Pavel Zahrádka: Heteronomie estetické hodnoty — ukázka

PAVEL ZAHRÁDKA vyuèuje filozofii a sociologii na Univerzitì Palackého v Olomouci. V roce 2010 2011 vyuèoval estetiku a teorii umìní jako zastupující profesor na Münsterské univerzitì. V souèasnosti (2015 2016) vede mezinárodní výzkumný tým zabývající se etikou kopírování v Centru pro interdisciplinární výzkum (ZIF) v Bielefeldu.

269 Kè ISBN 978-80-7491-490-4

HETERONOMIE ESTETICKÉ HODNOTY SOCIOLOGICKÁ KRITIKA FILOZOFICKÉ ESTETIKY

Co je estetický soud? Mù e být estetický soud obecnì platný?

Jak mù eme nìkoho pøesvìdèit o správnosti na eho estetického hodnocení? Co je estetická vlastnost? Existují estetické vlastnosti jako objektivní fakta vnìj ího svìta, nebo jsou to projekce na eho emocionálního pro ívání? Jsou odpovìdi, které na tyto otázky pøedkládá tradièní filozofická estetika, uspokojivé a pøesvìdèivé?

A pokud nejsou, existuje vhodnìj í metodologický pøístup pro jejich zodpovìzení? Jsou sociologické a antropologické poznatky o estetickém souzení a hodnocení relevantní pro vyøe ení základních definièních, epistemologických a ontologických otázek filozofické estetiky? Publikace pøedkládá odpovìdi na tyto otázky prostøednictvím nástrojù filozofie jazyka a opírá se rovnì o poznatky kulturní sociologie a etnografických výzkumù vkusu. Základním poselstvím knihy je teze, e filozofická a sociologická estetika jsou komplementární oblasti vìdìní, které se vzájemnì potøebují, mají-li být vý e uvedené otázky uspokojivì zodpovìzeny.

HETERONOMIE ESTETICKÉ HODNOTY SOCIOLOGICKÁ KRITIKA FILOZOFICKÉ ESTETIKY

Pavel Zahrádka

HETERONOMIE ESTETICKÉ HODNOTY: SOCIOLOGICKÁ KRITIKA FILOZOFICKÉ ESTETIKY

HOST

Pavel Zahrádka

Host

Heteronomie estetické hodnoty: Sociologická kritika filozofické estetiky

HETERONOMIE ESTETICKÉ HODNOTY SOCIOLOGICKÁ KRITIKA FILOZOFICKÉ ESTETIKY Pavel Zahrádka

Brno 2015

Tato publikace vznikla za podpory grantu GA ČR „Sociologická kritika estetické autonomie“, č. P409/11/P374.

Vydání publikace bylo podpořeno dotací udělenou v roce 2014 MŠMT ČR v rámci Institucionálního rozvojového plánu, FF UP v Olomouci: Podpora publikační činnosti akademických pracovníků Filozofické fakulty Univerzity Palackého.

Recenzenti: prof. PhDr. Ivan Blecha, CSc. doc. Rostislav Niederle, Ph.D. © Pavel Zahrádka, 2015 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 ISBN 978-80-7491-490-4

Mým rodičům, kteří si nepřáli, abych studoval filozofii, protože je to nepraktický obor.

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1. Pochybnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

1.1 Feministická kritika estetiky a teorie umění . . . . . . . . . . . . . . .

1.2 Kritika estetického hierarchismu a její důsledky pro estetickou axiologii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

1.2.1 Kritika estetického hierarchismu z empirického hlediska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

1.2.2 Normativní základ estetického hierarchismu . . . . . . .

1.2.3 Důsledky kritiky estetického hierarchismu pro estetickou axiologii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

1.3 Kritika uměleckého kánonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

1.3.1 Test času: feministická a postkoloniální kritika uměleckého kánonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

1.3.2 Kritika uměleckého kánonu jako kritika objektivity estetické hodnoty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

1.4 Sociologie vkusu: sociologická kritika estetické axiologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

1.4.1 Sociologie vkusu Pierra Bourdieuho . . . . . . . . . . . . . . .

1.4.2 Estetický historismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

1.4.3 Estetický skepticismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

21 22 30 31 37 39 42 44 48 53 55 60 64

Intermezzo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 2. Logicko-sémantická analýza estetických pojmů . . . . . . . . . . . . . . .

2.1 Hodnocení versus popis: problematické rozlišení . . . . . . . . .

2.2 Neoddělitelnost hodnocení a popisu v estetice . . . . . . . . . . . .

2.3 Logicko-sémantická analýza a klasifikace estetických pojmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

2.4 Existují hutné pojmy v estetice? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

73 74 78 81 85

3. Tradiční estetická axiologie a její kritika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 3.1 Výchozí problém estetické axiologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 3.2 Epistemologie estetického soudu podle Davida Huma: odlišnosti ve vnímání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 3.3 Epistemologie estetického soudu podle Immanuela Kanta: odlišnosti v zalíbení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 3.4 Základní problém tradiční estetické axiologie . . . . . . . . . . . . 106 3.5 Epistemologická a metodologická kritika Kantovy teorie estetického soudu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 3.6 Epistemologická kritika Humovy teorie ideálního kritika 112 3.7 Fakt a hodnota . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 3.8 Důsledky kritiky teorie ideálního kritika pro axiologický základ uměleckého kánonu . . . . . . . . . . . . . . 123 4. Epistemologické důsledky hodnoticího rozměru estetických pojmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 4.1 Logický status estetických pojmů podle Franka Sibleyho . . 128 4.2 Kritika Sibleyho: hodnoticí rozměr estetických pojmů . . . . 133 4.3 Mají estetické rozepře status bezchybných sporů? . . . . . . . . 137 4.4 Kritika relativistické sémantiky estetických soudů . . . . . . . . 142 4.5 Sémantika bezchybných sporů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 4.6 Důsledky bezchybných estetických sporů pro epistemologii estetického souzení . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151

