Více než zdravotních dopadů koronaviru bojím se toho, jak snadno si společnost – a politici především – zvykají na omezování svobody. To s námi může zůstat i poté, co nezbytná opatření ztratí opodstatnění, podobně jako tomu bylo s předchozími hrozbami: Od doby leteckých teroristických útoků jsme si zvykli, že nás na letišti zrentgenují; po imigrační vlně do Evropy je Pražský hrad střeženější pevností než za Husáka; v zájmu bezpečí na veřejných prostorech nás všude sledují bezpečnostní kamery; v rámci kontroly elektronických dálničních známek chtěl stát (nebo snad doposud chce) do systému vložit i rozpoznávání obličejů; kvůli chytré karanténě si do mobilů dobrovolně instalujeme aplikace, aby šlo dohledat, s kým jsme se potkali. Jistě, mnohá z těchto opatření jsou v zájmu dobré věci a v demokratických zemích snad pod veřejnou kontrolou. Ale dohlížecí systém panopticonu je zde připravený a stačí, aby v zemi převládl systém nedemokratický, a všechny prostředky, jak okleštit lidské svobody a svobodný veřejný prostor, bude mít plně k dispozici. Debata o tom, kdy je třeba svobodu vyměnit za pocit bezpečí, u nás nikdy neproběhla. Přitom život je krásný a zajímavý také proto, že nás v něm někdy potká i něco nečekaného a třeba i nebezpečného. A jakou zkušenost si z této situace odnese architektura? Nevím, nevím. Příležitostí k mravnímu probuzení jsme měli už dostatek.
Petr Kratochvíl
Architekti a urbanisté nevymřou, jen sami sebe nesmí brát tak vážně Architekti a urbanisté odjakživa pečují o soukromé blaho ve sféře „oikos“ a o veřejné blaho ve sféře „polis“ a slouží jim. Tyto dvě protikladné sféry v průběhu různých dějinných období získávají nebo ztrácejí svůj vliv, bohatí bohatnou rychleji nebo pomaleji, a úměrně tomu se proměňují architektonická a urbanistická zadání a zakázky. Přestože každý architekt slibuje„na svou občanskou čest a své svědomí“, že jako autorizovaný architekt bude při své práci usilovat o vytváření kvalitních architektonických děl, bude ctít zájmy klientů, jakož i zájmy veřejné, bude respektovat přírodní a kulturní hodnoty a bude se vždy řídit profesní etikou architekta,1 realitou je, že nezřídka jsou zájmy klienta v rozporu se zájmy veřejnými, a často i v rozporu s ochranou přírody nebo kultury. Rozpor mezi tzv. morálním syndromem A (komerčním) a morálním syndromem B (správním) krásně popsala Jane Jacobs ve své poslední knize Systems of Survival (1992)2. Jacobs tvrdí, že společnost potřebuje oba syndromy, protože potřebuje soukromý sektor i vládu, a že problémy jako např. korupce vznikají jen tehdy, když se oba syndromy smíchají. Jako architekti a urbanisté pracujeme pro klienty v komerční i správní sféře a žijeme v iluzi, že existují řešení, která ctí zájmy klienta, společnosti, přírody i kultury zároveň. Ano, existují, ale pouze pokud je měřítko projektu nevelké nebo klient osvícený. Máme tendenci smíchat oba Jacobsové morální syndromy v jednu velikou etickou kaši, ze které si každý vybíráme to, co potřebujeme, a osočujeme své kolegy, když si vybírají jinak. Kdo z nás architektů nepracuje pro bohaté klienty? Kdo z nás se nevzdělává cestováním a konzumací zážitků? Je vůbec možné jako architekt a urbanista pracovat a vzdělávat se jinak? Nedělejme si iluze, že naše profese otáčí dějinná období, že můžeme uměle vygenerovat úspěšné optimistické vize budoucnosti, pokud se společnost právě choulí do jistot minulosti. Není tomu tak. Sloužíme a pečujeme o soukromé a veřejné blaho a jsme na chvostě, nikoliv na přídi jakékoliv proměny doby. Proměna doby vždy přichází plíživě, přestože zpětně je jasně viditelná. Krásně ji popisuje Francois Jullien ve své knize The Silent Transformations (2011)3. Přítomnost není pouze součástí minulosti, jak před lety konstatoval Roman Koucký, ale je zároveň i součástí budoucnosti. Drobnými, nenápadnými každodenními kroky se blížíme k době, ve které generace Y, tzv. mileniálové4, převezmou zodpovědnost, třeba jen proto, že starší generace se budou muset delší dobu než oni izolovat před koronavirem. Jejich dosud různorodé zájmy a alternativní hodnoty se stanou mainstreamovými dovednostmi a hodnotami. Vytvoří bez zaváhání plnohodnotný funkční a bezpečný paralelní kyberprostor pomocí digitálních technologií, které se v průběhu koronavirové pandemie tak osvědčily, a realizují tak vize, o kterých jsme v 90. letech 20. století diskutovali. Především my starší, izolovaní ve svých příbytcích, budeme s jejich laskavou pomocí schopni do tohoto kyberprostoru bez omezení vstupovat, budeme tak cestovat, vzdělávat se, pracovat a radovat se, aniž bychom budoucím generacím poškozovali planetu tak, jako jsme zvyklí. Náš 1
§ 8 odst. 9 písm. a) zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. 2 Jacobs, Jane (1992). Systems of Survival. Random House, Inc. ISBN 0-394-55079-X. 3
Jullien, François (2011). The Silent Transformations (Les transformationssilencieuses). Seagull, London NewYork Calcutta. ISBN 10: 1906497877. 4
https://cs.wikipedia.org/wiki/Generace_Y nebo https://en.wikipedia.org/wiki/Millennials.
