Petříkovské fenomény

Í PETŘ

KOV

O BLAT É N E ČERV Í DOL Ú O OV JIŘÍK MLÝ

NY

ÍKY RYBN NICE P O STR

PETŘÍKOVS K É FEN OMÉN Y

ÍK PETŘ

OV

O BLAT É N E ČERV Í DOL Ú O OV JIŘÍK

Autor textu: Milan Koželuh Autoři fotografií: Milan Koželuh, Pavla Tomandlová a archiv obce Petříkov Počet výtisků: 700 ks

NY MLÝ ÍKY N B Y R PN STRO

ICE

PETŘÍKOV S K É FE N OMÉN Y

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Úvodní slovo Vážení přátelé, v rámci projektu „Grenzenlos Radfahren am Grünen Band Europa“ (zkráceně GrenzRad) vzniklo několik expozic, které mají za cíl přiblížit historii i současnost příhraniční oblasti. V naší expozici v Petříkově jsme se zaměřili na oblasti, které jsou zastoupeny nejen v katastru naší obce, ale též v rámci celého mikroregionu Sdružení Růže a na rakouské straně hranice.

Společná specifika jsme nazvali fenomény. Název Petříkovské fenomény je v kontextu celého regionu samozřejmě mírně nadnesený, protože rybníky, mlýny, sklárny či řeky se vyskytují i jinde, u nás však měly naprosto zásadní dopad na vývoj obce a jejího okolí.

Věřím, že nejen naše expozice, ale též tato doprovodná publikace potěší místní i přespolní a že bude lákadlem pro cesty do přírody a k putování za historickými kořeny, na něž i v současné době navazujeme a snažíme se je nadále rozvíjet.

Přeji vám příjemnou prohlídku a i jménem kolegyň a kolegů z okolních obcí si vás dovoluji pozvat k návštěvě dalších expozic.

Luděk Bína starosta obce Petříkov a předseda mikroregionu Sdružení Růže

PETŘÍKOV

MLÝNY

2

3

19

ČERVENÉ BLATO

RYBNÍKY

JIŘÍKOVO ÚDOLÍ

9

25

13

STROPNICE

31

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

PETŘÍKOV 3

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

P

etříkovsko je jakoby ostrovem ukrytým v širokých vodách oceánu, který tu zastupují lesy. Ač z hlediska kilometrů blízko světu 21. století, přesto – kolik z nás ví, kudy se tam dostat? Neprochází tudy žádná tranzitní silnice a tři silničky, které sem vedou, jsou ukryté za nenápadnými odbočkami z Jílovic, Jakule a Olešnice.

Petříkov se svou osadou Těšínovem jsou volnou krajinou vloženou mezi lesy Novohradska na straně jedné a Třeboňska na straně druhé. Z té strany k Novohradským horám je to navíc svět velkých rybníků, kde cesty vedou jen po hrázích mezi nimi. Směrem k Novým Hradům jsou rybníky občas ve volné krajině nebo na rozmezí lesa a luk, ty k Olešnici jsou ztracené v nepřehledných hlubokých lesích.

Petříkov a Těšínov mají domy rozeseté na čtyřech kilometrech čtverečních, žije v nich necelých tři sta obyvatel, ale určitě nejméně desetkrát tolik lidí sem jezdí na dovolenou.

4

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Vedle krásy přírody s dobrodiním ostrova odděleného od vnější civilizace je to i díky významu Petříkova. Přestože leží na hranicích krajin Novohradských hor a Třeboňské pánve, povodí Stropnice a Lužnice, panství Buquoyů a Schwarzenbergů, není jejich poslední výspou, ale naopak jsou tu některé z nejsilnějších fenoménů těchto oblastí. Červené blato je na jedné straně pozůstatkem flóry dob ledových, na straně druhé je utvářené nedávnou lidskou činností, těžbou rašeliny.

Jiříkovo údolí, s jednou z nejslavnějších buquoyských skláren a svého času jedinou sklárnou na světě, vyrábějící černé neprůsvitné sklo, hyalit.

Právě tady vznikl. Ve vzestupu, slávě, úpadku a zániku sklárny a její osady v rozmezí pouhých sta let je jakoby zhuštěna historie celého kraje.

