Joshua B. Freeman: Behemot. Dějiny továrny a utváření moderního světa

Joshua B. Freeman

Dějiny továrny a utváření moderního světa

Behemoth This edition published by arrangement with the first publisher of the English edition W. W. Norton & Company, Inc. Copyright © 2018 by Joshua B. Freeman Cover art: Pittsburgh by Elsie Briggs, 1927 © 2019 Digital image, Whitney Museum of American Art / Licensed by Scala Translation © Daniel Řezníček, 2019 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019 ISBN 978-80-275-0006-2

Jako vždy, Debbie, Julii a Leně

ÚVOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

KAPITOLA 1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

„Jako Minerva z hlavy Jupiterovy“ Zrození továrny

KAPITOLA 2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

„Životní světlo“ Novoanglický textilní průmysl a utopické vize

KAPITOLA 3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

„Civilizační pokrok“ Průmyslové výstavy, výroba oceli a cena za prométheovství

KAPITOLA 4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137

„Zbožňuji továrny“ Fordismus, dělnictvo a velkotovární romantika

KAPITOLA 5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187

„Komunismus je sovětská moc plus elektrifikace celé země“ Překotná industrializace Sovětského svazu

KAPITOLA 6 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

243

„Společné industrializační požadavky“ Hromadná výroba za studené války

KAPITOLA 7 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

287

„Foxconn City“ Obří továrny v Číně a Vietnamu

ZÁVĚR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

333

PODĚKOVÁNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

343

POZNÁMKA PŘEKLADATELE �� 347 POZNÁMKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

349

REJSTŘÍK . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

405

Když jsem si znova přečetl Tvůj spis, uvědomil jsem si s lítostí, jak stárneme. Jak svěže a vášnivě, s jakou odvážnou předvídavostí ses do toho dal, beze všech učených a vědeckých pochybností! A sama iluze, že zítra či pozítří se vynoří na denní světlo historický rezultát, dává tomu všemu vřelost a optimistickou náladu — a od toho se zatraceně nepříjemně odráží pozdější „šedivá šeď“. — karl marx z dopisu Friedrichu Engelsovi z roku 1863 o knize Postavení dělnické třídy v Anglii

Na moři mají námořníci neustále plné ruce práce […]. Vyrábějí nevzhledný druh provázku na oplétání lan zvaný dvoupramenný motouz […]. Jako materiálu používali zbytků starého lanoví zvaného cucky, jež se cupuje na kousky a pak kroutí v nové kombinace, stejně jako se vyrábí většina knih. — herman melville, První plavba

ÚVOD

Většina z nás žije ve světě, který byl vyroben v továrně. Téměř vše, co je v pokoji, v němž právě píšu tyto řádky, pochází z továrny: nábytek, lampa, počítač, knihy, tužky, pera, sklenice. Totéž platí o mém oblečení, botách, hodinkách a mobilu. V továrně vyrobili i většinu samotného pokoje: sádrokartonové příčky, okna a okenní rámy, klimatizaci, parketovou podlahu. V továrnách vzniká jídlo, které jíme, léky, které užíváme, auta, kterými jezdíme, i rakve, v nichž nás jednou pohřbí. Pro většinu z nás by bylo velmi obtížné přežít alespoň nějakou dobu bez věcí vyrobených v továrně. Přesto většina lidí věnuje průmyslovým výrobnám, na nichž jsou závislí, pramálo pozornosti (snad tedy s výjimkou samotných továrních dělníků). Většina spotřebitelů průmyslových výrobků nikdy v továrně nebyla a nemá ani příliš povědomí o tom, co se uvnitř děje. Ve Spojených státech se více než o přítomnosti továren mluví o jejich absenci. Ztráta přibližně pěti milionů výrobních pracovních míst mezi roky 2000 až 20161 vyvolala napříč politickým spektrem ostrou kritiku mezinárodních obchodních smluv, které ji měly údajně zapříčinit. Práce v továrně je považována za „dobrou práci“, aniž by se pořádně řešilo, co vlastně obnáší. Jen málokdy se továrny dostanou na titulní stránky. Ojedinělým příkladem bylo špatné zacházení s čínskými dělníky sestavujícími iPhony, jež vyplulo na povrch v roce 2010 a nakrátko se z něj stalo mezinárodní téma. Vždy tomu tak ale nebývalo. Továrny, zejména ty největší a technologicky nejpokročilejší, se kdysi těšívaly značnému zájmu. Spisovatelé od Daniela Defoea a Frances Trollopové po Hermana Melvilla a Maxima

