El misterio del ojo de halcón Text © Roberto Santiago Illustrations © Enrique Lorenzo Copyright © Ediciones SM, 2014 Czech edition published by arrangement with Ediciones SM through Dos Passos Agencia Literaria All rights reserved Translation © Romana Bičíková, 2020 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2020 ISBN 978-80-275-0398-8
ROBERTO SANTIAGO
Záhada jestřábího oka
Ilustrace Enrique Lorenzo
Takže, bylo to takhle. Začínalo sněžit. Byl jsem uprostřed lesa a zády se opíral o kmen obrovského stromu. Slyšel jsem svůj vlastní přerývaný dech. Rozhlédl jsem se doleva a pak i doprava. Nikoho jsem neviděl. V ruce jsem svíral svůj kulomet T68. Přejel jsem prstem po spoušti. Na hlavu mi dopadly první sněhové vločky. Pokud jsem nechtěl riskovat, že to bude ještě horší, musel jsem si pospíšit. 5
Bylo načase vyrazit, i když to znamenalo, že se tím nejspíš prozradím. Zhluboka jsem se nadechl, jednou, dvakrát, třikrát… A znovu jsem se rozběhl. Plnou rychlostí. Kulomet mě v rukách tížil stále víc. O pár metrů dál jsem uslyšel hlasy. „Tamhle! Tamhle je!“ křičely. O pár vteřin později třeskl první výstřel. Rána prolétla kolem, minula mě jen o fous. Pelášil jsem dál. Ještě jsem přidal. Dostal jsem se do části lesa, kde byl porost čím dál hustší. Zemi pokrývala taková záplava listí, že jsem pořádně neviděl, kam šlapu. Mohly tu klidně být díry, skryté pasti. Ale musel jsem to risknout. Prostě jsem běžel dál. A pořád rychleji a rychleji. Hlasy se ale pořád přibližovaly.
Slyšel jsem dunění jejich kroků, jak se jim pod nohama lá‑ mou větve. Slyšel jsem jejich zrychlený dech, jejich křik. Byli dva. Možná tři. A už mě skoro měli. Nezbývalo mi moc času. Píchalo mě v boku. Jednou rukou jsem se za něj chytil, v druhé jsem dál svíral kulomet. Ale nezastavil jsem.
Konečně jsem ji uviděl. Byla přímo přede mnou. Kousíček, jen pár metrů. Hledal jsem ji celé dopoledne, a teď jsem ji měl na dohled. Utíkal jsem k ní. Zakopl jsem o kořen stromu, letěl jsem k zemi a už jsem skoro ryl nosem v hlíně, ale nakonec jsem se chytil větví a pád zbrzdil. Znovu jsem se rozběhl… A v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem ztratil zbraň. Hledal jsem ji v okolním křoví, ale znovu jsem zaslechl ty blížící se hlasy. Zastavil jsem se a úplně znehybněl, najednou bylo v tichu slyšet i dopadající sněhové vločky. A do toho jejich křik. Neměl jsem čas. Rozhodl jsem se, že na kulomet kašlu. Rozhodl jsem se, že poběžím dál i bez něj. Rozhodl jsem se, že prostě půjdu za svým cílem. Dál jsem nic nerozmýšlel. Kličkoval jsem mezi stromy, přeskakoval popadané větve, probíhal přes houští a kolem kamení. Šlápl jsem do kaluže, zmáchal jsem si nohy. Ale to mi bylo jedno. Byl jsem už tak blízko. Slyšel jsem jejich halekání, jejich dech, už jen kousíček, byli skoro u mě.
8
Ještě jsem zrychlil. Nemohl jsem popadnout dech, nohy mě bolely, jako by mi do nich bodali jehly. Viděl jsem, že budu první. Už jsem tam skoro byl. Jen pár kroků… Zaslechl jsem, jak po mně vystřelili. A tak jsem skočil a vrhl se po svém cíli. Letěl jsem s rozpaženýma rukama… Dokázal jsem to! Chytil jsem vlajku oběma rukama… A v tu chvíli jsem na zádech ucítil ránu.
„Bylo to předtím!“ trval na svém Camuñas. „Nemel nesmysly!“ hádal se Toni. „Chytil ji až potom, všichni jsme to viděli.“ Byl prosinec, do Vánoc zbývalo jen pár dní, v horách mrzlo, až praštělo, a my celé dopoledne pobíhali po kopcích a hledali černou vlajku. Vlajku, kterou jsem právě držel v ruce. Alice a Filip, trenéři našeho fotbalového týmu, ji předtím schovali kdesi v lese.
