Více než zdravotních dopadů koronaviru bojím se toho, jak snadno si společnost – a politici především – zvykají na omezování svobody. To s námi může zůstat i poté, co nezbytná opatření ztratí opodstatnění, podobně jako tomu bylo s předchozími hrozbami: Od doby leteckých teroristických útoků jsme si zvykli, že nás na letišti zrentgenují; po imigrační vlně do Evropy je Pražský hrad střeženější pevností než za Husáka; v zájmu bezpečí na veřejných prostorech nás všude sledují bezpečnostní kamery; v rámci kontroly elektronických dálničních známek chtěl stát (nebo snad doposud chce) do systému vložit i rozpoznávání obličejů; kvůli chytré karanténě si do mobilů dobrovolně instalujeme aplikace, aby šlo dohledat, s kým jsme se potkali. Jistě, mnohá z těchto opatření jsou v zájmu dobré věci a v demokratických zemích snad pod veřejnou kontrolou. Ale dohlížecí systém panopticonu je zde připravený a stačí, aby v zemi převládl systém nedemokratický, a všechny prostředky, jak okleštit lidské svobody a svobodný veřejný prostor, bude mít plně k dispozici. Debata o tom, kdy je třeba svobodu vyměnit za pocit bezpečí, u nás nikdy neproběhla. Přitom život je krásný a zajímavý také proto, že nás v něm někdy potká i něco nečekaného a třeba i nebezpečného. A jakou zkušenost si z této situace odnese architektura? Nevím, nevím. Příležitostí k mravnímu probuzení jsme měli už dostatek.
Petr Kratochvíl