Roberto Santiago: Fotbaláci 2: Záhada sedmi gólů do vlastní branky — ukázka

El misterio de los siete goles en propia puerta Text © Roberto Santiago Illustrations © Enrique Lorenzo Copyright © Ediciones SM, 2013 Czech edition published by arrangement with Ediciones SM through Dos Passos Agencia Literaria All rights reserved Translation © Romana Bičíková, 2019 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019 ISBN 978-80-7577-814-7

ROBERTO SANTIAGO

Záhada sedmi gólů do vlastní branky

Ilustrace Enrique Lorenzo

Srdce mi buší tak prudce, až mám pocit, že se mi každou chvíli rozskočí.

Ještě nikdy v životě jsem neběžel takhle rychle. Neběhám tak rychle, dokonce ani když dostanu dlouhý centr do šestnáctky a musím pelášit, abych předběhl obránce a dostal se k míči dřív než brankář.

Už utíkám tak dlouho, že si ani nepamatuju, kdy jsme vyběhli.

Cítím bodavou bolest v nohou, v plicích mě pálí.

Ale zastavit se nemůžu.

Utíkej, utíkej, utíkej.

Ohlédnu se na ni. Už mě skoro dohnala.

5

Má červené tváře, funí a potí se a rozcuchané vlasy jí z té námahy trčí do všech stran, ale je jí to jedno.

Když se do něčeho pustí, nic ji nezastaví. „No tak, Francisco, nezastavuj!“ křikne na mě.

Chvíli se na ni dívám, ale běžím dál.

Ještě nikdy jsem svoji mámu takhle neviděl.

Je rudá jako rajče, ale utíká dál.

I mámy občas běhají.

Jen jsem netušil, že ta moje umí běhat tak rychle.

Ještě přidám, ale máma už je vedle mě. Běží, jako by měl nastat konec světa.

A pak mě předběhne. „No tak, Francisco, vždyť to nestihneme!“

Lidé se před námi rozestupují, někteří se nás dokonce lekli a křičí na nás, ať dáváme pozor a že se po ulici takhle přece neběhá.

Právě se chystáme předběhnout paní, která tlačí nákupní vozík. Když se kolem ní řítí moje máma, na poslední chvíli strhne vozík stranou.

A skoro mě jím sejme. Musím uskočit a nohou zachytím o kolečko vozíku. Klopýtnu a málem se skácím k zemi, ale máma mě chytí, takže nespadnu. „Promiňte, paní!“ omlouvá se máma.

A pospícháme dál.

7

Zvednu hlavu a podívám se na obří hodiny na fasádě budovy, ke které míříme. Už je skoro devět.

Nestihneme to.

Před námi se po chodníku táhne had předškoláků držících se za ruce. Zabírají celý chodník.

Nemůžeme je nijak obejít.

Skočíme do vozovky a řítíme se přímo po silnici. Nějaký taxikář na nás začne troubit. „Zbláznila jste se, ženská?“ láteří. „Nemůžete ulici přecházet, jak je vám libo, vždyť se může něco stát!“ Máma se otočí a už to vypadá, že se taxikáři začne omlouvat, ale místo toho zvedne ruku a křikne: „Že to říkáte zrovna vy!“ A pak mě chytí za paži a běží dál. „Honem, dělej!“ pohání mě.

Několikrát se za námi ozve rozzuřené troubení taxíku, a mám pocit, že nám taxikář nadává, ale pro jistotu se neotáčím.

Doběhneme k přechodu pro chodce. Hodiny na budově ukazují za dvě minuty devět.

Na semaforu svítí červená.

Máma prudce zastaví a strčí přede mě ruku, aby mě zadržela.

Nic nejede, ale mamka mě nenechá přejít. „Co je?“ nechápu. „Nejdřív běžíme prostředkem silnice přímo mezi auty, a teď, když nic nejede, tak se ti nechce přecházet na červenou?“ „Semafory se musí respektovat, Francisco,“ pokárá mě přísně.

8

„Ale vždyť nic nejede!“ zopakuju. „Semafory jsou svaté,“ nedá se přesvědčit máma. „Tvůj otec je policista a spousta lidí na celém světě položila život za to, aby semafory existovaly. Jsou jedním z nejlepších vynálezů lidstva, abys věděl.“ „Dobře,“ vzdychnu.