ÚVOD

Gorkého nad nimi žasli, nebo z nich měli hrůzu. Továrny navštěvovali nejrůznější zvědavci, mimo jiné Alexis de Tocqueville, Charles Dickens, Charlie Chaplin nebo Kwame Nkrumah. Ve dvacátém století se staly oblíbenou předlohou či námětem pro významné malíře, fotografy a filmové tvůrce, jako byl Charles Sheeler, Diego Rivera nebo Dziga Vertov. O jejich významu pojednávali političtí myslitelé od Alexandera Hamiltona po Mao Ce-tunga. Nejrůznější pozorovatelé již od dob Anglie osmnáctého století rozpoznávali v továrně její převratnost. Továrny byly neoddiskutovatelným poslem nového světa. Jejich novátorské strojní vybavení, nebývale velká pracovní síla a zcela identické výrobky budily značnou pozornost, stejně tak jako hmotná, sociální a kulturní opatření, která se za účelem jejich provozu prováděla. Velké průmyslové podniky vyrábějící obrovské množství spotřebního i výrobního zboží udělaly tlustou čáru za minulostí, a to jak v rovině materiální, tak intelektuální. Velká továrna se stala symbolem ambicí a úspěchů lidstva, ale také jeho utrpení. Opakovaně sloužila jako lakmusový papírek našeho přístupu k práci, spotřebě a moci; byla ztělesněním našich snů i nočních můr ve vztahu k budoucnosti. Dnes již v důsledku všudypřítomnosti továrních výrobků vyčpěl punc novosti továrny, a tak nedoceňujeme mimořádnou lidskou zkušenost, která se s ní historicky pojí. Přinejmenším v rozvinutém světě jsme si už zvykli brát modernitu vyrobenou v továrně jako něco samozřejmého, jako přirozenou součást života. Přitom nic není pravdě vzdálenější. Doba tovární je jen nepatrným zábleskem v dějinách lidstva, který nesahá ani k Voltairově první hře nebo nantucketským velrybářským lodím. Ke zrodu továrny bylo zapotřebí nebývalé důmyslnosti, sveřepého odhodlání a bídy. Naše generace zdědily její zázračné výrobní schopnosti a s ní spojenou dlouhou „tradici“ vykořisťování, aniž bychom se nad tím nějak pozastavovali. Ale to bychom právě měli. Továrna stále ještě definuje náš svět. Američtí učenci a novináři už téměř půl století ohlašují konec doby průmyslové a přechod země k takzvané postindustriální společnosti. Dnes v sektoru výroby pracuje pouze osm procent amerických zaměstnanců, zatímco v roce 1960 jich bylo dvacet čtyři procent. Továrny a jejich dělníci ztratili společensko-kulturní význam, který měli dříve. Avšak v celosvětovém

ÚVOD

měřítku výroba zažívá absolutní rozkvět. Dle údajů Mezinárodní organizace práce pracovalo v roce 2010 v „průmyslu“ téměř dvacet devět procent celosvětové pracovní síly, tedy pouze nepatrně méně než při předkrizovém maximu třiceti procent v roce 2006 a výrazně více než v roce 1994, kdy šlo pouze o dvacet dva procent. V Číně, která je největším výrobcem na světě, průmyslová odvětví v roce 2015 zaměstnávala čtyřicet tři procent její pracovní síly.2 Největší továrny, které svět kdy viděl, jsou v provozu právě dnes. Vyrábějí například smartphony, notebooky nebo značkové tenisky, tedy předměty, jež v očích miliard lidí po celé planetě definují, co to znamená být moderní. Tyto továrny jsou nevěřitelně velké: některé zaměstnávají i více než dvě stě tisíc lidí. Nelze však říci, že by neměly své předchůdce. Mimořádně velké továrny jsou součástí života v průmyslové společnosti již více než dvě stě let. Od chvíle, kdy továrna přišla na svět, zažila každá historická etapa průmyslové komplexy, které vybočovaly ze standardů společenské a kulturní krajiny dané doby, ať už svou velikostí, používanými stroji, výrobními postupy, výrobky či problémy, úsilím a bojem svých dělníků. Už jen jejich názvy — Lowell, Magnitogorsk nebo dnes tzv. Foxconn City — byly vždy spojeny s určitými mentálními obrazy a asociacemi. Tato kniha vypráví příběh oněch význačných továren a mapuje přesuny průmyslového gigantismu z Anglie osmnáctého století do amerického textilního a ocelářského průmyslu devatenáctého století, automobilového průmyslu počátku dvacátého století, Sovětského svazu třicátých let téhož století, nových socialistických států vzniklých po druhé světové válce a konečně do dnešních asijských behemotů. Částečně také prozkoumává výrobní logiku, která v určitých dobách a místech vedla k intenzivnímu soustředění výroby do obrovských a výrazných závodů, zatímco v jiných dobách a místech naopak k jejímu rozptýlení a společenské neviditelnosti. V neposlední řadě je tato kniha studií o tom, proč a jak se velké továrny staly nositeli snů a nočních můr spojených s industrializací a společenskou změnou. Továrna stála v čele revoluce, která proměnila lidský život i celosvětové životní prostředí. Po většinu dějin lidstva — až do prvních náznaků