10
Potom nám každému dali zbraň a zásobu kuliček s barvou a rozdělili nás do dvou družstev. V modrém družstvu byli Bobek, Tomeo, Camuñas a Pešek neboli já. V červeném družstvu byli Helena, Toni, Marilyn, Anita a Osmička. Všichni spolu hrajeme malou kopanou za náš školní tým FK Soto Alto. Letos jsme začali pravidelně nastupovat v okresní žákov ské lize. Ale začali jsme fakt špatně. Z devíti odehraných zápasů jsme devětkrát prohráli. Jedna porážka za druhou. Nikdo si to nedokázal vysvětlit. Nejsme přece nejhorší tým v okrese. Ale prohrát každý zápas? To se nám ještě nikdy nestalo. A zrovna letos, když se od nás čekaly velké věci. „Čekám od týmu velké věci,“ řekl nám Esteban, ředitel naší školy. Jenže zrovna teď jsme za sebou měli devět porážek z prvních devíti ligových utkání. To byl zatím rekord. A tak se Alice s Filipem rozhodli, že potřebujeme znovu získat týmového ducha. A uspořádali bitvu v lese.
11
Paintballovou bitvu. Celé dopoledne jsme po sobě měli v mrazu a sněhu střílet barevné kuličky. „Musíte táhnout za jeden provaz, bojovat za stejný cíl,“ vykládal Filip. „Pamatujte si, že jste opravdový tým,“ přizvukovala mu Alice. „Ale jak máme být opravdový tým, když jsme rozdělení na dvě skupiny a musíme po sobě navzájem střílet?“ podivil se Bobek. „No tak, však chápete, co tím myslím,“ odpověděl Filip. „Jste rozdělení do dvou týmů, ale zároveň jste taky jeden tým.“ „Přesně tak,“ kývla Alice. „Tým plný odhodlání, který se umí obětovat…“ 12
„A má zbraně a náboje,“ dodal Camuñas. „Přesně,“ uzavřel to Filip. A bitva začala. Vyhrát mělo to družstvo, které jako první najde a ukořistí černou vlajku. Problém byl v tom, že ten, kdo dostal zásah barevným nábojem, vypadl ze hry. A právě o tom jsme teď zapáleně debatovali. „Chytil jsem tu vlajku předtím, než mě trefili, nebo potom?“ „Předtím, chytil jsi ji předtím!“ rozčiloval se Tomeo. „Ale já ho trefila do zad! A teprve pak se dotkl vlajky! Všichni jsme to viděli,“ namítla Marilyn. „No tak, viděli jste to, nebo ne?“ 13
Hádka pokračovala i v autobuse cestou zpátky do školy. „Důležité je, že jste si zahráli,“ uklidňovala nás Alice. „Ne, kdo vyhrál.“ „Jo, jasně,“ odmlouvala Anita. „To říkáš jen proto, žes celé dopoledne neposkakovala na kopci jako koza a nesnažila se vyhýbat střelám.“ „Vy dva jako trenéři byste měli rozsoudit, kdo zvítězil,“ pronesl zcela vážně Toni. Všichni jsme zvedli hlavy a upřeli na Alici a Filipa pohled. Seděli vepředu. Oba dva se k nám obrátili a culili se od ucha k uchu. „No, upřímně řečeno…“ začal Filip. „Upřímně řečeno už to nikdo nikdy nezjistí,“ dořekla Alice. „Jak to?!“ vyhrkl Camuñas. „Nějak se to přece musí dát zjistit,“ namítl jsem já. „Nemáme žádnou opakovačku ani zpomalený záběr,“ vysvětlovala Alice. „Vy jste na nás ušili boudu,“ protestoval Osmička. „Nejdřív nám vykládáte takové pohádky o týmovém duchu, a nakonec ani nezjistíme, kdo teda vyhrál.“ „Vyhráli jsme my,“ nedal se Toni. „Dostal ránu do zad dřív, než stihl chytit vlajku…“ „Střelba do zad je sama o sobě zrada,“ odsekl Camuñas, „a když ho Marilyn trefila, už tu vlajku držel…“ A hádka se opět rozhořela.
