Co je to westernové ježdění? Asi nejblíže pravdě bude tvrzení, že je to životní styl. A samozřejmě také jezdecký. Z jakýchsi nejasných důvodů obyvatelstvo naší malé středoevropské zemičky dosti silně lne k historii Divokého západu a s nadšením sleduje vše, co ji aspoň vzdáleně připomíná. Ostatně: i dnešní kluci a holky si jen stěží vzpomenou na sled českých panovníků, ovšem indiánských náčelníků vám vyjmenují hned několik. V očích veřejnosti je westernové ježdění „to, když hodíte na koně sedlo a jedete na pár dní pod širák“, případně „to, kde honí na koni krávy a chytají je do lasa“. V prvním případě ale mluví o takzvaných trailech-stezkách, v druhém případě o rodeu. Oboje sice navozuje slávu zašlých časů dobytčích stezek a dobývání Západu, ale termín westernové ježdění zde není na místě. Tímto termínem se dnes v celém světě označuje sportovní odvětví, které se řídí přesně stanovenými pravidly; odvětví, v němž nejde jen o jezdecký styl, ale vůbec o odlišný způsob práce s koněm. Jestliže anglické ježdění nachází do určité míry uspokojení v tom, že kůň se člověku podrobuje, pak u westernového ježdění je na první místo postaveno partnerství člověka a koně. Ve všech disciplínách (pochopitelně s vyjímkou soutěží na čas) je hodnoceno uvolněné a harmonické předvedení dvojice, klid, nenásilnost pobídek, snaha koně vydat ze sebe vše nikoli proto, že musí, ale protože chce. Rozdíl mezi anglickým a westernovým ježděním není pouze v rozdílné výstroji. Oba styly se liší i v mechanice pohybu koně, rozdílnými způsoby sebrání a odlišným nesením krku a hlavy. Anglické ježdění důsledně dbá na preciznost provedení, krk je vzpřímený a sbalený ve vazu. Westernový kůň nese krk téměř vodorovně, kontakt ruky jezdce s hubou koně je minimální — kůň reaguje více na pobídky holení a na tzv. neckreining, tlak otěže na krku. Staří kovbojové by se asi divili, jak se moderní westernové ježdění vzdálilo tomu, co kdysi v sedle předváděli oni sami. Jistě, ideál koně reagujícího spíše na myšlenku než na pobídku zůstal nezměněn, nezměnil se ani klobouk, a také kovbojské sedlo je stejné. Ovšem zevnějšek jezdců je upravenější a oblečení a výstroj podléhají módním trendům podobně jako délka dámských sukní. Tréninkové metody jsou dnes založeny na téměř vědecké bázi, stejně jako otázky výživy, kování a podobně.
Pro účely westernového ježdění existují i speciální koně. Protože nároky na atletické schopnosti při westernu se dosti značně odlišují od nároků na např. koně parkurového, jsou v tomto sportovním odvětví koně teplokrevní a plnokrevní ve značné nevýhodě. Americká plemena Quarter, Paint a Appaloosa se v průběhu desetiletí ukázala být pro tento druh práce ideální. To sice neznamená, že majitel českého teplokrevníka, Araba či hucula si musí potěšení z westernového ježdění nechat ujít — právě naopak. Musí pouze počítat s tím, že na vyšších či dokonce mezinárodních soutěžích budou jeho šance v konkurenci zástupců už zmíněných amerických plemen takřka nulové. Ale koneckonců: vždy se může najít nějaká vyjímka potvrzující pravidlo...
Trochu historie Když v 16. století přišli conquistadoři se svými stády dobytka a koňmi do Ameriky, přivezli s sebou i svou techniku práce s hovězím dobytkem za pomoci koní, která se velmi rychle rozšířila zejména v Mexiku a na jihozápadě dnešních Spojených států. Mexičtí a kalifornští vaqueros vyvinuli speciální jezdecký styl, při němž jezdec na koně téměř nemusí dbát. Koně tehdy sloužili koneckonců jen k tomu, aby na nich mohli honci kontrolovat stáda dobytka. Koně sice museli umět poslouchat jen několik málo příkazů, zato ale museli být schopní na místě okamžitě zareagovat. Texasané tento jezdecký styl později dále rozvinuli.
