Rescue report 1/2015

rescue

česko-slovenský záchranářský časopis

79 Kč/ 3 Eur

1/2015

report

Vývojové trendy

26

protipožárních systémů v proudových stíhacích letounech

Pozvánka na Helicopter show 2015

39

Ze zákulisí natáčení

13

Stalo se

Online přihláška k ZP MV ČR

rescue

Online přihláška Snadný způsob registrace k ZP MV ČR Proč se přihlásit k největší zaměstnanecké pojišťovně v ČR? Nabízíme spolehlivou pojistku pro vaše zdraví. Spolupracujeme s více než 25 000 lékaři a zdravotnickými zařízeními po celé ČR. Jsme otevřeni pro všechny, kdo stojí zejména o kvalitní zdravotní pojištění. Hradíme i tu nejmodernější a nejdražší zdravotní péči.

Nabízíme spoustu zajímavých a výhodných bonusů pro celou vaši rodinu.

Přihlásit se můžete snadno a rychle na www.211.cz.

2

česko-slovenský záchranářský časopis

report

2015

17. mezinárodní veletrh požární a bezpečnostní techniky a služeb

12. mezinárodní veletrh prostředků osobní ochrany, 2015práce a pracovního prostředí bezpečnosti

19.–21. 5. 2015 Brno – Výstaviště

www.bvv.cz/pyros-iset www.bvv.cz/interprotec

Zlatý záchranářský kříž ČR a SR Děkujeme Vám za nominace Slavnostní finále Česká republika: přijetí laureátů prezidentem republiky 16. 4. 2015, galakoncert u příležitosti udělení ocenění 15. 4. 2015, Praha Slavnostní finále Slovenská republika: 29. 4. 2015, Historická budova Opery SND Bratislava

Úvodník

rescue

report

RESCUE report dvouměsíčník pro záchranáře všech profesí č. 1/2015, XVII. ročník Vydává: SIVILIANIA s. r. o.

MUDr. Jana Bradáčová, MBA Předseda redakční rady: Ing. Jindřich Lesný Redakční rada: Genmjr. Ing. Miroslav Štěpán, prof. MUDr. Miloš Janeček, CSc., MUDr. Jiří Franz, Ing. Roman Váňa, MUDr. Jiří Štětina, Mgr. Jiří Brožek, pplk. Ing. Milan Fiala Adresa redakce: SIVILIANIA s. r. o., Lidická 51 602 00 Brno mobil: + 420 774 615 139 e-mail: media@siviliania.cz Inzerce: mobil: +420 774 615 131 e-mail: reditel@siviliania.cz Cena výtisku: 79 Kč/3 Eura Předplatné ČR a SR: SIVILIANIA s.r .o. mobil: +420 774 615 139 mobil SR: +421 911 911 012 e-mail: media@siviliania.cz Grafická úprava: Pavel Jaloševský www.indesigner.cz Registrační číslo: MK ČR 7905, ISSN 2336-503X Vychází 6x ročně.

Tituly u jmen jsou uváděny pouze na výslovnou žádost autorů. Podepsané články vyjadřují názory autorů a nemusí se ztotožňovat se stanoviskem vydavatele a redakce. Kopírování, další publikování nebo rozšiřování kterékoli části časopisu lze pouze se souhlasem vydavatele. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo na stylistické úpravy a krácení článků. Za obsah inzerce redakce nezodpovídá.

Partner časopisu:

Zamyšlení záchranáře B

udoucnost terorismu je temná, smutná a strašlivá.

Především nepředvídatelné formy rozličného násilí, ničení živého i neživého.

Neočekávané jsou následné škody na budovách, poranění nevinných a především jejich rozsah. Je již skoro běžné, že na jednom konci města odpálí sám sebe fanatický jedinec, z jehož pozůstatků odlétají zbytky tkání infikovaných virem HIV, kolem nemálo mrtvých a poraněných. A to jen proto, aby na sebe teroristé upoutali pozornost záchranných složek. Na druhém konci města za pár minut dojde k několikanásobně větší detonaci, na kterou již nemusí být připraven skoro nikdo.

Ale to všichni známe, četli jsme o těchto děsivých případech. Nicméně není pochyb o tom, že i na úrovni naší země jsou kompetentní složky IZS v trvalé snaze být na podobné situace připraveni. Pochybuji o tom, že by cokoli v této trvale aktuální problematice bylo jakkoliv zanedbáváno.

Vznikají speciální metodické plány, manuály, doporučené postupy, guidelines, trauma plány, typové činnosti, a to jak u záchranných služeb, tak u hasičů a policie, opomíjet nelze ani armádní složky.

Jak dalece jsou tyto přípravné atributy doplněny nezbytnými finančními prostředky, politickou vůlí „shora“ apod. – to samozřejmě úplně přesně nevím. Ale i zde bych rád věřil, že nejsme úplně pozadu za jinými zeměmi, které jsou ještě terorismem „nedotčeny“.

MUDr. Jiří Franz

Probíhají rozličná – zhusta kvalitní – cvičení, která jsou zaměřena na kvalitní likvidaci následků teroristických útoků a je předpoklad i trvalé snahy těch, kteří vědí, jak případným zběsilostem raději včas zabránit.

A tak, dle mého názoru, zůstává možným problémem ona zmíněná nevypočitatelnost způsobů, kterým mohou být teroristické akce provedeny. Na řadu pak musí přicházet schopnost improvizace a rychlé orientace v čemkoliv osud nepoznaném.

Jedná se vpravdě o to, co se mnoho desítek let nazývá slovem fištrón. Přesně tohle zajímalo už Karla Čapka před skoro sedmdesáti lety. V lednu 1934 napsal v Lidových novinách: „Kulturní historikové by nám mohli říci, nebyl-li někdy snad prodáván rybí tuk čili Fischtran jako zázračný prostředek pro zvýšení inteligence, jak bychom mohli soudit podle rčení ‚míti fištrón‘.“ (Fischtran = rybí tuk).

Jsem optimista. Češi mají fištrón, ačkoliv plno jiných věcí kolem nás třeba stojí zatím za bačkoru. Měli jsme ho vždycky.

Pamatuju si z mládí, jak byli na rozličných stavbách v cizině čeští mechanici a stavbyvedoucí chváleni pro schopnost pozitivní improvizace, ačkoliv z jiných – tehdy daleko vyspělejších zemí – museli zvát inženýry a certifikované megaodborníky.

Podobně tomu bude i tam, kde – nedej Bože – vznikne cosi premiérového i v prostředí likvidace teroristických útoků.

Věřím tomu a bude jen na každém managementu našeho IZS, aby již předem pro podobné akce vybíral právě ty, kteří umí, vědí, jsou vycvičeni, ale mají fištrón.

Vážení čtenáři, v době uzávěrky časopisu v nás všech ještě doznívá brutalita největší masové vraždy v našich novodobých dějinách v Uherském Brodě. V každém z Vás, záchranářů všech odborností, se nyní v hlavě vynořuje řada otázek souvisejících s redefinicí pojmu RIZIKO. Rádi v redakci uvítáme a zveřejníme Vaše postřehy, postoje a názory k této problematice. Prosíme, ozvěte se nám.

Jana Bradáčová, vydavatelka

Hledáme redakční spolupracovníky, přispěvatele a hrdé autory nových projektů, zajímavých tématických cvičení, novinky a šikovná řešení, o kterých chcete, aby se vědělo. Publikované příspěvky odměníme celoročním předplatným časopisu!!!

Náměty pište na: reditel@siviliania.cz

česko-slovenský záchranářský časopis

5

rescue

Rozhovor

report

Bratři v uniformě dýchají hasičský život z plných plic Na stanici profesionálních hasičů v Nymburku ve Středočeském kraji můžete narazit na zajímavý úkaz. V pracovní den a v jakémkoli ročním období se vám klidně přihodí, že vidíte stejného hasiče dvakrát současně. Místní si už zvykli a není divu. Dvojčata Roman a Jiří Zimovi zachraňují životy v této části Česka už desítky let. Roman šéfuje z pozice velitele nymburskou stanici, Jiří slouží na směny a velí četě. Jsou věrní, oba začínali jako řadoví výjezdoví hasiči právě v Nymburku.

H

asiči tělem i duší, pro neznalého laika fyzickou podobou k nerozeznání, se narodili v roce 1965 v porodnici v Městci Králové, jelikož tomu náhoda chtěla, že v nemocnici v Nymburku se právě malovalo. Roman a o deset minut mladší Jirka vyrůstali v Lysé nad Labem, kde také stále žijí se svými rodinami. K těm je potřeba započítat i tamní dobrovolný hasičský sbor, který může za to, že se hasičina stala jejich celoživotním osudem. Roman relaxuje hraním na saxofon nejen v hasičské dechové hudbě, Jiří byl nedávno zvolen prvním mužem v SDH Lysá nad Labem a má tak plné ruce práce s činností sboru.

Jak začal váš hasičský život? ↘ J: Bydleli jsme v Lysé nad Labem naproti hasičské zbrojnici tamních dobrovolných hasičů. Naše kamarádka a spolužačka za základní školy bydlela v bytě správce zbrojnice, která byla obývána od roku 1973. Bylo nám kolem osmi let, když jsme si tam chodili hrát.

6

↘ R: První fotografii v dětském hasičském albu máme z roku 1977, kdy jsme se žákovským družstvem postupně prošli hrou Plamen, a to jak ročníky žáků, tak i dorostu. Pamatuji si, jak jsme si domů přinesli hasičské montérky a baret. A od té doby jsme byli hasiči. Tenkrát tam byla parta asi patnácti kluků, která táhla za jeden provaz. Návaznost narušila vojna, ale vrátili jsme se a z původní sestavy tahounů zůstalo osm členů, kteří táhnou otěže do současnosti. ↘ J: Asi nejvíc se na našem vstupu k hasičům podepsal náš tehdejší vedoucí mladých hasičů v Lysé, soused hasičárny a zároveň velitel závodního požárního útvaru VZLU Praha Letňany, pan Vladimír Tuzar. K němu jsme vzhlíželi s obdivem a on nás naučil základy hasičiny, jezdil s námi na soutěže a na výlety. Právě ten se snažil v nás, malých hasičích, probudit smysl pro kolektiv a partu. Chodí mezi hasiče dodnes.

Kdy odstartovala vaše profesionální kariéra?

česko-slovenský záchranářský časopis

↘ J: Dřív se k hasičům nehlásilo tolik zájemců, nebylo to prestižní zaměstnání. V roce 1988 vyšel inzerát „Veřejný požární útvar v Nymburku přijímá nové požárníky.“ Tak jsem nastoupil jako řadový hasič, plat na začátku kariéry jsem měl 1780,- Kč. ↘ R: Tehdy mě to také lákalo, ale hrál jsem v kapele a byl jsem hodně vytížený. Nešlo to skloubit se směnným provozem, tak jsem ještě na pár let upřednostnil hraní. Změna přišla po revoluci, kdy najednou dramaticky ubylo spolků a pořádání zábav a měl jsem více volna. A tak jsem i já v roce 1991 využil rozšiřování stavů na stanici v Nymburku. ↘ J: Když jsem nastoupil, měl jsem řidičák na autobus, takže jsem se poměrně rychle stal strojníkem. V roce 1991 byla postavena nová hasičárna a rozšiřovaly se personální stavy. Ptal jsem se doma, jestli by Roman nešel k hasičům také, protože se právě hledal další strojník. Lidí byl tenkrát obrovský nedostatek.

Úvodní reportáž

rescue

report

Bavila vás práce tenkrát v „hasičském pravěku“? ↘ R: Ano, ale byl to jiný svět. Když si uvědomím, jak vypadaly např. osobní ochranné prostředky tehdy a dnes – u dýchacích přístrojů nebo zásahových oděvů jsou rozdíly nesrovnatelné.

Jak reagovalo okolí, když k útvaru přišel další a úplně stejný Zima? ↘ J: Na začátku si nás samozřejmě pletli. Ale Roman nebyl úplně neznámý, v té době už vyjížděl v rámci dobráků v Lysé, takže se tu vědělo, že jsme dva. To mu také pomohlo k místu, protože když se zvyšoval stav směny ze čtyř na šest, bylo výhodou, že je dobrák.

Mělo se za to, že tu práci bude mít rád, když ji dělá i jako koníčka. Tenkrát byli hasiči více jako rodina. Dnes už je to mohutná armáda. ↘ R: Tady v kraji se ví, že jsme dva, navíc dřív se na obleku nosila jména, takže kdo si nebyl jistý, s kým mluví, mohl se ujistit na jmenovce, dnes máme osobní evidenční čísla, což je pro okolí komplikovanější.

↘ J: Ve škole to bývalo veselé. Jeden profesor direktivně rozhodl, že my dva jsme něco jako Tuček a Šlajs a že budeme nosit jmenovky. Taky jsme záměnu zkoušeli na holky, ale ony nás rozeznávaly poměrně snadno.

Jak nesou manželky, že všichni chlapi v rodině jsou hasiči? ↘ R: Celá rodina ne. Táta u hasičů nebyl, řídil zájezdový autobus, nebyl často doma, brzy vstával a pozdě přijížděl.

Dobrovolní hasiči ho lanařili, ale on z časových důvodů odolal. To my jsme od dětství byli v dobrovolném sboru a naše děti jsou tam také. Syn Aleš ve svých 28 letech slouží u profesionálů ve Staré Boleslavi. ↘ J: Manželky už se s tím smířily, co jim také jiného zbývá. Ale u nás je to jinak. Manželka pracuje u záchranné služby a tchán u pohřební. Tím je asi řečeno vše podstatné. (Smích).

Jak se vyvíjela vaše profesní kariéra? ↘ R: Přestože jsem přišel k profesionálům jako hotový hasič v dobrovolném

sboru, tady začínáte jako kluk z ulice od nuly. Nastoupil jsem na pozici hasič, který do absolvování tzv. základního kurzu musí pracovat pod dohledem, nikdy samostatně, což platí pro nováčky dodnes. Absolvoval jsem základní kurz v Borovanech a po roce přešel na funkci strojníka. Na přelomu let 1996/1997 jsme zasahovali u velkého požáru ve Zvěřínku. Vyjeli jsme 31. 12. 1996, já v ten moment jako strojník, ale zásah trval přes půlnoc. Od 1. 1. 1997 jsem však již byl ustanoven na funkci velitele družstva. Přesto jsem při této akci samozřejmě ještě i po půlnoci zasahoval jako strojník a obsluhoval automobilový žebřík. Později jsem se stal velitelem čety. Při práci jsem si dodělával maturitu, pak i vysokou školu, Policejní akademii ČR v Praze. Přišla doba, kdy už nebylo možné postoupit na funkci bez předepsaného vzdělání. Po ukončení služebního poměru bývalého velitele stanice jsem byl jako velitel čety asi půl roku pověřen výkonem funkce velitele stanice, kterou jsem vykonával při své práci velitele čety, dokud jsem neukon-

česko-slovenský záchranářský časopis

7

Úvodní reportáž

rescue

report

čil studium. Od července 2011 jsem se po úspěšně absolvovaném výběrovém řízení stal velitelem stanice. ↘ J: Pracoval jsem na nymburské stanici 12 let jako strojník, pak osm let jako velitel družstva. Maturitu jsem si doplnil v době práce u hasičů, pro přijetí nebyla dříve potřeba, stačil výuční list. V letech 2008-2013 jsem byl velitelem čety ve stanici v Mladé Boleslavi.

Dojížděli jsme tam tři kolegové jedním autem, pak ale kolegy rozveleli na jiná místa a dojíždění se stalo komplikovanější. Když se uvolnilo místo velitele čety, přešel jsem ve stejné služební hodnosti do Nymburku.

Co vám profese hasiče v životě vzala? ↘ R: Strašně rychle utíká život, deset směn v měsíci je 240 hodin. Služba bere dny volna, víkendy, svátky, Štědré dny, ty musíte slavit o den dříve. A pak jsem si po dvaceti letech musel zvyknout na denní režim. Stávám v pět a jdu na vlak.

To byla velká změna životního rytmu. ↘ J: Vše utíká třikrát rychleji, každý třetí večer chybíš doma. Kamarád si třeba neumí představit, že by měl usínat sám v manželské posteli.

Litovali jste někdy volby zaměstnání? ↘ R: Dnes je hektická doba. Člověk se s věkem stále častěji ohlíží. Sloužíme v rámci HZS kraje, jsme součást velkého celku, vše nabralo rychlé obrátky.

Narostla administrativní práce, nemám tolik času být s jednotkou, jak bych si přál a i potřeboval, mnohé úkoly musí

8

plnit velitelé čet, kteří musí být v pohledu na úroveň výkonu služby naladěni na stejnou notu. Když jsem s jednotkou např. při výcviku nebo zásahu, musím pak být v práci déle a dodělat, co jsem nestihl. Ale nelituji, tohle řemeslo musí člověka bavit. ↘ J: Když tě tahle práce nebaví, nemůžeš ji dělat. Tady se nemůžeš nechat jen tak zaměstnat, to prostě nejde.

Jaké události ve vás zanechaly nemilé vzpomínky? ↘ R: Kolem roku 2000 ještě nebyla dodělaná dálnice D11 a chyběly kruhové objezdy. I třikrát týdně jsme vyjížděli k velmi těžkým nehodám na silnici I. třídy s opravdu tragickými následky.

Byl tu úsek silnice, kde vznikaly téměř denně čelní srážky vozidel ve vysoké rychlosti, navíc samozřejmě konstrukce starších vozů nebyly z nejpevnějších. Mám na ty zásahy nepříjemné vzpomínky, vše, co jsem při zásazích viděl, si ještě dnes dokážu vybavit. ↘ J: Utopený tříletý chlapec v septiku.

A pak požár firmy Akuma v Mladé Boleslavi, kde jsem byl velitelem zásahu. Čeho jsi se bál? ↘ J: Bál jsem se o lidi, aby se nikomu nic nestalo. ↘ R: Byl to požár průmyslového objektu v městské zástavbě. ↘ J: Mohutný požár se vším, o čem se hasiči učí ve škole, všechno se tam dělo jako v učebnici, obrovská lineární rychlost šíření požáru, sálavé teplo,

česko-slovenský záchranářský časopis

borcení ocelových konstrukcí, výbuchy tlakových lahví. Ve škole jsme se učili o nebezpečí vyplývajícím z hořlavosti zplodin hoření. Kromě nebezpečí vyplývajícího z toxicity zplodin hoření, totiž musíme počítat i se schopností těchto zplodin se vznítit či dokonce explodovat. Takové nebezpečí hrozí hlavně při požárech v uzavřených prostorách. Mezi hlavní nebezpečí v různých částech rozvoje požáru patří rollover (žíhavé plameny), flashover (náhlé vzplanutí plynů v celém prostoru) a hlavně backdraft (explozivní hoření).

