Luděk Navara: Abeceda komunismu – ukázka

Odborná spolupráce Václav Ruml a Martin Tichý, Ústav pro studium totalitních režimů Kniha Abeceda komunismu je součástí multimediálního projektu Abeceda komunistických zločinů, na kterém se podílelo Občanské sdružení PANT, mediální společnost MaFra, a. s., a Ústav pro studium totalitních režimů © Luděk Navara, Josef Albrecht, 2010 © HOST — vydavatelství, s. r. o., 2010 ISBN 978-80-7294-340-1

A

Asanace

Nemohli jste vracet ty facky, říká Muzikanta Vratislava Brabence donutili komunisté k emigraci Na začátku je nezávislý hudební styl. Underground, androš, jak se někdy „česky“ říká.

Na konci je pomsta. Pomsta komunistického režimu, který nezávislého muzikanta vyhání ze země. „Myslím, že je provokovalo, že si jich moc nevšímáme. Prostě jsme hráli a dělali, jako kdyby ti komunisti nebyli. Ignorance je největší trest.

Dělat, že někoho nevidím, je větší urážka než říkat špatná slova,“ vypráví Vratislav Brabenec, saxofonista legendární kapely The Plastic People of the Universe.

Právě Brabencova „cesta od androše k Asanaci“ názorně ukazuje, jak se režim vypořádával s těmi, které nemohl ovládnout. Je také příběhem o tom, jak se obrana jedné kapely stala úspěšným bojem za svobodu slova jako takového.

Jenže na začátku to tak vůbec nevypadalo.

Ještě do poloviny sedmdesátých let je skupina Plastic People režimem trpěna. Koncerty jsou monitorovány, návštěvníci šikanováni, ale 9

The Plastic People of the Universe

Režim skupinu zpočátku toleruje

NEPOHODLNÍ. Skupina The Plastic People of the Universe na 3. festivalu druhé kultury na Hrádečku v roce 1977. FOTO JIŘÍ BEDNÁŘ, ARCHIV LIBRI PROHIBITI

kapela hraje. V roce 1976 je rozprášena. Brabenec skončí ve vězení. Na osm měsíců.

HNUTÍ CHARTY Tažení proti hudebníkům sjednotí opozici

Rezoluce na podporu Plastiků

Vlastně to byl nesmírný paradox. Právě sami komunisté svým tažením proti Plastikům vyvolali širší protestní hnutí. „StB se domnívala, že to skončí jinak. Ale sblížily se dosud nepropojené okruhy lidí,“ připomíná historik Petr Blažek. Ano, tehdy se mezi českými intelektuály rodí myšlenka, že se kapele má pomoci. Jenže ne všem její odvážné texty zrovna „sedí“. K takovým patří filozof Jan Patočka. „Tehdy zazněl jeho názor, že to, co Plastici hrají, není jeho hudební styl, že se mu to dokonce nelíbí, ale bude bojovat za to, aby mohli svobodně hrát.

To byla velice zásadní myšlenka,“ vzpomínala později disidentka Dana Němcová. Zrodila se rezoluce na podporu Plastiků. A začalo se rodit něco víc: hnutí Charty. Občanská iniciativa kritizující komunistickou vládu za porušování 10

NEPOHODLNÝ. Vratislav Brabenec byl donucen k emigraci ze své vlasti. FOTO JOSEF ALBRECHT

lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se sama zavázala přijetím mezinárodních dohod „Paktu o občanských a politických právech“ a „Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech“, které byly jménem republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost v březnu 1976. „Charta svým vystoupením režim vyděsila,“ řekl Charta šokuje představitele komunistického režimu historik Vilém Prečan.

Byl to pro komunistické vládce nejspíš opravdu šok.

Dne 7. ledna 1977 otiskly dokument Charty západní noviny. Ještě týž den jedná předsednictvo Ústředního výboru KSČ. Vede ho Gustáv Husák, tehdejší generální tajemník strany (a jaksi mimochodem i prezident republiky). Dostává úkol: „Předsednictvo ÚV KSČ ukládá soudruhu Gustávu Husákovi informovat o akci nepřátelské skupiny, která předala západním sdělovacím prostředkům pamflet pod názvem Charta 77; v duchu diskuse předsednictva ÚV KSČ rozpracovat 11

konkrétní potřebná opatření.“ O čem všem se jednalo, není jasné. Ale tehdy se zrodil plán, že proti chartistům je třeba bojovat. Začala perzekuce.

