Neuvěřitelná potápěčská dobrodružství

Page 1



E-BOOK NÁHLED KNIHY neuvěřitelná potápěčská dobrodružství

Skutečné příběhy z hlubin

John Bantin


Další dobrodružné knihy najdete na: www.ifp-publishing.cz

... krásné je číst John Bantin Neuvěřitelná potápěčská dobrodružství Copyright © 2012 John Bantin Vydalo nakladatelství IFP Publishing & Engineering s.r.o. copyright © 2014 jako svou 41. publikaci. Z anglického originálu Amazing Diving Stories, vydaného nakladatelstvím John Wiley and Sons a Fenhurst 2012, přeložil 2014 © Viktor Jurek. Cover design: © John Wiley and Sons a IFP Publishing s.r.o. Redakce Jaroslav Foršt Jazyková úprava Anna Jurková www.ifp-publishing.cz, www.ifpp.cz, www.pribehyzhlubin.cz Vytiskly Těšínské papírny s.r.o., Český Těšín v roce 2014

© Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoliv formě či jakýmkoliv způsobem bez písemného souhlasu vydavatele. ISBN 978-80-87383-30-8


Obsah ČÁST PRVNÍ: Blízká setkání zvířecího druhu Tělo na tělo s keporkakem 11 Bílé špičky ve tmě 14 Britský šlechtic a mořská želva 17 Krásní rozedranci 20 Rozvášněný rypouš 23 Žraloci velrybí na Galapágách 26 Ranní ptáče na Bali 29 Dugong pohodář 32 Bramborové tresky na útesu Ribbon Reef No. 10 35 Manta v mlze 38 Proč se delfíni usmívají 41

ČÁST DRUHÁ: Zajímaví lidé a zapeklité situace V rychlém pruhu 47 Záhadné zmizení komandéra Crabba 51 Černá díra na Androsu 54 Důstojník, gentleman, potápěč 59 Plavby Lady Jenny V 62 Studený pot v Rudém moři 66 Pohádkový ostrov I 70 Pohádkový ostrov II 73 Stáří a moře 75

ČÁST TŘETÍ: Hlubinné potápění Vrak Britannicu 81 Rytmus hlubiny 86 Připravte se k závodu do hlubin 89 Jeskynní ponor Davea Shawa 93

ČÁST ČTVRTÁ: Slavné vraky a jiná dobrodružství Airacobra v zátoce Hansa Bay 99 Potopený britský torpédoborec 102 USS Saratoga CV3 105 Potápění u Titanicu 108 Don Pedro 111 Vrak Dunraven a T. E. Lawrence 114 Konflikt u Gallipoli 118 Pan Išikawa a loď Iro 123 Objevení Mary Rose 126 Thistlegorm 129


ČÁST PÁTÁ: Nebezpečná zvířata Úhoř útočí 134 Bílí strachy ze žraloka bělavého 137 Nebezpeční perutýni 142 Postrach jménem Irukandži 145 Napaden dinosaurem 147

ČÁST ŠESTÁ: Někteří unikli o vlásek, jiní ne Opuštěni na moři 152 Proudy a draci 155 Volné vynoření 157 Zajímavý výlet 159 Žralok v síti 162 ZVŠ* a vodopád 164 Ztraceni v britských vodách 167 Splašený člun 170 Potápění pod hvězdami 173

ČÁST SEDMÁ: Mezi žraloky Nickův nejlepší ponor 179 Na ostří zubů 182 Žraločí kousanec 185 Tváří v tvář s tygrem moří 188 Tonická imobilita 192

ČÁST OSMÁ: Tragédie Tragická smrt Davida Gravese 197 Bret Gilliam a útok žraloka 201 V pasti! 204 Smrtící příliv 208 Smrtící volání hlubin a slávy 211 Honba za rekordy ve volném potápění 216

ČÁST DEVÁTÁ: Hledači a nálezci pokladů Jindřich VIII. a jehelné 222 Potápění v modrých dírách 225 Archeologický nález 228 El Bajo a ztracená videokamera 232 Skutečný poklad 235 Rybí slovníček 239


Úvod

P

odvodní svět je stejně komplikovaný jako ten na suchozemský. Nahlédnout do něj ovšem může jen málokdo z nás. Mnohé potápěčsky atraktivní lokality se nevyhnutelně nacházejí v odlehlých a těžce přístupných místech. Často už samotná cesta k nim bývá dobrodružstvím. Každý potápěč se tak vrací zpět s nějakou historkou. O ty tedy rozhodně nouze není. Salony potápěčských lodí a tábory expedic k hlubinám se poutavé příběhy nesou neustále a jeden je napínavější než druhý. Už prostá podstata potápění zaručuje, že pro každou příhodu se najde jen velmi málo přímých svědků, a podobně jako rybáři i potápěči rádi a často vynechávají, přidávají a přehánějí. Dokonce i vyprávění přímých účastníků jedné příhody se od sebe po čase mohou lišit. Během dvaceti let, kdy se autor živil jako novinář ve službách potápěčského magazínu, zažil mnoho neobvyklých situací. Historky, které tu prezentuje, zažil buď sám, nebo je sesbíral přímo od lidí, jimž se přihodily, většinou krátce poté, co k nim došlo. V některých případech si jejich účastníci přáli zůstat nejmenováni. Mnohé z těchto historek nebo jejich části se poprvé objevily v magazínu Diver.

Další fotografie, informace a odkazy k příběhům zde uvedeným najdete na

www.pribehyzhlubin.cz

7


Tělo na tělo s keporkakem Velrybí matka s mládětem je jen zřídka k vidění bez doprovodu samce, jenž se stará o jejich bezpečí, a běda každému potápěči, který se odváží vyprovokovat tohoto strážce svým agresivním chováním.

B

ěhem své potápěčské kariéry u námořnictva pracoval Bret Gilliam v roce 1971 na sběru dat z rychlých útočných atomových ponorek. Potápěl se tehdy v oblasti Amerických Panenských ostrovů, jejichž vody nabízejí skvělou viditelnost, a během dlouhých povinných dekompresních zastávek často zahlédl keporkaky. Pozorování těchto velryb se stalo jeho koníčkem a Bret se tak i dvacetkrát do roka vydával do oblasti Silver Banks, která leží mezi Dominikánskou republikou a ostrovem Grand Turk. To je lokalita, která je mezi potápěči dobře známá výskytem samic keporkaků s mláďaty. „Velryby tam ve večerním moři poklidně stály na svých ocasních ploutvích a natáčely k vám hlavu s očima velikosti hokejových puků, kterýma jako by vám nahlížely přímo duše. V takových chvílích se potápění s našimi bojovými ponorkami zdálo být poměrně fádní záležitostí.“ Březí samice se často někam vytrácely a o den později se zase vracely s čerstvě narozeným mládětem, ale nikomu se nikdy nepodařilo zaznamenat přímo porod. Kam samice odplouvají a jak porod probíhá, je stále jedním z velkých tajemství přírody. Stalo se to v únoru 1993. Počasí nebylo nic moc a pořádně foukalo. Potápění na otevřeném moři nepřicházelo v úvahu, a že neměl co lepšího na práci, vydal se Bret z lodi sám na ponor v mělkých vodách jen s maskou a šnorchlem na závětrnou stranu korálového útesu, kde plaval mezi korálovými sloupy vyrůstajícími z písčitého dna. Dokonce ani tady neunikl přítomnosti velryb, jejichž teskný zpěv se nesl nad podvodní krajinou a zněl mu při plavání v uších. Ke svému velkému překvapení se Bret za jedním korálovým výběžkem náhle ocitl tváří v tvář velrybí matce i s potomkem. „Byl jsem od nich ani ne 3 metry,“ vzpomíná. Pro podvodního fotografa to znamenalo neuvěřitelnou příležitost.

11


BLÍZKÁ SETKÁNÍ ZVÍŘECÍHO DRUHU Velryby odpočívaly a matka pečlivě hlídala své mládě. Při pouhých 2 metrech a nějakých 110 kilech to bylo nejmenší mládě keporkaka, jaké Bret kdy viděl. Dokonce si říkal, že je zhruba stejně velké jako on sám. „Hlavou mi blesklo, že by to mohlo být čerstvě narozené mládě. Skutečně jsem málem narazil na to, po čem se všichni podvodní fotografové pídí už několik desítek let? Mládě mělo určitě správnou velikost a očividně nebylo na světě dlouho, protože zatím nedokázalo zadržet dech na víc než pár vteřin. Nastavil jsem svůj fotoaparát a plaval na místo vhodné pro první snímek. Když jsem obeplaval masivní korálovou římsu a dostal se do vody, která byla jen pouhých 5 metrů hluboká, velryby na mne už pěkně čekaly. Bylo neskutečné pozorovat obrovské tělo matky, která mohla měřit dobrých 15 metrů, jak se sune po hladkém písečném dně. Její masivní prsní ploutve po sobě v písku zanechávaly stopy v podobě dvou rýh, vyznačujících, kudy velryba proplula. Mládě se přitom vezlo na tlakové vlně těsně nad její hlavou. Dno se pomalu zvedalo a břicho samice se ho už téměř dotýkalo. Přesunul jsem se k výběžku korálů, chytil se útesu, abych je nechal proplout kolem, a přitom cvakal jeden snímek za druhým.“ Když šestimetrová ocasní ploutev matky vyplnila celý jeho hledáček ze vzdálenosti pouhých centimetrů, začal Bret plavat pomalu za oběma velrybami, ale neustále si říkal, kdepak je samec, který by je měl hlídat. Možná se hřmotní samci obávali plavat do tak mělkých vod, kde by mohli uváznout. Bret si náhle uvědomil, že dno už není 5 metrů pod ním. Špičkou ploutve zavadil o něco pevného a podíval se pod sebe, protože si myslel, že se nechal odnést zpět nad korály. „Omyl! Samec, na kterého jsem právě myslel, byl přímo pode mnou. Předtím jsem si ho ve stínu korálů nevšiml. Teď se začal přesouvat, aby se dostal mezi mne a svoji novou rodinku. Zrychlil a já si všiml, že se chystá vynořit přímo tam, kde jsem právě plaval. Nalevo jsem měl ostré, rozeklané větve korálů vrcholku útesu a podvodní obr si vybral právě tento okamžik, aby zvedl svoji prsní ploutev přes toto nebezpečné místo. Jeho ploutev se přes vršek korálů přenesla jako akrobatické letadlo vykružující ladný oblouk. To mi ovšem odřízlo možnost úniku tímto směrem. Rychlý pohled dozadu mi řekl, že za pár vteřin do mne narazí samcova záda. Zhluboka jsem se nadechl a zanořil se dopředu přes jeho hlavu v tak těsné blízkosti, že jsem se mu svým hrudníkem otřel o čelo. Několika rychlými tempy ploutví jsem si mezi námi vytvořil trochu odstup a skončil asi metr ode dna, pod jeho pravou prsní ploutví.

12


TĚLO NA TĚLO S KEPORKAKEM Pomyslel jsem si, že to není tak špatné. Prostě přejede nade mnou a já se pak budu moct vynořit. Zase omyl! Právě v ten moment se samec rozhodl zastavit a zároveň spustit svou prsní ploutev, kterou mě pěkně přimáčkl do písku dna. Vždycky jsem toužil po blízkém setkání s velrybami, ale tohle už bylo přece jen trochu moc. Ležel jsem na zádech, pevně přitisknutý ke dnu prsní ploutví několikatunového zvířete. Ani mě nenapadlo pokoušet se nějak vykroutit. Nehybně jsem tam ležel a dělal mrtvého. A myslím, že docela přesvědčivě. Z mého omezeného pohledu jsem se díval přímo do pravého oka mohutného samce, které bylo asi metr a půl od mé hlavy. To oko se otočilo a důkladně si mě prohlédlo. Po nějaké půlminutě zvedl svou prsní ploutev a začal plavat pryč. Zvedl jsem jednu ruku a odstrkoval jsem se od jeho břicha, které se nade mnou pomaličku sunulo. Nakonec nade mnou proplul i jeho ocas, který byl tak blízko, že bych mohl spočítat i ty nejmenší vilejše. Vynořil jsem se a děkoval za vytoužené doušky vzduchu. Když jsem tak prováděl rychlou kontrolu stavu všech svých končetin a tělesných částí a snažil se spočítat, jestli jsem si tak dlouhým zadržením dechu nevykoledoval poškození mozku nedostatkem kyslíku, zahlédl jsem, že všechny tři velryby plavou z mělké vody zpět ke mně. Samec obratně vedl matku s mládětem kolem útesů a pak čekal, až se dostanou na hlubší vodu. Naposled jsme se na sebe beze špetky nevraživosti zadívali, když se vynořil na hladině kousek ode mne. Udělal jsem pár posledních snímků a on pak pomalu odplaval do modravých hlubin za svou rodinou.“

13


Rozvášněný rypouš Pravidlo při potápění s divokými zvířaty: nikdy se ne­ po­kou­šejte o kontakt se zvířaty vy, ale raději je nechte, aby se zvířata pokusila o kontakt s vámi. I takové setkání se ovšem může nepříjemně zvrtnout.