Jedná se o jevy popsané hlavně v angloamerické literatuře, odtud jejich těžko přeložitelné názvy. Všechny tři jevy se od sebe liší silou svého účinku a fází požáru, ve které mohou vzniknout.

Všechny tři tyto jevy jsme mohli pozorovat dokonce opakovaně. Do té doby jsem nic podobného neviděl.

Bylo náročné zkoordinovat obrovské množství lidí, byl tam celý kraj i Praha, ta poslala kompletní chemický odřad. V zásobnících totiž byly uloženy desítky tisíc litrů kyseliny sírové v různých koncentracích. Hořela hala formace, tedy místo, kde se formovaly akumulátory o různých velikostech, od malých do motocyklů až po akumulátory do vysokozdvižných vozíků nebo

Úvodní reportáž

rescue

report

třeba do lokomotiv. Žár narušil technologické rozvody, a tak kyselina v podobě mlhoviny skrápěla zasahující hasiče.

To ale nikdo nevěděl a hasiči se z prostor zásahu vraceli červení od kyseliny.

To byla nejvážnější komplikace zásahu.

Kdy vám bylo v profesi nejvíc ouvej? ↘ R: Když hořelo vysoké silo na kukuřici a měl jsem nahoru na ocelovou konstrukci poslat po lávce dva lidi. Celé to hrozilo výbuchem, nahoře byly mohutné dveře s ocelovou klikou, které bylo potřeba otevřít, aby se mohlo začít s odvětráním. Byl jsem velitelem zásahu. Poslal jsem tam dva kolegy, oba táty od rodin. ↘ J: Při požáru skladu obilí hořela pětipatrová budova. Vybuchoval obilný prach v technologických rozvodech.

V tomto případě jsem měl opravdu strach. A nedělá mi dobře, když vyprošťování zraněné osoby, třeba z automobilu při dopravní nehodě, trvá dlouho - komplikované případy s moderními a pevnými konstrukcemi aut, kdy vyprošťování nejde rychle. Zranění křičí bolestí, to není příjemné.

A pak znovu požár Akumy. Bylo zapotřebí uzavřít zásobník s kyselinou, který se nacházel pod střechou a kam bylo možné se dostat jen v protichemických oblecích a jen s výškovou technikou. Je-

nomže automobilový žebřík se do prostoru nemohl dostat. Na příjezdových komunikacích bylo v tu dobu již mnoho nasazené techniky, natažená vodní vedení, již nebylo možné s ničím hýbat.

Zbyla jediná přístupová cesta, z vedlejšího lihovaru přes řeku. Most přes řeku měl však pouze omezenou nosnost.

Tehdy jsem vybral jednoho zkušeného pražského strojníka a spolu s ním a s dalšími dvěma kolegy jsme po mostě s žebříkem přejeli. Rozkaz k přejetí mostu jsem si tehdy vzal na svou zodpovědnost. Ohlásil jsem operačnímu středisku, že na přímý rozkaz velitele zásahu překročíme nosnost mostu. A vyjeli jsme. Aby kluci neměli pocit, že je tam posílám a sám se neúčastním, sedl jsem si na schůdky žebříku na nástavbu. Na druhé straně mostu jsme si společně odplivli. Úkol jsme zvládli a únik kyseliny zavřeli. Ale veselo mi nebylo.

Jste na stanici v Nymburku oba skoro v inventáři. Co se vám povedlo? ↘ R: Úspěchy jsou možná zvláštní, ale já vnímám svoji práci hlavně jako vytváření jakéhosi servisu a zázemí pro práci jednotek a hasičů. Každý třetí den tady hasiči žijí, bydlí. Potýkám se s ne zrovna nejlepším technickým stavem budovy stanice. I když je budova poměrně mladá, má spoustu až havarijních závad. Podařilo se odstranit intenzivní zatékání dešťové vody do střešních konstrukcí, vyřešit havarijní stav sociálního zařízení, kdy odpadní i užitková voda

prosakovala stropy do garáží a stěnami do šatny. Máme novou umývárnu, sprchy a záchody, ve vedlejší budově okna a kotelnu. V období kolem Vánoc dlouhou dobu pro poruchu ohřívače netekla teplá voda, což byl problém s mytím nádobí, se sprchováním po zásahu, úklidem stanice i techniky apod. Ještě spoustu věcí by bylo potřeba opravit, ale musí se pomalu a postupně. Pro někoho jsou to drobnosti, pro život lidí na stanici zcela zásadní věci.

Jirko, jaký je Roman velitel? ↘ J: Je na mě přísnější než na ostatní, už si toho všimli i kluci v mančaftu.

Jak se to projevuje? ↘ J: Je to náročný velitel. ↘ R: V kraji je 34 profesionálních stanic, my jsme jednou malou částí velkého celku. Není tu prostor na laborování, jestli něco ano nebo ne. V Nymburku slouží 36 lidí ve třech směnách, tedy 12 na směnu, minimální počet je osm. Vždy je třeba složit skupinu tak, aby na směně byly stanovené kvalifikace, velitelé, strojníci, chemik, zdravotník a lezec.

Potřebujeme pracovité lidi, co makají na svých pracovištích a když je poplach, všeho nechají a vyjíždí. Když nejsme na výjezdu, má každý své práce nad hlavu, i hasič. Ten se u nás stará o vystrojování ostatních, pořád tedy něco počítá, datluje tabulky na výstroj apod. Tady se za druhého neschováte.

česko-slovenský záchranářský časopis

9

Úvodní reportáž

rescue

report

↘ J: Jako velitel čety jsem mlýnským kamenem mezi Romanem, tedy velitelem stanice, a svým družstvem. Musím přenášet názory oboustranně. To je někdy komplikované.

Co si ve své profesi přejete dosáhnout? ↘ R: Velitel stanice je tu vlastně správce budovy, všichni přijdou za mnou, když je problém. Budova není v nejlepším stavu. Teď musíme vyřešit např. nefunkční armatury v kotelně. ↘ J: Já bych chtěl, abychom šli všichni vždycky druhý den ráno v pořádku domů. Zažil jsem popálené hasiče, zažil jsem nehody zásahových vozidel.

Máme nebezpečnou práci. Chtěl bych hodně povedených zásahů. Jdeme domů s dobrým pocitem, když pomůžeme lidem. Ne vždy má zásah dobrý konec, to jsou pak smutné okamžiky.

Chtěl bych, abychom fungovali vždy jako tým, patra, spoluhráči, partneři.

Když hasič zasahuje, musí vědět, že tam není sám, že jsou tam s ním jeho kolegové a že mu chrání záda. V této práci je to zcela zásadní. ↘ R: Všichni musí chápat, že jsme tu za nějakým účelem. Jsme na různých pozicích, v celém systému stanice, územního odboru, kraje, ale náš cíl a výsledek je společný.

Co byste u hasičů změnili, kdyby to bylo ve vaší moci? ↘ R: Snížení administrativy - předpisů, nařízení, pokynů a norem je na všechny hasiče dnes už tolik, že se v tom jen těžko můžeme orientovat.

Předpisy jsou stále nové a nové, další se novelizují. Nejen ty zásahové, ale i provozní - kotelny, revize, plynovody a plynová zařízení, spalinové cesty, ocelové konstrukce, elektrická zařízení, hromosvody, tlakové nádoby, kompresory, náhradní zdroj, hasicí přístroje, elektrická zabezpečovací signalizace ad.

Když přijde exkurze, tak se lidé často ptají, co dělají hasiči, když nezasahují. Často si myslí, že snad hrajeme karty apod. Ale my hlídáme spoustu dalších věcí kolem fungování stanice a služeb – např. chemické, technické, spojové, strojní ad.

Máte dlouholetou zkušenost jak s profesionálními, tak dobrovolnými hasiči. Jaký je jejich vztah?

10

↘ R: Dobrovolní hasiči jsou obrovská síla, která přijede a udělá. Jejich úloha je nezastupitelná, ať si myslí kdo chce, co chce. Ale od profesionálního systému potřebují zajištění, usměrnění, vedení. Dobrovolné jednotky musí být vybavené, vycvičené, akceschopné, jinak být v poplachových plánech nemohou. Jeden bez druhého fungovat nemůžeme, potřebný je vzájemný respekt, důvěra. Mám zkušenost z kapely, což je skvělá parta, kde jsou vedle sebe amatéři a profíci z filharmonie, nikdo se nepovyšuje. A to potřebuje vztah profesionála a dobráka. Dobráci mají někdy pocit, že jim bereme práci, ale tak to není. Když operační vyhlašuje poplach, vyhlašuje ho všem stejně.

Všichni chtějí hasit, ale pro mě je stejně důležité čerpací stanoviště vody, jako první muž na proudu. ↘ J: Je to hlavně otázka komunikace.

Tolerance musí být na obou stranách.

Jakmile se bude někdo vyvyšovat, je to předem ztracené. Oba jsme vyšli z dobrovolných hasičů, oba víme, jaké to je.

My čekáme na stanici na výjezd a jedeme do dvou minut. Dobrákovi pískne mobil, když je ve sprše, musí se vyhrabat z bytu, letět na hasičárnu, obléci se, vyjet a často netuší ani kam. Ale na místě se potkáme a musíme být jeden tým. Čím byste chtěli být, kdybyste nebyli hasiči? ↘ R: Už jsme se o tom bavili. Nějaký pátek už nám je a důchod daleko. Baví nás to pořád, ale stačí zdravotní problém a průšvih je na světě. Když je člověk 25 let hasič, je uplatnění mimo sbor složité. Když nedržíte krok, ujede vám vlak. Nevím, čím bych se dnes živil. ↘ J: Před nástupem k hasičům jsem

česko-slovenský záchranářský časopis

pracoval ve strojírenství. Na číslicově řízené vodorovné vyvrtávačce, tzv. horizontce. Tam, kde jsem pracoval, už mé pracovní místo dávno není. Netuším, co bych dnes dělal.

Kdo svou povahou nemůže být hasič? ↘ R: Individualista, navíc tě tohle prostě musí bavit. ↘ J: Ten, kdo nemá smysl pro kolektiv, partu, zodpovědnost.

A co ženy ve výjezdu? ↘ R: Hlásí se, ale v jednotkách u HZS nejsou. Ta práce je prostě fyzicky náročná. Navíc hasičská stanice není uzpůsobená na celodenní soužití mužů a žen, nejsou na to podmínky. Rozčiluju se u filmů, kde velitel vybírá u desek na stole, zda tuhle vzít nebo ne. Tak to přeci vůbec nefunguje. ↘ J: Je to jako ženská na lodi - rušivý element v mužském kolektivu. Ty filmy je dobré sledovat na stanici, jako u filmů typu Černí baroni nebo Tankový prapor, u nich je řev jako na fotbale.

Ani doma by to nepochopili.

Jsem moc rád, že si pánové našli dvě hodiny společného profesního času na vzpomínání a velmi příjemné povídání. Byla to časoprostorově náročná fuška, neboť dostat ty dva ve stejnou chvíli na stejné místo je dřina. A omlouvám se všem podřízeným, kteří trpělivě čekali před velitelovou kanceláří ve frontě, až náš rozhovor skončí a oni budou moci vyřídit své neodkladné pracovní požadavky.

Děkuji za rozhovor. autor: Petr Nový, redaktor

Policejní pes Tango v akci Práce policejních psovodů a jejich čtyřnohých pomocníků je velmi záslužná, zejména při pátrání po pohřešovaných osobách je spolupráce s kynology neocenitelná. Za spěchy se skrývají hodiny práce a cvičení, aby tým psovod a pes byli dokonale sehraní a v každé situaci si uměli poradit. Velkou roli hraje i zkušenost týmu a v případě psa Tanga nešlo o ojedinělý úspěch, na svém kontě má již několik podařených zákroků.

V

e čtvrtek krátce před půlnocí jsme přijali na linku 158 oznámení o havárii motorového vozidla u obce Dušníky. Po příjezdu na místo policisté zjistili, že vozidlo se nachází mimo komunikaci, leží na střeše, všechna světla i uvnitř vozu jsou rozsvícená, ale nikdo zde není. Ani při prohlídce nebližšího okolí policisté nikoho nenalezli. Stopy v okolí vozidla však ukazovaly na poranění osoby, která se ve vozidle nacházela. Venkovní teplota klesala pod nulu a začal závod s časem.

Policisté ihned zahájili intenzivní pátrání. Na místo byl neprodleně povolán policejní psovod se svým čtyřnohým pomocníkem. Služební pes Tango jako by vycítil závažnost situace a okamžitě se vydal po stopě. Naprosto bezchybně a s velkým nasazením vedl policisty polnostmi a přírodním terénem. Zhruba po 1 kilometru se podařilo poraněného a prochladlého řidiče nalézt.

Otřesený řidič byl šťastný při příchodu zachránců a vděčně objal pátracího psa. Tento okamžik byl pro všechny přítomné velmi dojemný.

Německý ovčák Tango 40letému muži pravděpodobně zachránil život, pokud by ho nenašel, nemusel by tento případ dopadnout šťastně.

Policisté následně předali nalezeného řidiče do rukou lékařů. Příčiny a okolnosti dopravní nehody jsou předmětem dalšího šetření. nprap. Pavla Kofrová, odd. služební kynologie Litoměřice Foto: Milan Říčný odd. služební kynologie Litoměřice Máte nějakou zajímavou příhodu se svým služebním psem? Pište na: reditel@siviliania.cz

Novinky

rescue

report

Nový donucovací prostředek ve výzbroji Policie České republiky V minulém roce uvedla Policie ČR nový donucovací neletální prostředek, který výrazně zefektivňuje zásahy proti útočícím osobám Pepperball je alternativou k jiným doposud používaným donucovacím prostředkům typu vrhač HK 69 nebo TASER. Přidání do výbavy vychází ze zkušenosti policejních sborů z Německa nebo USA. Při různých typech konfrontačních zákroků je výhodou větší vzdálenost mezi policistou a útočníkem (15-35 m). Pepperball lze využít s několika typy projektilů, např. se slzotvornou nebo označovací látkou. Jeho dalšími nespornými výhodami jsou příznivé pořizovací náklady na zbraň samotnou a také nízké náklady projektilů.

Při použití a zasažení útočníka praskají plastové projektily a z nich se rozptýlí prášek, který u útočníka vyvolá podrážení dýchacích cest, kašel a slzení. Na kůži nevznikají otevřená zranění, pouze pohmožděniny a následně kožní otoky. V současné době je donucovací prostředek již využíván u zásahových, pořádkových a speciálních pořádkových jednotek Policie ČR.

Novinka v záchranárskej literatúre v ČR a SR T. Bulíková: EKG pre záchranárov nekardiológov Grada Publishing 2014, Praha, ISBN 978-80-247-5308-9 a Bratislava 978-80-8090-007-6 Knižka je útla, informácie sú v primerane zhustenej podobe.

Text nie je zbytočne rozsiahly, aby v mori slov nebolo treba loviť strácajúce sa fakty. Nie je ani tak stručný, aby sa natlačené poznatky navzájom zatieňovali.

Obsahuje všetko, čo treba vedieť, pokiaľ nie sme špecialisti kardiológovia. Fakt, že ju nepísal kardiológ je prínosom a má leví podiel na jej zrozumiteľnosti. Autorka ovláda EKG tak dobre a hlboko, že jeho porozumenie sprostredkúva bez potreby schovávania za zložité a ťažkopádne opisy zmien. Kapitoly sú modulárne, nie je problém vybrať z nich len maligné

arytmie a vynechať tie poruchy, ktoré neohrozujú bezprostredne život. Na druhej strane časti textu nasledujú ako v dobrej detektívke. Tie úvodné vás vtiahnu do zápletky tak, že neskôr budete chcieť prečítať aj opis tých porúch, o ktorých si môžete myslieť, že sa s nimi v živote nestretnete.

Publikácia je povinnou výbavou záchranárov a urgenťákov, ale nemala by chýbať v knižnici žiadneho univerzitne vzdelaného zdravotníka. Kto po pozornom prečítaní tejto knižočky, jedno či lekár, záchranár, medik alebo sestra, nepochopí a nebude vedieť čítať EKG, mal by vrátiť maturitné vysvedčenie a odísť zo zdravotníctva.

Bratislava, január 2015 Viliam Dobiáš

Pozn red: Kniha vychádza súbežne v českej i slovenskej mutácii, objednávky na www.grada.cz.

Pani doktorke Bulíkovej dávame palec hore za skvelý nápad s pokrstením knihy elektrickým výbojom

12

česko-slovenský záchranářský časopis

ZE ZÁKULISÍ

M

iroslava Vaňuru znáte z televizních obrazovek již celou řadu let. Je svědkem a dokumentátorem takřka celého dění v záchranářství. Je také mnoholetým kolegou a spolupracovníkem naší redakce, proto jsme velmi rádi, že v roce 2015 povede rubriku o spojování mediálního světa s se světem záchranářů všech profesí.

Miroslave, na jakých zajímavých kauzách nyní pracujete?

Téma, kterému se teď aktuálně nejvíc věnuji, není ryze záchranářské, a proto mě překvapilo, že „zachránit“ by potřebovalo daleko víc lidí, než jsem si dokázal představit. Jde o příběhy dětí, žen i mužů prožité na internetu a díky internetu.

Přestože většina z nás ví, jak se chránit a nezveřejňuje žádné osobní údaje ani intimní informace, ukázalo se, že naletět podvodníkovi, který se může vydávat za kohokoliv, je možné a dokonce snadné. Vykradené byty, sexuální nátlak, děti vydírané pedofily, zcizení a zneužití citlivých údajů – to je jen pár příběhů z mnoha desítek, které svědčí o vynalézavosti podvodníků a zvrhlíků. Předpokládám však, že těch, o kterých se nikdy nedozvíme, bude několikanásobně víc. Téma bezpečí na internetu zpracovávám pro Seznam.cz už potřetí a vybrané příběhy se stanou součástí nového filmu „Seznam se bezpečně“.

Příběhy obyčejných lidí, ale prožívám i při přípravě dalších dílů pořadu 112 na TV Barrandov. Tentokrát se každé pondělí už v 18 hodin chceme zaměřit nejen na záchranářské metody, hasičskou techniku a policejní taktiku, ale natáčíme mnohem hlubší sondu do života těch, kdo si prošli dramatickou životní příhodou. Neptáme se jen na to, jak se to stalo, ale chceme vědět i to, jak tyto situace ovlivnily životy zúčastněných.