5. Ontologické důsledky hodnoticího rozměru estetických pojmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159 5.1 Supervenience v estetice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164 5.2 Předpoklad o kategoriálním rozdílu mezi estetickými a mimoestetickými vlastnostmi . . . . . . . . . 177 6. Estetická axiologie a metoda jejího zkoumání . . . . . . . . . . . . . . . . 189 6.1 Kritika estetické axiologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196 6.1.1 Deduktivní model estetického hodnocení: Monroe C. Beardsley . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196 6.1.2 Performativní teorie estetické hodnoty: Alfred J. Ayer . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202 6.1.3 Teorie čistého vkusového soudu: Immanuel Kant . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205 6.2 Teoretické východisko sociologické estetiky . . . . . . . . . . . . . . 210 Heteronomy of Aesthetic Value: Sociological Critique of Philosophical Aesthetics . . . . . . . . . . . . 217 Seznam literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221 Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231 Věcný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234

Úvod

Filozofická estetika a kulturní sociologie představují oddělené diskurzy a jen velmi zřídka dochází k jejich prolínání a vzájemnému obohacování ve smyslu interdisciplinární spolupráce či konstruktivní kritiky.

Oddělenost obou oblastí zkoumání by někdo mohl hájit poukazem, že obě disciplíny se zabývají zcela odlišnými okruhy problémů a přidržují se zcela odlišných metodologických zásad. Zatímco výzkum v rámci kulturní sociologie je empirický a má deskriptivní povahu, filozofická estetika se zabývá především řešením normativních otázek, které empirickým výzkumem nelze zodpovědět.

Navzdory tomuto názoru se budu v knize snažit ukázat, že filozofická estetika a empiricky zaměřená sociologická estetika se vzájemně potřebují a svůj okruh problémů dokážou uspokojivě vyřešit pouze tehdy, když budou spolupracovat. Zároveň předesílám, že jako filozofickou estetiku zde budu chápat analytickou estetiku, resp. analýzu způsobu, jakým hovoříme o umění a mimouměleckém estetičnu, protože se domnívám, že filozofické problémy jsou problémy jazyka a že mohou být vyřešeny buď jeho analýzou, anebo jeho revizí.1 Podle tohoto náhledu plní filozofie úlohu funkčního doplňku věd zabývajících se empirickými problémy.

1

Srov. Richard Rorty: „Metaphilosophical Difficulties of Linguistic Philosophy“. In týž: The Linguistic Turn: Recent Essays in Philosophical Method. Chicago – London: University of Chicago Press 1967, s. 1–39.

11

V rámci dělby vědecké práce je primárním úkolem filozofie poskytovat empirickým vědcům jasně vymezené teoretické pojmy, které mohou být následně využity a testovány v rámci empirického výzkumu. Problémy a otázky, které nemohou být vyřešeny pomocí empirického výzkumu či analýzou jazyka, je pak třeba odmítnout jako nevědecké problémy, resp. jako problémy, na jejichž řešení se nemůže podílet filozofie ani věda.

Tradiční chápání estetiky jako disciplíny, jejímž úkolem je zodpovědět obecné a neempirické otázky týkající se podstaty umění, krásy či estetického prožitku, popř. platnosti estetického souzení, přispělo k jejímu pojetí jako oblasti zkoumání, které se zabývá řešením normativních problémů, resp. poskytuje odpovědi, jak bychom výše uvedeným konceptům měli správně rozumět, popř. jaké podmínky musí splňovat správně zformulovaný a všeobecně platný estetický soud. Z výše uvedeného vymezení filozofické estetiky jakožto analytické estetiky vyplývá, že filozofická estetika se může těmito problémy zabývat pouze prostřednictvím analýzy a revize způsobu, jakým užíváme estetické pojmy, jak esteticky soudíme a jak své soudy zdůvodňujeme.

Normativní pojetí filozofické estetiky nicméně přispělo k jejímu oddělení od sociologické estetiky (a empirických věd obecně) coby výhradně deskriptivní disciplíny, jejíž závěry nejsou z hlediska řešení normativních problémů zajímavé a relevantní. Filozofové se často domnívají, že empirické poznání – například poznatky o tom, co lidé pokládají za umění či čím je poměřována estetická hodnota díla, získané prostřednictvím dotazníkového šetření či hloubkového rozhovoru – je irelevantní z hlediska řešení základních otázek filozofie umění či filozofické estetiky. Mnoho lidí se totiž v názoru na umění či měřítko estetické hodnoty může mýlit. Počátkem dvacátého století se například většina lidí domnívala, že výtvarné umění musí plnit zobrazovací funkci. Dnes je tento názor v důsledku nástupu modernistických výtvarných směrů překonaný. Mnozí lidé se dnes také domnívají, že o vkusu nelze diskutovat a že naše estetické hodnocení reflektuje pouze naše subjektivní rozpoložení. Tento názor často vyjadřují prostřednictvím oblíbeného hesla „proti gustu žádný dišputát“ či „někdo má rád holky, jiný

12

zase vdolky“. Tato domněnka se ovšem jeví přinejmenším jako jednostranná, a to vzhledem k existenci četných diskusí o estetických kvalitách uměleckých děl a vzhledem k tomu, že často dáváme za pravdu uměleckým kritikům či kunsthistorikům, popř. odborníkům na estetický vzhled (kadeřníkům, designérům, stylistům, marketingovým poradcům apod.). Filozofující estetiky proto nezajímá, co si myslí většina lidí.

