Africká abeceda

Africká Václav Chaloupek Fotografie Taťána Typltová

Africkรก Vรกclav Chaloupek Fotografie Taลฅรกna Typltovรก

Hroch 94 Hroch

Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius)

Velikost: výška 1,65 m, délka až 3,6 m samec, 2,4 m samice Hmotnost: až 3000 kg Rozmnožování: březost 8 měsíců, počet mláďat 1 Výskyt: od Etiopie a Senegalu po jih Afriky

Hroch obojživelný vypadá na první pohled jako obtloustlý nemotorný dobrák, ale nenechte se mýlit. Mezi africkými zvířaty patří hroši mezi nejnebezpečnější, a protože žijí ve velkých řekách i v blízkosti lidí, dochází často k tragickým střetnutím. Mají na svědomí víc lidských životů než lvi a levharti. Nejlepší je pozorovat a natáčet hrochy na pastvě z větší vzdálenosti, a pokud jsou blíž, tak raději z auta nebo z loďky. Některá říční ramena vypadají na první pohled jako klidný jihočeský rybník. Když ale pozorujete vodní hladinu, co chvíli se na ní objeví nevelké výčnělky nebo mokré balvany, které za chvíli zase zmizí. Jsou to hroši a se zájmem vás pozorují. Podobně jako krokodýli mají nosní otvory a oči posazené vysoko, a zatímco se třítunové tělo ukrývá pod vodou, zvíře o vás ví. Nejnápadnější Hroch 95

jsou uši, kterými občas pohybují. Velké nebezpečí hrozí člověku, který se dostane mezi pasoucí se hrochy a vodu. Hroch sice vypadá těžkopádně, ale umí běhat rychleji než sprinter, skoro tak rychle jako kůň. Hroch je býložravec, ale není to přežvýkavec. Na pastvu vychází převážně v noci, ve dne jen na chvilku, zvlášť když je horko. Protože nemá srst, snadno by mu paprsky afrického slunce popálily hroší kůži.

V některých částech Afriky jsou hroši velmi hojní. V řekách jako Zambezi nebo Čobe bývá celý rok dost vody, ale jiné řeky vysychají. To se pak ukrývají v posledních

96 Hroch

tůních i stovky hrochů. Kromě člověka a lvů nemají hroši nepřátele. Jejich obrovská tlama s velkými řezáky v horní čelisti a až 60 centimetrů dlouhými špičáky ve spodní nahání hrůzu.

Nejlepší záběry se nám podařilo natočit z loďky na řece Čobe. Hroši nás nechali, abychom se přiblížili i na pár metrů, a já jen doufal, že je lodník dostatečně zkušený a ví, co si může dovolit. Pokud nemají hroši pocit, že je něco ohrožuje, jsou to docela snášenlivá zvířata. Klidně se pasou, kolem pobíhají čejky, volavky a různí bahňáci a loví hmyz, který velká zvířata vyplašila.

Hroch 97

98 Hroch

Hroch je po slonovi a nosorožci třetím nejtěžším suchozemským živočichem.

V noci se pase na břehu. Je velmi nebezpečný.

Hrochům dokonce nevadí, když si na nich volavky odpočinou. „Hele ten bílý pták na tom lesklém balvanu,“ řeknete si, ale to jen volavka pomohla zamaskovat odpočívajícího hrocha. Když se hroši trochu rozčílí nebo když chtějí označkovat teritorium, rozmetají ocáskem trus po stromech, keřích nebo trávě a občas i ve vodě. Říká se, že hroši nikdy nezaútočí z vody na břeh.

Snad je to pravda, já jsem si chtěl to pravidlo ověřit a asi jsem měl štěstí. Chodil jsem po břehu kousíček od vody, dokud se hroší taťka nerozčílil. Rozběhl se ke

mně až voda stříkala na všechny strany. Na kraji se ale zastavil. To už jsem stejně seděl v autě a byl jsem rád, že se nechtěl svézt s námi. Když jsme spali ve stanu u řeky Okavango, občas nám hroši v noci zakopávali o stanové tyčky nebo se otírali o plátno. Měl jsem pořádný strach, ale ani tenkrát se hroši nepokusili na nás zaútočit. Šrámy a jizvy na jejich kůži však svědčí o tom, že souboje mezi hrochy jsou někdy urputné.

Asi jim to nevadí, protože mají hroší kůži.