14
Camuñas je můj nejlepší kamarád, ale taky je to paličák a nikdy se nevzdává. Zatímco se ostatní handrkovali, Helena, což je — pro ty, kdo to nevědí — moje sousedka a taky nejlepší střelkyně týmu, a má největší oči ze všech holek v celé škole, se ke mně naklonila a zašeptala: „Měl by prostě existovat nějaký systém, který by nám ukázal věci, co se nám staly, ve zpomaleném záběru. Nepřijde ti, Pešku?“ „Ehm, no jo… Asi jo,“ mumlal jsem, abych něco řekl. „Kdyby sis teď hned mohl vybrat, jaký okamžik svého života bys chtěl vidět zpomaleně, co by to bylo?“ zeptala se mě. „No…“ Díval jsem se na ni a hlavou mi běželo, že kdybych si opravdu mohl jeden okamžik svého života pustit ve zpomaleném záběru, nebyl by to ten, kdy na kopci chytám černou vlajku, ani ten, jak jsme v létě vyhráli fotbalový turnaj, dokonce ani ten, kdy jsme se na poslední chvíli zachránili před sestupem do nižší ligy… Kdybych si mohl vybrat jeden jediný moment, nejspíš by to byla první pusa mého života. Pusa, kterou mi dala Helena před pár měsíci o půlnoci na fotbalovém hřišti. Přesně tohle jsem si pomyslel. „No, tak co by sis vybral?“ dotírala Helena. Znovu jsem k ní zvedl oči a odpověděl jsem:
15
„Nevím jistě, ale asi bych si vybral to, jak jsem dal gól z penalty a na poslední chvíli jsme se zachránili v lize…“ Helena se usmála. A řekla: „Jo, jasně.“ Když se na vás Helena podívá těma obrovskýma očima, máte pocit, že má superschopnosti a přesně ví, co si právě myslíte. „Vyhráli jsme my a konec debat!“ burácela Marilyn. Hádka v autobuse pokračovala. Ačkoli mně v tu chvíli byla černá vlajka a paintball úplně fuk. „Ne že bych se chtěl někoho dotknout,“ ozval se Bobek, který všechno vždycky vidí černě. „Ale připadá mi, že jsme tím paintballem nezískali týmového ducha, ale právě naopak…“ Pro jednou měl Bobek pravdu. Filip a Alice se pokoušeli všechny uklidnit, ale bez úspěchu. Hádka se protáhla na celou cestu.
Já se jen díval z okna, jak venku sněží. Pak jsem vytáhl mobil a přečetl si zprávy. 14 : 02 Francisco, až dorazíš, ustel si postel. 14 : 04 Francisco, nezapomeň zalít kytky, začínají vypadat povadle. 14 : 15 Nebo je radši nezalévej, jen bys je přelil.
14 : 16 Anebo jo, zalej je, ale jen trošičku, ne že to zas přeženeš, však tě znám. 14 : 17 Francisco, seber usušené prádlo. A hezky ho poskládej. 14 : 18 Vlastně víš co, bude lepší, když zalévání kytek necháš na tátovi. Snad si vzpomene. 14 : 19 HLAVNĚ SI USTEL! Francisco jsem samozřejmě já. Ale někteří mi říkají Paco, Paquito nebo taky Pešek. Vánoce byly za dveřmi a moje mamka, která pracuje v obchodě s dárkovým zbožím, se v práci nezastavila. Neměla na nic čas, takže celý den jen rozdělovala úkoly mně, tátovi a mému staršímu bratrovi. Na Vánoce jdou dárky hodně na odbyt a tak. Ale přinejmenším u nás doma je to taky doba, kdy se z celého roku nejvíc hádáme. Máma se hádá s tátou. Táta se hádá s mým bratrem. Můj bratr mě neustále pohlavkuje. Já se hádám s mámou. A takhle pořád dokola… „Já mám taky spoustu práce, Juano. Před Vánoci je vždycky víc krádeží a loupeží, přibývá trestné činnosti,“ prohlásil zrovna dneska ráno táta. Je městský strážník. „Co to zas plácáš, Emilio?“ opáčila Juana neboli moje máma. „Vždyť u nás v městečku se neděje nikdy nic.“ 18
Pravda je taková, že v Malé Seville vážně skoro žádná trestná činnost není, ani ke krádežím nedochází, natož k vraždám a takovým věcem. Jde zkrátka o to, že u nás máme domácí práce rozdělené mezi nás čtyři, a táta se vždycky snaží na něco vymluvit, ačkoli mu to moc neprochází, protože už ho známe. Vánoce. Čas klidu, míru, svornosti a lásky. Tak to tvrdí ve všech reklamách. Asi nikdy nebyli u nás doma. Po chvíli autobus konečně dorazil k bráně školy. Diskuze o černé vlajce pokračovala. Ale v tu chvíli se něco stalo. Něco, co nikdo nečekal. A všem konečně došla řeč. Stalo se to, že jsme uviděli, jaký se u školní brány srotil dav. Všichni se dívali stejným směrem. Na ohromný nápis na fasádě školy, která začínala zapadat sněhem. Na obří nápis vyvedený červenou barvou. Byla tam spousta lidí, žáci a učitelé a další zvědavci. A četli: HELENA A CAMUÑAS SI DALI PUSU
19
Každý ví, že Helena je nejhezčí holka ze třídy, a nejspíš taky z celé školy. Taky se ví, že Camuñas má uši jako plácačky a nikdy v životě to s holkami neuměl. Ale poslední dobou se zdálo, že se to mění k lepšímu. Na začátku školního roku začal chodit s Marilyn nebo tak něco. Prostě od té doby byli pořád spolu. Vidět Camuñase s holkou je samo o sobě dost zvláštní. A jako by to nestačilo… Teď se ještě ke všemu líbal s Helenou!
