Je-li ti život milý
Příběhy ze života
Paliativní lékařky
Je-li ti život milý
Rachel ClarkeDEAR LIFE: A Doctor’s Story of Love and Loss
Copyright © Rachel Clarke, 2020
Translation copyright © Tereza Kinovičová, 2022
All rights reserved
ISBN 978-80-242-7948-0 (Euromedia Group)
ISBN 978-80-88126-98-0 (Cesta domů)
Rachel ClarkeJe-li ti život milý
Příběhy ze života
Paliativní lékařky
Z angličtiny přeložila Tereza Kinovičová
Cesta domů
péče. Kdybych vám řekla, že moje práce tady je dnes pro mě více povznášející a smysluplnější než kterýkoliv jiný obor medicíny, ve kterém bych mohla pracovat, asi si pomyslíte, že dlouhý čas strávený v hospici mi zatemnil mozek. To, co dominuje paliativní medicíně, není blízkost smrti, ale to nejlepší ze života. Laskavost, odvaha, láska, něha, to jsou všechno hodnoty, které tak často naplní poslední dny člověka. Se zármutkem se pojí zmatek, někdy až drama, ale v práci jsem obklopena těmi nejpozoruhodnějšími lidskými bytostmi, které nemůžou uniknout bolesti z lidské pomíjivosti, a přesto žijí a milují.
Tak či jinak, kolem smrti a umírání kroužím polovinu života. Jako většina z nás lehkovážně předstírám, že naše dny nejsou sečteny, přestože jsem párkrát unikla smrti jen o vlásek. Těsně mě minula teroristická hřebíková bomba, vyplížila jsem se z vraku auta, které havarovalo na náledí, dokonce jsem utíkala před střelami konžských dětských vojáků. Poté jsem se rozhodla pro povolání lékařky, a tím jsem zvolila, že budu smrti a nevyhnutelnému zármutku, který přináší, ještě blíž. Díky specializaci na paliativní medicínu jsem pochopila, že zblízka umírání není to, co si myslíme. Protože umírající jsou živí jako všichni ostatní. To je podstata nádherného hořkosladkého křehkého života, na kterém v hospici opravdu záleží. Divili byste se, v čem všem máme prsty.
O vlásek
We are, all of us, wandering about in a state of oblivion, borrowing our time, seizing our days, escaping our fates, slipping through loopholes, unaware of when the axe may fall.
Bloudíme, všichni, ve stavu zapomnění, čas si půjčujeme, dnů se zmocňujeme, unikáme osudu, proklouzneme sítí, nevíme dne ani hodiny.
— Maggie o’Farrell
Pamatuji si, že jsem poprvé přemýšlela o umírání, když mi bylo sedm, děti jsou v tom věku citlivé a snadno ovlivnitelné. Bylo to v době, kdy vrcholila studená válka, a moji fascinaci smrtí způsobila naše vynikající, ale poněkud svérázná učitelka na základní škole, paní Dewarová, která měla obsedantní obavy ze Sovětského svazu. Tahle hubená a rtuťovitá osoba s pronikavým pohledem dokázala v mžiku přeskočit od odčítání k hrozící nukleární destrukci a udržovala nás, třesoucí se malé posluchače, v patřičném napětí.
„Děti,“ varovala nás a zlověstně se mračila, „Rusové přicházejí, říkám vám, Rusové přicházejí!“
Nikdo z nás s jistotou nevěděl, kdo nebo co byli Rusové, ale byli jsme nemilosrdně vedeni k bdělé ostražitosti. Když na nás přijdou, všechny nás pobijí, mámy, táty i sourozence. Svět, který se ještě před chvílí zdál neochvějný a bezpečný, najednou balancoval na pokraji zkázy a apokalyptických hrůz. Jediný kousek země, dokonce ani naše vesnička ve Wiltshire, nebyl v bezpečí před nepřátelstvím mezi Východem a Západem a postrachem jaderné války. To bylo pro můj dětský rozum příliš složité – nejen, že někdo umře, ale vymřou celé národy a vůbec nikdo se nezachrání! Byla jsem strachy bez sebe. Děti bývají natolik zaměstnané tou spoustou důležitých věcí, které každodenní život přináší, že si vlastní smrtelnosti ani nevšimnou. Ale já si vzpomínám, že jsem
Hra s čí3ly
God does play dice with the universe. All the evidence points to him being an inveterate gambler, who throws the dice on every possible occasion.