životní styl a víra v neustálý růst a hromadění nás opakovanými vlnami covidu-19 a jeho nových mutací vyřadí bez křiku a boje do alternativní pozice ne-mocných a bez-mocných. Propojením digitálních dat a informací jednotlivých resortů a ministerstev mileniálové pochopí, které se překrývají, které se nedovírají, které opravdu potřebujeme a které ne. Podobně zeštíhlí administrativu, legislativu a zruší všechny instituce, jež se v době koronaviru ukázaly jako zbytečné. Nově vybalancují váhu sféry oikos a polis mezi morálními syndromy A a B. Zatímco nejmladší generace Zero5 bude ve víru optimismu tančit, bavit se a veselit, podobně jako to popsal v roce 1925 F. Scott Fitzgerald ve Velkém Gatsbym6, mileniálové založí nové instituce a systémy fungování společnosti na dalších sto let. Jejich hodnoty se stanou hodnotami, které promění vnímání společnosti, už jen proto, že se stanou všudypřítomné. Tato relativně rychlá a přímočará očista otevře dveře naději, že jako lidstvo umíme spolupracovat, že planeta bude zachráněna. Vznikne chuť a hlad po vizích nové, jiné, lepší budoucnosti. A to je moment, do kterého se jako architekti umíme zapojit. Naše zdánlivě utopické vize krajiny, měst a domů, naše obrazy šetrnější, spravedlivější a samozřejmě i krásnější budoucnosti – krása je vždy důležitá, jen se o ní občas nesmí mluvit – budou začas skutečně realizovány. Na chvostě společenské proměny, jako vždy. Pokud nezabředneme do zbytečných pseudodiskuzí patřících minulosti nebo se nerozplyneme v povrchním mámení lákavé budoucnosti, můžeme drobnými každodenními činy pomoci této tiché transformaci a současně velké epochální změně, kterou koronavirus jen urychlil neboli katalyzoval.
Irena Fialová
5
https://cs.wikipedia.org/wiki/Generace_Z nebo https://en.wikipedia.org/wiki/Generation_Z Francis Scott Fitzgerald (2019). Velký Gatsby. Odeon, Praha. ISBN: 978-80-207-1889-1
6
Zdravá architektura? Moderní architektura zahájila před sto lety své vítězné tažení světem pod heslem hygieny. Pryč s blokovou zástavbou, se zatuchlými dvory, se špatně osluněnými a špatně větranými místnostmi. Pryč se vším, co dělalo staré město městem. Dnes jsou městské bloky z devatenáctého století těmi nejvyhledávanějšími lokalitami pro bydlení, ale nově objevujeme i kvality a potenciál modernistických sídlišť. Vývoj ukázal, že nešlo ani tolik o problém architektury, jako o problém chudoby. Současná pandemie nám ukazuje slabé stránky naší civilizace i nové příležitosti. Nejvíce nemocných a největší ztráty jsou ve městech, zejména v těch mimořádně hustě osídlených, jako je Milano nebo New York. Hustota zástavby není jistě jediným faktorem šíření nákazy, nejspíš není ani tím rozhodujícím. Problém je hustota lidí v uzavřených prostorech a jejich blízký kontakt. Je to problém méně majetných nebo přímo chudých rodin tam, kde žije více generací v malých bytech, jak se ukázalo například ve Švédsku, kde je nepřiměřeně vysoký počet obětí mezi imigranty, kteří si nemohou dovolit pohodlnější bydlení a práci z domova. Social-distancing, udržování bezpečné osobní vzdálenosti, je podle výzkumů klíčovým opatřením proti šíření nákazy. Čím víc lidí pohromadě, tím hůře. Jistě, chudoba jako taková není dost dobře řešitelná architektonickými prostředky. Ale něco přece jenom je. S příchodem pandemie osiřely kancelářské budovy i obchodní centra, metrem jezdí jen ten, kdo opravdu musí. Sick-building syndrom, syndrom nemocných budov, najednou dostal novou podobu s příchodem neviditelného koronaviru. Open-space kanceláře, výškové budovy s velkokapacitními výtahy, velké budovy, které se neobejdou bez klimatizace. Všechny tyto „vedlejší produkty“ radostné utopie moderní architektury, zrozené touhou po vyšší efektivitě, větší produktivitě, větší spotřebě a větším zisku, se najednou ukázaly jako slabý článek moderní globalizované civilizace. Ani ne tak hustota zástavby, ale hlavně její velikost, rozlehlost interiérů a hustota lidské interakce se staly hygienickou hrozbou. Nabízím kacířskou myšlenku. Suburbánní zástavba, zmutované zahradní město, dnes právem nazývané sídelní kaší, možná bude naší novou nadějí. Možná bychom se měli zamyslet nad tím, jak udělat ze sídelní kaše poživatelný, ba chutný a výživný pokrm. Možná, že hustota osídlení dostane novou podobu a zástavba se bude víc prolínat s krajinou, a to i krajinou zemědělsky produktivní. Budovy budou nižší a jejich objemy menší, budou méně spoléhat na technologie k udržení vnitřního prostředí, budou osvětlené a větrané přirozeně a obejdou se bez klimatizace. Významným argumentem pro zahušťování sídel je nárůst dopravy a její ničivé vlivy na životní prostředí i kvalitu života, stráveného dojížděním. Jenže virus nám ukázal, že spousta práce se dá v dnešních podmínkách vykonat a spousta věcí se dá vyřídit na dálku. Problém dopravy je do značné míry problém spalovacího motoru: s novými technologiemi (a možná i se starými, jako třeba chozením pěšky nebo jízdou na kole) se dá očekávat, že se negativní dopady dopravy sníží. Díky karanténě jsme zjistili, že nepotřebujeme nakupovat tolik věcí tak často. Nepotřebujeme tolik rychloobrátkového spotřebního zboží, jehož velká část končí neprodaná v lepším případě recyklací, v horším na skládce. Uvědomili jsme si, co je opravdu důležité, třeba zásobování potravinami a jejich kvalita. Řepkové pole nikoho nenasytí. To neznamená, že bychom neměli hledat a využívat alternativní zdroje energie, naopak. Heslo „Mysli globálně, jednej lokálně“ začíná být
najednou jasné i těm, kdo se mu vysmívali. Všichni žijeme v jedné globální vesnici. Budeme možná uvažovat méně v protikladech a více v paradoxech. V ideálním světě po koronaviru budeme zodpovědnější, budeme nakupovat méně a lépe si nákupy rozmýšlet, budeme cestovat za poznáním a ne jen za rozptýlením. Možná nebudeme potřebovat tolik klimatizovaných kanceláří a obchodních center. A možná budeme promýšlet nové způsoby, jak navrhovat budovy a sídla, které budou jednoduše zdravější.
