14
Budějovický majáles
con tent edi tor ial
Jan Flaška fejeton
Denisa lehocká
5 10
Když psychedelie hýbala rockem
festivaly
13 17
N
ení třeba vám připomínat, že se kolem nás všech začíná rozmáhat teplejší část roku. Ačkoli tomu počasí moc neodpovídá, veřmě, že i když velmi, velmi pomalu, jistě se tak stane. Aspoň jsme v prvních květnových dnech mohli být rádi, že se Majáles konečně po těch dvanácti letech poučil a znovu nepokoušel tolikrát prokázané špatné počasí začátku tohoto měsíce. Teď už nám zbývá jen doufat a přát si, aby si s sebou Majáles nevzal děšť, hromy a blesky na nový, pokusný termín. A když už jsme u něj, tak vám s potěšením můžu říct, že jsme zjistili pár novinek, týkajících se tohoto očekávaného svátku kultury v Českých Budějovicích. Na oficiálních stránkách toho zatím moc nenajdete, ale na našich stránkách už si můžete něco málo o nadcházejícím ročníku přečíst. A máme pro vás i pár doporučení na bližš i vzdálenější festivaly, které stojí za pozornost, leč se jim jí mnoho nedostává. Především vám, kteří hledáte o něco méně než dvacet stageí na padesáti kilometrech čtverečních, bychom doporučili návštěvu. Můžete ji případně spojit i s poznáváním místních koloritů, jelikož vás tato cesta možná zavede do končin, o nichž jste ani nevěděli, že existují. A pokud se necítíte na žádné velké cesty do neznáma, můžete zůstat ve městě a obejít třeba galerie, jelikož právě ony v následujících týdnech mají mnoho co nabídnout.
MILK&honey Editor: Gabriela Bošková | Writers: Natalie Czaban, Jan Flaška, Cyril Nováček, Ricardo Picante, Zdeněk Brdek, Olga Krupauerová | Photo: Nika Brunová | Design&production: Pavel Jaloševský | Mascot: Oliver Mann Chcete-li nám přispět článkem, chcete-li s námi polemizovat, chcete-li nás podpořit inzercí, kontaktujte nás na redakční mail mnh.magazine@gmail.com.
5 01
2
Nedotýkat se, prosím T
Zdeněk Brdek
S
amson z kašny na náměstí Přemysla Otakara II. oblečený do dresu hokejového Motoru se nedávno docela stal tématem českobudějovické kulturně-společenské scény. Psalo se o něm v médiích, „diskutovalo“ a komentovalo se na sociálních sítích, snad i v hospodách na to občas přišla řeč. Překvapivé se to může zdát pouze v prvním okamžiku – probírat by totiž bylo záhodno závažnější lokální kauzy. Jenže městský symbol v centru centra navlečený do žlutého trikotu bil zkrátka více do očí. Bezprostřední reakce těch poněkud kulturněji založených vyznívaly vesměs kriticky, řada lidí byla vysloveně pohoršena nekulturním zacházením se známou památkou. Někdy bylo cítit až jakési rozhořčení ze znesvěcení (vždyť vysokou kulturu znevážil nízký sport), jako by bylo překročeno nějaké odvěké tabu. Evidentně bylo dotčeno cosi velmi podstatného pro identitu budějovických obyvatel, jeden z jejích stavebních kamenů.
Pravděpodobně to bude tím, že jsem si svou budějovickou identitu začal utvářet až v průběhu vysokoškolských studií (a nejsem tedy „pravověrný“ Budějovičan), nicméně vnímal jsem celou záležitost opačně. Přišlo mi to jako svěží výraz živého pohybu uvnitř městského organismu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zásah krátkodobý a riziko poškození kopie sochy během navlékání dresu bylo za současných technických
možností vskutku minimální, považuji toto gesto za časově specifickou aktualizaci městské dominanty. Radnice akci povolila jistě i kvůli zisku „politických bodů“, ovšem iniciátory byli hokejoví fanoušci prožívající emotivně baráž o extraligu. Impuls tedy vzešel od nemalé skupiny obyvatel města, která nějak chtěla manifestovat svůj patriotismus. Biblický silák ve sportovním úboru je spojením dvou symbolů Budějovic, chápal jsem jej jako autentickou intervenci do veřejného prostoru, jako odraz toho, že lidé prožívají nadšení, prožívají ho ve svém městě a mají chuť to dát najevo. Je přeci fajn, když město něčím žije – byť to úplně nemusí být má emoce. Z nedotknutelných ikon se stávají zatuhlá dogmata nebo zaprášené starožitnosti. Myslím si, že ikon je proto třeba se pomyslně dotýkat, vždy znovu jim vdechovat konkrétní smysl, spojovat si je s konkrétním zážitkem, užívat je v každodenním životě. Oblíbená košile, k níž pociťuji silný vztah, má podle mě větší význam, když ji nosím, než kdyby zůstávala zbožňována v šatníku.
Nejlepší reklamní poutač
4–5
únor 2015
T
Ondra Brynych
H
ele, mně je hokej celkem ukradený. Z útržků rozhovorů a všude číhajících titulků mi samozřejmě neuniklo, že hokejový klub sídlící v mém městě bude soutěžit o postup do nejvyšší soutěže. Manažeři a hráči si asi můžou přivydělat, diváci možná uvidí kvalitnější produkci. Jsem Budějčák, patriot, Sokol, angažovaný skorointelektuál a kdoví, co ještě. Ale nevidím důvod, proč by mě, a zbytek tiché většiny, něco takového mělo zajímat. Týká se to jen těch, co v tom mají byznys, a těch, co je to baví. Proč by to mělo mít cokoliv společného se vztahem k městu? Někdo rád kouká na Šlágr TV, dělá to z něj Jihočecha? „Kéž by nám Pán Bůh všeliké to
vlastenčení z huby do rukou vraziti ráčil!“ (Karel Havlíček Borovský). Fanoušci pod vlivem davu, který se občas rozroste (když se nedaří, „praví fans“ si stěžujou, jak nikdo nechodí), mají dojem, že jsou patrioti. Že reprezentujou město. A dávají to patřičně najevo. Vliv „davové psychózy“ na mentální modely je tak silný, že i z lidí jinak schopných kriticky myslet se snadno stanou „pomalufašisté“. Člověk se pak až bojí stát stranou (což pak oponovat!), protože „kdo neskáče, není…“ A není nic horšího než nebýt, když „všichni ostatní“ jsou. Sorry, nejsou. Ale to je trochu jiné téma. O hokej tu nejde. Tyhle akce jsou bohužel vrcholem společenského života ve městě. A tak se tam i dělá politika a byznys. Věřím, že myšlenka vyvěšení dresu na kašnu byla upřímná, ale na konci byl jen politický akt.
Je mi celkem fuk, co na kašně visí. I kdyby to byl sokolský prapor, tibetská vlajka nebo fotka našeho prezidenta. Celkově ta kašna ani není nic extra (upalte mě, kacíře!). Nejsem ten typ, co by hlásal posvátnost památek. Vadí mi, jak a proč je možný něco pověsit do středobodu města. Když den na to někdo posprejoval kašnu a radnici, byl to málem hrdelní zločin. To, že sprejoval týdny všude kolem, nikdo moc neřešil. Nechci si hrát na jasnovidce, ale pod vlivem určitých informací si troufám tvrdit, že nebýt oblékacího aktu, nedošlo by k tomu. Kašna, krom vody, bývala mimoděk cosi nedotknutelného. Resumé: Hokej je byznys a zábava (a zdaleka ne pro všechny), nedělejme z toho víc. Pověsit cokoliv na takové místo je nebezpečný precedens. Hodně to ovlivňuje. Kdo má mít tu moc?
