Alessandro Catalano
RUDÁ ZÁŘE NAD LITERATUROU Česká literatura mezi socialismem a undergroundem (1945–1959)
[ ]
STUDIUM [30]
[ ]
Alessandro Catalano
RUDÁ ZÁŘE NAD LITERATUROU Česká literatura mezi socialismem a undergroundem (1945–1959)
BRNO 2008
[ ]
Vznik této publikace podpořila Univerzita v Padově z fondu Základního vědeckého bádání (60A12-5520) Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky
Alessandro Catalano: Sole rosso su Praga. La letteratura ceca tra socialismo e underground (1945–1959). Un’interpretazione Copyright © Alessandro Catalano, 2008 Translation © Jana Vicencová, 2008 Czech edition © Host – vydavatelství, s. r. o., 2008 ISBN 978 -80-7294-342-5
[ ]
OBSAH
PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 I/ ZROD SOCIALISTICKÉHO REALISMU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 KSČ a socialistický realismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25
André Gide se vrací ze Sovětského svazu . . . . . . . . . . . . . . . 35 Protektorát a odsun . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 Rozporuplné poválečné tříletí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 II/ VÝVOJ SOCIALISTICKÉHO REALISMU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66
Fronta je všude . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vyloučit a nahradit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Velký inkvizitor — Ladislav Štoll . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „Vnitřní osobní únor“ — kladivo na literaturu . . . . . . . . . . . Vnitřní nepřítel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
73 84 87 93 96
III/ KRIZE SOCIALISTICKÉHO REALISMU . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100
Smrt vůdce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . České tání? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vážné problémy mladé poezie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . II. sjezd Svazu československých spisovatelů . . . . . . . . . . „Vleklá krize“ po II. sjezdu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Květen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Skoncovat s tradicí „ducha II. sjezdu spisovatelů“ . . . . . .
101 103 108 111 117 121 125
[ ]
IV/ SOCIALISTICKÁ LITERATURA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 Mýtus SSSR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133
Mládí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Továrny a úderníci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kulturní dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nepřítel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Julius Fučík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mezi socialistickým realismem a budovatelským románem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Fréza a fronta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Milan Kundera a Květen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Malé formy a druhá vlna válečné prózy . . . . . . . . . . . . . . . .
135 138 142 145 151 156 166 171 176
V/ MEZI AVANTGARDOU A SOCIALISTICKÝM REALISMEM . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184
Vítězslav Nezval . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . František Halas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jiří Weil . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pokus o ideologii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jaroslav Seifert . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vladimír Holan . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
185 192 196 202 210 215
VI/ HLEDÁNÍ ZTRACENÉ PŘÍTOMNOSTI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225
Skupina 42 a Jiří Kolář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Odmítnutí v mezích zákona . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ve jménu Božím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jan Zahradníček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
225 238 248 253
VII/ EMIGRACE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 261
Literární a ediční činnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 268 Egon Hostovský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 284 VIII/ VE ZNAMENÍ SURREALISMU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 298
Karel Teige . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Znamení zvěrokruhu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zbyněk Havlíček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Underground a Egon Bondy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
300 309 314 325
[ ]
IX/ BOHUMIL HRABAL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 344 X/ JOSEF ŠKVORECKÝ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 373 ZÁVĚR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 397
Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 403 Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 455
[ ]
PĹ˜EDMLUVA K ÄŒESKÉMU VYDĂ NĂ?
