Karin Erlandssonová: Noční rychlík — ukázka

Original title: Nattexpressen Text © Karin Erlandsson 2020 Illustrations © Peter Bergting 2020 Cover design © Caroline Linhult 2020

Published originally in Swedish by Bonnier Carlsen and Schildts & Söderströms

Published by agreement with Helsinki Literary Agency

Czech edition published by arrangement with Agentia Literara Livia Stoia Translation © Jan-Marek Šík, 2022

Czech edition © Host  — vydavatelství, s. r. o., 2022

Tato kniha byla vydána s finanční podporou nadace FILI

This work has been published with the financial assistance of FILI — Finnish Literature Exchange ISBN 978-80-275-1137-2

„

BABIČČIN SEKRETÁŘ

Tím klíčkem musíš otočit dvakrát.“

Babička se na Danju zadívala.

„Dvakrát,“ zopakovala. „Rozumíš, Danjo? Jsi si jistá, že si to zapamatuješ?“

„O jakém klíčku to mluvíš, babi? Od kůlny?“

Babička zavrtěla hlavou.

„Jaká kůlna? Ne, mluvím o klíčku!“

„Teď se trochu ztrácíš,“ podotkla Danja, protože tak to slý chala říkat maminku. „A který zámek máš na mysli?“

Několik týdnů před Štědrým dnem se Danja, její starší sestra Nanda a maminka s tatínkem nastěhovali k babičce. Dělávali to tak vždycky, byla to tradice. Danja a Nanda nechodily do školy a učily se samy. „Abychom si to spolu pořádně užili“, říkala maminka. „A protože Vánoce jsou tu od toho, abychom si jeden na druhého udělali čas,“ dodával tatínek.

Babička bydlela v jedné staré nádražní budově. Kdysi jí a dědovi projížděly vlaky přímo před vchodovými dveřmi.

V přízemí byla kuchyň a velká čekárna s přepážkou, kde se však jízdenky už dávno neprodávaly. Podél stěn stály lavice. Babička s dědečkem obývali patro. Dědeček pracoval na stanici jako přednosta a při příjezdu každého vlaku sešel dolů po schodech. Babička říkávala, že dědeček znal jízdní řád, jako když bičem mrská.

„Děda dokázal zastavit celý vlak,“ vyprávěla. „Prostě jen zvedl červený praporek, a to se pak vlak nemohl rozjet, do kud mu dědeček neukázal praporek zelený.“

Mezitím babička v kuchyni obalovala teplé koláčky v cukru. „Věděla jsem přesně, kdy je mám dát péct, aby byly tak akorát, až přijedou cestující.“

Ti, kdo nastupovali, si koláček snědli při čekání na odjezd vlaku a vystupujícím zase dodal sílu do posledního úseku na cestě domů.

I když vlaky už tudy neprojížděly a dědeček před několika lety zemřel, babička koláčky péct nepřestala. Ale při loňské prosincové návštěvě zapomněla dát do těsta kvasnice a to pak bylo jako cement. Maminka podotkla, že tak už to ve stáří občas chodí. Že se člověk ztrácí a s ním všechno, co si dřív pamatoval.

Podle Danji ale babička přece někde být musí. Možná jí paměť už tolik neslouží, zapomíná recepty a podobně, ona sama však přes to přese všechno přece pořád někde je, že jo? Babička, která se s Danjou převléká za všechno možné a ze

svého sekretáře vytahuje jeden předmět za druhým. Babič ka vyprávějící o pasažérech, kteří do stanice přijížděli, i těch, již se vydávali pryč. Babička, která si pamatuje recept na ty nejlepší koláčky na světě.

Hned jak auto zastavilo, vyrazila Danja přes peron k nádražní budově, vyběhla po schodech do patra a už byla u babičky v pokoji.

„Už jsme tady!“ vykřikla.

Pokoj vypadal navlas stejně jako kdykoli jindy. Na sloup ku postele visel zvoneček, na nočním stolku stály hned vedle misek na čokoládu do řady vyrovnané papírové loďky a zpod postele vykukovaly babiččiny pantofle.

Babička se na Danju podívala a svraštila obočí.

„Dvakrát, otoč tím klíčkem dvakrát,“ pronesla.