Cow sense Díky těmto speciálním požadavkům se vyvinulo plemeno inteligentních, poslušných a obratných koní, kteří byli kromě toho i velmi rychlí a vytrvalí a byli také schopni pracovat samostatně. Museli mít především takzvaný „cow sense“, což znamená, že museli dokázat oddělit kus dobytka od stáda anebo izolované zvíře naopak zpět do stáda vehnat. Westernové ježdění dnes Westernové ježdění, které se praktikuje v dnešní době, nemá s tehdejším účelovým ježděním už pranic společného. Přesto jsou základní principy tohoto jezdeckého stylu platné dodnes. Záleží především na tom, aby jezdec při jízdě na koně působil co možná nejméně a aby ho neomezoval při rozvíjení jeho přirozeného elánu. Při westernovém ježdění se rozlišují dva jezdeceké styly: kalifornský, který se trochu více podobá klasickému anglickému stylu, a texaský, kerý je pohodlnější při delší jízdě a který se osvědčil zejména ve velmi nerovném terénu. Při jízdě v texaském stylu se jezdec opírá do třmenů silněji než při kalifornském stylu. To má velkou výhodu především v nerovném terénu a při častých změnách chodů. Jak vypadá typický westernový kůň? Idelání westernový kůň není příliš velký (má asi 1,55 metru v kohoutku), má mohutnou záď, dobře vyvinutý hrudník a dlouhý krk. Je to obratný kůň, který dokáže bleskově reagovat, je velmi povolný a má pohodlné chody a vyrovnaný charakter. Musí být také interligentní, aby rychle porozuměl příkazům, které mu jezdec udílí, rachle na ně reagoval a vykonal je. Plemena, která se nejčastěji používají k westernovému ježdění, jsou quarter horse, paint horse (to je vlastně strakatý quarter) a appaloosa. Na westernové ježdění mohou být ale vycvičena i mnohá další plemena koní a poníků. Správný chov Předpokladem pro úspěšný výcvik koně je, že je chován v takových podmínkách a takovým způsobem, které odpovídají jeho druhu. Kůň by měl být držen po celý rok buď na pastvišti, nebo v otevřeném stání, aby mohl uspokojit svou přirozenou potřebu pohybu. Tak se nemusí napřed vždycky odreagovávat, než s ním člověk začne pracovat. Kontakt s ostatními koňmi je důležitý pro jeho duševní rovnováhu. A samozřejmě se mu také člověk musí postarat o dostatek rozptýlení, dobrou stravu a zdravotní péči. Pak je kůň ochotný spolupracovat.
Výstroj westernového koně Jak uzdy, tak i kandáre jsou vybaveny tyčkami rozličných délek, takzvanými „stromy“. Ve druhém roce výcviku se kůň jezdí s bosalem, což je uzdění bez udítka s pákovým účinkem. Jezdec dává koni vždy jen docela krátké pomůcky otěží a jinak jezdí s dlouhými otěžemi. Westernové sedlo je hluboké, pohodlné a především těžké! Protože je ale tak veliké, rozdělí se jeho váha rovnoměrně po celém hřbetě koně. Sedlová pokrývka, zvaná také „pad“, je velmi tlustá (několik centimetrů) a chrání koni zároveň hřbet.
Dlouhé třmeny jsou drženy takzvanými „fenders“ (to jsou široké pruhy kůže, sloužící jako třmenové řemeny). Při texaském stylu westernového ježdění se lýtka jezdce nedotýkají koňského těla a jsou vystrčena dopředu. Dotknou se koně jedině tehdy, když jezdec dá pomůcku stehny. Tím se liší od běžného jezdeckého stylu. Kovbojové drželi otěže vždycky v levé ruce, aby mohli pravou rukou vrhat laso. Pokud nepotřebujete laso, můžete držet otěže buď v jedné, nebo ve druhé ruce.
