Katarina Petrovičová: Martianus Capella – ukázka by Host nakladatelství

[�]

STUDIUM [32]

[�]

Katarina Petrovićová

MARTIANUS CAPELLA Nauky „na cestě“ mezi antikou a středověkem

BRNO 2010

[�]

Chtěla bych poděkovat všem, kteří se na vzniku této publikace podíleli radou, připomínkou i povzbuzením, zejména potom oběma odborným recenzentům. Zvláštní poděkování patří dr. Romaně Kopečkové za její nenahraditelnou pomoc při tvorbě anglického abstraktu.

© Katarina Petrovićová, 2010 Cover photo © RMN / Daniel Arnaudet © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010 Odborní recenzenti: Prof. PhDr. Jana Nechutová, CSc. PhDr. Jan Janoušek, Ph.D. Publikace byla vydána na základě řešení grantového projektu GP405/07/P202, realizovaného Filozoﬁckou fakultou Masarykovy univerzity za ﬁnanční podpory Grantové agentury České republiky. ISBN 978-80-7294-384-5

[�]

OBSAH

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . � � — PRELIMINARIA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� .� �.�.� �.�.� �.�.� �.�.� �.� �.�.� �.�.� �.�.� �.�.� �.�.� �.�.� �.�.� �.�.� �.�.�

Martianův život. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Autobiograﬁcká výpověď . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Svědectví rukopisů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Svědectví antických textů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Nepřímá svědectví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Příběh o hledání nevěsty a její cestě na nebesa, příběh svatebního daru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Kniha první: výběr nevěsty pro Merkura (§�–��) . . . . . . . . . . . . . �� Kniha druhá: Filologiiny přípravy ke sňatku a cesta do nebe (§��–��) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Kniha třetí: Gramatika (§��–��) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Kniha čtvrtá: Dialektika (§��–��) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Kniha pátá: Rétorika (§��–��) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Kniha šestá: Geometrie (§��–��) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Kniha sedmá: Aritmetika (§��–��) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . � � Kniha osmá: Astronomie (§��–��) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . � � Kniha devátá: Harmonie (§��–��) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ��

� — NESCIOQUID INOPINUM INTACTUMQUE CANO... (KOMPOZIČNÍ PLÁN DE NUPTIIS) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� .� Přímá kompoziční sdělení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� .�.� Rozhovor první (Martianus — syn): vymezení žánrů . . . . . . . . . �� .�.� „Rozhovor“ druhý (Martianus — čtenář): konec pohádky, počátek encyklopedie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� .�.� Rozhovor třetí: reakce na Martianův plán (Martianus — Camena) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ��

[�]

�.�.� Rozhovor čtvrtý (Martianus — Athéna — Satira): váha teorie a Satiry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� .�.� Rozhovor pátý (Martianus — Satira): spor o vhodný žánr či rovnováhu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� .�.� Finále: rozhovor v rozhovoru (Martianus — syn — „Satira“) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� .�. Nepřímá kompoziční vyjádření: dějové „metatexty“ . . . . . . . . . ��

� — MÍSTO DE NUPTIIS V LITERÁRNÍ TRADICI (ŽÁNROVÁ CHARAKTERISTIKA: LITERÁRNÍ MOTIVY A POSTUPY). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� .� �.�.� �.�.� �.�.� �.� �.�.� �.�.� �.� �.�.� �.�.� �.�.�

De nuptiis jako menippská satira . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Prozimetrum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Typické situace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Parodie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� De nuptiis jako alegorický román . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Pohádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Alegorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� De nuptiis jako nauková encyklopedie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Disciplinae a zrození encyklopedie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Základní charakteristika Nauk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Sedm panen — sedm sester. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ��

Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Závěrečná syntéza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Seznam použitých bibliograﬁckých zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Seznam zkratek citovaných antických děl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Bibliograﬁe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Ediční poznámka k úpravě textu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Abstract . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �� Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ��

[�]