Namísto toho se zabývají otázkou, jak bychom měli správně rozumět umění, estetické hodnotě a estetické argumentaci. Tyto normativní otázky nedokážou podle nich sociální vědy uspokojivě zodpovědět.

Mým cílem je nicméně prokázat, že oddělenost filozofické a sociologické estetiky škodí oběma disciplínám. Obě disciplíny se totiž vzájemně potřebují, pokud mají být jejich výzkumné otázky uspokojivě zodpovězeny. Například v případě zkoumání otázky, co je to estetický soud a jakým způsobem lze estetický soud zdůvodnit, by úkolem filozofické estetiky měla být příprava a vymezení jasných pravidel užití základních teoretických pojmů, které budou využity pro výzkum estetického souzení a hodnocení, zatímco úkolem sociologické estetiky je poskytnout filozofům informace o tom, jak estetické souzení fakticky probíhá, jaké faktory jsou z hlediska estetického souzení důležité a za jakých podmínek je estetický soud pokládán za správně zformulovaný. Zatímco první, filozofický úkol dokáže splnit metoda filozofické analýzy jazyka, druhý, empirický úkol může být splněn metodami lingvistického či sociálněvědního zkoumání, jakými jsou například pragmalingvistická analýza konkrétních řečových aktů či etnografický výzkum vkusu a estetického hodnocení. Důležité ovšem je, že výsledky obou typů zkoumání se vzájemně podmiňují a korigují. Tento způsob bychom mohli přirovnat k postupu, jakým se utváří tzv. zakotvená teorie, kdy určitá teorie (hypotéza) vzniká na základě induktivního sběru a otevřeného kódování dat a klíčové pojmy zkoumání jsou v jeho průběhu upravovány z hlediska své validity.2

2

Viz Anselm Strauss – Juliet Corbinová: Základy kvalitativního výzkumu. Brno: Podané ruce 1999.

13

Normativní povaha otázek, kterými se zabývá filozofická estetika, neznamená, že filozofická estetika musí postupovat výhradně normativně, bez ohledu na naše základní předvědecké intuice, které mohou být učiněny explicitními prostřednictvím empirického výzkumu. Normativnost filozofické analýzy spočívá pouze ve snaze dostát vědeckým či formálně logickým požadavkům kladeným na správně zformulovanou definici daného teoretického pojmu.

V této souvislosti považuji za důležité zdůraznit, že na otázky související s estetickým hodnocením konkrétního díla či platností daného hodnocení, které jsou z hlediska praktického provozu světa umění skutečně zajímavé, filozofická ani sociologická estetika nedokáže odpovědět. Z povahy svého metodologického postavení v systému věd nemůže filozofie ani sociologie chtít rozhodovat, zda je určitý objekt esteticky kvalitní či krásný, popř. zda je určitý estetický soud platný či správně zdůvodněný. Tyto otázky mohou zodpovědět pouze samotní – prakticky jednající a rozhodující se – sociální aktéři. Důvodem je normativní povaha problémů spojených s estetickým hodnocením.

Hodnoty zkrátka nemohou být vyvozeny z empirických dat ani objeveny analýzou jazykových vyjádření. Hodnoty musí být přisouzeny sociálními aktéry.3 Úkolem estetické axiologie je objasnit pojem estetické hodnoty, vypracovat typologii estetického hodnocení, resp. provést logicko-sémantickou a pragmalingvistickou analýzu estetických hodnotících řečových aktů, analyzovat a katalogizovat rozmanité způsoby zdůvodnění estetického hodnocení, aniž by přitom stranila určitému systému hodnot, typu estetického hodnocení či estetické argumentace.

Rozhodnutí, jaké objekty jsou esteticky hodnotné, musí učinit samotní aktéři žitého světa. Při jejich rozhodování jim ovšem mohou pomoci

3

14

V souvislosti se základním poselstvím knihy, že o tom, co je estetické, rozhodují sociální aktéři, a nikoliv nějaká teorie, lze s trochou nadsázky prohlásit, že jedním z nejlepších způsobů, jak začít zjišťovat, co všechno je považováno za „estetické“, je napsat do internetového vyhledavače slovo „estetický“ či „aesthetic“. Pokud tak učiníte, vyhledavač vygeneruje řadu obrázků s vypracovaným, atraktivním lidským tělem. Jeden z těchto obrázků tvoří ústřední motiv na obálce knihy.

konceptuální nástroje vypracované estetickou axiologií. Metodologicky zvolená hodnotová neutralita estetické axiologie proto neznamená odtrženost od normativních problémů praktického života. Úkol estetického axiologa lze přirovnat k úkolu sportovního komentátora, jenž pozoruje pohyb hráčů na hřišti, kteří se chaoticky honí za míčem a přitom hrají podle různých pravidel. Někdo míč odbíjí, někdo jiný s ním dribluje, jiní s míčem utíkají po vzoru ragbistů a jiná skupina hráčů do míče kope nohama. Úkolem pozorovatele je rozplést, popsat a klasifikovat rozmanitá herní pravidla, kterými se chování hráčů na hřišti řídí. Měl by přitom respektovat metodologickou zásadu principu vstřícnosti a předpokládat, že jednání hráčů není iracionální, ale je vždy vedeno nějakými důvody, resp. pravidly. Jinak řečeno, pozorovatel by neměl apriorně diskvalifikovat určitý způsob chování jako mimoherní chování, chování bez pravidel či jako chování řídící se špatnými herními pravidly.