ÚVOD

průmyslové revoluce a vystavění prvních továren zkraje osmnáctého století — byla naprostá většina světové populace chudá a soustředěná na venkově. Vratké životy lidí provázel hlad a nemoci. V Anglii nedosahovala v polovině osmnáctého století střední délka života ani čtyřiceti let a v některých částech Francie se jen polovina dětí dožívala svých dvacátých narozenin. Průměrný roční růst světové ekonomiky na hlavu byl v období mezi narozením Ježíše Krista a vystavěním první továrny prakticky nulový. Během osmnáctého století se ale dal do pohybu a mezi lety 1820 a 1913 se přiblížil jednomu procentu. V následujících letech růst pokračoval a svého vrcholu dosáhl mezi lety 1950 až 1970, kdy měl hodnotu tří procentních bodů. Kumulativní účinek zvýšené produkce zboží a služeb měl vskutku dalekosáhlé dopady. Nejsnáze je lze vyčíslit nárůstem střední délky života, která nyní ve Spojeném království přesahuje osmdesát let, ve Francii je ještě o trošku vyšší a celosvětově se pohybuje na úrovni takřka šedesáti devíti let. Stabilní přísun jídla, čisté vody a obstojná hygienická opatření jsou nyní ve velké části světa standardem a nikoli jen výsadou malých skupin bohatých obyvatel těch nejrozvinutějších oblastí. Zároveň se ovšem značně proměnil zemský povrch, složení oceánů a teplota ovzduší, a to do té míry, že je nyní v ohrožení samotná existence lidského druhu. Ne všechny tyto změny byly nutně důsledkem průmyslové revoluce, natož velkých továren, ale mnoho z nich ano.3 Jak v kapitalistických, tak v socialistických zemích byla velká továrna prosazována jako způsob dosažení nového a lepšího života cestou zvýšené efektivity a výrobního výkonu, což umožnily především pokročilé technologie a úspory z rozsahu. Velké průmyslové projekty nebyly vnímány jako pouhé prostředky ke zvyšování výnosů a hromadění zásob, ale jako nástroje širšího společenského pokroku. Továrny brzy ztělesňovaly modernitu jako takovou a spisovatelé a další umělci se předháněli v opěvování jejich fyzických schránek i procesů ukrytých uvnitř, jelikož jim v jejich očích propůjčovaly nespočet symbolických a estetických kvalit. Ale stejně tak jako vzbuzovaly utopické sny a nekritické záchvaty uctívání strojů, vyvolávaly též obavy z budoucnosti. Pro mnoho dělníků, společenských kritiků či umělců byla velká továrna synonymem soužení pracovníků, společenského konfliktu a ekologické katastrofy.

ÚVOD

Porozumění dějinám velkých továren nám může pomoci v rozhodování, jakou budoucnost si vlastně přejeme. Obří továrny dokázaly divy v oblasti snižování jednotkových nákladů a chrlení ohromného množství zboží. Přesto se tito svědkové lidské vynalézavosti a práce ve většině případů vyhřívali na piedestalu slávy jen krátce. Většina závodů, kterým se bude tato kniha věnovat, již neexistuje, anebo funguje ve značně omezeném provozním rozsahu. V Evropě, na obou amerických kontinentech a nově také v Asii se opuštěné továrny staly až příliš častým a znepokojivým jevem. Soustředění výroby do několika velikánských komplexů opakovaně činilo tento výrobní model zranitelným, poněvadž volné pracovní síly vždy jednou došly a zaměstnanci začali vznášet nároky na odpovídající finanční ohodnocení, lidské zacházení a demokratické zastoupení (řada výrobců v mnoha zemích čelí těmto požadavkům ještě dnes). Vysoké kapitálové investice zužovaly manévrovací prostor, když se na trhu objevily nové výrobky nebo výrobní technologie. Odpadní produkty průmyslové činnosti a obrovská spotřeba energie způsobily devastaci životního prostředí. To, co zatím stále drží model průmyslového gigantismu naživu, není jeho udržitelnost na jednom libovolném místě, ale naopak jeho neustálé znovuvznikání v nových lokalitách s novou pracovní silou, dalšími přírodními zdroji a snadno zneužitelnou zaostalostí. Dnes, kdy jsme dost možná svědky historického zenitu konceptu velké továrny, ekonomická a ekologická situace naznačuje, že budeme muset pojmu modernity vtisknout nový význam a rozhodnout se, zda má být nadále ztotožňován s donekonečna rostoucí materiální výrobou probíhající v rozsáhlých a hierarchicky organizovaných průmyslových závodech, na jejichž ramenou spočívá lesk a sláva, ale také prokletí a jedovaté výpary minulosti. Když dříve ikonické továrny v Evropě a ve Spojených státech zavřely jednou provždy své brány a zanechaly za sebou jen ruiny a sociální problémy, vzedmula se po nich a jejich světě, zejména mezi modrými límečky, vlna nostalgie. Existují webové stránky, které s láskou dokumentují továrny, jejichž okna jsou již dávno zabedněná. Jsou součástí širšího jevu, v angličtině občas přezdívaného jako „smokestack nostaglia“ (nostalgie po vysokých průmyslových komínech) nebo sarkastičtěji jako „ruin porn“