Danja vyletěla schody na několik skoků a ještě nemohla popadnout dech.

„Jeli jsme za tebou celý den a konečně jsme tady!“ dostala ze sebe.

„Jeli jste za mnou?“ podivila se babička.

„To jsem já, Danja! Ty mě snad nepoznáváš?“

„Danja?“

Babička se zamračila a zahleděla se na ni, jako by byla ně jaké zapeklité slovo v křížovce.

„Už jsi našla ten klíček?“ zeptala se nakonec.

Danja slyšela, jak maminka, tatínek a její starší sestra Nanda nosí tašky a otevírají dveře do přízemí.

„Podíváme se na tvoje věci?“ zeptala se Danja. „Možná máš ten klíček v sekretáři?“

„Tak dobře,“ odpověděla babička a zavřela oči. „Jde se na to.“ Sekretář dřív stával v kanceláři přednosty stanice za přepážkou na jízdenky. Patříval dědečkovi, který všechny ty zásuvky potřeboval na třídění papírů, účtenek a jízdenek. Když vlaky přestaly jezdit, babička s dědečkem sekretář přestěho vali k sobě nahoru. Byl tak veliký, že aby Danja dosáhla na nejhořejší šuplíky, musela si stoupnout na špičky. Nahoře na sekretáři stálo tolik fotografií, až se tam sko ro nevešly. Dědeček s kníry a mohutným nosem. Všichni tvrdili, že se mu Danja podobá, ale ona si to nemyslela. Na příklad měla dlouhé světlé vlasy, kdežto on zhola žádné. Vypadalo to, jako by si modrou přednostovskou čapku nasadil na vajíčko.

Na hromadě not stál obrázek, který zachycoval babičku coby malou holku společně s krávou, a taky fotka, jak si Nan da s Danjou hrají v okýnku na jízdenky. Danja si od dědečka půjčila čapku a směje se něčemu, co Nanda říká. Babička ze sekretáře nikdy nic nevyhazovala, jen do něho přidávala další a další předměty, dokud nebyly šuplíky tak pře plněné, že už skoro nešly zavřít. Pokaždé když Danja nějakou zásuvku otevřela, objevila něco nového.

Největší nepořádek panoval v nejspodnějším šuplíku. Věci v něm si babička schovávala pro strýčka Příhodu, ať už šlo o zbytky provázků, skoro dohořelé svíčky, rozbité perníkové formičky, či kousky látek.

V další zásuvce měla propínací svetry a ponožky nepasu jící do páru. Z látkového pytlíčku položeného mezi nimi se nesla vůně levandule.

Danja odklopila desku uprostřed sekretáře. Za ní se objevily malé šuplíky. S těmi si vždycky užila nejvíc legrace.

Jeden z nich ukrýval staré nářadí: šroubováky a kleštičky a to nejmenší kladívko, jaké kdy Danja viděla. Podobné měl i dědeček. Dokázal opravit, co mu přišlo pod ruku. Když zrovna na peroně nesignalizoval vlakům, že můžou vjet do stanice, seděl u psacího stolu s lupou na brýlích a spravoval rozbité věci.

Z jiné zásuvky vytáhla Danja červenou hedvábnou stužku se zlatavým nádechem.

„Ten balíček byl pro tebe, babičko? Měla jsi radost?“

„No ano, kdysi jsem dostávala balíčky,“ přitakala babička, oči pořád zavřené.

Danja otevřela zásuvku s pestrobarevnými obaly od bon bonů, další se samými kapesními svítilnami a jednu plnou šperků.

S následujícím šuplíkem bylo třeba hodně zápolit, vzpí ral se a ona musela táhnout vší silou, aby se vysunul. Ležely v něm zahradnické rukavice, malý rýč se zelenou násadou a růžové mýdlo.

„Tohohle jsem si nikdy nevšimla,“ poznamenala Danja a pokusila se vytáhnout sklenici medu.

Sklenice se zasekla, proto zásuvka skoro nešla otevřít.