ÚVOD

Systém sedmi tzv. svobodných nauk (septem artes liberales) je součástí toho nejvýznamnějšího, co antika předala dalším staletím. Zatímco mnoho jiných duchovních plodů svých pohanských předchůdců přijímali křesťanští učenci jen pozvolna a s výhradami, cyklus původně přípravných předmětů pro další filosofické studium se záhy stal akceptovanou součástí nového obrazu světa. K tomu, aby mohly být svobodné nauky zapojeny do širšího vzdělávacího systému, bylo nutné, aby se z elitní filosofické přípravky určené pro hrstku vyvolených proměnily v pevný základ, jehož přínos by byl srozumitelný pro všechny. Tato proměna nebyla náhlá a podílela se na ní celá řada osobností, např. Augustinus tím, že obhájil pravdivost poznání svobodných nauk a odstranil tak rozpor s křesťanským učením, či Cassiodorus, když je doporučil svým mnichům jako dobrý základ pro porozumění Písmu. Mezi tvůrci systému je však také muž, jemuž na tomto poli patří zvláště významné místo, a to proto, že dal naukám dosud nevídanou nezávislost a zároveň přitažlivost, která jejich soubor pozvedla na novou, skutečně všeobecnou úroveň. Jedná se o Martiana Capellu a jeho dílo De nuptiis Philologiae et Mercurii (O sňatku Filologie a Merkura). Toto tvrzení se zdá být provokativně odvážné, protože před přímočaře jednoduchými naukovými kompendii septem artes liberales, jaká čtenáři nabízí Cassiodorus či Isidor, upřednostňuje text s poměrně složitou formální výstavbou. De nuptiis Philologiae et Mercurii (dále uváděno jako De nuptiis) v sobě totiž spojuje několik antických žánrů. Jádro textu tvoří naučné kompendium sedmi svobodných nauk, zřejmě inspirované ztraceným spisem

[��]

Disciplinae (Vědní obory)1) M. Terentia Varrona a čerpané z nejrůznějších parciálních naukových spisků, naučný výklad je nicméně „zabalený“ do pohádkového vyprávění o hledání vhodné nevěsty pro boha Merkura, její pouti do nebe a posléze o probíhající svatební hostině. V díle však nejsou patrné jen literární postupy aristotelovských systematických výukových podkladů a apuleiovského pohádkového románu (Apuleiem bezesporu a přiznaně ovlivněné), ale také motivy platónského symposiálního dialogu (indikované rámcovým vstupem zprostředkovaného vyprávění i následným symposiálním „agónem“ panen), okořeněné navíc alegorií i komikou vlastní lúkiánovské menippské satiře, formálně potvrzené střídáním prózy a verše, prozimetrem. Tvrzení tím odvážnější, čím více interpretací Martianův text vyvolává, od typické antické všehochuti pokoušející se suchopárnost poznatků ozvláštnit nepříliš vydařeným, stylisticky komplikovaným příběhem,2) přes „kryptopohanské mystagogické kompendium“3) až po „ironickou encyklopedii, literární a školskou hru“.4) Navzdory všem jmenovaným odstínům a podtónům textu, či lépe řečeno s jejich podporou však spočívá hlavní přínos De nuptiis právě v konkrétní podobě naukového výkladu. Martianův text ovšem není jen patrně prvním uceleným přehledem svobodných nauk, ale vykazuje také četné znaky, jež ho přibližují k starším vzdělávacím příručkám pokoušejícím se čtenářům zprostředkovat všeobecné poznání: ke Gelliovým Attickým 1) V plném znění Disciplinarum libri IX (Devět knih o vědních oborech). 2) V tomto duchu vyznívá Martianovo hodnocení u mnoha odborníků: např. Dick, A.,

1889. Commentationis philologicae de Martiano Capella emendando, pars II. St. Gallen: Kaelin, 3 (pokračování jeho disertace z roku 1885. De Martiano Capella emendando. Diss., Univ. Bern); Lewis, C. S., 19382. The Allegory of Love. A Study in Medieval Tradition. Oxford: Oxford University Press, 81: „a palace without design“; Willis, J., 1952. Martianus Capella and his early commentators. Diss., University of London (nepubl.), 12n., a zejména 180: „one of the least attractive classical authors during a period of remarkable literary decadence“; či Id., 1973. „Martianus Capella und die mittelalterliche Schulbildung.“ Das Altertum, 19, 166 („in allem, was Form und Stil betrifft, ist seine Arbeit grotesk“) i 171; Stahl, W. H., 1965. „To a better understanding of Martianus Capella.“ Speculum, 40, 103 („an extravagant fantasy“); Stahl, W. H. — Johnson, R. — Burge, E. L., 1971. Martianus Capella and the Seven Liberal Arts. Volume I. New York: Columbia University Press, 9n. či 21; aj. 3) Shanzerová, D., 1986a. A Philosophical and Literary Commentary on Martianus Capella’s De nuptiis Philologiae et Mercurii. Book 1. Berkeley — Los Angeles — London: University of California Press, 43. 4) Relihan, J. C., 1987. „Martianus Capella, the good teacher.“ PCPh, 22, 61.