Hroch 99

148 Lev

Lev

O lvu se říká, že je to nekorunovaný král zvířat. Méně už se ví, že lev, zvláště tedy lví samec, je jedním z největších lenochů mezi zvířaty. Prý odpočívá až 20 hodin denně.

A zbytek? Ty čtyři hodiny se nejspíš někde cpe nebo chvátá za jídlem. A kdy loví? Představte si, že lví samci loví jen výjimečně, obvykle čekají, co jim samice přinesou. Lev jich mívá víc. Někdy žije ve velké smečce i přes 10 dospělých lvů a dospívajících mláďat. „Tak copak jste nám, mámy, dnes ulovily dobrého k večeři? Zase buvol?

To už je třetí tenhle týden“, tak nějak by asi mohly probíhat hovory ve lví rodině. Ve skutečnosti to není tak roztomilé.

Lev čeká, až lvice něco uloví, a pak všechny členy smečky odežene, aby se najedl jako první. Když už nemůže, odvalí se někam do stínu odpočívat a na úlovku se mohou přiživit ostatní. Občas při lovu pomůže i samec, to když je kořist příliš veliká a lvice ji nemohou přemoci. Lovit musí i samci samotáři, kteří nemají svou smečku. Někdy jsou příliš mladí, jindy moc staří. Takový lev v nejlepších letech je od 3 do 8 roků. V národním parku Hwangwe jsme vedle cesty zastihli lva, který nedávno ulovil buvola, nacpal se k prasknutí a odpočíval. Při tom ale hlídal, aby se mu na kořisti nepřiživovali supi. Hejna supů nám při cestování po Africe prozradila, kde se nachází zbytky lví hostiny.

Je několik oblastí, kde se lvi naučili lovit i slony – třeba na řece Čobe. Většinou tam, kde jsou sloni přemnoženi jako na jihu Afriky v Botswaně a Zimbabwe. Na dospělé Lev

149

150 Lev

Lev

151

Lev je největší africká šelma. Žije a loví ve smečkách a odpočívá až 20 hodin denně.

152 Lev

Lev pustinný (Panthera leo)

Velikost: výška 1,2 m samec, 1,1 m samice, délka 1,7–2,5 m samec, 1,4–1,8 m samice Hmotnost: 150–250 kg samec, 90–160 kg samice Rozmnožování: březost 100–120 dní, počet mláďat 1–4 Výskyt: východní a jižní Afrika Potrava: antilopy, pakoně, zebry, buvoli

samce si netroufnou, za oběť jim padnou spíš slůňata.

Málokdy se podaří vidět lvy v pohybu. Jednou jsme drželi palce lvici se dvěma mláďaty, v jejichž stopách pospíchali dva samci. Cizí lvi jsou nepřáteli lvíčat, a tak doufám, že se lvici podařilo uniknout. Před lety na řece Čobe v kempu jménem Ihaha jsme prožili noc na umývárně. Z pozorování zvířat jsme se vrátili až za tmy a zjistili, že přímo v areálu lvi ulovili zebru a právě si na ní pochutnávají. Slyšeli jsme, jak vrčí, tahají se o kořist a jak občas praskají kosti. Věřte, že to zrovna nejsou zvuky pro klidný spánek. Na Okavangu zase ráno ležela 20 metrů za naším stanem lvice. Měl jsem pocit, že přemýšlí, co by si dala k snídani. Když jsme ji nepozvali dál, po chvíli odešla.

V rovníkové Africe se lvi naučili lézt na stromy a odpočívat ve větvích. Má to své výhody. Neotravují je tam tolik mouchy, ovádi ani turisté a cítí se tam v bezpečí před slony, kteří když mohou, lvy odhánějí. V Keni a Tanzanii se lvi slonů bojí.

Množství lvů žijících v africké savaně a buši se neustále zmenšuje. Ubývá prostředí, ve kterém by se jim dobře žilo, někde je pronásledují pastevci, jinde lovci a často pytláci. Dnes většina lvů žije na území národních parků a ve státních nebo soukromých rezervacích. Škoda, protože pohled na lva v africké divočině je daleko krásnější, než když král zvířat proskakuje hořícím kruhem v cirkusové manéži.

