Cuba 2012 by grmolenska

Můj milý deníčku. No takto by to tedy nešlo. Takováto familiérnost a ješte diminutivum. To se jaksi pro začátek cestopisu o Kubě nehodí. Zcela neutrálně tedy přijměte, prosím, hlášení o naší tříčlenné “expudici” na “Ostrov Svobody”, která se uskutečnila mezi 28.4. a 15.5.2012. Osoby a obsazení: Martina Grmolenská, Michal Skřivánek a Eva Rykalová. Ve vedlejších rolích letištní personál, pár nespokojených Kubánců, snad jen jeden disident, několik umělců a další. Ale nebojte, přece jen to bude osobní. 3

28.4. Senzibilem na letišti Odlet z Vídně leccos naznačil. Aneb snad vliv Kuby do střední Evropy, snad špatná konstelace hvězd ve znamení Býka způsobily, že odlet kolem půl dvanácté se jaksi nekonal. Po půlhodině běhání po letišti jsme se dověděli, že náš spoj do Londýna byl na začátku sezóny zrušen a letecká společnost Virginia Atlantic se nám to ani neráčila dát vědět.(A to ještě nedávno jsme s ní komunikovali ohledně čachrů se zpátečním

letem, kdy předpokládali, že přestup z Gatwicku na Heathrow zvládneme za 2 hodiny.) No, naštěstí jsme měli dost času a oni nás jen “přeložili” do letadla o 4 hodiny později a my měli v Londýně na přestup času habaděj. Ale člověk musí být lehce senzibil, aby ve stresu zjistil, že letenka objednaná u Virgin Atlantic, ve skutečnosti letadlo Midwest, se musí reklamovat u Australian Airlines. Vítejte ve světě levných letenek.

V Londýně jsme, překvapivě, zmokli a zmrzli až na kost. Sedm stupňů Celsia a déšť ze všech stran. A mraky lidí všude. Ale vše dobře dopadlo, noc jsme přestáli v pořádku na letišti Gatwick a hurá ohřát se do tropů.

29.4. První zkušenosti 6

Přistáli jsme na letišti José Martího v Havaně. Na letištích na zavazadlových dopravnících většinou krouží kufry, batohy a zase kufry. Letušky chodí nalehko, jen s malým příručním kufírkem. Nikoli na mezinárodním letišti “ostrova svobody” v době, kdy přistane letadlo z Cancúnu. (Američní Kubánci tudy létají “domů”, neboť oficiálně neexistuje přímý spoj z USA na Kubu). Tady

krouží na pásu velké krabice Pampersek, pneumatiky všech velikostí. A letuška zvedá obrovský neforemný igelitový pytel, větší než je ona sama. A my trplělivě čekáme na ten náš jeden čeknutý batoh (jen kvůli tomu, že stativ a kudly by neprošly přes bezpečnostní kontroly) u pásu, na němž přibývají zavazadla tempem opravdu hlemýždím. Inu, 100% ruční práce za stěnou schovaných dělníků socialistické práce. Všude

ceněná “handwork”. U východu nás prolustrovali na různé nemoci. Teda jen ve formuláři, s horečkou tam klidně dorazit můžeme, nikdo se na nás ani nepodíval. A museli jsme nahlásit, kde budem bydlet. Nějaká adresa z Lonely Planet se hodila. Vyměnit peníze nebyl problém. Naháněči taxíků byli taky všude. Nabidka za 120 CUC do Viňalesu nám přišla trošku moc. Tak jsme se

vydali na parkoviště před letiště. Ad peníze. Je to trošku zmatek, ale vzhledem ke kurzu jsme se v tom orientovali. 1 peso cubano convertible je zhruba 1 Euro (teda jakože 1 americký dolar, ale s poplatekem za výměnu 10% to tak nějak směřuje spíš k tomu euru). Oficiálně jím platí jen turisti. Polooficiálně jej má i spousta Kubánců. Kubánci oficiálně platí peso nacional, směnitelné zhruba 23 pesos nacional (nadále nazý-

vano “šušlíkem”) za jeden CUC. Tj. jeden šušlík je asi jedna Kč. Oficiálně s tím turisti můžou platit jen na místních trzích, ale v podstatě se dá cokoli volně směnit na ulici za stále stejný kurz. Po hodině obcházení parkoviště jsme ukecali jisteho Nordela v krásné staré americké limuzíně na 70 CUC do Pinar del Río. Přišlo nám to sice moc, ale už se začalo stmívat a do Havany se nám nechtělo.

Přepustil kvůli nám jednu kratší cestu kámošovi, mobilem, pokrok nezastavíš. Opustili jsme letiště, Nordel zaplatil 2 šušlíky za výjezd auta, turisté v půjčeném autě zaplatí 2 CUC. Nutno podotknout, že půjčení auta na Kubě stojí minimálně 70 dolarů na den a jak jsme zjistili později, benzín opravdu není o moc levnější než u nás ani pro Kubánce (vyjma státních vozů), takže ta cesta 170 km zas tak strašně drahá nebyla.

Jeden z mnoha rozpadlých paláců v Pinar del Río. Přízemí se většinou ještě používá, patra postupně padají.

Ale zato to byla první exkurze do života skutečné “raúlovské” Kuby. Až jsem na ní měla trošku strach. Stmívalo se a my nejeli přímo na “carretera central”, ale kamsi po okreskách do města plného vojáků a mezi ploty. Nordel nám vysvětlil, že musí jet pro svou ženu, že sám v noci nechce jet zpět. Vzít nás teoreticky mohl kamkoli a s jakýmkoli úmyslem, avšak opravdu nás dovezl ke své tchýni, kde vyzvedl ženu a dal políbení na

dobrou noc synovi Kevinovi. A už jsme si to pádili nocí do Pinaru. Bez pásů, tři na prvním sedadle. Ve staré americké káře s motorem Hyundai (který nebyl dělán na váhu poctivého železa a při rozjíždění se mu muselo trošku pomáhat silou vůle). Po několika desítkách kilometrů vypadl ze sympatického Nordela pravý důvod přítomnosti manželky v autě a my si mohli poznamenat PRVNÍ PŘÍKLAD PROBOUZEJÍCÍHO

SE KAPITALISMU NA KUBĚ, ANEB OBER SI SVÉHO TURISTU A OBČŮREJ STÁT. Nordel vlastně neměl žádnou licenci na taxikaření a jezdil na licenci svého otce na úplně jiné auto. Licence byla na vožení Kubánců a vzít turistu znamenalo, jak jsme se dovědeli později, docela tučnou pokutu (v řádech oficiálního ročního výdělku). Pro silniční kontrolu jsme oficiálně jeli na rodinný výlet, že jsme kamarádi Nordelovy sestry Janariny (nebo tak nějak se jmenuje) žijící na Floridě. Neb každý Kubánec má někoho na Floridě. Tak aspoň takto virtuálně pomohla jeho zápaďácká sestra Nordelovi k nezdaněnému příjmu. Dálnice skoro prázdná, jen jedna policejní kontrola, co si nás ani nevšimla a krávy pasoucí se i v noci v travnatém pruhu mezi námi a asfaltem v protisměru. Právě kvůli nim jezdí Nordel přimo prostředkem vozovky, krávy mohou vyskočit od krajnice, stejně tak z houští uprostřed.

Do Pinar del Río jsme dorazili civěla do noci. Uf, jsme tady, dopravu i ubytování kolem 11 v noci. Zorientovat se byl lehce nemožný úkol, neb nikdo z nějak zvládáme. místních nevěděl, kde je ulice s „casa particular“ - neboli ubytováním v soukromí. Tak dlouho jsme chodili nočními ulicemi, až někdo šel vzbudit Julia, majitele jiné „casa particular“, který nás ubytoval, sehnal v tuto noční dobu přistýlku a ještě se polospící ptal, jestli budeme večeřet. Asi tu želvu, jejíž trofej na nás ze zdi

Fronta na zastávce autobusu. Překvapivě se do autobusu městské hromadné dopravy čínské výroby vešli všichni čekající.

30.4. Pinar del Río a Valle de Viňales 10

Pinar del Río. Místo, kde se vstává se slepicema a nejen ty nás poměrně brzy budí. Natěšeni na nové zážitky balíme batohy a jdeme snídat do města. Nejprve musíme získat šušlíky výměnou v bance, na letišti je neměli. Stojíce ve frontě do banky pozorujeme frontu na autobus a odhadujeme, do kolika autobusů se asi nacpe. Už jsem zapomněla na svá školní léta na začátku devadesátých let a svůj odhad hrubě podceňuji.

Skoro všichni se vešli do jednoho autobusu. S hromadou šušlíků v kapse vítězoslavně jdeme ochutnat první pouliční jídlo. Jakési smažené cosi z mouky a něčeho červeného za jeden šušlík kus (s tím, že nám ještě před výměnou peněz zdarma dali ochutnat) buď ve formě placky nebo knedlíčku se snídat dá. Jídlo je tedy levné. Pití je zato dost drahé … téměř jednotná cena na cokoli

baleného je jeden CUC. Velká petka vody je tedy jasným favoritem. Fanta a jí podobné žízeň moc nezaženou a na pití nebalených nápojů na ulici ještě nemáme odvahu. Poměrně dlouhou procházkou dojdeme na stanoviště taxíků, odkud mají za pakatel jezdit do Valle de Viňales. Za pakatel nikoho nesženem, ale za 6 CUC už jo. I tak v tom musí být nějaký soukromý byznys. Na komerční benzín by za-

placená cena sotva stačila, neb v opravdu staré šunce je, v rámci socialistické pomoci, žrout, motor ze Zetoru. Hyundai by tu kupu železa přes kopce do Viňalesu asi nevytáhl. A pán má oficiální místní taxi licenci – takže benzín asi dotuje Raúl a našemu řidiči asi něco přece jen do kapsy spadne. Ve Valle de Viňales nás taxi vyhodí u své „sestry“ na ubytování. DRUHÝ PŘÍKLAD PROBOUZE-

JÍCÍHO SE KAPITALISMU NA Valle de Viňales – pohled z příjezdové KUBĚ, ANEB OBER SI SVÉHO cesty od Pinar del Río. TURISTU A OBČŮREJ STÁT. Aneb když vás někdo dovede na ubytování, tak mu ubytovatel musí něco zaplatit a jelikož jsou ceny stanoveny od – do, tak dostanete tu vyšší sazbu. Tady byla paní dost ráda, že jsme vůbec přijeli a že tu budem 3 noci spát, že nám dala i nižší sazbu. Jak jsme pochopili posléze, konkurence funguje – ve Valle de

Viňales má cedulku „arrendador divisa“, neboli „casa particular“, čili ubytování v soukromí skoro každý. Paní si výdělek zajistila až na večeři, která nás stála 9 CUC každého. 10 šušlíků stojí pizza na ulici. Takže asi tak. Ale rybička s rýží, hranolkama a rajčaty byla moc dobrá. Na uvítanou jsme dostali bezkonkurenční mangovou šťávu s ledem, první nebalené pití, tak uvidíme, co to s náma udělá. První procházka po Valle de

Viňales byla pěší. Mural de prehistoria, neboli před pár lety na skálu namalovaný hnus je asi místní „nutno vidět zblízka“. Zdálky to opravdu bohatě stačí. A kolem po pár metrech končícího plotu navíc vede taková pěkná stezka pro odpolední expedici do parku. Po pár metrech narazíme na solární panely na střeše domu 3x3 metry. Tyto pohánějící lednici a televizi na nuzném domě. Preference chudého obyvatelstva - nic nemám,

Cestou z vesnice Viňales k Mural de la Prehistoria. “Národní park Viňales, příroda a revoluce”. Já myslela, že s přírodou je spjatá evoluce.

ale bez televize to nepůjde. Po dalších pár stech metrech, na nichž nám pod nohama neustále běhá a v křoví se ztrácí kuřice a jejich potomstvo, u jednoho statku pochopíme další záhadu zdejší kulturní krajiny. Při pěší procházce po asfaltu vyvstala otázka, proč tu mají na krajnicích tak sešmigrlovaný povrch. Že by zdejší cestáři, nemaje co lepšího na práci, esteticky upravovali krajnice a vytvářeli moderní umění? Že by mimozemšťané? Nikoli. Prozaická pravda hlásá, že farmáři ve Viňalesu jednak nemají na pneumatiky, jednak by jim ty ojeté v blátě polňaček byli na nic. A tak silní volové v zápřahu táhnou po cestě dřevěné sáně i v největším horku. A dřevo saní a asfalt se vzájemně obrušují. Nikam se přece nespěchá, a tak rychlost na silnici nehraje roli. Farmář, kterého jsme potkali, pro nás s prvními opravdovými voly zblízka, vozil domů pitnou vodu v předělaném barelu.

Odpolední procházka byla v podstatě jen kolem jednoho „mogote“, kolem krasové hory, tyčící se zničehonic uprostřed rovinky, ověšené stalaktity a skoro tropickou vegetací. Pod horou políčka se sklizeným tabákem a pasoucí se koně a sedláci sející kukuřici, ručně, za dřevěným pluhem taženým koňmi. No řeklo by se romantika, kdyby ta zaostalost nebyla chudobou a vlastně strašně smutná. Sloupky do plotů se tu dělají velmi ekologicky: zasadí se stromy a mezi jejich kmeny pak natáhne ostnatý drát. Půda patří k nejúrodnějším na Kubě, takové to červené všudypřítomné bahýnko. No až bude pršet, to bude radost. Poměrně unaveni a žízniví přicházíme k občerstvovací stanici. Mangová štáva u paní domácí s náma nic neudělala, tak popíjíme ananasovou šťávu …. z opravdového ananasu, servírovanou z několikráte použité pet lahve na pařezu. Tato část Kuby recykluje na 100%. Pet

Pizzerie ve Viňales. Ale nejen tam, takto to vypadá s pecemi na pizzu skoro všude. (vlevo) Mural de la Prehistoria. Na mogote zvaném Pita byla v roce 1961 vykácena a vyčištěna jedna z příkrých stěn a na ni Leovigildo Gonzales Morillo namaloval 12 etap vývoje života na zemi až ke člověku. I v detailu to vypadá jako malba prvňáčka. (vpravo)

Cesta v národním parku Viňales. Je na ní běžně daleko více pěších, než motorizovaných. A nechybí propagandistická tabule s milicionářem.

lahve se tu nikde neválí, ty vlasně kupují jen turisti a obávám se, že i když je tito hodí do koše, tak ony si cestu k dalšímu použití v místních domácnostech najdou. Na občerstvovací stanici nás majitel naláká na koupání v jeskyni. Prý tam večer po práci jezdí na otočku (a pronajal by nám na to koníka... no když tu tak ty koníky, spíše muly vidím, je mi jich líto, jak se prohýbají pod dobře živenými turisty). Michala tato informace tak

zaujala, že se to bude muset jít prozkoumat. Vrátíme se něco zobnout do vesnice a znovu vyrážíme, tentokrát hledat tu jeskyni s koupačkou. Po cestě nás odchytne takový děda a dotáhne na tabákovou farmu. Ukáže sušárnu, vysvětlí, které listy se vyhazují, jak vypadají semínka. Obyvatelka farmy ukáže, jak se balí tabák (paní rozhodně není velká černoška s doutníkem v puse a už

vůbec cigára smyslně neválí na svých velkých tlustých stehnech). Nic za exkurzi nechtějí, jen si tam koupíme lehce předražené doutníky. Ale co, za exkurzi to stálo a podílíme se na TŘETÍM PŘÍKLADU PROBOUZEJÍCÍHO SE KAPITALISMU NA KUBĚ, ANEB OBER SI SVÉHO TURISTU A OBČŮREJ STÁT. Farmářka se určitě s dědou šábně a evropská cena za cigára jim určitě hodně vylepší domácí rozpočty. Pro kuřáky smutné informace: z listu se odhazuje řapík a střední část listu v nichž je nejvíc nikotinu a na cigarety se používají ty napadené, špatně usušené listy. Naopak na doutníky se vybírá to nejlepší, po usušení se listy máčí do jakéhosi vývaru z bylin a medu a až potom se balí. Farmáři tu farmaří v podstatě na své triko (jak a komu patří půda netuším), stát od nich každoročně vykoupí 80% úrody za státem stanovené ceny a oni si mohou pro svou potřebu a malý byznys

nechat těch 20%. Toť teorie, prakticky si to moc nedovedu představit. Na poctivé odevzdání předepsaného množství úrody asi bude „dohlížet“ Centrum na obranu revoluce, stánek šmírování přítomný v každé vesnici a městské čtvrti. Ač se mraky stahují k pořádné bouřce, pokračujeme potenciálním červeným bahnem stále k jeskyni. Přiznávám, že se nechám Michalem vláčet za velmi vágní vidinou koupání

kdesi bůhvíjak daleko jen proto, že světlo je nádherné a úžasně se fotí. Když potkáme majitele rychlého občerstvení na koni, jak se vrací z jeskyně a povídá, že je to ještě fakt daleko a koukneme na už hrozící mraky, vydáváme se zpět do vesnice. Radši zkratkou, jak už to bývá delší, zato horší cestou. Nebo spíše dříve budem na asfaltu a ne v tom potenciálním bahně. Za deště přicházíme do vesnice.

Za bubnování deště do stříšky u paní domácí konstatujeme, že to byl hezký den a domlouváme si na zítra kola.

Běžné obydlí místních zemědělců. Nechápeme, jak v tom rudém bahně mohou udržovat bílou prádla stále bílou a ještě bělejší.

Místní „náhodný kolemjdoucí“, který nás na farmu dovedl a rád v sušírně zapózoval. (protější strana)

Výroba tabáku a doutníků ve Valle de Viňales. 1) Balení voňavých doutníků místní farmářkou v malé kůlně za domem. Ona osobně namáčí po usušení listy do roztoku vařeného dle staré rodinné receptury. Tu už jsem, bohužel, zapomněla. 2) Před farmou se na ukázku suší tabáková semena.

3) Za farmou se v sušárně suší letošní úroda tabáku.

4) Pohled na stále tutéž farmu a políčko, z nějž před nedávnem byl tabák sklizen.

