Vyzvánění

1

2

Robert Aickman

Vyzvánění Na světě je spousta lidí, kteří nesnášejí hlas zvonů, jenže Gerald mezi ně nepatřil; ale onoho večera, kdy v Holihavenu vyzváněli, změnil názor. Poznal, že zvony přece jen mohou jít člověku na nervy; a poznal to už zakrátko po příjezdu.

Gerald si byl příliš dobře vědom nebezpečí, které na člověka číhá, když se ožení s dívkou mladší o dvacet čtyři roky, a aby se mu ještě víc vyhnul, nechtěl je zveličit konvenčními líbánkami. Překvapivě velká síla Phrynniny lásky zcela změnila jejich povahy: jeho předtím náhodný a bezstarostný přístup k životu nahradila podstatně hlubší a cílevědomá touha po štěstí; a ačkoli o ní se dříve říkalo, že je nepřístupná a nad vším ohrnuje nos, byla teď ochotna souhlasit se vším, jen aby byla s ním. Mají-li mít svatbu v červnu, prohlásil; musí se smířit s tím, že budou moci odjet na svatební cestu v říjnu. Kdyby jejich známost už trvala déle, vysvětlil jí s vážným úsměvem, pak by se dalo ještě něco podniknout; jenže jak to vypadá, podnik ho přes léto potřebuje. Až potud to byla pravda; ovšem jen proto, že jeho služební postavení nebylo tak vlivné, jak Phrynně tvrdil. A jejich známost vlastně ani nemohla být delší, vždyť spolu chodili od prvního dne, kdy se seznámili, to jest necelých šest týdnů před svatbou. „Zapadákov,“ citoval, když na železničním uzlu (už tak hodně odlehlém) přestoupili do lokálky, „kde (jak se tvrdí) jen lidé, kteří se dožijí vysokého věku, mohou mít naději, že se někdy dostanou do Londýna.“ Teď už mohl žertovat o stáří, i když tak snad činil přespříliš často. „Kdo to řekl?“ „Bertrand Russell.“ Z drobného obličeje na něj pohlédly její velké oči. „Opravdu.“ Úsměv potvrdil jeho výrok. „Já se nehádám.“ Nepřestávala na něj hledět. Romantické světlo

3

plynové lampy v půvabně starobylém kupé ho nechávalo v nejistotě, jestli se na něj usmála nebo ne. Raději o tom nepřemýšlel a políbil ji. Výpravčí zapískal a vlak vydrkotal do tmy. Trať lokálky odbočila z hlavní trati tak prudce, že Phrynna málem spadla ze sedadla. „Proč jedeme tak pomalu, když je tu rovina?“ „Protože páni inženýři vedli trať po svazích kopců a údolím, jak je příroda vytvořila, místo aby vystavěli tunely a mosty.“ Rád ji poučoval. „Jak to víš? Geralde! Říkals, žes ještě nikdy nebyl v Holihavenu.“ „To platí pro většinu železničních tratí ve východní Anglii.“ „Takže ačkoli je trať přímá, přece jede vlak pomalu?“ „Tady na čase tolik nezáleží.“ „Rozhodně bych nechtěla jet někam, kde na čase záleží nebo kde už jsi někdy byl. Pak bys neměl nic, co by tě se mnou spojovalo.“ Nebyl si zcela jist, zda tato slova přesně vyjadřují její myšlenky, ale co řekla, ho stejně zahřálo u srdce.

Holihavenské nádraží určitě nepocházelo z dob rozkvětu města; ten si město odbylo ve středověku. Přesto vzbuzovalo dojem, že kdysi hrával Holihaven významnější úlohu než nyní. Nástupiště byla dost dlouhá pro příjezd rychlíků z Londýna, které teď jezdily jinudy, a zařízení čekáren by dodnes vyhovovalo, kdyby se tu snad cestou zastavili příslušníci cizích panovnických rodin.

Olejové lucerny zavěšené na bidýlkách podobných těm, na nichž sedají papoušci, osvětlovaly uniformovaný personál v počtu dvou mužů, kteří stejně jako všichni ostatní holihavenští rodáci vypadali jako bouřemi ošlehaní námořníci. Přednosta stanice a vrátný – zřejmě to byli oni – přihlíželi, jak se Gerald, doprovázen ladně kráčející Phrynnou, blíží po nástupišti, v každé ruce těžký kufr. Gerald postřehl, že jeden k druhému něco prohodil, ale žádný mu nenabídl pomoc. Gerald musel zavazadla postavit na zem, aby mohl odevzdat jízdenky. Ostatní cestující už byli pryč. „Kde je hotel U Zvonu?“ Ten hotel našel Gerald v cestovním průvodci. Jiný hotel v Holihavenu uveden nebyl. Ale ještě předtím, než Gerald promluvil a železničář mu mohl odpovědět, nečekaně zazněl tmou hluboký tón zvonu. Phrynna uchopila Geralda za rukáv.

Přednosta stanice, pokud to vůbec přednosta byl, si Geralda nevšímal a obrátil se k svému kolegovi. „Začínají brzy.“ „Tím spíš bychom měli být včas doma,“ poznamenal druhý muž.

4

Přednosta přikývl a lhostejně vložil Geraldovi jízdenky do kapsy. „Mohl byste mi laskavě říct, jak se dostanu do hotelu U Zvonu?“ Přednosta stanice teď obrátil svou pozornost k němu. „Máte rezervovaný pokoj?“ „Jistě.“ „Ovšem.“ „Na dnešní noc?“ Přednosta stanice se zatvářil velmi nedůvěřivě. „Ovšem.“ Přednosta stanice znovu pohlédl na druhého muže. „Bodejť, Pascoeovi!“ „Ano,“ řekl Gerald. „To je to jméno. Pascoe.“ „Tady se tomu neříká U Zvonu,“ vysvětlil přednosta. „Ale najdete to v Řásné ulici. Nejasně a neochotně mu rukou ukázal cestu. „Půjdete tady přímo. Nádražní třídou. Pak Řásnou ulicí. Nemůžete to minout.“ „Děkuji vám.“ Jakmile vešli do města, začal velký zvon pravidelně vyzvánět. „To jsou ale úzké ulice!“ řekla Phrynna. „Tak jako v každém středověkém městě! Než se řeka zanesla, byl Holihaven jedním z nejdůležitějších námořních přístavů ve Velké Británii. „Kam se poděli všichni lidé?“ Na to, že bylo teprve šest hodin, vypadalo město opravdu úplně vylidněně. „Kam se poděl hotel?“ odpověděl Gerald otázkou. „Ubohý Geralde! Pojď, já ti pomohu.“ Uchopila spolu s ním držadlo zavazadla, které nesl na její straně, ale protože byla si o patnáct palců menší, nebyla mu příliš platná. Ušli už jistě víc než čtvrt míle. „Myslíš, že jsme ve správné ulici?“ „Asi ne. Ale nevidím nikoho, koho bychom se mohli zeptat.“ „Dnes tu obchody zřejmě zavírají dřív.“ Jednotlivé hluboké údery zvonu se nyní ozývaly častěji. „Co je to za vyzvánění? Že by pohřeb?“ „Je snad už trochu pozdě na pohřeb.“ Phrynna na něj poněkud úzkostlivě pohlédla. „Alespoň není chladno.“ „Vzhledem k tomu, že jsme na východním pobřeží, je až překvapivě teplo.“ „Ostatně je mi to jedno.“ „Doufám, že ten zvon nebude vyzvánět celou noc.“

5

Phrynna trhla kufrem. Gerald měl už paže téměř vyvrácené z ramen. „Podívej! My jsme ho přešli!“ Zastavili se a Gerald se ohlédl. „Jak je to možné?“ „No, přešli jsme ho.“ Měla pravdu. Asi sto yardů za nimi visel na jednom domě velký ozdobný zvon.

Vrátili se a vešli do hotelu. Jakási žena v tmavomodrém kostýmu, s dobrou postavou, obarvenými rudými vlasy a nápadně nalíčeným obličejem jim vyšla vstříc. „Pán a paní Bansteadovi? Já jsem Hilda Pascoeová. Donovi, mému manželovi, není dobře.“ Geralda se zmocnily pochyby. Jeho plány nevycházely podle předpokladů. Člověk se nikdy nemá spolehnout na to, co se mu doporučí v průvodcích. Vina byla částečně na Phrynně, která naléhala, aby jeli někam, kde to neznal. „To je mi líto,“ řekl. „Víte přece, jací jsou muži, když jsou nemocní,“ prohodila paní Pascoeová k Phrynně, jako by se dovolávala jejího pochopení. „Nemožní,“ pravila Phrynna. „A navíc velmi obtížní.“ „A pak že si ženská někdy může odpočinout.“ „Souhlasím,“ řekla Phrynna. „Jaké má potíže?“ „Don má vždycky stejné potíže,“ prohlásila paní Pascoeová; pak se zarazila. „Je to něco se žaludkem,“ řekla. „Už od dětství má žaludeční potíže, když toho moc sní.“ Gerald je přerušil. „Mohla byste nám laskavě ukázat nás pokoj?“ „Promiňte,“ řekla paní Pascoeová. „Nejprve se prosím zapište.“ Předložila před ně otrhanou knihu v deskách z umělé kůže, místy se sloupávající. „Stačí jméno a adresa.“ Řekla to, jako by tam Gerald hodlal připsat celý svůj životopis.

