Josef Šmajs: Ohrožená kultura – ukázka by Host nakladatelství

OhrOžená kultura

Josef Šmajs

Ohrožená kultura Od evoluční ontologie k ekologické politice S předmluvou erazima koháka

BrnO 2011

knihu schválilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky pod čj. 13 852/95-23 ze dne 20. 3. 1995 pro učitele a žáky středních škol. Dne 14. 12. 1995 byla kniha poctěna Cenou ministra životního prostředí České republiky za rok 1995. třetí, upravené a rozšířené vydání

prof. thDr. Otakar a. Funda, Dr. theol. prof. PhDr. emil Višňovský, CSc. VěDeCká reDakCe Mu

prof. rnDr. zuzana Došlá, DSc., Mgr. Michaela hanousková, prof. PhDr. Mgr. tomáš knoz, Ph.D., doc. JuDr. Josef kotásek, Ph.D., Mgr. et Mgr. Oldřich krpec, Ph.D., prof. PhDr. Petr Macek, CSc., Mgr. Josef Menšík, Ph.D., PhDr. alena Mizerová, prof. rnDr. Jana Musilová, CSc., Mgr. Petra nováková, doc. rnDr. lubomír Popelínský, Ph.D., prof. MuDr. anna Vašků, CSc., prof. PhDr. Marie Vítková, CSc., Mgr. Iva zlatušková, Mgr. Martin zvonař, Ph.D. © host — vydavatelství, s. r. o., 2011 © Masarykova univerzita, 2011 ISBn 978-80-7294-458-3 (host) ISBn 978-80-210-5425-7 (Masarykova univerzita. Brno)

Obsah

POznáMka k třetíMu ČeSkÉMu VyDání ..................................... 11 erazIM kOhák: zaMýŠlení naD třetíM VyDáníM ...................... 15 už neJSMe lOVCI a SBěraČI............................................................ 22 Jana ŠtrOBlOVá: nOVÉ tISíCIletí .................................................. 29 1 / OD OntOlOgIe k POlItICe......................................................... 31

nezávislost tradiční politiky na ontologii. krize antropocentrického obrazu světa. Primát ontologie před hodnotami a morálkou. Soumrak útěšné funkce filosofie. evoluční ontologie a ekologická politika. Obrys evoluční ontologie.

2 / JeDIneČnOSt POzeMSkÉ PřírODy ........................................... 49

Příroda vesmírná a příroda pozemská. nový geocentrismus. evoluční paměť živých systémů. genetická informace jako nenahraditelná „duchovní kultura“ biosféry. Informační hodnota přírody. Opozice přírodních a kulturních struktur.

3 / OhrOžená kultura .................................................................. 67

antropocentrické a systémové pojetí kultury. kultura jako ontická opozice přírody. evolučně ontologický koncept kultury. Duchovní kultura —

„genom“ kulturního systému. Ohrožení kultury oslabenou biosférou. Strategie záchrany kultury. 4 / ekOlOgICký FenOMÉn teChnIky............................................ 83

technika biotická a technika abiotická. ekologický aspekt techniky. technický „genotyp“ a technický „fenotyp“. expanze techniky a technosféry. technika jako hrozba i řešení krize. role vědecko-technické inteligence.

5 / kOnFlIkt teChnOSFÉry S BIOSFÉrOu.................................. 105

Biosféra — nejmenší autonomní živý systém. Podobnost a odlišnost evoluce života a evoluce techniky. koexistence instrumentální a mechanické technosféry. Opozice a smíření biosféry s technosférou. ekologická politika a spontánní evoluce techniky.

6 / ČlOVěk, PřírODa, kultura ................................................... 129

Biologická stabilita člověka. růst kultury bez scénáře a změny lidské přirozenosti. ekologická transformace jako změna vnitřní informace kulturního systému. Příroda — přehlížený faktor formování člověka. naturalizace člověka před socializací a individualizací.