Bůh hraje s vesmírem v kostky. Všechny důkazy svědčí o tom, že je notorický hráč, který hází kostkami při každé příležitosti.
— StePhen hawking
Dívám se, jak v tlumeném zelenkavém světle noční lampy v rohu pokoje můj syn ve spánku svírá potrhaného plyšového medvídka. Už od narození tenhle kus syntetické kožešiny nepochopitelně zbožňuje. Jak ji batole tiskne k hrudníčku, ošuntělá hračka se s každým nádechem a výdechem pomalu zvedá a zase klesá, jako kdyby ji vlny unášely ke břehu. Finn vzdychne, když ho pohladím po tváři, a nesouvisle zamumlá něco, čemu nerozumím.
Jsme s Davem šťastní. Splnili jsme si jeden z našich snů – mít děti. Ještě malou chvíli nasávám ten vzácný klid a uvědomuji si, že kvůli pár vteřinám navíc u postele spícího syna se budu hnát do nemocnice jako splašená. Dave odvede Finna do jeslí dřív, než se vrátím ráno z práce.
Neuvidíme se tedy bezmála čtyřiadvacet hodin. Ale naordinovala jsem si to sama. Je tak andělský! Nemůžu se od něj odtrhnout. Poslední polibek. Vůně dětských vlásků. V lékařské uniformě pádím ze schodů, modlím se, aby motor naskočil napoprvé. Venku je tma jako v pytli a štiplavá zima, to znamená, že na pohotovosti bude boží dopuštění. Když jsem nasála do plic mrazivý vzduch, zalapala jsem po dechu. Dnešní noc bude náročná.
Obvykle cestou do nemocnice v tuhle dobu – těsně předtím, než hospody zavřou a vyšlou své zákazníky naším směrem – zaslechnu houkání jedné nebo dvou sanitek, které jsou na cestě k nám. Dnes v noci je ale ticho, stejně jako včera. Vím naprosto přesně, kde je najdu. Zaparkuju a utíkám po namrzlé cestě k nemocničnímu vchodu,
pod nohama mi křupe písek. Jak jinak, tady jsou, nejsmutnější fronta, jakou kdy uvidíte. Dnes večer jich tu stojí osm nebo devět, jedna za druhou, všechny uvězněné na prostranství nemocnice, uvnitř každé je posádka záchranářů s pacientem, někteří potřebují být naléhavě hospitalizováni, ale i v ohrožení života trčí tady, protože se do nemocnice nedostanou. Nejsou zkrátka volná lůžka. Nemocnice je zaplněná až po strop. Dokud někdo uvnitř neuvolní místo, dalšího pacienta nepřijmou. Srdeční záchvat, silné krvácení, sepse, meningitida – těmhle pacientům v modrém světle majáků může být cokoliv a bojím se, že některým z nich možná moc času nezbývá.
