V ý b o r
z
b á s n i c k é h o
d í l a
O l d ř i c h
M i k u l á š e k
oldřich mikulášek ztracený v poezii host brno � � � �
© Oldřich Mikulášek — dědicové, 2010 Epilogue © Jiří Opelík, 2010 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010 Vychází s podporou statutárního města Brna a Ministerstva kultury ČR.
ISBN 978-80-7294-357-9
I
Holdy
křídlovka Ó křídla křídlovky mé, třepotáte se zlatem. A to, co poutá, smutek můj, v pohybu náhle nezajatém, v dechu, jímž všechno napřed zříme, strach, úzkost, ticho v listu svátém i lásku, když se prosmyká skrz hrdlo a říct neumíme, jako by vzlyk jej sukoval — nese se dál a to, co lká, je báseň moje — křídlovka, rozechvívaná do kovova: V bzukotu mosaz mnoucí ovád, lesk brouků, racek chechtavý, když radost stoupá do hlavy, třesknutí hvězd, třpyt, jinovatka, na drátě závrať zimy vratká, prach, který v slunci rozptýlen se nespřátelí s motýlem, pel zmaru všeho, co zas vzlétá nad pobořeným krovem světa rozvířit drobným vzruchem nic, 13
vyceněný chrup slunečnic a nebožtíka, jenž teď z masa rtu svého marně úsměv drásá, tětí, blesk, nohy ve dví, krev, plaz syčící po těle nahém v okamžiku tak neváhavém, že výkřik, nebýt smyčkou lasa obtočený, se uslyšev, zděsil by se sám sebe kdysi. Křídlovko, zvuk tvůj nemyslí si, ví jako vítr s listovím a jazyk se svou milostnicí v lůžku úst dusném, jako vím i já, když s ní se zapomním; ať vede svou, ať vezme řece pramennou sílu, chutná v mléce šťavnatou zeleň trav a pak opře se rýmem o bodlák.
14
na počátek se ptám Na počátek se ptám, jehož nebylo, nepadal sníh a bylo nebílo, vlas, tolik světla než se vznítilo, ohnout se aby vítr mohl, čas v kolenou trávy, vesmír holohlavý kšticí svých komet prázdno rozevlást. Vlas, struna strun, paprsek: daleko jak by si zastýsklo, tak tence. Hle, i nic, jež v sobě zbloudilo a bylo jablko. A spánek znavený sní v šípcích o Růžence. Tak voda tesknívá a sama, žíznějíc po naplnění svém, k rtům zvedá utopence.
15
vzplanutí Znáš chvíli? Měsíc dorůstá a had, vztyčivší hlavu v pohnutí, naslouchá krvi, do taktu jí vpad a jme. Znáš chvíli uštknutí?, když temná hudba rozléhá se v nach té hlíny zevnitř pálené, jako by dech, jímž, Bože, na vahách rozkolísals klid kamene a prodlel jím též v nás, vstal z lože žil a v nevýslovnu žízně mé opřel se o dno pramene, až vzlykem šťav se zahrdlil.
16
návštěva Hodiny po svém nocí šly si, nocí, jíž přibývalo s hlasem, když v strachu šeptal jsem si, já jsem! Veliká, pustá, cizí ústa čísi, čí?, ptala se však, zaslechneš-li, krok za krokem jak z lůžka vstává, těch, kteří po koberci přešli. A ticho po nich opadává. I z tváře krev, jak po mně sahá, po známu ruka nevidomá. Na chvíli v snu mém zase doma, tak tápe po tapetách, váhá v příbytku starém nových lásek. Hle, stůl a židle! Prostěradlo jako by v smrti neuhádlo svou barvu, když doň měsíc zasek
17
spár krutý, zatím skříň co cení do pokoje svůj obrys rysí a zuby bílé odchlíply si rty k bezmasému políbení.
18
přízraky V pokojích zhasili, vlas tvůj už nezaplá si třpytem, tím nazlátlým, a pohasly tvé vlasy — jen krutý hřebínek se do nich zatíná, spár do nich zatíná si, ó něžné násilí. Ó něžné násilí, hle, proudy krve tekou, s prameny mísí se a myslí na dalekou cestu po šíji tvé a úžlabinou zad. V pokoji zhasili. Přízraky se jím vlekou s námahou závoje za neustálých vád
19
s průvanem, který hnaný, půvaby vydouvá z té ukrývané strany. Když měsíc posléze vrhl se na stěnu, k spánku tvému obrácenou čelem, třáslo se listí tam i strom po těle celém, strachem a úzkostí jakoby promítán; jakoby promítán, mihl se stín a stěnou unikal chromý sten o zlaté protéze, bera se nocí, nocí opuštěnou.
20
ladění Jak bych spoutal tesknou chvíli, ještě dnes mi zní zpěv kroků, které tenkrát rozvlnily záliv milovaných boků. Či snad potkala se vlna se svou sestrou kdesi v dáli a noc věčně tajuplná zradila, co pospínaly? Jak by echo vrátilo mě času, v němž krok nechal stopu, slýchám znova bloudit v domě píseň hledající notu. Nebo přešel jsem už kraje tam, kde sváří dny můj spánek, a jdu dávnem kroky maje ocelí hvězd podkované?
21