Cesty v petříkovských lesích byly donedávna místy zpevněny bleděmodrým štěrkem, byl to odpad z výroby skla, takzvaný frit. Dnes ho bohužel většinou přikryl asfalt, ale místní vědí, kde se modré valouny dají dodnes najít.

Vznik dnešního Petříkova je spojen se stavbou železniční tratě z Gmündu do Českých Budějovic. V obvyklé krátkozrakosti sedláků tehdejšího Těšínova byla zastávka budované železnice odsunuta tak daleko, aby neškodila jejich povoznické činnosti.

5

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

A dnes je u ní nejen samosprávná vesnice, ale dokonce škola, do níž právě vlak vozí děti i z větších míst.

Historie Petříkovska je ale daleko starší. Skoro nepředstavitelná je existence osmi mlýnů už před rokem 1379. Dodnes se pět z nich zachovalo alespoň jménem a budovou v místě původního mlýna. Petříkův mlýn, který dal vesnici jméno, Koudelů mlýn, Lospecen a mlýny Kudlátů a Svitáků, na druhém břehu je ještě Červený mlýn. Stropnice, protékající Petříkovem, sem občas přináší z hor velkou vodu, zaplavující místní silnice.

Od Nových Hradů se přes Petříkovsko až po Nepomuk táhne devítikilometrová Dlouhá alej. Kdysi spojovala svým průhledem terasu Nového Zámku s třicet metrů vysokým obeliskem mezi Petříkovem a Jiříkovým údolím. Obelisk už nestojí, zbyly po něm jen základy a křižovatka v lesích, ale celá alej je dodnes vidět i od rakouské hory Skalka.

Zaniklá historie a její dnešní stopy v krajině.

6

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

7

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Obelisk (Bílá věž) →

8

ČERVENÉ BLATO

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

K

rajina současného Červeného blata se utvářela zhruba před 12 000 lety, kdy ve sníženinách začala vznikat a ukládat se rašelina. Její výška je dnes kolem třech metrů, v nejvyšším místě dokonce více než sedm metrů. V roce 1774 začala na území tehdy zvaném Hütten Moos těžba rašeliny pro sklárnu v Jiříkově údolí. Mezi roky 1810 a 1812 byla vybudována sít kanálů, které rašeliniště odvodňují přes Borskou stoku a Podřezanskou stoku do řeky Lužnice. V současnosti je odtok z rezervace regulován hradítky omezujícími vysychání.

Rašelina se odrýpávala a odřezávala do takzvaných borek, cihliček o něco větších než stavební cihla. Protože obsahovaly víc než 80 % vody, musely být nejdříve vysušené. V první fázi volně ležící, postupně se borky vršily do pyramid. Stihly vyschnout během jediného léta. Výhřevnost kvalitní rašeliny byla větší než dřeva, i proto se jí topilo ve sklárně. V roce 1910 s výhasem sklárny těžba skončila. Vytěžené jámy se samovolně zaplavily, a protože v okolních lesích zůstala relativně nedotčená původní rostlinná a živočišná společenstva, která zde přežila od doby ledové, vznikly zde brzy unikátní biotopy.

10

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Roku 1953 byla na 39,4 hektarech původního těženého území vyhlášena rezervace. V roce 1974 byla rozšířena o sousedící blatkové lesy a Borské blato, kde se borky pro soukromý otop těžily až do šedesátých let. V současnosti má rezervace 331,4 ha v nadmořské výšce 465 až 475 metrů. Roku 1992 bylo Červené blato převedeno do vyšší kategorie ochrany národní přírodní rezervace chránící vedle biotopu zejména borovici blatku a rojovník bahenní. Mají i krásná latinská jména Pinus rotundata a Ledum palustre, nejstarším blatkám je kolem dvou set let. Hojně tu rostou zejména vřesovištní rostliny, brusnice, suchopýr pochvatý a klikva bahenní, a také masožravá rosnatka okrouhlolistá. Žije tu prý neuvěřitelných 600 druhů motýlů, 5 druhů obojživelníků, 3 druhy plazů, 51 druhů ptáků a 12 druhů savců. Červené blato je jedním z největších nížinných rašelinišť v naší zemi.

V roce 1993 bylo jako součást Třeboňských mokřadů zapsáno do Seznamu mokřadů mezinárodního významu Ramsarské úmluvy chránícího nejdůležitější mokřady planety.