S kterou z profesí se Vám lépe spolupracuje, s hasiči, záchranáři nebo policisty?

Je to zvláštní, ale každá z těchto profesí má svá specifika. Záchranáři jsou logicky velmi precizní, důslední a obezřetní. Když s nimi mluvím, vím, že moje emoce musí jít stranou – čímž ovšem nechci říct, že jsou necitliví – jen si city mohou dovolit až doma po práci. Mají můj obdiv. Hasiči jsou zase chlapi se vším všudy – mezi nimi je mi dobře. Jsou féroví, poctiví a umí vzít za práci. Když se na něčem domluvíme, vím, že se na ně můžu spolehnout. S policisty je to všechno dohromady – jiní jsou na kriminálce, jiní na dálniční policii a ještě jiní u zásahové jednotky. Ale všichni policisté, se kterými spolupracujeme a známe se už léta, jsou zapálení profesionálové, a když mají práci, nehledí na pracovní dobu. Doufám, že z toho co jsem napsal je jasné, že všichni kdo se nějakým způsobem podílí na záchraně člověka, ochraně jeho majetku i obraně jeho lidských práv, jsou pro mě hrdinové. A rozdíly ve spolupráci opravdu nevidím – to je vlastně vždycky o konkrétních lidech.

Pořady o záchranářích natáčíte spoustu let, v čem se záchranáři mění a v čem ne?

Velký posun vnímám ve zdokonaleném systému a organizaci jednotlivých složek a nepřehlédnutelné je také stále profesionálnější vybavení. Velkou zásluhu na tom mají jak u policie, tak u hasičů a na záchrankách takzvaní „srdcaři“ - myslím tím profesionály, kteří svou profesí skutečně žijí a stále posouvají hranice možného a dosažitelného. Díky nim můžeme být na český IZS v kontextu toho světového, jedině pyšní. (red)

LANEX – spolehlivý partner pro práce ve výškách a nad volnou hloubkou ■ ■ ■

■ ■ ■ ■ ■ ■

nová řada OOPP A 20 nových výrobků ucelená arbo řada pro práci na stromech prostředky kolektivního zabezpečení pravidelné revize OOPP povinná školení pro práce ve výškách školení dle individuálních požadavků poradenství, záruční, pozáruční servis školení revizních techniků řešení na míru v oblasti kolektivního zabezpečení

www.lanex.cz

Záchranářský sen

rescue

Záchranářky

ve znamení odhodlání, profesionality a pokory Naše sanitka pokračuje v dynamické jízdě: druhý díl věnovaný portrétům profesionálních záchranářek ozdobily dámy, které mají co říct. Na začátku jejich profesní cesty bylo odhodlání a touha pomáhat lidem v podmínkách terénní medicíny.

I když jsou ve většině případů mladé a čekali byste od nich „rošťácké srandičky“, možná i naivitu, opak je pravdou. Ve svých postojích a vyjádřeních deklarují vnitřní zralost a profesionalitu - koření kvalitně odvedené práce. Na území Plzeňského kraje pracují ženy na všech výjezdových stanovištích. Ty, které zveřejnily své příběhy, spojuje kromě zásahového území jěšte něco dalšího, a sice pokora. Ani jedna nezapomněla projevit vděčnost, obdiv a úctu svým mužským kolegům, kteří mají v ZZS nezastupitelné postavení. A ani jedna z nich si navzdory šarmu a šikovnosti nehraje „na hvězdu“. Jak totiž všichni z „rescue branže“ víme, v každé službě hrajeme duel s rizikem, nevíme co náš čeká a občas jsme jednou nohou takřka ve vězení.

Lenka Ptáčková /50/ ková mluvčí plzeňské záchranky. Lenka se věnuje i péči o „zraněnou“ záchranářskou duši, neboť kolegům je nápomocna v pozici krizového interventa v rámci PEER programu. To, že se na ní s důvěrou obrací, není náhoda. „Léňa“, jak ji kolegové nejčastěji oslovují, má totiž za sebou spoustu těžkých chvil, které hrdě ustála a nedala slovu prohra sebemenší šanci. Jak sama říká: „Dokud dýchám, doufám“. I v reálném životě žije naplno.

Motto: „Dum spiro spero – dokud dýchám doufám.“

Z

kušené záchranářce Lence je práce operátora tísňové linky profesně nejbližší, i když je mnohdy „neviditelná“ a ne vždy adekvátně doceněná. Po létech strávených ve vrtulníku letecké ZS a v sanitce svůj příjemný hlas a nadprůměrné komunikační dovednosti zúročuje na KZOS, kde zároveň působí jako vedoucí sestra. K novinářům a široké veřejnosti pravidelně promlouvá prostřednictvím médií coby tis-

14

 Lenko, jste sestra s úctyhodnou praxí, jak vzpomínáte na své začátky a kde se cítíte záchranářsky nejvíc doma?

Práce záchranářky byla vždycky můj sen. Troufám si říct, že v začátcích jsem byla plná elánu a touhy vyzkoušet něco nového a netradičního. Taky jsem měla obavy, zda se popasuju s kinetózou, kterou od dětství trpím. Nakonec jsem to naštěstí zvládla jak v sanitce, tak ve vrtulníku. Mám obrovskou radost z toho, že jsem měla odvahu do toho všeho jít.

Už na letecké ZS jsem začínala jako operátorka, byla to ohromná a hlavně nezapomenutelná zkušenost. S odstupem let vnímám, že je to práce tak trochu neviditelná a mnohdy nedoceněná, ale je mému profesnímu srdci nejbližší.  V čem vidíte úskalí práce operátora KZOS?

česko-slovenský záchranářský časopis

Obrovské úskalí je fakt, že volajícího, který je ve velké většině laik, nevidíme a musíme mu správně a srozumitelně klást otázky. Optimální je během minuty až minuty a půl vytěžit výzvu.

Zkuste si představit například křičící matku, které aspirovalo dítě při kojení.

Křik, pláč, zoufalé volání „rychle přijeďte, nedýchá, je modré, co mám dělat“. Během telefonátu je opravdu těžké uklidnit matku tak, aby dokázala říct adresu, všechny údaje zároveň zadávat do PC, zkontrolovat jejich správnost ad.

Pokud údaje nesouhlasí, je třeba se zas a znovu dotazovat vystresované osoby, které i minuta připadá jak hodina. Již během nabíraní adresy operátor musí začít se základními kroky resuscitace, ověřit zda dítě reaguje nebo ne, ověřit zda je postup zachránců správný, podpořit je během oživování, zadat výjezd vhodné posádce ZZS, uzavřít výzvu a přitom všem zůstat profesionálem a v klidu. Kdo si tuto prái nevyzkoušel, jen těžko si ji představí.  Jaká jsou pozitiva, světlé body na KZOS? Světlou stránkou je, že sedíme v teple, neošetřujeme bezdomovce, opilce, agresory a de facto nemůžeme být přímo fyzicky napadeni. Zato nadávek a rozmanitých vulgarit po telefonu si

2.díl

report

Záchranářský sen

rescue

report

leckdy vnímáno, jako profesní selhání, ale opak je pravdou.

Pokud mě osloví kolega, že se mu něco negativního stalo a potřebuje si popovídat, jsem tu pro něj. Někdy mě osloví spolupracovník a žádá o pomoc pro jiného kolegu. V takových případech se dotyčného snažím oslovit já. V žádném případě to neberu jako žalování či pomluvu, je to důkaz toho, že lidem na sobě záleží a mají o druhého starost, čehož si v dnešní době moc cením.

někdy užijeme až až. V některých chvílích je opravdu hodně těžké zůstat nad věcí.  Jaké vlastnosti by podle Vás měl mít profesionální operátor?

K základní výbavě patří profesionalita, empatie, lidskost a slušnost. A potom je tu nespočet jiných důležitých znalostí a dovedností, kterými musí opravdu dobrý operátor disponovat. Důležité je také umět pracovat s informacemi, nebo alespoň vědět, kde je získat.

Existují specifické informace, které obrazně potřebujete jednou za rok, ale pro danou chvíli jsou rozhodující a musíte je znát.  Které situace Vám dávají nejvíc zabrat případně Vás, profesionálku, nejvíce děsí?

Z pohledu operátorky mě děsí volání, kde již na začátku zazní informace o naléhavém stavu, třeba bezvědomí, a volající je tak rozrušený, že neustále jen opakuje, co se stalo, ale nedostaneme z něj adresu, přičemž čas neúprosně plyne. Nebo když vnímáme a slyšíme, že naše rady co má dělat sice poslouchá, ale neprovádí. To je hrozná bezmoc. Nejvíc nám asi dávají zabrat resuscitace jako takové, ať už dětí, nebo dospělých. Navíc v poslední době obecně slýcháme spíš slovo stížnost než poděkování, což k pohodě v práci, kde dominuje stres, nadlimitní zátěž a neustálá hrozba právní perzekuce, zajisté nepřispívá a může také děsit.

Mají operátoři svého bubáka?

Mimo již zmiňovaných resuscitací má své čestné „bubákovské“ místo určitě hromadné neštěstí /HN/. V reálu jsem dosud zažila dvě HN. První byla srážka autobusu a vlaku (bylo ošetřeno cca 40 lidí), druhým byla závažná nehoda - pád autobusu plného dětí.

Jako záchranářka v aktivním výjezdu jsem se dlouho bála, abych jako člen posádky RZP nebyla vyslána na výjezd, kde bude větší počet těžce raněných, já budu do příjezdu ostatních posádek a složek IZS sama a nebudu vědět, ke komu dřív. 

 Co Vás pracovně dokáže potěšit a kde nabíráte energii?

Pracovně mne potěší každá pozitivní zpětná vazba od kolegů, nejhorší je když není žádná. Může pak docházet ke zbytečným konfliktním situacím mezi operátory a výjezdovými pracovníky, což není dobré pro žádnou stranu. Já osobně čerpám energii právě z pozitivních vztahů, obklopuji se rodinou a také přáteli, kterých si vážím a mám je ráda. Moje nemoc mi hodně vzala, ale i dala. Více vnímám křehkost člověka, snažím se vyhýbat hádkám a stresu.  O tom, jak křehká je duše člověka v pomáhající profesi, by se dal napsat román. Vy sama se věnujete peer programu aktivní krizové psychologické intervence. Představte nám, prosím, tento program.

Laicky řečeno, je to psychická pomoc mezi kolegy navzájem. V dnešní době vládne heslo „co je psáno, je dáno“, ale trochu se zapomíná na komunikaci mezi lidmi - nejen zdravotník versus pacient, ale i kolega versus kolega. My záchranáři jsme lidé jako všichni ostatní. I nám se někdy stane, že je pro nás konkrétní výjezd psychicky náročný a traumatizující. Když si člověk z pomáhající profese řekne o pomoc, je to

 Vím o lidech, kteří odmítají peera z vlastního pracoviště, mají strach z vynášení citlivých informací. Etický kodex je jedna věc, lidský faktor věc druhá. Co si o tom myslíte?

Při studiu peera se všichni učíme, jaký je etický kodex.

První pravidlo je, co se mezi peerem a jeho svěřencem „upeče“, to musí zůstat mezi nimi. Jsem ráda, že v naší organizaci máme peerů několik a každý si může vybrat toho lidsky svého. Když by peer prozradil důvěrné informace, jednoznačně říkám, že by selhal a vzal důvěru v ostatní, kteří to myslí upřímně. Když má někdo zábrany před peerem na svém pracovišti, je tu možnost oslovit kolegy z jiné záchranky a kraje. Profesních kolegů máme opravdu mnoho a v minulosti jsme to již využili a dané rozhodnutí se nám osvědčilo. Každý člověk je individualita a ocení něco jiného. Někdo se raději otevře tzv. zapůjčenému peerovi, pro kterého je anonymní, jiný naopak ocení, že peer jeho osobu i prostředí, kde pracuje, důvěrně zná.  Práci záchranářky byste dle svých slov nikdy nevyměnila za jinou profesi. Prozradíte nám alespoň jeden profesní sen?

Přesně tak, práce záchranářky byla můj sen a ten se splnil, neměnila bych.

Kdyby se naskytla příležitost, ráda bych se podívala na práci kolegů v zahraničí, třeba na zdravotníky z organizace Lékaři bez hranic.

Text a foto: Zuzana Tašká

česko-slovenský záchranářský časopis

15

Záchranářský sen

rescue

report

Bc. Dagmar Štěpánková /29/ Motto: „Vždy se najde důvod, proč poznat nové lidi. Buď je potřebuješ na to, aby ti změnili život, nebo oni potřebují tebe, abys změnil ty ten jejich.“

P

o střední škole se Dagmar hlásila na obor záchranářství a na pedagogickou fakultu. I když byla přijata na oba obory, doma řekla, že uspěla jenom u zdravotníků a bylo rozhodnuto. K plzeňským profesionálům se zařadila v roce 2008. Pracovala i na pozici operátorky KZOS. Tam se naučila vnímat člověka v tísni jinak než v terénu, kde si na něj můžeme sáhnout.

Když právě nečte zajímavou knížku, provozuje geocaching, u nějž ji doprovází pejsek Mája, často také pro kamarády peče úchvatné dorty. Ráda se účastní záchranářských soutěží. Největší respekt má před dětským pacientem pro jeho specifika a kvůli téměř vždy „dusné“ atmosféře na místě zásahu. V rámci vzdělávání laické veřejnosti navíc pomáhá rodičům malých ratolestí překonat strach a naučit se správně pomoci v kurzech věnovaných problematice urgentních stavů u dětí.  Dorty, které dokážete vymyslet a upéct, jsou ohromující. Jak se profesionální záchranářka dostane k takové zálibě? Úplný začátek pečení dortů byl před třemi lety, kdy jsem svému nejoblíbenějšímu kolegovi k narozeninám upekla dort – sanitku. Tehdy to bylo opravdu jen pro legraci a trvalo mi to celý den.

Poté jsem si dala roční pauzu a druhým dortem jsem obdarovala dalšího kolegu. Od té doby mi přátelé pravidelně volají své objednávky a pro různé oslavence mají relativně snadno zajištěný originální dárek. Začínala jsem s minimálními vědomostmi o pečení, hodně informací mi poskytl internet. Pořád mám co dohánět, je toho spousta, co ještě neumím.  Pracujete na výjezdovém stanovišti Plzeň-jih, mimo městské aglomera-

16

ce. Máte pocit, že jsou lidé na vesnici vděčnější a vstřícnější k posádkám?

Je asi jedno, zda jezdíte ve městě nebo na venkově. Lidé, kteří chtějí být vstřícní a vděční, takoví budou ve městě, stejně tak jako na oblasti. Bohužel se začíná obecně rozmáhat syndrom stížností na cokoli. Naopak, každé poděkování potěší pořád, bohužel jich až tolik není. O to jsou cennější.  V kuloárech se hodně mluví o výjezdech, které člověk nepřeje ani nejhoršímu nepříteli. Jaký typ „hrozivého“ scénáře Vás děsí již v představách a jaký jste zažila v reálu?

Pro mě jsou to zcela určitě akutní stavy u dětí (kupodivu bez ohledu na proběhlá školení rodičů, která jsem realizovala), a to hlavně když na místo dorazí naše posádka RZP jako první.

Dále pak asi porod koncem pánevním.

A v reálu? To byla zatím naštěstí jediná resuscitace dítěte – čtyřleté holčičky, která úžasně zabojovala a z nemocnice odešla domů bez neurologického deficitu. Po předání dívenky posádce vrtulníku jsme si s kolegou padli do náruče a oba brečeli jak želvy. To byl asi nejsilnější zážitek za dobu, co tuhle práci dělám. Do dneška si pamatuju veškeré detaily i datum, kdy se zásah udál.  Pro některé záchranáře jsou „noční můrou“ i sebevrazi. Setkala jste se na výjezdech s dokonanou sebevraždou nebo naštěstí „jen“ s planým poplachem v rámci demonstrativních pokusů?

S planými poplachy ve smyslu „volání o pomoc“ po snězení několika blistrů tablet jsem se setkala již mnohokrát.

Tito lidé bývají většinou při vědomí

česko-slovenský záchranářský časopis

a po výplachu žaludku ještě v terénu nebo na Emergency končí v péči psychiatra. Většinou se jedná o mladé lidi.

Dokonaných sebevražd není tolik, o to víc jsou smutnější. Pamatuji si například na kolegu hasiče, který neunesl tíživou rodinnou situaci a svůj život ukončil doma oběšením. Člověk, který dokázal zvládnout spoustu těžkých výjezdů jako velitel a pomáhal druhým, nedokázal pomoci sám sobě.  Jednou jsem si od kolegyň na KZOS nechala přehrát „hitparádu“ nejvulgárnějších hovorů. Jak jste jako operátorka řešila podobné situace? Vzpomínáte si na „největší salvu“ sprostých slov na Vaši adresu?

Takoví lidé se bohužel mezi volajícími také vyskytují. Většinou bývají posilněni alkoholem a myslí si, že jim u nohou leží celý svět a všichni budou jednat podle toho, jak oni budou pískat. Jenže opak je pravdou. Takoví jedinci nejsou vůbec schopni popsat, co se na místě odehrává a pouze vyhrožují ublížením na zdraví nebo vás často zahlcují vulgaritami. Mě osobně vyhrožoval jeden muž (ze vzpomínané kategorie) tím, že až mě potká, tak mi uřízne hlavu; následně si ještě na mě byl stěžovat. V těchto situacích přeju všem kolegům, aby za sebou měli jen takové vedení, které se jich a „zdravého rozumu“ dokáže zastat.  Když jste jako operátorka navigovala lidi k TANR, setkala jste se s ochotou a zájmem laiků nebo spíše s lhostejností?

Kolikrát mě překvapovaly rozdílné reakce lidí, hlavně v rodině. Vzpomínám na to, kdy rodinní příslušníci ne-

Záchranářský sen

rescue

report

chtěli začít resuscitovat otce/manžela, kterému bylo sotva kolem padesáti let. Na druhou stranu byli i tací, kteří se snažili oživit dědečka, který už několik let nevstal z lůžka, s rodinou nekomunikoval, ale měli ho moc rádi a nedovedli si představit, že by s nimi už nebyl.  Téměř denně předáváte se svým parťákem pacienta do nemocničního zařízení. Co Vás dokáže regulérně vytočit, jaký přístup „bílých plášťů“ Vás rozčiluje?

Asi nezájem o pacienta. My se snažíme všemožně mu pomoci, ulevit a být vstřícní a v nemocnici jsou schopní ho několik hodin nechat ležet na příjmu.