Bylo to poprvé, kdy on a Phrynna přenocovali v hotelu; a dlouhý časový odstup, který uplynul od posledního hotelového zápisu, nijak neposílil Geraldovu důvěru v tenhle podnik. „V říjnu je tu vždycky klid,“ poznamenala paní Pascoevá a upřeně na něj pohlédla. Gerald si povšiml, že má oči trochu podlité krví. „Až někdy na výčepy, pochopitelně.“ „My jsme chtěli přijet mimu sezónu,“ chlácholila ji Phrynna. „Taktak,“ prohodila paní Pascoeová. „Jsme tu v hotelu sami?“ vyptával se Gerald. Ta ženská stejně dělá, co může. „Kromě kapitána Shotcrofta. Ten vám přece nebude vadit, že? Je to stálý host.“

6

„Jistě že ne,“ ujistila ji Phrynna. „Lidé říkají, že by hotelu něco chybělo, kdyby tu nebyl kapitán Shotcroft.“ „Aha.“ „Co je to za vyzvánění?“ zeptal se Gerald. Nehledě ke všemu ostatnímu znělo to teď opravdu přespříliš blízko. Paní Pascoeová odvrátila zrak. Geraldovi připadalo, že se pod silným nalíčením skrývá výraz nejistoty. Řekla však jenom: „Zkouška.“ „Chcete říct, že v tom budou později ještě pokračovat?“ Přikývla. „Ale toho si nevšímejte,“ chlácholila ho. „Teď dovolte, abych vás zavedla do vašeho pokoje.“ Než došli do ložnice, rozezvučela se celá plejáda zvonů. „Tohle je nejtišší pokoj, který tu máte?“ otázal se Gerald. „Jak to vypadá na druhé straně domu?“ „Tohle je druhá strana domu. Kostel svatého Guthlaka je tímhle směrem,“ a ukázala přes pokoj ven ze dveří. „Miláčku,“ řekla Phrynna s rukou na Geraldově paži, „brzy to přestane. Jenom to zkoušejí.“ Paní Pascoeová neřekla nic. Z jejího výrazu vycházelo najevo, že je z těch lidí, jejichž vlídnost má přesně stanovené a nikdy nepřekračované meze. „Pokud to tobě nevadí,“ řekl Gerald Phrynně váhavě. „Tady v Holihavenu mají své vlastní zvyklosti,“ prohlásila paní Pascoeová. Spodní tón jejích slov, plný útočnosti, naznačoval mimo jiné, že pokud se Gerald a Phrynna rozhodnou odejít, nikdo jim v tom nebude bránit. Gerald o to ani nestál: uvědomoval si, že by její chování bylo jistě jiné, kdyby mohli odejít někam jinam. Ty zvony ho znervózňovaly a popouzely. „To je velmi hezký pokoj,“ řekla Phrynna. „Zbožňuji postele s nebesy.“ „Děkuji vám,“ řekl Gerald paní Pascoeové. „V kolik hodin podáváte večeři?“ „V půl osmé. Máte dost času, abyste se před jídlem ve výčepu něčeho napili.“ A odešla. „To bychom teda měli,“ souhlasil Gerald, když dveře zapadly. „Je teprve šest hodin.“ „Já vlastně mám ráda kostelní zvony,“ řekla Phrynna, která stála u okna a shlížela dolů na ulici. „To je všechno hezké, ale na svatební cestě rozptylují pozornost.“ „Mou ne,“ řekla Phrynna prostě. Pak dodala: „Pořád ještě není nikoho vidět.“

7

8

9

10

„Nejspíš to bude všechno po hospodách.“ „Já se nechci napít. Chtěla bych si prohlédnout město.“ „Jak si přeješ. Ale neměla bys raději vybalit?“ „Měla bych, ale neudělám to. Teprve až uvidím moře.“ Geralda tyhle drobné důkazy nezávislosti okouzlovaly. Když procházeli halou, paní Pascoeová tam nebyla a v celém hotelu bylo ticho jako v kostele.

Venku se jim zdálo, že jim zvony duní a bijí přímo nad hlavami. „To je jako by se čerti ženili,“ křičela Phrynna. „Myslíš, že moře je tam dole?“ Natáhla ruku směrem, odkud se předtím vrátili. „Myslím, že ano. Vypadá to, jako by ta ulice končila v prázdnu. To by mohlo být moře.“ „Pojď! Utíkejme!“ A než si to vůbec uvědomil, vyrazila.

Nezbylo mu nic jiného než běžet za ní.

Phrynna se zastavila a široce rozpřáhla náruč, aby ho do ní sevřela. Temeno její hlavy mu stěží dosahovalo k bradě. Pochopil: dává mu tím mlčky najevo, že se nemá cítit nijak dotčen, že ji nedokázal dohonit. „Není to krása?“ „Co? Moře?“ Měsíc nesvítil a na konci ulice se nedalo téměř nic rozeznat. „Nejenom to.“ „Všechno až na moře. To není vidět.“ „Je ho cítit.“ „Rozhodně ho ale neslyšíme.“ Phrynna uvolnila své sevření a odklonila o něj hlavu. „Ty zvony duní tak silně, jako by tu byly dva kostely.“ „Určitě jich tu bude víc. V těchhle starých městech jich bývá vždycky několik.“ Náhle se zarazil: teprve při jejích slovech si uvědomil, co vlastně řekl. V duchu se soustředil a napjatě naslouchal. „Ano,“ zvolala Phrynna potěšeně. „Je to další kostel.“ „To je nemožné,“ pravil Gerald. „Přece by dva kostely nevyzváněly na zkoušku tentýž večer!“ „Jsem si tím úplně jista. Jedny zvony slyším levým uchem a druhé pravým.“ Stále ještě nikoho nepotkali. Sporé plynové světlo dopadalo na nízké, ale zřejmě pravidelně používané kamenné přístaviště. „Nejspíš tu vyzvání všechno obyvatelstvo.“ Tahle poznámka, třebas ji vyslovil sám, Geralda znepokojila. „Dobře jim tak,“ vzala ho Phrynna za ruku. „Pojďme dolů na břeh hledat moře!“

11

Sešli po kamenných schodech, které moře olízalo a ohryzalo. Břeh byl stejně kamenitý jako schody, ale hrbolatější. „Půjdeme prostě rovnou za nosem,“ řekla Phrynna, „dokud moře nenajdeme.“ Být Gerald sám, nesnažil by se tolik. Kameny byly velmi velké a velmi kluzké a oči jako by nemohly přivyknout tmě. „Máš pravdu, Phrynno, je cítit.“ „Nefalšovaný mořský zápach.“ „Správně.“ Ale připadalo mu to spíš jako zápach nakupených hnijících chaluh, po nichž se zřejmě smekají. S tak pronikavým zápachem se ještě nikdy nesetkal.

Na přemýšlení mu ovšem nezbývalo mnoho energie a ruku v ruce se jít nedalo.

Po několika nazdařbůh pronesených poznámkách a odmlce, která jim připadala velmi dlouhá, Phrynna znovu promluvila: „Geralde, kde je to moře? Co je to za přístav, že nemá moře?“ Šla dál, ale Gerald se zastavil a ohlédl. Byl sice přesvědčen, že ušli hezký kus cesty, ale když viděl, jak jsou daleko, překvapilo ho to.

Tma jistě mátla, ale zdálo se, že těch několik světel na přístavišti je daleko na obzoru. Když se otočil, aby pohlédl za Phrynnou, zůstaly mu v očích stále ještě se mihající skvrny. Téměř mu zmizela.