K

ortézovo moře u Mexika je mírné moře s největšími rozdíly v teplotách vody na světě. Uprostřed léta tu voda může být ledově studená i příjemně teplá. Člověk nikdy neví. Korálů v Kortézově moři není mnoho, ale neustále se měnící teplota vody v kombinaci se štědrými dávkami slunečního záření čas od času dá vzniknout obrovským množstvím planktonu, kterým se živí nejrůznější mořští živočichové. Najdeme tu často žraloky velrybí, manty obrovské, a dokonce i plejtvákovce šedé. Z tohoto důvodu Jamie Curtis opustil Británii, přestěhoval se do této části Mexika a zřídil si tu potápěčské centrum. Jamie chtěl svému novému centru udělat trochu reklamu, a tak pozval na návštěvu fotografa z jistého britského potápěčského časopisu. Ale místní „hvězdy“ není tak snadné najít a potápět se s nimi. Jsou to oceánská zvířata, která neustále migrují hlubinami moří. Musíte mít štěstí, abyste je zastihli v hloubkách vhodných pro potápění. Jamie s oblibou vzpomíná na tuto příhodu. Ostrůvky Los Islotes se nacházejí asi 80 kilometrů od města La Paz. Jsou to kousky skály trčící z vody, hrubý, červený dort s bílou guánovou polevou. Ale co je to za randál? Na Los Islotes sídlí kolonie lachtanů kalifornských. Potápění s lachtany kalifornskými může být fantastický zážitek. Samice se chovají jako opravdové dámy. Ladná mladá samička mrštně připlave, aby si prozkoumala ta podivná bublající stvoření. Chvilku krouží kolem. Jedna pirueta, brisé, dvě arabesky a je pryč. Ani nemáte čas na pořádnou fotku. Mláďata se chovají jako rozjívené děti a samci jsou jako nevrlí otcové. Úspěšný samec se páří s tolika samicemi, s kolika jen může, a pečlivě si svůj harém hlídá. Záleží tu jen na jeho velikosti a síle. Každý samec má své přesně vyhrazené území, které si vybojoval na jiných samcích. Většina lachtaních samců věnuje velkou část dne obraně svého teritoria. Jsou velcí a silní

23


BLÍZKÁ SETKÁNÍ ZVÍŘECÍHO DRUHU a agresivně brání svůj harém před ostatními soky. Teď už víte, o co jde u většiny všeho toho lachtaního povyku. Během prvního roku Jamieho potápění se do této lachtaní kolonie vetřel jeden nezvaný host. Mladý rypouš sloní, mnohem větší než všichni lachtaní samci, se v klidu nastěhoval na pláž kolonie. Ze strany lachtanů mu nehrozilo žádné nebezpečí, ale byl očividně velmi osamělý. Lachtani mu určitě párkrát naznačili, že by bylo dobré, aby si šel za vlastními, jenže on hledal lásku. Samice lachtanů jeho roztoužené návrhy odmítaly, a tak si své objekty vybíral mezi nic netušícími potápěči, kteří se na Los Islotes přijeli podívat na lachtaní kolonii. Fotograf britského magazínu se o tomto úkazu doslechl a vybral si jej za hlavní námět pro svoji reportáž. Představovalo příležitost pořídit pár vysloveně unikátních fotografií. Fotograf bývá zpravidla jako buddy pro potápění skutečně příšerný. Chudáci, kteří si pro svůj ponor vybrali za buddyho zrovna tohoto fotografa, pravděpodobně dodnes litují. „Šel jsem na ten ponor s nic netušícím buddym právě proto, že jsem přesně věděl, co se bude dít,“ vyprávěl později fotograf. „Rypouš doplaval nad vybraného potápěče a pak ho svýma předníma ploutvovitýma nohama obejmul. Co uděláte, když se s vámi chce pářit rypouš sloní? No, moc toho nenaděláte.“ Fotograf měl samozřejmě pokaždé jiného nic netušícího buddyho. Moc lidí nijak netoužilo si tento zážitek zopakovat. Až jednou se to zvrtlo. Jako při každém ponoru, fotograf fascinovaně sledoval, jak se obrovské zvíře pokradmu blížilo k optimální pozici těsně nad a trochu za vyhlédnutým cílem. Tentokrát ovšem rypouš nezastavil, dál plaval těsně nad druhým potápěčem a přesně kopíroval jeho pohyb. „Chystal jsem se vyfotit ten skvělý záběr a všechno bylo perfektně připravené. Můj buddy si klidně plaval a vůbec nevěděl, že se něco děje. Rypouš se vznášel přímo nad ním, připravený chňapnout objekt svého zájmu a náležitě se vyřádit. Já měl foťák v pohotovosti. A pak k mému údivu otevřel rypouš náhle tlamu. Ta obrovská tlama se otvírala pořád víc a rypoušovy zuby připomínaly klávesy piana. Pak se zvíře sklonilo a hlava mého buddyho zmizela v rypoušově ohromné tlamě. Měl jsem unikátní příležitost pořídit ten v dějinách fotografie historicky nejlepší, cenami ověnčený snímek člověka a divokého zvířete, ale já jsem místo toho tu obrovskou potvoru praštil vší silou právě svým foťákem. Bylo to jako snažit se praštit pohovku papírovým kapesníkem. Vypadalo to, že

24


ROZVÁŠNĚNÝ RYPOUŠ rypouš ránu sotva zaznamenal, ale přesto měla zamýšlený účinek. Rypouš vyplivl hlavu své oběti, vyčítavě se na mě zadíval a pak uraženě odplaval.“ Později se na břehu druhý potápěč ptal, co se stalo. „Najednou se tam dole nějak setmělo.“ Některé věci je lepší nevysvětlovat.

25


Záhadné zmizení komandéra Crabba Příběh slavného a hrdinného potápěče britského královského námořnictva, který v poválečných letech zmizel za velmi záhadných okolností.

L

ionel Crabb byl průkopníkem potápění v britském královském námořnictvu a v roce 1944 byl vyznamenán Křížem svatého Jiří za odstranění italských min z obchodních lodí spojenců v gibraltarském přístavu. Po válce zůstal u námořnictva a postupně dosáhl až hodnosti komandéra. Později prý byl inspirací pro Flemingova fiktivního britského špióna Jamese Bonda. Jeho kariéra byla předlohou pro britský film z roku 1958 The Silent Enemy (tichý nepřítel – pozn. překl.), ve kterém Crabba hrál Laurence Harvey. Po válce se Crabb potápěl i v civilu. Prozkoumal třeba vrak španělské galeony a našel vhodné místo pro vyústění odpadního potrubí ze základny Aldermaston, kde byly umístěny jaderné zbraně. Později se vrátil k námořnictvu a za pomoc při záchraně posádky uvězněné v ponorce byl povýšen do hodnosti komandéra. V 55 letech odešel do důchodu. Proslýchá se, že v březnu 1956 dostal Crabb urgentní zprávu, ve které byl požádán, aby se sešel s admirálem lordem Mountbattenem, vrchním velitelem britského královského námořnictva. Ten Crabbovi řekl, že ho námořnictvo potřebuje pro tajnou misi, jejíž výsledky budou sdíleny s MI6 a CIA. Následujících několik týdnů strávil Crabb ve společnosti Matthewa Smitha, agenta CIA. Mise zahrnovala špionážní činnost v blízkosti ruského křižníku Ordžonikidze, lodi, na níž měli do Británie připlout Nikita Chruščov a Nikolaj Bulganin na misi dobré vůle. Výzvědné služby se tehdy velmi zajímaly o jisté detaily trupu této lodi. Lord Mountbatten údajně Crabba varoval, že to bude velmi nebezpečná mise. Sověti už totiž dříve zjistili, že kolem jejich křižníku Sverdlov probíhaly tajné ponory, když navštívil Anglii v roce 1955. Crabb 19. dubna 1956 uskutečnil ponor v přístavu Portsmouth, kde křižník Ordžonikidze stál. Z ponoru se ovšem už nikdy nevrátil. Předpokládalo se, že ho Rusové buď zajali, nebo zabili. S pomocí výzvědných služeb se ve-

51


ZAJÍMAVÍ LIDÉ A ZAPEKLITÉ SITUACE lení admirality pokusilo tento pokus o špionáž na ruské lodi zakamuflovat. Admiralita 29. dubna vydala zprávu, že se Crabb pohřešuje poté, co se zúčastnil zkoušek nového dýchacího přístroje v zátoce Stokes Bay přibližně 5 kilometrů od Portsmouthu. Když bylo později v přístavu Pagham nalezeno a vyzvedáváno neidentifikované tělo, jeho hlava upadla a zmizela. Ruce už tělu chyběly. Přibližnou identifikaci umožnil jen potápěčský skafandr užívaný příslušníky britského námořnictva. Úřady prohlásily tělo za pozůstatky zmizelého potápěče. Příběh komandéra Crabba ovšem žil dál po nějakých 40 let, protože nikdo nevěřil, že skutečně zemřel. Bulvár z jeho zmizení udělal nikdy nekončící záhadný příběh. Někteří si mysleli, že byl zajat nebo přeběhl k Sovětům a žil v luxusu někde v Moskvě. Byla to jedna z nejdéle přežívajících záhad studené války, a pokud byl skutečně po smrti, kdo ho zabil? Eduard Koltsov, penzionovaný ruský potápěč, později prohlašoval, že podřízl britskému potápěči krk, když ho nachytal, jak připevňuje minu na trup lodi, která do Británie přivezla Nikitu Chruščova a další sovětské vedoucí představitele. Podle tehdejší zprávy BBC News se Koltsov vyzpovídal ruskému týmu dokumentaristů, protože potřeboval krátce před svou smrtí někomu říct pravdu. Toto tvrzení se ovšem neprokázalo. Bylo nemyslitelné, že by britská vláda nebo kterákoliv osoba s ní spojená záměrně v britském přístavu ohrozila loď na oficiální návštěvě a celou její posádku. Koltsovovi bylo v době incidentu 23 let a tvrdil, že mu tehdy nařídili prověřit podezřelou aktivitu v okolí lodi. Při kontrole prý tehdy objevil potápěče, který připevňoval k trupu lodi minu. Týmu dokumentaristů ukázal dýku, jíž údajně Angličana zabil, a Rudou hvězdu, kterou byl prý později za svůj hrdinský čin tajně vyznamenán. Podle BBC řekl Koltsov ruským dokumentaristům: „Uviděl jsem siluetu potápěče ve skafandru. Připevňoval nějaké zařízení na pravobok lodi v místě, kde byl muniční sklad. Připlaval jsem blíž a rozeznal minu.“ Novinář Yigal Serna, který pátral v Izraeli, později z velké části věrohodnost této verze vyvrátil. Zaslechl o imigrantovi, který se do Izraele přistěhoval v roce 1990 a tvrdil, že ví, jak Crabb zemřel. Tím imigrantem byl Josef Zverkin, bývalý šéf ruské námořní rozvědky, který v padesátých letech strávil nějaký čas jako tajný agent v Anglii. Novináře záhada kolem Crabbova zmizení fascinovala, a tak si se Zverkinem domluvil schůzku. Ten byl ovšem ohledně dotazů na Crabba podezřívavý a zprvu kategoricky odmítal se o této záležitosti bavit. Ve zprávě,

52


ZÁHADNÉ ZMIZENÍ KOMANDÉRA CRABBA kterou později zaslal Nic Flemming redakci britského magazínu Diver, odhaluje Serna, co mu nakonec Zverkin prozradil. Flemming o Sernově interview se Zverkinem napsal: „Jeho angličtina byla velmi pedantská, se silným přízvukem. Tvrdil, že v roce 1956, kdy k onomu incidentu došlo, pobýval v Anglii pod krycím jménem jednoho německého státního příslušníka.“ Zverkin sám o incidentu řekl: „Crabba objevila hlídka, když plaval u hladiny vedle boku lodi. Byl vydán rozkaz zkontrolovat vodu v okolí plavidla a dva lidé na palubě byli vybaveni ostřelovačskými puškami malé ráže. Jeden z nich byl námořník II. třídy a ten druhý byl poručík, který měl na palubě na starost dělostřeleckou jednotku a byl vyhlášeným ostrostřelcem. Crabb se asi potápěl u lodi, vynořil se a plaval u hladiny. Poručík ho střelil do hlavy a na místě zabil. Jeho tělo se potopilo. Všechny ty historky o tom, že jsme Crabba zajali nebo že to byl ruský špión, nejsou pravda.“ Jak se tedy zdá, velitele Crabba, slavného válečného potápěče, jednoduše opustilo štěstí nebo vyšel ze cviku v potápění s kyslíkovým rebreatherem, který se při tajných misích používal, a utrpěl buď otravu kyslíkem nebo se mu jeho přístroj zaplavil. Mohl také prostě jen ztratit orientaci a vyplavat k povrchu, kde ho Rusové zastřelili. Možná se nouzově vynořil smrtelně zraněn nožem ruského potápěče. Pokud je Zverkinova verze pravdivá, je to trochu neromantický konec jedné dlouholeté záhady.

53


Studený pot v Rudém moři Dvě adrenalinové historky z paluby potápěčské lodi plavící se v Rudém moři u pobřeží tehdy ne zrovna přátelských států.