11

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Rychlé zarůstání dříve volných a vodních ploch vegetací je na jednu stranu přirozeným důsledkem probíhající sukcese, na druhou stranu vyvstává přinejmenším pro nás laiky otázka, co s rezervací bude už za pár let, kdy zřejmě zaniknou i poslední otevřené vodní plochy.

Rezervací prochází od roku 1983 okružní pětikilometrová naučná stezka s šesti naučnými tabulemi a vyhlídkovým nábřežím nad bývalým jezírkem. Z větší části je vedena po povalových chodníčcích.

Zajímavé jsou i volně přístupné lesy mimo rezervaci. Na straně k Petříkovu jsou v nich v píscích naleziště barevných křemenů a také jeden zcela výjimečný strom. Před lety ve stodole v Jiříkově údolí místní lesník narouboval na borovicové podnože smrky. Několik se jich ujalo, do dnešních dnů jako dospělý zdravý strom žije v lese jediný. Původně byl označen, a tedy i jako kuriozita navštěvován, ale protože mu návštěvníci odlamovali kůru, je v současnosti bez označení. Na rozdíl od ovocných stromů, kde se podnož s roubem sice spojí, ale místo srůstu je navždy patrné, smrk se s podnoží borovice plynule spojil a splynul v jeden strom – boromrk.

12

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

JIŘÍKOVO ÚDOLÍ 13

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

P

rvní sklárna byla v Jiříkově údolí postavena v roce 1774 nájemcem Johannem Michaelem Peterem, důvodem stavby v místě byla dostupnost paliva, rašelinových borek, z nedalekých blat. Roku 1805 huť z větší části vyhořela. Novou, rozšířenou a modernizovanou, pak přímo provozoval hraběcí rod Buquoyů, zpočátku nepříliš úspěšně. Razantní změna k lepšímu nastala roku 1810 příchodem správce Ignáce Stangela. Pod jeho vedením se zde začalo vyrábět extrémně čiré a velmi lesklé sklo, takzvaný anglický křišťál. Ale sláva sklárny je spojena zejména s hyalitem, černým a červeným neprůsvitným sklem. Na jeho vzniku a technologii výroby se významně podílel i Georg Franz August Buquoy, majitel panství, ale také chemik a k tomu matematik, přírodovědec, národohospodář a literát.

S pokusy o výrobu černého skla se tady začalo už roku 1804, ale opravdový hyalit byl vyroben až na konci roku 1817 a veřejnosti představen roku 1818 na lipském veletrhu, roku 1819 byla zavedena výroba hyalitu červeného. Sláva hyalitu udělala ze sklárny v Jiříkově údolí největší sklárnu za celou éru Novohradského sklářství. Zároveň tu byly první dělnické bouře, skláři byli placeni v takzvaném akordu až za finální výrobek a vzhledem k rizikovosti technologie tedy mnoho práce dělali zadarmo.

14

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Není pravda, že recept na výrobu hyalitu je ztracen, dochoval se v několik verzích, tak jak se jeho výroba vyvíjela a zdokonalovala. To, proč jej nelze dnes kvalitně vyrobit, je dáno velkou složitostí jeho výroby, kterou ovládali pouze tehdejší mistři, nejlepší z nejlepších, kteří navíc k dokonalosti dospěli až po letech pokusů a zdokonalování se. Hyalit se nevyráběl pouze v buquoyských sklárnách. My na Novohradsku slyšíme neradi, že v harrachovské sklárně v Novém Světě vyrobili červené a pak černé sklo už roku 1803. To, co ale dělá hyalit z buquoyských skláren výjimečným, je jeho kvalita od skla po tvar a zdobení.

Roku 1817 dostal hrabě Jiří František od císaře Františka I. privilegium na výrobu hyalitu na osm let. Některé sklárny ale patent obcházely. Zajímavý je případ Josefa Zicha z Pohoří. Dnes už se asi nezjistí, jak se dostal k receptu a technologii výroby, jisté je, že vlastnil sklárny ve Vitorazsku a vyráběl tam hyalit pod názvem metallglas. Roku 1823 na něj dokonce dostal také privilegium. Sláva hyalitu skončila kolem roku 1850, i když se částečně vyráběl dál, ale v luxusní výrobě ho nahradila tzv. polodrahokamová skla, například agathiny. Jiříkovská sklárna byla v roce 1851 pronajata firmě Stölzle, která ji ale provozovala jen do roku 1860. Znovu se rozběhla v roce 1866, kdy tu opět stejná firma vyráběla také sklo lisované a lahve. V roce 1910 vypršela nájemní smlouva a provoz Jiříkovy huti jako poslední novohradské sklárny byl navždy ukončen, po pěti stech letech tradice.