O vlivu drobné
žoužele na umění
T
Jan Flaška / autor má nakročeno do redakce dětského časopisu
Z
nám vás: jste kulturní lidé. Žijete uměním. Nevynecháte žádný pořádný koncert, tykáte si se spisovateli, s choreografy i s režiséry, spíte s herečkami, věčně se opíjíte někde na vernisážích. Možná ale přicházíte do let, kdy vás už napadlo: Lze skloubit rodinný život, starat se o děti a zároveň se přitom věnovat umění? A já odpovídám: Ano, je to možné! Pokud tedy pod termín „věnovat se umění“ spadá i „jít s dítětem na dopolední loutkové představení O myšičce, která nechtěla nosit čepičku“. Takhle se věnovat umění ovšem můžete, až když máte odrostlejší děti, které už jsou schopné hodinu koukat na stárnoucí, obtloustlé herce, převlečené za myši. Máteli teprve malé miminko, které se každou chvíli budí, můžete na divadlo zapomenout úplně. Na druhou stranu, pokud milujete seriály, mám pro vás skvělou zprávu: každý film, na který se doma pokusíte podívat, se promění v mnohadílný seriál. Dokonce i jednotlivé díly seriálů se změní v samostatné seriály.
Vkus se krčí Když se stanete rodiči a v náručí chováte své děťátko, zpíváte mu ukolébavky (ve skutečnosti klasické pecky od Einstürzende Neubauten), svůj pohled upíráte do dáli, kde máte knihovnu plnou uměleckých publikací a poezie, a v duchu si plánujete, jak se tomu drobečkovi stanete průvodcem ve světě umění a arbitrem jeho dobrého vkusu. O pár let později je váš byt zavalen svítícími a hrajícími plastovými meči, růžovými poníky a neumělými kresbami bagrů a princezen a z reproduktorů jede už po sedmadvacáté za sebou stejný samohrajkový dětský hit. Vy při tom tančíte mezi kostičkami lega s dítětem, převlečeným za motýla, a LÍBÍ SE VÁM TO. Váš vkus se zmateně krčí kdesi v koutě mezi mluvícími dinosaury a blikajícími tykadly.
Čtyři typy tvůrčích rodičů Nové dítě vám změní nejen vaši představu o tom, co ještě snesete mít doma. Patříte-
-li k tvůrčím typům, připravte se na to, že bude zasažen i váš tvůrčí proces. Udělal jsem si takový malý výzkum a zjistil, že existují v zásadě čtyři způsoby, jak rodiče-umělci reagují na novou životní situaci. / První typ rodiče pozmění žánr svých děl. Např. spisovatel, který dříve psal fundované, rešeršemi a praxí podložené historické epopeje, nyní píše fundované, rešeršemi a praxí podložené články na mimibazar. Mnoho rodičů takový prudký přechod nezvládne, propadne beznaději a v zoufalství začne psát dětské říkačky a pohádky, čímž za sebou nadobro zavře dveře příčetnosti. Většina z nich dříve či později skončí v blázincích nebo v redakcích dětských časopisů. / Pro druhý typ rodiče je jeho tvorba natolik vzácná, že mu v ní nějaké jeho děti nemohou zabránit. Jeho guruem je filozof Jean-Jacques Rousseau. Ten svých pět dětí lišácky rozdal do sirotčinců, kde se jim povedlo zemřít na podvýživu, díky čemuž Rousseau získal čas k sepsání svého zásadního díla „Emil aneb O výchově“, v němž ostatním radí, jak správně vychovávat děti. / Třetí typ rodičů se snaží věnovat dostatek svého času rodině, aniž by přitom dělal kompromisy ve své umělecké tvorbě. Potomci těchto lidí pak dospívají v plnohodnotné osobnosti, co píšou vlastní životopisy, které začínají větami typu „Svého věčně zaměstnaného otce si vlastně ani nepamatuji. Jako by s námi ani nežil...“ / Čtvrtý typ rodičů jsou fejetonisté. Pro ty je jejich dítě nevyčerpatelnou studnicí témat k fejetonům, které se asi tak po druhém z nich začínají opakovat a nudit a fejetonista nakonec radši přejde na dětské říkačky.
Rozbor velikánů Stěží je náhoda, že takoví velikáni české literatury jako Karel Čapek, Bohumil Hrabal, Václav Havel, Josef Škvorecký či Milan Kundera nedisponovali vlastní žouželí. Přemýšlel jsem, jak by se asi změnila jejich tvorba, kdyby měli děti. Představte si třeba romány Milana Kundery, rodiče tří dětí: Žer (1967) – dětská kuchařka s návodem, jak krmit batolata Směsné látky (1970) – popis dětských her s důrazem na kašičky z písku, bláta,
hovínek a vůbec všeho, co se povaluje vedle pískoviště Válčí na rozloučenou (1972) – drama, odehrávající se před odchodem z domu, kdy si dítě odmítá nazout botičky Život je jinde (1973) – název zůstává, obsah se mění: novela o tom, jak se změnil život rodičů po narození dětí Kniha smíchu a říkanek (1978) – pro nejmenší čtenáře Nesnesitelná lehkost bití (1984) – příručka pro výchovu dětí předškolního a mladšího školního věku Nestravitelnost (1990) – horor ze školní jídelny Poslední romány by nevyšly česky, jejich názvy by zůstaly původní a tvořily by tetralogii, jakýsi Bildungsroman o čtyřech knihách: Pomalost (La Lenteur, 1995) – šestisetstránkový román o tom, jak si dítě uklízí hračky před spaním Totožnost (L‘Identité, 1998) – hlavní hrdina dosahuje patnácti let a konečně získává občanský průkaz Nevědění (L‘Ignorance, 2000) – děj se týká školní kariéry hlavního hrdiny Oslava bezvýznamnosti (La Fête de l‘insignifiance, 2013) – hlavní hrdina dospívá a uvědomuje si své místo ve světě
Je zkrátka nepochybné, že takový Kundera-rodič by psal úplně jiné romány než Kundera dětí prostý. Jenže by nenapsal nikdy nic, kdyby se svým milujícím rodičům vůbec nenarodil a oni ho – ještě jako docela malého Milánka – nebrali na dopolední loutková představení.
How to talk about politics In the Czech Republic T
Natalie Czaban
F
Matúš Zajac
(without losing friends and offending people)
6–7
únor 2015
W
hen I was about 25 I made a very sensible adult decision. No more politics talks with friends. I was tired of debates which felt like a Monopoly game. Once they began you had to step through every one of the same old opinions, hitting the same old stops and ending nowhere. Unless you „won“ which meant everyone else got angry and stormed off before you. I have, however, noticed that people here in Budějovice have been talking about “politics” a lot recently, whether it be the angry responses to the US Convey passing through the Czech Republic last month or the ever-raging arguments about Islam, what it is and how Czechs feel about it. Even I have started talking politics again. So, determined to do it right this time, I am going back through my political history, revisiting the people I have talked to, remembering what we talked about, how it ended, and if ANY of it ever came to anything positive.