7 / ekOlOgICká etIka a POlItIka ................................................ 151

ekologická krize jako krize evolučního úspěchu kultury. tradiční morálka je nemorální. tradiční politika schvaluje pustošení země. riziko silné integrace. Snížení zátěže a slabá integrace — záchrana ohrožené kultury.

Jana ŠtrOBlOVá: ruMIŠtě .......................................................... 174 řeČ — žIVý FenOMÉn kultury .................................................... 175

InFOrMaČní teChnIka — Velká neznáMá ................................. 197 VýChOVa a VzDělání PrO glOBalIzOVanOu kulturu .............. 221 Jana ŠtrOBlOVá: hOlOžír ............................................................ 244 náJeMní SMlOuVa Se zeMí .......................................................... 246 Shrnutí ......................................................................................... 249 SuMMary ....................................................................................... 252 zuSaMMenFaSSung ..................................................................... 256

Рeзюмe ......................................................................................... 260 SlOVník MÉně znáMýCh SlOV .................................................... 264 DOPOruČená lIteratura ............................................................. 267

Poznámka k třetímu českému vydání

Čas, který uplynul od prvního vydání Ohrožené kultury v roce 1995, posílil můj názor, že nynější protipřírodní kultura netrpí dětskými nemocemi či občasným postonáváním jinak zdravého organismu. ani v tomto upraveném a doplněném vydání proto nezpochybňuji dnešní sociální systém, nýbrž novověkou epochu ekonomických a politických zápasů o prvenství v produktivitě práce, v technologickém uplatňování vědy a v rozšiřování spotřební techniky. kritizuji kulturu, která nezávisle na tom, zda státy mají své zákony na ochranu přírody, ministerstva životního prostředí, ekologické organizace, hnutí a časopisy, přijala krátkozraká pravidla podporující hospodářský růst, územní expanzi a svádění lidí ke spotřebě. Stavím se proti většinovému názoru, že vztah kultury k přírodě je dán v prvé řadě politicky, dodržováním právního řádu a dosaženou úrovní demokracie. I když i to je důležité, po patnácti letech znovu připomínám, že vztah umělého a závislého kulturního bytí k přirozenému a nezávislému bytí přírodnímu musí být nutně onticky opoziční. Ovšem stupeň vyhrocení této opozice, z něhož vyplývá míra ohrožení kultury poraněnou planetou, je dán čímsi hlubším: skrytým duchovním postojem kultury k přírodě. Bylo by proto laciné souhlasit s rozšířeným názorem, že kultura je pokračováním evoluce přírody jinými prostředky a že její 11

nesoulad s přírodou odstraní vyšší úroveň vědy, techniky, výchovy a vzdělání. takový názor vyvrací již prostý fakt, že právě technicky nejvyspělejší země přírodu nejvíce pustoší. Jejich věda a technika, stejně jako ekonomika a politika jsou totiž podřízeny témuž hlubinnému lidskému postoji k přírodě. nejsou neutrální, straní lidskému druhovému sobectví, a proto pro ně nemůže platit presumpce neviny. nezávisle na vznešených proklamacích, na úsilí o dílčí racionalitu a objektivitu je i dnešní globalizující se kultura podřízena animálnímu predátorskému paradigmatu. Obtížnost úkolu biofilní kulturní transformace je tedy dána tím, že dnes samozřejmý kořistnický postoj kultury k zemi bude nutné veřejně odhalit, oslabit a posléze i nahradit postojem biofilním. Věřím, že tento starý lovecko-sběračský archetyp, který má patrně oporu už v lidské biologické přirozenosti (v lidském genomu) a který se jako zamlčené pozadí útočné adaptivní strategie kultury v minulosti osvědčil, není jedinou potencí, kterou přírodou vytvořený lidský genom obsahuje. V konzervativní lidské přirozenosti bude patrně obsažena i potence pro uctivý vztah k přírodě, pro harmonii, obavu a pokoru před tím, co člověka přesahuje. a protože příroda i lidský genom jsou starší než mladá lidská kultura, ani nynější výchova, vzdělání a existence technické civilizace nemohly smazat toto staré biologické dědictví. kdyby tomu tak nebylo, kdyby v lidském genomu byla jen a jen potence k útočné adaptivní strategii, která dnes kulturu přivádí na pokraj zániku, patrně by nám nepomohla ani nová výchova a etika, ani žádná širší a hlubší racionalita. ale ještě jednu myšlenku si troufám připomenout. Přírodu, kterou jsme nevytvořili a kterou již několik století intenzivně zkoumají přírodní vědy, můžeme uvážlivě využívat, ale nemusíme jí plně rozumět. za její existenci, jež nás předcházela a jež nás přesáhne, neneseme přímou odpovědnost. Přímou 12

