lauren groffová
Příšery templetonské
lauren groffová
Příšery templetonské
Brno 2009
1
Návrat domů V den, kdy jsem se plná studu vrátila do Templetonu, se na hla dině jezera Glimmerglass objevila šestnáct metrů dlouhá mršina vodní příšery. Bylo to jedno z těch zvláštních svítání, která barví do nachova zdejší červencová rána a na údolí lemované horami se snese hustá mlha, takže i ptáci zpívají polekaně, protože si nejsou jisti, jestli je den, nebo noc. Mlha byla ještě hustá, když doktor Cluny při ranní vyjížď ce na loďce příšeru objevil. Představuji si to takto: příď veslice se zakrojovala do hladiny jezera, údery vesel vytvářely na vodě kruhy, do tmy pulsovalo červené světlo na přídi. Pak se za dok torovými zády náhle vztyčil ostrov v místech, kde nikdy žádný nebyl, obrovitánské břicho mrtvého zvířete. Starý doktor jej neviděl, protože pádloval zády po směru. Připlul blíž; koule na špici člunu narazila na pružnou kůži, jako když se dloub ne prstem do balónku; tlak člunu na pokožku dosáhl maxima, ale ta se neprotrhla; pohyb člunu vpřed ustal, záď se otřásla. Doktor se otočil, ale očekával pouze možné a v první chvíli nevěděl, co má před sebou. Při pohledu na veliké, strašidelné oko, ze kterého stále čišela smrt, starý doktor zamrkal. Potom omdlel. Přišel k sobě, když úsvit pokročil a vodou v pruzích pro nikalo světlo. Po chvíli si uvědomil, že vesluje dokola kolem /5
zvířete ležícího břichem vzhůru a pláče. V ústech cítil sladkou, pálivou chuť lékořicových bonbónů, vzpomínku na dávné dět ství. Doktor Cluny se sebral až ve chvíli, kdy se na leviatanovu plochou bradu posadil racek a naklonil se, aby ochutnal; teprve v tuto chvíli doktor začal veslovat zpátky k probouzejícímu se městu a vykřikoval svou novinu. „Zázrak,“ volal. „Zázrak. Rychle, pojďte se podívat.“ Přesně v tu chvíli jsem bezcílně bloumala parkem přes ulici od Averell Cottage, domu, ve kterém jsem vyrostla. Stála jsem uprostřed prohlubně, kterou v zimě město napouštělo vodou, aby se zde vytvořilo kluziště, a pokoušela jsem se sebrat odvahu. Mlha halila můj velkolepý, ale nesourodý dům, původně po stavený v roce 1793 jako letní sídlo. V roce 1890 k němu bylo přistavěno viktoriánské křídlo a ještě jedno pak v nevkusných sedmdesátých letech, takže vznikl koherentnější, až krásný ce lek. Ve svém delirickém stavu jsem si myslela, že v domě vidím matku i s rodinnými starožitnostmi nashromážděnými za ně kolik životů, stejně jako vlídného ducha, který se mnou bydlel v dětském pokoji, to vše vykreslené jako kosti na rentgenovém snímku a křehké jako křída. Cítila jsem, jak svět kolem mě skřípe a vrže, rozplétá se vlákno po vláknu jako příliš napnuté lano. V umývárně na odpočívadle v Buffalu jsem se zahlédla v zrcadle a vyděsila se, protože jsem se proměnila v cizince ve zmuchlaných, špinavých hadrech, kdysi hezkou tvář jsem měla opuchlou a zarudlou ze záchvatů pláče. Byla jsem ztrhaná a po hublá, na těle tisíce štípanců od aljašských muchniček. V dubnu oholené vlasy teď rostly v podivných hnědých trsech. Vypadala jsem jako vyhladovělé a vypelichané kuře, které vyhodili z hníz da, protože se zpožděním zjistili, že je divné. Noc kolem slábla, překlonila jsem se a vyzvracela se. A ne pohnula jsem se, ani když se ke mně směrem od Lake Street donesl tlumený dusot. Ještě než jsem je uviděla, věděla jsem, /6
