Jako poslední zde od roku 1940 do napuštění Orlické přehrady žili další František Švihlík s manželkou Marií. Chalupa Švihlíkových sloužila jako jedna z vorařských krčem na břehu řeky Vltavy. Když měli voraři čas, zastavili a zašli do hospůdky na pivo a na nějaké malé občerstvení, protože výběr jídel nebyl veliký. Přes den však většinou nezastavovali, zdálky na krčmáře volali své požadavky a on k nim na loďce přivezl, co chtěli.15 Podle obecní kroniky byla Švihlíkova živnost rozdělena roku 1870 dvěma bratřím Josefu a Janovi. Josef dostal staré původní stavení nad cestou a půl stodoly pod cestou. Janovi postavili nové stavení pod cestou a vlastnil druhou půlku stodoly pod cestou. Pozemky se rozdělily oběma bratřím napolovic. Švihlíkovi obdělávali asi kolem 6–8 ha polí, takže byli soběstační a za výdělkem nejezdili. Původní Švihlík, tedy později hořejší, míval již v roce 1654 také koně. Vltava oběma Švihlíkům hodně přinesla, ale i hodně vzala. Po řece jedoucí voraři a později turisté dobře platili, ale při povodních voda zaplavovala jejich louky na břehu Vltavy, takže bývaly často k nepoznání od řečiště.16 Když byla hladina Vltavy nízko, býval kousek od chalupy Švihlíkových vidět kámen zvaný Tři kapři, na kterém byl údajně vytesán znak Bechyňů z Lažan. F. Mikolášek zaznamenal spor mezi panstvím jezuitským a arcibiskupským v roce 1644 o to, zda hranice mezi oběma panstvími procházela strouhou Budovického potoka nebo ji určoval tento kámen jako mezník.17 V indikační skice Stabilního katastru z roku 1828 byla definitivně zakreslena hranice mezi Podolím a Olešnou ve strouze Budovického potoka. Kvůli napuštění Orlické přehrady se hořejší František Švihlík s manželkou Marií přestěhovali do Cebivi čp. 14 na Plzeňsku a rodina dolejších Václava a Marie Švihlíkových se odstěhovala do Podolí I. Kousek dále po proudu pod Švihlíkem stávala chaloupka Josefa Humpála zvaného Schoř (čp. 54), ke které nepatřily téměř žádné polnosti. Josef Humpál byl povoláním truhlář a včelař. Chalupa stála již na Podolsku, ale katastrálně patřila k Olešné.

252_ Žně u Švihlíků, 1939

253_ Kámen zvaný Tři kapři u Švihlíků čp. 67, sestry Marie a Ludmila Švihlíkovy

1_ Informace od pana Horažďovského z Jetětic, syna posledního převozníka u sv. Jana. 2_ NA Praha, APA –Vs Týn, kn. 2223, fol. 269r. 3_ NA Praha, APA - Vs Týn kn. 2223, fol. 246r. 4_ Podle písemných vzpomínek F. Krále. 5_ SOA Třeboň, Vs Chřešťovice, Poz. kniha OS Písek 71, 1789–1849 (1877), fol. 1, 12. 6_ SOA Třeboň, Vs Chřešťovice 71 (2). 7_ SOA Třeboň, Vs Chřešťovice 71 (3). 8_ SOA Třeboň, Vs Chřešťovice 71 (6–7). 9_ SOA Třeboň, Vs Chřešťovice 71 (8). 10_ SOA Třeboň, Vs Chřešťovice 71 (10). 11_ Čáka, Jan: Zmizelá Vltava. Beroun 1996, s. 198. 12_ NA, Vs Týn kn. 285A, fol. 297 – uveden jako Jiřík Holeček jináče Švihlík, kn. 2223, fol. 239r – uveden jako Jiří Blažek. 13_ Soupis poddaných podle víry z roku 1651, Bechyňsko 3. Státní ústřední archiv v Praze 1997, s. 744–745; NA Praha, TK 617, revizitace 1677. 14_ NA Praha, APA – Vs Týn, kn. 242: soupis obyvatel 1794. 15_ K plaveckým hospůdkám např. Čáka, Jan: Zmizelá Vltava. Beroun 1996. 16_ Kronika B. Kostohryze. 17_ Mikolášek, F.: O lidech, cestách a návratech. Bernartice 2005, s. 74–75.

254_ Zápraží chalupy u Švihlíků, 1960 177

Orlická přehrada

Život obyvatel u řeky byl nenávratně ukončen výstavbou Orlické přehrady, které muselo krásné údolí podél Vltavy ustoupit.Vodní nádrž Orlík je v kaskádě vltavských přehrad největší, nejvyšší a nejmohutnější. Přehrada přehradila tok řeky Vltavy u Solenice na Příbramsku. Její 450 metrů dlouhá a 10 metrů široká betonová hráz dosahuje v koruně výšky 91 metrů a zadržuje jezero o ploše 2 732 hektarů. Největší hloubka je 74 metrů.

Z nich jediný Josef Jelínek přišel pouze o půdu, za kterou měl dostat finanční náhradu, jeho obydlí bylo na kopci. Finanční náhradu za dům zřejmě dostali manželé Švihlíkovi z čp. 30, kteří se odstěhovali do Cebivi u Plzně, Wolfovi, kteří žili ve Vídni, herec Richard Záhorský a Miloslav Pral, kteří svá stavení u řeky užívali jako rekreační. Jedině Bartošovi žádnou náhradu nedostali, protože měli u řeky pouze dřevěnou chatu.

Průzkum břehů a první sondy, kterými mělo být vytipováno nejvhodnější místo pro hráz budoucí přehrady, byly prováděny již roku 1942 za okupace. Němci plánovali výšku hráze 96 metrů. K realizaci nedošlo, čeští dělníci stavbu úmyslně protahovali. Až v roce 1951 byl zahájen důkladný geologický průzkum oblasti hráze a po něm byl vypracován úvodní projekt hráze. V únoru 1954 tehdejší vláda stavbu přehrady oficiálně schválila. Dne 29. září 1960 byly do propusti spuštěny dvě ocelové desky o váze 42 tuny, řeka se zastavila a hladina přehrady začala stoupat. Stavební práce byly ukončeny v prosinci 1961. Ještě v roce 1965 však nebyla uvedena do provozu všechna plavební zařízení.1 Vzniklému umělému jezeru muselo ustoupit 14 mlýnů, velký počet pil a 650 obytných a hospodářských staveb.

Zbylé čtyři rodiny, Kolářovi z čp. 50, Růžičkovi z čp. 31, Švihlíkovi z čp. 67 a Humpálovi z čp. 54, jejichž domek patřil k Olešné, ale stál již na Podolsku, měly zájem o postavení náhradních rodinných domů v Olešné.

Mezi těmito stavbami byly i samoty u řeky pod Olešnou. Za demolované domky obyvatelé dostávali buď finanční náhradu nebo tzv. náhradní bytové domky v okolních obcích. V rámci druhé etapy stavby měla být provedena náhradní bytová výstavba v Jetěticích, Olešné, Podolí I a Sobědraži. Domky byly stavěny na náklad investora vodního díla Orlík, tj. Vodohospodářského rozvojového a investičního střediska v Praze (tzv. VRIS).2 Na katastru obce Olešná mělo být zatopeno 10 domů a 38,72 ha půdy. Pro porovnání sousední Podolí přišlo sice „jen“ o 28,66 ha půdy, ale zatopeno bylo 21 domů na Podolsku. K obyvatelům žijícím u řeky u Olešné patřili především Anastázie Kolářová z čp. 50, Jan a Barbora Růžičkovi z čp. 31, Josef Jelínek z čp. 46, Václav a Marie Švihlíkovi z čp. 67, František ml. a Marie Švihlíkovi z čp. 30, František a Marie Wolfovi z čp. 42, Josef a Albína Humpálovi z čp. 54 a chataři a chalupáři – herec Richard Záhorský s manželkou Marií, Miloslav Pral z čp. 82 a František a Miloslava Bartošovi. 178

Konkrétně se uvažovalo o stavbě čtyř rodinných domů na pozemcích v místě zvaném Za humny, které patřily k selským gruntům. Mezitím bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo a to ihned podalo společně s místním národním výborem proti tomuto rozhodnutí námitky. Jako důvody uvádělo narušení honů, skladování slámy, brambor a výmlatu obilí a nejlepší bonitní třídu těchto pozemků. Se stavbou domků nesouhlasili ani majitelé těchto polí, mezi nimiž byli i vystěhovaní sedláci. Bylo navrženo nové stavební místo na Skalici č. kat. 89/1, na něž však bylo potřeba vynaložit větší finanční prostředky kvůli nutnosti zřídit příjezdovou komunikaci a provést terénní úpravy před započetím stavby. Odbor pro výstavbu rady Krajského národního výboru v Českých Budějovicích dne 29. března 1957 přemístění staveniště na Skalici schválil. S tím však nesouhlasili samotní lidé od řeky, kteří trvali na místě pro postavení chalup za Humny. Všechny čtyři výše uvedené rodiny začaly vyjednávat s obcí Podolí I, která stavěla nové domky pro své občany z Podolska. Představitelé Místního národního výboru v Olešné se o jednání občanů od řeky s podolskou obcí dověděli a dne 9. března 1958 oznámili Odboru pro výstavbu rady Obvodního národního výboru v Milevsku, že trvají na provedení výstavby domků v Olešné. Nesouhlas zdůvodnili tím, že po odešlých občanech zůstanou pozemky zátopou nedotčené, což znamená zajistit jejich obdělání. Na to ale neměli pracovní síly, protože následkem likvidace čtyř výkonných zemědělců odešlo celkem čtrnáct pracovních sil. Občané

255_ Ruiny stavení rodiny Kolářových ze Strouhy

256_ Ruiny stavení rodiny Růžičkových ze Strouhy

od řeky měli tedy dle přání místního národního výboru zaplnit místo po vyhnaných sedlácích a pomoci tím „zajistit socialistické zemědělství“. Rada Obvodního národního výboru v Milevsku dne 31. března 1958 mu však nevyhověla a souhlas ke stavbě „rodinných domků se záhumenkovým příslušenstvím“ v Podolí I dala pro rodiny Kolářových, Švihlíkových a Růžičkových. Josef a Albína Humpálovi chtěli původně postavit domek v Milevsku kvůli pracovním příležitostem své rodiny. Na to však zřejmě neměli nárok, protože podmínkou pro získání náhradního domku bylo to, že rodina zůstane v místě bezprostředně přiléhajícím k zatápěnému území. Zajímali se tedy o náhradní domek v Olešné a později v Podolí I, nárok na něj jim však nebyl přiznán s odůvodněním, že již byli v důchodu. Podle informace pamětníků se manželé nakonec odstěhovali k příbuzným žijícím někde v okrese Kolín. Nakonec tedy jediným obyvatelem od řeky, který se přistěhoval do Olešné, byl Jaroslav Kothánek z chalupy pod sv. Janem patřící ke Chřešťovicím. Koupil domek čp. 70 po Josefu Šperkovi. Jeho soused přes řeku, olešenský převozník Horažďovský, jehož převoznický domek však katastrálně patřil ke Chřešťovicím, se usadil ve Slabčicích.

257_ Manželé Humpálovi po vystěhování z chalupy u řeky, 1960

1_ Kuthan, Jan – Stecker, Martin: Vltava v proudu času. Červený Kostelec 2007, s. 77–81. Ke stavbě Orlické přehrady viz Cacák, František – Kouba, Jan: Jak vznikalo a co skrylo Orlické jezero. 2008. 2_ SOkA Písek, ONV Milevsko, inv.č. 1112, sign. 335, kart. 361 a inv.č. 1117, sign. 340, kart. 366: Vodní dílo Orlík; MNV Olešná, kart. 6, sign. 74: Vodní dílo Orlík.

179

180

258_ Letecký pohled na Orlickou přehradu, 2011

181

Osada Rastory

Rastory leží za lesem na východ od Olešné a jsou dnes osadou obce Podolí I. Nebývalo tomu tak vždy, horní Rastory příslušely z větší části k Podolí I, ale dolní část Rastor patřívala do roku 1960 pod Olešnou a nazývala se Rastory olešenské. Základem jména Rastory je staré slovanské obecné jméno „tor“ související se slovesem „třít“ s významem uježděná kolej, cesta, tedy rozcestí.1 Než se název osady ustálil na dnešní Rastory, nazývaly se různě: Rastary, Rástory, Rástary, ale i Lastary či Lástary. Podle lidové pověsti zde žil kouzelník Lastar, který byl i se svým synem upálen. První chalupy v dolních Rastorech se začaly stavět v první polovině 18. století jako podružské na selských pozemcích sedláků z Olešné.2 Chalupu čp. 13 postavil na vlastní náklady jakýsi kovář Weiner, který pozemek získal od Velkovského gruntu (Olešná čp. 16). Prodal ji Vítu Kalinovi ze Slabčic, od kterého ji během druhé poloviny 18. století koupil Jakub Landa. Tento Jakub chalupu roku 1804 předal svému zeti Klementu Tesařovi a dceři Rozálii. Pozemek pro výstavbu chalupy čp. 2 získal Jan Lhoták od Jiřího Zoulka, s velkou pravděpodobností sedláka na gruntě Zoulkovském v Olešné čp. 14. Ve čtyřicátých letech 18. století prodal Jan Lhoták chalupu v Rastorech vdově po Jiřím Zoulkovi a vystavěl si chalupu v Olešné čp. 5. Vdova chalupu v Rastorech dále prodala jakémusi Jiřímu Kučerovi. Po něm ji obýval Martin Velek, který ji v roce 1806 předal svému zeti Františku Máchovi a dceři Anně. Ve třicátých letech 18. století koupil Václav Mácha chalupu v Rastorech čp. 3 od Jiřího Koláře, který se přiženil na chalupu Zborníkovskou do Olešné čp. 15. Po smrti otce kolem roku 1760 domek připadl jeho synovi Karlovi Máchovi a roku 1805 Jakubu Máchovi. Roku 1735 získal povolení vrchnostenské kanceláře k postavení chalupy v Rastorech čp. 4 Jan Mácha, zřejmě původně sedlák na gruntě Máchovském v Olešné čp. 4, ze kterého byl sesazen. Pozemek dostal místo svého podílu na gruntě. Domek někdy během druhé poloviny 18. století převzal Jakub Mácha a v roce 1816 další Jakub Mácha, syn předchozího. 182

Chalupy s čísly popisnými 1 až 4 jsou tedy nejstaršími doloženými usedlostmi v Rastorech, i když se žádná z nich nedochovala v původním stavu. Po roce 1794 si na vlastní náklady postavil Jan Pannoch chalupu čp. 5, kterou v roce 1825 zdědil Tomáš Pannoch. V roce 1836 je poprvé doložená chalupa Josefa Hinouše, čp. 6. Na přelomu první a druhé poloviny 19. století zřejmě propukla v dolních Rastorech velká stavební činnost a v roce 1855 zde stálo již patnáct domů. Koncem 19. století jejich počet stoupl na osmnáct a začátkem 20. století se na delší dobu ustálil na šestnáct. Do vybudování rybníka nad vsí v osmdesátých letech 20. století se z Olešné do Rastor chodívalo cestou přes pastvisko Podniví kolem ruiny Bouškovy cihelny. Na kraji lesa zřejmě někdy ve dvacátých letech 20. století bydlel, dá-li se to tak nazvat, jakýsi Goliáš s rodinou. Přišel odněkud z jiného okresu a neměl se kam nastěhovat. Nezbylo mu nic jiného, než si postavit vlastní bydlo. Jeho obydlí se podobalo zemljance, polovina v zemi, polovina nahoře. Místo postele měl palandu z latí a přikrýval se starým kabátem. Živil se žebráním a spravováním bot a jeho synové František a Lojzek hrávali na harmoniku a sloužili u sedláků. Po čase koupila obec Olešná chalupu v údolí potoka pod lesem v Krtině a zřídila v ní chudobinec, do které se žebrák Goliáš s manželkou a dětmi nastěhovali a zemljanku zbořili.4 Od Goliáše to bylo do dolních Rastor již jen kousek. Kolem roku 1921 zde stávaly chalupy rodin Bartůňkových čp. 18, Marešových (později Jarošových) čp. 9, Kuntových čp. 12, Panochových (později Pavlíčkových) čp. 5, Ousobských čp. 15, Stejskalových (později Šebíškových) čp. 8, Staňkových (později Málkových) čp. 4, Hrnečkových čp. 3, Klímových čp. 2, Staňkových čp. 7, Tupých (později Volfových) čp. 11, Ševčíkových čp. 10, Kuncových čp. 1, Syrovátkových (později Suchanových) čp. 6, Piglových (později Študentových, Fajtlových) čp. 13 a Panochových (později Dvořákových) čp. 14.5

259_ Osada Rastory na indikační skice, 1828

Kaple v Rastorech Kaplička v „Rastarech olešenských“ byla postavená v roce 1937 občany Rastor, kteří si současně zavedli svoji pouť. Je umístěná naproti domku čp. 7. Vysvěcená byla farářem Šandou z Bernartic 15. srpna 1937, zasvěcena byla Panně Marii. Na slavnosti hrála kapela z Křenovic, pokračovalo se v sále u Pletků v Olešné. Na vystavění kaple přispěly obec Olešná částkou 500 korun a obec Podolí I 100 korun, celkem se na stavbu podařilo sehnat 3 747 korun. Vzpomínky pamětníka Václava Volfa z Rastor na stavbu kapličky zveřejnila M. Jiroušková, která zmiňuje i původní rastorskou zvoničku na zahradě stavení čp. 3 u Hrnečků. Šlo o tzv. rozsochu neboli kmen stromu, který se v horní části rozdvojoval a mezi rozdvojenými částmi byl zavěšen zvonek krytý kuželovitou střechou s ostrou špičkou. Zvonek byl umístěn do nově postavené kaple a poté byl dán spolu s doplatkem jako protiúčet za nový zvon Josef.6 Podobná rozsocha mohla stát i v Olešné před postavením kaple začátkem 19. století, ale to si můžeme jen domýšlet.

Výklenková kaple sv. Jana Nepomuckého v Rastorech Kapličku sv. Jana Nepomuckého si postavil na rohu své zahrady u domku čp. 8 na Rastorech olešenských domkář Jan Mácha. 25. května 1885 ji posvětil farář P. Jakub Eremiáš. Slavné procesí vytáhlo z Olešné, kamž zmíněný duchovní se dostavil, vstříc menší zástup z Rastar se ubíral, maje družičky a mládence v popředí. Právě o 3. hodině vysvětil duchovní kapli, pak promluvil k lidu, načež následovalo požehnání a litanie ku sv. Janu Nepomuckému. Na pobožnosti bral četný zástup lidu podílu.7

Jiří Hrneček (1929–1986) V Dolních Rastorech se dne 30. března 1929 narodil reprezentant ve sportovní střelbě Jiří Hrneček. Byl o dva roky starším spolužákem pamětníka Františka Krále z Olešné, který mu věnoval část svých písemných vzpomínek. Podle Krále byl jeho spolužák veselé, kamarádské povahy a od 183

260_ Mladá „Máňa Nováků“ z Rastor uprostřed rodiny (druhá zprava). Marie Nováková dlouhá léta v Olešné zvonila umíráček

dětství tíhnul ke sportu, myslivosti a ke střelbě. Při každé příležitosti jakoby pomyslně střílel, třebas jen s pravítkem nebo s trojúhelníkem v ruce a stále na něco mířil. Nepochybně tuto vášeň odkoukal od svého otce, který byl myslivcem. Myslivost se stala i jeho celoživotní láskou.8 Vyučil se truhlářem a našel zaměstnání v Praze, střelecká vášeň u něho ale stále přetrvávala. Jednou si ho v továrně Avia v Praze - Čakovicích, kde pracoval coby modelář, povšimli tamní svazarmovci a pozvali ho, aby si s nimi zastřílel z pistole. K úžasu všech vyhrál hned první soutěž, obvodní přebor Prahy 6 ve střelbě malorážkou, který se konal v roce 1954. Tím bylo rozhodnuto o další sportovní dráze Jiřího Hrnečka a následoval úspěch za úspěchem. Brzy přešel na pistolové disciplíny. Na pražském střeleckém festivalu nastřílel starou soubojovou pistolí 523 bodů v libovolné pistoli. Střílel pak i terčovou pistolí Hämmerli a rychlopalnou pistolí Margolin MCU, kterou si sám upravil. Stal se členem reprezentačního družstva a v roce 1958 v Moskvě získal se svými týmovými kolegy v libovolné pistoli bronzovou medaili. V soutěži jednotlivců byl nejlepší z československých reprezentantů, obsadil čtvrté místo. Postupně se začal stále více věnovat rychlopalné pistoli. V továrně Avia si vlastnoručně sestavil rychlopalný stav 184

na pět terčů a po práci pilně trénoval. Byl známý svými pevnými nervy i v nejvypjatějších situacích. V roce 1959 se v Miláně zúčastnil mistrovství Evropy ve střelbě z rychlopalné pistole. O zlatou medaili se rozstřeloval se Švédem Wahlenem a poslední ránu vypálil, když už se figury pohnuly na zavření. Celá výprava v čele s trenérem Kamlárem se chytila za hlavu, ale Hrneček klidně řekl: „Nebojte se, jsou tam všechny.“ A byly. Jiří Hrneček se stal mistrem Evropy ve střelbě rychlopalnou pistolí. O rok později skončil na olympiádě v Římě na osmém místě. Radost z úspěchů na sportovním poli však bohužel netrvala příliš dlouho. Po padesátce se přihlásila zrádná choroba, kterou si do života přinesl jako vrozenou dispozici. Nezachránila ho ani náročná operace, kterou podstoupil. Zemřel v lednu 1986 v necelých padesáti sedmi letech.9 1_ Cuřín, F. a kol.: Jazyk (Nářečí, místní jména, slangy). In: Jihočeská vlastivěda, řada A, 1986, s. 67. 2_ NA, APA - Vs Týn, kn. 2223 – pozemková kniha (1681) 1734–1829. 3_ Čísla popisná byla chalupám přidělena po roce 1770. 4_ Podle kroniky B. Kostohryze. 5_ SOkA Písek, Sčítání lidu pro Olešnou z roku 1921. Dále také kronika B. Kostohryze. 6_ Jiroušková, M.: Střípky, s. 37–39. 7_ Památní kniha školy Podolí, s. 63. 8_ Podle písemných vzpomínek F. Krále. 9_ Felt, K. – Brych, J. – Janoušek, L.: Zlatá kniha sportovní střelby. Praha 2003, s. 82–83.

261_ Příbytek starého Goliáše u Rastor 185

Živcové lomy a stavební materiál v okolí Olešné

Jedním ze zdrojů práce pro místní obyvatele byly malé živcové lomy v okolí obce, ve kterých se několikrát pokusně těžil živec a křemen. O těžbu se čas od času pokoušely různé firmy, ale jejich aktivity nikdy netrvaly dlouho, protože se nepodařilo nalézt bohatší ložiško. Do katastru obce patřily malé lomy u mlýna, v lokalitě Strouhy a na Krtině. Do sousedních katastrů patřily lomy v lese zvaném v Jámě a u silnice z Olešné do Slabčic v bývalém arcibiskupském lese pod Širokou, kde se po zestátnění lesů po roce 1948 krátce dobýval štěrk. Lom u mlýna býval ve stráni při jižní straně budovy na pozemku č. 290. Lom i pozemek v době těžby od roku 1941 patřil mlynáři Josefu Pešanovi, těžil se zde však jen občas silniční štěrk.1Asi 600 m dále směrem k Vltavě, nad pravým břehem Velkého potoka, je na kraji polí u lesa další opuštěný jámový živcový lom, ve kterém se pracovalo naposledy v letech 1935–1939. Lom se nacházel na pozemcích č. 537 a 528 Jana Růžičky ze Struh čp. 31 a sedláka Jaroslava Máchy z čp. 12 v lokalitě zvané v Padělkách. O těžbu živce se zde pokoušela pražská firma Václava Bartla z Dejvic a firma Drezler z Plzně.2 Živec a křemen na stráni nad roklí, jíž Velký potok protéká k Vltavě, se těžil již v osmdesátých letech 19. století. Toto těžební místo na pozemku č. 542 bylo objeveno Karlem Lukášem, významným píseckým měšťanem a podnikatelem. Od roku 1899 až do své smrti roku 1907 zastával funkci starosty města Písek.3 Obecní úřad Karlu Lukášovi roku 1887 pronajal dobývání živce a křemene ve zmíněné stráni na dobu 6 let a sice 1 m3 živce za 50 korun a 1 m3 křemene za 25 korun s tou podmínkou, že musí k dobývání najmout nějakého dělníka z Olešné. Roku 1888 Karel Lukáš postoupil svá práva těžby panu Janu Gamischovi, se kterým vlastnil firmu Erste böhmische Mineralien & Naturprodukten-Handlung in Písek (Böhmen), J. Gamisch & K. Lukasch. Naleziště zřejmě nebylo moc bohaté a nevynášelo, protože již dne 29. srpna 1889, po necelých dvou letech těžby, se firma šestiletého práva těžby vzdala. Pro úplnost dodávám, že ani starosta František Pechouš to neměl s dobýváním živce lehké, protože musel čelit stížnostem 186

nám již známého stěžovatele Františka Čunáta a dalších občanů, kteří jej obviňovali z nekalých praktik, ba dokonce z toho, že za umožnění těžby dostal od firmy úplatek, který si mezi sebou zastupitelstvo rozdělilo.4 Lom, ve kterém se těžil kámen, býval též přímo na pravém břehu Vltavy mezi hospůdkou u Lusků a bývalým splazem dřeva na Vranici.5 Při úpatí zalesněné stráně na Krtině mezi Olešnou a Dolními Rastorami jsou nad dnešním rybníkem dodnes patrné pozůstatky lomu v Podniví na pozemcích č. 1306 a 1312. Lom vlastnila obec a těžíval se v něm stavební kámen. Byl k němu však špatný příjezd. Asi 150 metrů západně od něj stávala cihelna patřící sedlákovi Josefu Bouškovi z čp. 4. Cihelna fungovala v letech 1930 –1940. Bývala zde otevřená žárová pec na 18 000 cihel, ročně se vyrobilo asi 60 000 cihel.6 Pronajmutí pozemku za účelem stavby cihelny bylo poprvé projednáno na schůzi obecního zastupitelstva 14. prosince 1929. Povolení od starosty Jana Syrovátky a zastupitelstva obce ke stavbě pece k pálení cihel a tašek a postavení kůlny dle předložených plánů dostal Josef Bouška dne 9. března 1930 a 12. listopadu 1930 stavbu cihelny na pozemku č. 1242–1244 schválil Okresní úřad v Písku. Novostavba cihelny byla zkolaudována 13. května 1932. Dne 31. května 1934 dostal od Okresního úřadu v Písku povolení k užívání cihelny syn Josefa Boušky, Josef Bouška ml., který se toho roku stal hospodářem a ve výrobě cihel pokračoval. Téhož roku vyrobil a prodal Josef Bouška ml. 10 900 cihel po 220 korunách za 1 000 cihel. Tento nízký počet prodaných cihel sám zdůvodňoval tím, že byl ve výrobě cihel začátečník a navíc, že se v roce 1934 oženil a neměl dostatek peněz, které by mohl do cihelny investovat. V pozdějších letech se mu však zřejmě dařilo dobře, cihly si u něho objednával i ing. B. Hlava, stavitel Podolského mostu. Dochovala se např. jeho objednávka z roku 1939 na 300 pálených cihel na opravu domu na Podolsku čp. 6.7 První cihelna zřízená v obci bývala v chalupách vedle domku Josefa Krejčího (Stružáka). Pozemek na zřízení cihelny obec roku 1920 pronajala Janu Hrnečkovi z čp. 73

a Františku Kostohryzovi z čp. 13. Měla to být nouzová cihelna pro místní spoluobčany, kterým měly být cihly a tašky přednostně prodávány, aby pro ně nemuseli jezdit do vzdálenějších cihelen v Křenovicích, Smolči a Levči. Cihelna však fungovala špatně, výroba cihel byla ovlivněna neustálými spory obou nájemníků.8 Podle vzpomínek F. Krále se pro další stavební materiál, písek, jezdívalo do části katastru zvané v Budovici, říční písek se vozil až od Lužnice. U mlýna na Boudě provozoval vápenku podnikatel Vansa, který již někdy začátkem třicátých let vlastnil nákladní automobil tuzemské výroby na rozvážení svého produktu zákazníkům. Na svou dobu to byl obrovský pokrok. Vozidlo ještě nebylo vybaveno pneumatikami, jaké známe dnes, nýbrž kovovými obručemi potaženými tvrzenou pryží. Tomu odpovídala i poměrně pomalá rychlost jízdy. Vozidlo nemělo kabinu pro řidiče. Jak dále vzpomíná František Král, byl to div světa pro kluky, když tento samohyb projížděl prašnou, hrbolatou silnicí přes Olešnou a před každou zatáčkou zatroubil, jak kázala tehdejší dopravní vyhláška.

