nejlepší české básně 2010 Miloslav Topinka Jakub Řehák (eds.)
hosT
brno 2010 nejlepší české básně 2010
české
2010
nejlepší
básně
Miloslav topinka jakub Řehák (eds.)
Vychází s podporou Ministerstva kultury čr © Miloslav Topinka — Jakub Řehák (eds.), 2010 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010 isbn 978-80-7294-409-5
to nic není. jseM v toM, jseM bezustání v toM. arthur riMbaud Nedávno jsem narazil v novinách na citaci z Karla Krause, jenž někdy na podzim roku 1913 do své vídeňské Pochodně napsal o kroužku mladých básníků, kteří se scházeli v pražské kavárně Arco: „V Praze se básníci množí jako pižmové krysy.“ Mezi pravidelné návštěvníky této kavárny tehdy patřili Franz Kafka, Max Brod a Franz Werfel. O sto let později to už není jen Praha, ale i Brno, Ostrava, Olomouc, Ústí nad Labem, Zlín či Plzeň, nemluvě o internetu a literárních serverech. Snad proto mi Jakub Řehák vybral a přepsal v několika várkách přibližně sto osmdesát textů. Původně jsem z nich chtěl vybrat možná tak deset, ale to by na knížku bylo málo. Zadání nakladatelství Host bylo jednoznačné: plus minus čtyřicítka. Texty byly anonymní, ale i později, když mi je Jakub identifikoval, mi většina jmen nic moc neříkala. Omlouvám se, již delší dobu máloco čtu a máloco slyším, dármo už mluvit. Z vybraných textů jsem se pokusil vytvořit čtyři trsy, snad nikoli zas až tak náhodně. A knížka začala držet pohromadě. Do žádného z textů jsem nezasahoval, i když někdy jsem měl sto chutí trošku to proškrtat, zkrátit. Ale to si mohl dovolit jen Ezra Pound, il miglior fabbro, s náčrty Eliotovy Pusté země. Když jsem se probíral jmény autorů vybraných textů, některá, jež bych tam rád viděl, chyběla. Jakub Řehák mi potvrdil, že za celý sledovaný rok nenašel nic, co by odpovídalo zadanému časovému limitu. Bohumila Grögerová a Ivan Martin Jirous buď nikde nic nového nepublikovali, nebo to před námi zůstalo podivně ukryto. O názvu „Nejlepší české básně roku…“ psal již loni ve svém úvodu Karel Šiktanc, že je zavádějící. Samozřejmě bude výběr pokaždé odvislý od toho, co je blízké nejprve editorovi a v konečné podobě pak arbitrovi. V poesii se totiž nedá mluvit o nějakém pokroku. Jde vlastně stále o totéž, Epos o Gilgamešovi,
7
jak již jsem někde zmínil, nemá menší náboj než Dantova Božská komedie, Nervalovy Chiméry, Rimbaudovy Iluminace, Eliotova Pustá země či některé texty Michauxovy. Samozřejmě, poesie musí jít bezustání jinou cestou, jinudy, musí se začínat stále znovu, nelze se opírat o žádné berličky jistot. Je třeba odmítat veškeré kompromisy. Snad proto Jiří Kolář v roce 1957 provokativně prohlásil: „Od vydání Eliotovy Pusté země nepokročila poesie ani o centimetr.“ Jistě, lze namítat, že od té doby vyšly Poundovy Cantos, fragmenty Rogera Gilbert-Lecomta, texty Henriho Michauxa, Paula Celana, u nás třeba Demlovo Zapomenuté světlo, Halasovo A co?, Holanovy Hadry, kosti, kůže či některé jeho pozdější texty. Jenže Jiří Kolář měl přesto v něčem pravdu. Dotkl se něčeho pro poesii podstatného. Nelze se opakovat, ani k ničemu vracet. Tady vůbec nejde jen o nějaké experimenty, o formální hříčky či výboje, nejde o žádné cvičení obraznosti, o závratné metafory, o hru se slovíčky nebo o překvapivý nápad, nejde ani o žádné duchovní exercicie či metafyzické spekulace, o mystická vytržení či astrální blouznění, ani o žádné svědectví, stopu, dokument či poselství. Spousta toho, co se tváří jako poesie, jsou totiž jen variace na něco, co bylo již dávno objeveno či zahlédnuto. Zároveň se neodbytně vtírá základní otázka: Proč vůbec psát? Na setkání několika básníků a výtvarníků s astronomy a astrofyziky, které před