JOSEF HOFFMANN / Česká situace 2020

JOSEF HOFFMANN

Česká situace 2020 online výstava 15–12–2020 w w w. g j f. c z

02

JOSEF HOFFMANN Dan Merta

Prosinec roku 1870 byl měsíc, kdy světové architektuře byli zrozeni dva průkopníci moderní architektury. Adolf Loos (1870–1933) v Brně a Josef Hoffmann (1870–1956) v Brtnici nedaleko Jihlavy. Dnes jsou považováni za významné představitele rakouské moderny, jež ovlivnili vývoj jak architektury, tak designu. Ano, pouze představitelé rakouské moderny. U Hoffmana hovoříme i o geometrické secesi. Ale proč jsou uvádění pouze jako rakouští autoři a někde okrajem je zmíněno, že se narodili na Moravě či v Čechách? Nebo že se jejich některé stavby, i významné, se nacházejí na území České republiky? Ano, narodili se v bývalé Rakousko-uherské monarchii a jejich tvůrčí činnost je spojována především s Vídní. Ale na našem území vyrostli, začali studovat a realizovali mnoho zajímavých a vynikajících projektů. Geopolitický vývoj ve střední Evropě, určený dvěma světovými válkami, samozřejmě určil i vnímání výboje moderní architektury i její historický výklad. Nehovořím zde o úzké skupině expertů, ale o širší společnosti, která by měla být o svých rodácích dostatečně informována, aby si uvědomila i uměleckých kontext vývoje své země. Ale to je především úloha státu, jenž určuje směr jak své kulturní politiky, tj. ke svým občanům, tak k okolnímu světu. Dále odborných institucí, které by měly tento odkaz relevantně zpracovávat a poskytovat je médiím, jež by měla dotvořit mediální obraz v rámci kulturně-estetické „osvěty“. Nic takového se v Čechách, na Moravě a Slezsku neděje, alespoň ve srovnání s Rakouskem. Jak rozdílné je vnímání role architektury a rakouských „géniů“ právě ve Vídni, která si tyto dva architekty „přivlastnila“. Možná je to tím, že architektura je v českých luzích stále v částečném nezájmu. Nemá svůj svatostánek, aby se stal významným kulturním pilířem české kultury. Expozice v Národním technickém muzeu a Národní galerii jsou absolutně nedostatečné. Pokud

03

nemáme instituce typu MAK či AZ Wien, bude tento významný segment české kultury stále na pokraji zájmu a nemůžeme vést partnerský diskurz se světovými institucemi. Ale zajímá to někoho v této zemi? Pokud si neumíme vážit historie, nemůžeme kvalitně hovořit o současnosti či budoucnosti. Ano, Muzeum města Prahy se snaží Loosovi věnovat, interiéry některých jeho městských bytů jsou již kvalitně rekonstruované a dostupné i známé širší veřejnosti (Plzeň). Díky iniciativě bývalého ředitele Moravské galerie Marka Pokorného a bývalého ředitele MAK Petera Noevera bylo v rodném domě Josefa Hoffmann v Brtnici zřízeno muzeum, které přispívá i k obnově zašlé slávy tohoto městečka. Mají však zmíněné instituce dostatek finančních prostředků, aby se mohly odkazu těchto velikánů dostatečně věnovat?

Na přelomu roku 2014 a 2015 proběhla v MAKu kruciální rozsáhlá výstava „Die Wege der Moderne / Josef Hoffmann, Adolf Loos und die Folgen“, bohužel opět bez velkého zájmu českých médií, nedočkali jsme se ani reprízy v některé z českých institucí… A uběhlo více než pět let a máme zde významné výročí narození těchto dvou tvůrců moderní architektury, a česká kulturní veřejnosti a instituce připomínají několika menšími výstavami Loose, adekvátní velká výstava a zhodnocení obou tvůrců na jedné velké platformě chybí. Proč není k výročí jejich narození připravená velká výstava, která by mohla třeba srovnat jejich tvorbu na našem území? Projekty tohoto typu se připravují nejméně pět let dopředu, takže covidová situace sice mohla a také postihla z mého pohledu marginální výstavy a konference posunem či zrušením, ale rozhodně nemohla zapříčinit to, že když už se na výročí pamatovalo jako na příležitost připomenutí, nebyla v plánu žádná větší událost. Pokud máme zájem dostat architekturu tam, kam patří, tak ji musíme dát prostor a ukázat i na výjimečnou historickou tradici. Společnost v naší zemi si neuvědomuje úlohu architektů pro její rozvoj. Moderní architekturu většina populace vnímá pouze z magazínových prezentací předesignových rodinných domů nebo válek s developery o kvalitě urbanismu měst. A právě tato doba by to měla změnit – máme před sebou nové přeprogramování veřejných prostorů a dopravní infrastruktury, společenských a akademických budov. To jsou ony velké výzvy pro českou architekturu.

Naše instituce si tvorbu Adolfa Loose připomněla díky covid-19 pouze virtuální výstavou „Raumplan a současná architektura“. K tomuto mezinárodnímu projektu však vznikne během dvou let obsáhlá publikace.

04

Druhou ikonu české architektury – Josefa Hoffmana – si připomínáme jiným způsobem, a to rekapitulací stavu realizovaných projektů na území České republiky. Poukazujeme i na částečný nezájem o jejich stav či další využití. Jedná se především o soubor staveb, které vznikly pro rodinu Wittgensteinů na Kladně v rámci Poldiny hutě, nebo soubor rodinných domů a vil ve Vrbně pod Pradědem (továrnická rodina Grohmannů).

Díky spolupráci s Martinou Lehmannovou, jež se podílela na vzniku architektonického průvodce po jeho díle (Moravská galerie a MAK Wien, 2010), s Dagmar Šubrtovou, která se s kolegy snaží „narovnat“ odkaz Josefa Hoffmana na Kladně, a historikovi architektury Jakubovi Potůčkovi jsme připravili malý exkurz do aktuální české situace v letošním roce. Děkuji všem institucím i jednotlivcům za poskytnutí podkladů, Janu Langerovi a Karlu Pazderkovi za zachycení současného stavu Hoffmannovy architektury a zejména Ireně Perničkové a Janu Šafářovi (ArchiFoto.cz) za laskavé poskytnutí fotografií staveb z doby před deseti lety. Česká architektura bohužel stále nedosahuje světové úrovně, aby se o ni mohlo hovořit v kontextu radikálnosti, experimentu a kreativitě či ostrých názorů při definování nových architektonických postulátů tak, jak je vnímáno dílo Adolfa Loose a Josefa Hoffmanna. Zachovávejme tedy důsledně jejich odkaz a věřme, že nová generace českých architektek a architektů opět zrodí nového tvůrce jejich velikosti.

05

JOSEF HOFFMANN Martina Lehmannová

Josef Hoffmann patří mezi nejvýznamnější architekty a designéry 20. století. Jeho jméno, díky třiceti letům aktivit v jeho rodném městě v Brtnici, je už i české veřejnosti docela známé. Stále ho ale vnímáme jako rakouského architekta, po němž zbyl u nás právě jen ten rodný dům, který je od roku 2006 společným pracovištěm Moravské galerie v Brně a MAK – Rakouského muzea užitého a současného umění ve Vídni. Úprava interiérů rodného domu v Brtnici je ale jenom jedna z deseti realizací, které Hoffmann na území České republiky realizoval a těchto deset staveb tvoří čtvrtinu ze všech dodnes dochovaných Hoffmannových realizací. A to už si zaslouží pozornost. Přinejmenším letos, protože 15. prosince si připomínáme 150 let od jeho narození.