Here we go.
1. My first introduction to talking about politics was back in secondary school in England. But I know for a fact my style hasn’t changed much. Then, like now, I pretty much always argued the Devil’s advocate (deliberately arguing the opposite of what the other person says). Normally because the other person’s tone of voice irritated me and I hated being preached at. It was not a very grown-up approach but it also is not an uncommon one. I fear much of the political debate I hear around me now is from people trying to shout their way out of somewhere they don’t want to be. And saying a lot of things they do not actually believe in order to do so. I remember our first proper discussions at my secondary school where ALL the stupid unthought-out prejudices flowed from me like dirty dam water. About feminism, class, politics, political correctness. War and peace. You name a topic, I had stupid, badly thought-out opinions. But we were lucky
back in school that we had a teacher willing to let “work through” these arguments, meaning to move through them and come to something better beyond. If you simply scratch the surface of a debate, normally what first comes out is a lot of clichés and stereotypes. Sometimes just by saying these things you realise how silly they sound. I really think that by letting us get these stupid initial opinions out of our system our teacher allowed us to move on to more intelligent, critical thinking. If I had never been allowed to voice my teenage opinions, or hear intelligent, calm opposition to them, I might still be stuck with them now. So please, when you meet someone who has what you think is a stupid opinion, try not to laugh at them or shout them into silence. Let them say it and talk it through calmly. Maybe they will then part with it forever. 2. STUDENT LIFE back in Edinburgh meant endless discussions about everything, large and small. But
ABY TI NA PARTY NEDOŠLA ENERGIE
throughout them all I never ceased to be amazed at how boring political arguments can be despite how much passion is involved. Honestly, if I saw two friends exchanging that level of emotion about who last did the washing-up I would find it more engaging. In such discussions there is always real definite human stuff going on. In fact, I did live for 5 years in an Edinburgh student household where deep agonising discussions about cleaning and the washing-up were quite frequent. From these arguments, I learned a lot about people and how to work together and what makes that impossible or possible. Much more than from all those heated tense debates about the Gaza Strip. Which were BORING. How can something so important be so boring? I think it was Carl Rogers who said that as a psychoanalyst he interpreted his own boredom when talking to a patient as a signal that they were not talking about the real issue, that they were hiding from something real. I don’t want to claim that political discussions are just a facade for talking about our own problems. But I do think that the boredom comes from people stating facts and statistics when they really want to be expressing emotions. Fear comes from having something we value and want to protect. When other people laugh at our fears, say we have been manipulated by the media or call us an idiot, fascist or racist for having those fears that does not help. Anger in general comes from protecting values important to us. If someone tells us that our anger is unacceptable then it feels like they are saying the things we care about do not matter. Unfortunately, we channel that pain back into the event, the news story, the debate. And fight bloodily with each other in the process. 3. Which brings us to LAST WEEK, when I found myself, to my horror, in an English lesson which had taken a wrong turning and looked dangerously like heading towards a full on debate about Israel/Palestine. Now, you might imagine that as a teacher I would be delighted to have a proper discussion raging rather than conversing about the weekend or the weather. Except that I have played the Monopoly game that is the I/P debate many a time with many different types of people and it has never ended without: someone crying, someone storming out and a lot of incorrect use of historical terms such as fascist, Nazi etc. It is a topic that really tends to drive people deeper into their own beliefs. And they suddenly discover that the other person really is a total swine (no matter how pleasant they had seemed during the previous decades of friendship). So, in my English class, we successfully headed the debate off into a safer direction. Anger Management - 10/10 (conflict avoided). Engaging with the problem - 0/10. Which suggests I haven’t progressed very far. It is good and challenging that we are talking more about politics in Budějovice but I worry that so far the movement against Islam or discussion about the US convoy has caused more hate, misunderstanding and division than intelligent thought and learning. There has to be a better response to political disagreement than deleting people you don’t agree with from your Facebook friends (which is the modern equivalent of spitting on them in the street or throwing a glove at their feet). I don’t think the answer is just not talking about it. But neither is it knocking bloody holes in otherwise healthy friendships because of arguments about things so far from our daily lives. This stuff is not worth losing mates over. Especially seeing as you are probably both arguing about different things anyhow. Watching the news nowadays is so traumatic it sets off different pains in everyone. Maybe trying to work out what the other person is really most wounded about and what they are really protecting before the argument starts would help to keep up to the facts and from hurting each other.
CLUB MATE
JEDINEČNÝ PŘÍRODNÍ ENERGY DRINK
CLUBMATE.CZ
Kdo je tady gentleman? aneb Zoufalá obhajoba jednoho novináře T
M
ěli jsme všichni dost času si všimnout, že jednou z nejsilnějších stránek prezidenta tohoto státu je strhávání pozornosti na svou osobu. Když mluvil o sociální separaci handicapovaných, moje útroby se bouřily, nicméně v této problematice nejsem zběhlá, tudíž se k ní nebudu vyjadřovat. K [pazi] nebylo potřeba se vyjádřit, neboť to za nás za všechny udělaly sociální sítě. Avšak po šesti letech snah proniknout do mediální struktury a nálad období těsně předcházejícího Protektorátu Čechy a Morava mi dovoluje prezidentovi oponovat v jeho na cti utrhačskému tažení proti jednomu z nejgalantnějších novinářů tohoto období.
8–9
únor 2015
Krátká historická procházka Když se pokusíte hlouběji ponořit do obdodí tzv. druhé republiky, tedy období od uzavření Mnichovské dohody do vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, lehce přijdete na to, že ono tak často omílané rčení „zoufalá doba vyžaduje zoufalé činy“ zde nabývá děsivě absolutních rozměrů. Vynechám-li tisíckrát odříkanou pasáž o zničené národní cti a hrdosti, která již získala hrůzně patetický rozměr, dostanu se k jádru problému této země v této době. Československo se ocitlo v naprosto neočekávané vládní, morální a především hospodářské krizi. Přímí viníci tohoto stavu byli ve svých vlastních státech přivítání s ovacemi a velkou pompou jako zachránci světového míru na dalších sto let a pro Československo se na značnou dobu stali nedotknutelnými. Jak je každému zjevné již od dob základního vzdělání, historie je plná paradoxů, které se s odstupem času stávají mnohdy úsměvnými. A tudíž jediný, kdo tady zbyl, komu se zborcený hrdý český národ mohl vyplakat na rameni, bylo paradoxně Německo, které se více méně zavázalo žít s českým národem po zbytek trvání tisícileté Třetí říše v míru a harmonii. A tak onen hrdý český národ, který z ampliónů vykřikoval hesla o poučení se z chyb předchozího režimu a falešných dohod, naivně uvěřil ústní dohodě s Německem.