D

okonce i v polovině devadesátých let byl jih Rudého moře poměrně nebezpečným místem. Nebylo to jen kvůli jeho odlehlosti, ale především kvůli politickému a vojenskému neklidu, který tehdy v této části světa panoval (a panuje dál – pozn. red.). Potápěčská loď Lady Jenny V, teď už přestárlá a zralá na důchod, ještě stále podnikala svou každoroční, 2 500 kilometrů dlouhou plavbu Rudým mořem. Po cestě v různých přístavech vyzvedávala a vysazovala pasažéry ochotné snášet více než dobrodružné podmínky na palubě. Ti se potápěli na lokalitách v Egyptě, Súdánu, Eritrei, Jemenu a Džibuti. Jeden potápěčský průvodce vzpomíná, jak seděl v nafukovacím člunu a čekal, až se na hladině objeví potápěči z klubu Keighley Sub-Aqua Club po nočním ponoru, když vtom zaslechl zvuk, který pokládal za zakašlání špatně běžícího přívěsného motoru svého člunu. Na podobné pravidelné problémy byl zvyklý, takže ho to nijak nepřekvapovalo. Patrick, plavčík ze Skotska, na to ale řekl, že to rozhodně nebyl jejich motor. Pak uviděli rudou světlici, jak pomalu stoupá noční oblohou a zase se snáší k zemi. „To si někdo na pobřeží jen tak střílí prošlé světlice,“ odhadoval situaci průvodce a namířil paprsek své silné potápěčské svítilny do místa, odkud světlice vyletěla. Obraz šesti vojáků zakleknutých na pláži se samopaly namířenými přímo na něj mu zůstane vrytý do paměti do konce života. Všude kolem začaly svištět kulky doprovázené štěkáním kalašnikovů. Průvodce si držel svítilnu přímo před srdcem, protože vojáci byli očividně tak špatní střelci, že když by mířili přímo na zdroj světla, určitě by ho minuli. Mezitím se začali vynořovat první potápěči a s nadšením si povídali o tom, co viděli pod hladinou. Na palubě nafukovacího člunu tekl adrenalin proudem. Průvodce s plavčíkem tahali každého překvapeného potápěče

66


STUDENÝ POT V RUDÉM MOŘI do člunu v plné výstroji. Potápěči situaci rychle pochopili a všech 18 jich bylo na jedné hromadě v lodi určené pro 10 lidí, ale nikdo si nestěžoval. Ti na spodu hromady měli kromě toho dobrý důvod být vděční. Na palubě Lady Jenny V už čekal připravený tehdejší kapitán Mike Archer. Viděl, co se děje, a motory už běžely. Jakmile byli vyděšení potápěči zpátky na palubě, přivázali nafukovací člun na lano a loď si to upalovala pryč. Postarší dáma Lady Jenny V se belhala dál podél pobřeží a později se ocitla daleko na jihu poblíž hranice mezi Džibuti a Eritreou. Někteří pasažéři na palubě tuto loď zažili, když ještě byla mladší. Na seznamu posádky byla při této plavbě i světoznámá „Žraločí lady“ doktorka Eugenie Clarkeová. Tato známá americká ichtyoložka se v mládí proslavila, když osobně přesvědčila tehdejšího egyptského prezidenta Anwara Sadata, aby v oblasti Ras Mohamed, nyní populární potápěčské lokalitě, vyhlásil národní mořský park. Měla tedy dlouholetý vztah jak k Rudému moři, tak k Lady Jenny V, přestože loď i celá oblast už zažily lepší časy. Eugenie se chtěla potápět v jedné konkrétní zátoce. Pokud Mike Adrews věděl, nikdo jiný se tam předtím nepotápěl, a on se chtěl zavděčit tak významné návštěvě. Ona a její podobně vysoce kvalifikovaný buddy ichtyolog John Pohli tedy nastoupili do nafukovacího člunu, který je vysadil na místě, kde dostala posádka instrukce vyzvednout je přesně za hodinu. Mike s Lady Jenny V čekal opodál. V průběhu oné hodiny si Mike všiml, že se na pláži začínají shromažďovat vozidla. Nebyly to žádné výletní mikrobusy plné zvědavých turistů a v této části světa měl jen málokdo vlastní vozidlo. Byla to vojenská auta. Brzy je ze břehu zavolali vysílačkou s požadavkem, aby se kapitán dostavil na pevninu k výslechu. Mike nemohl jen tak vytáhnout kotvu a odplout. Pod hladinou měl dva velmi důležité lidi, s nimiž nebylo možné nijak komunikovat. Vytáčel se a zdržoval tak dlouho, jak jen mohl, ale začal mu docházet čas. Eugenie Clarkeová a její buddy se měli brzy vynořit v zátoce přímo mezi lodí a pláží, která se nyní už jen hemžila vojenskými vozidly. Nakonec se rozhodl sehrát s vojáky divadlo a vydal se k pláži ve člunu. Kenny MacDonald, lodní strojmistr, zatím udržoval motory v chodu. Měli riskantní plán. Mike Archer si sedl do člunu, a jeden člen posádky pomalu mířil směrem k pláži. Jak později řekl, snažil se vypadat jako kapitán Bligh, kterého veze jeho plavčík.

67


ZAJÍMAVÍ LIDÉ A ZAPEKLITÉ SITUACE Jeli velmi zvolna. Úspěch závisel na tom, jestli budou Eugenie a její buddy dostatečně disciplinovaní na to, aby se vynořili ve smluvenou dobu. O dramatu, které se odehrávalo nad hladinou, neměli potápěči ani tušení. Jejich hlavy se nad hladinu vynořily na minutu přesně. Oba muži ve člunu neplýtvali časem na nějaké pocity úlevy a bez cirátů vytáhli oba potápěče v plné výstroji přes nafukovací bok člunu. Pak se na plný plyn rozjeli zpátky k Lady Jenny V. Jakmile přirazili k jejímu boku, členové posádky vytáhli oba postarší potápěče na zadní palubu, přivázali člun na dlouhé lano, na kterém ho mohli táhnout, a Kenny MacDonald vytáhl z obou detroitských dieselů plný zpětný chod na maximální otáčky. Stará dáma se třásla a klepala, když jela vodou pozpátku daleko rychleji, než by se jí zamlouvalo. Mike mezitím doběhl do kormidelny a s kormidlem vytočeným do maxima otočil loď přídí směrem na otevřené moře. Plný dopředný chod dostal loď brzy na její maximální rychlost deseti uzlů, což není žádná sláva. Okamžitě je začalo pronásledovat pár skupinek ozbrojenců v člunech s plochým dnem. Mike změnil kurz směrem k severu. Rudé moře je známé svými záludnými, krátkými vlnami, které na něm zvedají převládající severozápadní pouštní větry, které naštěstí právě vanuly Štíhlý trup Lady Jenny V, vyrobený z kvalitní německé oceli rozrážel vlny, slaná voda se hnala po palubě a strhávala s sebou všechno, co nebylo pořádně připevněné. Pasažéři se choulili v salónu a stará motorová jachta se probíjela proti vlnám. Nebyla sice rychlá, ale zato měla tuhý kořínek. Čluny s pronásledovateli neměly šanci jí v tomto počasí stačit, a brzy stíhání vzdaly. Lady Jenny V jen o vlásek unikla do bezpečí. Tento příběh má ještě malý dovětek. O tři nebo čtyři týdny později Mike s Lady Jenny V kotvil u jednoho ze Sedmi bratří, ostrůvků označujících rozhraní mezi Rudým mořem a Adenským zálivem. Přes ostrov se přenesl nízko letící vojenský vrtulník a začal se vznášet na místě před přídí lodi. Posádka pilotovi nervózně zamávala. Jenže místo toho, aby pilot vrtulníku gesto opětoval, zaburácely v dlouhé dávce oba jeho 30mm kanóny a po stranách lodi vytryskly gejzíry vody. Na palubě zavládlo zděšení a totální zmatek. Naštěstí se vrtulník ihned po výstřelech otočil a odletěl. Nikdo na palubě netušil, zda minul nebo chtěl jenom udělat poměrně drahé gesto. Lady Jenny V ovšem nečekala, jestli si snad vrtulník neletěl jen doplnit munici, rychle zvedla kotvu a namířila si to do oblasti mezinárodních námořních tras. Kapitán plul plnou parou, ale nebylo to nic platné. Najednou se vrtulník opět objevil a znovu na ně namířil svými kanóny. Ale nevypálil. Snad si pi-

68


lot rozmyslel porušit mezinárodní právo, snad si říkal, že jim to stačilo... Rozhodně se však Mike Archer v té chvíli rozhodl, že kapitánování Lady Jenny V už bylo dost.

69


Jeskynní ponor Davea Shawa Rekordní hloubkový ponor v jeskyni skončí vyzvednutím dvou těl namísto jednoho.

L

idé se potápějí z nejrůznějších důvodů. Pro některé znamená potápění příležitost setkat se s podvodními živočichy. Jiné láká možnost nalezení pokladu. Další se kochají rezivějícími zbytky kdysi honosných plavidel. Pár lidí se odhodlává do hlubin zatopených jeskyní. Jednu sortu potápěčů ovšem ze všeho nejvíce vábí hloubka, pocit, že jsou někde, kde před nimi žádný člověk nebyl. Australan Dave Shaw byl původním povoláním pilot a už nějaký čas žil v Hongkongu, kde působil jako instruktor pilotů Cathay Pacific. K potápění ho přivedl jeho syn a Dave okamžitě věděl, že technické potápění, se vším tím specializovaným vybavením a komplikovaným mícháním směsí plynů, bude pro něj to pravé. Jakmile absolvoval kurz jeskynního potápění, bylo rozhodnuto. Vždy tvrdil, že hloubka je pro něj až na druhém místě. Jeho největším zájmem bylo prozkoumávat neprozkoumané, dostat se tam, kde nikdo jiný před ním nebyl. Jenže tenhle přístup ho stejně hnal do stále větších a větších hloubek. Jeho honba za ponory do hlubin ho zavedla až k Donovi Shirleymu, Ang­ ličanovi žijícímu v Jihoafrické republice. Shirley tu vedl kurzy hlubinného potápění v zatopeném dole u Komati Springs. Z těch dvou se brzy stali přátelé a Shaw se chtěl potápět v nechvalně proslulé jeskyni Boesmansgat, kde už dříve Nuno Gomez dosáhl rekordu v hlubinném potápění v jeskyni. Shirley do této lokality také již uskutečnil několik expedicí. Boesmansgat je obrovská jeskyně ve tvaru zvonu, do níž nemá přístup denní světlo. Ponor tu znamená sledovat natažené šňůry v prostředí, ve kterém je jinak naprostá tma. Šňůry také poskytují jedinou možnost vizuální orientace. Potápěči se tu musejí kromě tlaku vody vyrovnávat také s vlivy smyslové deprivace.

93


HLUBINNÉ POTÁPĚNÍ V říjnu 2004 dosáhl Dave Shaw, vybavený speciálně upraveným uzavřeným rebreatherem, úspěšně dna jeskyně a ustanovil tak nový světový rekord v ponoru s uzavřeným přístrojem, rekord v ponoru s rebreatherem v jeskyni, rekord v ponoru začínajícím výše, než je hladina moře a rekord v ponoru s vodicí šňůrou. Shaw se potopil do ohromujících 270 metrů. Co bylo ovšem důležitější, při svém ponoru objevil pozůstatky jiného potápěče. Jak se ukázalo, bylo to tělo Deona Dreyera, pomocného potápěče z expedice Nuna Gomeze, který se zde před deseti lety připravoval na rekordní ponor. Shaw se pokusil tělo vyzvednout, ale to bylo pevně zapadlé v blátě, takže k němu jen přivázal šňůru, aby ho při další příležitosti ve tmě snáze našel. Od té chvíle si vyzvednutí těla Deona Dreyera vzal Shaw za svůj úkol, který pro něj měl téměř náboženský rozměr, a začal plánovat velkou akci. Dave měl tou dobou za sebou nějakých 300 ponorů, ale ohledně technických záležitostí si věřil. Bret Gilliam, hlubinný potápěč s mnoha tisíci hodinami pod vodou, ho varoval, že je obrovský rozdíl mezi prostou návštěvou hlubin a prací v nich. Dave se ovšem nenechal odradit. Don Shirley dal dohromady skupinu pomocných potápěčů se kterými vyřešili otázku logistiky. Dave na svých internetových stránkách napsal: „Tento ponor bude jedinečný a významný. Mám v plánu v hloubce 270 metrů strávit vyzvedáváním těla až pět minut. To bude znamenat ponor o délce 680 minut s uzavřeným rebreatherem. Pokud budu muset ponor předčasně ukončit a přejít na záložní zdroj vzduchu, prodlouží se na 764 minuty. Nouzový vzduch bude znamenat použití 19 láhví s objemem 11,4 litru, se sedmi různými typy směsi. Pokud půjde všechno podle plánu, budu při výstupu provádět stejně tak i dekompresi na těchto sedmi mixech. První nouzové láhve budou ve 150 metrech. U sebe budu mít láhve 4x 11,4 litru, abych měl dostatek vzduchu pro vynoření z 270 do 150 metrů. U dna bude jedna láhev stačit na pouhé 3 až 4 minuty. Jak vidíte, celá akce vyžaduje pečlivé a rozsáhlé plánování.“ Uplynuly pouze dva měsíce a oni už měli na místě vybavení i lidi, aby se mohli pokusit o vyzvednutí Deonova těla. Bohužel, David Shaw 8. ledna 2005, během tohoto ponoru zemřel. Shaw měl s sebou při ponoru podvodní videokameru a záběry z ní poskytly důležité informace, které umožnily určit, že příčinou jeho smrti byl „výdechový režim, který vyústil v neschopnost přizpůsobit povahu dodávané směsi nárokům fyzické práce v této extrémní hloubce“.

