Mušketýři s hokejkou by Edice ČT

V Edici České televize vychází třetí vydání, v novější jazykové úpravě, s původními ilustracemi a úvodním slovem slavného sportovního novináře a komentátora Josefa Laufera. Předmluvu k novému vydání napsal Ota Černý. ISBN 978-80-7404-330-7

Doporučená cena 269 Kč

MUŠKETÝŘI S HOKEJKOU Jan A. Palouš

Fascinující příběh našich prvních hokejistů vyprávěný svěže a s humorným nadhledem Janem Paloušem, který dal na mezinárodním turnaji v Chamonix roku 1909 historicky první českou reprezentační branku v ledním hokeji. Český tým do té doby neznal puk a neměl ani správné hokejky, neboť se u nás tou dobou hrál pouze tzv. bandy hokej s gumovým míčkem a kratšími holemi. Když naši reprezentanti dorazili do Chamonix, museli si tito „mušketýři českého hokeje“ vhodné hole opatřit až na místě a poprvé si také vyzkoušeli hru s pukem. Přes krkolomné počátky se naši hokejisté neuvěřitelně brzy probili mezi elitu a již roku 1911 se poprvé stali mistry Evropy. Palouš líčí příběh prvních českých hokejistů čtivou autobiograﬁckou formou. Od svízelných začátků, kdy se ještě jako chlapec téměř potajmu proháněl s kamarády na improvizovaných, vlastními silami uměle zřizovaných ledových plochách až po řadu reprezentačních zápasů včetně Olympiády v Antverpách roku 1920. Nepomíjí ale ani těžké osudy našich reprezentantů za první světové války, kdy se hokej nehrál vůbec a on si musel hledat práci u divadla. Kniha je jedinečným pohledem na počátky ledního hokeje nejen u nás, ale i ve světě. O to cennějším, že pochází z pera jednoho z hlavních aktérů, který se nesmazatelně zapsal do hokejové historie.

Jan A. Palouš

MUŠKETÝŘI S HOKEJKOU Fascinující příběh našich prvních hokejistů

VELKÝ BOJ V LEDOVÉM PALÁCI Zanesli jsme lední hokej do naší vlasti a nová hra se pomalu vžívala. Bylo zprvu hráčům i obecenstvu hodně nezvyklé, že se hrálo s kulatou deskou, která na ledě neskáče a nedá se napálkovat jako míč; už se nehrálo v metrové či větší výšce, ale při zemi. Nevídané byly mantinely, které činí hru ucelenější, plynulejší, téměř bez autových přestávek, ale tím namáhavější, neboť boj byl stále v proudu. I ta malá branka byla překvapením, ale především to, že nestála na pomezní čáře, kde jindy branky stávají, ale v hřišti. A konečně, že se hraje i za brankou. To bylo něco zcela nepochopitelného. 113

Museli si všichni zvykat, hráči i obecenstvo. Ale lední hokej pomalu získával svou soustředěností a rychlým střídáním situací popularitu a zatlačoval bandy-hokej více a více. K dosavadním několika mužstvům přibyla další, hrály se tréninkové, přátelské a brzy i mistrovské zápasy, jak to zima dovolovala. Zahraniční soupeře jsme však neměli, rakouský hokejový svaz se snažil nás izolovat, abychom se museli vzdát samostatnosti v tomto sportu a vstoupit do rakouského područí. Tak se vyvíjel český lední hokej bez mezinárodního měřítka své výkonnosti. Na první mistrovství Evropy v Londýně v roce 1910 se nás svaz neodvažoval vyslat, a tak jsme pěstovali lední hokej jen mezi sebou. Příležitost utkat se v Praze s vynikajícím zahraničním mužstvem se nám naskytla zcela nečekaně. Na evropském hokejovém nebi zazářila hvězda prvního řádu. Bylo to mužstvo Oxford Canadians, složené z Kanaďanů, kteří studovali na Oxfordské univerzitě. Jako Neevropané nemohli se zúčastnit evropského mistrovství. Zda skutečně studovali, nedalo se kontrolovat. Ať tomu bylo jakkoliv, mužstvo bylo značně amatérské úrovně, ačkoliv ani jeho amatérství nemuselo být, jak to u leckterého z kanadských hráčů bývá, zcela nepochybné. Oxford Canadians byli tehdy v Evropě tím, čím v bandy-hokeji byl krátce předtím Leipziger Sportklub. Poráželi své soupeře napořád a stejně jako Lipští se vydali na turné po pevnině. Náš svaz se dohodl se Slavií, že je pozve do Prahy, aby zde sehráli jeden zápas se Slavií a jeden s národním mužstvem. Oxfordští pozvání přijali. Než přijeli do Prahy, měli za sebou již hezkou řádku vysoko poražených mužstev. Pod 10:0 to nedělali. Jejich mužstvo se skládalo z hráčů na tu dobu opravdu skvělých. Předvedli nám v driblingu, ovládání touše a střelbě kabinetní kousky svého umění. Nebyli při hře žádnými slečinkami, dovedli se o soupeře opřít náramně. Slavie prvního dne podlehla hladce 12:0. Druhého dne byla řada na nás. Šli jsme do zápasu celkem beze strachu. Co už se nám může stát, poraženi budeme, doufejme, že to nebude přes 15:0. Konečně ani na tom nezáleželo, svazu šlo o to, aby si národní mužstvo zatrénovalo s vynikajícím mužstvem. Byl to krásný, byť i tvrdý boj. Dlouho jsme drželi stav 1:0, ovšemže pro Oxford Canadians. Útoky jsme opláceli statečně, takže hra naprosto nebyla jednostranná, ale zcela otevřená. Oxfordští byli technicky i střelecky lepší a zápasově zkušenější, ale my jsme proti tomu stavěli znamenitou chuť ke hře, bojovnost, ba chtěl bych říci nadšenou vůli jen tak lehce se nedat. Když se Oxfordským nepodařilo opakovat 114