Pokud je personál příjmu nepříjemný na mě, sice mě to nepotěší, ale až tolik si z toho nedělám. Více mně mrzí nezájem o člověka, kterému opravdu není dobře. Dále mi vadí otázky typu: „Copak (místo „koho“) jste nám to zase přivezli?“, „Je k nám vůbec spádový?“, „Není? A jak je možné, že jedete sem?“.  V mnoha směrech se mluví o syndromu vyhoření u pomáhajících profesí, proč k tomu podle Vás dochází?

Asi za to může jisté „citové“ otupění.

Základní prevencí je nebrat si svou práci domů. K celému jevu vyhoření také aktivně přispívá dnes docela oblíbené zneužívání záchranky jako rychlého

a levného transportního prostředku do zdravotnického zařízení.  Naše profese patří k těm nejvíce rizikovým. Dokdy je podle Vás únosné vydržet v aktivní službě? Myslíte si, že by bylo na místě ohraničit „důchodový věk“ záchranářů?

Myslím, že by každý měl znát své hranice a vědět, dokdy na tu práci ještě stačí a kdy už je čas uvolnit místo mladším. Úplně pevně bych konkrétní věk odchodu do důchodu nestanovovala. Také by bylo vhodné, aby kolegové, kteří v této práci zanechali velkou část svého života, odcházeli s adekvátní poctou a odměnou ve formě měsíční výsluhy. Tak jako je to například u Policie.  Jak jako žena hodnotíte práci v převážně mužském kolektivu?

V době, kdy jsem byla na dispečinku, jsem měla nejvíc ráda služby, kdy jsem byla jediná mezi muži. Je pravda, že jsem musela být neustále ve střehu, protože mi neudělali nic dobrého, ale o to byla větší legrace. Říkala jsem, že jsem byla trní mezi růžemi (smích).

Většina mužů umí být férová. Když mají nějaký problém, tak to řeknou,

nedusí ho v sobě. Svým způsobem mi to imponuje. Ale najdou se mezi nimi i pěkné „drbny“.  Říkala jste mi, že obdivujete hodně uniformovaných kolegů z IZS. Které konkrétně a proč? Kdybyste mohla strávit 24 hodin v nasazení hasiče nebo policistu, zkusila byste tyto profese na vlastní kůži?

Kolegové hasiči i policisti mají můj velký obdiv a navíc jim uniformy děsně „seknou“ (smích). Mám možnost je často vidět přímo v akci. Nedovedu uvést jen jeden důvod, proč si jich cením, proto bych si ráda neskromně zkusila obojí.

Text: Zuzana Tašká Foto: Zuzana Tašká a archiv D.Š.

Bc. Pavlína Strejcová /32/

Motto: „Když ti život dá ránu, oklepej se.

Když ti vyrazí dech, tak se pořádně nadechni. Když tě srazí na kolena, tak se zvedni, protože nikdo jiný to za tebe neudělá.“

„K

tomu, aby se člověk stal opravdu dobrým záchranářem, je třeba dozrát,“ myslí si záchranářka Pavlína. I když působí křehce a díky svému přirozenému půvabu by si klidně mohla vystřihnout televizní roli princezny, její zájmy jsou méně něžného ražení. Ráda jezdí na své motorce

a žádný problém nemá ani se stavebními pracemi kolem rodinného domku, kde s manželem vychovává čtyřletou dcerku Veroniku. Pro psychické zdraví zdravotníků je podle Pavlíny důležité nechat práci „v práci“ a odejít domů s čistou hlavou.

O záchrance mluví s úctou jako o místě,

česko-slovenský záchranářský časopis

17

Záchranářský sen

rescue

report

kde získala schopnost rychlého rozhodování a nové zkušenosti k nezaplacení.

Vzhledem k její odbornosti a oblíbenosti v kolektivu je dobře, že nešla v stopách svého tatínka veterináře, ale svůj um nasměrovala k lidem.  Když se ohlédnete zpátky, jaká jste byla při nástupu k ZZS a proč Vás zlákala právě práce v záchranářské uniformě?

Pracovat v podmínkách PNP byl můj dlouholetý sen. Vždy jsem měla velký respekt a obdiv k lidem, kteří jsou schopni při střetu s kritickou situací, kdy jde o záchranu lidského života, zachovat chladnou hlavu a umí se rychle rozhodovat. Když se mi po dokončení studia naskytla možnost práce u ZZS, byla jsem energická, plná ideálů a převážně teoretických znalostí. Úplně jsem si nepřipouštěla úskalí, která vždy postupem času vyplavou na povrch.

Byla to pro mě životní šance.

bývá nezbytná asistence PČR, která je nám nápomocna s usměrněním a převozem těchto lidí.  Vzpomenete si na výjezd, kdy jste se cítila v nebezpečí nebo měla strach?

V nebezpečí se cítím pokaždé, když vstupujeme do příbytků zejména specifických sociálních vrstev. Už na první pohled to tam působí hrůzostrašně a odpudivě, doslova ztělesněný „biohazard plac.“ Jsou také jisté menšiny, jejichž zvykem je obestoupit nás a „dohlížet“ na každý náš krok. V tu chvíli nemáme šanci sledovat dění za zády.

Svým způsobem představuje nebezpečí i skupina dekompenzovaných psychiatrických pacientů. Proto máme být obezřetní, nepodceňovať situaci.

 O práci v ZZS je obecně velký zájem. Jaké předpoklady by měl mít budoucí záchranář?

Je pravda, že počet uchazečů o práci u ZZS má neustále vzrůstající tendenci a zachovává si jistou prestiž. Kromě již zmiňovaných teoretických a praktických znalostí v oboru by budoucí záchranář měl disponovat i s celou řadou nezbytných vlastností jako je empatie, pokora, trpělivost, schopnost odolávat stresu, rychlého vyhodnocení situace a rozhodnost. Ale jsme také jen lidé a kdokoli z nás může chybovat. Pro mě je důležité umět si své chyby přiznat a uvědomit, vzít si z nich ponaučení a dále se jich pokud možno vyvarovat.  Která kategorie lidí Vás dokáže v práci namíchnout a proč?

Stále se bohužel setkáváme s lidmi, kteří považují záchrannou službu za nějakou charitativní organizaci a bezostyšně si z nás dělají taxíka. Nejvíce problémovou skupinou jsou bezdomovci, pacienti opilí a pod vlivem drog.

Velmi rychle pochopili, jak je snadné opatřit si zdarma potřebné léky či ošetření, a tak vesele zneužívají našich komfortních služeb. Tyto zásahy se většinou neobejdou bez drobných potyček a slovních útoků, v horším případě i útoků agresivních. V těchto případech

18

 Máte skvělou postavu, jak pečujete o svojí „fyzičku“ a jaká forma odpočinku Vám vyhovuje?

Když mám konečně chvilku volna a netíží mě žádné domácí povinnosti, snažím se relaxovat sportem. Jsem člověk, který k životu potřebuje aktivní formu odpočinku. Podle možností několikrát týdně běhám 5 km, dále 1-2x týdně chodím na posilovací kruhový trénink. K mým velkým koníčkům také patří jízda na motorce. Občas si aktivity zpestřím jízdou na kole a bruslích. Baterie mi také dobíjí (a zároveň vybíjí) moje 4letá dcerka Veronika a manžel,

česko-slovenský záchranářský časopis

kterým se snažím věnovat maximum svého času. Když se konečně sejdeme všichni doma, chodíme na společné procházky s naším mazlíčkem rotvajlerem Brixem.  Motorkáři si vysloužili několik vtipů o dárcích orgánů. Někteří záchranáři při vyslovení slova motorkář kroutí hlavou a na počkání sypou historky o velice nešťastných koncích vyznavačů motosportu. Co Vás přivedlo právě k „mašinám?“ Zachraňovala jste někdy „motokolegu?“ K tomuto sportu mě již před lety přivedl můj bratr, který od útlého věku vlastnil motocykl a neustále mě vyvážel na různé výlety. Blíže jsem k této zálibě „přičichla“ při seznámení se se svým manželem, vyznavačem adrenalinových sportů. Na opravdu silném motocyklu jsem se svezla právě s ním. Byla to taková směs ohromujících pocitů, nespoutanosti, síly, dotek nebezpečí. Je to relativně malý stroj s neuvěřitelným výkonem. Po sestoupení „na zem“ se mi doslova klepala kolena, to mluví za vše. Do skupiny „dárců“ podle mého patří nezralí blázni. Když máte svůj věk a doma dítě, nebudete zbytečně riskovat. Na srazech motorkářů jsem „kolegům“ zatím život nezachraňovala. V záchranářské práci jsou motorkáři téměř na denním pořádku, zejména v letních měsících. Někteří jsou málo chráněni, dominují u nich zlomeniny dlouhých kostí a polytraumata, pokud mají to štěstí a nehodu vůbec přežijí. Když vidím, že si na takto silný stroj sedá člověk bez speciálního oblečení a za něj nasedá polonahá slečna v „sukýnce“ a bez helmy, kroutím hlavou taky.  Vy sama jste nešla v šlépějích tatínka veterináře. Co byste dělala v případě, že dcerku Veroniku uchvátí záchranářská uniforma?

Vzhledem k tomu, že člověk dnes může posoudit náročnost povolání a zná rizika, která nás mohou kdykoli zasáhnout, snažila bych se dcerku přesvědčit o jiných možnostech budoucího uplatnění. V případě, že by již byla rozhodnuta a šla si nekompromisně za

Záchranářský sen

rescue

report

svým cílem, asi bych jí nadále v rozhodnutí nebránila.  O syndromu vyhoření se mluví často obecně, ne z pohledu lidí, kterých se to týká. Proč jsou podle Vás zdravotníci pro daný fenomén ideální živná půda?

Syndrom vyhoření je velkým problémem. Myslím, že po určitém čase dostihne každého z nás. Téměř denně se setkáváme s lidským neštěstím a navíc jsme stále více zahlceni i neindikovanými výjezdy, které značně ubíjí a vyčerpávají. Tato skutečnost nás může značně demotivovat a utlumit pracovní nasazení. Člověk zkrátka musí umět vypnout a ponechat negativní myšlenky na pracovišti. Odejít s čistou hlavou a nadále se k nim nevracet. Pro mě je vždy největší odměnou záchrana lidského života a pocit z kvalitně vykonané práce.  K smutným událostem naší práce patří zásahy, pod které se podepsala

brutalita a násilí. Vzpomenete si na nějaký konkrétní z této skupiny?

Ačkoli velmi nerada, vzpomínám si na jeden zásah, který ve mně bohužel zanechal řadu negativních emocí. Jednalo se o ošetření tříletého chlapce, týraného pod rukama těch, kteří mu měli poskytovat lásku a zázemí. Jako záchranářku i matku mě tento případ velmi zasáhl. Nesmyslnost a brutalita činů podobného charakteru je nepochopitelná a nemá žádné vysvětlení ani omluvu.  Všechny Vaše kolegyně se vyjádřily k práci v převážně mužském kolektivu. Co nám k mužům v ZZS řeknete vy, Pavlínko?

Muži mají u ZZS nenahraditelné postavení. Jde o práci mnohdy fyzicky náročnou a bez jejich pomoci bychom se neobešly. Jsou nám nápomocni při manipulaci s pacientem, při přenášení těžkých přístrojů, batohů a dalšího zdravotnického vybavení. Mimo jiné nám také na výjezdech zajišťují

fyzickou ochranu, dávají pocit jistoty a bezpečí ve vypjatých situacích. Práce v mužském kolektivu je určitě pro každou ženu příjemná a povzbuzující, rozhodně není nouze o legraci.  Jsme na začátku nového roku 2015. Co byste popřála svým kolegům a našim čtenářům?

Ve své práci každodenně vidíme a vnímáme křehkost člověka i to, jak je naše lidská přítomnost relativní. Měli bychom si užívat každý den, kdy se probudíme v plném zdraví, protože druhý den (nebo jen o minutu později) může být všechno jinak. Proto svým kolegům i čtenářům přeji hodně zdraví, optimistický pohled na svět, slunce v duši, úsměv na tváři a spoustu příjemných lidí kolem sebe. Kolegům záchranářům ze srdce přeji radost z dobře vykonané práce a zásahy se šťastným koncem.

Text a foto: Zuzana Tašká

MUDr. Kateřina Králová /30/ Motto: „Co nechceš, aby někdo dělal Tobě, nedělej druhým.“ to posílá směrem k pacientům. Jak sama říká, běhání jí pomáhá nabírat nové síly a dokáže svět vybarvovat do růžova. V její společnosti je svět alespoň na chvíli růžovější tak nějak automaticky, i bez podání fyzického výkonu, mám to vyzkoušeno.

S

mladou lékařkou Kateřinou jsme se potkali v Plzni na běžeckých závodech RESCUE RACE. V první chvíli jsem si myslela, že je profesionální reprezentantka některého ze sportovních klubů. Povídaní o sportu, medicíně i roli maminky občasně přerušoval malý syn Matýsek. „Káťa“, jak ji oslovují kolegové na záchrance, je vlídná, lidská a má krásný úsměv, který čas-

 Před nástupem k ZZS jste jako lékařka pracovala na interním oddělení Stodské nemocnice. Co Vám tato profesní zkušenost dala pro budoucí praxi v terénu?

Nemocnice Stod je nemocnicí okresního typu. Je zde asi jako ve všech obdobných zařízeních snaha co nejdříve zapojit mladé začínající lékaře do služeb a ulevit tak vytížení kolegů starších. Musela jsem se v několika měsících zvládnout naučit jak prakticky, tak teoreticky, veškeré znalosti ohledně akutních interních stavů i nejčastějších diagnóz, s kterými pacienti

u nás na interním oddělení stonali.

Měla jsem skvělé kolegy z řad lékařů, sester a pomocného personálu, kteří se mi velmi intenzivně věnovali. Naučila jsem se naslepo píchat CŽK, provádět defibrilace, intubace, KPR. Jako neatestovaný lékař ve službě (s příslužbou staršího kolegy na telefonu) jsem měla na starost dvě oddělení s kapacitou 60 pacientů, JIP s 5 lůžky a LDN. Za tuto zkušenost jsem opravdu vděčná. Nikde bych nezískala lepší praxi pro zvládání interních stavů v PNP.  Váš tatínek byl lékař. Proč jste se rozhodla jít v jeho stopách, a proč jste zvolila PNP? Nedokážu si vzpomenout, že bych někdy i jako malá holka, chtěla dělat něco jiného. Panenky byly sice neučesané, občas neoblečené, ale obvázané kde se jen dalo obvazy, gázou a náplast-

česko-slovenský záchranářský časopis

19

Záchranářský sen

rescue

report

mi. Nevím, zda to bylo tím, že jsem v tomto prostředí vyrůstala, hrála si se starými lékařskými nástroji, ale na 100 % vím, že to bylo jediné povolání, které mi můj táta vymlouval a zakazoval.

A proč PNP? Jednoduchá odpověď: už ve svých asi 6 letech jsem viděla každý díl seriálu Sanitka. Ještě dnes mi běhá mráz po zádech, když vidím spanilou jízdu sanitních vozů k spadlému letadlu v Suchdolu v posledním díle tohoto známého seriálu.  Když mluvíme o seriálu Sanitka, sledujete seriály z lékařského prostředí? Který je podle Vás nejvíc důvěryhodný?

Samozřejmě, že jsem zvědavá a hodně seriálů typu Ordinace, Pohotovost a řadu jiných jsem viděla. Já za sebe bych dala palec nahoru pro americký seriál Pohotovost proto, že se mi zdá opravdu realistický.  Hodně lékařů přichází na záchranku s vidinou „akce“. Ne vždy je to tak a proto raději zakotví v nemocnici. Jakou největší akci jste dosud zažila a který typ zásahů Vás dokáže zklamat?

Za tu krátkou dobu, co jsem aktivně zaměstnaná na ZZS jsem naštěstí neměla příležitost dostat se k velkým haváriím nebo případům, které by se daly

20

nazývat velkou akcí. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, musím přiznat, že největší akcí pro mne samotnou byla „moje první“ a naštěstí úspěšná resuscitace – hned ve druhé službě, kdy jsem začala jezdit sama, bez dohledu staršího kolegy. Spolehlivě mne dokáže nejen zklamat, ale i dost rozpálit jakýkoli výjezd k pacientům, k nimž jezdíme opakovaně pro nedodržování jejich léčebného režimu. O „klientech“, kteří jsou někde někým nalezeni ve stavu kruté opilosti ani nemluvě.

v dešti nebo zasněženou krajinou, vždy mne to dokonale probere. Doporučím každému, kdo má nějaký problém, který ho trápí: „Nazuj boty a běž, když nebudeš moct, zpomal nebo přejdi do chůze, ale nevzdávej to a doběhni do cíle.“ Můžu zaručit, že už po několika kilometrech se bude zdát problém menší, jeho řešení jednodušší a svět růžovější. Neznám lepší pocit, než když může být člověk pyšný, že překonal sám sebe a posunul zase o kousek dál hranice vlastních možností.

 Vím o Vás, že se aktivně věnujete běhu, byla jste dokonce na několika závodech. Proč Vás oslovilo právě běhání a kdy jste s ním začala?

Běhat jsem začala v prvním ročníku na vysoké škole, tedy v 19 letech. Když člověk sedí věčně nad knížkami a má rád jídlo jako já, začnou se jisté partie dost rychle zaoblovat. A to si takhle jednoho slunného odpoledne jdete po plzeňském náměstí a za zády se Vám ozve: „ No jo, takový zadek může mít jedině naše Kačena.“ Tehdy to můj drahý strejda jistě myslel z legrace, ale musím přiznat, že ten večer jsem se sebekriticky podívala do zrcadla a vymýšlela, co s tím budu dělat. Jak vymyslet nejjednodušší způsob, aby měl člověk postavu supermodelky při kapesném vysokoškoláka, který si občas přivydělá brigádou? Následující víkend jsem doma u rodičů poprvé obula staré kecky, oblékla vytahanou mikinu a tepláky a odfuněla své první 4 km.

 Spolu s partnerem Zdeňkem vychováváte malého synka Matýska.

Jaký byl pro Vás návrat z mateřské dovolené? Narazila jste na konkrétní překážky, měla jste nějaký blok?

Do práce jsem se vracela zhruba po roce a půl, kdy synovi byl rok. Je neuvěřitelné, jak rychle člověk zapomene i ty nejjasnější věci, co se v práci naučil. Takže nastala absolutní nejistota v čemkoli. Přesto, že jsem se snažila doma číst své staré poznámky, připadala jsem si jako čerstvý absolvent medicíny, který sice ví od poslední státnice, kde bylo co napsáno petitem v knihách a studijních materiálech, ale do praxe je absolutně nepoužitelný. Překážky a bloky asi nevznikly žádné. Musím říct, že u nás na ZZS je opravdu super parta lidí. Všichni se vším ochotně pomohou a poradí. Takže se neustále učím něco nového od kolegů i mladších, ale praxí mnohem zkušenějších.