Výchova ke geometrii Josef Hoffmann se narodil v roce 1870. Pro rozvoj umění ve střední Evropě má doba přelomuj 60. a 70. let 19. století speciální důležitost. V roce 1869 byla uvedena v platnost progresivní školská reforma1, díky níž se mimo jiné stalo povinnou součástí výuky kreslení.2 První výukové album kreslení pro učitele připravil Josef Grandauer, a při hledání cesty, jak nejlépe naučit děti ztvárňovat svět kolem sebe, využil geometrie. Filozofické teze vykládající svět jako soustavu geometrických těles tak vešly do praxe. Podstatné je, že tímto způsobem byla vzdělávána celá společnost, umělci, ale také jejich klienti. Kolem roku 1900 se ve střední Evropě dostávala ke slovu generace třicátníků, která se ve školách naučila chápat svět prostřednictvím

1 | Reformu připravoval Leopold Hasner von Artha (1818-1891), česko-rakouský právník, politik, novinář a univerzitní pedagog, který po úspěšné kariéře v Praze odešel 1865 vyučovat na vídeňskou Univerzitu a už o dva roky později se stal ministrem školství a z této pozice inicioval a uvedl v platnost školskou reformu.

Navzdory obrovským protestům ze strany církve, se podařilo prosadit odluku školství od církve a dále byl tento zákon první na světě, který zrovnoprávňoval ženy a muže – učitelé a učitelky musely mít stejně vysoký plat. Zavedl také osmiletou školní docházku a na tzv. měšťanky mohly docházet i dívky. Tento zákon platil v Československu a nezbytnými úpravami až do roku 1948 a v Rakousku až do roku 1962. Gesetz vom 14. Mai 1869, durch welches die Grundsässse des Unterrichts-wesens bezüglich der Volksschulen feststellt werden, Reichsgesetz-blatt für das Kaiserthum Oesterreich, Wien 1869.

2 | Alexander Klee, Form Art – A phenomenon of a Cultural Region, in: Cubism – Constructivism – Form Art, Wien 2019, s. 24 a 31.

06

geometrie. Do té doby nevídané projekty geometrické moderny mladých autorů našly mezi jejich vrstevníky klienty, kteří jim rozuměli. Geometrická moderna nebo kubismus se neobjevily jako vesmír po velkém třesku, ale byly výsledkem třicetiletého fungování jedné progresivní školské reformy.

Josef Hoffmann na svá školní léta nevzpomínal rád. Po německé židovské základní škole v Brtnici navštěvoval gymnázium v Jihlavě a přiznával, že „patřil pouze k průměrně nadaným žákům“, což dokládá i jeho vysvědčení. Nejlepší známky měl z matematiky a přírodovědy: dvojku nebo trojku, z kreslení a zpěvu trojku, a z jazyků, tedy češtiny, němčiny a latiny, čtyřku, z češtiny dokonce propadl. Spolužákem mu byl Adolf Loos.

Ve své životní retrospektivě přikládal Hoffmann mnohem větší důležitost prázdninám. S kamarádem z Brtnice „chodili každý den na různá staveniště“. „Stavitelství se všemi jeho tajuplnými možnostmi nejenže podněcovalo mou fantazii, ale svou cílevědomou činorodostí mne na tuto dráhu přímo táhlo.“3Hoffmannův otec, brtnický starosta a spolumajitel textilní manufaktury, se naštěstí nechal obměkčit a dal syna na studia do Brna na německou C. k. vysokou školu technickou (K. k. Technische Hochschule in Brünn). Z dnešního pohledu se jednalo o mimořádný vzdělávací institut. Architekti Alois Prastorfer nebo Germano Wanderley vychovali architekty, kteří ovlivnili podobu architektury nejen ve střední Evropě: Leopold Bauer, Hubert Gessner, Josef Hoffmann, Adolf Loos. Hoffmann si na novou školu rychle zvykl a jeho studijní výsledky se významně zlepšily: „Ve škole mi to šlo bohudík dobře, a tak se mi opět vracelo ztracené sebevědomí.“ 4 Umění všímat si myšlenek Vzdělávání ve škole vybuduje základní stavební kameny pro vybudování životní kariéry každého člověka. V dalším rozvoji mohou pomoci jiné než školské instituce.

Hoffmannův život ovlivnila muzea, v nich se vzdělával, pro ně pracoval a mnohá dnes uchovávají jeho práce. Význam muzeí pro tvorbu Josefa Hoffmanna můžeme vytušit z konstatování, že „geniálním myšlenkám se na svět nemá pomáhat přemýšlením. Stačí si jich všimnout. Vždyť už je jich na světě nepřeberné množství.“ 5

3 | Peter Noever, Marek Pokorný (eds.), Josef Hoffmann. Autobiografie. Brno 2009, s. 15-16.

4 | Tamtéž, s. 16.

5 | Jan Tabor, traktát o domu otce a zlých Čechách (fragment), in: Peter Noever, Marek Pokorný (eds.), Josef Hoffmann. Architektonický průvodce, Ostfildern 2010, s. 19.

07

V Brně měl obrovskou příležitost navštěvovat Moravské uměleckoprůmyslové muzeum, moderní progresivní instituci mezinárodního formátu i významu. Muzeum sídlilo hned vedle C. k. vysoké školy technické 6. Instituce byla založená v roce 1873 a o deset let později byla na dnešní Husově ulici 14 slavnostně otevřena nová budova, vedení muzea i přípravě projektu se věnoval ředitel Johann Georg Schön, který byl profesí architekt stejně jako jeho nástupce August Prokop, jenž se funkce ujal v roce 1883 a stál v čele muzea dalších deset let. Muzeum budovali oba ředitelé jako instituci prezentující nejlepší příklady tvorby dob minulých i aktuální produkce umělecké a uměleckořemeslné i uměleckoprůmyslové v celosvětovém měřítku.

Muzeum kolem sebe soustředilo velmi významné osobnosti z řad rakousko-uherské šlechty (Quido Dubský, Albert Kaunitz, Jan II. z Lichtenštejna, Vladimír Mitrovský), podnikatelů (Moses Löw-Beer, Mauritz Primavesi, Friedrich Wannieck) a církve (opat augustiniánského kláštera Řehoř Jan Mendel, zakladatel genetiky)7. Mezi příznivce muzea patřil také Carl Sternischtie, významný brněnský textilní podnikatel, který je pro vyprávění o Josefu Hoffmannovi důležitý proto, že byl jeho strýcem. Do školy i do muzea to měl Hoffmann co by kamenem dohodil – bydlel v dnešní Kopečné ulici.

Rád navštěvoval i brněnské divadlo. Budova byla postavená v letech 1881–1882 podle návrhu kanceláře Fellner & Helmer a byl to teprve třetí projekt z více jak padesáti divadel, které navrhli. Nešťastné události výbuchu plynového osvětlení v divadlech ve Vídni, Nice a požár Národního divadla v Praze přiměly brněnské klienty, aby odsouhlasili návrh vybavit divadlo Edisonovými žárovkami. Hoffmann a jeho kolegové z Brna později ve svých stavbách prosazovali právě elektrické osvětlení.

