SCOOL! 30

I S S UE30 ř í j e n2012

R O Z H O V O R : J i ř í K o l b a b a a C .

D .

P a y n e

T e c h n i k y v ěš t ěn í

S p e c i á l n í h o r o s k o p

D á l e č t ě t e : S po r t o v ní de n, Pr a ha , I t á l i e , Ta ne č ní , Ada pť á k . . .

Obsah

říjen 2012 / www.scool-mag.info

04 Halloween, nebo dušičky?

06 Věštění 08 Recenze: Horory 10 Rozhovor: Jiří Kolbaba 13 Reportáž: Praha 14 Reportáž: Itálie 16 Rozhovory s učiteli 18 Reportáž: Adaptační kurz 19 Postřehy z tanečních 20 Dušičková nálada, Rahnova hrobka 21 Sportovní den 22 Reportáž: 22. 9. 2012 24 Absolvent a okénko preventisty 26 Rozhovor: C. D. Payne 30 Povídka na pokračování 32 Sport 34 Strašidelné recepty 35 Horoskopy, vtipy

Editorial

Napsal: Jáchym Důjka

Zdravím vás přátelé, držíte v ruce COOL!até číslo časopisu, v pořadí 30. Tématem tohoto čísla je Halloween, dušičky a tajemno. Mimoto si můžete přečíst rozhovor s Jiřím Kolbabou nebo C. D. Paynem.

Dále a především bych vás chtěl pozvat na Strašidelný maraton do rosického kina Panorama. Budou se promítat speciální čaodějnické díly Simpsonových a také pár dílu Dva a půl chlapa, Jak jsem poznal vaši matku a Teorie velkého třesku. Občerstvení zajišťuje Café Panorama a bude zde pro vás připraveno speciální strašidelné menu. To zní opravdu lákavě :-). Doufám tedy, že se tam 3. 11. všichni potkáme. Chci také poděkovat všem, co se na časopise podíleli, a vám, kteří jste si ho zakoupili. S přáním pěkného počtení zdraví šéfredaktor.

SCOOL! - MAGAZÍN GYMNÁZIA V ZASTÁVCE / č. 30, říjen 2012 Šéfredaktor Jáchym Důjka, Kultura Natálie Plešáková, Sport Martina Zoblivá Grafika Jáchym Důjka Korektury Eva Kokešová Redakce Pavlína Žazová, Nikola Valešová, Anna Faustmannová, Ivana Puškarová, Karolína Čapková, Aleš Kolařík Webmaster Martin Suchomel

email: scool-mag@seznam.cz, tel: 732 659 640

2

cover design: Jáchym Důjka tisk: Pamiro Rosice

MIXER Zastávka se zavírat nebude.....

Konstatování, které je potřeba dát na vědomí vzhledem k fámám, které kolují mezi lidmi a které nás značně poškozují. To, že budeme pokračovat ve čtyřletém studiu bylo jasné, ale co bude s osmiletým studiem – to byla otázka. Zřizovatel Jihomoravský kraj vyřešil situaci následovně: 1. Od 1. 9. 2012 se v Zastávce neotevírá osmileté studium 2. 1. 9. 2014 bude v Zastávce otevřeno šestileté studium. Tuto skutečnost potvrdila Rada Jihomoravského kraje na svém zasedání 10.10.2012 Usnesením 13287/12/R177 v bodu 66 programu.

Z toho tedy vyplývá, že v budoucnu bude mít naše škola čtyři ročníky čtyřletého studia a šest ročníků šestiletého studia, t.j. 10 tříd.

PhDr. Petr Kroutil ředitel školy Piškvorky...

Po náročném vyřazovacím školním kole piškvorek, které se konalo 9.října 2012, bylo vybráno 5 nejlepších účastníků do školního týmu. Dne 2. listopadu 2012 se bude konat krajské kolo v Brně a reprezentovat nás budou: Michal Kellner (4. ročník), Pavel Just (4. ročník), Rudolf Zezula (sexta), Tomáš Brestič (oktáva), Ondřej Konec (2. ročník) a náhradník Vítězslav Šmíd (tercie). Doufáme, že nám celá škola bude držet palce.

Pavel Just Jazykové okénko (nejen pro studenty septimy) Sloveso mýtit má význam ‚kácením zbavovat porostu, zejména stromů; kácet‘ (např. mýtit prales), popř. i ‚kácením (porostu) vytvářet‘ (mýtit cestu). Obvykle se užívá s předponou vy- (vymýtit) ve významu ‚vykácet, vysekat‘: vymýtit porost mezi pražci; pozemek bylo nutno vymýtit, zorat a oplotit, ale i v přeneseném významu ‚odstranit, vyhubit, vyhladit něco nežádoucího‘: vymýtit korupci; snažili se vymýtit neštovice. Nedokonavým protějškem dokonavého vymýtit je vymycovat ‚odstraňovat‘: vymycovat fráze z veřejných projevů.

Vymítat je původně varianta slovesa vymetat. Užívá se v přeneseném významu ‚vyhánět; dělat pořádek v nějakém prostředí‘. Uplatňuje se v knižních spojeních vymítat ďábla, zlé duchy, démony, čerty, zlo; vymítat kacířství z lůna církve. Setkáme se s ním i v úsloví vymítat/vyhánět čerta ďáblem (popř. ďábla belzebubem). Bezpředponové sloveso v podobě *mítat se neužívá (uplatňuje se pouze metat); zato ve spojení s předponami zjistíme souvislost s celou řadou zdánlivě vzdálených sloves: namítat, odmítat, omítat, promítat, přemítat, zamítat, zmítat. S -í- píšeme pochopitelně i odvozené činitelské podstatné jméno vymítač: Někteří vymítači ďábla vymítají zlo tak vehementně, že téměř vymýtí své pacienty. zdroj: prirucka.ujc.cas.cz/

22. 10. se konala přednáška o kyberšikaně bližší informace na stranách 24 - 25.

Foto: Karolína Čapková, sexta

3

Téma

říjen 2012 / www.scool-mag.info

Dušičky, nebo Halloween?

Pravděpodobně všichni jste o těchto svátcích slyšeli, možná je i slavíte. Ale víte, odkud pocházejí, kdo je vymyslel, proč se slaví a jak se doopravdy mají slavit?

Jaký je mezi nimi jiný než geografický rozdíl? Pokusím se na tyto otázky odpovědět v následujícím článku. Čarovná noc s ještě strašidelnějším názvem Samhain…

Halloween nepochází z Ameriky ani z Velké Británie, tam se pouze oficiálně slaví, pochází z doby dřívější, než Amerika a Velká Británie byly vůbec založeny. Tento svátek má kořeny již v 5. století, kdy jej irští a skotští Keltové slavili jako mezník mezi koncem léta a příchodem zimy. Tehdy se slavil přechod mezi obdobím hojnosti a hladu. Avšak ani tyto skutečnosti nebyly původní záminkou svátku.

Původ to má ve spojení s přírodou a koloběhu života a smrti. V noci Samhain probíhaly bujaré oslavy, všude hořely obrovské ohně, lidé si na sebe navlékali masky a převleky, aby se chránili proti zlým duchům. Věřili, že duchové zemřelých mohli být tuto noc buď nápomocní přátelům, nebo škodit nepřátelům.

Ohně měly za úkol svítit na cestu duším zemřelých. Za úsvitu Samhain odvedl duše zpět do země mrtvých. Na rozdíl od dušiček nebyl Samhain truchlivým svátkem, nýbrž svátkem radostným, Keltové si uvědomovali přirozenost života a smrti. A co nebo kdo je Samhaim? Samhain je keltský bůh mrtvých.

Jak se z toho stal Halloween?

Všem jistě neušlo, že dnes neslavíme Samhain, ale Halloween.

V době největšího rozmachu moci katolické církve se její představitelé, zejména papež Bonifác snaží vymýtit původní pohanské zvyky a rozšiřovat mezi lidmi křesťanství. Protože Samhain byl jeden z nejoblíbenějších svátků, byl obměněn na svátek jménem All Hallows evening a byl to svátek všech svatých a blahořečených.

Tento název se mezi lidmi na venkově příliš neuchytil, a proto mu všichni začali říkat halloween.

A jak to vypadá dnes?

Do Ameriky se tento svátek dostal až v roce 1840. Tehdy jej tam přivezli přistěhovalci z Irska a Skotska. Svátek si získal oblibu hlavně u dětí, které se převléknou za strašidla (snaha přiblížit se duchům zemřelých) a chodí po domech svých známých a říkají: „Trich or treat“, což volně přeloženo znamená odměnu nebo trest. V praxi to má takovouto podobu: buď dětem dáte odměnu, například v podobě sladkostí, nebo jim nedáte nic, a tím se vystavujete nebezpečí trestu, který závisí pouze na zlomyslnosti a kreativitě těchto ratolestí.

Co ta vydlabaná dýně?

Bez nich by to snad ani nebyl Halloween. Samozřejmě to má

O původu jack-o'-lantern je mnoho legend a tradic. Jedna z nejoblíbenějších je o irském tulákovi Jackovi, dobře známém pro své opilecké podlosti. Jack byl na Halloween až tak opilý, že jeho duše začala pomalu opouštět jeho tělo. Satan spatřil svou příležitost a hned si pro něj přišel na zem. Jack byl zoufalý, chtěl se vyhnout svému osudu, prosil ďábla, aby mu povolil ještě poslední drink. Ďábel souhlasil, ale řekl Jackovi, ať zaplatí sám, protože on peníze nemá. Ale Jack tvrdil, že žádné peníze nemá. Zeptal se proto ďábla, jestli by se na těch 6 pencí nepřeměnil, Jack by zaplatil a ďábel by se pak přeměnil zpátky. Po zvážení se ďábel rozhodl, že Jackovo přání je rozumné, a změnil se na šest pencí. Jack okamžitě popadl mince a dal ji do své peněženky. Ďábel byl uvězněn, začal prosit a pak hrozit.

Nakonec se dohodli, že Jack ďábla pustí, když slíbí, že mu dá ještě rok volnosti. Tak se i stalo. Netrvalo dlouho a Jack se vrátil do starých kolejí a opět podlehl alkoholu.

Další Svátek všech svatých se Ďábel objevil a přišel si opět pro Jackovu duši. Jack dlouze přemýšlel jak znovu...

4

jiný příběh než ten, že na podzim je hodně dýní a nikdo neví, co s nimi. Původ je v legendě o Hrozném Jackovi. Ten byl prý tak hrozný, že ho ani v pekle nechtěli.

Proto od těch dob musí Hrozný Jack chodit s vydlabanou dýní a hledat společníka. Svítícím vydlabaným dýním se také říkalo Jackovy lucerny (viz rámeček).

Halloween, nebo raději dušičky?

Dušičky jsou svátkem zcela jiným.

Jsou svátky klidu, vzpomínek, sešlostí známých … no však to všichni znáte. Mně osobně přijde milejší Halloween, jelikož mám raději příjemné věci nežli ty smutné. Uctění památky zesnulých můžeme každý pojmout jinak.

Buď můžeme vybírat sladkosti, nebo to vzít jako staří Keltové, nebo tento svátek slavit po svém.

Důležité je si uvědomit, že smrt a život jdou spolu ruku v ruce a nikoho se neptají, kdy nebo jak by to mělo být zakončeno nebo započnuto.

...podvést ďábla a uchránit svou duši. Navrhl ďáblovi, že si může vzít jedno z lahodných jablek visících na blízké jabloni. Ďábel ale na jablka nedosáhl, proto mu Jack nabídl, aby mu vlezl na ramena a pro jablko se natáhl. Jakmile byl Ďábel na stromě, vytáhl Jack z kapsy nůž a vyřezal do kmene kříž. Ďábel proto nemohl slézt ze stromu. Rozzuřený a zoufalý nabídl Jackovi dalších deset let, když ho pustí ze stromu. Ale Jack trval na tom, že už si ďábel pro něj nesmí nikdy znovu přijít a on tak bude svobodný. Ďábel nakonec rozzuřeně souhlasil. Jackův život se poté opět vrátil do starých kolejí, ale před dalším Halloweenem Jackovo tělo alkoholu podlehlo a Jack zemřel. Od brány nebes byl pro podlost v životě odvrácen, ale i Ďábel ho odmítl od brány pekelné, protože mu přislíbil, že už pro něj nikdy více nepřijde a ať se vrátí odkud přišel. Na pomoc dostal Jack od Ďábla žhavou hroudu uhlí, která jej měla provázet jeho cestou.

Jack ji vložil do vydlabané řepy a od té doby mu svítila na jeho věčném putování. Lidé proto dávají jack-o'-lanterns na okna a římsy, protože věří že Jack vezme světlo a ochrání je před kýmkoli.