„Proč máš v sekretáři med?“

Babička zavrtěla hlavou. Danja polkla a zašeptala: „Žádná jiná babička na celém světě není tak zapomnětlivá jako ty. Jsi ta nejzapomnětlivější babička na světě, protože si ani nepamatuješ, co máš ve svém vlastním sekretáři.“

V dalším šuplíku byly malinkaté knížečky, ne větší než poštovní známky. Podobné měla doma i maminka, dostala je jako malá v nedělní škole. Do šuplíku se vtěsnal ještě rozbitý balon, gumová kachnička a krabička školních kříd. Nejmenší zásuvky obsahovaly brýle. Muselo jich tam být přinejmenším dvacet a všechny je na stanici zapomněli pro jíždějící pasažéři.

Danja vklouzla do babiččiných pantoflí, hlavu si zahalila jejím šálem a nasadila si brýle s černými obroučkami.

„Promiňte,“ pronesla nakřáplým hlasem. „Jsem obchodní cestující čokoládou a mám pocit, že je tu pár vzorků, které bych měla ochutnat.“

Babička se vždycky smála, když si Danja zkoušela brýle, ale tentokrát ani neotevřela oči. Danja si sundala převlek a po vzdychla si.

Možná by babičku potěšilo, kdyby zpod postele vytáhla tu papírovou krabici, jak v ní jsou staré vánoční ozdoby? Ba bička sbírala celý život vánoční koule, měla modré a žluté a proužkované a puntíkované.

„Tahle je moje nejoblíbenější,“ řekla Danja a zvedla velkou zelenou ozdobu.

Třpytila se a zářila a vypadala skoro jako zmenšená disco koule.

„Přesouváme se,“ promluvila babička tak náhle, až sebou Danja trhla.

„Kdo se přesouvá?“

„Všechno bude dobré, jenom musíš najít ten klíček,“ pokračovala babička, jako by ji neslyšela. „A otoč jím dvakrát, jednou nestačí. Zapamatuješ si to?“

ZAHRADNÍ SVÍČKA

Vpřízemí se už práskalo dveřmi a tatínek volal něco ve smyslu, ať se postaví na kafe a že on už musí začít při pravovat jednohubky.

„Ten klíček,“ zopakovala ještě jednou babička. „Ptej se na něj, někdo musí…“

„Máš na mysli klíč od vchodu?“ zeptala se Danja. „Ten ležel jako vždycky pod květináčem.“

„Ne, ten nemyslím,“ zamumlala babička. „Menší. Stříbrný.“

Pozvedla ruku a ukázala jí palcem a ukazováčkem, jak asi velký.

„Dvakrát,“ řekla. „Tím klíčkem musíš otočit dvakrát.“

Začala si broukat melodii, kterou Danja neznala. Znělo to jako jakýsi pochod, něco, při čem se dobře drží krok. Danje zatrnulo. Chce, aby babička byla sama sebou, jako dřív. Aby nemluvila o klíčcích a neprozpěvovala si písničky, které Danje nic neříkají.

„Najdu ten klíček, babičko,“ ozvala se. „Slibuju.“

Babička se odmlčela. Svou křehkou rukou pevně sevřela Danjinu paži.

„Jen si pomysli, že dědeček umřel dřív, než to všechno dokončil. A pokazilo se to, strašně se to pokazilo.“

Co myslí tím „všechno dokončil“? Danja nechápala. Babička bez přestání mluvila o něčem, čemu Danja ani za mák ne rozuměla.

„Brzo začne vánoční slavnost,“ prohodila, aby přivedla ba bičku na jiné myšlenky. „Pozvaní jsou všichni kamarádi od našich, přidáš se k nám na chvíli?“

Babička seděla zcela bez hnutí, jako by napínala uši, aby zaslechla nějaký velmi vzdálený zvuk.

„Přijde i Nils? Ten si na tyhle slávy potrpí.“

Danja potlačila slzy. Nils byl její děda.

„Ne,“ dostala ze sebe. „Dědeček nepřijde.“

Ačkoli s babičkou ráda trávila každou volnou chvíli, ule vilo se jí, když se dveře najednou s prudkou ranou rozletěly a objevila se v nich Nanda.

„Tak tady seš! Všude tě hledám, hosté tu budou co nevidět a máma chce, abys jim odebírala kabáty.“

„Proč já? Nemůžeš to dělat ty?“

Dřív Nanda mívala stejně světlé vlasy jako Danja a všichni říkali, že si jsou tak podobné, že by mohly být dvojčata. Ale Nanda si pak vlasy obarvila na fialovo a pak na modro a teď na černo se stříbrnými proužky. Kolem očí si namalovala černé kruhy a na nehty nanesla neonově růžový lak. Docela jí to slušelo.