Po maturitě odešel v roce 1891 jako stavební praktikant na vojenský stavební úřad ve Würzburgu a po jednoleté praxi se ucházel o přijetí na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Studium zahájil ve speciální třídě architektury Karla von Hasenauera, architekta vídeňské Ringstrasse. Po smrti Hasenauera převzal vedení ateliéru Otto Wagner, který byť jen o sedm let mladší než Hasenauer, měl generačně odlišný přístup k vnímání potřeb architektonického vzdělávání. Snažil se ve studentech podněcovat kreativitu a touhu po hledání nových forem. Opíral se při tom o teorie Gottfrieda Sempera. Díky tomu dokázal své studenty inspirovat k vnímání architektury nejen v její tektonické podstatě, ale i stereotomní poloze. Do diskuse o architektuře vnesl jako vážný a významný prvek lidové umění, které považoval za

6 | C. k. vysoká škola technická sídlila v letech 1874–1890 na Eliščině třídě 12, dnešní Husova 12. Neorománskou budovu přestavěl Jindřich Kumpošt pro potřeby brněnského magistrátu.

7 | Martina Lehmannová, Moravské průmyslové muzeum, in: Petr Tomášek (ed.), Moravská národní galerie, Brno 2011, s. 26.–31.

08

nevyčerpatelnou studnici inspirace. Studenty nabádal k tomu, aby si kupovali ústřižky lidových výšivek a budovali jejich kolekce. Hoffmannova sbírka lidových výšivek se zachovala v jeho rodném domě v Brtnici. Wagner se snažil, aby studenti byli otevření novým podnětům. Josef Hoffmann na závěr studia obdržel tzv. Římskou cenu, stipendium, které mu umožnilo navštívit Řím a procestovat Itálii. Nechal se uchvátit vizuální kvalitou prostých bílých stavení na Capri i v dalších částech italského venkova. Považoval je za formálně charakterističtější pro tamní krajinu a její obyvatele než relikty antické architektury, kterou obdivovali předchozí držitelé tohoto stipendia.

Po návratu začal Hoffmann pracovat u Otto Wagnera. V roce 1899 přijal nabídku vyučovat na vídeňské Uměleckoprůmyslové škole, kterou se její nový ředitel Felician von Myrbach snažil modernizovat. Hoffmann na škole působil až do roku 1936 a učil v ateliérech architektury, prací z kovu, emailérství a uměleckého řemesla. I tato škola těsně sousedila s významným muzeem. Rakouské uměleckoprůmyslové muzeum ve Vídni bylo centrální institucí podporující síť uměleckoprůmyslových muzeí v Rakousku-Uhersku. Vše, co Hoffmann poznal v Brně, našel i ve Vídni. Zatímco v Brně byl v roli obdivovatele, ve vídeňském muzeu se již stal spolutvůrcem. Navrhoval desítky výstavních instalací. Využíval muzejní sbírky pro inspiraci vlastní uměleckořemeslné tvorby, kterou naplno rozvinul od roku 1903, kdy s Kolomanem Moserem a Fritzem Warendorferem založili Wiener Werkstätte. Po jejich krachu v roce 1933 předal celý archiv do sbírek Rakouského uměleckoprůmyslového muzea.

Spolupodílel se na výstavních projektech Sdružení Secese. Výstava britských tvůrců, jejichž vztah ke geometrii se protnul s vlastní zkušeností středoevropských tvůrců, a prezentace Charlese Rennie Mackintoshe a jeho manželky Margarety MacdonaldMackintosh vyvolala ve Vídni senzaci a pomohla etablovat geometrickou modernu jako svébytný styl.

Pomník vrcholné bytové kultury Josef Hoffmann patřil k velmi výrazným osobnostem a měl vliv na směřování vývoje architektury a uměleckého řemesla. Už za studií na Akademii výtvarných umění se účastnil debat o „moderním stylu“ vedených členy Siebener Club. Byl členem Sdružení rakouských výtvarných umělců Secession. Svoje názory na podobu uměleckého

09

řemesla a architektury uveřejňoval v různých časopisech. Podobu umění ovlivňoval také prostřednictvím svých studentů. Požíval velké úcty veřejnosti, která mu pomohla po první světové válce zabránit znárodnění jeho rodného domu v Brtnici, jehož interiéry v roce 1907, po smrti otce (1903) a matky (1906), nechal upravit podle vlastního návrhu. Podobu tohoto domu také nechal zveřejnit. V roce 1911 byl v časopise Das Interieur uveřejněný velký článek „Interiéry rodného domu prof. Josefa Hoffmanna“ 8 a autor textu chválil Josefa Hoffmanna za péči, kterou věnoval rodnému domu, popisuje ho jako „důstojný pomník vrcholné bytové kultury“ navržený nikoli „fanatikem od rýsovacího prkna“, nýbrž „ohleduplným tvůrcem, který ví, jak vytvořit specifickou atmosféru domova“. Brtnický dům skutečně svého druhu pomníkem byl. Josef Hoffmann sem postupně přenášel předměty, které pro něj měly velkou důležitost, ale nebyly aktuální. A nejen to, na zdi nechal vymalovat motivy, které najdeme i na fotografiích ze showroomu Wiener Werkstätte. Ideální vzorové pokoje, které ale se změnou vkusu po určité době nebylo možné nabízet klientům, uchoval alespoň na zdech rodného domu. Úřední potvrzení pomníku získal v roce 1943, kdy z obavy, aby se po konci války neopakovaly snahy o zestátnění domu, úspěšně usiloval o zápis domu na seznam kulturních památek. Jedná se o první modernistickou realizaci na našem území, která se dočkala oficiální ochrany. Celý proces se jeví skoro jako protimluv – abstraktní modernistické interiéry se dočkaly ochrany od státního zřízení, které geometrickou abstrakci považovalo za příklad zvrhlého umění. Ani přes památkovou ochranu, která domu nebyla nikdy odňata, se po válce nevyhnul znárodnění a posléze i devastaci.

Hoffmann ke svým dalším bytům zdaleka takový vztah neměl. Je otázkou, proč takto velkolepě nechal publikovat právě interiéry domu v Brtnici. Nepovažoval ho snad za tak intimní prostor? Obýval ho pouze v létě a navíc společně se sestrami a jejich rodinami. Chtěl tedy, aby veřejnost věděla, jak má vypadat ideální letní sídlo? Chtěl poukázat na sepětí se snovým moravským venkovem? Nebo chtěl prostě dokázat to, co se v textu píše, že není fanatikem od rýsovacího prkna, že chápe kvality minulých dob a dokáže s nimi pracovat? Možná tam bude pravda. Na počátku roku 1910 přednesl ve Vídni svou přednášku „Ornament a zločin“ Adolf Loos, ve které na Hoffmanna přímo zaútočil. Snad právě publikace rekonstrukce rodného domu mohla být odpovědí na všechno, co Loos Hoffmannovi vyčítal: přebujelé užití orna-

8 | Peter Leim, Die Interieurs in Prof. Josef Hoffmanns Vaterhaus, in: Das Interieur 12, 1911, s. 30–32.

