Kateryna Michalicyna
Kdo roste v lese
Ilustrovala Oksana Bula Přeložila Rita Kindlerová
Brno 2020
Text © Kateryna Mikhalitsyna Illustrations © Oksana Bula Originally published in book form in 2019 under the title Хто росте у лісі (Who grows in the forest) by Vydavnytstvo Staroho Leva (The Old Lion Publishing House), Lviv, Ukraine Translation © Rita Kindlerová, 2020 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2020 ISBN 978-80-275-0340-7
Mรกmฤ K. M.
„Vy uličnice!“ Jezevec vystrčil ze své prostorné uklizené nory pruhovanou tlamičku a pustil se do odklízení šišek před vchodem. „Takhle vyvádět ještě před svítáním!“ V načechraných smrkových větvích se rozhihňaly veverky: „Před jakým svítáním? Tady má někdo ještě půlnoc?!“ A už šplhaly po kmeni nahoru. A najednou — bác! Z vršku sletěla další nahryzaná šiška. Jezevec se sotva stačil schovat. „No tohle! Místo aby si chystaly zásoby na zimu, tak tu tropí takovou neplechu!“ zabručel a zalezl zpátky do nory.
Jezevec měl ze všeho nejraději ticho. Když konečně nastalo, rád se nořil do vzpomínek. Usadil se na kanapi a podepřel si bradu tlapkou. Dlouho se díval na rodinný portrét na protější zdi a poslouchal, jak Když byl jezevec nahoře v polospánku šelestí jeho ještě malý, maminka mu vyprávěla, že smrkové dřevo krásně zní a mistři houslaři z něj umějí vyrobit housle s nádherným zvukem. A jak zavřel oči, už si takové housle představil… A vtom zase: Bum, buch, bác!
smrk.
„Tak, a dost, vy zrzavé plašandy! Kdo to kdy viděl? Takhle rušit slušná zvířata, ničit můj krásný mechový polštář…“ zabručel jezevec. Bručel rád, když bylo na koho.
Jezevec vylezl ven a — au, au! — hned se zase ocitl pod sprškou šišek. Ještě že byly malé, borovicové. „Leze, leze jezevec, už je starý na tanec! Leze, leze samotář, šiška k šišce, tady máš!“ „Já že jsem starý? Jak jste na to přišly?“ odfrkl si jezevec a před dalším šiškovým útokem se honem ukryl pod širokými smrkovými větvemi. Našpicoval uši. Kam se schovaly, rošťandy? Mimoděk se opřel o drsnou kůru, tu a tam lepkavou od smůly. Ta ale voní! Tlapkou pohladil tuhé zelené jehličí: „Tak co, můj milý smrku, už ses připravil na zimu? Ano? To je dobře!“
Potom opatrně vysbíral trávu a větvičky, které napadaly do jeho mechového polštáře, pečlivě oploceného kousku půdy před jezevčí norou. Roste na něm vysoký mech a také měkký , který se s krásným názvem podobá peříčkům.
ploník
rokyt
No co, pomyslel si jezevec, někdo má květiny v květináčích a já mám zase mechový polštář. Obojí je stejně hezké. Navíc mechy se na Zemi objevily už před více než třemi sty miliony let — rostliny jsou oproti nim úplná mimina! Mechům nevadí chlad, dovedou zadržet vlhkost a v buňkách mají zvláštní nemrznoucí tekutinu. Jezevcův mechový polštář je ohrazený dřevěnými kolíky, Ten z nichž vyrůstají šedivé vousy vám je ale mazaný! Vlastně to není mech, ale lišejník — takový zvláštní organismus, ve kterém se propojily houby a řasy. Nejlépe jim je totiž společně: žijí v symbióze, jak to kdysi jezevcovi, když byl ještě malý, vysvětlila maminka. A to byla nějaká odbornice!
větvičníku slívového.
Jaké listy nasbíral jezevec s veverkami?
______ ___
____
______
_____ A tady jsou dárky od veverky z městského parku, ve kterém rostou velký a malý jinan:
______ ____ ___
_____
______
Vybarvi a napiš názvy stromů, ze kterých listy pocházejí.