El misterio del portero fantasma Text © Roberto Santiago Illustrations © Enrique Lorenzo Copyright © Ediciones SM, 2014 Czech edition published by arrangement with Ediciones SM through Dos Passos Agencia Literaria All rights reserved Translation © Romana Bičíková, 2019 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019 ISBN 978-80-7577-973-1
ROBERTO SANTIAGO
Záhada fantoma v bráně
Ilustrace Enrique Lorenzo
Jedna minuta a dvacet devět vteřin. Skóre je vyrovnané. V Camuñasově týmu je Messi, Kun Agüero a Neymar. Já mám Iniestu, Falcaa a Cristiana Ronalda. Tři na tři je nejlepší videohra na světě. Čas utíká. Do konce zbývá jen minuta a dvacet šest vteřin. Messi s Kunem si stoupnou do zdi, Messi dostane míč, obejde Iniestu a vystřelí… přímo do tyče. Stav je pořád nerozhodný. Hraje se bez brankáře. 5
Jen tři hráči proti třem jiným hráčům. A vyhrává ten, kdo dá jako první deset gólů. Minuta a osm vteřin. Falcao zachytává míč ve středu hřiště. Pár metrů s ním běží a pak ho bez rozmýšlení kopne k bráně a… páni! Míč se otře o břevno. Jediná výjimka je, když ani jeden z týmů nevstřelí v základní hrací době deset branek, pak oba prohrávají. Remíza v téhle videohře neexistuje. Jen vítězství, nebo porážka. Zbývá padesát tři vteřin. Já i Camuñas jsme dali devět gólů. První, kdo přidá další, vyhraje. Kun se s balonem u nohy otočí a přihraje Neymarovi. Ten se rozběhne po křídle. Cristiano se ho pokouší zastavit, ale Brazilec ho přeskočí. Nacentruje… a k dorážce už se žene Messi. Ale na poslední chvíli míč odkopne Iniesta. Je to náš poslední zápas tohoto léta na Nintendu Wii. Rozhodující zápas. Je neděle 6. září. Zítra je pondělí a začíná nový školní rok. Hru Tři na tři hrajeme celé léto. A oba dva jsme vyhráli přesně 286 utkání. Různě jsme obměňovali hráče. Vystřídali jsme i hřiště. 6
Změnili jsme dresy. Vyzkoušeli jsme úplně všechno. Ale nakonec je stav mezi námi nerozhodný. Třicet devět vteřin. Falcao se znovu dostává k míči, sprintuje před Kunem, zdá se, že bude centrovat… ale na poslední chvíli vběhne do velkého vápna, otočí se a zcela nečekaně balon pořádně nakopne. Oba na to vyjeveně koukáme. Míč letí neskutečnou rychlostí k bráně… jenže se odrazí od tyče a spadne přímo k nohám Cristianu Ronaldovi. Cristiano je s balonem sám před prázdnou svatyní. Stačí do míče trochu šťouchnout a dám gól. Vteřinu nebo dvě jen tak stojím. Nechci to zpackat. To se mi ale vymstí. Přiřítí se Neymar a Cristiana o míč obere. Propásl jsem tutovou šanci. Dvacet dva vteřin. Pokud ani jeden z nás nedá gól, celé léto přijde vniveč. Navíc jsme s Camuñasem uzavřeli velmi důležitou sázku. Ten, kdo prohraje, se v první den školy bude muset postavit doprostřed školního dvora a přede všemi dát nějaké holce pusu. Musí to být holka z naší školy, to je jediná podmínka. Je to pitomost. Ale přesně o to jsme se vsadili. Camuñas máchá ovladačem jako pominutý. Vyskočí na nohy. 7
Zalétnu k němu pohledem a hned se zas otočím k obrazovce. Vidím Neymara, jak vší silou kope míč na opačnou stranu hřiště. Tam ho zachytí Messi. Musím ho za každou cenu zastavit. Už nezbývá skoro žádný čas. Messi se otočí kolem své osy a obehraje Iniestu. Po očku se dívám na Camuñase. Z toho vypětí je ve tváři rudý jako rajče. Napadne mě, že do něj strčím. Ale neudělám to. Messi postupuje s balonem k bráně.
Falcao ho pronásleduje. Musím to stihnout, musím to stihnout… Musím ho zastavit. I já vyskočím na nohy a ze všech sil mačkám tlačítka na ovladači. Osm vteřin. Hlavou mi bleskne myšlenka: mohl bych konzoli vypojit ze zásuvky a vymluvit se, že to bylo nechtěně. Messi dál utíká s míčem u nohy. Falcao se žene za ním. Šest vteřin. Pět. Čtyři.
