Pokoroněsvět
Krize nám znova představila naše města. Mohli jsme si je zažít nahá, prostá dopravy a všeho shonu. Mimo jiné prezentuje toxicitu masového turismu a jeho devastující vliv na právo bydlení. Ukázala na potřebu regulace internetových gigantů, aby se města mohla bránit. Atraktivita města se dnes stává jeho prokletím. Zároveň tím, že nás uvrhla do izolace, ukázala, jak důležité je dobře bydlet. V izolaci je člověk nejvíce odkázán na své obydlí. Veřejná správa to musí vyžadovat, developeři to po nás musejí chtít a my to musíme umět – navrhovat nové čtvrti a revitalizovat ty staré takovým způsobem, abychom zde my sami chtěli žít. Atraktivita se dnes často vyžaduje jako pozlátko pro turismus. Jako něco, na co musím vyvinout velké množství energie, abych se na to mohl jet podívat, něco, co si můžu na chvilku zkusit, ale co není pro každodenní život. Miluju Ijburg v Amsterdamu – umělý ostrov s kusem mladého města. Opravdového města, žádná monofunkční suburbie, žádná kulisa, žádnej fejk, ale město se vším všudy. Občas tam zajedu očíhnout další rozvoj a klidně bych se tam z fleku usadil. Udržitelnost možná tkví v tom, že budeme navrhovat místa, se kterými se jejich obyvatelé ztotožní, kde budou lidé chtít strávit život, kde bude vše dostupné a kde si každý najde své zákoutí. Odkud nebudeme mít potřebu unikat do „doplň si sám svoje oblíbené letovisko“ a dojímat se, jak je to tam hezký... Umožnit lidem dobře bydlet ale znamená aktivní zapojení veřejné správy a její úzké spolupráce s dobrými architekty. Na maloměstě většina developerů nepotkala architekta a už vůbec ne dobrého architekta. Nemají motivaci vytvářet kvalitní životní prostředí, jedinou motivací je rychlý zisk. Vytyčit čtverce a ty prodat. Ty blbý čtvrti tu ale už zůstanou navěky. A když o tom promluvíte na zastupitelstvu z pozice občana, budete za naivku: „Vy chcete omezovat soukromého vlastníka?“ Městskému plánování nikdo zvenku nerozumí, nikoho nezajímá, není to exponované téma. Politické body se sbírají šrafováním polí na růžovo (převládající barva pro bydlení v územních plánech), protože každý sní svůj sen o hobitím domku. Celá politika udržitelnosti se soustředí na jednotku – z úspor na vytápění se stalo dogma, které zastínilo ostatní témata. Hlavní linie udržitelnosti se ale neodehrává na úrovni domu, ale na úrovni územního plánování. A tady selháváme. Mnohé obce mají stále kilometry čtvereční rozvojových ploch a tupé kobercové nálety stále pokračují. Továrny se staví na zemědělské půdě hned vedle brownfieldů, protože je to jednodušší. Domy se staví na poli, protože je jednodušší a mnohem rychlejší procesovat stavbu na poli než v proluce. Pravidla jsou vychýlená. Mnohá města se svůj rozvoj nesnaží nijak ovlivnit, to se ale bude muset změnit.
Krize nám umožnila lépe vidět město i své obydlí. Snad to budeme umět interpretovat a naučíme se aktivně reagovat.
Jan Hora