Vzhledem k tomu, že se v knize kromě jiného zabývám problematikou estetické hodnoty a estetického hodnocení, a to jak z definičního, tak z epistemologického hlediska, je třeba hned na začátku vymezit pojem hodnoty. Tato potřeba je umocněna rovněž tím, že pojem hodnoty je víceznačný, resp. užíváme ho v běžném i teoretickém jazyce v různém významu.4 V axiologickém významu může pojem hodnoty znamenat měřítko (základní hodnotový princip), na jehož základě v rámci daného hodnotového systému připisujeme určitému objektu, vlastnosti či události určitou hodnotu. Pojem hodnoty užíváme však také v kvantitativním významu. Takto označuje měřitelné množství či stupeň určité kvality, které je v rámci určitého systému hodnocení připsána hodnota na základě určitého hodnotového principu.

Za třetí můžeme pojem hodnoty užívat v jeho atributivním významu, tj. připisujeme hodnotu určitému objektu či vlastnosti na základě

4

Více k tomu viz Zdzisław Najder: Values and Evaluations. Oxford: Clarendon Press 1975, s. 42–74.

15

přijímaného hodnoticího měřítka v rámci daného hodnotového systému nebo na základě skutečnosti, že daný objekt či vlastnost je předmětem našeho zájmu. Pojem hodnoty budu v této práci užívat v jeho atributivním významu. Pokud budu mít na mysli hodnotu v axiologickém významu, budu hovořit o měřítku či kritériu hodnocení.

Pojem hodnoty v kvantitativním významu zde nebudu užívat.

Znamená to, že hodnota může být pouze pozitivní? Navržená charakteristika hodnoty ponechává tuto otázku otevřenou. Hodnota může být pozitivní nebo negativní podle toho, jakou podobu má hodnoticí měřítko („lež je špatná“, „odvaha je dobrá“, „jednota v rozmanitosti je dobrá“, „disharmonie je špatná“), popř. podle toho, zda daný objekt naše očekávání (zájem) dokáže naplnit, či nikoliv.

Konfrontace filozofické a sociologické estetiky má následující osnovu.

V úvodních kapitolách se zabývám sociologickými výhradami vůči filozofické estetice (kapitola 1) a kritikou některých jejích tradičních konceptů (kapitola 3). Tato kritika podle mě nachází oporu v logicko-sémantickém rozboru estetických pojmů (kapitola 2). Stěžejním zjištěním tohoto rozboru je konstatování, že estetické pojmy mají hodnoticí rozměr či hodnoticí funkci, která má závažné důsledky pro epistemologický status estetických soudů a ontologický status estetických vlastností (kapitoly 4 a 5). V závěrečné kapitole (6) se budu zabývat možností spolupráce mezi filozofickou a sociologickou estetikou a pokusím se definičně vymezit základní teoretické pojmy estetického zkoumání, aniž bych se přitom dopustil kritizovaných chyb tradiční filozofické estetiky. Argumentační kroky jednotlivých kapitol nyní podrobněji přiblížím.

V první kapitole jsou představeny jednotlivé sociologicky inspirované výhrady vůči tradiční filozofické estetice: 1. feministická kritika ideálu lidské krásy a pojmosloví tradiční estetiky; 2. kritika rozlišování mezi esteticky nekvalitním populárním uměním na jedné straně a esteticky kvalitním vysokým uměním na straně druhé; 3. kritika představy o existenci obecně platného uměleckého kánonu; 4. kritika představy

16

o autonomním estetickém hodnocení, které je nezávislé na mimoestetických faktorech utvářejících sociální identitu hodnotitele.

Na základě výše uvedených výhrad jsou v knize rozpracovány tři základní výzvy či pochybnosti, před které staví současnou filozofickou estetiku kulturní sociologie. První výzvu nazývám „heteronomie estetické hodnoty“: Jestliže sociologické výzkumy kulturní spotřeby prokázaly silnou korelaci mezi estetickým hodnocením a sociální identitou hodnotitele, která byla ve výzkumech převážně zastoupena jeho sociálním postavením, pak se zdá být myšlenka autonomního estetického hodnocení neudržitelná. Druhá pochybnost se týká teze o obecné platnosti estetického souzení: Jestliže sociologické výzkumy poukazují na podmíněnost estetického hodnocení sociálně a kulturně proměnlivými faktory, je smysluplné nadále hájit možnost obecně závazného estetického souzení, na které trvala tradiční estetická axiologie? Poslední pochybnost se týká závadnosti metodologického postupu, jakým filozofická estetika stanovuje, co je to estetický soud, estetická hodnota či estetická vlastnost. Kritická reflexe vybraných dominantních estetických teorií totiž ukazuje, že jsou do jejich pojmových kategorií promítány buď kulturní dovednosti a znalosti společensky privilegované vrstvy, anebo apriorně přijaté teoretické požadavky kladené na estetické hodnocení. Tím ovšem dochází k teoretické redukci estetického diskurzu obsahujícího rozmanité typy estetického hodnocení a argumentace pouze na jeden typ estetických hodnotících soudů.

Ve druhé kapitole jsou výše uvedené pochybnosti posíleny prostřednictvím logicko-sémantické analýzy způsobu užití estetických pojmů.

Následuje klasifikace estetických pojmů do tří logicko-sémantických skupin. Estetické pojmy rozlišuji na hodnoticí pojmy, popisné pojmy a smíšené pojmy s neoddělitelnou hodnoticí a deskriptivní složkou, jejichž logicko-sémantická struktura odpovídá struktuře tzv. hutných pojmů. Tato analýza poukazuje na hodnoticí rozměr, který náleží nejen čistě hodnoticím a smíšeným estetickým pojmům, ale také pojmům popisným, jež se estetickými pojmy stávají na základě toho, že slouží ke zdůvodnění celkové estetické hodnoty posuzovaného objektu.

