Kniha vychází s odbornou pomocí a materiálovou podporou Archivu města Brna, Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Brně , a také s finanční podporou statutárního města Brna
Lektoroval: Mgr. et Mgr. Václav Kaška, Ph.D.
© Alexandr Brummer, 2024
© Michal Konečný, 2024
© Host – vydavatelství, s. r. o., 2024
ISBN 978-80-275-2214-9
Obsah
11 Úvod
15
Původní sekretariát MěV KSČ
19 Gottwaldovo údolí
23 Byt Jana Skácela
27 Městský výbor Svazu československo-sovětského přátelství
31 Redakce Brněnského večerníku
35 Nová radnice
41 Pohřeb Emanuela Barši
47 Československá televize Brno
51 Volební místnost na základní škole Husova
57 Muzeum dělnického hnutí Brněnska
63 Restaurace Szegedin
69 Vládní vila
75 Krajský soud v Brně
79 Vojenská akademie Antonína Zápotockého
87 Svaz Cikánů-Romů
93 Věznice Brno-Bohunice
97 Československý rozhlas Brno
101 Závod Čedok Brno
105 Fakultní porodnice v Brně
111 Filozofická fakulta UJEP
117 Restaurace a bufet Sputnik
123 Sousoší Komunisté
127 Divadlo na provázku
133 Jihomoravský krajský výbor KSČ
141 Zbrojovka Brno
145 Kasárna Slatina
149 Pivnice U Formana
155 Pomník V. I. Lenina
159 Besední dům
165 Sídliště Československo-sovětského přátelství
171 Krajská správa StB Brno
179 Pamětní deska Marie Bartošové
185 Nový sekretariát Městského výboru KSČ
189 Brněnské veletrhy a výstavy
195 Blahoslavův dům
201 Fakultní nemocnice Bohunice
207 Pomník Marie Kudeříkové
215 Ústřední autobusové nádraží
221 Byt Boženy Komárkové
227 Hala Rondo
233 Psychiatrická léčebna Brno-Černovice
237 Stará radnice
245 Brněnská přehrada
253 Hotel Voroněž
259 Pomník Klementa Gottwalda
265 Zásah VB 11. června 1983 v parku Anthropos
271 Kostel Nanebevzetí Panny Marie
277 Obchodní dům Prior
283 Kníničská restaurace
289 Sídlo Městského výboru Českého svazu ochránců přírody
295 Památník vítězství nad fašismem v Kounicových kolejích
299 Podchod pod nádražím
305 Prodejna Tuzexu
309 Sovětský generální konzulát
315 Nová synagoga
321 Masarykův okruh
325 Prodejna televizorů
329 Obvodní klub mládeže Křenová
333 Pomník Josefa Hybeše
337 Diskotéka u Richarda
341 Galerie mladých
347 Projekt rychlé tramvaje
351 Veřejné shromáždění 28. října 1988
357 Dům pionýrů a mládeže
361 Vysokoškolský klub SSM
367 Přehlídka Lidových milicí
371 První máj 1989
377 Výběrová bibliografie a zdroje fotografií
Úvod
Normalizace je rozporuplnou historickou epochou a dodnes nejednoznačná jsou také její hodnocení. Ve veřejném prostoru můžeme pozorovat dva protikladné pohledy. První se zaměřuje na tehdejší každodennost či životní styl a klade důraz na poklidný život v relativním dostatku. Perspektiva malého člověka, kterého politika a dějiny míjejí, je k normalizaci – přes všechny její ohavnosti – smířlivá. Druhý pohled tuto epochu líčí jako léta okupace a úpadku, během nichž země trpěla pod komunistickou vládou. Jeho slabina spočívá v tom, že přeceňuje sílu totality a ideologie, protože komunistická vláda by bez jisté podpory nebo alespoň přijetí ze strany společnosti nebyla možná. Režimní násilí směřovalo především k politické opozici, k okupaci se po několika málo letech už nikdo nevracel a většina obyvatel Československa se soustředila na vlastní životy, rodinu a přátele. K režimu přitom lidé zaujímali pestrou škálu postojů: od jeho odmítání v případě disidentů přes všemožné odstíny lhostejnosti, konformity, kritičnosti či přitakávání až po ztotožnění ze strany přesvědčených komunistů. Moci se sice nikdy nepodařilo získat otevřenou podporu většiny společnosti, ale ta se proti ní ani aktivně nepostavila. Zde sehrála významnou roli poměrně velkorysá státní politika, která se projevovala zejména poskytováním dostupné a kvalitní lékařské péče, sociálních služeb, státních bytů, dovolených s ROH, finančních výhod spojených s rodičovstvím, přístupem ke zboží nebo přísunem televizní zábavy.
