HOUBAŘŮV SEN by IFP PUBLISHING

František Kvíz

houbařův sen POHÁDKY českého švýcarska Ilustrace: Jolana Novotná Fotografie: Zdeněk patzelt

OBSAH

Ledoví obři

Pán ohně

str. 4

str. 12

Dolský Mlýn

Vlčí potok

str. 28

str. 38

Vlčí jámy

Pustý zámek

str. 56

str. 70

Spravedlnost

Láska na Křížovém buku

str. 84

str. 96

Až budeš sama

Houbařův sen

str. 108

str. 122

Úvodní slovo

Krajina Česko-Saského Švýcarska a celého území Labských pískovců poutala pozornost mnoha generací. Lidé zde žili, pracovali i umírali. Zem byla jejich obživou, zem byla jejich chlebem. Drsný kraj, plný rozeklaných skal, hlubokých neprostupných údolí a nesčetných vod, obyvatele i návštěvníky mnohdy přiváděl do situací, kdy si již nedovedli sami poradit a které si sami nedovedli vysvětlit. Vyprávění, historky i příběhy částí lidských osudů se tak přenášely z člověka na člověka, od vesnice k městům. Každý něco přidal, každý něco přibarvil. Nevědomky všichni tito lidé přispěli k tomu, že tato nádherná krajina je pro mnoho z nás dodnes něčím kouzelným, tajemným. Má svou magii a ze všech míst vnímavého člověka láká vůní poznání. Můžete zde strávit tisíc dní a každý bude jiný, každý Vás něčím překvapí. Za ohybem cesty, za skalním blokem, za kopcem, v hlubokém údolí nebo na druhém břehu říčky, je vždy něco nového a nečekaného. Dovolte i nám, abychom přispěli k Vaší touze jí navštívit a pokochat se. Návštěva Vaše i Vašich dětí nám bude tou největší odměnou. A jak jinak zlákat dospělé a děti, než pohádkou ... Jolana Novotná Kresby

Zdeněk Patzelt Fotografie

František Kvíz Autor

Ledoví obři Národní přírodní rezervace CHKO Labské pískovce se nachází na území Českého středohoří a Děčínské vrchoviny, jejíž je kaňon řeky Labe nejcennější částí. Jedná se o nejmohutnější pískovcový kaňon Evropy, vytvořený erozní činností řeky Labe v křídových sedimentech a to až do hloubky 300 m! Eroze v odkrytých skalách zde vytváří bizardní věže a masívy. Je to kaňon, který pro jeho krásu a mohutnost vyhledávají jak horolezci, tak rodiny s dětmi. Každý si zde najde své. Poslední desetiletí se kvalita vody v Labi výrazně zlepšila natolik, že jsou do jeho přítoků vysazování lososi, kteří se již úspěšně vracejí ke tření. Mezi velké vodní savce patří i bobr táhnoucí řekou z Německa dále proti proudu. Nejkrásnější pohled na celé území je zejména z vyhlídek Belveder a Růžový hřeben. Jak ale toto nádherné přírodní dílo vzniklo a co stálo na jeho počátku, se vědcům doposud nepovedlo úplně vysvětlit. Nepovedlo, protože neznali následující příběh.

Ledoví obři

ědo, jak vzniklo tohle hluboké údolí pod naší chatou?“ Zeptal se malý Jára. „Ty nevíš? To ti ještě nikdo nevyprávěl?“ odpověděl vnoučkovi jeho dědeček. Byl letní večer a oba seděli u dohořívajícího ohýnku, kde si předtím upekli buřtíky. „Nevím, dědo, vyprávěj mi o něm. Prosím!“ „Tak pojď, lehneme si támhle ke smrku a budeme se přitom koukat na hvězdy. Je teplo a zem je po horkém dni také prohřátá. Nesmíš to Jaroušku říct na mě ale babičce, až se zítra vrátí, že jsme byli tak dlouho vzhůru a leželi večer na trávě pod smrkem.“ „Ne, ne! Nic neprozradím! Už jsem moc zvědavý, tak pojď!“ Společně uhasili oheň a děda natáhl ke smrku na zem deku, na kterou si společně lehli. Starší prošedivělý pán si složil ruce pod hlavu, překřížil nohy, odložil brýle a zahleděl se do hvězdnaté oblohy. Malý chlapec vedle něj dokonale zopakoval všechny dědečkovy pohyby a zaujal sebejistě naprosto stejnou pozorovatelskou polohu. Zdvihl pohled na světélkující nebe a začal poslouchat dědovo vyprávění: „To údolí vytvořila říčka Jetřichovická Bělá. Stalo se tak již hodně dávno, ale ještě dnes v tom pokračuje. Když byla již Země zformovaná do veliké koule. Moře byla naplněná slanou vodou a všechny hory byly na svých místech, bylo na území, kde jsou dnes Čechy, veliké sladké jezero. Celou naši zem obepínaly kolem dokola vysoké hory a kopce, takže uprostřed bylo nejnižší místo. A jak občas zapršelo, stékala voda po úbočích těch hor na obě strany. Z vnější strany odtékala do okolních moří, ale z vnitřní strany neměla voda kam odtéct a zůstávala. Časem jí bylo tolik, že zaplnila celé Čechy a vniklo zde veliké jezero.“ Malinko se odmlčel a podíval se na chlapce, jestli poslouchá. „No a co bylo dál?“ Visel Jaroušek pohledem na dědovi. „A co myslíš, že se děje s tak obrovským jezerem, když je plné?“ „Žijí v něm obrovské ryby!“ vyhrkl Jaroušek.