obvyklou procházku po ledě a museli si „tvrdě vydělávat chléb“, honit se s námi a za námi po kluzišti, zmocnil se jich hněv a na hřišti začaly až jiskry létat. Jirkovskému roztrhl jejich střední útočník holí obočí, ale za to mu potřásl „kamarádsky“ rukou. Šlo tedy do tuha. Vindyš si pochvaloval, že jsme těm Kanaďanům řádně profoukali lýtka. Nepodařilo se jim nakonec dosáhnout ani 10:0, museli se spokojit všeho všudy se čtyřmi brankami ve svůj prospěch. Náš Procházka byl navýsost spokojen. Následujícího roku 1911 byla zima hokeji nepříznivá, a tak jsme neměli příležitost trénovat. Až na krátké mrazíky nebyl led ani v lednu. Na začátek února chystalo se však druhé mistrovství Evropy, a to v berlínském Ledovém paláci. Náš svaz dlouho uvažoval: může národní mužstvo už někam vyslat bez rizika série zdrcujících porážek? Z druhé strany bylo diplomatické, abychom udrželi mezinárodní styky, které byly zatím jen na papíře. Bylo proto přijato odvážné rozhodnutí: naši do Berlína pojedou! Rovnou do lví klece, neboť Němci měli v Berlíně neméně než tři umělá kluziště a v Mnichově čtvrté, byť i menší. Měli tedy znamenité možnosti trénovat. Museli jsme tento náš nedostatek nahradit, jak se dá. V klubovně na Vendelínce byla postavena na konci dlouhé šatny branka, na druhém konci bylo jedno prkno podlahy uhlazeno a z něho jsme jeden po druhém stříleli na branku. Někdy šla rána vedle, pak ovšem udeřil tvrdý touš s hlučným tlesknutím do prkenné stěny, až třísky odletovaly. Aby byl poněkud jednotvárný trénink zajímavější, uspořádali jsme přebor. Každý hráč vystřelí z hladkého prkna deset ran na Hamáčkovu branku, pět forhendem, pět bekhendem. Kdo dosáhl největšího počtu branek, byl vítězem. Nejúspěšnější střelci byli Jirkovský a Šroubek. Na tento trénink na suchu v klubovně České sportovní společnosti chodili, jak zřejmo, i slávisté. Mezi oběma kluby, velkými soupeři našeho hokeje, vládla nejlepší shoda, šlo-li o tak významnou věc jako mistrovství Evropy. Duch upřímného kamarádství se projevil již v minulosti, v Chamonix, Lausanne a Les Avants. Byl kromě bojovnosti a houževnatosti hlavní silou, kterou naše mužstvo nahrazovalo, čeho se mu nedostávalo na tréninku. Další náhražkou kluziště bylo skákání přes švihadlo a konečně sprinty na tenisových dvorcích, zakončované během na deset kol. To bylo tak zhruba vše, co jsme ve svých přípravách na Berlín mohli vykonat. 115

Když jsme počátkem února dorazili do Berlína, nebylo ani zde po zimě a ledu památky. To však nevadilo pořadatelům mistrovství, vždyť měli k dispozici nejen krásný Eispalast v Lutherstrasse, ale ještě větší umělé kluziště v Admiralspalastu, v němž se však konaly velké lední revue, a konečně Sportpalast s jeho obrovským prostranstvím. Ledový palác v Lutherstrasse byl nejhonosnější a pro hokej nejvhodnější. Vypadal jako někdejší pražské Divadlo Varieté, jenže měl jeviště – lední plochu – uprostřed rozsáhlé a vysoké dvorany, hlediště pak bylo ze tří stran, čtvrtou stranu tvořila stěna, celá pokrytá zrcadly. Kolem ledové plochy se dala zatáhnout vysoká provazová síť a pak z toho byla učiněná manéž pro divou zvěř. Když jsme poprvé vstoupili do dvorany, s hrůzou jsme poznali, že se v ní topí a že je obecenstvu dovoleno kouřit. „Pěkné nadělení!“ zděsil se Jarkovský. „To sucho v krku, až budeme hrát!“ Mistrovství Evropy bylo den před naším příjezdem zahájeno. Účastnila se ho čtyři národní mužstva, švýcarské, belgické, německé a my. Angličané nepřijeli, necítili se dosti silnými bez svých kanadských hráčů, kteří nesměli v evropském mistrovství hrát. Rovněž Francouzi nesehnali mužstvo, které by je uspokojovalo, a proto raději zůstali stranou. Belgičani měli výhodu ve svém Palais de Glace v Antverpách, Švýcaři ve svých četných střediscích zimního sportu a Němci kromě čtyř umělých kluzišť i to, že hrají doma a před svým obecenstvem. A to něco znamená. Bylo nám oznámeno, že hrajeme hned první den dva zápasy, odpoledne proti Švýcarsku a večer proti Německu. Zaranžovali si to tedy domácí páni velmi výhodně. Odpoledne se vydáme zčásti ze svých sil a večer na nás udeří odpočatí a dorazí nás. Naše vyhlídky nebyly tedy valné, když jsme odpoledne nastupovali proti švýcarskému mužstvu. Ukázalo se však záhy, že jsme o třídu lepší, a tak Švýcaři brzy rezignovali. Bez zvláštní námahy jsme zvítězili 13:0. Náš první výsledek vzbudil senzaci. Vyvolal velké překvapení u svědků tohoto zápasu, mezi nimiž bylo hodně Švýcarů a cizinců vůbec, ale zneklidnil i velkého favorita tohoto mistrovství, německé mužstvo. My sami, sotva dětským botám odrostlí učedníci ledního hokeje, jsme tak hladké vítězství nečekali. Emil Procházka, předseda svazu, a sportovní redaktor Josef Laufer, kteří nás provázeli do Berlína, byli přešťastní. Pověrčiví mezi námi, a takových bývá mezi sportovci dost, viděli však v té naší třináctce neblahé znamení. Neměli pravdu. Naopak. To, co na nás 116