Dřív si hrávaly u přepážky na jízdenky, což byla díra ve zdi s okýnkem, které se dalo otevírat a zavírat.

Zůstala v čekárně od doby, kdy přednostoval jejich dědeček. Jednoho dne seděla Danja za okýnkem a čekala na Nandu — ta ale nepřicházela. Danja nastříhala nové jízdenky, proděravěla je starými dědovými kleštičkami a roztřídila jízdní řády. Nakonec se Nandu vypravila hledat. Našla ji v kuchyni u maminky.

„Proč sis nepřišla koupit jízdenku? Odjíždíš přece do války, kde budeš vojákům amputovat nohy!“

„Fuj, to tak,“ odfrkla si Nanda.

„Chceš si hrát na něco jiného? Můžeš být třeba ředitelka cirkusu!“

Nanda pustila mrkev, kterou právě strouhala, a otočila se na sestru.

„Hrát si v tom starým okýnku je leda tak pro prťata.“

„Možná jednoho dne přijede vlak,“ zaprotestovala Danja. „Babička říká, že…“

„Ale prosím tě,“ utnula ji sestra. „Už toho nech. Vždyť je to jenom jako.“

Nanda zavinula babičce nohy do deky a zasunula otevřené šuplíky sekretáře.

„Co tady okouníš? Neslyšelas, že máš jít pomoct?“ houkla na Danju.

Každý rok v prosinci bydleli u babičky na stanici a stejně tak se stalo tradicí pořádat hned po příjezdu oslavu. Ještě si

skoro ani nestihli vybalit a už stál na schodech první host. Ale maminka s tatínkem to tak chtěli. Maminka říkala, že se jim po přátelích celý rok stýská a nechtějí na ně čekat ani ov teřinu déle, než je nezbytně nutné.

„Proč mám vždycky chodit pomáhat já?“ namíchla se Danja. „A co budeš vůbec dělat ty?“

„Já si musím nachystat klarinet, už teď to nestíhám.“

Nanda se prohrabovala v hromadě starých not nahoře na sekretáři. Patřily dědečkovi, ačkoli Danja ho nikdy neslyšela na nic hrát.

„Klarinet? Ty budeš hrát? To nám chceš vyděsit hosty k smrti?“ popíchla Danja sestru.

Z přízemí se ozval maminčin hlas.

„Holky, nehádejte se! Pomáhat budou všichni!“

Danja se na Nandu zašklebila a pak se obrátila na babičku:

„Vzpomínáš si, jak jsi na vánoční slavnost vždycky pekla sluneční koláčky?“

Babička neotevřela oči.

„Pak ti přijdu popřát dobrou noc. A jestli uslyšíš nějaké děsivé zvuky, neměj strach, to jenom Nanda hraje na klari net.“

Poslední větu schválně pronesla tak nahlas, aby ji slyšela i sestra, jenže ta mezitím odešla do svého pokoje.

„Danjo!“ zakřičela znovu maminka. „Pojď dolů do kuchyně pomoct tátovi! A honem!“

Tatínek stál v kuchyni a přes červený oblek měl přehozenou umaštěnou zástěru.

„Vzala bys tác s jednohubkami do čekárny? A vytáhni ze sáčku zahradní svíčky! Ty ses ještě nepřevlíkla?“

Danja se zahleděla na svůj pletený svetr a obnošené džíny.

„Tak dobře,“ pokračoval tatínek a bylo poznat, že se snaží mluvit klidně. „Nejdřív skoč s těmi jednohubkami do čekárny, pak zapálíš svíčky, a potom se půjdeš do svého pokoje převléct, šaty jsem ti vyžehlil a pověsil na dveře.“

„Žádné svíčky tu nejsou,“ ohlásila Danja, když prohledala sáčky na stole.

Ve stejný okamžik se z patra ozval pronikavý tón.

„Že já tu Nandu prosil, aby nám zahrála,“ zamumlal tatí nek. „Zeptej se mámy, kam ty svíčky dala.“

Danja sebrala tác s fíky a sýrovými sušenkami a balancovala s ním chodbou a dál do čekárny. Maminka stála na lavici a upevňovala ke stropu světelné girlandy.