AKCE ASANACE

Inspirace v Sovětském svazu

Do akce Asanace je zařazen i Brabenec

Noční útok na Zinu Freundovou

Rozkaz číslo 32 s krycím názvem Asanace podepsal ještě v roce 1977 tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina. Rozkazy byly jasné: „Působením StB donutit aktivní evidované osoby, aby se vystěhovaly do zahraničí.“ Formy nátlaku byly různé — vydírání, šikana, propouštění ze zaměstnání, ale i obyčejná brutalita. Nešlo o nic nového: deportace spisovatele Alexandra Solženicyna ze Sovětského svazu v únoru 1974 předznamenala pozdější vyhánění nepohodlných osob v celé východní Evropě.

Do akce Asanace byl zařazen i Brabenec, který mezitím Chartu také podepsal. Nevěděl přesně, co se děje, ale tušil, že tajní policisté postupují podle jednotného scénáře. „Všemi fyzickými i psychickými prostředky donutit Brabence k vystěhování,“ stálo v dokumentu tajné policie.

Ale Brabenec vzdoroval. I poté, co mu při jednom z výslechů řekli, že jeho ženu a dvouleté dítě unesli. „Já nevěděl, jestli je to pravda, ale říct někomu něco takového! Že vám z moci úřední unesli ženu a dceru, a vyžadovat spolupráci!“ vzpomíná Brabenec.

Ještě po letech netají rozhořčení. Spolupráci odmítl. „Nemáte rád svoji dceru,“ řekli mu tehdy příslušníci StB. Brabenec si uvědomil, že se tajní policisté nezastaví před ničím. Kapituloval. „Poslední kapičkou bylo přepadení Ziny Freundové,“ říká.

Ano, útok na Zinu Freundovou byl varováním pro všechny. Dva příslušníci StB v noci zazvonili u bytu chartistky Freundové. Jeden z nich se představil jako básník Ivan Jirous, který byl známý svými nočními návštěvami. Když jim 12

Freundová otevřela, vtrhli k ní do bytu a zmlátili ji.

Freundová přepadení ohlásila na policii, ta však nic nevyšetřila. Pochopitelně. Ukázalo se, že proti zvůli StB vlastně neexistuje obrana. Brabenec to formuloval takto: „Když bude chtít zloděj či násilník přepadnout nějakou ženskou, může ta ženská sáhnout po noži a bude v právu. Ale my jsme nemohli sáhnout po noži, my jsme ty facky nemohli vracet.“ Brabenec se vystěhoval. Nebyl sám. Odešla řada známých osobností: například pozdější pražský Jaromír Obzina podepsal rabín Karol Sidon, zpěvák Jaroslav Hutka či novi- rozkaz k zahájení akce nář Ivan Medek. Do pádu komunismu odešlo asi Asanace. dvě stě osmdesát signatářů Charty, tedy asi patnáct procent předlistopadových chartistů.

Samozřejmě odešla i Zina Freundová. Sám Brabenec žil nejdříve ve Vídni, potom v Kanadě.

Až v roce 2001 začne v Praze soud se strůjci akce Asanace, mnozí se tam po letech setkají. Nejdůležitější postavou procesu je však bývalý ministr vnitra Jaromír Obzina. Je mu sedmdesát dva let.

Trestu se nedožije. Zemřel v lednu 2003.

••••• CO BYLA ASANACE

Dodnes není jasné, jak tento název vznikl. Tajná policie tak pojmenovala akci, která měla za cíl donutit nepohodlné osoby, především signatáře Charty, k vystěhování ze země. StB využíva- Akce Asanace je namířena la všech prostředků: psychoteroru i obyčejného proti signatářům Charty násilí. Tehdejší Československo opustilo asi dvě stě osmdesát signatářů Charty, tedy asi patnáct procent předlistopadových chartistů.

KDO ZA NI BYL ODPOVĚDNÝ

Rozkaz k zahájení akce Asanace podepsal v roce 1977 tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina.

13

Vlastní akce řídila 10. správa FMV nebo SNB, jejímž náčelníkem byl nejprve Vladimír Stárek a později Zdeněk Wiederlechner. Na akcích se podíleli krajští šéfové StB a prováděli ji řadoví příslušníci. Jedním z nich byl Jiří Šimák, odpoObzina umírá před vědný za útok na Zinu Freundovou. Sám Obvynesením rozsudku zina zemřel dřív, než o trestu rozhodl odvolací soud.