15

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

I když s rodinou Stölzle nejsou spojeny nejlepší časy, jsou jejich jména neprávem zapomínána. Zakladatel firmy Carl Anton Stölzle se narodil v nedalekých Hranicích jako syn lesníka a vypracoval se na říšského poslance a majitele sklářských hutí, mimo jiné Joachimstal a Schwarzau na rakouské straně Novohradských hor. Jeho syn pak vlastnil sklárnu v Suchdole nad Lužnicí a byl nájemcem Jiříkova údolí.

Po výhasu byla sklárna zbořena, zanikla i část vesnice, zůstala mimo jiné škola a přestavěná kaple Jana Nepomuckého, postavená hraběnkou Filipinou Buquoyovou teprve roku 1896, kdy už sklárna a vesnice spěly k zániku.

16

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Autor mapy Bc. Michal Jarolímek

17

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

PŘEHLED SKLÁREN NA NOVOHRADSKU Sklárny jsou řazeny podle roku nebo předpokládaného období vzniku.

Přehled eviduje místa, kde sklárny byly, nikoli počet jednotlivých pecí ani jejich stavební kontinuitu. Někde v uvedeném období mohlo existovat více pecí nebo i postupně více skláren. Nejasná nebo v literatuře různě uváděná data vzniku či zániku označujeme otazníkem.

Klažary / Glasary, Glasern, možná Pumphütte) vyhaslá před 1401

Údolí u Nových Hradů / Niederthal ?–1708 (1732)

Bělá / Zirnetschlag kolem 1548–1696 (?)

Šance / Schanz 1695–1750 (?)

Pivonice / Piwonicze, Biberschlag kolem 1558

Javory / Ahornhütten 1764–1769

Rapotice / Ropoticze, Rappetschlag kolem 1564–1599 (?)

Mlýnský Vrch / Mühlberg ?–1796

Dolní Příbrání / Szynetschlag, Unter Sinetschlag kolem 1569

Stříbrné Hutě / Silberberg ?–1881

Hojná Voda / Swata Anna, Wilhelmsberg, Heilbrunn kolem 1588 Jedlice / Göllitz zřejmě nedoložena Pohoří na Šumavě / Pohorzie, Buchers (1589) 1740–1777 Staré Hutě / Glashütten, Althütten 1589–1619 Nové Hutě / Neuhütten 1623–1700 (?)

Lužnice / Luschnitz 1673–1715

18

Janovy Hutě / Johannesthal 1777–1843 Terčí Huť / Theresienhütte 1784–1798 Jiříkovo Údolí / Georgenthal 1786–1910 Pavlína / Paulina 1790–1851 Bonaventura / Skelná huť 1794–1870 (?) Černé Údolí / Schwarzthal 1838–1903 (?)

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Petříkův mlýn

MLÝNY 19

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

J

en na Petříkovsku bylo už před rokem 1379 nejméně osm mlýnů, a to tehdy nejen neexistovalo žádné Petříkovsko, ale vlastně ani žádné jiné významnější osídlení oblasti.

První mlýny byly zpravidla dřevěné stavby u jednoduchých jezů či jen přírodních peřejí. Na ležatý talíř připomínající nezakrytou primitivní turbínu proudila šikmo ze strany voda, která kolo roztáčela. S ním se točila svislá hřídel, na níž byl nad pevným mlýnským kamenem přidělán na hřídeli další kámen, který se s mlýnským kolem dole otáčel a mlel obilí. Bylo to zařízení neefektivní a v podstatě neregulovatelné, proto bylo brzy vytlačeno mlýnským kolem horizontálním, tak jak je známe z pohádek. Pokud byl dobrý spád, dopadala na něj voda svrchu. Když byl naopak spád malý, ale s dostatkem vody, roztáčel její proud kolo na jeho dolní straně.

Takhle to vydrželo stovky let. Známé klapání mlýnů pocházelo od čističe obilí, vytřásadla zvaného hasačert, vlastní mlýnské kameny slyšet není.