17

V následující kapitole je posílena sociologická pochybnost o obecné platnosti estetického souzení prostřednictvím kritické analýzy vybraných tradičních teorií estetického hodnocení, jejichž autory jsou David Hume a Immanuel Kant. Oba myslitelé hájí možnost obecně platného estetického soudu za pomoci teorie ideálních podmínek vnímání. Mým cílem je ukázat, že teorie ideálního kritika nedokáže epistemologicky zajistit obecnou platnost estetického hodnocení. Jedním z hlavních protiargumentů je poukaz na hodnoticí rozměr estetických pojmů. Ten totiž představuje pomyslnou vstupní bránu, kterou do našeho estetického hodnocení pronikají – z hlediska estetické teorie irelevantní – faktory žitého světa, které spoluutvářejí naši sociální identitu a formu života.

Ve čtvrté a páté kapitole jsou rozpracovány důsledky hodnoticí povahy estetických pojmů pro epistemologii estetického souzení a ontologii estetických vlastností. Z epistemologického hlediska je zkoumána otázka, zda existují kritéria, podle kterých lze estetickému soudu připsat pravdivostní hodnotu. Mou snahou je doložit jednak názor, že zodpovězení této otázky vyžaduje pragmalingvistickou analýzu estetických soudů, tj. analýzu propozičního obsahu a ilokuční funkce konkrétní promluvy, a jednak tvrzení, že může docházet k estetickým rozepřím, které nelze vyřešit na základě potvrzení či vyvrácení jednoho z nesouhlasných výroků, protože se jedná o normativní spor, který má charakter bezchybného sporu. Z ontologického hlediska podrobuji kritickému zkoumání jeden ze současných realistických modelů existence estetických vlastností, podle kterého estetické vlastnosti supervenují na mimoestetických vlastnostech. Na pozadí kritiky tohoto modelu se snažím poukázat jednak na principiální nestálost hranice mezi estetickými a mimoestetickými vlastnostmi a jednak na závislost ontologického statusu vlastnosti na funkcionálním kontextu jazykové promluvy.

V závěrečné kapitole se zamýšlím nad adekvátním metodologickým postupem při vymezení základních teoretických pojmů estetiky, jakými jsou pojem estetické vlastnosti, esteticky relevantní informace a estetické reakce. Ukazuji, že definice těchto pojmů má charakter pojmové

18

explikace, která se snaží vyvážit vědecké požadavky přesnosti, jednoduchosti a vědecké přínosnosti na jedné straně a požadavek podobnosti běžnému jazyku na straně druhé. Dále upozorňuji na pochybení tradičních teorií estetické hodnoty, které v důsledku redukce estetického diskurzu pouze na jeden typ estetického hodnocení porušovaly požadavek podobnosti běžnému jazyku. Argumentuji, že adekvátním nástrojem pro pojmové vymezení výše uvedených teoretických pojmů je pragmalingvistická analýza estetického souzení či etnografický výzkum estetického hodnocení, respektující rozmanitost estetického diskurzu a zohledňující funkcionální kontext estetického souzení, resp. hodnocení.

Na závěr bych rád poděkoval Josefu Šebkovi za pečlivé pročtení a komentování rukopisu a svým učitelům, kteří mě ovlivnili ve studiu filozofické estetiky: Jensi Kulenkampffovi, Tomáši Kulkovi, Karlheinzi Lüdekingovi, Otto Neumaierovi, Reinoldu Schmückerovi a Vlastimilu Zuskovi.

19

1. Pochybnosti

1.1 Feministická kritika estetiky a teorie umění

Mezi stěžejní problémy feministické estetiky patří otázka, jaké důvody vedly k tomu, že v dějinách umění se vyskytuje tak málo významných umělkyň.5 Důvody této absence byly spatřovány jednak ve společenských a institucionálních podmínkách, které znemožňovaly ženám přístup do světa umění, a jednak také v pojmových nástrojích, které používala pro popis umělecké tvorby tradiční estetika a teorie umění. Mezi klíčové kategorie, které ovlivňovaly a dosud ovlivňují pojímání umění a umělecké tvorby v západoevropské civilizaci, patřily zejména pojmy jako „krása“, „vznešenost“, „vkus“, „génius“, „umělec“, „umělecké dílo“ a „kreativita“. Základním teoretickým východiskem feministické kritiky bylo přesvědčení, že pojmové kategorie estetiky a teorie umění nezachycují na rozdíl od tzv. pojmů pro přírodní druhy (zlato, tygr) nějakou předem existující podstatu věcí, nýbrž svět klasifikují podle zvo-

5

22

Viz Linda Nochlin: „Why Have There Been No Great Women Artists?“. Art News 69, č. 9, 1971, s. 22–39, 67–71. V této souvislosti je důležité zdůraznit, že feministická estetika je zde redukována na problémy a přístupy, které jsou klíčové z hlediska argumentační linie mé knihy, tj. jednak na problémy související s metodologickou spolehlivostí pojmových kategorií estetiky a epistemickou spolehlivostí estetického souzení a jednak na přístup analyticky orientované feministické estetiky, která byla inspirována feminismem a sociologickou teorií genderu. Srov. např. Karen Hanson: „Feminist Aesthetics“. In Berys Gaut – Dominic McIver Lopes (eds.): The Routledge Companion to Aesthetics. New York: Routledge 2005, s. 557–568; Carolyn Korsmeyer: Gender and Aesthetics: An Introduction.

