El misterio de los árbitros dormidos Text © Roberto Santiago Illustrations © Enrique Lorenzo Copyright © Ediciones SM, 2013 Czech edition published by arrangement with Ediciones SM through Dos Passos Agencia Literaria All rights reserved Translation © Romana Bičíková, 2018 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 ISBN 978-80-7577-633-4
ROBERTO SANTIAGO
Záhada usínajících rozhodčích
Ilustrace Enrique Lorenzo
Jmenuju se Francisco García Casas, brzo oslavím jedenácté narozeniny a právě jdu kopat nejdůležitější penaltu v dějinách Soto Alta. Je sobota ráno. A strašlivé vedro. Položím si míč na penaltový puntík. Stojím přímo před brankářem. Upřeně se na něj zadívám. Je to děsně vysoký blonďatý kluk v kšiltovce. Na sobě má zářivě oranžový dres, který je nejspíš vidět ze vzdálenosti několika kilometrů. 5
Taky na mě upře pohled. Vzdorný pohled. Jako by mě pobízel: „Jen ji kopni, jestli máš dost odvahy.“ A v tu chvíli slyším hluk z ochozů. Křik víc jak tisícovky lidí, kteří ve větru mávají vlajkami. Přišlo skoro celé městečko. A všichni visí očima na mně. Na utkání žákovské ligy ještě nikdy tolik diváků nedorazilo. Jenže tohle není jen tak ledajaký zápas. Je to poslední zápas sezony. A během předchozích dvou týdnů se semlelo tolik věcí, že dokonce přišli i novináři a fotografové a reportéři z televize se svými kamerami. A uprostřed toho všeho stojím já. Připravený kopnout penaltu. Vyšlu pohled k rozhodčímu.
Doufám, že se mu nepřihodí nic divného. Pak se podívám na spoluhráče. Všichni se tváří nervózně: odvrací se, nikdo se mi neodváží nic říct, dokonce se bojí na mě jen podívat. Tedy všichni kromě Heleny, která se na mě usměje a kývne hlavou. Je nejspíš jediná z týmu, kdo věří, že tu pentli dám. Letos jsem v lize nedal pět pokutových kopů. To musí být rekord. Pět pokažených penalt. Ačkoli žádná z nich nebyla tak důležitá jako ta dnešní.
Ani já sám si nejsem jistý, jestli tuhle rozhodující penaltu chci vůbec kopat. Jenže nemám jinou možnost. Jsem hrotový útočník. Musím tu penaltu kopnout. A musím ji dát. Stálo nás to hodně námahy, abychom se dostali až sem. Pokud gól nedám, můj tým může ztratit mnohem víc než jen jeden zápas. Mohli bychom zmizet. Když to takhle říkám, nevím, jak to bude znít. Ale je to tak. Pokud tuhle penaltu nedám, je vysoce pravděpodobné, že Soto Alto jednou provždy přestane být fotbalovým týmem. Takže ten míč musím dostat do sítě. Vyměním si pohled s mamkou, která sedí na lavičce. Moje máma není naše trenérka, ale dnes je na lavičce, protože než jsme se dostali sem, stala se velká spousta podivností. A právě v tuhle chvíli, kdy se chystám kopnout do míče, mi hlavou běží všechny ty neuvěřitelné věci, které se přihodily rozhodčím a trenérům a vůbec všem. Jediné, na co dokážu myslet, je: „Francisco, tohle je tvoje poslední šance.“ Musím tu penaltu dát za každou cenu. Hlomoz z tribuny se stupňuje. Všichni povykují a tleskají a já se pokouším soustředit. Mám to kopnout doprava? 8
Nebo doleva? Ty poslední dvě penalty, které jsem nedal, jsem kopal doleva. Možná to jejich brankář ví. Dotkne se kšiltu a namíří na mě ukazováček. Proč na mě ukazuje? Myslí si snad, že mě tím vyděsí? Tak to se šeredně plete. Klidně si tady na mě přede všemi může ukazovat, jak chce, já se strachy nerozklepu. Z jednoho prostého důvodu. Protože jsem se bál už předtím, než na mě ukázal. Musím tu penaltu dát, musím tu penaltu… V tu chvíli rozhodčí foukne do píšťalky. Musím vystřelit.