odpovědnost neseme za kulturu, za systém, který dnes na základě dílčího poznání přírody vytváříme a který zemi nevratným způsobem pustoší. kulturnímu systému zatím nerozumíme, nevíme proč a čím přírodě ubližuje, a patrně i proto jsme spolu s ním existenčně ohroženi. V situaci, kdy se prokazatelně zhoršuje obyvatelnost země a kdy i lidský druh může z vlastní viny předčasně vyhynout, si neumím představit jinou než angažovanou filosofii, vědu i umění. také filosofie nese svůj díl odpovědnosti za dnešní krizi, také filosofie tkví svými kořeny ve starých vrstvách lidského biologického dědictví. ale procesuální evoluční ontologie, její schopnost postihnout ontickou opozici kulturního a přírodního bytí, může být vědám o kultuře, politice i veřejnosti užitečná novým způsobem: ekologicky ohroženou kulturu může varovat, může šířit uctivé myšlení a nový biofilní postoj člověka k zemi. a také proto se zdá, že původní podtitul názvu knihy Od evo luční ontologie k ekologické politice ještě dnes dobře vyjadřuje potřebu vzniku ekologické politiky s velkým „P“, která, přes všechny snahy stoupenců zeleného hnutí, v národním ani planetárním měřítku neexistuje. Vím, že z pozice konvenčního myšlení budu znovu kritizován. evoluční ontologie, z níž vycházím, je relativně mladá a pro osvojení obtížná. Filosof Immanuel kant v předmluvě k druhému vydání své Kritiky čistého rozumu napsal: „Je-li systém nový, má jen málo lidí potřebnou obratnost ducha, aby si o něm získali přehled, a ještě méně z nich má chuť si jej osvojit.“ Dnes však podmínky pro osvojení evolučně ontologického minima vytváří i realita sama. Struktura knihy je shodná s prvním slovenským rozšířeným vydáním i s ruským překladem (v něm ovšem chybí kapitoly o řeči a informační technice). Do tohoto českého vydání jsem poprvé zařadil i apelativní text s názvem Nájemní smlouva se 13

Zemí, který byl schválen valnou hromadou Obce spisovatelů v roce 2004 a který později vyšel v různých časopisech včetně zahraničních. Mé zvláštní poděkování patří nestorovi české ekologické filosofie erazimu kohákovi za laskavé uvedení knihy, Janě Štroblové za básně, jimiž obohatila můj text, a Borisi Myslivečkovi za výtvarný doprovod textu. 23. 11. 2010 / JOSeF ŠMaJS