New York: Routledge 2004.

lených kritérií, pro jejichž volbu můžeme mít lepší či horší důvody. Problém ovšem nastává v případě, kdy kritéria užití pojmů jsou nastavena tak, aby prosazovala zájmy a potřeby jedné sociální skupiny na úkor zájmů jiné skupiny, a kdy je navíc toto normativní rozhodnutí zakrýváno tvrzením, že obsah těchto pojmů je nutný a obecně závazný, protože postihuje podstatu popisované skutečnosti. Tento skrytý mocenský útlak odehrávající se na pojmové rovině nazývá francouzský sociolog Pierre Bourdieu „symbolickým násilím“.6 Feministická estetika se ve svých analýzách soustředila především na odhalování působení symbolického násilí v estetice a teorii umění, resp. v základních pojmových kategoriích tradiční estetiky, které se ustavovaly převážně v 18. století v souvislosti se zrodem estetiky jako samostatného vědního oboru.

Ukázkovým příkladem feministické kritiky estetického pojmosloví je kritika pojmu krásy ve smyslu tělesné krásy, tj. krásy lidské tváře a těla. Odbornou diskusi o ideálu lidské krásy mezi akademickou veřejností rozpoutala v roce 1992 feministická aktivistka Naomi Wolfová svou knihou Mýtus krásy.7 Téma lidské krásy bylo do té doby v akademickém prostředí přehlíženo. Estetika jako tradiční vědecká disciplína, která se zabývá krásou, se soustředila pouze na krásu umění v rámci filozofie umění nebo na krásu přírody v rámci teorie mimouměleckého estetična. Lidská krása nikdy plně nepatřila ani do jedné z obou podoblastí estetického zkoumání. Spíše než odborná veřejnost se krásou lidského těla do té doby zabývali laici, pracovníci kosmetického průmyslu, stylisté, plastičtí chirurgové, představitelé reklamních agentur či umělci. Lidská krása se do centra teoretické diskuse dostala až v souvislosti se skeptickým pohledem, který ve své knize Naomi Wolfová předložila a pro který se vžilo označení „mýtus krásy“. Ten podle Wolfové spočívá ve vytvoření fyzického standardu ženskosti, kterého lze jen obtížně dosáhnout a který je přitom vydáván

6 7

Srov. Pierre Bourdieu: Nadvláda mužů. Praha: Karolinum 2000, s. 33–40.

Naomi Wolf: Mýtus krásy: Ako sú obrazy krásy zneužívané proti ženám. Bratislava: Aspekt 2000.

23

za něco přirozeného a společného všem lidem.8 Wolfová tvrdí, že ideál ženské krásy je mýtem, tj. sociální konstrukcí. To znamená, že určité fyzické rysy ženského těla, jako například velké oči a rty, souměrná tvář, velká a pevná prsa, dlouhé a štíhlé nohy, byly symbolicky zvýznamněny tím, že byly označeny jako „krásné“. Podobně jako státní občanství nebo peníze také ideál ženské krásy existuje pouze v závislosti na lidské dohodě. Jinými slovy řečeno, podle Wolfové neexistují žádné přirozené příčiny, které by mohly zdůvodnit skutečnost, že právě tyto rysy, a ne jiné jsou západní společností pokládány za krásné.9 Wolfová dále tvrdí, že původcem mýtu krásy jsou muži a že se tento mýtus začal ve společnosti prosazovat během průmyslové revoluce, která prostřednictvím masové informační technologie umožnila hromadnou výrobu a distribuci fotografických a filmových obrazů, jež se staly hlavním materiálním nosičem představy o ženské kráse a socializačním nástrojem napomáhajícím k internalizaci ideálu krásy. Příčinou vzniku mýtu krásy je podle Wolfové obava mužů o své dominantní společenské postavení, které je ohroženo postupující emancipací žen ve vzdělání, politice, zaměstnání a domácnosti. Mýtus krásy je podle Wolfové poslední a největší překážkou, která stojí ženám na cestě za jejich osvobozením od patriarchálního kulturního a ekonomického útlaku.10 Výše uvedená tvrzení lze shrnout do tří základních tezí. Wolfová tvrdí, že 1. současná představa o ženské kráse není nevyhnutelná a obecně platná; že 2. tato představa ženám škodí; že 3. bychom udělali lépe, pokud bychom se této představy zbavili a nahradili ji jinou představou krásy ve smyslu rozmanitosti a jedinečnosti fyzických rysů člověka.

Wolfová se ve své knize věnuje především výkladu druhé teze, tj. analyzuje způsoby, jakými mýtus krásy působí proti ženám v jednotlivých oblastech lidského života (zaměstnání, sex, kultura atd.). V závěru knihy

8 Tamtéž, s. 13–14.

9 Tamtéž, s. 15.

10 Tamtéž, s. 12.

24

Wolfová rozvíjí své třetí tvrzení, tj. navrhuje způsob, jak uměle vytvořený a škodlivý ideál ženské krásy prakticky překonat.

Mým cílem zde není polemizovat s adekvátností autorčina přesvědčení o škodlivém vlivu ideálu lidské krásy na člověka, o jeho mocenském původu, ani s jejími názory na ontologický status lidské krásy.11 V kontextu této knihy je důležité, že tato kritika přispěla ke skepsi vůči autonomii estetických pojmů a hodnot, jejichž kritéria užití se ukazují být ovlivněna a utvářena mimoestetickými faktory. Wolfová například poukazuje na to, že volba znaků ženské krásy je podmíněna zájmy a potřebami určité sociální skupiny, totiž muži a jimi ovládanými institucemi, které se snaží zabránit ženské emancipaci. Bez ohledu na platnost tohoto tvrzení se účastníci diskuse o ontologickém statusu lidské krásy, hájící nesmiřitelné pozice buď sociálního konstruktivismu, nebo evoluční biologie, shodují na tom, že naše představa o lidské kráse je (alespoň částečně) utvářena kulturními vlivy, například představou o sociální prestiži.12 Na kulturní podmíněnost a proměnlivost představ o lidské kráse poukazuje fakt, že zatímco v současné západní civilizaci je štíhlé tělo považováno za jeden z podstatných rysů lidské krásy, v jiných, nezápadních kulturách (například v západoafrických zemích) je ideál krásy spojován s tělesnou tloušťkou.13 Důvodem je skutečnost, že zatímco v rozvojových zemích, kde bývá nedostatek potravy, je tloušťka znakem blahobytu a vysokého společenského postavení, v současné západní kultuře je štíhlé tělo znakem společenského úspěchu a sebekontroly.14 Podezření z pronikání společenských faktorů do estetického pojmosloví bylo dále posíleno feministickou kritikou pojmů krásy a vznešena