Dřevo se používalo na stavby roubených částí domů, krovů, na výrobu zemědělských nástrojů, vozů atd. Roubené stavby převažovaly až do první poloviny 18. století, již od tereziánských dob však začaly vycházet různé předpisy a nařízení, které jejich stavby omezovaly či přímo zakazovaly především z požárních důvodů. Již v první polovině 18. století mohli poddaní vyrábět cihly, zprávy o cihelnách v Olešné však z této doby nemáme, i když víme, že v obci již tehdy žili zedníci, např. pod lesem v Krtině žila početná rodina zedníka Wáni. Místo, kde stála jejich chalupa, bývalo přímo nazýváno „u Wáni“, jak je patrné již z indikační skici stabilního katastru z roku 1828. Teprve ve druhé polovině 19. a v první polovině 20. století začaly být v Olešné stavby částečně roubené a částečně kamenné nahrazovány domy cihlovými.

Podél břehu Vltavy bývaly i menší vápenky, vápno pálil např. i převozník Horažďovský v blízkosti své chalupy u přívozu. Základní stavební surovinou pro stavby obydlí a hospodářských budov bývalo v minulosti také dřevo. Těžilo se v okolních lesích a dopravovalo se po řece do Prahy. V blízkém okolí Olešné býval splaz dřeva Na Vranici. Strmý svah, po kterém se klády spouštěly k břehu řeky na vaziště nad Luskovou hospodou dnes najdou již jen pamětníci, protože je již dávno zarostlý. Druhé blízké vaziště vorů se nacházelo rovněž na pravém břehu proti proudu řeky, v místě zvaném Na Peci. Bylo to jen kousek nad přívozem.9 Všechny výše zmíněné suroviny těžené v okolí Olešné byly v minulosti využívány především na stavby obydlí a hospodářských budov. Kámen se využíval též na stavby schodů, ohrad dvorů a zahrad. Také žlaby pro dobytek bývaly kamenné. Dnes již žlaby většinou svůj původní účel neplní; pokud se dochovaly, jsou využívány na zahrádkách jako dekorace či truhlíky pro pěstování okrasných květin.

1_ Hejtman, B.: Soupis lomů ČSR, č. 25, Politický okres Písek (Soudní okresy Mirovice a Písek podle stavu z roku 1942), Praha 1948, s. 56. 2_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 47. 3_ SOkA Písek, AM Písek, kart. 1291. 4_ SOkA Písek, OZ Písek, kart. 29. 5_ Podle F. Krále. 6_ Hejtman, B.: Soupis lomů, s. 56. 7_ Soukromý archiv Jana Boušky. 8_ SOkA Písek, OZ Písek, sign. III g, kart. 30; OÚ Písek, inv. č. 1194, sign. 3/3, kart. 412. 9_ Informace z písemných vzpomínek F. Krále.

187

Pěstování hospodářských plodin, dobytka, lesních dřevin, stavební hmoty Z kroniky Bohumila Kostohryze

netolického. Slepice všeho druhu, husa plemenice byla takřka v každé chalupě. Ryby pěstovány sice v menším měřítku, ale na více místech. Polívka dva rybníčky, Kostohryzů jeden, návesní rybník obecní a Machovců louž u Slouhovy louky, kde kdysi Vinca Rodů měl nasazené líny. Ve Vltavě byly tehdy různé ryby, jako kapři, úhoři, cejni, parmy, bělice, okouni. V místním potoce jsme chytali jako děti běličky, mříny a zřídka rýsky.

Pěstování lesních dřevin

262_ Žně u Kostohryzových, 1937

Pěstování hospodářských plodin Nebylo velkého rozdílu co se pěstovalo před 50ti lety, ale mění se způsob obdělávání. Sice našel jsem v koutě kolny staré dřevěné brány a pluh, na němž bylo více dřeva jak železa, ale s těmito nástroji už nikdo nedělá. Pěstování pšenice, žita, ječmene, ovsa, brambor znali již dobře naši předchůdci, ovšem tak velikých výnosů neměli. Scházela jim ovšem umělá hnojiva, jimiž se hnojivé dávky doplňují. Oni ale si pomáhali tím, že nechávali vždy část pozemků ladem, aby si půda odpočala. Nebylo meliorací a tu se z nejmokřejších částí polí sváděly „klůsy“. Osevní postup byl skoro pravidelně 6ti honný. Brambory byly pěstovány převážně za brázdu, tzn., že se sázelo do každé druhé. Vláčení, oborávka 3x. Jiné plodiny jako řepka nebo vojtěška se nesely. Len ten ano, ale na menší poměře, pro zpracování pro vlastní spotřebu. Těsně po 1. světové válce jsem viděl na kompostu pěstovat konopí a v našem rybníce máčet větve lípy na lýko.

Pěstování dobytka Pěstovaný skot nebyl jednotný a převládal tu vesměs nejvíc skot červenostrakatý. Koně převážně těžké rázu 188

V létech kolem roku 1900 naši národohospodáři správně vystihli, že v našem kraji se nejvíce daří borovici. Ta měla největší přírůstky a také dávala zdejšímu obyvatelstvu zdroj příjmů v lesních plodech (jahody, brusinky). Postupně však borovice byla vytlačována smrkem a při novém způsobu kácení i listnáči, které svými listy mají hnojivý účinek.

Způsob kácení Tehdejší způsob od dnešního kolového nebo probírek se podstatně lišil. K porážení byl určen vždy jen vyzrálý les a to celá část nebo pruh, jenž se nazýval paseka. Bylo započato z jedné strany obyčejně po větru. Pařezy se nechávaly asi 70 cm vysoké. Když formani klády odvezli, byly pařezy dobyty a paseka znovu jako souvislá plocha osázena. Pařezy od práce dělníkům nebo prodávány zájemcům v dražbě. Ke kácení nebylo mnoho nástrojů. Stačila tu pila břichačka, sekery, klíny, palice.

Místní zdroje stavebních hmot Stavělo se ponejvíc s kamenů a hlíny. Nejlepším stavebním kamenem byl lom v Kalích. Poznal se dle tvaru – pleskáče, plotny. Další lom byl v Podniví, ten se však používal nejvíce jako štěrku na silnice. V Podniví vlastně bylo vše ku stavbě. Tak se tu kopal písek a byla tu i hlína. Na čas byl otevřen lom u Kašpara, u nádržky a pod Tomášků.

Komunikace Cesty nebyly valné. První silnice od Podolska na Slabčice stavěna asi v roce 1925.

Místa přírodních studánek s pitnou vodou Z kroniky Bohumila Kostohryze

Lesní nebo polní studánky byly vyhledávány hlavně v senách, ve žních, kamž si lidé poblíž pracující došli se džbánem uhasit žízeň. Nevím, kdo tyto zakládal a také nebyly mnoho udržované. Začnu tedy zdola proti potoku pod Olešnou. Lesní studánka byla u cesty pod Hajnejch (as 300 m). Pěkná a studená voda byla vždy u Máchů ve sklepě, kamž jsme nejvíc chodili. Další studánka, kterou dnešní majitel užívá (ing. Prokop) je na břehu potoka mezi ním a Máchou. V současné době žene trkačem vodu do rezervoáru na stráni a pak samospádem do objektu.

Pod Tomášků (dnes Vácha) vedle Horažďovských byla další studánka, kde i dnes v době sucha berou vodu okolní sousedé. V pořadí další dnes zaniklou byla studánka u samé cesty vedle Králů. Dále pak lze jmenovat studánku na trávníku v obecní kovárně. Pěknou lesní studánku měl Procházka, dnes Hudec. V dnešním chudobinci je také zaniklá studánka na zahradě. Pak to byly studánky v polích nebo lukách. V Končině na Pechoušů louce, na Dlouhých lukách, pod Slouhovou lukou.

263_ Studánka u kovárny, 2013 189

Dopravní cesty František Král

Pokud bychom mohli z hlediska dopravní infrastruktury, jak se dnes moderně říká, jiným obcím závidět, tak snad jen tu železnici. Slýchával jsem kdysi od starých pamětníků, že v době, kdy se uvažovalo o stavbě železnice spojující Písek s Táborem, měla tato vést někudy mezi Olešnou a Podolím. To bylo v druhé polovině devatenáctého století a projekt se prý neuskutečnil pro – opět dnešní mluvou řečeno – majetkoprávní námitky majitelů dotčených pozemků, tedy rolí. Nakonec se železnice postavila jinde, a tak od 31. října 1889 museli Olešáci chodit na vlak na nejbližší stanici s názvem Červená nad Vltavou. Jen pro zajímavost – tato Českomoravská příční (transversální) dráha Jihlava - Domažlice byla postavena v letech 1888–1889. Koneckonců také nynější státní silnice I. třídy, protínající obec Podolí, měla původně vésti jinudy. Měla směřovat z Tábora přes Olešnou, dále k Vltavě a odtud do Chřešťovic a pokračovat měla směrem do Písku. Leč tehdejší táborský krajský úřad schválil nakonec trasu, jak ji známe dnes. Silnice byla postavena v roce 1846. Mohu-li prozradit svůj názor, pak státní silnice nelituji, ale škoda té železnice. Naopak lituji naše sousedy Podoláky, provoz na státní silnici každým rokem roste a přál bych jim, aby se někdy dočkali silničního obchvatu obce, který se jim kdysi sliboval. Staré přísloví však praví: sliby - chyby. Když už jsme v oblasti fantazií, představte si, jak by se zjednodušila doprava v Olešné, která také každoročně narůstá, kdyby se silnice od Slabčic v místě, kde překračuje Velký potok, tedy v pravoúhlé zátočině u mostu „Pod Tomášků“, narovnala a pokračovala přímou čarou rovnou až na Vrchovnici. Jak by se obci ulevilo! Projektově velmi jednoduché, řeknete si, ale v současné ekonomické situaci asi složité. A tak raději zavzpomínejme, jak se jezdívalo dříve.

Doprava osobní V polovině třicátých let už jezdíval z Bernartic přes Olešnou do Písku autobus. Malý, pomalý, český, ale jezdil. Provozoval ho bernartický dopravce Souhrada. A dopravní obslužnost? Záleželo mu na každém pasažérovi a těch nebylo příliš. Proto jeden čas autobus zajížděl z Olešné do 190

Podolí a odtud teprve směřoval k Písku. Kdo chtěl ušetřit, raději si vyšlápl na vlak do Červené. Vlak býval levnější. Na vlak se chodilo přes Podolsko a odtud lesem, příkrou, neudržovanou a špatně schůdnou cestou až k vechtrovně (strážnímu domku) a po rovince podél kolejí rovnou k nádraží. Byla to i pro tělesně zdatného člověka pěkná „štrapác“. Chodíval tudy kdysi jako student písecké reálky i můj strýc Bohuslav a to denně. Zkusil jsem si to jeden čas sám, vím, o čem mluvím, zvládnout tuto cestu v době kratší než hodinu, byl opravdu chodecký rekord. Dlouho jsem nevytrval, po pár měsících jsem pohodlné vlakové cestování zaměnil za přeplněný autobus. Za války sice jezdil větší autobus, ale jezdil na dřevoplyn. Za autobusem byl přípojný spalovací kotel, který musel šofér při zastavení občas prohrábnout, ale pomineme-li ekologii, o zvláštní akceleraci nebyla řeč, a hlavně – motor byl líný, autobus pomalý a nejednou měl řidič problémy s jízdou do kopce, jako třeba v temešvárském vrchu, anebo zpátky při cestě od Písku k Novosedlům. Autobus nejednou neplánovitě zastavoval a čekalo se, až se kotel dostatečně roztopí a vozidlo bude moci jeti dál. Na dřevoplyn se jezdilo ještě pár let po válce. Postupně se přecházelo opět na tekutá paliva, ale zase přibývalo pasažérů až natolik, že autobus mnohdy nestačil všechny pojmout. A pokud se tam všichni vtěsnali, připadali si jako sardinky. Nicméně lidí, dojíždějících do Písku za prací, ba i studentů, stále přibývalo. Nejhůř jsme na tom byli my, kteří jsme dojížděli do školy technicky zaměřené a museli jsme vozit s sebou rýsovací prkno i s dopadníkem (příložníkem). Dovedete si představit, jakou překážkou v nelidsky přeplněném autobusu rýsovací prkno bylo? Nepřeháním, když řeknu, že to mnohdy bylo o život; když jsme pak na konečné, na Velkém náměstí, vystupovali, doslova jsme lapali po dechu. A to ještě není vše. Autobusy té doby byly mimo jiné provozně nespolehlivé. Jízdní řády sice byly, ale nedodržovaly se. O nějaké lince pro školáky se nám jenom zdálo. Jezdili jsme dělnickou linkou brzy ráno a zpátky až k večeru. Odjezd všech autobusů byl stanoven jednotně, tak jako

většina všeho ostatního byla vesměs „jednotná“. Tedy v 17,30 z Velkého náměstí. Škola měla pochopení a zřizovala tzv. „přespolku“, k tomu byla vyhrazena jedna třída, kde mohli pobývat přespolní žáci přijíždějící brzy ráno a odjíždějící pozdě večer. Tam nám pan školník v zimě zatopil a bylo nám příjemně. Nejvíc vzpomínám na školníka Macouna. Byl přísný a důležitý, jako každý školník, podle známého úsloví o školnících – já a pan ředitel …; avšak byl to hodný člověk. Ještě k osobní dopravě. Zpoždění? Ta bývala na denním pořádku, a jaká! Nejhorší to bylo v zimě. Když autobus nepřijel do půl šesté večer, čekávali jsme na poště v aule. Pošta byla otevřená do pozdního večera, bylo tam teplo a pan poštmistr nám to dovolil. Také šofér autobusu to věděl a u pošty udělal mimořádnou zastávku. Nejednou se stalo, že večerní autobus z Bernartic do Písku nepřijel vůbec. Nezbylo nic jiného, než jít domů pěšky. I to jsem si okusil s kamarádem Milanem Pletků, jaké to je za mrazu a sněhu putovat pěšky se školní taškou v ruce z Písku do Olešné. Silnice v pozdním večeru prázdná, nebylo nikoho, kdo by nám zastavil. Příchod do cíle? Kolem půlnoci. Rodiče strachy nespali. Avšak byli jsme mladí, zvládli jsme to. Brzy ráno už autobus zase přijel. Školní jídelna? Neznámý pojem. Nosili jsme si z domova, co nám maminky zabalily, dva velké krajíce chleba, namazané sádlem nebo máslem, jabko (jablko), prostě – co bylo. Nebylo to však pro všechny pravidlem.

pulační prostředky – vidle, podávky a další, bylo jich hodně. Podobně byly i různé typy potahových vozů, lehčí pro kravský potah, těžší pro koňské spřežení. A různé výměnné nástavby, kůš, žebřiny, voznice (lejta). K tomu byl podvozek přizpůsobený a vybavený různými úchytnými prvky, krátké klanice pro kůš, dlouhé pro žebřiňák. Doprava nákladů mimo obec, tedy tzv. vnější doprava, nejčastěji směřovala do Bernartic, kde sídlilo Hospodářské družstvo, avšak daleko před tím už se tam konaly tradiční trhy, jarmarky, jak lze dosud vyčíst ze starých ročenek. Trhy na zboží a dobytek v Bernarticích se konaly zpravidla jedenkrát za měsíc, od začátku února až do vánoc. Tržiště se nacházelo vzadu za řadovými domy v Týnské ulici. Také se jezdilo do Branic, kde nejen že bylo rovněž Hospodářské družstvo, ale hlavně – bylo tam nádraží, jaká to výhoda! Do Branic se vozily ponejvíce produkty sklizně, zejména obilí a zpátky, pokud to šlo, se naložily prášky. Dnes by se řeklo minerální hnojiva. Ale název „prášky“ byl výstižnější, tehdy se neaplikovaly tak velké dávky průmyslových hnojiv, chcete-li NPK, jako dneska. A termín “pesticidy” nikdo neznal. Tedy – práškovalo se, ale s rozumem a také podle toho, jaká byla kupní síla zemědělce. Do Branic už v té době vedla poměrně dobrá silnice, i když s prašným povrchem. Jelo se sice převážně po rovině, ale pro tažná hospodářská zvířata to bylo příliš daleko. Cožpak koně, avšak jezdilo se do Branic i s kravským potahem a pak to byl výlet na celý den. Zažil jsem to.

Ještě zpátky k autobusům. Také trochu chvály třeba vzdát. Tehdejší autobusy sice nebyly tak komfortní, jako jsou současné karosy nebo mercedesy, avšak kdo chtěl v neděli navštívit někoho v nemocnici, spolehlivě se dostal do Písku odpoledním autobusem a zpátky také!

Doprava nákladní Kdybych měl být důsledný, musel bych rozdělit tuto stať na dopravu vnitropodnikovou a na dopravu vnější. Škoda, že už z té první skupiny dopravy se zachovalo tak málo dopravních prostředků, jako trakaře, kolečka, anebo mani191

O bydlení na vsi František Král

V době od poloviny třicátých let, kterou mohu zaznamenat, byl nepochybně patrný rozdíl v bydlení mezi chudými a bohatšími sousedy. Jiná úroveň bydlení byla v horní části vsi, kde byli převážně sedláci, jinak bydleli domkáři v Kozíně, nebo V Chalupách, anebo při horním toku potoka, na Rastorách, či na samotách. S určitostí však mohu říci, že chalupy domkářů se nevyznačovaly žádným zvláštním pohodlím. Staré vesnické chalupy byly a dodnes jsou kamenná stavení s obvodovými zdmi o tloušťce až tři čtvrti metru, ba i více, samozřejmě bez izolace proti vlhku. Inu, když se denně v chalupě topilo, větralo, o vlhkosti nebylo řeči. Horší to mají současní chalupáři, přijíždějící do vsi zpravidla jen na sobotu a neděli. Pamatuji ještě roubenky i pár chalup s doškovými střechami. Romantický pohled, ale horší udržování. Nevím, jestli se mnou budete souhlasit, ale zdá se mi, že podíváte-li se od cesty na venkovské stavení, vybaví se vám mnohé z povahy i vkusu jejího stavitele, či majitele. Myslím, že to platí i pro současné stavby.

Černá kuchyň Chalupy se zpravidla stavěly tak, že uprostřed stavení byla tak zvaná černá kuchyň a z každé strany bylo po jedné místnosti – sednici, jak se říkalo. Do původní černé kuchyně byly z obou světnic svedeny spaliny sopouchy a odváděny jedním společným komínem. Topilo se dřívím. Černá kuchyň bývala jakási malá místnůstka, opravdu černá, mnohdy plná sazí, které se čas od času vymetaly proutěným koštětem. Přímo z černé kuchyně totiž vedl komín až nad střechu. Nezřídka bývala černá kuchyň spojena, či chcete-li integrována, s klenutou pecí. Černá kuchyň byla vpravdě víceúčelová, sloužila též coby udírna. Naložené maso z domácí zabíjačky se kdysi udilo doslova v komíně. Později se začaly černé kuchyně rušit a přestavovaly se na samostatné kuchyně, nebo, a to o hodně později, i na koupelny. To někdy vyžadovalo postavit jiný komín. Pokud se černá kuchyň přestavěla na samostatnou kuchyni, či 192

spíše kuchyňku, pamatovalo se přitom, aby byla zachována pec na chleba. V té době se chléb nekupoval v krámu, pekl se doma, převážně z žitné mouky. K tomu byly v domácnostech velké dřevěné díže, dlouhá míchadla, uchovával se kvásek a chleba se pekl na celý týden, ba i na delší dobu. Pec se vždy důkladně roztopila dřívím, pořezaným na větší délku, a když byla pec dobře rozpálená, vymetl se popel i s uhlíky a sázel se chleba. K vymetání, sázení a vysazování chleba rovněž sloužilo zvláštní nářadí na dlouhých násadách, jako pohrabáč, zvláštní koště, či lopata na sázení chleba. Sázelo se vždy po dvou bochnících vedle sebe a zpravidla se pékával lichý počet bochníků, neboť vzadu bývala pec většinou zúžená. Vzadu se namísto dvou pecnů vešel jen jeden menší bochník. Nejmenší pece bývaly na pět bochníků. Když to bylo v době zrání ovoce, pekával se takovýto malý bochník ze stejného chlebového těsta, avšak byl plněný nejspíše pokrájenými jablky nebo půlenými švestkami. Sypal se někdy mákem. To byla pochoutka! Patřilo by se ještě dodat, že chleba býval vždycky dobře vypečený, s tmavohnědou chřupavou kůrkou, voňavý a časem netvrdl, ani se nedrobil. Takže bochník chleba vydržel být dobrý a chutný po celý týden. Když byla pouť, posvícení, nebo jiná sváteční příležitost, pekly se v peci na chleba i koláče. Nebo na vánoce též housky (vánočky). Abychom nezapomněli na uzení masa, dodejme, že dokonalejší inovací technologie konzervace masa uzením v komíně, resp. v černé kuchyni, byly později samostatné udírny, jaké známe podnes. Ať stabilní, nebo mobilní, tedy – pevné i přenosné. Možná, že byly o něco více škodlivé našemu zdraví, kdož ví? Ale když ta šunka z domácí udírny tak dobře chutná!

Sednice Jedna ze dvou sednic (světnic) bývala obývací, druhá sloužila jakoby ložnice. Všimněte si slovíčka „jakoby“. Tenkrát se pojem „ložnice“ neužíval. Snad jen u bohatších

264_ Síň stavení v Olešné, Václav Šebele

sedláků. Obývací sednice byla současně kuchyní, jídelnou a místem, kde se besedovalo se sousedy, když přišli „do vsi“. Tak se to říkalo: „Přijďte do vsi, popovídáme si.“ Tam se i v zimě dralo peří, tam se v zimě také spalo, vždyť tam bylo teplo. Byla tam plotna, spojená s ohřívárnou, které se říkalo kamna, někdo říkal pec, anebo jen prostě – ohřívárna. Také jistě znáte hanlivé výrazy, jako – sedět za pecí, nebo jste slyšeli oslovení – pecivál. Možná, že pojem pec se spíše užíval tam, kde ohřívárna byla propojena s pecí na chleba. V té souvislosti vás asi napadne známé rčení – „tady není žádná ohřívárna“, jak říkali krobijánští hostinští tomu, kdo byl v putyce zdrženlivý a málo utrácel. Ať už tedy pec, nebo kamna, anebo ohřívárna, v každém případě měla být tato nezbytná zařízení dostatečně velká, aby se na nich dalo odpočívat, vyhřívat se, lehnout, ba často i zdřímnout. Na delší spaní nebyla vhodná; hrubé cihly tlačily do zad, moc velké pohodlí to nebylo. Kamna, sjednotíme-li se na jednom výrazu, byla víceúčelová, či multifunkční, jak by řekl současník, sloužila však i k sušení hub nebo ovoce a využívala se v době nepohody též k sušení vlhkých oděvů. Poměrně konstantní teplota kamen a jejich akumulační vlastnosti vyhovovaly i pro zajímavé kvasné procesy, kdy se do velkých sklenic od okurek nakládalo žito a … dál už nemusím pokračovat. Že i za války se načerno pálilo (destilovalo), je sice s podivem, avšak jistě znáte dosud platné přísloví – není-li žalobce, není soudce. Ještě slovíčkem k velikosti kuchyně, nebo chcete-li – jídelny, či obývacího, nebo společenského pokoje. Dodnes se takovéto místnosti říká prostě – kuchyň. A podle velikosti kuchyně jste poznali, u jak velkého hospodáře jste na návštěvě. Skoro se mi chce říci, že velikost kuchyně

byla úměrná výměře polností rolníka. Největší ze sedláků, Bouškovi, měli kuchyni o rozměru šest krát sedm metrů, podlahovou plochu si spočítáte sami. Zdá se vám velká? Nesmíme však zapomenout, že v selských rodinách bývalo dobrým zvykem, že ke stolu zasedala rodina sedlákova společně s chasou, tedy s kočími, služkami, krátce s celým personálem. Měli společné „menu“. Tím je to vysvětleno.