„Taťka se ptá, kde jsou zahradní svíčky.“

Maminka zrovna držela jeden řetěz oběma rukama a dru hý v puse, takže její odpovědi Danja rozuměla jen stěží.

„V sáčku… na stole…“

„Tam jsem se koukala, ale nic jsem nenašla.“

Maminka si girlandu strčila pod paži, aby mohla mluvit zřetelněji.

„Měla jsem všeho až nad hlavu. Asi jsem je na nákupním seznamu přehlédla.“

Maminka vytřeštila oči a zavrtěla hlavou. Rodiče milovali seznamy, a jakmile něco vyřídili, koupili nebo řekli, hned si položku odškrtli. Pokaždé když něco přece jen nešlo podle

plánu, vypadala maminka přesně takhle — jako by ztratila pevnou půdu pod nohama a očekávala, že teď už se může přihodit úplně cokoli.

V čekárně se objevil tatínek s brusinkovou šťávou.

„Snad jsi na ně nezapomněla! Nenastudovala sis snad ten seznam? Jak teď budou hosti vědět, že můžou jít dál?“

„Vždyť to se přece rozumí samo sebou,“ opáčila maminka. „Možná už můžeme přestat s…“

„Je to tradice! Zahradní svíčky zapalujeme vždycky!“ pře rušil ji tatínek a stiskl zuby přesně tak, jak to měl ve zvyku, když přemýšlel. „Nepovalují se tu někde jiné?“

„Možná má babička nějaké v sekretáři,“ uvažovala Danja. „Vždyť víte, tam se najde ledasco.“

„No samozřejmě!“

Tatínek odložil podnosy.

„Uděláme to takhle: máma rozvěsí ty řetězy, Danja prohledá sekretář a zapálí jakékoli svíčky, co najde, a já nanosím dovnitř zbytek jídla.“

Zhluboka se nadechl.

„Všechno je pod kontrolou. Všechno je pod kontrolou.“

Ještě když Danja stoupala nahoru po schodech a vbíhala do babiččina pokoje, slyšela, jak si tatínek stejná slova opakuje pořád dokola. Babička nahlas chrápala, pusu otevřenou. Danja ji letmo pohladila po tváři. Pak vysunula nejspodnější šuplík, ten, kde si babička schovávala, co jí zrovna přišlo pod ruku.

Prohrabávala se kousky látek a plechovkami se zaschlou barvou, přesunula štůsek starých jízdenek a namotala kus

provazu, který se vinul mezi lichými pánskými botami. Až když to všechno vyskládala na podlahu, v nejzazším rohu za vším tím mišmašem našla — svíčku.

Velikou a červenou, knot měla nahoře jen trochu ohořelý. Výborně.

Rychlostí blesku se vřítila do svého pokoje, rychlostí blesku ze sebe stáhla džíny a nasoukala se do šatů.

Pak vyběhla ven na peron, vytáhla sirky, a zrovna když první auto vjelo na dvůr, svíčku zapálila. Rozhořela se jistým plamenem a zemi kolem sebe propůjčila načervenalý odstín. Nehoří zahradní svíčky zlatě? Danja pozorovala plamínek a snažila se vzpomenout si, ale vyrušily ji světlomety něko lika vozidel.

Brzy se ozval smích a bouchání dveří aut.

Tatínek vyšel na schody a rozpřáhl ruce. „Vítám vás, vítejte všichni u nás!“

VÁNOČNÍ SLAVNOST

Ještě nezačalo sněžit, ale vzduch byl čistý a studený. Plamen svíčky se mihotal a zbarvoval zemi kolem sebe do červe na. Na dvůr přijížděla další a další auta naplněná přáteli Danjiných rodičů a parkovala na peroně před babiččinou stanicí. „Vždycky to stíháme, nechápu, co se táta tak stresuje. Vždyť přece jenom stačí držet se seznamu,“ pronesla maminka, sto jící za Danjou. „Skvělé, žes tu svíčku našla.“

„ Byla v babiččině sekretáři.“

„No jo, ta tam taky má kdeco,“ usmála se maminka. „Jednou jsem tam našla nádobku na vylévání vody z loďky. No chá peš to?“

Danja odebírala kabáty a bundy a čepice a šály. Usmála se na všechny, kdo žasli nad tím, jak jen to vyrostla, celkem sedm k rát odpověděla, že je jí jedenáct, a ano, na vánoční prázdniny se těší, a třikrát musela upřesnit, že na klarinet nehraje ona, ale Nanda.