Bez něj se jí snad šlo kupředu rychleji. „Phrynno! Miláčku!“ Vtom prudce vykřikla. „Phrynno!“ Neodpověděla. „Phrynno!“ Tu promluvila více méně klidně. „Už je po leknutí. Promiň, miláčku. Stála jsem na něčem.“ Uvědomil si, že to bylo opravdu leknutí; alespoň u něj. „Jsi v pořádku?“ „Snad ano.“ Doplahočil se k ní. „Ten zápach je horší než předtím.“ Byl strašně silný. „Myslím, že vychází z toho, na co jsem šlápla. Noha mi tam úplně zapadla a vtom bylo cítit ten zápach.“ „Něco takového jsem ještě nikdy nezažil.“ „To je mi líto, drahoušku,“ řekla s lehkým posměškem. „Pojďme pryč.“ „Vraťme se. Nemyslíš?“ „Ano,“ souhlasila Phrynna. „Ale musím tě upozornit, že jsem

12

13

velmi zklamána. Podle mého názoru má k půvabům přímořských krajin nezbytně patřit i moře!“ Na zpáteční cestě si Gerald povšiml, že Phrynna otírá střevíc o kameny, jako by se pokoušela ho očistit. „Tohle celé hnízdo zřejmě nestojí za nic,“ řekl. „Musím tě opravdu žádat za odpuštění. Pojedeme někam jinam.“ „Mně se ty zvony líbí,“ odpověděla s jemně zdůrazněnou výhradou.

Gerald mlčel. „Nechci jet nikam, kde už jsi někdy byl.“ Nad opuštěným nevábným pobřežím vyzváněly zvony. „Zřejmě tady ve všech kostelech zkoušejí zvony ve stejný večer, aby si to odbyli,“ řekl Gerald. „Nejspíš chtějí zjistit, který dokáže zvonit nejsilněji,“ usoudila Phrynna. „Pozor, ať si nevymkneš kotník!“ Když došli k malému kamennému přístavišti, byla vřava taková, jako by zvony chtěly dosvědčit, že Phrynnin nápad byl doslova správný.

Salónek byl tak nízký, že se Gerald musel sehnout, aby nenarazil na řadu tlustých trámů. „Proč ‚Kávový salónek‘?“ zeptala se Phrynna, když pohlédla na nápis na dveřích. „Viděla jsem upozornění, že se káva podává pouze v hale.“ „To je podle zásady lucus a non lucendo.“ „To ovšem vysvětluje všechno! Kam si vlastně sedneme?“ Svítila pouze jediná, starožitně vypadající, ale sériově vyráběná lampa. Žárovka byla velmi slabá, tak jak to je pro hotely typické. K osvětlení temné místnosti příliš nepřispívala. „Princip lucus a non lucendo je principem nazývat bílé černým.“ „Vůbec ne,“ ozvalo se ze tmy. „Naopak. Slovo černý právě pochází ze starodávného výrazu, znamenajícího čiřiti.“ Gerald a Phrynna se domnívali, že jsou sami, ale nyní si všimli malého muže, sedícího u neosvětleného stolu v rohu. Ve tmě vypadal jako opice. „Přijímám vaše vysvětlení,“ řekl Gerald.

Posadili se ke stolu pod lampou.

Muž v koutě promluvil znovu. „Proč jste vlastně tady?“ Phrynna se zatvářila vylekaně, ale Gerald klidně odpověděl: „Jsme na dovolené. Máme ji raději mimo sezónu. Vy jste, předpokládám, kapitán Shotcroft?“

15

„Není třeba předpokládat.“ Kapitán znenadání rozsvítil nejbližší starobylou lampu. Na jeho stole byly již prázdné talíře. Geralda napadlo, že zřejmě zhasl, když je slyšel přicházet ke Kávovému salónku. „Opozdili jsme se?“ zeptala se Phrynna, vždycky ochotná urovnávat jakoukoliv trapnou situaci. „Ne, nezpozdili jste se,“ zaduněl kapitánův hluboký smutný hlas. „Dávám si podávat večeři půl hodiny před příchodem ostatních hostů. Nerad jím ve společnosti.“ Vstal od stolu. „Takže mě snad omluvíte.“ Aniž čekal na odpověď, vyšel rychle z Kávového salónku. Měl nakrátko střižené bílé vlasy, smutné oči s těžkými víčky a kulatý obličej, nažloutlý a zvrásněný.

Za okamžik se jeho hlava znovu objevila ve dveřích. „Zazvoňte,“ řekl a opět zmizel. „Tady už zvoní spousta jiných lidí,“ prohodil Gerald. „Ale stejně nám asi nic jiného nezbývá.“ Zvonek v Kávovém salónku však řinčel jako na poplach.

Objevila se paní Pascoeová. Vypadala mnohem hůř, alkohol ji zřejmě zmáhal... „Neviděla jsem vás ve výčepu.“ „Asi jste nás v té tlačenici přehlédla,“ řekl Gerald přívětivě. „V tlačenici?“ zeptala se paní Pascoeová opile. Pak jim po rozpačité přestávce podala ručně psaný jídelní lístek. Objednali si a paní Pascoeová je při večeři obsluhovala. Gerald měl strach, aby se její stav při tom nezhoršil; ale zřejmě měla její opilost stejně jako její vlídnost přesné a vymezené hranice. „Když člověk všechno uváží, pak to jídlo mohlo být horší,“ poznamenal ke konci Gerald. Ulevilo se mu, že alespoň něco celkem klapalo. „Moc toho nebylo, ale jídlo bylo alespoň teplé.“ Když to Phrynna přetlumočila v poklonu pro kuchařku, řekla paní Pascoeová: „Vařila jsem to všechno sama, ačkoli bych se tím neměla chlubit.“ Gerald byl upřímně překvapen, že to vůbec ve stavu, v jakém byla, dokázala. Znepokojeně usoudil, že asi má bohaté zkušenosti za obdobných okolností. „Káva se podává v hale,“ oznámila paní Pascoeová. Odebrali se tam.

V koutě haly byl paraván s půvabnými alžbětínskými dámami ve vysokých límcích a krinolínách. Zpod paravánu čouhal pár malých černých holínek. Phrynna šťouchla Geralda a ukázala na ně.

Gerald přikývl. Museli tedy rozmlouvat o věcech, které je nudily.

16

Hotel byl starý a jeho zdi silné. Dunění zvonů proto v prázdné hale nepřehlušovalo rozhovor až k nesrozumitelnosti, neustále ovšem útočilo ze všech stran, jako by hotel byla pevnost obléhaná kolem dokola dělostřelectvem. Když už vypili druhý šálek kávy, prohlásil náhle Gerald, že už to déle nesnese. „Miláčku, vždyť nás to vůbec neruší. Vlastně je to moc příjemné.“ Phrynna se pohodlně uvelebila v dřevěném křesle se šikmým opěradlem a dlouhými dyftýnovými polštáři hnědými jako bláto, a natáhla své krásné nohy k ohni. „To vypadá, jako by tu vyzváněly všechny kostely. Trvá to už dvě a půl hodiny a zřejmé si vůbec nedopřejí ani chvilku odpočinku!“ „Stejně bychom to kvůli těm ostatním zvonům ani neslyšeli. Je to ale od nich opravdu milé, že nám vyzvánějí na počest!“ Několik dalších minut nepadlo ani slovo. . „Přinesu ti něco k pití. Co bys chtěla?“ „Vyber co chceš. Cokoli si ty vezmeš.“ Phrynna žensky vychutnávala žár, kterým oheň obléval její tělo.

Gerald si to neuvědomil a řekl: „Vůbec nechápu, proč tu musí topit jako ve skleníku. Až se vrátím, sedneme si někam dál.“ „Muži jsou příliš navlečeni, miláčku,“ řekla Phrynna ospale.

Vzdor očekávání Gerald zjistil, že výčep je právě tak opuštěný jako všechno ostatní v hotelu i ve městě. Gerald stiskl popuzeně mosazný zvonek, který stál na pultě. Ozvala se rána jak z pistole.

Ve dveřích mezi policemi se objevila paní Pascoeová. Svlékala si kabátek a nalíčení se jí začalo roztékat. „Prosím brandy. Dvojité. A kmínku.“ Paní Pascoeové se tak třásly ruce, že nedokázala vyjmout zátku z láhve. „Dovolte,“ natáhl se Gerald přes pult.

Paní Pascoeová na něj upřela kalný pohled. „Prosím. Ale nalít to musím já.“ Gerald vytáhl zátku a vrátil láhev. Paní Pascoeová nalila do sklenky hezky nepřesnou dávku.

Pak došlo ke katastrofě. Paní Pascoeová, neschopná vrátit láhev nahoru, kde bylo její místo, postavila ji na nízkou polici. Když se natáhla po karafě s kmínkou, shodila láhev brandy, ze tří čtvrtin plnou, na dlaždicovou podlahu. Zatuchlý vzduch se naplnil výpary z brandy, stoupajícími zpod pultu.