ÚVOD

(ruinové porno).* Tento fenomén má i svou literární podobu. Marshall Berman poukazuje v eseji o americkém spisovateli Philipu Rothovi na to, že důležitým tématem jeho románu Americká idyla je údajně tragický úpadek amerických průmyslových měst […]. [Roth] píše s vervou už o samotném rozkladu a zmaru, ale jeho vyprávění nabírá ještě větší obrátky, jakmile se snaží představit si příslušné město coby průmyslovou Utopii. Jeho vypravěčský hlas by se dal nazvat „průmyslovou idylou“. Jednotícím prvkem je zde pocit, že včerejší život, kdy muži v těžkých botách vyráběli věci, byl mnohem „opravdovější“ a „autentičtější“ než dnes, kdy je mnohem obtížnější vypovědět, co vlastně celý den děláme. Každopádně, důležitým rysem idylického pohledu na svět je, že nevidí špinavou práci.4 Síla nostalgie po továrnách vychází částečně ze silného konotativního spojení mezi továrnou a myšlenkou pokroku. Osvícenství nám odkázalo představu, že pomocí lidského úsilí a racionality lze ze světa vytvořit místo hojnosti, blahobytu a lepšího mravního řádu, představu, která tvořila ústřední přesvědčení jak podnikatelů, kteří drželi opratě průmyslové revoluce, tak socialistů, kteří byli jejich nejzarytějšími odpůrci. Továrna byla pravidelně vykreslována jako nástroj pokroku, jako téměř kouzelný prostředek k dosažení modernity, součást širšího projektu emancipace člověka od Boha a přírody, jenž nám přinesl velké přehrady, elektrárny, železnice a kanály, které proměnily tvář naší planety. Dnes je pro mnoho lidí samotná myšlenka pokroku již poněkud zastaralá a překonaná, ne-li přímo zkázotvorná; relikt viktoriánské éry, který nemohl obstát tváří v tvář světovým válkám, genocidám a materiálnímu přebytku. Ve světě, který se prohlašuje za postmoderní, působí modernost obstarožně. Z pohledu jiných lidí však idea pokroku nadále může uchvacovat představivost a uchovává si hluboký morální význam rámující touhu po návratu — anebo konečném dospění — ke světu velkoprůmyslu. *

Spojením ruin porn se většinou označuje vyhledávání a fotografování opuštěných továren a městských čtvrtí, často s uměleckými ambicemi — pozn. překl.

ÚVOD

Abychom porozuměli konceptu velké továrny, je třeba nejprve uchopit myšlenku pokroku a modernity. Úplný popis dějin velké továrny se nemůže omezovat pouze na strohé pojednání o architektuře, technologii nebo průmyslových vztazích, ba naopak, musí nás zavést za hranice továrních zdí, k historicky se měnícím morálním, politickým a este tickým vjemům a ohlasům a k tomu, jakou roli továrna hrála v jejich utváření. Modernita, s níž je továrna často spojována, je ošemetný pojem. Může prostě jen označovat moderní povahu věci, tedy to, že je současná, existující v této chvíli. Většinou je jím však míněno něco více než jen neutrální kategorizace. Do devatenáctého století byly věci označované za moderní zpravidla nepříznivě stavěny do stínu minulosti. S nástupem doby továren začala modernost postupně vyvolávat představu něčeho vylepšeného, žádoucího, toho nejlepšího, co je k dispozici. Modernost se pojila s popřením minulosti, odmítnutím starobylého ve prospěch nejnovějšího a přijetím pokroku. Jeden slovník angličtiny definuje modernitu takto: „vyznačuje se opuštěním či zavržením tradičních myšlenek, doktrín a kulturních hodnot ve prospěch soudobých či radikálních hodnot a přesvědčení“. Umělecká a literární moderna zformovaná v devatenáctém století se oddala, slovy Jürgena Habermase, „kultu nového“ a přijala modernost za své motto, přestože ji někdy sama kritizovala a posmívala se jí. Novost se stala samostatnou ctností, zbraní v boji proti tradičním hodnotám a vládnoucím autoritám. Tovární systém a závratné tempo změn, který umožnil, byly základním předpokladem pro tento postoj. Nepřekvapí nás tak, že samotné továrny často sloužily modernistickým umělcům jako předloha a inspirace.5 Tato studie se nesoustředí na všechny továrny, ale na skutečně velké továrny, na továrny s největším počtem dělníků, kteří v nich pracovali.6 Obří továrny sloužily jako šablony pro budoucí vývoj a určovaly podmínky a hranice technologických, politických a kulturních diskusí. Nebyly typické. Většina továren byla menší a méně důmyslná. Velmi často v nich byly horší pracovní podmínky. Nicméně velké továrny na sebe strhávaly veškerou pozornost veřejnosti. Pře, disputace a rozpravy o významu továren se zpravidla soustředily na průmyslové behemoty své doby.