10

mentu, estetický totalitarismus uznávající jen aktuální tvorbu. Možná chtěl Hoffmann i trochu jízlivě poukázat na to, že jeho oponent vlastně žádný rodný dům nemá.9 Na rozdíl od Adolfa Loose, který svůj soukromý život žil veřejně, se Hoffmann své soukromí střežil. Ve Vídni měl v různých dobách i zároveň několik bytů. Vesměs měly povahu mládeneckých bytů, kam zval své známé a kolegy, a byly v architektonicky velmi výrazných, nepřehlédnutelných budovách. Pro svou rodinu však našel byt v Neulinggasse 24 v činžovním domě, který byl jedním ze tří téměř identických domů na ulici. Sice blízko muzea a školy, ale daleko od míst, v nichž se odehrávaly diskuse o podobě moderního umění. V roce 1899 se Hoffmann oženil s kavárenskou pokladní Annou Hladikovou a v roce 1900 se mu narodil syn Wolfgang. Svého syna bral v létě sebou do Brtnice a také do Koutů nad Desnou k Primavesiovým, kteří se z klientů stali přáteli. Jinak ale o své rodině s nikým nemluvil. Když Wolfgang v roce 1918 nastoupil na Uměleckoprůmyslovou školu, byli Hoffmannovi kolegové velice překvapeni tím, že má dospělého syna. Nedlouho poté se Hoffmann se svou první ženou rozvedl a oženil se s Karlou Schmatzovou, modelkou předvádějící pro Wiener Werkstätte. Je otázka, zda to zároveň přineslo roztržku se synem, který se téhož roku odstěhoval do Spojených států. Nutno podotknout, že první zaměstnání získal Wolfgang v pobočce Wiener Werkstätte v New Yorku. Josef Hoffmann až do konce svého života snil o tom, že s pomocí svého syna a „za americké peníze se podaří obnovit Wiener Werkstätte a že bude ve velkém dodávat ušlechtilý řemeslný vídeňský vkus na americký trh neomezených možností“.10 Mírou všeho je člověk Bohaté průmyslové Čechy, Morava a Slezsko byly už od první poloviny 19. století prostorem příležitostí pro mladé tvůrce. Slavní architekti vídeňské Ringstrasse získali ostruhy na budovách brněnské okružní třídy. Totéž platilo o mladých představitelích geometrické moderny. Někteří získali klienty ve svých rodných městech, jiní se do Čech, na Moravu a do Slezska dostali díky podnikání klientů, s nimiž začali spolupracovat v hlavním městě. Hoffmann se velmi brzy spřátelil s rodinou Karla Wittgensteina, nejvýznamnějšího podnikatele v oboru kovovýroby v RakouskuUhersku. Wittgenstein Hoffmanna požádal o návrh hostinského domu pro klienty hutí Poldi na Kladně. Progresivní průmyslové odvětví potřebovalo progresivní archi-

9 | Adolf Loos se narodil v Brně, ale s matkou Marií Loosovou, jak bylo všeobecně známo, měl velmi chladný osobní vztah, viz Dagmar Černoušková – Jindřich Chatrný – Miroslava Menšíková, Adolf Loos st., brněnský sochař a kamenický mistr, in: Dagmar Černoušková – Jindřich Chatrný (eds.), Brněnské stopy Adolfa Loose, Brno 2010, s. 13.

10 | Jan Tabor, traktát o domu otce a zlých Čechách (fragment), in: Peter Noever, Marek Pokorný (eds.), Josef Hoffmann. Architektonický průvodce, Ostfildern 2010, s. 20.

11

tekturu. Jednoduchá stavba ukrývala velkolepou schodišťovou halu, jakých v té době ve střední Evropě ještě mnoho nebylo. Hoffmann spolu s Wittgensteinem jí dali důležitou náplň showroomu. Za dvířky prosklených čtvercových skříněk se nacházely vzorky desítek produktů hutí Poldi. Čtvercové motivy se opakovaly na nábytku v hostinských pokojích i v kanceláři. Klient nemohl zůstat neohromen. Dům zaujal i Zdeňka Wirtha, který mu věnoval pozornost v Soupisu památek Kladna z roku 1907 a jistou inspiraci můžeme vytušit i z podoby vlastní vily Jana Kotěry v Praze v Hradešínské ulici.

Další pozoruhodné klienty získal Hoffmann v bankéřské rodině Primavesiových. Jejich společná touha po šíření dobrého vkusu přivedla Primavesiovy do správní rady Wiener Wekstätte. Ještě před tím ale Hoffmann získal zakázku na návrh jejich venkovského sídla v Koutech nad Desnou. Hoffmann vytvořil skutečně pohádkové sídlo, kde se moderna geometrická snoubila s dekorativismem a také modernou vernakulární. Dům padl za oběť požáru, který snad prý založili zbankrotovaní Primavesiové, aby získali peníze z pojistky. Rodina byla jednou z obětí rozpadu Rakouska-Uherska.

Jejich rozhodnutí zůstat u rakouské měny mělo pro bankovní dům fatální následky.

V nové Československo naopak věřil další Hoffmannův klient, a totiž Fritz Grohmann, který se na rozdíl od příslušníků rodiny své ženy Susanne Primavesi rozhodl obchodovat v českých korunách, a vyhnul se tak ztrátám způsobených rakouskou inflací.

Ve Vrbně pod Pradědem měl továrnu na výrobu knotů a tkaniček do bot a byl dodavatelem obuvnické firmy Baťa. Stejně jako Baťa a celá řada tehdejších podnikatelů si nechal postavit od tehdy už velmi významného architekta velkolepou vilu (1922), ale myslel také na své zaměstnance a Hoffmanna požádal o návrhy dělnických domků (1924–1931). Pro Hoffmanna to nebyla zakázka zrovna typická a na rozdíl od Gahury, který navrhoval domy extrémně úsporné, Hoffmann experimentoval s podobou střech. Jeden z modelů doslova čiší architektovou nejistotou, kdy z půli vypadá jako venkovská chalupa a z půli jako městský dům. V letech 1929–1930 navrhoval dům ještě pro Lothara Grohmana, jenž podnikal také ve Vrbně pod Pradědem, ale v oboru kovovýroby. Velkolepá vila s nárožní zimní zahradou je dnes v naprosto zbědovaném stavu.

Na počátku 20. let Hoffmann navrhl přestavbu budovy Eliščiných lázní ve Velkých Losinách. Největší pozornosti si zaslouží podoba boční verandy na sloupech s výra-

12

znými tympanony. Stavba opakuje formu rakouského pavilonu na výstavě Werkbundu v Kolíně nad Rýnem, která byla zahájena krátce před vypuknutím první světové války. Výstavu navštívil pouze zlomek z očekávaného počtu lidí. Ve Velkých Losinách tak přežívá podoba budovy, která měla celému světu prezentovat úspěchy rakousko-uherského umění, architektury a designu. Československo po roce 1945 odsunulo část své identity, vygumovalo vzpomínky na Josefa Hoffmanna i na jeho klienty. Shodou náhod se podařilo zachránit dům pro hosty hutí Poldi v Kladně a to dokonce dvakrát, jednou ještě za socialismu, kdy tehdejší odborářský dům jen díky nasazení architektů a uměleckých historiků unikl demolici kvůli plánované silnici u autobusového nádraží. Podruhé v devadesátých letech, kdy se postupně celá Poldovka a vlastně i Kladno propadalo z výsluní v socialismu protěžovaného těžkého průmyslu, a dům zachránila přestavba na luxusní hotel, který se však stále nestal součástí identity Kladna. Hoffmannův rodný dům je dnes muzeem, ale nemuselo to tak být, kdyby v něm shodou okolností nepůsobila Eliška Nosálová, která vytušila, že pozornost, jež domu věnoval tehdejší ředitel MAK – Rakouského muzea užitého a současného umění ve Vídni, není náhodná. Město Brtnice Hoffmanna přijalo zpět, dům zrekonstruovalo a od roku 2006 v něm společně vystavují Moravská galerie v Brně a MAK Vídeň. Stovky dětí, které v domě zažily úžasné výtvarné kurzy, si už toto dědictví, doufejme, nikdy nenechají vzít.

Kéž by se stejnou pozornost podařilo dát domům, které Hoffmann projektoval v sudetském Vrbně pod Pradědem a Bruntále.

