Automatizovaná analýza textů nebo dat ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU je bez souhlasu nositele práv zakázána.
Text © Tina Oziewicz, 2022
Illustration © Aleksandra Zając, 2022
Originally published in 2022 under the title “Co lubią uczucia?” by Wydawnictwo Dwie Siostry, Warsaw
Translation © Anna Halfarová, 2025
Czech edition © Host – vydavatelství, s. r. o., 2025
ISBN 978-80-275-2435-8
Tina Oziewiczová
ilustrovala Aleksandra Zającová přeložila Anna Halfarová
Host Brno 2025
Každý rok tou dobou, kdy se začíná dříve smrákat, sundává Nostalgie ze skříně krabici s vánočními ozdobami. Je až úsměvné, jak vzácná a nádherná je pro ni tahle chvíle, kdy starou pomačkanou krabici po svých prvních bruslích otevírá. Zhluboka se nadechne a zvedne papírové víko. Odhrnuje ozdobné třásně a bere do prstů křehké figurky. Ve stříbrné baňce se zrcadlí její oči a nos, ale Nostalgie vidí uvnitř ještě něco víc. Místa a výjevy uzamknuté ve skleněné kouli času. Když jí zatřeseš, vzpomínky se rozvíří jako sníh a stejně jako sníh občas štípnou do tváří. Třeba vzpomínka na to, jak nikdo nemohl ve sklepě najít stojan na vánoční stromeček. Anebo když se musela vyhodit ta zamotaná světýlka, protože je nešlo rozplést, a rychle se běželo do obchodu pro nová. Nebo tenkrát když…
Uplynulé prosince spaly po celý rok tichoučce v krabici a teď se všechny naráz jeden přes druhého vracejí. Přicházejí do pokoje v mokrých botách a teplých kabátech poprášených sněhem a přinášejí s sebou vůni rybí polévky, smaženého kapra a vánočního cukroví, a také osvěžující, sladkou chuť mandarinek.
Zvuk hlasů, cinkání příborů. A vůni, která je silnější než jakákoli jiná, vůni snů o vydařených Vánocích jako z pohádky… Těch
splněných i těch, které se jako rozbitá baňka rozletěly na kousíčky.
Ale když je z toho Nostalgii smutno, proč má zároveň hřejivý pocit u srdce a touží se tam vrátit? Proč se chce přenést zpátky v čase a ještě jednou na chvilku vstoupit do těch miniaturních křehkých světů?
Třeba proto, aby po špičkách došla ke svému mladšímu já
schoulenému v křesle, zašeptala mu do ucha pár slov a věnovala mu to, o čem tehdy snila. Tak moc by si přála, aby to bylo možné. Nostalgie se už dávno smířila s tím, že nedokáže popsat, co z té malé kartonové krabice vyzařuje, ani že neumí vysvětlit, proč ji vždycky otevírá tak váhavě, plná očekávání a rozechvělá. Možná i proto se cítí nejlíp ve společnosti Smutku, Citlivosti, Vděčnosti a Stesku. S nimi si totiž rozumí i beze slov.