Kůň jako partner Westernové ježdění má svůj původ v práci kovbojů. Uplatňuje se v nejkrásnější jízdárně světa, kterou příroda bezesporu je. Kůň by tu měl pracovat nejen samostatně a ochotně, ale musí mít ještě celou řadu jiných potřebných vlastností. Kovboj a jeho kůň musí tvořit dobře sehraný tým, ve kterém se může jeden na druhého bezvýhradně spolehnout. To je opravdu mimořádně důležité v nouzových situacích.
Výcvik — základem je instinkt Kůň ve službách kovboje musí pracovat. Zná svůj „job“ a svědomitě ho provádí. Významnou roli hraje nejen výcvik, nýbrž také instinkt, takzvaný „cow sense“ (cit pro krávy). Nejprve dostane zvíře základní výcvik jako každý jiný kůň. Teprve potom se krok za krokem seznamuje se svou budoucí prací, a to v doprovodu zkušeného koně. Po staletí je výcvik založen na stejném principu — koně sice musejí umět poslechnout pouze několik málo příkazů, zato však musejí být schopni správně zareagovat na určité situace. Nenacvičuje se však zároveň žádný pohyb jeho těla nebo nohou. Při westernovém ježdění jde především o to, aby se kůň naučil využívat svých schopností instinktivně, kdykoli je to potřeba. Příležitost musí sám vypozorovat a stále se přitom pohybovat tak, aby měl své stádo krav pod kontrolou. Učební metoda se zakládá na poznatku, že člověk může koně naučit jen to, co by se při úplné volnosti naučil sám. Výsledek je překvapující. Kovbojský kůň koná všechny pohyby, které jsou potřebné k ohlídání a řízení stáda, zcela přirozeným způsobem - podle potřeby mění krok a cval, zrychluje, snižuje tempo, zastavuje, obrací a nikdy při tom své stádo krav nespouští z očí. Vzájemný respekt Kovbojský kůň prokazuje svému majiteli neocenitelné služby, podle toho se s ním také zachází a zároveň je podle toho také odměňován. Dostává dostatečné množství krmiva, má prostorný box (nebo ještě lépe tráví celý rok na pastvišti či v otevřeném stání) a po namáhavém pracovním dni si vždy může den nebo dva odpočinout.
Kůň zato musí svého jezdce respektovat a poslouchat. Nesmí například jen čistě z radosti vyskakovat nebo si podle své vůle zacválat. Samostatnost je vítána, ale jen když se omezuje na práci. Například kůň, který odmítá opustit své čtyřnohé přátele, není k potřebě. Kovbojský kůň si časem sám vypěstuje obratnost, kterou k výkonu své práce potřebuje. Ustoupit stranou, obrátit na nejmenší ploše, zvládat obtížný terén... K tomu, aby kůň dosáhl požadovaných cílů, využije celý svůj přirozený talent. V čem je rozdíl? Zdá se, že problémy, jako nasednout, rozjet se, projet někudy nebo být nervózní vůbec neznají, a také o tom ani nepřemýšlejí. Jezdec a kůň jsou dokonalý tým. Tajemství tkví v jejich profesionalitě. Kovbojové jsou zkrátka neporazitelní drezurní jezdci. Kůň ve službách kovboje udivuje svou spolehlivostí a svým „cow sense“. Tyto vlastnosti má sice v sobě každý kůň, ale jen westernový jezdec je umí stále podporovat a prohlubovat — svými věcnými znalostmi a správným zacházením s koněm, které se opírá o znalosti psychologie zvířete. Westernový kůň Westernoví koně musejí být talentovaní, v dokonalé kondici, a aby byli ve svém „povolání“ úspěšní, musejí mít také správnou povahu. Westernový kůň nebo kůň pro kovboje? Základy výcviku kovbojských koní platí i pro westernové koně. Také v tomto případě hraje rozhodující roli partnerství a vzájemná důvěra. Jediný rozdíl je v tom, že westernoví koně