[��]

nocím (Noctes Atticae) a Macrobiovým Saturnáliím (Saturnalia). Obě jmenovaná díla mohli čtenáři do hloubky poznat prostřednictvím srovnávací studie Docere ac delectare.5) Důkladná charakteristika Martianovy půvabné a současně podivné „pohádky“ na předchozí publikaci navazuje a spolu s ní nabízí čtenářům celistvý obraz všech tří pozoruhodných dokladů latinských všeobecně vzdělávacích snah.6) Martianovo dílo se sice stalo jedním z klíčových textů středověké vzdělanosti a také jedním ze základů středověkého roztřídění věd, v další éře moderních věd však jeho význam, a tím i znalost ustupovaly, proto je vhodné jeho zkoumání uvést základními informacemi o Martianově životě a stručným nastinem děje. Takové uspořádání se sice odlišuje od uspořádání předchozí publikace,7) je však přiměřené tomu, že De nuptiis nebylo na rozdíl od Attických nocí a Saturnálií dosud ani částečně přeloženo do češtiny nebo slovenštiny,8) čímž je jeho recepce v českém prostředí velmi limitovaná. Děj De nuptiis má navíc zásadní význam pro pochopení jeho smyslu. Ve vlastní analýze je pro větší přehlednost zachován stejný sled argumentace jako v případě rozboru textů Gellia a Macrobia, tj. nejprve je zkoumán způsob, kterým Martianus navazuje reálný i obrazný dialog se čtenářem a komentuje svůj postup při vyprávění, čili jeho kompoziční záměry, a poté se čtenářům již představují jednotlivé žánrové aspekty jeho díla. Naopak vlastní obsah nauk zůstává stranou pozornosti, protože De nuptiis příliš vzdaluje předchozím textům (jednotlivé nauky měly generacemi ustálenou podobu, již Martianus většinou respektuje). Žánrový rozbor se s ohledem na zvláštní mnohovrstevnatost Martianova textu člení do tří podkapitol, v nichž je postupně 5) Petrovićová, K., 2008. Docere ac delectare. Proměny římské naukové literatury. Brno:

Host.

6) Srov. Petrovićová 2008, 247, pozn. 786. 7) Souhrny životopisných informací byly v této publikaci součástí úvodní kapitoly (ibid.,

16–24). Náčrt děje byl smysluplný pouze u Macrobia (ibid., 144–148), protože Attické noci jednotné dějové schéma postrádají. 8) Pro oba texty jsou k dispozici výběrové překlady, pro Saturnalia český (Hlaváček, J. [transl.], 2002. Macrobius: Saturnálie. Praha: Herrmann & synové), pro Attické noci slovenský (Vallová, E. [transl.], 1987. Aulus Gellius: Atické noci. Bratislava: Tatran), které umožňují českému čtenáři získat alespoň základní představu o obou těchto dílech.

[��]

podrobena posouzení míra vlivu žánrů, k nimž je De nuptiis tradičně počítáno: menippské satiry, románu a konečně naukové encyklopedie. Analýza způsobu, jakým Martianus s jednotlivými žánrovými předlohami pracuje, by měla dát odpověď na otázky, v jakých ohledech vychází jeho text ze stejné tradice jako texty obou výše uvedených autorů a v čem je naopak jeho jedinečnost. Posouzení shod a rozdílů by také mělo umožnit uchopit všeobecnou naukovou literaturu, když ne jako zvláštní žánr, tak jako žánrový „okruh“ se srovnatelnými metodami a postupy.