94


JESKYNNÍ PONOR DAVEA SHAWA Zjednodušeně řečeno, jeho přístroj nedokázal pokrýt nároky dané Daveovým zrychleným dýcháním a chemický odlučovač nebyl schopen v dostatečné míře odstraňovat nebezpečný oxid uhličitý, který vydechoval. Jako jediná možnost transportu Dreyerova těla se jevil gumový vak na ostatky, protože všichni odborníci se shodovali na tom, že z ostatků už jistě zbyla pouze kostra držená pohromadě neoprenovým oblekem. Při pokusu o vyzdvižení bez vaku by se mohla rozpadnout. Při říjnovém ponoru držely tělo v bahně zapadnuté láhve a plán byl přeříznout popruhy, jakmile se podaří dostat nohy těla do vaku. Shaw se dostal do problémů, když mu práci s Dreyerovým tělem po uvolnění z bláta neočekávaně ztížil stav Dreyerových tkání, které se v uzavřeném prostředí jeho neoprenového obleku změnily na mýdlovitou hmotu, označovanou jako „adipocire“. To způsobilo, že ostatky měly téměř neutrální vztlak a začaly stoupat vzhůru. Výkonné potápěčské svítilny jsou zpravidla napájeny z baterií umístěných v pouzdrech na opasku výstroje, láhvích či na žaketu a jsou s reflektorovou částí propojeny vodotěsným kabelem. Shaw potřeboval k práci obě ruce a tak si reflektorovou část svítilny položil na dno, kde se zamotala do vodicí šňůry, kterou k tělu natáhl při říjnovém ponoru. Jak se snažil dostat tělo do vaku, tato šňůra brzy omotala Shawa i Dreyerovy ostatky. Fyzická námaha, kterou musel Shaw vynakládat při snaze o vysvobození, ho stála život. Don Shirley byl při tomto ponoru jedním ze Shawových pomocných potápěčů a dostal se z nich všech nejhlouběji. Přežil ponor do 250 metrů, ale nevyhnul se kesonové nemoci, když byl nucen nouzově se vynořit poté, co elektronické ovládání jeho rebreatheru v hloubce kvůli extrémnímu tlaku implodovalo. Jeho záchrana byla dramatická, ale i přes závažnost jeho stavu naštěstí úspěšná. Díky tomu, že těla obou zemřelých potápěčů byla k sobě připoutána omotanou šňůrou, vyplavaly jejich ostatky o týden později k povrchu. K tomu došlo, když členové podpůrného týmu vytahovali tyto šňůry, aby vyzvedli vybavení, včetně dekompresních láhví. Daveova svítilna byla očividně zamotaná ve vodicí šňůře, kterou k Dreyerovu tělu natáhl při říjnovém ponoru. Ta samá šňůra byla omotána kolem obou těl a Shawovy nafukující se ostatky tak vynesly k hladině i Dreyerovo tělo. Ostatky obou potápěčů byly z vody vyzvednuty. Ponor, při kterém David Shaw zahynul, byl 333. v jeho kariéře. V den svého rekordního ponoru se potápěl jen něco málo přes pět let.

95


Potopený britský torpédoborec Narazili potápěči v Rudém moři na zapomenutý vrak váleč­né lodě, o kterém věděl jen málokdo?

K

dyž se k místu, kde ležel vrak, blížili z otevřeného moře, viděli v dálce nad hladinou něco, co považovali za rezavějící zbytky přídě malé motorové lodě. Správné měřítko si uvědomili teprve poté, co připluli blíž a zjistili, že je to ostrá příď válečného plavidla, a to, co považovali za nástavbu, jsou ve skutečnosti dvě příďové dělové věže. Nemohli uvěřit, že egyptský turistický průmysl tento vrak očividně úplně přehlédl. Jejich loď projela kolem výběžku pevniny, který tvoří Ras Banus, a zamířila na západ směrem k Port Berenice. Od otlučeného mola v Hamatě to byl docela kus cesty, ale loď držela slušných 16 uzlů, takže byli následujícího rána na místě. Informace o přesné poloze vraku byla tajná a návštěvníci dostali přísné instrukce nefotit žádnou část pobřeží v okolí vraku. Ahmed Fadel, zkušený potápěčský průvodce společnosti Emperor Divers, provozovatelů motorové jachty Elite, se u tohoto vraku už potápěl, ale jak se zdálo, jen hrstka lidí o tomto vraku věděla nebo se obtěžovala absolvovat dlouhou cestu na jih z Port Galibu nebo Hamaty, aby se k němu dostala. Steve Carmichael-Timson, bývalý člen britského královského námořnictva a lovec vraků, byl také pod přísahou mlčenlivosti. Z Británie dorazil vybaven počítačem řízeným bočním sonarem a podvodním detektorem kovů, ale ani jedné z těchto technologických vymožeností nebylo k nalezení vraku zapotřebí. Na první pohled se zdálo, že loď připomíná britský torpédoborec třídy Zulu z druhé světové války. Po návratu do Británie Steve rychle a bez problémů identitu plavidla dohledal. Jednalo se o válečnou loď Jejího Veličenstva Myngs R06, protiponorkový torpédoborec britského královského námořnictva postavený loděnicí Vickers Armstrong ve městě Newcastle-upon-Tyne, která byla na vodu spuštěna v roce 1943. Do služby byla zařazena v roce 1944 a jejími hlavními

102


POTOPENÝ BRITSKÝ TORPÉDOBOREC zbraněmi byla čtyřiapůlpalcová děla a devět jedenadvacetipalcových torpéd Mk9. V listopadu 1944 se podílela na zničení nepřátelského konvoje u pobřeží Norska. Byla to jedna ze čtyř podobných lodí, které byly po válce přebytečné, a námořnictvo je v roce 1955 odprodalo. HMS Zenith a HMS Myngs koupili Egypťané, zatímco HMS Zealous a HMS Zodiac byly prodány Izraelcům. V oblasti bylo tehdy politicky bouřlivo, ale nedá se říct, že by se tu britská vláda nezachovala nezaujatě. HMS Myngs byla přejmenována na El Qaher, zrenovována v Indii a pak měla sloužit v egyptském námořnictvu. Fakt, že její příď i po 37 letech zůstává stále na stejném místě, svědčí o tom, že ji zakotvenou zničily izraelské stíhačky zrána 16. května 1970, v období mezi šestidenní a jomkipurskou válkou. Očividně tu došlo k zuřivému boji, ale loď nakonec útoku podlehla a potopila se na podvodní římsu, na které její trup s přídí nad hladinou balan­ cuje dodnes. Plavidlo na místě stále drží její pravoboční kotva. Pokud loď vypadala nad hladinou poničeně, pak pod hladinou byl její stav ještě horší. Bombardování a kanónové salvy ze vzduchu ji naprosto zdevastovaly. Můstek byl rozstřílen na kusy. Dělové věže vypadaly, že se v průběhu útoku zoufale, avšak marně snažily loď zachránit. Palubní čtyřicetimilimetrový protiletadlový kanón Bofors dostal přímý zásah, ale teprve poté, co okolní dno posel nábojnicemi vystřílené munice, které tehdy rozžhavené se zasyčením dopadaly do vody. Torpédomety byly prázdné, ale ne v bojové pozici. Celá loď byla porostlá měkkými korály a stala se útočištěm tisíců ryb. Jak potápěči sestupovali vodou plnou planktonu, utíkali před nimi velcí chňapalové dvouskvrnní. Pod částí trupu, která visela přes hranu římsy nad útes, se skrýval obrovský kanic nebo mnohopilák, ale potápěčům se k rybě nepodařilo dostat dostatečně blízko na dobrý záběr. Právě plachost umožní podobným rybám přežít tak dlouho a tím pádem dosáhnout tak olbřímích rozměrů. Kolem plavali pořádně rostlí chrochtalové a také osamělý samec pyskouna vlnkovaného. Veliký čtverzubec polehával na horní části záďové dělové věže a vůbec se nenechal vyvést z míry, když mu potápěči strčili podvodní fotoaparát až pod nos. Možná byl jen příliš líný, protože i o několik hodin později byl stále na stejném místě. Lodní šrouby byly nyní v hloubce kolem 21 metrů a tomuto plavidlu by je mohla závidět každá loď. Byly obrovské a očividně navržené tak, aby dokázaly hnát torpédoborec kupředu rychlostí pěkných pár uzlů. Nyní již byly porostlé měkkými korály a houbami, které se ve světle potápěčských

103


SLAVNÉ VRAKY A JINÁ DOBRODRUŽSTVÍ reflektorů zbarvovaly do zářivých odstínů červené a růžové. Dno u vraku je pokryté zbytky vybavení a prázdnými nábojnicemi. V troskách rozstřílené lodi lovili kranasi, zatímco v mělčí vodě u příďové části se lesklo hejno gavúnů tak veliké, že přes něj potápěči neviděli na hladinu. Když oškrábali nárůsty a nánosy z několika plaket, objevili původní ang­lické nápisy. Jeden čtyřiapůlpalcový náboj, který už nikdy nesplní svůj účel, byl připraven k vypálení v závěru záďového děla odpočívajícího nyní ve svém vodním hrobě. Potápěči detailně prozkoumali zbytky vpřed směřujícího sonarového zařízení, viditelného ve zbytcích jeho výstupku na přídi. Kupolovitý kryt sonaru byl odtržen pravděpodobně v důsledku exploze na palubě a ležel o kousek níž na dně, kde poskytoval domov několika roztomilým mladým klipkám hrotcovým. Podstatně méně roztomilé byly zubaté barakudy velikosti menšího žraloka, které výhrůžně poplavávaly ve stínu pod Elite, jež byla původně uvázaná k vraku. Při dalším ponoru barakudy potápěče zpovzdálí sledovaly a jako nějací postarší hlídači kontrolovaly, jestli tam při ponoru něco nekradou. Elite musela být brzy přemístěna dál od vraku, protože k ní dorazil egyptský námořní důstojník v doprovodu skupinky námořníků v malém, vojensky vypadajícím člunu. Přijeli z tajné námořní základny, která byla u vzdáleného pobřeží jasně viditelná. Po úvodním napětí se diskusí nechal přimět ke kompromisu a potápěči vyhověli jeho žádosti a přemístili loď do pozice, z níž viděli základnu ještě lépe než předtím, ale na které také lidé na základně mnohem lépe viděli je. Jak se ukázalo, měli povolení k potápění u tohoto vraku od pobřežní hlídky a bezpečnostních služeb, ale neměli povolení od námořnictva ke kotvení v této oblasti. To znamenalo, že při dalších ponorech museli k vraku dojet pěkný kus na nafukovacích člunech. Díky bohu bylo moře klidné a v půlce léta to nebyl velký problém. Všechno to tajnůstkaření se později ukázalo jako trochu zbytečné, když potápěči vrak našli jasně a zřetelně viditelný na Google Earth™.

104


Objevení Mary Rose Znovuobjevení a vyzvednutí lodi Mary Rose patří mezi klíčové momenty v dějinách podvodní archeologie a záslu­hu na nich mají především amatérští potápěči.

V

elký kus důležité archeologické práce, která následně vede k významným objevům, často odvádějí amatérští potápěči. Jedním z nejdůležitějších příkladů je objev vraku Mary Rose, který může být připisován pečlivé a tvrdé práci jediného muže. Alexander McKee byl zapáleným členem pobočky britského potápěčského klubu BSAC v Southsea. Téměř veškeré zásluhy na nalezení vraku této nyní světoznámé lodi mohou být připsány tomuto jedinému potápěči. Mary Rose byla totiž v té době již téměř zapomenuta, protože se potopila v bitvě, jíž historikové příliš pozornosti nevěnují. Psal se rok 1965 a Alexander McKee spolu s dalšími členy svého amatérského potápěčského klubu rozjel projekt zvaný Plavidla Solentu, jehož cílem bylo lokalizovat co největší počet historických vraků ležících na dně v této oblasti rušného ústí řeky Solent a úžiny, do které se tu mezi ostrovem Wight a pevninou vlévá. Jeho hlavní metou bylo ovšem nalezení vraku Mary Rose. Dobové panoramatické ztvárnění této bitvy, které se zachovalo na tzv. Rytinách z Cowdray, zobrazovalo postavení lodí, které bylo v rozporu s výsledky vědeckého výzkumu. Někteří historikové se totiž domnívali, že se Mary Rose potopila v přístavu Portsmouth, zatímco jiní usuzovali, že se převrátila poblíž ostrova Wight. Tato dvě místa od sebe dělí pořádný kus vody. McKee po dlouhém, vynalézavém a pečlivém výzkumu nakonec objevil starou admiralitní mapu, na které byla pozice vraku jasně vyznačena. Měl ležet půl míle severovýchodně od vraku lodi Royal George, z velké části zapomenuté vlajkové lodi, která se v ústí Solentu v oblasti zvané Spithead potopila v srpnu 1782. V okolí tohoto místa potápěči vrak hledali už celý rok. Netušili ovšem, že ho tady už před nimi objevili jiní. John Bevan, historik zabývající se dějinami potápění, nedávno napsal, že při průzkumných pracích, které v roce 1834 prováděli průkopníci potápění bratři Deaneovi na vraku lodi Royal George, vyzvedli ze dna také kusy lodě ozdobené řezbami tudorovské růže.