1.5. Svátek práce 18

Dnes je třeba vstávat s kuropěním a řádně oslavit svátek práce. Oslavný průvod vychází v 7 hodin ráno od Mateřského centra. To je takový malý domek, v podstatě nijak se nelíšící od zbytku ve vesnici. Velká prázdná místnost, před ní portikus a v něm houpací křesla. Jen tady v křeslech sedí žena oděná do bílého mundůru, představující zdravoní sestru, a žena, či dvě, s obrovským břichem, představující těhotné v

různých měsících. Tu asi když někdo otěhotní, místo chození do práce, chodí do Mateřského centra. A klevetí, a klevetí a klevetí. Možná je to porodnice, kde těhotné sledují … ale jen očima, neboť uvnitř kromě čistoty a pár propagačních letáků, portrétů Raúla, Fidela a El Che na zdech vůbec nic není. Ale vraťme se na ulici, kde už se začínají srocovat davy. Ještě se nic neděje, tak si dáme snídani v jednom

z portiků. Děda v důchodovém věku nabízí chleba s vaječnou tortillou za 5 šušlíků, 100% štávu z guayaby za 2 šušlíky a kafe za jeden. A vše na kubánské poměry ve velmi dobré kvalitě. Ten džus je ten nejlepší, co jsme tu měli. Lehce narůžovělý nápoj chutnající po jahodách a vyráběný z na pohled nevzhledného ovoce je podáván velmi studený. A tortilla? To je ta nejlepší volba, neb vejce jsou tu od slepic celý den pobíhajících po

vesnici, tedy skoro úplně bio. Zato jakýkoli salám a páreček, nejhorší to, co se nazývá mortadellou, maso neviděl ani z rychlíku a obsah můžete dedukovat z částiček, které skřípají mezi zuby. Tipla bych na masokostní moučku a mouku. Kafe je silné a super sladké, podáváno v šálcích na presso, větší variantu neznají. Ale dá se na to zvyknout, stejně jako na arabský čaj, a potom to i chutná. Kafe si tu tuším praží v každé vesnici a

prodávají ho zrnkové v, jak jinak, půllitrových petlahvích. Z kulinářské odbočky však zpět na hlavní třídu k oslavě svátku práce. První stojí policajt na krásné, obstarožní, ale vyblýskané motorce. Za ním první čestná řada s transparenty, určitě o to místo dloho bojovali a mají to za odměnu. Jsou to zdravotníci, nejváženější profese na Kubě, která se chlubí nejlepším zdravotnictvím v Latinské Americe. Viděli

Prvomájový průvod ve Viňalesu. Raúl Castro, současný vládce Kuby, El Che a jaksi symbolicky zakrytá podobizna Fidela Castra. Ani Kubánci jej už tři roky neviděli. Fidel Castro je stále všudypřítomný.

jsme mateřské centrum, tak asi tak. Pak následuje traktor a různé profese: kovbojové na koních, pionýři a děti ve školních uniformách. Jen hledíme, kde se tu vzalo tolik lidí. Vesnice a okolí nevypadají na velkou aglomeraci. Zato se všichni dobře znají a než jednotlivec dojde na své místo v průvodu, opusinkuje odhadem stovku lidí. Jakmile se masa lidí rozejde, začne očekávané. Mávání transparenty a portréty Fidela, Raúla a El Che, „Los Cinco volverán“ (k tomuto tématu se ještě dostanu), troubení a hudba z amplionů. Pro mě nečekaná byla kombinace písní z amplionů. Po jedné z nejkrásnějších zamilovaných písní hispánského světa, Ojalá od kubánského autora Silvia Rodrigueze (1969), následuje internacionála. A tímto teprve celá akce dostává nádech hořké maškarády. Na jednom alegorickém traktoře místní rostlinná výroba stříká z postřikovačů na stromy do davu lehce zapáchající te-

kutinu, je to asi jen nasmrádlá voda. Na druhém lesníci předvádí kubánský masakr motorovou pilou: tůrují pily jako Rambo samopal. A mezi tím matky vláčejí načačané ratolesti a třepou jim ručičkama, ať už s kubánskou vlajkou nebo nějakým heslem. Ať žije první máj. Hurá. Dav dojde k improvizovanému pódiu na náměstíčku, zazní očekávané projevy a vlny radostného jásání a začne hrát hudba k

zábavě. Lidé se rozejdou ke stánkům s občerstvením. Děti obsypou pizzerii – jakožto výraz slavnostního dne dostali pár pětek a jdou do místního McDonalda. My se vracíme pro kola k paní domácí. Než vyjedeme, je třeba pronést smuteční proslov na téma kola. Oficiálně jsme si je určitě tady nepůjčili, ale koupili jsme si je v Havaně a cestujeme na nich po celé Kubě. Obávám se však, že vzhledem

k opravdu malému počtu kol v této oblasti, by případný nás zastavivší policajt stejně věděl, komu ta kola patří. Proslov je smuteční především kvůli pneumatikám. Špatnou přehazovačku, těžký rám, tuhé brzdy a nepohodlné sedátko měl i můj první horák. Ale pneumatiku téměř bez vzorku a ještě sešívanou, tak to jsem ve svém životě ještě neviděla. Pneumatiky, toť obecně nedostatkové zboží. Cesta Valle de Viňales probíhá vcelku poklidně. Kopce jsou naštěstí mírné, jinak bychom u těch přehazovaček a težkých kol více nadávali. Že je cesta sama jama, to jsme tak nějak předpokládali. Projíždíme kolem „prvního zemědělského družstva založeného Fidelem v roce 1973“, které je zdálky poznat nejen díky obstarožním poutačům, ale hlavně podle nepřehléhnutelné kostry rozpadajícího se paneláku uprostřed malých políček. Družstvo už dávno nefunguje. Mogote

Zachariáš na severovýchod od Viňalesu vypadá jako hora z Blízkých setkání třetího druhu. Za sebou jsme nechali ty, co svátek práce oslavovali a zde potkáváme ty, kteří pracovat musí pořád – farmáře. Kolem cest se pasou po jednom voli, krávy a koně. Nikdo tu nemá více dobytka najednou. Jak jsem tak pochopila, původně velikášsky zamýšlené plány družstev, kde lidem při práci na velkých lánech budou práci ulehčovat velké stroje, odešly dávno do kytek nebo věčných lovišť. Velký bratr Sovětský svaz tak nějak pod tíhou vlastních starostí přestal posílat stroje a lidé se byli nuceni vrátit ke starém způsobu obdělávání půdy – občas to vypadá, že před dobu železnou, neb železo je také nedostatkovým zbožím a pluhy jsou převážně dřevěné. Farmáři jsou tedy „nezávislí“, ale musí dávat ke státnímu odkupu velkou část úrody pod cenou a nesmí mít velké latifundie a moc dobytka – to by už asi

Alegorické vozy v prvomájovém průvodu. Z postřikovačů cákala voda ne tak úplně bez zápachu. Pily byly v plném provozu a evokovaly “kubánský masakr motorovou pilou.”

byli kapitalisti. Na křižovatce, lehce hladní, si dáváme naše první guarapo – za 1 šušlík. 100% štáva z cukrové třtiny vymačkaná přímo před námi pekelným strojem na motorový pohon. Naše odvaha, co se týče případných střevních potíží, dosahuje vrcholu. Nejenže nám nevadí stroj, na kterém se to vše odehrává (obrat tu mají poměrně velký, takže sťáva teče skoro pořád a nestíhá na stroji kva-

sit), ale necháme si do ni přídat i led. Guarapo funguje jako Coca-Cola. Notná dávka cukru do žil nás nakopne na další cestu. Jen se nedá říct, že by guarapo bylo osvěžujícím nápojem. Sladké je to pravdu jako cecek. Obloukem dojíždíme k výjezdu ze zdejší „punkevní jestkyně“ - Cueva del Indio. Místní občerstvení je sice myšleno hlavně pro bohaté turisty, ale snad právě proto měli i maso a bylo to docela chutné. Sedíme u sto-

Sklizeň kukuřice. Zemědělské povozy tu nemají kola. Jednak jsou pneumatiky na Kubě naprosto nedostatkovým zbožím, jednak by na mimo rozbité asfaltky asi zapadli do rudého bláta. A voli „sáně“ utáhnou.

lu stranou dění, ať vidíme na „naše“ kola. Na stole předchozí strávnící nechali hodně plechovek od místního piva Cristal. Vypadáme tedy asi jako dost slušní ochmelkové. Což možná přitáhne pozornost prodavače ošatek a kobylek vyrobených z palmového listí, kterými mě a Evu podaruje. Ten nám domluví, že nebudeme muset obcházet horu, ale lodičkář nás vezme do jeskyně i z této strany a on nám mezitím pohlídá kola. A jsme u ČTVRTÉHO PŘÍKLADU PROBOUZEJÍCÍHO SE KAPITALISMU NA KUBĚ, ANEB OBER SI SVÉHO TURISTU A OBČŮREJ STÁT. Lodivod nám prodá vstupenky, za běžnou cenu. Jenže vstupenky už tuším předtím vybral od jiného turisty před námi a my tak opět nabouráváme rozpočet socialistíckého státu a přispíváme do kapsy nějaké konkrétní rodině. Lodivod si samozřejmě velmi dobře hlídá, aby si nás po prohlídce suché části jeskyně zase odvezl sám. Tušíme, že to není

úplně košer. Najezení a ochlazení se vydáváme zpět do Viňalesu. Jelikož je cesta dlouhá a horko v poledne na asfaltu je fakt tropické stavujeme se na pivo Bucanero, k chuti piva se docela blížící kubánské pivo, a na Meltu, melasový nápoj chutí se blížící pendreku smíchanému s hodně špatným medem, v jeskyni Cueva de San Miguel upravené na turistickou restauraci. Dále do jeskyně nejdeme, pseudoexpozice nás moc nezajímá. Už jsme skoro ve Viňalesu, ale ještě se osvěžíme z vydlabaného ananasu naplněného čerstvě vymačkaným grepem. Mimochodem velmi dobrá kombinace. Ananasové stěny biokelímku dodají kyselému grepu patřičnou sladkost. Vnitřek ananasu samozřejmě pozříme také přímo na místě. Bio jsou i slánky, z rákosu. To celé i s úsměvem a radou, jak se dostaneme do té jeskyně s jezírkem na koupání, nás stojí jeden CUC. To ještě netušíme, že ta rada

„República de Chile“ – první zemědělské družstvo založené na Kubě Fidelem v roce 1973. To vlevo je jen poutač na něj, tuto atrakci nesmí turisté minout. Takový běžný obrázek místních vesnic.

nás přijde ještě velmi draho. Cesta k jeskyni vede po udusané hlíně mezi poly a sušárnami tabáku. Popis prodavače byl vágní a tak si už dlouho myslíme, že jsme jeskyni museli dávno přejet, nebo být úplně někde špatně. No zkrátka už to vzdáváme, když se ptáme poslední šance, místního farmáře, kde ta slavná jeskyně, kam jsme se vydali už včera, vlastně je. Přímo za jeho domem. Kolem pole, krávy pa-

soucí se na místě, kam by ani tatranský kamzík nevlezl, a přes potok do houští. A tam je zarostlý a neviditelný vstup do jeskyně. Tam se od vchodu zahouká do jeskynního temna na průvodce, který vyvádí jinou skupinku ven a nás vezme za 3 CUC na osobu na koupačku. Sami bychom tam asi došli po hodně dlouhé době. Je to sice jen dlouhý tunel do nitra hory, bez větších postraních chodeb, ale v jeskynní tmě jedna čelovka

Kulturní krajina Valle de Viňales. Malá políčka, palmy, mogotes a mezi tím pár ukrytých domečků. To je to, co UNESCO zapsalo na seznam světového dědictví.

nestačí. Teda stačila by, kdyby člověk věděl, kam má jít. Náš průvodce je tu prý každý den už 12 let. Zajímalo by mě, jak je to tu vlasně s tím vstupným, tedy kdo se o něj dělí. Pokud je to jen jeho business, byl by jedním z nejbohatších vesničanů. Oficiální průměrný státní příjem je kolem 25 CUC na měsíc. Voda v jeskyni byla teplá, přesto osvěžující. Hezky jsme se umyli. A venku před jeskyní nás čekala ještě sprcha v podobě tropického lijáku. Počkali jsme u vstupu do jeskyně, až přejde. Pod námi si 6 mladých Kubánců namlouvalo jednu pubertální slečnu, no taková partička, které potkáte všude po světě. Nad náma průvodce dával nějaké peníze právě přišedšímu kolegovi a nějaké si schovával do plechové krabičky v jedné skalní výduti. Kam a komu peníze vlastně jdou člověk může jen hádat. Hezky umytí jsme se po dešti vydali na zpáteční cestu. Naše včerejší podvečerní můra se stala skutečností.

Pořádně napršelo a polňačka se stala červeným peklem, blátem, které se lepí na pneumatiky bez vzorku, vleze do brzd, spolu se zbytky rostlin se namotává do kola, a vůbec se ho nejde zbavit. A vůbec nejlepší bylo jediné kolo s blatníky. Bahno pod blatníky vytvořilo souvislou vrstvu a hrozilo, že tam zaschne. Nejrychlejší bylo vzít kolo na ramena a jít. Jen kdyby to bahno navíc tak strašně neklouzalo. Hezky jsme se protrápili až na asfaltku. Špinaví doslova až za ušima jsme dojeli k jakési vodní pidinádrži, kde jsme kola pořádně vymáchali. Apoň z toho nejhoršího. Ještě přišel jeden tropický lijavec, jehož hlavní část jsme, hlavně kvůli foťáku v batohu, přečkali pod mohutnou větví statného stromu. V lehkém deštíčku jsme pak dojeli do Viňalesu. Paní domácí nám promptně nabídla venkovní hadici, ať se odvšivíme, než vlezeme do baráku. Odvšivili jsme i kola, abychom je v jejich nedůstojnosti důstojně vrá-

tili majitelům. A šli na pizzu, kterou jsme ještě naštěstí našli otevřenou. To nejlepší a nejhorší z plechovkového pití na Kubě. Pivo Bucanero se nejvíce blíží tomu českému. Malta od tohotéž výrobce je nepitelnou břečkou slazenou melasou. (vlevo) Jedno z nejlepších pití na Kubě – ananas plněný čerstvě vymačkanou grepovou šťávou. Ananas předá šťávě sladkost a ještě můžete na místě zkonzumovat umně „vyšroubovaný“ 27 vnitřek ananasu. (vpravo)

Valle de Viňales Krasová oblast Valle de Viňales, oblast o rozloze 132 km2 v pohoří Sierra de los Organos, byla v roce 1999 zapsána na seznam světového dědictví UNESCO jako

kulturní krajina, kde se na pozadí vzácných přírodních útvarů stále používají tradiční zemědělské techniky obdělávání půdy a lidé žijí v obydlích stavěných dle starých postupů. Nejkrásnější a nejznámější z oblasti jsou tzv. mogotes (v překladu kupka sena), krasové hory tyčící se do výšky až 300 metrů nad úrovní terénu. Vznikly v geologickém období křídy před nějakými 100 miliony let. Dříve

byla tato oblast několik stovek metrů vyšší a podzemní řeky hloubily krasové podzemní prostory tak dlouho, až se stropy těchto jeskyní začaly propadat a dnešní mogotes jsou v jen zbytky skal, které se nestačily zřítit. Geologická činnost vody však pokračuje i nadále, a tak kromě mogotes může návštěvník obdivovat krásu podzemních prostor, jako jsou Cueva de Santo Tomás, Cueva de San Miguel nebo Cueva del

Indio. Součástí prohlídky posledně jmenované je i plavba motorovou lodí po podzemní říčce. Z flory zde žije asi 17 endemických rostlinných druhů, z nichž nejznámější je Microcycas calocoma - mikrocykas krásný velmi vzácný druh menší palmy, která se ve volné přírodě vyskytuje jen na Kubě a v Evropě jen ve třech botanických zahradách (jedna se nachází v Liberci a posílá se z ní pyl do USA, to jen pro ilustraci, o

jak vzácný druh se jedná). Najdou ji ale jen ti, co hledají a vědí, co hledat. Pro běžného návštěvníka nejviditelnějši je horská palma - Gaussia princeps, která roste všude na úpatích mogotes. Z větších zvířat jsou tu k vidění především tažní farmářští voli a muly. Milovníci ptactva si tu však přijdou na své. Běžně potkáte zunzúna - Mellisuga helenae, česky kalypta nejmenší – je to druh kolibříka vyskytující se na Kubě a

Nad Valle de Viňales se žene odpolední bouře. Odpočinek po práci a v pozadí zdejší typické sušárny na tabák.

ostrově Isla de la Juventud, pozorováni byli též na sousedních ostrovech Jamajka a Haiti. Jedná se o nejmenší ptačí druh na světě. Samičky dorůstají průměrné délky 6,12 cm a váží 2,6 gramů, samečci dorůstají dokonce jen 5,51 cm a váží 1,95 g. Průměrné rozpětí křídel je 3,25 cm. Takže fotit jej zvládají výhradně fotografové specializovaní na malé ptactvo. Občas zaslechnete výrazné volání ptáka místním jménem tocorroro (a právě

jeho volání mu dalo místní název) -Priotelus temnurus - česky trogon kubánský. Pro dobré pozorovatele a nadšence je tu Todus multicolor - todi pestrý, Myadestes elisabeth - lesňák kubánský a Tiaris canorus - kubánka malá. Mezi mogotes tu ve 14ti vesnicích žije asi 8000 obyvatel obdělávajících zdejší úrodnou půdu pomocí dřevěných pluhů tažených párem volů. Kromě vesnice Viňales, kde jsou hlavně

zděné stavby, žijí v dřevěných konstrukcích a pěstují především tabák. Kulturní krajinu dokreslují všudypřítomné sušárny na tabák.

Tradiční architektura ve Valle de Viňales je dřevěná, okna kryjí pouze okenice a otevřený krov je krytý střechou z palmových listů. (vlevo).

Takový typický mogote - Mogote del Valle na fotografii vpravo - porostlý mimo jiné horskými palmami. Na kopci v pozadí je vidět jediný velký hotelový komplex v údolí. (nahoře)

2.5. Cesta z města 32

Plni odvahy jsme s díky odmítli taxíka za 50 CUC na pláž na Cayo Jutías a vydali se na místní MHD: punto amarillo (žlutý bod). Věru zajímavá instituce. Na výjezdu z vesnice je přístřešek a v něm sedí celý do žluta oděný statní zaměstnanec s kasičkou. Žlutá jeho oblečku již dávno není žlutá a dle stavu bot asi není ani dobře placen (navíc to vypadá, že tato místa jsou obsazovány lehce tělesně postiženými lidmi, soudě po-

dle těch, které jsme měli možnost vidět a poznat). Svou úlohu však plní velmi dobře. Přišli jsme, nahlásili mu, kam to vlastně chceme jet, on si nás zařadil do paměti (občas se rozdávají i lístečky) a posadil nás a nechal čekat spolu s dalšími asi třiceti lidmi. Klasické autobusy tu nejezdí, jen jednou za dva dny linka Havana-Santa Lucia. A i o té si nikdo nebyl jistý, jestli má jezdit sudé nebo liché dny a jestli vlastně včera nejela. Doprava

je tu zajištována státními vozy, těmi s modrou poznávací značkou, těmi, co mají asi benzín za dotovanou cenu. Tyto vozy, jedou-li prázdné, a to se týká i náklaďáků, mají povinnost na tomto žlutém bodě zastavit a vzít lidi jedoucí stejným směrem. Žlutý zaměstnanec jim pak přidělí pasažéry a tak se teoreticky každý dostane tam, kam chce. Za cenu 1 šušlíku v rámci okresu, za 2-5 v rámci provincie. Nebo tak nějak.

Teo-reticky ano, prakticky tu skoro nic nejezdí. V protisměru přijel obrovský kamaz nacvakaný na lidmi na stojáka. Po skoro dvou hodinách čekání si přejeme, aby přijelo aspoň něco podobného. Mezitím si se mnou zřízenec chce poklábosit. A ptá se, jak jsme na tom u nás ekonomicky. Zrovna včera ve zprávách slyšel, že ve Španělsku mají 25% nezaměstnanost a že chudáci ti nezaměstnaní Španělé. Co jako

mají dělat. To u nich se stát nemůže, všichni jsou teoreticky zaměstnaní. To, že asi 25 dospělých tu ve všední den 2 hodiny posedává a čeká na dopravu asi neznamená, že nemají moc věcí na práci. Stejně tak mu nepřijde divné, že zaměstnaní jsou i ti z protějšího centra na obranu revoluce, kteří ve své kanceláči očividně jen sedí a nic nedělají. A pohled na jeho boty? V takových botech ve Španělsku nechodí ani bezdomovci,

Náš snídaňový děda, který měl nejlepší šťávu z guayaby z celé Kuby. (předchozí strana). Punto amarillo ve Viňalesu. Zrovna stojí na zastávce docela plný Kamaz. My měli štěstí na méně zaplněný vůz. Pán ve žlutém to vše organizuje. (nahoře).

Organizátorka dopravy v Ponsu. U každého takového bodu nechybí občerstvovací stanice, to okýnko v pozadí. Během hodinových čekání může vyhládnout.

natož tak lidé v evidenci úřadu práce. Kamion nakonec dojel. A vzal nás, i když, opět teoreticky, turisté nemají v kubánské národní dopravě co dělat. Asi proto, že je silně dotovaná. Byl to opravdu nákladák, který nás dovezl do městečka Pons. A ani nebyl nacvakaný. Jen nás po několika kilometrech jízdy s větrem ve vlasech překvapilo, že zadní část korby, u níž jsme měli svou batožinu, se jaksi vyklápí. Byla to krásná vyhlídková jízda. Z výšky 3 metrů jsme koukali na národní park Viňales a co nám síly stačily se drželi okrajů korby. Házelo to dost slušně. Mimochodem kubánští důchodci se musí udržovat ve skvělé kondici, aby se, jako jeden z našich spolucestujících, ještě ve značně pokročilém věku vyhoupli na korbu náklaďáku. To dáte nohu nejprve na spodní část kola, potom nahoru na pneumatiku, dále postupujete přes první rantl korby na druhý, přehodit nohu přes okraj a už jste uvnitř. Někdo vám rád pomůže jako

mě, hlavně když jste exotická cizinka a ještě k tomu v sukni. V Ponsu jsme čekali další hodinu a půl na spoj do Santa Lucia. To už byl autobus, guagua v místním jazyce. Rok výroby: tak šedesátá léta a uvnitř dva spící policisté. Zastavovalo se i proto, že malá holčička nutně potřebovala na záchod. Ze Santa Lucía jsme toho moc neviděli, zůstali jsme na křižovatce, kde se dá chytit stop na Cayo Jutías.