Mám co dělat, abych se vůbec prodrala na oddělení pohotovostní služby, hlavní chodba je stěží průchodná. Další pacienti nechaní na popas; tihle leží na transportních lehátcích podél stěny, nedůstojně na očích všem čekají, až je přijme lékař. Zpod haldy pokrývek slyším skuhrání a sténání, žena ve středních letech se sklání nad lehátkem a říká: „To je v pořádku, maminko, jsem tady, mami,“ své vyděšené matce. Pacient vedle ječí a nadává: „Pomožte mi, pomožte mi, tak mi do prdele někdo pomožte!“ Je mladý, má divoký pohled, bojechtivý, zoufalý. Může být zfetovaný, opilý, trpět psychózou nebo možná nepříčetný kvůli mozkovému nádoru. Větší obavy mám ale o muže na dalším lehátku – je tichý, bledý jako stěna, čelo se mu leskne potem, není ani na kyslíku. Je tu spousta policistů, kličkují mezi spěchajícími sestrami. „Dvojka má es-vé-té,“ volá sestra na svoji kolegyni, myslí tím zrychlenou srdeční frekvenci, příznak supravertikulární tachykardie, která může skončit srdečním selháním. „Potřebujeme doktora z resuscitačního. Okamžitě!“
Vzlykot, výkřiky, nadávky, vzdychání, naříkání, prosby a sténání, to je soundtrack z pekla, drásavý zvuk utrpení. Mám chuť, kdyby to jen šlo, chytit ministra zdravotnictví za krk, vytáhnout ho z vládní limuzíny s řidičem a dovléci ho sem do téhle uličky hanby, aby na vlastní oči viděl realitu státního zdravotnictví ořezaného na kost ve jménu ekonomické „efektivity“. Místo toho radši koukám do země, částečně v rozpacích a částečně v obavách, abych nerozčílila nějakého příbuzného na pokraji nervového zhroucení ještě před začátkem služby.
Přesně v jedenáct hodin večer se zapojím do boje. Velmi rychle si předáme službu v „akváriu“, proskleném prostoru vyhrazeném personálu přímo uprostřed pohotovosti, odkud je vidět celý ten blázinec na oddělení. Když zjistím, kdo dnes v noci pohotovosti šéfuje, tiše se zaraduju. Všichni specialisté na oddělení jsou skvělí, ale Nick má mimořádnou schopnost zachovat si chladnou hlavu a umí tím nakazit i své okolí včetně nejmladších kolegů. S ním máme pocit, že táhneme za jeden provaz a že to zvládneme – je to mimořádně nadaný vedoucí lékař. Mám ještě větší radost, když mě přiřadí na majors. Každá pohotovost je obvykle rozdělená na tři části; zraněné schopné
Nevím, jestli něco může vystihnout přesněji podstatu paliativní péče než „My Life’s Stem Was Cut“, jedna z posledních básní Dunmoreové, v níž, přestože si bolestně uvědomuje krátkost lidského života, popisuje vědomé rozhodnutí kvést, zatímco umírá. Báseň o květině končí čtyřverším, jež ohromuje svou jednoduchostí:
I know I am dying
But why not keep flowering
As long as I can
From my cut stem?
Květ ví, že umírá a přesto chce kvést dál dokud to půjde jen třebaže utržen.
Proč vlastně? To je otázka, na kterou nikdo z nás nedokáže s jistotou odpovědět, dokud sami nebudeme stát tváří v tvář terminální diagnóze. Z vlastní zkušenosti však mohu říci, že na místo, které je synonymem umírání, je hospic neuvěřitelně plný života, hořkosladkého, který jde jednoduše dál.
Chytání se stébla
So let us not talk falsely now, the hour is getting late.
Tak už přestaňme kličkovat, protože se připozdívá.
— bob Dylan
Když byly Finnovi, našemu synovi, čtyři roky, málem jsme, nebo přesněji řečeno, málem jsem ho ztratila. Bylo zimní sobotní dopoledne, nejméně vhodný čas vydat se do místního supermarketu, ale došlo nám mléko a kukuřičné lupínky, prázdná lednice byla typickým obrazem dvou přetažených pracujících rodičů, a tak jsem s Finnem vyrazila do mrazivého dne pro nezbytné zásoby.
Finn byl navlečený do čepice, palčáků, péřové bundy, gumáků a jako obvykle si šíleně chtěl povídat o dinosaurech. Byl ještě ve věku, kdy slova tu a tam nestačila držet krok s myšlenkami, a tak jsme nesouvisle probírali, jestli by vyhrál spinosaurus nebo ankylosaurus, a já jsem ho rozesmála, když jsem vymýšlela ty nejbláznivější možné způsoby využití spinosauří páteře. Bylo tak chladno, že mu šla od pusy pára jako drakovi z nozder kouř a jeho pacička byla teplá a měkoučká.