Jana Tichá
... architektura v době konce tekuté modernity? ... role architektury při celosvětovém pohybu obyvatelstva, klimatických změnách a vzniku dalších pandemií? ... zůstane estetika a umělecká kvalita ještě její součástí, nebo bude dominovat hodnota udržitelnosti? ... a další Příliš mnoho otázek na daný formát odpovědi ...
Takže: jaký by mohl být svět po pandemii? Ale v jakém časovém horizontu: bezprostředně, za 2 roky, za 10 let, ...? A co nám po pandemii zůstane trvale? A co je to vlastně trvale? Samozřejmě že svět vždy potřeboval změny, a tak by je v současné době potřeboval i bez pandemie. Ta však přinesla drsný impuls pro zrychlené hledání odpovědí na problémy současného světa, a tím samozřejmě i architektury. Odpovědi je třeba naleznout bez zbytečného oddalování, ale zároveň nepodlehnout panice současné atmosféry a udělat změny promyšleně, aby měly šanci vydržet a nevyvolaly nestabilitu profesního prostředí. Odkloním se nyní z filozofické roviny a pokusím se naznačit několik velmi prozaických oblastí v práci inženýrské projekční kanceláře (bez ambice na úplnost), kterým by současná světová situace paradoxně mohla prospět a změny by mohly přispět ke zlepšení a tím i ke zkvalitnění celého procesu navrhování staveb:
Zefektivnění projekčního procesu: o Po zkušenostech ze současné doby s téměř 100% komunikací pomocí digitálních služeb je třeba si uvědomit, jak je při kreativní práci nenahraditelný osobní kontakt, ale zároveň určitě lze nahradit určitý typ schůzek distanční formou a neztrácet tak čas zbytečným cestováním na krátkou i dlouhou vzdálenost. o Dokončit elektronizaci (elektronické formuláře státní správy) a digitalizaci stavebnictví, včetně projektové přípravy staveb (informační model stavby, sdílené datové prostředí, smíšená realita) v jejich celoživotním cyklu, a to včetně povolovacího procesu staveb (nový stavební zákon, včetně nových prováděcích vyhlášek).
Snížení ekonomické náročnosti staveb: o Již při navrhování zohlednit možnost využití digitálních modelů pro jejich uplatnění při realizaci (automatizace) a užívání staveb (dynamické simulace pro snižování provozních nákladů). o Klást důraz na šetrný způsob navrhování staveb (přistupovat ke stavbám jako celku, integrovaný způsob navrhování), použití lokálních materiálů a již od začátku vzít do úvahy jak životnost, tak i způsob likvidace staveb.
Změny na pracovním trhu: o Vyváženost pracovního trhu (pro oblast projektové přípravy staveb i pro realizační fázi) by mohla přinést vymizelou konkurenci, narovnat finanční parametry odměňování, zvýšit loajalitu zaměstnanců a rovněž tlak na kvalitní vzdělání a kvalifikaci.
Zlepšení vzdělávacího procesu budoucích architektů a inženýrů: o Zahrnout výše uvedené oblasti do vzdělávacího procesu jak ve středním, tak i vysokém školství. o Po zkušenostech se 100% digitální distanční výukou ponechat její některé aspekty ve výuce i nadále, a tím ji zefektivnit.