Po hodině čekání na zastávce s místníma, kteří už tu 3 hodiny čekají a furt nic a to nejedou na místo mimo hlavní cestu, se spolu s nimi rozcházíme i my. Ještěže tu poblíž byl stanek s guarapo. Rozcházíme se směrem na 12 km vzdálenou pláž, neboť v Santa Lucía taková věc jako taxíky neexistují. Rozcházíme se s nadějí, že snad někoho chytnem. Je lehce po poledni, asfalt sálá a my jdem. Na

hlavní cestě koupíme chutné banány za pakatel a jdem. Stále jdem, jezdí tu jen dvojmístné koňské povozy frekvencí 1 za půl hodiny. Jdem mezi chudými farmami. Jeden kovboj chce vyměnit svou hnusnou šiltovku za můj klobouk. Z toho nic nebude. Jdem. Odbočujeme z hlavní cesty. Jdem. Nastává kritický úsek, přes kilometr dlouhá rovina, jen asfalt a po stranách bez přerušení keře mangrovů. Jdem. Moc se nezastavujem, neb keře mangrovů jsou líhní komárů. A před námi malá budka s výběrčími na Cayo Jutías. Koukají na nás jako na spadlé z višně. Žena radí, že pokud tam budeme chtít přespat, jakože chceme, máme kontaktovat Josého (jmého raději pozměněno), on a ona tam dnes v noci budou mít vartu a José nám půjčí stan. Jdem. Před náma zase kilometrová rovinka, tentokrát pedraplén, neboli navážka kamení v moři, aby se dalo dostat na pláž. Fouká, komáři už tak neotravují. V dálce Santa

Lucía a její průmyslová zóna. Jdem. Máme za to, že za dva kiláky jsme tam. Jen jedna poznámka na okraj: máte-li na cestě mezi mangrovy nutnou biologickou potřebu, učiňte ji nejlépe přímo na cestě, jinak Vaše zadnice bude od komárů kropenatá jako křepelčí vejce. Za dva kiláky tam nejsme, tam je jen zátoka s krásným majákem, jehož krásy kvůli komárům moc neobdivujeme. Pláž je o další 3 kilometry dál. Tak zase jdem. Po třetí odpoledne jsme tam. Pláž je skoro jen naše už od počátku, neboť turisté začínají odjíždět. Ještě stihneme poslední šanci si v místním baru objednat sendviče a panáka rumu a už se zavírá. Josého najdeme snadno, nebo spíše on najde nás, neboť s každým příchozím prohodí pár slov. Po hodině přichází liják a my doufáme, že s deštěm zmizí, jak v našich končinách bývá zvykem, i všudypřítomní komáři. Nezmizeli. Píchají a píchají. Jedinná obrana je

V autobuse z Ponsu do Santa Lucía jsem seděla vedle jednoho ze dvou přítomných policistů, který mě celou dobu pozoroval přes zrcátko. Teoreticky nás autobusy brát nemají, ale tu nebyl ani při přítomnosti rukou zákona žádný problém. (protější strana) Výběrčí vstupného na Cayo Jutías. (vlevo nahoře). Nekonečná cesta po “pedraplénu” na Cayo Jutías. (vpravo nahoře)

skočit do moře a dvě hodiny se tam v dešti rozmáčet. I tak komár občas přistane na obličeji a vysosne svou dávku krve. Stan nám José za poplatek pronajal za 15 CUC, takový malý ne-legální přijem. Ale než se dostanu k naší stanové noční můře, je čas na exkurzi do života mladého nespokojeného Kubánce, jakým José je a po pár společně vypitých mojitech ztrácí i obezřetnost své ženské kolegyně a

vylévá si srdce. On má poměrně dobré povolání. Dostane se do kontaktu s turisty a občas si tedy něco zajímavého přivydělá, i když to nepřiznává. Ale naštvaný je celkem dost. V Santa Lucii takových míst je možná celých 20 a jsou jen pro naprosto „čisté“ pracovníky, kteří nemají žádný škraloup snad až do druhého kolene v rodině. A zbytek se musí prát se životem jak se dá. Průměrný oficiální přijem je

Mangrovové porosty kolem Cayo Jutías na některých místech hynou. Každopádně stále představují velmi dobrou líheň pro komáry.

25 CUC na měsíc. Bicykl stojí 200 dolarů a je to kromě koní jedinný možný dopravní prostředek, neb ke koupi auta se dostanou jen doktoři a umělci s prokazatelným příjmem a i ti si kupují ojetá auta z půjčoven pro turisty. Jinak je třeba se spolehnout na veřejné dopravní prostředky. Poslední cesta do Havany mu trvala 2 dny. Takže nikdo nikam vlastně nejezdí. Libra masa stojí trošku víc, než je celodenní výdělek a běžně se

stejně koupit moc nedá. Dětem nic nekoupíte neb nemáte peníze a ani není co kupovat. José i jeho spolupracovnice na Kubánce celkem obstojně hovoří anglicky. I když už v roce 1984 nahradila ruštinu na školách angličtina, tímto jazykem se tu moc nedomluvíte. Do školy chodí všichni, ale ještě uvidíme, jak to tam vlastně chodí. Jdeme spát. Stan máme povoleno postavit na místě ukrytém před

Les kousek od majáku na Cayo Jutías. Pořízení této fotografie mě stálo minimálně 20 komářích štípanců. U majáku jsou komáři agresivní i v pravé poledne.

zraky pohraniční stráže, která tu po půlnoci prochází, neboť na obzoru projíždí imperialistické zaoceánské parníky. Ve stanu nemůžeme ushout. K mrakům komárů, kteří snad zůstali vně stanu, se uvnitř přidávají malé kousací mušky, pro které je síťka stanu pouhým výsměchem. Tři hodiny nespíme, snažíme se chránit si obličej proti kousání dekami a spacákem. Super repelent hmyz obstojně ingnoruje. Když začne zno-

vu pršet a to i palmovou stříškou nad stanem a stanem do spacáku, balíme to a jdeme do restaurační terasy, tam aspoň nepršelo a nebyly ty příšerné mušky. Stan musíme přenést, neboť komárů je tam stále dost a navíc tam pobíhají místní dotěrní a velmi živí psi. Probudíme tím Josého spícího v kuchyni a ten nás už na terase nechá, neboť pohraničníci to tu už zkontrolovali. Vylepat ještě mraky komárů ve stanu, kteří se tam při

přenosu nastěhovali a na pár hodin zamhouřit oči. Maják na Cayo Jutías. Odtud je to na pláž ještě dva kilometry. Tady se koupat nedá, voda je příliš mělká a plná mrtných řas. (nahoře) Večerní zátiší na pláži Cayo Jutías. (protější strana)

3.5. Cayo Jutías 42

Ráno chápeme, proč sem turisti jezdí jen na otočku mezi desátou a čtvrtou hodinou. Jen za velkého parna skoro všichni komáři zmizí. A jiné než lehké dřevěné konstrukce, nijak nechránící proti tomuto hmyzu, tu postavit nejdou, neboť celé Cayo Jutías jsou mangrovové porosty na navátém písku. Na dvě hodiny tedy zase jdeme do vody uniknout hmyzu. V 8 hodin jsou přivezeni zaměstnanci a hudební kapela a do

10 čekají na první zákazníky. Ani těch přes celý den moc nebude. My máme dnes na pláži tři úkoly: válet se, lehce pošnorchlovat, i když vidět tu toho ve vodě moc není a ukecat někoho, kdo by nás odvezl někam do „civilizace“ s dopravou. Cayo Jutías je vhodné místo k válení. Pláž je velká, poloprázdná, jídlo a pití přes den na dosah. Dá se jít i na procházku, ale ne moc daleko. Takže se tu vlastně nic jiného než

válet nedá. Mají tu sice něco jako „centro maritimo“, půlčovnu věcí na mořské radovánky, ale reálně tak dostanete předražený šnorchl a dětské plavecké kolo. Víte jak poznáte Čecha na pláži? Když už zaplatil vstupné na pláž, přece nebude platit za lehátko a lehne si na deku vedle něj. A není to o penězích, protože batůžek, který se vedle něj válí je docela drahým zbožím. Tak se jdu Čecha na první

pohled zeptat, tedy nejdřív anglicky, jak sem dojeli a jestli náhodou nemají v autě 3 místa volná. Přecházíme do češtiny a Radek s Jitknou jsou tu náhodou autem, ale musíme se vměstnat do malého vozítka Kia. Vrací se do Viňalesu. Hurá, zpátky těch 15 km do Santa Lucie nebudem muset pěšky. Jedeme vozmo. Chtěji se ještě stavit u Mural de la Prehistoria, kteroužto hrůzu zvládnem z auta shlédnout ještě jed-

nou. Chtěli se podívat ještě do Cueva de Santo Tomás, ale ta už je zavřená. Jsou teď i rádi, že nabrali někoho, kdo mluví španělsky, neboť jeskyně a kancelář průvodce se opravdu velmi špatně nachází. Místní kluci nás sice dovedli ke vchodu do jeskyně, ale ten je zamčený. Michalův plán jít tam jen s našema 2 čelovkama tedy nevyšel. Jitka s Radkem mají v plánu se sem vrátit zítra ráno a pak jet do

I když prší, večer je třeba se kvůli komárům se zdržovat ve vodě. V pozadí jediná restaurace na Cayo Jutías. Na pláži naplaveniny mrtvých řas.

Trinidadu. Náš plán byl sice dojet ještě dnes do Pinar del Río a ráno nastoupit do autobusu do Trinidadu, ale po včerejší zkušenosti se s nimi rádi domluvíme, že zítřek strávíme spolu v jeskyni a na cestě do Trinidadu. Stejně bychom tam místním busem nebyli dřív. Ve Viňalesu se ubytujeme v domě naproti jejich ubytování, ať se ráno nehledáme. A vedle nás bydlí jiná skupinka Čechů. Jsme opravdu všude.

Osamocená a nevyužívaná loď v “centro maritimo” (mořské centrum) na Cayo Jutías. (protější strana) 1) Konec pláže na Cayo Jutías. V moři je vidět hnědé mrtvé řasy. Dále od břehu řasy živé. 2) Exkluzivní taxi parkující před pláží.

3) Výroba guarapa z cukrové třtiny. Cukrová třtina se naseká, na špalku uprostřed “pomlátí” mačetou a poté vylisuje v jednoduchém přístroji napravo. Je tedy vhodné pít jen tam, kde je obrat a ve stroji šťáva nestíhá zkvasit. Guarapo - energetická bomba. 4) Do lékarny něco přivezli. Nábytek z první pol. 20. století je “zaplněn” asi čtyřmi druhy léků.

4.5. Ani autem není cesta bez problémů 46

Snídaně u našeho oblíbeného dědy a cesta do Cueva de Santo Tomás. Jitka s Radkem mají sice kufry, ale my máme tak malou batožinu, že se do minivozítka se zavazadly v pohodě vejdeme. Zastavíme se ještě u snídaňového dědy pro džus z guayaby, s takovou dobrotou se jen těžko loučíme. Jestli ale chceme pití na cestu, musíme mít svou pet láhev, děda si ty své bedlivě stráží a do té naší nám pečlivě odměří.

Cueva de Santo Tomás. Skoro suchá krasová jeskyně v jednom z mogotes. Anglicky hovořící velmi sympatický průvodce rozdá helmy, americké čelovky a do kapsy strčí hrst náhradních baterek. Jelikož platíme za tři lidi, dostaneme jen jeden číslovaný lístek, na nějž je promptně ručně napsána číslovka 3. Ano, být prodejcem vstupenek pro turisty je tu velmi lukrativní povolání. 6 CUCů státu, 12 CUCů do kapsy.

Je to taková vatianta ČTVRTÉHO PŘÍKLADU PROBOUZEJÍCÍHO SE KAPITALISMU NA KUBĚ, ANEB OBER SI SVÉHO TURISTU A OBČŮREJ STÁT. Jeskyně stojí za prohlídku. Nedosahuje sice krás jeskyní Moravského krasu (ale to si přiznejme, že tomuto unikátu se jen těžko hledá soupeř), ale zážitek jít jen s čelovkou s průvodcem, kterého strašně bolí záda, po nijak neupravované jeskyni

na vlastní nebezpečí stojí za to. Průvodce, pyšný na svého syna, poodkrývá zdejší systém vysokoškolského vzdělávání. Syn se hodně dobře uči a byl přijat na studium zubařiny. Získal tak jedinné místo vypisované pro provincii Viňales jednou za tři roky, přestože průvodcova sestřenice bydlí na Floridě – aneb kontrola počtu doktorů na územním plánu a toho, kdo vlastně studuje. To mne až tak nepřekvapilo. Udivilo

mne, že studovat bude v Pinar del Río. V Pinar del Río je univerzita, no držte mě. Vypadá to, že tam není nic, jen jedna hlavní třída. A kolik tam tak může studovat lidí zubařinu, když pro okolí Viňales je jedno místo za 3 roky? A kdo to tam může učit, když má odhadem 20 studentů? Ještěže nás zde nerozbolely zuby. S našimi českými „taxikáři“ se vydáváme směr Trinidad. Oni platí půjčení auta, my benzín. A náš

Ulice Viňalesu. (předchozí strana) Běžné vybavení bohaté kubánské domácnosti: trocha elektroniky, napletené dečky, umělé květiny a všudypřítomné fotografie příbuzných. (nahoře)

Naddimenzovaná socialistická stavba je přístřeškem pro poddimenzované zásobování ve vesnicích. Zboží skoro nic nestojí a přece se na těch pár kouscích usazuje prach. Jenpodstatnější je váha v pozadí, neb ta rozděluje velké příděly rýže, cukru a fazolí.

navigátor Michal je velmi k užitku, neb Havanu objíždíme hezky, bez jediného zakufrování. Dálnice je čtyřproudá v obou směrech, tu a tam je vidět nějaké to auto. Soudruzi ze Sovětského svazu pomohli Kubě k něčemu, co vlastně vzhledem k počtu aut vůbec nepotřebuje. Rychlost omezuje jen stav vozovky. Obyčejně zničehonic a bez varování se někde objevuje jáma, třeba i 10 cm hluboká. Běžné je pořádné zvlnění asfaltu, který tu očividně lili přímo na podklad. A taky občas někdo 8 proudů dálnice přechází nebo přejíždí na kole. Nebo z dělícího prostředního travnatého pruhu nabízí něco k prodeji. Představa, že by někdo před Vámi nečekaně zastavil a šel nakupovat je docela slušným automatickým omezovačem rychlosti. Valnou část cesty jedeme naprostou rovinou se sporadicky obdělávanými poli, tu se občas i vidí traktor. Jde jsou ještě pole zcelená a obdělávaná JZD (cooperativa

agropeculiaria). Pohled na pastviny vysvětluje fakt, že běžný Kubánec se jen těžko dostane k jinému masu než drůbežímu. Na poměrně rozlehlých pastvinách se tu a tam, ale opravdu jen tu a tam, pase slovy jeden kus hovězího dobytka. Pastviny by těch kusů zvládly uživit rozhodně víc, lidé by těch kusů asi také spořádali více, jen socialistické plánování a fakt, že všechno je všech, nepřeje ani dobytku, ani lidem.

Autobus do Trinidadu jezdí přes Cienfuegos. Podle mapy to však vypadá líp přes Manicaragua a Topes de Collantes. Ovšem jen podle mapy. Za zapadajícího slunce vjíždíme do národního parku Topes de Collantes. Cesta se prudce zužuje, autíčko do kopců sténá a z kopců lehce smrdí brzdy. Za světla by tu asi byly úžasné výhledy. Ale možná je dobře, že jsme tu potmě, jinak bychom se od super velkého hotelu uprostřed

ničeho u vodopádů Caburní určitě s naším autíčkem nespustili dolů do Trinidadu (a jak máme zjistit o dva dny později, ještě tou horší cestou). Cesta je totiž užší než úzká, bujně na ní roste vegetace, jak tu nikdo nejezdí. A příkrá je víc než 14 stupňů. Opravdu se někdy bojím, že to vezmem přes čumák na střechu. Když vyjedeme z lesa, už vidíme v dálce lehce svítit Trinidad a je hned veseleji. Jen nás ještě řádně protřepe

neuvěřitelně zvlněný asfalt ve spodní části kopce. To není asfalt vyježděný od aut, to je asfalt pomalu jako láva stékající z kopce dolů. Ubytování nám domluvila, samozřejmě za skrytý poplatek, domácí Jitky a Radka, jen jsme si ho museli najít sami, neb na náměstí nás už fakt nikdo nečekal. Po ubytobání večerní procházkou dojdeme za zvukem hudby na náměstí a zapadneme mezi davy

Osmiproudá dálnice vybudovaná s pomocí sovětských soudruhů. Soudruzi se trošku přepočítali. Často se počet viditelných aut blíží nule.

turistů naslouchajících v podstatě jen jim hrající kapele. Místní jsou totiž na náměstí Parque Cespedes nebo v tam stojícím kině či kulturáku. Je zvláštní, že když poprvé slyšíte hrát písně Buena Vista Social Clubu, je to pohlazení po duší, i když kvalita je někde jinde. Když je uslyšíme po stopadesáte, začínají i ony být otravné. Zvláštní, jako by na Kubě ani jiná hudba pro turisty ani neexistovala, je to pořád dokola. Místní

poslouchají pořád tzv. requetón, hodně nahlas puštěná až hloupě jednoduchá hudba znějící pořád stejně, ať jsou slova jakákoli. Toho si již od cesty s Nordelem užíváme v každém radiem vybaveném taxiku. Mimochodem, radia tu hrají převážně hudbu, ani zpráv, ani propagandy jsem moc nezaslechla. Možná je to jen jeden rozhlas.

Stmívání nad Topes de Collantes. Projet je v noci, kdy vůbec netušíte, jaká je vepředu silnice, je zkouškou řidičových schopností a odvahy spolucestujících.

1) Propaganda na stěně školní budovy ve Viňalesu. Letecké bombardování, IT, pionýři a Fidel. 2) Propaganda za “výlohou” obchodu v El Moncada, u Caverna de Santo Tomás. “Zdravíme výročí výtězství ...”, “Vyžaduj svobodu pro těch pět” a něco o solidaritě a prevenci chudokrevnosti.

3) Váhy, co nemají co vážit v obchodě v El Moncada a za nimi tabule s cenami základních potravin, které se každý měsíc mění. 4) Interiér jeskyně Santo Tomás. Jediným osvětlením jsou americké čelovky a blesk fotoaparátu.

“Spoluobčané, do školy je třeba chodit včas” - výzdoba na štítu školy ve Viňalesu. (protější strana)

5.5. Trinidad bez Tobaga 54

Co říci o Tinidadu? Je to jedno z mala míst, kde se moje očekávání skoro potkala s realitou. Bylo to město staré, hodně rozpadlé. Ulice ještě pamatovaly koňské povozy a klepadla vrat byla ukována v devatenáctém století. Možná jen katedrála byla rozpadlejší a paláce menší, ale na celkovém dojmu to nijak neubralo. Do většiny paláců nebyl přístup. Ale přece jsem se do některých

dostala. Ve dvou byla veřejná knihovna, třetí se opravoval a majitel byl přítomen a nechal mě vstoupit dovnitř. Majitel byl lékař, jedna z protěžovaných profesí, která má oficiálně i doložitelný slušný příjem, tudíž může své majetky rozmnožovat a třebas kupovat a opravovat nemovitosti. Alberto středního věku byl velmi sečtělý a opravovaný dům měl očividně v lásce. S nadšením hovořil o všech možných detailech, zvláště

o trámoví otevřeného stropu, jehož detail rozhodně hodlá zachovat a renovovat. Po opravách chce dům jako celek pronajímat bohatším turistům, doufá, že do dvou let se podnikání na Kubě ještě vice uvolní a nebude muset pronajímat pokojíky zvlášť, jak to povoluje zákon teď, ale celý dům. V některých palácích byly restaurace pro turisty, ale jelikož jsem v nich byla poměrně časně zrána, kdy

davy “dojných krav” ještě nevystrčily paty z hotelů, přítomným majitelům moje zvědavost nijak nevadila a s úsměvem mi dovolili fotit, co se mi zlíbilo. Tu a tam se se mnou dal někdo do řeči, neboť před devátou ráno s mou 180 cm vysokou postavou a zrzavými vlasy na ulici Kuby opravdu vypadám jako mimozemšťan nebo zjevení. Zametačka ulice, která, jak se ukázalo později, po své

tříhodinové šichtě (proto je tu plná zaměstnanost) prodává ještě turistům vlastnoručně dělané plážové tašky z palmových listů, mě požádala, jestli nemám nějaké nošené oblečení pro dceru, které tu mám tak nějak navíc. S minimem věcí, se kterými běžně cestuji, jsem nic postarádat, bohužel, nemohla (dvě trika, jedna sukýnka, jedny šaty a jedny kraťasy a plavky plus jeden teplý set do letadla a do Londýna - to vše na vice než 14 dní

Interiér jedné ze tří veřejných knihoven, na které jsem při ranní procházce Trinidadem narazila. Knihy většinou paperback a hodně zažloutlé. Zato starožitný stůl, zrcadlo a kazetový strop dodávají místu na vážnosti.