V supermarketu jsem tu ručku pevně držela. Rodiny se zachmuřeným výrazem tlačily vozíky mezi regály jako na zpomaleném demoličním derby, vyhýbali jsme se nákladům obrovských balíků toaletního papíru a řvoucích nemluvňat. Finn mně tiskl ruku a téměř klusem mě nedočkavě vlekl do své oblíbené uličky s předraženými plastovými blbostmi, kde rodičům krvácí srdce, když jejich děti žadoní o „malý dárek“. Vyvedla jsem ho odtud skrze dav nakupujících, z jejichž zamračených čel se dala vyčíst řečnická otázka, jestli jsme se opravdu celý týden dřeli až do roztrhání těla jen kvůli tomuhle?
Vydechla jsem úlevou, když jsme se dostali k pokladně. Snažit se udržet Finna za ruku v davu lidí bylo jako přetahovat se s lemurem. Zatímco se upřeně díval na řady
Cena za lásku
No one ever told me that grief felt so like fear. Nikdy mi nikdo neřekl, že se zármutek prožívá jako strach.
— C. S. lewiS
Všechno je jinak. Hospic, do kterého jsem s obrovským nadšením nastoupila, hrdá, že můžeme společným úsilím poskytovat útěchu a pohodlí na konci života, se změnil z útočiště v minové pole. Musím být neustále ve střehu, hlídat si každý krok, vím, že útok může přijít odkudkoliv.
Jak se dalo čekat, rentgen potvrdil, že se rakovina v tátově těle rozšířila. V souladu se stupněm pokročilosti a typem – ukázalo se, že jde o ten nejhorší, nejlačnější a nejútočnější – rakovina už napadla tátova játra. Čeká ho operace, následně chemoterapie, aby získal nějaký čas, ale konec je už jistý.
Moji pacienti jsou teď obrazem tátovy budoucnosti. Žloutenka, bolest, žebra a hrudní kost potažené kůží tenkou jako pergamen, to všechno přijde, vím to. Někteří pacienti mě děsí. Jsou to ti v bezčasí mezi životem a smrtí. Jsou v bezvědomí, a přesto jsou jejich těla ještě teplá; mlčí, a přesto dýchají; stále jsou tady, stále se chvějí posledními údery srdce, pro své nejbližší jsou však už ztraceni. Nesnesu pomyšlení, že by se můj otec měl zmítat v tomto pomezí, v prostoru mezi životem a smrtí, sice ještě tady, ale zároveň na odchodu z tohoto světa.
Prostě a stručně, pověra vítězí nad vědou. Pozdě v noci si začínám představovat, že tím, jak uvažuji, bych mohla myšlenky zhmotnit, spojit osud svého otce s osudem svých pacientů. Má dvě já, osobní a profesní, se spolčila, krvácejí společně, jedno do druhého. „Seber se,“ říkám sama sobě, „pacienti si zaslouží něco víc.“
Místo spánku se pokouším zapojit logiku. Podívej se, nejsou to žádné mimořádné zprávy, nic tragického. Čtyřiasedmdesátiletému muži diagnostikovali rakovinu. Když vezmeme v úvahu, že každého druhého z nás potká úplně stejný osud, banálnější už to být nemůže.
Vím, že má táta už většinu života za sebou, desítky let bohatých životních zkušeností. To není pohroma; pohroma je dítě, které odejde, ještě než se vůbec rozvine, nebo miminko, které zemře na novorozenecké jednotce intenzivní péče, dříve než se naučí mluvit a chodit, dříve než se stačí rozkoukat po světě. Nový život by měl otevírat nekonečné možnosti: tohle je tragédie. Až na to, že tentokrát je pacientem můj otec. A rychle mi také dojde, že zármutek se stejně jako láska neřídí rozumem. Smrtelné počty, kdo si zaslouží soucit a kdo ne, jsou falešné. Láska se takovým kupeckým počtům vysmívá. Stydím se, když si vzpomenu na své dřívější lehkomyslné úsudky – svou vlastní hierarchii, chcete-li – co je a co není tragédie. Malé děti jsou samozřejmě na prvním místě. Copak se dá něco srovnávat s tak srdcervoucí hrůzou, jakou je ztráta dítěte? Jako doktorka jsem ale také brzy poznala bolest ze ztráty v druhém extrému života. Ty nerozlučné páry, manželé, kteří jsou svoji přes šedesát let, jen stěží si pamatují život bez toho druhého a raději by zemřeli, než aby přežili svůj protějšek. Jen naprosto bezcitná matematika by mohla spočítat, že jejich zármutek nemá hodnotu.