[��]

1 — PRELIMINARIA

1.1 MARTIANŮV ŽIVOT Zařazení života a díla Martiana Capelly do souvislostí provází nejasnost a nejistota, příznačná pro mnoho autorů pozdní antiky. Martianus podle dosud zjištěných informací, z nichž velkou část prozrazuje sám na různých místech svého díla, nezastával žádný vysoký úřad v římské administrativě, takže se jeho jméno neobjevuje v oﬁciálních soupisech úředníků ani v úřední korespondenci. O to obtížněji lze zmapovat jeho historickou stopu, probíhající v několika rovinách.

1.1.1 Autobiograﬁcká výpověď Základní biograﬁcké údaje poskytuje sám autor ve své práci, zejména v úvodní próze a závěrečných verších, tzv. „pečeti“ (σφραγίς).9) Hned po úvodním hymnu se Martianus představuje čtenáři jakoby z pohledu svého syna coby prošedivělý muž v pokročilém věku (Mart. Cap. §2,6n.: […] respersum capillis albicantibus verticem incrementisque lustralibus decuriatum […]: se skráněmi skropenými bělavými vlasy, vyslouženými přírůstkem luster10)), tj. poukazuje 9) K její důkladné analýze (obsahující edici, překlad i komentář) viz Cristante, L., 1978.

„La σφραγίς di Marziano Capella (σπουδογέλοιον: autobiograa e autoironia).“ Latomus, 37, 679–704; a znovu v revidované podobě Id., 1987. Martiani Capellae De nuptiis Philologiae et Mercurii liber IX. Introduzione, traduzione e commento. Padova: editrice Antenore, 170–173 a 380–390. 10) Adjektivum decuriatus překládám obecněji bez přesného odkazu na počet let (sic interpretuje už Jan Scotus Eriugena: viz Ramelliová, I., 2006. Scoto Eriugena, Remigio di Auxerre, Bernardo Silvestre e Anonimi. Tutti i commenti a Marziano Capella. Testo latino a fronte. Milano: Bompiani, 97; i Remigius z Auxerre: Ramelliová 2006, 874).

[��]

na skutečnost, že knihu sepsal až v pozdním věku, a tento dojem umocňuje zmínkou o nejapném žvanění (§2,7: nugulas ineptas agarrire). V závěrečné veršové pasáži dvaceti sedmi iambických senárů (§997–1000), jejíž jednoznačný výklad vylučuje poškození textu a nečitelnost rukopisů, autor obě uvedené charakteristiky v určité symetrii opakuje — pro patřičný efekt synonymními (anilis fabula: §997,19,11) canescens: §999,16, veternus: §1000,4), či dokonce stejnými výrazy (garrire: §998,6, nugae: §1000,4).12) Nadto uvádí i několik dalších autobiograﬁckých informací, konkrétně o svém karthaginském původu (§999,17: beata alumnum urbs Elissae quem videt: kterého vídá jako svého odchovance blažené Didonino město) i možném profesním působení, které však je předmětem přetrvávajících dohadů (§999,12–14: […] indocta rabidum quem videre saecula / iurgis caninos blateratus pendere / proconsulari verba dantem culmini […]:13) kterého Jako vyjádření indikující zároveň opuštění profesionálního působení („living in retirement“) chápe výraz Stahl — Johnson — Burge 1971, 11, pozn. 10; Iid., 1977. Martianus Capella and the Seven Liberal Arts. Volume II. The Marriage of Philology and Mercury. New York: Columbia University Press, 4, pozn. 7. Pasáž je ovšem překládána i přesněji jako věk znásobený deseti lustry, tj. 50 let, viz např. Cristante 1978, 684 („ormai cinquantenne“); Zekl, H. G. [transl.], 2005. Martianus Capella, Die Hochzeit der Philologia mit Merkur (De nuptiis Philologiae et Mercurii). Würzburg: Verlag Königshausen & Neumann, 45 („an Lustren unterdes ins zehnte angewachsen“). Odkazy na Martianův text budou uváděny podle Willisovy edice (Bibliotheca Teubneriana, 1983; toto vydání bylo připravováno s velkou pečlivostí mnoho let: viz zejména Willis, J., 1971. De Martiano Capella emendando. Leiden: E. J. Brill, a řadu článků v seznamu literatury na konci této studie: s. 186), tedy bez udání jednotlivých knih pouze s paragrafy, pro jednoznačnou orientaci nicméně doplňuji paragrafy o čísla řádků (tento úzus sice není bezproblémový, zvláště v případě na sebe navazujícího textu, který je součástí jednoho odstavce, avšak na různých stranách, ale bez něho by na citovaná místa bylo odkazováno příliš nepřesně). 11) Ještě Stahl čte jako senilis fabula (Stahl — Johnson — Burge 1971, 11; Iid. 1977, 381), tj. jako A. Dick v edici De nuptiis z roku 1925 (čtení zůstalo i v edici korigované J. Préauxem v roce 1969). Významově nepovažuji rozdíl mezi adjektivy „stařecký“ a „babský“ za podstatný. Z hlediska textové kritiky je ovšem opodstatněné Willisovo čtení (Willis [ed.] 1983, 384), a to s ohledem na Martianovu návaznost na Apuleia (viz pozn. 127 této studie). 12) Překlady viz pozn. 180 a 191 této studie. Opakování je pro Martiana charakteristickým jevem, na který upozorňuje většina martianovských studií (srov. Grebeová, S., 1999. Martianus Capella ‚De nuptiis Philologiae et Mercurii‘. Darstellung der Sieben Freien Künste und ihrer Beziehungen zueinander. Stuttgart — Lepzig: B. G. Teubner, 849, pozn. 615). 13) Citovaná pasáž je jednou z nejporušenějších a edice obsahuje řadu různočtení a doplnění, viz Willis [ed.] 1983, 385. Podrobný souhrn možných interpretací nabízí Cristante 1978, 698nn.: zde bez jednoznačného řešení, a znovu Id. 1987, 387nn.: zde již formuluje jasně vlastní názor. Je třeba upozornit hlavně na různé konjektury