že ten zvuk vydávají Rychlí chlapi, malá a milá skupinka pánů ve středních letech, kteří chodí každé ráno běhat v templeton ských ulicích, a to za každého počasí, v mrazu, v dešti i v chuch valcích mlhy jako dnes. Když se Chlapi přiblížili, uslyšela jsem zároveň s jejich kroky také vlídný hovor a sem tam plivanec či heknutí. Z šera se přesunuli do světla jediné pouliční lampy na Lake Street, a když mě spatřili, jak stojím v parku uprostřed prohlubně, a povšimli si na mně něčeho povědomého, ačkoli z té dálky nemohli poznat, kdo jsem, všech šest jich mým smě rem zvedlo ruku. Zamávala jsem jim taky a sledovala jsem je jich oplácaná těla, jak mizí ulicí. Moje nohy samy od sebe přešly přes silnici, vydaly se k příjez dové cestě a prošly vjezdem do garáže. Otevřela jsem dveře do vstupní haly, do vůně slámy a prachu a sevillských pomerančů, vůně domova. Málem jsem se otočila, sedla si do auta a počkala ještě den. Matku jsem neviděla už déle než rok: na cestu domů jsem neměla a poprvé od mého odchodu mi nenabídla, že by ji zaplatila. Místo toho jsem vešla nejtišeji, jak to šlo, v naději, že se mi podaří si na pár hodin zdřímnout, než ji vzbudím. Boty jsem položila vedle jejích ošetřovatelských dřeváků a vydala se přes vstupní halu do kuchyně. Sice jsem čekala, že Vi bude spát, ale seděla u kuchyňské ho stolu s rozevřeným výtiskem Freeman’s Journalu a její profil se odrážel v širokém francouzském okně s výhledem na dvou akrový trávník a jezero s horami. Musela být po noční směně, protože si máčela nohy ve smaltovaném lavoru s horkou vodou. Se zavřenýma očima skláněla obličej nad šálkem čaje, z něhož se kouřilo, jako by se pokoušela odpařit si rysy z tváře. Mize ly ovšem samy: pleť mé šestačtyřicetileté matky byla zestárlá a pod očima měla kruhy jako každá žena, která v raném mládí brala příliš mnoho drog. Měla svěšená ramena a vzadu na suk ni rozepnutý zip, který odhaloval vzorek červených bavlněných kalhotek i s bochánkem tuku nad nimi. /7
Z mého místa v kuchyňských dveřích vypadala stará. Puk lo by mi z toho pohledu srdce, kdybych už tak jeho střepy ne držela pohromadě horkotěžko oběma rukama. Musela jsem polknout nebo jsem se pohnula, protože Vi otočila hlavu a podívala se na mě. Přimhouřila oči, zamrkala, zhluboka se nadechla a rukou si přejela přes obličej. „Zatracené flashbacky,“ zamumlala pro sebe. Uchichtla jsem se. Ještě jednou se na mě podívala a svraštila čelo. „Ne, ty nejsi flashback, Willie. Nebo jsi?“ „Tentokrát ne. Zjevně,“ řekla jsem, když jsem šla za ní a dala jí pusu na pěšinku ve vlasech. Byla cítit dezinfekcí z nemocni ce, ale vespod se nacházela i její vlastní vůně, jakoby ptačí, jako hřejivá, zaprášená křídla. Rozrušeně mě chytila za ruku. „Vypadáš hrozně. Co pro všechno na světě děláš doma?“ „Ach jo,“ vzdychla jsem a musela se podívat někam jinam, na řídnoucí chuchvalce mlhy na jezeře. Když jsem se na ni opět podívala, úsměv na její tváři byl ten tam. „Co — pro všechno — na světě — děláš — doma?