[ ]
STUDIUM [31]
[ ]
Miroslav Balaštík
POSTGENERACE Zátiší a bojiště poezie 90. let 20. století
BRNO 2010
[ ]
Publikace vznikla v rámci grantového projektu GAČR 405/07/P279 Lektorovali: Doc. PaedDr. Iva Málková, Ph.D. Mgr. Ing. Petr Hruška, Ph.D.
© Miroslav Balaštík, 2010 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010 ISBN 978-80-7294-355-5
[ ]
OBSAH
/ / /
/ / / / / / / /
Generace . let . stoletĂ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ObnovenĂ chaosu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Doba poobrozenskĂĄ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Generace osamÄ›lĂ˝ch běŞcĹŻ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ÄŒekĂĄnĂ na bĂĄsnĂka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Avantgarda versus klasicismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mezi zĂĄtiĹĄĂm a bojiĹĄtÄ›m . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ÄŒekĂĄnĂ na kritika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . DĂla bez autorĹŻ — autoĹ™i bez Ä?tenåřů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . BĂtov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Typologie mladĂŠ bĂĄsnickĂŠ generace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Typ empirickĂ˝ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. Typ spirituĂĄlnĂ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Typ magickĂ˝ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. Typ reexivnà . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . / Třetà manifest . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . / Hledånà nových cest . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
PĹ™Ăloha : Anketa LidovĂ˝ch novin o knihu roku . . . . . . . . . . . . . . PĹ™Ăloha : BĂĄsnickĂŠ sbĂrky autorĹŻ mladĂŠ generace uvĂĄdÄ›nĂŠ v tĂŠto studii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . JmennĂ˝ rejstĹ™Ăk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . EdiÄ?nĂ poznĂĄmka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
[ ]
Za cennĂŠ rady a pĹ™ipomĂnky dÄ›kuji JiĹ™Ămu TrĂĄvnĂÄ?kovi, JaromĂru Typltovi a Michalu PĹ™ibĂĄĹˆovi.
[ ]
1/ GENERACE 90. LET 20. STOLETÍ
„Dosud nikdy nebyla česká literatura tak svobodná jako dnes. Ale zůstala už jen sama se sebou (a s hrstkou těch nejvěrnějších čtenářů) v autistické a solipsistické izolaci.“1) Stalo se již bezmála tradicí začínat úvahy o polistopadovém vývoji v literatuře odkazem na esej Jiřího Kratochvila „Obnovení chaosu v české literatuře“.2) Kratochvil se zde pokusil pojmenovat změny, jimiž literatura po roce 1989 prošla, a poukázat také na jednu z cest, kterou by se mohla v následujících letech ubírat. Chaos, který podle něj zavládl v literatuře po pádu komunismu, je totiž nejen symptomem rozpadu „obrozenské tradice“, ale také příznakem zrodu nové generace, která je veskrze svobodná, nezatížená minulostí a zproštěná všech společenských závazků a očekávání. Právě ona podle Kratochvila vytváří „jediný živý proud“ v soudobé literatuře. Je nepochybné, že 90. léta představují období, které přineslo řadu důležitých změn. V tomto smyslu označuje i většina literárněhistorických publikací listopad 1989 jako „periodizační mezník“3)
1) Kratochvil, Jiří: „Obnovení chaosu v české literatuře“, Literární noviny 3, č. 47,
1992, s. 1 a 4. 2) Viz například: Lehár, Jan — Stich, Alexandr — Janáčková, Jaroslava — Holý, Jiří:
Česká literatura od počátku k dnešku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998, s. 922; Kožmín, Zdeněk — Trávníček, Jiří: Na tvrdém loži z psího vína (Česká poezie od 40. let do současnosti), Jota, Brno 1998, s. 255. 3) Machala, Lubomír — Petrů, Eduard: Panorama české literatury, Rubic, Olomouc 1994, s. 398.