13

Architektura Josefa Hoffmanna v Čechách, na Moravě a ve Slezsku Jakub Potůček

Ornament, jak tvrdil Loos, je zločin. Jenomže bez ornamentu, přesněji řečeno bez inovativní práce s ním, by se moderní architektura ve středoevropském prostoru těžce rodila. Zní to sice jako paradox, ale taková už doba na přelomu 19. a 20. století byla. Dynamická a plná překotných změn, s nimiž do architektury nevstupovaly jen fenomény dosud neznámé, ale také nový život. Jako první si to uvědomil do té doby nijak významný architekt Otto Wagner, od něhož jen málokdo čekal, že v dějinách moderní architektury sehraje tak důležitou roli. Wagnerova hvězda, k níž brzy adepti stavebního umění začali vzhlížet, ale nad vídeňským nebem nezazářila z čista jasna. Jeho překvapující přerod z klasického architekta v toho moderního byl do jisté míry dílem šťastné náhody a „výsledkem zvláštní souhry okolností“.1 Wagner byl sice úspěšným mužem, ovšem na rozdíl do věhlasných kolegů, kteří během výstavby vídeňské Ringstrasse získali ty nejprestižnější zakázky, se nepyšnil žádnou stejně reprezentativní realizací. Proto roku 1890 přijal post šéfarchitekta městské dráhy a krátce nato i projektanta regulace dunajského kanálu. „Tím, že se chopil nabídnuté šance, nedobrovolně potvrdil Semperovu předpověď, podle níž se architekt bude muset zabývat utilitárními úlohami, což povede ke vzniku nového slohu“.2 Zkušenosti, které tak získal během realizace obou technických a pro ranou modernitu charakteristických prací, jej přivedly k zásadnímu poznatku, že „jediným východištěm 1 | Jindřich Vybíral, Otto Wagner: od historismu k moderní architektuře, Architekt XLIV, 1998, č. 9., s. 52.

2 | Ibidem.

3 | Otto Wagner, Moderní architektura, Praha 1910, s. 7.

(…) umělecké tvorby může býti jedině moderní život“.3 Ačkoliv tato slova, uvozující jeho stěžení teoretické dílo Moderní architekturu z roku 1895, nepronesl zdaleka jako první, odmítl se ztotožnit s přístupem mnohých teoretiků, kteří „nové obsahy moderního života oznamovali prostřednictvím ustálených forem historické architek-

14

tury“ a těmto „archeologickým metodám se ostře postavil“.4 De facto tím vyhlásil válku architektonickému historismu, čímž si proti sobě sice poštval starší kolegy, avšak vzbudil pozornost nejmladší generace, kterou počínaje rokem 1894 začal jako pedagog formovat. Pro žáky Karla Hasenauera, mezi něž se Josef Hoffmann od roku 1892 počítal, byl Wagnerův příchod na vídeňskou akademii šťastnou chvílí. Nové škole totiž vládl tvůrčí duch a Wagner, který se studentům osobně věnoval, jim také dal právo vlastní volby tématu závěrečné práce; tehdy věc dosud nevídaná. Jistě proto se Hoffmann ve své autobiografii o Wagnerovi, který jeho generaci uchránil před slepým napodobováním slohů, nejednou zmiňuje. Připočteme-li k tomu ještě silné dojmy ze studijní cesty po Itálii, kde čerstvého absolventa fascinoval „svérázný způsob stavění běžný především na venkově, mimo hlavní proud oficiální velké architektury“,5 máme tu ideální startovní pozici, díky níž se Josef Hoffmann záhy dostal na dráhu úspěšného a osobitého tvůrce.

Svou „českou“ prvotinu, navrženou pro společnost nesoucí familiární jméno zakladatelovy manželky Leopoldiny, architekt realizoval v Kladně. Pro Poldinu huť Karla Wittgensteina zde roku 1903 postavil vilu poskytující ubytování obchodním partnerům. Dům vynesl na vysokou terasu z lomového zdiva a opatřil stanovou střechou.

Jinak ale představoval ryze moderní stavbu, jejíž strohý charakter podtrhovalo průčelí vyzděné až k parapetům prvního patra ze struskových cihel. Narážky na industriální tématiku se objevovaly také v interiérech, zejména schodišťové hale opatřené železným zábradlím. V roce 1928 byl dům rozšířen o přístavbu kopírující Hoffmannův originál, čímž bohužel ztratil svůj někdejší esprit. Do Kladna se architekt znovu vrátil, a to kvůli novým projektům pro Wittgensteinovu huť a také v souvislosti se stavbou Hatlankovy vily.

4 | Viz Vybíral (pozn. 1), s. 52.

5 | Peter Noever – Marek Pokorný (eds.), Josef Hoffmann Autobiografie, Vídeň-Brno 2009, s. 18.

Na projektu nového ředitelství, které vznikalo ve více fázích, začal pracovat roku 1904. Nejdříve navrhl a v roce 1905 zrealizoval jednopatrovou kancelářskou budovu s laboratořemi, kterou o dvě léta později zvýšil o další poschodí. Objekt s prvky průmyslové architektury (obnažené ocelové traverzy) byl dokončen roku 1912 dostavbou bočního křídla. Průčelí charakteristické portikem klasického typu ostře kontrastujícího s puristicky hladkou fasádou a zkosenou skleněnou střechou, ovšem už ve 20. letech změnily necitlivé úpravy. Součástí Hoffmannova kladenského souboru byla od roku

15

1917 také firemní prodejna se sklady a zmíněná vila Franze Hatlanka, postavená o jeden rok později. Dům, který jako řada Hoffmannových zdejších prací byl nevhodně upraven, předjímá architektův strohý, zřídkakdy dekorovaný moderní klasicismus, jenž umělec v takřka nadreálný proměnil v případě letoviska Primavesiů v Koutech nad Desnou.

S rodinou olomouckého finančníka Otto Primavesiho, který patřil příznivcům Wiener Werkstätte, pojilo Hoffmanna přátelství. Pro bankéře, který se roku 1906 zabydlel ve vile, jejíž stavby se zhostili Franz von Kraus a Josef Tölk z Vídně a kterou Hoffmann později také adaptoval, navrhl krátce před první světovou válkou modernizaci jeho banky. Parter obložený kamenem, ostatně jako celý historický dům čp. 195 na olomouckém Dolním náměstí už ale nenajdeme. Stejně marně bychom hledali i zmíněné letovisko, které roku 1922 strávil požár. Sídlo koncipované v palladianských intencích jako vila suburbana bylo totiž obrovská roubenka s doškovou střechou. Nacházela se na úpatí Suché hory, kde Otto a jeho manželka Mäda vlastnili pozemky upravené jako přírodní park s koupalištěm, tenisovými kurty, hospodářskými budovami a vlastní vodní elektrárnou. Stavbu, na jejíž projektu začal Hoffmann pracovat roku 1913, pojal v duchu místní tradice údajně na Mädino přání.

Z vysoké podnože z lomového kamene vyrůstal mohutný blok s bočními křídly, jehož „rustikální výraz zušlechťoval sloupový portikus z dubových kmenů. Uvnitř se folklorní romantismus odrazil především v ornamentice, jejíž výstřední pestrost i tvarový repertoár“ 6 byly sice odvozeny z lidových vzorů, ale zároveň uzpůsobeny velkoměstskému životu, jehož komfortem sídlo oplývalo. Středobod tu opět tvořila centrálně umístěná hala propojená s jídelnou a kuchyňským traktem. Hlavní část patra zaujímaly dětská herna, krytá terasa a ložnice jednotlivých členů rodiny. Pokoje pro hosty architekt situoval do podkroví, naopak do suterénu umístil zázemí pro zimní sporty i místnosti pro zábavu, kde se „odehrávaly vepřové hody ve stylu moravských zabíjaček a dle úsměvné vzpomínky samotného architekta také pijácké sedánky, utajené před přísným zrakem paní domu“.7 Nedlouho po ničivém požáru rodina Primavesi pozemky prodala 6 | Jindřich Vybíral, Mladí mistři. Architekti ze školy Otto Wagnera na Moravě a ve Slezsku, Praha 2002, s. 191.