My se o vás postaráme, zajistíme vám relativní blahobyt a vy nás necháte vládnout – tak zněla nepsaná společenská smlouva mezi režimem a občany, která, byť postupně se stále zřetelnějšími trhlinami, vydržela až do listopadu 1989. O jejím úspěchu svědčí i minimální prostor zaplněný politickou opozicí. Statečných odpůrců režimu, vesměs soustředěných kolem Charty 77, byla pouze hrstka a na většinovou společnost měli jen zanedbatelný vliv.
„Normalizace“ je pojem vycházející z dobového brežněvovského žargonu, jehož tvůrci si význam slov upravovali podle vlastních potřeb. Z demokratizačního procesu pražského jara se tak stala „kontrarevoluce“ či „krizový vývoj“, o okupaci se hovořilo jako o „bratrské pomoci“ a opory režimu tisk velebil jako „zdravé síly“. Označení „normalizace“ ve smyslu „obnovení pořádku“ po „chaosu“ pražského jara poprvé zaznělo v textu Moskevského protokolu z konce srpna 1968, jehož podpisem tehdejší československé vedení přistoupilo na sovětský diktát. Přestože se jako „normalizace“ obvykle chápe celá éra mezi srpnovou okupací a listopadem 1989, z hlediska husákovského vedení došlo k jejímu završení koncem roku 1970, po provedení stranické čistky a schválení dokumentu „Poučení z krizového vývoje“, jímž ÚV KSČ předchozí „kontrarevoluční“ období závazně reinterpretoval. Navzdory právě uvedenému používáme pojem „normalizace“ v textu i názvu knihy také my – jde totiž o běžně používané a všeobecně zažité pojmenování tohoto mnohovrstevnatého a kontroverzního období československých dějin, kterému sami komunisté říkali „reálný socialismus“.
Brno normalizační je historický průvodce městem, který navazuje na naše předchozí publikace, Brno nacistické, Brno stalinistické, Brno účtující a Brno okupované. Prostřednictvím bezmála sedmdesáti zastavení připomíná významné události, instituce, osobnosti a fenomény z let 1970–1989,
od čistek ve straně až po dny a týdny předcházející sametové revoluci. Současně čtenáře zavede také na místa zdánlivě nepodstatná, jež však odkazují ke každodennosti tehdejších Brňanů. Věříme, že tato kombinace může zprostředkovat plastický obraz normalizační éry v našem městě, jejích brněnsky specifických i československy obecnějších aspektů.
Alexandr Brummer – Michal Konečný
Tato publikace by nemohla vzniknout bez laskavé pomoci Jana Břečky, Petra Houzara, Jany Soukupové, Petry Pichlové, Františka Stárka, Pavla Vladyky, Kataríny Brummerové, Jitky Měřínské, Hany Procházkové, Terezy Richtárikové, Tomáše Bursíka, Kristýny Donné, Veroniky Jičínské, Marty Procházkové, Hany Winklerové, Zdeňka Váchy, Miroslava Ambroze, Anny Šabatové, Mariky Kupkové, Žanety Turoňové, Františka Sysla, Antonína Crhy, Hany Homoláčové, Václava Čermáka, Vladimíra Šidly, Aleny Mikovcové, Daniela Šebesty, Jiřího Grubera, Růženy Hajnové, Martina Kučery a zejména Radany Červené, Václava Kašky, Aleny Němcové a Miroslava Balaštíka.