 Možná se někteří z čitatelů inspiruje a řekne si: „Od zítřka jsem běžec taky“. Poradíte mu nějakou vychytávku pro tréning ?

Běhání není o supermoderním vybavení, jediné do čeho musí opravdu člověk investovat, jsou běžecké kvalitní boty. Na všem ostatním se dá ušetřit, ale na nohách prostě šetřit nesmíme. To je k vybavení běžce všechno. Běh je jeden z nejlevnějších sportů. S čím ale bojuje každý začínající rekreační běžec, je otázka: „Proč bych měl jít běhat příště znovu, když se sotva vleču, funím jako lokomotiva a všechno mne bolí?“ Proto, že naše tělo je tak dokonalé, že si brzy na tréning navykne, důležité je vydržet. Vše tkví hlavě a naší pevné vůli.

Vždycky si člověk najde milion důvodů, proč nevyběhnout. Já nejradši běhám

česko-slovenský záchranářský časopis

 Hodně záchranářek tvrdí, že jejich „bubákem“ je výjezd k dětskému pacientovi. Obzvlášť když jsou matky.

Máte taky svého strašáka, tzv. nechtěný výjezd?

Do té doby, než jsem poprvé pochovala svého syna, jsem děti měla ráda, ale bála jsem se s nimi manipulovat. To, co prožívám teď, je těžko popsatelné.

Strach z toho zvednout miminko zmizel, ale ta lítost, když trpí dítě jako pacient, je obrovská. Špatně snáším malé opařené kojence a batolata. Přístup posádek musí být a - domnívám se, že vždy je -profesionální, ale pocity, které má člověk uvnitř a které jsou zcela neprofesionální, s těmi se musí vypořádat každý sám. Jako lékařka - matka se bohužel vždy vnitřně vžívám do pocitů nešťastných rodičů. Možná tyto pocity časem otupí.

Záchranářský sen

rescue

report

 Lékař má v rámci kompetencí nevyšší míru odpovědnosti za pacienta.

Morálně, medicínsky i právně. Který pacient je pro Vás po právní stránce varovným ukazováčkem? Člověk si musí hlídat všechno a mít dobře zapsanou dokumentaci. Jak se říká, při této práci je člověk vždy jednou nohou v kriminále a co je psáno, je dáno. Vždy jsem si dávala pozor na pacienty, kde se ohání příslušníky rodiny se známými jmény. Mají pocit, že mohou vše a my nemáme právo takřka na nic.

 Jak pečujete o udržení své odborné kondice? Dokážete ji skloubit s rolí maminky?

Když byl syn ještě nepohyblivé neustále spící miminko, měla jsem času mnohem víc než teď. Když si na přečtení čehokoli do práce najdu hodinu denně, a to jistě není každý den, je to zázrak. Ale opravdu se snažím. Samotnou mne mrzí, že vím, co všechno jsem uměla při svém nástupu na ZZS a co umím teď. Když mohu, jdu na seminář pořádaný naší záchrankou. Neustále se

uklidňuji tím, že čím bude syn samostatnější, bude času víc.  Kdybyste nebyla lékařkou, které povolání byste si zvolila?

Musím opravdu chvíli přemýšlet. Co já bych chtěla dělat jiného? Asi bych ráda vyzkoušela práci kriminalisty. Lákalo by mne pátrat a řešit případy, hledat souvislosti.

Text a foto: Zuzana Tašká

Bc. Marie Kokošková /36/ Motto: „Je lepší ztratit v životě minutu, než v minutě život“

V

edoucí sestra výjezdové oblasti Plzeň-jih zvaná „Koko“ patří k lidem, kteří ani po 15 letech v podmínkách terénní medicíny neztrácejí elán. I když na sebe nerada poutá pozornost, její práce mluví sama za sebe a vzbuzuje respekt. Umí pečlivě naslouchat svým kolegům na stanovišti i pacientům v sanitce. Když mi vyprávěla o svých top výjezdech, mezi kterými je i zásah u „ženy bez obličeje“, v duchu jsem si přála jediné - ať tahle profesionálka najde zalíbení v přednáškové činnosti a odevzdává svoje zkušenosti dál.  Maruško, dnes jste záchranářka s letitou praxí. Jaká jste byla na začátku kariéry a co Vás vedlo k práci na ZZS? Už jako malé dítě jsem rodičům tvrdila, že budu dělat sestřičku v sanitce.

V té době ale na Plzni-jihu ještě jezdily Škody 1203 s řidičem a pohotovostním lékařem v rámci LSPP. Záchranná služba zde vznikala až začátkem devadesátých let. Můj dětský sen se nakonec vyplnil a v roce 1999 jsem skutečně začala na ZZS pracovat. Do svého vysněného zaměstnání jsem nastoupila s naprostým nadšením, odhodláním a stoprocentním nasazením. Já bych tehdy na záchranku docházela snad i bez platu.

 Jaké dovednosti a předpoklady by měl mít adept na práci terénního zdravotníka a co se ve škole naučit nedá?

Podle mých zkušeností absolventi vyšší odborné nebo vysoké školy přicházejí do praxe s dobrým teoretickým základem. Budoucí kolegy je potřeba připravovat na to, že se celý profesní život budou vzdělávat. Absolvování vysoké školy z nich automaticky neudělá odborníky na PNP, kteří vše ví a umí a po několika službách už je nemůže nic překvapit. Je potřeba jim od počátku vštěpovat, že tato práce je velmi atraktivní, ale nebudou zasahovat jen u dopravních nehod nebo náhlých zástav oběhu. Čeká je spousta zásahů u starých a chronicky nemocných lidí, sekundárních transportů, ošetřování bezdomovců. A taky bych jim zdůraznila, že čas mezi výjezdy si nebudou moci krátit jen pitím kávy u stolku a kouřením. Budoucí záchranáři by měli umět komunikovat s pacientem i jeho rodinou. Měli by být nekonfliktní, empatičtí, naučit se pracovat s rozvahou a rozmyslem, umět zachovat klidnou hlavu a používat zdravý rozum.

 Pracujete v malebné oblasti Plzeň-jih. Jistou část života jste ale strávila téměř na opačném konci republiky v Prostějově. Jak jako Plzeňačka vzpomínáte na své moravské kolegy?

Přijali vás?

Kolegové na tehdejší okresní záchranné službě mě mezi sebe přijali naprosto skvěle, byli velmi vřelí, přátelští a pohostinní. Nejvíce se bavili mojí plzeňskou mluvou a často z legrace používali naše typické plzeňské „copa, kdepa, jakpa, pročpa“. Několik řidičů mi říkalo, že jsem „Marie ze z Plzně“.

Nedokázala jsem jim vysvětlit a nevěřili mi, že spojení „ze z Plzně“ by Plzeňák nikdy nepoužil, je to pouze moravský mýtus.  Hodně záchranářů mluví o skupině pacientů, která spíše připomíná klientelu, která zneužívá nebo nadužívá služby ZZS. Který typ „klientů“

česko-slovenský záchranářský časopis

21

Záchranářský sen

rescue

report

Dnes je mu 14 let a moje výchova spočívá už spíše v dohlížení: kde je, s kým je, kdy se vrátí, co nového ve škole. Je ve věku, kdy by ho moje zdrobnělé oslovení nebo pusa na rozloučenou na veřejnosti naprosto společensky znemožnily. Teď ale vážně - v době, kdy jsem se po mateřské dovolené chtěla vrátit k práci na ZZS, mi pomohli moji rodiče. Bez jejich bezmezné pomoci a podpoře by se můj návrat nemohl uskutečnit. Jsem jim neskonale vděčná, mám je oba velmi ráda a velmi si jich vážím.  Co Vám práce záchranářky dala a vzala?

Práce na záchranné službě mi nevzala vůbec nic. Dělám práci, která mě baví, naplňuje, stále se něco nového učím a poznávám. Tím, jak stárnu a získávám zkušenosti, mám větší pokoru k životu a vážím si toho, že jsem já a moji nejbližší zdraví.

Vás dokáže namíchnout a proč?

Agresivní pacient pod vlivem alkoholu s poraněním hlavy, který mi ve 2 hodiny ráno vehementně vysvětluje, že se mnou nikam nepojede, protože si mě nevolal.  Nehoda sanitky je bezpochyby traumatizující zážitek. Vy sama jste to zažila. Ovlivnilo Vás to nějak konkrétně?

Měla jsem veliké štěstí, že jsem z dopravní nehody vyvázla pouze s několika oděrkami a hematomy. Poučila jsem se a zapamatovala si, že si nemám během jízdy rozepínat bezpečnostní pás.

Z dopravních nehod mám samozřejmě určitou obavu, ale snažím se si tyto věci nepřipouštět.  Po letech praxe ve vysoce rizikové profesi, jakou ZZS je, jste určitě zvyklá na ledacos, naučila jste zvládat vypjaté situace. Co Vám ale pořád evokuje „záchranářského bubáka?“ Respekt mám před jakýmkoli zásahem, kde by se vyskytoval větší počet zraněných nebo jinak postižených osob (nehoda autobusu, vlaku, pád letadla, teroristický útok atp.).  Jste záchranářka, kterou stážisté i kolegové označují za excelentního

22

profesionála, z kuloárů vím, že jste někdy „hrozivě precizní pečlivka.“ Na druhou stranu to, co požadujete od kolegů, sama dodržujete. Je těžké nastavit vysokou laťku v kolektivu, kde máte vedoucí pozici?

Na pozici vedoucí sestry jsem se vyskytla zcela náhodou, o vedoucí pozici jsem nijak neusilovala. Samozřejmě, že trvalo několik měsíců, než si kolegové na můj styl práce a vedení zvykli. Vše, co jsem po nich požadovala, jsem sama do poslední tečky plnila. Snažila jsem se jít příkladem a ukázat jim, že když to dodržuji já, proč by nemohli oni také?  Když potřebujete dobít baterky, jaká forma odpočinku Vám vyhovuje nejvíc?

Někdy stačí se jen pořádně vyspat, číst oblíbenou knihu, nebo zajít do kina. K dlouhodobé psychické kondici potřebuji pohyb na čerstvém vzduchu.

Nejlépe na Šumavě, která je mojí srdeční záležitostí. V létě pěšky nebo na kole, v zimě na běžkách.  Máte syna Ráďu, který je vášnivý rybář. Jak se Vám daří skloubit roli maminky a naplno vytížené záchranářky? Kdo Vám pomáhá?

Onen vášnivý rybář je také vášnivý fotbalista, hráč airsoftu a freestylista.

česko-slovenský záchranářský časopis

 Záchranářství rovná se převážně mužský kolektiv. Jak se Vám s muži pracuje a čeho si na nich ceníte?

Bez mužů si práci na ZZS vůbec nedokážu představit. Vážím si všech našich lékařů a obzvlášť řidičů. Před těmi hluboce smekám, neboť mají velkou odpovědnost: za sanitní vozidlo, bezpečnost zdravotnické posádky i pacienta. Cestou na výjezd mám možnost podle znění výzvy promyslet si, co nás na místě čeká, jak budeme postupovat a psychicky se připravit. Řidič nás musí bezpečně dopravit na místo, bez ohledu na to, jestli jsou 2 hodiny ráno, prší, je náledí nebo dopravní zácpa. Velice ráda pracuji ve smíšeném kolektivu a vážím si toho, že ZZS PK je organizací, která dává prostor pro práci v terénu také ženám.  Na závěr se tradičně zeptám, jakou profesi byste dělala, kdybyste nebyla záchranářkou?

Já bych určitě pracovala na záchranné službě! Za celých 15 let jsem nikdy nelitovala a nic bych neměnila. Ale pokud bych se čistě teoreticky nenarodila s vášní pro záchranářství, byla bych majitelkou malé útulné kavárničky, kde bych své zákazníky rozmazlovala kvalitní voňavou kávou.

Text: Zuzana Tašká Foto: Zuzana Tašká Wa archiv M.K.

Záchranářský sen

rescue

report

Slovo na závěr

Záchranářské snění začíná ...s Alenou a Martinou

Unikátní fotoprojekt ZÁCHRANÁŘSKÝ SEN jsme odstartovali v Plzni, která je od 17. ledna evropskou metropolí kultury. Před objektiv fotografky Ivy Haj se celkem postaví 13 profesionálních záchranářek. Všechny zasahují na území Plzeňského kraje, kde jsou ženy součástí každého výjezdového stanoviště.

Alena Pohanková, DiS. (28) pracuje v oblasti Plzeň-jih společně s manželem Jirkou a švagrem Michalem. Maminka 4-leté dcerky Nelly se v životě řídí mottem: „Každý ti udělá to, co mu dovolíš. Ke každému se chovej tak, jak bys chtěl aby se on choval k tobě.“ „Ája“ je mladá, atraktivní, hodně upřímná a téměř pořád se usmívá (nechápu, jak to dělá). Do nepohody ji dokáže dostat jen nespravedlnost, lež, zklamání a bezmoc. I když má za sebou opravdu těžký rok, mimo jiné i nehodu sanitky, které zkřížil cestu náklaďák naložený dřevem, všechno zvládá s nadhledem pro její věk netypickým. Ve volném čase se naplno věnuje milované rodině nebo zúročuje svou manuální a výtvarnou zručnost. Kromě mnoha šperků a svatebních doplňků, které vytvořila, totiž dokáže „vložit radost“ na bílé studené zdi zdravotnických zařízení. Její veselé animované postavičky tak zpříjemňují pobyt v nemocnici nejen dětem, ale i jejich rodinám a návštěvám.

Záchranářka Martina Klímová, DiS. (29) pomáhá pacientům nejen v terénu oblasti Plzeň - město, ale i jako operátorka tísňové linky 155. Když ji sledujete při práci, máte pocit, že ji snad nic nerozhodí. Má přirozenou autoritu, rozhodnost a svá rozhodnutí si umí s lehkostí obhájit. „Marťa“ je příznivcem sira Nicholase Wintona - zachránce stovek židovských dětí, proto si za své motto zvolila jeho výrok: „Není li to nemožné, musí existovat způsob, jak to udělat.“ Proč snít? A proč snít záchranářsky? Naskýtá se trochu drzá odpověď „A proč ne?“ Naše práce v podmínkách přednemocniční neodkladné péče je dynamická, pokaždé přináší něco nového, zná slzy radosti i bolesti, mluví stručně a jasně, na „omáčku“ není čas.

Naše práce má smysl a (díky Bohu) ještě pořád společenskou prestiž. Každý, kdo okusil příchuť tísně ví, že modrá světla ve tmě přinášejí naději a nezhasínají nikdy. 24 hodin denně, 365 dní v roce svítí pro ty, kteří si nedokážou

Výstava ZÁCHRANÁŘSKÝ SEN má premiéru v měsíci říjnu v Plzni. (pozvánku dostanou jako první čtenáři RESCUE REPORTU), pak ji uvidíte na konferenci medicíny katastrof MEKA v Hradci Králové a také v Praze, kde jsme situovali majoritní část portrétů (ach ta božská Náplavka). 13 profesionálních záchranářek se na vás bude dívat z pláten černobílých portrétů. Jejich obrazy budou vyprávět pokaždé jiný příběh. Žádná růžová knihovna, budou to příběhy, které není možné vymyslet, protože jejich scénaristou je život.

Opravdový život - v overalu zdravotnické záchranné služby. pomoci sami. My záchranáři nejsme seriáloví hrdinové, nepobíháme po pláži s rozevlátou hřívou a silikony. Neznáme jenom happy endy, jsme zvyklí bojovat (někdy i sami se sebou a vyhořením) a mnoho „běžných problémů“ je pro nás v kategorii „light“. Když nejde o život...a tak dále.

Text: Zuzana Tašká Foto: Alena Pohanková: Foto by MONA, Foto: Martina Klímová by Zuzana Tašká

My záchranářky jsme ženy, které zjemňují často hodně drsnou profesi. Taky nejsme naivní seriálové panenky ani nezdravě emancipované robokopky. Milujeme svou práci a nedáme dopustit na „naše chlapy - parťáky“, kteří nám jsou v každém směru oporou.

česko-slovenský záchranářský časopis

23

Recenze

rescue

report

JAG SYSTEM

Novinka od firmy Petzl pro profesionální lezce a záchranáře

Se začátkem roku 2015 přichází na český trh jedna ze dvou zásadních letošních novinek v profesionální sféře francouzského výrobce vybavení pro lanové sporty a práce ve výškách, firmy Petzl.

Nese název JAG SYSTEM a oficiální podtitul „vytahovací sada“. Podívejme se nyní na nové zařízení trochu podrobněji.

K

dyž Petzl v loňském roce představil na svých internetových stránkách novinky pro nadcházející rok, nevěnoval jsem Jag systému větší pozornost. Na první pohled jsem očekával mohutný kladkostroj, který svou cenou i pojetím nepřísluší do výbavy jednotlivce, nýbrž do společného balíku vybavení družstva nebo pracovní party. To však byl zásadní omyl, který jsem odhalil na první pohled ve chvíli, kdy se mi zařízení dostalo do ruky.

Jag systém je až překvapivě malé a kompaktní zařízení, které pokud bude mít lezec připnuté na poutkách

24

postroje u dalšího vybavení, nebude se svou velikostí vymykat prostředkům, které s sebou na lano profesionál bere.

Mezi polohovači, karabinami, brzdami a dalším vybavením se však díky jedinečnému designu neztratí a v případě potřeby bude rychle po ruce. Jestliže budete kladkostroj skladovat v přepravním obalu, ztratí se jako nic například mezi polohovači Petzl Grillon dlouhými dva až tři metry. Takže nejde o žádného „tlouštíka“.

Jednoduše řečeno se jedná o kompaktní a předem sestavený kladkostroj, nabízející poměr sil 4:1. Je možné ho

česko-slovenský záchranářský časopis

kamkoli připojit a ihned začít s vytahováním, napínám, nadlehčováním a čímkoli, k čemu jsou kladkostroje používány.

Zařízení je složeno z šesti samostatných součástí, které tvoří kompaktní zařízení. K připojování slouží na obou koncích jasně viditelné a roky osvědčené karabiny (spojky) Petzl Am´D s trojitým mechanismem pojistky zámku (PETZL TRIACT-LOCK). Pro volbu těchto karabin hrál u výrobce jistě fakt, že svou velikostí jsou velmi dobře ovladatelné v rukavicích, což je důležitý faktor pro lezce záchranáře. Spojky

Recenze

rescue

report

jsou protaženy zcela novými kladkami, tvořícími samotný kladkostroj.