Aleš Marek
Jak architektura může napomoci restrukturalizaci ekonomiky a jak tato výzva promění vnímání architektury pro společnost, ale i pro architekty samotné – jak v ČR, tak globálně Restrukturalizaci architektura nezajímá. Stejně tak je architektura netečná k restrukturalizaci. Minimálně v Česku. Vnímání architektury společností se v době (post)covidové nepochybně změní. V Evropě určitě, v Čechách uvidíme, kdy a jak. Tento názor stojí na třech úvahách. Proč bude vývoj důvodem proměny výkonu profese architekta, jaká je perspektiva vládních řešení nynější situace v architektuře a jaké kroky by stát mohl a měl udělat. Vlivem covidové pandemie se svět dramaticky změní. Jen co se „lockdown“ odblokuje, krize ekonomiky se naplno rozvine. Mezinárodní měnový fond (MMF) očekává letošní pokles globální ekonomiky o tři procenta. České ekonomice předpovídá cca 7procentní propad. (1) Takto zásadně nebyla ČR zasažena ani globální finanční krizí v roce 2009. EU reaguje evropskou coververzí „Marshallova plánu 2.0“, jehož hlavní ideu Ursula von der Leyen prezentuje takto: „Miliardy, které dnes investujeme, pomohou odvrátit katastrofu, která by provázela další generace." (2) Současná ČR očekává po uvolnění z dočasného zastavení návrat do zajetých kolejí, slovy premiéra ČR „Musíme se vrátit do stavu, který byl předtím. Uvidíme, jaký to bude mít dopad na ekonomiku.“(3) Potenciál tohoto zlomového okamžiku, kdy lze investovat enormní sumy např. do rozvoje, řeší vládní kabinet Andreje Babiše „českou“ cestou. Pro tento účel byl oživen personálně převážně korporátní NERV (Národní ekonomická rada vlády). (4) Není namístě očekávat, že po opadnutí současných restrikcí se jednoduše naváže v bodě přerušení. Důvod je prostý, svět není statický. „Nevrátíme se tam, kde jsme byli před pandemií. Svět se mění a my máme možnost být u toho.“ (5) Výkon profese architekta se promění. Než nastal covidový „lockdown“, měli (nejen) architekti technické možnosti pracovat na dálku, avšak drtivá většina seděla v kancelářích. Nebo alespoň v kavárnách. I když byla k dispozici technologie 21. století, stále byly zachovávány zvyky minulého století. (6) Nyní došlo k posunu v kancelářské kultuře. „Změní se celé segmenty pracovních činností a přeskupí se ekonomika. Některé obory se promění. Výrazně vzroste význam on-line technologií.“ (7) Zadání se budou efektivně delegovat a více se bude spoléhat na samotné výstupy, aniž by probíhal osobní dohled. Počet „odsezených“ hodin v kanceláři ustoupí významu splněného zadání (rozvoj home-office). Markantní význam tohoto se projeví, pokud se opravdu a plně zdigitalizují správní řízení ve stavebním právu. Nepůjde však o úplnou digitalizaci architektonických ateliérů. Tvůrčí diskuze se společným skicováním tužkou lze jen těžko řešit on-line. Pokud ano, nepochybně zejména ve fázi návrhu půjde o méně efektivní způsob než při osobním kontaktu. Architektura absorbuje vývoj a spoluvytváří jej, na rozdíl od normové technokracie, která stojí na empirii a popisu dříve funkčních (a možná už i překonaných) vztahů. Jeden příklad za všechny. Covidová pandemie jasně ukázala, jak nenahraditelný je význam parků ve městě, kdy nejde jen o počet vysazených stromů na kilometr čtvereční, ale o funkční význam dostupného veřejného prostoru zeleně ve struktuře města. Možná nyní nastal správný čas, aby už od úrovně vlády, a to aktivně, společnost překonala předsudek, že architekt dělá stavbu dražší. Nedělá ji dražší. Architekt dává stavbě hodnotu.
Restrukturalizace podniku / celé ekonomiky bývá v teorii definována jako optimalizační proces s cílem dosáhnout zvýšení výkonnosti a vyšších zisků. (8) Zisk je ekonomický pojem a cíl, kdežto architektura je (mimo jiné) zaměřena na kvalitu vystavěného prostředí, klidně i nízkonákladového. Jde o mimoběžná témata, a tudíž vzájemná přímá věcná interakce restrukturalizace a architektury bude minimální. Ovlivnění budou nepřímá. (Post)covidový krizový stav ekonomiky se dotkne všech. I když je architektura specifická služba s vysokou přidanou hodnotou, bude zasažena tak jako každá jiná služba v řetězci dodavatelských vztahů. „Architektonickým studiím, která mají svůj byznys rovnoměrně rozvržený mezi ‚velké’ a ‚malé’ projekty, se v horizontu roku podaří pokles stavebního trhu ustát. Problémy naopak budou mít menší studia o několika lidech,“ predikuje ArchiZOOM.cz v analýze vývoje trhu v oblasti architektury. (7) Stavební trh nezmizí, jen změní svoji dynamiku a investiční náklady a překonfiguruje se portfolio zakázek. V době krize se výrazněji projeví rozhraní mezi uvědomělejšími zadavateli a stavebníky a těmi, pro něž je projektová příprava nutné zlo a investice do projektu „povinná ztráta“. Práce na architektuře je komplexní a přitom kreativní činnost, pokrývající architekturu, územní plánování a krajinářskou architekturu. Toto širší rozkročení oboru mu pomůže udržet se, nicméně nejspíš s e zvýší tlak na honoráře a odsune se zadání části zakázek na pozdější termín, příp. se úplně zruší. Ohledně podpory stavebního průmyslu, potažmo architektury toho vládní autority prozatím mnoho nezveřejnily. Jedna z mála dostupných informací v tomto kontextu je zájem premiéra ČR podpořit rozpočet ministerstva dopravy na výstavbu dálnic a prosazení liniového zákona, který má výstavbu urychlit: „Máme peníze, chceme stavět, ale náš hlavní problém jsou organizace, které blokují výstavbu.