V budově na Jakubském náměstí, kterou ještě donedávna využívalo brněnské studio České televize, sídlil až do roku 1976 městský výbor strany
Stranická čistka
Před dokončením Bílého domu v listopadu 1976 sídlil Městský výbor Komunistické strany Československa (MěV KSČ) na Běhounské ulici, v domě ze 30. let, který původně patřil bance Kreditanstalt der Deutschen a jenž také po desetiletí sloužil Televiznímu studiu Brno. Nejdůležitější úkol městského vedení strany na začátku 70. let spočíval v provedení „pohovorů k výměně stranických legitimací“, tedy stranické čistky, na jejíž průběh od jara 1970 z titulu vedoucího tajemníka dohlížel Emanuel Barša. Probíhala prostřednictvím pohovorů, kterými museli projít všichni straníci a v nichž se posuzovaly jejich postoje k okupaci a následnému politickému vývoji. Členstvo bylo rozděleno na nepočetné zdravé jádro, jež prověřovalo, na exponenty „pravice“, které čekalo vyloučení, a „pomýlenou“ masu určenou k pacifikaci. Pokud dotyčný v pohovoru obstál, získal novou stranickou legitimaci. V opačném případě jeho členství zaniklo, a to buď zrušením (vyškrtnutím), nebo přímo, což mohlo mít pro postiženého i jeho rodinné příslušníky velmi závažné důsledky. Obnova členství znamenala šance na kariérní vzestup, jeho ztráta ekonomickou budoucnost naopak komplikovala. Zasedání funkcionářů na Běhounské totiž rozhodovalo také o dalším pracovním zařazení uvolněných politických pracovníků a bývalých členů volených orgánů, aby straně nemohli dál „škodit“. Někdejší členové městského výboru strany a Národního výboru města Brna (NVmB) museli opustit vedoucí nebo učitelské pozice, nastoupit na místa řadových zaměstnanců a hmotně si v dostatečné míře pohoršit. Čistka postupovala systematicky, od nejvyšších stranických pater až do základních organizací. V komisích zasedali především konzervativci, ochotní prosazovat „normalizaci“ podle sovětských představ, jež doplňovali ti, kteří se k novému kurzu přidali po srpnu 1968, pokud se v „obrodném procesu“ příliš neangažovali. V Brně se na provedení čistky aktivně podílelo
Posezení mocných na radnici v dubnu 1970, kdy byla čistka v plném proudu. Kouřící Emanuel Barša s generálmajorem Maškem, sovětským vojenským přidělencem Skripkou a primátorem Vaverkou
asi pět až šest tisíc soudruhů. Do konce léta 1970 zde pohovory prošlo 40 322 straníků, z nichž o svou legitimaci přišlo 10 495. Protože mnozí opustili KSČ dobrovolně už během roku 1969, přišla v Brně celkem asi o třetinu členů: od 1. ledna 1968 do září 1970 klesl jejich počet z 52 439 na 33 650. Účel čistek spočíval v transformaci strany v poslušný mocenský nástroj zbavený vlivu členské základny, který se začal prosazovat po zvolení Alexandera Dubčeka do funkce prvního tajemníka v lednu 1968. Za obnovu „leninského charakteru“ KSČ zaplatila ztrátou podstatné části své autority a legitimity. Hlavním kritériem zastávání funkcí se namísto schopností stala loajalita, a tak čistky nevyhnutelně přinesly úpadek ve veřejné sféře. Nový status quo trefně pojmenoval ve svém Obnovení pořádku Milan Šimečka: „Oficiální údaje hovoří o tom, že z komunistické strany bylo při těchto prověrkách vyloučeno a vyškrtnuto půl milionu členů. Tak byl obnoven pořádek v členské základně vládnoucí strany obnoveného pořádku. Vládnoucí strana reálného socialismu se tak stala avantgardou průměru, poslušnosti a strachu.“