BEHEMOT

Dosud vyšlo o továrnách (natož o velkých továrnách) jen velmi málo studií, které o nich pojednávají napříč časem a prostorem. Málokdy je sama továrna považována za instituci s osobitou historií, estetikou, společenskými vlastnostmi, politickým významem a ekologickými dopady.7 Naproti tomu o jednotlivých továrnách toho bylo napsáno hodně. Platí to zejména o těch, jimž se věnují následující strany. Zvolil jsem je částečně i proto, že už ve své době byly vehementně oslavovány a zatracovány. Bez práce jiných odborníků a také bohatých novinářských záznamů, vládních zpráv, vizuálních materiálů, hereckých ztvárnění a osobních popisů by tento text nemohl vzniknout. Úsilí mých předchůdců je zvláště působivé v tom smyslu, že ačkoli někteří výrobci stavěli své továrny hrdě na odiv, mnohé jiné továrny, od nejstarších anglických závodů na výrobu textilu po dnešní ohromné komplexy, byly pečlivě střeženy za účelem ochrany obchodních tajemství a utajení nekalých a nelidských praktik. Problematika továrny může mnoha dnešním lidem připadat na míle vzdálená od jejich každodenních starostí a strastí. Není tomu tak. Bez ní by jejich životy vypadaly dramaticky jinak. Až na pár čestných výjimek jsme všichni součástí továrního systému. Vzhledem k nesmírným obětem a ohromnému užitku, který nám velká továrna přinesla a přináší, dlužíme sami sobě snahu porozumět tomu, kde se tu vlastně vzala.

KAPITOLA 1

„Jako Minerva z hlavy Jupiterovy“ Zrození továrny

Roku 1721 byla na ostrově na řece Derwent v anglickém městě Derby, co by kamenem od kostela (dnes katedrály) Všech svatých dohodil, postavena první úspěšná továrna v dnešním slova smyslu. Na rozdíl od mnoha starších typů budov, jako jsou třeba kostely, mešity, paláce, pevnosti, divadla, lázně, dormitáře, posluchárny či auly, soudní síně, vězení nebo radnice, je továrna čistě plodem moderního světa, který do značné míry sama pomáhala utvářet. Je pravdou, že již ve starověku se nárazově shromažďovaly velké skupiny dělníků za účelem vedení války nebo výstavby objektů, jako byly pyramidy, silnice, opevnění či akvadukty. Avšak výroba jako taková probíhala až do devatenáctého století obvykle v mnohem menším měřítku. Její hnací silou byli řemeslníci a jejich pomocníci pracující samostatně či v malých skupinkách, anebo rodinní příslušníci, kteří vyráběli zboží pro domácí spotřebu. Ještě v roce 1850 zaměstnávaly americké výrobní závody v průměru méně než osm lidí.1 Se vznikem závodu na zpracování hedvábí bratrů Johna a Thomase Lombeových v Derby přišla továrna na svět jako blesk z čistého nebe a přitom rovnou plně rozvinutá, bez jakýchkoli přechodných či přípravných fází.2 Při pohledu na vyobrazení budovy v ní okamžitě vidíme typickou továrnu. Tento pětipodlažní cihlový objekt obdélníkového půdorysu, z jehož fasády zejí pravidelně uspořádaná velká okna, připomíná svým vzhledem tisíce jiných továren, které teprve měly spatřit světlo světa a z nichž je jich mnoho dodnes v provozu. Uvnitř se nacházely všechny typické znaky

BEHEMOT

moderní továrny: velké množství lidí zapojených do organizované výroby za pomoci strojní techniky. Tím bylo v tomto konkrétním případě vodní kolo o průměru sedmi metrů. Kombinace různých zařízení poháněných nějakou vnější silou a spousty lidí pracujících společně na jednom místě v nás dnes už asi mnoho nadšení nevyvolá, ale tehdy toto spojení představovalo počátek nového světa.3 První fabriky ovšem nevznikaly na pozadí velkých společenských vizí. Naopak, motivací pro jejich zakládání nebylo nic ušlechtilejšího než snaha využít obchodní příležitost. Bratři Lombeovi svou továrnu postavili proto, že anglický trh trpěl nedostatkem organzínu, tedy druhu hedvábné příze používané jako tkalcovská osnova. Tkanina vzniká tak, že příze zvaná útek, se v příčném směru proplétá soustavou rovnoběžných nití, které se říká osnova. Vzhledem k tomu, že vlákna osnovy se při tomto postupu střídavě zvedají, aby se jimi mohl provléknout útek, jsou značně namáhána a musejí být dostatečně pevná. Tento požadavek splňoval právě organzín. Jeho výroba spočívala v tom, že dlouhá vlákna získaná z výměšků housenky bource morušového či několika jiných housenek se nejprve navinula do přaden. Z nich se poté převinula na cívku (čímž vznikl potáč), zakroutila, vzájemně provázala s jinými vlákny do jedné nitě a ta se následně zakroutila znovu, čímž vznikla výsledná příze. Tento způsob úpravy hedvábné příze se nazývá skaní. Zatímco v kontinentální Evropě se k tomuto účelu již používaly stroje, Angličané nadále skali pomocí obyčejných kolovratů. Celý proces tak trval příliš dlouho a poptávku tkalců po organzínu se nedařilo uspokojit. Jistý derbský advokát si tedy roku 1704 nechal postavit třípodlažní továrnu na vodní pohon a vybavil ji skacími stroji dovezenými z Holandska. Najít recept na výrobu kvalitní příze se mu však nepodařilo a jeho podnikatelský záměr skončil nezdarem. Po něm se rozhodl zkusit štěstí již zmíněný místní obchodník s textilem Thomas Lombe. Nejprve vyslal svého nevlastního bratra Johna do severní Itálie s úkolem obhlédnout tamní metody úpravy hedvábí. Ten se nezdráhal ignorovat platné zákony zakazující vyzrazení informací o výrobě skacích strojů a do Anglie se vrátil s několika italskými dělníky a dostatkem technických poznatků. L ombeovi tak byli schopni ve spolupráci s místním stavitelem a konstruktérem postavit