bohatě stačí, bohužel ale nemůžete rozdávat, jiank budete chodit nazí). Ale možná to může být poučení pro další cestovatele: s sebou oblečení, které budete moci postrádat, a spoustu propisek. Vše je velmi dobře směnitelné, neboť na Kubě značně předražené. Střed města Trinidadu je poměrně malý. Z náměstí zhruba 500 metrů na východ narazíte na humna, kde se pasou koně a končí jakékoli dláždění. Domečky jsou tu pěkně barevné, z každého kouká ven alespoň jedna usměvavá hlava, ale proklatě malé. Dveře, jedno malé okno a za nimi jedna malá místnost. Dokonce mi jeden chtěli prodat. Škoda, nebyla jsem pohotová, nezeptala jsem se na cenu, alespoň orientačně. Ačkoli vlastně i pochybuji, že bych tu jako cizinka mohla něco vlastnit. Z místních pamětihodností stojí určitě za shlédnutí Galería del Arte na spodní straně hlavního náměstí. Jenak je to hezký palác, jednak

současné kubánské umění je pro Evropana skutečným překvapením a v muzeu jsou opravdu kvalitnější kousky než ty, co se prodávají v privátních galeriích ve městě. Navíc, zašitá v poslední místnosti expozice, prodává hlídací dáma své šité výrobky: místní trinidadskou výšivku na ubrusech a prostíráních. Nevím, jak moc to má oficiálně povoleno, nicméně tradiční ubrusy rozvěšené na freskách starého paláce mezi moderním uměním na mě skutečně zapůsobily. Dobře vypadalo i Museo Histórico Municipal, jakože koloniální palác s vystaveným kočárem, kam jsem jen ráno nahlédla. Ale vzhledem k tomu, že jsem na další noc domluvila spaní v jednom živém muzeu, malém paláci, kde se s nábytkem a vybavením opravdu od padesátých let 20. století (a možná ještě déle) nehnulo, zas tak mě to do muzea nelákalo. Když slunce vylezlo proklatě vysoko, našli jsme stanoviště taxiků, již

Interíér druhé z knihoven Trinidadu. Zrcadlo ze 20. let 20. století rámují všudypřítomné portréty El Che a Fidela (protější strana). Na tentýž interiér jako naproti trošku sarkasticky shlíží pravděpodobně původní majitel tohoto kdysi městského paláce. (nahoře vlevo). Přivezli mléko na příděl a fronta už čeká na protějším chodníku. Na Kubě nemají problém s odpadem z obalového materiálu. Pro mléko si tu chodíte s konvičkou nebo s vlastní pet lahví.

poučeni, zjistili tak nějak obvyklou cenu 6 CUC tam i zpět a vydali se na Playa Ancón. Ptát se místních, jak se oni dostávají MHD na pláž je zbytečné. Tam jezdí jen turisti a když tam ta hrstka místních kubánců jede, tak jedou taxíkem. Většína Kubánců na pláže nechodí, pokud tam teda nejede za prací. Zvláštností zdejších taxíkářů je, že při smlovuvání často říkaji cenu za osobu. A když už je teda donutíte říci celou sumu a o ní chcete smlouvat, stale vám zdůrazňují, kolik je to na osobu. V dělení se sice většinou dost netrefí, ale jen tak se na něčem dohodnete. Se totiž obávám, že hovoříte-li hůře španělsky, domluvíte se na ceně, jako Evropan mysle, že za taxi, a na konci štreky je vyžadován alespoň dvojnásobek, jakože cena byla přece za osobu. Playa Ancón je takový obrovský socialistický hotel. Před ním stojí jedna motorová loď, jakože “centro nautico”, která doveze turistu

300 metrů od břehu na potápění ke korálům. My se jen lehce pošnorchlovali kousek od břehu. Pár rybiček se mezi řasami našlo a hezky jsme si odpočinuli. Písek krásný, pláž dlouhá, řas ve vodě i na břehu dost. Ke konci pláže byla i restaurace pro místní. Právě se opravovala a výdej byl jen z okýnka. Po nahlédnutí dovnitř nás chuť na cokoli přešla a dali jsme si jen pivo. A to bylo opravdu hnusné a ještě k tomu teplé. Takže na Kubě s pivem neexperimentovat. Bucanero pro Čecha, nic lepšího není, a Cristal je sice takový slabší odvar, ale dá se pít. Už víme, proč Kubánci asi nechodí na pláž. I ti, co tam byli neuměli plavat. Většinou picknickovali pod stromy dále od zahraničních turistů pod pronajatými deštníčky, nebo čutali fotbal s neuvěřitelně opotřebovaným a mnohokrát sešívaným fotbalovým míčem. Vozit sem fotbalové mice a ojetá kola pro

děti by byl krásný humanitární počin, který by za malé peníze způsobil hodně radosti. Přivezli i sójový jogurt, na pultě v sáčcích. Prodavačka právě vypisuje zákaznici přídělovou knížku. Mě samozřejmě ani za CUC neprodala. Za zády prodavačky betonové nádoby s moukou a fazolemi. Takovou nádobu na mouku, i když dřevěnou si pamatuji, babička ji měla ještě v chlévech za mého dětství a naposledy se používala před druhou světovou 59 válkou. (protější strana) Otevřený krov v jedné z restaurací v Trinidadu. (nahoře vlevo) Suvenýry pro turisty - recyklované plechovky od nápojů. (vpravo nahoře).

Trinidad, půl století bohatství a jinak nic Piktoreskní město Trinidad bylo založeno jako třetí španělské sídlo

na ostrově již v roce 1514 Diegem Velázquezem jako La Villa de Santisima Trinidad (Město Nejsvětější Trojice - Je s podivem, že mnozí místní , asi pod vlivem komunistické propagandy, vůbec nevnímají název města jako katolický.) Již o pár let později, v roce 1518, když tudy projížděl Hernán Cortéz a hledal dobrovolníky pro své vojenské tažení do Mexika, přidala se k němu většina tehdejšího španělského obyva-

Takto končí historické centrum Trinidadu na sever od Plaza Mayor. (nahoře). Jeden z dědů na ulicích Trinidadu. Údajně je mu 95 let. (protější strana)

telstva a město Trinidad se téměř vylidnilo. Ta trocha zlata, co se tu údajně našla, se již dávno vytěžila. Město ztratilo na významu a byla to spíše zemědělská osada s převahou původního obyvatelstva Taínos. Na konci 16. století by se španělské obyvatelstvo dalo spočítat na prstech rukou. Daleko od místodržitelské moci v Havaně se v Trinidadu v druhé polovině 17. a v 18. století dařilo především pirátům a překupníkům

nelegálně obchodujícím s otroky na tehdy britskou kolonii Jamaiku. Vše se od základu změnilo na přelomu 18. a 19. století. Tak nějak naopak zafungovalo rčení: „Kdo s čím zachází, tím také schází.“ Město do té doby přežívající z nezákonného obchodu s otroky po roce 1791 zaplavili bohatí francouzští statkáři prchající z Haity právě před povstanuvšími otroky. S přivezeným kapitálem začali v nedalekém Valle de los In-

Plaza Mayor s farním kostelem Svaté Trojice. Uvnitř nijak zajímavý, zásadně přestavěn v roce 1892. Ze všech ostatních stran se kostel lehce rozpadá. (nahoře). Modrá a modrozelená, to jsou barvy Kuby, jak ukazuje i tento pohled do uliček na severní straně Trinidadu. (protější strana)

genios pěstovat cukrovou třtinu a založili kolem padesáti cukrovarů. V okolí Trinidadu se tehdy vyráběla až třetina celkové produkce cukru na Kubě. Bohatství se množilo i díky práci otroku rychle, a tak v době cukrového boomu v první polovině 19. století bylo vystavěno celé historické město Trinidad, jak jej v téměř nezměněné podobě můžeme vidět dodnes. V roce 1857-1866 přišly protiotrokářské rebelie a po

nich v roce 1868 začátek desetilelé první války za nezávislost. Většina polí a cukrovarů byla vypálena a otroctví zrušeno. A město Trinidad začlo spát stoletým spánkem. Až v padesátých letech si ho na pár let všimli turisté. V roce 1965 bylo vyhlášeno národní památkou a v roce 1988 zapsáno na seznam světového dědectví UNESCO.

Plaza Mayor, Galería del Arte je ten žlutomodrý dům nalevo. (nahoře) Kalvárie na severní straně Trinidadu, tam kde končí historické dláždění. (protější strana) Tradiční výzdoba stěn historickým porcelánem. (následující strana vlevo) Jedna z babiček v ulicích Trinidadu. (následující strana vpravo)

1) Umění pro turisty. Většinou hodně barevné a hodně kýčovité. Místy i velmi zajímavé. Člověk by si občas i něco koupil, ale je to často malováno nějakými umělými barvami, které do oleje mají hodně daleko a trvanlivost je tak nezaručitelná. 2) V Trinidadu mají i paneláky, aneb socialistická výstavba se nezapře ať jste kdekoli.

3) Jelikož v Trinidadu není žádná výrobna tabáku, kam by se turisti posílali, ukazuje se výroba tabáku alespoň před jeho prodejnou. 4) Tohoto taxíka jsme si vybrali pro cestu na pláž. Značka Ford.

Galería del Arte - interiér a některé až “psychedelické” obrazy uvnitř, ať už to slovo znamená cokoli. (protější strana)

Doprava na kole za každodenní prací a shánění potravy není na Kubě nijak omezena věkem. Na rozvrzaných bicyklech po kočičích hlavách jezdí i hodně starší generace. (protější strana) Volné pokoje se poznají nejen podle značky “arrendador divisa” na fasádě, ale i podle otevřených okenic a explicitní pozvánky “volný pokoj”.

1) Playa del Ancón - bilý písek, pár stromů a v pozadí Topes de Collantes. 2) Stanoviště místních taxíků a parkoviště movitější vstvy. Turisty dováží taxíky z Trinidadu zásadně k obrovskému hotelu.

3) Ano, to v pozadí je opravdu “restaurante”. Terasa za Evou se v současnosti opravuje a tak z restaurace zůstalo jen okénko do kuchyně. 4) Pohled do kuchyně nás od jakéhokoli jídla odradil. Začouzená stěna a strop v pozadí prozradí, že zdejší vaření se lehce blíží tomu středověkému a jeho známým černým kuchyním.

Playa del Ancón s jedinou lodí, která vozí turisty asi 200 metrů od pobřeží na korálový útes. Torzo mola bylo, dle fotografií z cestovatelsých blogů, v roce 2003 ještě funkční. “Naše” červená fordka v ulicích Trinidadu. (následující strana)

6.5. Od Svaté Trojice k Duchu Svatému Dnes si chceme udělat výlet po okolí. Navštívit vodopád Salto del Caburní v národním parku Topes de Collantes, podívat se do Valle de los Ingenios a pak pokračovat dále do Sanctí Spiritus. Ráno tedy začíná hledáním taxi, které by to celé s námi abslovovalo za rozumnou cenu. Nějakou chvíli chodíme po městě, lehce se dohadujeme, první nabídka je kolem 120 CUC, což považujeme za nemístný místní žert. Včera v

galerii pán povídal, že by se to dalo sehnat za 40 (později zjišťujeme, že k bližšímu vodopádu Cubano). Na rohu postávající “organizador del tráfico” (samozvaný šét přes dopravu) slibuje, že to sežene za 50 CUCů. Tak čekáme. Tito “organizadores del tráfico” se najdou kdekoli, kde je větší koncentrace turistů. Je to v podstatě osoba, vybavená mobilem, která obvolá nějaké své kámoše a ti přijedou s autem. Aby

vypadala důvěryhodněji, má na košili připnutou neuměle vyrobenou cedulku s neidentifikovatelným razítkem a tváří se strašně oficiálně. Jak moc je toto “zaměstnání” oficiální si s dovolením dovolím pochybovat. Když totiž po 20 minutách přijede taxi, žiguli ruské výroby, cena je najednou 60 CUC, že za míň to nejde. Odcházíme tedy, že takto tedy ne. Taxi nás nenápadně následuje a za rohem nám nabídne cenu 50 CUC,

Ubytováni skoro v muzeu. Za tu historickou postel z 1. pol. 20. století, ve které můžete spát, se žádný příplatek neplatí. Dveře do koupelny jsou zdejší sériovou výrobou ze stejné doby.

i když se tváří, že na tom vlastně asi prodělá. Suma sumárum, 10 CUC bylo pro “organizador del tráfico”. I tak, za stejnou štreku můžete zaplatit 120 nebo 50 CUC. Ať žije kapitalismus. Běžně mě toto dohadování a čekání strašně vadí. Dnes nikoli. Tam kde čekáme, tuším na rohu Simon Bolívar a Antonio Maceo, skoro naproti Ruinas del Teatro Brunet, je pootevřený soukromý, úplně muzeální dům. Na ulici postávající pracující lid mi dodává kuráže, že paní majitelka ráda přijímá návštěvy, že mám vstoupit. Srandu si ze mě opravdu nedělali. U stolu telefonuje lehce nahrbená, odhadem devadesátiletá stařenka a kyne mi, že mám vstoupit a vše si hezky prohlédnout. Je milá. Povídá mi, jak si dopisuje s kýmsi v Kanadě, jak tu žije sama, ukazuje mi svatební fotku. Ta je z doby předrevoluční a bylo jí na ní kolem dvaceti. Počítám, počítám. Čilé stařence je přes de-

Doňa Caridad u telefonu. Paní, co otevřela za mírný dobrovolný poplatek svůj domov několika zvědavým a přidrzlým turistům.

vadesát. A má velmi milý způsob jak na skutečnosti, že od padesátých let si do domu v podstatě nic nového nekoupila, vydělat. Tedy aspoň si přilepšit. Za návštěvu jí můžete do mističky nenápadně položené na stole dát nějaké ty drobné. Mám v kapse v drobných zhruba jeden CUC, tak ho tam nechávám. Mince zazvoní a já opouštím podivnou oázu, kde se opravdu zastavil čas. A není to museum. Je zvláštní, s jakým vkusem a střídmostí kdysi bylo vše zařízené, že i po sedmdesáti letech bych se do podobného domu ráda nastěhovala. Domy v této oblasti jsou v podstatě pořád na jedno brdo, ovšem vkusné a pro zdejší podnebí velmi dobře vymyšlené. Vysoké vstupní dveře vás přivedou přímo do hlavní místnosti. Okna jsou také vysoká, bez skel, jen s okenicemi a mřížemi. Hlavní halou s otevřeným krovem a keramickou podlahou procházíte do malého lehce ze-

leného patia, kde byla většinou malá kašna či jiný zdroj osvěžující vody, a po jedné jeho straně, většinou jižní, aby tam nepařilo slunce, řada ložnic zakončená vzadu kuchyní. Vše je tedy uděláno tak, aby domem proudil svěží vánek a dobře vyspádované podlahy odváděly nanesenou vodu ven. Jen ta kuchyň úplně vzadu by mi asi nevyhovovala, ale tyto domy měly většinou jednu služku a kuchyň tehdy přece jen trošku zapáchala.

Ale zpátky na ulici a do auta. Dopis pro Doňu Caridad z Německa, Po pár kilometrech jízdy chápeme, od turistů kteří tu už byli asi hodně proč šéfovi přes dopravu trvalo dávno. tak dlouho něco nám sehnat. Auto nemohl být starý těžký americký veterán. Vracíme se zpět do kopců Topes de Collantes a i ruské auto, poměrně lehké a stavěné na těžkou práci, do kopce sípe a uprostřed kopce preventivně zastavuje. Je tu totiž taková malá studánka a kaluž s přivázanou rozříznutou pet lahví, jíž

Kuchyně u doni Caridad od padesátých let nedoznala výraznější změny. Zděné kuchyně jsou ve zdějším vlhku opravdu funkční. Vzadu lednice.

náš řidič chrstá do chladiče vodu. Prý preventivně, ale co kdyby. Teď v plné kráse vidíme, kudy jsme předevčírem jeli. Ještěže jsme to v noci neviděli. Brzdy malého KIA vozítka měly svaté právo smrdět. Zastavujeme u vstupu do parku. Národní park Topes de Collantes je poměrně malý kus země, les na jednom kopci a v okolí. Když do něj chcete vstoupit jednou z pěti bran, zaplatíte pokaždé vstupné. Pokaždé jiné, ale pokaždé asi 25ti násobek toho, co místní. A neexistuje, že by si turista park prošel jen tak sám, od jednoho vodopádu ke druhému, mapy tu nevedou. A pouštět se do dobrodružství v neznámém tropickém lese se nám nechce. Stačí nám jen hodina cesty tam a hodina zpět k vodopádu a koupacímu jezírku pod ním. I zde narážíme na variantu DRUHÉHO PŘÍKLADU PROBOUZEJÍCÍHO SE KAPITALISMU NA KUBĚ, ANEB OBER SI

SVÉHO TURISTU A OBČŮREJ STÁT. Čachry se vstupními lístky. Pár set metrů za vstupem je občerstvovací stanice, kde si můžete pití buď koupit, nebo za lístek jedno nealko dostanete. Počítá se jaksi s tím, že většina turistů občerstvení využije na cestě zpátky, neb je to dokopce. No my to využili hned na cestě tam a dali si dvě plechovky a jedno “jugo natural”. Ale proč to tom mluvím. Když vycházíme zpět

stejnou branou, prodejce lístků už dávno ví, že jsme odevzdali lístek už po cestě dolů, a tak se raději ujišťuje, jestli ten strážce parku u vodopádu po nás lístek nechtěl. Po negativní odpovědi se mu viditelně ulevilo. I tady mají vstupenky cyklickou životnost a jsou dobrou živností minimálně dvou zainteresovaných: strážce brány a majitele občerstvení. U vstupu do parku je hotel, léčebna pro tuberkulózní pacienty

Na Kubě jsou u veřejných institucí dveře otevřené, i když jsou vlastně tou dobou zavřené. V rámci plné zaměstnanosti je pořád někdo hlídá. Zde škola s hlídačem v Trinidadu v neděli ráno. (protější strana). Ulice Maceo v Trinidadu. (nahoře)

Vodopád Salto del Caburní. Při naší návštěvě v něm teklo poměrně málo vody.

s 600 lůžky. Lidi tu žádní v okolí nejsou. O tom, že se soudruzi při plánování střediska ROH přece jen trochu přepočítali svědčí i prázdné chatky v okolí a chátrající torza nedostavěných budov. Další zastávkou na cestě je Valle de los Ingenios, Managa Iznaga. To je do nebe se tyčící strážní věž, kdysi sloužící na hlídání otroků pracujících na třtnových plantážích. Jen ona a lis pro pobavení turistů jsou smutnými němými svědky toho, jak ještě velmi nedávno, do roku 2002, prosperovala zdejší krajina z pěstování cukrové třtiny. Poté, co tuto komoditu začala pěstovat poměrně výkoná Asie a jižnější Latinská Amerika s efektivními stroji, bylo pro kubánský režim už neudržitelné tuto dlouho ztrátovou zemědělskou výrobu udržet. A tak celé rozlehlé údolí zarůstá tráva, kterou ani nic nespásá. A děti ve vesnici za lisem hledají sladkosti u turistů. A ve valné většině kubánských mojitos není hnědý třtinový,

Koupací jezírko pod Salto del Caburní.

ale bílý cukr. Ještě za světla dorazíme do Sanctí Spiritus. Prohlédneme si neuvěřitelně bohaté město, ochutnáme coco glacé (zmrzlinu opravdu z kokosu, prodávanou na kokosovém ořechu, skutečná lahůdka) a ráno budeme pokračovat do Santa Clara. Večerní koncert v Casa de la Trova nebyl špatný, jen trochu krátký a podivně tam na něm pařili Poláci. A pořád ty stejné písničky. To snad na Kubě není jiný skladatel než Compay Segundo a jeho compaňeros z Buena Vista Social Club?

Valle de los Ingenios, Manaca Iznaga

Z velmi bohatého zemědělství a cukrovarnického průmyslu první poloviny 19. století se ve Valle de los Ingenios (Údolí cukrovarů) se dodnes ve více či méně rozpadlé podobě zachovaly čtyří osady: Manaca Iznaga, Guáimaro, Buena Vista a San Isidro de los Destiladeros. Nejvíce zachována je prvně zmíněná Manaca Iznaga, založená v rice 1750 a v roce 1795 koupená obchodníkem s otroky, Pedrem Iznagou.

Zde stojí 45 metrů vysoká věž, z níž zvuk zvonu začínal i ukončoval pracovní den otrokům, říkal jim, kdy mají pokleknout k motlitbě k Panně Marii ráno, v poledne a odpoledne. Ohlašoval požár i útěk otroků. Dále byl restaurován hlavní dům, jež v roce 1816 nechal postavit Alejo Maria Iznaga y Borrell a v němž se dnes nachází turistická restaurace, zaplněná jen v době příjezdu zájezdů německých či

Železnice původně spojující Trinidad se zbytkem ostrova již dávno neplní svou úlohu. Od počátku 90. let 20. století, kdy za městečkem Meyer hurikán shodil most, jezdí vlak teoreticky 4krát denně z Trinidadu právě do Meyeru, ale většinou vyjedou jen 2 a to ještě ne načas. (protější strana) Věž v Manaca Iznaga.

holandských turistů dřívějšího data narození. A poněkud stranou neutěšeně chátrají domy pro otroky.