PovÄ›domĂ o 20. stoletĂ se rychle ztrĂĄcĂ, leckdy se setkĂĄme se zjednoduĹĄujĂcĂm a jednostrannĂ˝m pohledem na minulost, kterĂ˝ fakticky znemoĹžĹˆuje skuteÄ?nÄ› kritickĂŠ uvaĹžovĂĄnĂ o udĂĄlostech starĂ˝ch nÄ›kolik desetiletĂ. I tak preciznĂ a originĂĄlnĂ teoretickĂĄ prĂĄce o totalitarismu, kterou sepsala Hannah ArendtovĂĄ, se pomalu stĂĄvĂĄ pĹ™ekĂĄĹžkou dĹŻkladnĂŠ analĂ˝zy jednotlivĂ˝ch totalitnĂch systĂŠmĹŻ. V tomto smÄ›ru lze zcela souhlasit se Slavojem Ĺ˝iĹžkem, kterĂ˝ konstatuje, Ĺže „,pojem ,totalitarismus‘ vĹŻbec nenĂ ĂşÄ?innĂ˝ teoretickĂ˝ koncept, nĂ˝brĹž spĂĹĄe svĂŠho druhu nouzovĂŠ opatĹ™enĂ: neumoĹžĹˆuje nĂĄm myslet, nenutĂ nĂĄs, abychom si osvojili novĂ˝ pohled na dÄ›jinnou skuteÄ?nost, kterou popisuje; mĂsto toho nĂĄs zproĹĄĹĽuje povinnosti myslet nebo nĂĄm dokonce aktivnÄ› zabraĹˆuje v myĹĄlenĂ“ (Ĺ˝iĹžek 2007: 5). ObecnĂŠ zjednoduĹĄovĂĄnĂ, kterĂŠ se 20. stoletĂ dostĂĄvĂĄ vlivem mechanickĂŠ aplikace teorie totalitarismu, ho postupnÄ› mÄ›nĂ v jakĂŠsi bezÄ?asĂ, tĂŠměř bez jakĂŠkoli historie. NezmÄ›rnĂŠ mnoĹžstvĂ historickĂ˝ch a politickĂ˝ch udĂĄlostĂ se tak pomalu promÄ›Ĺˆuje v jakĂŠsi dlouhĂŠ (a nudnĂŠ) obdobĂ totality bez vnitĹ™nĂho vĂ˝voje. Proto je dnes moĹžnĂŠ oznaÄ?ovat minulĂŠ stoletĂ jako „krĂĄtkĂŠâ€œ, interpretovat ho jako dobu provĂĄzenou neĂşspÄ›chy a slepĂ˝mi uliÄ?kami a vyzdvihovat nÄ›kterĂĄ obdobĂ, kterĂ˝m jsou nÄ›kdy ne vĹždy ĂşplnÄ› pĹ™esvÄ›dÄ?ivÄ› pĹ™isuzovĂĄny „demokratickĂŠ tradice“ (v pĹ™ĂpadÄ› ÄŒeskoslovenska je zvlĂĄĹĄĹĽ diskutabilnĂ napĹ™Ăklad skuteÄ?nĂĄ demokratiÄ?nost prvnĂch třà povĂĄleÄ?nĂ˝ch let 1945–1948). S velkou opatrnostĂ je tĹ™eba pouĹžĂvat vĂ˝raz „demokracie“ v souvislosti s dobou, kterĂĄ prĂĄvÄ› z radikĂĄlnĂ kritiky neĂşspÄ›chĹŻ pĹ™edvĂĄleÄ?nĂ˝ch demokraciĂ udÄ›lala jeden ze zĂĄkladnĂch kamenĹŻ odmĂtĂĄnĂ
[ ]
„starĂŠho svÄ›ta“. V celĂŠ EvropÄ› byla tehdy silnĂĄ tendence zapomenout na pĹ™edvĂĄleÄ?nĂŠ tradice a pokusit se o pĹ™ebudovĂĄnĂ celĂŠ spoleÄ?nosti od zĂĄkladĹŻ. Dnes z tohoto utopickĂŠho pokusu nezĹŻstalo v podstatÄ› nic, naĹĄe kultura zamĂtla dokonce i ty ne zcela ĹĄpatnĂŠ strĂĄnky onoho politickĂŠho systĂŠmu. Je zajĂmavĂŠ, Ĺže se obdobnĂĄ „prĂĄce s minulostĂ“ v dobÄ› nĂĄrodnĂho obrozenĂ (sami komunistĂŠ poklĂĄdali proces budovĂĄnĂ v padesĂĄtĂ˝ch letech za obdobu nĂĄrodnĂho obrozenĂ) vyznaÄ?ovala mnohem delĹĄĂ ĹživotnostĂ (a zÄ?ĂĄsti trvĂĄ v podstatÄ› dodnes). KomunistickĂ˝ systĂŠm ale nemÄ›l nikdy sĂlu otevĹ™Ăt se vĹĄem a neustĂĄle vyluÄ?oval tu vÄ›tĹĄĂ, tu menĹĄĂ Ä?ĂĄsti spoleÄ?nosti ze svĂ˝ch Ĺ™ad. I proto dnes mĹŻĹže pĹŻsobit jako systĂŠm, kterĂ˝ se nachĂĄzel v neustĂĄlĂŠ krizi. PostupnĂĄ eroze utopickĂ˝ch pĹ™edpokladĹŻ fungovĂĄnĂ celĂŠho systĂŠmu byla vĹždy kompenzovĂĄna mocenskĂ˝mi zĂĄsahy, takĹže mohl vzniknout dojem, Ĺže systĂŠm pĹ™estal bĂ˝t velmi brzo schopnĂ˝ samostatnĂŠ existence. Cesta k tomu, aby byla celĂĄ doba interpretovĂĄna jako diktĂĄt zvenku (z VĂ˝chodu), je pak velice jednoduchĂĄ, i kdyĹž tato teorie nevypovĂdĂĄ nic o skuteÄ?nĂ˝ch domĂĄcĂch zdrojĂch Ä?eskĂŠho levicovĂŠho extremismu. Vzhledem k tomu, Ĺže se jednĂĄ o historickou fĂĄzi, kterĂĄ jeĹĄtÄ› stĂĄle zasahuje do pĹ™Ătomnosti, mĹŻĹžeme se setkat s politickĂ˝m vyuĹžitĂm (a zneuĹžitĂm) historickĂŠho bĂĄdĂĄnĂ o tÄ›chto letech. Ĺ˝e jsou Ä?eskoslovenskĂĄ padesĂĄtĂĄ lĂŠta spoleÄ?ensky stĂĄle vnĂmĂĄna jako obdobĂ znaÄ?nÄ› kontroverznĂ, doklĂĄdajĂ napĹ™Ăklad tĹ™i — rĹŻznĂŠ, ale pĹ™ĂznaÄ?nĂŠ — nejdiskutovanÄ›jĹĄĂ kauzy z poslednĂch let: zĹ™ĂzenĂ a Ä?innost Ăšstavu pro studium totalitnĂch reĹžimĹŻ (a Archivu bezpeÄ?nostnĂch sloĹžek),1) proces s Ludmilou BroĹžovou-Polednovou2) a pĹ™Ăpad bratřà MaĹĄĂnĹŻ.3) Nejinak byly vnĂmĂĄny i podobnĂŠ 1) Je zajĂmavĂŠ, Ĺže Ăšstav musel vynaloĹžit pomÄŒrnĂŠ velkĂŠ ĂşsilĂ na obhajobu vlastnĂho
zÄœĂzenĂ a fungovĂĄnĂ, http://www.ustrcr.cz/. 2) ZnĂĄmĂĄ prokurĂĄtorka v procesu s Miladou HorĂĄkovou, bĂ˝valĂĄ hereĂžka Ludmila Bie-
dermannovĂĄ (jmĂŠno zmÄŒnila na BroĹžovou, aby neznÄŒlo nÄŒmecky), dostudovala v roce 1949 novÄŒ zaloĹženou dvouletou PrĂĄvnickou ĹĄkolu pracujĂcĂch a jako osmadvacetiletĂĄ dostala na starost nejdÄœĂve kauzu „ýĂhoťĢskĂŠho zĂĄzraku“ (objevuje se i ve Ĺ kvoreckĂŠho MirĂĄklu), a pozdÄŒji „hrĂĄla hlavnĂ roli v nÄŒkolika stech politickĂ˝ch procesech“, P. ZĂdek: „PromÄŒna jednĂŠ hereĂžky“, LidovĂŠ noviny, 7. 9. 2008, s. 19–20. ZĤstĂĄvĂĄ ovĹĄem otĂĄzkou, do jakĂŠ mĂry je dĤleĹžitÄŒjĹĄĂ odsoudit osmdesĂĄtiletou staÄœenku (kterĂĄ byla a je odsouzena nejen dÄŒjinami, ale i spoleĂžnostĂ), kdyĹž zĤstĂĄvĂĄ spoleĂžensky zcela nevyÄœeĹĄenĂ˝ problĂŠm vyrovnĂĄnĂ se s „odsunem“ NÄŒmcĤ po roce 1945. 3) BratÄœi Ctirad a Josef MaĹĄĂnovĂŠ (k jejich skupinÄŒ patÄœili takĂŠ Milan Paumer, VĂĄclav Ĺ vĂŠda a ZbynÄŒk Janata — poslednĂ dva byli zajati a poslĂŠze popraveni) se v roce 1953 prostÄœĂleli z komunistickĂŠho Ă˝eskoslovenska pÄœes vĂ˝chodnĂ NÄŒmecko do zĂĄpadnĂho
[ ]