Mimořádná pozornost se během slavností v Mariánském údolí tradičně věnovala také výzdobě tribun
V neděli 28. června 1970 se v Mariánském údolí za účasti prvního tajemníka Gustáva Husáka konala „celokrajská Slavnost míru a družby“. Pouhé dva roky po příchodu okupantů přišlo oslavit přátelství se Sovětským svazem na 45 000 lidí. Po obou státních hymnách přivítal Husáka, který dorazil v čele delegace Ústředního výboru (ÚV) KSČ, vedoucí tajemník MěV KSČ Emanuel Barša. Nechyběli zástupci sovětské strany, pražský velvyslanec Červoněnko, brněnský konzul Maljavko, zástupce okupační armády generálmajor Simenko a předseda městského sovětu družební Voroněže Pospejev. Pionýři hostům předali kytice a slova se ujal první tajemník. Spojenectví se Sovětským svazem označil za základní kámen stability a socialismu i za jedinou záruku míru ve střední Evropě. Přestože nedávný vývoj směřoval ke katastrofě, vytržení Československa ze socialistického tábora se podařilo zabránit. V řeči se také vrátil k odkazu Klementa Gottwalda. Hlavní československý stalinista se podle něj stal v letech 1968–1969 terčem nespravedlivé kritiky a zaslouží si rehabilitaci. Samozřejmě nevynechal účtování s poraženými reprezentanty progresivního proudu v KSČ, které označil za „manipulátory se svobodou“, „jarmareční kejklíře se slovy“ a „demagogy“, kteří se „pod pláštíkem humanismu“ a „ve službách domácí i zahraniční reakce“ pokoušeli prosadit svůj antisocialistický program. Z hlediska dalšího vývoje byly v projevu nejdůležitější přísliby „obnovení stability“ a životních jistot. Přítomným Husák rovněž sdělil, že se sice nechystají plošné represe, strana však nebude trpět ani žádnou opozici. Po dalších projevech, v nichž se jinými slovy opakovalo totéž, přišel čas na zábavu. Kromě domácích umělců vystoupil i soubor písní a tanců Černomořského námořnictva, od jehož zástupce dostal první tajemník k velkému pobavení přítomných námořnický límec. Později, už jako prezident, se Husák do Brna vracel, třeba na
Mariánské údolí v červnu 1970. Podplukovník Boris Valentinovič
Bogolepov předává Gusávu Husákovi námořnický límec
oslavy dožínek nebo na veletrhy; koncem 70. let se ve městě povídalo, že se prý bude ženit s herečkou Jiřinou Švorcovou. Slavnosti míru a československo-sovětského přátelství se v Líšni opakovaly rok co rok a v 80. letech býval jejich předním hostem dlouholetý předseda Federálního shromáždění a člen předsednictva ÚV KSČ Alois Indra. Postupně se z nich ale ve stále větší míře stávala lidová veselice s vystoupeními populárních hudebních interpretů, tombolou nebo kolotoči. Ideologická slupka „míru a družby“ sama o sobě příliš netáhla, a tak bylo potřeba účastníky lákat na atrakce. Každoroční oslavy, jejichž tradice sahala až do druhé poloviny 30. let, se nicméně dočkaly ocenění od Světové rady míru – organizace založené z iniciativy Moskvy, která v rámci svého odporu „proti válce“ tradičně tepala americkou zahraniční politiku a naopak přivírala oči nad projevy sovětského imperialismu. V červnu 1988 předal její předseda, indický komunista Rómeš Čandra brněnskému primátorovi Aloisi Skoupému titul „Město míru“. V té době už ale režimní propagandisté „boj o mír“ dávno prohráli. Napětí mezi Sovětským svazem a Spojenými státy opadalo a ideologický koncept postavený na protikladu „válečných štváčů ze Západu“ a „socialistického tábora míru“ ztrácel poslední zbytky svého významu.