Rozběhnu se. Zavřu oči. Pomyslím si: „Hlavně nemysli.“ A kopnu. Míč letí k brance. A já jen vyjeveně zírám…
Fotbalový tým školy Soto Alto tvoří: S číslem 1 Camuñas, brankář. Také známý pod přezdívkou Ušoun. Má uši jako plachťáky, tak ohromné, že to vypadá, jako by měl každou chvíli odletět. Je to dobrý brankář, sice se moc nehýbe, ale dokáže vychytat hodně střel. Jeho dva starší bratři jsou taky brankáři, ale on neustále opakuje: „Jsem nejlepší gólman v rodině.“ S číslem 2 Bobek, pravý krajní bek. Pořád vzdychá a na všechno si stěžuje. Nikdo si už nepamatuje jeho opravdové jméno, protože mu všichni říkáme Bobek, jak má ze všeho bobky. Když jsme vyhráli nad týmem z Romy, povzdechl si: „Škoda
11
že jsme neprohráli. Mohli jsme překonat rekord v nejvyšším počtu proher v řadě.“ S číslem 3 Marilyn, levý krajní bek. Běhá tak rychle, že občas zapomenete, že je to holka a že nás rodičovské sdružení násilím donutilo přijmout ji do týmu, protože prý musíme mít v družstvu víc dívek. Je docela dobrá, ráda všechny komanduje a nosí kapitánskou pásku, ačkoli nikdo neví proč. S číslem 4 Tomeo, stoper. Je vědeckým důkazem, že k tomu, abyste mohli být ve fotbalovém týmu, nemusíte umět hrát fotbal: stačí, když budete hodně kopat a strkat do lidí okolo sebe. Do všeho jde naplno, hodně křičí a dělá, co může, ale je tak špatný fotbalista, že se s tím nedá nic dělat. S číslem 5 Toni, záložník. Je něco mezi Messim a Cristianem Ronaldem, i když asi není tak dobrý. Ale nám rozhodně tak dobrý připadá. Myslím, že má asi trochu vztek, že musí hrát s námi místo toho, aby hrál v týmu z Axie nebo ze Santo Ángelu. Ale nemá na výběr. S číslem 6 Helena, útočný záložník. Helena má ty největší oči, co jsem kdy v životě viděl, a je tak krásná, že ani nevím, co jiného o ní říct. Jo, vlastně jo. Nastřílela v lize víc gólů než já. S číslem 7 Pešek, hrotový útočník. Ve skutečnosti se jmenuje Francisco, říká se mu Paco nebo i Paquito, ale poslední dobou má opravdu pech, takže mu celý tým říká Pešek. Jestli vám to ještě nedošlo, Pešek jsem já. Tohle je tedy sedm hráčů v základu. 12
A pak máme ještě dva náhradníky. S číslem 8 Osmička, náhradník, který může hrát skoro na jakémkoli postu a je tak mrňavý, že i když mu příští měsíc bude jedenáct, vypadá na osm. Proto se mu říká Osmička. Ve skutečnosti se jmenuje Pedro, ale podle mě je lepší, když vám říkají Osmička, než kdyby vám dali přezdívku jako Skrček nebo Prcek nebo ještě něco horšího. A nakonec Anita, s číslem 10, náhradní brankářka, která ještě nikdy v bráně nestála, ale přesvědčila svoji mamku, aby ji odhlásila z baletu a dala ji na fotbal, protože se jí líbil mnohem víc. Anita nosí brýle a nevidí míč, ani když letí přímo na ni, ale vzhledem k tomu, že je pouze náhradnice, jsme si s tím nedělali moc hlavu. Až doteď. Pak jsou tu Alice a Filip, naši trenéři. Proslýchá se, že spolu chodí, ale já je nikdy neviděl dát si pusu ani nic takového. Alice je štíhlá a vysoká, o fotbale toho ví spoustu a pořád nám vykládá historky o slavných hráčích a legendárních klubech a tak. Filip nosí vousy a Camuñasův táta se na něj jednou naštval a křičel na něj, že i kdyby měl plnovous až na zem, tak je jen usmrkanec, který o fotbale neví ani ň. To, že se rodiče na naše trenéry naštvou, se stává celkem často. Hlavně když prohrajeme, což je skoro pořád. Tohle je můj tým, Fotbalový klub Soto Alto. My si mezi sebou říkáme Fotbaláci. Proč? 13
Protože předtím, než jsem šel kopat nejdůležitější penaltu v dějinách Soto Alta, se stala jedna neuvěřitelná věc, jaká se ještě nikdy předtím nestala. A nemyslím, že by se ještě někdy mohla stát.