Lev

153

Namibská poušť 170 Namibská poušť

Podél pobřeží Atlantického oceánu se od jihu k severu rozkládá dlouhý 2000 km a 50–150 km široký pás. Je to jedna z nejsušších pouštních krajin na světě, najdou se na ní místa, na nichž léta nepršelo. Jedinou vláhu přinášejí mlhy, srážející se nad oceánem a pronikající až 50 kilometrů do vnitrozemí. Způsobuje to chladný Benguelský proud, nad nímž vzniká vlhký vítr, který se nad pouští setkává s horkým vzduchem.

Namibská poušť 171

S tímto jevem jsem se setkal při první cestě po Africe.

Po dlouhých hodinách jízdy rozpálenou krajinou směrem k městu Swakopmund se před námi objevila mlha hustá jako zeď. Projeli jsme jí až k molu, které se ztrácelo v bílé tmě nad oceánem. Když jsme vystoupili z auta, otřásli jsme se zimou, teplota se vyšplhala jen kousek nad 10 °C. Vzali jsme si všechno teplé oblečení, koupili v obchodě pečivo a colu a mlhou se vrátili zpátky do pouště.

Jakmile se objevilo slunce, zastavili jsme. Opět bylo horko přes 30 °C a kolem Afrika, jaká má být.

Asi vás překvapím tvrzením, že poušť je krásná a že se mi po ní občas stýská. Vyrostl jsem sice v lese a mám rád Šumavu a Brdy, ale ta bezlesá bezútěšná pustina má něco do sebe. Namibská poušť má mnoho podob.

Nejstarší je plochá kamenitá poušť mezi řekami Kuiseb a Swakop. Už více než 100 let je chráněna jako přírodní rezervace. Pokud byste se ale těšili na řeku s proudící vodou, nebo alespoň na vysychající tůně, byli byste

172 Namibská poušť

Namibská poušť 173

174 Namibská poušť

Namibská poušť 175

176

176 Namibská poušť

zklamáni. Po řekách zůstala jen široká říční koryta s rovným dnem, která se zaplní vodou jen výjimečně, to znamená třeba jen dvakrát třikrát za sto let. Krásná je procházka divokým kaňonem Sesriem, který řeka Tsauchab vyryla před dvěma miliony let. O 50 kilometrů dál je Sossusvlei.

Proláklina je lemovaná dunami vysokými až 300 metrů.

Když se na některou z nich vydrápete a rozhlédnete se kolem, vidíte všude zase jen duny. Takhle si asi každý Evropan představuje pravou poušť, která je prý poměrně mladá, jen asi 5 milionů let.

Kdybych měl prozradit, co mi připadá v této krajině nejkrásnější, řekl bych, že je to ticho. To vám vstupuje do uší, naplňuje celé tělo zvláštním klidem a najednou vám všechny starosti připadají malicherné, vzdálené a zbytečné.

Namibská poušť 177

Pakůň 202 Pakůň

Pakůň žíhaný (Connochaetes taurinus)

Velikost: délka 1,7–2,4 m Hmotnost: 200–270 kg Rozmnožování: březost 8,5 měsíce, počet mláďat 1 Výskyt: otevřené travnaté stepi Potrava: tráva

Když jsem chodil do obecné školy, četl jsem dobrodružnou knížku po tátovi, v níž se vyskytovalo zvíře jménem gnu. Příběhy se odehrávaly na severu Afriky, která v nich byla líčená jako snadno překonatelný světadíl. Popisovala spoustu nepravd, a co je gnu, autor nevysvětlil. Teprve o hodně později se mi záhadného tvora podařilo identifikovat. Gnu je jeden ze dvou druhů pakoňů, ten vzácnější. Žádný pakůň ale nežije na severu Sahary, zato vím, jak ke svému jménu přišel.

Je to vlastně hodně výstižný přepis hlasu, kterým tyto podivné antilopy mezi sebou komunikují. Kolikrát jsem ho slyšel, když v blízkosti přecházela stádečka pakoňů žíhaných. Jsou to podivná zvířata. Jen málo lidí ví, že patří mezi antilopy a zoologicky se řadí do podčeledi Pakůň 203

buvolců. Asi mi dáte za pravdu, že bychom našli mezi jejich příbuznými elegantnější a pohlednější druhy. Pakoně mají poměrně velkou hlavu, dlouhé nohy a tělo s krátkým krkem, všechno nějak podivně naskládané dohromady. Ani pohled nemají přátelský, pakůň běloocasý dokonce přímo čertovský, jako by chtěl případné nepřátele varovat. Pakoně jsou pěkně útoční, a je proto trochu problém i s jejich chovem v zoologických zahradách. Kdysi žili na jihu Afriky v početných stádech, stěhovali se za potravou podobně jako pakoně žíhaní v Keni a Tanzanii. Moc ale nechybělo a lidé by pakoně běloocasé vyhubili. Před sto lety jich zůstalo naživu jen 300. Dnes už žijí ve větším množství v národních parcích i soukromých rezervacích.