7.5. Od svatého ke svatému, až k tomu “nejsvětějšímu” 88

Sanctí Spiritus je takovou menší hádankou. Na první pohled jsme jedni z celých deseti zahraničních turistů, kteří dnes do města zavítali. Zahraniční turista je na Kubě tím, který zajišťuje přísun CUCů do místní ekonomiky. A přes očividnou absenci “dojných krav” město neuvěřitelně vzkvétá. Náměstí je opraveno tak nejvíce deset let zpátky, okolní ulice jakbysmet. Pěší promenáda se třpytí novotou. V devizových obchodech

typu McDonald se stravuje zdejší mládež. Za skoro evropské ceny. Nechápeme, kde se tu to bohatství bere. Na první, druhý, i třetí pohled tu opravdu nic není. Nadrzo se zeptám pána s holčičkou. No vždyť přece je tu kdesi, ovšem velmi dobře ukrytá, továrna na nealkoholické nápoje. A tak mají všichni práci a peníze a blahobyt. Jenže mají stejný státní plat, jako kdekoli jinde. A v Trinidadu byl tento hojně podpořen penězi od

turistů, a přesto toho bylo spraveno jen málo a lidé měli hluboko do kapsy. Kořeny tohoto ekonomického zázraku se nám odhalit nepodařilo. Spíše to vypadá, že přerozdělování státních financí bude mít něco společného s tím, odkud pochází žába na prameni a ministr financí je třeba právě ze Sanctí Spiritus. Ve městě se zdržujeme jen chvíli, koňskou bryčkou za lidovku dvou šušlíků dojedeme na „terminal“,

místo, odkud nejezdí jen autobusy, ale v podstatě všechno, co má kola a rozumný pohon. Viazul, předražený autobus určený zahraničním turistům teoreticky jede ve čtyři odpoledne, ale 6 hodin se nám čekat nechce. Hledáme frontu na místní autobus, neboli guagua. Dnes se rezervace na autobus přijímají až na 15. srpna. A i tak stojí u okýnka slušná fronta. A ještě se na nás místní podivně koukají, že v té frontě bychom jakože stát

opravdu neměli, že máme jít na Via- Plaza Mayor v Sanctí Spiritus v blížící zul, vždyť přece jede už ve čtyři od- se bouřce. V popředí nejluxusnější poledne a určitě nás vezme. Poslední hotel ve městě. šancí je dojít k vyvolávači, který stojí u brány ke „camiones“, nákladˇákům tentokrát již upraveným na přepravu osob. Místo korby mají plechovou krabici nahoře potaženou umělou plachtou, mezi krabicí a plachtou je železná mřížka, jakože klimatizace a okno zároveň, a na zádi neumělé

Konec pěší promenády v Sanctí Spiritus. Pozornosti by nemělo uniknout opravdu drahé dláždění ulice a květináče s pravidelně osazovanými kytkami. Nepochopitelné je bohatství tohoto města stranou turistického zájmu.

schůdky. Do jedné z těchto krabic nás po půl hodině vyvolávač zavolá, usadíme se na prkno upevněné zevnitř na železnou krabici, železná krabice budiž nám opěrátkem a našim zádům a zadkům následující 2 hodiny země lehká. Jak to na „terminalu“ vypadalo docela upraveně a až na ty fronty a spoustu posedávajících lidí skoro nic nepřipomínalo slavný kubánský film Terminal, v kamiónu jsme si na něj vzpomenout museli. Ano, jeden ze spolucestujících nastoupil s obrovskou taškou, značně mokrou, která velmi slušně zapáchala rybinou. Že by stejně jako jeden z hrdinů tohoto filmu pašoval langusty? I bych na to vsadila boty, jež jsou zde velmi vzácným artiklem. Průvodčímu zaplatíme 10 šušlíků, cena po hranici provincie, že v provincii Villa Santa Clara budeme muset zaplatit ještě jednou 10. V každé provincii se platí zvlášť, aby bylo jasné, do které kasičky mají peníze jít. Asi půl hodiny ještě stojíme a pak s ra-

Sanctí Spiritus. Pohled na farní kostel Espíritu Santo od řeky.

chotem vyrážíme. Když někdo chce zastavit, začne mohutně bušit na plech zavazadlového prostoru nad kabinou řidiče a modlí se, aby ho řidič v tom rachotu uslyšel. Kolem poledne dorážíme do Santa Clary. Místa úplně a totálně věnovanému kubánské revoluci a hlavně slavnému „comandante“ Ernestu „El Che“ Guevarrovi. Se sluncem přímo nad hlavou a vyrážíme od autobusového nádraží s úžasnou protiimperialistickou malůvkou (str. 95) směrem ke prvnímu svatostánku socialismu, Monumentu Ernesto Che Guevarra. Je na okraji města, neboť monumentalita, s jakou byl stavěn, by zbořila půlku historického města. A taky, každý památník musí být na kopci, jak se sluší a patří. Tady v té rovině alespoň na malém brdku. Samotný památník je tak nějak to, co jsem očekávala: nadživotní socha na obří příšerné železobetonové konstrukci, před ním přehnaně velké parkoviště jako mašírplac pro mani-

1) „Coco galcé“ a Evin mlsný pohled. Byl to risk, neboť takto, bez jakéhokoli obalu vytáhne zmrzlinář půlku kokosového ořechu z mrazáku a polije jej čokoládou. Ale střevní potíže se nám vyhnuly a my si ještě párkrát tuto pochoutku plnou opravdového kokosu dopřáli.

2) Na cestě do školy ve školní uniformě, často i s pionýrským šátkem. Nenosí jej všichni a jak je to tu s pionýrem a výlety do Artěku jsme nezjišťovali. 3) Holičský salón v Parque Serafín Sánchez (hlavní náměstí) je vybaven křesly známými z amerických filmů zlaté éry Hollywoodu. 4) My v jednom taxi a další taxi nám v patách. Cena za osobu: dva šušlíky.

Pamatujete také tyto socialistické pokladny? Když nešla elektřina, dalo se na nich, tuším, točit klikou. (protější strana)

Pohled do jedné z výloh hojně zásobeného obchodu v Sanctí Spiritus. Cena za větší kovovou misku 82 šušlíků. Stejně jako ty z našich řetězců i tato je určitě Made in China, jen je dvakrát tak drahá. „Respekt k cizím právům je mír“, aneb propaganda míru u nádraží v Santa Clara. Hlavně ten respekt k cizímu právu ... (protější strana)

festaci myšlenek a síly režimu. V současnosti zeje prázdnotou. Mnohem zajímavější je mauzoleum a hřbitov za komandantovými zády. Samotné mauzoleum, kde teoreticky spočívá hrdinovo tělo, je zavřeno, neboť je zavírací den. Jak může spočívat teoreticky? No, v roce 1967, když s revolucí pomáhal bolivijským soudruhům, byl El Che zajat a kdesi v pralese zastřelen a pohřben do utajeného masového hrobu. Jeho ostatky

se na Kubu vrátili až v roce 1997. Že by k posílení režimu? Ale kdo ví, jak je to s těmi ostatky. Zato na hřbitově s věčným ohněm je náhrobků mnohem, mnohem více, než mrtvých těl. Na náhrobek tu má právo každý, kdo s El Che dělal kubánskou revoluci. Ti mrtví i ti zmizelí. A dokonce i ti živí se už můžou chodit koukat na místo, kde budou pohřbeni. V našich končinách jsme zvyklí, že člověk se narodí a zemře. Na Kubě je ještě

hojně využívána jedna možnost – zmizel. Za mnohé jmenujme Camilo Cienfuegose, jednoho ze tří velitelů revoluce, svého času na úrovni El Che a Fidela Castra, zmizelého při letecké nehodě 1959. I Fidel Castro se teď vlastně nachází ve stavu zmizel. Ani samotní Kubánci ho už tři roky neviděli. Jen škoda, že stejně jako jeho soudruzi, nezmizel dřív. Ostatně pro jeho vlastní dobro. Když se člověk dívá na fotky Camila Cienfuegose a Ernesta Che Guevarry, mohou mu připadat sympatičtí. Jistě, hlavně proto, že jsou na nich mladí. Hrdinové by asi měli umírat mladí, než vystřízliví z mladických nerozvážností. (více k tématu mladých hrdinů v Exkurzu na str. 100-105.) Dalším svatostánkem kubánské revoluce je Monumento a la Toma del Tren Blindado. V parku rozházené červené vagóny a žlutý minibuldozer jako připomínka nejdůležitější události revoluce. 29. prosince 1958

přepadla banda 18ti adolescentů v čele s El Che a s molotovovými koktejly a jedním buldozerem ozbrojený vlak, symbol Batistovy diktatury a za 90 minut jim sebrali všechny zbraně. A tak v podstatě navážno začala kubánská revoluce, jejíž následky pociťují obyvatelé už přes padesát let. Ten žlutý buldozer na podstavci značně připomíná růžový tank. Ale je myšlen vážně, proto ta prudce hořká příchuť na jazyku.

Santa Clara je vedle uctívání revoluce také městem hudby. Na náměstí hrála taková skvadra staříků, no skoro jako Buena Vista Social Club. A navíc, hráli i něco jiného, než pořád ty stejné odrhovačky výše zmíněné skupiny. A před ní pařili dva, možná lehce podnapilí, ale strašně sympatičtí, na první pohled důchodci a bezdomovci. Paní učila salsu okolo postávající turistky a zbabělí turisté s teleobjektivy se z

Monumento a la Toma del Tren Blindado, památník dobytí ozbrojeného vlaku v Santa Clara. Vagony jsou možná původní a slouží jako expozice dobových fotografií a uniforem. Jsou rozhodně lépe udržované než vlaky stále jezdící po kolejích. Mašírplac před památníkem Che Guevarry v Santa Clara. (protější strana)

dálky snažili ukradnout nějaký ten portrét přítomných hudebníků. Přijde mi totiž strašně zbabělé, když někoho fotíte a on o tom neví. A do Michala a Evy se tu další místní snaží něco hučet. Německy, španělsky. Michal nakonec pochopí hlavně to, že chce propisku. Podotýkám, že Michal v rámci úsporných opatření v zavazadle má jen náplň do propisky. A večer jsme s Michalem zalezli na koncert místní skupiny s názvem

něco jako Projecto Jam Session. Začali samozřejmě 40 minut později, bylo tam horko a celá produkce trvala tak půl hodiny. Krátké koncerty jsou tu asi zvykem. K dobru skupince mladíků je třeba přičíst, že se celá produkce byla v duchu jazzu a že se opravdu snažili.

Nejaktivnější tanečnice salsy na Parque Vidal (hlavní náměstí) v Santa Clara. Součástí každého domu je stěna historie rodu, na níž se vystavují fotografie od začátku minulého století, mnohdy až dodnes. Tato stěna v soukromém ubytování „Auténtica Pergola“. Pergola je na fotografiích a pod opravenou pergolou si můžeme u dobrého čaje odpočinout i my. (protější strana)

100

Exkurz co si fotograf nemůže odpustit.

O vlivu jedné fotografie, aneb proč hrdinové mají mít své fotografy a mají umírat mladí. Jsou lidé, kteří neznají fotografii Marylin Monroe s rozevlátou sukní, daleko méně je však těch, kteří nikdy neviděli El Cheho zasněně koukajícího do dálky, většinou v grafické podobě. Fotografie vznikla 5. března roku 1960 při slavnostním pohřbu obětí tetoristického atentátu na loď La Coubre (obřadu se mimo jiných

Monumento Ernesto Che Guevarra. Mašírplac před Monumento Ernesto Che Guevarra. V pozadí autobusy státní turistické agentury. Problémy se zaparkováním turistických autobusů tu věru nemají. (protější strana)

101

102

zúčastnila i Simon de Beauvoir a Jean-Paul Sartre). Jejím autorem je Alberto Días Gutiérres, známější jako Alberto Korda (1928-2001). Fotograf, který až do roku 1968 působil v podstatě jako komerční fotograf, než mu a jeho partnerovi studio v poslední vlně znárodnili. Skoro od samého počátku revoluce doprovázel Fidela Castra na jeho vítězném tažení ostrovem a stal se tak dokumentaristou tohoto převratu. A

potom deset let působil jako jeho os- Několik fotografií Alberta Kordy na obní fotograf. (Po znárodnění archi- trhu v Havaně, výřez z té nejznámější vu jeho ateliéru se některé fotografie uprostřed. i s negativy nenávratně ztratily). Při focení slavné fotografie pracoval Korda již pro časopis Revolución a šéfredaktor si k tisku vybral fotografii řečnícího Fidela Castra. Albertu Kordovi se však vyfocená hlava Ernesta Che Guevary velmi líbila, a tak si zvětšil a pověsil na stěnu ve svém ateliéru v Havaně.

Grafická podoba slavné fotografie na Terminal Sierra Maestra v Havaně. Jiné jsou na nespočtu triček po celém světě.

Dlouhých sedm let ji znali jen fotografovi návštěvníci. V roce 1967 jej navštívil i italský vydavatel Giangiacomo Feltrinelli a poprosil o kopii této fotografie, s níž následně odjel do Evropy. El Che byl o několik měsíců později zabit, stal se mučedníkem revoluce a fotografie začala kolovat světovým tiskem. V roce 1968 se stala ikonou studentských revolt v Paříži a její sláva dosáhla světového významu. Zpočátku na některých výtiscích byl „copyright Feltrinelli“ a ten na ní i slušně vydělal. Alberto Korda na ní nikdy nevydělal skoro nic, neboť Kuba oficiálně neuznává Bernskou úmluvu o ochraně uměleckých a literárních děl, na jejímž základě se mimo jiné vyplácí licenční poplatky. Jen jednou, v roce 2000 zažaloval Alberto Korda společnost Smirnoff za použití jeho obrázku v reklamě a vysoudil 50 000 amerických dolarů, které věnoval kubánskému zdravotnictví. V komentáři řekl: „Jako zastánce ideálů, pro které Che Guevara

zemřel, nejsem proti jeho šíření těmi, kteří chtějí propagovat památku a příčiny sociální spravedlnosti na celém světě, ale jsem kategoricky proti zneužívání obrazu Che k propagaci produktů, jako jsou alkohol, nebo pro jakýkoliv účel, který ponižuje pověst Che“. Je nutno přiznat, že to byla právě tato fotografie, tedy její grafická podoba, která zajistila Che Guevarovi nesmrtelnost. Je jednoduše reprodu-

kovatelná, jednoduchá v liniích, jednoduše šiřitelná (není potřeba platit žádné licenční poplatky). A navíc se s ní mohou identifikovat zástupy mladých lidí, neb kouká naštvaně do budoucnosti. Je spojená s revoltou. A navíc, majitel tváře se stihl jen velmi málo historicky znemožnit a bylo mu znemožněno zestárnout. V dnešní době, jakmile zestárnete, i kdybyste měli v archivu a mezi vydavateli volně šiřitelnou

103

104

fotografii podobných kvalit, bude přebita fotografiemi novějšího data, s vráskami, stařeckými skvrnami, plešatou hlavou apod. A nikdo se s Vámi nebude identifikovat, rozhodně ne davy mladých lidí, které populární slávu přinášejí. A takový byl osud tří vůdců kubánské revoluce: El Che je i díky jedné fotografii populární po celém světě, Camilo Cienfuegos (zmizel při letecké nehodě 28. října 1959, krátce poté, co byl nucen zat-

knout dalšího z velitelů revoluce Hubera Matose, takž žádná mučednická smrt) se na vás sympaticky zubí alespoň na Kubě, jen ta jeho fotografie neobletěla celý svět, neb ji nemělo k dispozici žádné revoluční studentské hnutí, a Fidel Castro. Ten už nebude nikdy hrdinou. Zapomněl zemřít mladý.

El Che jako Marylin Monroe od Andyho Warhola. I takovouto podobu slavné fotografie si může turista odvézt domů. Kordovy fotografie jsou na všech knihách. Kniha „Diario de una Revolución“ (Deník jedné revoluce) je souborem Kordových fotografií. Vpravo dole mu zdatně sekunduje druhý turisticky profláknutý obličej, Ernest Hemingway a jeho Stařec a moře. (protější strana)

105

8.5. Z výlohy režimu do kruté reality 106

V Santa Clara uvažujeme, zda navštívit výrobnu slavných doutníků. A jelikož máme dost času, půjdeme ověřit, zda aspoň tu, když ne ve Viňalesu, motají doutníky na svých smyslných stehnech krásné černošky. Fabrica de Tabacos Constantino Pérez Corredegua je v naprosto nenápadném baráku, stejném jako všechny ostatní okolo mezi centrem města a vlakovým nádražím. Chceteli vstoupit, nestačí tam prostě do-

jít a vstoupit. Když tam dorazíme, pošlou nás zpět do kanceláře Cubatour (oficiální státní podnik starající se o turisty), že si máme koupit lístky. Řešením by, bohužel, nebylo jít nejprve do Cubatouru a pak do továrny. Když jste v Cubatouru, pošlou vás nejprve do továrny, ať zjistíte, jestli je tam dnes průvodkyně, a až pak vám lístky prodají. Nic na tom nemění skutečnost, že obě místa mají telefon. Fotit se smí jen ve vstupním

prostoru. Ale ten stojí za to. V takto psychedelickém, ať už to slovo znamená cokoli, bych věru dlouho sedět nevydržela. Uvnitř se fotit nesmí. Asi by svět neměl vidět, v jakém prostředí se všechny ty předražené doutníky motají. Což o to, čisto tu je, kontrola kvality je také velmi dobře nastavena. Ale vybavení je tak z devatenáctého století, pracovní místo jednotlivce jako ve třetím světě a připomíná mi

ponk v dílně mého švagra. Ten je ovšem čtyřikrát tak velký. A co je nejhorší? Ani tu nejsou ty smyslné černošky. Cohibas, Julietas a spousta dalších se vyrábí na stejném místě, stejnými lidmi … po zveřejnění fotek by možná praskla reklamní bublina, že Cohibas jsou ty nejlepší. Nejsem kuřák, tak to posoudit nedovedu. A my ten jeden doutník, který jsme si slíbili vykouřit ve Viňalesu stále vozíme v batohu (abych na to na

závěr nezapomněla, dovezli jsme si ho až domů a ani nevím, kdo ho nakonec vykouřil. Toť tolik k mému vztahu k doutníkům a cigaretám.) Naproti továrny je závodní obchůdek, jedno z mála klimatizovaných míst. Vzhledem k tomu, že cena doutníků a rumů je všude stejná, státem určená a garantovaná, nemá cenu nakupovat dárky domů dříve než v Havaně. Jen si dáme paňáka patnáctiletého Havana Clubu, ten se moc v barech ne-

Takto to dopadá, když dají recepci továrny na doutníky vymalovat někomu totálně zhulenému. Jen se obávám, že hulil něco jiného, než slavné Cohibas. (i na následující straně). Na vše přitom bedlivým okem dohlíží Fidel, Raúl a El Che.

107

108

109

110

prodává. A rum je to dobrý. Po návštěvě tabákové company se vydáváme směr Caibarien, odkud druhý den uděláme výlet na pláže, nejlépe na Perla Blanca. Opět zkoušíme autobusové nádraží. Z více úst se dovídáme, že dnes už opravdu nic nepojede, a tak se necháme pánem pokročilého středního věku odvézt k taxikům. Uvažuji, jestli je to naháněč, ale kupodivu nás nevede k tomu prvnímu stanovišti státních

a „turistických“ taxiků, ale převede nás přes cestu, kde pod přístřeškem stojí spousta mužů a překřikují se, kdo kam jede a kolik má ještě míst. Opravdové „taxi colectivo“. Caibarién zrovna nikdo nevyvolává a tak nás pán předá svému kámošovi, se kterým se kupodivu rychle domluvíme na rozumně vypadající ceně s tím, že k nám už do auta nenarve další tři lidi. Za přístřeškem nás čeká krásné překvapení. Na malém

Stanoviště místních taxíků naproti autobusového nádraží v Santa Clara. Srdce staromilce zaplesá. (i protější strana)

prostranství se tísní jedno naleštěné staré americké auto vedle druhého. Převládají modré a zelenomodré barvy. Do jednoho usedáme, jiný nám ještě musí uvolnit cestu a jedem. Po cestě nás chytl jen menší defekt, který řidič během pár minut opravil. Je vidět, že jsou tu zvyklí spoléhat se jen sami na sebe. Dle počtu nářadí a udělátek v kufru soudím, že i kdyby se nám urvala převodovka nebo výfuk, řidič by si s tím na místě vědel rady. Přes Remedios dorážíme do Caibariénu. Necháme se vysadit někde u náměstí, že přece tam někde musí být spousta ubytování pro cizince. No chyba lávky. Caibarién je město, kde ubytování pro cizince je tak dva kiláky od centra, směrem k místní pláži. Přece cizince nebude zajímat rozbité město. Prošli jsme si anabází celým roztahaným městem s plnou polní na zádech se dvěma „průvodci“ a ta nás dovedla k domu, kde poskytují uby-

tování pro Kubánce. Majitel, říkejme mu Yamal, si strašně rád popovídal a my se dozvěděli, jak to tu vlastně s tím ubytováváním a naší přítomností je. Yamal z domu označeného nikoli „arrentador divisa“, ale „arrendador cubano“ by nás rád ubytoval, ale fakt to neudělá protože … : … protože devizový kolega platí paušální měsíční daň 150 CUC, zatímco on jen 150 šušlíků, ale smí ubytovávat jen Kubánce za kubán-

ské ceny, bych tak tipla 30 šušlíků za pokoj, jinak zaplatí pokutu 600 CUC a přijde asi i o licenci na ubytovávání (netuším, jak by z běžného příjmu 30 šušlíků na pokoj dal dohromady 600 CUC) … protože by ho určitě někdo prásknul, neb už o nás určitě ví celé město, neb turistů se tu zastaví tak maximálně 10 denně … protože i kdyby ho nikdo neprásknul, tak my bychom mohli

111

Cestou do Caibariénu jsme měli defekt ...