Jáchym Důjka, sexta

5

Téma

říjen 2012 / www.scool-mag.info

Věštění

Kdo nám řekne, co nás čeká a nemine?

Kdo z nás už někdy nezatoužil znát svoji budoucnost? Už staří Římané měli zájem zjistit, co je čeká, z letu ptáků, jejich vnitřností a jiných nechutných věcí. Dnes máme naštěstí trochu modernější metody.

Když vynecháme pořady typu Volejte věštce, kde se dozvíte pouze to, že budete mít příští dva měsíce nedostatek peněz (to proto, že minuta hovoru stojí asi 100 Kč a než vás pustí ke slovu, tak jich uplyne nejméně deset), stále máme poměrně dost možností, jak si něco „vyvěstit“ i sami doma.

Kyvadlo S kyvadlem je to docela jednoduché, pokud vás tedy uspokojí odpověď ANO / NE. Nejdříve potřebujete si vyrobit kyvadlo.

Stačí váš oblíbený kamínek nebo šperk na řetízku nebo kožené šňůrce. Pak si připravíte podložku.

Klidně to může být obyčejný papír, na který buď zřetelně napíšete ANO a NE a nebo nejprve svému kyvadlu položíte „kontrolní otázku,“ na kterou znáte předem odpověď (např. „Jsem žena?“).

Podle toho, jestli se houpe nahoru a dolu anebo zleva vpravo, určíte, kde leží ANO a kde NE. Dál stačí jen se ptát a ptát a doufat, že se kyvadlo pohne k požadovanému pólu.

do textu. Říká se, že odpovědí je celý odstavec.

nejdostupnější), tarotových, ale třeba i zenových.

Malé soukromé doporučení: nevybírejte si příliš depresivní a drastické knihy. Pak byste mohli na otázku: „Co dostanu z písemky z matematiky?“ taky

Nejsnazší věštění je z karet žolíkových. Je jich 104 + 6 žolíků, pro věštění vám však postačí 52 hracích karet. Karty jsou rozděleny na čtyři skupiny po 13 kartách. Srdce logicky vypovídají o citech, rodinných vztazích a přátelství, piky značí problémy, káry odpovídají penězům, práci, ale i partnerským vztahům a trefy životu obecně a obchodu.

Nejjednodušší metodou je „Pyramida.“ Prý vám odpoví na každou otázku, osobně bych to ale brala s rezervou.

„Už staří Římané věštili, co je čeká, z letu ptáků, jejich vnitřností a jiných nechutných věcí...”

Osobně jsem k této metodě skeptická, protože když chcete, aby se kyvadlo pohnulo k ANO, tak se tam prostě a jednoduše pohne. A to nemusíte ani fixlovat vědomě!

Stačí, že podvědomě doufáte, že to ANO tam prostě bude, a vaše ruka už vyšle takovou energii, která posune kyvadlo k očekávané odpovědi.

„vyvěstit“ něco ve stylu: „…Pustili ji z nemocnice, ovšem z invalidního vozíku už nikdy nevstala. V té době musela vycítit, že už jí moc času nezbývá. Jako mnozí, kdo stojí tváří v tvář smrti, vrátila se ke svému jedinému náboženství…“ Což by vás jistě příliš nepotěšilo (a to se nejedná o knihu ani z poloviny tak závažnou, jak si myslíte).

Z knihy Toto je asi nejjednodušší možná metoda. Prostě si pomyslíte otázku, vytáhnete z knihovny knihu, otevřete a zaboříte prst náhodně

Z karet Věštění z karet už je metoda pro pokročilé. Existuje ale hned několik typů. Věštit můžete z karet klasických hracích (ty jsou asi

6

Karty pořádně promícháme a vybereme si z nich 10 (je úplně jedno jak). Skládejte je do pyramidy v pořadí, v jakém si je vybíráte a začněte odshora. První karta má stěžejní vliv na otázku. Druhá řada nabízí možnosti řešení, třetí potom odhaluje příčiny vaší situace.

Poslední řada naznačuje řešení.

Nemám v úmyslu tady konkrétně uvádět, co jednotlivé karty znamenají, protože by to bylo na dlouho, ale pokud zapátráte na internetu, jistě je najdete.

menat krátký život. Obecně se bere střed čáry života jako 35. rok a každý milimetr navíc znamená další rok. Dobré zdraví a dlouhý život znamená pevná a jemně růžová linie s malými narušeními. Pokud je ze všech čar nejvýraznější, pak patří člověku fyzicky zdatnému.

Z ruky Věštění z ruky patří k nejstarším „věšteckým disciplínám“. Říká se, že v levé dlani je napsáno to, co je vám dáno, a v pravé, jak s tím nakládáte. Proto jednu ruku před sebe a začínáme.

patří lidem schopným překonávat překážky, naopak slabou mají ti, kteří nemají pevnou vůli a jen čekají na to, jak to s nimi dopadne.

Čára života Krátká čára nemusí nutně znahttp://charmer.blog.cz/0707/vykladani-karet http://www.skvela-zabava.cz/vesteni-on-line.8/vesteni-z-ruky.9919.html http://www.vestirna.com/zajimavosti/vesteni-z-ruky.php Foto: google.cz

Čára hlavy Všeobecně by se z ní mělo poznat, jaké kdo schopnosti logicky uvažovat a inteligenci. Silná čára

Čára srdce Vypovídá o emocích, láskách a o umění milovat. Citlivý člověk ji má zakřivenou. Vypovídá také o zdraví a neměla by být přerušovaná,

protože jakékoliv nepravidelnosti jsou předsevzetí zdravotních problémů. Pokud čáry života, srdce a hlavy začínají v jednom místě, hrozí zlá událost, ze které se těžko vzpamatovává. Čára osudu Ovlivňuje ctižádost, ale nemusí být u každého. Přítomnost čáry je dokladem toho, že je člověk schopen převzít zodpovědnost. Kdo ji nemá, špatně se přizpůsobuje a nedokáže se soustředit. Silná linie patří vždy lidem, kteří mají kontrolu

nad svým životem a těm, kteří si nenechají nic líbit. Čím je čára výš, tím bude déle trvat, než se člověk osamostatní a začne být sám sebou.

Anna Faustmannová, septima

7

Recenze

říjen 2012 / www.scool-mag.info

Frankenstein (1994) Pravděpodobně všichni znáte příběh od Mary Shelleyové jménem Frankenstein. Rozhodl jsem se teda podívat na filmovou adaptaci tohoto dnes již více než známého díla. Ale pokud by přece jen někdo nevěděl, o čem že ten Frankenstein je, ve zkratce to shrnu. Frankenstein je jméno doktora, který se pokusil oživit člověka za pomoci elektrického proudu. V ideálním případě by tím docílil nesmrtelnosti všech lidí na světě.

Film sám o sobě je poměrně dobře herecky obsazený, například roli Frankenstainovy příšery si zahrál Robert de Niro. Obsazení mi přišlo velice povedené, jelikož to nejsou žádné zpopularizované tváře známé z bulvárních časopisů, ale opravdoví charismatičtí herci. Dále kamera, výprava, masky (za ty byl mimochodem udělen Oscar) všechno je to nádherná podívaná. Jen ten výsledný scénář malinko pokulhává.

O tomto snímku se příliš nedá říct, že to je horor, i když námět hororový je. Je to spíše drama o tom, jak je naše lidskost, kterou se v poslední době snažíme tolik opomíjet, nedílnou součástí nás samých. První tři čtvrtiny filmu je to prostě nuda, na to se nedá nic jiného říct. Až ke konci se to začne rozjíždět. Možná si myslíte, že to nemá cenu, dívat se na film o 118 minutách a čekat na posledních 20 minut. Opak je pravdou.

Konec se opravdu vyplatí vidět, nebudete si sice hrůzou trhat vlasy a kousat nehty, ale budete přemýšlet o tom, co je vlastně na světě důležité.

A to je podle mého hlavní pointa tohoto filmu, nádherně znázorněná na vyvrhelovi lidské společnosti, který má sice obrovskou sílu, kterou by dokázal vše na světě, jenže nemá přátele. Jediným jeho přítelem mu je jeho stvořitel Dr. Frankenstein.

Pokud se nebojíte položit si pár záludných otázek a máte 98 minut navíc, film zajisté stojí ke zhlédnutí. Hodnotím tento film 68%.

68%

8

Dětská hra 1 (1988)

Všichni jsme asi obeznámeni s tím, jak vypadá dětská panenka na hraní. Je z plastu, má umělé vlasy a mrkající oči. A jak se chová? No přeci tak, jak si ji my v našich představách usmyslíme. Panenka v tomto hororu, která se jménem Chucky, se ale nechová tak, jak si přejeme, nýbrž tak, jak se chová masový vrah. Tomuto už můžu s klidnou duší říct, že to byl horor. Příliš jsem se nelekal ani jsem neměl noční můry, spíše jsem se smál.

Nejsem sice znalec hororů, ale řekl bych, že u hororu se člověk prostě smát musí (minimálně jako obranu proti strachu).

Postavička Chuckyho na mě už od začátku nepůsobila příliš sympaticky, což nebylo moc povedené, spíše by se mi líbil větší kontrast, člověk hned od začátku pozná, že tento panáček z rezavými vlasy ve stylu „na kastról“ má něco za lubem. A taky měl. Herecké obsazení bylo slušné, i když jsem žádného z herců neviděl v jiném filmu. Velice dobře zvládla svou úlohu kamera, která nesla ve filmu krásnou tajemnou atmosféru. Vesměs by se dalo říct, že film byl spíše průměrný, nebyl ani příliš dobrý, ani příliš špatný. Kladné body by určitě měl získat námět, scénář, kamera a s přivřenýma očima i herci. Ale i přes všechny klady to opravdu nebylo to, co jsem si od opravdového hororu představoval. Pokud toužíte po vtipném hororu, který není hloupou parodií, pak shlédnutím Dětské hry 1 nic neztratíte.

55%

Jáchym Důjka, sexta

9

Rozhovor

říjen 2012 / www.scool-mag.info

Jiří Kolbaba: Cestovatel s duší umělce

Původním povoláním grafik v oblasti reklamy, který jako malý chtěl být archeologem, a který se nakonec stal jedním z předních českých cestovatelů, tím vším je Jiří Kolbaba, viceprezident Českého klubu cestovatelů, autor mnoha publikací a hlavně velmi optimistický člověk. Při návštěvě zastávecké Základní školy si udělal čas i na naši redakci, a tak jsme se ho zeptali na jeho vášně a dosud nesplněné sny. Mimo jiné nás také potěšila jeho nadšená pochvala našeho školního časopisu.

Tématem našeho coolatého čísla je období českých dušiček, amerického Halloweenu a vůbec uctívání zesnulých. Setkal jste se na svých cestách se svátky podobného duchu?

To jste mě zrovna dostali. Musím se přiznat, že tím jsem se do hloubky nikdy nezabýval, nicméně si uvědomuji jak tím společnost, zejména v kulturách Severní Ameriky, ale i v jejích jižních částech, intenzivně žije. Přijdete

Antarktida

do supermarketu ve Spojených státech nebo karibské oblasti a ten je v podstatě oranžovočerný, jak je plný dýní a skeletů.

V Mexiku se zase prodávají tyhle morbidní prvky z marcipánu, ale například i základní jídlo tam má podobu rakví, křížů, lebek a lidských skeletů.

Pojďme se ale od posmrtna vrátit zpátky k vašemu mládí. Čím jste chtěl být jako malý kluk?

Když jsem končil základní školu, profesoři se nás vždycky ptali, čím bychom chtěli být, až budeme dospělí, a já vím, že jsem v té osmé, deváté třídě chtěl být jednoznačně

egyptologem nebo archeologem.

V té době jsem studoval všechny dostupné materiály, četl jsem Ericha von Dänikena, Faraona od Bolesława Pruse, všechno o egyptských kulturách a znal jsem všechny možné rozměry z pyramidového pole v Gíze. Byl jsem v zajetí spíše takových fantaskních úvah, právě díky Dänikenovi, ale zároveň jsem věřil, že se stanu archeologem alespoň v českém prostředí. Stejně jsem se ale nakonec touto cestou nevydal a musím říct, že dodnes ve mně vzpomínky na období, kdy jsem tímto žil, vyvolávají libé pocity a rád na to vzpomínám.

Vy jste tedy vystudoval grafiku.

Ano, já mám střední vzdělání v oblasti grafiky, typografie a výstavnictví. Celý život jsem se věnoval právě tady těmto marketingovým a výtvarným disciplínám.

Dlouhou dobu jsem aktivně kresfoto: archiv Jiřího Kolbaby

10

lil, maloval, tvořil užitou grafiku a učil se třeba i dělat keramiku.