[ ]
či „hranici celého období české literatury a kultury“.4) Je také zřejmé, že počátek 90. let znamenal pro poezii nejen proměnu čtenářské a kritické reflexe, ale v souvislosti s mladou básnickou generací i naději na nový tvůrčí impuls. Vývoj se však neodehrává ve skocích a těch dvacet let, která uplynula od listopadu 1989, zákonitě přináší také pochybnosti, zda onen „nový začátek“, jak jej naposledy označil Jiří Zizler,5) nepoložit spíše jinam. Zda pro literaturu není podstatnější například rok 1985, kdy se kolem samizdatové Revolver Revue shromažďuje literárně silná undergroundová generace, která už tvoří zcela svobodně, ignoruje komunistický režim, stejně jako jsou jí cizí politické aktivity disentu. Nebo ještě o pár let později, kdy vzniká řada neoficiálních sborníků a literárních skupin, jako je Portál, Skupina XXVI, Kvašňák či PAKO, v nichž se objevují výrazné básnické osobnosti 90. let. Anebo zda hraniční čáru nepoložit hlouběji do 90. let a ptát se, zda je pro samu generaci básníků 90. let důležitější rok 1989, který přinesl volnost a možnost publikace, nebo až léta 1993 a 1994, kdy tato generace nabytou svobodu zúročila v manifestačních vystoupeních a vydáním svých prvních básnických sbírek. Jinak řečeno, zda ona „90. léta“ nezačínají pro literaturu dříve, či naopak později než v listopadu 1989. Zda politická revoluce nevytvořila „pouze“ jiné publikační a recepční podmínky pro tvorbu, která v době postmoderny řešila spíše otázky tradice a umělecké hodnoty, než že by se vyrovnávala s dědictvím komunismu. Dvacet let, která od listopadu 1989 uplynula, přináší v tomto směru pochybnosti. To, co se v literatuře tehdy skutečně odehrálo, bude však možno nejspíše popsat, až se ukáže, jak 90. léta ovlivní tvorbu následujících generací. A zde stojíme teprve na začátku. Kniha Postgenerace se tedy pokouší mapovat cestu mladé básnické generace 90. let, generace, která má již být podle Kratochvila „veskrze svobodná, nezatížená minulostí a zproštěná všech společenských závazků a očekávání“. Autory narozené většinou v 60. a 70. letech minulého století provázejí nemalé naděje 4) Lehár, Jan — Stich, Alexandr — Janáčková, Jaroslava — Holý, Jiří: Česká literatura
od počátku k dnešku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998, s. 922. 5) Hruška, Petr — Machala, Lubomír — Vodička, Libor — Zizler, Jiří: V souřadnicích
volnosti (Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích), Academia, Praha 2008.
[ ]
a očekávání — obnoví tradice a kontinuitu české literatury a současně přinesou také vlastní tvůrčí gesto, které ustaví i nové umělecké hodnoty. Nepůjde nám však primárně o interpretace konkrétních knih mladých autorů, ale spíše o hledání společných průsečíků v jejich tvorbě a zejména rekonstruování literárního kontextu, v němž se jejich poezie ocitá, a kritické odezvy, které se jí dostává. Diskuse, spory a manifestační vystoupení provázející nástup mladé básnické generace se pak velmi těsně pojí s úvahami o stavu a směřování literární kritiky, která se právě v průběhu 90. let pokoušela nově formulovat svá východiska a funkce.6) 6) Stranou zkoumání zůstane tvorba prozaická, zejména proto, že o první porevoluční
generaci je možné hovořit až od roku 1998, kdy vycházejí první důležité knihy Miloše Urbana (Poslední tečka za rukopisy, Argo, Praha 1998), Jana Balabána (Prázdniny, Host, Brno 1998), Jiřího Hájíčka (Snídaně na refýži, Hynek, Praha 1998) a Václava Kahudy (Exhumace, Petrov, Brno 1998).
[ ]
2/ OBNOVENÍ CHAOSU
Všechny významné literárněhistorické práce, které se zabývají listopadovým převratem z hlediska jeho dopadu na literaturu, shodně konstatují, že přinesl „změnu charakteru literárního života“1) či „základní změnu dosavadních podmínek literárního života a charakteru naší knižní kultury“.2) Změny, o nichž se jednotlivé práce zmiňují, lze rozdělit na dva dominantní pohyby: konvergentní a divergentní. V prvním případě jde především o splynutí tří dosud paralelních komunikačních okruhů, které zastřešovaly literaturu exilovou, samizdatovou a oficiálně vydávanou. Spolu s tím došlo také k promíšení několika generací, které byly z oficiální literatury vyloučeny a které se v témže okamžiku opět staly její součástí. Do veřejného oběhu se však vraceli nejen jednotliví autoři nebo literární skupiny (např. surrealisté), ale také žánry (rodokapsy, populární čtivo atd.) či témata (křesťanství, sexualita atd.). Naopak divergentní pohyb nastává ve vztahu literatury a jejích funkcí. Literatura přestává hrát roli akcelerátoru politických změn (národní obrození, podpora komunismu za první republiky a po druhé světové válce, Pražské jaro), korektivu politické moci nebo rezistence vůči ní (národní obrození, druhá světová válka, normalizace). Vývoj literatury a společnosti se rozchází, a literatura tím ztrácí řadu mimoestetických rolí, které plnila dříve. 1) Kožmín, Zdeněk — Trávníček, Jiří: Na tvrdém loži z psího vína (Česká poezie od 40. let
do současnosti), Jota, Brno 1998, s. 255. 2) Hanuška, Petr — Novotný, Vladimír: Česká literatura ve zkratce 4, Brána, Praha 2001,
s. 176.