Zvelebování obydlí Po skončení války se pomalu začínala lidská obydlí zvelebovat. Avšak mytí nádobí v dřevěném škopku, umývání se v lavoru (smaltovaném umývadle) a koupání v přenosné vaně z pozinkovaného plechu, ještě pár let přečkalo. Voda se samozřejmě nosila v emrech, či kýblech (vědrech) od studny a to nejen pro domácí potřebu, ale i pro dobytek. Nebylo to nic pohodlného. Venku před chlívem u dveří stával velký sud, nebo jiný objemný zásobník na vodu pro dobytek. Musel být stále plný, aby se voda dostatečně ohřála a měla přiměřenou teplotu, jakou zvířata potřebují. U studny byla důležitá nejen její vzdálenost od bydlicího a hospodářského stavení, ale také jak vydatný byl pramen vody a jak byla hluboká. Dost často bývala studna, pokud to bylo možné, hned u cesty. To proto, aby byla veřejně přístupná i pro souseda, který třeba neměl vlastní studnu. Anebo měl někdy málo vody. Takto situované studny však mívaly i své nevýhody. Vzpomínám, jak si naši vykopali studnu pod svahem zahrady, poměrně mělkou, takže se voda dala nabírat, byť nepohodlně, „šoufem“ (vědrem na dlouhé tyči). Ale co měli dělat nahoře v Chalupách, jako třeba u Chudých, když jejich studna měla pramen v hloubce kolem dvaceti metrů? 193

O bydlení na vsi

265_ Síň stavení u Polívků v Olešné, Václav Šebele

Pak nezbylo nic jiného, než rumpál. To už byla práce pro zdatného chlapa. Bývaly i dřevěné pumpy. Smějete se? Ano, i studny, tedy – pumpy, prožily svou dobu dřevěnou. Jako kluk pamatuji, když se jednou tatínek domluvil se známým pumpařem z Rastor, jmenoval se Eduard Ševčík, aby nám postavil pumpu. To byl pumpař k pohledání! Přivezl si dva dlouhé, více než třímetrové kované vrtáky, nebozezy, na připravené stavební kozy se společnými silami upevnil přiměřeně dlouhý, souměrný kmen stromu, řádně vysušený, který už byl dávno před tím vyhlídnut a připraven. Poté pumpař Ševčík v něm obezřetně po celé délce postupně vyvrtával dlouhatánské otvory. Jedním vrtákem předvrtával menší otvor, druhým pak docílil konečného průměru, který činil asi osm centimetrů. Záhy pak sestavil podle hloubky studny z jednotlivých dřevěných dílů celé tělo pumpy, jež opatřil dalším příslušenstvím, ocelovými táhly s pákou, pístem se zpětnou klapkou a sacím košem. Žádné ocelové trubky, nebo dokonce plastové potrubí! Kdeže? O výrobu ocelových dílů, jako táhlo, čepy, páku a jiné, se postaral mistr kovářský Jan Žižka. Netrvalo dlouho a vesele se pumpovalo (čerpalo), samozřejmě ručně. To už bylo jiné pohodlí, než nabírat vodu šoufem. Dobu ručních pump (čerpadel) později vystřídaly již průmyslově vyráběná čerpadla, vesměs tradiční české značky Sigma. Až teprve hodně později, poté co byl do obce zaveden elektrický proud, ano – střídavý, bylo to v roce 1948, si lidé začali pořizovat domácí vodárny. Zde opět vévodily a mnohde dodnes spolehlivě pracují osvědčené „darlingy“ téže tradiční značky. Mnohé z nich už mají za sebou několik desítek let a stále spolehlivě pracují; pokud některý chalupář nezapomene na zimu vypustit vodu. 194

Hospodářská stavení Lišila se podle velikosti zemědělské usedlosti. Poměrně velké stáje sedláků s odděleným ustájením hovězího dobytka, bývaly doplněny samostatnými konírnami, ale přesto obytná část usedlosti nebyla příliš vzdálena od části hospodářské. U malých zemědělců a obzvláště u domkářů nikdy nebylo daleko z bydlicího stavení do chlíva (chléva). Měli jeden malý chlív a v něm bylo ustájeno kdeco. Jedna, či dvě kravky, tele nebo jalovice, a kdo měl kozu, i ta se v pohodě do stáje vešla. O větším chovu ovcí v obci už jsem slýchával víceméně jen z vyprávění. V blízkosti chlíva bývala též řezárna, dost často byla v zimě přímo na mlatě stodoly umístěna řezačka. Už tenkrát se myslelo na ekonomické aspekty manipulace s materiálem. Zažil jsem ještě ruční kolovou řezačku. To byl trest, to řezání, zejména v zimě, mráz – nemráz, krávy musely mít řezanku vždy v dostatečné zásobě. Bývala to práce pro dva chlapy. Otec podával slámu s opatrně odměřenou dávkou sena k ústí řezačky a na mně zbyla klika a točit a točit. Mezitím odhrnovat řezanku a znova točit. Hromada řezanky přibývala pomalu, zdálo se to být nekonečné. Zejména, když venku mrzlo, jen praštilo a v sednici u kamen bylo teplo. Teprve s příchodem elektrického proudu jsme si oběžné kolo ruční řezačky přizpůsobili k řemenovému pohonu elektromotorem od inženýra Prokopa ze mlýna. Ustájení prasat a drobného hospodářského zvířectva samozřejmě bylo oddělené bez ohledu na velikost hospodářství. O tom, že chlívy, ani prasečáky nesplňovaly veškeré požadavky zoohygieny, nemusí být řeči. Kdeže nějaké

266_ Stará dřevěná zemědělská usedlost s dvorkem v Olešné, Václav Šebele

welfare? K větrání sloužilo okno, nebo dveře. A osvětlení, když ještě nebyla ve vsi elektrika? V chlívu u dveří visela petrolejová lucerna. Jeden klad však nelze upřít, koncentrace zvířat nebyla až tak veliká, aby významněji poškozovala životní prostředí. Zvláštní zmínku zasluhují hnůj, tedy hnojiště. Hnojišti se neřeklo jinak, než hnůj. Chlévská mrva se nikdy nevyvážela daleko od stáje. Hnojiště bývala často přímo ve dvoře. Jen u větších stájí se tvořila hnojiště vzadu za stájí, takže ze dvora nebyla vidět, cítit ano. Postupně byla manipulace s mrvou částečně mechanizována. Hnojiště, jaká to okrasa, řeknete si, ale … podle hnoje poznáš hospodáře! Hnojiště bývala upravená jako ze škatulky, a pečlivě ošetřovaná. U hnojiště byla jímka na hnojnici (močůvku), a pokud přímo nad jímkou nebyla instalována stabilní pumpa na občasné zvlhčování hnoje, pak vězte, že měl hospodář poblíž připravené převozné (mobilní) kalové čerpadlo; sice ruční, ale spolehlivě funkční. Nejčastěji to býval známý model Raketa. K uvedené technologické lince patřila pochopitelně i voznice (lejta), rovněž mobilní a rovněž s aplikátorem pro polní užití. Dnes už se s hezkým českým výrazem lejta setkáte jen zřídka a slovo voznice zcela zapadlo. Zato máme cisterny a dokonce vakuové! Voznice bývaly dřevěné, opásané ocelovými obruči a jejich výroba nebyla snadná. Vzpomínám na jednoho široko daleko známého bednáře až z Hradiště u Písku, u něhož si otec jednou objednal novou voznici. Nádherný výrobek, když ji přivezli na dvůr, chodili jsme kolem ní jako kolem svátosti. Voněla čerstvým dřevem. Zmíněný aplikátor, jak se říká dneska, představoval jednoduchý litinový pákový

ventil s usměrňovací aplikační lopatkou. Ale běda, kdo nebyl dosti šikovný při jeho otvírání na poli, špatně se postavil, dostalo se mu nežádoucí sprchy v podobě výrazně „vonící“ tekutiny. Prostě – s hnojem se hospodařilo. Chlévský hnůj byl hlavním zdrojem výživy rostlin. Tenkrát se neaplikovaly tak vysoké dávky tuhých průmyslových hnojiv, jako dnes. A když už se používala minerální hnojiva, jak se dnes správně říká, tak se tomu neříkalo rozmetání hnojiv, nýbrž práškování. Cítíte ten rozdíl? Hnojiva byla drahá, muselo se šetřit. A chemická ochrana rostlin? Snad není třeba ani odpovídat. Slovo pesticidy byl neznámý pojem. Sice se docilovalo poměrně malých výnosů, avšak nějaká residua v půdě a spodních vodách? Zcela určitě se nekonzumovalo tolik chemie jako dnes. Když jsme zavadili o vodu v půdě, je k pobavení, když po nedávných povodních došla ústřední povodňová komise k objevnému poznatku, že máme příliš utužené půdy s malým podílem organické hmoty, což znamená, že vláhová jímavost českých zemědělských půd značně poklesla. A ejhle, máme nové povodně.

Stodoly, sejpky, sklepy K této stati třeba předeslat, že sklizená úroda se dříve zpracovávala, ošetřovala a skladovala přímo u zemědělce, tedy u prvovýrobce. Samozřejmě s výjimkou mletí obilí, zpracování brambor na líh nebo škrob, anebo zpracování technických plodin, jako lnu, který se tu kdysi zdárně pěstoval. Užitým slovíčkem „dříve“ se rozumí zejména období předválečné. Týká se nejen produktů rostlinné, ale i živočišné výroby. 195

O bydlení na vsi

267_ Dvůr statku u Rodů v Olešné, Václav Šebele

Dříve se sklízené obilí neodváželo z pole rovnou do nákupního podniku, ani na posklizňovou linku s umělým dosušováním. Sklizené obilí se v době žní dopravovalo z pole do stodoly, ukládalo se v perně, a teprve později, po žních, se mlátilo. Prozíraví hospodáři si vymlácené zrno sami ošetřovali, uskladňovali, a teprve ve vhodnou dobu, mnohdy až v zimním období, je prodávali. Když nahlédnete do starých zemědělských ročenek, zjistíte, že počínaje zářím každý měsíc stoupaly ceny zrnin a nejvyšší ceny byly zaznamenávány v předjaří. I když skladování zrna bylo pro hospodáře nejednou spojeno s odbytovým rizikem.

namáhavá, o tom není pochyb. Ještě k vázání slámy. Když se později doplnila mlátička lisem, postupně odpadalo vázání povřísly a přicházel ke slovu pokrokovější motouz, tedy provázek.

Stodola bývala chloubou zemědělce. Stavěly se zpravidla, pokud to velikost a tvar stavební plochy dovoloval, jako průjezdné. Měly dvoje vrata proti sobě, velké selské stodoly měly i dva páry vrat, což bylo výhodné zejména při naskladňování a vyskladňování, neboť se povozy nemusely otáčet a snadno přes mlat projížděly. Mlat? Rovná zpevněná plocha z udusané hlíny mezi oběma pernami sloužila k ručnímu mlácení obilí cepy, to bývalo kdysi. Později se na mlatu už jen mlátila cepy dlouhá žitná sláma na povřísla.

Dalším skladovacím prostorem, velmi důležitým a víceúčelovým, byl loch (sklep).

Když se později mlátilo strojně, mlátička stála přímo na mlatu, aby podávání snopů obilí na vál mlátičky bylo co nejsnazší. Nejsnazší? To není to správné slovo, podávání obilí z perny na mlátičku byla pro mě snad nejprotivnější práce vůbec. Prach, hluk a pod střechou stodoly bývalo často nesnesitelné vedro. Avšak muselo se to vydržet. Když si dneska sednete do klimatizované kabiny kombajnu (sklízecí mlátičky), nevíte, že jsou žně. Po výmlatu se sláma zpravidla znova ukládala, chcete-li, uskladňovala, v perně. Aby se využilo prostoru, zdvihaly se otýpky nebo později balíky slámy hodně vysoko, až po úroveň patra. Že manipulace s vázanou slámou byla velmi 196

Větší hospodář, sedlák, míval též samostatný seník. Domkář metal seno spíše na patro stodoly. K uskladnění zrna měli sedláci velké sejpky (sýpky), malí zemědělci malé sýpky a ti nejmenší chalupníci, či domkáři uchovávali zrno třeba i v dřevěných truhlách, nebo v kádích, umístěných na hůře (na půdě).

Sklepy se stavěly co nejblíže hospodářského stavení. Ve sklepě se uskladňovaly především okopaniny, tedy brambory, burýna (krmná řepa), mrkev a jiné krmné plodiny pro dobytek. Vedle toho se dělaly též krechty. Avšak sklep sloužil i k uchovávání dalších nezbytných produktů pro domácnost, zejména mléka, másla a jiných potravin tuhého i kapalného skupenství. Tato funkce dobrého sklepa, zejména když byl zabudován ve svahu a tepelně chráněn mocnou vrstvou zeminy, se oceňuje podnes. Tím už se konečně dostáváme k zajímavějšímu tématu. Nemusím dodávat, že v dřívější době jsme neznali ledničku, či správně chladničku. Mrazák už vůbec ne.

Ploty, vrata a lísy Tuto stať by asi bylo lépe nazvat – ohrazení nemovitostí, nebo tak podobně. Neboť ani uvedená tři slova neobsahují vše, čím se kdysi pozemky uvnitř intravilánu, jak by řekl dnešní stavitel, oddělovaly.

268_ Včelí úly na zahradě, Bohumil Kostohryz

Začněme ploty. Bývaly vesměs dřevěné. Klasická konstrukce plotu sestávala z kůlů, ze dvou podélných hradeb (latí) a ze svislých planěk (pletek). Spojovacím materiálem byly prosté hřebíky. Výška plotu dosahovala až téměř dvou metrů. Stavba plotu byla jednoduchá, měla výhodu snadné údržby a oprav. V naší vsi se příliš nepoužívaly ploty s překříženými plaňkami. Také plot vypovídal o movitosti majitele usedlosti. Ti bohatší mívali ploty s podezdívkami, jež bývaly převážně kamenné a vyspárované trvanlivým pojivem, později betonovým. Zatímco ti chudší stavebníci používali převážně hlínu, která časem vypadávala, a podezdívky se později spíše zelenaly různým náletovým rostlinstvem. Bývala však i jen kamenná ohrazení, bez nástavby plotu, kterým se v mluvě lidové říkalo tarasy. Škoda, že jsme dosud nedospěli ke stavbě nízkých plotů, jaké vídáme v zahraničí. Myslím, že by jimi nikterak neutrpěla naše jihočeská architektura a obavy z případných nenechavců, kteří by mohli plot snadněji překročit, či narušit, neobstojí; pro takové specialisty není ani sebevyšší plot překážkou. Vrata už byla výrobně náročnější a pro jejich zhotovení už bylo nutné počítat s pomocí zručného tesaře nebo truhláře. Zde už bylo zapotřebí tesaných dřevěných hranolů a ohoblovaných prken. Na zhotovení vrat se podílel také kovář, jenž vrata opatřil čepy, závěsy, popř. závorou, pokud tato nebyla dřevěná. Vrata byla dvoukřídlá a dostatečně velká, aby jimi mohly snadno projíždět naložené povozy. V jednom křídle vrat zpravidla bývala vrátka pro pěší; avšak jen v případě, když vjezd do dvora neměl samostatná vrátka.

nejrůznějších podob a výzdob. O tom už bylo mnohé napsáno. Na bráně nad vraty nesmělo chybět vyznačení roku, kdy byla usedlost postavena. Patřilo by ještě dodat, že podle vrat se usuzovalo na velikost, někdy i na zámožnost majitele nemovitosti. Brány a vrata mívali sedláci a větší rolníci, zatímco domkáři mívaly zpravidla jen lísy. Co že je lísa? Je to jakási náhražka za vrata. Něco mezi vraty a vrátky. Anebo, pro představu, je to jakoby jedno menší pole dřevěného plotu, avšak otevíratelné, aby se dalo lísou nejen projít, ale třebas i projet s naloženým trakařem, nebo malým vozíkem. Tedy – výrobně jednodušší a levnější. Nevýhoda? Že z cesty bylo vidět do dvora. Ale to že byla nevýhoda? Nikoli, naopak domkáři se neoddělovali od ostatních sousedů a často přes lísu, nebo skrz lísu, vzájemně komunikovali. Odpusťte ten moderní výraz. Tedy – popovídali si. Nakonec malá poznámka. Lísa byla tak jednoduchá, že si ji mohl zhotovit každý, byť ne příliš šikovný usedlík. A nepotřeboval zámečníka. Lísy se nezamykaly, stačila jednoduchá zástrčka, která se dala otevírat z obou stran. Tenkrát se ještě tolik nekradlo. Jinak lísou se nazývala i nízká dřevěná branka, postavená bezprostředně u vchodu do bydlicího stavení, coby zábrana proti volně pobíhajícímu kuru domácímu, najmě proti zvědavým slepicím.

Zatímco obrysová konstrukce vrat byla buďto pravoúhlá, nebo s horním obloukem, pak jejich provedení doznalo 197

Pošta a listonoši František Král

Romantického poštovského panáčka s koňským spřežením jsme ani ve staré Olešné nepoznali, jezdili jen ve městě. Kdysi. Na venkově roznášeli poštu listonoši. Nevím, proč se později přeměnili na poštovní doručovatele. Služebním dopravním prostředkem listonoše bylo jízdní kolo (bicykl). Nebylo to jen tak ledajaké kolo. Bylo majetkem pošty, některé jeho konstrukční díly byly bohatěji dimenzovány, než u běžného kola, jaké měl doma tatínek. Poštovní kolo mělo pevnější rám, poněkud širší pneumatiky, samozřejmě předpisové osvětlení a odrazová skla a hlavně – nejen vzadu, ale i vepředu bylo toto jednostopé vozidlo vybaveno robustními nosiči na balíky. Tenkrát byla balíková pošta velmi rozšířená a oblíbená. Prostě – bylo to poštovní kolo. A tak z bernátické (bernartické) pošty k nám jezdíval listonoš za jakéhokoli počasí na kole. Při nepohodě byl oděn v perelínu, rovněž úředním. Byl státním zaměstnancem. A byl pod penzí, dodal by můj otec. Přes záda měl přehozenu velkou poštovní brašnu na listovní i peněžní poštu a býval notně obtěžkán balíky. Byl ověšen jako vánoční stromeček, zejména před svátky. Když bylo potřeba, nosil i objemný ruksak (můj bože, jak se to řekne česky?). Třeba ještě dodat, že listonoš chodil sám a nebál se. Do Olešné se listonoš dostával teprve, až když zvládl Křenovice a Podolí; bývalo to zpravidla kolem poledne. Bývalo samozřejmostí, že když listonoš přinesl nějakou zásilku, hospodyně ho pozvala k obědu. Když se zabíjelo, nebo při jiné mimořádné události, byl pozván, aniž by nějakou poštu přinesl. To už zase byl můj úkol vyčkávat listonoše u vrat, pokud jsem byl doma, jinak ho vyhlížela maminka. Krom voňavého občerstvení v sednici byl ještě obdarován na cestu balíčkem výslužky. To se patřilo. V období, které popisuji, jsem zažil několik listonošů z Bernartic, nejvíce mi utkvěli v paměti pan Písecký, Šmejkal, Kubíček a Veverka. Se syny posledních dvou jmenovaných jsem se znal ze školy. Také jeden listonoš byl Olešák, sloužil na poště v Zahoří. Rovněž rád na něj vzpomínám. Byl to Ťupa František z Kozína, pozdější starosta zdejší obce. A dobrý starosta, starostoval v nelehké době válečné. 198

Inu, listonoši byli vesměs osvícení lidé, hodně četli, hodně věděli a lidé si s nimi rádi popovídali. Také přinášeli různě zpráv, posbíraných při svých pochůzkách. Jaký to rozdíl – dříve a dnes. Když někdy před polednem jdu po dvoře a zahlédnu, jak shora z Chalup přijíždějí sportovní jízdou listonošky (poštovní doručovatelky) v poštovní škodovce a u našich vrat už mají zařazen třetí převodový stupeň, nejednou si vzpomenu na listonoše z doby minulé.

269_ Kříž rodu Třísků při cestě do Olešné, 2013

199

Svátky a lidové slavnosti v Olešné Jitka Křečková a František Král

různých poplatků či pro stanovení období, během kterého bylo nutné splnit robotní povinnosti. K tomuto byly nejčastěji využívány svátky sv. Jana na jaře a sv. Václava nebo sv. Havla na podzim. Za pomoci dostupných pramenů jsme se pokusili průběh „církevního“ roku v Olešné zrekonstruovat.1

Svátek Tří králů Na svátek Tří králů 6. ledna chodívali vesnicí Kašpar, Melichar a Baltazar. Bývali to převlečení a maskovaní chlapci ze vsi, kteří chodívali od chalupy k chalupě a nade dveřmi všem nadepsali křídou zkratku K+M+B a příslušný letopočet. Nápis byl po celý rok ochraňován, aby ho nikdo nesmazal. Jeden z nich, zpravidla Baltazar, nesl košík, připravený na výslužku, kterou od hospodyní dostávali.

Masopust

270_ Památka na první Svaté přijímání Růženy Kuntové z čp. 76, 15.4.1928

Život našich předků býval svým způsobem klidnější než dnes, měl pevně stanovený řád daný ročním obdobím a s tím spojenými sezónními pracemi. Do tohoto pevně stanoveného řádu patřily i pravidelně se opakující církevní svátky, protože víra v Boha a příslušnost k církvi byla součástí života většiny obyvatel. Nedělní návštěvy kostela, poutě a taneční zábavy zároveň patřily k hlavním společenským událostem, při kterých se lidé setkávali a odpočívali od každodenní dřiny. Církevní svátky se ale také v době vrchnostenské správy hodily jako termíny pro placení daní a 200

Masopust začíná prvním dnem po svátku Tří králů a končí Popeleční středou. Bývalo s ním spojeno všeobecné veselí, jež se odbývalo většinou při završení konce týdne pochůzkami maskované mládeže po vsi. Pokud se maskování týče, fantazie nebrala konce. Za hudebního doprovodu chlapci a děvčata obcházeli stavení a hráli, zpívali i tančili. K omladině se postupně připojovali i starší občané, všichni se radovali z toho, že už má zima na kahánku a blíží se jaro. V té době už hospodáři věděli, jak ozimy dosavadní zimu přežily, i když ještě zdaleka neměly vyhráno, a hospodyně počítaly, kolik šunek a sádla z domácích zdrojů jim vydrží do jara. Masopustní veselí bývalo zpravidla zakončeno masopustní taneční zábavou v sále místního hostince u Pletků. Konec masopustu a s tím spojená veselice bývala i příležitostí k utužení dobrých sousedských vztahů, na ledacos nepříjemného se u sklenice oroseného moku zapomnělo.

Popeleční středa Popeleční středou začíná období půstu trvající čtyřicet dní a šest neděl, které se do postní doby nezapočítávají,

222_ Památka na První Svaté přijímání, Růžena Kuntová čp. 76, 15. 4. 1928

271_ Svaté přijímání v kostele sv. Martina v Bernarticích 5. června1960. Mezi dětmi František Ťupa z čp. 57, Jiří Pichlík z čp. 16, Dana Dlouhá z čp. 36

až do Velikonoc. Věřící se v tento den přísně postí a při mši svaté jsou znamenáni popelem. O Popeleční středě se dříve také pálily kočičky, vysvěcené předchozí rok na Květnou neděli.

Květná neděle Květná neděle je šestou a zároveň poslední nedělí postní. Patřila k nejradostnějším v roce, protože ohlašovala příchod jara, i když ne podle kalendáře. Už pár týdnů před květnou nedělí otcové připravili svým dětem lískové proutí a větve z jívy, aby doma v hliněné nádobě s vodou a pískem vyrašily. Před květnou nedělí už míval svazek krásně rozvité listy a jíva rozkvetla do hebkých “kočiček”, z nichž otcové upletli výrobek, kterému se říkávalo “koště”. Představovalo symbol palmové ratolesti. Délku koštěte tátové přizpůsobovali výšce své ratolesti, která koště na květnou neděli nesla do kostela. Nošení koštěte byla záležitost výhradně klukovská. Když se pak před mší kluci nahrnuli s košťaty do kostela, vznikl jeden zelený pohybující se háj, byl to krásný pohled. V průběhu pobožnosti pak kněz houštinu košťat posvětil, a když je chlapci donesli domů, rodičové koště rozvázali a jednotlivé proutky roznášeli do polí. U každého pole se zastavili, zapíchli proutek do osení a poprosili Pána Boha o dobrou úrodu.

Velikonoce Olešenské velikonoce se od poloviny minulého století příliš nezměnily, pokud se velikonočních zvyků týče. Dříve se však většina obyvatel účastnila také pobožností. Věřící chodívali pěšky přes přívoz ke sv. Janu Křtiteli v Chřešťovicích nebo později ve 20. století i do kostela sv. Josefa ve Slabčicích. Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem v roce, jsou oslavou Ježíšova zmrtvýchvstání. Název je odvozen od „veliké noci“, v níž byl Kristus vzkříšen. Patří k svátkům pohyblivým a podle tradice připadá Boží Hod velikonoční na neděli následující po prvním jarním úplňku. Této neděli předcházejí Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota. Na Zelený čtvrtek „odlétají zvony do Říma“, což znamená, že se v kostelech přestane zvonit. Místo zvonění dříve po vsích chodívali chlapci s různými řehtačkami a hrkáním dělávali velký rámus až do Bílé soboty. Hrkávalo se i v Olešné. Hospodyně o tomto svátku pekly zvláštní pečivo, tzv. jidáše, které zaručovaly pevné zdraví. Velký pátek je samozřejmě dodnes velkým svátkem křesťanů, připomíná Ukřižování Ježíše Krista. Lidé se postí a konají pokání na památku jeho smrti. Na Bílou sobotu se znovu rozezvučí zvony a hudba a nastává konec půstu. Hospodyně pekly mazance, sladké beránky a oblíbenou velikonoční nádivku zvanou sekanina, malovala se vajíčka. Během dne se nekonají žádné bohoslužby, po západu slunce začínají 201

Svátky a lidové slavnosti v Olešné

velikonoční vigilie, slaví se Kristovo vzkříšení. V Olešné se však dříve na slavnost Vzkříšení Ježíše Krista chodívalo až v neděli na Boží Hod velikonoční. O velikonočním pondělí pak chodívaly děti na koledu. V tento den potkáte v Olešné malé koledníky i dnes.

Májové pobožnosti Májové pobožnosti se konávaly u místní kapličky na návsi nebo zřejmě i u výklenkové kapličky se sv. Janem Nepomuckým u zdi chalupy Chudých (u Neřádů). Konávaly se po celý květen každý den vpodvečer. Májové pobožnosti vodívaly olešenské ženy, například „teta“ Hronková, po ní Třísková a Dvořáková. Zpívaly se mariánské písně a odříkávaly modlitby.