Ve dveřích k zadní místnosti, z nichž vyšla paní Pascoeová, se objevil jakýsi muž. Byl sice poměrně mladý, ale obličej měl nafialovělý a napuchlý, a byl jen v košili bez límce. Velkou narudlou

17

pleš lemovaly pramínky plavých vlasů. Čpěl z něj alkohol jako ze shnilé dýně. Gerald usoudil, že to je Don. Muž byl tak opilý, že nebyl schopen slova. Stál ve dveřích, zarudlýma rukama se přidržoval po obou stranách rámu a zoufale se pokoušel zahrnout svou ženu nadávkami. „Kolik?“ zeptal se Gerald paní Pascoeové. Bylo zřejmé marné chtít ještě kmínku. V tom hotelu snad bude nějaký další výčep. „Tři šilinky šest pencí,“ řekla paní Pascoeová celkem zřetelně; ale Gerald usoudil, že se co nevidět rozpláče. Měl ten obnos přesně.

Paní Pascoeová se k němu obrátila zády a stiskla automatickou pokladnu. Když se od ní vracela, šlápla na kus rozbité láhve a Gerald zaslechl, jak sklo zaskřípalo. Koutkem oka se podíval na jejího manžela. Zhrozil se té ohnuté postavy se skleslými ústy. Pocítil jistý soucit. „Ta nehoda mě mrzí,“ řekl paní Pascoeové.

Paní Pascoeová na něj pohlédla. Dolů po obličeji se jí prodíraly pomalé slzy zoufalství, ale vypadala teď zcela střízlivě. „Pane Bansteade,“ promluvila bezbarvým, uspěchaným hlasem. „Směla bych si přisednout k vám a vaší paní venku v hale? Jen na několik minut.“ „Ovšem.“ Zrovna tohle si sice nepřál, ani mu nebylo jasné, co bude s výčepem, ale bylo mu jí nečekaně líto a bylo nemožné jí odříci.

Aby se dostala k sklápěcí desce, musela projít kolem manžela.

Gerald si všiml, že na vteřinu zaváhala; potom odhodlaně a jistě vykročila s pohledem upřeným přímo před sebe. Kdyby se Don pustil, jistě by upadl; když ho však míjela, pořádně si odplivl.

Nebyl ovšem vůbec schopen mířit a slina mu sklouzla na kalhoty.

Gerald zdvihl sklápěcí desku, aby paní Pascoeová mohla projít, a zůstal stát, aby jí dal přednost. Když za ní vykročil, zaslechl jejího manžela jak mumlá nějaké hluboké nesrozumitelné úvahy. „Kmínka!“ rozpomněla se paní Pascoeová ve dveřích. „Nechte to být,“ řekl Gerald. „Co kdybych to zkusil někde jinde?“ „Ne dnes večer. Všude je zavřeno. Já se tedy vrátím.“ „Ne. Vymyslíme něco jiného.“ Nebylo ještě devět hodin a Gerald nechápal, jak je možné zavřít výčepy před zavírací hodinou.

Ale v hale je čekal další nečekaný výjev. Sotva vešli, paní Pascoeová se zastavila a Gerald, který zůstal trčet mezi dvěma koženkovými křesly, jí nakoukl přes rameno.

Phrynna usnula. Hlavu měla mírně skloněnou na stranu, ale ústa měla zavřená a tělo víc než půvabně uvolněné, takže vypadala překrásně a, jak Geraldovi připadalo, trochu nadpřirozeně, jako mrtvá dívka na obraze z Millaisova raného období.

20

Její výrazná krása zřejmě zapůsobila i na kapitána Shotcrofta; stál totiž mlčky za ní a shlížel dolů, smutný obličej zcela proměněn.

Gerald si všiml, že jedna část pseudoalžbětínského paravánu byla odklopena a za ním bylo vidět kretonem potažené křesílko, na němž ležela hřbetem vzhůru rozevřená kniha. „Přisednete si?“ osmělil se Gerald. Z kapitánova obličeje vyčetl, že se nebude cítit dotčen. „Smím vám přinést něco k pití?“ Kapitán neotočil hlavu a chvíli se zdálo, že není schopen řeči. Potom pravil tiše: „Jenom na chvilku.“ „Prosím,“ řekl Gerald. „Posaďte se. Vy také, paní Pascoeová.“ Paní Pascoeová si nervózně přejížděla po tváři. Gerald se obrátil na kapitána: „Co si dáte?“ „Nic k pití,“ zamumlal kapitán tlumeně. Geralda napadlo, že jestli se Phrynna probudí, kapitán určitě odejde. „A co vy?“ pohlédl Gerald na paní Pascoeovou v upřímné naději, že odmítne. „Nic, díky,“ řekla a dívala se na kapitána. Zřejmě nečekala, že tu bude.

Phrynna spala, a tak si tedy Gerald také sedl. Srkal své brandy.

Dodat celému výjevu přípitkem romantiku bylo nemožné.

V důsledku toho, co se přihodilo ve výčepu, úplně zapomněl na zvony. Nyní, když mlčky seděli kolem spící Phrynny, opět se přes něj převalilo vlnobití zvuků. „Nesmíte se domnívat,“ řekla paní Pascoeová, „že je vždycky takový.“ Všichni mluvili tlumeně, jako by k tomu měli nějaký důvod.

Kapitán opět zachmuřeně pohlížel na Phrynninu krásu. „Ovšem že ne.“ Těžko se tomu však dalo uvěřit. „Kde se čepuje alkohol, tam člověka čekají nástrahy.“ „Je to jistě velmi obtížné.“ „Ani jsme se tu vlastně neměli usadit. V South Norwoodu jsme byli spokojeni.“ „Ale v sezóně jsou tady jistě dobré obchody?“ „Dva měsíce,“ řekla paní Pascoeová trpce, ale přece jen smířeně. „Nanejvýš dva a půl. Lidé, co sem jezdí v sezóně, nemají ani potuchy, co se tu děje mimo sezónu.“ „Proč jste odjeli ze South Norwoodu?“ „Kvůli Donovu žaludku. Lékař řekl, že mu zdejší vzduch prospěje.“ „Když už o tom mluvíme, neklesá tady moře při odlivu až příliš daleko od břehu? Zašli jsme si před večeří na pobřeží, ale vůbec jsme je neviděli.“ Kapitán odvrátil oči od Phrynny a pohlédl na Geralda.

21

22

„To ani nevím,“ řekla paní Pascoeová. „Doteď jsem si ještě nenašla ani chvilku času, abych se tam podívala.“ Byla to celkem obvyklá odpověď, ale Gerald tušil, že v ní není obsažena celá pravda. Všiml si, že paní Pascoeová vrhá neklidné pohledy na kapitána, který se právě díval na mihotavou hradbu plamenů. „No, teď už zase musím pokračovat v práci. Zašla jsem si sem jenom na skok.“ „Děkuji vám,“ řekla a vstala. „Zůstaňte ještě trochu,“ vyzval ji Gerald. „Počkejte, až se manželka probudí.“ Při jeho slovech se Phrynna nepatrně zavrtěla. „To nejde,“ odmítla paní Pascoeová s úsměvem na rtech.

Gerald si všiml, že po celou tu dobu pozorovala kapitána zpod víček, a pochopil, že by zůstala, kdyby tu nebyl. A tak tedy odešla. „Nejspíš se tu ještě stavím, abych vám popřála dobrou noc. Musíte prominout, že voda není dost horká. To je tím, že nemáme podomka.“ Zvony neprojevovaly ani náznak ochabnutí.

Sotva paní Pascoeová zavřela dveře, promluvil kapitán „Kdysi to byl výborný chlap. Věřte tomu.“ „Myslíte Pascoe?“ Kapitán vážně přikývl. „Můj typ to není,“ řekl Gerald. „Řád za vynikající službu s hvězdou, Záslužný letecký kříž s hvězdou.“ „A teď už mu zbývají jen ty hvězdy na koňaku! Proč?“ „Slyšel jste, co řekla. Byla to lež. Neopustili South Norwood kvůli mořskému vzduchu.“ „Stejně jsem tomu nevěřil.“ „Dostal se do nesnází. Podvedli ho. Není to člověk, který by se vyznal v lidské povaze a celé její zkaženosti.“ „Škoda,“ řekl Gerald. „Ale není pak tohle pro něj přece jen to nejvhodnější místo?“ „Naopak, to nejhorší,“ řekl kapitán a v očích mu zaplál temný plamen. „Pro něj i pro každého jiného.“ Phrynna se ve spánku opět zavrtěla; tentokrát prudčeji, takže se málem probudila. Oba muži se ani nepohnuli, ani nepromluvili, dokud opět neslyšeli její stejnoměrné oddychování. V místnosti naplněné tichem zněly zvony hlasitěji než předtím. Bylo to, jako by ta vřava prorážela díry do střechy. „Tohle je ale opravdu pěkně hlučné hnízdo,“ prohodil Gerald stále ještě ztlumeným hlasem.