více než třiceti lety zorganizoval Jiří Grygar na Petřínské hvězdárně, jsem v úvodu ke třetí části diskuse, nazvané Totální vidění světa, řekl: „Jsme na konci něčeho, a současně na začátku něčeho nového. Něčeho, co zatím spíše jen tušíme, po čem jen šátráme, co občas zahlédneme jako letmé zjevení, jako záblesk, trhlinou, škvírou… Občas jakoby probleskne potřeba nové fyziky, která by vyrůstala z povědomí souvislostí, jednoty, občas mluvíme o nové, jiné poesii. Jsme před totální proměnou, která se buďto uskuteční, nebo tohle všechno ztrácí smysl.“ Ano, dnes se bortí i ty nejelementárnější jistoty, včetně jistoty smyslů, jimiž vnímáme skutečnost. Ale zde vůbec nejde o to, čemu jsme přivykli
říkat poesie. Jde o mnohem víc: o totální proměnu těch nejzákladnějších zkušeností. O dotýkání se zakázaných oblastí, hranic prostoru, řeči i těla. Jde o probouzení nového, jiného vnímání, o odkrývání nové citlivosti. Jde stále o tutéž základní básnickou zkušenost, nejen psanou, ale především žitou, se vším rizikem. To podstatné se totiž odehrává někde jinde. Proniknout řečí do prostoru za slovy. Přepadnout mimo, ale zároveň zůstat zde. Jít jinudy. Ani ne sedmnáctiletý Rimbaud to v „Dopise vidoucího“ napsal přesně: básník odkrývá neznámo. I když se někdy může zdát nesrozumitelné. Prostor, který Rimbaud rozevřel, zatím jen prosvítá. Je zapotřebí sedřít si kůži na hřbetu ruky rozhrnováním mlhy. V textech, jež jsem vybral, občas tato proměna probleskne. Nové vnímání, nová citlivost se tu prodírá zatím jen tenounkou škvírou, úzkým hrdlem. Místy se odkrývají jiné cesty, někdy i nové možnosti toho, čemu jsme si navykli říkat poesie. Kategorický požadavek opravdovosti však nadále zůstává. „Básník může věřit jen své poesii,“ jak v jednom ze svých fragmentů napsal Roger Gilbert-Lecomte. „Jinak zrazuje své vidění.“ Miloslav topinka
Pozn: I letošní básnická ročenka využívá nápadu, s kterým přišli editoři prvního svazku Nejlepších českých básní Karel Šiktanc a Karel Piorecký, tedy že básně jsou prezentovány bez uvedení jmen autorů. Technickou pomůckou, která čtenáři spojí text, medailon a položku v obsahu knihy, je číslo v barevném poli.
9
i.
probudilo Mě něco v páteŘi
1
pŘipoMenutí o sítech Síta se chvějí, jak jimi propadá barevné zrní. Strakaté jepice plev zapomněly, že vzklíčí jen ta zrna, která mají uprostřed tmu. Nejhlouběji tedy propadá zrno oka.
13
2
• • • barvy se rozpouštějí ve tmě tma se zahušťuje v příští duhu oprýskané obrazy starých mistrů jsou naše dny: to vzácné mizející v černé kterou prosvítá osnova času dřevité ctnosti v houbovité noci: třísky světla vyhnívající za nehty spáčů kdy sny se rozpadávají ve smetí a přece něco se chvěje v tuhnoucím vzduchu a postupuje od tváře k tváři a ode zdi ke zdi: giotto namáčí štětec v ráji a aniž by na chvíli zaváhal maluje peklo
15
3
jaro Tohle jaro ve mně zapouští a kvete. Všechna čerň světa voní, je hlínou. Prosívám slunce v kostech jsem na dotek plachý jako lampion průzračně nekonečný snivý sněný uzounkou dírou mezi světy vidím přívaly světelných vod potoky chvění bez podob tekuté přísliby jasu vzpomínky na první okamžik na rozevřené brány noci na první hvězdu a první smích — celé to svíjení zářivého těla. Ach, leťte létavci! Jsem také potravou větru!
17
4
16 z dopisu, po celanovi — před soudem měl plné kalhoty, ale v posteli? studená zářivka, jen zalézt do tmy a ještě tmu zhasnout — včera. otočím se na bok. a prý, abych tolik neskřípěla. jako by tělo bylo na dobírku, a bezprostřednost už pouze prostředníkem — co potom dělá nesdělitelnost slibem? brázdy dlaní spečené žalmy skřivanů, či pupek světa, vycpaný závinem na zapřenou
19