Takže jsem byl hodně činný ve výtvarných oborech. Vždycky jsem chtěl netradiční povolání a to posléze vyústilo v to, že jsem v roce 1989 založil vlastní reklamní agenturu. Když přišla revoluce, měl jsem pochopitelně poměrně velký náskok a ten mi umožnil spolupracovat s mnoha zahraničními klienty, ať už třeba japonskými nebo německými.

Měl jste prosperující firmu.

Jak jste se od ní dostal právě k cestovatelství?

Prosperovala, takže to pochopitelně přinášelo peníze a s těmi se potom dá naložit různě.

Někdo kupuje domy, auta, chaty a někdo kupuje zážitky a bohatý adrenalinový, dynamický život.

Změny a výzvy, to je to, co mě v životě zajímalo, takže já jsem si kupoval letenky a literaturu a neinvestoval jsem nikdy do hmotných statků, což třeba úplně racionální nebylo, ale zase mě to za posledních dvacet let udělalo naprosto šťastným a pomohlo mi to nastartovat kariéru, o které vím, že je snem mnohých lidí na celém světě. Zpočátku to nebylo jednoduché a tak to, že teď ten svět mohu takto vnímat, je pro mě velkým zadostiučiněním a cítím velkou radost a vděk.

Vaším povoláním je práce cestovatele, fotografa. Co si pod tím ale má běžný student představit?

Ona hranice mezi turistou a cestovatelem není vůbec jednoduchá a je pravda, že lidé se mě někdy taky ptají, jak ji vymezit. Já bych řekl, že turista je někdo, kdo jede jednou za čas s podporou cestovní kanceláře do nějakého místa ve světě a užije si dovolené. Zatímco cestovatel je takový víc analytik na své cestě, jede do méně frekventovaných lokalit, méně zasažených

euroamerickou civilizace a snaží se tam pochopit kulturu té oblasti, její historii. A potom to má třeba ambici sdělovat dál, dělat osvětu, informovat a inspirovat lidi kolem sebe.

Bali, indonésie, Asie

Právě jako cestovatel jste se na začátku roku připojil k expedici brněnské Masarykovy univerzity, která mířila na Antarktidu. Jak jste se k této spolupráci dostal?

Já jsem byl v Antarktidě před 11 lety a považuji výlet tam za nejkrásnější a nejsugestivnější cestu mého života. Já to místo tak miluji, že se ho v příštím roce chystám navštívit už potřetí. Hned po Silvestru odlétám do Patagonie, do Ohňové země, sednu do malé jachty a pojedu přes Drakeovu úžinu 6 dní do Antarktidy a zase chci navštívit stanici Johana Georga Mendela na ostrově Jamese Rosse, což je vědecká stanice, kterou založili odborníci z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Budou to tři návštěvy Antarktidy, takové završení cyklu. Antarktida má mnoho nej a mně absolutně dostala.

Jaké je tedy to úplné nej, které tento kout planety má?

Antarktida je nejstudenějším koutem planety, bylo zde naměřeno -89,2°C v roce 1983. Je to největrnější kontinet s rychlostí větru až 320 km/h. Má největší vrstvu ledu, která místy dosahuje až 4,8 km. Obsahuje 80 % zásob pitné vody. Je to také nejvyšší kontinet planety s průměrnou výškou 2,3 km, představte si, že Austrálie má průměrnou výšku jenom 34 m. Je to kontinet, který má 14 milionů km2 a je pátý svojí velikostí. Když ale v zimě zamrzne, stane se třetím největším s 30 miliony km2. Voda má teplotu -1,8°C a organismus v ní vydrží jedinou minutu, takže pokud

vás do té doby nevytáhnou, tak prostě umřete. V zimě zamrzá neuvěřitelnou rychlostí 5 km za jeden den. Je to velmi pozoruhodné místo, které je také nejlepším krmelištěm na světě, a proto se tam stahují velká hejna ptáků.

Mimo jiné tam najdete největší tuleně měřící až 4 m. Zkrátka, těch důvodů, proč jsem propadl Antarktidě, by bylo strašně moc, ten hlavní důvod ale je, že je to jedno ze dvou míst na světě, kde se zvířata nebojí člověka. Primárně tam a poté také na Galapágách. ...pokračování na další straně

Více se o nadcházejících projektech můžete dozvědět také z jeho oficiálních webových stránek www.theworld.cz.

11

Rozhovor

říjen 2012 / www.scool-mag.info

... pokračování rozhovoru s Jiřím Kolbabou Antarktida je ale jen zlomkem v počtu zemí, které jste za svůj život navštívil. Víte přesně, kolik jich bylo?

Já bych to úplně přesně nepočítal, protože není mojí ambicí navštívit všechny země světa, ale protože se na to novináři často ptají, tak to pochopitelně vím. Navštívil jsem 131 zemí na všech 6 kontinentech planety, ale na seznamu OSN je asi 192 zemí, takže mám ještě co dělat (smích).

Najde se tedy ještě nějaká země, kterou byste opravdu rád navštívil?

Já mám ještě hodně snů, vidět třeba ostrovy v Pacifiku, protože už mnoho let jezdím po stopách Jamese Cooka, výborného námořního objevitele a humanisty.

Neviděl jsem také mnoho zemí v africkém regionu, ale nevadí, že třeba neuvidím novou zemi, já se rád vracím. Miluji například Indonésii, tak jsem byl na Bali dvanáctkrát. To je fantastické místo, kde jsem našel skvělé lidi, úžasnou filozofii a kulturu, která je mi velmi blízká. Učím Indonésany češtině a oni učí mě indonéštině, žijeme spolu životy.

Existuje nějaký zážitek z cest, na který vzpomínáte nejraději?

Já mám takových zážitků pochopitelně hodně a často mi vytanou na paměti. Pro mě je to těch tisíce kontaktů, když se setkávám s lidmi různých kultur této planety, a to mě naplňuje nepředstavitelným štětstím a radostí. Baví mě také, že můžu navštívit místa, které jsem do té doby viděl pouze na kabelových televizích, že tam najednou můžu stát a vidět je. Není to zkrátka víc, než touha splnit si sen a neklást si přílišné překážky.

Připravili: Ivana Puškarová, Martin Suchomel (sexta)

12

Antarktida

Bali, Indonésie, Asie

Arizona, USA, Amerika

Praha, Praga, Prague

středa 5.9., 15.00 Velmi silný, přesto nepříliš příjemným zážitkem pro mě byla návštěva Pinkasovy synagogy. Dokud se ve škole učíte o válce a jejích obětech, je to sice kruté, ale stále se vás to dotýká pouze v abstraktní rovině. Pak se procházíte těmito místnostmi, kde všechny zdi jsou pokryty jmény těch, kteří zemřeli za pár let války, a teprve tehdy si uvědomíte skutečnost, reálnost těch lidí z masa a kostí. A to je něco, co se nedá zapomenout. čtvrtek 6.9., 20.00 Víte, jaké to je, zažít demenci vašich spolužáků? Já tedy ano, když kluky napadlo, že ukradnou všem pokojům toaletní papíry a zamknou si je u sebe. Po všemožném snažení vzít si je zpět, jsme museli změnit taktiku a vzít si něco jejich velmi milovaného jako výkupné. A podařilo se. Hned poté, co se to dozvěděli, začal Ježíšek nadělovat toaletní papíry za dveře a my jim to, i když neradi, museli vrátit. Ten večer se stal toaletní papír nejcennější věcí na světě. sobota 8.9., 12.30 Za Národním divadlem v KFC s Fandou jsme ten den našli balón. Paní Kroutilová nám ho vzala a schovala.

V našem tříhodinovém rozchodu jsme se pro něj vrátili a šli jsi kopat před KFC. Skončilo to tak, že balón zůstal na ceduli „KFC“. A Praha na nás má památku. sobota 8.9., 12.30 Máme rozchod a procházíme se po polední Praze. Tam Macdonald, tady další a najednou vidíme KFC. A co nevidíme dál? Nějací chuligáni nakopnou vyfouklý balón a kopnou ho na obrovský nápis KFC.

sobota 8.9., 15.01 Konečně sedíme v autobuse s naloženými batohy a zavazadly.

Po čtyřech dnech památek, kostelů, klášterů, vyhlídek a všeho dalšího jedeme domů. Všichni se tak těší, až z toho usnou.

pátek 7.9., 12.51 Dívka ze Starbucks: „Jaké je vaše křestní jméno???“ B: „Aleš Benáček.“ DzS: „Prosím?“ B: „Aleš Benáček!!!!“ DzS: „Takže jste Aleš?“ B: „Brbbrbbrb..“ P, V, M: (smích) DzS: „Vážně se jmenujete Aleš?“ B: „JO!!! Brbbrbbrb.“ foto: Nikola Bechná, sexta

13

Téma

říjen 2012 / www.scool-mag.info

Střípky vzpomínek, které čas už nevrátí

Uvnitř Colosea - Jsi unavená?

-Jo, jsem, strašně moc. Stejně jako když jsem musela vstávat o půl 4 do Říma.

- Pro mě bylo horší přijet do Florencie po tom nočním přejezdu. Hrozně se mi tam líbilo, ale furt se mi chtělo hrozně spát.

- To máš pravdu. Florencie byla moc pěkná (i ty šátky, co tam všude prodávali), ale už jsem se těšila na ubytování v Marcelli di Numana.

- Mně se líbilo v bazilice Santa Croce, tam, jak byli pohřbeni všichni ti strašně slavní a významní jako Galileo Galilei, Nicoló Machiavelli, Dante Alighieri.

Ale taky jsem se těšila, až si hezky lehnu. A taky jsem se těšila na moře. To bylo nádherný.

- Pamatuješ, jak jsme jako blázni běžely na tu pláž a byly úplně vedle z té nádhery? A další překvápko v podobě dokonale vybaveného apartmánu.

- To moře bylo prostě dokonalý. Fakt super pocit chodit v těch vlnách. Člověk se vždycky propadl do písku a těžko se mu pak před nějakou vlnou utíkalo. A ten apartmán byl fajn. Sice teda spát v průchozím pokoji bylo někdy příšerný, ale kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, vy jste měli nejlepší pokoje.

- No ještě si stěžuj. Ještě že jsme měli hned dva dny volna, abychom se pořádně vyspali. Potom jsme jeli do Assisi a Loreta, ne?

- Jo, v tom Assisi bylo hrozné teplo. Ale Itálie úplně změnila můj pohled na baziliky a kostely.

Tam má být vždycky zima a příjemně, a tady bylo všude teplo a hromady lidí. A ještě člověk musel mít zakrytá ramena.

- Myslím, že tam bylo skoro 35 °C, ne? Taky jsem si říkala, že je tam až nezvyklé teplo. Nejkrásnější ale bylo Loreto, že? Mělo svou vnitřní atmosféru a člověka oslovilo.

- To máš pravdu. Tam bylo opravdu krásně. Takový klid v duši. Čekala jsem něco podobného i ve Vatikánu, ale ono to tam bylo hrozně honosné

14

a takové veliké, bohaté no prostě to absolutně ztratilo tu atmosféru, jak jsi to nazvala ty.

- To je fakt, Vatikán byl sice pěkný, ale nijak mě neohromil. Ale co se mi v Římě líbilo nejvíc, bylo samozřejmě Koloseum.

- To bylo super. Pořád jsme kolem něj chodili, měli ho na očích a pak jsme najednou byli uvnitř.

A ani tam nebylo tolik lidí, jak jsem čekala. Co se mi na Římu ještě líbilo, bylo metro. Já nevím, jestli se mi líbilo, nebo ne. Protože ono bylo tak strašně ošklivý, ale ve finále to bylo takový správný, ušmudlaný a pomalovaný. Co jsme vlastně všechno viděli? Tak jsme tak lítali, že už ani nevím.

- Pamatuju si ještě, jak jsme házeli minci do Fontány di Trevi, abychom se do Říma ještě někdy vrátili. A pak mě dostaly Španělské schody v Itálii postavené Francouzi.

- Já jsem neházela, měla jsem jen papírovky.

Málem jsem zapomněla na oběd. Jedli jsme lasagne a přitom koukali na Pantheon. To byla pravá Itálie. A i když mě druhý den bolel celý člověk, na Řím nezapomenu. To byl snad jediný volný den, kdy jsme nešli na pláž, nebo jo?

- Jo, šli jsme na pláž. Stavěli jsme přece to naše středověký městečko z písku, ne? Stavěli jsme to snad celý den.

- To bylo úžasný, jak to vlastně bylo velký? 3 x 2 metry? Stavěli jsme to celý den a ještě ten druhý a i když potom pršelo, tak to vydrželo. Zrovna jsme to vychytali, že jediný den, kdy pršelo, jsme jeli do Říma, takže nebylo to děsný vedro.