23

„Proč jste sem museli přijet zrovna tenhle večer?“ Kapitán mluvil i teď tlumeně, jenže s neobyčejnou důrazností. „Tohle se neděje často?“ „Jednou za rok.“ „To nám měli oznámit!“ „Normálně hosty neberou. Ani k tomu nemají právo. Když hotel ještě vedl Pascoe, tak se to nikdy nestalo.“ „Paní Pascoeová se zřejmě domnívala, že si nesmějí dovolit přijít o zákazníka.“ „Takováhle záležitost se nesmí svěřit ženské!“ „Jenže jiná alternativa tady asi není, že?“ „V podstatě nepřestávají být ženy stvořeními temnot.“ Kapitán to řekl tak vážně a zatrpkle, že se Gerald nezmohl na odpověď. „Manželce ty zvony nevadí,“ řekl za chvíli. „Vlastně se jí celkem líbí.“ Ten kapitán tu dělá z nepříjemnosti, třebas palčivé, úplné melodrama!

Kapitán se otočil a upřeně na něj pohlédl. Geralda napadlo, že si kapitán na podkladě jeho slov zřejmě zařadil i Phrynnu do kategorie stvoření temnot. „Odvezte ji, člověče!“ vyzval ho kapitán divoce opovržlivým hlasem. „Snad za jeden nebo dva dny,“ odpověděl Gerald s trpělivou zdvořilostí. „Přiznávám, že nás Holihaven zklamalo.“ „Teď. Dokud je ještě čas. Okamžitě!“ Z kapitána vyzařovalo tak hluboké přesvědčení, že se Gerald vylekal.

Rozvažoval. I prázdná hala s šerednými ozdobami a tuctovým nábytkem působila nepřátelsky. „Přece tu nemohou ty zvony zkoušet celou noc,“ řekl. Jenže teď tlumil jeho hlas záchvěv strachu. „Zkoušet!“ V přetopené místnosti se chladně zatřepetalo kapitánovo opovržení. „Co jiného?“ „Vyzvánějí, aby probudili mrtvé.“ Závan větru v komíně na okamžik rozdmýchal již téměř zkomírající plameny. Gerald silně zbledl. „To je snad jen metafora,“ řekl téměř neslyšně. „Nikoli v Holihavenu.“ Kapitánův pohled se vrátil k ohni.

Gerald pohlédl na Phrynnu. Oddychovala už lehčeji.

Gerald se otázal opět šeptem: „A co se děje?“ Také kapitán téměř šeptal: „Nikdo nedokáže odhadnout, jak dlouho musí vyzvánět. Mění se to rok od roku. Nevím proč.

24

Až do půlnoci se vám oběma nemůže nic stát. Nejspíš i ještě nějakou dobu po půlnoci. Nakonec se mrtví probudí. Napřed jeden či dva, potom všichni. Dnes večer se i moře stáhlo od břehu. Viděl jste to na vlastní oči. V místě, jako je tohle se každým rokem utopí několik lidí. Letos jich bylo mnohem víc. Ale i tak je mezi mrtvými utopenců jen málo. Většina z nich nepřichází z vody, nýbrž ze země. Není to hezká podívaná.“ „Kam jdou?“ „Nikdy jsem se nešel za nimi podívat. Nemám chuť se z toho zbláznit!“ V kapitánových očích se odrážely rudé plameny ohně. Nastala dlouhá odmlka. „Nevěřím v zmrtvýchvstání,“ řekl Gerald. Jak se připozdívalo, zněly i zvony hlasitěji. „Rozhodně ne těl.“ „Jaký jiný druh zmrtvýchvstání je možný? Všechno ostatní je pouhá teorie. Ani představit si to nedokážete! Nikdo si to nedokáže představit.“ O něčem takovém už Gerald nediskutoval dobrých dvacet let. „Takže mi tedy radíte, abych odejel,“ řekl. „Kam?“ „Na tom nesejde.“ „Nemám auto.“ „Tak raději jděte pěšky.“ „S ní?“ Gerald jen pohlédl směrem k Phrynně. „Je mladá a silná.“ Z kapitánových slov zazněla dávno ztracená něha. „Je o dvacet mladší než vy, a proto o dvacet let důležitější.“ „Ano,“ řekl Gerald. „Souhlasím... A co vy? Co uděláte vy?“ „Já už tu žiju nějaký ten rok. Vím, co dělat.“ „A Pascoeovi?“ „On je opilý. Když je člověk namol, není na světě nic, čeho by se musel bát. Řád za vynikající službu s hvězdou a Záslužný letecký kříž s hvězdou…“ „Jenže vy sám nepijete?“ „Od té doby, co jsem přišel do Holihavenu. Odvykl jsem si.“ Náhle se Phrynna posadila. „Dobrý večer,“ pozdravila kapitána, ještě zcela neprobuzena. Pak řekla: „To je legrace! Ty zvony stále ještě vyzvánějí.“ Kapitán vstal. Oči měl odvrácené. „Myslím, že už jsem vám řekl všechno,“ poznamenal k Geraldovi. „Stále ještě máte čas.“ Nepatrně se uklonil Phrynně a vyšel z haly.

25

„Na co ještě máš čas?“ zeptala se Phrynna a protáhla se. „Snažil se tě obrátit na pravou víru? O co, že je novokřtěnec!“ „Něco takového,“ řekl Gerald a snažil se uvažovat. „Půjdeme si lehnout? Odpusť, jsem strašně ospalá.“ „Není co odpouštět.“ „Anebo že bychom šli ještě jednou na procházku? To by mě probudilo. A možná že už nastane příliv.“ Gerald, ačkoli sám sebou za to téměř opovrhoval, nebyl schopen jí vysvětlit, že by měli ihned odjet; bez dopravního prostředku a lhostejno kam; v případě nutnosti šlapat třeba celou noc. V duchu si řekl, že nejspíš by neodešel, ani kdyby byl sám. „Jestli jsi ospalá, tak vlastně můžeš být ráda!“ „Miláčku!“ „Já to myslím kvůli těm zvonům. Bůhví kdy to přestane!“ Uvědomil si, co řekl, a znovu se do něj zahryzl strach.

Ve dveřích k výčepu se objevila paní Pascoeová. Přinesla na podnose dvě sklenice, z nichž se kouřilo. „Myslela jsem si, že by vám oběma přišel k duhu ještě šálek před spaním. Ovaltina ještě s něčím.“ „Děkuji vám,“ řekla Phrynna. „Nic lepšího si ani nemohu představit.“ Gerald postavil sklenice na proutěný stolek a rychle dopil své brandy.

Paní Pascoeová začala přemisťovat židle a narovnávat polštáře.

Vypadala velmi poděšeně. „Je kapitán novokřtěnec?“ zeptala se Phrynna přes rameno. Byla pyšná, že dokázala předběhnout Geralda a první začala pít ten horký nápoj.

Paní Pascoeová přestala na okamžik protřepávat polštáře. „Nevím. Co je to?“ řekla. „Zapomněl tady svou knihu,“ zjistila Phrynna, opět na nové stopě. „Co tak asi může číst?“ pokračovala. „Nejspíš Foxovy ‚Životy mučedníků.‘“ Jako by ji posedl podivný ďáblík.

Jenže paní Pascoeová znala odpověď. „Stále čte totéž,“ řekla pohrdavě. „Čte jen jednu knihu. Jmenuje se ‚Patnáct rozhodných bitev světa‘. Od té doby, co sem přišel, tak ji čte neustále. A když ji dočte, tak začne znovu.“ „Mám mu ji odnést nahoru?“ zeptal se Gerald. Nebyla to úslužnost ani náklonnost, ale spíš obava, že se kapitán už nevrátí do haly; teď, když o tom všem několik minut rozvažoval, zatoužil se ho podrobně na všechno vyptat.

26

„Srdečně vám děkuji,“ řekla paní Pascoeová, jako by se jí ulevilo od podobné obavy. „Pokoj číslo 1, hned vedle japonského rytíře.“ A pokračovala ve svém načechrávání a urovnávání. Geraldovým rozrušeným nervům připadalo její chování až příliš chtěně normální.

Vzal knihu a vypravil se nahoru. Kniha měla pravou koženou vazbu a ořízka byla pozlacená: zřejmě dárková publikace. Když Gerald vyšel z haly, podíval se na první stránku. Velkým písmem tam bylo napsáno: „Mému drahému synu Raglanovi u příležitosti jeho vyznamenání královnou. Od jeho hrdého otce, generálmajora Shotcrofta.“ Pod věnováním byl neumělou pečetí připevněn ohyzdný erb.

Japonský rytíř číhal v temném koutě stejně jako kapitán, když se s ním Gerald poprvé setkal. Široký okraj přilby stínil černé očnice šišáku, knír se realisticky ježil. Vypadalo to, jako by rytíř střežil dveře za sebou. Nebylo na nich žádné číslo, ale protože jiné dveře tu vidět nebylo usoudil Gerald, že vedou do pokoje číslo 1. Kousek dál na tmavé prázdné chodbě bylo okno, jehož staré rámy se chvěly lomozem a duněním zvonů. Gerald hlasitě zaklepal.