„kulturnĂ“ kauzy, napĹ™Ăklad inscenace proslulĂŠ divadelnĂho hry E. F. Buriana PaĹ™eniĹĄtÄ›, jakoĹž i absurdnĂ anabĂĄze kolem „udĂĄnĂ“ Milana Kundery. Neschopnost sdÄ›lit o tĂŠto dobÄ› nÄ›co novĂŠho silnÄ› ztěŞuje moĹžnost analyzovat padesĂĄtĂĄ lĂŠta kupĹ™Ăkladu porovnĂĄnĂm se situacemi podobnĂ˝mi (mnohem dramatiÄ?tÄ›jĹĄĂ pĹ™Ăpad Polska) nebo zdĂĄnlivÄ› ĂşplnÄ› odliĹĄnĂ˝mi (ItĂĄlie). MoĹžnĂĄ stojĂ za to vyuĹžĂt tĂŠto pĹ™ĂleĹžitosti a pĹ™ipomenout momenty, kdy se povĂĄleÄ?nĂĄ historie komunistickĂŠho ÄŒeskoslovenska protnula s historiĂ ItĂĄlie. MĂĄlokterĂ˝ ÄŒech vĂ, Ĺže praĹžskĂ˝ komunistickĂ˝ pĹ™evrat v roce 1948 se nÄ›kolikrĂĄt stal pĹ™edmÄ›tem polemik v italskĂŠ volebnĂ kampani, pĹ™edevĹĄĂm mezi tajemnĂkem kĹ™esĹĽanskĂ˝ch demokratĹŻ Alcidem de Gasperim a tajemnĂkem komunistickĂŠ strany Palmirem Togliattim. Volby konanĂŠ 18. dubna pak potvrdily deďŹ nitivnĂ porĂĄĹžku lidovĂŠ fronty komunistĹŻ a socialistĹŻ.4) TakĂŠ ilegĂĄlnĂ komunistickĂŠ rĂĄdio, kterĂŠ od roku 1950 v ItĂĄlii konkurovalo domĂĄcĂm stanicĂm ovlĂĄdanĂ˝m kĹ™esĹĽanskou demokraciĂ, tĂŠměř dvacet let vysĂlalo z Prahy. JeĹĄtÄ› mĂŠnÄ› znĂĄmĂŠ je zĹ™ejmÄ› to, Ĺže bÄ›hem „horkĂŠho lĂŠta“ 1960, kdy si obÄ?anskĂŠ nepokoje v celĂŠ ItĂĄlii vyŞådaly nÄ›kolik mrtvĂ˝ch a kdy se vlĂĄda snaĹžila s pomocĂ hlasĹŻ postfaĹĄistĹŻ uzavĹ™Ăt cestu k moci stĹ™edolevĂŠ koalici, pokouĹĄel se premiĂŠr Fernando Tambroni svĂŠst vĹĄechnu zodpovÄ›dnost na ĂşdajnĂ˝ komunistickĂ˝ komplot zorganizovanĂ˝ Ä?eskoslovenskĂ˝mi tajnĂ˝mi agenty. Togliatti pak byl v celĂŠ vĂ˝chodnĂ EvropÄ› znĂĄm pĹ™edevĹĄĂm tĂm, Ĺže v poslednĂch letech Ĺživota podporoval „nĂĄrodnĂ cesty ke komunismu“, a nemĂŠnÄ› zajĂmavĂ˝ by byl i rozbor jeho estetickĂ˝ch nĂĄzorĹŻ (napĹ™Ăklad ve srovnĂĄnĂ s Klementem BerlĂna (pÄœi jejich akcĂch zahynuli tÄœi lidĂŠ v Ă˝eskoslovensku — dva pÄœĂsluĹĄnĂci SNB a pokladnĂk — a tÄœi policistĂŠ v NÄŒmecku). 4) Viz napÄœĂklad prvnĂ stranu komunistickĂŠho denĂku L’UnitĂ , kde za rozhovorem Carmina de Lipsise „V Ă˝eskoslovensku zvĂtÄŒzila demokracie a mĂr. Klement Gottwald v rozhovoru pro denĂk L’UnitĂ â€œ nĂĄsledovala zprĂĄva o Togliattiho projevu pÄœednesenĂŠm v mÄŒstÄŒ Civitavecchia s nĂĄzvem „VĂtÄŒzstvĂ skuteĂžnĂŠ demokracie je vkladem do pÄœĂĹĄtĂch voleb“: „Togliatti potvrzuje, Ĺže Fronta schvaluje tento smÄŒr, a odvolĂĄvĂĄ se na ĂžeskoslovenskĂŠ udĂĄlosti a na kampaÄ–, kterou na jejich zĂĄkladÄŒ zinscenovali domĂĄcĂ reakcionĂĄÄœi, aby ukĂĄzali, jak prĂĄvÄŒ postoj zaujatĂ˝ k ĂžeskoslovenskĂ˝m udĂĄlostem slouŞà k rozeznĂĄnĂ pravĂ˝ch demokratĤ od faleĹĄnĂ˝ch. Podle de Gasperiho a jeho stranickĂ˝ch kolegĤ ĂžeskoslovenskĂĄ vlĂĄda, zaloĹženĂĄ na zĂĄkonnĂŠ parlamentnĂ vÄŒtĹĄinÄŒ, nenĂ demokratickĂĄ, protoĹže v jejĂm vedenĂ nejsou — jako v ItĂĄlii nebo ve Francii — kapitalistickĂŠ tÄœĂdy, ale pracujĂcĂ“, L’UnitĂ , 4. 3. 1948, s. 1. Vliv praĹžskĂŠho pÄœevratu na vnitÄœnĂ situaci v ItĂĄlii pÄœipomĂnĂĄ — na zĂĄkladÄŒ archivnĂch dokumentĤ — takĂŠ Miller 1993: 186–187.
[ ]
Gottwaldem). NapĹ™Ăklad v roce 1948 na sebe Togliatti v ItĂĄlii poĹĄtval tĹ™iadvaceti umÄ›lcĹŻ, kdyĹž komentoval obrazy vystavenĂŠ na nĂĄrodnĂ vĂ˝stavÄ› souÄ?asnĂŠho umÄ›nĂ vĂ˝razy „zrĹŻdnosti“, „pĹ™ĂĹĄernosti a pitomosti“ a „mazanice“ a zdĹŻraznil nutnost vĂ˝chovnĂŠho pĹŻsobenĂ kritiky na umÄ›lce: „UmÄ›lci nebo ti, kdo se za nÄ› povaĹžujĂ, se jistÄ› budou nejprve zlobit, ale nakonec to prospÄ›je i jim.“ (Anjello 1979: 242)5) Postoj nejvyĹĄĹĄĂch komunistickĂ˝ch pĹ™edstavitelĹŻ k umÄ›nĂ tedy nebyl o moc jinĂ˝ ani na druhĂŠ stranÄ› ĹželeznĂŠ opony‌ ZatĂmco publicistika naĹĄi historickou paměż spĂĹĄe zkresluje, historiograďŹ e by se mÄ›la ubĂrat jinĂ˝mi cestami. KdyĹž totiĹž z 20. stoletĂ vymaĹžeme vĹĄechny rozpory, stěŞà se lze k jeho dÄ›jinĂĄm nÄ›jak smysluplnÄ› vztĂĄhnout. ÄŒeskĂĄ literatura padesĂĄtĂ˝ch let pĹ™itom mĹŻĹže bĂ˝t vĂ˝bornĂ˝m lakmusovĂ˝m papĂrkem, kterĂ˝ ukĂĄĹže, nakolik protikladnĂ˝ a komplikovanĂ˝ byl vztah umÄ›lcĹŻ k politice. IntenzivnĂ hledĂĄnĂ novĂ˝ch zpĹŻsobĹŻ vyjĂĄdĹ™enĂ, kterĂŠ nastalo po konci druhĂŠ svÄ›tovĂŠ vĂĄlky, kdy se skoro kaĹždĂ˝ umÄ›lec musel nÄ›jakĂ˝m zpĹŻsobem vyrovnat s realismem a avantgardou, bylo dlouho rozmlĹžovĂĄno — nejdĹ™Ăve oďŹ ciĂĄlnĂ socialisticko-realistickou vÄ›dou, a bÄ›hem poslednĂch dvaceti let kritiky, kteřà upĹ™ednostĹˆovali morĂĄlnÄ›-etickĂ˝ vztah ke skuteÄ?nosti pĹ™ed vĹĄemi literĂĄrnĂmi jevy, jeĹž v rĹŻznĂŠ mĂĹ™e „koketovaly“ s levicovĂ˝m programem promÄ›ny spoleÄ?nosti. NejvĂ˝stiĹžnÄ›ji to vyjĂĄdĹ™il uĹž v sedmdesĂĄtĂ˝ch letech Jan ZĂĄbrana: „ProblĂŠm je v tom, Ĺže lidĂŠ, kteřà mĂĄvnou rukou nad Nezvalovou genialitou (ĹĄmejknul s Ä?eskou poeziĂ o 70 let dopĹ™edu) proto, Ĺže Nezval byl ‚bezcharakternĂ svině‘ jako Ä?lovÄ›k [‌], jsou z reakce nĂĄchylnĂ brĂĄt za bernou minci kaĹždĂŠho ‚charakternĂho‘ obskurantistu, poklĂĄdat ho za kumĹĄtýře jenom proto, Ĺže byl charakternĂ.“ (ZĂĄbrana 2001: 405–406) Toto hledĂĄnĂ novĂ˝ch vĂ˝chodisek z vĹĄeobecnÄ› pociĹĽovanĂŠ krize umÄ›nĂ bylo ale typickĂŠ pro celĂŠ dobovĂŠ evropskĂŠ umÄ›nĂ. Dnes snad nastala koneÄ?nÄ› doba, kdy se mĹŻĹže provĂŠst srovnĂĄnĂ Ä?eskĂŠho prostĹ™edĂ tĹ™eba s italskĂ˝m neorealismem, kterĂ˝ se v polemice s neoavantgardou a ve zcela odliĹĄnĂŠ politickĂŠ situaci pokouĹĄel najĂt rovnovĂĄhu mezi poĹžadavky levicovĂŠho programu didakticky pĹŻsobĂcĂ literatury a tradicĂ avantgardnĂho formĂĄlnĂho hledĂĄnĂ. NenĂ koneckoncĹŻ ŞådnĂŠ tajemstvĂ, Ĺže „poslednĂ lĂŠta vĂĄlky a doba tÄ›snÄ› povĂĄleÄ?nĂĄ jsou dobou reexe 5) PodobnĂĄ diskuse se pak tĂ˝kala i hudby, Anjello 1979: 253–257.