Messi vystřelí. Míč letí vzduchem. Tři. Já zůstanu bez hnutí. Dva. Míč je už skoro v bráně. Jedna. A… GÓL. Camuñas dal parádní gól. V poslední vteřině.
V první den školy na sebe vždycky všichni koukají, jako by měli spoustu věcí k vyprávění. „Cos dělal o prázdninách?“ „Byl jsem u babičky a dědy na venkově.“ „Nějak jsi přibral.“ „A tys zase zhubnul.“ „A taky jsi vyrostl.“ „Ty teda ne.“ A takhle to probíhá u všech. Po pěti minutách ti dojde, že už nemáš, co bys povídal, a pak teprve doopravdy začíná nový školní rok. 11
Až na to, že letos byl první den školy výjimečný. Tak pro začátek jsem musel přede všemi dát pusu nějaké holce. Taková byla sázka. Camuñas na ni nezapomněl. Jen co jsem dorazil do školy, za dvě minuty devět, přišel ke mně a řekl: „Ale musíš jí tu pusu dát přede všemi.“ „Jo, jasně,“ odbyl jsem ho. „A vyber si dobře, protože vás uvidí fakt všichni,“ nedal se Camuñas. „No jo, pořád…“ A vešel jsem do třídy. 12
Nemohl jsem to dostat z hlavy. Mám dát pusu nějaké holce. A musím to udělat dnes. Co mě to popadlo, že jsem uzavřel tak nesmyslnou sázku? Kousek ode mě stáli moji kamarádi z fotbalového týmu a povídali si o tom, co kdo dělal o prázdninách. Byli tam Tomeo a Bobek, naši dva obránci. Bobek si stěžoval, že ho poštípali komáři, a Tomeo se chlubil, že ve vesnici, odkud pocházejí jeho rodiče, překonal světový rekord v pojídání čokoládové zmrzliny. Marilyn, naše kapitánka, líčila Anitě, náhradní brankářce, jaké to bylo v Columbii na návštěvě u tetiček a strýčků a prarodičů. 13
Toni, největší hvězda našeho týmu, kličkonožka nafoukaný, právě uštědřil Osmičkovi záhlavec. „Ať je vidět, že máš nový sestřih!“ řekl mu. A šel si dál po svých. „Už sis rozmyslel, komu dáš pusu?“ dotíral Camuñas. „Ne,“ odsekl jsem. Ale byla to lež. Měl jsem ro rozmyšlené už dávno. Jenže jsem dotyčnou nikde neviděl. Zatímco mi to všechno běželo hlavou, ozval se za mnou zničehonic hlas. „Ahoj Pešku, ty už mě ani nezdravíš?“ Otočil jsem se a uviděl… Helenu. Byla hezčí než kdy předtím. A taky vyšší. Byla prostě… nej. Stejná, a přitom jiná. Nevím, jestli to vysvětluju dobře. „Ahoj,“ hlesl jsem. Neviděl jsem ji jen měsíc, ale za tu dobu se hodně změnila. „Byla jsem s rodiči v kempu v Laredu. Každý den jsme chodili na pláž, letěli jsme balonem a taky v bezmotorovém letadle a každý večer jsme večeřeli venku u táboráku… Vrátili jsme se včera v noci, a to jen proto, že už začíná škola, jinak bychom tam ještě zůstali,“ vychrlila na mě Helena. „A co jsi dělal ty?“ Vybavil jsem si videohru Tři na tři. A sázku s Camuñasem. Helena stála přímo přede mnou. 14
Mohl bych jí tu pusu dát hned. A bylo by to. Koneckonců by to nebyla naše první pusa. Jenže v tu chvíli jsem si uvědomil, že se mnohem víc stydím dát pusu jí než kterékoli jiné holce ze školy nebo na celém světě. „Tak co jsi dělal o prázdninách?“ zopakovala otázku Helena. Mohl bych jí říct pravdu: celé léto jsem s Camuñasem hrál videohry na Nintendu. Ale místo toho jsem pokrčil rameny. „Ale, tak různě,“ řekl jsem. Helena mě probodla těma svýma obrovskýma očima a rozesmála se. A to bylo všechno. Protože hned nato zazvonilo a začala první hodina prvního školního dne. A nemohlo to být nic jiného než matematika.
S matematikou to mám vždycky stejně. Na začátku roku otevřu učebnici a doufám, že tam najdu něco zajímavého a letos mě počty budou bavit. A pak se ukáže, že je to stejná otrava jako vždycky. Jde o to, že loni jsem z matematiky málem propadl. Ale nakonec jsem díky fotbalu zvládl známku vytáhnout, i když to může znít divně. Strašně mě tehdy zajímalo, jaká je pravděpodobnost, že vyhrajeme poslední zápas ligy a tím se zachráníme před sestupem, takže mi Komár nakonec dal čtyřku „za projevený zájem“.