KAPITOLA 1

a vybavit svou vlastní továrnu. Velkou část práce v ní podle všeho zastávaly děti. Samotný Thomas Lombe tvrdil, že jeho přádelna nebyla žádnou velkou trefou do černého, a to částečně i proto, že se mu jen horko těžko dařilo dovážet surové hedvábí z Itálie. Z jeho strany však mohlo jít o strategii, jak odradit konkurenci a přesvědčit parlament, aby mu prodloužil dočasný patent, který mu byl na jeho stroje při zprovoznění továrny udělen. Britská vláda se ovšem místo toho roku 1732 rozhodla podpořit rozvoj průmyslu a vyplatit Lombeovi velkou částku v hotovosti výměnou za to, že modely svých strojů zveřejní.4 Síť továren se rozrůstala pomalu. V roce 1765 existovalo pouze sedm závodů na výrobu organzínu, ačkoli je pravdou, že jeden z nich, nedaleko Manchesteru, zaměstnával na konci století dva tisíce dělníků, což bylo v tehdejším měřítku obrovské číslo. Běžnější byly menší mechanizované dílny na výrobu tramy, tedy o něco méně pevného druhu hedvábné příze používané jako útek.5 Zatímco podnikatelé vedeni praktickými úvahami následovali příkladu bratrů Lombeových jen váhavě a obezřetně, nezávislí pozorovatelé vytušili novátorství a význam derbské přádelny téměř okamžitě. Daniel Defoe navštívil továrnu, onen „mohutný kolos“, ve dvacátých letech osmnáctého století, přičemž ji prohlásil za „zvláštnost vskutku mimořádnou“. Defoe se ve snaze najít pevnou půdu pod nohama tváří v tvář tomuto divu modernity obrací — tak jako Dickensova fiktivní archetypální postava ztělesňující raně průmyslovou éru Tomáš Gradgrind — na „fakta, fakta, fakta“ a „nic než fakta“. V předtuše exaltovaného údivu mnoha budoucích popisů velkých továren líčí, jak strojní technika bratří Lombeových „zahrnuje 26 586 kol a 97 746 pohyblivých částí, které zpracují 73 726 yardů hedvábného vlákna s každým otočením vodního kola, což je třikrát do minuty, tedy celkem 318 504 960 yardů za den a noc“.6 James Boswell, jenž tutéž továrnu navštívil o půl století později jako jeden z nesčetných turistů, kteří se přijeli podívat na tuto novinku, popsal její vybavení poněkud strozeji jako „příjemné překvapení“.7 Pokud by byla derbská továrna zůstala osamocena, možná by se nikdy nestala ničím víc než jen onou „zvláštností vskutku mimořádnou“.

BEHEMOT

Dopadlo to ale tak, že se z ní vyklubal zárodek průmyslové éry. Následovaly další a další továrny, které postupem času dramaticky proměnily britskou ekonomiku a nakonec i celou lidskou společnost. Velká továrna se ukázala být průkopníkem a hlavním symbolem širší průmyslové revoluce, z níž vzešel dnešní svět. Bavlna

Historický význam továrny bratří Lombeů nespočíval v tom, že by se stala předlohou pro přádelny hedvábí, ale že se stala předlohou pro přádelny bavlny. Omezená poptávka, zahraniční konkurence a obtíže se sháněním vhodného surového materiálu zamezily významnějšímu rozmachu výroby hedvábí v Británii. U bavlny byla situace zcela opačná. Tento materiál se stal hnací silou celé průmyslové revoluce a stál za vznikem systému tovární výroby, který využíváme dodnes. Bavlněná tkanina využívaná pro oděvní a dekorativní účely je na světě mnohem déle než nejstarší britské přádelny. V průběhu šestnáctého století se látky předené a tkané v Indii začaly vyvážet do Evropy, západní A friky a na oba americké kontinenty. O sto let později už platily za skutečnou celosvětovou komoditu.8 Ještě ke konci sedmnáctého století by bylo v Evropě výjimkou potkat někoho v bavlněných šatech. Dovážené bavlněné látky se používaly převážně k výzdobě domácností a většina oděvů se vyráběla z jiných vláken: vlny, lnu, konopí nebo hedvábí.9 Avšak kvalita a rozmanitost bavlněných látek z nich v Evropě brzy učinily preferovaný oděvní materiál. S rostoucím počtem obyvatel a jejich rostoucími příjmy, které zvyšovaly poptávku, se místní kupci snažili převzít alespoň některé postupy výroby bavlněných látek od zahraničních výrobců. Jednalo se o raný příklad náhrady dovozu domácí produkcí.10 Místo dovážení kalika, bavlněné tkaniny s natištěnými vzory, tak evropští obchodníci začali nakupovat bílou indickou tkaninu v plátnové vazbě, kterou pak nechávali zdobit u místních řemeslníků. V polovině osmnáctého století tak v nejrůznějších koutech Evropy fungovaly velké tiskařské dílny, z nichž některé zaměstnávaly stovky lidí.11 Angličtí kupci také začali z dovážené bavlněné příze v kombinaci s lněným vláknem tkát barchet.12