Postupně se přidávaly další stroje zajišťující lepší čištění obilí, mletí mouky podle druhu obilí, třídění mouky, a také odsávání nebezpečně hořlavého moučného prachu.

Mlýn Lospecen

20

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Štiptoňský mlýn (Sassmannův) – Štiptoň u Nových Hradů

Všechny tyto stroje poháněl pouze zdroj síly mlýnského kola. Proto měly větší mlýny nejprve více kol, později jedno velké výkonné kolo, pohánějící takzvanou transmisi, hřídel pod stropem, z níž se nasazováním plochých řemenů připojovaly stroje pod ní. Vrcholu dosáhla tato technologie na přelomu 19. a 20. století v takzvaném uměleckém či amerikánském složení. To už byly mlýnské kameny nahrazeny mlecími válcovými stolicemi. Všechny stroje tehdy zabíraly čtyři podlaží a mnohé mlýny kvůli tomu byly přestavovány, dodnes je můžete zvenčí poznat. Kompromisem bylo složení poloumělecké, také zvané české.

Slova „kompromis“, „poloumělecký“ a „český“ v jedné větě…

K tomu v první čtvrtině 20. století přibyly do mlýnů turbíny. Někde nahradily mlýnské kolo, jinde byla obě zařízení vedle sebe. Mlýnské kolo často pohánělo i pilu, transmise či turbína pak mnohde poháněly kovodílnu s brusy a soustruhy a vyráběly elektřinu, někdy i pro veřejný rozvod. Tím se z mlýnů stávala technologická centra oblasti.

Mlýnská kola mívala výkon většinou kolem dvou až třech koní, souhrnný výkon všech mlýnů na Stropnici byl zhruba sto koní, tedy výkon jednoho moderního auta.

21

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Peškův mlýn (Štojdlův) – u Borovan

22 Mikšálů mlýn (Nesměňský, Jirkalův) – pod Nesmění

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Putzmühle – pod Klením

23 Nový mlýn (Hof Mühle) – Pašinovice

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Nicméně to spíš než dnešní pokrok dokazuje efektivnost tehdejšího řešení, kdy technologie o výkonu jen o málo větším, než má dnes stolní robot, dokázala pohánět zařízení mlýna o čtyřech podlažích.

V životě mlýnů byly neblaze důležité dva od sebe dosti vzdálené okamžiky. V roce 1591 byly mlýny rušeny v rámci takzvané rajonizace. A pak po tři sta šedesáti letech v roce 1951 byla většina mlýnů zrušena rozhodnutím vlády. Mlýny byly navíc mnohdy vyvlastněny a ti mlynáři, kteří se bránili, byli coby „vesničtí boháči“ odsouzeni.

Mletí mouky převzaly nové velké mlýny s elektromotory.

V historii je v povodí Stropnice doloženo nejméně šedesát mlýnů, víc než polovina z nich mlela ještě v polovině 20. století. Většina mlýnů po zákazu mletí zanikla a zařízení bylo rozebráno či podlehlo zkáze.

Výjimkami jsou třeba nepřístupný Pešlův mlýn, zřejmě jako jediný spojený s hamrem, Šimečkův mlýn s dochovaným uměleckým složením a hlavně Zevlův mlýn, kde je dokonce veřejně přístupná expozice zachovalé mlýnské technologie.

Mnohé mlýny byly naštěstí zachovány a někdy i krásně opraveny alespoň jako budovy.

Koudelův mlýn, Petřikov

24

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Žárský rybník

RYBNÍKY 25

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

26

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Smutný rybník

27

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

N

ovohradské hory s podhůřím mají zhruba 700 km2 rozdělených přesně napůl mezi povodí Malše a Stropnice. Malše a její přítoky netvoří žádnou rybniční soustavu, ani nemají velké rybníky, největší z nich je až devatenáctý v pořadí Kachní rybník na Černé. Téměř všechny významné rybníky a soustavy tedy patří Stropnici a jejím přítokům. Je tu 140 hospodářských rybníků, dalších asi 50 má plochu alespoň jeden hektar, celková plocha rybníků je zhruba 11 km2.