126


OBJEVENÍ MARY ROSE Jak napsal doktor Bevan: „John Deane se u Mary Rose potápěl zhruba dva roky a vynesl na hladinu pětimetrový kus stěžně, luky se šípy, lidské ostatky a množství dělových koulí, … ale vzhledem k tomu, že Mary Rose byla pohřbena pod silnou vrstvou jílu, nebyly ponory příliš produktivní, a tak od nich upustil.“ Následoval další rok bezvýsledného hledání. Alexander McKee nabyl přesvědčení, že samotný vrak je pohřben v bahnitém dně, a štěstí se na něj usmálo, teprve když se mu pro hledání podařilo získat boční sonar. Proslýchá se, že vrak Mary Rose našli do deseti minut po zapnutí přístroje. To už se ke skupině, sestávající ovšem stále převážně z členů místního klubu, přidala i archeoložka Margaret Ruleová. Ta založila sdružení Mary Rose Association s fondem, do něhož jeho zakládající členové vložili každý po jedné libře. Tento fond měl pokrývat náklady spojené s průzkumem vraku. Nadšení potápěčů ovšem tehdy nesdílelo příliš mnoho běžných obča­ nů. Bernard Eaton, vlastník britského potápěčského magazínu Diver, otiskl na jeho stránkách veřejnou výzvu ke sbírce, ale dary přišly pouze přímo od čtenářů. Potápěči tak neměli peněz na rozhazování, ale nyní alespoň věděli, kde vrak leží. Mary Rose je bitevní karaka, která sloužila v tudorovském královském válečném námořnictvu Jindřicha VIII. Byla jednou z prvních lodí schopných vypálit kompletní boční salvu. V roce 1545, kdy vedla flotilu anglických galér proti invazní flotile francouzských lodí, se při bitvě převrátila a potopila v ústí řeky Solent nedaleko Portsmouthu. Zmizela pak na celá staletí pod nánosy bahna i z povědomí veřejnosti. Bernard Eaton později vzpomínal: „Trvalo další čtyři roky, než se podařilo vrak identifikovat s naprostou jistotou. Tým potápěčů tehdy dokázal neuvěřitelné věci. Občas se k nim připojili sportovní potápěči z poboček BSAC ze Southamptonu, Brightonu i z ostrova Wight. Pomáhali také místní hasiči, potápěčský klub námořního letectva, britské královské námořnictvo, královští ženisté, profesionální potápěči pracující v docích a další nadšenci. Pod vodou se potápěči museli často i ručně prokopávat více než třiapůlmetrovou vrstvou tuhého jílu, aby prozkoumali velkou oblast v okolí skrytého vraku. Někdy pracovali z paluby vypůjčených lodí, v proudu a za vidi­ telnosti menší než 30 centimetrů. Vítr tu často dosahoval až 6 či 7 stupňů Beauforta. Hloubka se pohybovala kolem 12 metrů, i když později se zdvojnásobila. Jako první bylo objeveno prkno v hloubce přibližně 2 metry, jehož opatrné vyproštění zabralo 4 dny. Poté, v letech 1969 a 1970, vykopali potápěči 27 metrů dlouhý příkop a objevili zadem nabíjené kované železné dělo, které potvrdilo, že se skutečně jedná o Mary Rose. Když se v roce 1971

127


SLAVNÉ VRAKY A JINÁ DOBRODRUŽSTVÍ podařilo vybrat téměř 10.000 liber, mohla začít doposud největší operace vyzvednutí vraku.“ Ta se stala pomníkem zápalu amatérských potápěčů. V roce 1979 se stal předsedou nadace Mary Rose princ Charles. To mělo umožnit odkrytí, vyzvednutí a nakonec i vystavení tohoto historického vraku. Veřejnost si konečně začala uvědomovat, že tu jde o jeden z nejvýznamnějších podvodních historických nálezů. Vojenští i námořní historikové se shodli na tom, že Mary Rose byla klíčovým plavidlem v době začátku prudkého vzestupu významu dřevěné bitevní lodě coby základny pro děla. Bernard Eaton pokračoval: „Vrak byl pokryt mřížkou tvořenou lešením a každá sekce byla očíslována. Každému dobrovolníkovi byl přidělen určitý projekt a stanoviště. Mým prvním úkolem v roli odborníka bylo změřit a přesně zakreslit profil dělové střílny na zádi, což nebyl lehký úkol, protože tato střílna měla tvar stupňovitého kónusu. Vybaven pásovým metrem, tužkou a zápisníkem v plastovém sáčku jsem se usadil na místě a začal pracovat. Kolem mě procházel mírný proud a náhle jsem při pohledu pod sebe uviděl, že stojím na bronzovém dělu. Kousek ode mne také z bahna trčel kus luku. Proud navíc opodál brzy odhalil i čelistní kost. Na toto místo se měl hned další den přijet podívat princ Charles.“ Z bahna, které je napomohlo uchovat, bylo zachráněno obrovské množství historických artefaktů. Před objevem vraku Mary Rose bylo exemplářů dlouhých válečných luků z tudorovského období jako šafránu. Náhle jich měli vědci k mání stovky. Bernard Eaton vzpomíná: „Jedna z vyzdvižených truhel byla plná luků a šípů, byla to zajímavá studie výzbroje jednoho lučištníka.“ Z vraku bylo vyzdviženo přes 14 000 předmětů. Některé z nich představovaly velmi důležité nálezy a jiné byly naprosto unikátní. Na seznamu byla i různá děla rozličných typů, z nichž některá byla až pozoruhodně zachovalá. Také se našel nejranější nalezený exemplář lafety lodního děla a železné dělo vyrobené neznámým postupem. Vrak Mary Rose byl konečně vyzdvižen ze dna v roce 1982 a nyní je po zrestaurování k vidění v muzeu ve městě Portsmouth, kde ho obdivují miliony návštěvníků. To vše díky počáteční vytrvalosti a tvrdé práci amatérského potápěče Alexandera McKee.

128


Thistlegorm Jedny z prvních ponorů u vraku, který se později stal nejznámějším a nejčastěji navštěvovaným na světě.

A

ž do roku 1992 se v odvětví potápěčského turismu v oblasti Rudého moře angažovalo jen velmi málo Egypťanů. Potápění zde tak bylo v rukou ostřílených Izraelců a hrstky Evropanů, kteří byli natolik pošetilí, že se odvážili pustit do křížku s egyptskou byrokracií, drsným klimatem a zásobováním vskutku hodným zemí třetího světa. Izraelec Šimšon Makíja tu provozoval Sun Boat, rybářský trauler předělaný na turistické účely. Obvykle pořádal rybářské výpravy z Ejlatu, ale čas od času vozil i lidi z rodící se potápěčské komunity. Své klienty z řad rybářů vozíval na jedno místo poblíž Shaab Ali, které mu ukázali místní beduínští rybáři. Domníval se, že tu možná leží vrak z druhé světové války. Nikdo jiný sem nejezdil. Když autor této knížky jednou listoval knihou Jacquese Cousteaua Živoucí moře, která popisovala zážitky tohoto průkopníka potápění, jež nasbíral při výpravách po Rudém moři v padesátých letech, narazil tu na kapitolu nazvanou „Thistlegorm“. V ní byly popisovány ponory u vraku z druhé světové války, který byl až doslova nacpaný motorkami, náklaďáky a dalším válečným materiálem. Cousteau zde vyprávěl, že na vrak narazil, když se díval z podvodní pozorovatelny své lodi Calypso, přestože tehdy ještě stožáry vraku pravděpodobně vyčnívaly nad hladinu. Když se u ní Cousteau potápěl, ležela loď Thistlegorm na dně pouhých 11 let. Shodou okolností ve stejnou dobu, kdy autor četl Cousteauovu knihu, si David Wright, někdejší rudomořský potápěčský průvodce, pročítal jedno staré číslo magazínu National Geographic, ve kterém byl článek také o vraku Thistlegorm. Velký vypravěč Cousteau ve své knize líčí, jak se na vraku setkal s pyskounem vlnkovaným velikosti nákladního automobilu. Davidovi autor řekl o vraku, který navštěvoval Šimšon. Oba si porovnali zápisky, dali si dvě a dvě dohromady a od Šimšona získali údaje o pozici. Tehdy byl systém družic GPS ještě v plenkách a přijímače také, takže hledání nebylo nijak snadné.

129


SLAVNÉ VRAKY A JINÁ DOBRODRUŽSTVÍ Bez přesné pozice vraku se rozhodli, že ho budou hledat tažením malé kotvy na konci dlouhého lana. Nakonec se jim podařilo vrak najít. Když se k vraku potopili, byli naprosto ohromeni, a to nejen velikostí potopené lodi, její vzpřímenou pozicí a nákladem, ale především hojností mořského života, který se zde usídlil. Od přídě po záď byla do posledního místečka pokryta nárůstem měkkých korálů v nádherných odstínech rudé a oranžové. Na zádi se proháněly doslova stovky velkých kaniců modroskvrnných. Občas tu na sobě byli namačkaní jako sardinky v konzervě. Obrovské hejno barakud viselo v proudu téměř nehybně nad palubou vraku. U písečného dna se tu potloukali žraloci černocípí. Kryty nákladových prostorů byly pryč a pro potápěče tak bylo snadné najít cestu dovnitř a zjistit, že tu zůstal kompletní náklad ve víceméně neporušené podobě. Byl to perfektně zachovalý vzorek vybavení z pouštní války roku 1941. Kromě několika motorek, které Cousteaův tým očividně vyzdvihl nad hladinu a pak jednoduše shodil zpět, bylo všechno na svém místě. Vyrovnány v řadách na korbách nákladních aut značek AEC a Bedford tu stály motocykly značek BSA, Norton a Triumph. Jejich sedla byla shnilá, ale nádrže byly neporušené a soupravy nářadí byly stále na místě ve svých pouzdrech. Kolem nebyly žádné stopy po bezohledném vandalství, jaké zde člověk vídá dnes. Žádná rozbitá přední skla u nákladních aut, žádné chybějící volanty ani stěrače, žádné promáčknuté nádrže motorek, které by vypovídaly o řádění hledačů suvenýrů. Byla tu také křídla ke stíhacím dvojplošníkům Gloster Gladiator a mezi jiným, obtížněji identifikovatelným materiálem tu byly i převodovky pro obrněné transportéry a pár obrněných aut postavených na podvozcích Rolls-Royce. Srovnané tu ležely i pušky Enfield 303, které pravda už nebyly ve zrovna přehlídkové kondici. Jejich dřevěné přepravní bedny se dávno rozpadly. Totéž platilo i o kartonových krabicích, které shnily a zanechaly po sobě hromady gumáků. Byly tu celé kupy elektronkových rádií. Vybavení v lodní kuchyni stále leželo tam, kde bylo, když se loď potopila. Na palubě byly železniční vagony a tendry. Exploze, která loď potopila, tu ovšem očividně z jisticích řetězů utrhla masivní nákladní lokomotivy Stannier. Zbytky jejich dýmnic a podvozků ležely opuštěně na dně po stranách lodi, kam dopadly. Dvě odminovávací zařízení tu ještě ležela na místě, kde je v přístavu naložili. Za středovou nástavbou následoval chaos a zkáza. Právě zde dopadla tehdy v noci ona osudná německá puma. Zanechala tu po sobě jen zkroucené kousky kovu a velikou hromadu ocelových krabic s municí, které vět-

130


THISTLEGORM šinou ukrývaly pětadvacetiliberní dělové granáty. V několika o poznání větších bednách tu ležely také kusy munice pro těžká děla. Podle pásů zde bylo možné rozeznat také pár samohybných podvozků protiletadlových děl Bren. Dál už byla záď zkroucená na stranu, ale z paluby tu stále ještě trčely hlavně těžkého kulometu i konvenčního lodního kanónu. Té noci, kdy byla loď napadena, nevypálily jedinou ránu. Tento vrak byl poprvé znovuobjeven v roce 1992 a od té doby se stal možná nejčastěji navštěvovanou potopenou lodí na světě.

131


Bílí strachy ze žraloka bělavého Žraloci bělaví mají velmi špatnou pověst a jsou spo­jováni s větším počtem útoků na člověka než kterýkoliv jiný druh.

„P

ři potápění zahlédnete žraloka bělavého jenom občas a jejich fotek je taky jenom pár. A já jich tu mám plný už desátý film,“ hlásil nadšeně Jeremy Stafford–Deitsch, když ten den již poněko­ likáté vylezl z vody, aby ve svém podvodním fotoaparátu vyměnil film. Byl na ostrůvku Walkers Cay, malém kousku země, který je součástí řetězce ostrovů Abaco na Bahamách. Toto místo je proslulé krmením žraloků takzvanými rybími nanuky. Na zmraženém obsahu barelu odřezků ryb, zavěšeném ve vodě, si tu připlouvají pochutnat i dvě stovky žraloků nejrůznějších druhů, od černocípých, Perezových a vouskatých až po příležitostného kladivouna. Touto podívanou se tu bavily už stovky přihlížejících potápěčů. Je to fantastická příležitost zaplavat si s těmito predátory, kteří se zde navíc vyskytují v tak hojném počtu. Ovšem účast žraloků bělavých z toho udělala úplně jiný zážitek. S Jeremym tu byl i doktor Erich Ritter, rodák ze Švýcarska, odborník na žraločí chování z Hofstrovy univerzity v New Yorku, který prováděl výzkum v nedalekém Miami, a Gary Adkison, obdivovatel žraloků a šéf maríny a potápěčského centra na Walkers Cay. Zjistili, že v kalných vodách poblíž malého ostrovního letiště, u pláže, nyní příhodně pojmenované Shark Beach – Žraločí pláž, se vyskytují v hojném počtu právě žraloci bělaví. Jeremy Stafford–Deitsch, autor několika bestselerů o žralocích a zakladatel britské nadace Shark Trust, sem přijel, aby pořídil snímky žraloků bělavých pro svou další knihu Sharks of the Caribbean (žraloci Karibiku – pozn. překl.). Od přítomných potápěčů padla otázka: „A nejsou to vlastně jen takoví větší žraloci Perezovi?“ Doktor Ritter odpověděl: „Žralok Perezův má na hřbetě výraznou hranu, podle které ho spolehlivě poznáte. Žraloci bělaví žádnou takovou hranu ne-