„Ano. Žijí v něm obrovské ryby a obrovští ještěři. Protože to bylo ještě v pravěku.“ Dodal tajemným hlasem děda a Jaroušek jen vykulil oči. „A co myslíš, kdo se v takovém obrovském jezeře koupe?“ zeptal se ještě dědeček. „V obrovském jezeře se musí koupat obři.“ následovala okamžitá odpověď. „Výborně!“ zajásal děda a hned mohl pokračovat v pohádce. „Takže do toho obrovského českého jezera se chodili koupat ti největší a nejobrovitější obři na světě. Často si tam hráli na potápěče a vypouštěli bubliny, jako když parní lokomotiva chrlí z komína plno kouře. Skákali z vrcholků hor do jezera, že to cákalo na všechny strany vlny jako domy. Jejich smích byl slyšet daleko za okolní hory, až na mořské pobřeží. Takoví to byli veselí a hraví obři. Jednou se ale jejich smích donesl od těchto břehů po mořských vlnách až na okraj ledových oblastí daleko na severu, kde jsou části země i celá moře pokryta stálým ledem. Žili tam také obři, ale byli to obři ledoví. Neznali déšť, protože jen sněžilo.

Neznali tam ani slzy, protože jim místo nich tekly jen kroupy. Nikdo se tam taky nesmál, protože i smích na rtech jim tam ihned zamrzal! Smích, který moře přineslo, byl tak pro severní ledové obry něco nového a neznámého. Jako i dnes, mi lidé, když je něco nového a neznámého, bojíme se toho, báli se i ledoví obři. Někdo je dokonce i tak hloupý, že by to neznámé nejraději ihned zničil. No a tito obři na tom byli podobně. Všichni se sešli a radili se, co jen to mohlo být za podivné zvuky a co ty zvuky mohly znamenat. Obři mají obrovské množství času, a tak se obrovsky dlouho také radili. Radili se snad několik roků, než na těch dlouhých poradách vymysleli, že se tři z nich vypraví po moři zjistit, co to bylo za zvuky, které zaslechli. Postavili obří ledovou loď, vzali s sebou obří ledovou trubku a vyjeli po moři hledat zdroj toho podivného zvuku.“ Děda pohledem zkontroloval Jarouška a viděl, jak dychtivě naslouchá všemu, co vypráví, bez jakýchkoliv pochybností a otázek. Nadechl se, krátce se zahleděl na hvězdné nebe a pokračoval, jakoby ani nepřerušil vyprávění: „Aby ledovým obrům nebylo teplo, vzali si s sebou tu ledovou trubku, do které když foukli, všude kam jen vichr z ní dolétl, všechno zmrzlo na kost. Voda se pokrývala ledem, sníh bělil vrcholky stromů a na trávě se objevovala jinovatka. Obři tedy pomalu dojeli až k severnímu okraji našeho kontinentu a vystoupili ze svého ledového člunu. Naše zem byla pro obry příliš prohřátá sluníčkem, a tak ihned začali mohutně foukat do té mrazící trubky. Trvalo jim to dlouho a museli se mnohokrát vystřídat, než se jim podařilo zamrazit severní část země natrvalo. Když konečně byla zem podle jejich představ pokrytá dostatečným množstvím sněhu a ledu, mohli se vydat jižněji směrem k našemu obřímu jezeru. Jak dál ti ledoví obři šli, dofukovali před sebe stále nový sníh a led jako nějakou obrovskou hradbu. Dalo by se říct, že si s sebou vzali část svého ledového království. Když přišli k okrajovým českým horám ze severu, snadno jejich vrcholky pokryli ledovým krunýřem. Tak přišla doba ledová až do našich zemí. Ledoví obři pak vystoupili na naše hory a dole uviděli něco, co dosud nikdy neviděli! Před nimi leželo obrovské prosluněné jezero. Na jeho březích se vše nádherně zelenalo. Květiny kvetly různými barvami a v jezeře se se smíchem koupali malí i velcí obři. Všichni bezstarostně dováděli a nevěnovali bílým vrcholkům hor