Pro naše rybníky není zažitý žádný společný název, vzhledem k blízkosti rybníků třeboňských jsou spíše považovány za jejich okraj. Historicky je to pravda, mnohé naše rybníky vznikaly za Rožmberků, měly společné stavitele a společně se na nich hospodařilo. Ale z hlediska vody a vodních cest spolu tyto dvě soustavy vůbec nesouvisejí. Může za to nenápadný hřeben, který se v mírném oblouku táhne v délce deseti kilometrů od Jakule po nevýrazný vrch Porubí u Jílovic. I přes svou nadmořskou výšku pouhých zhruba pěti set metrů mění tok Stropnice a zcela odděluje vody Novohradských hor od Třeboňské pánve. Právě před tímto prahem jsou naše největší rybníky.

Dlouhé hráze (Dolní velký rybník)

28

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Nakolický rybník

Největší Žárský rybník je nicméně o něco výš. Má 124 hektarů a je vůbec nejstarším rybníkem v Česku, založen byl již ve 12. století. Má umělý ostrov a je s panoramatem hor u nás určitě nejfotografovanější. Druhý největší je Byňovský s plochou 78 hektarů a skoro milionem kubíků vody. Jeho stavitelem byl údajně Štěpánek Netolický, a to roku 1521, rybníku tak bude brzy rovných 500 let. Ač leží u Stropnice, napájen je Vyšenským potokem, stejně jako Nakolický rybník nad ním, který je s plochou 52 hektarů třetí největší.

Dnes je rybník v Česku, až do roku 1921 byl ale v Rakousku, zemsky leží ve Vitorazsku. Také jeho stavitelem byl prý Štěpánek Netolický. Podle jednoho pramene se hráz rybníku roku 1518 protrhla, rybník by tedy byl starší než Byňovský. Nakolický rybník je na samém okraji povodí Stropnice, jen půl kilometru od jeho břehů už odtékají vody do Lužnice. Zajímavý je i Jakulský rybník, u nás jediný na území CHKO Třeboňsko, s 28 ha je šestý. Abychom měli výčet všech největších rybníků kompletní, čtvrtý je Borek u Lhotky, má 37 ha, pátý Dolní Velký (Dlouhé hráze) u Byňova s 28 ha, sedmý Hadlíř, 27 ha, osmý Olešnický velký rybník, 25 ha, devátý Lhoták, 22 ha, stejně jako desátý Kačák. Další čtyři rybníky za ním mají o hektar méně. Třináctý je Zevlův, kdysi Lesní rybník, je až 4,5 metru hluboký, bývala tu i plovárna, doložen je už před rokem 1390.

29

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Rozhodující pro naše rybníky je dílo Jakuba Krčína. Dnešní Bedřichovský a Janovský potok jsou i přes svůj název umělé stoky zřízené Krčínem pro napájení rybníků. Bedřichovský jich vytváří u Svéboh sedm, Janovský, vytékající z Žárského rybníka, víc než deset s celkovou plochou přes osmdesát hektarů. Od Štiptoně, kde se Janovský potok vlévá do Stropnice, přes Petříkov a Olešnici ke Lhotce jsou rybníky vzájemně propojeny tak složitě a důmyslně, že se v tom vyznají jen rybáři. Tahle naše největší soustava končí v místě, kde se Žárský potok vlévá do Stropnice, je tedy celá vymezena vodami, které vytekly z Žárského rybníka.

Dvě menší, ale krásné a významné soustavy jsou spojeny s kláštery.

Jediná na pravém břehu Stropnice je u Borovan, jsou to augustiniánské rybníky zbudované také Jakubem Krčínem. Na Svinenském potoku před jeho soutokem se Stropnicí jsou rybníky z dob cisterciáků, jeden z nich se jmenuje Job. Ale i na bezejmenných potůčcích může být nad sebou deset rybníčků, třeba Buková jich má dvacet sedm. Blízko hor, ale i tak je to svět vody.

Černý rybník

30

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Stropnice ve svazích Vysoké

STROPNICE 31

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

S

tropnice pramení v Rakousku na jižním sedle Vysoké (1 034 m n. m.) v nadmořské výši 890 metrů. Na prvních třech kilometrech ztrácí 250 metrů nadmořské výšky. V tomto málo známém úseku je tak nejstrměji klesajícím tokem Novohradských hor. Od Šejb přes Dlouhou Stropnici ke Stropnici Horní teče vesnicemi, kdysi hustě osídlenými, s dříve pečlivě obhospodařovanými pozemky, stejně jako bylo údolí pod Horní Stropnicí, kdysi s hamrem a třemi mlýny. To je dnes zatopené Humenickou přehradou. Vystavěna byla roku 1988, a i když má elektrárnu, její význam je vedle zásobování štipoňských sádek vodou hlavně protipovodňová regulace průtoku. Hráz má vysokou dvacet metrů, plochu 15,6 hektaru a je schopna zadržet přes 800 tisíc kubíků vody. Dílo je to potřebné a vlastně i krásné, což si ale každý nemusí myslet.