nevykonávají denní práci spojenou s pastvou a hlídáním hovězího dobytka, ačkoliv pro to samozřejmě mají potřebné schopnosti. Technika a filozofie jízdy je v obou případech stejná. Bezpečný kůň Westernový kůň má ke svému jezdci neomezenou důvěru a je za každé situace poslušný, ať již na povely z ruky nebo ze sedla. Nikdy svého mistra nevystaví zbytečnému nebezpečí, nechá se řídit jednou rukou a bez problémů zůstane klidně stát. Vnímá i minimum povelových pomůcek a zvládá tak nejobtížnější situace, aniž by zapomínal na svůj náklad a na svého jezdce. Má jistý krok a umí přesně odhadnout terén. Westernový kůň je velmi samostatný a přesto zcela oddaný svému jezdci. Při nákupu koně by se tedy
mělo dbát především na dobrou povahu a ochotu podávat požadované výkony. Počítá se s tím, že během jízdy bude jezdec na koně působit jen minimálně. Neměl by omezovat jeho přirozený elán. Podle čeho poznáte dobrého westernového koně? Jestliže můžete při vedení jednou rukou na dlouhé otěži: — pokračovat v chodu krokem, zatímco ostatní odcválají, — vstoupit do cesty traktorům, projet hustě obydlenou vesnicí nebo na pastvě cválat kolem ostatních koní, aniž by to Vašeho koně znervóznilo, — soustředit se na své úkoly, aniž byste se museli obávat hektické reakce svého koně. Potom tedy máte dobře vycvičeného westernového koně!
KOVBOJOVÉ
Kovbojové vedou své koně na jedné ruce a někdy dokonce vůbec otěže nedrží. Jinak by totiž měli při své práci doslova svázané ruce. Dobře trénovaný kůň se dá při své práci ovládat jen několika povelovými pomůckami. V takovém případě lze mluvit o impulzním ježdění, protože pomůcky používají jen jednou a krátce. Například při chytání telete do lasa jezdec s koně seskočí, jakmile laso nahodí. Kůň se rázem zastaví, aniž by jej k tomu jezdec musel vyzývat a napne laso tím, že o několik kroků ustoupí. Pak laso napíná tak dlouho, dokud jezdec tele nespoutá.
Westernové disciplíny Za hlavní, tzv. královskou disciplínu je považován reining. Dále to jsou western pleasure, superhorse, freestyle reining, barel race, pole bending, trail, western riding, western horsemanship. Mezi rychlostní disciplíny patří stake race. Pro práci s dobytkem jsou disciplíny team penning, cutting či working cow horse. Dále je možno vidět tzv. nejezdeckou předváděcí disciplínu a to showmanship at halter. Poté jsou ještě k vidění tzv. hry, a to flag race, ribbon race, keyhole race, boot race, katalog race, rope race a Nez Perce stake race. Ty se od disciplín liší tím, že se jezdí na čas. 1/ Soutěže zaměřené na rychlost — barrel racing: obíhání barelů — pole bending: slalom mezi tyčemi 2/ Práce s dobytkem — calf roping: chytání telete do lasa — team roping: odchyt dobytčete ve dvojici — cutting: oddělení dobytčete od stáda — working cow horse: dvojdílná soutěž — přiježděnost koně a práce s dobytkem. — team penning 3/ Přiježděnost, ovladatelnost, poslušnost — reining: westernová drezura — western riding: kombinace přiježděnosti, uvolnění koně a překonávání běžných překážek — western pleasure: uvolnění koně s dobrou mechanikou pohybu — trail: překonávání překážek běžných při práci na ranči, ovladatelnost koně — western horsemanship: posouzení jezdeckých dovedností jezdce 4/ Posouzení stavby těla — halter: předvedení koně na ohlávce — showmanship at halter 5/ V anglickém stylu (u nás neježděné) — hunt weat equitation — hunter under saddle atd.