[ ]
Ale ať již jde o pohyb konvergentní či divergentní, v obou případech zahrnuje proměny, které se odehrávají postupně v průběhu několika let, a navenek tudíž nejsou tolik zjevné. Okamžitě viditelné však byly po listopadu 1989 ty změny, které se týkaly minulosti a veřejného literárního života. S pádem komunismu zanikají v první řadě instituce, jež se nějak podílely na řízení kultury: cenzura, státem řízená nakladatelství, časopisy a literární spolky. Spolu s tím se však zhroutila i centrální distribuční síť, což výrazně umocnilo už tak značný chaos na knižním trhu a přineslo dočasnou ztrátu vydavatelské kontinuity. Většina tzv. kamenných nakladatelství se nedokázala přizpůsobit novým podmínkám a zanikla (Odeon, Svoboda, Práce, později Český spisovatel), případně byla v dalších letech privatizována (Mladá fronta, Naše vojsko). Jejich činnost však nahradilo množství nově vzniklých soukromých nakladatelství, která se orientovala především na vydávání dříve zakázaných autorů a objevování dosud tabuizovaných témat.3) Od roku 1989 také kontinuálně roste počet vydávaných titulů. Statistická ročenka uvádí, že v roce 1989 vyšlo v České republice 3 767 titulů, v roce 1990 to bylo 4 136 a o rok později dokonce 6 057 titulů.4) Tento trend pokračuje i nadále a v roce 2008 vyšlo již 18 520 knižních titulů.5) 3) Pro srovnání: v roce 1989 bylo v Československu registrováno 70 nakladatelů, o rok
později 900, v roce 1991 už 1 630 a v roce 1995 pouze v České republice 3 230. Tento počet se v současné době ustálil zhruba na 3 300 nakladatelích. Z tohoto počtu však přibližně jen 90 vydá ročně více než 25 publikací (z toho 20 vydává více než 100 titulů). 4) Údaje Statistické ročenky, z nichž vycházíme (zdroj: Šmejkalová, Jiřina: Kniha, Host, Brno 2000, s. 223), se však až do roku 1997 liší od databáze České národní bibliografie. Ta sice v polistopadových letech vykazuje podobnou křivku růstu, nicméně už v roce 1989 uvádí téměř 7 000 vydaných titulů. Vladimír Pistorius v publikaci Jak se dělá kniha (Paseka, Praha 2003) přičítá tento rozdíl odlišné metodice: „Do počtu vydaných titulů nemusel Státní statistický úřad zahrnout některé typy publikací, které jsou zaznamenány v Bibliografických soupisech, a naopak“ (s. 25). V prvních letech po listopadu 1989 se však reálný počet vydaných titulů odhaduje zhruba o deset procent vyšší, než uvádí Česká národní bibliografie. V této době totiž překotně vznikala a zanikala řada drobných nakladatelství, která se většinou neřídila zákonem o neperiodických publikacích a neodevzdávala povinné výtisky do tzv. Konzervačního fondu Národní knihovny ČR, který je základní databází pro určení počtu vydávaných titulů. 5) Vysoký počet titulů sice přináší velkou pestrost nabídky a je zpočátku pochopitelnou reakcí na poptávku po dříve zakázaných knihách. V následujících letech však
[ ]
Růst počtu nakladatelů i vydávaných knih byl vyvolán zejména enormním čtenářským zájmem o dříve zakázané tituly.6) Ty vycházely ve statisícových nákladech i v případech, kdy se jednalo o poměrně náročnou literaturu. Příkladem za všechny může být povídková kniha Ivana Klímy Má veselá jitra, jíž se v roce 1990 prodalo 150 000 výtisků. Legendárním pak dodnes zůstává náklad Černých baronů Miroslava Švandrlíka, který dosáhl závratné výše 750 000 výtisků.7) Tato vlna zájmu o dříve zakázané tituly byla sice pochopitelná, avšak v měnících se společenských a ekonomických podmínkách nemohla mít dlouhého trvání. V roce 1992 je již nade vši pochybnost zřejmé, že se česká společnost i v tomto směru přibližuje situaci v jiných demokratických státech. Právě tehdy se totiž začínají objevovat první masové výprodeje a velmi rychle se rozvíjí obchodní síť levných knih KMa. Fakt, že se tisíce výtisků náročné literatury válí na hromadách spolu s běžným konzumním čtivem, a to za často desetinu původní ceny, dává jednoznačný signál, že v nových demokratických podmínkách již kniha nebude „kultovním předmětem“ jako dříve, ale bude podléhat stejným ekonomickým zákonitostem jako kterékoliv jiné zboží.8) přináší i určitá rizika. Snižují se totiž náklady jednotlivých titulů (především u náročnější literatury), což znamená růst výrobních nákladů na jeden výtisk. Cena knihy však tento vývoj může kopírovat jen velmi pomalu, neboť z jedné strany je tlačena dolů nízkými cenami komerčního čtiva a na druhé straně malou koupěschopností konzumentů náročné literatury. Velký počet titulů rovněž přináší zvýšené nároky na kapacitu knihkupectví a především se zkracuje prodejní doba nových knih. Status novinky má kniha v současné době přibližně šest týdnů až dva měsíce, v období říjen–prosinec, kdy je vydávána většina titulů na předvánoční trh, je pak tato doba ještě kratší. To ohrožuje především náročnější literaturu, na niž se nezaměřují mediální a reklamní kampaně a která počítá s delší dobou prodejnosti. 