Na horním konci je umístěna výstupová kladka Petzl Jag Traxion, na druhém dvojitá kladka Petzl Jag. Uživatele znalého vybavení firmy Petzl může na začátku překvapit menší velikost obou kladek, přesto si nelze nevšimnout velmi precizního zpracování a propracovanosti každého detailu těchto novinek. Menší velikost však koresponduje s kompaktností celého zařízení, kde by větší kladky byly na škodu.

Průměr kotouče obou kladek je 25 mm, u obou Petzl uvádí účinnost 91 % a samozřejmostí je uložení kotoučů v zapouzdřených kuličkových ložiscích.

Kladky umožňují použití lan o průměru 8-11 milimetrů, tedy standard, který Petzl nabízí u většiny profesionálního vybavení.

Jag Traxion je dvojitá výstupová kladka s blokantem.

Hroty opatřená vačka má vyprofilovaný samočistící žlábek, který zkvalitňuje chod blokantu v horších podmínkách, jakými jsou například zmrzlá či znečištěná lana. Oproti tomu je Petzl Jag na druhém konci kladkostroje jed-

noduchou dvojitou kladkou. Pokud Jag Systém doplníme o slaňovací brzdu Petzl I´D vznikne velmi snadno oboustranná evakuační sada pro nadzvednutí a evakuaci postiženého.

Mezi kladkami je v kompletu protaženo lano o průměru osm milimetrů, jehož volný konec je zakončený zašitým okem. To není zapouzdřeno plastovou krytkou, jak tomu bývá například u zakončených nízkoprůtažných lan Petzl Axis. Celý systém je uložen v pružném děrovaném obalu, který zabraňuje jakémukoliv nechtěnému zamotání protažených lan. Díky tomu je Jag sytém kdykoli připraven k použití. Obal lze při rozložení odpojení spojek z kladkostroje sundat a v případě potřeby dobře vyčistit.

Vytahovací sada má hmotnost 590 gramů. Komplet je velmi kompaktní a umožňuje použití i v případě, že je vzdálenost ke kotvícímu bodu velmi malá. Petzl zde uvádí rozměr 30 centimetrů, což v praxi znamená minimální délku systému po úplném dotažení – použití kladkostroje. Pro snadnější použití je vytahovací strana snadno identifikovatelná díky žlutému označení konce obalu. Oba konce obalu udržují spojky ve správné poloze, což usnadňuje jejich připojení.

V první řadě je jde o vytahovací sadu, umožňující snadné nadlehčení. To ji předurčuje k využití na pracovních stanovištích a u lezců záchranářů, kteří ji budou mít jako součást svého osobního vybavení na laně. Unikátní řešení nových kladek Jag Traxion a Jag však nabízí také nezávislé řešení.

Pro sestavení dlouhých vytahovacích systémů proto Petzl dodává obě zmiňované kladky také samostatně.

Lezci mohou využít předpřipraveného mechanického převodu 4:1 pro snadné složení samostatného kladkostroje se standardními lany o průměru 11 mm, která jsou mezi lezci a záchranáři nejčastěji používaná.

Pokud bychom hledali nějakou vadu na kráse, osobně shledávám drobnou komplikaci v použití kladek samostatně. Při práci v rukavicích totiž menší rozměry kladek nejsou výhodou. U Jag systému tento problém odpadá, uživatel pracuje pouze s masivními spojkami Petzl Am´D, ale zavádění 11 mm lana do samotných kladek u nezávislého kladkostroje, bude chtít určitě trochu cviku a trpělivosti každého uživatele.

Celkově hodnotím Jag systém jako velmi vydařený. U značky Petzl sice nepřekvapí důraz na detail a nejvyšší kvalitu zpracování, přesto je obojí i v tomto případě viditelné na první pohled. A pokud jde o cenovou relaci zařízení, jsem přesvědčen, že odpovídá obsahu, který za svou investici očekáváte. Pro odpůrce asijské produkce se jistě patří uvést, že kladkostroj i samostatné kladky jsou vyráběny ve Francii. Všechny uvedené položky jsou na českém trhu k dostání v oficiálním prodeji od ledna 2015 a i zde platí, jako u dalších výrobků Petzl, prodloužená základní záruka v délce 36 měsíců.

Autor Petr Nový

česko-slovenský záchranářský časopis

25

Věda pro praxi

rescue

report

Vývojové trendy protipožárních systémů

Mezi nejzávažnější mimořádné události, ke kterým může na palubě jakéhokoliv letounu dojít, patří požár. Aby se zabránilo fatálním ztrátám na lidských životech a letecké technice, jsou v současné době letouny již standardně vybavovány prvky zabraňujícími vzniku a šíření požáru. Jedním z těchto prvků je hasicí zařízení.

H

asicí zařízení v letounu představuje soustavu technických komponentů, jejichž úkolem je ve vzájemné součinnosti uhasit požár vzniklý na některé části letounu, a to jak na zemi, tak i ve vzduchu za letu. Tato soustava v současné době obvykle sestává z indikátoru požáru, nádoby nebo nádob s hasivem, dopravního potrubí, rozprašovacích trysek nebo kolektorů, případně dalších doplňujících armatur. Předmětem protipožární ochrany bývají nejčastěji motorové jednotky, záložní energetické jednotky, elektronické bloky, prostory pro vedení teplého vzduchu ke klimatizaci, brzdy a podvozkové šachty.

Vzniklý požár je potřeba co nejrychleji uhasit, aby pokud možno nedošlo k ohrožení posádky letounu a také ke změně vlastností konstrukčních materiálů, z nichž je letoun konstruován, vlivem intenzivního tepelného namá-

26

hání. Důsledkem tepelného namáhání některé části letounu při požáru by mohlo být narušení pevnosti této části a její následná deformace nebo destrukce (např. odlomení křídla).

Stejně jako mnoho jiných věcí i hasicí zařízení v letounech mají svou historii a vývoj. Navzdory své důležitosti však bývají v odborné i historické literatuře neprávem opomíjena. Dokladem toho je fakt, že odborná literatura z oblasti letectví uvádí pouze velmi kusé informace a nahodilé zmínky o těchto systémech. Dokonce i letové příručky pro piloty jednotlivých typů letounů se omezují pouze na nejnutnější základní pokyny vedoucí k manuální nebo automatické aktivaci těchto systémů.

Podrobnější informace lze nalézt dnes již pouze v interní technické dokumentaci k danému typu letounu, která je však velmi obtížně dostupná. Navíc zde

česko-slovenský záchranářský časopis

platí pravidlo, že čím je dokumentace starší, tím méně přehledně a názorně bývá zpracována. Některé technické dokumentace, zvláště ke starším typům letounů, již dnes prakticky není možno v archivech veřejných institucí dohledat. Z těchto i dalších důvodů lze tematickou a informační náplň následujících odstavců klasifikovat jako velmi unikátní. Historie vždy byla, je a bude zdrojem inspirace, zkušeností a úcty k současné úrovni technického pokroku, přinejmenším v tomto technickém odvětví.

Několik slov o historii protipožárního zabezpečení vojenských letounů Prvotní diskuse, výzkum a testování hasicích zařízení na letounech probíhalo již v období mezi 1. a 2. světovou válkou, ale první instalace těchto zařízení do vojenských letounů byly realizovány

Věda pro praxi

rescue

report

v proudových stíhacích letounech ČSA, ČSLA a AČR

Saab JAS-39 Gripen

až v průběhu samotné 2. světové války.

Hasicím zařízením byly vybavovány především vícemotorové bombardovací letouny, jejichž výrobní náklady a bojová hodnota byly ve srovnání se stíhacími, bitevními nebo průzkumnými letouny vysoké. V neposlední řadě byl také veliký zájem o ochranu posádek, jejichž operativní nahrazování v případě ztráty bylo s ohledem na čas a finanční náklady v období války obtížné. Stíhací a bitevní letouny byly vybaveny hasicími zařízeními jen velmi ojediněle.

Předmětem protipožární ochrany u výše uvedených druhů bojových letounů byly především motorové jednotky a palivová soustava, které mohly být poškozeny vlivem technické závady nebo po zásahu nepřátelskými zbraňovými systémy. K motorovým jednotkám byly zpravidla instalovány rozprašovací trysky napojené spojovacím potrubím na tlakové lahve s hasivem. Tlakové lahve byly opatřeny regulačním nebo iniciačním mechanismem, který byl aktivován manuálně z pilotní kabiny.

Detaily tohoto druhu je dnes již velmi obtížné dohledat.

Většina motorových jednotek se tehdy nalézala v přímém zorném úhlu

Foto: Zdroj Ministverstvo obrany ČR

nebo úhlu periferního vidění pilota, proto pilot aktivoval hasicí zařízení většinou na základě vlastního vizuálního vjemu. Systémy detekce požáru v letounech tehdejší doby prakticky neexistovaly, protože nebyly tolik potřeba – na rozdíl od současnosti, kdy se většina motorových jednotek nalézá v zadní části letounu, tedy mimo zorný úhel pilotů, a není možné je za letu vizuálně kontrolovat.

Kromě hasicích zařízení na motorových jednotkách byla posádka letounů standardně vybavována ručními hasicími přístroji. Na palubě letounu sice kromě kabeláže a elektroinstalace primárně nebylo příliš mnoho hořlavých materiálů, ale zato tam byla munice do palubních zbraní. Mezi používaná hasiva patřil nejčastěji oxid uhličitý a látky, které dnes označujeme jako tvrdé halony. Konkrétně se jednalo například o látku bromochlorodifluormethan, jinak označovanou také jako Halon 1211 nebo BFC. Obecně se vycházelo z filozofie, že vícemotorové letouny mají při vypuknutí požáru větší šanci na přežití než letouny jednomotorové. Šlo pouze o včasnou eliminaci požáru u zasažené části letou-

nu tak, aby se zabránilo jeho rozšíření a poškození konstrukce stroje vlivem tepelného namáhání. Takový stroj byl častokrát schopen překonat po vypuknutí krize ještě veliké vzdálenosti a vrátit se na domovskou základnu třeba i s jedním posledním funkčním motorem.

Na vznik a možný průběh požáru měla mj. značný vliv také výška letu a s ní spojená teplota okolního prostředí. Je známým historickým faktem, že za 2. světové války byla na východní frontě (tedy nad územím tehdejšího SSSR) průměrná výška bojových střetnutí cca 3000–4000 m nad zemí, zatímco na západní frontě (nad Francií, Německem, atd.) okolo 8000 m nad zemí. Podle definice Mezinárodní standardní atmosféry se teplota vzduchu ve výšce 4000 m nad zemí pohybuje okolo -11 ºC a ve výšce 8000 m nad zemí okolo -37 ºC. Z dostupných historických pramenů je však známo, že s ohledem na roční dobu, aktuální meteorologickou situaci a geografickou polohu místa byly tyto teploty často ještě mnohem nižší. Vezmeme-li v úvahu požárně technické charakteristiky leteckých paliv, je možno říci, že tato paliva jsou v rozmezí určitých

česko-slovenský záchranářský časopis

27

Věda pro praxi

rescue

report

Aero L-39 Albatros

výšek prakticky nezapalitelná. Pokud už došlo v těchto podmínkách ke vzniku požáru paliva, muselo to být jedině v důsledku zásahu speciální zápalnou municí nebo při kontaktu unikajícího paliva s některou rozžhavenou částí motorového bloku.

Existovaly dva způsoby, jak se s touto situací vypořádat. Prvním způsobem byla aktivace hasicího zařízení v příslušném motorovém bloku, pokud jím byl daný letoun vybaven. Pokud jím vybaven nebyl, nebo došlo k selhání jeho funkce, bylo možno s dostatečnou rezervou výšky přejít do režimu klesání pod velkým úhlem až na hranici maximální rychlosti letu a pokusit se plameny uhasit proudem vzduchu. Tato technika však byla uplatňována především u letounů s hvězdicovým pístovým motorem, kde přední část motorového bloku byla odkryta a umožňovala tak obtékání vzduchu. U řadových pístových motorů, které byly zcela zakrytovány, tento postup nefungoval. Uvedený manévr byl sice spojen s rizikem narušení pevnosti konstrukce letounu (nejčastěji ulomení pohyblivých ovládacích prvků na křídlech nebo křídel samotných), ale dlouhodobý požár by dříve či později konstrukci letounu narušil a způsobil stejný druh destrukce.

Mezi bombardovacími letouny vybavenými hasicím zařízením z období 2. světové války lze jmenovat například americký Boeing B-17 Flying Fortress,

28

Consolidated B-24 Liberator, North American B-25 Mitchell, Boeing B-29 Superfortress nebo ruský Tupolev TB-3 a Petljakov Pe-8. Mezi bitevními letouny lze jmenovat například německý letoun Henschel Hs-129.

V kontrastu k bombardovacím a bitevním letounům stíhací letouny té doby žádnou extrémní protipožární výbavu neměly. Jednu z mála výjimek představoval britský dvoumotorový noční stíhací letounu Bristol Beaufighter nebo německý dvoumotorový těžký stíhací letoun Dornier Do-335.

Obecně se předpokládalo, že u jednomotorových strojů po vypuknutí požáru tohoto jediného motoru klesá bojová hodnota letounu k nule. Úkolem pilota bylo co nejrychleji opustit stroj a zachránit se na padáku nebo se snažit nouzově přistát a opustit stroj.

Jelikož stíhací letouny určené pro nasazení nad pevninou měly poměrně krátký dolet, předpokládalo se také, že pilot se s určitou mírou pravděpodobnosti může i s poškozeným strojem vrátit nad vlastní území nebo se po nouzovém opuštění letounu v blízkosti frontové linie může probít k vlastním jednotkám. Tato možnost u posádek bombardovacích letounů dalekého doletu prakticky neexistovala. Dalším nesporným faktem bylo, že bojová hodnota i výrobní náklady na stíhací letoun byly daleko nižší než u letounů bitevních a bombardovacích.

česko-slovenský záchranářský časopis

Specifikum stíhacího letounu spočívá mimo jiné v tom, že motor, palivové nádrže a kabina pilota jsou velmi blízko u sebe a tvoří v zásadě jednolitý cíl. Každý zásah do stíhacího letounu má proto zpravidla závažnější následky, než je tomu u strojů bombardovacích.

Ochranu pilota před požárem motorové jednotky umístěné před pilotní kabinou v podélné ose letounu zajišťovala protipožární přepážka a často také ruční hasicí přístroj v pilotní kabině. Většinou se jednalo o hasicí přístroj s náplní oxidu uhličitého. Halonové ruční hasicí přístroje nebyly příliš oblíbené, neboť pilotům v úzkém prostoru pilotních kabin při vysoké koncentraci způsobovaly zdravotní problémy. Dráždily dýchací cesty, oči i kůži a měly negativní vliv na funkci srdce a mozku, což mohlo být v krizové situaci smrtelným hendikepem. Mnoho stíhacích letounů však nemělo ve výbavě ani tyto ruční hasicí přístroje.

Specifickou skupinu tvořily letouny určené pro operace nad mořem startující z letadlových lodí. Ty musely při své bojové činnosti překonávat veliké vzdálenosti (řádově stovky až tisíce kilometrů), a proto musely nést i adekvátně velikou zásobu paliva. Kvůli možnosti vzlétat a přistávat na letadlových lodích musely být také konstruovány mnohem mohutnější a pevnější, což s sebou neslo samozřejmě i nárůst hmotnosti a rozměrů. Obecně lze říct, že námořní

Věda pro praxi

rescue

report

Aero L-159 Alca Obr. 1 Kompletní výčet typů armádních proudových stíhacích letounů používaných od roku 1948 k ochraně vzdušného prostoru Československa, resp. současné České republiky: (1) Messerschmitt Me-262A alias československá Avia S-92, (2) Jakovlev Jak-23, (3) Mikojan-Gurjevič MiG-15UTI, (4) Mikojan-Gurjevič MiG-17PF, (5) Mikojan-Gurjevič MiG-19S, (6) Mikojan-Gurjevič MiG-21MF, (7) Mikojan-Gurjevič MiG-23MF, (8) Mikojan-Gurjevič MiG-29A, (9) Suchoj Su-22M-4, (10) Aero L-39 Albatros, (11) Aero L-159 Alca, (12) Saab JAS-39 Gripen

letouny byly mnohem odolnější proti zásahům nepřátelskou municí a byly vybavovány větším množstvím prvků protipožární ochrany, než letouny určené pro operace na pevnině. Hasicí zařízení v nich sice většinou ještě nebyla, avšak letouny měly mnohem lépe chráněny motorové jednotky a palivovou soustavu proti zásahu, lépe chráněnou kabinu pilota včetně standardní výbavy ručními hasicími přístroji. Touto logikou se alespoň řídily americké letecké síly operující v Tichomoří.

V kontrastu k tomu lze uvést, že na straně konkurenčních japonských leteckých sil byla situace zcela jiná.

Rozdíl konstrukce a výbavy japonských letounů určených pro operace na pevnině a na moři nebyl naprosto žádný.

Japonský válečný letecký průmysl vyměnil robustnost a odolnost svých bojových letounů za rychlost a obratnost, což mělo za následek, že japonské bojové letouny byly snadno zapalovány a likvidovány ve vzduchu i lehčími zásahy zbraní menších ráží.

Ačkoliv kupodivu první proudové letouny hasicí zařízení na svých palubách neměly, s dalším rozvojem proudového létání se tyto systémy staly

standardní výbavou (viz dále). Ruční hasicí přístroje z kabin letounů definitivně zmizely až s nástupem katapultovacích zařízení (katapultovacích pilotních sedaček).

Proudové stíhací letouny ve výzbroji ČSA, ČSLA a AČR V dosavadní historii českého, resp. československého proudového létání se vystřídalo celkem 12 typů stíhacích proudových letounů různých verzí (viz Obr. 1). Prvním z nich byl původně německý proudový stíhací letoun Me-

sserschmitt Me-262 „Schwalbe“ (české označení Avia S-92, resp. dvoumístná Avia CS-92) a doposud posledním pak švédský letoun Saab JAS-39 Gripen.

Hasicí zařízení v proudových stíhacích letounech ČSA, ČSLA a AČR Není bez zajímavosti, že první dva proudové stíhací letouny československých ozbrojených sil, tj. Messerschmitt Me-262 „Schwalbe“ (Avia S-92, resp.