WESTERN PLEASURE Je z pohledu neznalce úplně jednoduchá disciplína, z pohledu jezdce či trenéra technická disciplína, do které připravit koně by mohlo být zajímavou výzvou, a z pohledu rozhodčího snad nejtěžší soutěž na rozhodování, zejména když se sejde několik přibližně stejně dobrých dvojic. O co zde běží? Skupina koní s jezdci vjede do arény, kde se všechni koně dohromady dle pokynů rozhodčího pohybují po obvodu soutěžní arény krokem, klusem nebo cvalem, a to postupně v obou směrech. Často jsou také na konci soutěže požádáni jeden po druhém o zacouvání. Kůň by měl být během soutěže uvolněný, reagovat ochotně a ihned na téměř neznatelné pomůcky a předvádět westernový ideál chodů koně, tedy chody v přiměřeném tempu, pravidelné a plynulé, žádné šourání nohou, ale na druhou stranu pohodlné na vysezení. Přitom by měl nést pěkně hlavu (kousíček před kolmicí, temeno přibližně v roviě kohoutku), a zároveň by měl být veden na rozumně volných otěžích. Dokáže to váš kůň, navíc v cizím prostředí, vedle cizích koní (hřebci, klisny i valaši pohromadě), s hudbou a diváky okolo arény? Tato soutěž se nehodnotí body, rozhodčí na konci stanoví pořadí, v jakém se dvojice ideálu přiblížily, s přihlédnutím k závažnosti nedostatků, kterých si během soutěže všimnul.
REINING Reining je technická, přiježděnostní, drezúrní disciplína westernového ježdění. Jsou předem stanoveny úlohy, tzv. „patterny“, které můžou být na soutěžích vypisovány. Všechny patterny obsahují cval na kruzích na obě strany, přičemž větší kruhy se jezdí v rychlém a menší v pomalém cvalu. (Posuzuje se nejen tvar kruhů a schopnost předvést koně cválajícího na správnou nohu, ale také „speed control“, kontrola rychlosti, schopnost koně zrychlit či zpomalit.) Při změně vedoucí nohy se předvádí letmý přeskok. Dále se v patternech setkáme s westernovými specialitami, kterými jsou sliding stop, spin nebo rollback. Součástí patternu je i couvání. Sliding stop (klouzavé zastavení) znamená, že kůň ze cvalu zastaví takovým způsobem, že zablokuje zadní nohy, podsadí je pod sebe a sklouzne po nich, přičemž přední nohy ještě doklusávají. Čáry, které kůň vyryje zadními nohami do písku, bývají při soutěžních předvedeních přes deset metrů dlouhé. K dobrému sliding stopu napomáhá dobrý povrch, často také mají koně speciální hladké dlouhé podkovy. Rollback znamená ze zastavení se okamžitě otočit a bez prodlevy nacválat na opačnou stranu. Spin je otočka na místě kolem vnitřní zadní nohy. Vnitřní zadní noha zůstává na místě, přední nohy se přes sebe překládají plynule v klusovém rytmu. Spiny bývají točeny ve velmi rychlém tempu. Velmi častým důvodem nulového skóre při reiningu je špatný počet spinů. Jezdec se v té rychlosti zkrátka o jednu otočku přepočítá.
TRAIL Trail je přiježděnostní disciplína, která má ukázat, jak si kůň dokáže poradit s překážkami a úkoly, které mohou jezdce potkat na vyjížďce. Soutěžní úloha sestává z trasy s minimálně šesti překážkami, z nichž některé se opakují v každé soutěži (stavitel pakuru má povinnost tyto překážky do soutěžní úlohy zařadit). Těmito překážkami jsou branka (otevření, projití a zavření), jízda přes nejméně 4 tyče, a couvání vyznačenou trasou. Dále se zde můžeme setkat s překážkami jako je vodní příkop, slalom, dřevěný můstek, boční chod (ustupování do strany), otočení ve vyznačeném prostoru, nebo úkol pro jezdce — přenést předmět, obléct a vysvléct plášť proti dešti, nebo vybrat a vložit dopis do poštovní schránky.