11 Své názory na tento okruh problémů jsem rozvedl v článku „Mýtus o mýtu krásy“, viz Pavel Zahrádka: „Mýtus o mýtu krásy“. Aluze 12, č. 2, 2008, s. 117–126.

12 Viz např. Nancy Etcoffová: Proč krása vládne světu. Praha: Columbus 2002.

13 Donedávna prosazovaný západní ideál extrémně štíhlých modelek je kromě toho v rozporu s evolučním výkladem krásy, protože hubené ženy ztrácejí plodnost, resp. schopnost reprodukce. Tento fakt opět poukazuje na vliv kulturních faktorů na pojímání lidské (ženské) krásy.

14 Srov. Gilles Lipovetsky: Třetí žena: Neměnnost a proměny ženství. Praha: Prostor 2000, s. 124–133.

25

v dějinách estetiky, kdy byly tyto pojmy užívány ať už explicitně či implicitně ve spojitosti s vlastnostmi, které byly ovlivněny dobovými genderovými stereotypy. Například Edmund Burke, který ve svém spise Filozofické zkoumání původu našich idejí vznešena a krásna vymezuje vlastnosti věcí kauzálně způsobující potěšení z krásy, připisuje krásným věcem typicky femininní znaky.15 Krásné věci jsou podle něj malé, ohraničené, oblé, měkké a mají jemný tvar a zbarvení. Naproti tomu pocity vznešena jsou podle Burkeho způsobovány vlastnostmi věcí, které jsou tradičně připisovány mužům. Vznešené věci jsou tvrdé, drsné, neohraničené, silné, tmavé a vzbuzují strach.

Podle feministické kritiky nejsou ovšem genderově strukturovány pouze klíčové pojmy estetiky jako „krása“ a „vznešenost“, ale také základní kategorie teorie umění. Především pojmy „umělecké dílo“ a „umělec“ jsou asociovány s mužskými charakteristikami a předem tak vylučují z oblasti umělecké tvorby ženy a pro ně typické tvůrčí činnosti.

Na vině je podle feministické kritiky především moderní koncepce uměleckého díla jakožto autonomního estetického objektu, která vznikla postupně na základě středověké představy o rozdílu mezi svobodným a mechanickým uměním a v 18. století vykrystalizovala do koncepce tzv. krásných umění, tj. systému moderních umění zahrnujícího zprvu architekturu, sochařství, malbu, poezii a hudbu.16 Za distinktivní znak krásných umění byla přitom kromě absence praktického účelu a předem stanovených tvůrčích pravidel považována rovněž estetická samoúčelnost.17 Feministická kritika poukazuje na to, že již tento pojmový

15 Srov. Edmund Burke: O vkuse, vznešenom a krásnom: filozofické skúmanie o pôvode našich ideí vznešeného a krásneho. Bratislava: Tatran 1981. Kritika Burkeho pojetí viz Carolyn Korsmeyerová: „Estetická potěšení“. In Pavel Zahrádka (ed.): Estetika na přelomu milénia: Vybrané problémy současné estetiky. Brno: Barrister & Principal 2011, s. 449–451.

16 Srov. Paul Kristeller: „Das moderne System der Künste“. In týž: Humanismus und Renaissance, sv. 2. München: Fink 1976, s. 164–206.

17 Vliv těchto předpokladů o uměleckém díle je patrný například v expresivistické teorii umění Robina G. Collingwooda: The Principles of Art. Oxford: Oxford University Press 1969, kniha I. Ke kritice Collingwoodovy teorie z hlediska feministické estetiky viz Carolyn Korsmeyer: Gender and Aesthetics, cit. dílo, s. 31–34.

26

předpoklad předem vylučuje z oblasti umělecké činnosti kromě řemesel rovněž veškeré domácí práce (vyšívání, pletení, řezbářství, hrnčířství, vaření apod.), jejichž vykonavatelkami byly převážně ženy. V souvislosti s rozvojem koncepce krásných umění byly kromě toho postavě umělce v 18. století připisovány maskulinní charakteristiky, které v lidové představivosti přetrvávají dodnes: umělec je svobodný a konvencemi nespoutaný (často amorální a asociální) geniální jedinec, který disponuje výjimečnými tvůrčími schopnostmi a nezávisle na tradici a společnosti vytváří zcela nové dílo, které otevírá nové tvůrčí možnosti.18 Tato sociální role umělce a s ní spojená rolová očekávání byla a dodnes stále ještě je jen velmi obtížně slučitelná s dalšími sociálními rolemi, které jsou většinovou společností vnímány jako typicky ženské.19 Na obecnější filozofické rovině vyvolává feministická kritika axiologické a epistemologické pochybnosti týkající se základních předpokladů tradiční estetiky. Zpochybněn je v prvé řadě předpoklad o autonomii estetické hodnoty, tj. předpoklad, že existuje čistá estetická hodnota, která spočívá v oceňování imanentních vlastností objektů nezávisle na sociální identitě hodnotitele. Když se estetici snažili definičně vymezit základní pojmy estetického hodnocení či pojmové kategorie charakterizující uměleckou tvorbu, nevědomky do nich promítali genderové předsudky. Feministická kritika nás proto upozorňuje na to, že volba kritérií pro užití estetických pojmů či kategorií teorie umění může být ovlivněna mimoestetickými faktory, především genderovými stereotypy, společenskými předsudky a mocenskými zájmy.