Hned pod přehradou je však údolí krásné určitě, dokonce se tak jmenovalo, teď ho známe jako Terčino. Je to jeden z prvních anglických parků v Čechách, zbudovaný na konci 18. století hrabětem Johannem Nepomukem Buquoyem a pojmenovaný po jeho manželce Terezii Paarové.

Humenická nádrž pod Horní Stropnicí

32

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Umělý vodopád v Terčině údolí

Známý je dnes hlavně umělý vodopád. Pochází z roku 1817 a je vysoký 10,5 m. Od roku 1949 je Terčino údolí Národní přírodní památkou, dnes má 138 ha.

Pod údolím vtéká Stropnice do kraje luk a lužních lesů. Vlevo se od ní oddělí umělý kanál vytvářející rybníky, ty ji pak budou provázet až ke Lhotce před Borovany. Ve Štiptoni každou zimu původní hospodáři pečlivě čistili přirozené koryto říčky, aby jarní voda mohla odtéct. Po jejich vysídlení Stropnička zarostla a začala se rozvodňovat. Při výstavbě elektrárny Temelín a v souladu s logikou své doby byl tok v rámci takzvaných rekultivací zregulován do úzké rovné strouhy. V dolní části byl roku 2014 naštěstí vrácen do koryta blízkého původnímu.

V Jakuli se pak Stropnička jednak stočí k severozápadu, jednak se částečně ukryje do lesů, přecházejících u Petříkova do otevřených blat a mokřadních luk. Většinou se nedá ke Stropnici ani přiblížit, takže nebýt leteckých záběrů, neviděli bychom, že tu meandruje jak horská řeka v rašeliništích. Před Borovany vytváří významnou národní rezervaci Brouskův mlýn. Vyhlášena byla roku 1991 a kolem Stropnice chrání na ploše 138 ha rozsáhlý komplex cenných společenstev vodních, mokřadních, rašeliništních a lučních. Jen ptáků tu prý žije na 65 druhů.

33

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Soutok s Malší, Stropnice je na fotografii vlevo

Za historickým Borovanským mostem se začnou nejprve zprava a pak i zleva přibližovat ke Stropnici stráně. V hlubokých údolích, provázena chatovými osadami, zůstane řeka až k soutoku s Malší. Těch osad je přibližně deset a celkem je v nich na tři sta chat. Zní to možná překvapivě, ale údolí chat jsou většinou krásná a představují v současnosti největší život u řeky.

Stropnice má zhruba patnáct větších přítoků, většinou zleva. Zprava jsou největší Veverský potok s délkou přes 9 km a potok Vyšenský přitékající z Vitorazska, který je dlouhý 11 km. Stejně dlouhý je poslední levý přítok, potok Pašinovický. Největším přítokem je zleva 30 km dlouhý potok Svinenský s dalšími svými přítoky, nejméně dva z nich jsou opravdu významné a krásné – Klenský a Keblanský Stropnice se vlévá do Malše u Dolní Stropnice. Její tok je dlouhý 54 kilometrů, povodí veliké 402 km2, je osmým největším tokem jižních Čech.

34

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Regulace Stropnice Většina toků Novohradských hor byla kvůli plavení dřeva na přelomu 18. a 19. století rozsáhle regulována. Projekt regulace Stropnice byl tehdy také připraven, ale nebyl realizován.

Přísně vnímáno jsou regulací i říční prahy. Dělaly se většinou pro zpomalení příliš rychlého toku. U nás jsou v oblasti Dlouhé Stropnice. Větší a významnější jsou jezy zvedající vodu pro náhony k rybníkům, mlýnům a hamrům. Stropnice sama přímo žádné rybníky netvoří, je na ní spíše jako kuriozita pozůstatek přehrazení řeky kvůli koupališti pod Borovany. Úpravy toků pro mlýny a hamry nepředstavovaly žádný nežádoucí zásah do toku řeky, náhony bývaly krátké a voda se pod mlýny vracela zpět.