“ (9) Zdroje na to plánuje získat zvýšením deficitu státního rozpočtu. (10) Jedná se o trvalejší postoj premiéra ČR: „Musíme konečně zrychlit naše zákony, aby se mohlo rychle stavět.“ (3) Podrobněji tyto úvahy rozvádí ministr dopravy a průmyslu a obchodu Karel Havlíček: „Vládou schválený dopravní balíček pomůže … i stavebním firmám, které mohou očekávat navýšení rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury o 6,5 miliard Kč.“ (11) ČKA slovy předsedy adresované MMR zastává širší názor, než jen podporu úzkého segmentu dopravních staveb: „Důležité také je, aby stát nyní využil všechny možnosti pro podporu veřejných investic – aby prosazoval dotace do stavebnictví, implementoval daňové pobídky, či zvážil snížení DPH na projektové práce.“ (12) Není namístě, aby stát restrukturalizaci ekonomiky v oblasti stavebního průmyslu redukoval jen na počet metrů nových dálnic. Konkrétní kroky, které by stát v (post)covidové krizi měl provést, a doposud uspokojivě nekonal, jsou následující. Podporovat architektonické soutěže, dokončit rekodifikaci stavebního práva, tak jak ji zadal Hospodářské komoře, a nebránit vydání minimálního honorářového řádu. Dá se očekávat, že stát, a možná i města a obce, přehodnotí své investiční priority a ustoupí od pořádání architektonických soutěží. Nedá se vyloučit, že budou inklinovat k tendrování veřejných zakázek na nejnižší cenu. To by byla chyba. ČKA zastává názor, že: „Je nutné podpořit systémová opatření v oblasti zadávání veřejných zakázek – eliminovat zadávání veřejných zakázek za mimořádně nízkou nabídkovou cenu.“ (12) Nastupující (post)covidová krize je právě příležitostí přehodnotit zkostnatělé postupy a investovat do nápadů, invence a rozvoje. Jednou z možných cest je získávat kvalitní návrhy řešení z architektonických soutěží, které by zadavatelé, ať už stát či města, měli otevřít co
nejširšímu množství architektů. Nepreferovat hodnocení jen dle portfolií (zkušenost s obdobnou zakázkou), a tím umožnit i přístup mladým architektům. Nespoléhat se jen na jména („starchitects“) – to se už i nyní se ukazuje jako cesta ne vždy garantující úspěch, jak už o tomto tématu přemítal Rem Koolhaas v r. 2009. (13) Stát by měl opustit dosavadní postupné novelizace již nevyhovujícího stavebního zákona (25 novel od r. 2006). Poslední meziresortně připomínkovaný návrh je jen důkazem novelizačního pokračování, byť schovaný pod rouškou rekodifikace stavebního práva. Stát by měl dokončit skutečnou a seriózní rekodifikaci stavebního práva v duchu textu tvůrců z okruhu JUDr. Korbela, která byla v mnoha pracovních skupinách nejen ministerských odborníků v r. 2019 prodiskutována. Tím není nikterak dotčen prostor pro politický konsenzus mezi státem, kraji, velkými městy a samosprávou. Pokud i nadále stát prostřednictvím ÚOHS míní ochraňovat hospodářskou soutěž čistě právně pozitivistickým způsobem, měl by tak činit vůči tomu, kdo reguluje účastníky trhu, nikoliv vůči profesní samosprávě. Stát vykonává státní správu prostřednictvím odbornosti úředníků, která je fixována v tarifních platových třídách. Stát by neměl bránit ustanovení minimálního honorářového řádu pro zachování minimálních profesních standardů autorizovaných osob s odkazem na činnost profesních komor vykonávajících přenesenou působnost státní správy (14). Stát má dostatek normo-tvůrčích možností, jak tato minima definovat. Možnost účastnit se hospodářské soutěže na relevantním trhu a podnikat v projektování není odvislé od členství v profesních komorách, ale koriguje jej sám stát pomocí vydávání vázaných živností. V tomto směru autorizace z profesní komory není povinná. Nezbytnou podmínkou u odpovědného zástupce je požadovaná odborná způsobilost vázaná na vzdělání a praxi, s minimální úrovní „střední vzdělání s maturitní zkouškou v oboru vzdělání zaměřeném na stavebnictví a 5 let praxe v projektování staveb.“ (15) Tak jako stát zachoval volnou soutěž ve sjednání honorářů mezi advokáty a jejich klienty, které jsou různě vysoké podle obchodních dovedností advokátních kanceláří, nebránil stát definování minimálních tarifů pro zachování minimálních profesních standardů výkonu jejich profese. Milan Kopeček
1) Internacional Monetary Fund, 04/2020, on-line (www.imf.org/en/news), Česká televize on-line 04/2020 2) https://ct24.ceskatelevize.cz/ekonomika/3076631-zive-mezinarodni-menovy-fond-predstavuje-jarni-vyhledsvetove-ekonomiky 3) Evropská unie – Oficiální internetová stránka, 13.03.2020, on-line, https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/cs/ip_20_459 https://ec.europa.eu/info/live-worktravel- eu/health/coronavirus-response/economy_cs 4) Česká televize, 16.04.2020, on-line, https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1096898594-udalostikomentare/220411000370415-udalosti-komentare-special/obsah/762379-cesko-na-krizovatce-politika 5) Ministerstvo průmyslu a obchodu, 10.04.2020, on-line, https://www.mpo.cz/cz/rozcestnik/promedia/tiskove-zpravy/narodni-ekonomicka-rada-vlady-obnovila-cinnost--253960/ 6) Ondřej Raška, 09.04.2020, online https://www.czechcrunch.cz/2020/04/ondrej-raska-z-mitonu-nevratime- setam-kde-jsme-byli-pred-pandemii-svet-se-meni-a-my-mame-moznost-byt-u-toho 7) Deezen, 05.03.2020, on-line, https://www.dezeen.com/2020/03/25/work-from-home-coronavirus/ 8) ArchiZOOM, 31.03.2020, on-line, https://archizoom.cz/analyza-krizoveho-trhu-architektura-a-navrhovanistaveb/
