Brownfield s nejkrásnějším lustrem Kdybych to slovo uměl jednoduše přeložit do češtiny, dal bych titulek český, ale opis „nemovitost (pozemek, objekt, areál), která je nedostatečně využívaná, je zanedbaná a případně i kontaminovaná; nelze ji vhodně a efektivně využívat, aniž by proběhl proces její regenerace; vzniká jako pozůstatek průmyslové, zemědělské, rezidenční, vojenské či jiné aktivity“ je dlouhý jako soupis hodností Jeho Apoštolského Veličenstva Františka Josefa I., a doslovný překlad „hnědé pole“ nedává smysl, tím spíš, že o pole většinou vůbec nejde. Asi bych napsal Ošklivost, ale to je slovo zase tak obecné, že by si to někdo mohl vztáhnout na svůj majetek či dokonce na sebe. Takže brownfield. Brownfieldy mají svůj katalog. Seznam. Dokonce Národní databázi. Do ní lze při splnění určitých podmínek brownfield zapsat, a takový zápis má – podobně jako jiné zápisy v seznamech – svou váhu, když něco chcete. Například dotaci, jak tomu bude v našem případě. Budovu Okresního domu ve Slaném byste zvenčí za brownfield rozhodně nepovažovali. Mistrovské dílo architekta Jana Vejrycha a dělníků a mistrů stavební firmy Václava Havránka, postavené v čele Wilsonovy ulice v letech 1900–1902, vyhlíží opravenou fasádou do křižovatky skoro jako za časů své největší slávy. A že to byla sláva! V přízemí byl sál s kapacitou 100 míst, velká místnost muzea a byt domovníka. V prvním patře byly prostorné kanceláře, kancelář starosty, „výborovna“ a zasedací síň okresního zastupitelstva. Všechny místnosti byly zdobeny imitací dřevěného obložení, stropy byly rovněž vykládány dřevem. Výzdoba pestrými rostlinnými motivy byla provedena olejovými barvami. Druhé patro sloužilo jako byt tajemníka úřadu. Budova byla první stavbou ve městě, která měla vlastní vodovod. Dům byl do roku 1918 sídlem Okresního hejtmanství Slaný, po vzniku samostatného Československa zde sídlil Okresní úřad politického okresu Slaný a později tentýž úřad stejnojmenného okresu správního. Druhou světovou válku dům přečkal bez pohromy, ale vláda lidu na něj dopadla mnohem hůř. Do reprezentačních prostor byl nastěhován internát zemědělského učiliště, na masivní dveře namlátili noví správci plastové cedulky „sklad šatstva“ nebo „sborovna“ a osazenstvo se rozhodně nechovalo jako důstojní pánové ve fracích. Po revoluci se nakrátko v přízemí usídlila Česká pošta a Česká spořitelna, ale to bylo jen provizorně, než si obě instituce opravily své vlastní budovy. A Okresní dům, zapsaný roku 1958 mezi nemovité kulturní památky, který se mezitím stal majetkem města, postupně chátral a marně se hledaly jak peníze na jeho obnovu, tak smysluplný nápad na jeho využití.
49
Lustr v zasedací síni Okresního domu (PV)
O té někdejší nádheře, ale hlavně o následné zkáze a prvních krocích k obnově se mohli přesvědčit ti, kteří se do Okresního domu vydali v den, kdy se otevírají ve všech zemích Evropské unie na krátký čas kulturní poklady. V Den evropského dědictví. Před půl desátou, kdy měl být podle programu v zasedací síni okresního hejtmanství slavnostně rozsvícen restaurovaný lustr, jich přišla snad stovka. Procházeli vymezenou trasou, nepochybně před akcí vyklizenou a aspoň trochu upravenou, po širokých schodech vystoupili do prvního patra, a tam, za několika místnostmi otlučených dveří, olámaných okenních parapetů, plastových doplňků přibitých ke starému nábytku, veteše a nepořádku, vstoupili do zasedací místnosti a v ní visel od stropu nádherný dvoupatrový lustr s dvanácti žárovkami, původně plynovými punčoškami, pod nímž a pod stropem vykládaným dřevem, na řezbářsky vyvede-