7 | Ibidem.

a její stopy tu dnes připomíná jen Hoffmannův domek vrátného s garážemi a kamenná podnož, na které stojí sanatorium. Na rozdíl od nich se architekt do kraje ještě vrátil, neboť tu našel movitou klientelu.

16

Textilní podnikatel Fritz Grohmann z blízkého Vrbna pod Pradědem se s Josefem Hoffmannem seznámil právě prostřednictvím Primavesiů. A když se Grohmann roku 1918 oženil s dcerou majitele zdejší přádelny, svěřil projekt rodinného sídla právě jemu. Na plánech začal zaneprázdněný architekt pracovat sice už v říjnu 1920, ale projektovou dokumentaci potřebnou ke stavebnímu povolení dodal až v dubnu 1921. Stavba byla zahájena hned v květnu a dokončena v září příštího roku. Dům situovaný v blízkosti původní továrny představuje přesný opak poněkud výstředního sídla Primavesiů. Tedy ušlechtile prostý dům klasických proporcí s půlkruhovými okny v patře a obdélnými v přízemí, členěný ustupující vstupní partií a půlkruhovou zahradní terasou. Rovněž v tomto případě pracoval Hoffmann se schodišťovou halou, k níž se v rámci provozní logiky přimykaly zhruba stejně souměrné postranní trakty.

V jednom křídle se nacházela jídelna s kuchyňskou sekcí a provozním schodištěm, ve druhém zase pánský pokoj a apartmá pro hosty. Patro bylo samozřejmě vyhrazeno rodině a jejím blízkým přátelům. Přestože Gromannové nebyli s architektovým pracovním tempem spokojeni, jeho dílo předčilo veškerá očekávání. Nedivme se proto, že krátce po dokončení se na jeho vídeňský ateliér obrátili také další příslušníci rodiny. Nejdříve tak učinil Kuno Grohmann, který se po sňatku pustil do adaptace domu v nedaleké Pochni. Hofmannovou úlohou tam bylo současným i historickým nábytkem vybavit obytné přízemí a v patře zřídit „ložnici dámy s okázalou postelí s nebesy“.8 Druhým architektovým úkolem, jímž byl pověřen, bylo vypracování plánů dělnických domků, které se po svém dokončení měly stát „jedním z reformních kroků, kterými chtěl [Kuno] zasáhnout do řízení firmy“.9 Hoffmann údajně navrhl několik verzí přízemních domků s obytným podkrovím, z nichž bylo v letech 1924–1931 provedeno jen několik jedno-, dvoj- a trojdomků s tradičními a kýlovými střechami. Další firemní výstavba, kterou si Kuno představoval jako malé vrbenské Hellerau, se však kvůli hospodářské krizi neuskutečnila. A spolu s ní nedošlo ani ke stavbě vily Kuno Grohmanna, kterou Hoffmann v letech 1922–1924 navrhl ve dvou variantách. Přesto se rodině ještě jednu stavbu podařilo realizovat, a to vilu Lothara Grohmanna, která se už vzhledem k době svého vzniku (1930) blíží tzv. architektuře nové věcnosti.

8 | Viz Vybíral (pozn. 6), s. 195.

9 | Ibidem, s. 196.

Poslední Hoffmannovo zdejší dílo, nepočítáme-li rekonstrukci lázeňského domu Eliška ve Velkých Losinách z roku 1920, představuje reprezentativní vila majitele

17

pily a velkoobchodníka dřívím Sigmunda Berla v Bruntále. Díky dědictví po matce si Berl už v roce 1919 pořídil rozsáhlý pozemek za městem, pro který Hoffmann následujícího roku zpracoval projekt. Stavba vily, jejíž podobu výrazně ovlivnila úchvatná poloha, se uskutečnila v letech 1920–1922. Handicap svažité parcely architekt mistrovsky kompenzoval přístavbou rozměrné zahradní terasy s dvouramenným schodištěm, která symetricky komponovanému dílu dodává zvlášť monumentální měřítko. Sloupový portikus ovšem „proměnil ve středový rizalit, jehož přízemí vyplňuje pilířová lodžie, takže jižní fronta představuje jakýsi negativ zahradního průčelí Grohmannovy vily“.10 Berlova vila je totiž bohatě zdobena atypickým ornamentem, který se rozprostírá po celé fasádě: na nárožích, pilířích rizalitu, okenních šambránách i plastických lištách mezi nimi. Co se vnitřní prostorové skladby týče, ze známého schématu už vila nevybočuje. Její středobod tudíž představuje známá schodišťová hala provázaná v obou podlažích s obytnými a provozními místnostmi.

Většina Hoffmannova „českého“ díla navrhovaného včetně veškerého vnitřního vybavení výhradně pro německou klientelu, se dnes bohužel nenachází v dobrém stavu.

Na jednu z Hoffmannových zdejších prací, která v kontextu jeho tvorby logicky zaujímá výjimečné postavení, přesto můžeme být hrdi. Je to citlivě zrekonstruovaný architektův rodný dům v Brtnici, jenž umělec zadaptoval roku 1907. A protože byl s barokní stavbou spjat silným citovým poutem, spočívaly jeho úpravy jen v drobných intervencích typu výmaleb či vestavěného vnitřního zařízení, představujícího jeden z mnoha úspěšných artiklů, které proslavily Wiener Werkstätte, umělecké dílny založené z podnětu právě Josefa Hoffmanna.

10 | Ibidem, s. 197.

18

Josef Hoffmann a Krásná, černobílá Poldi Dagmar Šubrtová

„Architekt a umělec vystupuje jako sprostředkovatel krásy, která prostupuje všechny oblasti života a dává mu tak vyšší smysl“. Josef Hoffmann Karl Wittgenstein, nejvlivnější podnikatel z oboru těžkého průmyslu rakousko-uherské monarchie závěru 19. století, mecenáš a sběratel umění, klíčový podporovatel Domu secese ve Vídni, otec jednoho z nejdůležitějších myslitelů 20. století Ludwiga Wittgensteina, vlastník kladenské hutě Poldi, významně přispěl k tomu, že projekt domu hostí Poldiny hutě byl zadán progresivnímu vídeňskému architektu Josefu Hoffmannovi. V knize Krásná, černobílá Poldi, Josef Hoffmann, evropský architekt v Kladně historik umění Michal Hartl napsal: „Osm let poté, co vídeňský velkoprůmyslník Karl Wittgenstein založil Poldinu huť, se novým centrálním ředitelem ocelárny stal Alexander Pazzani. Tak jako jeho předchůdci, i Pazzani řídil ocelárnu z Vídně, a se zakladatelem podniku ho pojili nejen pracovní vztahy, příbuzenské pouto, ale i záliba v moderním umění, architektuře a uměleckém řemesle. Wittgensteinové již od roku 1899 podporovali mladého talentovaného architekta a designéra Josefa Hoffmanna, který patřil k nevýznamnějším představitelům pokrokového uměleckého spolku Wiener Secession (Vídeňská secese). Zřejmě díky Wittgensteinům se Pazzani seznámil s Hoffmannem a v roce 1902 ho pověřil první firemní zakázkou – domem hostí Poldiny hutě v Kladně, a to včetně vnitřního zařízení.