“ zopa kovala svoji otázku, a jak mě držela, s každým slovem mě tiskla pevněji a pevněji, až mi začala drtit kosti v ruce. „Ježíši,“ zalapala jsem po dechu. „Jestli máš nějaký problém, tak by ses měla pomodlit.“ Te prve teď jsem si všimla, že jí mezi prsy těžce visí jednoduchý kříž ze surového železa. Možná že šla do Muzea farmářství na horním konci ulice a tam si pro sebe ze dvou železných hřebů ukula krucifix. Uchopila jsem kříž do volné ruky a zamračila jsem se. „Vi, prosím tě, neříkej mi, že ses dala k pánbíčkářům?! Pro boha, ty jsi přece hippie! Copak jsi zapomněla? Organizované náboženství je zlo.“ Pustila mě a vyškubla mi kříž z ruky. „Do toho ti nic není,“ prohlásila, ale ještě nějakou dobu se na mě nepodívala. „Mluv vážně, Vi. Děje se něco?“ /8
Vzdychla a pomalu pronesla: „Lidi se mění, Willie.“ „Ty ne.“ „Měla bys být ráda, že já taky,“ řekla a sklopila oči. Ještě si nezvykla, že stojím v jejím domě, když bych měla být v aljašské tundře, kde je dvacet čtyři hodin světlo. Měla bych sfoukávat lišejníky z definitivního důkazu, že zde lidská kultura existo vala před více než pětatřiceti tisíci lety, z nějakého řezáku po hřbeného hluboko pod zemí nebo nástroje namazaného tule ním sádlem, nepoznamenaného hlubokým stepním mrazem. Měla bych být pod ochranou Primuse Dwyera, Ph.D., profe sora na přírodovědecké fakultě Stanford University, kde jsem za pár krátkých měsíců měla dokončit disertaci a promovat, a pak vykročit vzhůru, vstříc životu plnému skvělých světlých zítřků. Když jsem matce ve druhém ročníku oznámila, že svou nezkrotnou ctižádost hodlám věnovat archeologii, chvíli se zdálo, že jsem ji hořce zklamala: „Willie,“ řekla mi tehdy, „na světě už nezbylo nic, co bys mohla objevit, zlato. Proč by ses měla ohlížet zpátky, když se můžeš dívat kupředu?“ Mluvila jsem tehdy několik hodin — o síle údivu, když sfouknete prach z prastaré lebky, kterou držíte v rukou, když svíráte mezi prsty pazourek a pozorujete stopy po opracování, které na něm zane chaly dávno mrtvé ruce. Moje matka stejně jako mnoho dalších lidí, kteří svou vášeň již dávno spálili, rozpoznala tu mou a za toužila po ní. S archeologií bych se dostala do velkého světa, do pouští a stepí, tak daleko od Templetonu, jak jsem si vždycky myslela, že by si přála. Celé své já a také notnou část zbylého dědictví až do dneška obětovala tomuto snu: já coby neohrože ná hledačka kostí a hliněného nádobí prokopávající se nesmír ností prehistorie. Teď, v rozjasňujícím se rozbřesku, se na mě podívala. Po jezeře uháněl plnou rychlostí motorový člun a jeho jekot dorazil přes dva akry přerostlého trávníku až k nám. „Ach, Willie,“ vylekala se moje matka. „Ty jsi v průšvihu.“ Bylo to konstatování, nikoli otázka. /9