- No ke konci už pak bylo docela škaredě, studená fronta – ochladilo se o 5 °C. :) Ale na to cestování do San Marina a do Raveny to bylo ideální. ... viz na sránkách scool-mag.blogspot.com

jeden z mnoha způsobů jak trávit čas na pláži

- To jo. Přece jen při šplhání nahoru na věže v San - Bylo to hustý, asi bych nechtěla být řidička autoMarinu to bylo ideální. Jen škoda, že to bylo placené. busu. Hele, radši si přestaneme psát, nebo neodMohli jsme vidět celou Itálii. Ale i tak, ten pohled na maturujeme z občanky kvůli tomu, že v hodinách nic pobřeží nikdy nezapomenu. Ravena už pak byla tako- neděláme. vá ospalá, já už byla spíš nachystaná na cestu domů, - Pravda, po osmi letech by bylo nemilé se tu ještě než na mozaiky. zdržet.

- San Marino se myslím líbilo všem a někteří tam - Tak víš, jak se to říká: „Někdo září, někdo v září.“ dokonce chtěli zůstat. Do teď jsem ale nepřišla na to, - A co když září v září? :) proč se všude prodávaly víly. Jo, Ravena už podle - Tak má vyhráno. A ticho už, věnuj se výkladu. mě byla zbytečná, ale aspoň si můžeme říct, že jsme - Rozkaz, kapitáne! tam byli.

- Koupila jsem si tam sušenky, takže to nakonec moc zbytečný nebylo. :) V San Marinu se prodávalo Vatikán všechno. Taky tam byla spousta Čechů. Přece se tam prodávaly i svíčky, ty s tím taky nijak nesouvisí. Viděla jsi okruh? Já ne, ale vím, že nám o něm paní Křížová říkala, ale to už jsem asi zase spala.

Nejhorší ale snad byl ten příjezd sem. Ta hrozná zima!

- Prostě San Marino patří mezi nejzajímavější položky našeho výletu. Jo, noční přejezd byl docela zajímavý vzhledem k tomu, že nám zavřeli dálnici, a my museli hledat jiné cestičky. Příjezd byl hodně krutý, ale to je každý návrat do reality. ;-) - Taky dobré oživení. Vidět, jak se náš autobus o centimetry míjel ty domečky ve vesničkách. Taky bylo vtipný poslouchat všechny v autobuse, jak najednou znali celou Itálii nazpaměť a věděli, kam máme jet.

Chtěly bychom poděkovat paní učitelce Mášové za její trpělivost při tvorbě tohoto článku. :-) Natálie Plešáková a Pavlína Žažová anketa

Jak už bývá zvykem, pustila jsem se v tomto čísle do ankety. A když tu máme to děsivé téma, zeptali jsme se vás na darování krve. I když darovat krev mohou pouze plnoletí, ptali jsme se i na váš názor a vaše plány, zda chcete darovat krev. Máte na to většinou jasný pohled, jen 3 krát se objevil papírek se slovem „nevím“, který jsem řadila do kolonky „ne“. K těm vtipným nebo šokujícím informacím, které se na papírcích našly, byly třeba „Nešla bych, ale kdybych neměla peníze tak proč ne.“ nebo „Ne, je to nechutné.“ A teď k výsledkům.

Darovat krev bylo 9 studentů, z toho 4 muži a 5 žen. Darovat krev nebylo 44 plnoletých studentů. Dále jsem se neplnoletých studentů ptala, jestli zvažují o tom, že půjdou darovat krev. Dopadlo to následovně. V prvním ročníku chce jít darovat krev 10 žen a žádný zástupce mužského rodu. Dva darovat krev nemohou. V třetím ročníku o možnosti darovat krev uvažovalo 8 lidí a nikdo ze zmíněných darovat krev ještě nebyl. Septima má 11 lidí, kteří po dosažení 18 - ti let chtějí jít darovat krev, jednoho, který darovat krev nemůže a dva, kteří už byli, dokonce jednoho, který daroval i kostní dřeň. Ve čtvrtém ročníku a oktávě je 6 dárců, v každé třídě po 3 (2 ženy, 1 muž). Chci se omluvit sextě, do které jsem se bohužel nedostala. Proto poslední třídou je kvinta, kde 19 lidí uvažuje a chce darovat krev a dva krev darovat nemohou.

Také jsem se ptala, jestli znáte svoji krevní skupinu a kldné odpovědi se mi dostalo od 40 studentům. Nejčastěji se objevovala skupina 0+, nejméně je potom zastoupena skupina AB, a to 6-ti studenty.

Anketu jsem udělala i v učitelském sboru, kde jsem zjistila, že krev daruje 6 učitelů. Nejčastější je tu stejně jako u studentů krev typu 0+, a pouze jeden učitel s typem AB. Natálie Plešáková, oktáva

15

Rozhovory

říjen 2012 / www.scool-mag.info

Andrea Rosendorfová Film: Vše o mé matce

Nejvtipnější zážitek Hmm… přepisované vtipné historky ztrácí svůj vtip. Navíc mě nenapadá nic, co by se hodilo do školního časopisu… Désolée (pozn. red.: fr. promiňte).

Nejmilovanější školní předmět Jednoznačně tělocvik, čeština a zeměpis.

Nejnenáviděnější školní předmět Byla to fyzika, ale teď bych se jí docela ráda doučila.

Indie

16

Nejzajímavější kniha V poslední době to je Ženy, které běhaly s vlky od Clarisy Pinkola Estés. Mezi ty, které mám ráda už víc let, patří Sto roků samoty od Márqueze, Láska & smetí od pana Klímy nebo pak třeba Hyperion od Dana Simmonse. Moje milovaná a nepřeložená je La vie devant soi od Émile Ajar, ale tento seznam by mohl být hodně dlouhý.“ Nejoblíbenější film Težké odpovědět… Vše o mé matce spolu s ostatními filmy od Pedra Almodóvara, Dvojí život Veroniky a jiné od pana Kieślowského, pak také Prolomit vlny, Lea, Hodiny a nedávno jsem viděla Život je zázrak od Kusturici.

Nejoblíbenaější kniha

Nejinspirativnější osobnost Autorka knihy Ženy, které běhaly s vlky – Clarisa Pinkola Estés – vypravěčka příběhů. Dále pak moje paní učitelka francouzštiny paní Elsa Vidal, Dalajlama a v neposlední řadě všechny děti.

Nejlákavější místo k navštívení Láká mě Indie, Nepál, Senegal, Istanbul…vlastně celá zeměkoule.

Nejlepší způsob odpočinku Četba, procházka v lese, plavání, povídání se synem, posezení s přáteli,…

Nejhezčí vzpomínka Den narození mého syna.

Největší sen Kromě fajn života ve zdraví…a teď myslím asi víc na moje dítě…by to byla cesta Transsibiřskou magistrálou anebo cesta kolem světa.

Tak dva roky se moci jenom toulat a dívat se.

Eva Kokešová Nejvtipnější zážitek Nějak si nemůžu vzpomenout.

Jako by se mi poslední dobou vtipné situace vyhýbaly. Ale dost jsem se zasmála nedávno v divadle, Brouk v hlavě nezklamal.

Nejmilovanější školní předmět Myslíte v dobách studia, nebo teď?

Samozřejmě češtinu jsem měla ráda vždycky, také ostatní jazyky mě dodnes přitahují – kdysi jsem se dokonce snažila naučit japonsky. Vždycky mě bavil i dějepis, mrzí mě, že se mu nemůžu věnovat víc.

Nejnenáviděnější školní předmět Na střední škole jsem neměla moc ráda předměty (paní Leitnerová, Dumková a pan Máša nechť mi odpustí), kde se počítalo.

Určitě se nedá říct, že bych jejich předměty nenáviděla, ale pořád jsem spíš přes písmenka než přes čísla. Na vysoké škole už byly všechny předměty z mého okruhu zájmu, takže záleželo spíš na osobnosti učitele.

Nejzajímavější kniha Jednoznačnou jedničkou v tomto žebříčku je pro mě Komenského Labyrint světa a ráj srdce, kniha sice ze 17. století, ale nadčasová, aktuální i dnes. Je důkazem toho, že jsme v podstatě pořád stejní, stále stejně chybující, jen v jiných kulisách. Jinak zajímavých knih bych vám tu vypsala několik stránek. Ale v podstatě se dá i říct, že nejzajímavější kniha je ta, co právě čtete.

Nejoblíbenější film Zpravidla podle nálady. Mám ráda staré filmy – Někdo to rád horké, obr.: Quint Buchholz - Giacomond

Světla ramp, Eva tropí hlouposti, Limonádový Joe, Tři oříšky pro Popelku, … Z novějších filmů patří k mým nejoblíbenějším např. Milenci z polárního kruhu, Co žere Gilberta Grapea, Přelet nad kukaččím hnízdem. Podobně jako u knih by se dal napsat dlouhý seznam mých nejoblíbenějších filmů.

Nejinspirativnější osobnost Zase těžko hledat jednu. V pracovní oblasti to byla řada učitelů z gymnázia, z nichž mnozí už dnes nežijí, např. profesoři Kožmín a Valeš, a můj osobní život nejvíce formovali mí rodiče. Jsem vděčná za všechno, co mi předali.

Nejlákavější místo k navštívení Kdysi v dětství jsem v jedné knize od známých českých cestovatelů Zikmunda a Hanzelky uviděla fotografii, na které byly zachyceny vodopády Iguacu v Brazílii.

Ta fotografie mě tehdy uchvátila a dodnes to pro mě představuje místo mých snů (čímž zároveň odpovídám na otázku č. 10), ale protože nemám náturu jako pan Kolbaba (viz rozhovor na str.

10 – 12), vím, že se tam nejspíš nikdy nepodívám. Možná je to dobře, třeba bych nakonec byla zklamaná.

v chladnějších dnech je pro mě ideální relaxovat v křesle u krbu s pěknou knížkou, se psem stočeným v nohách a s kocourem, případně i kočkou na klíně (ještě že už nemáme rybičky).

Nejhezčí vzpomínka Hezkých vzpomínek je hodně, která je ta nej-?

Největší sen Protože už jsem na to částečně odpověděla v otázce č. 7., dovolím si ocitovat jedno moudro z divadelní hry Pavla Kohouta August August, august, kde ředitel cirkusu říká svému augustovi: „Sen má zůstat snem, August! Jinak ho zabiješ. Protože dosáhneš vrcholu. A z vrcholu vedou všechny cesty dolů…“

Nejlepší způsob odpočinku Teď Rozhovory připravila Ivana Puškarová, sexta

17

Report

Naše první chvíle

4. září jsme se všichni sešli na zastáveckém nádraží.

Vlak se blížil a my byli plni očekávání, co vše nás v následujících dnech čeká. Myslím, že otázka, která běžela všem hlavou, byla, jaké budeme mít chatky a hlavně: „S kým na ní budu?“

Tato odpověď přišla, když jsme dorazili na místo. Jakmile jsme obdrželi klíče od chatek, vybalili jsme si věci a povlékli postele, měli jsme možnost začít se poznávat. To ale přišlo až po obědě (už si nepamatuju, jaký byl).

Pomohl nám k tomu malý kulatý míček zvaný „tenisák“. Díky němu jsme se naučili jména našich spolužáků, která jsme pak stejně zapomněli. A přesto jsme se museli smát, když jsme druhý den hráli podobnou seznamovací hru. Zažili jsme spoustu legrace, a to díky dvěma lektorům: Pavlovi a Lence, kteří s námi měli trpělivost a učili nás spolupráci. Ta byla pojata zejména prostrkováním lidí děrami, poskládáním deky, na které jsme stáli, sestavení padáčků pro vajíčko, jež nakonec neuspělo, a nejzábavnější vymýšlení reklamy na Gymnázium T.

říjen 2012 / www.scool-mag.info

G. Masaryka v Zastávce. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí, například: škola má nejmodernější vybavení a bazén, který jsme bohužel nenašli.

A poslední den? No přece cesta domů.

Tři dny jsme měli na to, abychom se navzájem poznali a myslím, že jsme náš úkol z velké části splnili. Vím, že přijdou hádky a že každý dne nebude procházka růžovým sadem, ale věřím, že ty čtyři roky strávené s těmito lidmi budou co možná nejlepší!

Markéta Kratochvílová, 1. ročník

Nová škola, nový život

Už je to zase tady! První den školy a zároveň den, který žádné z dětí nemá rádo, snad kromě prvňáčků.

Samozřejmě, hned ráno nestíhám. Vyvstávají ,,důležitá“ dilema: ,,Co si vezmu na sebe?! Kam mám vlastně jít?!“ K autobusu dobíhám na poslední chvíli. Šťastnou náhodou potkávám lidi z druhého ročníku, které znám a díky nimž mám aspoň trochu pocit, že vím, co se děje.

