Pražce Kdysi jako kluk jsem chodil po dnes už dávno zrušené trati ze Zvoleněvsi do Kladna Dubí a počítal jsem pražce… Ty příběhy psal život a já je jenom zaznamenával. S přesností kronikáře, kterému, pravda, už trochu vynechávala paměť. Kráva Odpolední vlak byl poloprázdný. Na jednom konci vagónu seděla maminka s asi tříletou dcerkou a povídaly si. Maminka měla načerno nabarvené vlasy a každý nehet jiný a holčička zlobila přiměřeně svému věku. Za chvíli se objevila průvodčí a nastala drobná komplikace. Maminka neměla lístek. Tedy měla, ale jen na kousek trasy, jak vymezoval okruh pražské dopravy s nějakým pásmem navíc. Průvodčí maminku upozornila, že si na zbytek cesty měla lístek koupit, a že jí lístek samozřejmě může vystavit, ale s přirážkou. Mamince se to nelíbilo a začala se s průvodčí, která byla snad jen o pár let starší, přít. Holčička to pozorně sledovala velkýma modrýma očima a cucala si prst. Debata nikam nevedla, cestující v ní zřetelně tahala za kratší konec a pokuta ji neminula. Průvodčí opustila vagón a sotva se za ní zaklaply dveře, maminka se podívala na malou a odfrkla si: „To je kráva!“. A holčička se na ní podívala modrýma očima a moudře pokývala hlavou na znamení souhlasu. Desítky generací děti si pod pojmem „myš“ představily drobného hlodavce, který provází člověka věrně od kolébky až do hrobu a ještě kousek za něj, jedna pak umělohmotnou placičku s drátem jako ocáskem a ta současná generace dětí si asi „myš“ (možná zkusí „miš“) musí najít na tabletu. A jak to bude s krávou? Ani bych se nedivil, kdyby ji tahle holčička v mateřské škole nakreslila jako paní s brašnou a pokutovým bločkem na nehodné cestující. Zima Cestování v zimě ve vlaku dávných, ale stále ještě na většině tratí platných časů, v nichž není ve vozech klimatizace, je docela nevyzpytatelná záležitost. Vlézt po ránu do motoráku, který nocoval někde na kralupském nádraží a v němž řidič v prošívané bundě právě nahodil motor a s ním topení, vyžaduje jistou odvahu, posílenou jen jistotou, že jít pěšky by trvalo mnohem delší dobu a zima by tam byla taky. Ale ani případ, že vstoupíte do příjemně vyhřátého vagónu, nedává jistotu, co bude dál. Na zastávce XX (abych nekompromitoval) se otevřely dveře motoráku a dovnitř se nakulila dáma v kožichu. Když se objevila ve dveřích dovnitř do vozu, nedalo se to přehlédnout.
15
Tak bych si představoval zápasnici sumó, i když, pravda, ti borci mají skromnější oblečení. Funění připomínalo staré zlaté časy parní trakce a ve tváři šťastný výraz horolezce, který zdolal osmitisícovku, protože podobný výstup právě absolvovala. Navalila se k prvnímu volnému místu, energickým pohybem sta tisíc gramů své váhy strhla okénko dolů a dopadla, stále v kožichu, na místo po směru jízdy. A blaženě se rozhlédla po spolucestujících. Vlak se rozjel a do dvaceti stupňů se začal šířit citelný chlad. Na dámu nefoukalo a její výraz nekonečného štěstí se neměnil. Jen někteří cestující se natahovali po vestách, které si odložili, a někteří si dovolili mírně reptat. Seděl jsem dost daleko od inkriminovaného okna, pohříchu však přímo na tahu, a začal jsem osnovat vzpouru. Přál jsem si, abych se aspoň na dvě minuty proměnil v legendárního Bivoje, tu chlupatou kouli drapnul a tím staženým okýnkem, samozřejmě ohleduplně v zastávce, vyhodil ven. Jenže vzápětí jsem to přání zapudil, protože jsem bezpečně odhadl, že ta dáma by neprošla, zasekla by se vprostřed své trajektorie ven a pak by se to okýnko už nedalo vytáhnout vůbec. A tak jsem si přitáhl bundu ke krku, přitulil se k topení a chvíli ještě uvažoval o tom, že bych osobu aspoň vyrušil opatrným dotazem, zda by mohla trochu to okýnko přivřít, leč vzdal jsem i to. Připadalo mi nevhodné, abych rušil její blažený stav, ale mlčel jsem hlavně proto, že jsem si uvědomil, že já bych, na rozdíl od ní, tím okýnkem prošel naprosto suverénně. Sněhurka a sedm trpaslíků Ranní motorák, který před šestou vyjíždí z Kralup na Louny, má ve všední dny skoro stálé pasažéry. Už se kývnutím hlavy zdravíme a víme, kdo vystoupí ve Zvoleněvsi, kdo ve Slaném a kdo pojede dál. Ale není všední den a i ten vlak má osazenstvo nevšední. Bylo jich osm. Sedm kluků a jedna holka, osmnáct bych jim nepřiznal. A všichni se znali. Pásky na ruce jim dali pořadatelé, a teď na ně prozrazovaly, že nejdou z hospody, kde se protáhla zavírací doba, ale z nějaké větší akce. Neměli pevný krok a tak se poskládali do motoráku v plné polní, kapuce a čepice na hlavách, a kam to šlo. Šest na místa proti sobě po třech a dva kluci ke mně, jeden vedle a jeden naproti. Občas některý z nich prohodil pár slov, nejčastěji proto, aby si předali štafetu. Jako kolík putovala láhev plzně, láhev jägermeisteru a kovová nádoba, snad termoska. Možná vyprošťovák, který ale vzápětí uhasily ty dva další kolíky. Hubený kluk naproti mně si snad jako jediný bundu sundal a chtěl se kamarádit.