VRATISLAV BRABENEC

Původně studoval bohosloveckou fakultu. Později začal hrát profesionálně jazz, ke kapele The Plastic People of the Universe se připojil na podzim roku 1972. V roce 1976 byl spolu s kolegy pronásledován a skončil ve vězení. Pod nátlakem režimu se v roce 1982 vystěhoval do Kanady, kde se živil jako zahradní architekt. Brabenec je známý i jako textař, básník a zpěvák.

NÁPRAVA AŽ PO SEDMADVACETI LETECH

Vratislav Brabenec a další hudebníci, kteří byli v listopadu 1976 odsouzeni za údajné výtržnicPůvodní rozhodnutí je tví, se domohli nápravy až v únoru 2003. Nejzrušeno v roce 2003 vyšší soud nesmyslné odsouzení zrušil, dospěl po sedmadvaceti letech k závěru, že tehdejší proces byl nezákonný.

V původním obvinění stálo: „Obžalovaní organizovali a účastnili se vystupování hudebních skupin, které vyjadřovaly neúctu opakováním vulgarismů. Funkcionáře lidosprávy uvedli v omyl tím, že se jedná o kulturní akci.“ „Tehdejší soudní řízení nemůže být označeno za správné a odpovídající zákonům,“ prohlásil v roce 2003 soudce Nejvyššího soudu František Hrabec. Komunistická moc se původně pokoušela dostat do vězení celkem čtyřiadvacet lidí, kteří hráli v různých kapelách, ale nakonec na seznamu zůstali čtyři: Svatopluk Karásek (odseděl si 8 měsíců), organizátor většiny 14

„nepohodlných“ kulturních akcí Ivan (Magor) Jirous (18 měsíců), Pavel Zajíček (12 měsíců) a Vratislav Brabenec (8 měsíců). Všichni byli odsouzeni na základě „důkazů“, ke kterým se před soudem nemohli vyjádřit. Karáskův tehdejší advokát Otakar Motejl proti postupu soudu protestoval marně. Za muzikanty, kterým hrozily i mnohem tvrdší tresty, se tehdy postavila řada umělců, například básník Jaroslav Seifert.

Proces v roce 1976 odstartoval vlnu dalších represí. „Ta obvinění dnes vypadají jako malicherná, ale jejich dopad byl tehdy nedozírný,“ řekl Otakar Motejl zastupoval bezprostředně po verdiktu Nejvyššího soudu Ji- hudebníka Svatopluka rous. Lidé, kteří byli s odsouzenými v kontak- Karáska. tu, byli vyhazováni ze škol nebo měli problémy v zaměstnání. Jirous sám putoval zakrátko znovu do vězení a zbývající tři muzikanti byli donuceni k emigraci v rámci akce Asanace.

••••• Cílem bylo zastrašit a umlčet Rozhovor s Vilémem Prečanem Historik Vilém Prečan zkoumá moderní dějiny a má i zkušenost emigranta. Poté, co byl stíhán pro podvracení republiky za spoluautorství tzv. Černé knihy z roku 1968, odešel v červenci 1976 do exilu, kde vybudoval sbírky českého a slovenského samizdatu a založil Československé dokumentační středisko nezávislé literatury. Podle něho lze z historických dokumentů určit, kdo odpovídá za akci Asanace.

V Asanaci se tajná policie zaměřila hlavně na signatáře Charty 77. Proč?

Charta svým vystoupením režim vyděsila. Mocipáni se báli o „pořádek“, který s takovým úsilím obnovili. Nebyli si jisti, co udělá většina donuce15

ná k mlčení a k poslušnosti. Proto ta hysterická reakce. A proto ta ohlušující kampaň včetně Anticharty.

Co tedy bylo cílem?

Cílem bylo chartisty izolovat, zastrašit, umlčet.

A také demonstrovat, co čeká každého, kdo se nepodrobí. Jenže Charta nepodlehla. Naopak.

Po prvních dvou měsících vzrostl počet signatářů téměř na trojnásobek. Nezbylo než podniknout proti Chartě dlouhodobé poziční tažení.

Ale proč vyhánění ze země?