[ ]
celĂŠ moderny a v diagnĂłze se shodujĂ existencialistĂŠ i kĹ™esĹĽanĂŠâ€œ (PetĹ™ĂÄ?ek 2005: 13). Dlouho zĹŻstal naopak podceĹˆovĂĄn (a Ä?asto tomu tak je i dnes) fakt, Ĺže „vĂtÄ›zstvĂ a trvajĂcĂ moc Ä?eskĂŠho stalinismu (a na druhĂŠ stranÄ› slabĂ˝ odpor proti nÄ›mu) nelze pĹ™iÄ?Ătat jedinÄ› teroru po roce 1948, nĂ˝brĹž pĹ™edevĹĄĂm tomu, Ĺže komunistĂŠ ovlĂĄdli ve stĂĄtÄ› vĂc neĹž pouze mocenskĂ˝ aparĂĄt; ovlĂĄdli takĂŠ systĂŠm hodnot, symbolickou strukturu smyslu v oÄ?Ăch jedincĹŻ i celĂŠ spoleÄ?nosti“ (Rupnik 1994: 541). ZabĂ˝vat se Ä?eskou literaturou padesĂĄtĂ˝ch let nenĂ snadnĂŠ: „MoĹžnĂĄ jsme se ve stĹ™edovĂ˝chodnĂ EvropÄ› — jak tomu nasvÄ›dÄ?uje takĂŠ intenzivnĂ zĂĄjem souÄ?asnĂ˝ch historikĹŻ umÄ›nĂ, literatury a kultury o toto tĂŠma — ocitli v situaci, kdy mĂĄme od zavrĹženĂ socrealistickĂ˝ch pamĂĄtek k jejich kanonizaci podobnÄ› daleko (anebo blĂzko). VĂme jiĹž, Ĺže je nedokĂĄĹžeme z vlastnĂ minulosti vylouÄ?it, ale nevĂme jeĹĄtÄ›, zda a jak je do naĹĄich vyprĂĄvÄ›nĂ o tĂŠto minulosti, do historie vpravit.“ (JanĂĄÄ?ek 2007: 1) A to pĹ™edevĹĄĂm proto, Ĺže ony historickĂŠ okamĹžiky a dramatickĂŠ momenty, o nichĹž pojednĂĄvĂĄ tato studie, jsou stĂĄle pĹ™ĂliĹĄ ĹživĂŠ. NavĂc zatĂmco v NÄ›mecku se uĹž lĂŠta hovořà o fenomĂŠnu ĹĄĂĹ™ĂcĂ se „ostalgie“ a takĂŠ v Rusku se zaÄ?alo vĂĄĹžnÄ› uvaĹžovat o kultuĹ™e socialistickĂŠ ĂŠry, v ÄŒeskĂŠ republice je kultura Ä?tyĹ™iceti let komunismu stĂĄle povaĹžovĂĄna za cosi neŞådoucĂho a bĂ˝vĂĄ globĂĄlnÄ› odmĂtĂĄna jako primitivnĂ, vulgĂĄrnĂ a hrubĂĄ — a hlavnÄ› „cizĂ“. MoĹžnĂĄ i proto, Ĺže na rozdĂl od SovÄ›tskĂŠho svazu zmÄ›nil socialistickĂ˝ realismus vzhled Ä?eskĂ˝ch mÄ›st jenom v omezenĂŠ mĂĹ™e (typickĂ˝m prvkem je samozĹ™ejmÄ› obchodnĂ dĹŻm uprostĹ™ed nĂĄmÄ›stĂ v rĹŻznĂ˝ch mÄ›stech, komplex Ostrava-Poruba, rĹŻznĂŠ vysokĂŠ ĹĄkoly, kulturnĂ domy a nemocnice, a hotel InternacionĂĄl v Praze — viz HalĂk 2005a), a tam, kde do Ä?eskĂŠ krajiny zasĂĄhl zĂĄsadnÄ›jĹĄĂm zpĹŻsobem, to bylo spĂĹĄe na ĹĄkodu (HĂĄjek 2008). O Ä?eskĂŠ symboly „nesmyslnosti“ socialistickĂŠho realismu rozhodnÄ› nenĂ nouze: vedle gigantickĂŠho pomnĂku J. V. Stalina architekta Otakara Ĺ vece patřà jedno z pĹ™ednĂch mĂst nedochovanĂŠmu monumentĂĄlnĂmu obrazu DĂkĹŻvzdĂĄnĂ Ä?eskoslovenskĂŠho lidu generalissimu J. V. Stalinovi (1951) „dvornĂho malĂĹ™e“ Jana ÄŒumpelĂka. VÄ›tĹĄina dneĹĄnĂch pozorovatelĹŻ se nanejvýť soustĹ™edĂ na kritickĂŠ zkoumĂĄnĂ potlaÄ?enĂŠ Ä?ĂĄsti neoďŹ ciĂĄlnĂ kultury, s jasnĂ˝m cĂlem vybudovat kulturnĂ nĂĄvaznost na zlatĂ˝ vÄ›k Ä?eskĂŠho umÄ›nĂ mezivĂĄleÄ?nĂŠho obdobĂ. Pak budou dÄ›jiny Ä?eskĂŠ kultury znovu vypadat jako souvislĂ˝ proces, jen zÄ?ĂĄsti naruĹĄenĂ˝
[ ]
absurdnĂmi politickĂ˝mi diktĂĄty, jeĹž nemajĂ s kulturou jako takovou nic spoleÄ?nĂŠho. SamozĹ™ejmÄ› Ĺže na podporu tĂŠto vize je tĹ™eba novÄ› interpretovat velkou Ä?ĂĄst umÄ›nĂ 20. stoletĂ: na vrcholu tĂŠto novĂŠ hodnotovĂŠ pyramidy lze v souÄ?asnosti nalĂŠzt duchovnĂ poezii pronĂĄsledovanou komunisty a na opaÄ?nĂŠm pĂłlu pak vĹĄechny, kdo nÄ›jakĂ˝m zpĹŻsobem spolupracovali s vlĂĄdnoucĂ ideologiĂ. To s sebou samozĹ™ejmÄ› nese vĂ˝raznĂŠ podcenÄ›nĂ vĂ˝znamu avantgardy (a nĂĄsledujĂcĂ neoavantgardy) a pĹ™ehlĂĹženĂ velkĂŠ Ä?ĂĄsti dÄ›jin minulĂŠho stoletĂ. V tomto schĂŠmatu je socialistickĂ˝m rokĹŻm pĹ™iĹ™azena zĂĄpornĂĄ role, tak jak ji trefnÄ› deďŹ noval Boris Groys: umÄ›nĂ stalinismu nenĂ neĹž „jednĂm velkĂ˝m martyrologiem, historiĂ perzekucĂ“ (Groys 1992: 10). Pokud je literatura stalinismu pouhĂ˝m tragickĂ˝m omylem zapĹ™ĂÄ?inÄ›nĂ˝m neĹĄĹĽastnĂ˝mi politickĂ˝mi okolnostmi, pak jistÄ› nenĂ hodna ani studia.6) PĹ™ed nÄ›kolika lety se pĹ™ĂznaÄ?nÄ› diskutovalo u pĹ™ĂleĹžitosti opoĹždÄ›nĂŠ a nepĹ™ĂliĹĄ zdaĹ™ilĂŠ vĂ˝stavy o socialistickĂŠm realismu: debaty obvykle skonÄ?ily u oĹĄemetnĂŠ otĂĄzky, zda je Ä?i nenĂ moĹžnĂŠ povaĹžovat za umÄ›nĂ dĂla inspirovanĂĄ socialistickĂ˝m realismem.7) Meze toho spoleÄ?enskĂŠho diskursu dostateÄ?nÄ› ukazuje i pouĹžĂvĂĄnĂ pejorativnĂho vĂ˝razu sorela pro ironickĂŠ zdĹŻraznÄ›nĂ odstupu od pĹ™edmÄ›tu studia.8) Jako by socialistickĂ˝ realismus byl ironizovĂĄn a pĹ™edem diskvaliďŹ kovĂĄn uĹž pouhĂ˝m svĂ˝m nĂĄzvem, abychom se pak s Ä?istĂ˝m svÄ›domĂm mohli zabĂ˝vat „opravdovĂ˝m umÄ›nĂm“.9) DochĂĄzĂ tady k „procesu odstraĹˆovĂĄnĂ“, 6) Nikoli nĂĄhodou zĤstĂĄvala nadlouho jedinou fundovanou modernĂ analĂ˝zou poetiky