POZNÁMKY

ÚVOD

Většina výrobních pracovních míst je v továrnách, avšak ne všechna. Některá jsou v maloobchodě, třeba v pekárnách anebo doma. U.S. Bureau of Labor Statistics: „Employment, Hours and Earnings from the Current Employment Statistics survey (National)“; dostupné z: http://data.bls.gov/pdq/SurveyOutputServlet [cit. 24. 9. 2016]. 2 Long, Heather: „U.S. Has Lost 5 Million Manufacturing Jobs Since 2000“, CNN Money, 29. 3. 2016, dostupné z: http://money.cnn.com/2016/03/29/news/economy/us- manufacturing- jobs/; The World Bank, World Data Bank: “Employment in Industry and World Development Indicators” (na základě údajů International Labour Organization), dostupné z: http://data. worldbank.org/indicator/SL.IND.EMPL.ZS a http:// databank.worldbank.org/data/reports. aspx?source = 2&series = SL.IND.EMPL.ZS&country = [cit. 24. 9. 2016]; Central I ntelligence Agency: The World Factbook, 2017 (New York: Skyhorse Publishing, 2016), s. 179. 3 Pro více informací o životě na počátku průmyslové revoluce viz: Braudel, Fernand: The Structures of Everyday Life: Civilization and Capitalism, 15th–18th Century, díl I (New York: Harper and Row, 1981), (střední délka života ve Francii: s. 90); Hobsbawm, Eric J.: The Age of Revolution, 1789–1848 (New York: New American Library, 1962), s. 22–43. Viz také: Floud, Roderick — Wachter, Kenneth — Gregory, Annabel: Height, Health and History: Nutritional Status in the United Kingdom, 1750–1980 (Cambridge: Cambridge University Press, 1990), s. 292; Piketty, Thomas: Kapitál v 21. století, přel. Jana Chartier (Praha: Knižní klub, 2015); Central Intelligence Agency, World Factbook, 2017 (New York: Skyhorse Publishing, 2016), s. 303, 895, 943. 4 Strangleman, Tim: „‚Smokestack Nostalgia‘, ‚Ruin Porn‘ or Working-Class Obituary: The Role and Meaning of Deindustrial Representation”, International Labor and Working-Class History 84 (podzim 2013), s. 23–37; Berman, Marshall: „Dancing with America: Philip Roth, Writer on the Left“, New Labor Forum 9 (podzim–zima 2001), s. 53–54. 5 „modern, adj. and n.“ a „modernity, n.“ OED Online (Oxford University Press), dostupné z: http://www.oed.com/view/Entry/120618 [cit. 17. 9. 2016]; Williams, Raymond: Keywords: A Vocabulary of Culture and Society, rev. vyd. (New York: Oxford University Press, 1983), s. 208–209; Habermas, Jürgen: „Modernity: An Unfinished Project“, in Passerin d ’Entreves, Maurizio — Benhabib, Seyla, (eds.): Habermas and the Unfinished Project of Modernity:

350

BEHEMOT

ritical Essays on the Philosophical Discourse of Modernity (Cambridge, MA: MIT Press, 1997); C Gay, Peter: Modernism: The Lure of Heresy, From Baudelaire to Beckett and Beyond (New York: W. W. Norton, 2008). Velikost lze měřit různými měřítky. Já jsem zvolil definici na základě počtu zaměstnanců. Jakožto historikovi práce mi tento výběr připadal přirozený, jelikož mým hlavním zájmem jsou prožité zkušenosti dělníků a třídní vztahy. Existují i jiné užitečné způsoby definice velikosti, jejich použití by vedlo k výběru jiných továren. Pokud bychom posuzovali jen velikost továrních budov, v dnešní době by se například draly do popředí obrovské letadlové továrny firem Boeing a Airbus; jedná se o ohromné budovy táhnoucí se téměř až za horizont, ale zároveň v nich pracuje méně lidí než v jiných, méně rozlehlých továrnách. Pokud bychom chtěli zkoumat ekologické dopady velkých továren, mohli bychom velikost definovat celkovou výměrou pozemků, na kterých továrny stojí. V takovém případě bychom zjistili, že chemičky a zejména jaderné elektrárny a zbrojovky by výrazně předčily většinu továren probíraných v této knize. Moje definice velikosti je samozřejmě tak trochu svévolná, ale myslím, že dobře odpovídá zaměření této knihy a pomáhá vystihnout spojení mezi továrnou a modernitou. Výjimky tvoří Darley, Gillian: Factory (London: Reaktion Books, 2003) a Rappaport, Nina: Vertical Urban Factory (New York: Actar, 2016), ale i tak svým zaměřením silně tíhnou k architektuře. KAPITOLA 1 „Jako Minerva z hlavy Jupiterovy“