6) Obrovská čtenářská poptávka stejně jako absence předpisů však měla i stinné rysy — přinesla značný propad knižní kultury. Nakladatelství ve snaze vyjít co nejrychleji vstříc této poptávce a maximalizovat svůj zisk často rezignovala na ediční přípravu, redakční zpracování, profesionální překlady, jazykové korektury či běžné typografické standardy. 7) Pistorius, Vladimír: Jak se dělá kniha, Paseka, Praha 2003, s. 32. 8) Prakticky od roku 1992 v této souvislosti vyvstává problém tzv. „pevných cen“, který odráží rozporuplné postavení knihy v rámci volného obchodu. Do dnešní doby totiž platí, že prodejní cenu knihy určuje nakladatel, a panuje obecná shoda, že minimálně po dobu půl roku ji prodejci respektují. V tom se knihy stále liší od „normálního“ zboží, kde maloobchodní cenu určuje každý prodejce sám. Sílí ovšem tlaky velkých nakladatelů komerční literatury na to, aby se i v tomto směru situace liberalizovala a cena knih byla pohyblivá. Naopak nakladatelé tzv. náročnější literatury
[ ]
Pokles zájmu o literaturu se týkal především náročnější beletrie. Právě ona totiž před rokem 1989 plnila mnohé sekundární funkce, které po pádu režimu převzaly jiné sféry společenského života. Konec cenzury změnil způsob recepce, takže literární díla přestala být zdrojem jinotajů, kterými se skrytě vyjadřovala k politické situaci, a tuto roli převzala svobodná média. Formulování mravního poselství, jež se v prvních porevolučních letech zjednodušilo na postoj k bývalému režimu, bylo očekáváno zase spíše od politické sféry, kterou obsadily morální (i kulturní) autority vzešlé z opozice. Rovněž tak zábavní funkce, kterou náročná literatura plnila díky cenzurní prohibici populárního čtiva, se přestěhovala do klasických odvětví tohoto žánru, a posléze především na televizní obrazovku (velký posun v tomto směru znamenal rok 1994, kdy začíná vysílat první soukromá celoplošná televizní stanice). Snižující se poptávka po náročnější literatuře pak souvisí i s celkovou proměnou života společnosti: s novými možnostmi, jak trávit volný čas, a s řadou příležitostí k seberealizaci. Na druhé straně zde působila také zhoršená ekonomická situace a změna hodnotových priorit, které se vztahovaly primárně k uspokojení materiálních potřeb. Nešlo však pouze o klesající čtenářský zájem, který byl do značné míry přirozený,9) šlo rovněž o znatelný a především trvalý pokles společenské prestiže literatury. Ten byl ovšem ovlivněn také vývojem uvnitř literatury samé, který ji vedl do „solipsistické izolace“, a bránil tak formulovat její novou společenskou roli.10) usilují o zachování pevných cen po co nejdelší dobu, neboť tento segment literatury nepodléhá tolik módním trendům a má obecně „delší životnost“. I když se zdá, že jde o problém ekonomický, odráží i poněkud rozporuplné postavení knihy jako zboží i artefaktu zároveň. Na knižním trhu se tak rozevírají nůžky mezi komerční a náročnou literaturou, kdy první směřuje k oblasti normálního spotřebního zboží, druhá se naopak snaží ponechat si jistou výlučnost. Křehký smír se zatím daří zachovávat proto, že díky náročné literatuře jsou knihy zařazeny pod sníženou sazbu DPH, která je výhodná i pro komerční čtivo. Pokud by došlo k úplné liberalizaci, asi by to vyvolalo i tlak na zvýšení této sazby. 9) A v jistém smyslu i pozitivní, neboť boj o náročného čtenáře přinesl opětovné zvýšení úrovně knižní kultury, typografie i ediční práce. Značka nakladatelství, jeho renomé a profil (které v knižním boomu po listopadu 1989 nehrály příliš velkou roli, neboť zájem se soustředil na konkrétní, již známá díla či autory) se totiž ve stále rostoucí nabídce knih a nedostatku relevantních informací stávají pro čtenáře jedním z důležitých vodítek při výběru titulů. 10) V této souvislosti odkazuji na svůj článek „Literatura a politika“, Dokořán 6, č. 22, 2002, s. 25–28.