WESTERN HORSEMANSHIP Tato soutěž je pouze pro třídu mládež a třídu amatér. (Třída mládež — soutěžící do 18 let, třída amatér — soutěžící, kteří startují na svém koni a nepodílí se na výcviku cizích koní ani jezdců.) Rozhodčí si vymyslí krátkou úlohu, kterou jezdci postupně předvádějí. V úloze může být požadována jízda na kruhu, vlnovce i na rovné linii, a to ve všech chodech, obraty, spiny, rollbacky, couvání, ustupování, travers na dvou stopách, přeskoky ve cvalu i kontracval. Dokonce se dá nařídit i jízda bez třmenů. Na trase jsou kužely, které vyznačují místa, kde se mají jednotlivé prvky předvést. Rozhodčí hodnotí, jak přesně se dvojici podařilo úlohu splnit, posuzuje se sed jezdce, jemnost pobídek, reakce koně na pobídky, i vzhled (upravenost a čistotu) dvojice. Pokud jsou dva nebo více jezdců ohodnoceni stejně, přidává se jim další úkol (zpravidla něco jako krátký western pleasure), ve kterém se skupinky jezdců se stejným score definitivně seřadí do konečného pořadí.
BARREL RACE
Barrel race je rychlostní soutěžní disciplínou, tedy jede se na čas. Zároveň patří mezi rodeové rychlostní soutěže. V aréně jsou pro tuto soutěž postaveny tři sudy — kovové barely, které tvoří vrcholy trojúhelníka s rozměry dle pravidel. Blíž ke startovní (a zároveň cílové) čáře jsou dva sudy, dál stojí jeden sud. Soutěžící kolem sudu projíždějí trasu v podobě jetelového trojlístku. Nejprve obkrouží oba bližší sudy, pak objedou třetí sud a jedou zpět do cíle. Za poražení sudu je pětivteřinová penalizace.
CUTTING
V této vpravdě pracovní disciplíně má kůň ukázat, jak je schopen samostatně pracovat s teletem. Jezdec má za úkol ukázat koni, které tele ze stáda chce oddělit. Kůň by měl umět tele ze stáda vyvést, aniž by stádo poplašil. Dál má kůň za úkol tele udržet oddělené od stáda. Jde zde o samostatnou práci koně. Jakmile kůň žene vybrané dobytče od stáda, musí jezdec povolit otěž a jakákoliv pomůcka od jezdce je trestána
penalizací. Kůň má předvést, jaký má cit pro krávu (cow sense), jak dokáže předvídat pohyby dobytčete a správně na ně reagovat. Na provedení úlohy má dvojice 2,5 minuty. Bodovací stupnice je od 60 do 80 bodů. Disciplína je velice náročná. Dobrý cuttingový kůň má pohyby ovčáckého psa, pracuje samostatně nízko při zemi.
WORKING COW HORSE Jde o u nás nejtěžší soutěž, která je kombinací práce s teletem a reiningu. Soutěž má dvě části — reined work a cow work. Reined work představuje projetí vypsané reiningové úlohy (pro tuto soutěž je jich pět). Hodnotí se stejným způsobem jako reining. Narozdíl od reiningu se může dvojice s nulovým skóre umístit, pokud dosáhne potřebného počtu bodů ve druhé části soutěže. Cow work spočívá v práci s jedním dobytčetem. Časový limit pro dokončení této úlohy je 2 minuty. Poté, co je tele vpuštěno do arény, ukáže je jezdec koni, který má začít tele soustředěně pozorovat a dávat najevo „cow sense“ (viz cutting). Potom jezdec pustí tele po dlouhé stěně dopředu a musí je proti stěně nejméně dvakrát obrátit o 180o. Nakonec tele zažene do středu kolbiště a tam je žene jednou v levém a jednou v pravém kruhu. Také tato soutěžní část je obodována od 0 do 100 bodů, kde 70 bodů je základ. Celkové skóre pro tuto soutěž je součet dosažených bodů z obou částí soutěže. Při shodném výsledku se lépe umístí ten, kdo dosáhl lepšího výsledku při práci s teletem.