Prostor před školní budovou se začíná pomalu plnit lidmi. Asi by nebylo špatné najít alespoň jednoho člověka z naší třídy. Po deseti minutách marného hledání si uvědomuji, že bych je nejspíš ani nepoznala i kdybych do nich přímo vrazila. Měli jsme sice úvodní hodinu, ale za prázdniny se mi všechny obličeje vykouřily z hlavy.

Už to vzdávám a vracím se do hloučku starších dětí. Někdo se ke mně prodírá davem. Ano, ten obličej poznávám, je z naší třídy. ,,Jaj!“ Ale jak se jmenuje? Už je skoro u mě, musím něco říct! ,,Ahoj!“ Také mě pozdraví, naštěstí si ani ona mé jméno nevybavuje. Nakonec společnými silami nacházíme zbytek třídy. Při projevu ředitele gymnázia sice stojíme jako většina prvního ročníku u sebe, ale nejdál až u základní školy, úplně odříznutí od ostatních. Zbytek dne se nic moc převratného neděje. Dostaneme pár papírů pro rodiče a nějaké informace, které si stejně moc nepamatuji, a můžeme jít domů. Už jsem stejně v duchu na adaptačním pobytu, který začíná hned zítra.

Druhý den ráno, unavená po chaotickém večerním balení, pro změnu nestíhám autobus. Musí mi zastavovat až na konci vesnice. Na vlakové nádraží přicházím jako obvykle poslední. Povídáme si, ale je to velice opatrná konverzace. Nikdo nechce říct nic zarážejícího nebo dokonce urážlivého, ale po cestě vlakem, když už jsme všichni a pěšky jdeme do tábora, se konečně uvolňuje všudypřítomné napětí a začínáme si normálně povídat.

Při ubytovávání v táboře jsem se, ani nevím jak, ocitla na chatce s Terkou a Míšou. Jak po chvíli zjišťuji, jsou úplně v pohodě – díky Bohu!

Večer jsme si zahráli fotbal. No, fotbal v rámci našich možností, ale bavili jsme se a, což je možná zázrak, nikdo se nezabil.

V pohodovém duchu probíhá i zbytek pobytu a domů se vracím s vědomím, že šílenější lidi jsem si nemohla přát a ty čtyři roky díky nim snad nejen přežiji, ale budu se i skvěle bavit!

Adéla Jašková, 1. ročník

18

Naše první taneční...

Na naší první lekci tanečních jsem se těšila. Je to jeden z těch dnů, kdy si dívky oblečou krásné šaty, obují podpatky, namalují a změní se v pravé dámy. Chlapci si oblečou saka, košile a kalhoty, změní se v gentlemany. Alespoň někteří ano!

Když jsem s nejistým pocitem dorazila před dělnický dům, uviděla jsem záplavu tmavě oděných chlapců a vyšňořených dívek, kteří rozhodně nemohli být moji spolužáci. Pak jsem je uslyšela mluvit a uvěřila jsem. Všichni se navzájem okukovali, slečny hodnotily, jaké kdo má šaty a co má za účes. Každý napjatě očekával začátek.

Konečně jsme se jako jedno velké stádo nahrnuli do sálu a posedali si na místa, okukovali, s kým že to vůbec máme tancovat. Osobně si myslím, že chlapci byli mnohem více nervózní než slečny. Bylo na nich, aby se naučili vést v tanci, slušně se chovat a správně nás všechny oslovovat.

První taneční krůčky, které jsme udělali, byly zmatené a chaotické. Když jsme se spojili do páru…. no to byste ani nechtěli vidět.

Nakonec se nám však podařilo se tak nějak sladit a odtancovat alespoň jeden tanec bez zaškobrtání.

A kdybych si měla vybrat, s kým chci jednou v životě tančit? Bude to tango s Bradem Pittem.

Vcházela jsem do sálu v proudu nedočkavých, ale i vystrašených studentů. Patřila jsem mezi ně. Nebyl to strach z toho, že nebudu zapadat a že všichni na mě

budou koukat. Byla to spíše nervozita a už jsem byla na druhé straně než všichni kluci, až na pár výjimek. Ani jsem nevěděla, jak jsem se tam ocitla. Odložila jsem si kabelku a snažila se co nejladněji odkráčet k volné židli. K mému neštěstí, kdykoliv jsme se chystala usadit, tak byla obsazená.

Konečně! Sedím! Co teď?

Mistr tance předstoupil s partnerkou před podium, nebo spíš doprostřed sálu a já viděla pouze záda. Mé první taneční začaly.

Do sálu jsem šel především nervózní. Hlavou se mi honily otázky: „Co když mně to nepůjde? Co když budu partnerce šlapat na nohy?“.

Bohudík vše dopadlo parádně a já i partnerka jsme byli spokojeni. Ze sálu jsme odcházel naprosto v klidu a už teď se těším na další lekci.

Mé první pocity byly takové, že se mi při vstupu do sálu zdál sál podstatně menší než kdy dřív a lidí zde bylo mnohem víc, než jsem čekal. Nevěděl jsem co od tanečních čekat. Ale na konci, když jsem vycházel, už jsem se moc těšil na další lekci.

Autoři: Jandáková Karolína, Hlaváč Filip, Kadaňka Jan, Schwarzová Veronika

19

Téma

říjen 2012 / www.scool-mag.info

Dušičková nálada Nevyzpytatelné počasí, charakteristické do mlhy zachumlanými rány a slunečnými odpoledni naznačuje blížící se čas dušiček, které připadají na 2. listopadu.

Z historického úhlu pohledu jsou dušičky pozůstatkem Keltů. Právě keltský rok začínal Samhainem, keltským svátkem, který představoval předěl mezi létem a zimou. Samhain se slavil v noci ze 30. října na 1. listopad.

Svátek, který známe dnes, je výsledkem pokřesťanštěné formy původního keltského svátku. Tento zvyk pochází tedy už z předkřesťanských dob, avšak až na přelomu tisíciletí roku 998 zavedl zvyk uctívat a modlit se za mrtvé, benediktýnský opat Odillo z Cluny. Tento obyčej se rychle rozšířil a začal se objevovat v podobě svátku Všech svatých a Dušiček, které připadají na 1. a 2. listopad.

Svátek Všech svatých představuje vzpomínku na ty, kteří dosáhli věčné blaženosti. Naproti tomu Dušičky, jsou jakousi vzpomínkou na ty duše, které zatím blaženosti nedosáhly. Tyto svátky se vyznačují zvýšeným zájmem lidí o své hroby, které jsou mnohdy, po většinu roku, bez zájmu jejich majitelů. Hřbitovy v těchto dnech praskají ve švech, podvečerním šerem prosvětlují plamínky desítek svíček, které rozsvěcujeme a vzpomínáme tak na své blízké. Já ovšem vyrážím na toto pietní místo již s předstihem, bez věnce a svíce, ovšem s myšlenkou ryze praktickou. Chci se úspěšně vyhnout záplavám lidí, kteří právě zjistili, že jejich blízcí již nežijí a berou hřbitovy útokem, mnohdy bohužel jen z určité obřadní povinnosti.

Není tedy divu, že se cílem mé odpolední sobotní procházky stane právě nedaleký hřbitůvek v Sudicích, kde odpočívá většina mých předků. Cestou ke kořenům na sebe stále více upozorňuje blížící se podzim.

Brodím se spadaným listím, které připomíná paletu malíře marně se snažícího chytit ten správný odstín.

Hřbitov obecně je pro mě symbolem smíření a klidu. Místem, kde má člověk možnost zastavit se, přemýšlet o životě a tiše vzpomínat. Rozhodně nevnímám toto místo nějak morbidně, spíše lidsky přirozeně. I zde může člověk prožít radost, při vzpomínání na své blízké milované lidi, a velkou dávku nostalgie, kterou si třeba ani nepřipouští. Hřbitov je místem, kde se člověk může snadno vnitřně setkat s lidmi, jejich životem a dokonce s nimi může i pár slov prohodit. Člověku tento zážitek rozhodně vnukne nové poznání, z něčeho, co pro něj může být trošičku tabu, z něčeho, co se nachází nepatrně za hranicí lidského chápání. Ale dle mého názoru je toto poznání velice důležité, a proto si i letos udělám čas, a teď už s věncem a svící, místní hřbitov a své příbuzné opět navštívím a alespoň symbolicky s nimi nějaký čas strávím.

Aleš Kolařík, 4. ročník

Toulky regionem Rahnova kaple s rodinnou hrobkou v Rosicích Rubriku Toulky regionem jsme tentokrát také přizpůsobili tématu čísla, ale z nedostatku místa přinášíme jen tento krátký text: Tuto kaplička s rodinnou hrobkou roku 1894 nechal postavit u stavitele Augusta Prokopa nákladem 7000 zlatých majitel rosických dolů Jindřich Rahn. Je ozdobou rosického hřbitova. V nedávné době byla rekonstruována a pořádají se před ní pohřební obřady. Poblíž kaple se nachází velký rodinný hrob rodiny Rahnů. zdroj: KIC Rosice, foto: Kryštof P. Kokeš

20

Sportovní den 25. září proběhl na naší škole, jako každý rok, sportovní den. Studenti bojovali o nejlepší umístění ve svých disciplínách, ale žádný školní rekord nepadl. Učitelský sbor nás pobavil svojí originální štafetou, kde místo štafetového kolíku použili berle. Počasí nám přálo, tak věřím tomu, že si tento den každý pořádně užil.

A bude hůř...

Foto: Monika Pišková

21

Report

říjen 2012 / www.scool-mag.info

22. 9. 2012 Tour de Kahan

Dne 22.9. se v našem mikroregionu pořádaly hned tři velké akce. Byly to: Hornický den v Zastávce, Gulášfest v Babicích a Česnekové slavnosti v Rosicích. Dále pro nás byla připravena projížďka úzkorozchodného vlaku ze Zbýšova do Babic a Den zdraví v Zastávce. My jsme všechny tyto akce objeli a zde vám přinášíme krátký report. nádvoří rosického zámku

ROZHOVOR: pan Zelinka-Gulášfest, pořadatel Kolikátý je to ročník?

No tak je to druhej ročník, loni to byl takovej zkušební.

Zvýšil se oproti loňskému roku zájem lidí?

No vloni byl ten Den Kahanu, ale my jsme o tom nevěděli a udělali si to sami tak nějak pirátsky, zrovna v ten stejnej den, takže jsme byli úplně mimo, i tak jsme byli docela, no návštěvnost byla. Lidi, co jeli

22

s vláčkama, se tady stavili, no. Letos nás teda už zapojili do toho Kahanu, ten den já nevím co a udělali reklamu i pro nás, takže řekl bych nárůst asi tak o 200% minimálně, než bylo vloni.

Jaké speciality jste si dnes pro nás připravil?

No takže my už podle názvu, že Gulášfest, takže my jedeme hlavně přes guláš, to znamená že tady, co stojíme, jsou tady dvě kotliny, takže sto litrů gulášu, pro ty nasycení davu, jak se říká, hovězí pikantní a hovězí pro děti, no a naproti ve stánku je dvacet, nebo bylo na začátku dvacet vzorků gulášu, co

nám nanosili lidi do soutěže, že budou soutěžit tady o ceny, bude tady porota, která bude hodnotit kvalitu těch vzorečků a ona rozhodne, kdo bude jako nejlepší, takže jedeme skrze guláš a jako doplněk, až to všecko dojde, tak je tady pravá domácí klobása s udírna jako, samá chuť a maso.

Co byste nám doporučil?

No tak to je těžká otázka, protože já jako mám rád všechno, ale určitě kdyby už nebyl ten guláš, tak já bych šel do tý klobásky, protože je to fakt bez chemie, domácí, jenom vyloženě, jak kdysi dělávali řezníci klobásy.

Zastávecký kulinářský institut – ZAKUL členové: Jáchym Důjka, Martina Zoblivá, Ivana Puškarová, Martin Suchomel

Guláš č. 1: Jediná chuť na jaké se ZAKUL shodl byla slaná, slaný guláš opravdu NE! Guláš č. 2: Segedínský guláš: V podstatě nebylo co vytknout, ale guláš byl nedochucený a nevýrazný.

Guláš č. 3: S masovými koulemi: Maso nemělo v podstatě žádnou chuť a guláš chutnal jako z pytlíku.

Guláš č. 4: Masový guláš: Guláš správně dochucen, maso měkké a šťavnaté.

Guláš č. 5: S fazolemi: Ve své podstatě dobrý, fazole al dente.

Guláš č. 6: Bramborový: Brambory byly tvrdé a nedovařené, guláš celkově nebyl vůbec dobrý.