Předsudky nicméně přetrvávaly. Když mi bylo čtyřicet, ráda jsem mezi svými přáteli vtipkovala, že už je to tady: oficiálně jsem přežila období, během něhož jsem byla dostatečně mladá, abych si zasloužila soucit lékaře. „Ne, vážně,“ říkala jsem sice se smíchem, ale trvala jsem na svém, „jakmile dosáhnete čtyřicítky, nezasloužíte si žádný soucit. Máte štěstí – prožili jste už slušný kus života.“
Byl pátek večer, atmosféra v hospici byla napjatá a ve mně to vřelo. V jednom pokoji umírala mladá žena. Vedle ní seděli manžel a rodiče a společně v tichosti truchlili. Děti byly doma ve svých postýlkách s tetou, dvě batolata pečlivě izolovaná od mlhy smutku obklopující jejich matku. Ve vedlejším pokoji ležela pacientka, které bylo už hodně před devadesát. Mačkalo se tam asi patnáct nebo dvacet příbuzných. Neukázněná banda oddaná matce rodu, jejichž noční hlídka byla hlasitá a neurvalá. Chvíli předtím jsem přešlapovala přede dveřmi, moc nechybělo a málem jsem vlítla dovnitř, abych je požádala o trochu ohleduplnosti k ostatním pacientům hospice a jejich rodinám.
Znenadání chodbu zaplnil hlasitý nářek. Pronikavý řev, který pořád sílil, jak se hysteričtí truchlící hrnuli z pokoje, ječeli a hroutili se na linoleum. Byl to zvuk stejně ohavný jako ohlušující. Neodvažovala jsem si představit, co si asi myslí rodina té mladé ženy tak blízko tomuto apokalyptickému lkaní. Nutkání chránit ostatní pacienty mě rozzuřilo. Ano, dobře, tak zemřela! chtěla jsem na ně zavolat. Bez dvou let sto. Jak vzácná a nádherná směna.2 Ale můžete pro smilování boží přestat děsit ty, kteří ještě žijí? Berte ohledy taky na ostatní!
2 Směna – angl. innings – je termín z kriketu a znamená pobyt na hřišti, pozn. překl.
p odě Kování
Upřímné díky patří mé agentce Clare Alexander a mému redaktorovi Richardu Beswickovi za moudré rady, trpělivost, laskavost, povzbuzení a neochvějnou důvěru v tuto knihu. Lepšího vedení se mi dostat nemohlo.
Děkuji také Danielovi Baladovi, Zoe Hood, Nithyi Rae, Grace Vincent a všem v nakladatelství Little, Brown and Company za podporu a odbornou pomoc.
Děkuji Denisu Campbellovi, Kate Fox, Marku Haddonovi a Rebecce Inglis za přečtení knihy Dear Life nebo její části. Vaše reakce byly neocenitelné.
Knize daly podobu četné rozhovory s mými drahými přáteli. Patří mezi ně: Damian Choma, Moya Dawson, Ed Finch, Alexander Finlayson, Jane Grundy, Jane Henderson, Clare Jacobs, Andy King, Rochelle Lay, Christina Lovell, Robert Macfarlane, Jackie Morris, Natasha Wiggins, Taryn Youngstein – a také máma, Sarah a Nick. Jsem vám nesmírně vděčná.
Time Littlewoode a Johne Reynoldsi – jste spolu s mým otcem lékaři, které jsem vždycky obdivovala a snažila se jít ve vašich stopách. Díky za vaši moudrost. Jste mravním a inspirativním vzorem pro další generaci.
Děkuji všem skvělým zdravotním sestrám ze státního zdravotnictví, se kterými jsem měla tu čest pracovat. Jste úžasné!
Nejhlubší díky patří mým pacientům, kteří mě naučili, co je v životě podstatné. Je pro mě velkou ctí, že se o vás mohu starat.