9

A tak stojíme a s vyplazeným jazykem oddychujeme, a přestože nic nejede, spořádaně čekáme, až na semaforu naskočí zelená.

Zoufale počítám pípání zvukového signálu. Jedna, dvě, tři, čtyři, pípíp, pípíp, pípíp…

Když jsem u třináctky, na semaforu se konečně změní barva a my zase letíme jako splašení.

Devět hodin a jedna minuta.

Jdeme pozdě.

Vběhneme do budovy autobusového nádraží. Autobusové nádraží je ohromné a plné lidí, ale my se nezastavíme a pádíme dál.

Nějaká rodina z ciziny obklopená spoustou zavazadel nás nakvašeně sjede pohledem, protože jsme jim málem převrhli kufry, a utrousí něco, čemu nerozumím.

Běžíme i dolů po eskalátoru.

Máma odstrkuje stojící lidi a jedním dechem se jim omlouvá.

Musí se omlouvat spoustě lidí.

Konečně jsme o patro níž, kde parkují všechny autobusy.

Nastartované motory tolika vozidel dělají hrozný randál, takže se vůbec neslyšíme.

Máma křičí: „Víš, z jakého to jede nástupiště?“ „Nemám páru!“ odpovím. „Jen jsem za tebou běžel, co mi síly stačily!“

10

Jsou tu desítky autobusů.

Který z nich je ten náš?

Určitě už nám ujel: odjezd byl přesně v devět, a teď je devět hodin, jedna minuta a dvacet vteřin.

Oba se dál zoufale rozhlížíme. Mamka vytáhne mobil.

Dívám se po cedulích na autobusech.

Murcia, Valencia, Salamanca, Ciudad Real…

Kde je ten náš? „Nezvedají to,“ vzdychne máma a oddálí mobil od ucha.

Zoufale bloumáme po autobusáku.

Devět hodin a dvě minuty.

Náš autobus už určitě odjel.

A my jsme zůstali tady.

V tu chvíli za sebou zaslechnu hlas. „Pešku, kam čumíš?“ Jo!

Je to Camuñas!

A vedle něj stojí Tomeo a Bobek a všichni ostatní…

Jsou nasáčkovaní v autobuse.

A zuřivě na nás mávají. „No tak sebou hoď, už jedeme!“ povykuje Camuñas.

Naposledy se s mámou rozběhneme jako o závod a do­ razíme ke dveřím autobusu. Řidič si nás podmračeně měří pohledem. „Promiňte, syn zaspal,“ vysvětluje máma.

Což teda pěkně kecá.

Zaspala totiž ona.

Já skoro ani nezamhouřil oko.

Byl jsem před cestou tak nervózní, že jsem spát nemohl.

Konečně jsme v autobuse.

Tam už na nás čekají Filip a Alice, naši trenéři. „Už jsme se báli, že nedorazíte,“ říká Alice. „Francisco zaspal,“ zalže znovu máma.

Ale mně je jedno, že se na mě vymlouvá.

Hlavně že jsme to stihli.

Je tu celý tým.

A jedeme na výlet.

Vyměním si pohled s Helenou, která sedí v poslední řadě úplně vzadu.

Usmívám se jako měsíček na hnoji.

Autobus se rozjede.

12

Máme namířeno do města, ve kterém jsem ještě nikdy nebyl.

Je to jedinečné místo.

Město s největším počtem mrakodrapů v celé Evropě.

Podívám se na ceduli za čelním sklem autobusu.

Stojí na ní: Benidorm.

Jmenuju se Francisco García Casas a jedu na fotbalový turnaj do Benidormu.

Většina lidí v našem týmu mi říká Pešek, a i když se mi to ze začátku nelíbilo, teď už mi to nevadí, protože je to prostě přezdívka jako každá jiná.

Pro ty, kdo to nevědí, náš tým tvoří Camuñas (brankář), ­Bobek, Tomeo, Marilyn (kapitánka), Toni, Helena, Anita, Osmička a já.

Nejsme zrovna moc dobří, ale máme něco, co žádný jiný tým nemá: tajnou dohodu.

14

Jsme Fotbaláci.

Naše družstvo se jmenuje FK Soto Alto.