nastražili Němci, obrátilo se v náš prospěch. Zatrénovali jsme si pěkně, ovšemže jsme se takticky nevydali ze svých sil, ale co bylo hlavní – nabyli jsme sebedůvěry. Šlo nyní o to využít čtyř hodin, které nás dělily od večerního boje, co nejlépe k odpočinku a nabytí nových sil. Ulehli jsme v hotelu na pohovky a náhradník Míla Fleischmann společně s Procházkou i Laufrem nás všemožně ošetřovali a obsluhovali. Po krátké poradě rozhodl náš kapitán Jirkovský, aby Šroubek, který odpoledne odpočíval, nastoupil večer místo Pepana Rubliče. Ten nám sice prokázal v zápase se Švýcary bleskurychlými úniky cenné služby, ale Šroubek mužstvo ucelí a dodá mu průbojnosti. Chceme-li proti tvrdým Němcům obstát, musíme rychlou, přesnou kombinací a nejvyšším vypětím sil prorazit hradbou nepřátelských obránců a vpravit touš do jejich branky. A pro to je Šroubek pravý muž na pravém místě. Po lehké večeři zbývala hodinka volna a pak se jelo do Ledového paláce. Byli jsme dobré míry a plni odhodlání všecko ze sebe vydat, abychom obstáli co nejlépe. Měli-li jsme snahu dosáhnout večer aspoň čestného výsledku, nyní po zápase se Švýcarskem jsme směřovali výš. Nikdo to sice nevyslovil, ale bylo to vidět na tváři každého z nás. Prozradil to vlastně Vindyš. Nějak nápadně dlouho se převlékal do dresu a znovu a znovu přešněrovával tkanice svých bruslařských bot. Když jsme na něho naléhali, aby rychle ukončil oblékání, že vyprodaný Ledový palác již netrpělivě čeká, tu na nás vyhrkl: „Nejdu tam dřív, dokud tam nejsou Němci! Copak nevíte: kdo přijde první na hřiště, prohraje!“ Napětí obecenstva, které naplnilo všecky prostory okolo lední plochy až vysoko nahoru, dostupuje vrcholu. Když se blížíme k úzkému otvoru ve vysoké síti kolem kluziště, proběhne Ledovým palácem vlna vzrušení. Vindyš se musel nakonec podrobit našemu naléhání, a tak vjíždíme za potlesku obecenstva do jasně ozářeného obdélníku kluziště jako první. Rozjíždíme se ostrým tempem několikrát kolem hřiště, vypadá to jako v cirkuse, do jehož manéže byla vpuštěna dravá zvěř a nyní obíhá kolem sítě. Pak zahřmí Ledový palác bouří potlesku a voláním – na hřiště vjíždějí Němci. Zdají se nám poněkud pobledlí, na leckterém se zračí tréma. Obecenstvo je už teď rozčileno, bude to pohnutý večer. Volá na své oblíbence, na dlouhé levé křídlo Langeho, snědého, černovlasého Wahrmutha v brýlích, na tvrdého středního útočníka Kutschera. Němci 117

pomalu objíždějí hřiště, šetří své síly, vysílají střely na svou branku, aby si její obránce Bliessener zachytal. Za naší brankou zaujali místo naši náhradníci Míla Fleischmann a Pepan Rublič, vedle nich náš Procházka a redaktor Laufer. Jsou rozčileni, Procházka co chvíli nervózně povstane ze své židle a přechází sem tam, chvatně kouří jednu cigaretu za druhou. Míla Fleischmann hledí strnule na německé hráče a pak na nás, porovnává a odhaduje naše vyhlídky. Rublič sebou vrtí na židli, rozhlíží se po hlučícím Ledovém paláci a pak procedí skrz zuby: „Už aby to začalo! Já už to nevydržím!“ Jen Laufer si klidně dělá poznámky a občas pohlédne na hodinky. Táhlý hvizd rozhodčího svolává hráče obou stran ke hře. S uspokojením vidíme, že tento důležitý úřad v dnešním těžkém utkání převzal starý známý pan Dufour z Les Avants, v jehož objektivitu můžeme důvěřovat. Stavíme se k boji: Šroubek

