Santiago Gamboa: Nekropolis — ukázka

santiago_ _ _ gamboa

nekropolis

host

nekropolis

santiago_ _ _ gamboa

nekropolis

brno 2012

Santiago Gamboa Necrópolis Copyright © 2009 by Santiago Gamboa Published by arrangement with Prava i Prevodi and Guillermo Schavelzon Agencia Literaria Translation © Aleš Hurdálek, 2012 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012 Kniha byla vydána s podporou Generálního ředitelství knih, archivů a knihoven Ministerstva kultury Španělského království.

Esta obra ha sido publicada con una subvención de la Dirección General del Libro, Archivos y Bibliotecas.

isbn 978-80-7294-523-8

Analíe a Alejandrovi, v Džangpuře

Koneckonců, přežít je čin stejně záslužný jako hledat pravdu až do vyčerpání. sándor márai Není to historie zemí, ale lidských životů. charles bukowski

I

KONGRES

I

1

Kongres — — — 13

Pozvání

Pozvání na onen zvláštní kongres, Mezinárodní kongres životopisců a paměti (mkžp), přišlo uprostřed změti bezvýznamných obálek. Proto jsem ho něco přes týden nechal neotevřené na stole, dokud se uklízečka, která si občas uloží povinnost srovnat mi věci, nezeptala: „A tenhle dopis? Do koše?“ V tom okamžiku jsem si všiml razítka, hebrejských písmen a zkratky mkžp. Dopis jsem otevřel. Domníval jsem se, že půjde o něco banálního, ale když jsem se začetl, zůstal jsem jako u vytržení: Vážený pane spisovateli, na základě Vašich prací máme tu čest pozvat Vás na Mezinárodní kongres životopisců a paměti (mkžp), který se bude konat v Jeruzalémě osmnáctého až dvacátého pátého května tohoto roku.

V případě, že pozvání přijmete, Vás žádáme o účast na kulatém stole k tématu, které ještě bude upřesněno, a o přednášku o proměnlivosti Vaší práce a o způsobu, jak této proměnlivosti čelit, nebo o Vašem životě či o životě kohokoliv jiného, který si, dle Vašeho soudu, zaslouží být vyprávěn. Náklady na cestu a ubytování včetně výdajů v místě pobytu půjdou na účet mkžp. Budou Vám přiznány honoráře ve výši čtyř tisíc eur. Buďte tak laskav a odpovězte na tuto adresu, přiložte tak ucelený životopis, jak jen si budete přát, a fotografii. S uctivým pozdravem, hlavní sekretariát mkžp.

Byl jsem překvapený, a abych řekl pravdu, polichocený, šťastný. V hlavě se mi rozlilo moře otázek: Kdo jim poskytl mé jméno? Co to je za kongres? Co mám společného se světem životopisů? Vydal jsem rozličné romány, několik povídek, jeden cestopis a tisíce novinových stránek, ale nic z toho, pokud je mi známo, se nepodobalo životopisnému žánru. Proč si na mě vzpomněli? Jak přišli na moji adresu? Soumrak mě

Nekropolis _ _ _ 14

překvapil se stejnými otázkami, které přicházely a odcházely, aniž bych na ně našel odpověď.

Musím uvést, že to bylo značně pomalé období. Hodinové ručičky se otáčely a otáčely, ale pro mě to neznamenalo vůbec nic. Trávil jsem hodiny pozorováním nějaké fotografie v novinách nebo dokonce obalu knihy, aniž bych ji však otevřel, pozorný k prázdnotě a svým vlastním vnitřním zvukům, k bušení onoho „zrádného srdce“, o kterém mluvil Poe, či k toku krve a napětí jistých svalů. Právě jsem prodělal vleklou nemoc, která mě odloučila od života, jaký jsem vedl dříve, života aktivního spisovatele, více či méně přítomného ve svérázném světě písemnictví. Co se přihodilo? Plíce se mi zaplnily zhoubným virem, hantavirem, který naplnil tekutinou pohrudniční dutiny a poničil vlásečnice. Zrodil bažiny agresivní infekce, zamořené bílými krvinkami. Horečka mě proměnila ve stálého nemocničního hosta, dokud kdosi nerozhodl o mém přestěhování do lékařského střediska v horách, sanatoria pro nemoci dýchacích cest a pohrudnice, kde jsem strávil o trochu víc než dva roky, vzdálen všemu, co bylo mé a co se, koneckonců, ukázalo jako něco, co nepatří nikomu, neboť to zmizelo, jakmile jsem odešel nahoru na horu (jako Hans Castorp).

Nemoc vytváří prázdnotu a časem se tato prázdnota promění v jediné a nevysychající pouto se světem. Nemocný kráčí kráterem, kde předtím mohlo být jezero, nebo dokonce město, a klade si otázky typu: Co se zde přihodilo? Proč je to tu tak opuštěné? Kam se všichni poděli? Později se nás zmocní hluboký klid a minulost, tedy to, co jsme byli předtím, se rozpustí jako cukr v horké kávě. Je to velmi zvláštní jev, a je dokonce příjemný. To říkám zcela vážně. Když se bažiny dutin vysušily a přestaly vylučovat hnis, pocítil jsem nesmírnou únavu. Všechny síly jsem věnoval uzdravování. V té době jsem hodně četl, ale zanechal jsem psaní. Je ostatně snadnější zříci se toho, co ještě neexistuje, či toho, co ještě nemá tvar. To jsem se naučil v oněch letech klidu a tichého pozorování.

I

Kongres — — — 15

Když už o tom mluvíme a podle přísných zákonů vyprávění by mohlo být užitečné říci něco o mé osobě. Pracoval jsem ve veřejnoprávním rozhlase, vytvářel noční programy a zprávy, byl jsem dopisovatelem několika novin, napsal jsem půl tuctu románů, které důstojně kolovaly v různých zemích, studoval jsem literaturu, a především jsem četl bez ladu a skladu klasiky, ale také své současníky. A jen tak mimochodem, někteří z mých současníků by měli být se vší přísností voláni k zodpovědnosti, ale koneckonců, je to známá věc: literatura je pustá krajina, kam může zabořit krumpáč kdokoli. Já sám jsem tak učinil.

O mém soukromém životě není mnoho co říci. Již více než dvacet let žiji v Evropě, v současnosti v Římě, na ulici Germánico, čtvrť Prati, kousek od Tibery a Vatikánu. Přívětivé místo, jen trochu hlučné, neboť pohlcuje zvuky z ulice a také z vlastního cortile neboli vnitřního dvora. Všemožné zvuky, od chrapotu starého alkoholika se šesti bypassy a rakovinou průdušnice po oddechování mladé sousedky shora, jež souloží se svým přítelem. Kapku k zbláznění, především když se člověk pokouší číst Epiktéta, velkého stoického filozofa.

Ale vrátím se k dopisu.

Následujícího dne kolem jedenácté ráno jsem zapnul počítač s myšlenkou, že odpovím mkžp a návrh přijmu. Předtím jsem však došel k oknu a pohlédl ven, opět jsem totiž pocítil staré přání odložit psaní, dát přednost drobným úkolům, znenadání naléhavým. Nakonec jsem si sedl a slavnostně pronesl: písmenko, které vyťukám, bude první po dvaceti sedmi měsících. Kterým začít? Zmáčkl jsem na zkoušku třikrát X a poté L. Natáhl jsem prsty a opět je sevřel, přejel si po předloktí a vyskočil na křeslo, abych si přizpůsobil pružiny. Špičkou nohy jsem odsunul pantofle. Byl jsem připraven. Nemohl jsem již dělat nic jiného než psát.