Naopak pakoně žíhaní patří dnes mezi nejpočetnější

204 Pakůň

antilopy. Velká stáda se shromažďují ve východní Africe, když cestují za potravou. Jedná se o asi největší migraci kopytníků na světě. Zebry a pakoně ujdou za trávou a za vodou ročně až 1600 km.

I na jihu tvoří tihle kopytníci velká stáda. Často jsem je pozoroval ve společnosti zeber a pštrosů, jak spásají zdánlivě holé pláně. Pokud se přiblíží velké šelmy, rozběhne se celé stádo zvláštním cvalem rychlostí až 70 kilometrů v hodině. Pakoně ale rozhodně nejsou bázliví a dokážou se nebezpečí postavit. Když se dominantní samec naštve, odrazí i útok geparda nebo hyeny.

Když pozorujete klidné stádo pasoucích se pakoňů a alespoň trochu znáte jejich zvyky a povahu, najednou vám tyhle antilopy nepřipadají ani ošklivé, ani neforemné. Jsou to jen tak trochu jiné antilopy.

Pakoně jsou statné antilopy. Žijí ve stádech v otevřené krajině. Někdy cestují daleko za potravou. Mládě se už 5 minut po narození postaví na nohy a brzy umí chodit.

Pakůň 205

Snovači 250 Snovači

Snovači (Ploceidae)

Velikost: 11–15 cm (podle druhu) Hmotnost: 15–20 g nebo 26–32 g (podle druhu) Rozmnožování: 2-4 vejce Výskyt: subsaharská Afrika, jižní Afrika, Madagaskar, jižní Asie

S jako snovač? Že vám to nic neříká? Ale to je divné.

V Africe zná snovače úplně každý. Jsou to ptáci velcí asi jako naši vrabci (naši asi není správný výraz, vrabci žijí po celém světě) nebo pěnkavy. Je jich hodně – to znamená hodně druhů i hodně jedinců. Je popsáno více než sto deset druhů pravých snovačů, z nichž většina žije v Africe a jen několik druhů na jihu Asie.

K nim se řadí asi ještě dvě stě druhů příbuzných. Samozřejmě, že jsem brzy přestal určovat, který druh mi létá nebo snová nad hlavou. To snování je starší výraz pro předení nebo tkaní a to jsou činnosti, které někteří ptačí snovači opravdu ovládají. Staví si, nebo vlastně snovají, hnízda nejrůznějších tvarů. Já jsem si jejich tvůrce podle tvaru a provedení rozdělil do tří skupin: snovači pečliví, snovači nepořádní a snovači kolektivní.

Snovači 251

252 SnovaÄ?i

SnovaÄ?i 253

V Africe a Asii žije 114 druhů. Splétají kulovitá a podlouhlá hnízda z travin a listů. Někdy staví hnízda společná. Nejznámější je snovač kapský, kaferský nebo pospolitý, snovač žlutý a snovač zahradní.

Všichni snovači jsou poměrně hluční, a zatímco si je budete prohlížet, něco vám o nich prozradím. Samečci se liší od samiček, mají pestřejší peří a jsou pracovití.

Pomocí několika druhů uzlíků splétají hnízda – třeba na rákosí, ale většinou na samém konci větví. Dělají to na počátku období dešťů, když jsou stébla trav a listy zelené. Mladí se to nějaký čas učí. Zatímco starší a zkušenější, když jeden domov dokončí, začnou stavět další pro jinou samičku. Čím šikovnější snovač, tím více může mít samiček. Každá si hnízdo vystele a snese do něho 2 až 4 vajíčka, z nichž se za 2 týdny vylíhnou mláďata. Jako potravu nejprve dostávají hmyz, teprve

254 Snovači

když se osamostatní, pustí se do semen. Nejraději do plodin pěstovaných na polích, jako je proso nebo rýže.

Jeden snovač sní za den tři gramy, menší hejno tak sklidí i jeden hektar za hodinu! Snovači nejsou hloupí.