Jirkovský Jarkovský Vindyš Fleischmann Palouš Hamáček

Jirkovský ve středu se chystá provést s německým protihráčem Kutscherem zahajovací buly. Naposled se po nás rozhlédne, pokyne nám energicky hlavou, chce nám asi připamatovat, co jsme si před zápasem řekli: vyrazit hned v první minutě proti nepříteli a vyrvat mu první úspěch, aby soudržnost a morálka jeho mužstva byla hned předem otřesena. Nervozita v paláci dosahuje vrcholu, ozývá se syčení, aby konečně nastal klid a boj mohl začít. Jirkovský uprostřed hřiště, proti němu německý střední útočník, oba skloněni k ledu, mezi nimi deska, na pravém křídle stojí Jarkovský připravený ihned po přihrání vyrazit vpřed, na levém křídle Šroubek, pomenší, ale sporé postavy čeká rozkročmo, aby se vehementně vložil do hry, osm deset kroků za malým Jirkovským stojí mohutný Vindyš, vedle mne hledí robustní Jenda Fleischmann upřeně k Jirkovskému a za mnou náš malý brankář Hamáček, přikrčen, přejíždí zrakem kluziště a zjišťuje, je-li každý na svém místě. Vtom zazní dvojhlasný hvizd Dufourovy píšťalky. Ustrnutí, do něhož byl dosud zaklet velký bílý obdélník, se naráz uvolňuje. Jirka a Kutscher začnou vysekávat buly, touš jde na Jarkovského, na něhož vyrazí hned dva protivníci. Bojuje tvrdě a rozhořčeně u mantinelu, touš se octne u německého středního útočníka, ten se snaží protlouci vpřed. Ledový palác 118

zahřmí bouří, všecko volá „Steinke! Steinke! Vorwärts!“ (kupředu) a pak „Lange, Lange!“ Touš letí na Langeho, který je velmi nervózní, nasazuje ihned ke své obávané dělové ráně, do níž mu však vpadá holí Vindyš. Touš chabě odskočí od Langeho hole, uchvátí ho naše obrana, krátká přihrávka na Jirkovského, od něho na volného Šroubka na křídle, jenž spurtem unikne německé záloze. Žene se podle mantinelu, s ním běží v jedné řadě Jirkovský uprostřed a Jarkovský na pravé straně, Šroubek ostře přihraje do středu, zde se Jirkovský s toušem u hole sklání svým charakteristickým, soupeři nic dobrého nevěštícím způsobem daleko vpřed a hluboko k ledu, nasazuje spurt – pozor, pozor! –, bleskurychle klička kolem Wahrmutha, který proti němu vyrazil – Jirka je na osm metrů sám před německou brankou! Teď přehodí touš v běhu na bekhend a prudce vystřelí – gól, gól! Ano, hned v první minutě vedeme 1:0! Šroubek tiskne Jirkovi pravici, Jarkovský ho plácá po zádech. Ledový palác je chvíli zticha, jen odněkud shora, z galerie, slyšíme zběsilé volání malé skupiny: „Gól! Nazdar! Nazdar!“ Byl to hlouček berlínských Čechů, montérů, krejčovských dělníků, hudebníků, jsou celí bez sebe a nemohou se utišit. Němečtí hráči jsou ohromeni, jejich neblahé tušení se splňuje. Že se to stane hned v první minutě zápasu, to přece nečekali. Nyní se snaží jejich růžolící, plavovlasý Glimm hráče uklidnit. Branka nám byla ovšem znamenitým povzbuzením, nesmíme se však klamat, náš odpůrce se tak snadno nepoddá, jsou to hráči vynikajících kvalit, tvrdí, rychlí, a pak mají za sebou obecenstvo. Až se vzpamatují, budeme prožívat leckteré horké chvíle a máme před sebou vlastně ještě celý zápas. Skutečně z nového buly se daří Němcům jejich první akce, dostávají se rychle vpřed, derou se k naší brance – znovu zabouří Ledový palác. Obě strany na sebe tvrdě narážejí, uvolňujeme se a opět jdeme vpřed. Rozvíjí se tuhý boj, Němci se již vzpamatovali z počáteční deprese. Ještě nevzdali boj, věděli, že je ještě dosti času, aby... Nyní je řada na Hamáčkovi, aby osvědčil dobré nervy. Prožíváme rozčilující okamžiky a s námi celý Ledový palác. Když situace u naší nebo u německé branky je na ostří nože a branka visí na vlásku, ztrácejí diváci co chvíli nad sebou vládu, spustí ohlušující povyk, leckteré z přítomných žen vypovědí nervy službu, pak se ozve palácem pronikavé, úzkostné pištění, které ostře proráží všechen hluk. Za tohoto vzrušujícího doprovodu se převaluje úporné zápolení obou stran z jedné polovičky do druhé. Dochází k bojům muže proti 119