Dům dokončený v roce 1903 hostil nejen představitele vídeňského ředitelství při pobytu v Kladně, ale především významné odběratele, kteří přijížděli do Kladna kvůli

19

20

novým zakázkám. Hoffmann se již zcela oprostil od raně secesního přírodního dekorativismu a křivek a poldovskému pensionu vtiskl na svou dobu velmi avantgardní styl inspirovaný moderní anglickou architekturou. Průčelí, kombinující režné struskové zdivo (typický kladenský stavební materiál), nečleněnou omítku a různé kovové prvky (traverzy v překladech oken, prutové konzoly) dodnes udivuje svou asketickou strohostí. Hoffmann chtěl do podoby pensionu zasáhnout ještě ke konci první světové války, když navrhl patrovou dostavbu s plochou střechou. K realizaci bohužel nedošlo a pozdější rozšíření pensionu z let 1927–1928, resp. 1940–1941 je už jen pouhou napodobeninou Hoffmannova architektonického řešení z roku 1902. Ústředním vnitřním prostorem poldovského pensionu byla schodišťová hala, typická pro anglické rodinné domy. Tvary nábytku i ostatního vnitřního zařízení v hale i ostatních pokojích určovaly geometricky stylizované tvary a střídmé ornamenty. Důvodem k tomuto řešení jistě nebyla jen architektova či ředitelova záliba v moderních formách, ale i také jistý reklamní záměr a účinek u návštěvníků kladenského domu. V obchodní i výrobní politice podniku kladl Pazzani důraz na špičkovou kvalitu nabízené oceli, splňující náročná kritéria moderního průmyslu. A právě tuto modernost a kvalitu měl ztělesňovat i poldovský pension. Provokativně moderní a pečlivě propracovaná architektura i vnitřní zařízení poldovského pensionu v sobě symbolizovaly i samotnou ocelárnu, nabízející vysoce jakostní a moderní výrobky. Bohužel z původního vnitřního zařízení, jež zčásti navrhl i Hoffmannův žák Franz Messner, se do dnešních dnů dochovalo jen pár kusů nábytku.

Rok po dokončení pensionu začala u hlavní brány podniku vznikat budova nového závodního ředitelství. Sice dosud nemáme důkaz, že by tuto budovu opět navrhoval Josef Hoffmann, přesto u této stavby můžeme jasně rozpoznat, že její architektonické řešení do značné míry vychází z moderních forem Hoffmannova pensionu – jednoduché hmotové řešení, bezozdobné průčelí ze struskových cihel, kovové traverzy v překladech oken podepřené pískovcovými kvádříky či kovové prutové konzoly pod okapní římsou. Během první fáze v letech 1904–1905 vznikla budova na půdorysu písmene L. Šlo o přízemní

21

kancelářskou budovu se zvýšeným suterénem, kde sídlily podnikové laboratoře. Stavba se v roce 1907 zvýšila o další patro a v letech 1911–1912 svůj objem zdvojnásobila, čímž vznikla trojkřídlá budova s jakýmsi čestným nádvořím, jemuž vévodil centrální pravoúhlý portikus, ne nepodobný portiku, který Hoffmann navrhl pro dům hostí. (Čtvrté jižní křídlo, které tuto dispozici změnilo, bylo přistavěno až v letech 1927–1928.)

Nové výrobní haly z let 1915–1917 Josef Hoffmann zřejmě neprojektoval, avšak jeho autorství máme doloženo v souvislosti s některými nevýrobními stavbami vzniklými v Kladně během první světové války. Napravo od hlavní brány, naproti závodnímu ředitelství, vznikla kolem roku 1917 patrová budova se zastřešenou vnitřní dvoranou a ochozy, která měla sloužit jako prodejna se skladem potravin a oděvů pro poldovské zaměstnance. Po skončení války původní účel této budovy ztratil smysl a budova byla přeměněna na kanceláře. Dnešní podoba je výsledkem přestavby v letech 1927–1928, kdy budově přibyla patrová nástavba, což do jisté míry změnilo vzhled stavby. Při přestavbě však byly poměrně přesně ‚okopírovány‘ tvary a uspořádání oken, navržené Hoffmannem u původní stavby. Průčelí Hoffmann uspořádal jako rytmickou sestavu trojic obloukových oken. Zajímavým detailem fasády byla také korunní římsa složená z několika oblounových (vypouklých) pásů. Obloukový motiv a oblounové, resp. žlábkované pásy tehdy Hoffmann s oblibou využíval i v jiných svých děl.“ I přes neustálou snahu ze strany architektů, historiků umění a lokálních patriotů se nedaří přivést pozornost k těmto několika málo významným stavbám, které na území Kladna jsou. Semináře, přednášky a terénní procházky pro veřejnost o Josefu Hoffmannovi nemají patřičný apel na jejich ochranu. Hotel Hoffmann nedostává takovou památkovou péči, jak by vyžadoval, některé prvky přestavby jsou nevratné. Budova hlavní vrátnice (bývalá prodejna se skladem) proti ředitelství závodu Poldiny hutě, i přes dohledané plány podepsané Josefem Hoffmannem, stále chátrá z důvodů neustálého nedořešení prodeje společnosti Poldi Hütte do soukromých rukou.

R. Schmelzová, D. Šubrtová (eds.): Krásná, černobílá Poldi, Josef Hoffmann, evropský architekt v Kladně, Poldi Hütte, s.r.o., 2007, str.30–34.

ISBN 978-80-239-9304-5

22

Dům pro hosty hutě Poldi

|

Příční 1533, Kladno 1903

Dům byl postaven v roce 1903 pro potřeby ubytování vážených zahraničních klientů hutě Poldi na Kladně. V letech 1927–1928 byl dvojnásobně rozšířen a v současné době je rovněž využíván jako hotel (nesoucí Hoffmannovo jméno). Kromě všudypřítomného geometrického dezénu, kvalitního vybavení od nábytku po nejmenší detaily jako byly kalamáře a střídmé harmonické barevnosti stojí za pozornost především původní návrh schodišťové haly s vitrínami, v níž byly vystaveny výrobky z huti.

23

24

Rodný dům Josefa Hoffmana (Muzeum Josefa Hoffmanna) | náměstí Svobody 263, Brtnice 1907

Rodný Dům v Brtnici Hoffmann adaptoval po smrti rodičů na letní sídlo pro sebe a své tři sestry Mizzi, Fanny a Wikky. Kromě bosáže na pozdně barokní fasádě přestavěl seník na altán a k němu přiléhající krytou kuželkovou dráhu. Hlavní úpravy se však odehrály v interiérech, které proměnil a zařídil v duchu estetiky Wiener Werkstätte. Oblíbené aktuální motivy a předměty kombinoval se starým mobiliářem, měl zde uloženou i svou sbírku lidových výšivek. Aby se dům zachránil před přestavbou v době nouze po roce 1918, snažil se architekt nechat dům prohlásit kulturní památkou, což se mu podařilo až v roce 1943. Díky zájmu rakouských a českých historiků architektury vznikla na začátku 90. let Společnost přátel JH a dům posléze prošel významnou rekonstrukcí (Architekti Hrůša & Pelčák). V roce 2006 převzala dům do správy Moravská galerie v Brně. Architektův rodný dům se stal společným pracovištěm jak Moravské galerie v Brně, tak i vídeňského MAK (Rakouské muzeum užitého a současného umění), který má na péči o odkaz Josefa Hoffmanna zásadní podíl.