137


NEBEZPEČNÁ ZVÍŘATA mají. Spousta lidí si větší žraloky Perezovy plete se žraloky bělavými, ale to se mýlí.“ Jeremy dodal: „Jen počkejte, až budete ve vodě a uvidíte je. Když jednou zahlédnete žraloka bělavého, nikdy na to nezapomenete. Teď tu máme více než tucet velkých žraloků bělavých a můžeme si s nimi zaplavat. To je ve světě žraloků nevídané.“ Žraloci bělaví obvykle dávají přednost kalnějším vodám poblíž ústí řek a přístavů. U pláže Shark Beach je za skalami u pobřeží ploché písčité dno, na kterém se nahromadilo různé odhozené harampádí a starý šrot. Rybáři sem už po několik generací vyhazují odřezky ryb. Voda je tu tak mělká, že potápěči v ní mohou stát. Stačí tu tedy jen ploutve, maska a šnorchl. Takto vybaveni sklouzli ze skal, aby se připojili ke klubku kroužících tmavých siluet, které tu řezaly hladinu svými masivními hřbetními ploutvemi. Doktor Ritter byl připraven se svou videokamerou, zatímco veselý Texasan Gary Adkison stál na pobřeží s kýblem plným odřezků od místních sportovních rybářů. Když doktor Ritter poprvé žraloky uviděl, vykřikl: „To jsou ti největší žraloci bělaví, jaké jsem kdy viděl. Některé větší samice budou mít kolem dvou a půl metru a něco pod tři sta kilo. Představte si, jak velký musí být samec, který chce při páření zkrotit takovou partnerku.“ Někteří z přítomných potápěčů si v tu chvíli uvědomili, že si nikdy tak zřetelně nevšimli žraločích genitálií. Samčí gonopody byly jasně bílé a ostře kontrastovaly s tmavě šedou okolní kůží. Kloaky samic se zase zdály být nadměrně velké a doširoka rozevřené. A pak tu byla ta jejich malá, žlutavá, prasečí očka. Hřbetní ploutve těchto žraloků jsou u těla velmi silné a nemají téměř žádné značky. Dobře patrná byla obrovská masa jejich těl, jejich zavalitost. Jeremy podotkl: „Na žralocích bělavých je zajímavé, že mají hrůzostrašnou pověst lidožroutů, ale stačí, když na ně mávnete rukou, a nechají vás být. Když jsem tu byl první den, byl jsem docela opatrný. Ale musel jsem z vody ven, když se začali o návnadu přetahovat. Bylo jich tu asi čtrnáct, takže už to začínalo být trochu divoké.“ Toho dne jich však napočítali pouze deset. Gary opatrně házel návnadu tak, aby dopadala přímo před objektivy potápěčů. Jeremy se zeptal, jestli z tolika smradlavých rybích zbytků žraloky někdy nerozbolí žaludek. Doktor Ritter mu vysvětlil, že ve žraločí tlamě se neustále zdržují velmi agresivní bakterie. Ty si hravě poradí s jakýmikoliv konkurenty. Také dodal, že pokud by člověk přežil obrovskou ztrátu krve

138


BÍLÍ STRACHY ZE ŽRALOKA BĚLAVÉHO po kousnutí žralokem, dalším problémem by byla masivní infekce způsobená těmito bakteriemi. Gary si vzpomněl, že slyšel o jednom člověku, který žraločí kousnutí přežil, ale málem podlehl velmi nebezpečné infekci podobné zápalu plic. Dospělí žraloci bělaví jsou skutečně velcí. Při jejich zavalitosti to vypadá, že jsou neohrabaní a pomalí – ovšem jen do chvíle, než na hladinu dopadne kus ryby a začne klesat ke dnu. Pak se začnou hýbat nadmíru svižně. Potápěči přišli na to, že když se potopí ke klesající návnadě a dají si pozor, aby u ní nebyli dřív než žralok, může se jim podařit vyfotit žraloka v tom nejdramatičtějším momentu. Museli být ovšem pohotoví a mít foťák připravený, jinak byl záběr otevřených čelistí, hrozivé hlavy a trhajících zubů pryč. Krmily se tu však i jiné ryby. Byla tu malá mořská jehla, pokoušející se urvat si svůj díl, a pár chobotnic, které popadly, co se jim dostalo pod chapadlo a pak zmizely do svých úkrytů pod příbřežními skalami nebo ve starém harampádí na dně. Obzvláště drzá chobotnice si dokonce vybrala za svou základnu jednoho potápěče a vyšplhala mu po noze až k rozkroku, kde čekala na vhodnou příležitost chytit si nějaké to sousto. Tu a tam se objevila konkurence v podobě žraloka jiného druhu. Osamělý žralok citrónový vypadal ve srovnání se zavalitými žraloky bělavými vyloženě vychrtle. Potápěči si vždycky mysleli, že žraloci vouskatí jsou pořádní macci, ale to je ještě neviděli ve společnosti těchto žraločích zápasníků sumó. Drzý žralok černocípý pak vedle nich vypadal jako malá hračka. Jeremy připomněl: „Kdybyste tady harpunovali nějakou živou rybu, tihle obři by se okamžitě mohli zbláznit. Nedostali byste se z vody živí. Tihle žraloci se za těch pár dní, co je tu krmíme, naučili poznat zvuk rybích odřezků dopadajících na hladinu a připlavat se sem na mělčinu nažrat. Navíc Erich samozřejmě neví, co je strach.“ Doktor Ritter měl řadu teorií, při jejichž ověřování neváhal riskovat své bezpečí. To znamenalo například plavat nad kousky návnady a dovolit žralokům, aby je pod ním sbírali. Žraloci většinou připlavali v páru. „Domníváme se, že musejí být schopni komunikovat, aby mohli koordinovat svou činnost.“ Někteří potápěči zastávali názor, že žraloci loví ve skupinách jen tehdy, když se jim to hodí. Erich jim na to odpověděl: „Žralok bělavý potřebuje denně spořádat potravu rovnající se přibližně čtyřem procentům jeho tělesné hmotnosti. To znamená, že někteří z nich denně konzumují deset až patnáct kilo ryb. Tihle žraloci by tedy zvládli klidně metrák masa. Zdá se, že rádi loví ve dvojicích

139


NEBEZPEČNÁ ZVÍŘATA nebo skupinách, a přestože klidně dosáhnou rychlosti přes čtyřicet kilo­ metrů za hodinu, jsou zvyklí šetřit svojí energií. Já to nedělám proto, že bych byl nějaký kaskadér. Chci pouze ukázat, že je možné plavat i s nechvalně proslulými druhy žraloků. Naším cílem je zjistit, jaké lidské chování spouští u žraloků tu agresivní reakci. Abychom naše teorie ověřili, děláme různé ztřeštěnosti. Třeba si potíráme ruce rybí krví. Žraloci jsou skutečně inteligentní. Teprve když se oprostíte od strachu, můžete vidět, co v nich je.“ Když byli ve vodě už přes tři hodiny, zeptal se jeden potápěč: „Může čůrání do vody vyprovokovat žraločí útok?“ Doktor Ritter se na tazatele zadíval s pobaveným výrazem někoho, kdo dobře zná slastný pocit horkého proudu ve studeném neoprenu. „To je holý nesmysl,“ odpověděl nakonec s úsměvem. „Snažíme se tu vyvinout systém řeči těla, který by nám mohl pomoct se žraloky komunikovat. Chceme tu vytvářet systém, který by vyvolával pozitivní reakce namísto těch negativních. To musíme zvládat u druhu, který drží rekord v útocích na člověka, a tito žraloci jsou považování za lidožravé, ale jak jste právě viděli, je možné plavat s hejnem hladových žraloků bělavých v naprostém bezpečí. Skutečně se není čeho bát.“ „Povězte mi víc o té jejich komunikaci,“ poprosil další potápěč. „Zaprvé je nutné si uvědomit, že žraloci nejsou ryby. Ptáci jsou mnohem blíže příbuzní se savci, než jsou žraloci s rybami. Pokud měli nějakého společného předka, tak ten žil někdy před pěti sty miliony let. Žraloci mají lepší poměr velikosti mozku a těla než mnozí savci. Jsme tu s nimi každý den, ale víme toho o nich tak málo. Žraloci mají dobrý zrak, sluch a výborný čich. Také dokážou zaznamenat různé frek­ vence vibrací. Domníváme se, že žraloci mohou svou postranní čáru používat také pro komunikaci mezi sebou. Netvrdíme, že jsou nějak hyper­ inteligentní, ale máme pádné důkazy o tom, že spolu komunikují. Po pěti stech milionech let evoluce stojí na špičce potravního řetězce, takže žraloci jistě nemohou spoléhat pouze na informace od svých smyslů.“ Rozhodně se zdálo, že pracují v párech, přestože se často stalo, že se jeden z páru nedostal k žádným rybím zbytkům, které jim Gary házel. Potápěči zjistili, že lepší záběry se jim povedou, když budou ke žralokovi pomalu, obezřetně a neagresivně plavat ve vodorovné pozici, zatímco on se bude přibližovat k návnadě, než když se ho pokusí fotit z hladiny ve svislé poloze s fotoaparátem u pasu. To některé jen utvrdilo v jejich osobním názoru, že zvířata pod vodou posuzují velikost a tedy i míru ohrožení spíše podle svislé velikosti druhého zvířete než podle jeho délky.

140


BÍLÍ STRACHY ZE ŽRALOKA BĚLAVÉHO „Celosvětový výzkum žraloků odstartovala snaha vyvinout účinný repelent,“ pokračoval doktor Ritter. „Většina odborníků na žraloky studuje vzorky naložené ve formaldehydu, protože se bojí do vody. Věří ve staré povídačky. Je to zvláštní, protože jakmile se vám podaří vymanit se ze sevření tohoto strachu, rychle zjistíte, že žraloci nejsou tupá monstra.“ Jeremy StaffordDeitsch, Angličan skrz naskrz a k tomu i velmi mírný a klidný člověk, k tomu dodal. „Erich jednoduše na rozdíl ode mne mnohem více věří tezi, že žraloci nejsou nebezpeční. Zprvu jsem byl velmi opatrný, ale když jsem uviděl, že jejich pozornost se zaměřovala výhradně na návnadu, kterou jsme je krmili, rychle jsem si uvědomil, že v této situaci skutečně nepředstavují pro lidi žádnou hrozbu. Nicméně Erich je neviděl řádit tak jako já ten první den. Z profilu vypadají trochu jako žralok tygří. To je podle mého zajímavé, protože oba druhy se živí velmi různorodou potravou a nejsou nijak vybíravé. Jistě se najde mnoho takzvaných expertů na žraloky, kteří nikdy nesmočí ve vodě ani prst. Já osobně netuším, jak se může někdo snažit porozumět těmto zvířatům, aniž by za nimi šel do jejich přirozeného prostředí a snažil se s nimi navázat kontakt.“ Doktor Ritter byl později jedním z těchto žraloků napaden při filmování televizního dokumentu. Přišel o kus nohy a téměř i o život. Tento útok byl později vysílán na mnoha stanicích po celém světě.

141


Napaden dinosaurem Žraloků se bát nemusíte. Všechny je sežral krokodýl!

K

rokodýli mořští jsou ti největší a nejagresivnější ze všech krokodýlů. Na krátké vzdálenosti předběhnou i závodního koně, dokážou vyskočit z vody svisle nahoru až po své zadní nohy, jejich reakce jsou šedesátkrát rychlejší než u lidí a jsou tak agresivní, že napadnou jakéhokoliv jiného krokodýla, který se k nim přiblíží, včetně potenciálního partnera. Není to tedy zrovna zvíře, s nímž byste se chtěli při potápění potkat. Krokodýli mořští se ovšem vyskytují v rozsáhlých oblastech na severu Austrálie, okolo Papuy Nové Guiney a na východě Indonésie. David Šem–Tov měl tu smůlu, že na jednoho z nich narazil, ale naštěstí toto setkání přežil. David se potápěl se svým kamarádem Chusem Barrientosem v oblasti souostroví Raja Ampat poblíž poloostrova Bird’s Head v Západní Papui. Najednou uviděl, jak Chus rychlými záběry ploutví plave zuřivě pryč a něco křičí přes svou automatiku. U hladiny uviděl ve vzdálenosti pouhých šesti metrů krokodýla, jak rychle plave jeho směrem. Zadržel dech a ztuhl, protože doufal, že ho tak zvíře přehlédne, ale bylo už příliš pozdě. Krokodýl se potopil přímo k němu. David a Chus se potápěli v úzkém, mělkém kanále, kde se poněkud netypicky u hladiny vyskytovaly gorgónie a stříkouni lapaví tu lovili v mangrovovém porostu hmyz. Byli tu v doprovodu místního papuánského průvodce, který si to náhle namířil na hlubší vodu. David vypráví: „Najednou jsem uslyšel Chuse vykřiknout. Během pěti vteřin mě krokodýl měl. Ucuknul jsem dozadu, takže mi jen těsně nerozdrtil lebku svými čelistmi. Drápy mi strhl masku z obličeje a vyrval automatiku z pusy takovou silou, že mi tím roztrhl bradu a zlomil zub. Jenom tenký neoprenový oblek mu zabránil, aby mi z kůže na těle okamžitě nadělal krvavé cáry. Pak po mně krokodýl chňapl znovu. Jeho čelisti se sevřely na mojí pravé paži a on mě stáhl dolů ke dnu. Všechno bylo najednou jakoby rozmazané, ale věděl jsem, že se mě pokouší utopit. Cítil jsem jeho obrovskou sílu, ale žádnou bolest.“

147


NEBEZPEČNÁ ZVÍŘATA Z dálky jejich průvodce viděl, jak se krokodýl potápí zpět pod hladinu. Třásl přitom hlavou a házel Davidem jako hadrovou panenkou. Zvíře to bylo obrovské. Doktor Graham Webb z australského Darwinu později odhadl, že se pravděpodobně jednalo o samce s délkou přes 4 metry, vážícího přibližně půl tuny. Chus se potopil a snažil se zachránit svého kamaráda. Pokoušel se rozevřít krokodýlovi tlamu tím, že mu tahal za gumovitou spodní část tlamy mezi kostmi dolní čelisti. „Šupiny na jeho zádech na dotek připomínaly kůru stromu,“ popisoval Chus později. Zkoušel ještě krokodýla odradit tím, že mu bodal prsty do očí, ale to nemělo žádný efekt, a tak se frustrovaný vrátil na hladinu. Naštěstí krokodýli svou kořist zabíjejí utopením, ale David, uvězněný v jeho čelistech mohl stále dýchat pomocí svého přístroje. Byl dole u dna a nemohl uvěřit, v jaké se ocitl situaci. Vůbec by ho nenapadlo, že by tu mohl natrefit na krokodýla, natož aby ho ještě k tomu tento predátor na­ padl. Pohled na otevřené čelisti útočícího obra mu připadal jako zlý sen. Brzy se ovšem vzpamatoval. Prvotní šok vystřídal silný pocit zvýšené pozornosti a zostřeného vnímání. Vůbec nepanikařil. Po chvíli krokodýl náhle pustil Davidovo pravé předloktí a zakousnul se mu do levé ruky, za kterou ho stáhnul po svažujícím se dně až do hloubky nějakých deseti metrů. Vzhledem k tomu, že Davidovo pravé předloktí kryl neoprenový oblek a potápěč mohl stále dýchat bez toho, že by sebou nějak zmítal, krokodýl si zřejmě nebyl jistý tím, co to vlastně popadl, ale protože David neměl rukavice, jeho prokousnutá levá ruka nyní krvácela. Dosud myslel David jen na to, aby vydržel do té doby, než dorazí pomoc. Snažil se zůstat co nejvíce v klidu a zpomalit rytmus svého dýchání, ale věděl, že po předchozí hodině potápění už mu v láhvi nebude vzduch stačit na dlouho. Pak ho napadlo, že žádná pomoc nepřijde. Uvědomil si, že je to jen na něm a on si bude muset život vybojovat. Svou ruku z těch brutálních čelistí vysvobodit nemohl. Ty byly pevně stisknuté. „Zabodnul jsem pak krokodýlovi do oka svůj ukazováček a prostředník. Byl jsem překvapený, že necítím žádný odpor. Oko bylo měkké, jako bych prsty zabodnul do misky s pudinkem. Bylo to zřejmě stejné oko, na které předtím zaútočil Chus. Zuřivě jsem zaryl prsty hlouběji.“