[��]

viděly nevzdělané věky, jak ve sporech zuřivě oplácel pošetilé žvásty a vychvaloval výšiny prokonsulské; jiný překlad: kterého viděly nevzdělané věky, jak ve sporech zuřivě vážil štěkot psů, který řečnil i před samotným prokonsulem). Původně byla zmínka o prokonsulovi interpretována jako odkaz na Martianovo působení v tomto úřadu.14) Této možnosti ovšem protiřečí sám autor upozorněním na svůj skromný majetek (§999,18n.: […] iugariorum murcidam viciniam / parvo obsidentem vixque respersum lucro […]: v ospalém sousedství pasáků krav, a sotva mu kdy kanul i jen malý zisk).15) I když tuto interpretaci odmítneme, stále zůstává možnost dvojího výkladu citovaných veršů 12–14. Někteří považují pasáž za označení profese právníka na soudech (s oporou v odstavci 577 čtvrté knihy, řádku 9, kde Martianus mluví o křiklounství na soudě či trhu: forensis rabulatio),16) v jiných 14. verše: zejména vero dantem (sic Dick [ed.] 1925) / perorantem (Kopp [ed.] 1983) / iura dantem (Scaliger: citováno dle Sundermeyera, A., 1910. De re metrica et rhytmica. Diss., Univ. Marburg: Robert Noske, 25; zřejmě odkaz na Grotiovu edici z roku 1599, na níž Scaliger participoval) / verba dantem (Sundermeyer 1910, 30, i Willis [ed.] 1983, 385), včetně nejednoznačného sousloví proconsulare culmen (Parker, H., 1890. „The Seven Liberal Arts.“ HR, 5, 442; i LeMoineová, F., 1972. Martianus Capella. A Literary Re-evaluation. München: Arbeo-Gesellschaft, 213: interpretují topogracky jako karthaginské sídlo prokonsula; interpretaci bez zdůvodnění odmítá Stahl: Stahl — Johnson — Burge 1971, 15, pozn. 32; jako záměrnou hru Martiana s topograckým a institucionálním významem ji přijímá a podrobně vysvětluje Schievenin, R., 1986. „Marziano Capella e il proconsulare culmen.“ Latomus, 45, 803–807). 14) Sic již Remigius (Ramelliová 2006, 1716); z novověkých odborníků např. Cappuyns, M., 1949. Sub voce „Capella (Martianus).“ In Baudrillart, A. [ed.]. Dictionnaire d’historie et de Géographie ecclésiastique. Sv. 11. Paris, col. 836n. 15) Tato pasáž spolu s Martianovými poznámkami o vlastní rusticitas přinesla i poněkud absurdní interpretaci, že Martianus byl chudý venkovský samouk („a poor farmer“: sic Parker 1890, 443; „a self-taught peasant“: ibid., 444; Parkerova analýza je svébytná i v mnoha jiných ohledech). Martianův nízký společenský status byl odvozován i na základě jiných kritérií, např. jeho domnělého „debased style“ (viz Stahl — Johnson — Burge 1971, 9). 16) Řadu zastánců jmenuje Stahl (Stahl — Johnson — Burge 1971, 17), který souhlasí s interpretací v mezích právní terminologie, nicméně zároveň upozorňuje, že je „impossible to determine from Martianus’ statements whether he was a lawyer, advocate, pleader, or merely a practicioner of the rhetorician’s art“. Zároveň upozorňuje na stejnou dvojznačnost i u zmíněné argumentační opory ze 4. knihy (tj. na nejen právní, ale i rétorický výklad ve smyslu řečnické disputace, který shodně zastávají oba největší středověcí komentátoři: Eriugena i Remigius: ibid., 19; dvojznačnost nelze vyloučit ani s pomocí Quint. Inst. 5,10,27, tj. kontextu téměř identického spojení forenses rabulae). Sám Stahl se přitom k právnímu působení Martiana spíše přiklání (ibid., 11, pozn. 10 a 19n.). Z pozdějších interpretů profesi advokáta přijímají např. Willis 1952, 9n. a Id. 1973, 165 („Winkeladvokat“, tj. „pokoutní advokát“); LeMoineová 1972, 212n.;