112

mít při odletu potíže. Ty knihy, do kterých nás ubytovatelé každý den zapisují chodí každý den někdo kontrolovat, proto ty razítka u údajů z předchozích dni, a údaje o nás posílá někam na centrálu do Havany. Na mou připomínku, že ve Viňalesu to nevypadalo, že by tam byl někde internet, mi bylo s úsměvem odpovězeno: „To si myslíš ty.“ Tak nás jen napadlo, že jak asi budem vysvětlovat tu noc na pláži na Cayo Jutías, kde jsme se nikde nezapisovali. … protože jsme pro kubánskou vládu „ganado sagrado“, posvátný dobytek, který je sice všude kotrolován a nic nemůže a je to dojná kráva, na druhou stranu jsme svým způsobem nedotknutelní a za jakýkoli přestupek v chování k nám jsou opravdu přísné tresty. Takže Yamal si raději nejprve vyřídí licenci, než nás ubytuje. Má to v plánu a pokoje má moc hezké. Musím říct, že Yamal pojmem

„ganado sagrado“, posvátný dobytek, přesně vystihl můj dosavadní pocit na Kubě. Podojí Vás, stát i lidé, jak se dá. Koukají na Vás jako na mimozemšťana, neb jako mimozemšťan asi vypadáme – od botů, přes foťák až po batoh. Na druhou stranu jsme opravdu asi nedotknutelní, neb jsem vůbec neměla nikde pocit, že by mě chtěl někdo něco ukrást, a to jsme si o to párkrát koledovali. Nebo že by mě chtěl

někdo fyzicky obtěžovat, a že jsem ...., kdyby bylo nejhůř, kousek opodál po ránu chodila sama po městě s fo- stálo vozidlo o pohonu jednoho koně. tovýbavou. Nakonec nás Yamal s posledním „průvodcem“ poslal kamsi 2 kilometry z centra směrem k místní pláži. Naštěstí tu jezdí právě po „hlavní třídě“ táhnoucí se k pláži v častých intervalech koňské bryčky za 2 šušlíky na osobu. Tak se svezem a konečně bydlíme. Den je ještě mladý, tak vyrážíme

113

114

na prohlídku starého Caibariénu. Hlavní náměstí je na jedné straně pěkná potěmkinova vesnice s krásně vyspravenýma fasádama. Na druhé straně padá starý palác a na třetí už snad všechno krom kostela spadlo a je tam dětské hřiště. Na sever od náměstí se nachází bývalý přístav a skladiště, smutní a chátrající svědkové kdysi rušného provozu, kdy přes velké železobetonové molo, na které se dnes bojíme vstoupit se 70 kg živé váhy, proudily tuny cukru a jiného zboží. Vše je dnes opuštěno, okolo obrovských přístavních sklatišť jsou postavené ploty z vlnitého plechu, aby se tam lidé, tísnící se v malých domečcích naproti, nemohli přestěhovat. Před jedním z těch malých domků stojí náhderná starožitná dřevěná souprava dvou vyplétaných křesel, dvousedačky a stolu. Odhaduji na začátek dvacátého století, asi místní sériová výroba, neb podobných jsem už viděla více. Jen tak ze zvědavosti

se ptám na cenu. První nástřel pro bohatou turistku je zhruba 5.000 Kč. Asi bych usmlouvala na polovinu, ale ani si nedovolím odhadnout, kolik by mě stála přeprava do Čech. Vývozní clo, místní pro cizince předražení dopravci, absence DHL či PPL, dovozní clo. Tak radši ani nesmlouvám. Pak by mi bylo moc líto, že si ji nemůžu odvézt domů. Projdeme si pěšky hlavní třídu směrem k ubytování, ochutnáme kde co mají, churros to vyhráli, ostatní kšefty s blížícím se večerem zavírají. Po lehkém osvěžení s pivem na střeše našeho hostelu vyrážíme s Michalem ještě hledat přístav a místní pláž. Něco tu přece musí být, když je v této oblasti daleko od města tolik ubytování pro devizové turisty. Nejprve narážíme na nový rybářský přístav. Fotograf přístavy rád, je to vděčné téma. Nikoli na Kubě. Na Kubě, když už zůstala zachována nějaká plavidla, nejsou jen tak volně někde připoutána k volně

Dřevěné domy v chudší části Caibariénu. Myslím si, že dříve tato stavení sloužila jako skladiště. (protější strana) Ulice Caibariénu. Před námi nákladní taxi, které je značně podobné tomu, kterým jsme jeli do Santa Clara. (nahoře vlevo) Rychlé občerstvení na náměstí v Caibariénu. Pozornosti by neměly uniknout dva automaty na „džus“, v nichž se z vody a strašně chemického prášku míchá příšerně chemická tekutina. (vpravo nahoře)

115

116

přístupnému molu. Mola už dávno spadla a jakákoli bárka opatřená motorem je státem pečlivě střeženým objektem, neb se na ní dá dojet ke břehům jen sto kilometrů vzdálených Spojených států, nepříteli číslo jedna. Prorezlé lodě se tedy pohupují jen tak v zátoce za několikrát vyspravovaným oplocením. A pláž? To je malé, udusané cosi omylem ležící u vody plné zelených řas. Zato u pláže byl kdysi hodně

předimenzovaný betonový komplex se spoustou schodů, teras pro restaurace. A v dálce na obzoru se pohybují, jakoby po vodě, auta jedoucí po „pedraplénu“ na Cayo Santa Maria. Je tam spousta hotelů a tudíž i nějaký provoz. Takže zítřejší stop na pláž Perla Blanca by neměl být problém.

Pohled ze střešní terasy našeho ubytování v Caibariénu. V centru města zahraniční turisty neubytovávají, v tomto prostředí ano. Skoro na každé střeše je holubník, nějaký místní rozšířený koníček. Nejlépe je vidět nalevo, za pánem sedícím na stoličce na střeše. Místní „pláž“ a betonový socialistický „luxus“, dávno již opuštěný. (protější strana)

117

118

1) Kdysi rušný obchodní přístav v Caibariénu, v pozadí rozpadající se molo. 2) Potěmkinova vesnice, aneb i v rozpadlém městě mají pár opravených výstavních fasád. Za nimi však pustý bufet a prázdné první patro.

3) Koňské povozy nemohou až na pláž, snad kvůli znečištění, a tak čekají pár set metrů od ní na své zákazníky. 4) Námořní rybářská flotila – tak hlásá hrdý nápis u plotem obehnaných rozpadajících se bárek.

Malý byznys je skoro před každým domem. Jedna hromádka limetek stojí jeden šušlík, a tak vůbec nechápeme, proč ve zde podávaných mojitech limetka většinou chybí. (protější strana)

119

120

9.5. Pláže Cayo Santa María Jdeme na pláž na Cayo Santa María. Za městem chceme chytit stop, nebo nějaký bus. Místní bus na zatávce nás odmítne vzít, neboť nedaleko stojí policajti a on samozřejmě turisty brát nemůže. To by bral kšeft mísním taxikářům, kteří tam dělají celodenní výlety za 50 CUC. Stopem se dostaneme až k pedraplénu, kde hlídkují další policajti. A ti nás pěšky dál nepustí, musíme mít vozidlo. Jsou ale zase uznalí a sto-

pnou nám taxíka, který tam stejně jede pro někoho do hotelu, tak nás prý na Perla Blanca za 6 CUC hodí. Se slovy už jsme na Perla Blanca nás nechal u letiště Las Brujas, kde je polní cesta na pláž Las Salinas. Říká si, turisti, pláž jako pláž. A nabízí, že když budeme v 16 hodin odpoledne u jakéhosi přístřešku u pláže, tak nás za stejnou cenu vezme zpět. Tvrdohlavě však chceme na Perla Blanca, tak stopujeme dále. Brzy nás

Šachový klub nechybí v žádném městě, ani v Caibarienu. Vláda tyto kluby podporuje alespoň tím, že dodá prostor a figurky. (protější strana)

121

122

vemou pracovníci Ecotour, jedné ze státních turistických kanceláří, kteří jedou do jednoho hotelového komplexu na turistický veletrh. Od nich se dovídáme, že dle nich to nejlepší z přírody na Kubě je Viňales, Topes de Collantes, plameňáci u Camaguey a hory nad Santiago de Cuba. Jen ti plameňáci mají jedno velké mínus, je tam strašně moc komárů, prý více než na Cayo Jutías. Tak to si opravdu nechci představovat ani v nejhorších

snech. Tuto „must see“ rozhodně vynechám. A na Santiago de Cuba nemáme čas, je to poměrně z ruky. Dojedeme do Pueblo la Estrella. Resort, kam míří pobytoví turisté. Přistanou charterem na nedalekém letišti Las Brujas, tu je povozí patrovým autobusem po Cayo Santa Maria, nechají jim umělou představu o typické kubánské vesnici, kterou jim tu vystavěli, a zase je nechají odjet. Většina z nich nezavíta ani do Cai-

Rýže patří na Kubě k základním potravinám – za směšnou cenu a na přídělovou knížku. Mnoho rýžových polí jsme však neviděli. Zde jedno na cestě z Caibarienu na Cayo Santa María. V pozadí panelová výstavba.

barienu. Na Perla Blanca se nakonec vůbec nedostaneme, neboť je tam uzavřená cesta kvůli stavbě hotelového komplexu. Po hodině stopování se obrátíme, stopneme to zpět na pláž Las Salinas a tam se ve společnosti jedné kubánské rodiny a jednoho páru turistů pořádně vykoupeme. Při šnorchlování jsem mezi řasami dokonce narazila na jeden živý korál a jednoho rejnoka. Toho jsem se

pořádně lekla. Asi tu původně bylo korálů víc, ale zbytky železných konstukcí čnících z vody prozrazují, že v historicky nedávné době tu byl poměrně velký zdroj znečištění a korály to asi nepřežily. Stop zpět byl hračkou, ze skoro prázdného hotelového resortu Villa Las Brujas (na jeho pláži byli 3 lidé, ale špinavého prádla se odvážel celý náklaďák, tak nevím) nás vzal turistický autobus na letiště a od něj Eva

A takovýto obrázek si z Kuby mohou přivézt turisté jezdící jen do plážových rezortů – Pueblo Estrella na Cayo Santa María. Všude jezdí golfová vozítka a výlety se pořádají patrovým autobusem po asfaltkách mezi místními mangrovy. Molo na pláži Salinas a pár Kubánců. V moři jsem při šnorchlování našla jeden malý živý korál, zato mě pěkně vystrašil jeden velký rejnok. (následující strana)

123

124

125

126

v darovaném klobouku kubánského rolníka stopla autobus dělníků vracejících se z práce až do Remedios. Třeba ji v tom klobouku opravdu považovali za pracující Kubánku. Jelikož v Remedios toho nebylo o moc víc, než co už jsme mnohokrát viděli, prohlídli jsme si náměstí, dali si pizzu a šli čekat na bus zpět do Santa Clara. S blížící se bouřkou v pizzerii několikrát vypadl proud. Prý ho preventivně před bouřkou vy-

pínají. Autobus čínské výroby byl, jako obvykle, přeplněný. Lidmi v hotelových stejnorkojích, kteří se vraceli z komplexů na Cayo Santa María. Na autobusu čínské výroby člověk ocení především skutečnost, že má pouze jedny dveře a to vepředu. Jak jednou nastoupíte do přeplněného vozu, nevypadnete z kolotoče oblézání a přelézání spolucestujících na každé zastávce do té doby, než vystoupíte.

Jedni se snaží dostat dovnitř, jiní ven. A čínské uličky uprostřed autobusů rozhodně nejsou dimenzovány na prdelatý somatotyp mnohých Kubánek. Natožtak na míjející se dvě Kubánky. Večer na vlakovém nádraží v Santa Clara zjišťujeme, že vlak do Matanzas jede kolem půl desáté, ale raději tu máme být v devět, abychom nevímco. Jako turisté platíme víc (8 CUC na osobu), takže máme

přednost a do vlaku se určitě dosta- 1) Zbytek nějaké průmyslové konstrukce na pláži Salinas. Dle názvu neme.

3)Remedios, hlavní náměstí – Parque Martí.

James Michal Bond loví GPS signál při cestě dělnickým autobusem. Sedadla jsou z průsvitné umělé hmoty plné jakýchsi vláken (u nás si materiál pamatuji z 80. let, bývali z něj umělé žluté vlnité plechy) a strop hliníkový. (s. 125).

4) Remedios, hlavní náměstí s kostelem Nuestra Seňora del Buen Viaje. Remedios je sice více doporučován průvodci než Caibarién, ale kromě hlavního náměstí tu toho moc zajímavého není. Jen prosincové slavné Parrandas, místní lidové slavnosti.

Naprosto opuštěná pláž Salinas. (protější strana)

pláže usuzuji, že tam kdysi mohl být závod na těžbu soli. 2) Kostel v Caibariénu.

127

128

Marta Abreu Před přivezením ostatků Che Guevary bylo město Santa Clara známé spíše jako „Ciudad de Marta“, město Marty. Marty Abreu de Estevez (13. listopad 1845 – 2. leden 1909). Rodačka z tohoto města pocházela z bohaté rodiny a již jako poměrně mladá měla

možnost cestovat jak po Spojených státech, tak po Evropě. Pohled s odstupem, který takto získala, ještě prohloubil její filantropii a touhu po vymanění Kuby ze španělské koloniální říše. V roce 1869, když se její rodina utekla do Havany před ozbrojeným povstáním v provincii Santa Clara, poznala svého nastávajícího manžela, Luise Estéveze z Matanzas. Rodina sňatku nepřála, neboť o čtyři roky mladšího advokáta

považovala za zlatokopa, který jde jen po rodinném jmění. Spolu se však tito dva usadili v Santa Claře a měli spolu syna, dceru, která však krátce po narození zemřela, a revoluční touhu po osvobození Kuby ze španělské nadvlády. Se svými názory se nikterak netajili, a tak v roce 1895 museli odjet do exilu, jehož větší část strávili v Paříži, kde Marta také v roce 1909 zemřela na pooperační komplikace. O tom, že Luis Es-

Opuštěná a zavřená hlavní hala vlakového nádraží v Santa Clara, které nechala postavit Marta Abreu. Dnes cestující čekají v parku před nádražím, nebo se tísní v přilehlé malé místnůstce u televize.

tévez v žádném případě nebyl zlatokop, ale Martu skutečně miloval, svědčí fakt, že v Paříži několik dni po její smrti spáchal sebevraždu. Marta Abreu je po celé Kubě oceňována především proto, že na osvobození ostrova věnovala více než 240,000 pesos, což by se v dnešních době dalo přepočítat na miliony dolarů. Ve městě Santa Clara je její nejviditelnější donací Teatro La Caridad, stojící na hlavním náměstí a dnes krásně opravené. Z jejích peněz bylo postaveno několik útulků jak pro staré, tak pro chudé a pro děti (El Amparo, Asilio San Vicente de Paúl), několik škol (San Pedro Nolasco, Santa Rosalía, Buen Viaje) a to dokonce i pro černošské děti (El Gran Cervantes). Stojí za vybudováním takových pokrokových záležitostí jako meteorologická a hasičská stanice, plynojem, elektrárna, nádherná železniční stanice a několik veřejných prádelen na řece Belico.

129

10.5. Vlast nebo smrt 130

Ráno naklušeme s předstihem na vlak a chceme si koupit lístky. Ty nám prodají, až bude potvrzen příjezd. Aha. O nespolehlivosti místních vlaků jsme už slyšeli. Zanedlouho vypíšou zpoždění 2 hodiny. Tak se usadíme do parku před nádražím, prozkoumáme okolí. Není radno odcházet, vlak může přijet i dřív. Už jsme se naučili čekat. Jsme u nádraží, které nechala vystavět Marta Abreu. Hlavní odbavovací hala honosné bu-

dovy vystavěné ke konci 19. století Ranní shon v ulicích Santa Clara. zeje prázdnotou. Je z nepochopitel- (protější strana) ných důvodů zavřená. Dnes se čeká na vlak v malé ušmudlané špeluňce s hrající televizí, kdysi byt výpravčího nebo veřejné záchodky. Před jedenáctou se na několikáté moje dotírání dovídám, že vlak bude mít minimálně 8 hodin zpoždění, což je asi ekvivalent toho, že se neví, kdy vůbec pojede, neboť stojí na Floridě a je pokažený. No jo, to se

131

132

Ranní shon v ulicích Santa Clara. (protější strana) Ranní pohodička na hlavním náměstí v Santa Clara. Pán má v puse doutník za jeden šušlík, většinou se kouří levné cigarety.

nesmi divit, že jim nic nejezdí, když posílají vlaky přes moře imperialistickému nepříteli na Floridu. Raději nezjišťuji, kde že ta Florida je a jdem na autobus. Před autobusovým nádražím opět naháněč, že kdo jede do Havany. No my že do Matanzas. Za cenu rozumnější než rozumnou nás nažene k jednomu z taxíků a jde shánět ještě někoho do Havany. Očividně se taxík potřeboval vrátit do Havany a nechtěl jet naprázdno. Ve stánku dáme tortillu a už je tu spolucestující a vyrážíme. V Matanzas jsme za chvíli, a tak vlastně doháníme časovou ztrátu způsobenou čekáním na „vlak z Floridy“. Matanzas je poměrně živé město na cestě mezi Havanou a Varaderem. Dokonce to tu vypadá i na nějaký průmysl. Z pamětihodností bych vyzdvihla krásné staré železniční mosty, na kterých v odpoledni visí místní omladina a chce se nechat fotit. Uchlácholeni jejich pocitem

bezpečí na kolejích, vydáváme se také po kolejích, vypadá to totiž, že je někdo rozebírá. Naštěstí až za dvě hodiny zjistíme, že koleje nikdo nerozebítá, nýbrž opravuje a to za „plného provozu“. Rychlostí tak 10 km/hod. tam projede nákladní minisouprava. A my bláhoví se při přecházení mostu báli, že se pod náma musí rozpadnout. Na náměstí se vše chystá na oslavu dne matek, další velký státní

svátek, kdy se nepracuje. Jdeme na nádraží zjišťovat, jak nám jedou pozítří vlaky do Havany. Ještě to s těma vlakama nevzdáváme, aspoň jednou to chceme zkusit a u této trati píšou, že je poměrně spolehlivá, neboť je to speciální elektrifikovaná trať jezdící jen Matanzas – Havana. Takže se nemůže pokazit na Floridě. Tedy doufáme. Při brouzdání uličkami nás odchytne historik na důchodku. Ob-

133

134

divuje Havla a chce se bavit o politice. Že bychom zde měli i protistátní činnost a po vzoru Pilipa se tu nechali zavřít? Historik zcela přirozeně a bez ostychu či hořkosti vypráví, jak jeho syn už několik sedí za protistátní činnost. A že on je teď v nějaké povolené opoziční skupině. Že už se i jako trochu oficiálně může formovat opozice, ale není nějak silná a je naprosto bez moci. Zatáhne nás k němu domů, do malé společenské míst-

nosti, kde v televizi jeho otec sleduje baseballový zápas mezi Matanzas a Havanou, nejdůležitější událost dnešního dne (obě mužsta hráli už včera, viděli jsme to v televizi v Santa Clara, asi je to vždy dvojzápas, nebo tomu moc nerozumím). Společenská místnost je v kubánském domě vždy hned za vchodovými dveřmi a nikdo se nepřezouvá. Je to největší místnost v domě a tato je hodně malá. Ostatní musí být opravdovými komůrkami.