148


NAPADEN DINOSAUREM Jak si David vybavuje, pokračoval v útoku na krokodýlovo oko ještě notnou chvíli, než plaz náhle pustil jeho ruku a odplaval pryč. Kořist mu dělala příliš velké potíže, než aby mu to stálo za tu námahu, a tak se neochotně stáhnul. David vystřelil směrem ke hladině, kde ho Chus vtáhl do lodi. Útok trval šestnáct minut. Na palubě poskytli Davidovi první pomoc, zašili všechny rány a od ostatních potápěčů na jejich obytné lodi dostal nějaká antibiotika. Poté si šel odpočinout do kormidelny, kde se z hrůzného zážitku vzpamatoval. Jejich průvodce se omlouval, že mu ve vodě nepomohl, ale oba věděli, že celkem nebylo jak, a navíc mohl sám přijít o život. Omluva nebyla nutná. V okamžiku útoku bylo ve vodě dvacet potápěčů. Mořský krokodýl se ve vodách Indonésie vyskytuje tak zřídka, že je tu chráněný, ale pouhé čtyři měsíce předtím napadl jiného potápěče menší exemplář na tom samém místě.

149


Opuštěni na moři Pro potápěče je pobyt pod vodou zábava. Jenže legrace rychle skončí, když po vynoření zjistí, že jejich loď někam zmizela.

P

otápěčský průvodce John Henry zjistil, že jejich loď je pryč, když vystoupal na hladinu po ponoru u odlehlého útesu ve vodách daleko od pobřeží Súdánu. V dohledu nebyl ani jejich nafukovací člun, ani žádná jiná loď, malá či velká. Vodní hladina byla až po obzor na všech stranách znepokojivě prázdná. Vynořil se s tuctem italských klientů, kteří se těšili na trochu zábavného rekreačního potápění. Trochu nuceně se zasmál a řekl jim, že to se tu stává každou chvíli. „Loď bude za chvilku zpátky,“ pravil, ale v duchu věděl, že situace není zrovna růžová. Útesy v okolí ostrůvku Dahrat Abid, který leží poblíž hranic s Eritreou, stoupají z hlubin moře jako obrovské svislé sloupy. Kotvit se zde dá pomocí dvou útesových kotev spuštěných kus od sebe, s kotevními lany tvořícími písmeno Y namířené proti větru. Potápěčské lodě v Egyptě používají tento systém kotvení na útesech zcela běžně. Člověk, který na poslední chvíli nahradil jejich stálého kapitána, však měl vlastní metodu. Poslal člena posádky dolů do 40 metrů s kusem ocelového lana, které měl omotat kolem jakéhokoliv vhodného výstupku skály na stěně útesu. Poté nechal spustit těžké vyvazovací lano, které dole potápěč uvázal k této smyčce. Tak vypadal jeho oblíbený způsob kotvení. Loď vážila dobrých pár stovek tun a za toto vyvazovací lano tedy tahala poměrně slušnou silou, když se do ní opíraly vlny a vítr. Bylo jisté, že ocelová smyčka měkkou korálovou skálu nakonec prořízne, ale obvykle ne dřív, než se pasažéři vynořili po svém ponoru. Tentokrát to bylo jiné. Ocelové lano skálu neprořízlo, ale uvolnilo celý masivní blok korálové stěny. Loď byla na laně vypuštěná, což znamenalo, že nyní driftovala s tunovým kusem skály zavěšeným na vyvazovacím laně v hloubce nějakých 80 metrů pod sebou. Pro kotevní vrátek to byla příliš velká váha. Výsledkem bylo, že třicetimetrová loď byla neovladatelně unášena větrem bez možnosti manévrování.

152


OPUŠTĚNI NA MOŘI Kapitán nechtěl jen tak nechat odříznout 80 metrů drahého deseticentimetrového lana, aby zátěž uvolnil. Také potřeboval co nejvíce vyvazovacího lana pro dlouhé následující měsíce na jihu Rudého moře, kde není zrovna snadné doplnit chybějící zásoby nebo vybavení. Pomocný člun, který obvykle vyzvedával potápěče, byl potřeba u neovladatelné lodi, aby ji odtlačoval od útesů, na které by ji vítr hnal. Jeden člen posádky mezitím s přístrojem a pilkou sestoupil do 80 metrů, aby zde přeřízl ocelovou smyčku. To mu chvíli trvalo, zvláště když vezmeme v úvahu dlouhý čas potřebný k dekompresi po tak hlubokém a dlouhém ponoru. A tady jenom jediný ponor nestačil. Uběhlo několik hodin, zatímco tento potápěč buď pracoval v hlubinách, nebo ležel vyčerpaný na palubě a snažil se nabrat síly na další ponor. Loď i s pomocným nafukovacím člunem mezitím postupně vítr odnášel dál a dál od místa, kde původně stála. John Henry po vynoření řekl svým svěřencům, aby si nafoukli žakety, v klidu se vznášeli a snažili se zůstat poblíž závětrné strany útesu. Navrhl jim, aby si odpočinuli a trochu si užili súdánského sluníčka. Mohli by se zatím třeba i opalovat. Nemohl vědět, co se s lodí stalo, a tak ostatní bavil všemožnými zábavnými příběhy ze svého rodného Skotska. Děkoval Bohu za to, že si pamatoval tolik humorných historek z vystoupení komika Billyho Connollyho. Italové se smáli, vtipkovali a vůbec zůstávali v poměrně dobré náladě. Ta ovšem po několika hodinách strávených ve vodě začala houstnout. Lidem došel humor i řeč a John si začal s Všemohoucím povídat i o jiných věcech, než je jistý velmi vtipný, i když trochu vulgární skotský komik. Na lodi se mezitím podařilo uvolnit vyvazovací lano od uvolněného kusu skály, kapitán nahodil motory a vrátil se na místo, kde měl být už před několika hodinami. Tady vyzvednul skupinku potápěčů s tvářemi silně sežehlými súdánským sluncem. Kapitán jim odmítl prozradit, co se stalo, přestože John se to brzy dozvěděl v soukromí od posádky. Měli obrovské štěstí. Zůstali poblíž útesu a posádka jejich lodi věděla, kde je hledat. Šest japonských potápěčů přišlo o život v silných proudech a rozbouřených vodách u ostrova Peleliu v souostroví Palau. Přestože lidé v lodi věděli, že potápěči jsou někde ve vodě, nepodařilo se jim je v neočekávaně velkých vlnách najít. K hledání se připojily i jiné potápěčské lodě. Jedna japonská potápěčka napsala na svou tabulku: „My vidíme vás, jak nás hledáte, ale vy nevidíte nás.“ Jejich mrtvá těla byla nalezena i s výstrojí o pár dní později. Manželé Lonerganovi měli také smůlu. Byl to novomanželský pár z amerického města Baton Rouge. Tom a Eileen si zaplatili potápěčský výlet ve vodách u pobřeží Queenslandu na lodi jménem Outer Edge. Před nedávnem

153


NĚKTEŘÍ UNIKLI O VLÁSEK, JINÍ NE se vrátili z mise Mírových sborů na Tuvalu a brzy měli pokračovat na Fidži. Mezitím si chtěli užít trochu potápění u australského Velkého bariérového útesu. Byli to oba introverti a drželi se stranou od ostatních, takže během dlouhé cesty k útesu Agincourt se nikdy nepustili do hovoru s žádným z ostatních pasažérů na palubě. Možná proto jejich nepřítomnost nikdo nezaznamenal, když kapitán, který si myslel, že má po ponoru všechny lidi na palubě, vyrazil směrem k pevnině. Na to, že jim dva lidé chybějí, přišla posádka až po dvou dnech, když v kajutě objevili opuštěné věci obou manželů. V průběhu následujících tří dnů se rozjela obrovská pátrací akce na moři i ve vzduchu, ale potápěče už nikdy nenašli. Na pláži mnoho mil od místa ponoru se našly kusy jejich vybavení. Později jeden rybář vytáhl z moře potápěčskou tabulku, která se používá pro komunikaci pod vodou. Částečně rozmazaným písmem na ní stálo: „Pondělí 26. led. 1998. Všem, … by nám mohli pomoci. Byli jsme ponecháni u útesu Agincourt mot. lodí Outer Edge 25.1.98 v 15:00. Prosím, pomozte nám … nás zachránit, než tu zemřeme. Pomoc!!!“ Objevilo se několik nepodložených teorií o tom, že jejich zmizení bylo fingované nebo že spáchali sebevraždu. Jejich bankovní účty ovšem zůstaly netknuté a nikdo nepožádal o proplacení životních pojistek. John Hains, otec Eileen, si byl jistý, že pár podlehl dehydrataci, dezorientaci a nakonec se oba utopili. Soudní lékař vyloučil jakoukoliv možnost sebevraždy nebo fingovaného zmizení a obvinil kapitána lodě Jacka Nairna, který byl ovšem v pozdějším procesu zproštěn obžaloby. V roce 2003 byl podle této události natočen film Otevřené moře, v němž se manželé jmenovali Daniel Kintner a Susan Watkinsová.

154


Bret Gilliam a útok žraloka Oceánský žralok bělocípý býval jedním z nejpočetnějších velkých zvířat na Zemi a byl nechvalně proslulý jako lido­žrout.

T

oto v žádném případě není pěkná historka. K této události došlo už před mnoha lety, ale když si o ní přečtete, možná už nikdy nebudete chtít vlézt do vody. Neříkejte, že jsem vás nevaroval. Je to příběh dobře zdokumentovaného útoku žraloka, ke kterému došlo v roce 1972. Odborníci na žraloky tehdy přišli se spekulacemi o tom, že dravce mohl přilákat a stimulovat k útoku nízkofrekvenční zvuk, který se sem mohl pod vodou nést z místa nedalekého testování ponorek. Bret vždy byl dobře stavěný, silný muž a jeho blízcí znají také sílu jeho charakteru. Kdokoliv slabší povahy by martyrium, o kterém se zde bude vyprávět, nepřežil. Jeho buddy rozhodně takové štěstí neměl. Na ponor v zátoce Cane Bay na ostrově St. Croix na Amerických panenských ostrovech se vydali tři potápěči. Brit Rod Temple a dva Američané, Robbie McIlvane a Bret Gilliam. Jejich cílem tehdy bylo vyzvednout vzorky ze sběrného experimentálního vybavení, které zde předtím na stěnu útesu umístili pro jednu místní oceánografickou laboratoř. Vzorky byly v hloubce 65 metrů. Kromě toho potřebovali také nafotit nějaké snímky. Tehdy ještě žádné potápěčské počítače neexistovaly a oni si tedy pečlivě propočítaný plán ponoru rozepsali na své potápěčské tabulky. Stejných či podobných ponorů měli za sebou už stovky. „Dvě z plavidel námořnictva, s nimiž jsme spolupracovali na testech podvodního akustického monitoringu, plula jen pár mil od pobřeží. Při sestupu jsme slyšeli zvuky jejich akustických generátorů.“ Když skončili s prací, Rod vzrušeně poklepal Bretovi na rameno a upozornil ho na dva žraloky bělocípé, kteří tu plavali kousek od nich. Nebylo obvyklé vidět tento druh žraloka tak blízko útesů. Bylo to asi stejně neobvyklé jako vidět uprostřed Times Square pást se dvě zebry. Bret a Robbie se vydali zpět k hladině, ale Rod se jim po chvilce ztratil. Bret se ho vydal hledat. To, co Bret uviděl, nejlépe popsal on sám.