Před rokem 1721 využívalo jen pár odvětví britské ekonomiky centralizované výrobní prostory a ty byly navíc podle pozdějších měřítek poměrně malé. Příkladem mohou být pletací dílny v Nottinghamu, které zaměstnávaly několik desítek pracovníků. Ve střední a západní Evropě existovalo několik větších manufaktur. Berg, Maxine: The Age of Manufactures: Industry, Innovation and Work in Britain, 1700–1820 (Oxford: Basil Blackwell, 1985), s. 212; Braudel, Fernand: The Wheels of Commerce: Civilization and Capitalism, 15th–18th Century, díl II (New York: Harper & Row, 1982), s. 329–338. Údaj pro USA vypočítán na základě údajů o sčítání lidu z r. 1850, dohledáno v: U.S. Census Office, Manufacturers of the United States in 1860 (Washington, D.C., 1865), s. 730. Továrna na zpracování hedvábí v Derby je obecně považována za první anglickou továrnu, první náznak průmyslové revoluce. Přinejmenším několik výrobních závodů, které splňovaly alespoň většinu náležitostí moderní továrny, však existovalo už dříve. Patří mezi ně například boloňské dílny na zpracování hedvábí ze šestnáctého století, které používaly část strojů a organizačních opatření, jež později převzali Lombeové. Calladine, Anthony: „Lombe’s Mill: An Exercise in Reconstruction“, Industrial Archeology Review XVI, (1) (podzim 1993), s. 82, 86. Calladine: „Lombe’s Mill“, s. 82, 89; Chaloner, William Henry: People and Industries (London, Frank Cass and Co., Ltd., 1963), s. 14–15. Většinu budovy zničil roku 1891 požár, načež byla částečně rekonstruována. Dnes v ní sídlí muzeum Derby Silk Mill. Jones, S. R. H.: „Technology, Transaction Costs, and the Transition to Factory Production in the British Silk Industry, 1700–1870“, Journal of Economic History XLVII (1987), s. 75; C haloner: People and Industries, s. 9–18; Calladine: „Lombe’s Mill,“ s. 82, 87–88; Prosser, R. B. — Christian, Susan: „Lombe, Sir Thomas (1685–1739)“, rev. Craven, Maxwell — Christian, Susan:

POZNÁMKY

351

Oxford Dictionary of National Biography (Oxford: Oxford University Press, 2004); online verze, leden 2008, dostupné z: http://www.oxforddnb.com/view/article/16956. 5 John Guardivaglio, jeden z Italů, kteří do Anglie přišli s Johnem Lombem, pomohl vybudovat továrnu nedaleko Manchesteru. Tramu bylo možné vyrábět ze surového hedvábí dováženého z Persie, které bylo dostupnější než kvalitnější italské nebo čínské hedvábí potřebné pro výrobu organzínu. Calladine: „Lombe’s Mill“, s. 87, 96–97; Berg, Age of Manufactures, s. 202–203; Jones, „Technology, Transaction Costs, and the Transition to Factory Production“, s. 77. 6 Defoe, Daniel: A Tour Thro’ the Whole Island of Great Britain, díl III (London: J. Osborn, 1742), s. 67; Dickens, Charles: Zlé časy, přel. Dagmar Steinová (Praha: Odeon, 1968), s. 14, 9. 7 Boswell, James: The Life of Samuel Johnson, díl III (London: J.M. Dent & Sons, 1906), s. 121. 8 Ačkoli Indie platila za nejdůležitější středisko výroby bavlněných látek, existovala i další, jako jihovýchodní Asie, Perský záliv či Osmanská říše, kde řemeslníci vyráběli napodobeniny indických výrobků. Parthasarathi, Prasannan: „Cotton Textiles in the Indian Subcontinent, 1200–1800“, s. 17–41 a Riello, Giorgio: „The Globalization of Cotton Textiles: Indian Cottons, Europe, and the Atlantic World, 1600–1850“, s. 274, in Riello, Giorgio — Parthasarathi, Prasannan (eds.): The Spinning World: A Global History of Cotton Textiles, 1200–1850 (Oxford: Oxford University Press, 2009), s. 17–41. 9 Riello, Giorgio: Cotton: The Fabric that Made the Modern World (Cambridge: Cambridge University Press, 2013), s. 126; Ure, Andrew: The Philosophy of Manufactures or An Exposition of the Scientific, Moral, and Commercial Economy of the Factory System of Great Britain (1835; New York: Augustus M. Kelley, 1967), s. 12. 10 Jenkins, D. T: „Introduction“, in Jenkins, D. T.: The Textile Industries (8. díl Church, R. A. — Wrigley, E. A. [eds.]: Industrial Revolutions), (Cambridge, MA: Blackwell, 1994), xvii; Riello: Cotton, s. 127. 11 Riello: Cotton, s. 172–173, 176; Berg: Age of Manufactures, s. 205. 12 Barchet byl na výrobu snadnější než celobavlněné látky, poněvadž lněné osnovy se při tkaní trhaly méně než bavlněné.