Pohled do Kotlářské, kde bydlel básník Jan Skácel
Zakázaní autoři
Byt Jana Skácela
Významnou roli v období takzvaného pražského jara sehráli spisovatelé, jejichž významní reprezentanti projevili své názory už na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v létě 1967. Namísto podlézavých projevů zazněly požadavky otevřené výměny názorů či kritika cenzury, politických čistek a nakonec i režimu samotného. Reakce komunistického vedení na sebe nenechala dlouho čekat.
Ivan Klíma a Ludvík Vaculík byli vyloučeni ze strany, Pavel Kohout dostal důtku s výstrahou, Jan Procházka přišel o svou nominaci do ÚV KSČ a Milan Kundera musel čelit disciplinárnímu řízení. Největším trestem se mělo stát odebrání Literárních novin z rukou Svazu a jejich odevzdání úředníkům Ministerstva kultury a informací. Tato opatření však představovala pouze předehru pro rozsáhlé tažení proti nepřátelům režimu z řad spisovatelů po roce 1969, které zasáhlo i některé literáty z Brna. Ti se soustředili zejména kolem časopisu Host do domu, vycházejícího od roku 1954. Přestože se časopis věnoval především literatuře, od poloviny 60. let zde přibývaly příspěvky řešící společenské a kulturní otázky, díky nimž se stal významnou intelektuální platformou. Ve druhé polovině 60. let se v redakci sídlící v Besedním domě sešli básník Jan Skácel, spisovatel a dramatik Milan Uhde a literární kritik Jan Trefulka, s nimiž spolupracovali estetik
Oleg Sus, básník Ludvík Kundera, překladatel a spisovatel
Antonín Přidal nebo výtvarníci Jan Steklík a Karel Nepraš. Poté co se v roce 1964 stal šéfredaktorem časopisu Jan Skácel, objevily se na jeho stránkách odborné studie, diskuse, polemiky, recenze, rozhovory i odborné či politické texty, věnované třeba svobodě slova nebo roli Rudé armády při osvobozování Československa. Zvláště pronikavě v tomto ohledu působily články Olega Suse. Krátce po okupaci začala redakce vést „disciplinovaný ústupový boj“ s obnovenou cenzurou, což se projevovalo rezignací na společenská a politická témata. Ani to však Host do domu nezachránilo.
Jan Trefulka a s cigaretou Jan Skácel. Vyhození redaktoři časopisu Host do domu
V dubnu 1970 rozhodl Český úřad pro tisk a informace o jeho zrušení a všichni zaměstnanci časopisu přišli o práci. Milan
Uhde, Jan Trefulka, Oleg Sus i Jan Skácel se navíc dostali na seznam zakázaných spisovatelů. Jejich knihy zmizely z veřejných knihoven a moc se postarala o to, aby se tito autoři nedostali k žádnému výdělečnému zaměstnání; tvořit však nepřestali. Hry Milana Uhdeho slavily úspěch v Divadle na provázku, aniž by kdokoli z diváků tušil jméno skutečného autora, a kromě toho dramatik přispíval do samizdatů. Básně dál psal i vynikající básník Jan Skácel, ale publikoval pouze v samizdatech, případně v Torontu v nakladatelství ’68 Publishers. Po celá 70. léta marně hledal zaměstnání a před pravidelnými předvoláními k výslechům utíkal na dlouhé procházky a do svého skromného bytu na Kotlářské ulici. Jeho básně se ale v opisech šířily Brnem; oblíbená byla zejména čtyřverší, která pro své přátele psal jako novoroční přání. Moc mu dovolila vydat první knihu básní až v roce 1981. Jmenovala se Dávné proso a v nevelkém nákladu vyšla v brněnském nakladatelství Blok. Prolomení zákazu publikovat v Československu však zdaleka neznamenalo
Skácelovu rehabilitaci. O to větší slávě se těšil v zahraničí, kde na sklonku života převzal dvě literární ceny. Jan Skácel zemřel doma veřejností téměř zapomenut pouhých několik dní před 17. listopadem 1989.
Epicentrum družby. Ve funkcionalistickém paláci na Nádražní sídlil
Městský i Krajský výbor Svazu československo-sovětského přátelství