20
Nebo to aspoň tvrdil ten nápis. „I kdybyste si oči vykoukali, ten nápis tím nezměníte,“ řekla Alice. Byla pravda, že jsme všichni už pěkně dlouho na nápis zírali a nikdo nevěděl, co si o něm myslet. Nebo právě naopak: všem se hlavou honila spousta věcí. Tak zaprvé se naše pozornost upřela na Helenu a Camu ñase, byli jsme zvědaví, jak se budou tvářit a co řeknou. Taky jsme ale sledovali Marilyn, která vypadala velmi vážně. Já navíc nespouštěl oči z Toniho, který kmital obočím nahoru a dolů a pohyboval rty, jako by se mu vařil mozek. Toni sice tvrdí, že se mu Helena nelíbí, ale všichni vědí, že se mu líbí. Ačkoli já taky tvrdím, že se mi Helena nelíbí, a přitom se mi v hloubi duše nejspíš líbí. Ale to je úplně jiný příběh a nemá s ničím nic společného. Zkrátka jsme všichni civěli na ten nápis a vrhali po sobě udivené pohledy. Anita, Osmička a Tomeo si něco šuškali a po očku se dívali na Marylin. A taky na dva hlavní podezřelé, Camuñase a Helenu, kterým samým překvapením spadla čelist a jen nechápavě poulili oči. Potom se Anita osmělila, došla k Marilyn a položila jí ruku na rameno.
21
„Jsi v pořádku, Marilyn?“ zeptala se. „Proč bych nebyla? Mně je úplně jedno, co Camuñas dělá,“ odtušila Marilyn. Ale z toho, jakým tónem to řekla, bylo jasné, že jí to jedno není. „Neboj, určitě je to lež,“ utěšovala ji Anita. „Vždyť se taky nebojím,“ trvala na svém Marilyn. „Tak ale vážně,“ vložil se do toho Osmička. „Copak by se něco takového mohlo stát? Camuñas a Helena? Prosím vás.“ „Přesně,“ přitakal jsem. „Je to nemožné.“ „Hele, hele, proč by jako mělo být nemožné, že bychom si já a Helena dali pusu?“ durdil se Camuñas, neuvědomil si, že si 22
tím pod sebou podřezává větev. Pak se pokusil hodit zpátečku. „Teda, neříkám, že se to stalo, říkám jenom, že se to teoreticky stát mohlo, nebo teda, kdyby se to mohlo stát, tak by se to stalo, že jo?“ Díval se u toho na Marilyn, ale ta o něj v tu chvíli nejevila sebemenší zájem. „Tohle nedopadne dobře,“ sýčkoval Bobek. „Nemohli bychom to probrat až po svačině?“ stěžoval si Tomeo. „Co jsme odjeli z toho lesa, nic jsem nejedl, a moje máma říká, že musím jíst každé dvě hodiny, protože můj organismus potřebuje karbohydráty nebo tak něco!“ Nikdo ho neposlouchal. 23
Nakonec jsme se otočili na Helenu a Camuñase. Oba byli rudí jako raci. Všem nám hlavou vrtalo to samé, a Toni to vyslovil nahlas: „To jste tak zrudli, protože se stydíte, nebo proto, že je ten nápis pravda?“ Toni si stoupl přímo před Camuñase, který na něj ustrašeně hleděl. „Já, já…“ koktal Camuñas, ale nebyl schopný větu dokončit. „Ty co, Camuñasi?“ uhodil na něj Toni a přistoupil ještě blíž. „Já… no, to je ale pěkná blbost, ten nápis, co?“ vymáčkl se konečně Camuñas. „Někdo nás chce rozeštvat, co? To je ale ostuda.“ Helena se postavila mezi ně. „Já si hlavně myslím, že nejdůležitější je vypátrat, kdo to tam napsal,“ prohlásila. „Takže je to pravda, jo?“ vyptával se Toni. „A co je tobě po tom?“ odsekla Helena. „Je mi po tom, že mě to zajímá,“ řekl Toni. „Přesně,“ souhlasil jsem. „Mě taky.“ „Ty se do toho nepleť,“ okřikl mě Toni. „Ty s tím nemáš nic společného…“ „A ty snad jo?“ nedal jsem se. Toni se otočil a sjel mě pohledem od hlavy až k patě. Vypadalo to, že do mě strčí, nebo mě praští, nebo mi dokonce dá pěstí. Sršel vzteky a na chvíli jsem si říkal, že si ten vztek vybije na mně. 24