9) www.consulting-company.cz – online (cit. 2014-05-22) 10) Ministerstvo dopravy ČR, 06.03.2020, on-line, https://www.mdcr.cz/Media/Media-a-tiskovezpravy/Havlicek-Prijetim-linioveho-zakona-muzeme-urychli 11) Český rozhlas, 20.3.2020, on-line, https://www.irozhlas.cz/ekonomika/schodek-statni-rozpocet-vlada- andrejbabis-alena-schillerova-koronavirus_2003202230_aur 12) Ministerstvo dopravy ČR, 30.03.2020, on-line, https://www.mdcr.cz/Media/Media-a-tiskove- zpravy/Balicekopatreni-na-podporu-dopravy-schvalen 13) ČKA Dopis ministryni MMR, 07.04.2020, on-line https://www.cka.cz/cs/svet-architektury/novinky/dopisministyni-pro-mistni-rozvoj-klare-dostalove 14) Rem Koolhaas – Columbia University Graduate School of Architecture, 20.02.2009, on-line, https://www.arch.columbia.edu/books/reader/6-preservation-is-overtaking-us#reader-anchor-2 „Thirty years ago architecture was a very serious effort, using workers and presumably producing buildings that were not luxury items, but necessary. And therefore, not necessarily committed to immediate or obvious beauty but, in a genuine way, much more interested in doing what was necessary. I think that architecture is gone. It’s a very interesting question whether it is gone forever or whether under certain circumstances, we can imagine that it will come back. In any case, it is gone for now. To be considered a genius for producing a serene order is also over. I think Frank Gehry, whether he wants to or not, is perhaps the most obvious emblem of what happened to architecture or, what we have made happen to architecture.“ 15) Zákon 360/1992 Sb., o výkonu autorizovaných architektů, inženýrů a techniků činných ve výstavbě, v platném znění 16) Zákon č. 455/1991 Sb. ČR, o živnostenském podnikání ve znění pozdějších předpisů (živnostenský zákon) Příloha 2 - Živnosti vázané (předmět podnikání a požadovaná odborná způsobilost)
Architektura v době pokoronové? Všechny aktuální události svědčí o tom, že jsme se stali autentickými svědky skutečnosti, že doba koronová se stává součástí našeho životního prostředí a životů bez časového omezení. Většina expertů se shoduje, že se musíme naučit s virem žít. Covid-19 se během několika měsíců stal členem našeho životního prostoru, v mnoha případech i se smrtelným důsledkem. Nezná hranic kontinentů ani států, nevyhýbá se malým ani velkým urbánním celkům a nerozlišuje mezi dobrou a špatnou architekturou. Bude nadále potenciálním ohrožením nás všech do doby, než bude k dispozici účinná vakcína. Naše nová realita – neviditelné globální zdravotní ohrožení, improvizovaná opatření a karanténa – nám všem ze dne na den přerušila zaběhlé denní rituály a neomylné zvyklosti i v našem urbánním prostoru. Mantru globálně provozovaného neoliberálního ekonomického a společenského modelu – postulát masové individualizace jedince, jeho nabádání k bezbřehému konzumu a hedonistickému životnímu stylu, který je v zájmu zajištění maximalizace nutného celospolečenského ekonomického růstu – během několika dnů přeměnil covid-19 v radikální omezení do té doby většiny neodmyslitelných materiálních a duchovních potřeb našeho způsobu života. A jestliže většina naší společnosti do nedávna odvozovala prosperitu a úspěch ze stoupajících ekonomických křivek, během tří týdnů teď sledujeme se zatajeným dechem stoupající křivky znázorňující neúprosné šíření viru, počty nakažených a zemřelých a jsme ochotni za každou cenu udělat vše pro to, abychom dosáhli jejich zploštění. S tím spojená existenční ohrožení nás vrhají do nejistoty, která se stala jistotou a kterou potvrzují denně aktualizované veřejné komentáře expertů a politiků. Než začít ihned skicovat novou architekturu pro dobu pokoronovou, není třeba využít této změny paradigmat a zamyslet se nad tím, co se v našem životním prostoru a s námi právě odehrává? Sdílený fyzický veřejný prostor v našich městech jsme během několika dní, až na malé výjimky, byli donuceni opustit a stáhnout se do sociálního odloučení v soukromém prostoru našich domovů, v nichž se za zavřenými dveřmi domníváme, že najdeme bezpečí. Bude tam ale opravdu bezpečno? Jsou námi všemi požadované nároky – všichni chceme totéž, ve stejný čas a na stejném místě v maximálním množství, za minimální náklady, s ohledem na naše omezené zdroje a prostor – nadále udržitelné? Ve srovnání s časovou rychlostí, jakou jsme teď donuceni improvizovat a čelit aktuálním výzvám, jsou obory architektura a urbanismus pomalé disciplíny, neboť dopady od první myšlenky záměru po jeho realizaci se u architektury projevují v řádu pěti až deseti let, u urbanismu to je i podstatně déle. Není ale třeba propadat panice. Principy soudobé humánní architektury a udržitelného rozvoje našich sídel a měst byly formulovány a testovány v době před koronou. Nenastala teď doba využít zkušeností radikální změny a lidské solidarity a započít opravu „konstrukce zeměkoule“, odvrátit další škodu a tvořit zdravou budoucnost pro budoucí generace?
Inteligentní a udržitelný rozvoj měst, v němž je člověk středobodem, který je v rovnováze se životním prostředím a respektem ke zdrojům, tvoří architekturu pro bydlení, vzdělávání, práci a volný čas v prostředí, jež nás motivuje, uzdravuje a dělá šťastnými. Chopme se té jedinečné šance!