zamýšlení nad třetím vydáním

Psát úvod k již třetímu vydání je poněkud ošemetné. Vox po puli promluvil: čtenáři bohatě prokázali, že je kniha oslovila. Co k tomu dodat? u prvního vydání by to bylo snadné. tam úvod rámcově upozorňuje čtenáře, co mu kniha nabídne. Čtenáři druhého vydání to již vědí. ti potřebují obsahový přehled toho, čím kniha v dané tematice přispěla. tedy nejprve výzva, pak chvála — jenže co potom třetí vydání? Pokud je kniha závažná, úvod k třetímu vydání potřebuje otevřít diskusi nad jejími náměty. Jen tak může knihu ochránit před předčasným koncem, jaký představuje závěr „Souhlasím!“ (respektive „Nesouhlasím!“). tečka. Či rovnou vykřičník. Pak již následuje jen ticho nezájmu, do něhož kniha zapadne. V případě knihy profesora Josefa Šmajse Ohrožená kultura mi základní námět pro úvod k prvnímu vydání připadá jednoznačný. kniha nabízí čtenáři pohled na environmentální problematiku prizmatem a-subjektivní systémové teorie, jaký anglickým čtenářům nabídl James lovelock v postupných pracích své série Gaia. Šmajsův přístup osvobozuje environmentalismus ze zajetí romantické subjektivity, propojuje jej s přírodovědeckým bádáním — a zároveň umožňuje čtenáři zpětně pochopit i přínos romantického environmentalismu, nyní v realistických 15

souvislostech. Metafory o Matce Přírodě se tak rozšiřují na pojetí světa všeho života se vším, co jej podporuje — čili přírody jako organického celku s vlastní zákonitostí. Metafory odcizení se podobně objektivizují v pojetí kultury jako závislého podsystému, který vzniká lidskou činností, avšak nabývá vlastní dynamiky v rozporu se zákonitostí systému všeho života. konečně sentimentální představy o návratu k přírodě nacházejí své uplatnění v úsilí o přesměrování podsystému lidského umu — čili kultury — do souladu s požadavky a potřebami systému veškerého bytí čili přírody. toto osvobození nabízí zcela nový způsob vnímání i vyjadřování všeho environmentálního úsilí. tolik úvod k prvnímu vydání. Úvod k druhému vydání by mohl rozprostřít před čtenářem bohatou paletu námětů, kterým by měl věnovat pozornost v knize již rámcově známé. Snad nejzákladnějším by byl Šmajsův posun od statického k dynamickému pojetí skutečnosti. Od dob, kdy Platón vytlačil hérakleita z úlohy arbitra ele gantiae západního myšlení, se toto myšlení soustředilo na hledání věčné, normativní a neměnné skutečnosti v přesvědčení, že co je proměnlivé, nemůže být vpravdě skutečné. Esse, věřili jsme, je nejen unum, bonum et verum, nýbrž také aeternum. Prof. Šmajs vrací naše myšlení k postřehu, že základní skutečností není statické bytí, nýbrž dynamické stávání. Skutečnost není stav, jak předpokládal středověk. Je to tok, příběh či vý voj zákonitých proměn, tak jak jej vnímají novodobí myslitelé od herdera a hegela po Jamese a Whiteheada. Druhý, podobně klíčový námět je představa, že základem uspořádání skutečnosti není jen příčinná posloupnost, jako by v zásadě nehybnou soustavu jednotlivin uvedl do pohybu teprve nehybný hybatel. Skutečnost je pohyb. Představuje organický celek — či přesněji, soustavu organických celků různých úrovní — který již svojí podstatou je ve stálém zákonitém pohybu hynutí a tvoření. Myšlení, které mu chce postačit, 16