„Neperte se,“ řekl Camuñas. „Vždyť je to celé pitomost…“ Oba jsme se na něj s Tonim obrátili. Vůbec jsem nechápal, co se to děje. Sotva jsem si dokázal představit, že Helena dala pusu Tonimu. Ale… Camuñasovi? Ušatému Camuñasovi? Mému nejlepšímu kamarádovi Camuñasovi? Bylo divné na to jen pomyslet. Podíval jsem se na Helenu, ale uhnula mi pohledem. Myslím, že to bylo poprvé, co něco takového udělala, a to bylo ještě divnější. Filip a Alice, kteří nás celou dobu zpovzdálí pozorovali, k nám konečně došli. „Tak, děti, to by stačilo. Podle mě to nic neznamená, a navíc tak krásně sněží…“ spustila naše trenérka. Ale Filip, který se snažil tvářit vážně, i když mu bylo vidět na očích, jak mu celá ta historka s pusou připadá zábavná, zvedl ruku a zarazil ji. „Jen je nech, ať si to vysvětlí, přece jim v tom nebudeme bránit,“ prohlásil. „To vážně chceš, abychom se tady bavili o nějaké malůvce, kterou mohl na zeď načmárat kdokoli?“ zeptala se ho jeho žena neboli Alice. Pokud vím, Soto Alto je jediný tým, který vedou manželé. Od té doby, co se Alice a Filip v létě vzali, se hodně často hádali. 25
Ale pak se vždycky zase hned usmířili. Občas to bylo k nesnesení. „Podívej se na to z jiné strany. Je to týmová práce, stejně jako ta paintballová bitva. Tým si musí umět poradit s každým problémem. Členové si to musejí mezi sebou vyříkat, a my do toho nebudeme zasahovat, leda kdyby došlo na nejhorší,“ odpověděl Filip. „Něco mi říká, že tady budeme muset zasáhnout dost brzo,“ zabručela Alice. My jsme si mezitím dál vyjasňovali situaci. „Já už chci jít,“ kňoural Bobek. „Tak vysvětlíte to, nebo ne?“ dožadoval se Toni, těkal očima z Heleny na Camuñase a ukazoval prstem na nápis. „No jo pořád, tak my vám to povíme,“ řekla Helena. „Všechno má svoje vysvětlení, že jo, Camuñasi?“ Camuñas ztěžka polkl. A pokýval hlavou. Toni zvedl ruce. „Zrovna nedávno se stala taková vtipná věc,“ začala Helena. Jenže právě v tu chvíli ji přerušil bodrý hlas. „Už na vás čekáme,“ zahlaholil. Otočili jsme se za ním. Byl to Esteban, ředitel naší školy.
26
„Už nikdo nechybí,“ pochvaloval si. Doprovázel ho Jeroným Llorente, předseda žákovské ligy. Oba se usmívali a tvářili se náramně spokojeně. „Pojďte s námi. Máme pro vás velmi důležitou zprávu,“ culil se ředitel od ucha k uchu. Pokaždé když přišel Esteban s tím, že pro nás má důležitou zprávu, nevěstilo to vůbec nic dobrého.
Občas mívám takový sen. Jdu ke dveřím, zpoza kterých se ozývají hlasy. Když dveře otevřu, vidím, že je za nimi ohromný sál plný lidí. Všichni sedí a baví se a ve chvíli, kdy vejdu, ztichnou a začnou si na mě ukazovat… Protože jsem nahý. Je to příšerný sen. Ocitnout se nahý mezi hromadou oblečených lidí je jeden z nejhorších pocitů, co znám. I když ho znám jen z té noční můry. Ten den jsem naštěstí nahý nebyl.
28