[��]

interpretacích je odvozováno, že byl Martianus profesionální učitel řečnictví.17) Sám autor žádné vodítko k rozuzlení této otázky v textu nedává.

1.1.2 Svědectví rukopisů Nejen přímo z autorových slov, ale i ze superskripcí a subskripcí v mnoha rukopisech lze vyčíst některé relevantní biograﬁcké údaje, jak pravděpodobné úplné znění jména Martianus Min(n)e(i)us Felix Capella,18) tak potvrzení afrického původu (Afer Carthaginiensis).19) Asi nejdůležitější je však subskripce římského řečníka Secura Meliora Felika, která obsahuje datovatelné informace: konkrétně konsulát jistého Paulina (buď v r. 498, nebo 534 po Kr.) a vztah učitele a žáka mezi Securem a Deuteriem.20) Schievenin 1986, 807; Guillaumin, J.-Y. [ed., transl., com.], 2003. Martianus Capella. Les noces de Philologie et de Mercure. Tome VII, Livre VII, La Arithmétique. Paris: Les Belles Lettres, X; či v češtině dostupný Conte, G. B., 20082. Dějiny římské literatury. Praha: KLP — Koniasch Latin Press, 617. 17) Tuto možnost připouští Stahl (Stahl — Johnson — Burge 1971, 18) i Grebeová 1999, 15 / Ead., 2003a. „Scientic and narrative arguments in Martianus Capella.“ In Solin, Heikki [ed.]. Latin vulgaire — latin tardif VI: actes du VIe Colloque International sur le Latin Vulgaire et Tardif, Helsinki, 29 août — 2 septembre 2000. Hildesheim — Zürich — New York: Olms-Weidmann, 140. K začlenění Martiana do rétorské tradice srov. také Préaux, J., 1978. „Martianus Capella, orator emeritus.“ In Collart, Jean [ed.]. Varron grammaire antique et stylistique latine. Paris: Les Belles Lettres, 171–179. 18) Údaj doplňuje podobu jména, kterou zmiňuje sám autor (Mart. Cap. §576,2: Felix meus: můj Feliku; §806,5: Felix, vel Capella, vel quisquis es: Feliku, Capello, nebo kdo vlastně jsi; §999,11: Felicis, inquit, sed Capellae amine: na místo toho jsem výmyslem Felika Capelly). Jako Martiana potom oslovuje autor svého syna (§2,8 a 997,19). 19) Willis [ed.] 1983, 1 a 386. K nepodložené informaci o rodišti v Madauře viz Stahl — Johnson — Burge 1971, 12. 20) Securus Melior Felix, vir spectabilis, comes consistorianus, rhetor urbis Romae, ex mendosissimis exemplaribus emendabam contra legente Deuterio scholastico, discipulo meo, Romae ad portam Capenam, consulatu Paulini viri clarissimi, sub V nonarum Martiarum, Christo adiuvante. (Já, Securus Melior Felix, vir spectabilis, comes královského konsistoria, učitel řečnictví města Říma, jsem opravil text přejatý z rukopisů plných chyb, a to oproti čtení advokáta Deuteria, svého žáka. V Římě, u Kapenské brány, za konsulátu Paulina, muže senátorského stavu, 5. dne před březnovými Nonami [tj. 2. března], s pomocí Boží.) Latinský text subskripce cituji v nezkrácené podobě dle Shanzerové 1986a, 8 (s výjimkou tvaru mendosissimis, který opravuji dle TLL, sv. 4, 765), která také podrobně rozebírá intepretace této subskripce (ibid., 8–11). Viz také Cameron, A., 1986. „Martianus and his rst editor.“ CPh, 81, 320; či Vössing, K., 2008. „Augustinus und Martianus Capella — ein Diskurs im