ĂžeskĂŠho socialistickĂŠho realismu (v divadelnĂ tvorbÄŒ) kniha Pavla JanouĹĄka Geneze norem (JanouĹĄek 1993). 7) Viz katalog PetiĹĄkovĂĄ 2002 a kritickĂŠ ohlasy, kterĂ˝m bylo vÄŒnovĂĄno i celĂŠ monograÂżckĂŠ ĂžĂslo Ăžasopisu AteliĂŠr, „K moĹžnostem interpretace socialistickĂŠho realismu — na okraj koncepce vĂ˝stavy Ă˝eskoslovenskĂ˝ socialistickĂ˝ realismus“, AteliĂŠr, 2003, 1. Na hlubĹĄĂ interpretaci je postaven ĂştlĂ˝, leĂž podstatnĂ˝ katalog k jednĂŠ z pÄœedchozĂch tematickĂ˝ch vĂ˝stav: SedlĂĄkovĂĄ 1994. SouhrnnÄŒ viz takĂŠ PetiĹĄkovĂĄ 2005. O „utajenĂŠm diskursu“ mezi oÂżciĂĄlnĂ doktrĂnou a „vĂce Ăži mĂŠnÄŒ skrytĂ˝mi zastĂĄnci modernismu“ viz podnÄŒtnĂ˝ ĂžlĂĄnek Lahoda 2005b. 8) I kdyĹž jeho nejvÄŒtĹĄĂ rozĹĄĂÄœenĂ je spojeno s generacĂ Havlovou, vĂ˝raz sorela pravdÄŒpodobnÄŒ pochĂĄzĂ od architekta Josefa HavlĂĂžka, kterĂ˝ ho vytvoÄœil z poÞåteĂžnĂch pĂsmen socialistickĂŠho realismu a pÄœĂjmenĂ svĂŠho rivala ZdeÄ–ka LakomĂŠho, SedlĂĄkovĂĄ 1994: 11. 9) Pavel JanouĹĄek si na konci devadesĂĄtĂ˝ch let povzdechl, Ĺže ĂžĂm dĂĄl vĂc intelektuĂĄlĤ volà „gesto kritika a kazatele“ a analyzuje tehdejĹĄĂ dÄŒnĂ dneĹĄnĂma oĂžima: to mu „dĂĄvĂĄ moĹžnost pÄœĂmoĂžaÄœe se distancovat, dĂĄt najevo svou nĂĄzorovou a morĂĄlnĂ pÄœevahu [‌]. Zbavuje mluvĂžĂho viny, neboĢ mu nabĂzĂ pÄœĂleĹžitost zapomenout na vlastnĂ minulost, nevidÄŒt ji jako problĂŠm mĤj Ăži nĂĄĹĄ, ale jako problĂŠm jejich.“ (JanouĹĄek 1999: 12–13)
[ ]
kterĂ˝ je ostatnÄ› podobnĂ˝ tomu, co se v Ä?eskĂŠ kultuĹ™e jiĹž nÄ›kolikrĂĄt stalo: pokud napĹ™Ăklad v kolektivnĂ mysli stĂĄle pĹ™etrvĂĄvajĂ tabu tĂ˝kajĂcĂ se celĂ˝ch dvou stoletĂ baroka, staÄ?Ă mĂĄlo, aby bylo smazĂĄno i nedĂĄvnĂ˝ch Ä?tyĹ™icet let.10) A je to pĹ™edevĹĄĂm tento pozdÄ›jťà „proces odstraĹˆovĂĄnĂ“ a popĂrĂĄnĂ jakĂŠkoli vnitĹ™nĂ diferenciace tĂŠto epochy, co dÄ›lĂĄ ze socialistickĂŠ ĂŠry dobu typologicky podobnou baroku. StejnÄ› jako je Ä?eskĂŠ baroko pĹ™edstavovĂĄno jako dvÄ› tĂŠměř nehybnĂĄ stoletà „bez historie“, tak i socialismus je Ä?asto nazĂrĂĄn jako „nehybnĂŠâ€œ Ä?tyĹ™icetiletĂ, kterĂŠ nezasluhuje bĂ˝t dĹŻkladnÄ› analyzovĂĄno ve svĂ˝ch vnitĹ™nĂch promÄ›nĂĄch, ale mĹŻĹže bĂ˝t odsouzeno en bloc. Na rozdĂl od baroka jeĹĄtÄ› nenastala doba novĂŠho postoje historiograďŹ e, kterou popsal pĹ™ed dvaceti lety John Bossy, kdyĹž hovoĹ™il o koniktech uvnitĹ™ kĹ™esĹĽanstva v ranĂŠm novovÄ›ku: „IntelektuĂĄlnĂ ovzduĹĄĂ ve vztahu k tÄ›mto otĂĄzkĂĄm se dnes zdĂĄ bĂ˝t klidnÄ›jĹĄĂ neĹžli dĹ™Ăve, coĹž nĂĄm dĂĄvĂĄ vÄ›tĹĄĂ ĹĄanci Ĺ™Ăci nÄ›co zajĂmavĂŠho.“ (Bossy 1990: VIII) ZkoumĂĄnĂ toho, proÄ? Ä?eskĂĄ kultura (a velkĂĄ Ä?ĂĄst kultury evropskĂŠ) prochĂĄzĂ tak dramatickĂ˝m kulturnĂm zjednoduĹĄovĂĄnĂm, Ä?asto zĹŻstĂĄvĂĄ mimo zĂĄjem historikĹŻ, jako by Ăşkolem historika (a intelektuĂĄla) bylo jen postihnout souÄ?asnou spoleÄ?nost, nikoli se pokusit o (pokud moĹžno) objektivnĂ rekonstrukci minulosti. Je stĂĄle potĹ™ebnĂŠ studovat koĹ™eny levicovĂŠho radikalismu v Ä?eskĂŠ kultuĹ™e (tedy vrĂĄtit se do dvacĂĄtĂ˝ch a tĹ™icĂĄtĂ˝ch let) a otevĹ™enÄ›ji se zabĂ˝vat tĂm, do jakĂŠ mĂry napomohlo povĂĄleÄ?nĂŠ vyĹ™eĹĄenà „nÄ›meckĂŠho problĂŠmu“ — tak jak bylo prezentovĂĄno komunistickou propagandou — evidentnĂmu posunu doleva mnohem vÄ›tĹĄĂ Ä?ĂĄsti populace neĹž v jinĂ˝ch lidovÄ› demokratickĂ˝ch stĂĄtech. I kdyĹž k bezpĹ™edsudeÄ?nĂŠmu studiu literĂĄrnĂho systĂŠmu padesĂĄtĂ˝ch let mĂĄme jeĹĄtÄ› daleko, v poslednĂch letech se situace zĂĄsadnÄ› mÄ›nĂ, a to jak na Ăşrovni bĂĄdĂĄnĂ o kulturnĂ politice, pĹ™edevĹĄĂm dĂky studiĂm JiĹ™Ăho KnapĂka, Michala Bauera a Pavla JanĂĄÄ?ka, kteřà provedli rozsĂĄhlĂ˝ prĹŻzkum ĂşstavnĂch archivĹŻ (viz KnapĂk 2004, 2006; Bauer 2003, 2005; JanĂĄÄ?ek 2004), tak i pokud jde o vydavatelskou Ä?innost pĹ™ednĂch odbornĂkĹŻ (pĹ™edevĹĄĂm Jan Ĺ ulc, Michael Ĺ pirit) a studie vÄ›novanĂŠ jednotlivĂ˝m autorĹŻm a udĂĄlostem povĂĄleÄ?nĂŠ 10) NebezpeÞà spojenĂĄ s tabuizovĂĄnĂm tĂŠto fĂĄze ĂžeskĂŠ literatury byla zÄœejmĂĄ uĹž pÄœed re-
volucĂ 1989, jak doklĂĄdĂĄ Brousek 1987: 228–229. PatrnÄŒ prvnĂ pokus zmapovat „nenapsanĂŠ dÄŒjiny ĂžeskĂŠ literatury“ uĂžinil Josef JedliĂžka (viz JedliĂžka 1987).