muži, k tvrdým střetnutím, protivníci, především velký Lange, nejsou vybíraví a vydatně si pomáhají holemi a tlučou nás do nohou a přes prsty. Nedáme se však zviklat, znovu se vrhá náš útok vpřed, znovu napadá německou branku, ale hned vzápětí musíme s vynaložením všech sil bránit branku vlastní. Procházka, Rublič, Laufer, Míla Fleischmann rozčilením vyskakují, šermují rukama, oči vytřeštěné, když se naše pohroma zdá neodvratnou. Uplyne pátá, desátá minuta, líté zápolení pokračuje, třináctá, patnáctá minuta, tentýž zoufalý boj. Pomalu se blíží poločas, ale boj se ještě stupňuje. Dochází k rozčilujícím situacím, kdy leží na ledě tři čtyři hráči, jedna strana se křečovitě snaží protrhnout klubko zmítající se v blízkosti branky a protlačit touš skrz něj, druhá strana se zoufale snaží tomu stůj co stůj zabránit – to už se Ledový palác otřásá řevem a povykem, teď už to není zápas jen uvnitř manéže, ale kolem dokola. Udržíme náskok, vyrovnají Němci? Je poslední minuta prvního poločasu, ještě třicet vteřin, vtom vyšle Lange v jedné z těch zamotaných situací šikmo před naši branku dělovou střelu bekhendem, touš prolétne mezerou mezi hráči a svištivě plácne do naší branky – je vyrovnáno! Bouří a duní to ve všech prostorách paláce, lidé vstávají, dupají, palác se chvěje, div že se nezhroutí skleněná klenba. Zaléhají nám uši, jsme hlukem jakoby zmámeni. Konečně se mužstva staví opět k buly, obecenstvo je stále ještě v neklidu, ale již po několika počátečních tempech zazní signál, první poločas je ukončen. Obecenstvo znovu uspořádá svým hráčům bouřlivé ovace, ti objímají střelce branky Langeho, jsou radostí bez sebe. Čtvrt hodiny přestávky využíváme k odpočinku, sedáme a leháme, na co se dá, činíme to spíš na přání kapitána Jirkovského, jsme kupodivu ještě v dobré kondici, jen Jarkovský a Šroubek si stěžují na sucho v krku z teplého, zakouřeného vzduchu. Branka, kterou jsme v posledních vteřinách dostali, nás pochopitelně mrzela, ale nedovedla rozvrátit morálku našeho mužstva, ba ještě víc nás semkla a utvrdila v odhodlání nasadit nyní všecko. Ještě několik pokynů Jirkovského a rad Míly Fleischmanna, který pro tento rys své povahy má odedávna přezdívku „Rada“, a už se zdvíháme, abychom se vrátili do Ledového paláce. Volá nás tam zvonění zvonků. Nejprve zkoumavě prohlížíme své protivníky. Zdají se nám poněkud znavení a nejistí; my ale vyjíždíme zvesela a s elánem na kluziště ozářené reﬂektory. Udělali jsme to úmyslně, vystihli jsme, že někteří z německých hráčů, mezi nimi především Lange, podléhají depresi, chtěli jsme tak nenápadně zapůsobit na jejich nervy. 120

Začíná tedy rozhodujících třicet minut, vlastně hrubých čtyřicet minut, na které se boj obvykle protáhne. Němci se dávají, patrně podle dohody, hned od zahajovacího buly vehementně do hry, chtějí hned prvním náběhem vyrvat vedení. Jsou to krušné chvíle pro nás i pro hlouček našich přátel za sítěmi, když celá německá útočná řada, zesílená záložníkem Kollinerem a mocně povzbuzovaná obecenstvem, se na nás vrhá a ze všech sil se snaží probít se k naší brance. Odložili ohledy na pravidla slušné hry a nešetří ani naše nohy a ruce. Řekli si: úspěch za každou cenu! Teď jde o vítězství nebo o porážku, teď nesmíme zakolísat, musíme vydržet soustředěný nápor. Vrháme se proti příboji, který se valí vlna za vlnou proti naší brance, zarážíme útok za útokem. Ubránili jsme se. A nyní jdeme zase my vpřed. Náš útok nasazuje úžasné tempo, je rychlejší než Němci, skvěle dribluje, střílí, je radost se dívat na jeho protiofenzivu. Obecenstvu se tají dech nad oslňujícím divadlem, které se rozvíjí, i nad krajně nebezpečnými situacemi, jež způsobují naši u jejich branky. Teď zase jeden z těch vehementních útoků našich, zase to úzkostné pištění v paláci. Jirkovský hluboko skloněn nad toušem u hole řeže rychlými tempy led, vpravo od něho se řítí velký Jarkovský. Dostává ze středu Jirkovu přihrávku, touš se po ledě jen mihne, Jarkovský jej zachytí v plném běhu a táhne jej chvilku za sebou, teď nějakých patnáct metrů od německé branky a v šikmém úhlu k ní nasadí v běhu svůj obávaný protažený forhend, úžasná střela hvízdne vzduchem – a plácne do německé branky, sláva, sláva, vedeme 2:1! A zase odkudsi shůry nadšené volání berlínských Čechů. Obecenstvo je zaraženo, němečtí hráči zdrceni. Naděje, které si dělali, jsou opět ztraceny. Mezi našimi protivníky dochází k ostré výměně názorů. Nic se na sebe nezlobte, tato branka byla spravedlivou odměnou za skvělou práci. Druhý úspěch nás ovšem velmi vzpružil, teď jde o to naši převahu dotvrdit. Proto ihned po zahájení hry se znovu ujímáme touše, Šroubek, Jirkovský a Jarkovský přivádějí německého brankáře do zoufalství. Rozčilenými posuňky volá na pomoc své spoluhráče. Chvílemi se zdá pohroma Němců neodvratná, ale buď do naší rány padá v posledním zlomku vteřiny brankář Bliessener, anebo třeskne touš do brankové tyčky či pleskne do německé sítě, ale zvenčí. Procházka, Laufer, Rublič a Míla Fleischmann se domnívají, že je to třetí branka, spouštějí vítězný pokřik, který jim však uvízne v hrdle. 121