[ ]
Literatura nicméně ztrácela vztah k přítomnosti i z jiných důvodů. Jedním z nich byla paradoxně rychlost a nenadálost, s níž se minulý režim zhroutil. Politické uvolňování konce 80. let se totiž nestačilo promítnout do tehdejší literární produkce (ať již oficiální či neoficiální) a náhlá změna poměrů pak naráz přinesla záplavu zakázaných a „šuplíkových“ děl, která reagovala na zcela jinou dějinnou situaci a domáhala se čtenářské pozornosti spíše z pozice autority mravní než estetické. V tomto smyslu se nabízí srovnání se situací první poloviny 60. let, kdy se společenské změny odehrávaly postupně. Literatuře to umožnilo nejen reagovat na proměňující se společenskou realitu, ale také aktivně otevírat témata, která se díky ní stávala aktuálními i ve společenské diskusi. Tento proces umožňoval hlouběji reflektovat nedávnou minulost 50. let, a tím také budovat silný vztah k přítomnosti.11) Do umělecké tvorby se však nijak výrazněji nepromítl ani samotný pád komunismu v roce 1989. Tady naopak můžeme vést paralelu s porevoluční situací v roce 1945. Rozdíl spočívá především v tom, že pád komunismu se zejména pro renomované básníky nestal inspirativním námětem, jako tomu bylo v případě porážky fašismu a konce druhé světové války, a to ani přes nemalé čtenářské očekávání, které zde v tomto směru panovalo.12) Je možné to přičítat jednak tomu, že „na rozdíl od Května připouští Listopad obojí hodnocení, kladné i záporné“,13) a lze také předpokládat, že normalizační zkušenost zbavila literaturu některých funkcí ještě dříve, než to udělal listopad 1989. Jinými slovy, změna, která nastala po pádu komunismu, se týkala především recepce literatury a čtenářského očekávání, zatímco vnitřní vývoj literatury se společenského angažmá zbavil již dříve. Neangažovanost literatury v případě tak výrazné dějinné události však ještě více odhalila její odtrženost od aktuálního dění a připoutala ji těsněji k minulosti. 11) Nechceme se zde však pouštět do spekulací o vztahu mezi rychlostí společenských
změn a podobou (či dokonce kvalitou) literatury. 12) Tímto srovnáním se podrobně zabývá Pavel Janáček ve studii „Revoluce v literatuře
90. let“ (in: Deset let poté... /Česká a slovenská literatura po roce 1989/, Sborník referátů z literární konference 43. Bezručovy Opavy, Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 2000, s. 11–24). 13) Tamtéž, s. 20.
[ ]
Minulost jako dominantní kontext pro vnímání literatury byl pak formován čtenářskou poptávkou a nakladatelskou produkcí, která jí vycházela vstříc. Jak již bylo řečeno, náhlý pád cenzury a všech ideologických bariér umožnil publikační návrat mnoha autorům, kteří byli dříve z literatury vykázáni, a podnítil i objevování dosud „skryté tváře“ české literatury. Kromě starších beletristických děl zakázaných autorů se velkému zájmu těšily především knihy memoárové a deníkové a vedle nich historické práce, kompendia a příručky, které napravovaly komunistickou ideologií deformovaný obraz minulosti. „Zpětný chod“ české literatury se pak projevil i ve vydávání souborných či vybraných děl novodobých klasiků (J. Skácel, J. Kolář, O. Mikulášek, B. Reynek, I. Slavík ad.) a také potřebou kanonizovat literární dědictví (projekt Česká knižnice). Velká obliba memoárové a deníkové literatury však na druhé straně nebyla jen odrazem zájmu o minulost, ale pro čtenáře saturovala i potřebu příběhů, které tehdejší beletrie neposkytovala. Próza první poloviny 90. let totiž výrazně tíhne k paraepičnosti a konstruování metapříběhů. Týká se to především autorů tehdy mladší a střední generace: Jiřího Kratochvila, Michala Ajvaze, Daniely Hodrové, Sylvie Richterové či Ivana Matouška, s nimiž bylo přirozeně spojováno největší očekávání. Jejich knihy však místo lineárního vyprávění nabízejí spíše diskurs na téma, co je literatura, a zejména jak je dnes možné vyprávět příběh. Lze to vnímat jako vliv postmoderního přístupu k literatuře, ale také jako potřebu vymezit se vůči literatuře „nízké“ a masovým médiím. Právě ona se totiž po revoluci stala nejaktivnějšími dodavateli příběhů. Dějovost je tak možné brát jako jeden z distinktivních rysů, jimiž se v rámci obnoveného rozvrstvení dělila literatura na vysokou a nízkou. Na absenci příběhů má však nesporně podíl i normalizační zkušenost, kterou autoři této prozaické generace sdílejí a která vnesla do jejich literatury rozměr jakéhosi bezčasí. Příznačně se v tomto smyslu vyjádřila Daniela Hodrová: „Domnívám se, že ne-dějinnost, strnulost je také dějinným rozměrem reality; příběh, který vypovídá o tomto rozměru, vypovídá nejen svou nepříběhovostí, popřením příběhu, únikem do příběhu odehrávajícího se jindy a jinde, ale také způsobem výpovědi o něm.“14) V tom 14) Hodrová, Daniela: „Nesoustavná poetika“ (anketa), Iniciály 1, č. 5/6, 1990, s. 65.