[ ]
Ä?eskĂŠ literatury. Ĺ˜ada pĹ™ĂpravnĂ˝ch iniciativ, jeĹž byly opakovanÄ› vyuĹžĂvĂĄny v prĹŻbÄ›hu prĂĄce, pak vyvrcholila vydĂĄnĂm Ä?tyĹ™dĂlnĂ˝ch DÄ›jin Ä?eskĂŠ literatury 1945–1989, kterĂŠ uspořådal Pavel JanouĹĄek a kterĂŠ nabĂzejĂ celkovĂ˝ vĹĄeobecnĂ˝ (a modernĂ) pohled na danĂŠ obdobĂ.11) Nejen tohoto projektu se tĂ˝kĂĄ vĂĄĹĄnivĂĄ diskuse poslednĂch let o metodĂĄch a samotnĂŠm smyslu psanĂ dÄ›jin literatury.12) Z hlediska tÄ›chto „velkĂ˝ch dÄ›jin“ pĹ™ichĂĄzĂ naĹĄe kniha, psanĂĄ pouze jednĂm Ä?lovÄ›kem, k Ä?eskĂŠmu Ä?tenĂĄĹ™i s urÄ?itĂ˝m zpoĹždÄ›nĂm, i kdyĹž snad mĹŻĹže bĂ˝t stĂĄle uĹžiteÄ?nĂĄ z komparativnĂho hlediska. AniĹž bychom chtÄ›li zlehÄ?ovat argumenty, kterĂŠ popĂrajĂ moĹžnost vytvoĹ™enà „skuteÄ?nĂŠâ€œ rekonstrukce literĂĄrnĂ historie minulosti, pro toho, kdo uÄ?Ă Ä?eskou literaturu v zahraniÄ?Ă, je odmĂtĂĄnĂ literĂĄrnĂch dÄ›jin pĹ™ece jen ponÄ›kud exkluzivnĂ idea, aby se o nĂ dalo vĂĄĹžnÄ› uvaĹžovat. V tĂŠto knize jsme se nesnaĹžili vyhnout soudĹŻm a hodnocenĂm — dÄ›jiny literatury (byĹĽ se jednĂĄ jenom o urÄ?itĂ˝ vĂ˝sek), kterĂŠ neposkytujĂ takĂŠ kvalitativnĂ uspořådĂĄnĂ pojednĂĄvanĂŠho materiĂĄlu, nejsou o mnoho vĂc neĹž pouhou encyklopedià —, chtÄ›li jsme nechat co nejvĂc promlouvat hlavnĂ protagonisty doby (ale zĂĄroveĹˆ i kritiky, kteřà se jednotlivĂ˝mi dĂly zabĂ˝vali). PĹ™irozenÄ› to znamenalo obrovskĂ˝ nĂĄrĹŻst citacĂ, jeĹž mohou bĂ˝t nÄ›kdy i na obtĂĹž, nicmĂŠnÄ› by alespoĹˆ Ä?ĂĄsteÄ?nÄ› mÄ›ly omezovat normativnost vĂ˝kladu. PadesĂĄtĂĄ lĂŠta jsou vĂ˝znamnĂ˝m obdobĂm Ä?eskĂŠ kultury dvacĂĄtĂŠho stoletĂ, aÄ?koli dlouho zĹŻstĂĄvala ve stĂnu mnohem slavnÄ›jĹĄĂho „praĹžskĂŠho jara“. Jsou to lĂŠta formovĂĄnĂ poetik třà velkĂ˝ch Ä?eskĂ˝ch spisovatelĹŻ poslednĂch desetiletĂ, Milana Kundery, Bohumila Hrabala a Josefa Ĺ kvoreckĂŠho, jsou to lĂŠta nejsilnÄ›jĹĄĂch bĂĄsnĂ VladimĂra Holana a JiĹ™Ăho KolĂĄĹ™e, sloĹžitĂŠho hledĂĄnĂ novĂŠho vĂ˝razu uvnitĹ™ surrealistickĂ˝ch skupin a celĂŠho undergroundu. V jinĂŠ kulturnĂ situaci by se — velice zjednoduĹĄenÄ› — Ĺ™eklo, Ĺže se jednĂĄ o dobu neoavantgard.13) Ale zĂĄroveĹˆ je to i doba radikalismĹŻ a zjednoduĹĄovĂĄnĂ, kterĂŠ se dnes snadno zamÄ›ĹˆujĂ s intelektuĂĄlnĂ impotencĂ. Jak takzvanĂĄ oďŹ ciĂĄlnĂ kultura, tak underground jdou po vĂĄlce cestou 11) Viz prvnĂ dva svazky DÄŒjiny ĂžeskĂŠ literatury 1945–1989 (JanouĹĄek a kol. 2007a,
2007b). 12) Viz mimo jinĂŠ PapouĹĄek — TureĂžek 2005; pÄœĂspÄŒvky v Ăžasopise Ă˝eskĂĄ literatura, 2006
(LIII), 1; Wiendl 2006, 2007; SlĂĄdek — BlĂĄhovĂĄ 2008 ad. 13) ZdĂĄ se, Ĺže ĂžeskĂĄ literĂĄrnĂ historiograÂże preferuje pojem „druhĂĄ avantgarda“, viz stej-
nojmennÊ kolokvium z roku 2007, ýeska literatura, 2008 (LVI), 5, s. 666–720.
[ ]
intenzivnĂho hledĂĄnĂ novĂ˝ch vĂ˝razovĂ˝ch moĹžnostĂ, snaĹžĂce se postihnout souÄ?asnou spoleÄ?nost. NevydaĹ™enĂ˝ pokus socialistickĂŠ kultury o pĹ™emÄ›nu spoleÄ?nosti je pĹ™ĂliĹĄ ĹĄirokĂŠ tĂŠma na to, abychom se jĂm mohli zabĂ˝vat v rĂĄmci tĂŠto knihy, kterĂĄ je skromnÄ›ji vÄ›novĂĄna popisu snah o nalezenĂ novĂŠho literĂĄrnĂho vĂ˝razu, schopnĂŠho pĹ™eklenout propast, jeĹž se (jako jiĹž ponÄ›kolikĂĄtĂŠ) po vĂĄlce otevĹ™ela mezi „Şivotem“ a „literaturou“ (a vĹĄeobecnÄ› „umÄ›nĂm“). Jako v mnoha dalĹĄĂch zemĂch, i v ÄŒeskoslovensku se hledaÄ?i novĂ˝ch zpĹŻsobĹŻ vyjĂĄdĹ™enĂ, kterĂŠ dobĹ™e znĂĄme z italskĂŠho neorealismu a svÄ›tovĂ˝ch neoavantgard, musĂ potĂ˝kat s invazivnĂ normou socialistickĂŠho realismu (viz hlavnÄ› Brabec 2000; Bauer 2007). CelĂĄ Ä?eskĂĄ kultura tak Ä?tyĹ™icet let deďŹ novala svoji pozici ve vztahu k socialistickĂŠmu realismu. ZatĂmco oďŹ ciĂĄlnĂ literatura se Ä?Ăm dĂĄl vĂc pĹ™ibliĹžovala sovÄ›tskĂŠmu modelu, a to i v rovinÄ› symbolickĂŠ, a zcela zĹ™etelnÄ› a vÄ›domÄ› se vzdalovala zĂĄpadnĂm literaturĂĄm, v neoďŹ ciĂĄlnĂch strukturĂĄch se i pĹ™es mnohĂŠ technickĂŠ obtĂĹže podaĹ™ilo uchovat ĹživĂŠ vazby s evropskou kulturnĂ tradicĂ a rozvĂjet literĂĄrnĂ Ä?innost, kterĂĄ se v podstatÄ› ubĂrala stejnou cestou, jakou se ubĂraly evropskĂŠ avantgardy. NÄ›kterĂŠ krajnĂ polohy a odstĂny Ä?eskĂŠ literatury onÄ›ch let tak nenĂ moĹžnĂŠ pochopit bez pĹ™ihlĂŠdnutĂ k obrovskĂŠmu sociĂĄlnĂmu tlaku, kterĂ˝ je provĂĄzel. SnaĹžili jsme se — kdyĹž jsme v Ä?eskĂŠ literĂĄrnĂ historii nenalezli komplexnĂ odpovÄ›di — podat vĂ˝klad Ä?eskĂŠho literĂĄrnĂho systĂŠmu padesĂĄtĂ˝ch let, kterĂ˝ vychĂĄzĂ z polemickĂ˝ch diskusĂ let dvacĂĄtĂ˝ch a tĹ™icĂĄtĂ˝ch a snaŞà se postihnout ono desetiletĂ ve vĹĄech jeho rozporech. Snaha uÄ?init z literatury jeden z prostĹ™edkĹŻ, jĂmĹž je moĹžnĂŠ zmÄ›nit myĹĄlenĂ lidĂ a promÄ›nit tradiÄ?nĂ spoleÄ?enskĂŠ struktury, pĹ™edpoklĂĄdala pouĹžĂvĂĄnĂ Ä?Ăm dĂĄl raďŹ novanÄ›jĹĄĂch a sugestivnÄ›jĹĄĂch propagandistickĂ˝ch prostĹ™edkĹŻ. PominutĂ celĂŠho tohoto sloĹžitĂŠho systĂŠmu vede k banalizaci, tak typickĂŠ pro nÄ›kterĂŠ uÄ?ebnice: podobnÄ› jako vĂ˝chodoĹ™ĂmskĂĄ Ĺ™ĂĹĄe upadala prĂ˝ uĹž o celĂ˝ch tisĂc let dĹ™Ăve, neĹž si vĹĄimla, Ĺže je pouhĂ˝m pĹ™eĹžitkem minulĂ˝ch dob a rozhodla se koneÄ?nÄ› zaniknout, bĂ˝vajĂ dnes i socialismus a socialistickĂ˝ realismus Ä?asto popisovĂĄny jako historickĂŠ pĹ™eĹžitky, jejichĹž Ăşpadek byl zĹ™ejmĂ˝ jiĹž od samĂŠho poÄ?ĂĄtku. SkuteÄ?nost je samozĹ™ejmÄ› ponÄ›kud sloĹžitÄ›jĹĄĂ a je naivnĂ pĹ™ehlĂĹžet, Ĺže bohatstvĂ a rozsah toho, co nazĂ˝vĂĄme „jinou kulturou“, tedy tou, kterĂĄ nebyla uznĂĄvĂĄna oďŹ ciĂĄlnĂmi strukturami a Ä?asto s nimi polemizovala a kterĂĄ o sobÄ› dala hlasitÄ›ji vÄ›dÄ›t nejprve (Ä?ĂĄsteÄ?nÄ›) na
[ ]
konci šedesátých let a poté (mnohem rozhodněji) až po roce 1989, je především výsledkem takřka existenciální nutnosti vymezit se proti tomuto společenskému diktátu.14) Bez znalosti kulturního a společenského pozadí, na kterém vznikla, ztrácejí díla nejen Kunderova, Hrabalova, Škvoreckého, Kolářova a Holanova, ale i Zbyňka Havlíčka, Egona Hostovského či Egona Bondyho mnoho na své síle.15) Jestliže budeme na čtyřicetiletou historii české literatury stále pohlížet jako na více či méně náhodný import cizorodých prvků, pak jistě jen těžko pochopíme všechny dramatické pohnutky, které patří ke zdejší historii a kultuře. Mnozí intelektuálové se jen těžko vyrovnávají se zmizením zjednodušujícího modelu fungování literárního systému a s nutností znovu definovat nejen svoji poetiku, ale i svou pozici ve zcela jiné kulturní situaci, než jaká vládla v dobách samizdatu. Ve snaze zrekonstruovat pro italské studenty význam a důležitost této etapy české kultury volil jsem cestu rozboru historického a literárního vývoje kulturního systému, který se od té doby radikálně změnil. Jen při podrobném zkoumání socialistického realismu si uvědomíme, jak moc je naše představa o minulosti ovlivněna tím, jak vnímáme umění dnes, jak je vzdálena snahám poválečné doby, kdy sami umělci usilovali o zařazení do sociálního a výrobního systému budovaného na nových základech. Boje za rozšíření nebo omezení konceptu socialistického realismu jsou nedílnou součástí historie myšlení a kultury 20. století, a to se týká nejen českého prostředí, ale tak trochu celé evropské kultury. Právě proto jsem považoval za vhodné věnovat pozornost i historickému rámci, v němž dané literární boje probíhaly a který vedl ke zrodu socialistické mytologie, jež poznamenala celou českou kulturu padesátých let, ať už jejím přijetím, nebo odmítnutím. To vše se samozřejmě odráží v uspořádání této knihy. Po třech kapitolách, kde se mluví hlavně o historických a politicko-kulturních událostech, následují kapitoly věnované jednotlivým aktérům literárního dění padesátých let. Nakonec je třeba zdůraznit, 14) O vymezení pojmĤ popisujících neo¿ciální kulturu viz základní staĢ Petra Fidelia
z roku 1981 (Fidelius 2000). 15) Pavel Janáþek napsal napĜíklad, že „z dnešního pohledu se proto padesátá léta v lite-
ratuĜe jeví nejen jako období policejního teroru a hodnotové i kulturní nivelizace, ale také jako polarizovaný, bohatý, dramaticky rozeklaný svČt literárních gest, vznikajících pod mimoĜádným napČtím“ (Janáþek 2007: 17).