Pokud se ozvala nějaká odpověď, pak ji zvony přehlušily. Gerald zaklepal znovu. Když se mu ani na třetí zaklepání nedostalo odpovědi, opatrně otevřel dveře. Musí se přece dozvědět, zda v případě, že by Phrynna a nejspíš i on zůstali za všech okolností ve svém pokoji, dokud se nerozední, všechno dobře dopadne. Nahlédl do pokoje a zadržel dech.

Nebylo tam rozsvíceno žádné světlo, ale záclony na jednoduchém okně, pokud tam totiž nějaké byly, byly úplně roztaženy, a spodní okno bylo vytaženo tak vysoko, jak to jen šlo. V prázdném přítmí, ve smršti zvuků tu klečel kapitán a na jeho krátce střižených bílých vlasech se slabě odrážel třpyt bezměsíční noci; hlava mu spočívala na parapetu jako člověku, který má být gilotinován.

Obličej měl opřený jednou tváří do dlaní, takže Gerald jen matně rozpoznal jeho výraz. Někomu mohlo připadat, že je u vytržení, ale Geraldovi se zdálo, že prožívá smrtelná muka. Vyděsilo ho to víc než všechno, co se až dosud přihodilo. Uvnitř pokoje působilo vyzvánění jako řev řítících se lvů.

Gerald tu stál drahnou chvíli. Nebyl schopen pohnout se z místa.

Nepoznal, zda kapitán ví či neví, že tu je. Kapitán to nijak nedával najevo, jen sebou několikrát trhl směrem ke Geraldovi, jako neklidný spáč ještě víc zneklidněný cizím vetřelcem. Gerald si nebyl jist, zda tam má knihu nechat; rozhodl se však, že ji někam polo-

27

ží; pomyšlení, že by knihu měl ještě déle držet, mu totiž bylo proti mysli. Vkradl se do pokoje a tiše ji položil na sotva viditelnou dřevěnou truhlu u nohou prosté kovové postele. V pokoji snad ani nebyl žádný jiný nábytek. Venku za dveřmi se volně klátící, skvrnami pokryté prsty japonského rytíře dotkly jeho zápěstí.

Nebyl ani tak dlouho z haly pryč, jenže paní Pascoeové to stačilo, aby znovu začala pít. Nechala úklid nedokončený, či spíš místnost v částečném nepořádku, a opírala se o římsu nad krbem a pořádně si nahýbala whisky z tmavé sklenice. Phrynna ještě nedopila svou Ovaltinu. „Jak dlouho to ještě bude trvat, než ty zvony přestanou?“ zeptal se Gerald, sotva otevřel dveře do haly. Byl nyní rozhodnut, že oba musí bezpodmínečně odejít. Za výmluvu jim poslouží nemožnost spánku. „Neřekla bych, že paní Pascoeová toho ví víc než my,“ řekla Phrynna. „Měla jste nás informovat o téhle — téhle každoroční události dřív, než jste přijala naši objednávku.“ Paní Pascoeová se napila další whisky. Gerald ji podezíral, že ji pije neředěnou. „Není to pokaždé stejná noc,“ řekla přiškrceným hlasem a upírala zrak na podlahu. „Odjedeme!“ vyhrkl Gerald. „Miláčku!“ Phrynna ho chytila za paži. „Nech to na mně, Phrynno!“ Pak se obrátil k paní Pascoeové: „Za pokoj pochopitelně zaplatíme. Prosím objednejte nám auto.“ Paní Pascoeová se teď na něj dívala s kamennou tváří. Když ji požádal o auto, krátce se zasmála. Pak změnila výraz, sebrala se a řekla: „Nesmíte brát kapitána tak vážně, víte.“ Phrynna rychle pohlédla na manžela.

Whisky byla dopita. Paní Pascoeová postavila prázdnou sklenici až příliš prudce na ozdobnou římsu nad krbem. „Kapitána Shotcrofta nebere vážně nikdo,“ řekla. „Ani jeho nejbližší příbuzní.“ „Má nějaké?“ zeptala se Phrynna. „Připadal mi tak opuštěný a tak smutný.“ „Má Dona a já jsem jeho talismanka,“ řekla a alkohol zřejmě rušivě zasáhl do její mluvnice. Jenže ani alkohol nedokázal zakrýt její záští. „Mně připadalo, že má charakter,“ řekla Phrynna. „To tedy má, a ještě mnoho dalšího, o tom nepochybujte,“ řekla paní Pascoeová. „Ale vzdor tomu ho vyšoupli.“

28

29

„Odkud?“ „Propuštěn z vojska, stanný soud, degradace, šavle zlomena vejpůl, tlumené víření bubnů, celá ta paráda.“ „Chudák starý. Určitě to byl justiční omyl.“ „To proto, že ho neznáte.“ Paní Pascoeová se zatvářila, jako by čekala, že jí Gerald nabídne další whisky. „S tím se on určitě nikdy nesmíří,“ řekla Phrynna zadumaně a skrčila nohy pod sebe. „Není divu, že je podivín, když celou dobu jde o omyl.“ „Vždyť jsem vám právě řekla, že to nebyl omyl,“ tvrdila paní Pascoeová zavile. „Jak se to dá vůbec vědět?“ „Vy to vědět nemůžete. Já ano. A nikdo líp!“ Byla současně útočná i lítostivá. „Jestli chcete, abych vám zaplatil,“ zvolal Gerald, aby si vynutil pozornost, „tak mi vystavte účet. Phrynno, běž nahoru a zabal.“ Phrynna pomalu natáhla nohy a vstala. Neměla v úmyslu ani balit ani odjet, ale rozhodně se nechtěla s Geraldem přít. „Budu potřebovat tvou pomoc,“ pravila mírně. „Pokud budu balit.“ U paní Pascoeové nastala další změna. Teď se tvářila zděšeně. „Neodjíždějte. Prosím neodjíždějte. Ne teď. Je příliš pozdě.“ Gerald se před ni postavil. „Příliš pozdě na co?“ zeptal se prudce.

Paní Pascoeová byla bledší než předtím. „Řekl jste, že chcete auto,“ zakoktala. „Už je příliš pozdě.“ Hlas se jí ztratil v dáli.

Gerald uchopil Phrynnu za paži. „Pojďme nahoru.“ Než došli ke dveřím, podnikla paní Pascoeová další pokus. „Jestli tu zůstanete, nic se vám nestane. Opravdu nic.“ Její hlas, normálně poněkud pronikavý, byl tak slabý, že ho zvony přehlušily. Gerald si všiml, že si opět naplnila sklenici.

Gerald vedl Phrynnu nejprve k masívním hlavním dveřím. K jeho překvapení nebyly ani zamčeny, ani zastrčeny na závoru, ale otevřely se na pouhé stisknutí kliky. Celá obloha před budovou byla plná zvonů, vzduch byl jediným peklem vyzvánění.

Připadlo mu, že nyní už i Phrynnina tvář působí vyčerpaně a zdeptaně. „Vyzvánějí už příliš dlouho,“ řekla a přitiskla se k němu. „Ať přestanou!“ „Zabalíme a odejdeme. Potřeboval jsem si jen zjistit, jestli se odsud dostaneme tudy. Musíme ty dveře tiše zavřít.“ Dveře trochu zaskřípaly ve veřejích a Gerald při pootevřených dveřích zaváhal, zda vrzání překoná rychlým nebo pomalým

30

pohybem. Náhle se úzkou, špatně osvětlenou ulicí cosi prudce mihlo bez jediného zvuku. Připomínalo to pohybem netopýra, bylo to tmavé a beztvaré, jen se zdálo, že si to nad hlavou přidržuje černý plášť. Byl to první tvor, který se jim objevil v ulicích Holihavenu; a Gerald si s úlevou uvědomil, že ho spatřil jen on.

Chvějící se rukou až příliš prudce přirazil dveře. Nikdo to ovšem nemohl zaslechnout, ačkoli se na okamžik zastavil na chodbě před halou. Slyšel, jak paní Pascoeová teď hystericky pláče, a opět byl rád, že Phrynna je krok či dva před ním. Na konci schodiště přímo před nimi byly kapitánovy dveře; museli projít těsně kolem japonského rytíře, aby mohli zabočit nalevo do chodby. Brzy nato byli ve svém pokoji a otočili klíčem ve velkém tepaném zámku. „Můj ty Bože,“ zvolal Gerald a klesl na široké lůžko. „To je horší než peklo!“ A vzápětí se opět, jako už předtím onoho večera, nesmírně vylekal nad nezamýšlenou výstižností svých slov. „Peklo je to tedy pořádné!“ řekla Phrynna skoro klidně. „Ale my do něho nepůjdeme.“ Gerald si nebyl jist, kolik toho Phrynna ví, kolik uhádla nebo co si představuje; jenže každé slůvko vysvětlování by mohlo být nevýslovně nebezpečné. Gerald si ovšem uvědomoval, jak urputně se Phrynna brání myšlence na odchod, a už neměl sil se s tím potýkat.