A naše písnička zní takhle: Soto Alto, tam se mistři líhnou, Soto Alto, pro něj všechna srdce zjihnou.

Od kolébky do puberty pro tým srdce bije dál, Soto Alto, Soto Alto, to je vášeň pro fotbal.

Kamkoli se dostaneš, nikdy nezapomeneš: Soto Alto s tebou je, Soto Alto vyhraje, jé, jé, jé, Soto Alto vyhraje. „Co na to říkáte?“ zeptal se Camuñasův táta, jakmile dozpíval.

Nikdo ani nepípl.

Camuñasův táta stál v uličce mezi sedadly.

Podle všeho tu písničku napsal sám.

Podíval jsem se na Camuñase, který se choulil na sedadle a zahanbeně věšel hlavu, nejspíš by se nejradši propadl do země. „Není to špatné,“ ozval se nakonec Filip. „Je to… zajímavé,“ přidala se Alice.

15

„Tak si ji můžeme zazpívat všichni, jestli chcete,“ usmál se Camuñasův táta. „Nono, přece tady hned nebudeme zpívat jako nějaký kostelní sbor,“ ozvala se moje mamka. „Myslím, že bude nejlepší, když ji ještě trochu vyladíš, a pak uvidíme, co na to děti řeknou.“ „Ale ta písnička už je takhle hotová,“ namítl Camuñasův táta. „Jasně, Quique, ale nebudeme přece děti nutit do zpěvu, jsou z té cesty unavené, třeba se jim vůbec zpívat nechce,“ opáčila máma.

„Prosím tě, z cesty nemůžou být unavené, vždyť jsme vyjeli sotva před pěti minutami.“ V tu chvíli máma Quiqueho — tedy Camuñasova tátu — probodla pohledem a pronesla: „Blbost.“ A bylo to.

Jakmile moje máma řekne „blbost“, znamená to, že s debatou je konec.

Pravda je taková, že ta písnička byla hrozná.

A když ji Camuñasův táta před celým autobusem zpíval, bylo to směšné a nikdo z nás netušil, co na ni říct.

Jindy bychom se nejspíš rozesmáli.

Nebo bychom na něj dokonce házeli zmačkané papíry a pokřikovali.

Jenže toho dne jsme to neudělali.

Toho dne byl Camuñasův táta náš hrdina.

Mohl si dělat, co chtěl.

Zpívat příšernou písničku.

Nebo i něco horšího.

A my bychom na to neřekli ani popel.

Důvod byl prostý.

Celý tenhle výlet na turnaj žákovských týmů v malé kopané zorganizoval on.

Nejspíš jsem to už říkal, ale pokud to ještě někdo nepochopil, radši to zopakuju: seděli jsme v autobuse a měli namířeno na fotbalový turnaj do Benidormu.

Bylo to poprvé, co si tým Soto Alto měl zahrát na turnaji!

Během školního roku hrajeme žákovskou ligu, ale to se nepočítá, protože tu hrají všechny školní týmy z okresu.

Ale tohle je opravdový fotbalový turnaj.

A nastoupit mají ty nejlepší žákovské týmy.

Když jsme vyhráli poslední zápas sezony a udrželi se v lize, Camuñasův táta měl takovou radost, že nám všem slíbil pořádný dárek, něco, na co do smrti nezapomeneme.

18

A ten dárek byl to, že nás přihlásil na Mezinárodní turnaj v žákovském fotbalu Benidorm neboli MTŽFB. Camuñasův táta provozuje u nás ve městě cestovní kancelář, takže se postaral úplně o všechno.

Připadalo mi ale, že je to trochu divný dárek, protože ten výlet museli za každého hráče zaplatit rodiče. „Taková drzost!“ řekla na to Anitina máma. „No to teda,“ přidal se Bobkův táta. „Nono,“ uklidňoval je Quique, Camuñasův táta. „Zajistil jsem jim start na nejvýznamnějším žákovském turnaji tohoto léta, navíc si za cestu autobusem ani za ubytování nepočítám přirážku. Vždyť na tom v podstatě prodělám.“

Někteří rodiče dál trvali na tom, že je to od něj drzé, ale vzhledem k tomu, že už jsme byli do turnaje přihlášení a všichni jsme se na to strašně těšili, rozhodli se nakonec zaplatit.