14
Základní škola Soto Alto se nachází v jednom městečku v horách u Madridu — v Malé Seville. Lidé z okolních měst si z toho jména často dělají legraci a připisují nám různé věci na dopravní cedule u vjezdu do města. Nejspíš se u toho smíchy popadají za břicho, ale já popravdě řečeno nechápu, co je na tom tak vtipného. Naše škola stojí ve čtvrti, která se taky jmenuje Soto Alto. Je spojená se školkou. Má velké nádvoří se dvěma basketbalovými kurty a hřištěm na fotbal. Na zdi nad vchodem do školy je velký nápis: „Kde je vzdělání, tam nejsou třídní rozdíly.“ Konfucius (559 př. n. l. — 479 př. n. l.) 15
Co vím, Konfucius byl hodně významný čínský filozof, který říkal hodně chytré věci. A sdružení rodičů žáků naší školy si odhlasovalo, že na zeď dáme zrovna tenhle citát. Měli i další citáty, které se jim líbily, ale nakonec vyhrála tahle věta od toho Číňana. Mně přijde celkem v pohodě, i když si nejsem tak docela jistý, co má znamenat. Já chodím do páté B. Ve třídě je nás třicet. Camuñas a Bobek chodí do třídy se mnou. Ale Helena chodí do páté A. Nevím, proč jsou někteří v béčku a jiní zase v áčku. Možná nás rozdělovali podle toho, v jakém pořadí jsme se na školu přihlásili. Anebo podle abecedy. Anebo prostě tak, jak se řediteli školy zamanulo. Ředitel se jmenuje Esteban, a když jde po dvorku, vždycky to vypadá, že si sám pro sebe něco říká. Anebo je to jen náhoda. Dřív to bylo ještě zamotanější, protože jsme měli i céčko. Jenže to pak zrušili, protože na tolik tříd neměli peníze, a lidi z céčka rozdělili mezi áčko a béčko. A mě loni vybrali do fotbalového týmu. Náš školní tým hraje v okresní žákovské lize, což je nejdůležitější liga, ve které jsem kdy hrál. Je v ní šestnáct týmů.
První tým v tabulce vyhrává titul mistra. Týmy na posledních dvou příčkách spadnou do nižší ligy. Rodičovské sdružení se na schůzi shodlo, že pokud letos sestoupíme, tak bude nejlepší fotbalový tým úplně rozpustit a založit místo něj divadelní kroužek nebo nabízet lekce hry na kytaru nebo něco takového. Fotbal je prý příliš agresivní hra, která v lidech vzbuzuje přehnanou soutěživost, což se údajně k dětem nehodí. Takže pokud skončíme poslední nebo předposlední, s fotbalovým týmem je konec. Rodiče z rodičovského sdružení se strašně rádi scházejí a schůzují a rozhodují. Hlavně Anitina mamka, která se jmenuje Laura a je to paní Dokonalá, myslí si, že spolkla všechnu moudrost světa a pořád by všem jen rozkazovala. Kdyby se tu objevil Konfucius, nejspíš by jim řekl:
„Než se k něčemu rozhodnete, zeptejte se dětí.“ Jenže Konfucius už je víc jak dva tisíce let po smrti. Takže rodičovské sdružení dál schůzuje a rozhoduje. Je vtipné, že to o té agresivitě říkají zrovna oni, protože když se během nějakého zápasu strhne rvačka, je to pokaždé proto, že se rodiče dětí z našeho týmu poperou s rodiči dětí z druhého týmu nebo s rozhodčími nebo s trenéry. My hráči jsme se neservali ani jednou jedinkrát. Proti hraní na kytaru samozřejmě nic nemám, ale fotbal mám strašně moc rád. Doufám, že náš fotbalový tým neskončí. I když je pravda, že to nebude lehké. Do konce sezony zbývají tři zápasy a my jsme předposlední. Musíme aspoň jeden z těch zápasů vyhrát, jinak budeme na sestupové příčce. A bude po fotbale.
18
Můj táta se jmenuje Emilio a je městský strážník. Městští strážníci od nás z města jsou normální policisté, co nosí modrou uniformu, dávají pokuty a zatarasují ulice, když se v městečku koná nějaká slavnost. Nejsou jako ti z filmů, co pronásledují zločince a střílejí z pistole. Můj táta říká, že pár honiček už zažil, ale zbraň nikdy použít nemusel. Popravdě řečeno, ono se toho v Malé Seville zas tak moc neděje. Tedy pokud vím. Tátu hrozně baví vyprávět historky z práce.