Avia CS-92) a Jakovlev Jak-23 (S-101), žádné hasicí zařízení ani jiné aktivní

česko-slovenský záchranářský časopis

29

Věda pro praxi Stručný výčet shrnutí vývojových trendů protipožárních systémů v letounech: protipožární prvky neměly. Létání na těchto typech tedy muselo být s ohledem na riziko vzniku požáru velmi nebezpečné. Letoun MiG-15 (Mikojan Gurjevič) byl vybaven protipožárním systémem, který sestával ze 4 bimetalických membrán vyhodnocujících hodnotu statické reakční teploty 140160 ºC v motorovém prostoru u konců spalovacích komor a okolí turbín, 2 tlakových lahví o objemu 3 litry (2,2 kilogramů) s hasivem v podobě oxidu uhličitého v kapalné fázi, trubkových rozprašovacích kolektorů a dalších doplňujících armatur. Požár byl signalizován rozsvícením tabla v pilotní kabině. Letoun MiG-17 byl vybaven stejně, pouze s rozdílnou kalibrací teplotních hlásičů a 180 ± 20 %. Rovněž letoun MiG-19 byl vybaven obdobným protipožárním systémem, který sestával ze 3 bimetalických membrán kalibrovaných na reakční teplotu motoru 200±50 ºC, 1 tlakové lahve o objemu 3 litry (2,2 kilogramů) s kapalným oxidem uhličitým a trubkových rozprašovacích kolektorů. Není bez zajímavosti, že první verze tohoto letounu, tedy MiG-19S, nebyly vybaveny žádným hasicím zařízením, pouze signalizovaly požár v motorech.

Jiné konstrukční řešení bylo použito u letounu MiG-21, který byl vybaven plamenným ionizačním hlásičem detekujícím výskyt plamene v motorovém prostoru, 1 tlakovou lahví o objemu 2 litry s hasivem v podobě tzv. směsi „7“ (směs bez-vodného oxidu uhličitého, brommethylu a methylbromidu), 2 ocelovými rozprašovacími kolektory na přehradách motoru a dalšími doplňujícími prvky a armaturami. Po signalizaci v kabině se zařízení spouštělo ručně.

U MiG-23 jsou již použity 2 liniové hlásiče teplot v motorové části a hasivo FREON 114V2. U Letounu MiG29 dochází ke zrychlení signalizace požáru na dobu do 3 sekund a pilot již může volit mezi hašením pravého nebo levého motoru.

Letoun Suchoj Su-22 má větší objem hasiva CHLADON 114V2, akustickou signalizaci a také znatelně větší rozsah protipožárních prvků, např. ocasní část trupu, palivové nádrže v trupu a palivové nádrže v křídlech chladící vzduch přiváděný pod ochranný plášť motoru proti vysokým teplotám. Letoun Aero L-39 Albatros má ve výbavě

1. Zvýšila se rychlost a spolehlivost detekce požáru v letounech.

2. Zvýšila se efektivita hašení požáru v letounech, a to výběrem účinnějších hasiv (od oxidu uhličitého se přešlo k halonům a freonovým hasivům).

3. Snížilo se množství hasiva v letounech (díky lepším hasebním vlastnostem hasiv).

4. Snížila se hmotnost hasicích systémů (díky volbě vhodnějších hasiv a optimalizaci jejich distribuce do chráněných částí letounu).

5. Zvýšila se odolnost materiálů používaných pro konstrukci protipožárních ucpávek a přepážek.

6. Zjednodušily se postupy a úkony pilota v případě vypuknutí požáru na palubě letounu, a to až do podoby úplné automatizace.

7. Od pyromechanických principů aktivace hasicích zařízení v letounech se přešlo na principy pyrotechnické.

8. Zvýšila se bezpečnost a spolehlivost pyropatron spouštějících hasicí zařízení v letounech.

9. Zvýšila se úroveň vedení technické dokumentace a záznamů o údržbě a provozu letounů.

10. Oproti době dřívější, není úkolem protipožárních systémů již chránit pouze život pilota, ale také letoun samotný. až 6 termo-diferenciálních hlásičů.

Stejně tak i letoun Aero L-159 Alca se třemi hlásiči je vybaven hasivem Halon 1301, akustickou signalizací, ale i manuálním ovládáním hasicího zařízení.

Letoun ve výbavě AČR Saab JAS-39 Grippen je již pokrokově vybavený liniovými hlásiči kalibrovanými na teplotu hlásiče 200 ºC nebo lokálního nárůstu teploty na 540 ºC v motorovém prostoru a v prostoru pomocné energetické jednotky. Hašení požáru v prostoru pomocné energetické jednotky se zahájí automaticky do 10 sekund po vyhlášení poplachu.

Pokud se jedná o požár uvnitř motoru na zemi i za letu, uplatňuje se postup tzv. studeného protočení motoru. Jedná se o proceduru, kdy pilot vypne motor a provede jeho protočení s uzavřeným palivovým kohoutem (bez přívodu paliva do motorové jednotky). Jestliže se podaří požár uhasit, je možno se pokusit znovu motor nahodit za plného přísunu paliva. Ve vzduchu je k vykonání této procedury potřeba mít dostatečnou rezervu výšky a udržovat dostatečnou rychlost letu, aby nedošlo k pádu letounu. Pokud požár přetrvává, pilot se musí z letounu katapultovat.

Další podrobnosti o protipožárních systémech především letounů, které jsou stále v aktivní službě AČR, již zasahují do oblasti vojenského tajemství AČR, proto se autoři rozhodli je v této studii neuvádět.

Pozn: Článek byl redakčně krácen. Plnou verzi a veškeré odkazy na odbornou literaturu poskytnou na vyžádání autoři článku.

Ing. Ondřej ZAVILA, Ph.D. VŠB – TU Ostrava Fakulta bezpečnostního inženýrství (FBI) Katedra požární ochrany (030) e-mail: ondrej.zavila@vsb.cz

Bc. Rudolf CHMELÍK Vojenský útvar 7214 Čáslav 211. taktická letka e-mail: chmelikrudolf@seznam.cz

Autoři děkují níže uvedeným kolegům za spolupráci na rešerších a tvorbě této studie: Ing. Jan Sykora, Vojenský historický ústav Praha pplk. Ing. Luďek Čičmanec, Ph.D., Univerzita obrany v Brně Ing. Petr Bital, Ph.D., Vysoká škola báňská - TU Ostrava Jaroslav Kolda, letiště Dolní Benešov - Zábřeh kpt. Jiří Vojtík a Štěpán Vítek

Ze zahraničí

rescue

report

Za velkou zdí aneb Výcvikové projekty ESP v Číně Velká zeď a rudé prapory vlající odevšad. To si zřejmě valná většina lidí vybaví při zmínce o nejlidnatější zemi světa – Číně. Jak to tam dnes chodí doopravdy, o tom jsme se mohli přesvědčit důkladně a zblízka. A to tehdy, když jsme dostali nabídku k oficiální spolupráci s tamějšími policejními složkami a zareagovali tak na poptávku z rychle se transformující, ale dosud poměrně tajemné říše. Po takřka dvouleté přípravě nesmírně zajímavého projektu jsme vyrazili směr Hong Kong, Kanton a nakonec do státu Macau.

I

nstruktorský tým z Euro Security Products se rozšířil a na výcvikové misi mě oproti minulé zkušenosti doplnil druhý lektor - účastník mnoha zahraničních misí, Martin Ondráčka.

Zatímco Martin již v této velké zemi byl, pro mě bylo vše dost nové a často překvapující. Nečekal jsem sice zubožené rolníky a šedě oblečené stranické lídry s placatou čepicí osazenou velkou rudou hvězdou jako za vlády „velkého kormidelníka Maa“, skutečností jsem byl však poněkud udiven. I když jsme se dostali do „horní“ komunistické Číny, měl jsem chvílemi dojem, že jsem spíše v USA. Nikde rozhodně nebyla vidět žádná bída, vše bylo perfektně uklizené, všude kolem rychlovlaky, vysoké mrakodrapy a řetězce McDonald´s a KFC. Žádní žebrající zubožení obyvatelé, které lze běžně vidět v Indii či Africe (nebo dokonce i ve Spojených státech), i ti nejobyčejnější obyvatelé mají např. nejdražší telefony, patrná je vzrůstající prosperita a další bující výstavba zcela nových gigantických center. Po minulé ideologii tu nejsou prakticky ani stopy; dokonce naprostá většina nápisů v místních znacích je dnes ještě doplněna výrazy v angličtině

a za buddhistickou víru se nikdo rozhodně nestydí. Lze ale vnímat, že hlavním aktuálním božstvem je zde nyní jüan, euro a dolar. Čína, která poněkud tiše opustila cestu ke komunismu, se bleskově přeorientovala na nejtvrdší formu kapitalismu. Země s obrovským potenciálem směřuje nezadržitelně vpřed a je jasné, že bude ve světě hrát čím dál větší úlohu. Ať se to už někomu líbí, nebo ne.

Místními podmínkami jsme však byli zaskočeni oba. Doslova nás ohromilo nejen neskutečné horko, ale především až pekelné dusno a vlhko, které se nám zdálo až stoprocentní. Takto náročné klima nezažil doposud ani jeden z nás nikde při svém jiném zahraničním pobytu, a to včetně Afriky (u mě opakovaně v Kongu či v Botswaně, u Martina během dlouhého působení v Libérii či Nigérii). Klima nám způsobovalo doslova šok – dost obtížně se dýchalo a „lilo“ z nás, i když jsme nic nedělali. A pokud jsme se měli hýbat (a to jsme my rozhodně měli a následně to vyžadovali dost nesmlouvavě i od našich svěřenců), bylo to opravdu na padnutí. Pro představu – tričko jsme mohli neustále ždímat, jako bychom

čerstvě spadli do vody, a pít jsme museli minimálně každých 10-15 minut. Slaňovací přezka od mého opasku za těch asi 16 dní dokonce zrezla.

Výzva; David, pocházející z Hong Kongu a mající na starosti náš pobyt, nám hned v úvodu sdělil, že jsme ze světa vůbec první, kdo podobnou akci v těchto končinách vůbec realizuje. Čína je dnes otevřená jen pro turisty či obchodníky, podobný projekt nemá rozhodně obdoby.

Proto oficiální povolení pro zorganizování celého takto neobvyklého podniku trvala tak dlouho. Pak řekl David něco, co nebylo zrovna moc povzbudivé: „Nebudete to tu asi, co se týče takových kurzů, mít zrovna jednoduché. My Číňané se v tomto ohledu koukáme na lidi z Evropy tak trochu s pochybností. Oni vám to asi jen zdvořile odkývají, ale budou si myslet své. To je jednak jejich mentalita a navíc – někdo bílý sem přijede ze státu, který tu většina lidí ani nezná, a hodlá místní sebevědomé instruktory tak obrovské velmoci vyučovat bojové a policejní techniky.

Navíc v kolébce Kung Fu. Musíte je proto přesvědčit jen super kvalitou, aby uvěřili a získali jste si jejich uznání. Pak vás bu-

česko-slovenský záchranářský časopis

31

Ze zahraničí

rescue

report

Úlohu „ženského faktoru“ tu dokonale plnila půvabná absolventka Ho Ka May. Ač vypadala spíše jako panenka z kreslených japonských seriálů, svým nasazením i profesionálním přístupem prokazovala, že se instruktorkou stala právem.

dou respektovat a celé to k něčemu bude.“ Na začátek nijak uklidňující. Museli jsme to brát jako výzvu a dostat ze sebe úplné maximum.

A pak následovalo další poměrně nepříjemné, tentokrát organizační zjištění – překlad z naší angličtiny musel být totiž veden postupně do dvou různých jazyků. Účastníky kurzů byli totiž jak ti, co hovoří kantonštinou, tak i ti, kteří komunikují pouze v mandarínu.

Asi tedy v poměru 50:50 těch, co si ani vzájemně nerozumí. Bylo to opravdu zoufalé. Na počátku, než se místní kolegové zaběhli, to trochu připomínalo nekonečnou „tichou poštu“ (nebo známou překladatelskou scénu z Belmondova filmu Muž z Acapulca). Což stálo jak nervy, tak i drahocenný čas.

Na úvodních dvou štacích nás na jedné z místních velkých policejních akademií čekala obrovská tělocvična, která byla poněkud bezúčelně ochlazována několika větráky. Při našem příchodu tu právě mladá místní děvčata po celé šířce připevňovala cca 15 metrů dlouhý rudý transparent s velkým žlutým nápisem. Zprvu jsme se domnívali, že jde o nějaký revoluční úderný slogan. Smíchy jsme se však mohli až potrhat, když nám potom sdělili, že je zde v čínských znacích uvedeno: „Výcvik s teleskopickým obuškem“. Byl právě čerstvě na zakázku vyroben právě pro tuto akci.

Policisté lovnou zvěří První ze zdejších výcviků byl určen pro instruktory dopravní a pořádkové policie. Důvod byl nasnadě: právě tyto složky totiž chodí zpravidla naprosto nevybavené a na ulici působí pouze s holým opaskem i rukama. Donedávna, cca 3 ž 5 let zpět, to prý nepředstavovalo sebemenší problém – striktně autorita-

32

Velký vděk čínských policistů a jejich uznání nás zde potěšilo dvojnásob, neb je prý velmi těžké si jej v této velké a dodnes trochu nepřístupné zemi vydobýt.

tivní režim tehdy dostatečně zajišťoval naprostou nedotknutelnost policistů a sotva by se na ně někdo zkusil jen křivě podívat. Ale situace se nyní rapidně změnila. Výrazné uvolnění politického klimatu a patrný posun k demokratizaci s sebou i zde nese některé značně negativní jevy. Agresivita lidí po získání prvních známek svobody zkrátka extrémně stoupla. Byli jsme překvapeni, když nám místní kolegové líčili každodenní trable, kdy jsou běžní strážci zákona denně a pravidelně hanebně biti. Říci si o pokutu nezřídka znamená povědět si zároveň o nářez – pokud řidič policisty nenapadne sám, zamkne se prostě v autě a v klidu prý zavolá své příbuzné. Policisté jsou potom rádi, když vůbec ve zdraví uprchnou.

Na některých vesnicích jsou prý i kvůli maličkostem někdy davem přepadány (a dokonce i vypalovány) místní stanice a obnovení pořádku pak musí vzít do ruky čínská armáda. Pro nás něco nepochopitelného. Právě pro zvládání těchto čím dále častějších situací prý byly iniciovány i tyto nové výcvikové programy, jakož i zavádění moderní výstroje. Jelikož jsme se snažili respektovat místní specifika problémů, do výcviku jsme kupříkladu na požádání operativně zakomponovali i naprosto nouzovou obranu pomocí obušku proti pachateli ozbrojenému bodnořezným předmětem (což je dost zoufalé, ale pokud není k dispozici pistole, musíme

česko-slovenský záchranářský časopis

umět improvizovat). Došlo i na násilné vstupy do vozidel (kterých měli pro takový účel opravdu dost) s použitím destrukčních technik. A pak také na modelové situace, jako je pro nás např. dost raritní zákrok dopraváků proti rikšovi, který nemá licenci a z malého bicyklového vozítka jej za pomoci teleskopů urputně páčí na zem. Při takové „akci“ bylo těžké, aby nám skutečně už necukaly koutky.

Poptávka po kvalitě Druhý z kurzů byl určen jak pro instruktory místních policejních škol a akademií, tak i pro výcvikáře z jednotek SWAT – tedy zásahových uskupení, které jsou velkou elitou. Když nastoupili naši svěřenci, dosti se svým bojovným zjevem lišící od předchozích dopraváků a pořádkářů, trochu jsme koukali. A nejen na jejich jasně patrnou vysokou fyzickou kondici a motivovanost - nemuseli jsme je ani povzbuzovat pokřikem „kajdžo, kajdžo“ (což je něco jako „makat, makat“). Na vybavení se zde rozhodně nešetří - boty a moderní mundůry např. od 511 Tactical atd. A to jsme už předtím obdivovali policejní auta, za která by se nemuseli rozhodně stydět ani v Americe. Na každém kroku je zkrátka znát dostatek peněz a finanční krize se tu rozhodně moc neprojevuje – a přitom to nejsou jen „Potěmkinovy vesnice“ pro cizince.

Jak nám bylo řečeno, tady dnes chtějí

Ze zahraničí

rescue

report

obvyklém místě – hluboko uvnitř místní velké věznice. Ani bychom prý nevěřili, jak bylo komplikované dostat lidi z druhé strany světa do těchto míst. Tedy jinak, než jako vězně. To prý umožnil jen neortodoxní přístup současného nejvyššího velitele, který velmi fandí zavádění nejnovějších trendů do profesní přípravy (a je také známý svým nekompromisním přístupem ke kriminalitě – po svém nástupu chtěl změnit zavedené úděsné poměry a vězni ihned reagovali rebelií: nový ředitel vzal bokovnici a sám šel do cel, po vystřílení všech nábojů do stropů se vrátil a po vzpouře prý už nebylo ani památky).

Nejen kvalita policejních vozidel dokládá, že Čína dnes rozhodně není součástí tzv. třetího světa. Investice do nového nejmodernějšího vybavení tu rozhodně nejsou jen doménou zdejších velmi prestižních speciálních složek SWAT.

jen tu nejlepší kvalitu, kterou si dnes mohou ekonomicky dovolit a rádi za ni zaplatí (jak s úsměvem dodávali, nějaký laciný výrobek „Made in China ať si používají v Evropě a jinde po světě). I proto byli mimochodem užaslí při destrukčních zkouškách obušků, které na konci výcviků vždy následovaly – jejich místní „teleskopy“ se ohýbaly jako by byly z másla a co tentokrát vydrželo vybavení od „éespéčka, tomu se divili nejen oni, ale popravdě i my.

I v rámci profesního přístupu se ale náš team projevoval jako největší profesionálové. Dřeli skutečně tak, až z nich v neuvěřitelném vedru jen lilo. Dokonce i o přestávkách bylo vidět, že si znovu a znovu zkoušejí nové techniky. Jejich zprvu trochu nepřístupné chování se rychle měnilo a na konci intenzivních tréninků se nemohli téměř rozloučit a odejít. Trochu jako legraci jsem zpočátku bral, když mě jeden z nejzkušenějších z nich, bývalý dlouholetý příslušník SWATu a dnes jeden z hlavních instruktorů na policejní akademii, začal už v průběhu kurzu titulovat „my master“, což doprovázel ještě tradiční úklonou. Až později jsem konečně pochopil, že to skutečně nebyla legrace, ironie či nějaká provokace. Těžko bych něčemu takovému uvěřil, když jsem kdysi jako mladý dělal Wing Tsun a polepoval si zdi obrázky s Yip Manem.