Detail vlakové soupravy, která ze Santa Clara kupodivu vyjela, se zpožděním 2 hod. a 40 min. Peso ze třicátých a padesátých let, kdy ještě mělo nějaký obsah stříbra a slušnou cenu. Nápis „patria y libertad“ (vlast a svoboda) byl po revoluci nahrazen „patria o muerte“ (vlast nebo smrt). (protější strana)

135

Záliv a ústí řeky Yumurí v Matanzas. Pouliční zákoutí v Matanzas. Jak se blížíme k Havaně, aut je čím dál tím více a jsou novější. (protější strana)

136

A žijí tu minimálně 3 dospěli lidé. Historik s manželkou a svým otcem. Ale proč nás zatáhl domů? Nebyla to sbírka motýlů, ale sbírka mincí, které sám pomocí detektoru kovů hledá. Říká, že tu v zemi musí být ukryté poklady, neboť když v roce 1959 bohatí Američané utíkali, či byli vyhnání, bylo to tak rychlé, že určitě nestihli pobrat všechno, co měli kde poschovávané. A že to v padesátých letech byly nějaké mince. Jedno peso

zakrylo celý dolík v dlani a za dvě se dalo celou noc se snoubenkou tancovat. A jak vzpomíná historikův otec, když se jelo na výlet lodí do New Yorku, což tehdy patřilo k dekoru vyšší společnosti a on tam se svou ženou byl také, dalo se tím v Americe platit. Všichni v domě doufají, že se jim jednou podaří prodat mince na nějaké zahraniční dražbě a budou trochu za vodou. Mají na to prý

nějakého kamaráda v zahraničí. Nejtragičtější na cubánském peso není ani to, jak od padesátých let devalvovalo a ztratilo na kouzlu a váze, ale národní heslo, které se na ní razí. Původní „patria y libertad“ (vlast a svoboda) nahradilo Che Guevarovské radikální „patria o muerte“ (vlast nebo smrt). A proto aby uchránili revoluční vlast, ještě dlouho po revoluci umírala spousta lidí. Byl to příjemný pokec, ani se nám nesnažili prodat nějakou minci. Jen nám chtěli darovat katalog zdejších mincí, ale to jsem s díky odmítla, že máme ještě dlouhou cestu a nejsme numismatikové, takže to neoceníme. Ještě příhoda ilustrující přístup k turistům tam, kde už je turistů více. Tedy mezi Havanou a Varaderem. Našli jsme krásnou hamburgrárnu. Už jsme opravdu měli chuť na maso. Před vchodem dlouhá nabídka jídel s cenami v místních šušlících. Vstoupíme dovnitř, dají nám o dost kratší seznam jídel pro turisty, s

137

138

přemrštěnými cenami v CUC. Vyžádám si lístek ve španělštině. Objednáme, na kubánské poměry se slušně najíme, daikiri a mojito jsou nezajímavé variace na vodu s rumem (nevíme proč, ale limetku tam nedávají, ani třtinový cukr, i když zrovna limetka je tu levným zbožím). Účet dostaneme v CUC, za přemrštěné ceny. Po lehké hádce dostáváme účet v šušlíkách, za ceny, za které jsme si objednávali. Ale jen

na jídlo. Co se týče pití, musím se pohádat ještě s obsluhou baru. Aneb další příklad PROBOUZEJÍCÍHO SE KAPITALISMU NA KUBĚ, ANEB OBER SI SVÉHO TURISTU A OBČŮREJ STÁT. .

Jedno z “nejbohatších” jídel, které jsme si dopřáli. Na stole jakože mojito bez limetky a daiqiri, což byl rum s ledovou tříští. Nápodoba hamburgerů chutnala celkem dobře, sýr a šunka už nic moc.

1) I tato upoutávka na chodníku svědčí o tom, že ani s ulicemi se od 50. let 20. století nic nedělalo. 2) S interiérem lékárny také nic. Jen nabídka léků je podstatně chudší a sololitová deska nahradila starý pult.

3) Za tvrdou měnu se dá i na Kubě hodně nakoupit. Ceny jsou po přepočtu lehce dražší než u nás, jen ten rum, Havana Club především, je podstatně levnější. A všude stojí stejně. 4) Otočný most v Matanzas. Když projížděla loď, otočil se uprostřed řeky o 90 stupňů.

139

11.5. Alespoň trocha podmořských krás a “Die Hard Experience” 140

Opět jedeme na pláž. Tentokrát by neměl být problém s dopravou, Playa Coral je kousek od cesty spojující Matanzas a Varadero. Musíme tedy vstávat poměrně brzy, abychom chytli na „punto amarillo“ ranní provoz a někam se dostali. Po krátkém čekání nás vezme nákladní taxi, v němž sedí poměrně hodně Kubánců více méně hovořících anglicky. Jedou na Varadero do práce. My vystupujeme u osady Car-

bonera a ty dva kilometry na pláž dojdeme. Ve vesnici si za pár šupů koupíme ananas a kakaové sušenky a vyzkoušíme, co jsou ty papírové minikornoutky, co se tu všude za šušlík prodávají a co všichni Kubánci žvýkaji – jsou to slané arašídy. Chutnají. Po cestě se k nám přidá místní naháněč turistů na cokoli. Že tu má kámoše, který nám za dobrou cenu udělá langustu. Že bude stejně celý den na pláži, tak mu jen máme dát

včas vědět, jestli budeme jíst. Pláž Coral. Nejlepší místo na šnorchlování, na kterém jsme na Kubě byli. Vlastně to původně není pláž. Na kamenité pobřeží soudruzi navezli tuny bílého písku, udělaly betonovou zeď, ať se písek nesmývá do moře a začali sem vozit 5 autobusů turistů z Varadera denně (Místní prodejci mají autobusy dobře spočítané, přijede poslední a balí krám. Těch autobusů je přesný

počet, víc čínských motorů na Varaderu není). Kdo ví, jak dlouho tento nápor živé korály v těsné blízkosti umělé pláže vydrží. Spousta rybiček a zajímavých mořských potvůrek doslova na dosah ruky. Někde jsou korály tak blízko k hladině, že je potřeba dávat pozor, abychom si při šnorchlování neodřeli břicho. Tady už kapitalismus dorazil – nemáte-li šnorchlovací výbavu, někdo vám ji určitě přímo na pláži

půjčí. Dokonce nás přesvědčovali, že se máme jít s ními potápět. Na námitku, že nemáme žádný PADI kurz odpověděli, že přece s náma jeden z nich bude, že to zvládnem. Když jsme potom viděli ty zoufalce, turisty, co jim naletěli, jak se s kyslíkovou bombou plácají kousek od pláže, tak 2 metry pod námi co šnorchlujeme, pochopili jsme, že tu o život při potápění opravdu nejde. Loď tu nikdo nemá, aby je odvezl dál

Železníční most přes řeku Yumurí v Matanzas. Rozebrané kolejnice a procházející se lidé naznačují, že železníce je mimo provoz, pozor, není tomu tak. Závratnou rychlostí tak 10 km/hod. se tu občas “prožene” nákladní souprava.

141

142

Lehce egocentrická fotografie autorky na Playa Coral. Písek je navezený a jeho rychlému vymílání brání betonová hráz na okraji. I tak písek mizí do moře a nevím, jak to přilehlým korálům vyhovuje. (protější strana)

1) “Punto amarillo” v Matanzas v raním světle. Tady se dlouho nečekalo, lidé jezdí do práce na Varadero. 2) Kousek od Playa Coral jsou zbytky pokusu o opevnění proti imperialistickému nepříteli za mořem. Mezi betonem je vidět želví krunýř. Lov želev je sice mezinárodními konvecemi zakázán, pro místní je to nejlepší maso, co znají. Prý jemnější vepřové.

3) Jednoduchá, ale lahodná příprava langusty. Nechá se takto na ohni, občas se do ní kápne oleje a je to. 4) Tady u Alexeje jsme si opravdu pochutnali, jen na stole bylo oficiálně kuře.

143

Pekárna v Matanzas jede na plné ruční obrátky. Děvčata jdou pravděpodobně na nějakou místní tradiční tancovačku.

144

do hloubky, kde by už nějaké reálné nebezpečí při potápění hrozilo. Jen jsme si při pohledu na „potápěče“ vzpomněla na naprostou profesionalitu instruktorů a posádek v Thajsku. Kuba jako turistický ráj má opravdu velkou konkurenci, kterou hned tak nedožene. A to není jen Thajsko, ale i Cancún za rohem. Šnorchlování to bylo hezké a tak jsme vyslali našeho naháněče k jeho kamarádovi rybáři, ať nám teda dvě

langusty udělá. Risknem to, uvidíme, co z toho bude. Modrý domeček kamaráda rybáře jsme našli a vyklubal se z něj Alberto, jeden z nejsympatičtějších lidí, co jsme tu potkali. Za 16 CUC jsme měli 2 langusty, před námi na grilu připravené, rajčatový salát, rýži a Coca-Colu. A ještě spoustu historek k tomu. Jak k němu každý rok jezdí skupinka Čechů na rybařeni, jak nejlepší maso je to želví. A jak

je to vlastně s těma langustama. On jako rybář oficiálně musí všechny ulovené langusty odevzdat vládě a ta je oficiálně s obrovskou přirážkou prodává turistům na Varaderu a v Havaně. Vždy tak dva dny staré, neb rychleji tu logistika nefunguje. On dnes ulovil 4 langusty, dvě jsme zbaštili my, jedna se tam ještě povalovala a tu čtvrtou, bych tak tipla, obětoval státu. Loví už 30 let langusty na harpunu a na plíce se potopí až do hloubky 25ti metrů. Tomu bych věřila, dýchací přístroje jsou tu jen pro turisty, stejně tak jako těch pár motorových lodí. Je to takový obojživelník živící připravováním langust celou svou širokou rodinu. I ročního vnuka, kterého právě hlídali. A pozval nás, že zítra můžem jít lovit s ním. Opravdu bohužel jsme museli odmítnout. Čas odletu se blížil. Po vydateném obědě bylo třeba se zbavit předmětu dolyčného, nestravitelných částí langust. Vzal to do igelitu a švihnul tím za svůj poze-

145

146

mek do roští. Ano, tady v okolí Matanzas se už objevuje nešvar chudých zemí, že igelity a pet lahve se válí podél cest. Už je tu víc peněz a „nerecykluje“ se tak, jako ve Viňalesu nebo Trinidadu. Při odchodu nám bylo připomenuto, že kdyby se někdo ptal, tak u Alberta jsme měli na pozdní oběd kuře. Dopravu zpět do Matanzas jsme zvládli poměrně rychle místním linkovým autobusem. Na nádraží do

Havany jsme byli včas a dokonce tam stál i vlak. Takže možná pojedeme. Nastupujeme do vlaku, o němž se na cestovatelských blozích píše, že je to „die hard experience“ (jakože zkušenost pro drsňáky typu Bruce Willis) pro opravdové nadšence do vlaků. Čeká nás 130 kilometrů, které máme urazit za 4 hodiny. Jen ve výchozí stanici nabíráme skoro hodinové zpoždění, při kterém vlak neustále startuje a zase je vypínán. Takže

Nábřeží v Matanzas.

Taková typická Kubánka odporující zavedeným klišé. A dort s ní pocestuje 2 hodiny tropickým horkem vlaku směrem do Havany. Polevy jsou bílkové.

raději poslušně sedíme na železné konstrukci sloužící za sedátka a stejně jako paní s tak dvouměsíčním miminem v náručí, slečna s načančaným bílkovým dortem i pán s kuřicí v pytli. Trocha nepohodlí ale stojí za ty výhledy. Vlak funí místy rychlostí tak 10 km za hodinu mírnou pahorkatinou, kde pole, kdysi plné cukrové třtiny, zarůstají křovinami, mezi nimiž se tu a tam popásává vyzáblý skot. Opravdu ale jen tu a tam, za celou cestu by se dal spočítat na prstech našich tří párů rukou. Tato elektrifikovaná železnice byla vybudována pro účely společnosti Hershey v roce 1916, aby se lépe nejen svážela cukrová třtina do cukrovaru a čokoládovny, ale také dopravovali dělníci za prací. Po trati dnes jezdí jen dvě soupravy, které se míjí na zastávce Hershey ve městě Camilo Cienguegos. Nevím, jestli zastávka nebyla po revoluci přejmenovaná stejně jako město z důvodů pověrčivosti nebo z ne-

147

148

dostatku plechových cedulí. Z úcty k vyhnanému americkému podnikateli Miltonovi Hersheyovi, majiteli největší čokoládovny v americké Pensilvánii, to určitě nebylo. Jeho monument, chátrající tovární kolos, je pár set metrů před městem. V zastávce stojíme z nepochopitelných důvodů asi půl hodiny. Z obou vlaků a z budovy vylezli pánové a se stohama papírů se o něčem dohadují. Na Kubě je totiž vše třeba důkladně

zapsat do různých dokumentů. Jedeme dál a jsme už pár kilometrů před Havanou, když tu zase, jako už mnohokráte předtím, zcela nesmyslně vlak zastavuje. Z okna koukáme na malý dvorek, kde žijí 2 krávy, alespoň jedno prase, několik koz a na střeše přilehlého domu pes, který se může zbláznit, že nemůže seskočit dolů. Pes na střeše očividně bydlí, neboť za nějakou půlhodinu se na dvorku objevují i

Vnitřek (interiér by totiž bylo příliš vznešeně znějící slovo) elektrifikovaného vlaku z Matanzas do Havany. Kubánec by si asi neztěžoval na pohodlí českých drah. Jen podotýkám, sedadla nejsou polstrovaná.

lidé a dávají psovi žrádlo na střechu. Poklidí zvířectvo, obrovský to poklad v zemi, kde je mléko na příděl a libra masa stojí celodenní výplatu, pokud jej ovšem seženete. Dvůr jsme si měli možnost prohlédnout opravdu důkladně. Na místě jsme stáli asi dvě hodiny, neboť před námi se opravovaly koleje a nikdo nevěděl, kdy budeme moci jet. Mezitím se setmělo. To, čemu jsme se chtěli vyhnout, dorazit do Havany

potmě, se stalo skutečností. A navíc jsme měli pochopit, proč se asi vlaku v cestovatelských příručkách a blozích říká „die-hard experience.“ Nejsou to ani železné pryčny, na kterých máte 4 hodiny sedět, ani horko, které je zmírňováno lehkým průvanem ze všech otevřených oken. Není to ani pach z přepravovaných kuřic či ze dvorku, u kterého stojíme. Opravdovým šokem je totiž cesta vlakem potmě. Najednou máte poc-

Nádraží v Hershey (Camilo Cienfuegos). Uprostřed dva zaměstnanci drah pilně studují nějaké důležíté papíry, nad nimiž nakonec diskutovalo snad 6 lidí.

149

150

it, že se venku začalo strašně blýskat. A hromy a déšť nikde. To jen ze spoje mezi vlakem a elektrickým vedením nad ním padají sprchy jisker, jak nekvalitní materiál nedoléhá na jiný nekvalitní materiál a vzájemně se odírají a ničí se. Za denního světla si toho ani nevšimnete, jen pořád slyšíte zvuk svářečky. Se nedivím, že vlak má vlak v bouřce zakázáno jezdit. Na žádných drátech tu asi nebude žádná pořádná izolace.

„Die-hard experience“ vyvrcholi- Tady bývali plantáže na cukrovou la po asi 10 km jízdy našeho ohnivého třtinu. Dnes se tu ani dobytek nepase. oře, kdy nám průvodce oznámil, že Někde kolem Hershey. jsme asi tři kilometry před nádražím a že vlak už dál nejede. Do noci vystoupil celý vlak, což naštěstí moc lidí nebylo a pod vedením kohosi, kdo to tu možná znal, se většina vydala cestou přes pole a mezi domy na tušenou zastávku havanské MHD. Tak do prvního autobusu jedoucího požadovaným směrem jsme

se nenacpali. Taxíky tu už taky nejezdí. Tak zase čekáme a nejsme v tom sami. Autobusy, když jsou přeplněné, nezastavují v zastávce, ale před ní, aby aspoň někdo mohl opustit napěchovanou plechovku se sardinkami. Tu se masa lidí na zastávce dává do běhu a nastoupí tak maximálně tři lidé. Zkrátím to, s jedním přestupem a udivená, kolik lidí je touto dobou ještě v ulicích, se hladoví, špinaví a unavení dostáváme

ke kapitolu a k hostelu na ulici Barcelona. Po ubytování, v Havaně se dá jít ulicí a na nějakou cedulku „arrendador divisa“ se určitě narazí, se jdeme ještě najíst sendvičů a džusu a spát. Pamatujete ty socialistické automaty na džusy, které byli v každé cukrárně nebo mléčném baru? Jak se v plastové nádobě pořád něco točilo a dole z toho tekla barevná voda s velmi chemickou příchutí. Tak to tu v Havaně mají všude, „jugo natural“,

levnou čerstvě vymačkanou šťávu tu skoro nikde nemají. Více než hodinová neplánovaná zastávka u někoho skoro na dvoře. O ty kusy železa se kozy drbou. V zadní ohradě možno vidět prase a v bahně vzadu stála kráva. Bohatá rodina.

151

12.5. La Habana Vieja a Malecón 152

Ráno z ulice Barcelona kolem Kapitolu a Galicijského centra vyrážíme na obhlídku Havany. Poprvé si připoutávám brašnu s foťákem k pasu, protože tu už můžeme narazit na davy lidí, v nichž nám někdo něco může strhnout z ramene. Kapitol se zrovna opravuje, podle zabedněných oken a velkých informačních cedulí to vypadá na dlouhodobou opravu. Budova dokončená v roce 1925 podle vzoru

washingtonského Kapitolu sloužila až do revoluce 1959 jako sídlo dolní i horní komory kubánského parlamentu, potom jako lidový dům a dnes je zde sídlo kubánské akademie věd. Uvnitř se nachází třetí největší socha na světě umístěná v budově, 15 metrů vysoká bronzová socha Republiky odlitá ve třech dílech v Římě a sem převezená. A tu, bohužel neuvidím. Projdeme si Vedado a La Ha-

bana Vieja jen tak, křížem krážem a necháme se překvapovat budovami, zákoutími, lidmi. Jít podle průvodce moc v Havaně nemá smysl, neboť podle průvodců jdou všichni turisté a tudíž narážíte na samé turisty a přicházíte o samotnou Havanu. Tímto způsobem poznáváme, jak potěmkinovsky působí těch pár opravených náměstí a ulic v centru města, které z ruin znovu postavil především zahraniční kapitál. O pár

153

154

ulic dál jsou jiná, neméně zajímavá náměstí stále požíraná zubem času a apatyí jejich obyvatel. Ve vysokých, původně poměrně luxusních nájemních domech jsou obydlena jen některá patra, našinec by do jiných vůbec ani nevstoupil ze strachu, aby se s ním nepropadly stropy. V alespoň jednom domě v ulici jsou patra již propadená a uvnitř domu zůstávají stát jen železobetonové konstrukce a do ulice zírá faunou

porostlá fasáda. Na ulicích je živo. V rozpadlých domech se prodává ve velkém horku většinou vepřové maso, na nějž však fronty nestojí, neboť i tady je mimo ekonomické možnosti lidí. Narazili jsme i na sudový rum prodávaný jako u nás víno do pet lahví. Stojí 20 šušlíků litr, ale nemáme odvahu jej zkoušet, máme rádi svá játra a zrak. Ale nedivíme se, že za tuto cenu pije bílý rum celá Kuba.

Španělské velvyslanectví v Havaně. Penelope Cruz a Paco de Lucía. (předchozí strana) Restaurace El Patio na Plaza de la Catedral.

Museo de la Revolución v Havaně, neboli bývalý prezidentský palác postavený mezi lety 1913-1920.

V turistické části staré Havany, kolem opravené ulice Mercaderes, jsou pouliční umělci, na náměstí sedí woo-doo vědmy připravené věštit z ruky, hrají kapely písně známé od Buena Vista Social Clubu a u nich vždy stojí asertivní naháněč, který nutí turisty alespoň něco málo zaplatit. Všude vykukují portréty Che Guevary a Ernesta Hemingwaye, který tu nedaleko rád rybařil a v Bodeguita del Medio popíjel kubánský rum. Pouliční umělci prodávají na ulici vzájemně sobě velmi podobná díla hýřící barvami a malovaná syntetickými barvami na velmi nekvalitní plátno. Jen kousek od katedrály se trošku stranou hlavního provozu krčí nenápadný vchod do velkého centra současné grafiky. Poměrně velká hala je plná moderních grafik a starých litinových lisů na grafické listy, některé z nich jistě pamatují i 19. století. Zde si místní umělci mohou tisknout svá díla, nechají je ležet na hromádkách

155

156

po hale a občas sem zabloudící turisté si je mohou koupit. V centru je i malá galerie, kde vybraná dílka zabalí a zkasírují. I my si koupili suvenýr. Ono z Kuby toho kromě rumu, který vypijete, a doutníků, které někdo vykouří, na památku mnoho přivézt nejde. To umění, když už nic, tak je alespoň zajímavé. S některými poměrně kvalitními umělci nebo jejich díly, které jsme viděli v centru, se setkáváme i na ulici, ale na ulici se

musíte probrat množstvím opravdu nekvalitního materiálu, než se dostanete k něčemu pořádnému. S uměním na Kubě se to má tak. Když chcete něco vyvést, je radno si při koupi pořídit certifikát o koupi, jinak nemusíte dílo vyvést. Jak nám bylo galeristkou řečeno, ze současných umělců to platí pouze pro ty, jejichž dílo je zastoupeno v kubánské národní galerii, což i značně zvyšuje jejich cenu na trhu

Experimentální dílna grafiky kousek od Plaza de la Catedral. Nápisy na slavné Bodeguita del Medio, kde sedával Ernst Hemingway. (protější strana)

157

La Bodeguita del Medio

158

s uměním. V galerii měli jen jedno takové dílo, poměrně realistickou langustu na černém pozadí – to dle mého skromného názoru bylo o dost horší než vedle visící černý pes stejné velikosti, zato asi osmkrát dražší. By mě jen zajímalo, koho a kde je třeba podplatit, aby vaše dílo viselo právě v národní galerii. (My naše malá dílka vyvezli nakonec bez jakéhokoli problému, strčené v batohu je nikdo nehledal.)