Phrynna vyhlížela oknem do hlavní ulice. „Snad bychom je mohli přinutit, aby přestali,“ navrhla unaveně.

Gerald se nyní bál víc toho, že by zvony přestaly vyzvánět, než že by zvonily dál. Že by ovšem vyzváněly až do úsvitu mu bohužel připadalo nemožné.

Vtom jedny zvony ustaly. Jinak se zřejmé ztišení jejich hlaholu ani nedalo vysvětlit. „Vidíš!“ řekla Phrynna.

Gerald se posadil na okraji lůžka.

Téměř najednou ustaly i ostatní zvony, rychle jeden po druhém, až se nakonec ozývaly pouze zvony jediné zvonice, té, která zahájila vyzvánění. Pak se i toto vyzvánění postupně ztišilo a zůstal jen jediný zvon. Tento osamělý zvon uhodil sám pro sebe, nesouvisle, pětkrát nebo šestkrát nebo sedmkrát. Pak ustal a rozprostřelo se ticho. Geraldova hlava byla plná dunících ozvěn, postupně utlumovaných rušným prouděním krve. „Probůh,” řekla Phrynna, když se odvrátila od okna, a rozepjala paže nad hlavou. „Odjeďme zítra někam jinam.“ A začala se svlékat.

31

32

Byli na lůžku a v objetí dříve než obvykle. Gerald raději nevyhlédl ven a ani jeden z nich nenavrhl, aby jako jindy otevřeli okna. „Když už tu je postel s nebesy, neměli bychom zatáhnout ty záclony?“ zeptala se Phrynna. „Bude nám tu opravdu útulno. Po všech těch zatracených zvonech!“ „To bychom se udusili. Ty záclony se zatahovaly jen tehdy, když měl někdo projít pokojem.“ „Miláčku, ty se celý chvěješ. Opravdu bychom je měli zatáhnout.“ „Raději lež klidně a objímej mě.“ Ale všechny jeho nervy napjatě ohmatávaly nastalé ticho. Z hotelu i jeho okolí se neozýval vůbec žádný zvuk; ani skřípající prkno v podlaze nebo plížící se kočka nebo vzdálená sova. Když zvony přestaly vyzvánět, Gerald se raději ani nepodíval na hodinky, a neučinil tak ani později; příliš ho tísnil počet nočních hodin, které musí uplynout, než budou moci odejet z Holihavenu. Před sebou viděl kapitána klečícího v temném okně tak jasně, jako kdyby dřevem obložené stěny mezi nimi byly z jevištního flóru; a to zjevení, které spatřil na ulici, křečovitě poskakovalo sem a tam jeho pamětí.

Pak v něm začala vášeň rozevírat své okvětí, pomalu plátek po plátku; jako červená kouzelníkova kytka, která roste přímo pod očima bez kořenů, bez slunce i bez mízy. Něžná touha začala naplňovat zatuchlý pokoj svým tkanivem a svou vůní. Průzračné stěny se opět staly neprůsvitnými, věštby starého muže byly pouhou posedlostí. Ulice byla jistě prázdná, právě tak, jako je nyní; zrak ho oklamal.

Nejspíš ho však jen oklamala nekonečná oddanost lásky, a to zejména pokud jde o čas, který uplynul od okamžiku, kdy zvony přestaly vyzvánět. Náhle se totiž Phrynna k němu těsně přimkla a Gerald zaslechl venku na ulici kroky a nějaké volání. Byly to hlučné kroky, zdáli slyšitelné i zavřeným oknem; a hlas byl pronikavý jako hlas pouličního kazatele. „Mrtví procitli!“ Ani hrubý venkovský přízvuk, ani hrdelně rozechvěné vzrušení nemohlo překroutit nebo zakrýt význam tohoto výkřiku. Zprvu naslouchal Gerald celým tělem a čím víc hluk vzrůstal, tím víc se soustředil; pak vyskočil z postele a hnal se k oknu.

Ulicí běžel statný vytáhlý muž v námořnickém tričku. Zřetelně ho bylo vidět v okamžicích, kdy míjel jednotlivé pouliční lampy, mezi nimi však vypadal jako rozmazaný klátící se stín. Jak vykřikoval svou radostnou zprávu, přebíhal z jedné strany ulice na druhou

33

a máchal pažemi jako černoch. Gerald zahlédl v záblescích lamp, že jeho větrem ošlehaná tvář je u vytržení. „Mrtví procitli!“ A hned po jeho volání vycházeli lidé z domů a sestupovali z místností nad krámy, muži, ženy i děti. Většinou byli zcela oblečeni a zřejmě čekali v tichu a tmě na výzvu; několik jich však bylo v nočních úborech nebo prvních kouscích šatstva, které jim padly do ruky. Někteří se semkli a pochodovali zavěšeni do sebe. Víc jich však přicházelo jednotlivě a vzrušeně mávali pažemi nad hlavami, podobně jako ten první muž.

Všichni vykřikovali, znovu a znovu, trhaně a jeden přes druhého: „Mrtví procitli! Mrtví procitli!“ Gerald si uvědomil, že Phrynna stojí za ním. „Kapitán mě varoval,“ přiznal sklesle. „Měli jsme odejít.“ Phrynna zavrtěla hlavou a uchopila ho za paži. „Nebylo kam,“ řekla. Ale v hlase se jí chvěl strach a v očích měla prázdnotu. „nás jistě obtěžovat nebudou.“ Gerald rychle zatáhl tlusté plyšové záclony, takže se octli v úplné tmě. „Nějak to už vydržíme,“ řekl a ze strachu trochu přehrával. „Ať se stane cokoli.“ Gerald tápal přes pokoj k vypínači, ale když jím otočil, lampa se nerozsvítila. „Nejde proud. Nezbývá než jít zpět do postele.“ „Geralde! Pomoz mi!“ Uvědomil si, že je ve tmě nečekaně zranitelná. Dotápal se k ní a zavedl jí k lůžku. „Už žádné milování,“ řekla kajícně a láskyplně, ale zuby jí drkotaly.

Políbil ji na rty tak něžně, jak jen to ta celá noc připouštěla. „Šli k moři,“ řekla bojácně. „Musíme myslit na něco jiného.“ Jenže hluk neustále sílil. Zdálo se, že dole ulicí prochází všechno obyvatelstvo a znovu a znovu ječí ona strašná slova. „Myslíš, že to dokážeme?“ zeptala se Phrynna. „Ano. Ráno bude po všem.“ „Určitě nemohou být nebezpeční,“ řekla Phrynna. „Jinak by se to netrpělo.“ „Ano, ovšem.“ Teď už, jak se to vždycky stává, sjednotil dav své výkřiky a začal vyvolávat jednohlasně. Podobali se volebním agitátorům skandujícím hesla, nebo fanouškům na fotbalovém utkání. Současně se však hluk začal vzdalovat — Gerald měl neblahé tušení, že všechno obyvatelstvo Holihavenu je na pochodu.

Za chvíli se ukázalo, že všichni sledují přesně vytyčenou cestu

34

jako tomu bývá při procesí. Bylo slyšet, jak vřava přechází z jedné části města do druhé; občas se přiblížila natolik, že Geralda a Phrynny se opět zmocnil prvotní záchvěv hrůzy, ale potom zase postupně slábla. Právě tato neustále se měnící intenzita vřavy přesvědčila Geralda, že při hromadném skandování dochází k zřetelným přestávkám, totiž k časovým úsekům, kdy skandování bylo nahrazeno vzdáleným, chaotickým jásáním. A rozhodně to také začalo vypadat, jako by už vykřikovali něco jiného; Gerald však nemohl rozeznat, co vlastně volají, i když se o to podvědomě snažil. „Je to fantastické,“ řekla Phrynna, „jak se člověk může vyděsit, i když ho nic přímo neohrožuje. Zřejmě je to jasný důkaz, že my všichni patříme k sobě a jsme jednoho rodu, ať už se kolem nás děje cokoliv.“ Probrali celou záležitost ze všech stran. Jak se ukázalo, bylo to lepší než o tom nemluvit vůbec.