Otázka čistých štítů Avšak já zde nechci napsat přednášku o historických faktech, už jen proto, že považovat něco za historický fakt či, chcete-li, historickou pravdu je zcela zřejmým
popíráním skutečnosti. Nicméně rozmrzele přijímám, když znám určité skutečnosti, jimiž někdo manipuluje jen proto, aby na sebe strhnul pozornost, jelikož už se nějakou dobu neobjevil na stránkách novin pro něco nesmyslného. Po prostudování tisíců stránek dobového tisku (nejen obsahu Přítomnosti, z něhož bych vytahovala články s inkriminujícími titulky) můžu naprosto klidně prohlásit, že jsem nenašla jediného novináře této doby, který by si nepošpinil svůj charakter nějakým více či méně demagogickým výrokem. A stejně tak se i po těch nekonečných hodinách bádání cítím zcela oprávněna říct, že je všechny vlastně naprosto chápu, jelikož zachovat si tvář, když ji ztrácí celý svět kolem vás, vyžaduje tolik vnitřního odhodlání a pevného charakteru, kterým se může pyšnit jen málo z nás. A to, prosím, ani zdaleka nežijeme v době, která by se zmítala v tak rozsáhlé krizi, jako tomu bylo mezi lety 1938 a 1939. Faktem zůstává, že i kdyby Peroutka napsal, že Hitler byl gentleman, nebyl jediným z tehdejších českých novinářů, byli takoví, kteří neviděli jinou možnost, než se dát stejnou cestou, kterou vykročilo Německo. Oproti nim měl Peroutka jasno v tom, že totalita v našem prostředí nemůže fungovat, tudíž je potřeba zachovat aspoň zdání demokracie, která měla v českém prostoru sice krátkou tradici, nicméně touha po ní provázela tento národ už po desetiletí. Loajálnost k Německu byla všeobecně skloňovaným tématem, přičemž úniku z něho nebylo a jediným logickým vyústěním bylo praktikování této teorie. Jen blázen by si mohl myslet, že si náš stát a jakýkoli jeho mluvčí mohl dovolit hlasitě nesouhlasit s Německem, když přes milion československých občanů se přes noc stalo obyvateli Třetí říše a jediný, kdo měl moc a vůli garantovat hranice zmrzačeného území, byl právě náš největší soused.
Co všechno obětovat? Ačkoli hesla na způsob „za svobodu stojí zemřít“ a „ za svobodu se musí bojovat do posledního muže“ zní sofistikovaně a vzněšeně v době, kdy svoboda viditelně ohrožována není, stejná hesla v letech 1938 a 1939 mohla být impulsem k pomyslnému (možná i doslovnému) podříznutí krků milionu Čechoslováků. Tudíž většina novinářů se z čistě strategických důvodů uchýlila k tiskové obezřetnosti. Nehledě
Gabriela Bošková
na to, že po zvolení prozatímní vlády v čele s vojenským generálem začala fungovat tisková cenzura, která případnou společenskou diskuzi na protiněmecká témata rázně utnula hned v počátcích. Peroutka se možná mohl vyjdářit o Hitlerovi jako o muži s rysy gentlemanství, ačkoli si takového článku nejsem vědoma, ale to nebyl výraz kolaboranství, to nebyla snaha o oportunismus. Ti, které celý svět nazýval v dané době gentlemany, prodali Československo levně v naivní víře, že tím zachrání celosvětový mír, ačkoli již krátce poté bil do očí fakt, že tvrdě narazili a selhali. Oproti tomu Hitler se rozhodl garantovat nové hranice federativního státu za podmínky, že se Česko-Slovensko stane neutrálním státem a tichým, loajálním partnerem. A ačkoli zde byly prognózy, že ani tento stav dlouho nevydrží, ani ten nejodvážnější politický analytik si nedovolil (nebo prostě nechtěl) předvídat, že se nakonec stane, co se stalo.
Diskuze nepřípustná Otázka tudíž není, zda Hitler byl či nebyl gentlemanem (a odpověď na ni je nakonec zcela jednoznačná). Ani jestli Peroutka byl či nebyl sympatizantem nacismu, jelikož pak bychom museli považovat za nacistu každého druhého Čecha žijícího v této době. Správnou otázkou je, z jaké pozice může někdo soudit izolované mediální výroky jednoho autora v době takto složité, která usměrňovala novinářské výroky tiskovou cenzurou? Zásadním problémem této kauzy je právě fakt, že žádný z Peroutkových výroků nelze popřít (až na onen zjevně neexistující článek). Situace a směr doby přímo kázal vyjadřovat Německu a jeho režimu podporu, nebo se proti němu aspoň agresivně nestavět a neútočit na něj. Jediné, co lze popřít jsou interpretace těchto výroků, přičemž to je úkol téměř nadlidský. Problém tištěného slova tkví právě v tom, že se ihned stává platformou pro libovolné interpretace a jeho autor, i kdyby stále živ a zdráv, s tím jen málokdy něco nadělá. Jediným možným způsobem, jak se s tímto nařčením tedy vyrovnat, je diskuze, jíž ovšem hlava našeho státu ukázala se nebýt příliš otevřená. A tudíž musíme žít nadále s vědomím, že holt máme prezidenta, který na sebe rád strhává pozornost, rád si vymýšlí nesmyslné kauzy, které si nedokáže ani obhájit a který by byl radši viděl milion krvácejících krků, než by připustil, že někdy si opravdu „zoufalá doba žádá zoufalých prostředků“.
Denisa Lehocká dieťa alebo stvorenie, tvor
tvor a tvorba vzor a vzdor
objekty ako tvory, deti
sloboda a rád (stereotyp, rituál)
láska a seba-láska
ty si rodič a sám si dieťa
DÍTĚ vernisáž 12. 5. 2015 v 18 hod Galerie současného umění a architektury Dům umění České Budějovice výstava trvá 13. 5. - 14. 6. 2015
Denisa is trying to defer meaning as long as possible in her process of production. She has started to pay attention to those aspects of our daily life that usually fall through the cracks of the system of classification, ones with which tend to measure meanigful events Ruth Noack
Denisa Lehocka‘s work is a creative and harmonious clutter, lighter than air, yet grounded and keenly observant. Her installations are a sanctuary for the present moment. Katherine Kastner
Denisa je tak mnohovrstevná, že na to treba koncentráciu na hľadanie tých správnych slov, ktoré potom zložíš do zmysluplných viet podobne ako to robí ona v svojich inštaláciách.
Aristoteles v starovekom Grécku veril, že Boh nie je stvoriteľom vesmíru, ale že do neho vniesol iba poriadok. Ak chcete vidieť a zažiť aspoň na moment v priestore okolo seba, ako vyzerá ten “iba poriadok” v súčasnom chaose, vstúpte do kozmu Denisy Lehockej. Juraj Johanides
Denisa Lehocká pracuje s presnosťou Boris Ondreička
Do svých realizací integruje vše, co ji oslovuje, a pomocí rozličných médií, materiálů a předmětů vytváří své prostorové koláže, které nás zavádějí do poetického prostředí odrážející křehkost naší existence. Michal Škoda
Bílý provázek, kamen v převleku, vznášející se drapérie a jiné krásné, ale i tajuplné tvary, kterých si nevšímáme a které fungují bez jakýchkoliv slovcož aspoň pro mě bývá v umění nejsilnější. Eva Koťátková
Šéf baletu má úspěchy,
ředitel Jihočeského divadla ho nechce „Získal jsem pro Jihočeské divadlo ocenění, zval do Budějovic špičkové choreografy, přilákal na balet nové diváky. Co ještě víc? - Rozhodnutí ředitele Průdka nechápu, “ říká v rozhovoru pro Milk&Honey umělecký šéf baletu Jihočeského divadla Attila Egerházi o svém konci v Českých Budějovicích.