FREESTYLE RIDING Je to spíše show než soutěž, přestože se určuje konečné pořadí podle daných pravidel. Každý účastník předvede v časovém limitu vlastní úlohu obsahující předepsané reiningové prvky. K úloze je hudební doprovod (který si soutěžící dodá), a předvedená úloha by měla být s hudbou sladěna. Soutěž se jede v kostýmu odpovídajícímu hudbě a „příběhu“, který jezdec předvádí. Jezdci často využívají toho, že nejsou vázáni na povinné uzdění, a předvádějí reiningové prvky zcela bez uzdění, s volnýma rukama gestikulují a rozvíjejí děj. Rozhodčí hodnotí nejen čistotu a kvalitu provedení reiningových prvků, ale také sehranost úlohy s hudbou a „umělecký dojem“ z předvedené scénky.
POLE BENDING
Také patří mezi rodeové soutěže. Je to soutěž na čas. Kůň jede kolem řady šesti tyčí (vzdálenost mezi tyčemi je 6,36 m), kolem poslední se otočí a kličkuje mezi nimi zpět, kolem poslední se opět otočí a kličkuje na druhou stranu. Od poslední tyče se vrací na startovní/cílovou čáru zase podél řady. Shození tyče se penalizuje pěti sekundami, taktéž ztráta přilby či klobouku.
WESTERN RIDING
Western riding je disciplínou letmých přeskoků. Může sloužit jako přípravná disciplína pro ty, kteří se chystají jezdit reining, ale zatím se ještě nepropracovali k zvládnutí některého z jeho specifických prvků, jako jsou třeba spiny nebo rollbacky. Rozhodně tím nechci říct, že jde o nějakou lehkou nebo druhořadou disciplínu. Spíš naopak. Jde o disciplínu, která se disciplíně královské — reiningu — obtížností blíží. V současnosti máme v pravidlech WRC čtyři úlohy (patterny), které je možné na soutěžích jet. Ve všech je přechod z kroku do klusu, z klusu do cvalu, ve cvalu provedení letmých přeskoků na předem vymezených místech, a couvání. Také je zde překonání nízké kavalety v předepsaném chodu (klus nebo cval).
Trasa je vyznačena pomocí dvou řad kuželů a kavalety. Jednotlivé kužely jsou od sebe vzdáleny 9–15 metrů. Koně projíždějí mezi kužely vlnovky (dle patternu) tak, aby pokaždé cválali na vnitřní nohu, tedy každá změna směru znamená nutnost provést jeden letmý přeskok. Hodnocení je podobné jako u reiningu, liší se ale hodnoty penalty bodů. Tato disciplína je značně rychlá (téměř celá je jeta ve cvalu a jednotlivé přeskoky následují v rychlém sledu), takže se u ní rozhodčí rozhodně nenudí.
TEAM PENNING
Patří také mezi rodeové disciplíny. Jde o soutěž s dobytkem. Aréna je rozdělena na dvě poloviny. V jedné části je dobytek, ve druhé je ohrádka o rozměrech 5 x 5 m. Soutěže se účastní tři jezdci, kteří mají za úkol zahnat v časovém limitu 2,5 minuty vybrané tři kusy dobytka do ohrádky. Soutěžící mohou ukončit měření času i tehdy, mají-li v ohrádce méně kusů dobytka. V tom případě se ale nakonec umístí až za těmi, kterým se podařilo zahnat více kusů. Soutěž má v pravidlech tu výjimku, že pád jezdce nebo koně neznamená automaticky diskvalifikaci týmu, jak je tomu v ostatních soutěžích.
HALTER — SHOWMANSHIP Tato soutěž je pouze pro třídu mládež (do 18 let) a třídu amatér (jednoduše řečeno neprofesionál, který soutěží s jedním vlastním koněm a netrénuje nikoho ani ničího koně za peníze). Kůň zde slouží jen jako rekvizita, posuzuje se pouze předvádějící osoba, jejímž úkolem je předvést rozhodčímu na požadované úloze vypucovaného a nablýskaného koně na ohlávce. V úloze může být krok, klus, zastavení, couvání a obrat vpravo kolem vnitřní zadní nohy. Dále se kůň postaví, aby si jej mohl rozhodčí prohlédnout. Pohyb předvádějícího, jeho chování a postavení během provádění úlohy je striktně předepsáno.