„Strašně jsem to podělala, Vi.“ „To je mi jasné,“ řekla. „Proč by ses jinak ukazovala v Tem pletonu? Div že se vůbec přemůžeš a přijedeš jednou za rok na Vánoce.“ „Ach bože, Vi!“ zavrčela jsem nesouhlasně, posadila jsem se na jednu z židlí v kuchyni a hlavu jsem položila na stůl. Matka se na mě podívala a potom si povzdechla: „Promiň, Willie. Jsem strašně unavená. Řekni mi, co se stalo, ať se můžu jít trochu prospat. Probereme to pak.“ Podívala jsem se na ni, ale pak jsem se zase musela podívat na stůl. Pozorovala jsem kresby, které na jeho povrchu zanechal vosk. A potom jsem jí ve velmi zkrácené podobě převyprávěla jednu verzi příběhu. „Takže, Vi,“ spustila jsem. „Vypadá to, že jsem těhotná. A asi s doktorem Primusem Dwyerem.“ Matka si zakryla rukou ústa. „Nebesa nám pomáhej.“ „Promiň, Vi,“ pokračovala jsem, „ale je toho víc.“ Odříkala jsem to na jedno nadechnutí. Prozradila jsem jí i to, jak jsem se pokusila přejet malým letadlem jeho ženu, která je prodě kankou pro studium, a že je pravděpodobné, že kvůli obvinění z pokusu o vraždu se nebudu moct vrátit na Stanford. Zadr žela jsem dech a čekala na úder její pěsti. Navzdory Viiným hipísáckým zvyklostem nebylo v mém dětství neobvyklé, když naše souboje zašly tak daleko, že jsme zadýchané a s přivřený ma očima stály v nerozhodné pozici každá z jedné strany stolu. A jednou nebo dvakrát, když jsem spáchala své nejtěžší hříchy, poslala ruku přes stůl a všechno vyřešila fackou. Ale tentokrát mě nepraštila a bylo takové ticho, že jsem z jídelny slyšela tikot dvě stě let starých pendlovek: tik tak, tik tak, tik tak. Když jsem zvedla oči, Vi vrtěla hlavou. „To snad není pravda,“ hořekovala a prstem odsunula šálek s čajem. „Vy chovávala jsem tě, abys byla výjimečná, a ty to takhle poděláš. Jsi stejně k ničemu jako tvoje blbá, nanicovatá matka.“ Tvář se jí zachvěla a zrudla. / 10
Pokusila jsem se pohladit ji po ruce, ale odtáhla se, jako by ji pouhý můj dotyk mohl spálit. „Vezmu si nějaké prášky,“ prohlásila, když vstávala. „Budu spát tak dlouho, jak to půjde. A až se probudím, začneme to řešit.“ Ztěžka se šinula směrem ke dveřím. Zastavila se, zády stále ke mně. „A Willie, tvoje vla sy. Mívala jsi tak krásné vlasy,“ dodala, než odešla. Poslouchala jsem její kroky vzdalující se starým domem po rozvrzané pa lubové podlaze, nahoru po širokém předním schodišti, v dálce přes halu a do hlavní ložnice. Takovýto chlad se mezi mnou a Vi objevil teprve v po sledních letech. Když jsem byla malá, hrávaly jsme s matkou dlouho do noci karty a nasmály jsme se u toho tak, že jsem ani jednou nechtěla na těch pár narozeninových oslav s možnos tí přespání, na které mě pozvali. Měly jsme s matkou k městu zvláštní vztah, protože jsme byly poslední žijící příbuzné jeho zakladatele Marmaduka Templa a pravnučky velkého spiso vatele Jacoba Franklina Templa, jehož romány jsme každý rok četli ve škole; na vysoké jsem svým doznáním, že jsme příbuz ní, doslova rozplakala jistého profesora. Ale byly jsme chudé a matka byla mladá, svobodná a příliš divná, nosila volánky a nahlas vyjadřovala své politické názory, takže když jsme vy šly ven z bezpečí našeho výstředního domu, měla jsem pokaždé pocit, že spolu s Vi stojíme proti celému světu. Živě si vzpomí nám, jak jsem zhruba v desíti letech — takže mé matce muselo být tolik jako mně teď, osmadvacet — poslouchala za dveřmi, jak celé hodiny pláče, protože na ni byli hrubí v obchodě, a tato vzpomínka budiž příkladem za mnoho dalších. V noci se mi zdávalo, že jsem hrozně velká, jdu po Main Street a zlostnýma obříma nohama rozšlapávám naše nepřátele.
/ 11