12 – 13
únor 2015
T
Olga Krupauerová
S
třídání na postu ředitele Jihočeského divadla bude mít zřejmě velkou oběť, novopečený ředitel Lukáš Průdek se rozhodl skoncovat s Egerházim , kterého do Budějovic přivedl v roce 2009 jeho předchůdce Jiří Šesták. Průdek zatím své čerstvé rozhodnutí neprodloužit příští rok Egerháziho smlouvu nijak obšírně nevysvětlil a to ani samotnému Egerházimu, který je spolu s většinou tanečníků v šoku. „Žádnou debatu jsme neměli. Argumentoval jediným slovem, že chce jiné umělecké pojetí baletu. Já opravdu nechápu, co je za tím rozhodnutím. Nikdy jsme neměli žádné osobní problémy. Nikdy mi sice nic neslíbil z jeho chování jsem ale nabyl dojmu, že se mnou pokračovat chce…” uvádí Egerházi. Pro tanečníky byla od něj
zpráva šokem: „Někteří plakali, nic takového nečekali. Byli jsme všichni v lehké depresi. Na jevišti ale nic vidět nebude. Jsme profesionálové, milujeme svou práci. Samozřejmě nás to všechny velmi zasáhlo.” Průdkovo rozhodnutí de facto zlikviduje baletní soubor, který Egerházi vybudoval. Drtivá většina tanečníků přišla do Budějovic právě kvůli maďarskému choreografovi. Úspěšný umělecký ředitel se podle Attily Egerháziho nemění a to ani tehdy, když se svým uměním zrovna netrefí do vkusu ředitele divadla. Egerházi argumentuje úspěchy a cenami, které baletní soubor pod jeho vedením získal: Cena Thálie pro sólistu Zdeňka Mládka, cena Divadelních novin za choreografii Ptáka Ohniváka. „V relativně krátké době šesti let jsme dokázali řadu úspěchů. Získali jsme přízeň publika, na druhou stranu jsme i veřejnost rozdělovali, to je v umění normální. Ale postupně, hlavně tuto sezónu jsem cítil, že jsme na dobré cestě. Byl jsem velmi šťastný.
Mojí motivací bylo získat i ty, kteří nám dosud nepřišli na chuť. Diváky vždy oslovuji dvěma způsoby - říkám tomu pilíře. Jedním pilířem je balet se silným příběhem jako Romeo a Julie, či Labutí jezero a druhému pilíři říkám taneční básně, i ty mají své stoupence. Považuji se za divadelníka, ne za choreografa.“ Repertoár baletního souboru Jihočeského divadla Egerházi zpestřoval i hostováním jiných špičkových choreografů: Petra Zusky, Jiřího Kyliána, Ruie Horty, Mária Radačovského. Na příští sezónu chystá Egerházi představení s houslovým virtuózem Pavlem Šporclem. „Považuji se za divadelníka, ne za choreografa. Dělám divadlo prostřednictvím tance - tanec je ale pouze na povrchu. Mým cílem je vždy najít nový úhel, vytvořit něco nového – nebaví mě dělat repliky. Pořádné publikum si chce odnést z divadla něco opravdového.”
psychedelie
Když hýbala rockem T
Gabriela Bošková
V
ášnivý sběratel autentických hudebních artefaktů z období 60. a 70. let Zdenek Primus do Českých Budějovic přivezl dosud nejrozsáhlejší výstavu dobových materiálů provázejících populární hudbu těchto let. Na následující dva měsíce se tedy prostor Wortnerova domu stane zprostředkovatelem unikátní barevné podívané, která zahrnuje nejen psychedelický plakát amerických autorů z oblasti San Francisca, ale poprvé se zde objeví i ucelenější průřez československým plakátem let 1962-1972.
Americko-československá paralela Právě v tomto aspektu se výstava Psychedelia zásadně liší od předchozích výstav Primusovy sbírky, ačkoli kontinuálně navazuje na už vzniklé projekty. Potenciální divák se nemusí obávat, že by nebyl schopen výstavu pochopit či sledovat, pokud se nedostal k předchozímu projektu Papež kouřil trávu. Psychedelia se prezentuje jako individuální, samostatný projekt, který ukazuje nejen vývoj hudebního plakátu ovlivněný dobou hippies a náladou 60. let, ale nabízí spojení plákatu a dalších prvků kultury, které ovlivňovaly nejen hudbu, ale i další aspekty života – knihy, časopisy a samozřejmě i přebaly desek. Unikátní na této výstavě je především možnost paralelně sledovat americký plakát období 2. poloviny 60. let a jeho ekvivalent v českém prostředí. Tato snaha vychází z osobní zkušenosti autora sbírky Zdenka Primuse, který při svých prvních návštěvách Spojených států na vlastní kůži zažil rozpadající se mýtus svobodných 60. let v Americe. „Když jsme si povídali, jaké to bylo tam, jaké tady, tak jsem zjistil, že to tam bylo úplně stejné. Taky byli pronásledovaní, taky se na ně plivalo. Byli biti, nebylo jednoduché se prosadit,“ vypráví Primus o rozhovorech s Američany, kteří tuto dobu prožili. Ačkoli je tato paralela založena především na společné zkušenosti kulturní perzekuce, v rovině designu plakátů se Psychedelia zaměřuje na to, co se dělalo v těchto prostorech odlišně.
Plakát jako dorozumívací kód V prostorách Wortnerova domu se nyní nachází kompletní sbírka autentického materiálu, kterou Zdenek Primus za posledních deset let dal dohromady. Tuto sbírku tvoří přes 1500 jednotlivých kusů, které ovšem všechny nejsou součástí výstavy. Ačkoli je výstavní prostor maximálně využit a lze jen těžko nalézt bílého místa na stěnách nebo prázdného rohu, mnoho materiálu muselo být vyselektováno, aby
výstava neztratila konzistenci. I přes to obsahuje výstava kultovní dobové záležitosti – v případě zahraniční produkce můžeme vyzdvihnout např. nezbytný plakát Woodstocku, z té tuzemské pak stojí za zmínku např. jedinečný plakát Blue Effectu, který si přivlastnil známé pop-artové ztvárnění hlavy Jimiho Hendrixe. Avšak nechybí ani méně známé kousky, které hrají neméně důležitou roli, jelikož seznamují diváka se specifickou dobovou estetikou, v níž vedle sebe nacházíme prvky secesní spolu s elementy z indiánské kultury. Stejně tak zde může divák poznat i jedinečnou úlohu, kterou zaujímalo písmo na dobovém plakátu. Stávalo se specifickým dorozumívacím kódem této generace a snadno tak oddělilo žádoucí publikum od neznalých outsiderů. Součástí výstavy je i psychedelický koutek v suterénu Wortnerova domu, který představuje zcela ojedinělé plakáty Victora Moscosa. Ten ve své tvorbě pracoval s představou pódiového osvětlení dopadajícího na plakáty, a tím měnící jejich statický vzhled. Primus o těchto jedinečných kusech své sbírky říká: „Když se na ně posvítí tím správným reflektorem, plakáty doslova tancují. Na to nemusíte brát drogy nebo si dát osm piv, tam zkrátka přijdete a v momentě se ocitnete úplně jinde.“ Právě písmo v tomto úseku výstavy hraje zcela jedinečnou roli, jelikož až v zde, uprostřed této světelné show, si divák všimne, jak charakteristicky se písmo na plakátu chovalo a jak se změnila jeho funkce z pouhého nositele informace na specifický grafický prvek.