Stavění máje a pálení čarodějnic Stavění máje a pálení čarodějnic v předvečer 1. máje je jedním z mála lidových zvyků, který se zachoval dodnes. Jen se dnes již v Olešné nekoná na návsi, ale na Skalici. Co se však dnes již vytratilo, je zvyk házet předměty do rybníka a vyznačovat pěšinky lásky. Celá událost se také vždy odehrávala v noci z 30. dubna na 1. května. Místní mladíci se scházeli u lípy na návsi a čekali, až celá vesnice usne. Bývalo to mnohdy až pozdě po půlnoci. A pak to přišlo. Ti nejsrdnatější se dostali na dvůr hospodáře a co nebylo uklizeno a bylo mobilní, to odnesli rovnou do rybníka. Braly se však jen dřevěné předměty, to aby se ve vodě neutopily, a do rybníka se házely, či spouštěly ohleduplně, od břehu a nikoli z hráze. To proto, aby se daly druhý den snáze „vylovit“. Když se zrána vesničané probudili, čekala je zvláštní podívaná. Na hladině rybníka se pohupovaly džbery, necky, stoličky, lavice, kukaň na drůbež, nejednou z vody čouhal předek od vozu, někdy i celý vůz. Dokonce se jednou uprostřed rybníka objevila dřevěná kadibudka od Hrnečků. Od té doby tam mají tuto místnost u chalupy zděnou, aby se nedala odnést. Bývala to mela, mudrovalo se, komu co patří, neboť “poškozených” bývalo více. 202

Kromě toho se také “vysypávaly” pěšinky. Obyvatelé stavení, kde měli dospívající dceru, či dcery, ráno spatřili pěšinku, směřující k vratům jejího nápadníka, nebo milého, pokud byl ze vsi. K tomu měli mládenci už z večera připravené vědro s vápnem a štětku, aby bílou pěšinku tajně vycákali. Vězte, že to ve vsi nebyla jedna pěšinka, ale často jich bylo hned několik. Někdy se též kromě vápna vysypávala pěšinka natrhaným kvítím. Ta byla zamilovaným děvčatům příjemnější.

Svatodušní svátky (Seslání Ducha svatého, Letnice) Svatodušní svátky se slaví 50 dní po Velikonocích, výpočet data slavení těchto svátků závisí tedy na tom, kdy se konají Velikonoce. Slavívaly se dva dny, v neděli a ve svatodušní pondělí, které bývalo za první republiky zasvěceným svátkem, což znamenalo, že věřící i v pondělí dodržovali sváteční klid. V těchto dnech bylo možné žehnat křestní vodu, křtít a biřmovat.

Slavnost Těla a Krve Páně, lidově Boží Tělo Svátek Božího Těla se slaví jedenáct dní od Božího Hodu svatodušního, mezi 21. květnem a 24. červnem. V ten den lidé nosili do kostela k posvěcení věnce z lučního kvítí i jiné rostliny, nejčastěji březové haluze, aby je doma pečlivě uchovávali ve víře, že ochrání jejich hospodářství před nešťastnými událostmi, především před bleskem a krupobitím. Posvěcený věnec se dával také dobytku, hlavně kravám při telení.

Pouť svatojánská Svatojánská pouť se v Olešné slavívala od pradávna, a to v neděli následující po svátku sv. Jana Křtitele dne 24. června. O pouti se konala mše v kostele sv. Jana Křtitele na poušti v Chřešťovicích. Po mši navštívili poutníci hroby svých rodin a následovala obchůzka různých stánků s občerstvením a prodejem rozličných předmětů. Nejen přímo u

272_ Kresba Bohumila Kostohryze do památníku Heleny Souhradové, čp.43, 1964

svatého Jana, ale ani v Olešné se žádná pouť neobešla bez kolotoče, střelnice a dalších stánků s cukrovinkami, občerstvením a řadou dalších atrakcí. Vše bylo soustředěno na návsi. Podobně tomu bývalo o posvícení. Obě významné události, jak pouť, tak posvícení, vyžadovaly velkou přípravu. V domácnostech se napekly koláče a připravilo se sváteční jídlo. I když se po celý rok žilo skromně, o pouti a o posvícení to neplatilo. A že by se v ten den nepořádala taneční zábava, bylo nemyslitelné.

Dožínky o sepekovské pouti Dožínky se slavívaly na ukončení žní a i dožínkové slavnosti mívaly náboženský charakter. V Olešné se konávaly v době sepekovské pouti. Ta je spojena se svátkem Panny Marie dne 12. září, jíž je zasvěcen barokní chrám v Sepekově. Tradičně se pouti účastnili i věřící z Olešné, kteří do Sepekova chodívali procesím. Ve druhé polovině 20. století se však náboženský charakter slavnosti vytratil a dožínky bývaly využívány k politickým účelům.

Svatohavelské posvícení Posvícení znamená totéž co posvěcení, slavívalo se tedy často ve výročí posvěcení kostela. V případě Olešné tomu tak ale není, posvícení se zde konalo o sv. Havlu. Tento svátek připadá na 16. října. Průběh slavnosti byl podobný jako při svatojánské pouti, šlo se do kostela, konala se pouť a taneční zábava. Hospodyně upekly koláče a připravily sváteční jídlo, často se podávala husa nebo kachna.

Advent Doba adventní je chápána jako čas očekávání příchodu Spasitele na svět. Začíná čtvrtou nedělí před Vánocemi. Bývalo to období půstu, během kterého byly zakázány lidové slavnosti a veselice. Během adventu se však konaly některé svátky, které tento zákaz porušovaly.

Sv. Mikuláš V podvečer svátku sv. Mikuláše, který připadá na 6. prosince, chodíval po vsi Mikuláš, doprovázený čertem a an203

Svátky a lidové slavnosti v Olešné

dělem. Hodným dětem rozdával dárky a neposlušné děti nabádal k lepšímu chování. Býval oděn do dlouhé bílé košile, míval dlouhý kabát, na hlavě biskupskou čepici a na ní červeně vyznačený kříž. V ruce držel biskupskou hůl a z andělovy nůše rozdával dětem dárky. Čert míval při sobě větev z březových proutků, kterou vyplácel neposedné děti.

Svatá Lucie Naopak Lucky, které svůj svátek slaví 13. prosince, nic nerozdávaly, spíše očekávaly, že si něco odnesou. Také nebyly nijak svátečně oblečeny, často byly jen přehozeny prostěradlem, aby je nikdo nepoznal. Představovalo je zpravidla děvče, nebo někdy i dospělá žena. Děti Lucku vnímaly jako tajemnou bytost, některé se jí dokonce bály. A ti starší si připomínali úsloví – Lucie, noci upije a dne nepřidá. Což znamenalo, že nastávají dlouhé zimní večery, při nichž se dralo peří, na plotně se vařila káva z praženého žita a o nějaký zákusek nebylo nouze. Přitom se vyprávěly různé příběhy.

Vánoce O Vánocích si křesťané připomínají zrození Ježíška. K přípravám na Vánoce patřilo obstarání vánočního stromku, což byla vždy výlučná starost dospělých, tedy otců. Na venkově se nikdy nechodilo vánoční stromek někam kupovat. Uříznout stromek chodili tátové do lesa. Třeba dodat, že v tomto svátečním čase hajní dělali, jako že o tom nevědí. Na druhé straně však rozumní tátové vybírali jen takový stromek, aby nezpůsobili lesu škodu. Často vyhledávali dvojáky nebo stromky, které překážely, a tak to bývala vlastně jakási malá, neškodná „probírka“. Zato na strojení stromku už se nedočkavě podílely děti. A ještě nedočkavěji čekaly, co bude na Štědrý večer pod stromečkem. Po pravdě však třeba říci, že vánoční večer byl sice štědrý, avšak zdaleka ne tak, jak se ona štědrost rozvinula do současné podoby. Sotva se setmělo, chodíval na Štědrý den od chalupy k chalupě slouha. Bývala to napínavá událost zejména pro 204

děti, které venku naslouchaly, jak se troubení a vinšování s doprovodem štěkotu psů zdálky blíží. Slouha troubil na dlouhou troubu a všem přál požehnané svátky. Doprovázela ho žena s dětmi, na zádech nosívala nůši a ještě košík na výslužku. Na svátek sv. Štěpána chodívali, podobně jako o velikonočním pondělí, po vsi koledníci. Byli vesměs dětského až školního věku a ti nejmenší byli doprovázeni svými rodiči. Zpívali hezké koledy, jejichž texty se za dlouhá léta nezměnily, spíše se některé zapomněly. Nosívali koše, do kterých dostávali od hospodářů koledu. Jablka, něco sladkého, housku, všelicos. Otcové nebo starší chasníci dostávali většinou panáka něčeho ostřejšího.

Procesí František Král Procesí, či proceství, jak se dosud u nás říká, představovala velkou událost ve vsi, nejen mezi věřícími. Však se také na pouť dlouho před tím připravovali. Z půdy u Vincků (u Kostohryzů čp. 41) se snesly oba trůnky, ženy je oprášily, prohlédly, zda jsou v pořádku, a připojily pentle. Některý z mužů, většinou to byl „strejda“ Kostohryzů, je případně opravil nebo obnovil povrchovou ochranu. Jeden trůnek byl větší, druhý menší, každý měl po čtyřech ramenech. Podle toho se volila velikost čtyř chlapců – nosičů. Aby se dostalo i na děvčata, byly mezi rameny trůnků ozdobné pentle a dívky tyto barevné proužky cestou přidržovaly. Nosná konstrukce většího trůnku byla dřevěná, toho malého kovová. Na jednom trůnku byla soška sv. Jana a na druhém Panny Marie. Také se připravila korouhvička. Procesí se ponejvíce konávala ke sv. Rozálii u Borovan, někdy též do Sepekova. Kostel sv. Rozálie se nachází v malebném koutě přírody, na samotě při staré cestě, po které se chodívalo pěšky z Borovan do Bernartic. V určený den a hodinu se poutníci sešli u olešenské kapličky na návsi, nejdříve se pomodlili, a poté se procesí s trůnky vydalo za předříkávaného zpěvu náboženských písní směrem k Rastorům. Předříkával zpravidla jeden z nejstarších účastníků tohoto pochodu. Často to bývala teta Zelenková a z mužů pan Staněk z Rastor.

273_ Mešní píseň ke cti sv. Rozálie. Na nápěv Zdrávas dcero Dr. Amálie Svobodová, Uherský Brod 1941

Procesí vodíval duchovní z chřešťovické farnosti. Těsně před válkou se svými spoluobčany do Borovan putoval i dominikánský kněz Benedikt František Hronek z Olešné. Bylo to těsně před válkou, když František, jak mu ve vsi všichni říkali, pronášel dojemná kázání protknutá vlasteneckými myšlenkami s varováním před nebezpečím, jež hrozilo ze strany rozpínavého Německa.

sladkostmi, dospělí muži brzy nalezli cestu k naraženému sudu piva, ženy rozbalily něco k snědku z domova a nakonec veškerou únavu spravil odpočinek v hebké trávě. Ba i dřímota mnohého zmohla. O borovanské pouti nikdy nebylo ošklivé počasí. Vybavuji si jen krásný slunný den. Anebo se mi to jen zdá, byl jsem mladý a všechno jsem viděl jinýma očima.

Na Rastorách byla první zastávka u kapličky a tady se k procesí přidávali nejen místní občané, ale i další poutníci z Podolí, ba i z Temešváru. Potom se šlo směrem k Levči, kde u malé kapličky při cestě bývala zastávka na občerstvení. O to se postarala rodina statkáře Pechouše. K olešenským měli zvláštní vztah, už proto, že v Olešné dříve hospodařili. Od Levče už šel průvod rovnou směrem k Borovanům, k “Rozárce”, to už se šlo lépe, bylo to z kopce. Když procesí dorazilo k cíli, bylo opět mile uvítáno, zejména pořadateli, borovanské hospodyně napekly koláče. Travnaté okolí kostelíka, obklopené kouzelným lesem, vybízelo k odpočinku. Avšak před tím poutníci dali přednost mši svaté. Teprve potom došlo k obhlížení stánků s různými

1_ Využity především písemné paměti F. Krále a ústní vzpomínky dalších pamětníků, čerpáno také z obou dostupných kronik.

205

Místní kroj Jan Kouba

Olešná se nachází přímo na rozhraní dvou tradičních národopisných oblastí Prácheňska a Kozácka. Poloha na pravém břehu řeky Vltavy však zdejší obyvatele přece jenom více přibližovala k regionu, který se rozléhal kolem města Tábora. Co se oblečení týče, kroje z těchto oblastí se velmi podobaly a vzájemně inspirovaly a mnohdy byly od sebe těžko k rozeznání. Oba typy byly navíc velmi ovlivněny západočeskou a středočeskou oblastí, zvláště Prácheňsko pak vstřebávalo i vliv Pošumaví. Výrazně charakteristické byly naopak kroje ze dvou zbývajících jihočeských oblastí – Doudlebska a hlavně Blat. Dnešní výzkum je omezen ojedinělou ikonografií a archivními záznamy. Nejdůležitější archivní doklady, týkající se lidového oděvu v regionu, pocházejí z období mezi sedmdesátými léty 18. století a osmdesátými léty 19. století. Toto zhruba stoleté časové rozpětí je možno považovat za rozhodující a nejvýznamnější v lidové hmotné kultuře, a tedy i oděvu. Poměrně zajímavým písemným materiálem, se kterým se dá při dohledávání informací o oblečení pracovat, jsou pozůstalostní zápisy. Je z nich dobře patrná i skutečnost, že zatímco mladý člověk o svůj šatník dbal a při jeho smrti je tedy soupis oblečení poměrně rozsáhlý, starší člověk odkazuje pozůstalým v podstatě již jen několik kusů oděvu. Nový šat si totiž dávno nepořídil, bylo by to jednak v té době v podstatě společensky nevhodné a navíc na to ani většinou neměl finanční prostředky. A pokud měl starší člověk v šatníku něco lepšího, šetřil si onen kus do hrobu. Dalším dokladem ošacení v okolí Olešné jsou i akvarely a kresby malíře Václava Šebele (1835–1899), jenž unikátním způsobem zdokumentoval podobu vesnice a jejích obyvatel na Písecku a Milevsku. Odborný asistent kreslení na píseckém reálném gymnáziu byl povzbuzen unikátní Národopisnou výstavou českoslovanskou, která se konala roku 1895 v Praze a která mimo obrovské množství jiných národopisně zajímavých exponátů představila i kozácký kroj. Z Šebeleho četných akvarelů, figurálních kreseb a studií je možno si udělat velmi dobrou představu a snad i rekonstruovat oděv venkovského obyvatelstva na konci 19. století. 206

Na zachycení původní podoby krojů však bylo již v té době pozdě. V první polovině 19. století se v řadě krajů v Čechách, zvláště v těch, které ležely v blízkosti velkých městských center, kroje pomalu odkládají. Nahrazovaly je mnohem uniformnější, nicméně také praktičtější a levnější oděvy. Kozácko, stejně jako ostatní jihočeské kraje, bylo v tomto vývoji pomalejší. Větší centra zde nebyla a konzervatismus zdejších obyvatel rovněž větším módním výstřelkům nepřál. Velmi dlouho se tak držel jednotný střih, úprava a způsob nošení jednotlivých oděvních součástek, druh výšivky či stejnorodost materiálů. Minimálně do poloviny 19. století byl tak na pravém břehu Vltavy kroj stále ještě přirozenou a nezbytnou součástí ošacení, i když v porovnání s ostatním jihem Čech se nové způsoby odívání objevují přece jenom dříve. Vztah k městskému prostředí, ať již k táborskému nebo pražskému, jehož vliv zasahoval až sem, byl i díky zlepšující se mobilitě stále silnější. To bohatí sedláci na Blatech si udrželi svou vesnickou svébytnost mnohem déle. Však se také na Kozáky dívali kvůli tomu mírně svrchu. Dokladovým materiálem jsou dochované textilní kusy v muzejních sbírkách. Sběr a snaha uchovávat ošacení předků narůstá po zmíněné národopisné výstavě na konci 19. století. Mezi prvními sběrateli převažovaly ženy, ať již mluvíme o situaci na Kozácku, Blatech či Prácheňsku. Možná i to je jeden z důvodů dominantní převahy ženského oblečení v dnešních muzejních sbírkách. Mužské ošacení v podstatě chybí. Tento fakt nevypovídá o jednostranném zájmu prvních „etnografek“, ale spíše prozrazuje menší zdobnost mužských oděvních součástek, slabší péči o ně a horší skladování, ale hlavně to, že muž již od pradávna nosíval oblečení tak dlouho, dokud se na něm udrželo. A když již skutečně nosit nešlo, mohlo se určitě z menších kousků kůže či tkaniny ušít něco užitečného. A navíc o šaty plné záplat tehdy v muzeích stejně nestáli. Ženský kroj na Kozácku měl základ ve vlněném či později hedvábném živůtku, nazývaném někdy „lajblík“, který sahal sotva do pasu. Pod něj se oblékala z jemného lněného, později bavlněného plátna košile s nabíranými rukávy a s bílou výšivkou na jejích koncích a na náprsence. V pase

274_ Dřeváky - tzv. podělávky

si ženy vázaly několik rozložitých sukní se zástěrou navrchu. Zástěra i sukně byly často bílé, opět s bílou výšivkou. V truhlách a malovaných skříních měly i sukně hedvábné, s dolním obvodem skoro tři metry širokým. Pořizovaly si je ženy bohatších sedláků ke svatbě a dochovala se jich celá řada. Byl to totiž jeden z nejcennějších kusů šatníku a žena si jej velmi hleděla. Kroj dotvářely bílé punčochy a černé střevíce. Zdobený čepec, šátek z různých materiálů, ať již na hlavu (nejvíce takzvaná trojcípá „kosička“) nebo sloužící mnohdy i na zakrytí krku, plena a u svobodných dívek vínek, to byly varianty nezbytného pokrytí hlavy. Zvláště čepce si zaslouží širší zmínku, vždyť daly možná název celé oblasti. Naškrobená a dráty vyztužená oka široké čepcové stuhy se na temeni hlavy tyčila pod uvázanou plenou jako kozí růžky – odtud možná označení celého kraje jako Kozácký. Pleny byly bílé, prolamované a vyšívané. Právě již zmíněná bílá výšivka na sukních, zástěrách či plenách, ostře kontrastující s korálkovou a pestrobarevnou výšivkou selek ze sousedních Blat a naopak společná s Prácheňskem či Plzeňskem, byla pro kraj velmi charakteristická. Čím blíže k Blatům, tím častější bylo i vyšívání barevnější a často i s „flitříky“. Později, na konci 19. století, vše vytlačily jednodušší šátečky, které se již vázaly vzadu či pod bradou. Kabátky a krátké kožíšky se nosily v zimních a chladnějších měsících. Mužské oblečení na západ od Vltavy asi zřejmě nikdy nevytvořilo specifický styl. Muž zde zastrkával plátěnou košili s dlouhými rukávy do užších kalhot. Ty sahaly lehce nad kolena a byly šity z plátna nebo z jelení, skopové či vepřové kůže. Navrch patřila zdobená vesta a kazajka se zvláštním výběžkem na zádech ve tvaru kozího ocásku (dokonce se uvažovalo, zda název kraje není odvozen právě od tohoto ocásku). Ženatí muži si svůj většinou jediný dlouhý kabát pořídili ještě před svatbou. Ten byl volného střihu, vzadu do poloviny zad s rozparkem, sahal do poloviny lýtek nebo byl ještě delší. Nezbytná bývala kožešinová čepice či vysoký, až kónicky zakřivený klobouk, šátek na krku, střevíce nebo i vysoké kožené boty, (a stejně jako u žen) pletené punčochy. Bohatí sedláci si mohli dovolit i dlouhý kožich,

275_ Veronika Jiroušková a Barbora Kolísková v kozáckém kroji, Bernartice 2014

avšak chlupatá beranice byla v zimě nutností pro každého. Stejně jako ženy, i muži byli bez pokrývky hlavy k vidění zřídkakdy. Sváteční oblečení mužů se dochovalo jen velmi vzácně, pracovní oblečení není dochováno ani u žen. Každodenní šat obsahoval mnohem méně charakteristických krajových prvků než oblečení nedělní. V jižních Čechách byl na úplném konci 19. a začátkem 20. století velmi populární „kanduš“, což byla sukně z kanafasu, přímo sešitá s živůtkem. Navrch se nosívala zástěra z kretonu, kanafasu či modrotisku, na hlavě šátek, na ramenou jupka, a mohlo se jít třeba na pole. Pracovní lněná sukně sloužila v den sváteční jako spodnička. Vešlo se jich na sebe až osm a zdobené byly alespoň proužky, aby dělaly trochu parády i ve všední dny. V muzeích se však nedochovaly, všechny patrně padly za oběť různým pracovním činnostem. Muži vyráželi za prací v dlouhých vlněných kalhotách, plátěné košili s vestou, klobouku a pracovní zástěře. Obouvali dřeváky, později šněrovací střevíce. A dětské oblečení? Pro jeho výzkum skutečně nezbývá nic jiného, než prostudovat Šebeleho kresbičky a dokumentární obrázky. Z nich na nás hledí děti bosé či v dřevácích, v několika případech však i v jednoduchých střevíčkách. Stejně jako obuv, i ostatní oděv je v podstatě úplně stejný a do značné míry zjednodušený oděv dospělých. Chlapci nosili kalhoty s typickou jednou kšandou, křížem nataženou přes prsa a dívky měly vždy přes své dlouhé vlasy šátek vázaný pod bradou. 207

Místní a pomístní jména

Pomístní jména byla po staletí vytvářena místními obyvateli, proto jim také jenom místní rozumějí. Pomístní jména si lidé vymýšleli a stále vymýšlejí pro části vsi, pole, lesy, louky a pastviny podle druhu rostlin, tvaru, velikosti, polohy, druhu půdy, zvířat nebo různých událostí atd. Některé jejich názvy se dostaly i do archivních pramenů či kronik a jedině díky tomu se dochovaly do dnešní doby, mnohá jsou však již dávno zapomenuta, pokud stále nežijí v ústní tradici. Pro následující seznam místních jmen byl jako základ použit seznam místních jmen z kroniky Bohumila Kostohryze, který je ze všech pramenů nejúplnější. Pokusili jsme se ho doplnit údaji z katastrálních fondů, především z Tereziánského, Josefského a Stabilního katastru, indikačních skic Stabilního katastru a dalších katastrálních map. K vysvětlení významu některých pojmů posloužila práce Milady Jirouškové, věnující se sousednímu katastru.1 Samotný název obce Olešná vznikl podle olší rostoucích podél Velkého potoka. Velký potok vytéká z Kyrianova rybníka pod Levčí, protéká Dolními Rastorami a Olešnou a vlévá se do Vltavy v místě, kterému se říká Strouha. Velkému potoku se někdy také říkalo Olešenský.

Části vsi Olešná 1. Náves – selské a chalupnické usedlosti podél hlavní silnice od shora po rybník

6. u Švihlíka – bývalá samota cca 1 km od Strouhy směrem k Podolskému mostu, později hořejší a dolejší Švihlík 7. Humpál Schoř – samota na Podolsku patřící k Olešné

Rybníky 8. Rybník na návsi – obecní rybník na návsi 9. Nádržka – rybník nade mlýnem 10. Rybník za vsí – rybník postavený koncem osmdesátých let 20. století za vsí směrem na východ k Rastorám 11. Rybník v areálu školkařského střediska – rybník postavený v roce 1975

Názvy polí, luk a pastvin 12. Za Kobližků –Za Křížků – Křížkovic – pole nacházející se za chalupou čp. 1, u které stojí smírčí kříž 13. V Jezárku (u Jezárku) – pole a louky za polem Křížkovic – nazvané podle malých jezárek či tůněk, které tam bývaly 14. Vaha – pole za polem v Jezárku 15. Osečko (Vosečko) – pole a louky za polem Vaha, „osečky“ znamenaly dříve výhonky vinné révy

2. Chalupy – část vesnice od rybníka nahoru 16. Srazy (Sráze) – pole mezi Křížkovic a Končinou 3. Kozín – část vesnice od rybníka po potoce až k zatáčce okresní silnice

Osady a samoty dříve patřící k Olešné 4. Rastory - staré slovanské obecné jméno „tor“ související se slovesem „třít“ s významem uježděná kolej, cesta, rozcestí, v minulosti nazývány také Lastary, Rastary, v Lastařích, v Rastařích, dnes osada obce Podolí I 5. Strouha - bývalá osada u ústí Velkého potoka pod Olešnou 208

17. Končina, v Končině – pole a louky na okraji katastru s Podolím za Srazy 18. Humna, za Humny – pole a pastviny za selskými stodolami po pravé straně silnice směrem od Podolska 19. Skalka – pole v části za bývalým sadem Starých neboli Svatků 20. Kozí Hrádek, u Kozího Hrádku – pastvisko nad nádržkou nad mlýnem 21. Vranice, Nade mlýnem – pole, louky a pastviny nad mlýnem

22. Za Houštičkou – pokračování pole (?) až do Padělek 23. Padělky, v Padělkách – pole a pastviny na okraji katastru u Jelínka, políčka dělená na díly

42. U Váňů – na tomto místě, v zákrutu potoka pod mrchovištěm, stávala chalupa zedníka Váni. V blízkosti místa po zbořené chalupě dnes stojí chata Humpálových a novostavba rodiny Komrskovy

24. Pod Slouhovou lukou – pole, louky a pastviny mezi lesem, který býval Pechoušů, a Padělky 25. Vrchovnice – pole od selských lesů až po louky směrem od Podolska 26. Budovice, v Budovici – název polí a luk na okraji západní části katastru 27. Rybníčka – pozemky vpravo od silnice směrem na Podolsko 28. Pod Hůrkou – pole a louky vedle Rybníček ke krajně Polívků 29. Skalice – nad částí obce „Chalupy“, dnes nová výstavba 30. Za Kouty – pole, louky a pastviny na okraji vsi směrem na Rastory 31. U Dlouhejch luk, na Dlouhých lukách – louky a pastviny rozdělené na dlouhé díly 32. Na Kazích – pole a pastviny navazující na selská pole za Humny 33. Za Kazy – u Kozího hrádku nad mlýnem 34. Za Požáry – pole nad částí obce Chalupy vedle Vranice

Názvy lesů 43. Za Kopci – lesy selské, obecní i arcibiskupský les 44. Budovice – obecní les na západním okraji katastru 45. Padělky – les podél Vltavy 46. Vranice – arcibiskupský les nad mlýnem a Máchů (bývalá hájovna) 47. Za Požáry – les nad částí obce Chalupy vedle Vranice 48. V Jámě – les v údolí pod živcem 49. Pod Širokou – název lesa v okolí živcového lomu kolem silnice 50. Na Americe – les v cípu nad částí „Chalupy“ 51. Na Krtinu, Na Krtině, Na Křtině (Obec) – obecní les od Kaliny až po Dvořáka (dnes Fošenbauera) 52. U Baráku – arcibiskupský les směrem k Levči 53. Na Příkopě – hranice obecního lesa na Krtině a arcibiskupského

35. Pod Kusy 36. Trávník – obecní louky u kovárny

Již změněná či zaniklá jména (podle B. Kostohryze): Ohrada, Čtverec, Kulátě, u Obrázku, Hlavatiště

37. Podniví u Dolních Rastor – obecní pastvina na nivách neboli loukách mezi Olešnou a Rastory 38. Čertova strouha – údolí jižně od Dolních Rastor, kterým protéká potok směrem k Olešné 39. Draha – pastviny mezi Hudcem (dnes čp. 65) a Hrnečkem (dnes čp. 6 a 29) 40. Pod Tomášků – pastvina pod chalupou Váchů 41. Mrchoviště, Mrchovina – kout u lesa v Krtině nad chatou Humpálů, kde se zakopávala uhynulá hospodářská zvířata

1_ Kronika B. Kostohryze; Bendová, Milada: Pomístní jména v katastru obcí Křenovice a Podolí I, diplomová práce PF České Budějovice 1976. Tímto paní Miladě Jirouškové, rozené Bendové, děkuji za laskavé a nezištné zapůjčení její diplomové práce. Dále také Jiroušková, M.: Střípky, s. 17-19.