16
Komár je náš učitel matematiky. Když promluví, zní to, jako by bzučel komár: „Bzzzzzzzzz…“ Proto se mu tak říká. Loni jsem s Komárem začal vycházet o něco líp, protože mě nenechal propadnout. V opačném případě bych se celé prázdniny musel šprtat na reparát. Takže teď jsem si dělal naděje. Ale Komár mě brzy vrátil nohama na zem. Ani jsme se neposadili a už nám oznamoval, že si napíšeme první písemku. „Krátký testík na přivítanou, bzzzzzzzzz,“ řekl. Pak nám vysvětlil, že letos budou hodiny matematiky hodně důležité, protože budeme probírat aplikovanou matematiku neboli matematiku, která se používá ve skutečném životě, což byla podle všeho stejná matematika, jakou jsme dělali doteď, jen složitější. „Letos musíte zabrat ještě víc než dřív,“ dodal Komár. „Bez matematiky se v životě neobejdete.“ Naši mi taky neustále opakují, že jednoho dne mi dojde, jak ohromně je matematika důležitá. „Jednoho dne,“ říká máma. „Přesně tak,“ přitaká táta. Jsou si tím naprosto jistí. Komár se zvedl a začal rychle psát příklady na tabuli. První úloha, kterou napsal, se týkala fotbalu.
17
Nakreslil fotbalové hřiště, dal nám údaje o šířce a délce a pak nám řekl, že máme vypočítat plochu trávníku a všech částí hřiště: velkého vápna, malého vápna, středového kruhu, polokruhu, který zasahuje do každé půle hrací plochy… Dokonce i obsah čtvrtkruhu u rohového praporku. Měli jsme toho spočítat tolik, že jen z toho pomyšlení mě rozbolela hlava. Po deseti minutách jsem měl v hlavě plno čísel, když vtom se otevřely dveře. A vešel někdo, kdo nakonec způsobil, že tenhle začátek školního roku byl nejneuvěřitelnější v celém našem životě.
„Koukej, jak je maličký,“ šeptala Anita. „A hubený,“ přidala se Marilyn. „A hezký,“ vzdychla Anita. Nevím, jestli byl hezký, nebo ne. Ale rozhodně nebyl moc velký. Zato hubený jako lunt. Byla toho na něm zvláštního spousta, ale to jsme se dozvěděli až později. Jo, a taky to byl Číňan. „Tohle je Teng Wa‑o,“ představil nám ho Esteban, ředitel školy, který ho do třídy doprovázel. „Je to váš nový spolužák. Přijel se svými rodiči z Tchien-ťinu, což je čtvrté nejvýznamnější město v Číně, které leží na severovýchodě země…“ 19
„Právě píšeme test, bzzz,“ přerušil ho Komár. „Pokud dovolíte…“ Esteban povytáhl obočí. Našeho pana ředitele strašlivě baví mluvit a předvádět, kolik toho o všem ví. „Ach ano, test,“ kývl. I jemu určitě připadalo divné, že píšeme písemku hned první den školy. „Prosím, posaďte se, pane Tengu,“ pronesl Komár, který nám všem vyká, i když nám je teprve jedenáct. Teng Wa‑o musel projít celou třídou až do první řady, kde bylo jediné volné místo. Všichni jsme ho sledovali a holky si začaly znovu šuškat.
„Mně se zdá strašně hubený, úplná nudle,“ pošeptal mi Camuñas, který měl od chvíle, kdy jsme přišli do školy, špatnou náladu. Jakmile se Teng Wa‑o usadil, Esteban odešel do ředitelny a my jsme pokračovali v písemce. Wa‑o vstal, vzal si z rohu Komárova stolu list papíru, vrátil se do lavice a začal psát. „Vy test psát nemusíte, nedělejte si s tím hlavu…“ „Nemá problém,“ odtušil Wa‑o a čáral propiskou po papíře. Po pár minutách se s naprosto vážným výrazem zvedl, odevzdal popsaný list a zase si sedl. Komár na něj překvapeně hleděl, jako by si z něj Teng Wa‑o chtěl jen vystřelit.