A především děkuji jednou provždy z celého srdce Daveovi, Finnovi a Abbey.
o autorce
Rachel Clarke (*1972) je britská paliativní lékařka a spisovatelka. Původně vystudovala filozofii, politiku a ekonomii na Oxford University a pracovala jako novinářka, producentka a režisérka pro aktuální zpravodajství (TV Channel 4, BBC). Pracovala mimo jiné na pořadech o al-Káidě, o válce v Perském zálivu, občanské válce v Kongu.
Medicínu začala studovat až v roce 2003. Od roku 2009 pracuje jako lékařka. Po několika letech praxe se specializovala na paliativní medicínu. Také se angažuje za zlepšení pracovních podmínek mladších lékařů.
Její prvotina – memoárový bestseller Your Life In My Hands – vyšla v roce 2017 a tématem je práce mladých lékařů na pohotovosti.
Kniha Dear Life (Je-li ti život milý) vyšla v roce 2020. Týká se smrti, umírání a péče na konci života a je protkána vzpomínkami na nedávno zemřelého Rachelina otce, lékaře. Byla nominována na několik literárních cen.
V roce 2021 vyšla její třetí kniha Breathtaking, která se věnuje práci britských zdravotníků a zkušenostem s péčí o pacienty a rodiny během první vlny COVID-19.
Prolog 9
Kapitola 1 O vlásek 17
Kapitola 2 Do živého 30
Kapitola 3 Uhýbání před smrtí 41
Kapitola 4 Soví duch 55
Kapitola 5 Černá středa 68
Kapitola 6 Hra s čí3ly 82
Kapitola 7 Vyprávění příběhů 97
Kapitola 8 Světlo v temnotě 108
Kapitola 9 Mistrovské dílo 120
Kapitola 10 Chytání se stébla 133
Kapitola 11 Cena za lásku 150
Kapitola 12 Zázrak 164
Kapitola 13 Muž se zlomeným srdcem 178
Kapitola 14 Vděčnost 186
Kapitola 15 Je-li ti život milý 199
Rachel Clarke
Je-li ti život milý
Příběhy ze života Paliativní lékařky
Z anglického originálu Dear Life A Doctor’s Story of Love and Loss, přeložila Tereza Kinovičová Redigovala Štěpánka Ryšavá
Odpovědná redaktorka Tereza Nekorancová Technická redaktorka Lenka Vávrová Počet stran 216
Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Esence, ve spolupráci s organizací Cesta domů
Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2022 jako svou 13 106. publikaci
Sazba Eliška Kudrnovská, studio Designiq Tisk TISK CENTRUM s. r. o., Moravany u Brna Vydání první www.euromedia.cz www.cestadomu.cz
Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce
Nádražní 30, 150 00 Praha 5
Zelená linka: 800 103 203
Tel.: 296 536 111
Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz
Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.knizniklub.cz, www.booktook.cz a www.eshop.cestadomu.cz
Lékaři zachraňují životy – staré paradigma. V očích světa superhrdinové, napůl bohové, kteří prodlužují život a potírají smrt. Ale díky svému otci jsem si uvědomila, že existuje i jiný, nenápadnější styl práce, kde možná medicína nezmůže tolik, zato ale je vlídnější a humánnější. Táta měl nekonečnou zásobu příběhů a z nich jsem se naučila, že přestože se osud pacienta zdá být beznadějný, lékař může obyčejnou lidskostí učinit každou situaci snesitelnější.
Pozoruhodná kniha britské paliativní lékařky Rachel Clarke je citlivě vystavěná z příběhů zářících láskou k životu. Potkáme v ní členy její rodiny, především úžasného otce-lékaře, ale také nespočet kolegů, přátel, pacientů a jejich blízkých. Rachel je však mnohem víc než jen autorkou knihy spletené z příběhů točících se kolem medicíny, života a umírání: je jejich odvážnou, laskavou i vtipnou vypravěčkou a pobízí své čtenáře jak k slzám, tak i k smíchu.
www.knizniklub.cz www.booktook.cz www.cestadomu.cz