[ ]
lze takĂŠ spatĹ™ovat dĹŻvod, proÄ? aktuĂĄlnĂ souÄ?asnost tak obtĂĹžnÄ› pronikĂĄ do jejich dÄ›l nebo se jĂ tito autoĹ™i programovÄ› vyhĂ˝bajĂ.15) NadvlĂĄdu nebeletristickĂ˝ch ŞånrĹŻ v rĂĄmci literatury stejnÄ› jako obecnÄ› historizujĂcĂ kontext v 90. letech prĹŻkaznÄ› mapuje anketa LidovĂ˝ch novin o knihu roku.16) Vzhledem k tomu, Ĺže respondenty tĂŠto ankety byly vÄ›tĹĄinou vybranĂŠ literĂĄrnĂ a kulturnĂ osobnosti, lze z jejĂch vĂ˝sledkĹŻ vyÄ?Ăst pĹ™edevĹĄĂm to, jak literĂĄrnĂ prostĹ™edĂ reektuje samo sebe.17) ZĹ™etelnÄ› zde dominujĂ dva typy literĂĄrnĂch dÄ›l. Na prvnĂm mĂstÄ› jsou to knihy memoĂĄrovĂŠ, denĂkovĂŠ, biograďŹ ckĂŠ Ä?i obecnÄ› z oblasti non-ďŹ ction literatury. Na prvnĂch tĹ™ech mĂstech se z celkovĂŠho poÄ?tu 40 uvĂĄdÄ›nĂ˝ch titulĹŻ objevily hned dvacetkrĂĄt, pĹ™iÄ?emĹž jejich nejvĂ˝raznÄ›jĹĄĂ pĹ™evaha byla znĂĄt v letech 1991–1995, kdy v ĹžebĹ™ĂÄ?ku ďŹ gurovaly dokonce jedenĂĄctkrĂĄt z celkovĂ˝ch 18 jmenovanĂ˝ch. PrvnĂ mĂsta pak obsadily celkem pÄ›tkrĂĄt. K tomu je vĹĄak tĹ™eba jeĹĄtÄ› pĹ™ipoÄ?Ăst TĹ™eĹĄĹˆĂĄkovu prĂłzu KlĂÄ? je pod rohoĹžkou a Landsmannovy PestrĂŠ vrstvy, kterĂŠ majĂ rovněŞ vĂ˝raznÄ› autobiograďŹ ckĂ˝ rĂĄmec, Ä?ĂmĹž se pĹ™evaha tohoto typu literatury ukĂĄĹže jeĹĄtÄ› vĂ˝raznÄ›jĹĄĂ, neboĹĽ 15) ParaepickĂŠ tendence v soudobĂŠ prĂłze si vĹĄĂmĂĄ i Petr A. BĂlek (BĂlek, Petr A.: „Poe-
zie v krizi“, IniciĂĄly 4, Ä?. 35, 1993, s. 2–5), kterĂ˝ upozorĹˆuje na to, Ĺže v prĂłze „sĂlĂ tendence k subjektivizujĂcĂ lyriÄ?nosti, ke zdĹŻrazĹˆovĂĄnĂ zpĹŻsobu vyjĂĄdĹ™enĂ pĹ™ed tĂm, co se v prvĂŠm plĂĄnu Ĺ™ĂkĂĄ. OsamostatĹˆuje se vypravÄ›Ä?, kterĂ˝ zĂskĂĄvĂĄ pravomoci ke svĂŠvoli, k vlastnĂmu osobitĂŠmu vidÄ›nĂ“. JmenovitÄ› uvĂĄdĂ Alexandru Berkovou, Ivana MatouĹĄka, LodnĂ denĂk VĂta KremliÄ?ky, Daleko od stromu Zuzany BrabcovĂŠ, trilogii Daniely HodrovĂŠ a MedvÄ›dĂ romĂĄn JiĹ™Ăho Kratochvila. V poezii si BĂlek naopak vĹĄĂmĂĄ posunu k lyrickĂŠmu „on“, kterĂŠ nachĂĄzĂ v ZĂĄpisnĂku pana Pinkeho Ewalda Murrera, v postavÄ› Ĺ ĂlenĂŠho Fridricha ze stejnojmennĂŠ sbĂrky Petra MotĂ˝la Ä?i Helmuta u JiĹ™Ăho SyrovĂĄtky (sbĂrka O Helmutovi a jeho stĹ™ĂkaÄ?ce). VladimĂr NovotnĂ˝ pak v tĂŠto souvislosti mluvĂ o vĂcemĂŠnÄ› jednolitĂŠm generaÄ?nĂm proudu se spoleÄ?nĂ˝mi tvĹŻrÄ?Ămi vĂ˝chodisky (NovotnĂ˝, VladimĂr: „ParaepickĂ˝ svÄ›t Ä?eskĂ˝ch Ä?tyĹ™icĂĄtnĂkĹŻâ€œ, Tvar 2, Ä?. 48, 1991, s. 1 a 4). 16) VychĂĄzĂme zde z roÄ?nĂkĹŻ 1991 aĹž 2000. (CelkovĂ˝ pĹ™ehled vĂ˝sledkĹŻ viz pĹ™Ăloha Ä?. 1.) V roce 2001 se mÄ›nĂ metodika ankety, kdy kaĹždĂ˝ respondent stanovuje poĹ™adĂ třà titulĹŻ, pĹ™iÄ?emĹž prvnĂ zĂskĂĄvĂĄ pÄ›t bodĹŻ, druhĂ˝ dva a tĹ™etĂ jeden. VĂtÄ›zem se pak stĂĄvĂĄ titul s nejvyĹĄĹĄĂm poÄ?tem bodĹŻ, tedy nikoliv nutnÄ› ten, kterĂ˝ se v jednotlivĂ˝ch odpovÄ›dĂch nejÄ?astÄ›ji objevuje na prvnĂm mĂstÄ›. Z vĂ˝sledkĹŻ ankety pak jiĹž nelze vyÄ?Ăst ani to, kolik respondentĹŻ vĂtÄ›znĂ˝ titul uvedlo. 17) Ze skladby vĂtÄ›znĂ˝ch titulĹŻ a jejich ŞånrovĂŠho zaĹ™azenĂ lze totiĹž usuzovat spĂĹĄe na to, Ĺže respondenti uvĂĄdÄ›jĂ knihy, kterĂŠ povaĹžujĂ za dĹŻleĹžitĂŠ z hlediska svĂŠho oboru. Mezi uvĂĄdÄ›nĂ˝mi tituly nenajdeme napĹ™Ăklad BĂĄjeÄ?nĂĄ lĂŠta pod psa Michala Viewegha, byĹĽ tato kniha zaznamenala nejen mimořådnĂ˝ Ä?tenĂĄĹ™skĂ˝ zĂĄjem, ale uznale ji pĹ™ijala i kritika. A naopak zde najdeme Lexikon Ä?eskĂŠ literatury Ä?i soubornĂŠ dĂlo Ivana Martina Jirouse, ZbyĹˆka Hejdy Ä?i Emila JuliĹĄe, u nichĹž lze zase jen stěŞà pĹ™edpoklĂĄdat, Ĺže by se staly Ä?tenĂĄĹ™skĂ˝mi bestsellery.