Na místech, kde nocují, si vyměňují informace o tom, kam je nejlepší vypravit se za potravou. Představte si, že nejpočetnější druh opeřenců na zemi je snovač rudozobý. Odhaduje se, že jich žije jeden a půl miliardy.

Snovači pečliví staví krásná šišatá hnízda podobná těm, která u nás staví moudivláčci. Vchody mají většinou zdola, aby na ně nemohli hadi nebo některé šelmy.

Když hnízdo dokončí, po práci si zazpívají.

Snovači nepořádní se s hnízdy moc nepářou. Možná, že to je součást lsti, aby rozcuchaná hnízda vypadala opuštěně. Také je nestaví ze zelené trávy, ale z uschlých stébel.

Nejzvláštnější hnízda staví snovači pospolití. Svá obydlí staví společně a v jednom může bydlet až tři sta rodin.

Někdy bývá tak velké, že se strom, na němž stojí, zlomí a snovači musí začít znovu.

Některé druhy jsou společenské, jiní snovači jsou hodně nesnášenliví. Nemají rádi konkurenci, a když na ni narazí, pořádně je to rozčílí.

Snovači 255

298 Zambezi

Zambezi

Zambezi je jméno čtvrté nejdelší africké řeky, na každého dýchne dobrodružstvím. Pro mne to v dětství bývala hranice, za níž se v 19. století odvážili jen ti nejstatečnější. Na sever od Zambezi se vypravil i náš Emil Holub a v 50. letech vyšla stejnojmenná knížka, do níž nejdůležitější zážitky z cest českého lékaře a cestovatele vybral František Běhounek.

Zambezi

299

Viktoriiny vodopády, které na ní leží, to je div sám o sobě.

Pro mne byla úžasná každá chvilka, kterou mi bylo dopřáno prožít na této řece. Pramení v Zambii a její celková délka je 2660 kilometrů. Její břehy spojuje pouze pět mostů a jezero nad přehradou Kariba má plochu 5200 čtverečních kilometrů. Na dolním toku je Zambezi široká 5–8 kilometrů, ale i nad Viktoriinými vodopády už je to veletok. Každý den odpoledne vyplouvají proti proudu řeky vyhlídkové lodi a parníky všech možných velikostí.

Z bezpečí paluby je možné pozorovat hrochy, krokodýly a vodní ptáky a také zvířata, která se přicházejí napít.

Největší pozornosti se těší sloni. Jsou to výborní plavci a někteří se potápí tak, že je nad hladinou vidět pouze vystrčený konec chobotu jako pohyblivý periskop.

300 Zambezi

Turisté na lodích popíjejí drinky, baví se a fotografují obrovská zvířata, která se chovají bezprostředně a téměř krotce. Ruch na lodích ale skončí, když slunce zkrvaví a dotkne se porostů na březích. To jsou okamžiky, kdy si člověk přeje, aby se zastavil čas. Zambezi je řeka, kterou jsem si zamiloval.

Zambezi

301

Lvy, slony, zebry, žirafy většinou dobře známe, ať již ze ZOO nebo z televizní obrazovky. Co je anhinga, kde roste baobab, jak vypadá daman a jak snovač? Kde bychom mohli potkat vodušku a je welwitchie zvíře, nebo rostlina?

V tom už bychom si pravděpodobně tak jistí nebyli. Ale můžeme se začíst do Africké abecedy. Václav Chaloupek v ní vypráví o zvířatech, rostlinách a místech známých i pozoruhodně neznámých, o národních parcích a naopak o oblastech turistickým ruchem dosud téměř nedotčených a také o řekách, jež ve vyprahlé Africe tvoří skutečné tepny života. Autor v knize zaznamenal své postřehy a zážitky z četných filmařských cest, které podnikal v rozmezí pětadvaceti let. Exkluzivními fotografiemi, pořízenými během dvou afrických výprav, vybavila knihu Taťána Typltová.

Podařilo se jí zachytit jedinečnost okamžiků, cenných i proto, že kouzlo původní divoké Afriky pomalu a možná nenávratně mizí. Mnohé druhy zvířat jsou ohrožené, jiným hrozí vyhubení, a to nejen v důsledku pytláctví, ale i vlivem měnícího se životního prostředí.

Vypravte se na kontinent s vůní exotiky. Zažijte neopakovatelná setkání s divokou a nespoutanou Afrikou.

ISBN 978-80-7404-318-5

Doporučená cena 369 Kč