[ ]
Ĺže kniha zĂĄmÄ›rnÄ› osciluje mezi dvÄ›ma rĹŻznĂ˝mi pĹ™Ăstupy: hodnocenĂm literĂĄrnĂho dĂla nezĂĄvisle na dobÄ› jeho vzniku a rekonstrukcĂ historie textu (to je nezbytnĂŠ zejmĂŠna v pĹ™Ăpadech, kdy mezi vytvoĹ™enĂm a vydĂĄnĂm jednoho dĂla uplynula i celĂĄ desetiletĂ). CĂlem knihy pak bylo podat italskĂ˝m studentĹŻm zajĂmavĂ˝ a co nejĂşplnÄ›jĹĄĂ obraz toho, co se v padesĂĄtĂ˝ch letech v Ä?eskĂŠ kultuĹ™e a literatuĹ™e udĂĄlo. Jsem totiĹž pĹ™esvÄ›dÄ?en, Ĺže pouze konfrontacĂ vĹĄech proudĹŻ, dÄ›jĹŻ a autorĹŻ vyvstane celkovĂ˝ obraz kultury padesĂĄtĂ˝ch let v celĂŠ svĂŠ sloĹžitosti. Do jakĂŠ mĂry se tento zĂĄmÄ›r zdaĹ™il, to aĹĽ posoudĂ jinĂ. * * * KaĹždĂĄ kniha mĂĄ svĹŻj pĹ™ĂbÄ›h. HezkĂ˝m zpĹŻsobem popsal kdysi Alex Kerr, jak se zmÄ›nila struktura jeho knihy o Japonsku: „V divadle kabuki existuje forma pĹ™evlĂŠkĂĄnĂ na scĂŠnÄ› zvanĂĄ hikinuki, coĹž doslova znamenĂĄ ,vytĂĄhnout nitě‘. Herec mĂĄ na sobÄ› dvÄ› kimona zĂĄroveĹˆ, pĹ™iÄ?emĹž to hornĂ je lehce prostehovanĂŠ dlouhĂ˝mi bavlnÄ›nĂ˝mi nitÄ›mi. Ve sprĂĄvnĂŠm okamĹžiku divadelnĂ zĹ™Ăzenci, obleÄ?enĂ v Ä?ernĂŠm, zatĂĄhnou za nitÄ› a herec se svleÄ?e z prvnĂho kimona a objevĂ se v ĂşplnÄ› novĂŠm kostĂ˝mu. [‌] Tato kniha proĹĄla pÄ›ti hikinuki: od Ä?lĂĄnkĹŻ ke knize, pak k pĹ™ednĂĄĹĄkĂĄm, k Bodhiho pĹ™ekladu aĹž ke koneÄ?nĂŠ anglickĂŠ verzi. NicmĂŠnÄ› bÄ›hem vĹĄech tÄ›chto pĹ™evlekĹŻ jsem se snaĹžil zĹŻstat co nejvÄ›rnÄ›jĹĄĂ duchu originĂĄlu.“ (Kerr 1999: 9–10) NedokĂĄzal bych najĂt pĹ™esnÄ›jĹĄĂ popis. Na poÄ?ĂĄtku byla moje diplomovĂĄ prĂĄce Gli anni tra il cane e il lupo. Tentativo di ricapitolazione della letteratura ceca degli anni 1945–1959 [Roky mezi psem a vlkem. Pokus o rekapitulaci Ä?eskĂŠ literatury v letech 1945–1959], obhĂĄjenĂĄ v roce 1996 na Ĺ™ĂmskĂŠ univerzitÄ› La Sapienza.16) PĹ™i delĹĄĂ odboÄ?ce, kdy jsem se zabĂ˝val Ä?eskou historiĂ 17. stoletĂ a napsal doktorskou prĂĄci o rekatolizaci, jsem mÄ›l moĹžnost sledovat, jak silnĂĄ je v Ä?eskĂŠ kultuĹ™e tendence zbavovat se kontroverznĂch obdobĂ nĂĄrodnĂch dÄ›jin. PadesĂĄtĂ˝m lĂŠtĹŻm jsem se ale vÄ›noval dĂĄle, se zĂĄjmem jsem sledoval veĹĄkerou literaturu, ale stĂĄle jsem mÄ›l dojem, Ĺže chybĂ syntetickĂĄ prĂĄce, kterĂĄ by souhrnnÄ› postihla jak povĂĄleÄ?nĂŠ peripetie kulturnĂ politiky, tak literĂĄrnĂ Ä?innost jednotlivĂ˝ch skupin a spisovatelĹŻ. I velice podrobnĂŠ 16) Jejà Þåst byla publikovĂĄna zĂĄhy po obhajobÄŒ (Catalano 1996).
[ ]
studie o různých autorech jako by postrádaly vůli srovnávat jevy, které jsou obecně vnímány jako příliš rozdílné (velice například pochybuji, že kritici, kteří se zabývali či zabývají dílem Holanovým, znají dobře též dílo Egona Bondyho). Snaha o úplné postižení celku samozřejmě představuje pro tuto práci nebezpečí silného zjednodušování, ani při nejlepší vůli se však nešlo vyhnout zkracování či dokonce vynechání mnoha významných podrobností. Když jsem zjistil, že mnozí moji italští studenti používají tuto původně diplomovou práci jako jakési stručné dějiny české poválečné literatury, rozhodl jsem se ji — po neustálém naléhání Aleny Wildové Tosi a Annalisy Cosentino (kterým děkuji, že mě nenechaly na pokoji) — publikovat. I když jsem ještě netušil, jak náročná práce to bude, cítil jsem potřebu mnohé věci změnit a prohloubit. Mé počáteční rozpaky pramenily z toho, že jsem si byl vědom četných problémů, které vyvstanou: diplomová práce pochopitelně ještě není kniha. Pak tu byl problém časový. Práce byla napsána v době, kdy existovalo jen málo studií o české poválečné literatuře, protože socialistický realismus byl v kolektivním povědomí stále příliš živý a dobu, od níž je třeba mít také náležitý odstup, bylo obtížné analyzovat sine ira et studio. O několik let později už byla situace jiná, a tak mi nezbývalo než se k textu znovu vrátit a doplnit ho — což někdy ve skutečnosti znamenalo celý ho přepsat. Takto jsem knihu poprvé předělával v letech 2002–2003 a vyšla nakonec v Římě v roce 2004 (Catalano 2004). Nyní díky zájmu a vytrvalosti nakladatelství Host vychází kniha česky (znovu přepracovaná a v mnohém doplněná), dva roky poté, co jsem pro české vydání připravil svoji italskou knihu o české protireformaci (Catalano 2008). Tato dvě období, doba protireformace a padesátá léta, mě „pronásledují“ už mnoho let… Práce na obou knihách však samozřejmě byla v mnohém odlišná: ta první byla celá založena na archivním bádání, zatímco tato druhá — která si svým způsobem uchovává „mladické“ rysy původní italské diplomové práce a jejíž sekundární literaturu jsem aktualizoval k létu 2009 — z velké části využívá bádání jiných. I přesto však, alespoň v mých očích, mají obě mnoho společného. Rád bych zde zopakoval poděkování z italského vydání: v první řadě Evě, která mi kdysi dala vážný důvod, abych se vracel do Prahy, dále Aleně za vydatnou pomoc, Simonovi za nové nadšení pro slovanské kultury (ještě dnes spolu vydáváme časopis eSamizdat,
[ ]
přístupný v úplnosti na webu: www.esamizdat.it) a svým tehdejším studentům z Florencie a Pisy, protože díky nim jsem tehdy měl znovu pocit, že to všechno má nějaký smysl. Nicle Mazzoni vděčím za fotografii na obálce italského vydání (pořízené v Praze v roce 1951), která byla takovým malým shrnutím toho, o čem pojednává tato kniha: socialistické nadšení, mírová hesla a kult trojice Stalin–Togliatti–Gottwald. Nyní nezbývá než konstatovat, že Umberto Eco měl pravdu, když napsal, že „diplomová či rigorózní práce je něco jako slepice, která se dostane hospodyňce na stůl: vývar je na polévku a kosti sežere pes. Všechno se uplatní, nevyhodí se nic,“ a navíc jsem konečně dostál starému slibu, protože je koneckonců také pravda, že „k diplomové práci se badatel vrací třeba i po deseti, dvaceti a třiceti letech. Mimo jiné i proto, že to byla první láska a na první lásku se nezapomíná.“ (Eco 1997: 269, 271) jaro 2010