Síla tkví v nostalgii Za touto jedinečnou výstavou stojí roky vášnivého a neúnavného cestování po západní Evropě a Spojených státech a snaha najít a získat ty nejunikátnější kousky. Jako každé šberatelství i toto je nejen časově, ale i finančně náročným koníčkem, který je spojen především s vnitřním uspokojením samotného sběratele. Nicméně Zdenek Primus pracuje na této sbírce nejen z určitého sentimentu, ale i díky nadšení, s nímž se setkával v procesu sběru materiálu. „Když jsem řekl, co mám v úmyslu, lidé mi šli na ruku. Kamkoli jsem přijel, ve Spojených státech, v Německu, v Dánsku i v České republice jsem se setkal s nadšením, protože jsem zamýšlel celebrovat jejich mládí. Ukázat něco, na co už spoustu lidí zapomnělo, nebo o tom ani neví,“ vypráví Primus své zážitky z pořizování materiálů pro svou sbírku. Bez spolupráce takového měřítka by tato výstava jen stěží vznikla. Její rozsah je úctyhodný, nicméně její hodnota pro starší i mladší generaci nezpochybnitelná.
Coming Soon To a Town near your village
Budějovický
14 – 15
únor 2015
Majáles
V posledních týdnech se Budějovický Majáles na sociálních sítích příliš přehlédnout nedal. Jejich facebooková událost doprovázená autentickým citátem Přemysla Otakara II. doslova vyžaduje pozornost. Nicméně, na koho se tento rok těšit, o tom nám toho zatím moc neřekli. Všechna komunitní šeptanda je tedy zatím zcela neoficiální. A proto jsem se rozhodla položit Majálesu několik otázek, abych utišila šeptandu a navnadila potenciální publikum.
J
ako už tradičně (až na jednu výjimku) proběhnou hlavní události Majálesu v pátek – 29. května – na Sokolském ostrově, tedy pouze do desáté hodiny večerní, jelikož pak se celé dění přesune do Gerbery, kde se uskuteční afterparty open-airu. Pokud se ptáte, proč zrovna Gerbera, ten socialistický panelák přetvořený na kulturní prostor, pak vám na tuto otázku jednoduše odpovídá tiskový mluvčí Budějovického Majálesu Martin Pikous: „Je to přesně v duchu naší filozofie ožívání města.
Tomu odpovídá i výběr místa pro páteční afterparty, nebo lépe řečeno pokračování open-air programu. Než aby nás ten prostor odradil, vzali jsme to naopak jako výzvu.“ Během tohoto dne, včera a noci se na těchto několika místech objeví pro příklad následující kapely: Groovin´ High, Carpet Cabinet, DVA, Kieslowski, Adrian T. Bell, Gagarin, Middlemist red, Subject Lost, Noisy Pots, Kyklos Galaktikos, WWW+special guest, Amsterdam, Alyaz B2B Tuco nebo Salute. Přičemž posledně jmenovaný počin je pro Budějovický Majáles jednoznačným headlinerem, kterého by si dle jejich vlastních slov neměl nikdo nechat ujít. Avšak profesionální hudebníci nebudou chybět ani v programu přes týden, což je nespornou výhodou pro vás, studenty, kteří se na pátek chystáte zpět do svých vzdálených domovů za jinými radostmi života. Během večerů v pracovních dnech váš sluch oblaží třeba kapela Kalle, která tento rok získala žánrového Anděla za alternativní hudbu. Ať už Andělům věříte nebo ne, tuhle kapelu byste opravdu neměli propásnout. A dále na Sokoláku můžete potkat DIV I DED, Manon Meurt nebo „pro starší ročníky“ přitažlivého Jířiho Schmitzera. Ovšem to není jediné, co se ve městě bude dít během celého týdne. Martin Pikous mi prozradil následující: „Určitě nesmím opomenout ani středeční Numberhous, který letos s Aid Kidem a dalšími rozjede party v bytě nad Měsícem ve dne. Hudbě ale neuniknete ani v autobusech. Městem bude zase projíždět majálesová linka a v ní Vees, John Wolfhooker, The Duffs, Quiet, Aid Kid a další.“ Pokud jste fanoušky něčeho alternativnějšího, ostřejšího, nebo prostě máte rádi komorní klubovou scénu a velký open-air neuspokojí vaše choutky, pak je pro vás jako každý rok přichystána Dark Side of Majáles, která bude k navštívený ve všech klubech po městě. Stěží bych vám vyjmenovala kapely, které vás na těchto místech budou těšit, jelikož odpověď na tuto otázku zněla následovně: „Ani bych je nezvládl jmenovat, bude opravdu z čeho vybírat.“ Výběr je tedy na vaší svobodné vůli, ale zřejmě neprouhloupíte, když si během týdne dáte malé Tour de Club. Ovšem už z předchozího seznamu kapel je vcelku zjevné, že i mimo kluby vaše srdce zaplesají. Jak ostatně dokazují minulé ročníky Majálesu, stokrát ohraný mainstream v ČB nechceme! Pokud vás zajímá, na co nového se můžete těšit tento rok, vaše
otázka už byla krátce zodpovězena stručným foto-story z opuštěné fabriky Sfinx, o kterou se postaral Jan Flaška. Na vaši otázku má tedy Martin Pikous jednoduchou odpověď: „Letos je asi takovým největším počinem náš vlastní pop-up klub, resp. převážně divadelní scéna, kterou budujeme v bývalé smaltovně Sfinx.“ Majáles se snaží nechat město ožívat před vašima očima a v tomto duchu tedy i nakládá s rozsáhlým, leč ošiřelým industriálním komplexem. Pro ty z vás, kteří jsou vybíravý a chtějí si být jistí tím, že kde se ukážou, tam to bude stát za to, jsem se zeptala Martina Pikouse na nelehkou otázku: Kdybys měl vybrat pět eventů, na kterých by nikdo neměl chybět, kterých by se měl zúčastnit opravdu každý, jaké by to byly? Jako kdybych se rodiče zeptala na pět věcí, které má na svém dítěti nejraději – odpověď skoro neexistující, nejtěžší selekce, kterou jste kdy dělali. Ale já se odpovědi dočkala a tady vám ji předkládám:
A pro ty, kdo se zatím rozmýšleli, jestli jejich vlastní kroky zamíří během týdne od 25. do 29. května do budějovických ulic, mám pouze poslední argument. Majáles už dávno není jen hudebním a streetartovým festivalem, který se snaží zabavit hloučky znuděných studentů. Majáles se začíná rozšiřovat i mimo hudební a divadelní sféru a svou činností znuděné studenty pokud možno pozitivně ovlivnit: „Zatímco Pragulic