a obrům na nich žádnou pozornost. Nikoho nenapadlo, že by ten jejich svět mohl někomu překážet nebo být pro někoho hrozbou a strachem z neznáma. Bohužel, jak už víte, obři a zvláště ti ledoví, nejsou žádní mudrcové a co neznají, to ničí. Takže ti tři ledoví obři namířili svoji ledovou trubku přímo k jezeru a začli do ní foukat ze všech sil. Vzduch se velice rychle ochladil. Všechny rostliny na březích ihned spálil mráz.

Koupajícím se obrům začala být, jak jinak než, obrovská zima a vylézali z promrzající vody, která se za nimi pokrývala vrstvou ledu. Neznali mráz a neznali sníh. Neznali to bílé, co je pálí do bosých nohou. Viděli jen na vzdáleném nejvyšším vrcholku stojící tři obry, jak z jejich trubky vylétají ty mrazivé větry a ničí všechno, čeho dosud tak bezstarostně užívali.

Obří děti se přitulily k sobě a schoulily se do malých klubíček, aby se alespoň trošku zahřály.“ Děda ucítil, jak se jeho vnouček k němu jemně přitulil, ale vyprávěl dál. „Dospělí obři se obrovsky naštvali a rozeběhli se proti těm třem vetřelcům. Padali a klouzali se z úpatí hor po zmrzlém sněhu, ale přece jen pomalu stoupali. Když se přiblížili na dostřel, začali po nich ledoví obři házet obrovské ledové koule. Co ledové koule, přímo ledové bomby, veliké jako dům. To si samozřejmě nenechali naši obři líbit a ulamovali vyčnívající kusy skal a házeli je na oplátku po vetřelcích. Jeden zásah se jim povedl a vyrazili ledovým obrům trubku z rukou. Protože našich obrů bylo více, vyšplhali se při palbě na vrchol a tam se začali s ledovci prát. Obří rány dopadaly na obrovská těla a obrovský rachot zápolení se nesl krajem. Ledoví obři se snažili získat svou trubku zpět, aby mohli obry bránící své území zmrazit. Když už se jednomu z ledových obrů podařilo chytit tu trubku, dostal hned obrovskou facku od jiného obra, až přeletěl nejbližší vrcholky a dopadl na okraj hor. Ty pod tím obrovským nárazem rozpraskaly a polámaly se. Ještě úplně nezamrzlé obří jezero se začalo do těch prasklin přelévat a plnit je vodou. Ten padlý ledový obr ale trubku nepustil. Přiložil ji k ústům a foukl do ní. Nestačil však dobře namířit a všechen ten ledový vichr foukl na vodou naplněné praskliny ve skalách. Voda v nich ihned zledovatěla a vzniklý led roztrhal již tak dost popraskané hory. V těch místech nebyla skála hor příliš pevná a mrazem a ledem se na mnoha místech rozpadla na písek. Vznikl tak pás promíchané pískové drti a ledu. Zbylá nezamrzlá voda z jezera se pomalu začala do této suti prosakovat. Jiný obr, který přiskočil k tomu s trubkou, mu ji druhou dobře mířenou fackou vyrazil z ruky a ta zapadla někam do promíchávajících se jezerních vod s pískem a ledem. Když ztratili ledoví obři svou mocnou zbraň, začali proti přesile prohrávat a pomalu sestupovali z hor zpátky směrem k severu. Zamrzlá země se při jejich ústupu opět ohřívala a rozmrzala. Jezerní obři ještě i na druhé straně hor pak olamovali všechny vyčnívající ostré skály a házeli je za nimi. Ty dopadaly do ustupujícího ledového pokrytí a mizející led je s sebou vláčel jako zapomenuté pomníky ledových obrů. Bylo po obří tlačenici a ledoví obři tak byli vyhnáni.