V pozdním odpoledni po krátkém odpočinku v Barceloně se ještě vydáváme na Malecón. Proslavenou pobřežní promenádu, kde bývaly výstavní rezidence. My po ní míříme k americkému zastoupení a do moderních čtvrtí. V této části Havany, vybudované hlavně v době stavebního boomu v první polovině 20.století, kdy Havana byla oblíbenou dovolenkovou destinací pro Američany. Zde se nachází

Lokál dnes přeplněný zahraničními turisty, kteří v přeplněné přední místnosti touží zachytit alespoň kousek bohémského života padesátých let, který se zde odehrával. Mimo Ernesta Hemingwaye zde popíjeli a občas i něco pojedli básník Pablo Neruda, spisovatelé Gabriel Garcia Marquez, Gabriela Mistralová, Nicolás Guillén, herečka Marlen Dietrichová a mnozí další. Podnik byl založen v roce 1942 jako Bodega La Complaciente v ulici Empedrado a říká se, že to bylo právě tady, kde vzniklo mojito. Roku 1950 se stal oficiálním název La Bodeguita del Medio, do té doby jen obecně rozšířené označení. V roce 1997 byl na hospůdku plnou různých obrázků, kuriozit a hlavně podpisů slavných, méně známých i těch naprosto neznámých, spáchán bombový útok, který nepřežil jen jeden italský turista. Koncept Bodeguity (místo, kde se podává kriolská kuchyně a pití a podepisuje se na zeď a je to cool) je světově rozšířen a jednu můžeme navštívit i v Praze v Kaprově ulici. (na této i protější straně).

monumentální pomníky své doby. Například Hotel Nacional, kdysi luxusní kasino a hotel, který v dobách své slávy hostil mezi jinými Franka Sinatru, Bustera Keatona, Johna Wayna, Marlene Dietrich, Garry Coopera či Ernesta Hemingwaye, Winstona Churhilla a vévody z Windsoru. Po znárodnění v roce 1960 už nikdy nedosáhla svého původního věhlasu. Také super obrovské, poloprázdné mrakodrapy, jejichž dnešní účel se dá

jen těžko odhadnout. Každopádně kolem hotelu je zde dodnes očividně nejbohatší čtvrť v Havaně se sídly různých ministerstev. Ulice jsou plné zlaté mládeže užívající si života. Spojené státy americké oficiálně na Kubě nemají velvyslanectví, jen Oficina de Intereses de Estados Unidos (Kancelář zájmů Spojených států), pod jejímiž okny kubánský režim vybudoval promenádu a místo protestů „Tribuna antiimperialista

José Martí“. Měly tam být protiamerické graffiti, ale ty už asi někdo smyl a dnes tam očividně nikdo neprotestuje. Místo je takový zapomenutý betonový kolos. To, že se nacházíme u velmi střeženého objektu zjišťujeme záhy, musíme jít po straně Malecónu u moře, abychom náhodou Američany neohrozili a nevyvolali mezinárodní diplomatický incident. Kousek odtud se totiž nachází památník jiného, obrovského diplo-

159

160

Pozdní odpoledne na Malecónu. (protější strana) Rezivějící lokomotivy u Kapitolu jsou pozůstatkem nádraží, které tu kdysi hodně dávno stávalo. Dnes se tu opravují a na snímku je již rekonstruovaná lokomotiva Vulkán z roku 1920.

matického incidentu, Monumento a las Víctimas de Maine, památních obětí amerického vojenského plavidla Maine, které zde vybouchlo v roce 1898. Tento výbuch se stal záminkou pro vyvolání války mezi Španělskem a Spojenými státy, na jejímž konci Španělsko přišlo o valnou část svých zámořských kolonií. Památník původně z roku 1926 jsou dnes jen dva sloupy, které před rokem 1961 korunovala ještě americká orlice a byly zdobeny bustami amerických politiků, kteří měli co dělat s invazí amerických vojsk na Kubu v roce 1898. Současný stav tohoto památníku dobře ilustruje vztah k severnímu sousedu. Američané velmi pomohli Kubě v době války za nezávislost, i když se to oficiálně nesmí přiznávat. Neboť revoluce 1959 znárodnila převážně americké bohatství a následné embargo se strany USA je dnes režimem vykládáno jako jednostranné imperialistické zlo, které je zodpovědné za

161

162

současný neutěšený stav a chudobu. Nápis z roku 1961 hlásá, I když dodnes nebylo spolehlivě dokázáno, kdo za výbuch mohl. “A las víctimas de El Maine que fueron sacrificadas por la voracidad imperialista en su afán de apoderarse de la isla de Cuba. Febrero 1898-Febrero 1961.” “Lidem z lodi Maine, kteří byly obětováni imperialistickou nenasytností v její dychtinosti zmocnit se os-

trova Kuby. Únor 1898-únor 1961. Vracíme se po monumentální Avenida de los Presidentes, plánované na velký provoz. Ale i tady motorizované jednotky nějak chybí.

Typický americký školní autobus typu C, kterých je na Kubě překvapivě mnoho. Jsou novější než z 50tých let, kdy začalo platit americké embargo, a na Kubu se dostali většino přes Kanadu z druhé ruky.

El Monte de las Banderas / El que a la estrella sin temor se ciňe, !Como que crea, crece!, José Martí Sirva este monte de banderas como respuesta del pueblo de Cuba a la torpe soberbia del gobierno de los Estados Unidos; 138 banderas cubanas ondearán dignas frente a los ojos del imperio, para recordarle desde hoy cada uno de los aňos de lucha del pueblo cubano, cuando nuestros padres fundadores dieron el grito de independencia en 1868.

Como entonces, ante la sombra luminosa se este gran monte de banderas, continuamos peleando como hombres y mujeres libres. 24 de Febrero 2006, „Aňo de la Revolución Energética en Cuba“ Hora vlajek/ Ať slouží tato hora vlajek jako odpověď kubánského lidu na trapnou pýchu vlády Spojených států, 138 kubánských vlajek bude sebevědomě vlát přímo na očích imperia, aby mu

ode dneška připomínalo každý jeden rok boje kubánského lidu od doby kdy naši otcové zakladatelé poprvé vykřikli za nezávislost v roce 1968. Jako tenkrát, v osvíceném stínu této hory vlajek, budeme bojovat jako svobodní muži a ženy. 24.února 2006, “Rok energetické revoluce na Kubě”

163

13.5. Opevnění Havany a škola hrou 164

Dnes se v Havaně vydáme na druhou stranu Havanského zálivu, do Castillo del Moro a Fortaleza de la Cabaňa. Pevností střežících již několik staletí vjezd do havanského přístavu. Tunelem jsme se na druhou stranu dostali v jak jinak, než přecpaném autobuse. Tunel byl stavěn s myšlenkou, že jeho stavbu zaplatí mýto. Když jsme vyjeli na druhou stranu, viděli jsme spoustu budek na vybírání mýta, ale nikdo je

neobsluhoval. A protože jsme na Kubě, turista se musí obrat nadvakrát. Jednou je vstup do areálu pevností a potom se platí vstupné do každé pevnosti zvlášť. Z vojenského hlediska jsou to pevnosti zajímavé, ale kdyby ve Fortaleza de la Cabaňa právě neprobíhalo 1. Bienále kubánského umění, kromě pár muzejních instalací by tu toho k vidění moc nebylo.

První bienále kubánského umění je kapitola na více než pár řádků. Ale zkusím to. Prvně jsem si této události všimla na obrovském upoutávce na rozpadajícím se Centro Gallego vedle Kapitolu. Velké instalace byly k vidění včera na Malecónu, přičemž na některých s nich umělci ještě pracovali. Nejnápadnější byla skupina „landartistů“ v obležení televizního štábu, kteří z odpadků vytvořili plovoucí ostrovy, které hodlali vypustit na

moře. (Vzhledem k velmi divokému moři u Malecónu očekávám, že ať s nimi v neoprenu doplavou jakkoli daleko, nebude trvat ani půlden a hora odpadků bude zpět na pobřeží, nebo je někdo bude mít v oknech.) Zajímavý obraz sprejoval na Avenida de Presidentes Američan, který si říkal Mac. Prý je tady na nějaké výměnné stipendium nebo co. Tak to už vůbec nechápu, jak to s těmi kubánsko-americkými vztahy je.

V pevnosti Cabaňa je spousta instalací a obrazů. Musím říct, že většina z nich je hodně zajímavá a vtipná. Možná je to tím, že pojetí umění je pro mě lehce exotické. Možná je ten vtip jediné, co místním umělcům zbývá a co mají povoleno. Avšak největší šok pro mě znamenal květináč se stromem zavěšený na stojícím jeřábu, do kterého se dalo vejít a v něm si posedět na lavičce. Šok proto, že jeřáb je možná jed-

Prodejní pouliční představitelé kubánské hudby. Nevím, jestli je to jen pro turisty, ale v Havaně jsou většinou staršího data narození. Mimo Havanu byli i mladší.

165

166

ním z pěti svého druhu na celém ostrově a tu bude skoro dva měsíce jen tak stát, zatímco jinde by ho potřebovali na práci více než sůl. Totéž se dá ostatně říci o všech instalacích. Zatímco všude jsme se setkávali s nedostatkem v podstatě čehokoli, umělci v Havaně používají nejmodernější materiály a tak 15 let staré technologie a katalogy si tisknou na křídový papír. O tom, že v místě jako je tato pe-

vnost, kde se očekává nával turistů se nedá koupit ani hloupá pizza, aniž by se muselo hodinu čekat, o tom už ani mluvit nebudu. Jelikož už jsme všechno podstatné viděli, máme čas se jen tak flákat po starém městě. A tak sedíme na náměstí, které slouží jako tělocvična zdejší škole. Dle velikosti dětí jsou tu tak prvňáci, čtvrťáci a šesťáci. Divadlo je to pořádné. Prvňáci pod vedením učitelky-generála stojí

Národní zábava - domino. Pro důchodce dobrý cvik na mozek. A mají i nějaké taktiky, neb bylo vidět, jak váhají, jestli položit kámen, který se hodí. Cukrová vata chutná všem dětem. (protější strana)

167

168

většinu doby ve čtyřstupech, aniž by cokoli měli dělat, jen se nesmí hýbat a někam pobíhat. To samozřejmě většina z nich nezvládá a neustále se někdo kroutí a uhýbá z řady, za což je občas učitelkou, která přeruší hovor s kolegyní/náhodnou kolemjdoucí, řádně potrestán. Slovně nebo fyzicky. A zase musí držet formaci a stát. Čtvrťáci se mají pod vedením dvou mladých učitelek snažit o stoj na rukou s opřením nohou o zeď míst-

ního kostela. Stoj zvládá jen jedna z učitelek a asi tak dva kluci z té třídy. Ostatní se tak nějak všemožnými způsoby plazí po stěně. A učitelky nedělají nic pro to, aby se zbytek třídy stoj naučil. Kolem stejného kostela běhají šesťáci. Je odhadem 40 metrů. Na čas. Po jednom. Během takto krátkého běhu je jedinou starostí žaček přidržovat si nadskakující prsa, neboť podprsenky jsou nedostatkovým zbožím. Po cestě si stihnou

Přivezli noviny. I na ně se stojí fronta. (Někde mezi Prado a Avenida de Italia). Noviny se skládají z jednotlivých listů přímo na stánku. (protější strana)

169

Pro mnohé historické budovy staré Havany je již pozdě. Zbyly z nich jen fasády. V přízemí se ještě provozuje malé podnikání. (Calle Amistad) Detail okýnka s guarapem, za 1 šušlík, v turistické částí stojí minimálně 1 CUC. (protější strana)

170

ještě zplknout se spolužačkami. Kluci zase běhají ve dvojitých kalhotách (sportovní kraťasy navlečené na kalhotách školní uniformy) a brzdí už deset metrů před stopujícím učitelem. Ale ono je to vlastně jedno, učitel měří čas velmi laxně, ale hlavní je, že má po ruce asistenta, který vše poctivě zapisuje do velkého sešitu. Už se nedivíme, že na Kubě nikdo neumí počítat (Když máme zaplatit 36 šušlíků a dáme 40, obsluha jde pro kalkulačku, aby si spočítala, kolik má vrátit. O malou násobilku se ani nepokouší.) Jestli takto probíhá tělocvik, kdy nikdo nic neučí a zvysoka na to kašlou obě strany, nechceme vědět, jak to vypadá v jiných předmětech. Nejsmutnější ovšem je, že toto už trvá více jak dvě generace, tudíž návrat vzdělání na Kubu bude dlouhá cesta. Není kde brát ani učitele.

171

14.5. Adios Cuba 172

Dnes jen lehká procházka po Havaně, nákup posledních rumů a doutníků a pak cesta na letiště. Nebereme si taxíka za 50 CUC, už jsme zkušení cestovatelé a jdeme na městskou hromadnou. Na letiště samozřejmě nic oficiálně nejezdí, jen na křižovatku asi 2 km před letiště. S našimi malými batohy, i když zatíženými flaškami s rumem, to s přehledem zvládneme. Jen na zastávce autobusu se setkáváme se

dvěma frontami. Jedna je na sezení, jedna je na stání. První nastupuje ta na sezení a skoro nikdo neubyde. Sedadel v rámci úspory místa v autobusech moc není. Pak ta na stání, tak se do ní promptně přesuneme. Vypadá to beznadějně, ale na stání se do autobusů vejde opravdu mnoho lidí a tak i my, za méně než dva šušlíky na osobu, nastupujeme a v pořádku dorážíme k letišti. Na letišti zaplatíme ještě letištní

poplatek, něco jako výstupní vízum 25 CUC na osobu, počkáme na zpožděné letadlo. To zpoždění nás provázelo na cestě v podstatě od začátku, a tak nějak jsme si na něj již zvykli. Adios Cuba. Jako etnogragický výlet to bylo super. A jako zkušenost, pohled do komunistické země, k nezaplacení. Kam až se to z kvetoucí, bohaté země dá za více než půl století dotáhnout.

173

174

La Habana Jedna z prvních sedmi osad založených na Kubě Diego Velazquezem. San Cristobal de la Habana byl v roce 1514 slavnostně založen pár desítek kilometrů na jih u pláže Mayabeque, odkud byli obyvatelé vyhnáni několika komářimi pohromami. Poté bylo město přesunuto k La Chorrera, při řece Almendares. Na dnešní místo se město dostalo až v roce 1519, jak upozorňuje chrámek na Plaza de Armas, kde pod papátnou „ceibou“ (česky vlnovec pětimužný, pro laiky takový obrněný strom s trny místo kůry) byla sloužena první mše. Pojmenováno bylo po sv. Kryštofovi, patronu námořníků a snad po vůdci zde žijícího kmene Taínů Habaguanexovi. První léta město spíše živořilo ve stínu hlavního města Santiaga de Cuba, kde přistávaly všechny lodě ze Španělska. To se však

175

176

s dobytím Mexika a poté i Peru rázem změnilo. La Habana se stala západním přístavem, odkud vyplouvaly všechny lodě směrem na západ a La Habana v roce 1607 nahradila Santiago jako hlavní sídlo španělského místodržitele. Jelikož se v Havaně soustřeďovalo v regionu nebývalé bohatství, byla několikrát cílem útoků hlavně pirátů. Proto již od poloviny 16. století byla průběžně opevňována. Dodnes stojí pevnos-

ti Morro, San Salvador de la Punta. V roce 1740 byla dokončena hradba kolem celého města. Ani ta v roce 1762 nezabránila anglické armádě dobýt město a teprve o rok později bylo město navráceno španělské koruně výměnou za Floridu. Španělé vystavěli u ústí havanského zálivu ještě jednu pevnost, La Cabaňa a tím se Havana stala nejopevněnějším městem Nového světa. V rámci španělského imperia

Jeden z paláců na bulváru Prado. (předchozí strana) Plaza Vieja je již pro turisty úplně opravená.

získala nemalé výsady volného obchodu a tak bohatství v 19. století jen rostlo. Po první vlně blahobytu nastal v době válek za nezávislost 1868-1902 útlum. Havanu naštěstí v té době nepostihly žádné větší požáry a válečná běsnění. Po získání takzvané „nezávislosti“ v roce 1902 se Havana, hlavně díky přílivu amerického kapitálu, dynamicky rozrůstala především po Malecónu východně od Vedada. Prohibice ve 30. letech 20. století

v nedalekých Spojených státech způsobila, že hodně Američanů se jezdilo bavit a utrácet své peníze hlavně do kasin v Havaně. A tak byla bohatá Havana byla na začátku padesátých let 20. století vyhlášeným centrem hazardu v obou Amerikách. (Na druhou stranu bohatí Kubánci jezdili za zábavou do New Yorku.) Po revolučním převzetí moci a znárodnění v roce 1959 byla všechna kasina pozavíraná a je-

Kubánský Kapitol byl stavěný dle vzoru toho amerického a je jen o kousek vyšší. Byl postaven v letech 1926-1929 a stavba pro kubánský kongres stála 17 milionů tehdejších amerických dolarů. Dnes zde sídlí kubánská akademie věd.

177

178

jich američtí majitelé deportováni (nejslavnějším z nich byl asi Meyer Lansky). Do velkých luxusních hotelů byli nastěhováni chudí pracující a dlouhodobý úpadek města započal. Až v roce 1982, kdy byla zapsána na seznam světového dědictví UNESCO a kdy už většina staveb v nejstarší části města La Habana Vieja padala, začal úřad městkého historika Eusebia Leal Spenglera (místní památkový úřad) postupně

opravovat budovy a náměstí. Za peníze UNESCO a zahraničních sponzorů. Bohužel, opravy přišly pozdě a bez řemeslné dovednosti, která se už za 50 let socialistického stavitelství vytratila. Právě opravovaný secesní Palacio Cueto je jen skořápka fasády, do jejíhož vnitřku dnešní stavitele lijí tuny železobetonu, neb uvnitř už nic nezůstalo.

Pohled z Castillo del Morro na havanskou zátoku. Interiér jednoho z opravených hotelů. (protější strana)

179

180

Kubánská představa bezpečné elektroinstalace v průchodu jednoho z domů. Nedokážu si představit, že bych si na židli sedala bez sadomasochistických sklonů. (protější strana)

1) Přeplněné autobusy havanské městské hromadné dopravy. 2) Mýtná brána za tunelem pod havanským zálivem. Nikdo tam nestaví a žádný výběrčí tam nesedí. Nebo jak to vlastně funguje?

3) Skutečný obrázek havanských ulic: rozpadlé domy s prádlem pověšeným na balkóně, občas nějaký ten odbadek na ulici. 4) Něco pro památkáře: stav budovy před “rekonstrukcí” a po ní. A tak to na Plaza Mayor vypadalo se všemi domy.

181

182

1) Centro Gallego bývalo honosným centrem zde žijících Španělů. Dnes se v horních patrech prohání netopýři a plakáty zvou na první bienále kubánského umění. V přízemí je pak pošta. 2) Umění v havanských ulicích mě opravdu bavilo.

3) I na střechách se žije. 4) Americký umělec říkající si Mac tvoří v rámci prvního bienále a nějakého výměnného pobytu svou malbu na zeď na Paseo de los Presidentes.

Nebylo možno jinak, než zakončit cestopis tímto kouzelným úsměvem. Už v civilu převlečená woo-doo čarodějnice, která sedává na Plaza de la Catedral a věští turistům z ruky. Na jednu stranu jede v byznysu “ober si svého turistu”, na stranu druhou umí ukázat i tu přívětivou tvář Kubánců pokud se nebojí, jsou velmi otevření, sdílní a přivětiví. Berte tento úsměv jako pozvánku na Kubu, po všech těch mých velmi kritických poznámkách. Protože je to

právě plíživý kapitalismus přinesený samostatně cestujícími turisty, který velmi pomalu mění poměry na tomto ostrově “svobody”.

183