25

26

Ředitelství hutě Poldi

|

Průmyslová 1343, Kladno 1912, 1917

Ředitelství hutě Poldi (pojmenované podle Leopoldine, manželky zakladatele Karla Wittgensteina) vznikalo postupně v několika etapách v průběhu první třetiny nového století. Původní stavba byla zvýšena o patro, následně rozšířena o další křídlo a o prodejny a sklad; proměny však respektovaly Hoffmannovo původní řešení fasády s obloukovitými okny.

27

28

Venkovský dům rodiny Primavesi

|

Kouty nad Desnou 1914

Velkolepou palladiánskou vilu v Koutech nad Desnou pro velkoprůmyslníka a bankéře Ottu Primavesi a jeho ženu Eugenii, velké podporovatele Wiener Werkstätte, navrhl Hoffmann v první polovině desátých let. Stavba v sobě snoubila inspiraci tvorbou italského pozdně renesančního architekta s místní tradicí jak v exteriéru (srubová stavba, kamenný sokl, došková střecha), tak i pestrém interiéru, na němž se podíleli Hoffmannovi kolegové a častí hosté manželů Primavesiových malíř Gustav Klimt a sochař Anton Hanak.

Luxusní letovisko bohužel již v roce 1922 vyhořelo, z domu zbyla jen podezdívka, která byla později využita při výstavbě hotelu.

29

30

Vila Franze Hatlanka

|

J. Hory 1801, Kladno 1918

Vila na půdorysu nepravidelného písmene T vznikla v nové kladenské vilové čtvrti pro ředitele závodu Franze Hatlanka. Novostavbu obehnanou plotem s obloukovou branou však obýval pouze do konce roku 1918, poté byl vystřídán ředitelem Franzem Hummelbergerem. Po druhé světové válce byl objekt znárodněn a byla zde zřízena mateřská škola. I přes dílčí úpravy zůstala hmota stavby téměř v původní podobě a zachovaly se i některé prvky v interiéru jako zábradlí s tulipánovým dekorem nebo vestavěné skříně.

31

32

Lázeňský dům Eliška (adaptace)

|

Lázeňská 323, Velké Losiny 1920

Sirné prameny ve Velkých Losinách byly známé již od 13. století; v roce 1912 byla založena společnost Léčebný ústav Podlesní, která lázně provozovala, a krátce po I. světové válce vyzvala Josefa Hoffmanna k celkové rekonstrukci. Architekt rozšířil ubytovací prostory do podkroví, nechal zbourat dřevěná podloubí, navrhl prosvětlený dřevěný pavilon s výraznými tympanony inspirovanými rakouským pavilonem na výstavě Werkbundu v Kolíně nad Rýnem v roce 1914 a nádvoří doplnil hudebním pavilonkem. Lázně, které byly oblíbené zejména u německých hostů (oproti slovanským Luhačovicím), během války obsadila NSDAP. Před deseti lety prošla stavba generální rekonstrukcí.

33

34

Vila Sigmunda Berla

|

Husova 2, Bruntál 1922

Vilu, která připomíná zámeckou stavbu, navrhl Hoffmann po válce Sigmundu Berlovi, bruntálskému majiteli pily a obchodu se dřevem.

Zahradní fasádě s výrazným portikem a dvouramennými schodišti (dům leží ve svažitém terénu) esteticky vévodí bohatý plastický ornament tulipánů a artyčoků na římsách a lístků protínajících horizontály na pilířích. Vstupní fasáda je poněkud střídměji členěna dekorativním páskem spojujícím šambrány oken. Zámecký charakter interiéru podtrhovalo jak výjimečné vybavení, tak enfiláda (dvoukřídlé dveře na sebe navazujících místností jsou řazeny v jedné ose). Vila byla židovské rodině za války zabavena, po ní zde byl zřízen kojenecký pavilon místní nemocnice.

35

36

Vila Fritze Grohmanna

|

Nádražní 298, Vrbno pod Pradědem 1922

Dvoupatrovou vilu na půdorysu písmene U navrhl Hoffmann jako svou první stavbu pro významného textilního podnikatele Fritze Ghrohmana a jeho ženu Susanne (Primavesi), kteří do té doby bydleli ve Vrbně na zámku. Přízemí bylo pojato velkoryse, s enfiládou a pokoji určeným pro společenský život. Architekt rovněž řešil pojetí zahrady, v níž se nacházela kašna se sochou Antona Hanáka Dítě nad všedním dnem (1912) zobrazující triumf Čistoty nad Závistí, Nenávistí, Nevraživostí a Bezostyšností, dnes v Muzeu umění v Olomouci. Po válce byla vila rozdělena do několika bytů zaměstnanců továrny a schodiště v hale bylo zazděno.

Dochovalo se však několik kusů mobiliáře.

37

38

Dělnické domy firmy Grohmann & Co.

|

Vrbno pod Pradědem 1924–1931

Podnikatelé bratři Kuno a Fritz Grohmannovi byli Hoffmannovi velcí příznivci, domky ve Vrbně (základní typy dvojdomek a dům se střechou ve tvaru kýlu) vznikly na zakázku právě na Kunovu žádost. Osvícený investor plánoval do deseti let zajistit vlastní domek se zahradou podle návrhu „věhlasného prof. Hoffmanna z Vídně“ pro všechny své zaměstnance, zaskočily ho však reakce budoucích majitelů, jímž se návrhy nelíbily.

Nakonec se realizace nepovedla ani v dalším desetiletí. Vrbno se tak jedním z příkladů realizací dělnických kolonií ve 20. a 30. letech jako byl například Baťův Zlín nestalo, avšak několik realizací domků se dochovalo.

39

40

Vila Lothara Grohmanna

|

Jesenická 347, Vrbno pod Pradědem 1930

Smutným příkladem nezájmu o architekturu významného architekta je další vila ve Vrbně, kterou Hoffmann navrhl pro zástupce továrny na výrobu kovového zboží Lothara Grohmanna. Rovněž i tato kubusová stavba s valbovou střechou měla přízemí pojaté velkoryse, salon byl otevřen do schodišťové haly a na terasu, navazovaly na něj pokoje s enfiládou. Menší stavba sloužila jako prosklená veranda. Dochovaný výklenek, schodiště či průchozí dostavěné skříně a další detaily jsou více než výmluvnými doklady kvalitní realizace a ještě vyostřují kontrast mezi představou o původním stavu a dnešní podobou. V druhé polovině století vila sloužila jako dětské jesle, od roku 2000 je zapsána do Ústředního seznamu kulturních památek ČR.

41

42

JOSEF HOFMANN

|

Česká situace 2020

Online výstava 15. 12. 2020 – 28. 2. 2021

www.gjf.cz Galerie Jaroslava Fragnera, Praha úvodní eseje | Dan Merta, Martina Lehmannová, Jakub Potůček, Dagmar Šubrtová, Michal Hartl grafika | Jiří Příhoda anotace | Klára Pučerová fotografie | Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně (s. 14–15, 18, 20–22, 26, 30) Státní okresní archiv Kladno (s. 19) Vlastivědné muzeum v Šumperku (s. 28–29, 32–33) Moravská galerie v Brně (s. 24–25) Národní památkový ústav (s. 34, 36, 40) Město Brtnice (s. 6, náhrobky Hoffmannových rodičů podle návrhu JH, 1906) Jan Šafář & Irena Perničková, ArchiFoto.cz – 2009 (s. 7–12, 16–17, 23, 25, 27, 31, 33, 35, 37–38, 41) Jan Langer – 2020 (s. 4, 29, 34–35, 37–39, 41) Karel Pazderka – 2019 (s. 23) Karel Pazderka – 2020 (s. 27, 31)

SRĜDGDWHO

za podpory

PHGLiOQt SDUWQHĜL

VSROXSRĜDGDWHOp

partner GJF