Zem však už navždy nese stopy těchto dní. Všechny naše hory se tím, jak ulamovali obři vrcholky skal, zakulatily a zmenšily. Jejich úlomky se ještě dnes povalují mnoho set kilometrů na severu. Přestože již nebylo ledové trubky, hory ještě dlouho pokrýval sníh a jen pomalu roztával. Voda z tajícího sněhu přeplňovala vnitřní jezero. V místě, kde dopadl ledový obr a roztříštil skály pod sebou a rozdrtil je na písek, který pak zase jeho chladem a vahou ztvrdnul, začala voda z plnícího se jezera pomalu přetékat. Pískovcová skála však nebyla již tak pevná jako původní skála a voda si tudy snadno našla nejdříve malou cestičku a posléze velkou cestu, kterou vytékala z jezera. Časem se tato vytékající voda ještě hlouběji zakusovala do pískových skal, až v nich vyhloubila hluboký kaňon. K nelibosti všech obrů nakonec jezerní voda úplně odtekla, až zbyla jen síť potůčků, říček a řek, které se uprostřed spojovaly v jedinou velkou řeku. A ta opouštěla bývalé jezerní dno ze sevření okolních hor právě tímto hlubokým kaňonem.

Dnes se ta řeka jmenuje Labe a ten hluboký kaňon, který jejím přičiněním vznikl je známý nádherný Labský kaňon. Řeka Labe se i dnes do něj stále zahlubuje. Horní hrany kaňonu se neustále odlamují a vytváří tak ty pískovcové skalní věže a stěny. Jak se Labe zahloubilo do pískovcové krajiny, začaly do něj stékat i menší okolní pramínky a potůčky, které si v rozlámaných skalách po obřím nárazu také našli své cesty. Tak vznikla spousta menších údolí a kaňonů, a tak vzniklo i to naše údolí dole pod chatami, kde protéká Jetřichovická Bělá. A to je odpověď na tvou otázku.“ Uspokojen vlastním vyprávěním, pohlédl děda na Jarouška. Viděl malého klučinu, jak spokojeně oddychuje přitulen k jeho boku. Vstal, vzal lehké tělíčko do rukou a odnesl ho do chaty, kde položil Jarouška do postýlky.

Malý klučina pootevřel oči a jakoby bez ztráty souvislosti se zeptal. „A kde je ta ledová trubka?“ „Ledová trubka? Aha! Tak ta je někde mezi našimi pískovcovými skalami hluboko ukryta. Naštěstí jí ještě nikdo neobjevil. Její dech se ale každou zimu vrací a zmrazí všechny zdejší prameny a vytváří nádherné ledové vodopády. O tom ti můžu vyprávět zase někdy jindy. Dobrou noc.“ Dal chlapcovi na tvář malou pusinku a zakryl ho peřinkou…

Pán ohně Dominantou a jedním ze symbolů Českého Švýcarska je Růžovský vrch, místními důvěrně nazýván Růžák. Bývalá sopka svým symetrickým tvarem připomíná známou nejvyšší japonskou horu Fudži. Výškou 619 m. n. m. vyčnívá nad svým okolím a kontrastuje s hlubokým kaňonem říčky Kamenice, která její svahy poslušně obtéká. Růžák a jeho svahy tvoří takový horský ostrov v moři pískovců. Výjimečný svou polohou poskytuje útočiště mnoha zvířecím i rostlinným druhům jinak tento kraj neobývajících. Kdysi na vrcholu stávala horská chata s rozhlednou, ale pán ohně si chatu vzal a rozhledna následně podlehla také. Vše je jen důkazem síly tohoto živlu, který v nitru majestátního vrchu přežívá a čeká na svou příležitost! Přečtěte si, jak tento vrch přišel ke svému jménu a jak první obyvatelé zdejšího kraje získali oheň.