potřebuje být vývojovým myšlením o všem, co je, tedy process philosophy čili filosofií dění — či Šmajsovým oblíbeným obratem, „evoluční ontologií“. třetí stěžejní postřeh je uvědomění, že h. sapiens sap. nestojí uprostřed této soustavy jako ústřední hybatel, který se se skromností odpovídající představě o své dvojité moudrosti prohlašuje za Pána tvorstva. Stejně však člověk není anorganický vetřelec z kosmu či z čistého rozumu. Je součástí dynamického systému všeho bytí — či lidově, je sám přírodní bytostí, zásadně schopnou smírného soužití s přírodou. teprve když člověk vloží vrstvu artefaktů mezi svoji zcela přirozenou činnost, pro niž prof. Šmajs užívá metaforu lovců-sběračů, dochází ke vzniku závislého subsystému, jenž prof. Šmajs označuje jako kulturu. ta si vytváří vlastní dynamiku a směr, který již není určený přírodou. naopak, je v zásadním rozporu s její harmonickou zákonitostí. z perspektivy prof. Šmajse tedy není naší potřebou ani podmanit si přírodu, ani z ní odstranit člověka, nýbrž uvést zákonitost kultury do souladu se zákonitostí přírody. Bohatstvím knihy je pak způsob, jakým autor krok za krokem rozvíjí různé environmentální problematiky od jedinečnosti pozemské přírody přes problémy techniky, ekonomiky, etiky a řeči až po vzdělání jako úctě k přírodě. Ostatně sled kapitol v této jasně uspořádané eseji poskytuje čtenáři přehled a příslib jejího přínosu. že kniha tento příslib bohatě naplňuje, o tom svědčí jak vyprodaná vydání, tak připravované překlady. závěrem úvodu k druhému vydání může být uspokojené uznání, že kniha si vydobyla své nenahraditelné místo v českém i slovenském environmentálním myšlení. Co však s úvodem ke třetímu vydání? Opakovat příslib je ve třetím kole nadbytečné — a navršování další chvály svádí čtenáře ke spokojenému přitakávání a stagnaci, kterou si kniha tak zásadní nezasluhuje. O té je třeba přemýšlet a hovořit. 17

největším přínosem úvodu ke třetímu vydání může být myšlení a tázání. Jedna plodná otázka by se mohla týkat noetického postavení klíčového pojmu evoluční ontologie. Máme tu chápat ontologii jako uzavřenou soustavu pouček — ne-li přímo pravd —, jejíž obsah si stačí osvojit a pak ji šířit, abychom vyřešili všechny problémy? tak chápal v roce 1936 a. J. ayer svůj logický pozitivismus — či u nás agitátoři svůj marxismus-leninismus — jako spásnou pravou víru. takový dojem může čtenář získat v první kapitole, kde autor mluví o evoluční ontologii ve třetí osobě a hovoří, jako by jí přičítal subjektivitu v obratech jako evo luční ontologie buduje, případně nachází, a nabízí výčet pouček. Evoluční ontologie tu vystupuje jako obraz — či snad odraz — skutečnosti, případně jako její konečně pravdivá rekonstrukce zcela v pozitivistickém duchu reichenbachovy vě decké filosofie. Jenže tento první dojem se postupně mění, v závěrečných kapitolách přímo výrazně. tu se evoluční ontologie nabízí ne již jako rekonstrukce či obraz skutečnosti, nýbrž jako způsob vnímání a myšlení skutečnosti. není to ani paradigma v duchu kuhnova paradigmatu, jemuž se mladý vědec učí zpaměti. evoluční ontologie tu připomíná spíš gadamerovy před-soudy či husserlův výchozí postoj. S posunem od pojetí jediné pravé víry k pojetí způsobu myšlení, který vychází z dynamického pojetí skutečnosti, se evoluční ontologie stává otevřeným a vysoce produktivním nástrojem. Jedním z úkolů čtenáře třetího vydání Ohrožené kultury je promýšlet noetické postavení tohoto klíčového pojmu. Druhý možný směr, kterým může čtenář rozvíjet námět knihy, je problém lidského přemnožování. Dnes již je nesporně zjevné, že přemnožení lidského živočišného druhu patří spolu s výbušným nárůstem lidské náročnosti k dvěma základním příčinám environmentální degradace. Pokud by lidé udrželi 18