209

210

276_ Místní a pomístní názvy v Indikační skice, 1828

211

Olešná po roce 1948

Po druhé světové válce si obec Olešná slovy obecního kronikáře oddechla od válečných událostí a začala žít normálním životem, období svobody však dlouho netrvalo. Karty světové politiky byly rozdány podle dohodnutých plánů spojenců a Československo se stalo součástí sovětského bloku v Evropě, který se vytvořil v průběhu druhé poloviny čtyřicátých let 20. století a ve kterém postupně převzaly absolutní moc komunistické strany. Hlavní linii i konkrétní politiku jim začala určovat Komunistická strana Sovětského svazu. Vývoj samostatného československého státu byl zastaven nacistickou okupací a po osvobození republiky mnozí lidé doufali, že se jejich špatná životní situace zlepší díky levicové vládě. Po vyhraných volbách v roce 1946 a za podpory z východu se komunisté, kteří před válkou žádnou velkou váhu v politice neměli, v prvních poválečných letech nenápadně dostávali k moci. Kromě lidí s naivním přesvědčením, že vstupem do komunistické strany změní svět, do ní vstupovali i lidé bez skrupulí, kteří dokázali vystřídat všechny politické strany včetně fašistické. Ihned po ukončení druhé světové války byly zakládány místní národní výbory jako zastupitelské orgány a orgány veřejné moci.1 Starosty nahradili předsedové místních národních výborů. Prvním předsedou Místního národního výboru v Olešné se po válce stal František Našinec z čp. 58.2 V roce 1950 byla nařízena reorganizace místních národních výborů v obcích, která měla upevnit stranický profil vedení obcí. František Našinec se vzdal funkce a po něm nastoupil Josef Hrneček z čp. 29. V roce 1954 Josefa Hrnečka vystřídal Václav Hrneček z Rastor čp. 3 a v roce 1957 Ladislav Tlášek z čp. 40. Politické strany byly po válce obnovovány pod tzv. Národní frontou, která vznikla koncem války roku 1945 v Moskvě a v níž postupně získávala nejsilnější vliv komunistická strana. V posledních svobodných demokratických volbách po válce konaných 26. května 1946 tato strana zvítězila ziskem 43 % hlasů. Nejinak tomu bylo i v Olešné, kde komunisté obdrželi 146, lidovci 12, česká sociální strana 50 a sociální demokracie 12 hlasů.3 212

Běžný život obyvatel Olešné ale zatím plynul poměrně klidně. Životní úroveň rolníků se oproti předválečným letům zvýšila, pracovalo se na vylepšování obce. Dne 24. června 1947 byla dána do provozu první veřejná telefonní stanice, připojená na telefonní ústřednu v Bernarticích. V letech 1947 až 1948 byla provedena elektrifikace, která byla 21. května 1948 oslavena v sále Pletkovy hospody tzv. rozsvícenskou zábavou. Již v následujícím roce měla většina obyvatel radiopřijímač. Byl odbahněn návesní rybník a vyzděna jeho hráz, pozornost byla věnována úpravě obecních cest a zalesňování neplodné obecní půdy. Rozšiřovala se také veřejná doprava, začala jezdit pravidelná autobusová linka do Písku a v roce 1949 přibyla autobusová linka také do Bernartic a Milevska kvůli vzniku nové továrny na mechanizaci v Milevsku. V rámci revize první pozemkové reformy v roce 1947 a následující druhé pozemkové reformy z roku 1948 přišlo Pražské arcibiskupství o okolní lesy. Na katastru obce Olešná šlo celkem o 66,0243 ha.4 Obecní kronikář Hes převedení okolní arcibiskupské lesní půdy do rukou státu odbyl jednou větou, a sice konstatováním, že pro obyvatele Olešné to znamenalo, že do té doby mohli zdarma sbírat chrastí, nová státní lesní správa však veškeré lesní produkty zpoplatnila.5 Komunistický převrat dne 25. února 1948 znamenal zásadní zlom v životě obyvatel. Ihned po převratu začaly vznikat tzv. akční výbory Národní fronty sloužící komunistům jako nátlakový prostředek k převzetí moci v tehdejším Československu. Akční výbory byly vytvářeny všude – v obcích, továrnách, školách, na úřadech atd. – a plnily funkci „potlačování reakce a očisty veřejného života“, což v praxi znamenalo zbavovat zaměstnání a funkcí všechny politické odpůrce nově nastoleného režimu. Akční výbor v Olešné byl ustanoven dne 29. února 1948.6 Dne 28. října 1948 občané Olešné oslavili 30. výročí vzniku první republiky. Slavnost proběhla ale již v duchu komunistické propagandy, po slavnostním projevu byl promítán sovětský film „Přísaha“. Při příležitosti oslav se stal čestným občanem obce první komunistický prezident Klement Gottwald.

277_ Nápis „Kulak váš nepřítel“ na Pletkově stodole

Totalitní režim začal ve všech směrech omezovat svobodný život obyvatel, komunistická nařízení zasahovala i hluboce do soukromí. Například v roce 1950 bylo zakázáno uzavírat sňatky v kostelích, snoubenci se směli vzít pouze na úřadech. Pokud to někdo nerespektoval, musel počítat s represí. Pro komunistickou propagandu se hodilo vše, i napadení úrody brambor mandelinkou bramborovou a její velké rozšíření. Ihned propukla štvavá kampaň proti americkému imperialistickému brouku. Začalo se pracovat podle několikaletých plánů, v letech 1948–1950 dvouletého a po roce 1950 pětiletých. Plánovalo se naprosto všechno, i stavební činnost. V roce 1948 například nedostal stavební povolení Bohumil Kostohryz z čp. 10, který si chtěl na dvoře přistavět skladiště, kůlnu a dřevník s odůvodněním, že jeho přístavba nebyla zařazena do dvouletého plánu.7 Mezi obyvateli Olešné začali být i ti, kteří byli díky svým životním postojům označeni za odpůrce režimu. Trest je za to samozřejmě neminul. Marie Dlouhá, provdaná Hemrová, byla uvězněna v pardubické ženské věznici za to, že poslala do zahraničí výuční list svému manželovi, který emigroval. Dalším obviněným a odsouzeným v politickém procesu byl olešenský rodák Bohuslav Smíšek, později učitel ve Strunkovicích nad Blanicí na Prachaticku. Přitížilo mu to, že se přiženil do katolické rodiny a strýcem jeho ženy byl P. František Pernegr, jenž byl od roku 1938 až do svého zatčení státní bezpečností v roce 1953 píseckým děkanem.8 Fatální a již nevratný zásah do života venkova znamenala tzv. socializace vesnice a zemědělství. Vývoj tehdejší zemědělské politiky byl odborníky zasvěceně popsán a je nadále zkoumán, není proto třeba ho podrobně rozebírat, pouze rámcově připomenu zásadní body této politiky.9 Rozhodnutí o tom, že v Československu proběhne kolektivizace podle stalinského vzoru, definitivně padlo na zasedání předsednictva Ústředního výboru KSČ 28. června 1948. Navenek bylo předstíráno, že se nic takového nechystá. Cestu ke kolektivizaci si komunisté připravili účelovým souborem zemědělských zákonů, z nichž některé pocházely ještě z doby před rokem 1948. Ke svým záměrům využili také pozemkovou reformu. Hlavním cílem zeměděl-

ské politiky komunistické strany byla likvidace selského stavu, jehož příslušníci byli označeni za vesnické boháče či kulaky. Tvrdý postup proti sedlákům měl proces socializace vesnice urychlit. Proces se dělil na několik základních etap, které se vyvíjely jednak v souvislosti s vnitřní politikou státu respektive ústředních stranických a státních orgánů a jednak v souvislosti s místními sociálními a politickými poměry jednotlivých regionů. Politiku likvidace selského stavu potvrdil IX. sjezd Komunistické strany Československa ve dnech 24. – 29. května 1949. Zásadním zlomem v třídním boji proti selskému stavu bylo přijetí tajné směrnice tří ministrů, ministra národní bezpečnosti, ministra vnitra a ministra spravedlnosti, dne 22. října 1951 o úpravě poměrů rodinných příslušníků odsouzených vesnických boháčů. Dle této směrnice měl být omezen „škodlivý vliv“ bohatší vrstvy venkovských obyvatel při přechodu vesnice k socialismu. K „odhalování“ vesnických boháčů či kulaků mělo dojít tam, kde již bylo založeno jednotné zemědělské družstvo nebo tam, kde byly vhodné podmínky pro jeho vznik. Postupy proti bohatším sedlákům měly nejen „osvobodit“ drobné a střední rolníky od závislosti na vesnických podnikatelích, ale měly napomoci úplné destrukci zemědělství. Tato politika měla trvat tak dlouho, dokud by rolníci nebyli zbaveni schopnosti prosperovat hospodářsky a dokud by nebyli politicky i občansky zdiskreditováni, tehdejší terminologií „zlikvidováni jako třída“. Akce proti sedlákům byla nazvaná jako akce „K“, tj. „Kulak“. Jejím cílem bylo vystěhování rodin odsouzených sedláků z oblasti původního bydliště. Po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953 nastalo sice částečné uvolnění represí, akce „K“ byla dokonce 13. července 1953 z příkazu ministra národní bezpečnosti Karola Bacílka zastavena, avšak krátce poté se začali komunisté znovu na dokončení kolektivizace soustředit a perzekuce venkovského obyvatelstva pokračovala. Kolem roku 1960 již jednotná zemědělská družstva obhospodařovala drtivou většinu půdy v Československu. Situaci zemědělců ještě zhoršila v roce 1953 „velká peněžní loupež“, jak dnešní historici nazývají tehdejší měnovou reformu, která obyvatelstvo celé republiky ožebračila. 213

Olešná po roce 1948

278_ Statek Starých čp.14 před vystěhováním

Za celou dobu akce „K“ nebylo přesně definováno vymezení pojmů „vesnický boháč“ a „kulak“, které se užívaly paralelně. Nejobvyklejší určení vesnického boháče či kulaka bylo podle výše výměry půdy. Hodnota usedlosti o stejné výměře však byla v každém kraji jiná podle polohy a úrodnosti oblasti. Dalším charakteristickým znakem vesnického boháče se mohlo stát neplnění dodávkových povinností, jenže dodávky nebyli schopni plnit ani střední rolníci, o které se chtěl komunistický režim opírat. „Kulakem“ či „boháčem“ se mohl stát dokonce i ten, který sice vlastnil jen malé zemědělské hospodářství, ale provozoval při něm hostinec, řeznictví či mlýn. Toto nejasné vymezení pojmů ovšem znamenalo, že se s pojmem „kulak“ na nižších úrovních zacházelo svévolně bez ohledu na to, zda postižený člověk skutečně splňoval daná kritéria. Podstatnou měrou se na tom podílely ty nejnižší lidské vlastnosti jako závist, nenávist a zloba. Důležitou roli v tzv. třídním boji proti bohatším sedlákům hrály okresní a místní organizace Komunistické strany Československa. Státní správu zastupovaly okresní národní výbory a místní národní výbory, které byly příslušnými okresními národními výbory řízeny a musely se jejich rozhodnutí podřizovat. Dozor nad místními národními výbory vykonávali tzv. újezdní tajemníci. Při okresních národních výborech byly zřizovány tříčlenné trestní komise, které měly v boji proti třídnímu nepříteli rozsáhlé pravomoci. Projednávaly všechny záležitosti týkající se ohrožení výstavby socialismu, ochrany národního majetku, černého obchodu, rozhodovaly o trestech odnětí svobody, propadnutí majet214

ku, pobytu v dané lokalitě atd. Projednávaly také všechny případy neplnění dodávkových povinností. Účinným nástrojem k činnosti trestních komisí se stal trestní zákon správní č. 88/1950 Sb. Na průběh kolektivizace dohlížely okresní složky státní bezpečnosti a okresní velitelství veřejné bezpečnosti. Obě tyto složky bezpečnostního aparátu vystupovaly společně proti jednotlivým případům „kulaků“ a zabývaly se také vyšetřováním „sabotáží“ či toho, co bylo za sabotáž považováno. Situaci měly pod kontrolou díky síti agentů a informátorů. Situace v Olešné se po roce 1948 vyvíjela v souladu s výše nastíněnou politikou, i když k vystěhování sedláků došlo až po ukončení hlavní části akce „K“ v letech 1951–1953. V Olešné a k ní patřících Rastorech žilo celkem 340 obyvatel v 96 domech, z toho přímo v Olešné 274 obyvatel v 81 domech a v Rastorech 66 obyvatel v 15 domech.10 K většině domů patřily pouze malé pozemky orné půdy s výměrem do 5 ha, jen několik rolníků mělo výměr do 10 ha a pouze pět rolníků mělo více než 15 ha pozemků.11 Až na dvě výjimky u rolníků do 10 ha pouze větší sedláci vlastnili les. Krátce po vydání zákona č. 69/1949 Sb., o jednotných zemědělských družstvech z 23. února 1949, začal být samozřejmě i na obyvatele Olešné vyvíjen tlak na vznik JZD, ti však úspěšně odolávali a i přes snahu agitátorů se družstvo založit nepodařilo.12 Souviselo to s celkovou situací na Písecku, kde bylo v počátcích kolektivizace, i přes rozsáhlou agitaci horlivých stranických funkcionářů, založeno jen velmi málo družstev. V letech 1953 a 1954 dokonce došlo, samozřejmě také v kontextu vývoje celo-

279_ Rodina Starých o žních

státní politiky, ke stagnaci. Teprve po plenárním zasedání ÚV KSČ ve dnech 29. a 30. června 1955 tlak znovu zesílil a v letech 1955–1957 začala být JZD zakládána masově. V této vlně bylo v roce 1956 založeno i družstvo v Olešné. Tzv. socializace vesnice na Písecku skončila v roce 1959.13 S nastíněným vývojem pochopitelně souvisela i skutečnost, že v akci „K“ bylo do roku 1953 vystěhováno jen velmi málo selských rodin. Z celkem 1888 položek Protokolárního seznamu „rodinných celků odsouzených vesnických boháčů“ k vystěhování v akci „K“ v letech 1951–1953, muselo své domovy opustit „jen“ 14 rodin z Písecka a 14 rodin z Milevska. Celkem bylo odsunuto 148 rodin z celého Českobudějovického kraje.14 Tento počet v jihočeském kraji nakonec narostl na 446 případů, z nichž Státní okresní archiv v Písku eviduje zatím 140 vystěhovaných selských rodin; z toho 68 na Písecku, 68 v okolí Milevska a 4 u Vodňan. Veškeré dosavadní výzkumy však nasvědčují tomu, že stále nejde o konečná čísla a počet postižených je mnohem vyšší nejen v jižních Čechách, ale v celostátním měřítku vůbec. Situace v píseckém a milevském okrese zatím čeká na své zhodnocení.16 Míru psychického i fyzického teroru, kterému byli sedláci, ale i drobnější soukromí rolníci neustále vystaveni, si těžko dnes umíme představit. Vzpomínky na to nikdy nevymizí především z myslí potomků později vystěhovaných selských rodin, ať už tehdejší situaci přímo zažili jako děti nebo ji znají pouze z vyprávění postižených rodičů a prarodičů. Kromě ekonomického nátlaku začaly být selské rodiny diskriminovány i společensky. Především byli sedláci zbaveni všech veřejných funkcí v obci i v různých spolcích a přestali být váženými občany. Pro psychický teror se hodily i zdánlivé maličkosti, např. někdo napsal na stodolu Pletkova hostince nápis „Kulak váš nepřítel“. Zřejmě první případ represivního postupu komunistů proti občanům Olešné se odehrál v roce 1949. Akce byla zaměřena proti bratřím Janu a Bohumilu Kostohryzovým.17

280_ František Starý, 1936

Vše začalo tím, že v noci na 1. května 1949 namaloval někdo občanu Františku Kobližkovi na zeď jeho stavení hákový kříž a šibenici, což byla záminka k dalším událostem. Údajně na udání jednoho občana ze Slabčic hned druhý den do obce vtrhli příslušníci Sboru národní bezpečnosti z Milevska, Bernartic a Podolí I a začalo pátrání po pachateli. Vyšetřování osobně řídil okresní velitel z Milevska vrchní strážmistr Rejthar. Pátrání pokračovalo i 3. května, kdy příslušníci vykonali domovní prohlídku v domě Kostohryzových čp. 10, zabavili automobilové součástky a psací stroj a bratry Jana a Bohumila Kostohryzovy zatkli pro podezření z údajné sabotáže. Odvezli je do vazby okresního soudu v Milevsku. Zatčení provedl osobně strážmistr Rejthar za asistence dalších příslušníků SNB z Milevska, Podolí I a Bernartic.18 Bratři byli uvězněni na základě zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky. Oba dva si měli po ukončení vazby odsedět přibližně jeden rok žaláře.19 Zatímco Jan si zřejmě svůj trest odseděl v plné výši, Bohumil byl doma již v srpnu.20 Represivní postup proti nim byl nakonec zastaven a Bohumil Kostohryz mohl vstoupit i do později založeného jednotného zemědělského družstva. K perzekuci rolníků byl využit tzv. státní systém řízení zemědělského výkupu, který byl zaveden za Protektorátu a po roce 1945 dočasně ponechán v platnosti. Smluvní systém dodávek a výkupu začal fungovat počátkem roku 1949 na základě vládního nařízení č. 7/1949 Sb. Každé zemědělské hospodářství v Olešné muselo uzavřít smlouvu o dodávkách, jejichž výši určoval místní národní výbor podle směrnic ministerstva výživy a ministerstva výkupu. Dodávky se rok od roku neúměrně zvyšovaly a jejich neplnění mohlo být pojímáno jako přestupek ve správním řízení, v horším případě však jako trestný čin podle zákona o černém obchodu nebo podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky. Jejich plnění kontrolovala trestní komise, která byla v Olešné ustanovena až 14. listopadu 215

Olešná po roce 1948

281, 282_ Dvůr statku Starých čp. 14 před vystěhováním

195121 Po jejím vzniku samozřejmě tlak na sedláky zesílil. Nejhorší situace nastala v letech 1952 a 1953 po vydání zákona č. 56/1952 Sb., o dodávkové povinnosti a výkupu zemědělských produktů, který stanovil kontingenty pro jednotlivé kategorie rolníků, přičemž byli silně znevýhodněni ti, kteří byli označeni za „kulaky“. Trestní komise, složená z místních funkcionářů a příslušníků SNB, často neohlášeně navštěvovala stavení a pátrala po schovaném obilí, nedodaném mase atd. Někdy se členové komise sešli u dveří sedláka brzy ráno, vtrhli do bytu právě vstávající rodiny, všechno prohledali a přeházeli. Co se jim hodilo, zabavili, např. motorky pro své funkcionáře. Pokud se trestní komisi podařilo prokázat, že uskladněné obilí přesahuje samozásobitelné dávky, byly zásoby zabaveny a rolníci mohli být vystaveni finančním sankcím či správnímu nebo trestnímu stíhání. Pokuty se udělovaly podle rozlohy půdy, postihováni byli i drobní soukromí zemědělci. Trestní nálezy se podařilo dohledat jen částečně, ale i tak na nich můžeme demonstrovat, jakým způsobem se proti sedlákům konkrétně postupovalo.22 Např. Josef Bouška dostal za nesplnění dodávek mléka a vajec v roce 1949 k uhrazení pokutu 30 000 korun a v případě nezaplacení musel nastoupit trest dvouměsíčního vězení. V roce 1950 obdržel další trestní nález, kterým mu byla za výše uvedené dodávky nádavkem vyměřena pokuta 15 000 korun nebo nástup trestu odnětí svobody v délce 28 dní. Proti oběma finančním postihům se několikrát odvolal, avšak Krajský národní výbor v Českých Budějovicích jeho žádost o prominutí či alespoň snížení sankcí dne 9. listopadu 1950 zamítl.23 Podle protokolu ze dne 16. dubna 1951 sepsaném na Okresním národním výboru v Milevsku ohledně likvida216

ce pokut za roky 1948, 1949 a 1950 se zdá, že Bouškovi byla pokuta 30 000 korun nakonec přece jen odpuštěna. Podle dodatečných ručně psaných přípisků ji ale zřejmě zaplatil v plné výši.24Nebylo zapomenuto ani na dodatečně vyměřenou část pokuty ve výši 15 000 korun nebo trest odnětí svobody ve výši 28 dní, což mu bylo znovu vyměřeno novým trestním výměrem ze dne 19. února 1952. I tu nakonec zaplatil, protože podle sdělení potomků vězněn nebyl. Dodávky z let 1950 a 1951 se mu zřejmě splnit podařilo. František Polívka byl za neplnění dodávek mléka trestán v roce 1950 a 1951 sankcí v celkové výši 20 000 korun. V roce 1952 byl předvolán před pověstnou trestní komisi Okresního národního výboru v Milevsku a kvůli neuhrazené sankci ve výši 15 000 korun byl 11. března 1952 uvězněn ve věznici v Táboře.25 Propuštěn byl zřejmě po deseti dnech na základě amnestie, ale musel uhradit částku 10 000 korun. František Polívka se kromě neplnění dodávek v roce 1954 dopustil i dalšího přestupku, který byl řešen Okresním národním výborem v Milevsku. Kvůli adaptaci staré stodoly si dojel do svého vlastního lesa pro čtyři kmeny, které mu scházely, aby mohl postavit nový krov. Někdo ho viděl a nenechal si to pro sebe. V roce 1955 bylo trestní řízení zastaveno.26 Pod různými záminkami včetně neplnění dodávkových povinností byly rolníkům odebrány lovecké lístky a zbraně. Příkladem je např. případ sedláka Františka Starého, který o lovecké zbraně přišel pod záminkou, že za nesplněné dodávky dlužil pokutu 15 000 korun. Vzápětí musel odevzdat i lovecký lístek, protože nevykazoval „vyšší míru národní spolehlivosti“.27 Dokument o odebrání loveckého lístku se dochoval také v rodinném archivu Jana Boušky, zbraně a lovecké lístky museli odevzdat jistě i ostatní „nespolehliví“ rolníci.

283_ Vystěhovací výměr pro rodinu Máchových, 1956 217

Olešná po roce 1948

284_ Rodina Starých o prvních Vánocích v Klukách po vystěhování, 1956

285_ Zabijačka u Starých v Klukách po vystěhování

Represivní orgány pro perzekuci sedláků používaly různé metody. Následující příhoda se opět týká Františka Starého. Sužovaný rolník vyšel v noci na zápraží, aby ulevil svým starostem kouřením a všiml si, že se mu kolem dvora pohybují cizí lidé, pochopitelně příslušníci SNB nebo Státní bezpečnosti. Po jejich odjezdu našel ve stodole ukryté zbraně, popadl je a vhodil do studny. Když si pro něho ráno přišli, šli na jisto, ale zbraně nenašli. Zatčení a následnému obvinění nejspíš ze sabotáže a uchovávání zbraní tehdy unikl jen o vlásek. V devadesátých letech 20. století, když jeho potomci zmíněnou studnu čistili, zrezlé zbraně v ní našli.28 Bývalo běžné, že si veřejná bezpečnost pro některého sedláka přijela, odvezla ho do Milevska k výslechu a na noc propustila. Postižený sedlák musel jít v noci domů pěšky.29

V roce 1952 nařídil Okresní národní výbor v Milevsku místním národním výborům v obcích vypracovat seznamy vesnických boháčů. Do seznamů měli být zapsáni všichni sedláci, kteří měli více než 20 ha zemědělské půdy, včetně lesů, rybníků apod. Místní národní výbor v Olešné ke stanovenému datu 1. prosince 1952 zmíněný seznam vypracoval. Ocitli se na něm všichni čtyři později vystěhovaní sedláci, tj. František Polívka čp. 3, Josef Bouška čp. 4, Jaroslav Mácha čp. 12 a František Starý čp. 14.31 K jejich vystěhování tehdy ještě nedošlo, hlavně z důvodu dočasného zastavení akce „K“ v roce 1953. Společenský i ekonomický tlak na ně však neustával a jak bylo řečeno výše, dodávky se rok od roku zvyšovaly.