Guláš č. 7: Paprikový: Tento guláš snad ani gulášem nebyl, chutí spíše připomínal lečo.

Guláš č. 8: S tučným masem: Příliš mastný a přesolený. Na výběru masa by si měl kuchař dát více záležet Guláš č. 9: Mexický: Po snězení nechává na jazyku příjemnou pikantní chuť. Dále lehce nasládlý, vesměs dobrý.

Guláš č. 10: Houbový: Oceňujeme čerstvost hub a výběru dobrého koření.

Do ZAKULovského finále se dostaly guláše s čísly: 4, 5, 9, 10 a po dlouhém bádání a opakovaném degustování jsme určili vítěze, a tím se stává guláš s číslem 4.

Guláš č. +1: Plná porce: Chutnal přepáleně, maso nebylo špatné a málá porce absolutně neodpovídala vysoké ceně.

ZAKUL dále hodnotil placky na česnekových slavnostech v Rosicích 1. Placka s česnekem: Neprosté neprolnutí chutí, napřed cítíte suchou placku a poté samotný česnek, avšak oceňujeme použití kvalitního česneku, nikoliv čínského.

2. Placka s povidly: Ze začátku cítíte povidla až poté malinko, cítíte placku. Dominantost chuti povidel placku naprosto přebíjí.

3. Placka se skořicí: Decentní, ale chuťově vyvážená, spojení vedoucí k dokonalé chuti.

Soutěžní guláše

Obědový guláš

Rozhovor s účastníkem: Účastníte se této akce poprvé?

Já se přiznám, na impuls z rodiny, rodina tady byla už asi třikrát, já jsem tady dnes poprvé.

Chystáte se nebo jste již navštívila další dnešní akce v okolí?

Tohle je naše poslední zastávka, my už jsme byli v Zastávce, v Babicích, ve Zbýšově na železnici, takže to máme jako takový mikroregionální tour.

Co dobrého jste již ochutnali?

Stojíme frontu na placky, dostali jsme kousek selátka, dostali jsme v Babicích guláš, dostal jsme bramborový lupínky, no prostě jíme od rána, pořád dokola, neustále.

Autoři: Jáchym Důjka, Martina Zoblivá, Ivana Puškarová, Martin Suchomel Foto: Martin Suchomel

23

Absolvent/ Okénko preventisty

říjen 2012 / www.scool-mag.info

Z akce Zebra se za tebe nerozhlédne

Bezpečně v kyberprostoru V pondělí 22.10. proběhla v sekundě a tercii velmi zajímavá beseda na téma bezpečnosti v kyberprostoru. Pozvání přijala koordinátorka prevence policie Jihomoravského kraje por. Mgr. Zdeňka Procházková, která nám také poskytla rozhovor nejen o své profesi, ale i o letech strávených na našem gymnáziu.

Jaká jste byla studentka?

Někdy lepší, někdy horší :-) Na co nejvíce vzpomínáte z období studia na Gymnáziu v Zastávce?

Na výlety, lyžařský výcvik, exkurze, tehdy nové atletické hřiště, chemické pokusy, hodiny fyziky :-), neuvěřitelnou trpělivost profesorů.

Co nebo kdo vás přivedl k práci zabývající se prevencí rizikového chování mladistvých?

Byla to moje volba, zvědavost a zájem o práci s dětmi. Vystudovala jsem pedagogickou fakultu a fakultu sportovních studií MU v Brně a pět let jsem učila na základní škole přírodopis a tělocvik, poté jsem vycítila potřebu změny a přemýšlela jsem, co se svým vzděláním bych mohla dělat. Pořád mě to táhlo k mládeži, tak jsem jako jediný možný kompromis a vhodnou cestu zvolila Policii ČR. Zde jsem mohla využít tělocvik a tělesnou připravenost a na prevenci i pedagogické zkušenosti. Samozřejmě jsem si musela projít základní přípravou, kurzem na zbraň, vystudovat policejní školu, ale vzhledem k vysokoškolskému titulu jsem měla možnost po určité době nastoupit na preventivně informační oddělení a zde se věnovat prevenci.

Jak vypadá Váš běžný pracovní den?

Každý úplně jinak :-) Někdy mám jednání, porady, schůzky v Brně, mimo Brno, v Praze, jindy jedu do školy přednášet

24

studentům. Často besedujeme i se seniory, školím pedagogy.

Vyjíždím do terénu a realizujeme ve spolupráci s dopravní policií nebo kolegy z obvodních oddělení preventivně bezpečnostní akce s různým zaměřením (proti krádežím v obchodních domech, vykrádání aut na parkovištích, proti požívání alkoholu řidiči, zásady bezpečného přecházení přes komunikaci….).

Jindy zůstávám v kanceláři a zpracovávám projekty, díky kterým pak můžeme realizovat různé preventivní akce. „Běžný pracovní den“ mi začíná v 6:30 a měl by končit v 14:30. Ale skončit v tuto hodinu se mi opravdu málokdy podaří. Besedy s rodiči bývají v odpoledních hodinách, stejně tak besedy se seniory a preventivní akce. Jednání mimo Brno se kolikrát

Na co by si měli uživatelé internetu dát největší pozor?

Na osobní údaje, na jejich sdělování a sdílení s ostatními uživateli, v podstatě s cizími lidmi. Nedávat k dispozici ani fotografie. V tomto případě můžu říct, čím méně osobních údajů o sobě budeš na internetu, sociálních sítích sdělovat, tím lépe.

Mgr. Zdeňka Procházková (1978)

dokončila studium na naší škole v roce 1997 (třídní učitel Ladislav Novák). Dále absolvovala Vyšší zdravotnickou školu Brno (VZŠ J. Podsedníka – obor Diplomovaná dětská sestra) a Masarykovu univerzitu Brno (Fakulta sportovních studií a Apedagogická fakulta – obor učitelství pro druhý stupeň ZŠ – kombinace Bi-Tv).

Po studiích pracovala na ZŠ Klášterní v Moravském Krumlově, od roku 2008 je zaměstnána u Policie ČR, kde v současné době zastává funkci koordinátorky prevence na preventivně informačním oddělení Brno venkov při Krajském ředitelství policie Jihomoravského kraje. K jejím zájmům patří hlavně sport – o tom svědčí i trenérská basketbalová licence C (trénuje žáky a žákyně v basketbalu v Rosicích, Moravském Krumlově a v Brně) a licence na instruktora snowboardingu a lyžování

také protáhnou, takže se mnohdy vracím domů až ve večerních hodinách. Čím se podle Vás liší kyberprostor od běžného fyzického?

Nebezpečí, které v kyberprostoru může hrozit, je skryté a uživatelé si to až tak neuvědomují nebo možná nechtějí uvědomovat a nepřipouštějí. Velkou roli zde hraje anonymita. Uživatelé na internetu komunikují mnohdy s cizím člověkem, a přesto jsou ochotni tomuto „cizinci“ říct mnoho osobních věcí.

V běžném, reálném životě by to neudělali. Uživatelé komunikují „do monitoru“, nemají konkrétní osobu před sebou, tváří v tvář, proto je to pro ně snazší sdělit cokoli a připadá jim, že žádné riziko nehrozí a informace, které poskytují nemohou být žádným způsobem zneužity…

Co je v poslední době novou hrozbou v oblasti virtuálního světa?

Znovu poukáži na sdělování osobních údajů. Jistě to není nová hrozba, ale útočníci se získanými údaji mohou podnikat a podnikají další a další protiprávní jednání.

Co je ale opravdu v poslední době „nový trend“ tak je to, že pachatelé mají jednodušší práci. Na internetu mají k dispozici materiál, který dříve složitě vyhledávali a získávali. Dříve pedofilové opravdu své oběti na internetu složitě vyhledávali, vydávali se za někoho jiného a oběť se snažili vylákat na osobní schůzku. Dnes už je doba taková, že se děti samy nabízejí. Pod vidinou peněz jsou schopny udělat cokoli, poslat jakoukoli fotku, neuvědomují si však ty následky a související trestnou činnost.

Karolína Čapková (sexta) a Míra

25

Recenze

říjen 2012 / www.scool-mag.info

Neviditelný v rosickém kině Projekt Listování, který jsme již několikrát mohli vidět i na naší škole, nám tentokrát na divadelních prknech představil knihu Neviditelný amerického spisovatele C. D. Paynea. A kdo jiný by se víc hodil jako host než sám pan autor? A tak vzniklo „Turné v hajzlu“, se kterým Věra Hollá a Pavel Oubram jako herci a Lukáš Hejlík v roli organizátora společně se C. D. Paynem navštívili celkem dvacet měst, mezi nimiž bylo dokonce i mé rodné městečko. A takovou událost jsem si rozhodně nemohla nechat ujít.

Kniha vypráví příběh Axela Westona, obyčejného, ne příliš úspěšného sedmatřicetiletého novináře z Los Angeles.

Zrovna se rozvádí a jeho finanční situace je tak špatná, že se rozhodne zavézt svého psa do útulku, protože nemá ani peníze na žrádlo. Když tam dorazí, psíkovi se ale nechce, a tak Axel zkombinuje jeho jméno s nějakými povely a najednou si všimne, že mu zmizelo tělo. Prvně si myslí, že umřel, po chvíli ale zjistí, že se stal „jenom“ neviditelný. Ze začátku si toho maximálně užívá – peníze si bez starostí obstarává menšími krádežemi v bankách, špehuje své známé a začne se živit jako paparazzi.

Bohužel se však o jeho schopnosti dozví pár dalších lidí a celá situace se začíná trošku komplikovat společně s narůstajícím zájmem FBI o Axela. Tenhle problém rychle vyřeší fingováním vlastní smrti, ale po chvíli se objeví další, a tentokrát snad i horší. Už se nemůže zviditelnit. I přesto si najde přítelkyni a stráví spolu pár pěkně divokých nocí.

Společně najdou řešení, dokonce tak zabijí dvě mouchy jednou ranou. Ale co to? Axel se najednou ocitne v těle někoho jiného, a to ne zrovna dvakrát pohledného...

Musím říct, že mě celá inscenace velmi mile překvapila.

Všechna listování, která jsem zatím viděla, se mi líbila a smekám před autory za to, jak vtipně dokážou zpracovat snad jakoukoli knihu. Ale tohle mi přišlo zatím nejlepší ze všech. Pokud se chystáte nějakou knihu od C. D. Paynea číst, nebo se vám naskytne příležitost zhlédnout listování jeho knihou (oboje můžu doporučit), je důležité brát to trochu s nadsázkou. A jestli nejste ten typ člověka, kterého můžou ne úplně intelektuální vtípky pohoršovat, pak byste se s tímto autorem měli rozhodně lépe seznámit.

C. D. Payne

C. D. Payne (5. 7. 1949 Akron, Ohio) je americký spisovatel, významný představitel absurdního humoru. Vystudoval evropskou historii na Harvardu a od mládí stihl vystřídat již zhruba třicet zaměstnání. Živil se například jako reklamní textař, grafik, fotograf a redaktor. V současné době se zabývá psaním knih a stará se o své vlastní nakladatelství Aivia Press. Žije se svou manželkou v Sonoma County, severně od San Francisca, a mezi jeho nejznámější díla patří série Mládí v hajzlu, Holubí mambo, Americké krásky a Královna Ameriky.

70% Nikola Valešová, septima zdroj fotek: listování.cz

26

Rozhovor

C. D. Payne, život na čtyřech kolech Redaktorka našeho časopisu využila příležitosti a v zákulisí sálu kina Panorama, kde se v té době schylovalo k rosické premiéře hry Neviditelný (viz recenze na str. 26), vyzpovídala samotného autora knihy, podle které toto představení vzniklo, amerického spisovatele C. D. Payna. I když pan Payne uměl česky jen dvě slova, jazyková bariéra se nevytvořila - Nikola Valešová zvládala angličtinu sebejistě, a navíc byla jištěna Mgr. Sedlákovou. Pokud byste si chtěli užít rozhovor v originální (anglické) podobě, najdete ji na FB: Scool! časopis Jaký jste byl vy sám student?

Byl jsem dobrým studentem. I když první dva roky jsem byl tak trochu, nevycházel jsem dobře s třídním učitelem. Ve skutečnosti nebyl dobrý učitel a brzy odešel.

Pak jsem dostal lepšího a tomu se nějak podařilo mě zklidnit. Snažil jsem se být dobrý student, protože jsem chtěl být přijat na střední školu.

Jaký máte vztah ke vzdělávání?

Myslím si, že rozhodně musí být pozitivní. Celý svůj život se vzdělávám, ale naučil jsem se toho víc mimo školu než v ní. Nicméně by ze mě byl velmi špatný učitel.

Dětem by prošla i vražda, kdybych je učil.