Tiskneme protivníka stále více a více. Teď opět jeden nádherný únik Šroubkův na levém křídle, byl si až ve vlastní polovině pro touš, série bleskurychlých kliček, obejde tři protivníky a nyní to žene plnou parou do nepřátelského pole. Němci jsou poplašeni, cítí instinktivně, že se blíží krajní nebezpečí. Vrhají se na Šroubka, ten se v prudkém běhu žene do levého rohu, náhle zabrzdí, protivníci jej přeletí, vtom zahlédne před brankou volného Jirkovského, ostré přihrání na něho, Jirka udělá před posledním obráncem kličku nalevo, přehodí si touš na bekhend, střela, a touš vlétne do německé branky, až se síť prohne – 3:1! Palácem za chvíli zašumí potlesk, obecenstvo uznává, že to byl skvělý výkon, proti kterému se nedalo nic dělat. Je třeba líčit, co se zase odehrává tam kdesi nahoře nad námi, jak ta hrstka našich krajanů jásá, mává kapesníky, klobouky a vším, co mají právě v ruce, jak se objímají radostí a jsou celí bez sebe? Budiž jim dopřána chvilka zapomenutí na ústrky, opomíjení, na život v nuzotě, v níž musejí vydělávat svůj chudý chléb daleko od vlasti. Máme již zápas vyhraný? Do konce schází ještě devět dlouhých minut. Vzdají se již Němci? V prvních okamžicích na ně doléhá těžká deprese, my ale dobře víme, že se tento soupeř ani nyní nesmíří s porážkou. Máme náskok dvou branek a to něco znamená, nesmíme však za žádnou cenu ochabnout, jinak se nám to, co se zdá již jisté, vymkne obratem z ruky. Je to opět jeden z kritických okamžiků boje. Opravdu, protivníci se znovu vzpamatovávají, obecenstvo je neustálým pokřikem povzbuzuje, vybičovává je sborovým voláním „Vorwärts! Vorwärts!“. Přicházejí na nás těžké chvíle. Protivník zanechává nyní všech ohledů. Je to především záludný Lange, který nám, obráncům, při každém setkání, byť jsme i neměli touš, uštědřuje rány přes kotníky, holeně, přes ruce. Podobně častuje naše útočníky obránce Wahrmuth, až konečně zakročí rozhodčí a posílá jej na minutu za mantinel, což obecenstvo přijímá s nevolí. Nedáme se již přivést z rovnováhy. Jarkovský volá: „Ještě jednu navrch!“ Po rychlých přihrávkách mezi ním a Jirkovským přilákají německé hráče na sebe, Jirkovský posílá touš nečekaně na Šroubka. Ten vyráží, předstírá výpad směrem na německou branku, náhle vypálí z desíti metrů střelu na nepřipraveného Bliessenera do levého rohu jeho branky – počtvrté zasviští v jeho síti – 4:1! Obecenstvo se již smířilo se skutečností, že je české mužstvo lepší. Proto uznalým potleskem odměňuje výkon našeho útoku a skvělé jeho zakončení Šroubkovou brankou, proti níž nebylo možno cokoliv namítat anebo svalovat vinu na vlastní hráče. A naši přátelé za sítí? Zatímco naše čtveřice za brankou už jen sípavě 122