Zákon č. 27/1949 Sb., o mechanizaci zemědělství, umožnil zabavovat sedlákům zemědělské stroje. Většinu z nich dostaly strojní a traktorové stanice. Zabavené stroje měly sloužit jako technika pro nově zakládaná družstva, mnoho dosud sloužících strojů však bylo v těchto stanicích vyřazeno ke zničení nebo rozebráno na náhradní díly. Pokud rolníci stroje v době sezonních prací potřebovali, museli si je od strojní a traktorové stanice půjčit za úhradu. Na základě tohoto zákona byli postiženi i rolníci v Olešné. V roce 1950 museli do strojní a traktorové stanice v Milevsku odevzdat bez náhrady své traktory Josef Bouška a Bohumil Kostohryz. Konkrétně Josef Bouška přišel o traktor Svoboda 12, traktor Hanomag 20 a jednu pluhovou radlici.30 Odevzdáním traktorů nebyli postiženi jen oba uvedení zemědělci, ale celá obec, protože tito sedláci traktory půjčovali podle potřeby obci, hasičům i drobným zemědělcům. Nikdo jiný ve vsi tehdy traktory nevlastnil. V roce 1952 museli zemědělci odevzdat mláticí soupravy na obilí, např. František Polívka ihned po jejím zakoupení. Samozřejmě, že odevzdání strojů mělo velký vliv na plnění dodávek, zvláště když rolníci nesměli mít žádné služebníky a zemědělské práce zastávali pouze rodinní příslušníci respektive většinou pouze hospodář s hospodyní, kterým vypomáhali výměnkáři a nedospělé děti. Vliv na plnění kontingentů mělo např. i to, že od roku 1951 byla umělá hnojiva na příděl a sedláci si nemohli koupit jejich dostatečné množství tak, aby mohli zvýšit své výnosy. 218

V roce 1955 byl František Polívka dvakrát na stanici veřejné bezpečnosti v Bernarticích, kde mu příslušníci brali otisky prstů. Ve stejném roce mu Okresní národní výbor v Milevsku povolil domácí zabijačku, protože uznal, že splnil dodávky. O ostatních sedlácích není v tomto směru nic známo, ale jistě se jim vedlo podobně. Začátkem roku 1956 byly dodávky mírnější než v roce předcházejícím a byly tedy pro sedláky splnitelné. K tomu přispělo i to, že obilí dobře přezimovalo a bylo dost krmení pro domácí zvířata. Do konce března měli sedláci splněny kontingenty mléka s měsíčním a masa dokonce s půlročním předstihem. Snížením dodávek si zastupitelé připravovaly lepší podmínky pro založení družstva. Vše nenápadně spělo k nejhorší události v dějinách obce – k vystěhování všech čtyř selských rodin. Dne 17. února 1956 bylo v Olešné založeno Jednotné zemědělské družstvo. V souvislosti s tím proběhla v obci technickohospodářská úprava půdy, která těžce postihla všechny soukromě hospodařící rolníky. Byly jim odebírány zemědělské pozemky kvůli zcelování ve prospěch nového družstva a náhradou dostávali pozemky méně úrodné a někde na okraji katastru. S tím se velmi těžko smiřovali a někteří proti tomu protestovali. Hostinský Augustin Pletka dokonce začal obdělávat svá původní pole místo těch přidělených, ale samozřejmě mu to neprošlo.32 Augustin Pletka z čp. 8 a Arnošt Hronek z čp. 27 byli podle obec-

287_ František a Marie Starých, 1980

286_ František a Marie Starých

ního kronikáře považováni za největší „nepřátele“ nového komunistického zřízení a odpůrce založení jednotného zemědělského družstva.33 V obci bylo ale i několik dalších drobných zemědělců s výměrou kolem 3 ha, kteří do družstva nikdy nevstoupili, jako například Jan Souhrada, František Dvořák nebo Josef Jelínek. Také tito drobní zemědělci samozřejmě trpěli návštěvami trestní komise a byl na ně různými způsoby, především prostřednictvím neplnění kontingentů, činěn nátlak, aby se stali členy družstva. Na první schůzi 19. února 1956 se předsedou nového družstva stal Josef Mach, místopředsedkyní Blažena Řeháková, účetním Karel Kostohryz a agronomem Bohumil Kostohryz. Předsedou revizní komise byl zvolen František Hes, členkami Marie Krejčová a Anna Našincová. Zootechnikem se stal František Velek a skladníkem Josef Kunt. Ten 1. května odstoupil a jeho funkce se ujal František Hes.34 Na zakládající schůzi přišli i všichni čtyři největší sedláci, protože tušili, že jim hrozí vystěhování. Karel Čejka, vedoucí zemědělského odboru Okresního národního výboru v Milevsku, je však vyzval, aby odešli s tím, že se o jejich členství bude teprve jednat. Všichni čtyři si podali žádost o přijetí i písemně, ale vyhověno jim nebylo. Nově založené družstvo v Olešné mělo zřejmě 33 zakládajících členů a po zabavení cca 94 ha selských pozemků obhospodařovalo 252 ha půdy.35 Bylo však pod drobnohledem vyšších stranických orgánů, protože podle jejich mínění mělo obtížnější výrobní podmínky a horší vedení, hlavně v něm byl nedostatek vyspělých stranických funkcionářů.36

Týden po ustavující schůzi družstva přijeli úředníci Okresního národního výboru v Milevsku a společně s újezdním tajemníkem Vojtěchem Votýpkou sepsali majetek u sedláka Josefa Boušky a Jaroslava Máchy. Za několik dní přijeli ze stejných důvodů k Františku Starému a Františku Polívkovi. Soupisy byly provedeny bez přítomnosti sedláků. Odhadní ceny mrtvého i živého inventáře byly záměrně mnohem nižší a skutečnému stavu majetku sedláků neodpovídaly. Jako příklad je možné uvést Bouškův vůz na pneumatikách, který používal za koně i za traktor. Byl oceněn na pouhých 200 korun, ačkoliv jeho běžná cena byla nejméně 10 000 korun. Soupisy byly sedlákům doručeny až do nových domovů v listopadu 1956. Dne 26. února 1956 dopoledne se konala schůze tříčlenné rady Místního národního výboru, na které byly projednávány především nedostatky v práci trestní komise, a po ní zasedání Místního národního výboru. Po ukončení řádného programu zasedání navrhl jeden člen zastupitelstva, aby byla znovu projednána otázka členství největších rolníků v nově vzniklém Jednotném zemědělském družstvu.37 Výsledkem jednání bylo usnesení zaslané Okresnímu národnímu výboru v Milevsku. Místní národní výbor v Olešné v něm sděluje, že na zasedání 26. února 1956 došel k závěru, že je třeba pro dobrý chod počínajícího jednotného zemědělského družstva ponechati a přijmouti do JZD všechny čtyři rolníky, protože by tak výkonné a práce znalé zemědělce nově vzniklé družstvo postrádalo. Pod usnesením jsou podepsaní všichni tehdejší členové místního národního výboru.38 Důvody, proč se zastupitelé na poslední 219

Olešná po roce 1948

288_ František a Marie Starých s vnučkou Danou

chvíli pokusili své spoluobčany před úplným vystěhováním uchránit, neznáme. Jistě v tom u mnohých z nich hrály roli mezilidské a sousedské vztahy. Pravdivá je i skutečnost v dokumentu přímo uvedená, a sice že nově založené družstvo jejich zkušenosti a schopnosti skutečně potřebovalo. Mezi podepsanými jsou však i ti, kteří se na perzekuci a posléze i vystěhování sedláků velmi aktivně podíleli. Ať už tedy k sepsání usnesení měli jakékoliv pohnutky, Okresní národní výbor v Milevsku jim samozřejmě nevyhověl. Podle pamětníků existoval ještě jiný dokument, kterým si komunisté nechali vystěhování všech čtyř sedláků podepsat několika občany z Olešné a Rastor. Žádný takový dokument se zatím najít nepodařilo; to však neznamená, že neexistoval, protože takový postup nebyl neobvyklý.39 František Polívka, František Starý, Jaroslav Mácha a Josef Bouška byli vystěhováni na základě rozhodnutí zemědělského odboru Okresního národního výboru v Milevsku podle paragrafu 9 vládního nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby, ze dne 21. září 1955. Znění tohoto paragrafu umožňovalo výkonným orgánům místních národních výborů přikázat usedlost bezplatně do užívání zemědělskému závodu socialistického sektoru. Usedlosti tedy tímto přešly do trvalého a bezplatného užívání nově založeného Jednotného zemědělského družstva v Olešné. Naštěstí byl postup proti postiženým rodinám v té době již mírnější. Nebylo jim přikázáno místo pobytu na druhém konci republiky, ale byly vystěhovány v rámci kraje. To však nijak nezmírňuje skutečnost, že sedláci byli vyštváni ze svých domovů a připraveni o svá hospodářství a pozemky, které s velkou péčí obdělávali, někteří i více než 150 let.40 Postiženy byly i jejich děti a dokonce i vnuci, kterým bylo znemožněno studovat podle jejich zájmů. Vystěhovací výměry pro Josefa Boušku a Františka Starého byly datovány 15. března 1956 a výměry pro Jaroslava Máchu a Františka Polívku 16. března 1956. Datum vydání výměru bylo zároveň datem zabavení usedlostí a pozemků družstvem, tj. 15. nebo 16. března. Záminkou pro tuto zvůli byla údajná nedostačující zemědělská výroba a 220

neplnění povinných dodávek. Sedlákům bylo ponecháno zařízení pro domácnost a osobní věci, z domácího zvířectva nejvýše prase a slepice. Všichni rolníci si museli do 20. března najít byt a zaměstnání na nějakém státním statku, případně jim měly být byty a zaměstnání přiděleny. Odvolat se proti tomuto rozhodnutí mohli do 15 dnů, ale předem jim bylo v dopise oznámeno, že jde o naléhavý obecní zájem, tudíž se odkladný účinek vylučuje. Přesto se odvolávali, dochovalo se např. odvolání Františka Polívky z 18. března 1956. Vyhověno jim nebylo, všichni se museli vystěhovat pod přímým dohledem příslušníka SNB Podolí I a občana z Olešné. Staří se odstěhovali do Kluk v okrese Písek, Bouškovi na státní statek v Louce v okrese Písek, Máchovi na státní statek v Sochovicích u Mirovic a Polívkovi do Temešváru v okrese Písek. Obytné místnosti v zabraných usedlostech byly využity jako byty.41 Ani po vyhnání ze svých domovů nebyli sedláci osvobozeni od splácení dluhů a placení různých poplatků a daní za svůj zabavený majetek, který jim stále právně patřil. Např. Polívkovi stále spláceli dluh za stavbu nového kravína ve své zabrané usedlosti. Až do roku 1989 museli také platit nájem za svůj vlastní výměnek, ve kterém zůstala jejich babička Marie Polívková se synem Josefem. Vystěhovaní sedláci nadále spláceli také zemědělskou daň, která byla roku 1948 zavedena pro zemědělce s více než 20 ha pozemků. V roce 1959 Odbor výstavby a vodního hospodářství ONV v Milevsku nechal provést odhady všech čtyř nemovitostí, zjevně ve snaze najít řešení, které by vystěhování zlegalizovalo. Tím mohl být „dobrovolný“ převod usedlostí na stát, rozhodně ne prodej, do kterého by tehdejší režim neinvestoval.42 Finanční situace postižených rodin se neustále zhoršovala. František Starý a Jaroslav Mácha nakonec ve velké finanční tísni své nemovitosti státu bezplatně nabídli, protože své závazky nebyli schopni plnit. V šedesátých letech podepsali tzv. darovací smlouvy, díky čemuž jim měly být zbylé poplatky odpuštěny. Syn vystěhovaného Jaroslava Máchy Josef však musel po navrácení části statku v roce 1990 zaplatit u písecké spořitelny dluh 15 000 korun,

289_ Soukromí zemědělci, otec Josef a syn František Dvořákovi, na poli s povozem taženým Strakou a Malinou, 1958 290_ Rybníček na zahradě u Starých, osmdesátá léta 20. století

221

Olešná po roce 1948

291-294_ Statek Starých po vrácení rodině, 1991

které si jeho otec před vystěhováním vypůjčil na zavedení elektřiny do celého statku. Františku Starému a jeho manželce bylo v roce 1972 povoleno díky píseckému advokátu Kalinovi vrátit se do Olešné a obývat domek pro čeledíny vedle statku. Žili v něm až do své smrti a se smutkem v duši sledovali, jak jejich sousední statek „v péči“ družstva chátrá. Vrácení statku se nedožili. František Starý zemřel roku 1982 a jeho žena Marie roku 1989. Jejich potomci dostali majetek zpět ke dni 24. června 1991 od Zemědělského družstva v Branici, předávání však neproběhlo bez potíží. V jakém stavu jejich majetek byl, názorně ukazují dochované fotografie z jejich rodinného archivu.

těžko se o ní vypráví i dosud žijícím svědkům či potomkům zúčastněných. Přesto nebylo možné tuto důležitou etapu historie obce Olešná přejít mlčením.

1_ Místní národní výbory byly zakládány na základě dekretu prezidenta republiky č. 18 ze dne 4. prosince 1944 uveřejněném v Úředním věstníku československém, Londýn 1944, roč. V, č. 6, dále vládních nařízení č. 4/1945 Sb. z 5. května 1945 a č. 44/1945 Sb. z 7. srpna 1945. 2_ SOkA Písek, MNV Olešná, sign. 05, kart. 1. 3_ Archiv bezpečnostních složek, fond VS SNB Podolí I, J 7, i. č. 332: Památník 1849–1948. 4_ NA, APA-H, kart. 1389. 5_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 93.

V roce 1966 se zpátky do Olešné přistěhoval syn sedláka Josefa Boušky Jan s manželkou Annou. Obývali však jen část domu postaveného původně pro čeleď. Ve druhé části byl provozován obchod. Po přestěhování do Písku roku 1979 domek, respektive zmíněnou část, využívali k rekreačním účelům. Roku 1969 se do Olešné vrátil i Josef Bouška se zbylou rodinou, a to přímo do obytného stavení na statku. Obytné a hospodářské budovy však již tehdy byly ve špatném stavu. Obytné stavení bylo neobyvatelné, protože v něm Jednotné zemědělské družstvo uskladňovalo krmiva a umělá hnojiva.43 Pole a lesy dostali Bouškovi zpět až v restitucích po roce 1990. Rodiny sedláků Jaroslava Máchy a Františka Polívky se do svých statků v Olešné vrátily až po sametové revoluci. Majetek jim byl vrácen, ale jako v ostatních případech, také ve zdevastovaném stavu. Místo stromů v bývalé zahradě za statkem Máchových dnes stojí řada domů, tzv. okálů. K „sedlačení“ se vrátili jen potomci vystěhovaného sedláka Františka Polívky, kteří provozují soukromou zemědělskou farmu. Nuceným vystěhováním čtyř největších sedláků a založením jednotného zemědělského družstva byl definitivně přerušen dosavadní tradiční způsob života v Olešné a již nikdy nebyl obnoven. Je těžké psát o této bolestné době podrobně a spravedlivě jen na základě písemných dokumentů, které se často dochovaly jen torzovitě. Nakonec 222

6_ SOkA Písek, MNV Olešná, sign. 05, kart. 1. 7_ SOkA Písek, OÚ Písek, kart. 1203. 8_ Podle písemných vzpomínek F. Krále. 9_ Ke kolektivizaci zemědělství viz především Blažek, P. – Jech, K. – Kubálek, M. a kol.: Akce „K“. Vyhnání sedláků a jejich rodin z usedlostí v padesátých letech. Studie, seznamy a dokumenty. Česká zemědělská univerzita v Praze 2010. Z dalších studií např. Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Mladá fronta, Praha 1993; Jech, K.: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Vyšehrad, Praha 2009; Růžička, M.: Vyhnanci. Akce „Kulak“. Zločin proti lidskosti. Havlíčkův Brod 2008; Růžička, M.: Vyhnanci II. Akce „Kulak“. Havlíčkův Brod 2011; Rokosová, Š.: Administrativní opatření – jedna z forem perzekuce sedláků komunistickým režimem. In: Securitas Imperii 10. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2001; nejnověji Rokoský, J. – Svoboda, L. (eds.): Kolektivizace v Československu. Ústav pro studium totalitních režimů 2013, zde také souhrn dosavadní literatury. Období zániku vesnice v její původní formě na příkladu Ouběnic také popsal Josef Petráň ve své knize Dějiny českého venkova v příběhu Ouběnic, Praha 2011 – viz kapitola XV. Ve východním bloku – sovětizace venkova, s. 621-706. Srv. též další kapitoly o vývoji vesnice v době socialistického Československa. 10_ Statistický lexikon obcí republiky Československé 1955. Podle správního rozdělení 1. ledna 1955, sčítání lidu a sčítání domů a bytů 1. března 1950. Praha 1955, s. 61. 11_ Josef Bouška čp. 4 – cca 30 ha, František Starý čp. 14 – cca 28 ha, František Polívka čp. 3 – cca 26 ha, Jaroslav Mácha čp. 12 – cca 26 ha, Bohumil Kostohryz čp. 10 – cca 16 ha. K větším rolníkům můžeme přiřadit ještě Františka Velka z čp. 17, který měl cca 14 ha. 12_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 101. 13_ Jmenovitý výčet založených družstev v jednotlivých letech podává dobová Historická edice Okresního muzea v Písku: Hřídel, M.: Vývoj socialistického zemědělství v okrese Písek, díl IV., Okresní muzeum v Písku 1989. 14_ Blažek, P. – Jech, K. – Kubálek, M. a kol.: Akce „K“. Praha 2010, s. 315–517.

15_ Plucarová, L.: Soupis nuceně vystěhovaného zemědělského obyvatelstva v jihočeských archivech 1949–1960. In: Rokoský J. – Svoboda, L. (eds.): Kolektivizace zemědělství, Ústav pro studium totalitních režimů 2013, s. 262–264. 16_ Dílčí studie I. Pauknerové se zabývá vystěhováním sedláků v obci Hrejkovice u Milevska – viz Pauknerová, I.: Perzekuce osob označených za kulaky na příkladu jihočeské obce Hrejkovice. In: Rokoský J. – Svoboda, L. (eds.): Kolektivizace zemědělství, Ústav pro studium totalitních režimů 2013, s. 304–314. Podrobnější informace o socializaci této obce jsou uvedeny v její diplomové práci – viz Pauknerová, I.: Jihočeská obec Hrejkovice. Proměna tradiční vesnice jako důsledek její socializace. Rukopis diplomové práce Filozoﬁcké fakulty Masarykovy univerzity v Brně 2011. 17_ Trestní spis č. T-440/51, týkající se zřejmě této kauzy, byl bohužel v minulosti skartován - viz index k trestnímu rejstříku, SOkA Písek, ONV Milevsko, kn. 8. 18_ Archiv bezpečnostních složek, VS SNB Bernartice, Staniční služební kniha J 7, inv. č. 251; VS SNB Podolí I, Staniční služební kniha 1947-1949, J 7, inv. č. 331; Pamětní kniha obce Olešná, s. 93-94. 19_ SOkA Písek, fond ONV Milevsko, kn. 8; OS Milevsko, rejstřík T 49/50. 20_ Viz dopis Místního národního výboru ze dne 24. srpna 1949 adresovaný Okresnímu národnímu výboru v Milevsku, kterým si zastupitelé obce u vyššího orgánu ověřovali, zda B. Kostohryzovi mohou, když byl vězněn, vydat osvědčení o národní spolehlivosti kvůli plánovaným zkouškám z myslivosti. SOkA Písek, MNV Olešná, sign. 25, kart. 3. 21_ Dopis Josefa Hrnečka, předsedy Místního národního výboru v Olešné, z 19. listopadu 1951 Referátu pro vnitřní věci a bezpečnost při Okresním národním výboru v Milevsku ve věci zřízení trestní komise - viz SOkA Písek, MNV Olešná, sign. 9, kart. 7.

33_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 143. 34_ Pamětní kniha obce Olešná, s. 129-130. 35_ Hřídel, M.: Vývoj socialistického zemědělství v okrese Písek, díl IV., Okresní muzeum v Písku 1989. 36_ Viz dopis zemědělského odboru z 21. května 1956 – SOkA Písek, ONV Milevsko, inv. č. 775, sign. Zem/20, kart. 214. 37_ SOkA Písek, MNV Olešná, kn. 3. 38_ SOkA Písek, MNV Olešná, sign. 05, kart. 1. 39_ Stejný postup, bohužel také doložený jen vzpomínkami pamětníků, probíhal i na Pelhřimovsku – viz Krčilová, I.: Perzekuce sedláků v polovině padesátých let 20. století na Pelhřimovsku. In: Rokoský J. – Svoboda, L. (eds.): Kolektivizace zemědělství, Ústav pro studium totalitních režimů 2013, s. 288–295, na s. 289. 40_ Rodina Polívkova je v Olešné přímo doložena již v roce 1651, kdy na Polívkovském gruntě (pozdější čp. 3) hospodařil sedlák a konšel Jan Polívka, rodina Třískova a později Máchova na gruntě čp. 12 hospodařila přibližně od roku 1805. 41_ SOkA Písek, MNV Olešná, sign. 61, 6/A-l, kart. 5,; ONV Milevsko sign. MH/59, kart. 236; Pamětní kniha obce Olešná, s. 130. 42_ Archiv OÚ Olešná. 43_ Dopis Josefa Boušky právní poradně Zemědělských novin v Praze 1 z 2. dubna 1968, dochovaný v rodinném archivu jeho syna Jana Boušky.

22_ Trestní nálezy na Josefa Boušku čp. 4 z let 1949, 1950 a 1952 – viz soukromý archiv Jana Boušky. Trestní nález z roku 1950 na sedláka Františka Starého z čp. 14 – viz SOkA Písek, MNV Olešná, sign. 9, kart. 7. V indexu k trestnímu rejstříku (SOkA Písek, ONV Milevsko, kn. 8) jsou zaznamenána čísla trestních spisů např. Josefa Boušky (T-575/50 a 401/52), Jaroslava Máchy (T-383/50, T-574/50 a 408/52), Františka Polívky (T- 313/51, 390/52, 229/55), Augustina Pletky (T-288/51) atd. Bohužel samotné trestní spisy, až na jeden trestní spis Františka Polívky, se dohledat nepodařilo. 23_ Soukromý archiv Jana Boušky. 24_ SOkA Písek, ONV Milevsko, kart. 123. 25_ SOA Třeboň, Věznice Tábor, kn. 96: Kniha přibylců 1952-1953. 26_ SOkA Písek, ONV Milevsko, sign. vnitř./10, kart. 253 – spis T 229/55. Za vyhledání velmi děkuji paní Marii Brabencové. 27_ Soukromý archiv rodiny Hlavatých. 28_ Podle ústního vyprávění rodiny Hlavatých. 29_ Podle ústních vzpomínek Jana Boušky. 30_ Rodinný archiv Jana Boušky. 31_ SOkA Písek, ONV Milevsko, inv.č. 634, sign. 614.9, kart. 150. 32_ Zmínka o tom pouze v obecní kronice v záznamech k roku 1956 – viz Pamětní kniha obce Olešná, s. 131.

223

Doslov a poděkování

Na závěr je mou milou povinností vyjádřit vděčnost všem, kteří se na vzniku této knihy podíleli. Velké zásluhy mají bratři Bohumil, Vladimír a nedávno zesnulý Josef Kostohryz a jejich rodiny, protože poskytli naprosto ojedinělý pramen – rodinnou kroniku, kterou sepsal a vlastními kresbami opatřil jejich otec Bohumil Kostohryz pro všechny čtenáře z řad potomků jeho rodu. To, že se z této kroniky, ale i dalších obrazů a fotografií z jejich soukromého archivu mohou těšit také čtenáři této knihy, je především zásluhou Bohumila Kostohryze nejmladšího, který všechny tyto dokumenty zpřístupnil a zpracoval a k mé velké radosti se ujal i grafických a fotografických prací na celé knize. Nemalé poděkování patří spoluautorům, Radimu Kolářskému za kapitolu o geologické minulosti zdejší oblasti, Jiřímu Fröhlichovi a Ondřeji Chvojkovi za kapitolu o nejnovějších archeologických výzkumech v okolí obce, Janu Koubovi za kapitolu o místním kroji a Františku Královi za jeho vzpomínky na dětství a mládí v Olešné během první republiky a druhé světové války. Za jazykové korektury a věcné připomínky děkuji svým milým kolegyním Aleně Pazderové a Květě Hrnčířové. Velmi si vážím pomoci a podpory i dalších kolegů a přátel, především Laděny Plucarové ze Státního oblastního archivu v Třeboni, Marie Brabencové, Lucie Buršíkové a Jiřího Pešty ze Státního okresního archivu v Písku, Petry Gabrielové a dalších kolegů z Archivu bezpečnostních složek a všech mých spolupracovníků z 1. oddělení Národního archivu. Všichni tito kolegové mi vyšli všemožně vstříc a usnadňovali mi bádání svými odbornými radami a pomocí při ne vždy snadném vyhledávání písemných pramenů k historii obce. Děkuji také všem, kteří mi umožnili studium dokumentů týkajících se největší osobnosti obce Olešné, dominikána P. Benedikta Hronka, jmenovitě provinciálovi P. Benediktu Tomáši Mohelníkovi O.P. a dalším bratřím dominikánům z České dominikánské provincie, Tomáši Černušákovi z Moravského zemského archivu v Brně, Karlu Marázovi z Masarykovy univerzity v Brně, kolegům ze 3. oddělení Národního archivu, z Vojenského ústředního archivu a z Památníku Terezín. Děkuji panu Radku Lungovi, kampanologovi Biskupství českobudějovického, za určení stáří a autora zvonu z místní kapličky i za jeho odborný popis. Poděkování patří dále profesoru Ronu Blakeyovi a Colorado Plateau Geosystems za velkorysé poskytnutí paleogeo224

grafických map, bez kterých by nemohla vzniknout kapitola o geologii Olešné. Další poděkování patří Marice Polechové z České Geologické Služby za neocenitelnou pomoc s vyhledáváním vzorků olešenského migmatitu. Poděkování patří také Jaroslavu Cíchovi z Prácheňského muzea v Písku za neocenitelnou pomoc s vyhledáním a vyfotografováním pegmatitových minerálů z lomu Na Padělkách. Velkou měrou a s velkým zájmem se na vzniku knihy podíleli obyvatelé obce Olešná. Mnoho z nich dalo k dispozici nejen své vzpomínky, ale otevřelo také své rodinné archivy a poskytlo mnoho písemností a fotografií buď přímo mně, nebo do archivu Obecního úřadu v Olešné. Nemohu opomenout, že s myšlenkou napsat knihu o historii obce přišel současný olešenský kronikář Ivan Kalina, který se podílel na shromažďování fotografií a dokumentů k historii obce. Sousedka Renata Čermáková ze svého vlastního zájmu o dějiny obce vypsala z matrik po roce 1850 veškeré údaje o všech rodinách v Olešné. Na život u řeky zavzpomínala a písemnosti ze svého rodinného archivu poskytla také rodina posledního převozníka Václava Horažďovského ze Slabčic a Jetětic. Také potomci rodin Švihlíkových z vltavského břehu, Josef Komárek z Podolí I a Marie Žemličková z Bernartic, dali k dispozici obrazy a fotografie ze svých rodinných archivů. Zvláštní poděkování patří mé přítelkyni Miladě Jirouškové z Podolí I, která mi nezištně pomáhala otevírat dveře pamětníků, poskytla mi mnoho neocenitelných rad a věnovala mi mnoho fotografií ze svého archivu. Velmi si vážím morální podpory pana Vladislava Michala, starosty Podolí I, a pana Pavla Souhrady, starosty Bernartic. Vladislavu Michalovi zároveň děkuji za poskytnutí důležitých archivních dokumentů, bez kterých bych knihu nemohla napsat, a Pavlu Souhradovi za pomoc při dohledávání některých důležitých informací. Svému manželovi a synům děkuji za nekonečnou trpělivost, podporu a pomoc. Největší uznání samozřejmě patří starostovi Janu Šupitarovi a zastupitelstvu obce Olešná za to, že mi psaní knihy svěřili a její vydání umožnili. Knihu o dějinách obce jsem napsala s chutí a radostí jako poděkování všem svým milým přátelům a sousedům za to, že mě a moji rodinu přijali mezi sebe a že se Olešná stala naším druhým domovem.