Proč jste se rozhodl navštívit Českou republiku?

Převážně díky tomu, že mi byl tento výlet nabídnut zdarma. Nicméně už několik let jsem uvažoval o tom, že bych sem přijel.

Právě jste procestoval několik českých měst, ve kterém se vám líbilo nejvíce?

Líbí se mi všechna města, která jsem navštívil. Každé z nich má co nabídnout. Můžu říct, že se mi líbí všechny části vaší země. Četl jste nějaké knihy od českých spisovatelů?

Ne. Abych řekl pravdu, neznám moc českých autorů. Jenom dva, nebo tři... Ale Kafka, který psal německy, je pro většinu Američanů nejznámější.

Vyzkoušel jste už české pivo?

A pokud ano, co na něj říkáte?

Ano, tohle odpoledne už jsem vypil dvě. Kdybych jich vypil víc, jsem si jistý, že bych se nemohl zvednout.

Byla hodně silná. Vím, že děláte

i nealkoholické pivo, ale pivo bez alkoholu je pro mě jako líbánky bez sexu [směje se].

Ve videu, natočeném pár týdnů před vaším odletem do České republiky, jste zmínil, že se chcete učit česky, umíte už nějaká slova?

Neznám moc českých slov, jenom dvě – pozor a herna.

Máte nějaké tipy pro ty z nás, kteří by se chtěli stát spisovateli?

Jestli se chcete stát spisovateli a být úspěšní, měli byste se proslavit něčím jiným, protože začátky jsou velmi těžké. Můžete zkusit chodit s Madonnou. Z takového vztahu určitě něco získáte, minimálně popularitu... Ne, dělám si srandu. Ale rozhodně musíte být připravení na přicházející odmítnutí a vytrvat a nenechat se jen tak odradit.

Ochutnal jste něco z české kuchyně? A pokud ano, chutnalo vám to?

Ano, už jsem toho vyzkoušet spoustu. Vaše jídla jsou odlišná od amerických, ale docela mi chutnají. Právě jsem dopil pivo a k obědu jsem si dnes dal kyselé zelí s klobásou a bramborami.

V dnešní době mluví všichni o Facebooku, jaký je Váš názor na něj? Máte vy osobně taky účet na Facebooku?

Ano, mám, dokonce i v češtině.

Bohužel neumím vaše jména správně napsat, takže je pro mě těžké odpovědět. Rád nahrávám fotky a dostávám zprávy od svých čtenářů. Myslím si, že je důležité být se svými čtenáři osobně v kontaktu. Jinak by nebylo možné spojit se s tolika různými lidmi.

Co znamenají písmena C. D. ve vašem jméně?

Písmeno D. znamená Douglas. A C. je výsledkem dobrého smyslu pro humor mých rodičů, znamená to see (anglicky vidět), jelikož říkali: „See Douglas.“ (podívej se na Douglase) Ale myslím si, že Češi mají také dost divná jména.

Vystudoval jste historii na Harvardu, proč jste se stal spisovatelem na plný úvazek?

V dnešní době je těžké prorazit v tomhle oboru. Měli byste se stát profesory, číst hodně knížek a zvyknout si na rozpory na poli akademie. A tak raději prozkoumávám svět pro své vlastní zájmy.

Proč píšete o světě teenagerů i ve svém věku?

Mám rád toto životní období, protože teenageři sami nad sebou nemají dost kontroly, jsou bezmocní. Mají málo sil na vypořádávání se se složitými situacemi, reagují spontánně. Dospělí lidé nikdy nebudou tak vtipní jako jsou nevyzrálé děti. Chovají se víc zodpovědně. Já dávám přednost humoru a názorům teenagerů.

Jaký je Váš postoj k negtivním ohlasům?

Myslím si, že je píšou lidé, kteří nemají smysl pro humor. Podle mě jsou to idioti. Rozhodně čtu kladné komentáře.

Co byste poradil mladým českým studentům?

Když já dostanu nějakou radu, většinou udělám přesně opak.

Nicméně moje rada je: jděte za svými sny a buďte vytrvalí. Věci se obrátí k lepšímu, až dospějete.

...pokračování na následující straně

První část rozhovoru připravily Nikola Valešová a Mgr. Hana Sedláková

27

Rozhovor

říjen 2012 / www.scool-mag.info

... pokračování rozhovoru s C. D. Paynem Druhá část rozhovoru obsahuje otázky publika po skončení představení: C. D. Payne byl vtipný už od začátku. Začal otázkou: „Kolik lidí sem dneska přišlo v očekávání, že uvidí film?“ Asi byl trochu zaskočen místem, kde se celé toto představení konalo.

Mohl byste nám říct nějakou dobrou historku z vašeho života?

Všechny moje historky jsou dobré. Jak už nejspíš víte, vystřídal jsem mnohá zaměstnání. Jedním z mých bývalých bylo pro noviny, kde jsem měl za úkol zkontrolovat text před vytištěním. Nesnášel jsem svého šéfa a on mě. Schválně jsem přehlížel některá písmena a čekal jsem, že mě vyhodí. Ale musel by mi zaplatit odstupné, což nechtěl udělat. Náš vztah byl jako bitva, kterou jsem nakonec vyhrál a stal se spisovatelem.

Jak probíhá váš pracovní den? Píšete spíše ráno, nebo v noci?

Jsem ranní typ. Když píšu knihu, obvykle začínám brzy ráno a napíšu tak tisíc slov za den.

Věděl jste už v 90. letech, že máte tolik čtenářů v České republice?

V té době jsem věděl, že mé knihy vydělávají honorář i v této zemi. Později jsem byl překvapen faktem, že právě v České republice se mých knížek prodává nejvíc.

Jak se cítíte, když vidíte svou knihu čtenou a hranou na veřejnosti.

Cítím se skvěle. Přijde mi to jako zázrak. Herci odvádí skvělou práci a jsem velmi vděčný za celé představení.

Jsou některé z vašich postav založeny na lidech, které jste ve svém životě potkal?

Moje knihy jsou ve skutečnosti opakem autobiografie.

Ale jedna z postav v Neviditelném mi připomíná kluky, kteří kdysi chodili s mou sestrou.

Odkud čerpáte inspiraci?

Pokud chcete být spisovatelem, konkrétně autorem populárně naučné literatury, měli byste mít představivost. Události a postavy mě zkrátka nějak vytanou na mysli. Pravděpodobně je to proto, že mě jako malé dítě upustili na hlavu.

Kolik zaměstnání jste vystřídal?

Už jich je okolo třiceti. Svou první práci jsem měl zhruba ve dvanácti, dostával jsem dva dolary za noc za umývání nádobí. Pak jsem pracoval jako obsluha a prodával jsem hamburgery a po vysoké jsem pracoval v redakci.

Jak trávíte volný čas?

Mám psa, takže s ním chodím na procházky. Taky sbírám karavany. Začal jsem s tím po dvacítce, když jsem byl nezaměstnaný a v jednom jsem bydlel.

Strávil jsem čtyři roky v karavanu, který měl jenom čtyři metry. Teď jich mám šest, manželka mi bohužel nedovolí mít jich víc.

28

Co nechcete napsat a nikdy nenapíšete?

Nikdy nenapíšu žádnou vážnou knihu. Chci psát knihy, které lidi pobaví. Nemám zájem psát vážné věci. Vlastně píšu knihy, abych utekl od svého nudného života.

Co děláte o prázdninách? Píšete, nebo jenom relaxujete?

Nepíšu, když už mi to nemyslí. Cestuji, navštěvuji karavany jiných lidí a společně cestujeme z karavanu do karavanu. Taky sekám trávu a vedu neskutečně nudný život.

C. D. Payne při rozhovoru pro časopis Scool!

29

Povídka...

říjen 2012 / www.scool-mag.info

... na pokračování Od tohoto čísla se mohou naši čtenáři setkávat s novou rubrikou na pokračování. Jedná se o povídku naší absolventky Ester Dobiášové, na jejímž obsahu se můžete podílet i vy! Na konci každé části bude nabídnuto několik možností pokračování a bude jen na čtenářích, jakým směrem se děj příběhu vyvíjet. Text budou také doprovázet autorské ilustrace Zuzany Holešovské (kvinta).

Těžko říct, kdo je Martin Mann. Psycholog, ke kterému již rok dochází, to neví, jeho rodiče to nevědí, on sám to neví, vlastně ani já – jeho autor (koneckonců i jeho rodičů a malých znamínek, o kterých nikdo neví) to nevím. Je vůbec člověk? Kdo ví. Není ani tak důležité, co je to za člověka (?), ale jaké jsou jeho činy.

Momentálně si navléká modré elastické trenýrky, které mu kupodivu padnou od jeho puberty. V nich jde plavat do brněnské přehrady.

Jestli si teď představujete, že plave snad prsa nebo na čubičku, mýlíte se. To neumí. Umí plavat jen na místě – a to po velmi krátkou dobu, ale je vynikající plavec na zádech. Splývá s vodou, stejně jako se jeho vlastnosti rozplývají v ničem a nedají se zachytit.

Možná by bylo ještě dobré podotknout, že je duben, ve vodě není ani noha (myslí si on), což je ideální pro onen druh plavání.

Musíte se do toho vžít. Představte si, že sami ležíte ve vodě o teplotě kolem deseti stupňů, voda vás příjemně (změna, představte si, že jste Martin Mann, který nejspíš necítí chlad a teplo) chladí a nadnáší.

Chvíli trvá, než se na vodě pořádně uvelebíte, ale když už jste jedno tělo s vodou, duši vám zaplaví (ušima) nepřekonatelně uvolňující klid a mír. Cítíte vůni vody nasáklou řasami a rybinou, vidíte teplý dech, který se páří nad pusou s chladným vzduchem, do spánků naráží vlnky, konečky prstů u noh vám ovívá vítr. Zavřete uši a propadnete se do neznámé a tajuplné říše. Slyšíte zvláštní zvuky z hlubin pod vámi.

Jako kdybyste byli zavření v nějaké bublině a zvuky okolí k vám doléhaly přes její stěny, nepochytitelné.

Dráždivé. Po rušném dni v povolání nezaměstnaného a po jízdě rozkodrcanou tramvají narvanou pěti lidmi jste konečně sami. Sami se sebou, se svými myšlenkami, pocity, nápady, sny. Nikdo nemá šanci vás vyrušit kromě parníků, které vás můžou i zabít. Je to pocit blížící se smrti. Umíráte, vše k vám jde jen ozvěnou, čekáte konec. Už na ničem nezáleží. Tak se cítil Martin Mann. Dokud neuslyšel ten hlas. „Slyš!“ naruší někdo lahodné ševelení vody. Že to muže nijak nerozhodilo může samo o sobě dost vypovídat o jeho povaze, slyší

30

Ilustrace: Zuzana Holešovská, kvinta (vzhledem k tomu, že se děj povídky vyvíjí, jedná se o výtvarnou asociaci k textu.)

snad takové hlasy často? Ale nevypovídá, jinak bych to zmínil hned na začátku.

Martin Mann mlčí. „Jsi první tu, jsi první svého druhu, slyš mě, jméno příjmení, nebo skončíš jako já. Slyšíš mě?“ Martinu Mannovi v hlavě běží několik myšlenek zaráz. Je na výsost jasné, že ho někdo obtěžuje. Pro něj je večerní splývání na brněnské přehradě něco jako posvátný rituál. Jeden nedpředpokládá, že ho kromě parníku kdokoli vyruší. Může se to stát, samozřejmě, ale za předpokladu, že hlas bude vycházet nad ním.

Někdo si může myslet, že je utopenec a bude ho píchat pádlem do břicha. Někdo na něj bude křičet z břehu, což mu bude stejně prd platné. Ale hlas neznámého vycházel zpod něho. Z hlubin, z černoty, z prázdnoty.

Z neproskoumaných hloubek tohoto vodního království. Stálo před ním těžké rozhodnutí, jestli začít panikařit a projevit se aspoň trošku jako člověk, nebo zachovat chladnou hlavu (což nebyl v dané situaci tak jako tak problém).

Jeho palec se zvedá nahoru k neznámému – tedy směrem dolů ke dnu. „Jistota mnou probleskla již dřív, ty jsi vyjímečný. Můj sluch tě tu zaznamenal již loni, ale ústa se neodvážila promluvit. Teď však můj čas nadešel.“ To Martinem Mannem mimovolně otřásne, snad nenadešel i jeho čas. Splývá většinou několik hodin. „Jsi ten pravý, kterému vypovím svůj příběh. Sám se pak rozhodneš, jak s ním naložíš, ale musíš ho dál rozšířit! Věř, že jinak i stoupnutí do kaluže pro tebe bude mít smrtelné následky. S vodou se nezahrává a s jejími obyvateli už vůbec ne.“ Martin Mann ohýbá ukazováčkem, aniž by vlastně věděl, jestli tím vyjádří to, co chce. „Nevěříš? Pravda to je, být tebou bych to neriskoval. Jsem tu dost dlouho, znám sílu vody, ale moje poznání vejde vniveč, stejně jako můj život. Tak aspoň tobě sdělím svůj příběh a ty ho sdělíš dalším a ti dalším a stane se ze mě legenda! Teď poznej pravdu, jméno příjmení!“ Muž poprvé a naposled natočí dlaní na stranu, jakože pochybuje.