Pochvala od Číňana, který něco umí a navíc před ostatními a u nich doma.

Jak nám bylo poté sděleno, byla to naše velká výhra a i ty nejlepší se podařilo přesvědčit a získat. Musím říci, že to byla pro nás skutečná čest.

Asijské Las Vegas V naší misi jsme pokračovali v Macau, které je bývalou portugalskou kolonií, předanou na konci minulého století stejně jako Hong Kong zpět Číně.

Avšak oba tyto státy mají dodnes nezávislý statut – mají i své vlastní cestovní pasy a dostat se sem pro běžného občana „shora“ z Číny, je dodnes poněkud složité. Je to tak trochu Vegas východu, ne však jako to v Nevadě, postavené v horách kdesi na poušti, ale u nádherného moře. Hrát a gambleřit tu lze, jak kdo chce a na co má peníze. Proto se sem kvůli „vyražení si z kopýtka“ stahují lidé z široka daleka. A takové radovánky s sebou pochopitelně nesou i nemalou míru kriminality, která je zde zpravidla mezinárodní a většinou také organizovaná. A to nejen dosud přežívajícími Triádami, tradiční čínskou mafií. Proto mají místní bezpečnostní složky plné ruce práce a stejně tak jako v Hong Kongu se na připravenost a vybavenost těch, kteří zde bojují se zločinem, klade nemalý důraz. Koneckonců, peníze na to rozhodně jsou – příliv turistů, hotely a kasina dělají z Macau velmi bohatou a vrcholně prosperující destinaci.

Náš výcvik se odehrával na dost ne-

Napínavý návrat Účastníky speciální průpravy tu tvořili jak instruktoři místní vězeňské služby, tak učitelé místní policejní akademie a vedoucí výcviku z rozličných jednotek kriminální policie – především z protinarkotických a antigang-týmů. A díky společné, velmi tvrdé práci se konal další úspěch – všichni byli nadšení a následně se bavili o změnách dosavadních systémů výcviku a urychleném zapracovávání nových metodik a postupů do zdejší profesní přípravy.

I závěr pobytu byl zajímavý a Asie se s námi rozhodla rozloučit tak trochu dramaticky. Když jsme nastupovali na trajekt směr Hong Kong, naši průvodci nám sdělili, že se k nám blíží tajfun stupně osm (zprvu jsme nevěděli, co to znamená – znepokojila nás až informace, že při stupni deset už probíhá evakuace města). Bylo na naší představivosti, co by s námi tajfun provedl na volném moři, na které jsme právě mířili. Naštěstí nás zasáhl pouze svým okrajem, obrovské vlny si jen s velkou lodí pohazovaly lehce sem a tam a při přistání mocný vichr s clonou deště bičoval hongkongské ulice. My jsme pokračovali dál, tak trochu vyčerpaní z celého dost náročného pobytu, ale nutno říci, že spokojení. Uznání, kterého se nám zde dostalo, rozhodně násobně předčilo naše očekávání. Člověka vždy potěší, když si někde ve světě možná právě kvůli tomuhle připomenou malou zemičku ve středu Evropy.

Film z výcvikové mise lze shlédnout na www.eurosecurity.cz Mgr. Pavel Černý Foto: QK

česko-slovenský záchranářský časopis

33

Výcvik pro praxi

rescue

report

Sebeobrana proti skupině útočníků Pod pojmem sebeobrana si nejčastěji vybavíme řešení konfliktu mezi jedním obráncem a jedním útočníkem.

Mohou nastat ale i takové situace, ve kterých na jednotlivce útočí dva nebo více agresorů najednou. Takové formy útoku mají z pohledu obránce silovou, taktickou i psychologickou převahu.

S

ilovou převahu obránce pocítí v případě, kdy ho místo jedné ruky chytí například ruce tři. Vyproštění z takového držení již není vůbec snadné. Taktickou převahu skupiny si můžeme nejčastěji představit jako přiřazení rolí jednotlivých členů na ty, co zaměstnávají pozornost oběti, a na ty, kteří útočí.

Nevýhodné postavení obránce proti skupině je zřejmé i z pohledu psychologie. Jednotliví členové se mohou verbálně podporovat, podněcovat a motivovat v dalším agresivním jednání, protože skupina výrazně ovlivňuje chování a jednání jedince. Takový jednotlivec může být ve svém chování daleko odvážnější, důraznější a agresivnější, než kdyby jednal sám za sebe.

S útoky dvou či více útočníků mají zkušenosti i zdravotničtí záchranáři.

Poskytování prvotní zdravotnické péče je stěžováno tím, že zasahující skupina nezná dopředu ani prostředí, ani pacienta a jeho anamnézu, a to včetně okolností, za kterých se zdravotnická péče bude vykonávat. Zdravotničtí záchranáři často zasahují v místech skupinových akcí, demonstrací nebo sportovních utkání. Pro uvedená prostředí je typický výskyt větších skupin demonstrantů, sportovních fanoušků nebo diváků nejrůznějších společenských akcí. Ti mohou být nabuzeni nejen alkoholem, ale i emocemi z vyhraného zápasu, průběhem demonstrace nebo koncertu. Díky silové, ale především taktické a psychologické převaze skupiny je obránce v konfliktu vystaven velkému nebezpečí.

Přesvědčili jsme se, že postavení obránce při napadení skupinou útočníků je krajně nevýhodné. V sebeobraně

34

Podrobnější představu o tom, jak obtížné může být ubránit se proti přesile, lze získat z popisu skutečného případu, který se stal v roce 2013 v Severočeském kraji.

Zaměstnanec ochranky diskotéky (několikanásobný medailista v bojovém sportu karate) vyzval skupinu čtyř návštěvníků k odchodu z důvodu nevhodného chování. Potížisté na výzvy reagovali hrozbou fyzického násilí. Zatímco se člen ochranky snažil o komunikaci s dominantním členem skupiny, další agresor na něj z druhé strany namířil střelnou zbraň. Zatímco obránce plně zaměstnala hrozba střelnou zbraní, třetí člen skupiny jej obešel zezadu a provedl silný kop do oblasti jeho rozkroku. Zaměstnanec ochranky ztratil na několik vteřin vědomí a toho využila útočící skupina k dalším úderům a kopům, které vedly k vážným zraněním. zdravotnického záchranáře, a nejen v ní, stavíme do popředí zejména ochranu vlastního života a zdraví. Vhodné příležitosti, jak se vyhnout přímému konfliktu se skupinou nabízí například sanitní vůz, kde se zdravotníci mohou zamknout, přivolat policii a vyčkat na zabezpečení okolí. Ne vždy je možné se přímému konfliktu vyhnout, a proto se zaměříme na několik zásadních pravidel, která šance obránce proti skupině zvyšují.

Základní pravidla při střetu s agresory 1. Kdo uteče, vyhraje Pro obránce je nejvhodnější sebeobranou vyhnout se střetu s konfliktní skupinou. Ne vždy je takové řešení možné.

Skupina útočníků může v otevřeném terénu obránce rychle obstoupit nebo mu uvnitř místnosti zatarasit všechny únikové cesty.

2. Vidím všechny útočníky?

Obránce musí kontrolovat své postavení vůči skupině tak, aby ve svém zorném poli registroval ideálně všechny členy skupiny. Není to snadné, protože útočníci se snaží své postavení měnit s cílem dezorientovat obránce.

3. Vybrat si toho, kdo je nejblíže Usoudíme-li, že konfliktní situaci nelze odvrátit ústupem nebo komunikací,

česko-slovenský záchranářský časopis

okamžitě zahájíme obranu situačním přepadem. Obránce neztrácí čas a vede obranný útok na nejbližšího člena skupiny. Ideální je zahájit útok na nejagresivnějšího člena skupiny, vůdce, iniciátora konfliktu. Ve většině případů je to tatáž osoba.

4. Z kola ven!

Obránce se snaží udržovat od všech členů skupiny bezpečnou vzdálenost a taktický přehled. V žádném případě nesmí dojít k tomu, aby obránce skupina útočníků obstoupila a uzavřela ho do kruhu!

5. Účinné techniky ve stoje Obránce se musí vyhnout „mimopostojovému boji“ (boji na zemi). V případě, kdy obránce aplikuje techniky, ve kterých dojde k boji na zemi - například za účelem znehybnění konkrétního agresora - ztrácí přehled nad ostatními členy skupiny, kteří jeho snížené pozice okamžitě zneužijí k útoku.

6. Nezaměřovat se na jednotlivce Obránce musí volit rychlé a maximálně účinné technické prvky sebeobrany.

V momentu, kdy se zaměří na jednoho útočníka složitým sledem pohybů (například nasazení složité páky), poskytuje časový prostor pro útok ostatním členům skupiny.

Výcvik pro praxi

rescue

report

Většina pravidel, která platí v sebeobraně proti jednomu útočníkovi, platí i v sebeobraně proti skupině.

Přítomnost dvou a více agresorů však vyžaduje specifický pohled na některé situace, ve kterých se obránce na-

chází. Je důležité udržet v zorném poli všechny útočníky, nenechat se obstoupit, nepřecházet do pozice boje na zemi například formou znehybnění, škrcení na zemi, poutání a podobně. Z pohledu zákona se

mění i pohled na přiměřenost jednání obránce. V případě, kdy zdraví nebo život obránce ohrožuje několik organizovaných útočníků, je nutné nekompromisně volit účinné a efektivní techniky.

Fotoseriál představí základní chyby obránce v boji proti skupině.

Modelové situace

1

2

3

4

5

6

Obránce uvnitř kruhu 1. Obránce neudržel v zorném poli všechny útočníky a ti kolem něj vytvořili kruh.

2. Obránce uvnitř kruhu ztrácí přehled o chystaném útoku.

Používání složitých dlouhých technik 3. Obránce se nechal zaměstnat jedním útočníkem při pokusu o nasazení složité pákové techniky.

4. Ostatní členové skupiny využili časové prodlevy a ztráty pozornosti k provedení útoku.

Boj na zemi 5. Obránce v rámci naučené techniky „zlom přes břicho“ přešel do „mimopostojového boje“ (pozice na zemi).

6. Zbylí útočníci okamžitě využili nevýhodné pozice obránce k útoku.

7 Správná reakce obránce (Jak na to?)

7. Obránce nezůstal na místě, ale vybral si jednoho z nejbližších útočníků, za kterého se schoval.

S využitím živého „štítu“ má možnost získat cenné vteřiny navíc.

česko-slovenský záchranářský časopis

35

Keď príde pomoc v poslednej chvíli Autor: Alena Lacyková – Krčová

Bol pondelok večer, 19. januára. Niekoľko minút pred 20. hodinou prijala posádka Rýchlej zdravotnej pomoci (RZP) na stanici Turzovka urgentnú výzvu Krajského operačného strediska o tom, že priamo v Turzovke potrebuje pomoc 9-ročné dievčatko. Podľa prvotnej informácie kontaktovala tiesňovú linku matka s tým, že dieťa odpadlo a má kŕče.

K

Z

áchranári Falck Záchranná a.s. – Ján Čuboň a Andrea Ivančíková boli na adrese do troch minút. Dvere však nikto neotváral. Posádka hovor overovala cez operačné stredisko, ale už telefón nedvíhal nik. Na oknách boli stiahnuté žalúzie. „Obchádzali sme okolo domu, búchali na dvere aj okná, ale zbytočne. Napokon som si všimol, že na vchodových dverách je v hornej časti malé okienko, veľké približne 10 x 10 centimetrov.

eď som cez okienko pozrel, videl som ležať na chodbe chlapca,“ spomína vodič Ján Čuboň.

Posádka okamžite privolala políciu, tej sa však nepodarilo dostať do domu.

Dvere vylomili až hasiči vďaka páke a búracej sekere. V dome našli dve deti a ich mamu. Všetci v bezvedomí. Vyniesli ich von a posádka začala s liečbou.

Ešte vonku sa im podarilo prebrať matku so synom. Spolu s dievčatkom, ktoré bolo v bezvedomí, ich všetkých previezli do nemocnice v Čadci. Dievčatko bolo napokon transportované na detské ARO v nemocnici v Martine, jeho stav sa postupne zlepšuje.

Rodina sa priotrávila oxidom uhoľnatým, ktorý unikal zo starého plynového kotla. Nie nadarmo sa tomuto plynu hovorí aj tichý zabijak. Je bezfarebný, nie je ho cítiť. Jed sa viaže na krvné farbivo, vytvára s ním karbonylhemoglobín, a znemožňuje prenos kyslíka do organizmu.

K prvým príznakom otravy patrí slabosť, únava, nauzea a bolesť hlavy, ktoré môžu prerásť až do bezvedomia.

Podľa dostupných informácií spôsobí otrava jedovatým oxidom uhoľnatým na Slovensku až 150 úmrtí ročne.

Dobrovolní hasiči

rescue

report

Na rychlé návštěvě u dobrovolných hasičů

v Lysé nad Labem Dobrovolní hasiči sídlí v Lysé nad Labem (okres Nymburk, Středočeský kraj) v Pivovarské ulici, nedaleko Husova náměstí a centra města. Přestože jsou hasiči v Lysé ve velmi dobré provozní a akceschopné kondici, trápí je stav hasičské zbrojnice. Přes řadu let trvající snahu se doposud nepodařilo zrealizovat ani rekonstrukci, ani výstavbu nového zázemí pro celý sbor i jednotku. Tolik úvodem trochu chmuru a pryč od něj.

S

trategicky je současná zbrojnice v Lysé umístěna velmi výhodně a žádným směrem to nemají hasiči k zásahům daleko. Podíváme-li se na situaci z opačné strany, v případě vyhlášení poplachu to zase dobrovolní hasiči nemají daleko z místa bydliště do zbrojnice. Sbor dobrovolných hasičů funguje dlouhé roky v součinnosti s obcí zřízenou jednotkou sboru dobrovolných hasičů obce, která je zařazena do kategorie JPO II. V jednotce je v současné době evidováno 30 členů, díky dostupné technice, odborné způsobilosti a dobrému početnímu stavu je předurčena, jako jediná v územním odboru Nymburk, pro zásahy při dopravních nehodách na pozemních komunikacích.

K výjezdům se jednotka svolává pomocí systému Kango+ v kombinaci

s osobními pagery a sirénou. Jedině tímto způsobem jsou hasiči schopni plnit požadovaný čas výjezdu do 5 minut od vyhlášení poplachu. Nejbližší profesionální jednotky jsou stanice HZS v Nymburku a Benátkách nad Jizerou, a proto jsou hasiči v Lysé velmi vytíženým sborem. Že jsou opravdu aktivní jednotkou, dokazují statistiky výjezdů za poslední tři roky, kdy se počet výjezdů opakovaně pohybuje okolo číslovky 100.

Kromě standardních hasičských výjezdů k požárům, dopravním nehodám a technickým zásahům se hasiči v Lysé věnují také vodní záchraně. Disponují šestimístným motorovým člunem

Marine 16Y a hasičským motorovým prámem Blesk. Obě plavidla využívají často při zásazích na řece Labi. Vedle vodně-hasičských povinností se v jednotce řadu let věnují také výcviku na vodě, za jejímž účelem jezdí na víkendová soustředění do Veltrus na řece Vltavě.

Představování vozidlové zásahové techniky zahájíme nejstarším členem flotily, kterou je bezesporu velkokapacitní cisterna na podvozku Tatry 148 s označením CAS 32. A dostupných 6000 litrů vody dělá tohoto výjezdového dědečka stále platným členem týmu pro výjezd.

česko-slovenský záchranářský časopis

37

Dobrovolní hasiči

rescue

report

Od historie přejděme k těžké váze, kterou zastupuje čtyřnápravový speciál na podvozku Tatra 815 VVN s označením CAS K 25. Drobeček s pohonem 8x8 je nepostradatelnou jistotou při zásazích u přírodních katastrof. Zmiňme jeho úspěšné nasazení při povodních ve chvílích, kdy bylo potřeba evakuovat lidi ze zasažených oblastí a kde nic jiného než těžká technika nebo vrtulník nebylo schopno valícímu se vodnímu živlu čelit. Právě osmikolový kolos z Lysé ale obstál.

Prvním výjezdovým vozem je v Lysé je zánovní Tatra 815 TERRNO s označením CAS 20. Standardní víceúčelový vůz je spolehlivým pomocníkem při většině zásahů jednotky.

Dalším vozidlem, které mají hasiči v Lysé k dispozici, je automobilový žebřík AZ 30 Ifa s dostupnou výškou 30 metrů. Sice staršího data a se západkovým systémem, ale plně funkční a vzorně opečovávaný.

A pokud jsme u techniky hovořili o motorovém člunu, nejčastěji ho hasiči vozí k vodě za dopravním vozidlem Ford Tranzit s označením DA.

Užitečný pomocník pro přepravu osob i materiálu všude tam, kde to hasiči z Lysé potřebují.

Technika v Lysé - to však není jen současnost. Hasiči se s pečlivostí řádného správce tradic starají i o opravdové historické skvosty: Pragu L z roku 1924 s unikátní dřevěnou karoserií od firmy Stefan Czernohorski a automobilový žebřík z roku 1937 s dostupnou

výškou 30 metrů od firmy Karl Metz Karlsruhe na podvozku Mercedes Benz.

Nezbývá nám, než popřát jednotce v Lysé nad Labem mnoho dalších úspěšných zásahů a uskutečnění velkého snu v podobě nové hasičské stanice.

Petr Nový Zdroj fotografií: Archiv SDH Lysá nad Labem.

PŘEDPLAŤTE SI NÁS A ZÍSKEJTE DÁREK ZDARMA! 1.) Tištěné předplatné 390 Kč/ 15 Euro / rok (6 čísel) + balíček 6 CD v hodnotě 300 Kč zdarma na výběr Rocková nebo Country edice

2.) Elektronické předplatné 240 Kč/9 Euro / rok (6 čísel) + elektronický archiv RESCUE reportu ročník 2013 zdarma

3.) Zvýhodněné kompletní předplatné 499 Kč / 18 Euro elektornické a tištěné + obě CD edice + RESCUE report celý ročník 2013 v elektronické podobě zdarma.

Objednávejte na: www.rescue.cz/predplatne V objednávkovém formuláři prosím nezapomeňte zaškrtnout Vámi vybraný dárek.

Nabídka platí do vyprodání zásob.

38

česko-slovenský záchranářský časopis

Haste s Kozlem!

Hasičský rok s Kozlem

Věrnostní program pro sbory dobrovolných hasičů

4 +1 ZDARMA

Více na www.hasicskyrokskozlem.cz

Kdo umí,

umí