Po dlouhých debatách se stanovilo, že na turnaj pojede devět členů našeho týmu, naši trenéři Filip a Alice a jako dozor a zástupci rodičů Camuñasův táta a moje máma.

Celkem nás tak bylo třináct.

Občas se říká, že třináctka nosí smůlu.

Na takové věci já ale nevěřím.

Co jsme však nečekali, bylo to, že během turnaje budeme kromě hraní fotbalu muset vyřešit ještě větší záhadu, než byla ta s usínajícími rozhodčími.

Tohle nebyla žádná dětská hra.

Ale vezmeme to popořadě.

Po příjezdu do Benidormu jsme ze všeho nejdřív udělali to, co by na našem místě udělal každý.

Vydali jsme se rovnou na pláž.

20

Bylo tam snad víc lidí než při dopravní špičce v metru, víc než na jakémkoli místě, kde jsem kdy byl. „Neztraťte se,“ varovala nás moje máma.

A všichni jsme se rozprchli.

Na benidormské pláži je jemňoučký bílý písek a je z ní vidět na vysokánské mrakodrapy. Voda byla krásně teplá.

Ale nám se do moře chtělo tak moc, že bychom do něj naskákali po hlavě, i kdyby voda byla úplně ledová.

Jako první se do vody vřítili dva nejrychlejší členové týmu, Toni a Marilyn. Sice se nesnášejí, ale do vln vběhli skoro zároveň.

21

Já k vodě dorazil jako poslední, protože jsem byl po tom ranním dobíhání autobusu pořádně unavený a pro dnešek jsem měl sprintování plné zuby.

A taky proto, že si vždycky předtím, než vlezu do vody, musím nejdřív smočit špičku nohy. Můj bratr, který je jedním z těch lidí, co skáčou do vody po hlavě, se tomuhle mému zvyku směje a tvrdí, že jsem zbabělec a chovám se jako malý kluk, ale to je mi jedno. Já si prostě pokaždé nejdřív namočím prsty u nohy, a pokud se to někomu nelíbí, je to jeho problém.

Helena se postavila vedle mě. Měla na sobě černobíle pruhované plavky, které jí prý přivezl táta z jedné ze svých cest po Africe. Všimla si, že strkám do vody palec u nohy, a sjela mě pohledem.

„Ty se bojíš?“ zeptala se.

Ale usmívala se u toho.

Podíval jsem se jí do očí a vzpomněl si na tu noc, kdy jsme si dali pusu na hřišti. Už jsem asi říkal, že Helena má největší oči na světě, a když je na vás upře, máte pocit, že vám dokáže číst myšlenky.

A jednou v noci mi na fotbalovém hřišti dala pusu.

Kdybych měl napsat knihu, takový životopis, jako píšou fotbalisti a herci a vyprávějí v něm všechno, co se jim kdy stalo,

napsal bych, že to byla nejlepší noc mého života. Ačkoli hodně lidí by možná vyprávění o pusách a líbání nebavilo a radši by chtěli číst historky z fotbalu.

Neměl bych jim to za zlé.

Naštěstí si nemusím vybírat mezi pusou od Heleny a fotbalem, protože to by bylo hodně těžké rozhodování.

Helena stála vedle mě a dívala se na mě těma svýma ohromnýma očima a já myslel na to, že mě už možná nikdy nepolíbí

a že ta pusa byla nejspíš výjimka, takový okamžik, co se už nikdy nebude opakovat.

V tu chvíli se mezi námi zničehonic prohnalo něco jako uragán a strčilo to do nás. „Letíííím!“ výskl Tomeo. Ten uragán byl totiž on.

Tomeo je z nás největší a je to náš stoper. A vodu miluje, stejně jako sloni.

Skočil mezi ostatní ve vodě a povedlo se mu pod hladinu stáhnout čtyři naráz: Bobka, Camuñase, Anitu a Osmičku.

Plavčík, který měl na pláži službu, si nás všiml a přišel k nám. „Dávejte si při těch blbinkách pozor,“ varoval nás.

A zůstal na břehu a nespouštěl z nás zrak. „Vidělas ho? To je ale fešák,“ naklonila se k Heleně Marilyn, a Helena se chabě usmála, a zrovna když jsem se já chystal zeptat, jestli se mnou půjde do vody, popadla ji Marilyn za ruku a odtáhla ji pryč, aby se mohly dál bavit o holčičích věcech. Pořád pokukovaly po tom plavčíkovi. Byl hodně opálený a na sobě měl oranžové plavky, které podle mě musely svítit do hodně velké dálky.