Přes záda mu přejede jakýsi předmět. Je měkký, lepší vyjádření by bylo rozměklý. Na konci však je něco ostrého. Je to prst, s nehtem, pozná Martin Mann. Jeho tělem projedou křeče, které mu stáhuje nohy, ruce i zbytek těla. Svíjí se, hlava se přibližuje ke kolenům, navrací se do polohy před narozením, ve vodě. „MUSÍŠ MĚ VYSLECHNOUT!“ rezonují mu v uších slova neznámého.

Martin Mann s vynaložením veškerého úsilí zvedne palec. „Zahynu, ale můj příběh přežije,“ řekne již klidnějí.

Křeč povolí. Muž si uvědomí, že dýchá, ale netopí se. Dýchá vzduch, nevdechuje vodu. „Viz moji moc. Provedu tě svým životem. Jsem někdo, jehož příběh bys nečekal. Ne dnes. Možná nikdy.

Jsem…“ Martin Mann otvírá oči a kouká do černozelených hlubin. Když rozezná, kdo je tím neznámým, vytřeští oči a snad by se býval v té chvíli raději utopil.

KOMU patří neznámý hlas vycházející z hlubin? (tím také rozhodnete o žánru, ve kterém bude povídka následovat) 1. Mimozemská civilizace, která je schopná skrz vodu ovládat celý svět (sci-fi) 2. Mrtvý klaun (horor) 3. Upírka zapuštěná nohama v betonové desce (srdcervoucí slaďák) 4. Něco, co byste si ani se zapojením veškeré své fantazie nemysleli (humor) Hlasujte na Facebooku: Scool! časopis

31

Sport

říjen 2012 / www.scool-mag.info

Washington Wizards – čarodějové z hlavního města 30. října 2012 odstartuje další ročník nejprestižnější basketbalové soutěže na světě. A tou samozřejmě myslím severoamerickou NBA, která si v červnu 2013 může udělat už 67. zářez co se týče odehraných sezón. Zúčastní se jí třicet týmů a právě jedním z nich jsou Washington Wizards. Nahlédneme tedy do zákulisí největších čarodějů v basketbalovém světě.

Jak už název napovídá, tým sídlí v hlavním městě Spojených států amerických, ve Washingotnu. Konkrétně ve Verizon Center, což je sportovní a zábavní aréna, kde své domácí zápasy hrají také například hokejisté z Washington Capitals. Současným trenérem je Randy Wittman, který hrával za Atlantu. A teď se podíváme trošku do historie.

Tento tým byl založen v roce 1961 a za svůj vznik vyměnil mnoho působišť i názvů.

Prvním z nich byl Chicago Packers. Toto jméno však vydrželo na dresech jen

„...Rozhodující koš padl jen 12 sekund před závěrečným hvizdem...” jeden rok. Pak následovalo další a další. Klub to neměl na začátku své existence vůbec lehké. Na co sáhl, to pokazil, hráči prohrávali jeden zápas za druhým. A v novinách jste se o něm

Elvin Hayes s pohárem pro vítěze NBA

32

dočetli až na posledních stránkách, kde se nacházel malý rámeček o jejich

výsledcích. Ale vždy se stane, že špatná fáze skončí a nastane ta veselejší. A jedním z nejdůležitějších období klubu je období, kdy hráči patřili do týmu Baltimore Bullets, později Washingotn Bullets. Myslím hlavně 70. léta, kdy tento tým získal zatím svůj jediný titul v Národní basketbalové asociaci.

Psal se rok 1978.

Do týmu, který byl přezdívaný „kuličky“, patřili v té době i Wes Unseld a Elvin Hayes. Dnes byste tato jména našli na seznamu 50 nejlepších hráčů historie NBA. Bullets byly však považovány za outsidery ligy a nikdo je nebral příliš vážně. Ale

hráči od začátku bojovali a nakonec překvapili celou basketbalovou ligu, a myslím, že i dokonce sami sebe.

A hlavním tahounem se stal už zmíněný Wes Unseld. Pro fanoušky Washingtonu je dnes legendou a jedním z nejúžasnějších hráčů světa. Prvně Washington získal titul ve Východní konferenci, kde porazili Philadelphii.

Jan Veselý v akci Rozhodující koš padl jen 12 sekund se častokrát do vyřazovacích nesmím zapomenout na před závěrečným bojů vůbec nedostali. informaci, která určitě zauhvizdem. A už chyběl jen jme české basketbalové krůček k celkovému triumfu. V roce 1997 se klub opět fanoušky. V roce 2011 byl I když to samozřejmě nebylo přejmenoval a toto jméno jako celkově šestý draftovůbec jednoduché. Ve finále nese klub i v současnosti - Washington Wizards. Ale ván Washingtonem Wizards porazili Seattle rozdílem 6 český basketbalista Jan bodů 105:99. Poslední body úspěchy s novým jménem nepřišli.

Hráči stále hledají Veselý, který hrál v Partipro Washington samozřejmě formu a ne a ne se probozanu Bělehrad. Stal se tak získal fenomenální Wes Unjovat do vyřazovacích bojů. teprve třetím Čechem v NBA. seld. Pro Washington jako Zajímavostí je, že zde ukončil Před ním si tuto prestižní takový to byl neuvěřitelný v roce 2003 svoji kariéru leligu zahráli Jiří Welsch a Jiří úspěch. Celý tým si mohl gendární hráč Michael JorZídek. Tak doufejme, že mu užívat oslav za obrovské působení v tomto americkém podpory fanoušků. Při příletu dan. týmu vyjde co nejlépe. domů jich na letišti na hráče A nakonec samozřejmě čekalo osm tisíc. Washington Bullets ukázali, že i tým NBA neboli National Basketball Association je nejvyšší nenapěchovaný hvězdami basketbalová liga ve Spojených státech amerických. může získat titul i show Je považována za tu nejprestižnější soutěž na světě. jenom pro sebe. Další rok se Založena byla v New Yorku 6. Června 1946. Letos tedy hráči odehrají 67. ročník. A co se týče struktury. NBA se dostali opět do finále NBA, dělí na Východní a Západní konferenci. Každá z těchto kde už ale na své loňské konferencí se dělí ještě na 3 divize, kde v každé z nich soupeře nestačili. Pak však je soustředěno 5 týmů. Z kraje sezóny se hraje tzv. nastala éra neúspěchů. dlouhodobá část, kde se každý tým setká s každým Co se týče play-off, tak se týmem své divize. Pak následují vyřazovací zápasy tzv. play-off. dostali tak maximálně do prvního kola, a v 90. letech zdroje: wikipedia.org; nba.com zdroje foto: washingtonwizardsnews.wordpress.com; lidovky.cz; bleacherreport.com

Martina Zoblivá, oktáva

33

Téma

říjen 2012 / www.scool-mag.info

Strašššidelné recepty Sýrové oční bulvy

Jsou velmi jednoduché a rychlé na přípravu. Budete potřebovat sýr Babybel, pár oliv a kečup.

Sýr vyjměte z voskového obalu a pomocí párátka na něj kečupem nakreslete žilky. Olivy nakrájejte na tenké plátky a vysušte papírovou utěrkou. Poté je položte na sýr a jejich středy vyplňte kečupem. Dobrou chuť!

Žížaly z krvavého želé

Příprava těchto žížalek je sice časově náročnější, ale rozhodně stojí zato. Je ideální udělat je den předem, aby stihly pořádně ztuhnout.

Budete potřebovat: plastové slámky prázdnou krabici od mléka nebo džusu (stejně vysoké jako slámky) 1 balení malinové želatiny 3 balení neochucené želatiny 3 šálky vroucí vody 3/4 šálku šlehačky 12 až 15 kapek zeleného potravinářského barviva potravinová folie Smíchejte oba druhy želatiny s vroucí vodou v míse a míchejte, dokud se zcela nerozpustí, a nechte ji zchladnout na pokojovou teplotu. Mezitím slámky natáhněte do plné délky a umístěte je do čisté a suché krabice. Sepněte je volnou gumičkou, aby držely pohromadě. Dále smíchejte šlehačku s potravinářským barvivem a vychladlou želatinou a opatrně vzniklou směs přelijte do krabice tak, aby se zaplnily slámky.

Nechte ztuhnout v lednici alespoň osm hodin, dokud není želatina dostatečně pevná.

Pak opatrně vyjměte slámky z krabice a po třech až čtyřech kusech je dejte na 2 sekundy pod teplou vodu s kohoutku. Potom želé jednoduše vytlačte prsty ven, začněte u prázdného konce. Žížalky položte na plech vyložený potravinovou folií, zakryjte a chlaďte, dokud je nebudete chtít podávat, minimálně však 1 hodinu.

Zdroje: www.cutefoodforkids.com www.albert.cz

34

Čarodějnické prsty

Ingredience: 200 g marcipánu 250 g hladké mouky 100 g cukru krupice špetka soli 1 vejce 125 g másla 40 g celých, neloupaných mandlí 3–4 lžičky jahodového džemu Marcipán nastrouhejte najemno a smíchejte s moukou, cukrem a solí. Pak přidejte vejce a máslo a rukama prohněťte do těsta. Zabalte jej do potravinářské folie a nechte 30 minut odležet v lednici. Z těsta vyválejte 8 válečků o tloušťce asi 2 cm a pak každý rozkrájejte na 5 kusů (čtyři delší – 12–15 cm a jeden kratší, 7–8 cm). Jemně jednotlivé prsty zploštěte a vytvarujte klouby. Naznačte na nich vrásky a na konce prstů položte mandli jako nehet. Do opačného konce prstu udělejte důlek spodkem lžíce. Marmeládu dejte do sáčku, ustřihněte rožek a vyplňte důlky v prstících. Poté je dejte ještě na chvíli do lednice.

Nakonec prsty naskládejte na pečícím papírem vyložený plech a pečte v předehřáté troubě na 180 °C 10 minut. Nechte vychladnout a servírujte.

Nikola Valešová, septima

Horoskop

Ryby (21.2. - 20.3.): Poslední týden v listopadu na vás budou působit příznivé síly Neptunu. Pokud potkáte Ježíška, utíkejte! Jinak vám totiž řekne, že na Vánoce nic nedostanete.

Hlavně si nedávejte kapra! Ale jestli o sobě víte, že jste losos, přejeme dobrou chuť.

Pokud potkáte člověka bez prstů, je docela možné, že je to ryba a někdo snědl její/jeho rybí prsty.

Býk (21.4. - 21.5.): V tomto období můžete očekávat návštěvu mimozemských civilizací a to přímo u vás v obýváku.Veškerá láska, která vám bude nabídnuta, může být těchto dnech interpretována jako zamilovanost do vašeho mozku či jiných orgánů vhodných k tepelné úpravě. Hry tentokrát nevyhledávejte, nemuseli byste se z nich vrátit živí. Před chladným počasím doporučujeme se preventivně stravovat velkou dávkou česneku.

Blíženci (22.5. - 21.6.): Milý Blíženci, v tomto studeném období vám nedoporučujeme seznamovat se z novými lidmi. Mohlo by to mít neblahé následky pro vaši minulost, přítomnost i budoucnost.

Kozoroh (22.12. - 20.1.): Co se týče listopadu, vaše karma na tom bude špatně.

Myšlenkami na tom budete ještě hůře, zbytečně způsobíte hádky. Vykašlete se na vše, vezměte si dovolenou a odjeďte co nejdál.

Lev (23.7. - 22.8.): Do Vánoc si ulov pořádného samce či samici, ať máš s kým strávit svátky v divokých hrátkách. Léto tě nabilo energii, tak ji pojď využít a neboj se vytasit své drápky.

Štír (24.10. - 22.11.): Během své vlády použij svoji jedovatost k mučení osob s koňskou hubou. Dbej na to, abys vždy vyzařoval temnou auru, která zabraňuje přečtení tvých čaker.

Doporučujeme konat obětní obřady v kryptě zesnulých čarodějnic. Při dodržování těchto doporučení se ti podaří obrátit svůj osud k lepšímu. Přejeme hodně štěstí.

V dalším čísle se můžete těšit na dalších šest znamení s upřímnými horoskopy od sexty

35