Potom sklopil zrak k papíru… a vykulil oči ještě víc. Po zbytek hodiny opravoval naše písemky a přes obroučky brýlí pokukoval po Wa‑ovi. U každého opraveného testu udělal „bzzz“, což znamenalo „špatné“ nebo „hodně špatné“, podle toho, jak dlouhé zabzučení bylo. Poznal jsem, kdy se mu do ruky dostal můj test, protože zabzučel hned třikrát. Když skončil s opravováním, posunul si brýle ke kořeni nosu a věnoval nám velmi vážný pohled. Řekl: „Letos si vás na hodiny matematiky trochu rozesadím.“ A dodal, že ti, co dostali jedničku, budou sedět vedle těch, co dostali pětku. Takže jsme já a Camuñas měli poprvé od samého počátku, poprvé od chvíle, co jsme nastoupili na školu Soto Alto, při nějaké hodině sedět každý jinde. Ozvalo se mumlání a tiché stížnosti. „A co ti, co nedostali ani jedničku, ani pětku?“ zeptala se Anita. „Dnes jsem jiné známky nedával, bzzz,“ odpověděl Komár. „Výbornou dostali ti, kdo úloze porozuměli, a nedostatečnou ti, kdo nepochopili vůbec nic. Mezi tím nic není.“ Nejhůř tu novinu nesl Toni. „Já si nechci přesedávat,“ brblal. Toni si vždycky hned v první den školy zabere to nejlepší místo.
22
V poslední lavici. Hned vedle okna, aby mohl koukat ven, když se v hodině začne nudit, a vedle topení, takže mu v zimě není chladno. Nevím, jestli už jsem říkal, že Toni je nafoukaný frajírek. Všichni jsme se zvedli a šli si sednout tak, jak nám nakázal Komár. Já jsem měl sedět v lavici vedle Marilyn, což je kapitánka našeho týmu, a navíc dostává v matematice vždycky dobré známky, stejně jako v geometrii, ve španělštině a v literatuře. Když se posadila vedle mě, Anita si začala špitat s jinou holkou. Ukazovaly si na Marilyn a něco si říkaly. Marilyn to neušlo a dost z toho znervózněla. „Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se. „Jasně,“ odpověděla Marilyn bez zaváhání, ani se na mě nepodívala. Teprve pak od nich odtrhla oči. Camuñas teď seděl vedle toho nového kluka. „To mi ještě chybělo, sedět s Číňanem,“ zavrčel. „Nejmenuji Číňan, jmenuji Teng Wa‑o,“ opravil ho Teng Wa‑o. Toni se zasmál. Camuñas se zatvářil zaraženě. Komár nám ukázal Wa‑ův test a řekl: „Je to génius, bzzz. Měli byste si z nového spolužáka vzít příklad: sotva přijel z Číny, ještě ani neumí pořádně náš jazyk, ale v matematice vás všechny předehnal…“
23
Tomeo se přihlásil. „Ano?“ zeptal se Komár. „Možná že v Tchien-ťinu jsou v matematice všichni napřed.“ Všichni se rozchechtali. Ačkoli moc nevím proč. Ale to nic neměnilo na tom, že Teng Wa‑o vyřešil správně všechny úlohy. Jediný, kdo se mu alespoň trochu přiblížil, byla Marilyn, které se povedlo vypočítat polovinu. Marilyn je naše fotbalová kapitánka a je dost panovačná. Kromě toho umí dělat všechny výpočty z hlavy a pokaždé zná správnou odpověď. 24
Úlohy, které nám Komár zadal, byly z nového učiva a budeme je probírat až tenhle školní rok. „Ale jak jsme to v tom případě mohli vyřešit správně?“ stěžoval si Bobek. Komár ho sjel pohledem. A řekl: „To je právě ta otázka, bzzzzzzzzz.“ A následně prohlásil, že nám nadiktuje domácí úkol. „Doplňte čísla, která chybí v následující řadě: mezera, čtyři, osm, čtyři, šest…“ A vtom se ozval Wa‑o: „Já vím.“ A začal zase bleskově jezdit propiskou po papíře. „Ale ještě jsem vám nenadiktoval celou…“ spustil Komár. Nicméně už větu nedořekl. Teng Wa‑o psal nesmírně rychle. Nevydal ani hlásku, ale čmáral tak zběsile, že jsme od něj nemohli odtrhnout zrak. „Jste v pořádku?“ zeptal se ho Komár. Wa‑o zamumlal něco čínsky a psal dál. O pár vteřin později podal papír Komárovi. Komár se na výpočty podíval, pak upřel pohled na Wa‑a a řekl: „Ale jak jste na to přišel? Ani jsem nestihl nadiktovat celý příklad, a navíc jste to měl spočítat až doma…“ Wa‑o neodpověděl. 25
Vyměnil jsem si pohled s Camuñasem. Jak to udělal? Opravdu to byl génius? Nebo uměl nějaká kouzla? Anebo dokázal Komárovi číst myšlenky?