své počty na úrovni sedmi set padesáti milionů místo dnešních skoro sedmi miliard, spotřeba na euroamerické úrovni by sice stále byla oplzle nemravná, avšak země by se s ní dovedla vypořádat. Při dnešní stoupající početnosti lidstvo pustoší zemi nutně, ať již zabíráním biotopů, výlovem moří nebo nadbytkem exhalátů. Jenže přemnožování není problém kultury, jakým (možná) je nadspotřeba. není to otázka kulturního programování. Je to otázka genetické informace, která patří k spontánní tvůrčí činnosti velkého třesku. lidstvo se rozmnožovalo od svých prvopočátků. změnilo se jen to, že někdy v devatenáctém století lidstvo dosáhlo kritické množiny. nárůst pak pokračoval geometrickou řadou. z perspektivy evoluční ontologie jde tedy o přirozený vývoj, který má své přirozené řešení v plošném vymírání. to řada systémových teoretiků — jako a. O. Wilson či James lovelock — rámcově přijímá. na rozboru prof. Šmajse je mi sympatické i to, že není ochoten toto přirozené řešení přijmout. Doporučuje výchovu a změny vzdělávacích systémů, které by žáky a studenty vedly k poznání zásad dynamického systémového myšlení a umožnily nám přesměrovat zaměření kultury. Jenže jak do toho zapadá sklon k přemnožování, který není fenoménem kultury? Je možné se spoléhat na vzdělávání a přitom zachovat představu a-subjektivního systémového výkladu? I to je otázka, kterou Ohrožená kultura otevírá, a další důvod, proč ji nejen číst, nýbrž i domýšlet. to ovšem vede k další filosofické otázce. V úzkém pojetí je to otázka o postavení etiky, v širším pojetí o postavení subjektu z hlediska a-subjektivní evoluční ontologie. Stěžejní zásadou systémového výkladu je, že činitelem dějin jsou systémy, ne jedinci. Jedince řídí sdílená informace jeho druhu. Proto prof. Šmajs zavrhuje všechnu tradiční etiku jako subjektivistickou. etika budoucnosti musí mít strukturální založení, tedy musí vycházet z požadavků systému. Subjektivní nároky musí 19

ustoupit objektivním potřebám. tak „právo“ užívání osobních automobilů potřebuje ustoupit nutnosti snižování emisí. Či podobně, údajné „právo“ množení potřebuje ustoupit nutnosti snižování počtu obyvatel. Potíž je v tom, že pokud se nechceme dát přirozenou cestou druhového vymírání, potřebné kroky mohou prosadit jen lidské subjekty, jednající z rozumového rozvažování a rozhodování. nezáleží na tom, zda to mají být volení zástupci, odborní environmentalisté nebo filosofové, kteří zastávají to či ono environmentální učení. Jde o to, že subjekt tu nabývá nové důležitosti. Může to být člověk systémově poučený, avšak je to člo věk, subjekt, který se stává činitelem dějin. to není problém jen Šmajsovy evoluční ontologie. Je to problém všech a-subjektivních systémových přístupů: jak sloučit činnost jedince se systémovým determinismem. Systémové přístupy si mohou nárokovat nadindividuální či „objektivní“ platnost jen díky popření aktivní činnosti subjektu. Jenže jak potom burcovat revolucionáře k boji, jehož výsledek předurčuje dialektika dějin? Či jak burcovat ekologické aktivisty, rozhoduje-li o vývoji genetická a kulturní informace? Pak se vyskytují jiné otázky, třeba o vztahu evolučního ontologického myšlení k vitalismu či další. nepovažuji je za zásadně neřešitelné, a v žádném případě nepochybuji o schopnosti Šmajsova myšlení vypořádat se s nimi. základy odpovědí najdeme již v knize samé. nejsou to jakési vady na kráse dokonalého systému. „Vady“ může mít právě jen uzavřený systém, dokonalý a dokonaný. Otevřené myšlení má jen otevřené otázky — a právě otevřené otázky svědčí o jeho otevřenosti a plodnosti. třetí vydání Ohrožené kultury považuji za důkaz, že tato kniha nepředkládá dokonalou a dokonanou uzavřenou soustavu pravd, které už zbývá jen se naučit, aby propuklo obecné blaho. nabízí něco zásadně důležitějšího a plodnějšího — otevřené 20

otázky a způsob, jak k nim plodně přistupovat. Právě proto ji považuji za práci příliš přínosnou, než aby zapadla do mlčenlivého souhlasu. Přeji tedy jejímu třetímu vydání to, co si třetí vydání zasluhuje — kritické čtenáře, které o ní budou přemýšlet a diskutovat s ní. erazIM kOhák