Petr Kropp architekt, ředitel Kanceláře architektury města Karlovy Vary
Na hraně útesu Máme se bát? Měli bychom se zamyslet, kdy to stojí za to. Nepoměrně nebezpečnější než koronavir je kupříkladu ničení planety, kterou obýváme. Jsme jako pověstné žáby v hrnci s pomalu zahřívanou vodou. Země se otepluje, mění se klimatická pásma. Přicházíme o vodu v krajině. Zvyšuje se prašnost. Tam, kde byly sady, je step a kde byla step, je poušť. Monokultury zabíjejí rozmanitost. Snímky zachycující Zemi z vesmíru po setmění, když jsou nasvícena lidská sídla, vypadají, jako by modrá planeta byla napadena nebezpečným virem, zhoubným bujením. Z těch fotografií, jakkoliv jsou fascinující, jde strach. Lidé se vůči své hostitelce nechovají jako řádní hospodáři, pečovatelé, ale jako uchvatitelé či nákaza. Země potřebuje oddych. Ocitli jsme se na hraně útesu. Generace „Zet“, narozená na přelomu milénia, je podle průzkumů první generací, která si myslí, že se bude mít hůře než rodiče. Mladí nechtějí plánovat, nepěstují v sobě ambice, nevěří v pokrok, obávají se vyčerpání zdrojů a úpadku, odkládají založení rodin. Chování nynější reprezentace, odmítající myslet v širším časovém horizontu, než je deset let, jejich pesimismus jenom utvrzuje. Je to krátkozraký, egocentrický, hlavně však sebezničující přístup. Ukazuje se, že současný český stát, v němž v době „koronavirové“ žijeme, umí jenom zakazovat, stanovovat omezení, zákazy, příkazy - ale není schopen působit jakkoliv kreativně, rychle a pružně. Zavírají se hranice, lidé jsou zbavováni svobody, aniž by se hlasitě ozvali. Ztrácí se kompetence, zdravý rozum. Jsou testovány meze demokracie. Možná přichází doba, kdy se již nabízí použít princip občanské neposlušnosti v těch intencích, jak ji hlásal americký myslitel Henry David Thoreau, jehož chatka u rybníka Walden o rozměrech tři na čtyři metry se stala symbolem soběstačné existence odehrávající se v souladu s přírodou a nezávislé na společnosti. Když stát neplní svou roli, nemá nárok si od občanů cokoliv vynucovat ani nárokovat. Doma spíchnuté roušky jsou vizuálním znakem solidarity vyplývajícím ze strachu, stejně jako neschopnosti státu ochránit své obyvatele. Zakryté tváře přicházejí o identitu. Jsme snadněji manipulovatelní, ovlivnitelní, ponižováni, dělají se z nás nesvéprávné bytosti čekající na osvobozující ortel shora. Díky tomu si však dnes uvědomujeme, že nám nezbude nic jiného, než se postarat sami o sebe, protože stát a jeho představitelé mají jiné zájmy – jde jim jenom o udržení vydobytých mocenských pozic. Každá krize je dobrá, protože generuje otázky, které bychom si jinak nepoložili. Architekturu nelze změnit ze dne na den, kormidlem se otáčí pomalu, ale cítíme, že by se cosi mělo stát. Pandemie může uspíšit vznik architektury stavěné pomocí 3D tisku, jehož výzkum má v Česku světové parametry. Nastoupí inteligentní technologie, které by mohly stavební proces urychlit a přiblížit jej lidem. Každý by stavěl podle své potřeby a hlavně levně, rychle, efektivně. Jednotlivec, ale také komunita. Domy, budovy, areály, nemocnice, školy, seniorské domovy. Obnovitelné zdroje, cirkulace vody, zelené stínění. Budoucnost je již přítomností. Karanténa dala lidem možnost otestovat kvalitu svého bydlení, takže můžeme uvažovat o překódování. Ukázalo se, že spoustu činností lze dělat z domova, aniž bychom museli kvůli tomu docházet „do práce“. V tomto mikroskopickém měřítku budeme při zařizování bytů a domů věnovat zvýšenou pozornost domácím kancelářím, dětské pokoje budou zase pojímány
jako učebny. Z předsíní nebo chodeb se stanou tělocvičny. Větší ohledy budou také věnovány spížím, privátním skladištím nebo sklepům, do nichž by mohly být ukládány zkáze nepodléhající potraviny. Prim bude hrát víceúčelovost, proměnlivost, flexibilita. Byty by neměly sloužit ke konzervaci, ale k tvořivosti, k aktivnímu pojetí existence. Pravděpodobně – v souvislosti se zkušenostmi s mizivou podporou státu - dojde k rozmachu prepperiánství, tedy hnutí, jehož neformální členové, preppeři (z anglického prepare: připravit), se připravují na globální katastrofu a budují si opevněné, plně vybavené, vyzbrojené a klimatizované podzemní skrýše či pevnosti, v nichž lze přežít měsíce i roky. Z okrajového proudu možná vzejde mainstream. Pro architekty to bude příležitost přijít na to, jakou podobu takovým obydlím dát, aniž by se v nich obyvatelé cítili jako v zajetí. Není tajemstvím, že v určitých - oligarchických - vrstvách jsou už nyní takové luxusní příbytky samozřejmostí. Organická architektura, která se začleňuje do terénu, nebo dokonce pod něj, ostatně občas bunkry připomíná. Během karantény došlo k několikanásobnému vzrůstu naší on-line existence, nahrazující skutečnou realitu, jež vynuceně zůstala za vnějšími zdmi. Mobilní operátoři ochotně navyšovali data zdarma, protože si byli vědomi, že pracují na budoucím zisku. Rodí se nová závislost. Virtuální svět je vlídný a každý si jej může přizpůsobit tak, aby mu vyhovoval. Díky tomu můžeme prožívat smělé vize v nuzné přítomnosti, aniž bychom museli opustit domov. Načež si zvykneme, že není nutné se setkávat, že osobní kontakt lze snadno nahradit rozhovorem přes monitor. Jsme monitorováni. V důsledku se jedná o nebezpečný trend vedoucí k atomizované společnosti, která je snem diktátorů. Další hrozbou tohoto syntetického životního stylu je jeho fatální závislost na elektrické energii. Nevyhnutelně to povede k pozdějšímu blackoutu, vedle něhož bude nynější pandemie vážná asi jako výstřel z pušky vedle výbuchu termonukleární zbraně. Stavby, které jsou dnes ovládány nejchytřejšími technologiemi a jsou schopny s lidmi hovořit, se mohou stát během okamžiku pastmi, z nichž nebude úniku. Zmrtví jako dinosauři. Možná se vše ale odehraje v době, kdy už ani nebudeme potřebovat domy, a budou nám stačit skafandry, které nás ochrání před okolním světem a umožní nám nezávisle cestovat po hvězdách, z nichž budeme sledovat modrou planetu. Anebo se vrátíme v čase nazpět a začneme znovu, jinak – a lépe.