Navíc to, že byl mlýn téměř na břehu řeky, neznamená, že jí byl napájen.

Až do poloviny 20. století se o Stropnici starali zejména hospodáři, kteří u jejích břehů měli pozemky. Řeka tekla ve svém původním korytě, někde tvořila i meandry. Zásahem člověka bylo každoroční čištění břehů a koryta od narůstajících dřevin a popadaných kmenů. Jarní velká voda tak mohla z větší části odtéct, v případě rozlití se pak zase rychle vrátit do koryta.

Odchodem původních obyvatel tato péče skončila. Zároveň se soukromé pečlivé hospodaření změnilo ve velkoplošné socialistické. Nečištěné koryto Stropnice zarůstalo, hladina vody se zvedala, velká voda nedokázala odtéct, okolní pozemky byly trvale podmočené. Do toho přišla výstavba jaderné elektrárny Temelín a dle tehdejších zákonů potřeba rekultivace neužívané půdy za tu elektrárnou zabranou. Pro Stropničku ve Štiptoni to znamenalo zasypání starého koryta a převedení toku do umělé stoky v technických parametrech odvodňovacího kanálu. Už tenkrát bylo jasné, že tento zásah byl mylný, nadto urychlil odtok vody v neprospěch níže ležících oblastí, zejména Petříkova.

Nedávno byla spodní část regulace odstraněna a bylo vytvořeno staronové koryto. I když síla přírody je veliká, zůstává zatím stále spíše umělým tokem. To, co se jedním rychlým zásahem zničilo, se teď zřejmě bude desítky let obnovovat.

Nicméně nelze zcela odmítat jakoukoli umělou regulaci toků. Bez ní by například nemohly téci městy či v blízkosti cest. Opačně se zdá být samozřejmé, že ponechání toku vlastnímu osudu je vždy dobré pro řeku a přírodu. Ale ani to nemusí být pravda. Například naše Stropnice byla po staletí obklopena zemědělskými pozemky. Jejich ponechání vlastnímu osudu může vést v ideálním případě k vzniku vzácných společenstev, jako je tomu v rezervaci Brouskův mlýn.

35

PETŘÍKOVSKÉ FENOMÉNY

Jinde naopak mohou narůst kopřivy, které dosud pestrý život u břehů zadusí, jako v části toku mezi Jakulí a Petříkovem. V neudržovaném korytě se zřejmě časem nahromadí překážky, zejména kmeny stromů. V případě opravdu velké vody jí budou odneseny a mohou způsobit níže po toku ucpání či dokonce zkázu mostů a zaplavení obydlených území.

Nejednotný názor budeme mít asi na přehradu Humenice. Jsme spíše nakloněni tomu, vnímat tyto betonové stavby socialismu jako necitlivé k přírodě. Humenická nádrž zatopila polovinu hlubokého údolí pod Horní Stropnicí a byly kvůli ní odstraněny či zatopeny pozůstatky staletých mlýnů. Nicméně vedle toho, že přehrada vyrábí elektřinu, je zásobárnou vody pro štiptoňská sádka a hlavně účinným regulátorem toku Stropničky při velké vodě. A k tomu je krásná, což je samozřejmě kritérium relativní, každý ho asi vnímáme jinak.

Nicméně bychom si měli uvědomit, že námi dnes obdivované historické stavby byly ve své době také něčím novým a že i tehdy tyto stavby byly jizvou v krajině.

Ostatně právě regulace toků pro voroplavbu před dvěma stovkami let byla tak rozsáhlým zásahem do krajiny, že ho už nic dalšího nejen nepřekonalo, ale dnes by ani nebyl možný.

Borovanský most

36

EVROPSKÁ UNIE

Rakousko-Ceská republika Evropský fond pro regionální rozvoj

EVROPSKÁ UNIE

Rakousko-Ceská republika

V rámci projektu „Grenzenlos Radfahren am Grünen Band Europa“ (Schválený projekt přeshraniční spolupráce INTERREG Rakousko – Česká republika, GrenzRad ATCZ41) vydalo Sdružení Růže, z. s. p. o.

vropský fond pro regionální rozvoj