Pán ohně

řed mnoha tisíciletími, když první lidé začali osídlovat náš kraj, byly zde jen hluboké temné lesy protkané pavučinami potůčků, říček a močálů, kam až oko dohlédlo. Příchozí lidé nebyli jen lovci a sběrači, ale také zemědělci. Potřebovali proto k pěstování polních plodin volné prostory bez porostů, které by mohli zorat a oset. Místa pro svá políčka tak získávali mýcením a vypalováním zdejších prastarých lesů. Nejednou se proto dostávali do křížku s místními lesními stvořeními. Často je třeba stromoví duchové a skalní obři zasypávali kamením, házeli po nich větve, vyvrácené seschlé stromy a vývraty. Lesní víly a skřítci připravovali temná kouzla na jejich zahubení a lákali je do bezedných bažin. Vodníci připravovali zrádné tůně se záludnými víry na říčkách i na tehdy ještě bezejmenné velké řece protékající napříč touto krajinou. Dravci zdejších lesů jako třeba medvědi, vlci, rysi a i spousta menších byli vysíláni k přepadání a zahánění těchto lidských vetřelců. Draví ptáci útočili na skromná lidská obydlí a unášeli domácí zvířata tak, aby soupeře o toto území oslabili a vypudili ho. Všechen lesní život se prostě v těchto těžkých počátcích postavil společně proti lidským uchvatitelům a bránil své území a svůj způsob života. Mnoho lidí tak přicházelo i o to málo s čím se zde usadili. Pokud tedy nechtěli v zimě zemřít hlady, museli odtáhnout jinam. Tak silná a bojovná byla zdejší příroda. Tak houževnatý odpor kladla a tak urputně se bránila, že se jí dařilo tomuto lidskému náporu odolávat. Dlouho, ale ne na věky! Na sklonku věku osídlování Evropy, se narodil do jednoho malého kmene syn jménem Nefri. Tento klučina nepocházel čistě z lidské krve a nedostal proto typické lidské jméno. Jeho otcem nebyl totiž starý kmenový vůdce Divoký Bizon, nýbrž

polobůh sestoupivší na naší planetu z vesmíru, ze vzdálené a skryté planety Nibiru, která jen jednou za mnoho tisíc let vstoupí do naší sluneční soustavy. Matkou Nefriho byla kmenová kráska Lasička. Žena, která se nebála ničeho a nikoho. Byla chytrá, bystrá, v černých vlasech jí vířil divoký vítr a v krásných hnědých očích jí blýskalo nezkrotné bouřkové nebe. Nefri, který zdědil po svých rodičích jen to nejlepší, tak měl spoustu vlastností, které ostatní lidé neměli. Po matce lidský vzhled, krásu, inteligenci a všímavost. Po otci vysoký vzrůst, cítění a vidění bohů. O jeho původu věděla jen jeho matka a adoptivní otec Divoký Bizon. Protože se o syna báli, tak dokonce ani on sám o svém původu nic nevěděl. Vyrůstal bezpečně mezi lidmi v tlupě a užíval naplno jejích výhod. Když po dvaceti letech Divoký Bizon zemřel, soupeřili mužové o vůdcovství v kmeni. Až v ten den se teprve projevili jeho schopnosti a on pochopil, že je něčím výjimečný. Po úmrtí kmenového vůdce nepřecházelo vůdcovství automaticky na syna, jako to v mnohem pozdějších dobách bylo třeba u králů. Naopak zde bylo zvykem, že nový vůdce si musel své postavení vybojovat! O novém se rozhodovalo v několika soutěžních kláních, které mají prověřit, zda je toho vyvolený hoden a zda bude pro kmen přínosem. Musí být schopen kmeni zajistit jídlo, území a bezpečí! Souboje obvykle trvaly několik dní, ale kmeni se poslední roky příliš dobře nevedlo. Z východu a z jihu přicházely nové a nové cizí kmeny, často početnější a vyzbrojenější. Kmen tak přicházel o své území a byl již několikrát přinucen před hrozícím předem prohraným bojem prchnout dále k severu. Silných mužů a bojovných žen ubývalo. Někdo byl občas v nerovném boji zabit, jiný při přepadu unesen. Mužů, kteří by tak mohli stanout v čele kmene, bylo v tu dobu sotva deset. Mezi nimi i sličný Nefri. „Já to přeskočím!“ zvolal ihned mladý Sýček v odpověď na výzvu stařešiny k zápolení v prvním z klání o vůdcovství kmene. „Ustup.“ pravil obtloustlý kmotr a rukou ho odstrčil. „První skáču já!“ pronesl a začal couvat k rozběhu na přeskok potoka. Udělal pět kroků. Zastavil se. Významně se rozhlédl kolem sebe, jestli ho ostatní sledují. Upřeně se podíval na potok. Zafuněl jako bojující býk, hluboký nádech a rozeběhl se s napnutým břichem. Mohutný odraz, ale již žádný let! Noha se mu probořila při odrazu, jak do ní dal všechnu váhu