Petr Volf
Nejsem prognostik a ani se tímto tématem běžně nezaobírám. Vyjadřuji tedy spíš své pocity než výsledky zkoumání. Podle mého názoru odpovědí na globalizaci není lokalizace ve smyslu opevnění se ve své tvrzi a krmení se potravou sebranou v docházkové vzdálenosti několika kilometrů. Jde určitě o míru a tempo propojování a vyrovnávání, ale trend globálního užívání zeměkoule bude pokračovat, protože alternativou je náš zánik. S nadšením z globalizace – hranice vlastně neexistují a mohu jet kamkoli a žít kdekoli, pokud na to mám, mohu cokoli... – musí nutně přijít dosud chybějící globální odpovědnost za známý svět, což je jádro problému. Odpovědnost pak přinese omezení a zřejmě se právě blížíme do období jistého přibrzdění – přehodnocování strategických konceptů a rozvojových plánů. Problémem je politické uspořádání světa a rostoucí dopady klimatických změn. Svět ale čeká mnoho změn a migrace posledních let je jen jejich počátkem... Nerovnováha je příliš velká. Věřím ale, že vývoj dlouhodobě směřuje k jednomu modelu fungování společnosti, byť lokálně zabarvenému... Bude to ovšem ještě trvat desítky či stovky let... Architekturu považuji za jednu ze součástek globálních řešení, spíš než jejich základní kámen. Naopak plánování – prostorové i strategické – bude mnohem důležitější, bude hledat uspořádání prostředí na Zemi, při respektu ke klimatické odlišnosti a historickému kontextu bude čím dál víc univerzální a globální. Estetika prostředí hraje zásadní roli v mikrokosmu našich životů, a tady by architektura mohla ještě víc utvářet prostředí pro každého z nás, respektive pro určité skupiny námi tvořené... Plánování tedy vnímám jako globální nástroj a architekturu jako nástroj spíš lokální. Její východiska se ale budou také postupně sjednocovat, víc a víc bude využívat nově dostupné materiály, bude úspornější, udržitelnější, recyklovatelná a jen výjimečná skupina budov bude sloužit dlouhodobě beze změny. Architektura a architekti jako tvůrci našeho mikrosvěta mají šanci, když se stanou více odpovědnými, když budou umět lépe spolupracovat a koordinovat další profese, bez nichž nebude možné reagovat na nové výzvy, když architektura nebude jen tvorbou skořápky, ale stane se principem utváření lokálního prostředí. Obávám se, že v Česku zatím na nevyhnutelně se hrnoucí změny úplně připraveni nejsme – ani jako profese, ani jako celá společnost.
Jan Kasl
Jak bude vypadat architektura, to bude záležet hlavně na investorech. A investoři se budou chovat podle ekonomických zájmů, nespoléhal bych na nějakou proměnu vědomí. Ale jinak – ano, máme příležitost říkat ještě hlasitěji to, co před tím. Tedy že není úplně normální, když přední architektonická studia věnují pozornost hlavně fotbalovým stadionům v Kataru a podobným zakázkám, tedy projektům, které vznikají proti environmentální a vlastně jakékoli představitelné logice. Že není normální, když shoří střecha katedrály Notre-Dame a přední studia globalizovaného on-line světa nemají na starost nic jiného než dodávat svoje „vize“ její obnovy bez ohledu na statiku osm set let staré konstrukce, bez jakéhokoli jiného záměru, než je potřeba sebezviditelnění, bez jakékoli zodpovědnosti, za to s představou ještě většího rozpumpování turistického ruchu v centru Paříže – jako kdyby tam dnes bylo turistů málo. Že bychom se v Praze třeba mohli zbavit nejen pivních vozítek a airbnb, ale také bytostně zastaralého způsobu myšlení, který vidí město jen jako místo realizace zisku, pro niž má „architektura“ v lepším případě poskytnout opticky zábavnou fasádu a v horším případě dodat už jenom roboty generující co nejvíc kubíků v poměru k zastavěné ploše. Prostě máme šanci začít vytvářet architekturu obrácenou dovnitř, ne navenek. Tu šanci jsme vlastně měli i před pandemií, ale teď by její cíl mohl být dosažitelnější než kdy předtím. Pavel Kalina