225

296_ Letecký pohled na Olešnou, 2011

Seznam vyobrazení 1_Letecký snímek Olešné, 2011. Foto: Tomáš Hora THC 2_Rybník na návsi, v pozadí Pichlíkovo stavení, 2013. Foto: Bohumil Kostohryz

Kronika mého života – rodu – kraje 3_Olešná. Pohled z Králů zahrady. Archiv rodiny Kostohryzových 4_Olešná. Pohled ze Srazů, v pozadí Dubák, 520 m. Archiv rodiny Kostohryzových 5_Usedlost čp. 1, Kobližků. Vpředu je nízký tříramenný Cyrilometodějský kříž; usedlost čp. 37, u Horažďovských. Archiv rodiny Kostohryzových 6_Usedlost čp. 10, majetek Boh. a Marie Kostohryzů, dříve Syrovátků, po chalupě „u Rodů“; usedlost čp. 11, majetek Josefa a Marie Machů. Archiv rodiny Kostohryzových 7_Usedlost čp. 65, u Hudců, dříve Procházků; usedlost čp. 66, u Dvořáků. Archiv rodiny Kostohryzových 8_Usedlost čp. 63, chudobinec, dříve Bouška; usedlost čp. 32, u Cihlářů, dříve Kothánek. Archiv rodiny Kostohryzových

Čas dětství, výroba houslí 9_Rodina Kostohryzových před svým domem. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových 10_Rybník Kostohryzových, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových 11_Mladý Bohumil Kostohryz se svými houslemi ze sirek. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových 12_Vlastnoručně vyrobené housle, nahoře dřevěné, dole ze sirek. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových

Místní kronikáři a kroniky 13_Památní kniha Školy Podolí u Vopařan – úvodní list. Foto: Obecní úřad Podolí I 14_Pamětní kniha obce Olešná. SOkA Písek, Archiv obce Olešná, sign. IA/1, kn. 1. Foto: Státní oblastní archiv Třeboň 15_Výstava prací Bohumila Kostohryze, Stanislava Parkose, Miroslava Herouta a učitelky Krpálkové, konaná 6. – 9. května 1967 v Bernarticích. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových 16_Malíř v zimě. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových 17_Obrazy Bohumila Kostohryze. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových 18_Bohumil Kostohryz nad kronikou. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových

Geologická historie Olešné … aneb od Písku přes Kanadu až po Texas 19_Geologická mapa okolí Olešné. Krajina je tvořena převážně migmatity, rulami a dalšími typy metamorfovaných hornin náležejících do Gföhlské skupiny.

228

20_Migmatit z Olešné. Metamorfovaná hornina s páskovanou podobou náležející do Gföhlské skupiny. Sběr Odolen Kodym, lom u silnice 1,2 km JV od Olešné. Česká geologická služba, vzorek inv. č. g8251. Foto: Marika Polechová 2013 21_Příklady minerálů z olešenského pegmatitu. A – křemen (chemicky SiO2, trigonální krystalografická soustava); B – růženín (chemicky SiO2, trigonální krystalografická soustava); C – ortoklas (draselný živec, chemicky KAlSi3O8, jednoklonná krystalografická soustava); D – granát, odrůda almandin-spessartin (chemicky převážně Fe2+3Al2[SiO4]3, almandinová komponenta mírně převažuje nad spessartinovou, krychlová krystalografická soustava); E – beryl (chemicky Be3Al2Si6O18, šesterečná krystalografická soustava). Lokalita Olešná, pegmatitový lom Na Padělkách. Sbírky Prácheňského muzea v Písku. Foto: Jaroslav Cícha 2014 22_Tektonická mapa České republiky. Výchozy Gföhlské skupiny jsou vyznačeny žlutě. Konopásek 2011 23_Zjednodušená tektonická mapa dnešní Evropy. Na jih od Rheické sutury: AM = Armorický masiv, FMC = Francouzský Massif Central, V = Vogézy, BF (Schwarzwald), BM = Český masiv, IM = Iberický masiv, P = Pyreneje. Na sever od Rheické sutury: MC = Midland kraton, RM = Rýnský masiv, SPZ = Jihoportugalská jednotka, Br = Brunovistulická jednotka. Mazur et al. 2011 24_Svět v silurském období. Afrika a Jižní Amerika tvořily kontinent Gondwanu; dnešní severní Amerika, Skandinávie a Rusko se rozkládaly na sever směrem k rovníku a tvořily kontinenty Laurentii a Baltiku. Rheický oceán dělil Laurentii a Baltiku od Gondwany. Dnešní Česká republika (Český masiv) se nacházela na mikrokontinentu Armorica, který ležel na severozápadním okraji Gondwany. 25_Pobřeží Středozemího moře v Andalusii ve Španělsku. Podobně mohlo vypadat pobřeží Armoriky v době siluru. 26_Spirála geologického času. Plochá část spirály ukazuje vývoj na povrchu, na bočních stěnách jsou vidět důsledky geologických procesů do hloubky. Segmenty na spirále ukazují datová rozhraní mezi jednotlivými geologickými časovými jednotkami v milionech let, počítáno od současnosti. Forma postupně rozbalující se spirály je zvolena proto, aby velmi dlouhá geologická období z počátku vývoje země byla potlačena a naopak období mladší, o kterých je dnes nejvíce dokladů, byla zvýrazněna. Podle Bílinské přírodovědecké společnosti, http:// priroda.sdas.cz/geology.htm 27_ Paleogeografie siluru. Dnešní střední Evropa byla součástí mikrokontinentu Armoriky a ležela na jih od Rheického oceánu. Skandinávie a Rusko (kontinent Baltika) a severní Amerika (kontinent Laurentia) se nacházely na severu. Přibližná poloha dnešní České republiky je označena žlutě. Paleogeografická rekonstrukce Ron Blakey, Colorado Plateau Geosystems 2013

28_Paleogeografie devonu. Dvě subdukční zóny pohlcovaly Rheický oceán na severu a na jihu, až z oceánu zbýval již jen úzký průliv. Vysoká horstva existovala na jižním pobřeží Laurentie (dnešní Newfoundland) a mezi Laurentií a Baltikou (dnešní Skotsko a Wales). Přibližná poloha dnešní České republiky je označena žlutě. Paleogeografická rekonstrukce Ron Blakey, Colorado Plateau Geosystems 2013 29_Paleogeografie karbonu. Rheický oceán zanikl během kolize Gondwany s Laurasií. Dnešní střední Evropa ležela uprostřed vysokých a rozlehlých Apalačskovarijských hor, které se během kolize vytvořily. Přibližná poloha dnešní České republiky je označena žlutě v místě, kde došlo ke kolizi mezi Armoricou a Avalonií. Paleogeografická rekonstrukce Ron Blakey, Colorado Plateau Geosystems 2013 30a_Apalačsko-varijské pohoří koncem prvohor. Nance et al. 2010 30b_Apalačsko-varijské pohoří koncem prvohor před 280 miliony lety. Pohoří se táhlo od dnešního Texasu přes východní pobřeží Spojených států přes kanadský Newfoundland, dnešní Španělsko, Francii, Německo až do Čech. Podle Monroe a Wicander 2006 31_Himalajský Mount Everest (8848 m). Podobně vysoké mohly být Varijské hory v dnešní střední Evropě koncem prvohor.

Okolí Olešné v pravěku 32_Bronzová jehlice ze starší doby bronzové s patrným otiskem šňůry, nalezená v mohyle u Olešné. Foto: Jan John 33_Ojedinělé kovové nálezy z katastru Olešné. 1_ měděné žebro ze starší doby bronzové, 2-3_ bronzová dýka a sekerka ze střední doby bronzové. Podle Chvojka – Fröhlich 2013 34_Bronzová spirála z depotu Olešná 1 z počátku mladší doby bronzové. Foto: Ladislav Bílý 35_Bronzový sekeromlat z depotu Olešná 2 z počátku mladší doby bronzové. Foto: Ondřej Chvojka

Pod správou panství vltavotýnského 36_Pečeť pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. NA, AZK, inv. č. 265. Foto: Bohumil Kostohryz 37_Pečeť pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. NA, AZK, inv. č. 294. Foto: Bohumil Kostohryz 38_Záznam ke vsi Olešná v rejstříku Arcibiskupství pražského, 1379. NA, APA I, sign. B 1/1a, vlastník fondu: Arcibiskupství pražské. Foto: Bohumil Kostohryz 39_Záznam ke vsi Olešná v urbáři Arcibiskupství pražského, 1390. NA, APA I, sign. B1/1b, vlastník fondu: Arcibiskupství pražské. Foto: Bohumil Kostohryz 40_Mapa panství Týn nad Vltavou ve 14. století. Podle Zdeňka Boháče zakreslil Bohumil Kostohryz

41_Zmínka o mlýnu pod sv. Janem v listině Jiříka z Poděbrad z roku 1468. NA, ČG-L, inv. č. 355. Foto: projekt Monasterium (www.monasterium.net)

70_Návštěva prezidenta Emila Háchy v Olešné, 1941. SOkA Písek, Kotrč Josef, Skartační řízení 2007, kart. 2. Foto: Státní oblastní archiv Třeboň

Sportovní akce v Olešné

42_Zmínka o Olešné v listině Jiříka z Poděbrad z roku 1461. NA, ČG-L, inv. č. 323. Foto: Bohumil Kostohryz

71_Místo totálního nasazení u cirkusu, František Ťupa čp. 47 – čtvrtý zleva. Foto: Archiv rodiny Ťupových čp. 47

Cesta do školy

43_Zmínka o Olešné v zápisu desk zemských z roku 1601 o prodeji panství Týn nad Vltavou císařem Rudolfem II. městu Týn. NA, DZV 130 N 19v-N 21v. Foto: Bohumil Kostohryz 44_Soupis poddaných podle víry 1651. NA, SM, R109/45, sign. Bch 76, f. 27v–28r. Foto: Bohumil Kostohryz 45_Nejstarší část obce Olešná, 1828. NA, IS Bu 155. Foto: Bohumil Kostohryz

Olešná v letech 1850–1918 46_Jan Starý z čp. 14, 1905. Foto: Archiv rodiny Hlavatých 47_Pohled z vojny, mezi vojáky František Ťupa z čp. 57, 1915. Foto: Archiv rodiny Ťupových čp. 57 48_Josef Chudý čp. 26, foto J.Čámský, Praha-Vršovice, nedatováno. Foto: Archiv rodiny Brožkových 49_Fotograﬁe z první světové války. Foto: Archiv OÚ Olešná 50_Fotograﬁe z první světové války, duben 1915. Foto: Archiv OÚ Olešná

100_Hokejový zápas na návsi. Foto: Archiv OÚ Olešná

72_Stavba mostu na Podolsku. Foto: Archiv OÚ Olešná

101_Pohled na Svatojánský kostel a chalupy u přívozu – u Kothánků a převozníka Horažďovského, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových

73_Nový most na Podolsku. Foto: Archiv OÚ Olešná

102_Škola v Podolí. Foto: Archiv Milady Jirouškové

74_Dva podolské mosty. Foto: Archiv OÚ Olešná

Školní léta

75_Sovětští vojáci, květen 1945. Archiv Milady Jirouškové

103_Venkovská krajina, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových

76_Sovětští vojáci u Švihlíků, květen 1945. Foto: Archiv Milady Jirouškové

Škola a učitelé

77_Osvobození Olešné, květen 1945. Foto: Archiv Milady Jirouškové 78_Osvobození Olešné, květen 1945. Foto: Archiv rodiny Hlavatých 79–84_Slavnost odhalení pomníku sovětského vojáka v Olešné, květen 1945. SOkA Písek, Kotrč Josef, Skartační řízení 2007, kart. 2. Foto: Státní oblastní archiv Třeboň

Návrat z vojenské činné služby – válka a osvobození

Svatojánský kostel na poušti a putování k němu 105, 106_Kostel sv. Jana Křtitele, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových 107_Pozůstatky schodů na bývalé cestě k přívozu. Foto: Bohumil Kostohryz

Olešná za první republiky

85-87_Vraky aut a vojenské techniky na Podolsku, květen 1945. Foto: Archiv Milady Jirouškové

108_ Řetězový most na Podolsku, foto: Archiv OÚ Olešná

51_Chalupy Hrnečkových čp. 6 a 29. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových

88_Osvobození Olešné, květen 1945. Foto: Archiv Milady Jirouškové

Svatba, křtiny, pohřeb, slavnosti…

52_Rodina ze statku Leveč, třicátá léta 20. století. Foto: Archiv Milady Jirouškové

Olešná po stránce kulturní

53, 54_Zedníci z Olešné na stavbě v Praze, mezi nimi např. František Kalina, dvacátá léta 20. století. Foto: Archiv OÚ Olešná

89_Sbor dobrovolných hasičů v Olešné, čtyřicátá léta 20. století. Foto: Archiv OÚ Olešná

56_Četnický slib Josefa Chudého z čp. 26. Foto: Archiv rodiny Brožkových

90_Hasičský sbor v Olešné v květnu 1945. Vpředu zprava velitel Josef Bouška, František Král, Jan Ťupa, Josef Ťupa, ve druhé řadě zprava František Polívka, Karel Horažďovský, ve třetí řadě zprava Josef Trantina, Jan Tlášek, ostatní neurčeni. Foto: Archiv Františka Krále

57_Pohlednice Olešné, dvacátá léta 20. století. Foto: Archiv OÚ Olešná

91_Bruslení na návsi, pohled na hasičskou zbrojnici a Pletkův hostinec. Foto: Archiv OÚ Olešná

55_František Chudý z čp. 26, pohlednice z vojenské služby u ﬁnanční stráže, 1929. Foto: Archiv rodiny Brožkových

58_Pohlednice Olešné, 1938. Foto: Archiv OÚ Olešná

Práce – radost i dřina

92_Hasičská zbrojnice, srpen 1988. Foto: Archiv OÚ Olešná

60_Žně u Švihlíků, 1939. Foto: Archiv Milady Jirouškové

93_Malí muzikanti Josef, Vladimír a Bohumil Kostohryzovi, padesátá léta 20. století. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových

61_Vlastnoručně zhotovené lyže Bohumila Kostohryze. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových

94_Zdeněk Záhorský, syn herce Richarda Záhorského. Foto: Archiv Milady Jirouškové

59_Práce na poli. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových

62_Pásmová pila, výrobek Bohumila Kostohryze. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových 63_Bednářské výrobky Bohumila Kostohryze. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových 64_Sedlářský koník, krouhačka na zelí, lyže Bohumila Kostohryze. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových 65-68_Výlov rybníka na návsi v Olešné, nedatováno. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových

95_Pozvánka na hasičský ples v Olešné, 29. 1. 1949. Archiv rodiny Vlnových

Kultura v Olešné 96_Rodina Ťupových z čp. 57 se slepým muzikantem Janem Velkem. Foto: Archiv rodiny Ťupových čp. 57

109_Družičky na loďce převozníka jedoucí na pohřeb. Foto: Archiv Milady Jirouškové 110_Pohřeb na hřbitově u kostela sv. Jana. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových 111_ Svatba u Kuntových čp. 76. Foto: Archiv OÚ Olešná

Kampelička v Chřešťovicích 112_ Přívoz u Vltavy, za řekou na skále kostel sv. Jana, pod ním samota u Kothánků. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových

I smutek patří k životu 113_Pohřeb v rodině Kostohryzových. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových

P. Benedikt František Hronek (1907–1945) 114_P. Benedikt Hronek, O. P. Foto: Archiv P. Souhrady 115_Pohřeb s vojenskými poctami, v popředí P. Benedikt Hronek. Foto: Česká dominikánská provincie v Praze 116_Pozvánka na slavnost udělení Československého válečného kříže 1939 in memoriam, Olešná 30. 5. 1946. Foto: Česká dominikánská provincie v Praze

Píseň o Miloušovi Starých z Olešné 117_Kaple na návsi, 2014. Foto: Robert Krekule

97_Cyklistický závod. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových

Období druhé světové války

98_ Fotbalová mužstva. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových

69_Řopík u řeky za Švihlíkovou zahradou. Foto: Archiv Milady Jirouškové

99_Fotbalisté na Skalici, sedmdesátá léta 20. stol. Foto: Archiv rodiny Trantinových

Pamětihodnosti obce 118_Kaple na návsi, nedatováno. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových 119_ Kaple na návsi, 2013. Foto: Bohumil Kostohryz

229

Seznam vyobrazení 120_Pohled na kapličku z okna u Kostohryzů, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových 121_Kaple, za ní Bouškovo stavení, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových 122_Kaplička sv. Jana Nepomuckého u Chudých, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových 123_Kaplička sv. Jana Nepomuckého u Chudých. Foto: Archiv rodiny Pejřilových 124_Písemná žádost P. Benedikta Hronka o povolení peněžité sbírky k výstavbě kapličky, 1940. SOA Třeboň, Biskupský archiv České Budějovice sign. III-B-143, karton č. 1252. Foto: SOA Třeboň 125_Pamětní list ke sbírce na novou kapli Krista Krále, 1943. Archiv Vladislava Michala 126_Zvon se sv. Janem Nepomuckým na kapličce, 2013. Foto: Robert Krekule 127_Smírčí kříž, 2013. Foto: Bohumil Kostohryz 128_Kříž „U Tomášků“, 2013. Foto: Bohumil Kostohryz

151_Usedlost čp. 4, majetek Josefa a Amálie Boušků, k níž patřila „Pekaříkovna“ – podružská chalupa, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových

187_Usedlost čp. 41. Foto: Bohumil Kostohryz 188_Usedlost čp. 71. Foto: Bohumil Kostohryz 189_Usedlost čp. 69. Foto: Bohumil Kostohryz

152_Malý Josef Bouška, starší syn vystěhovaného sedláka Josefa Boušky, 1936. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových

190_Usedlost čp. 51. Foto: Bohumil Kostohryz

153_Usedlost čp. 81. Foto: Bohumil Kostohryz

192_Usedlost čp. 25. Foto: Bohumil Kostohryz

154_Josef Sup z čp. 5 s manželkou Marií, nedatováno. Foto: Archiv Františka Supa z Rastor

193_Usedlost čp. 26. Foto: Bohumil Kostohryz

191_Usedlost čp. 27. Foto: Bohumil Kostohryz

155_Bývalá podružská chalupa „Pekaříkovna“, čp. 5. Archiv rodiny Kostohryzových

194_Marie Chudá, první spolumajitelka domku Chudých čp. 26, s rodinou, nedatováno. Foto: Archiv rodiny Brožkových

156_Usedlost čp. 10. Foto: Bohumil Kostohryz

195_Usedlost čp. 45. Foto: Bohumil Kostohryz

157_Usedlost čp. 11. Foto: Bohumil Kostohryz

196_Usedlost čp. 38. Foto: Bohumil Kostohryz

158_Usedlost čp. 56. Foto: Bohumil Kostohryz

197_Usedlost čp. 28. Foto: Bohumil Kostohryz

159_Usedlost čp. 12. Foto: Robert Krekule

198_Svatba Karla Dlouhého s Marií, rozenou Kalinovou z Bojenic, 5. 11. 1949. Foto: Archiv OÚ Olešná

160_Řada tzv. okálů na zahradě gruntu čp. 12. Foto: Milan Longin

199_Usedlost čp. 36. Foto: Bohumil Kostohryz

161_Usedlost čp. 13. Foto: Bohumil Kostohryz

200_Usedlost čp. 39. Foto: Bohumil Kostohryz

162_Usedlost čp. 44. Foto: Bohumil Kostohryz

201_Usedlosti čp. 34 a 83. Foto: Bohumil Kostohryz

163_Grunt Starých čp. 14, nedatováno. Archiv rodiny Hlavatých

202_Usedlost čp. 76. Foto: Bohumil Kostohryz

164_Svatební fotograﬁe Františka a Marie Starých, posledních hospodářů na gruntě čp. 14, 1934. Foto: Archiv rodiny Hlavatých

204_Usedlost čp. 78. Foto: Bohumil Kostohryz

165_Svatební blahopřání od Bohumila Hronka, bratra P. Benedikta Hronka z Olešné, 1934. Foto: Archiv rodiny Hlavatých

206_Usedlost čp. 77. Foto: Bohumil Kostohryz

134_Lípa svobody vysazená roku 1938. Foto: Bohumil Kostohryz 135_Most přes splav rybníka na návsi. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových

166_Usedlost čp. 14, dnes sídlo Obecního úřadu, 2011. Foto: Tomáš Hora THC

136_Most přes splav rybníka na návsi, 2013. Foto: Bohumil Kostohryz

167_Usedlost čp. 15. Foto: Bohumil Kostohryz

137_Pomník Ivana Alexandroviče Kravěce, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových

169_Usedlost čp. 16. Foto: Bohumil Kostohryz

129_Kříže „U Tomášků“ a „Na Kazích“, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových 130_Kříž rodu Třískových, 2013. Foto: Bohumil Kostohryz 131_Pomník svobody T. G. M., 2014. Foto: Robert Krekule 132, 133_Slavnost odhalení pomníku Svobody T. G. M., 12. 9. 1938. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových

138_Pomník Ivana Alexandroviče Kravěce, 2013. Foto: Bohumil Kostohryz

Život na selských gruntech, v chalupách a domcích

168_Usedlost čp. 17. Foto: Bohumil Kostohryz

203_Usedlost čp. 75. Foto: Bohumil Kostohryz

205_Zdeněk Humpál, zvaný Praktik. Foto: Archiv OÚ Olešná

207_Původní domek Kalinových čp. 77, padesátá léta 20. století. Foto: Archiv rodiny Kalinových 208_František Kalina, ministr lesního a vodního hospodářství, 1982–1988. Foto: Archiv rodiny Kalinových 209_Anastázie Zelenková z čp. 57 stojící vlevo, cca 1915. Foto: Archiv rodiny Ťupových čp. 57

170_Usedlost čp. 47, padesátá léta 20. století. Foto: Archiv OÚ Olešná

210_Usedlost čp. 57. Foto: Bohumil Kostohryz

171_Usedlost čp. 47. Foto: Bohumil Kostohryz

212_Domek u Klůfů, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových

172_Usedlost čp. 6, Bohumil Kostohryz. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových

211_Usedlost čp. 48. Foto: Bohumil Kostohryz

213_Usedlost čp. 53. Foto: Bohumil Kostohryz

173_Usedlost čp. 6 v osmdesátých letech 20. století. Foto: Archiv Martina Hladíka

214_Usedlost čp. 22. Foto: Bohumil Kostohryz

174_Usedlost čp. 6. Foto: Bohumil Kostohryz

216_Usedlost čp. 58. Foto: Bohumil Kostohryz

140_Usedlost čp. 1. Foto: Bohumil Kostohryz

175_Usedlost čp. 29. Foto: Bohumil Kostohryz

217_Usedlost čp. 20. Foto: Bohumil Kostohryz

141_František Kobližka, 1956. Foto: Archiv OÚ Olešná

176_Rodina Hladíkových, 1980. Foto: Archiv Martina Hladíka

218_Usedlost čp. 68. Foto: Bohumil Kostohryz

139_Letecká fotograﬁe Olešné, 2011. Foto: Tomáš Hora THC

142_Usedlost čp. 2. Foto: Bohumil Kostohryz 143_Josef a Rozálie Holkovi, čp. 2, nedatováno. Foto: Archiv rodiny Trantinových 144_Usedlost čp. 37. Foto: Bohumil Kostohryz 145_Usedlost čp. 33. Foto: Bohumil Kostohryz

177_Usedlost čp. 43. Foto: Bohumil Kostohryz 178_Usedlost čp. 43. Obraz Marie Kostohryzové, manželky básníka Josefa Kostohryze z Křenovic. Foto: Archiv Marie Kostohryzové

146_Původní obytné stavení Polívkovského gruntu čp. 3, nedatováno. Foto: Archiv rodiny Kalousových

179_Usedlost čp. 65. Foto: Bohumil Kostohryz

147_Původní obytné stavení Polívkovského gruntu čp. 3, 1922. Foto: Archiv rodiny Kalousových

181_Místo „Wáňa“, Indikační skica 1828, NA, IS Bu 155. Foto: Bohumil Kostohryz

148_Nový průjezd vedle původního stavení Polívkovského gruntu čp. 3, 1934. Foto: Archiv rodiny Kalousových

182_Usedlost čp. 63. Foto: Bohumil Kostohryz

149_Usedlost čp. 3. Foto: Bohumil Kostohryz

184_Usedlost čp. 40. Foto: Bohumil Kostohryz

150_Povolení ke stavbě nového obytného stavení u Boušků, 21.4.1910. Archiv Jana Boušky

185_Usedlost čp. 64, 1986. Foto: Archiv obce Olešná

230

215_Usedlost čp. 21. Foto: Bohumil Kostohryz

219_Usedlost čp. 74. Foto: Bohumil Kostohryz 220_Usedlosti čp. 59, 79, 60 a 61, 2011. Foto: Tomáš Hora THC 221_Pohled na Bouškův statek od potoka, vlevo Pekaříkovna, v pozadí kaplička, Bohumil Kostohryz, 1962. Archiv rodiny Kostohryzových

180_Usedlost čp. 32. Foto: Bohumil Kostohryz

183_Usedlost čp. 66. Foto: Ivan Fošenbauer

186_Usedlost čp. 64. Foto: Bohumil Kostohryz

Obecní kovárna 222_Bývalá kovářská dílna a obytné stavení kováře, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových 223_Bývalá kovářská dílna, dnes rekreační chalupa, 2013. Foto: Bohumil Kostohryz 224_ Ručně psaný účet kováře Jana Žižky za práce na statku Bouškových, čtyřicátá léta 20. století. Foto: Archiv Jana Boušky

225_Kování koně, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových

246_U Švihlíkových u řeky, v pozadí Podolský most. Foto: Archiv Milady Jirouškové

Obecní pastouška

247_Chalupa Švihlíkových, 1960. Foto: Archiv Milady Jirouškové

226_Na pastvě, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových

248-250_ Na Švihlíku, Josef Franěk, červenec 1951. Foto: Archiv Josefa Komárka

Olešenské krčmy a hospody

251_Chalupa u Švihlíků čp. 30, z památníku Marie Žemličkové - Švihlíkové z Bernartic. Foto: Archiv M. Žemličkové

227_Usedlost čp. 16, vpravo dnes již neexistující hostinec u Čunátů, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových 228_Pozůstatky Čunátovy hospody před zbořením, 2013. Foto: Bohumil Kostohryz 229_Bývalý hostinec u Pletků, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových 230_Hostinec u Pletků před zbořením, 1986. Foto: Archiv OÚ Olešná 231_Výstavba hotelu a školícího střediska podniku Státní lesy, 1988. Foto: Archiv OÚ Olešná 232_Hotel Olešná, dnes Domicil aktivních seniorů, 2013. Foto: Bohumil Kostohryz

Olešenské „krámy“

272_Kresba Bohumila Kostohryze do památníku Heleny Souhradové, čp. 43, 1964. Foto: Archiv Heleny Michalcové

254_Zápraží chalupy u Švihlíků, 1960. Foto: Archiv Milady Jirouškové

273_Mešní píseň ke cti sv. Rozálie. Na nápěv Zdrávas dcero Dr. Amálie Svobodová, Uherský Brod 1941. Foto: Archiv rodiny Brožkových

Orlická přehrada 255_Ruiny stavení rodiny Kolářových ze Strouhy. Foto: Archiv OÚ Olešná 256_Ruiny stavení rodiny Růžičkových ze Strouhy. Foto: Archiv OÚ Olešná

258_Letecký pohled na Orlickou přehradu, 2011. Foto: Tomáš Hora THC

Osada Rastory 259_Osada Rastory na indikační skice, 1828

236_Usedlost čp. 49, dříve arcibiskupská hájovna. Foto: Bohumil Kostohryz

260_Mladá „Máňa Nováků“ z Rastor uprostřed rodiny (druhá zprava). Marie Nováková dlouhá léta v Olešné zvonila umíráček. Foto: Archiv Milady Jirouškové

237_Arcibiskupská hájovna, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových

261_Příbytek starého Goliáše u Rastor. Foto: Archiv OÚ Olešná

Přívoz pod sv. Janem 238_Usedlost Horažďovských, maloval zedník Kobližka z Písecké Smolče. Foto: Archiv Milady Jirouškové

Pěstování hospodářských plodin, dobytka, lesních dřevin, stavební hmoty

239_Poslední převozník Václav Horažďovský s rodinou. Foto: Archiv Milady Jirouškové

262_Žně u Kostohryzových, 1937. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových

240_Přívoz u Horažďovských. Foto: Archiv Milady Jirouškové

Místa přírodních studánek s pitnou vodou

Po staré řece, u přívozu, když jsme připlouli ....