[ ]
oba tituly v daných letech zvítězily. Další výraznou skupinou byla souborná básnická díla, která převzala hegemonii v letech 1996–2000, kdy se objevila celkem sedmkrát z celkových devatenácti jmenovaných knih a na prvním místě se umístila dvakrát (v roce 1997 to byly Básně Josefa Topola a v roce 1998 Magorova suma I. M. Jirouse). Soudobé beletristické tituly pak v 90. letech tvoří pouze čtvrtinu všech jmenovaných knih (byly uváděny jedenáctkrát), přičemž první místo obsadila pouze v roce 1992 Kunderova Nesmrtelnost. Oblibu knih non-fiction literatury a zejména osobních svědectví v podobě deníkové a memoárové literatury lze v této souvislosti vnímat nejen jako potřebu vyrovnávání se s komunistickou minulostí, ale, jak už bylo řečeno, náročnějším čtenářům tyto knihy nahrazovaly i velká vyprávění, která soudobá beletrie nenabízela. Od tzv. vysoké literatury byl tedy očekáván buď jistý druh poznání a závaznosti (deníky a memoáry), nebo sebereflexe vyprávění, která je zase typická pro soudobou prózu. Ta se v anketě objevuje rovněž, byť ve znatelně menší míře, a jde právě o knihy, v nichž se fikčnost literárního světa stává jedním z důležitých témat (Jáchym Topol: Sestra; Michla Ajvaz: Druhé město; Daniela Hodrová: Kukly; Jiří Kratochvil: Nesmrtelný příběh). Oba směry — autentizační i paraepický — jsou v jistém smyslu pouze odlišnými způsoby sebereflexe literatury. První odhaluje význam literatury v dějinách a životě společnosti, druhý naopak tvůrčí svobodu ve vztahu k reálnému světu. Oba tak demonstrují výjimečnost tzv. vysoké literatury jak v rámci společenského kontextu, tak ve vztahu k literatuře „nízké“, a v tomto smyslu fungují také jako prostředek sebeidentifikace literární obce. Statistická čísla, která zmiňovaná anketa nabízí, pak poskytují i další informace o vývoji literatury v 90. letech. Předně je na nich možné dokumentovat strmý růst knižní nabídky, a to i v oblasti tzv. vysoké literatury. Rok od roku se zvyšuje počet uváděných titulů: ze 134 v roce 1991 až na 265 v roce 1996 (od roku 1997 už anketa bohužel počet jmenovaných titulů neuvádí, lze nicméně předpokládat, že tento trend přetrval i v dalších letech). Především je pak možné pozorovat postupné tříštění literárního prostoru, který již přestává být schopen vytvářet „knižní události“. Svědčí o tom jednak snižující se počet hlasů, jež stačí na vítězství té které knihy, a také stále menší odstup mezi jednotlivými místy
[ ]
v žebříčku.18) Jsme tak svědky postupného drolení literárního prostoru na individuální čtenářské světy, kde je stále obtížnější vzájemné dorozumění. Ve velké míře to podporuje jak nadprodukce knižních titulů, tak i skutečnost, že literatura po roce 1989 přišla o svou aktuálnost a ztratila oporu, kterou jí dříve poskytovaly mimoestetické funkce. Právě vazba na okolní svět totiž udržuje křehkou jednotu světa literárního a přináší aktuální témata, která se následně stávají generátorem literárních událostí. 18) Zatímco ještě v roce 1992 zvítězily deníky Jana Zábrany Celý život s počtem 32 hlasů,
o rok později Kunderova Nesmrtelnost (28 hlasů) a v roce 1994 Divišova Teorie spolehlivosti (21 hlasů), v následujících letech pak již stačilo na vítězství Třešňákovy knihy Klíč je pod rohožkou 12 hlasů, následovaly Dvě knihy vzpomínek Naděždy Mandelštamové se 14 hlasy, Básně Josefa Topola v roce 1997 s 15 hlasy a Magorova suma I. M. Jirouse už pouze s 8 hlasy. Lexikon české literatury pak zvolilo v roce 2000 knihou roku 6 hlasů. Situace na dalších pozicích byla ještě nepřehlednější, neboť počet titulů, které obsadily další místa se shodným počtem několika málo hlasů, stále vzrůstal. Příznačně se také zmenšoval počet hlasů, které dělily první místo od následujících. Zatímco v prvních porevolučních letech měly vítězné tituly většinou drtivou převahu (v roce 1992 dělilo Zábranovy deníky od druhých Pamětí Václava Černého celých čtrnáct hlasů, o rok později Kunderovu Nesmrtelnost od druhého Deníku 1920 Isaaka Babela dokonce hlasů dvacet), posléze se odstup od nižších příček stále zmenšoval až na rozdíl jediného hlasu, který v roce 1998 dělil vítěznou Magorovu sumu od vzpomínek Miloslavy Holubové Necestou cestou (7 hlasů), či dvou, díky nimž zvítězil v roce 2000 Lexikon české literatury se šesti hlasy nad dalšími čtyřmi tituly (Petr Kabeš: Kámen ze srdce; Pavel Kosatík: Ferdinand Peroutka — Pozdější život; Karel Srp: Toyen; Pavel Šrut: Brožované básně). Pověstnou výjimkou potvrzující pravidlo mohou být jedině Landsmannovy Pestré vrstvy, které zvítězily v roce 1999 s 19 hlasy, přičemž od druhého místa (Šiktancova sbírka Šarlat) je dělilo 12 hlasů. V případě Landsmannovy knihy však šlo do značné míry o literární kuriozitu, která sice výrazně zasáhla do čtenářského povědomí originálním způsobem vyprávění i literárně atraktivním prostředím ostravských dolů, nicméně autorova další díla se už ocitla zcela na okraji zájmu.