123

provolávala slávu, naši krajané nahoře byli hlasově nevyčerpatelní. Obecenstvo se k nim obrací s kyselou tváří. Jeho milované mužstvo prohrává. Domnívá-li se někdo, že těžkému zápolení je už konec, že zápas pomalu dohasne, velmi se mýlil. Hokej je hra, kdy i tři minuty před koncem není ještě všecko ztraceno. Stalo se již, že vítězící strana vyčerpala své síly do dna jen několik minut dřív než strana druhá, a pak nemohla zabránit, aby soupeř dobyl v poslední chvíli dvou i tří branek rychle za sebou. To věděli Němci, to jsme věděli my. Zápolení proto pokračuje, chvílemi se ustaluje v urputných střetnutích hráče s hráčem, pak se boj rozlije do široka, nové útoky, před tou, pak zase před onou brankou dochází k zběsilým řežbám, k posledním pokusům dostat touš za každou cenu do soupeřovy branky a k stejně zoufalému úsilí tomu stůj co stůj zabránit. Každá minuta se zdá věčností, leč čas se naplňuje. Je poslední minuta, němečtí hráči se již jen potácejí na ledě a my bychom si také už dali rádi pokoj. Hrajeme víc jakoby setrvačností, zbývá již jen třicet, dvacet vteřin. Ještě jednou nasazují naši k útoku. Jirkovský se už zase sklání hluboko k ledu, s toušem u hole provádí opět jeden ze svých hadovitých průniků, podá Jarkovi, který ihned přihrání vrátí, Jirka nasazuje k ráně – vtom táhlý hvizd píšťalky a téměř v témže okamžiku pleskne touš do německé branky! Jásáme nad Jirkovým gólem i nad koncem, avšak rozhodčí neuznává branku, byla dosažena zlomek vteřiny po odpískání. Tak nebo onak, vyhráli jsme, jsme přešťastni. Pohár Mezinárodní ligy jako cena vítězi v mistrovství Evropy poputuje do Prahy! Sjíždíme se uprostřed kluziště, Němci nám znaveně gratulují a provolávají chabě „Hurrah! Hurrah! Hurrah!“ a my odpovídáme jadrným „Nazdar! Zdar! Zdar! Zdar!“ Hudba zanotuje tuš a vzápětí – jak jste na to přišli, milí muzikanti, nesedí mezi vámi Češi? – zahraje z Prodané nevěsty „Proč bychom se netěšili“. Ano, proč bychom se netěšili, je nám do skoku, ale musíme důstojně přijmout tuto poctu, třebas byla jen náhradou za naši národní hymnu. Němci nám ji nedali zahrát, nechtěli se dotknout Rakušanů, svých spojenců v Mezinárodní lize, kteří se příkře stavěli proti naší samostatnosti v ledním hokeji. Dobrá, nedali jste nám ji zahrát, ale mistrovství Evropy je naše, na tom ani Vídeň nemůže nic změnit! Hudba dohrála, do hřiště vbíhají naši kamarádi, Procházka celý rudý, Míla Fleischmann objímá všechny vespolek a každého zvlášť, poskakuje radostí jako kozel, Rublič nás plácá po zádech, až to bolí, jen Laufer mlčky stiskne jednomu po druhém ruku a utíká na poštu telefonovat 124

radostnou zprávu do Prahy. Jsme šťastni, ubíráme se pomalu k otvoru v kleci a naposledy máváme nahoru svým krajanům, radostí opilým. Zápas podle očekávání rozhodl o mistrovství. Porazili jsme příštího dne belgické reprezentanty bezpečně 3:0, ani nebylo třeba vynaložit všechny síly, což nám bylo po horkém zápolení s Německem jen vítané. K našemu zájezdu do Berlína patří ještě doslov. Vracíme se do Prahy. Vlak vjíždí do dvorany tehdejšího Státního nádraží v Hybernské ulici. Jsme zase doma. Chystáme se vystoupit. Co to? Že by zde bylo dnes, ve všední den, tolik výletníků? Hledíme z oken do dvorany, je naplněna lidmi až ke skleněné stěně na jejím konci. Obrovský zástup hledí k vagonům. Náhle davem proběhne vlna, slyšíme výkřiky: „Tam jsou!“ Všechny zraky se obracejí k oknům našeho vagonu. Snad to všechno nepřišlo kvůli nám? Nyní se nám Laufer teprve přiznal, že sdělil do pražských redakcí telefonicky hodinu našeho příjezdu, řekli mu do telefonu, jakou senzaci vzbudilo berlínské mistrovství. Určili jsme největšího z nás, Jarkovského, aby nesl dobytý stříbrný pohár, až půjdeme dvoranou. Před odchodem z vozu nám Jirkovský povídá: „Chlapci, musím vám jako kapitán poděkovat za to všecko, co jste vykonali. Musím vám ale především poděkovat za vaše kamarádství. Bylo to krásné!“ Stiskl každému pevně ruku. Vystupujeme. Dvorana zaburácí voláním a potleskem, tisíce klobouků, čepic, kapesníků se míhá ve vzduchu. Dobrovolní pořadatelé dělají pro nás místo, dá jim to hodně práce, všecko se tlačí k našim vozům. Jako poslední vystupuje Jarkovský, zůstává stát na schůdkách a vysoko třímá stříbrnou trofej, na jejímž štítku je vyryto pod jménem loňského vítěze Velké Británie jméno „Boheme“. Nová bouře zahřmí dvoranou a náhle se ozve z tisíce hrdel Kde domov můj. Všichni zpíváme. Tak přece jsme se dočkali naší hymny. Po novém volání slávy nastává ticho. Do volného místa u našeho vagonu, před nímž stojíme seřazeni, předstupuje delegace našeho svazu a s ní Gruss, náš první brankář, s nímž jsme se před dvěma léty jeli učit lední hokej do Chamonix. Děkuje nám pohnutě a blahopřeje k hrdému titulu, každého z nás obejme a políbí. A pak se k nám hrnou naši přátelé, ba přišel i leckterý táta, usmířen se „športováním“ svého syna. Dostáváme se před nádraží. Opakuje se zde, co se odehrávalo v nádražní dvoraně: jakmile se objeví před vchodem první hráči s Jarkovským a naším pohárem nad ním, ozve se nové tisícihlasé volání, které trvá tak dlouho, dokud poslední z nás nezmizí v připravených vozech. 125