263_Studánka u kovárny, 2013. Foto: B. Kostohryz

241_Kajak na Vltavě, v pozadí usedlost Horažďovských. Foto: Archiv Milady Jirouškové 242_Přívoz pod sv. Janem, v popředí usedlost Horažďovských, za řekou chalupa Kothánků, na skále kostel sv. Jana Křtitele. Foto: Archiv Milady Jirouškové

270_Památka na první Svaté přijímání Růženy Kuntové z čp. 76, 15.4.1928. Foto: Archiv OÚ Olešná

253_Kámen zvaný Tři kapři u Švihlíků čp. 67, sestry Marie a Ludmila Švihlíkovy. Foto: Archiv Milady Jirouškové

Smíškův mlýn v Olešné

Arcibiskupská hájovna

Svátky a lidové slavnosti v Olešné

252_Žně u Švihlíků, 1939. Foto: Archiv Milady Jirouškové

257_Manželé Humpálovi z čp. 54 po vystěhování z chalupy u řeky, 1960. Foto: Archiv Milady Jirouškové

235_Mlýn u Olešné, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových

269_Kříž rodu Třísků při cestě do Olešné, 2013. Foto: Bohumil Kostohryz

271_Svaté přijímání v kostele sv. Martina v Bernarticích 5. června1960. Mezi dětmi František Ťupa z čp. 57, Jiří Pichlík z čp. 16, Dana Dlouhá z čp. 36. Foto: Archiv rodiny Ťupových čp. 57

233_Stará hospoda u Pletků, v popředí hasičská zbrojnice, 1986. Foto: Archiv OÚ Olešná

234_Smíškův mlýn, 2013. Foto: Bohumil Kostohryz

Pošta a listonoši

O bydlení na vsi 264_Síň stavení v Olešné, Václav Šebele. Akvarel, 26 x 39 cm, Národní zemědělské muzeum, pobočka Kačina, inv. č. 23 558 265_Síň stavení u Polívků v Olešné, Václav Šebele. Akvarel, Prácheňské muzeum v Písku

Místní kroj 274_Dřeváky - tzv. podělávky 275_Veronika Jiroušková a Barbora Kolísková v kozáckém kroji, Bernartice 2014. Foto: Robert Krekule

Místní a pomístní jména 276_ Místní a pomístní názvy v indikační skice, 1828. NA, SK – IS Bu 155

Olešná po roce 1948 277_Nápis „Kulak váš nepřítel“ na Pletkově stodole. Foto: Archiv rodiny Kostohryzových 278_Statek Starých čp. 14 před vystěhováním. Foto: Archiv rodiny Hlavatých 279_Rodina Starých o žních. Foto: Archiv rodiny Hlavatých 280_František Starý, 1936. Foto: Archiv rodiny Hlavatých 281, 282_Dvůr statku Starých před vystěhováním. Foto: Archiv rodiny Hlavatých 283_Vystěhovací výměr pro rodinu Máchových, 1956. Foto: Archiv rodiny Ručkových 284_Rodina Starých o prvních Vánocích v Klukách po vystěhování, 1956. Foto: Archiv rodiny Hlavatých 285_Zabijačka u Starých v Klukách po vystěhování. Foto: Archiv rodiny Hlavatých 286_František a Marie Starých. Foto: Archiv rodiny Trantinových 287_František a Marie Starých, 1980. Foto: Archiv rodiny Hlavatých 288_František a Marie Starých s vnučkou Danou. Foto: Archiv rodiny Hlavatých 289_Soukromí zemědělci, otec Josef a syn František Dvořákovi, na poli s povozem taženým Strakou a Malinou, 1958. Foto: Archiv rodiny Fošenbauerových 290_Rybníček na zahradě u Starých, osmdesátá léta 20. století. Foto: Archiv rodiny Hlavatých

243_Chalupy ve Strouze, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových

266_Stará dřevěná zemědělská usedlost s dvorkem v Olešné, Václav Šebele. Kresba tužkou, 29 x 38,5 cm, Národní zemědělské muzeum, pobočka Kačina, inv. č. 23 484

244_Chalupy ve Strouze, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových

267_Dvůr statku u Rodů v Olešné, Václav Šebele. Akvarel, Prácheňské muzeum v Písku

295_Hráz rybníka, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových

245_Hospůdka u Lusků ve Strouze, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových

268_Včelí úly na zahradě, Bohumil Kostohryz. Archiv rodiny Kostohryzových

296_Letecký pohled na Olešnou, 2011. Foto: Tomáš Hora THC

Samoty a život u řeky

291-294_Statek Starých po vrácení rodině v roce 1991. Foto: Archiv rodiny Hlavatých

231

Seznam archivních pramenů

Národní archiv

Archiv bezpečnostních složek

Archiv pražského arcibiskupství

Veřejná stanice Sboru národní bezpečnosti Bernartice

Archiv pražského arcibiskupství – Velkostatek Týn nad Vltavou

Veřejná stanice Sboru národní bezpečnosti Podolí I Odbor politického zpravodajství MV

České gubernium Desky zemské větší

Moravský zemský archiv v Brně

Josefský katastr

Fond E 16 Dominikáni Uherský Brod – osobní fond P. Benedikta Hronka

Ministerstvo hospodářství a práce Okupační vězeňské spisy Stabilní katastr

Vojenský ústřední archiv

Stará manipulace – Soupis poddaných podle víry

Ministerstvo národní obrany

Státní pozemkový úřad Tereziánský katastr

Památník Terezín Černý sešit hlavního kápa Mirko Charváta

Státní oblastní archiv v Třeboni

Databáze vězněných

Biskupský archiv České Budějovice

Úmrtní listy č. 98

Matriky narozených, oddací a zemřelých pro obec Chřešťovice

Vzpomínky č. 400, 670

Velkostatek Chřešťovice – pozemkové knihy

Klášter dominikánů u sv. Jiljí v Praze

Věznice Tábor

Osobní fond P. Benedikta Hronka

Státní okresní archiv v Písku

Kroniky

Archiv obce Olešná

Pamětní kniha obce Olešná (750) 1929–1962, SOkA Písek, Archiv obce Olešná, sign. IA/1, kn. 1

Archiv města Písek Farní úřad Chřešťovice Místní národní výbor Olešná Místní národní výbor Podolí I Okresní národní výbor Milevsko Okresní úřad Písek Okresní zastupitelstvo Písek

232

Památní kniha Školy Podolí u Vopařan (1824) 1874–1940, Obecní úřad Podolí I Bohumil Kostohryz, Kronika mého života – rodu – kraje. 1962–1965, soukromý archiv rodiny Kostohryzových Písemné vzpomínky Františka Krále, rukopis

233

Seznam literatury

Bendová, Milada: Pomístní jména v katastru obcí Křenovice a Podolí I. Diplomová práce, PF České Budějovice 1976 Bílek, Tomáš: Dějiny konﬁskací v Čechách po roce 1618. Praha 1882 Blakey, Ron: Paleogeographic and paleotectonic reconstructions. Colorado Plateau Geosystems, online publikace na http://cpgeosystems.com/paleomaps.html, 2013 Blažek, Petr – Jech, Karel – Kubálek, Michal a kol.: Akce „K“. Vyhnání sedláků a jejich rodin z usedlostí v padesátých letech. Studie, seznamy a dokumenty. Česká zemědělská univerzita v Praze 2010 Boháč, Zdeněk: Pozemková držba pražského arcibiskupství v době předhusitské. HG 18, 1979, s. 165–203 + 18 map Břicháček, Pavel: Příspěvek k poznání nejstaršího slovanského osídlení jižních Čech. In: Archeologie na pomezí (ed. R. Krajíc a O. Chvojka), Archeologické výzkumy v jižních Čechách – supplementum 4, 2007, 111–128, České Budějovice Cacák, František – Kouba, Jan: Jak vznikalo a co skrylo Orlické jezero. 2008 Catalogus cleri diecéze českobudějovické z roku 1887 Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae II., ed. Gustav Friedrich, Praha 1912 Cuřín, František a kol.: Jazyk (Nářečí, místní jména, slangy). In: Jihočeská vlastivěda, řada A, 1986

Fröhlich, Jiří: Písecko v zrcadle archeologie. Písek 1997, s. 108 Fröhlich, Jiří: Olešná nad Vltavou. Výzkumy v Čechách 2007, s. 173, č. 745 Geologická Mapa 1:50 000. Online aplikace vytvořená v rámci projektu VaV DE08P04OMG002, Tvorba informačního systému České geologické služby – revize a paleontologické zpracování vybraných starších fondů ze sbírek ČGS“; Autor aplikace: Pavel Bokr (pavel.bokr@geology.cz), www.geology.cz a http://www. geologicke-mapy.cz/regiony/ku-724351/, 2013 Hájek, K.: Panství Týnské v majetku obce Týna nad Vlt. Týn nad Vltavou Hasalová, Pavlína – Schulmann, Karel – Lexa, Ondřej – Haloda, Jakub: Development of the Gföhl Migmatites through partial melting and textural annealing of high-grade orthogneiss. GeoLines 2003, díl 16, s. 41 Hasalová, Pavlína – Janoušek, Vojtěch – Schulmann, Karel – Štípská, Pavla – Erban, Vojtěch: From orthogneiss to migmatite: Geochemical assessment of the melt inﬁltration model in the Gföhl Unit (Moldanubian Zone, Bohemian Massif). Lithos 2008, díl 102, č. 3–4, květen 2008, s. 508–537 Hejtman, B.: Soupis lomů ČSR, č. 25, Politický okres Písek (Soudní okresy Mirovice a Písek podle stavu z roku 1942), Praha 1948 Hladký, Jiří: Kapličky, boží muka, výklenkové kapličky a zvoničky na Milevsku a Písecku. Milevsko 2007, s. 94, obr. 111

Čáka, Jan: Zmizelá Vltava. Beroun 1996 Černušák, Tomáš –Prokop, Augustin – Němec, Damián: Historie dominikánů v českých zemích. Praha 2001 Damian, Nance R. – Gutiérrez-Alonso, Gabriel – Keppie, J. Duncan – Linnemannd, Ulf – Murphy, J. Brendan – Quesadaf, Cecilio – Strachang, Rob A. – Woodcockh, Nigel H.: Evolution of the Rheic Ocean. Gondwana Research 2010, díl 17, č. 2–3, s. 194–222 Durdík, Tomáš – Kašička, František – Nechvátal, Bořivoj: Hrady, hrádky a tvrze na Písecku. Písek 1995 Emler, Josef: Deset urbářů českých z doby před válkami husitskými. Praha 1881 Felt, Karel – Brych, Jan – Janoušek, Ladislav: Zlatá kniha sportovní střelby. Praha 2003 Fluteau, F. – J. Besse – J. Broutin – G. Ramstein: The Late Permian climate. What can be inferred from climate modelling concerning Pangea scenarios and Hercynian range altitude?. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology, 2001, díl 167, s. 39–71 Franke, Wolfgang: The mid-European segment of the Variscides: tectonostratigraphic units, terrane boundaries and plate tectonic evolution. In: Franke, W. – Haak, V. – Oncken, O. & Tanner, D. (eds.): Orogenic Processes, Quantiﬁcation and Modelling in the Variscan Belt. Geological Society of London 2000, Special Publications 179, s. 35–61 Fröhlich, Jiří: Dvě zaniklé středověké vesnice ve středním Povltaví (Lhota a Lhotka). Muzejní a vlastivědná práce – Časopis Společnosti přátel starožitností 34/104, 1996, s. 96–103

234

Hřídel, Matěj: Vývoj socialistického zemědělství v okrese Písek, díl IV., Okresní muzeum v Písku 1989 Chadt, Jan Ev.: Dějiny bývalého statku chřešťovického a k němu náležejících osad: Chřešťovic, Údraže, Jehnidla, Kluk, Dobešic, Březí, Slavětic a Temešváru. Písek 1886 Chalupa, A. a kol.: Tereziánský katastr český, sv. 1, Rustikál. Praha 1964 Chvojka, Ondřej – Fröhlich, Jiří: Ojedinělé nálezy kovových předmětů z doby bronzové dokumentované v jižních Čechách v letech 2010–2012. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 26, 2013, s. 77–112 Chvojka, Ondřej: Olešná 1, Olešná 2. In: Smejtek, L. – Lutovský, M. – Militký, J.: Encyklopedie pravěkých pokladů v Čechách. Praha 2013, s. 239–240 Jiroušková, Milada: Střípky z historie Podolí I. IRES Písek, 2011 Kamenné kříže Čech a Moravy. Autorský kolektiv. Argo 1997, s. 229 Kalný, Adolf: Popravčí kniha pánů z Rožmberka. Třeboň 1993 Kočka, Václav: Dějiny vsi Chřešťovice. Strojopis 1949, http://www.chrestovice.wz.cz/ kockadejinyvsi.htm, staženo 21. února 2014 Kokošková, Zdeňka – Sedláčková, Helena – Zahradníková, Magda: Soupis poddaných podle víry z roku 1651, Bechyňsko sv. 1 – 3. Státní ústřední archiv v Praze 1997, sv. 3, s. 716–747, s. 744–745 Konopásek, Jiří: Tectonic Position of Eclogites and Blueschists in the Bohemian Massif. GeoLines 2011, díl 23 Kostohryzová, Marie: Polární záře nad pastvištěm (Svědectví o Josefu Kostohryzovi). Bernartice 2008

Kotyška, Václav: Úplný místopisný slovník Království českého na základě nejnovějších dat. Praha 1895

Statistický lexikon obcí republiky Československé 1955. Podle správního rozdělení 1. ledna 1955, sčítání lidu a sčítání domů a bytů 1. března 1950. Praha 1955, s. 61

Krausová, Martina: Týn nad Vltavou. České Budějovice 2000

Šmahel, František: Dějiny Tábora I/1, 1988

Kuthan, Jan – Stecker, Martin: Vltava v proudu času. Červený Kostelec 2007

Šmahel, František: Rejstřík budějovického lapkovského bratrstva z let 1434–35. JSH XXV/1, 1956, s. 1–15

Leveridge, Brian – Hartley, A. J.: The Variscan Orogeny: the development and deformation of Devonian/Carboniferous basins in SW England and South Wales. In: Brenchley, P.J. – Rawson, P.F. (eds.): The geology of England and Wales. London, Geological Society of London, 2006, s. 225–255 Maur, Eduard: Příspěvky k demograﬁcké problematice předhusitských Čech. AUC, Phil. et Hist. I, 1989, s. 7–71 Mazur, Stanisław – Szczepanski, Jacek – Turniak, Krzysztof – McNaughton, Neal J.: Location of the Rheic suture in the eastern Bohemian Massif: evidence from detrital zircon data. Terra Nova 2011, díl 24, č. 3, s. 199–206

Šmilauer, Vladimír: Osídlení Čech ve světle místních jmen. Praha 1960, s. 68–69 Umělecké památky Čech K/O, sv. 2, Praha 1978, s. 528 Vašek, František – Štěpánek, Zdeněk: Rezistence moravského duchovenstva v době nacistické okupace. In: Časopis Matice moravské 115, 1996, s. 73–96 Zemanová, Blanka: 230 let píseckého gymnázia. Písek 2008 Ziegler, Peter: Geological Atlas of Western and Central Europe. Shell Internationale Petroleum Maatschappij BV, 2. vydání 1990

Mikolášek, František: Bernartice. Pelhřimov 2001 Mikolášek, František: O lidech, cestách a návratech. Bernartice 2005 Monroe, James S. – Wicander, Reed: The Changing Earth: Exploring Geology and Evolution. Brooks/Cole CENGAGE Learning, Belmont, California U.S.A. 2006, 720 s. Neubauer, Franz – Handler, Robert: Variscan orogeny in the Eastern Alps and Bohemian Massif: How do these units correlate?. Mitt. Österr. Geol. Ges. 2000, díl 92, s. 35–59 Nosek, Martin: Památce vdp. P. Benedikta Hronka, O.P. In: Dominikánský pozdrav z Uherského Brodu, 1945, ročník I, č. 2, 3; 1946, roč. II, č. 1 Palacký, František: Popis Království českého v jazyku českém i německém. Praha 1848 Pauknerová, Ingrid: Perzekuce osob označených za kulaky na příkladu jihočeské obce Hrejkovice. In: Rokoský J. – Svoboda, L. (eds.): Kolektivizace zemědělství, Ústav pro studium totalitních režimů 2013, s. 304–314 Petráň, Josef: Dějiny českého venkova v příběhu Ouběnic. Praha 2011 Plucarová, Laděna: Soupis nuceně vystěhovaného zemědělského obyvatelstva v jihočeských archivech 1949–1960. In: Rokoský J. – Svoboda, L. (eds.): Kolektivizace zemědělství, Ústav pro studium totalitních režimů 2013, s. 262–264 Profous, Antonín: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, 3. díl, Praha 1951 Raumer, J.F. von – Stampﬂi, G.M. & Bussy, F.: Gondwana-derived microcontinents – the constituents of the Variscan and Alpine collisional orogens. Tectonophysics 2003, díl 365, s. 7–22 Rokoský, J. – Svoboda, L. (eds.): Kolektivizace v Československu. Ústav pro studium totalitních režimů 2013 Růže dominikánská 56, 1947, s. 2, 4, 25 Sakař, Josef: Dějiny města Týna nad Vltavou a okol. I. díl, Týn nad Vltavou 1935; II. díl 1934; III. díl 1936 Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen: Statistisch-topographisch dargestellt. Praha 1833–1849

235

Seznam zkratek

AO Olešná

Archiv obce Olešná

APA I

Archiv pražského arcibiskupství

APA - H

Archiv pražského arcibiskupství – hospodářské ředitelství statků

APA - Vs Týn

Archiv pražského arcibiskupství – Velkostatek Týn nad Vltavou

AZK

Archivy českých klášterů zrušených za Josefa II.

CDB II

Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae II.

ČG - L

České gubernium - listiny

ČG - DK

České gubernium – dvorské dekrety

DZV

Desky zemské větší

FÚ

Farní úřad

Indikační skica

Josefský katastr

JZD

Jednotné zemědělské družstvo

KNV

Krajský národní výbor

MNO

Ministerstvo národní obrany

MNV

Místní národní výbor

Národní archiv

ONV Milevsko

Okresní národní výbor Milevsko

OÚ Podolí I

Obecní úřad Podolí I

OÚ Písek

Okresní úřad Písek

OZ Písek

Okresní zastupitelstvo Písek

Registra

ŘOP

Ředitelství opevňovacích prací

Stabilní katastr

SK dupl.

Stabilní katastr - duplikát

Stará manipulace

SOA Třeboň

Státní oblastní archiv v Třeboni

SOkA Písek

Státní okresní archiv v Písku

SPÚ

Státní pozemkový úřad

Tereziánský katastr

VS SNB

Veřejná stanice Sboru národní bezpečnosti

236

237

Autoři JITKA KŘEČKOVÁ

ONDŘEJ CHVOJKA

archivářka

archeolog

Vystudovala obor archivnictví – historie na katedře pomocných věd historických Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Od roku 1985 pracuje ve Státním ústředním archivu (od 1. ledna 2005 Národním archivu), po ukončení studia jako odborná archivářka. Spravuje církevní fondy uložené v 1. oddělení Národního archivu (oddělení státní správy a samosprávy do roku 1848 a církevních institucí). V letech 1992–1994 spolupracovala na mezinárodním projektu „Sociální struktura Čech v 16. - 19. století“, od roku 1998 se účastní projektu „Katalog pečetí, pečetidel a odlitků v archivech České republiky“, od roku 2005 koordinuje mezinárodní projekt Monasterium v Národním archivu a dalších archivech České republiky. Její odborná a publikační činnost se zaměřuje na témata z oblasti církevních dějin a pomocných věd historických.

Vystudoval obor archeologie-historie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1999 nastoupil jako archeolog do Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, kde pracuje dodnes. Mimo to je od roku 2006 zaměstnán i v Archeologickém ústavu Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, který od roku 2010 vede. Zaměřuje se na problematiku pravěkého osídlení jižních Čech se specializací na dobu bronzovou. O. Chvojka byl vedoucím několika desítek záchranných i badatelských archeologických výzkumů, je autorem nebo spoluautorem 8 knižních monografií a asi 130 odborných článků a studií. Věnuje se také redakční práci časopisu Archeologické výzkumy v jižních Čechách, je autorem několika výstav a byl řešitelem nebo spoluřešitelem několika grantových projektů.

JIŘÍ FRÖHLICH BOHUMIL KOSTOHRYZ nejml.

archeolog

architekt

Vystudoval fakultu architektury ČVUT v Praze, kde i několik let vyučoval fotografii. Po roce 2000 odešel do Lucemburska, kde založil vlastní kancelář orientovanou na vizuální komunikaci. Středem jeho činnosti je fotografie a grafická prezentace. Pracuje pro většinu lucemburských divadel, řadu architektonických kanceláří a různorodých společností a institucí. Podílel se na realizaci mnoha výstav (20ème siècle de l‘architecture au Luxembourg; Prix d‘Architecture 2004; Zemská výstava - Vyšší Brod 2013; Lucemburský pavilon - Architektonické bienále v Benátkách 2014 a dalších).

238

Písecký rodák a patriot. Studoval Střední průmyslovou školu a muzejnictví. Původně pracoval jako technický úředník, poté v Muzeu středního Pootaví ve Strakonicích (1980– 1990) a jako archeolog v Prácheňském muzeu v Písku (1990–2011). Archeologií se zabývá od svých jedenácti let. Od roku 1967 publikuje v odborném tisku, ale píše i populárně naučné knihy a články. Jeho bibliografie čítá téměř tisíc položek. Je autorem a spoluautorem více než dvaceti knih. Do tisku edičně a redakčně připravil desítku knih. Je členem redakčních rad těchto periodik: Časopis Společnosti přátel starožitností, Archeologické výzkumy v jižních Čechách, Jihočeský sborník historický a Výběr. V letech 1990–1995 byl výkonným redaktorem časopisu Výběr a v letech 1991–2001 Zpráv o činnosti Prácheňského muzea v Písku. Pro odborné archeologické časopisy připravuje recenzní posudky. K jeho 60. narozeninám mu kolegové věnovali sborník Archeologické výzkumy v jižních Čechách (roč. 19, 2006).

FRANTIŠEK KRÁL

RADIM KOLÁŘSKÝ

publicista

geolog

Po gymnazijních studiích v Písku absolvoval v roce 1954 Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství při ČVUT v Praze. Působil jako odborný učitel na Střední zemědělské technické škole v Mladé Boleslavi, poté se stal ústředním inspektorem středních zemědělských škol. Následovala zaměstnání ve státní správě, v resortu ministerstva zemědělství. V roce 1962 nastoupil do Ústředního podniku zemědělské techniky, kde vedl odbor nové techniky. Aktivní zaměstnání ukončil v roce 1992 ve Státní zkušebně zemědělských, potravinářských a lesnických strojů v Praze, jako vedoucí zkušebního útvaru. Potom přijal místo odborného redaktora měsíčníku Mechanizace zemědělství. Je členem redakční rady MZ a publikuje v odborných zemědělských časopisech. Vykonává mediální poradenskou činnost v oboru zemědělské techniky.

Studoval geologii a geofyziku na Karlově univerzitě v Praze, na George Washington University a na University of Texas v USA. V postgraduálním studiu se specializoval na obor tektoniky a vývoje sedimentárních pánví v globálním měřítku. To mu propůjčuje regionální náhled na geologickou historii Země, který je důležitý jak pro akademický výzkum, tak pro ropný průmysl. Je konzultantem na poli ropné geologie. Působí po celém světě a spolupracuje s menšími nezávislými ropnými společnostmi hlavně v Asii a v Africe. Na svém kontě má objevy nových ložisek v Atlantickém oceánu u pobřeží Nigérie nebo v sedimentárních pánvích v Kazachstánu a v Rumunsku. Podílel se také na dlouhé řadě úspěšných těžebních projektů. Hrál například významnou roli v budování systému LNG v Nigérii, který se dnes podílí 10% na světových dodávkách této suroviny. Významně se podílel na přípravě těžby z ropného pole Akshabulak v Kazachstánu, které podle agentury EIA je dnes mezi osmi největšími ropnými poli na Zemi. Hrál také přední roli v rekonstrukci staršího ropného pole Côte Blanche Island ve Spojených Státech.

JAN KOUBA etnograf

Vystudoval písecké gymnázium a kulturní historii na Filozofické fakultě JČU v Českých Budějovicích. Od roku 2007 etnograf Prácheňského muzea v Písku.

239

OLEŠNÁ V PRŮBĚHU DĚJIN