Kontaminace estetické hodnoty irelevantními společenskými faktory vede následně ke zpochybnění objektivity estetického hodnocení ve smyslu jeho obecné platnosti.20 Jestliže je připsání estetické hodnoty

18 Srov. Immanuel Kant: Kritika soudnosti. Praha: Odeon 1975, s. 125.

19 Více k tomu viz Wolfgang Ullrich: „Geschlechtsumwandlung: Wird die Kunst weiblich?“.

In týž: Tiefer hängen: Über den Umgang mit der Kunst. Berlin: Klaus Wagenbach Verlag 2003, s. 152–172.

20 Pojem objektivity budu v této knize užívat ve třech různých významech, přičemž první dva významy spolu logicky souvisí. Za prvé, budu hovořit o objektivitě estetických vlastností

27

určitému objektu podmíněno mimoestetickými a dobově proměnlivými faktory, pak to znamená, že s estetickým soudem nelze smysluplně spojovat normativní nárok obecné platnosti, jak to v minulosti činil hlavní proud estetického myšlení a doposud činí někteří estetici.21 Feministická kritika tyto pochybnosti dále systematicky nerozvíjí a soustředí se primárně na výzkum institucionálních a konceptuálních důvodů marginalizace žen v oblasti umělecké tvorby a na revizi kánonu uměleckých děl, resp. na jeho rozšíření jednak o jména opomíjených umělkyň a jednak o teoreticky přehlížené tvůrčí činnosti. Nicméně ani ona se těmto relativizujícím důsledkům vlastních analýz nemůže vyhýbat.22 Jestliže byla v rámci feministické kritiky implicitně otřesena základní epistemologická jistota estetiky, totiž představa o nezaujatém, a tudíž obecně platném estetickém hodnocení, jak si můžeme být jisti tím, že naše současná revize uměleckého kánonu, která je opět motivována určitými estetickými soudy o kvalitě rehabilitovaných děl, nepodléhá opět nějakým mimoestetickým vlivům a nevyjadřuje jen partikulární sociálně-kulturní perspektivu a určitý politický (feministický) zájem? Smířlivé konstatování plurality uměleckých kánonů tento

v tom smyslu, že tyto vlastnosti existují nezávisle na reakci vnímajícího subjektu (ontologický význam objektivity). Za druhé, budu hovořit o objektivitě estetické hodnoty či hodnocení ve smyslu pravdivého estetického soudu, tj. soudu, který dokáže zachytit estetická fakta, tedy prostřednictvím estetických predikátů připisuje nějakému objektu estetickou vlastnost, která mu ve skutečnosti náleží (epistemologický význam objektivity). Za třetí, budu užívat pojem objektivity ve smyslu nezaujatosti či nepředpojatosti (tzv. bezzájmovosti) posuzujícího subjektu (kantovský význam objektivity). Filozofové hájící objektivitu estetických vlastností se nazývají „estetickými realisty“ a filozofové hájící objektivitu estetických soudů jsou nazýváni „estetickými kognitivisty“. Kvůli úplnosti je třeba dodat, že v poznámce číslo 223 rozvádím názor Iana C. Jarvieho, který objektivitu estetického soudu chápe ve smyslu jeho zdůvodnitelnosti.

21 Srov. Immanuel Kant: Kritika soudnosti, cit. dílo, § 6; Teddy Brunius: Theory and Taste: Four Studies in Aesthetics. Uppsala: University of Uppsala 1969, s. 11; Eddy Zemach: Real Beauty. University Park, PA: Pennsylvania State University Press 1997.

22 Janet Wolffová patří k jedné z mála feministických teoretiček umění, které si těchto epistemologických důsledků vlastní kritiky jsou vědomy, viz Janet Wolff: „Groundless Beauty: Feminism and the Aesthetics of Uncertainty“. In táž: The Aesthetics of Uncertainty. New York: Columbia University Press 2008, s. 11–29.

28

problém nedokáže vyřešit.23 Přijetí postulátu hodnotové rovnosti mezi různými sociálně podmíněnými estetickými hodnoceními, tradicemi a kánony představuje šalamounské řešení, které ovšem ve výsledku ponechává uměleckou kritiku na holičkách. Profesionální kritici, kurátoři, nakladatelé či televizní a filmoví producenti jsou nuceni v roli mediátorů kultury činit rozhodnutí týkající se estetické kvality děl a často se nacházejí v situaci, ve které je třeba učinit rozhodnutí mezi dvěma uměleckými díly, tradicemi či kánony. Problémem epistemického statusu estetického soudu, tj. otázkou, zda a jakým způsobem může filozofická estetika přispět k vyřešení otázek týkajících se posuzování estetické hodnoty díla či soupeřících děl a případných rozepří a neshod, ke kterým v této souvislosti často dochází, se budu zabývat v pozdějších kapitolách knihy.24 Problematikou revize kulturního kánonu, která úzce souvisí s feministickou kritikou estetiky a teorie umění, se budu zabývat v kapitole 1.3.

23 Viz Heinz Ickstadt: „Toward a Pluralist Aesthetics“. In Emory Elliott – Louis Freitas Caton – Jeffrey Rhyne (eds.): Aesthetics in a Multicultural Age. Oxford: Oxford University Press 2002, s. 263–278.

24 Vzpomeňme si například na vášnivou debatu, kterou vyvolal návrh nové Národní knihovny architekta Jana Kaplického v Praze na Letné.

29