[��]

Na základě identiﬁkace a následného časového průniku všech jmenovaných osob lze dřívější datum vyloučit,21) což znamená, že nejpozději r. 534 měli učenci Martianův text k dispozici v Římě.22)

1.1.3 Svědectví antických textů Kromě textových a rukopisných informací lze řadu údajů odvodit nepřímo z různých popisů i vzájemných odkazů a terminologických podobností v textech Martiana a jeho současníků i následovníků. Martianus sám zcela zřejmě pracuje s texty Aquily Romana a Aristeida Quintiliána z 2. poloviny 3. století po Kr.23) Aquilův spis De ﬁguris sententiarum et elocutionis (O slovních a myšlenkových ﬁgurách) byl základní inspirací pro část páté knihy věnovanou řečnickým ozdobám (§523–53724)), Aristeidovo dílo Περί Μουσικῆς (O muzice) ze stejného období zase pro knihu devátou obsahující učení Harmonie (§936–995).25) Martianus spätantiken Karthago?“ In Fuhrerová, T. [ed.]. Die christlich-philosophischen Diskurse der Spätantike: Texte, Personen, Institutionen. Stuttgart: Franz Steiner Verlag, 389n. Za překlad a interpretaci pozdně antických úředních hodností vděčím doc. Jarmile Bednaříkové. 21) Srov. ovšem i názor preferující dřívější datum: Cameron 1986, 321; Vössing 2008, 390. 22) Stahl 1965, 104; Préaux, J., 1975. „Securus Melior Felix, l’ultime Orator Urbis Romae.“ In De Smedt, E. J. [ed.]. Corona Gratiarum. Miscellanea patristica, historica et liturgica Eligio Dekkers, XII lustra complenti oblata. Brugge — Gravenhage: Sint Pietersabdij aj., 112; i Shanzerová 1986a, 10n. 23) Jako nejmladší z Martianových pramenů je označuje např. Cappuyns 1949, 842 (na obecnou známost ukazuje Willis 1952, 6). 24) Tzv. gurae sententiarum (§523–525) a gurae elocutionis (§526–537; v Quintilianově terminologii f. verborum: Quint. Inst. 1,8,16 či 9,1,16); na zdroj upozorňoval v edici „menších rétorů“ již Karl Halm (roku 1863). Vztahu Aquilova a Martianova textu se ve zvláštním příspěvku věnuje Grebeová, S., 2000b. „Change and continuity in rhetorical writings. Aquila Romanus’ and Martianus Capella’s treatises on the gurae sententiarum et elocutionis.“ AClass, 43, 45–69, která uvádí řadu doslovně přejatých míst a vysvětluje změny, které Martianus v Aquilově textu provedl. Srov. i nové kritické a komentované vydání Aquily Romana: Eliceová, M., 2007. Romani Aquilae De guris. Hildesheim: Olms. K denici gur viz Lausberg, H., 19903. Handbuch der literarischen Rhetorik. Stuttgart: Franz Steiner Verlag, 308n. (některé z gur z dnešního hlediska patří mezi tropy). 25) Aristeida jako Martianův zdroj identikoval již Marcus Meibom (roku 1652). Ke srovnání obou textů viz Grebeová 1999, zejména 618–621 (a také Hermann Deiters, 1881. „Studien zu den griechischen Musikern: ueber das Verhältnis des Martianus Capella zu Aristides Quintilianus.“ Programm Posen 1881, 131, 3–28: non vidi). Aristeidés Quintiliános je k dispozici v kritické teubnerské edici (1963) i v překladech.

