Vychází s finanční podporou Ministerstva kultury ČR © Irena Hejdová, 2020 Illustrations © Zuzana Čupová, 2020 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2020 ISBN 978-80-275-0392-6
Dva bráchové Já se jmenuju Marek a můj brácha Mimoň. Teda tak se nejmenuje, ale já mu tak říkám, protože je to prostě mimoň. Mám ještě ségru, ale ta se nepočítá, protože je to mimino. Ségře je jeden rok nebo tak nějak a bráchovi jsou asi čtyři. A mně je sedm, teda šest a tři čtvrtě, ale to je jako sedm.
No a jasně že mám taky mámu a tátu, ale ti se stejně jako ségra nepočítaj, protože to jsou rodiče. A navíc jsou stejně mimo jako Mimoň. Máma vůbec nechápe, že je brácha příšernej, a navíc má plný ruce práce se ségrou. A táta je pořád v práci, takže to nevidí. Ale já to vidím, každej den! V pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek, v sobotu i v neděli! Právě v neděli se to stalo, ale to se všechno dozvíte včas, nebojte.
Pondělí Tak abyste věděli, o co tady jde. V pondělí jsme šli po bráchový školce na hřiště. Máma se bráchy ještě ve školce zeptala, jestli nechce čůrat. Řekl, že ne. Máma se ho zeptala znovu. Brácha se naštval, proč se ho pořád ptá a že jí kdyžtak řekne. Máma pokrčila rameny, dala ségru do kočárku a šli jsme. Pak jsme se otočili po bráchovi, přímo ještě před vratama ze školky, a co myslíte? Jo, byl počůranej. Máma vzdychla a zeptala se ho, proč jí neřekl, že chce čůrat. „Já to nevěděl,“ řekl jí brácha a tvářil se smutně, ale mně bylo hned jasný, že teda vůbec smutnej není. Že to udělal schválně! Máma ho samozřejmě musela převlíknout. Takže jsme se zdrželi, ségra se v kočárku rozeřvala, že už zase ztratila dudlík, a já začal taky řvát, že chci na hřiště a taky že už toho mám plný zuby, ruce i nohy. „Obuort!“ řekla k tomu ségra. Nikdo ji neposlouchal, ale to jí bylo stejně jedno. A nebylo jí rozumět, ale to jí bylo taky šumák. Malejm dětem není nikdy rozumět. A tak je jasný jak facka, že jsem potom dal bráchovi facku, když je tak děsnej. A pak začal teda řvát i on a nakonec i máma a nešlo se na hřiště, ale domů. A za to všechno mohl samozřejmě brácha.
10
Úterý V úterý jsme jeli odpoledne za babičkou. Byly totiž Dušičky a to se má jezdit za příbuznejma, který jsou mrtvý nebo brzy umřou. Babička bydlí v bytě, kde je strašně moc starejch věcí a nejstarší je ona. Má tam kytky, dědu a rybičky v akvárku. „Neklepej na ně, leknou se a chcípnou!“ řekne babička bráchovi a jde pro bábovku, protože babičky maj v kuchyni vždycky připravenou bábovku, tak to prostě je. Brácha na ni nevinně koukne, pak se otočí k akvárku a začne na něj ťukat. Rybičky se samozřejmě leknou — a některý z toho možná i leknou. (Tak se říká tomu, když ryby umřou. Dají se do hrobu a pak se jim na ten hrob o Dušičkách chodí s věncema.)
„Jiříku! Nebouchej na ně!“ křikne babička vyděšeně ode dveří, s bábovkou v ruce. „Tahle se mi zdála nějaká chcíplá, tak jsem na ni jenom trošku ťuknul, jestli třeba nespinká,“ řekne brácha Mimoň a vykulí ty svý oči, kterejm babička říká kukadla a ze kterejch je vždycky úplně naměkko. Jako teď. Dojde k němu a pohladí ho po kebuli. „To jsi hodnej, že máš starost, ale teď si pojď dát bábovku,“ řekne mu a já se fakt naštvu. Tak nejenom že Mimoně neseřve, ale ještě ho pohladí? A navíc mu dá bábovku? Život není fér. Schválně pak bráchu pod stolem kopu do kolena, ale on si myslí, že je to omylem, a ani si toho nevšimne!
Středa Ve středu máma řekla, že už na nás nemá nervy a ať se taky chvíli stará táta. Táta teda remcal, že má děsně práce, ale nakonec si to nějak zařídil a šli jsme na labutě. Táta moc neví, co s náma dělat jinýho, tak s náma chodí krmit labutě. Paní učitelka ve škole teda říkala, že labutě se krmit nemaj, že pak chcípnou. Ale to táta neví. A když jsem mu to říkal, tak odpověděl, že jednou chcípne každej, a tvářil se u toho pochmurně. Asi že byly včera ty Dušičky.
Aspoň jsem mu vysvětlil, že labutě se nemaj cpát starýma rohlíkama, protože pak z nich prděj a špatně jim rostou křídla. To prdění je teda horší. Tak máma vzdychla, že nám dá s sebou něco jinýho. A že z těch starejch rohlíků udělá kostičky na knedlíky, a jestli k nim má udělat koprovku, nebo rajskou.
14
„Rajskou!“ vykřiknu. „Koprovku!“ vykřikne brácha. „Rajskou!“ vykřiknu hlasitějc. „Koprovku!“ vykřikne brácha ještě hlasitějc. „Rajskou, blbečku!“ řeknu mu já a strčím do něj. „Koprovku, zadku!“ řekne mi on a taky do mě strčí. Začnem se rvát a máma řekne, že teda udělá guláš a že máme smůlu oba.