Novým hostům ukazovala, kde je záchod a kde najdou židle navíc, doplňovala jednohubky a přinesla starou misku s vodou pro žíznivého psa.

„Vezmeš to tu za mě?“ zeptala se Nandy, když ji uviděla scházet dolů z patra.

Sestra měla na sobě křiklavě fialové šaty a rty si namalovala na černo. A předstírala, že neslyší.

„Chci babičce popřát dobrou noc,“ řekla Danja hlasitěji. „Můžeš chvíli pomáhat hostům?“

„Já už u ní byla,“ opáčila Nanda a pokračovala dál do če kárny. „A hosti jsou tvoje práce, já mám na starost důležitěj ší věci.“

Danja přijala bundu, kterou jí podával nějaký kluk v obleku a s puntíkovanou kravatou.

„Hrát na klarinet není důležitější než babička.“

„Promiň?“ ozval se kluk. „To říkáš mně?“

„Ale nic,“ pospíšila si Danja. „Už musím jít.“

Do babiččiny ložnice doléhaly zvuky oslavy jen coby vzdá lený hukot. Babička nespala, ležela na posteli a za zády měla naskládanou horu polštářů, které ji podpíraly. Danja rozsví tila lampičku nad sekretářem.

„Tolik lidí!“ povzdychla si babička.

Hlas jí zněl radostněji než předtím, jako by i ji nakazila slavnostní nálada.

„Přišli na tu oslavu, co naši vždycky organizují,“ vysvětlila Danja.

„Oslavu… Já ti byla na tolika oslavách!“

„Vyprávěj mi o tom, babi,“ zaprosila Danja. „Povyprávěj mi onejlepší oslavě, na jaké jsi kdy byla.“

„Měla jsem na sobě červené šaty a celou noc jsem protančila. A za úsvitu jsme jedli čerstvě upečené sluneční koláčky.

Ten název vymyslel děda. Říkával, že když je jí, jako by ukusoval ze samotného slunce.

Světlanko, Světlanko, tvé koláčky jsou jako ze slunečního světla. Tak je vždycky popisoval.“

Šum dole v čekárně utichl a Danja uslyšela, jak si Nanda připravuje notový stojan a rozeznívá klarinet prvními tóny.

„Poslouchej, teď bude Nanda hrát!“ vybídla babičku. Jakmile k nim dolehla ona melodie, babička se zachvěla. Jako by ji něco vystrašilo a zároveň naplnilo očekáváním, vypadalo to, že se chce zvednout z postele.

„Vlak přijíždí,“ hlesla a pokusila se vstát.

Danja ji zadržela. Babička přece nemůže vtrhnout na oslavu jen tak v noční košili!

„To hraje Nanda,“ uklidňovala ji. „Sice to zní jako vlak, ale je to jenom klarinet.“

„Vlak přijíždí,“ zopakovala babička.

Danja si povzdychla. Před chvílí jí na okamžik připadalo, jako by se vrátila v čase.

„Už půjdeme spát, babi, je pozdě.“

Slyšela, jak Nanda tu melodii hraje čím dál rychleji a rychleji a že ostatní tleskají do rytmu.

„ Furt jenom machruje,“ odfrkla si Danja a naklepala babičce polštář. „Leží se ti dobře?“

Zhasla lampičku a zavřela dveře. Nevěděla, jestli si babič ka jejího odchodu všimla.

V čekárně se tísnilo tolik lidí, až se okna začínala rosit.

„Ne, víc dortu nedostaneš, musí zbýt pro všechny,“ slyšela kohosi říkat tomu klukovi v obleku a s puntíkovanou kravatou. Hlas určitě patřil jeho mamince.

„Táta by mi dovolil vzít si víc!“ Jeho maminka si povzdychla.

„A ten tu teď není, nebo snad ano?“

Přerušil je Danjin tatínek. Zrovna zacinkal na skleničku a přitáhl si k sobě maminku.