[��]

tak mohl spis sepsat nejdříve na konci třetího století. Pokud jde o autory, kteří naopak na Martiana v nějakém ohledu navazují, explicitně se o něm jako literárním autorovi zmiňují Fulgentius, Cassiodorus a Řehoř Tourský, ovšem bez časového upřesnění.26) Fabius Planciades Fulgentius (přelom 5. a 6. století po Kr.) i Cassiodorus (asi 485–580) uvádějí shodně Martianovo jméno (Felix Capella), v názvu díla se ale rozcházejí, jistě i s ohledem na rozdílné důvody svého zájmu o Martianovo dílo.27) U Řehoře (538?–594) je Martianus pojmenován poprvé dnes užívaným jménem, doplněným familiárním přídomkem „noster“. Boethius (asi 480–524/5) sice Martiana ve svém díle nejmenuje, řada paralel však ukazuje na možnou inspiraci, a tedy i na vznik Martianova díla před Boethiovou smrtí.28)

1.1.4 Nepřímá svědectví Do úvah o vzniku vstupují ale i další nepřímá odvození. Datace se v závislosti na interpretaci různých Martianových zmínek odrážejících zejména změny v charakteristice významných 26) Fulg. Serm. ant. 45 [ed. Helm 1970]: Felix Capella in libro De nuptiis Mercurii et

Philologiae ait „placuit Minervae pellere celibatum“. (Felix Capella v knize O sňatku Merkura a Filologie píše: „Minervě se líbilo zahánět celibát“.) Cassiod. Inst. 2,2,17 [ed. Mynors 1961; Cassiodorus rozlišuje mezi naukou: disciplina, a uměním: ars; nauka je pravdivá, umění jen pravděpodobné: k rozdílu dále viz pozn. 483 této studie]: […] et pater Augustinus, hac credo ratione commonitus, grammaticam atque rethoricam disciplinae nomine vocitavit, Varronem secutus; Felix etiam Capella operi suo De septem disciplinis titulum dedit. ([…] také otec Augustinus myslím ze stejného důvodu označil ve stopách Varrona gramatiku a rétoriku jako nauky. Také Felix Capella dal své práci název O sedmi naukách.), a 2,3,20. Greg. Tur. Franc. 10,31,19 [Patrologia Latina (dále PL) 71, 572]: Quod, si te, sacerdos Dei, quicumque es, Martianus noster septem disciplinis erudiit. (To, pokud tě, služebníku Boží, kdokoli jsi, náš Martianus vzdělal v sedmi naukách.) 27) Fulgentius uvádí dnešní titul De nuptiis Mercurii et Philologiae (vzhledem k jeho snaze o křesťanský výklad mýtu je pochopitelné, že ho příběh oslovil přednostně, ostatně i v rukopisech titul uvozuje pouze první dvě knihy), Cassiodorus s duší systematického encyklopedisty titul De septem disciplinis (O sedmi naukách), což zase odpovídá i rukopisným názvům dalších knih podle nauk (srov. pozn. 143 této studie; celkový název encyklopedické části ovšem doložen není, Cassiodorus text neviděl). Viz také Cappuyns 1949, 838n., který zmiňuje možný název Disciplinae (Nauky) i dnes již neužívaný název Satyricon (Satyrikon), kterým dílo pojmenoval ve své edici Hugo Grotius. 28) Viz Shanzerová 1986a, 11–13. Boethiovu práci De consolatione Philosophiae (O útěše z losoe) považuje ve vztahu k Martianovi za pozdější.