201


TRAGÉDIE „Doplaval jsem k Rodovi a horší už to s ním ani být nemohlo. Jeden žralok ho bez sebemenší provokace kousnul do levého stehna a z rány se mu v zelených oblacích řinula krev. Bylo to strašlivé. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Rod se zoufale snažil údery přinutit toho čtyřmetrové dravce, aby jeho nohu pustil a nestahoval ho hlouběji. Neměl jsem ponětí, kde je ten druhý žralok, a popadnul jsem Roda za pravý popruh jeho výstroje, abych ho vytáhnul zpět z hloubky. V tu chvíli se Rodovi do té samé nohy zakousl i druhý žralok. Sledoval jsem, jak Rod zoufale prsty bodá žraloky do očí a žaber ve snaze útočníky odehnat. Já jsem volnou rukou naslepo tloukl do zmítajících se žraloků, když tady silnými čelistmi a ostrými zuby rvali kusy masa z mého kamaráda. V souboji na život a na smrt jsme do žraloků v zuřivé panice bili oba. Mezitím jsme rychle a naprosto nekontrolovatelně klesali. Moje snahy dostat nás záběry ploutvemi blíže k hladině byly zbytečné, protože žraloci dál kousali a trhali svou oběť a neustále nás táhli dolů. Ucítil jsem, jak se Rod znova pohnul, aby odrazil další útok a mně svitla jiskřička naděje, když jsem si uvědomil, že je stále naživu. Oba žraloci ustoupili do modrých hlubin a já jsem sledoval, jak kolem nás krouží ve vzdálenosti nějakých tří metrů. S hrůzou jsem pozoroval, jak jeden žralok před mýma očima spolknul kus Rodova pravého lýtka. Poprvé od začátku útoku se mi podařilo podívat se Rodovi do očí. On jen zesláble potřásl hlavou a snažil se mě odstrčit. Pokusil jsem se chytit ho za opasek, ale namísto opasku jsem ucítil, že mu sahám dovnitř jeho zmrzačeného trupu. Neměl už žádný opasek, protože mu v břiše zela obrovská díra. Zařval jsem přes automatiku vzteky, odtáhl jsem ho od korálů a zuřivými záběry ploutví jsem ho táhl přitisknutého k sobě směrem ke hladině. Žraloci byli vmžiku znova u nás a já jsem cítil, jak se mě ten větší z nich pokusil odstrčit, když se surově snažil dostat zpět k Rodovým ranám, ze kterých se do vody oceánu kolem nás v mračnech řinula krev. Rod naposledy zakřičel, když ho druhý žralok popadl za trup a zatřásl s ním. Modrá voda se strašidelně zakalila směsí kousků lidského masa a krve. Pak bylo najednou všechno vzhůru nohama a já jsem cítil, jak mi žraloci Roda vyrvali z náručí. Sledoval jsem, jak jeho bezvládné tělo klesá do hlubin, zatímco z něj žraloci dál trhali kusy masa. Útok začal v 60 metrech. Stupnice mého hloubkoměru končila číslicí 100, ale věděl jsem, že jsme byli mnohem hlouběji.“ Bret pak dokázal provést pozoruhodný volný výstup z extrémní hloubky, když mu došly zásoby vzduchu. Tím si přivodil závažný atak kesonové nemoci, z něhož se nakonec zotavil poté, co byl letecky převezen na Portoriko.

202


BRET GILLIAM A ÚTOK ŽRALOKA Robbie naposledy zahlédl Roda a Breta, když je žraloci táhnou do hloubky v mračnech krve. Robův volný výstup už neviděl, a tak po návratu nahlásil, že je žraloci zabili oba. Všichni pokládali Breta za mrtvého až do druhého dne, kdy byl schopen zatelefonovat svému otci z hyperbarické komory v nemocnici. Předchozí maximální hloubka, ze které potápěč provedl volný výstup a přežil, byla 55 metrů. Gilliam byl pravděpodobně v hloubce kolem 120 metrů. Vláda Amerických panenských ostrovů ho za nasazení vlastního života při pokusu o záchranu jeho přítele vyznamenala za hrdinství. V roce 1993 se tato událost stala námětem jednoho z dílů seriálu BBC Dead Men’s Tales (příběhy mrtvých – pozn. překl.) V roce 2010 bylo při koupání v moři u egyptského Sharm el Sheikhu napadeno žraloky pět lidí. Čtyři z nich byli strašlivě zmrzačeni a jeden útok nepřežil. Za viníka byl považován žralok bělocípý.

203


V pasti! Noční můrou každého potápěče je uvíznout ve vraku bez možnosti najít cestu ven.

J

ako potápěčský průvodce na palubě potápěčské lodi Royal Evolution, plavící se mezi Egyptem a Súdánem, začal James Tuttle pracovat teprve nedávno. Jednou požádal jednoho z pasažérů, který se v této oblasti potápěl už poněkolikáté, aby ho provedl vnitřkem vraku lodi Umbria, váleč­ ného plavidla pro převoz osob, které bylo záměrně potopeno v přístavu Port Sudan. Tento pasažér později napsal: „Stačilo jednou špatně zahnout. Začalo mi bušit srdce, když jsem si náhle uvědomil, jaké to může mít následky. Moje ztuhlé tělo by tu našli teprve dlouho poté, co by mi došly zásoby vzduchu. Ztratit se uvnitř vraku při nočním ponoru je strašný pocit. Je tak snadné ztratit orientaci a splést si cestu. Všechno mi připadalo známé, ale ať jsem plaval kterýmkoliv směrem, všude jsem narážel na pevné stěny lodi. Po třech nebo čtyřech pokusech najít cestu ven jsem viděl, že i opatrné záběry ploutvemi v chodbách víří usazeniny a snižují viditelnost. Můj vztek, že nejsem schopen najít správný směr, se začal měnit ve strach. Strach z toho, že možná cestu ven nikdy nenajdu. Začínal jsem mít už skutečně nahnáno. Můj buddy James si očividně neuvědomoval, v jaké jsme se ocitli situaci. Věřil, že vím, co dělám. Byl jsem zodpovědný za nás oba. Všichni občas děláme chyby, ale v potápění mohou mít chyby fatální následky. U tohoto vraku jsem se potápěl už několikrát, takže když se mě James zeptal, kde jsou ty tři fiaty, nezaváhal jsem. Bohužel rozdíl tu byl v tom, že toto byl noční ponor a při hledání cesty zpět jsem tedy neměl žádnou nápovědu v podobě záblesků modrého světla z okolního moře prosvíceného sluncem. Byla to jen otázka toho, jestli se temnota na konci chodby ukáže být jen další slepou uličkou, nebo to bude vytoužená otevřená voda volného moře. Ztratili jsme se hned na začátku ponoru, takže jsme měli vzduchu habaděj, ale mně se stejně neuvěřitelně ulevilo, když jsem konečně našel stroboskop, který jsem umístil u východu směřujícího do bezpečí. Jedno takové světlo evidentně nestačilo a já jsem si z tohoto zážitku odnesl důležité

204


V PASTI ponaučení. Přestože jsem vrak dobře znal, měli jsme, podobně jako bájný řecký hrdina Théseus, použít vodicí šňůru. Jakmile jsme narazili na známou hromadu láhví, věděl jsem, že jsme ve špatném nákladovém prostoru. Zorientoval jsem se a našel cestu přímo k autům. Tentokrát jsem ovšem pro jistotu nejen umístil stroboskop u východu, ale poté nechal i svou záložní svítilnu na křižovatce, kde se nám světlo stroboskopu ztratilo z dohledu. Ponor uvnitř tohoto vraku není obtížný, jen ho nesmíte podnikat za tmy.“ Barbara Wilsonová si z potápění s klubovými kolegy z BSAC ve studených vodách skotského Scapa Flow odnesla podobně strašidelný zážitek. Na tomto místě v roce 1919 spojenci záměrně potopili internovaná plavidla Německého říšského námořnictva. Leží tu také několik vraků z druhé světové války. Těžké bitevní lodě tehdy mívaly palubu posetou těžkými děly, takže se při potopení často převrátily dnem vzhůru. Typická je například pozice lodi Kron Prinz Wilhelm. Vrak je poměrně kompletní, protože nebyl ve velkém rozebírán. Na dno je to tu 38 metrů, takže kromě špatné viditelnosti a chladu je u vraku také poměrně hluboko. Aby si potápěč prohlédl nějaké zajímavější části vraku, musí se dostat pod převrácenou palubu. Barbara ve svém potápěčském deníku píše: „Proplavala jsem dírou ve vraku a zasekla jsem se v úzkém prostoru uvnitř. Nemohla jsem tam, ani zpátky. Musela jsem se dát dohromady a dát pozor, abych nezpanikařila. Relativně rychle jsem spotřebovávala vzduch.“ Typická britská zdrženlivost. Jak později vyprávěla, „byla k smrti vyděšená“. Musela se pomaličku soukat zpět a dávat si pozor, aby se nezachytila o ostré kusy kovu. Naštěstí se pohybovala zpět přesně tou samou cestou, kterou se dostala tam, a po několika vypjatých minutách se jí podařilo dostat se na svobodu. Problémem u těchto vraků ve větších hloubkách je nedostatek světla. Bez možnosti vizuální orientace, kdy potápěč netuší, kde se nachází hladina, se může snadno vynořit v uzavřeném prostoru. To se Barbaře naštěstí nestalo. „Z vraku jsem toho moc neviděla. Bylo tam příliš málo světla. Viděla jsem jenom to, na co jsem si posvítila.“ Jiní potápěči tolik štěstí neměli. Vrak švédského trajektu pro nákladní auta Zenobia, jenž se kvůli problémům s balastními nádržemi potopil u přístavu Larnaka v roce 1980, se stal oblíbeným cílem potápěčů, ale vyžádal si životy několika lidí, kteří se odvá-

205


TRAGÉDIE žili proniknout až do jeho útrob bez příslušného výcviku nebo vybavení, jež by jim umožnilo najít cestu zpět. Představte si tu hrůzu, když se ocitnete v pasti vzduchové kapsy za tlustým sklem vyhlídkového okna v hlavním salonu, jak se to stalo jedné nešťastné potápěčce při jednom z prvních ponorů u vraku Zenobie. Její partner a potápěčský průvodce ji tu nechal a podnikl zoufalý pokus najít cestu ven, ale to už svými ploutvemi rozvířili usazeniny natolik, že viditelnost byla téměř nulová. Dívka zůstala na místě. Zásoby vzduchu v láhvi jí došly, ale ona stále dýchala vzduch v této bublině. Nezbylo jí, než zoufale gestikulovat na ostatní potápěče, kteří venku proplouvali kolem. Ti si bohužel mysleli, že na ně jenom přátelsky mává. Když si potápěči zpátky na palubě lodi po ponoru povídali a zmínili, že za oknem viděli mávající dívku, jejich průvodce, Kypřan Paris Elftheriou, si okamžitě uvědomil, že tu hrozí katastrofa. Vzal si výstroj a statečně se vydal dolů do hlubiny. Věděl, že tak brzy po předchozím ponoru tím riskuje své vlastní zdraví, ale neviděl jinou možnost než pokusit se dívku zachránit. Vzal si s sebou olověné závaží, kterým se mu podařilo okno rozbít a potápěčku vysvobodit. Tím ovšem uvolnil také vzduch, který v této kapse dýchala, a tak se oba museli nouzově vynořit jen se vzduchem, který zbýval v jeho láhvi. Oba postihl velmi závažný atak kesonové nemoci, který naštěstí přežili. Ian McMurray, veselý Angličan z Liverpoolu, má poblíž potápěčské centrum a u tohoto vraku absolvoval doslova tisíce ponorů. Některé z nich ovšem nebyly zrovna příjemné, to když se vydal najít a vynést zpět na hladinu těla potápěčů, kteří se ztratili uvnitř. Toho dne právě dorazil na místo ve své lodi a zjistil, že se tu právě odehrává drama. Uvězněná potápěčka byla jednou ze čtyřčlenné skupiny, z níž se od vraku vrátili pouze dva. Ian šel okamžitě do vody v doprovodu svého asistenta Nialla a začal systematicky prohledávat vrak ve snaze najít dívčina pohřešovaného buddyho. Rozdíl tu byl v tom, že Ian byl přivázán na dlouhém laně, které mu Niall zvenku vraku popouštěl. Ianovi tak nehrozilo, že se ztratí. Uvnitř vraku se nachází podvodní labyrint tvořený více než padesátkou kajut propojených sítí chodeb. Po letech strávených v mořské vodě je většina vraku silně narušená. Dřevotřískové stěny a stropy jsou jako z papíru a rozpadají se při sebemenším doteku. Kajuty jsou plné změti kabelů, drátů a rozpadnutého nábytku. Všechno pokrývá silná vrstva usazenin, která při rozvíření snadno omezí viditelnost na minimum.

206


V PASTI Ian pomalu prohledával toto strašidelné panoptikum, dokud nenarazil na lidskou nohu jen pár centimetrů od svého obličeje. Slabší povahy by to vyděsilo. Bohužel se ukázalo, že je to tělo hledaného potápěče. Od jeho zmizení uplynuly už dvě hodiny a na nějaké oživení už tedy nebyla naděje, ale Ianovi se alespoň podařilo vynést jeho bezduché tělo zpět z hlubin. Za hrdin­ské pátrání po zmizelém potápěči Ian McMurray později od kyperského prezidenta převzal vyznamenání za statečnost.

207


Rybí slovníček V této knížce se to jen hemží různými rybami, na které by se čtenář pak třeba rád podíval i naživo. My totiž doufáme, že si tuto knížku přečtou nejen příležitostně šnorchlující turisté, ale i lidé, kterým doma manželka pravidelně nadává, že už ji zase vyděsil sucháč zavěšený kvůli vyvětrání na balkóně. Proto jsme se rozhodli připojit malý slovníček, abyste si při dalším ponoru mohli průvodci říct, kterého toho žraloka či jinou roztomilou rybku to chcete vidět, a nemuseli předtím složitě gůglit, jak že se ta dotyčná podvodní potvůrka vlastně jmenuje anglicky. České slovíčko chrochtal totiž sice může skvěle vystihovat vašeho holandského buddyho, ale váš egyptský průvodce nebude vědět, že tím myslíte rybky, kterým oni říkají sweetlips. bičonos zobanovitý

moorish idol

bradáč

anthias

čtverzubec

pufferfish

čtyřhranka fleckerova

box jellyfish

delfín pobřežní

spotted dolphin

delfín skákavý

bottleneck doplhin

gavún

silversides

chňapal císařský

red emperor

chňapal dvouskvrnný

bohar snapper

chňapal šedý

mangrove snapper

chrochtal

sweetlips

kanic

grouper

kanic hnědý

brown comber

kanic modroskvrnný

Red Sea grouper

kareta obrovská

green turtle

klipka hrotcová

bannerfish

kranas ostrovní

black jack

kytarovec křivoústý

guitar shark

metařík

glassfish

mnohopilák americký

wreckfish

239


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.