„Drazí přátelé,“ začal a odkašlal si.

Danja se posadila na nejnižší schod. Tátovy proslovy si byly podobné jako vejce vejci.

„Před patnácti lety jsem vystoupil právě na tomto peroně, zůstal stát právě před tímto domem a pak vyšla na schody právě tato žena a zeptala se mě, jestli jsem si skutečně ne spletl stanici.“

„A nespletl!“

Několik hostů už vědělo, co se chystá říct, a doplnili ho. Tatínek se usmál.

„Občas nás jízdenka nezaveze tam, kam jsme se domnívali, že se chceme dostat,“ poznamenal. „Občas totiž skončíme přesně tam, kde jsme skončit měli.“

„A to ačkoli na jízdence stálo něco jiného,“ dořekla Danja spolu s ním.

Všichni hosté je zahrnuli potleskem a mamince tatínkův polibek vehnal červeň do tváří. Nanda odešla s klarinetem v ruce na chodbu. Na zubech jí ulpěla rtěnka.

„To mi to šlo, že jo? Žes nikdy neslyšela nic tak dobrýho?“

„Neslyšela jsem tě, byla jsem u babičky.“

Hosté odtáhli stoly a židle na stranu a dali se do tance. I to patřilo k tradici.

Kluk, kterému máma zakázala přidat si dort, vyšel na chodbu a zabořil se mezi bundy, až jich několik spadlo na podlahu.

„Potřebuješ pomoct?“ oslovila ho Danja.

„Jsem v pohodě,“ odpověděl jí.

Chtěl pak ještě něco dodat směrem k Nandě, ale ta ho předběhla:

„My se asi ještě neznáme. Jmenuju se Nanda.“

Natáhla k němu ruku. Co ji to popadlo? pomyslela si Danja. Takhle zdvořile se nikdy s nikým nezdraví. Kluk chvíli na její ruku zíral. Nakonec ji přijal.

„Ne, to asi ne. Já jsem Konrád.“

I Danja natáhla ruku, ale Nanda ji odstrčila.

„Jí si nevšímej, to je moje malá sestřička Danja. Ta nemá páru vůbec o ničem.“

Nanda se odmlčela a upřeně na Konráda hleděla.

„Stalo se něco?“ zeptala se po chvíli. „Vypadáš nějak naštvaně.“

„Ale vůbec,“ opáčil.

„Ale jo, a když mi to řekneš, tak třeba budu vědět, co s tím,“ nenechala se odbýt Nanda.

Kluk vytáhl z náprsní kapsy kapesník a vysmrkal se. „Máma mi pořád říká, že jsem na něco moc malý.“

Kolem prošla Danjina maminka s nachovými tvářemi a veselýma očima.

„Pomůžete mi sklidit nádobí? Dejte zatím všechno do kuchyně. Konrád se určitě může taky zapojit.“

Danja následovala maminku do čekárny. Ta byla tak plná lidí, že jí ostatní v tlačenici zmizeli. Uklidila prázdné talíře a sklenice a setřela z přepážky na jízdenky lepkavou brusin kovou šťávu. Nanda a Konrád odešli každý s kupičkou talířů do kuchyně, ale nevrátili se. Danju to ještě víc namíchlo. Ta Nanda se vždycky ze všeho vyvlíkne!

Danja už nějakou tu chvíli uklízela, když si všimla, že tatínek začal připravovat ohňostroj. Nandinu hru na klarinet babička považovala za vlak. S čím si asi splete vybuchující rakety? Rychle si umyla upatlané ruce a vyšla na peron za maminkou.

„Půjdu nahoru k babičce, aby se nebála,“ řekla jí. Maminka ji letmo pohladila po tváři.

„Tak jo, to od tebe bude milé. Možná by se chtěla na ohňo stroj podívat? Mohla by ses jí zeptat, jestli nezvládne na chvíli sejít dolů?“

Okamžik na to se nebe rozzářilo zeleným světlem a ozvalo se zaburácení. Danja se prodírala mezi všemi hosty mířícími ven. U schodů narazila na Nandu a Konráda. Chlapec držel v ruce stříbrné kapesní hodinky s otevřeným víčkem a ukazoval Nandě ciferník.