Konečně jsme v nich. Hlava nám jde z toho všeho kolem. Když jsme odtud před týdnem odjížděli, nikdo nás nevyprovázel, nikdo si nevšiml našeho hloučku. Co se dnes odehrálo, o tom se žádnému z nás ani v nejfantastičtějším snu nezdálo. Proč bych to zapíral? V příštích dnech jsme dychtivě pročítali noviny, co píší o berlínském mistrovství. Bylo toho ovšem mnoho, v mých památkách na tuto dobu našeho hokeje mi bohužel nezůstalo zachováno nic než jeden hlas z ciziny, z francouzského sportovního týdeníku Les Sports d’Hiver. Je památný tím, že ho napsal Magnus, tehdejší předseda Mezinárodní ligy ledního hokeje, onen Francouz, který nám po prvním našem vystoupení v Chamonix řekl těch několik slov uznání či vlastně útěchy: „Po tom, co jste nám ukázali jako úplní nováčci, jsem si jist, že Češi budou hrát jednou v kanadském hokeji významnou úlohu.“ Teď tedy napsal ve Sports d’Hiver: „Vítězné mužstvo Českého svazu hokejového bylo skutečným překvapením, neboť před zápasem nebylo možno si představit, že Češi, tak slabí v Chamonix před dvěma léty, učiní takové pokroky za tak krátkou dobu. Postavili krásné mužstvo, které mělo vzrušující rychlost a dokonalou jednolitost. Toto mužstvo pracovalo nenápadně a ve skrytu a dovedlo velice dobře postřehnout a naučit se od Kanaďanů, navštívivších Prahu, jak hrát kanadský hokej. Plně si zasloužilo vítězství, neboť nesmíme si myslet, že by Češi nebyli dobyli mistrovství i v přítomnosti Angličanů a Francouzů. Národní mužstvo české má tudíž právo na úctu všech a je jisté, že po jeho krásném vítězství dostane pozvání k mnoha dalším zápasům. Když jsme je viděli hrát, měli jsme dojem v Evropě velmi vzácný – že vidíme hru mužstva, a nikoliv jednotlivců. Útočníci jsou velmi rychlí a skvěle driblují. Obránci vynikají rychlým startem a spolehlivě zadržují soupeře. Brankář, ačkoliv se nemusil mnoho namáhat, osvědčil výborné vlastnosti v těch málo případech, kdy jeho branka byla v nebezpečí. Hra Čechů, právě tak jako hra Kanaďanů, se vyznačovala tím, že svými útoky udržovali skoro po celý zápas boj v nepřátelském poli.“ Chvála je ve sportu nápoj nebezpečný jako alkohol. Nezpychnout, zachovat skromnost je velké umění, stejně jako udržet vedení, jehož bylo dobyto. To byl ten velký úkol, který byl před námi. Je příznačné pro tehdejší poměry, že jsme i potom zůstali v hokeji jako v celém sportu odkázáni sami na sebe, bez jakékoliv podpory.

126

„Průkopníci českého ledního hokeje“ alias „mušketýři s hokejkou“ na mezinárodním turnaji v Chamonix v roce 1909. Národní dresy česká reprezentace tou dobou neměla, tak nastoupila v dresech pražské Slavie. Lední hokej u nás dosud nebyl známý. Hrál se tzv. bandy hokej s výrazně kratšími holemi a gumovým míčkem. Puk naši reprezentanti viděli poprvé až na místě. Přímo v Chamonix si museli také zakoupit správné hokejky. Na fotograﬁi zleva doprava: Otakar Vindyš, Boleslav Hammer, Josef Gruss, Jan Fleischmann, Jaroslav Jarkovský, Jan Palouš, Ctibor Malý.

Vůbec první mezinárodní zápas české reprezentace v ledním hokeji s Francií na turnaji v Chamonix v roce 1909. Vlevo (v dresu se slávistickou hvězdou) Jan Palouš, vpravo Jan Fleischmann, v brance Josef Gruss. Čeští reprezentanti utržili ve své premiéře pochopitelný „debakl“ s mnohem zkušenějším soupeřem 1:8. Jediný a historicky první gól české reprezentace v ledním hokeji vstřelil Jan Palouš.

Po vítězném přátelském zápasu s týmem Les Avants (2:0) roku 1909 se v místním středisku zimních sportů naši hokejoví reprezentanti nebáli vyzkoušet také jízdu na bobech. Zleva: Jaroslav Jarkovský, Jan Palouš, Jan Fleischmann, Otakar Malý, Boleslav Hammer a na konci, jako „těžká váha u brzdy“, brankář Josef Gruss.

Češi se brzy probíjí mezi hokejovou elitu a na ME v Berlíně se již roku 1911 poprvé stávají mistry Evropy. Zleva: Jaroslav Jarkovský, Otakar Vindyš, redaktor Josef Laufer, Josef Šroubek, předseda Českého hokejového svazu Emil Procházka, Jan Hamáček, Miloslav Fleischmann, Jan Palouš, Jan Fleischmann. Pod nimi: Jaroslav Jirkovský a Josef Rublič.

Doporučená cena 269 Kč

MUŠKETÝŘI S HOKEJKOU Jan A. Palouš

Jan A. Palouš

MUŠKETÝŘI S HOKEJKOU Fascinující příběh našich prvních hokejistů