Tváří v tvář mezinárodní veřejnosti a jejím protestům nemohli všechny chartisty zavřít. Zdálo se schůdnější a méně riskantní vytlačit je za hranice. Po celou dobu, kdy se Asanace praktikovala, považoval režim Chartu za svého nejnebezpečnějšího protivníka. Charta mu nastavovala zrcadlo, informovala veřejnost v zahraničí i doma pomocí samizdatu a rozhlasových stanic, rozrušovala totalitu systému a vytvářela prostor pro svobodnou diskusi. Spolu s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) upozorňovala na policejní a soudní perzekuci.

Kdy Asanace působila nejtvrději?

Jedním z kulminačních bodů, kdy bylo zaregistrováno nejvíce případů fyzického násilí, bylo období zrodu polské Solidarity. Od léta 1980 do prosince 1981 se režim obával, aby jiskra svobody nepřeskočila z Polska do Československa.

Lišil se přístup k jednotlivým lidem?

Přednostně se akce Asanace zaměřovala na mladší, zahraniční veřejnosti méně známé osoby, jejichž stíhání nemohlo vyvolat příliš hlasité protesty a solidární akce.

16

Ví se, kolik signatářů opustilo zemi?

Podle propočtu jedné z mých kolegyň odešlo ještě před 17. listopadem dvě stě osmdesát signatářů Charty. Je to asi patnáct procent předlistopadových chartistů. Není sporu o tom, že naprostá většina z nich se rozhodovala pod tlakem, který často hraničil s terorem, někteří odcházeli po letech strávených ve vězení.

Měla akce Asanace obdobu v zemích sovětského bloku?

V těchto zemích se kombinovaly všechny způso- Vilém Prečan — historik by, jak pacifikovat ty, které režim považoval za se zkušeností emigranta. své protivníky. Začínalo to perzekucí v práci, pak přišel postih celých rodin, psychiatrické léčebny, tlak na vystěhování. Všechnu pozdější „asanaci“ kdekoli jinde v sovětské východní Evropě předznamenal případ ze Sovětského svazu. Myslím tím svéráznou deportaci spisovatele Alexandra Solženicyna do SRN v únoru 1974.

Kdo nese za akci Asanace odpovědnost?

To lze snadno zjistit z dochovaných dokumentů a výpovědí svědků. Odpovědnost šla odshora dolů, ale ani ti dole nebyli bez viny. Všechno začalo rozkazem číslo 32 z roku 1977, který podepsal tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina.

Celostátní dlouhodobou akci zaměřenou na vystěhování „nepohodlných opozičních aktivistů“ řídila 10. správa FMV, jejímž náčelníkem byl nejprve generálmajor Vladimír Stárek a později, od června 1982, plukovník Zdeněk Wiederlechner, a správa StB Praha v čele s náčelníkem Oldřichem Mézlem. V plánu činnosti akce Izolace na rok 1981, podepsaném majorem Karlem Vykypělem a zmíněným Stárkem, stojí v bodě 8: „I nadále organizovat v rámci Asanace plánovité vycestování z ČSSR těch objektů a exponentů československé opozice, kteří 17

i nadále vystupují z krajně nepřátelských pozic a u nichž preventivně bezpečnostními ani represivními opatřeními nelze dosáhnout žádoucího výsledku.“ Lidé z tajné policie říkají, že násilí páchali jedinci a Asanace pomáhala disidentům, kteří se chtěli vystěhovat…

To je výsměch obětem. Rozkazy, instrukce a plány činnosti hovořily jasně: „Působením StB donutit aktivní evidované osoby, aby se vystěhovaly do zahraničí.“ A jaké formy donucení byly použity, bylo popsáno už ve své době v dokumentech VONS či Amnesty International. Sám jsem viděl, v jakém stavu přijížděli na Západ někteří z těch, jimž Státní bezpečnost „pomohla“ se vystěhovat. StB pomáhala disidentům! Leda tak, že její orgány koordinovaly své donucovací akce s oddělením pasů a víz, aby žádostem o vystěhování obětí vyhovělo.

(Z ROZHOVORU V MFD 15. 2. 2002; UPRAVENO)

MÝTY A REALITA

Říká se: Sedmdesátá a osmdesátá léta byla obdobím relativního klidu. Režim už nebyl tak tvrdý a násilnický jako v padesátých letech.

Vázlo sice zásobování, ale kdo nedělal potíže, mohl v klidu žít.

Skutečnost: Násilí přetrvalo, bylo jen méně viditelné. Režim používal rafinovanější metody. Brutalita byla nahrazena psychoterorem a vydíráním. Právo na vzdělání či cestování bylo možné kdykoli bez důvodu odepřít.

18