Měl jsem sto chutí říct, že nikdy možná nebudu mít svaly a nebudu měřit metr osmdesát a ani nejsem opálený, protože jsem na pláži teprve pět minut, ale že mám jiné dobré vlastnosti… které mě teď nenapadají a nebudu je říkat, protože se mi nechce, ale rozhodně jsou o dost důležitější než svaly nebo opálení.

25

„Všichni tvrdí, že si s tebou Helena jen hraje,“ ozvalo se za mnou.

Otočil jsem se.

Byl to Toni.

Frajírek Toni.

Právě vylezl z vody, byl úplně mokrý. Odhrnul si vlasy z obličeje. „Tak se to aspoň říká,“ dodal. „Nevím, o čem to mluvíš,“ řekl jsem já. „No, mně je to úplně jedno,“ pokračoval Toni. „Ale měl by sis dávat bacha, protože jakmile se začne říkat, že se ti líbí nějaká holka, ale ona si tě vůbec nevšímá, ani se nenaděješ a všichni se ti smějí.“ „Hmmm,“ zamručel jsem.

Naši kamarádi byli ve vodě a vrhali se vstříc vlnám. „Však uvidíš,“ řekl Toni, „říkám ti to pro tvoje vlastní dobro.“ A taky skočil zpátky do vody.

Toni je z celého týmu nejnafoukanější, ale taky dává nejvíc gólů. Nikdo s ním moc dobře nevychází, a navíc je nad slunce jasné, že se mu Helena taky líbí.

Ale ani tak se mi to, co řekl, vůbec nezamlouvalo.

Protože byla pravda, že se Helena chovala dost zvláštně.

Hodně se smála.

A pořád jsme se kamarádili.

Ale po té puse se něco změnilo.

Neumím to moc vysvětlit.

26

Jako by už mezi námi nepanovala taková důvěra jako dřív.

Nebo jako by už se mnou nechtěla zůstávat o samotě.

Vůbec jsem to nechápal.

Přemítal jsem o tom a díval se na Helenu a Marilyn, které si dál něco šuškaly, a vtom mě někdo pocákal. „No tak, Pešku, nestůj tady jak tvrdý y!“ Byl to Camuñas.

Jako obvykle.

Znovu na mě cákl vodu a pobídl mě, ať už se taky namočím.

Rozběhl jsem se za ním.

Konečně jsem vlezl do moře.

A na chvíli jsem na všechno zapomněl.

27

Na Helenu.

Na líbání.

Na Toniho.

Na fotbal.

Na turnaj.

Všechno se mi to vykouřilo z hlavy.

Byl tu jen příboj a já.

A pravda je taková, že to bylo super.

Docela dlouho jsem se jen tak vznášel na hladině.

Dokud se neobjevil on.

Ten Francouz.

28

Vypadal, jako by právě vylezl z reklamy.

Blonďatý, usměvavý, s modrýma očima a zářivě bílými zuby, v super skvělých plavkách a vyšší než já.

Bylo mu dvanáct let a všechny holky na něj civěly jako uhranuté, zatímco Helena se s ním bavila.

Francouzsky.

Tak počkat: Helena umí francouzsky?

Kdy se to naučila?

Ve škole jsme měli jen angličtinu.

Jak to, že Helena umí francouzsky?!

29

A navíc se pořád chichotala. Ne, smála se na celé kolo. Zdálo se, že všechno, co jí ten kluk říká, je strašně vtipné. Nevím, možná že když plácnete nějakou hloupost francouzsky, zní to mnohem vtipněji.

Helena se s ním bavila, jako by se znali celý život. „Může mi někdo říct, co je ten kluk zač?“ zavrčel jsem. „To nevím, ale je to fešák,“ odpověděl Camuñas. „A jak ty poznáš, že je fešák?“ zeptal jsem se. „To je vidět na první pohled,“ odvětil Camuñas. „A navíc je to Francouz.“ „No jo,“ ucedil jsem. „Koukni, jak na něj sahá,“ řekl Tomeo.