19
Jako třeba tu o zlodějích, kteří chtěli vykrást Ginésovu cukrárnu, jenže se vloupali dovnitř, ale už se nemohli dostat ven. Takže prostě jen tak seděli a čekali, až přijde Ginés se svou ženou, a stihli u toho sežrat všechny dorty a zákusky. Nebo když nechal odtáhnout auto Gustava Ferrady, starosty Malé Sevilly, za to, že parkovalo na zákazu zastavení. „Pravidla platí pro všechny, Francisco, nezapomínej na to,“ kladl mi táta na srdce. „Je jedno, jestli jsi starosta, nebo dokonce předseda vlády.“
Myslím, že tátu práce u městské policie baví. Možná že se jednoho dne, až vyrostu, taky stanu policistou, ale ještě nevím, jestli chci být fotbalista, nebo veterinář, nebo sportovní redaktor, nebo učitel tělocviku, nebo městský strážník. Táta naštěstí říká, že zatím se rozhodovat nemusím. Moje mamka se jmenuje Juana a pracuje jako prodavačka v obchodě s dárkovými předměty. To je super, ale zároveň nanic. Super je to, že na dárky k narozeninám a Vánocům a vlastně na všechny dárky má slevu. Nanic je to, že veškeré dárky, které u nás doma dostáváme, jsou z mámina obchodu. Takže žádné hračky ani fotbalový míč nebo kolo, ani další spousta věcí, které bych si přál, ale které se u mamky v obchodě neprodávají. Na ty si nejspíš budu muset našetřit sám z kapesného. Mamka má fotbal moc ráda a fandí Atlétiku Madrid. Vždycky opakuje, že Atleti jsou jediný tým na světě, kterému se přihlásilo do fanklubu víc členů, když spadl do druhé ligy, než když byl v první. Nevím, jestli je to pravda, ale prohlašuje to tak pyšně, jako by sama byla prezidentka klubu nebo tak něco. Je škoda, že moje mamka na schůze rodičovského sdružení nechodí. Když se totiž dozvěděla, že nám zruší fotbalový tým, pokud spadneme do nižší ligy, strašlivě se rozzlobila. Mamka na schůze nechodí, protože má spoustu práce v obchodě, a říká, že skoro ani nemá čas se nadechnout. Podle mě trochu přehání, ale to je zase jiný příběh.
21
„A tos nic neudělal?“ obořila se na mého tátu, který na ty schůze chodí. „Prosím tě, rozhodla o tom většina…“ „Ale tys hlasoval jak?“ nedala se máma. „Já… no… víš, já jsem se hlasování zdržel…“ „Cože? Jak to, že ses zdržel hlasování?“ rozčilovala se máma, jako by nemohla uvěřit vlastním uším. „Proč jsi nehlasoval? Zbláznil ses?“ „Juano, prosím… Jako strážce veřejného pořádku musím jít všem příkladem a být vždycky nestranný, nemůžu v takových věcech vyjadřovat svoje názory, a navíc…“ „Blbost!“ Jakmile máma řekne „blbost“, znamená to, že diskuze skončila. Sebrala se a odešla. Nechala tam tátu stát s otevřenou pusou a brblala si pro sebe: „Zdržel se hlasování, no to se podívejme.“ Máma mi pořád opakuje, že už bych měl konečně vstřelit nějaký gól a že se jako tým musíme vzchopit, abychom mohli hrát i příští rok. „Pěkně trénuj, dávej góly a uč se matematiku,“ hučí do mě neustále. Všichni mi říkají Paco nebo Paquito nebo taky Pešek, ale moji rodiče mě oslovují Francisco. Tedy táta mi občas taky říká Pešku, když mu to ujede, a mamka se pak na něj vždycky zlobí. Táta se nezlobí skoro nikdy. 22
Mám pocit, že tátovi se fotbal ve skutečnosti moc nelíbí, ale radši tvrdí, že jo, protože se nechce rozhádat s mamkou. No, vlastně ani s mamkou, ani se mnou. A teď vám povím tři věci o svém bráchovi Viktorovi, a doufám, že nic víc o něm už nebudu muset říkat. Viktorovi je čtrnáct a myslí si, že všechno ví, a taky si myslí, že si na mě může dovolovat, protože je starší. Viktor chodí na jinou školu než já. Chodí na gymnázium Sáncheze Ruipéreze, kam za dva roky nastoupím i já.
Brácha taky fandí Atlétiku, jako celá moje rodina. Já jsem přemýšlel, že bych fandil Realu Madrid nebo Barceloně, prostě proto, abych nebyl stejný, ale nakonec jsem nemohl. Tedy ne že by mi to nedovolili, ale zkrátka mi to nejde. Fandím Atlétiku, i když mu fandí taky můj brácha, a je to. Já vím, že jsem o Viktorovi chtěl říct jen tři věci, ale mám tu ještě jednu poslední: Vždycky prohlašuje, že má spoustu holek, ačkoli já ho nikdy s žádnou neviděl. Posmívá se mi, že jsem blbeček a nikdy s žádnou holkou chodit nebudu. Jenže Viktor neví jednu věc: Já žádnou holku nechci. Nikdy.