„Pop-up klub – divadelní scéna uvnitř areálu bývalé továrny Sfinx, která nabídne útočiště takovým jménům jako Spitfire Company, 11:55 nebo D’epog a každý večer zmiňované afterparty. Stojí za to přijít i jen na prohlídku. Autokino - je to už tradiční akce a stále jedna z nejoblíbenějších. Letos jsme proto připravili hned dva večery v pondělí i úterý. Tady nestačí přijít, musíte zkrátka přijet. Design market- v majálesovou středu od poledne do pěti, prodejní výstava autorské tvorby. JUMPY, ANI-MUK, OLI‘S CUPBOARD, GOLDEN BEASTS, ONE LIFE, POLAROIDLOVE a další. K tomu všemu DJ Světadíl. Můžete se tam i nechat ostříhat. Velký majálesový piknik - ve středu odpoledne chceme všechny obyvatele města pozvat na velký piknik na Sokolském ostrově. Nabídneme hudbu, graffiti performance v podání profi writerů i návštěvníků a další program. Pragulic – nový projekt, do kterého jsme se pustili. Možná ho už znáte z Prahy, jde o prohlídky města od těch, kteří tu na ulici žijí. Budeme vlastně první odnoží tohoto projektu mimo Prahu. V rámci Majálesu proběhnou premiérové prohlídky a projekt bude pokračovat dál i po něm.“
začne, ukončí Majáles slavnostně již třetí ročník Studentského krvebraní. V programu festivalu se budeme zabývat i sociálním podnikáním nebo pomocí handicapovanému spolužákovi. Jde zase o trochu nový rozměr majálesové filozofie. Pro některé se možná zbytečně snažíme o příliš věcí najednou. Pro nás je v tom kouzlo: dělat všechno, co je v našich silách.“
Budějovický Majáles 25.-29. května 2015 Sokolský ostrov, továrna Sfinx, DK Gerbera, kluby a ulice. web: budejovicky.majales.cz
Mini recky
Gumbgu
333
Šifra tři-tři-tři umožňuje debutový dlouhohrající vhled do světa Karlo Wojtyly aka Gumbgu. Jeden z nejprogresivnějších slovenských raperů halí svůj počin do, už klasicky, trapově temného, avšak osobitého hávu, z kterého sálá umělecký cit pro detail. Přes antifilozofická témata jako je hustle, nechození do práce, opovrhování scénou a nutný egotripping, z alba vyzařuje přesah. Snad i kvůli Karla osobnímu přehravači plného kapel jako Bauhaus, Burzum, Satyricon nebo Joy Division, očekávám ještě větší porci transcendentna v dalších dvou navazujících albech „666“ a „999“, která završí plánovanou trilogii. -cn-
Young Fathers
White Men are black Men too O Young Fathers jste už v M&H mohli číst ve spojistosti s jejich předešlým albem „Dead“. Tentokrát se na naše stránky dostávají opět, a to zcela zaslouženě. Po roce a vítězství prestižní Mercury Price přichází s novým albem, které se směle vyrovná tomu poslednímu. Dávka našlapanýho experimentálního hiphopu ze Skotska, kterej ti zacuká koutkem oka. 12ti trackový-tripový ryzí šamanství. -rp-
Mörkhimmel
Ostří Černé Kosy Zní Jsem na služební cestě na slunný jih. Kolegové bodře probírají konzumaci tekutin, jejich následný účinek na CNS a na obrazovce zaujatě sledují dno kinematografie, přičemž neustále drobí. Nasazuji sluchátka a nechám Znít Ostří Černé Kosy. Přivírám oči a vidím v ostinatu znásilněnou promítačku, jenž servíruje publiku super size variaci zla a smrti mnoha podob. Všem se po těle začínají rozlézat kovové žíly a já se začínám usmívat. Kromě standardní černobílé úpravy á la death-black-crust je obraz důrazně kolorován hutností a měnící se naléhavostí. I proto více vyniká funerální lyrika a současné album působí oproti tomu minulému více celistvě a má jasnou identitu. Cestovnímu ruchu zdar! -cn-
Portico
Living Fields Už jen fakt, že Portico spadají pod label Ninja Tune si říká o pozornost. A když se k tomu přidá i to, že na nové desce hostuje například Joe Newman z Alt-J, dá se předpokládat, že to nebude haluz jako Olga Lounová. Devět potemněle zadumaných ale podmanivých skladeb, rozprostřených do 36 minut občas připomínajících Yorkovo elektroexperimentování. A i když by se mohlo občas s tralalálkovými vokály přibrzdit a nechat se jen unášet na ambietní vlně, pořád má člověk chuť trochu souložit s delfínem. -rp-
Brodinski
Brava
Lower Dens
Producentovi Brodinskému se zřejmě zalíbilo v silikonové backstagi Káněte Westa natolik, že se rozhodl udělat na světové techno scéně haló tím, že jeho prvni regulérní album bude ve své podstatě albem trapovým. Zaletěl si tedy na výlet do Států a na featuring posbíral četu tamních egogangsterů a fashion killerů. To se na desce samozřejmě výrazně podepsalo. Ovšem stejně tak i producentovo elektro know-how prémiové kvality, které z alba dělá svižnou, zábavnou a častokráte i nápady překvapující nahrávku. -cn-
Escape from Evil
16 – 17
únor 2015
Vůně devadesátek, lacinejch voňavek a kokainu. Doba, kdy byl Bruce Willis král a Landa ještě nepropadl kouzlu run. Přesně tenhle závan v sobě nesou Lower Dens, a to vznikli teprve před 5 lety. Shoegaze ála Slowdive nebo Beach House, kterej úplně evokuje pedro, kuřecí plátek s broskví, Hradní svíci a ještě oblečenou Terezu Pergnerovou. Bezmála 40minutový vytanutí vzpomínek a nostalgie. -rp-
Láska, sex a trápení: Highway 61 Highway 61
Café klub SlavieCafé klub Slavie
Kredance Kredance
13.5. The Real McKenzies (CAN) 19.5. John Lewis Trio (UK), Budějcký Křupani 22.5. Nowherebound (USA), Rock Shit Hot (GER)
2.5. 7.5. 23.5. 29.5.
Viktor Smolski + Blamage (heavy, Německo/ČR) Klára a Blueground (country-rock, ČR) Blue Brothers (Blues Brothers revival) Laco Deczi + Celula New York (jazz, USA)
22.5. My Name is Ann, Fertilizer (CZE), Djs: Edlly, Morf, ZBNK 30.5. Závěrečná párty, Djs: Veit B, Trojan Horse, Světadíl, Náruč Aster
Ostinato Ostinato více info na www.ostinato.cz
13.5. Budějovický vývar/ Deep Room 15.5. Gangster Trippin: 2K, Sweg
Velboud Velboud
NAAB NAAB
6.5. Le bain de maid, Kidney Trauma (CZE), Kredance 23.5. Svin (DK), Ultra Zook (FR), Kouma (Fr), Kredance
A n k e ta
Blíží se léto, období festivalů, na jaký z nich se chystáš a proč?
vizor1 posluchač pravidelné zkoušky sirén
Jana Kománková šéfredaktorka protišedi. cz a DJ Radia 1
Špáňa korálek, jégrparťák, zvukař
Matěj Vodička kytarista VEES
Noise Party 26.-28.6., Kemp Rechle u Prachatic. Myslel jsem, že projednou vynechám, ale když jsem viděl ten seznam účinkujících... Litoměřický kořen 3.-4.7. Underground & world music. Menší akcička v letňáku, rodinná atmosféra, obvykle nějaký raritní objev ze zahraničí.