Posléze se už nedalo pochybovat, že volání přestalo a dav začal zpívat píseň, jakou Gerald ještě nikdy neslyšel. Jenže způsob, jak ji zpívali, ho přesvědčil, že je to hymnus nebo žalm na nápěv nějaké prastaré lidové melodie. A zase znovu se dav blížil; tentokrát kráčel sice pevně, ale se zvláštní, nekonečnou pomalostí. „Co k čertu tropí teďka?“ zeptal se Gerald ze tmy; nervy už měl tak napjaté, že mu tahle pošetilá otázka mimoděk vylétla z úst.

Dav už zřejmě končil svou pout a blížil se od moře hlavní třídou.

Zpěváci nejspíš popadali dech a vynechávali, jakoby vyčerpáni veselým poskakováním, tak jako děti při hře. Neustále však bylo slyšet temné vrzání a podupávání. Čas plynul, neustále plynul.

Phrynna promluvila. „Myslím, že tančí.“ Nepatrně se pohnula, jako by jí napadlo se jít podívat. „Ne, ne,“ řekl Gerald a pevně ji sevřel.

V přízemí pod nimi se ozvala hromová rána. Hlavní vchod byl násilím vyražen. Bylo slyšet, jak se hotel plní dupající, zpívající luzou. Rozvášněný dav vtrhl do staré budovy, klopýtal její neprostupnou temnotou, všude bouchaly dveře a kácel se nábytek.

Sklenice, talíře a pánve z birminghamské mosazi padaly na zem.

Vzápětí zaslechl Gerald, jak se japonský rytíř sesul na podlahu.

Phrynna vykřikla. Vtom vrazilo mohutné rameno, zocelené zápasem s mořem, do výplně a vyvrátilo jejich dveře. „Mrtvých i živých spolu tančí svět, pravé je místo, pravý čas zrovna teď!“

35

Konečně se tedy Geraldovi podařilo rozeznat slova. Jednotlivá slova písně byla silně zdůrazňována četným opakováním. Šedě zejícím otvorem dveří se tanečníci šouravým krokem cpali dovnitř, přerývaně a posedle zpívajíce; byli na vrcholu extáze, ale vyčerpaní. Míhali a kymáceli se zatuchlou tmou a stále jich přibývalo, až už nebylo v pokoji téměř k hnutí.

Phrynna opět vykřikla: „Ten zápach! Ach Bože, ten zápach!“ Byl to onen zápach, s nímž se setkali na břehu; v přecpaném pokoji nepůsobil už jenom pronikavě, ale nevyslovitelně obscénně.

Phrynny se zmocnila hysterie. Úplně se přestala ovládat, škrábala a bila kolem sebe a znovu a znovu křičela. Gerald se ji pokusil udržet, ale jeden z tanečníků ho ve tmě tak silně udeřil, že ji pustil z náruče. Vzápětí měl pocit, jako by tam už vůbec nebyla.

Tanečníci se tísnili všude, údy jim vířily, hrudě se jim vzdouvaly rytmem písně. Gerald skoro ani nemohl vykřiknout. Pokoušel se prodrat se k Phrynně, ale vtom ho úder mohutného lokte srazil na podlahu, do propasti neviditelných dupajících nohou.

Za chvíli tanečníci odcházeli; nejenom z pokoje, nýbrž, jak se zdálo, i z budovy. I když byl Gerald celý potlučený a zoufalý, přece jen zaslechl, jak se na ulici jednotlivé skupiny opět spojují a znovu začínají zpívat tu píseň.

Netrvalo dlouho a v místnosti zbyla jen spoušť, tma a hnilobný pach. Geraldovi bylo tak zle, že se musel přemáhat, aby neomdlel.

Nebyl s to ani přemýšlet, ani se pohnout, ačkoli obojího bylo zoufale zapotřebí. Potom si s námahou sedl a hlava mu klesla na potrhaná prostěradla.

Nějakou dobu nevnímal vůbec nic; ale nakonec zaslechl kroky blížící se temnou chodbou. Otevřely se dveře a vešel kapitán se zapálenou svíčkou v ruce. Stružky horkého vosku, které mu už ztuhly na sukovité ruce, mu zřejmě ani trochu nevadily. „Nic se jí nestalo. Vaše zásluha to ovšem není.“ Kapitán upíral ledový pohled na Geralda, nedůstojně se krčícího u postele. Gerald se pokusil vstát. Byl strašně potlučený a tak se mu motala hlava, že se obával, zda nemá otřes mozku. Ale kapitánův zákrok mu dodal síly. „Je to vaše zásluha?“ „Uvázla v tom. Tančila s nimi.“ Kapitánovy oči se leskly ve svitu svíčky. Zpěv a tanec už téměř ustaly.

Jenže Gerald se nezmohl na nic jiného než usednout na lůžko.

Hlas měl tichý a nezřetelný, jako by vycházel odjinud než z jeho těla. „Byli ... byli někteří z nich ...“

36

38

Z kapitánovy odpovědi vyzařovalo ještě větší opovržení nad jeho slabostí než předtím. „Byla mezi dvěma z nich. Každý ji držel za jednu ruku.“ Gerald se na něj neodvážil pohlédnout. „Co jste udělal?“ zeptal se stejně vzdáleným hlasem. „To, co je třeba. Doufám, že jsem přišel včas.“ Po zcela nepatrné odmlce pokračoval. „Najdete ji dole v přízemí.“ „Jsem vám velmi vděčen. Je to sice banální, ale co jiného už může člověk říct?“ „Udržíte se na nohou?“ „Myslím, že ano.“ „Tak vám posvítím na cestu.“ Jako obvykle nepřipouštěl kapitánův tón námitek.

V hale byly rozsvíceny ještě další dvě svíčky a Phrynna, v cizím dámském plášti staženém páskem, seděla mezi nimi a pila. Paní Pascoeová, zcela oblečená, ale s očima odvrácenýma, se loudala mezi troskami. „Ty ale vypadáš, miláčku!“ Z Phrynniných slov stále ještě zaznívala hysterie, ale její hlas byl už laskavý jako obvykle. Gerald zapomněl na podlitiny a strach z otřesu mozku a prudce ji sevřel do náruče.

Dlouho stáli tiše v objetí; pak jí pohlédl do očí. „Tady jsem,“ řekla a odvrátila zrak. „Žádné starosti.“ Kapitán mezitím mlčky a nepozorovaně odešel.

Aniž se na Geralda podívala, dopila Phrynna vestoje sklenici. Gerald usoudil, že to byla opět jedna ze specialit paní Pascoeové.

Tam, kde se paní Pascoeová lopotila, byla taková tma, že její snažení mohlo mít jen zcela nepatrný výsledek; stejně však neřekla svým hostům ani slovo a oni s ní také nepromluvili. Ve dveřích strhla Phrynna znenadání ze sebe plášť a hodila ho na židli. Noční košili měla tak potrhanou, že tu stála téměř nahá. Gerald si vzdor tmě všiml, jak paní Pascoeová nevraživě hledí na její krásnou postavu. „Mohli bychom si vzít jednu z těch svíček?“ zeptal se Gerald, v němž se opět běžné společenské normy ujaly vlády.

Jenže paní Pascoeová dále stála mlčky s upřeným pohledem, a tak si na cestu tou změtí poničeného nábytku až k troskám ložnice svítili sami. Japonský rytíř stále ještě ležel na podlaze a kapitánovy dveře byly zavřené. A zápach téměř vyprchal.

Dokonce už v sedm hodin příštího rána se udělalo překvapivě mnoho pro obnovení pořádku. Jenom v hotelu nebyl zřejmě nikdo

vzhůru a Gerald s Phrynnou odešli bez jediného slova. Řásnou ulicí rozvážel mlékař mléko, ale Gerald si povšiml, že na jeho dodávce je uvedeno jméno jiného města. Útlý chlapec, kterého potkali později, jak cílevědomě jde za nějakým nejasným posláním, byl však místní; a když došli k Nádražní třídě, spatřili malý pozemek, na němž už mlčky pracovali muži s rýči v rukou. Bylo jich tam tolik jako much na otevřené ráně a byli právě tak černí. Včera večer ve tmě si Gerald a Phrynna tohoto místa nevšimli. Nápis nad vchodem hlásal: NOVÝ MĚSTSKÝ HŘBITOV. Pohled na černě oděné a mlčenlivé dříče vyvolával v mírném světle podzimního rána hrůzný dojem; jenže na Phrynnu to zřejmě tak nepůsobilo. Naopak, tváře se jí pokryly ruměncem a na prchavou chvíli dostala její hebká ústa ještě smyslnější výraz.

Na Geralda jako by zapomněla, a proto si ji mohl na okamžik pečlivě prohlédnout. Bylo to poprvé od uplynulé noci, co tak učinil. A pak se z ní zase znovu stala Phrynna, jakou znal.

Jenže za těch několik vteřin si Gerald uvědomil, že je mezi nimi něco, o čem se ani jeden z nich nikdy nezmíní a na co ani jeden z nich nikdy nezapomene.

40