Pojedu na Sziget, spojím to s hezkým výletem po Maďarsku a z programu se dá vybrat. Už jsem tam nebyla hrozně moc let. Možná zajedu na RFP, baví mě Faith No More se svým comebackem. Podle dopravy zařadím asi ještě Melt! v Německu a OFF v Polsku, mají lepší lineup než ty domácí. Pohrávám si s myšlenkou jet ještě na Island na Secret Solstice, ale to je už trochu moc akcí na jednu sezónu. Zdravotně na tom nejsem zatím 100%, takže spíš už další ne.
„Snadná odpověď - na Noise Party. Pohoda a super lidi. Vždyť víš no a na ostatní peču, protože mě nebaví přehršel lidí. A ještě se chystám na Apocalyptic Form of Death, kam nejedu ale jako normální návštěvník, ale jako pozorovatel zvukařiny, to abych se něco přiučil a nasbíral další zkušenosti.“
„Letos se chystám na Pohodu do Trenčína a to hned z několika důvodů: Na Pohodě jsem byl loni, lineup je jako vždy výbornej, no a pak taky prostředí, neboť se slovenskýma festivalama mám tu nejlepší možnou zkušenost. Inu jak říká jeden můj kamarád: „Když zajiješ Bažant Pohodu, tak už na zádnej českej festival nechceš!“. Přesto bych ještě rád doporučil jeden festival, na který se letos sice nepodívám, ale loni jsem si jej užil až až a všem ho můžu vřele doporučit. Jedná se o festival Banát. Sice tam letos neni tak zajímavý line up jako minule (ne, Divokýho Billa fakt nepovažuju za dobrou kapelu), ale je to nejlepší možná dovolená pro každýho hudebního nadšence. Seš přes tisíc kilometrů daleko od ČR, ale přesto si připadáš jako doma, protože kolem tebe všichni mluví česky.)
Eurotrialog 28.-29.8., Mikulov. Vloni jsem tam zjistil, že do Budějc nejezdí zdaleka všechny zajímavé alternativy. Ale i kdyby mělo bejt jen to vínečko, žrádýlko, ranní točená vinea a to město...
rozho vory T
Cyril Nováček, Ricardo Picante
Slowcha
bubeník v kapele, na kterou byli studenti líný přijít, i když ji měli pod nosem - My dead Cat. Čteš na toaletě? Případně co? Na toaletě čtu pravidelně již od útlého děctví. Jednu dobu jsem na ní měl krabici plnou starých Čtyřlístků. V současnosti na ní mám hc/punk split zin Smrt no.7 / Drunk Nach Osten č.3,5
Jégr x Jágr? Jágr v jégrech.
Nosíš trenky, slipy nebo snad zvostra? Nosím hlavně jedny trenky asi už 20 let.
Karaoke x Bukkake? Kakkake
Jakej druh porna sleduješ? DIY
Patti Smith x petting? Patti Smith
Co by sis nechal zahrát na pohřbu? Perfect Day od Lou Reeda, a pak celou druhou desku od Black Heart Procession.
Jan Koller x David Koller? Jan Koller, protože je to krasnej tojten… krasna to… ja to neumim ani vyslovit…
Bruno Ferrari
Krajčo x Babiš? Babiš v krajce.
generační šansoniér, spisovatel, textař, zpěvák Vanessy, scénárista
18 – 19
únor 2015
Cteš na toaletě? Případně co? Záchod mám vyzdobenej obrázkama svatých, dívám se na ně a napodobuju během stolice jejich odevzdané výrazy.
Jégr x Jágr ?
Krajčo x Babiš? Nosíš trenky, slipy nebo snad zvostra? Hele, nenosím slipy ani trenky, nosím takovej pruh látky, Japonci tomu říkají Fundoshi. Je to hrozně praktický a vypadá to skvěle. Jaký druh porna sleduješ? Sleduju retro porno, ideálně z 30, 40, 50 let...čím starší tím lepší. Mám u něj totiž jistotu, že už jsou všichni mrtví. Co si necháš zahrát na vlastním pohřbu? Na pohřbu si nenechám zahrát nic. Doufám, že zemřu, jako většina obyvatel země, během nukleární války. Na pohřby nebude čas.
Karaoke x Bukkake? Jednoznačně karaoke. Patti Smith x Petting?
Jak Koller x David Koller?
FESTIVALY Creepy Teepee 10.-12.7.2015 Kutná Hora Vždycky tady něco dobrýho hraje, to je jasný. Ale hlavně vždycky zjistíš, jak se pro příští rok oblíkat a jakými trpíš nedostatky ve svým hipsta poslání. Jména jako King Khan & the Shrines, Jordaan Mason, Crywank jsou višničkou na raw dortíku.
ě od
ČB
Pro přívržence nemalých - nevelkých festivalů, na nichž se za doprovodu kvalitní hudby nebudete strkat v davu, pokud po tom nebudete výslovně toužit.
Chee Chaak, 12.-13.6.2015, Vítkovice - OVA Je to sice skoro v Rusku, ale kouzlo hlubiny Tě pohltí víc ne Linda Lovelace. Jedinečný prost a jedinečný výběr účinkujících jako např. Batalj, Manon Meur Hlinomaz, Space Love, Marius Konvoj. To je esence, která Tě rozloží, tak jak si zasloužíš.
→ 14 9 km
sev
ern
Na Konci Světa Fest 16.-18.7.2015 Bečice Jestli o měsíc dříve nezboří areál svatba jednoho z organizátorů, tak se můžeš proletět jak Sakala z jednoho z nejvyšších podií při Už Jsme Doma, Spots, SPS či NVÚ. Navíc je to skoro zadax.
rn
ČB od ně od
ve ěo dČ
vý ch
se
Noise Party, 26.28.6.2015, Rechle u Prachatic Festival s nejlepším fotbalovým turnajem a nejobskurnější pingpong obíhačkou v zemi! Jó, taky tady hrajou Jealousy Mountain Duo, Stárneš, Unkilled Worker Machine nebo Kaplan Bros. A na jídlo Ti stačí od mamky jenom kilo.
→ 61 km severně od
ČB
→
B
37 7 km
7 km ←6
Freedim Fest, 30.5.2015, Tábor Sice se Freedim tento rok odehrává jen během jednoho jediného dne, ale to mu v žádném případě neubírá na kouzlu. Zásadním kouzlem tohoto ročníku bude nejen šílená electropunková formace z Francie GRRZZZ, která na Freedimu už kdysi vystupovala, ale i projekt Vinc Black/ White Wine Joea Haegeze z americké math-rockové kapely 31knots, jehož pódiová prezentace rozhodně stojí za mrknutí!
← 50
km z
od
ápad
ně o
km 72 →1
d ČB
You ARE HERE
ch vý
o ně
dČ
B
Beseda u Bigbeatu 31.7. - 1.8.2015 Tasov u Veselí na Moravou My nejzme fe-sťák, my zm Be-se-da..! Neopakovatelná p friendly atmoška se strýcam a tetama z Von Spar, Jü, No Nod, Div I Ded, Noise Parad nebo Vložte Kočku!
Denisa Lehocká - Dítě Dům umění, náměstí Přemysla Otakara II. 38 12. 5. - 14. 6. 2015 Foto: Boleslav Boška